BOJOVÝ POPLACH NA ROTĚ PS

   Každý, kdo nosil vojenskou uniformu, lhostejno zda pohraničářskou, nebo armádní, jistě zažil u svého vojenského útvaru bojový poplach. U jednotek ČSLA to myslím byla zcela běžná záležitost, samozřejmě s přihlédnutím k druhu zbraně a lokálním podmínkám. Nicméně, specifika ČSLA v této oblasti znám jen z doslechu, neboť jsem sloužil pouze u Pohraniční stráže (1981 - 1991). Právě z toho důvodu se pokusím zavzpomínat na to, jak probíhal Bojový poplach na naší pohraniční rotě v Trojmezí, zažil jsem ho X krát, protože účast byla vždy povinná :-)  

   Všichni bývalí pohraničníci, jenž sloužili přímo na čáře jako já, jistě potvrdí, že na rotách PS jsme si užili "něurekom" pohraničních poplachů. U tohoto specifika se na chvilku zdržím, neboť weblog Pohraničník čtou i civilisté vojnou nepolíbeni, nebo ti, kdož sloužili u ČSLA a o pohraničním poplachu něco tuší jen mlhavě. 

  Na rotě PS jsme znali jen dva poplachy: pohraniční, vyhlašovaný přerušovaným tónem sirény a bojový, jenž se vyhlašoval dlouhým, nepřerušovaným tónem. 

POHRANIČNÍ POPLACH.
  
   Pohraniční poplach se většinou vyhlašoval tehdy, pokud ze signální stěny ("železná opona") přišel na rotu, k dozorčímu signálního přístroje (DSP), signál o narušení z určitého konkrétního prostoru. Ve slangu jsme tomu říkali "zkrat". Buď byl jen jeden, což znamenalo, že o sebe dráty v signální stěně jen škrtnuly, nebo tzv."trvalý zkrat", což znnamenalo, že vodiče jsou stržené, zamotané dohromady. 
Tento fakt hraničil téměř s jistotou, že přes signální stěnu přelezl narušitel státní hranice. 

                                             Ilustrační foto: signální přístroj umístěný u DSP

  Pohraniční poplach vyhlašoval důstojník, jenž měl službu DDR (dozorčí důstojník roty), nebo i poddůstojník, který byl do této funkce proškolen a poté schválen velitelem praporu PS. Poplach se týkal každého, kdo byl v té chvíli na rotě, od důstojníků, přes všechny pohraničníky, až po kuchaře v kuchyni. Všichni museli všeho nechat, co nejrychleji se jakžtakž obléci (ústrojová kázeň v tomto případě nebyla vyžadována) a se zbraněmi, municí a další potřebnou výbavou co nejrychleji nastoupit na nástupišti roty. 

Ilustrační foto: místnost DSP na 1.rPS Trojmezí

    
  Mezitím už dávno odjela Poplachová hlídka (tři pohraničníci a služební pes), jenž se autem UAZ vydala na místo, odkud přišel "zkrat" a Skupina překrytí, což bylo cca 6 pohraničníků, která UAZem, nebo Pragou V3S odjela za dráty, aby přehradila pomyslnou čáru mezi místem narušení a státní hranicí. 

  Nastoupené pohraničníky, podle situace, mohl dozorčí důstojník vyslat na státní hranici jako posilu, nebo mohl nechat vojáky rozvést do terénu roty, na předem vytypované místa. Tohle by bylo na dlouhé psaní, neboť vždy šlo o konkrétní případ, jinak se reagovalo, pokud to od místa narušení bylo ke státní hranici kousek a jinak, pokud byla "čára" poněkud z ruky.  
  My v Trojmezí jsme ještě měli takové specifikum, že na pravé části úseku jsme měli za souseda Německou demokratickou republiku (NDR) a u hraničního mezníku končily naše "dráty" a napojovala se německá signálka. To také znamenalo, že pokud došlo k narušení v pravé části úseku, poblíž NDR, dávali jsme telefonicky avízo i kolegům od Pohraničních vojsk GT DDR. Tenkrát se tomu říkalo "součinnost". 

   Pohraniční poplachy byly na rotě PS náš denní chleba, samozřejmě obrazně. Někdy se nevyhlásil třeba celý týden, někdy, podle počasí, to bylo i několikrát za noc a vojáci se moc nevyspali a byl to pro ně opravdu záhul, zejména, když lilo jak z konve, nebo při extrémních mrazech. Tak či onak, největší tíha ochrany státní hranice padala v těchto situacích právě na vojáky základní služby.   

BOJOVÝ POPLACH.

  Činnost zvaná Bojový poplach byla na rotě PS záležitostí velmi, velmi, neoblíbenou.
Naštěstí se BoPo nevyhlašoval moc často. Pokud mě paměť neklame, užili jsme si ho tak dvakrát, možná třikrát za rok. I tak bylo, podle našeho mínění, tohodle "hraní na vojáky" až moc.  

   U bojového poplachu jsme vždy věděli předem, kdy bude. Velení chebské 5.brigády PS bylo vždy natolik korektní, že na roty PS dalo vědět, že toho a toho dne, v pět ráno, houkne důstojník z brigády PS bojový poplach. 

   Velitelský hlouček se naopak odvděčil tím, že na BoPo připravil předem všechny pohraničníky, aby měli vše sbaleno, připraveno, řidiči zkontrolovali vozidla, včetně transportérů OT-64 (v Trojmezí jsme měli dva), "dělostřelci" připravili oba bezzákluzové kanóny, takže když na rotě v Trojmezí dal kontrolní orgán z brigády PS pokyn k vyhlášení bojového poplachu, rota nastoupila ve skvělém čase, za nějž by se nemusely stydět ani elitní prvosledové jednotky ČSLA :-)  

Transportér OT-64 a vojáci na dobové fotografii z 1.rPS Trojmezí

  Nástupem to ovšem nekončilo. Velitel roty přečetl "fiktivní" rozkaz o tom, že na Československo útočí jednotky US.ARMY a německého Bundeswehru atd, atd, a že my, v součinnosti s jednotkami východoněmecké GT DDR přecházíme z ochrany na obranu státní hranice a přesouváme se do opěrného bodu v terénu roty. 

   U pojmu Opěrný bod (OP) se zastavím. Každá rota PS měla dva opěrné body. Jeden cvičný, kam jsme si při bojovém poplachu jezdili hrát na vojáky a druhý, opravdový Opěrný bod byl přísně tajný. Tam bychom se, v případě vypuknutí války, měli přesunout. O existenci tajného OP věděl snad jen velitel roty a pak asi i výkonný praporčík, který měl za povinnost v bunkrech opěrného bodu (byly zamaskovány a dobře skryty) měnit v určitých intervalech zásoby konzerv, sucharů atd.  

Ilustrační foto: bezzákluzový kanón BzK

    
   Otázkou samozřejmě je, zda bychom se v případě války stihli do Opěrného bodu přesunout. Státní hranice se Spolkovou republikou byla na dohled, tak jak dlouho by asi trval let amerického vrtulníku Cobra z US základny k nám na rotu, kterou by svými´palubními zbraněmi během minuty rozstřílel na trosky? 
   
    Velmi často jsme na tohle téma s vojáky na rotě diskutovali, zejména ten den, kdy jsme trénovali bojový poplach. Pravdou ale je asi to, co nám říkali na vojenské škole PS v Holešově: žádný válečný konflikt by nevypukl jen tak, z hodiny na hodinu. Vše má své zákonitosti a vývoj a to, že se schyluje k válce je zřetelné a protivníci na obou stranách hranice dělají opatření, kam by bezpochyby patřil přesun do "ostrého" Opěrného bodu a hranice by se již nechránila, ale bránila, což by mj. znamenalo, že hlídky by nafasovaly do služby granáty, kulomety UK vz.59 a i systém služby by byl zcela jiný. 

   Ale zpět k bojovému poplachu. Po vydání rozkazu velitele roty vyjela z objektu rPS kolona vojenských vozidel, což u nás znamenalo 2x OT-64, dva kanóny BzK tažené vozidly UAZ, a také Pragovky V3S. Všechno jelo do cvičného opěrného bodu, Bzk a vozidla se umístili do okopů vykopaných již před dávnými lety, mužstvo se rozmístilo v zákopech, velitel roty vydal rozkazy nám, velitelům čet, potom i staršinovi (VPr) a technikovi roty. Dozorčí orgán z chebské brigády všechno zkontroloval a pak se to odpískalo. 

Ilustrační foto k článku.

   
   Vrátili jsme se na rotu, uložila se technika, bojové zbraně (kulomety, RPG a pod), dozorčí orgán provedl v kanceláři VR vyhodnocení celé akce a tím to skončilo, život na rotě se vrátil do běžných kolejí. 

   Jedna perlička na závěr :-)  Matně si vybavuji, že pokud se konal bojový poplach, byly vždy na snídani špekáčky, nebo buřty, s hořčicí a pečivem. Každý bojový poplach mám s tímto jídlem spojený a zafixovaný v paměti. Moc by mě zajímalo, jestli to takhle bylo i na jiných rotách.  

 Také jsem si vzpomněl na jeden vtip, který se v té době říkal: 
"Kdo budí při vypuknutí války velitele příhraničních západoněmeckých kasáren a kdo budí velitele pohraniční roty"? "Je to stejné, oba budí desátník Bundeswehru".  :-) 

Důstojníci 1.rPS Trojmezí - autor článku dřepící, druhý zleva (1986) 

   Situace, které zde popisuji, jsem osobně zažil v druhé polovině 80.let. Předpokládám, že v jiném časovém období tomu mohlo být jinak. Uvítám vaše vzpomínky, nebo jen názory či dotazy, dole pod článkem, v rubrice OKOMENTOVAT. 


(c) AUTOR:  Zdeněk - admin webu Pohraničník