Tento článek se bude opět vymykat tomu, na co jste, jako čtenáři weblogu Pohraničník zvyklí. K jeho napsání mě vedla úplná náhoda. Inspirací mě byl můj kamarád Peter, bývalý pohraničník, se kterým občas zajdeme na pivko.
Sedíme spolu v hospodě, popíjíme výtečně hořký Radegast 12° a bavíme se, jak jinak, o své službě na státní hranici v časech Studené války. Mezi řečí povídám Petrovi, že se mě občas o službě na státní hranici zdá. A to jak o čáře v Trojmezí, v 80.létech, tak i o mé službě na polské hranici ve Vávrovicích u Opavy v letech 90-tých. A Peter povídá: "Tak o tom napiš na web Pohraničník".
V hlavě se mě rozblikal displej s nápisem "Great Idea" a pocítil jsem pomyslný polibek paní Můzy. Petrovi jsem řekl, že o tom rozhodně napíšu a protože u mě neplatí "slibem nezarmoutíš", nahodil jsem dnes svůj stařičký notebook Toshiba a datluji na klávesnici článek, který po dopsání dám na sklo vašich mobilů, PC, tabletů a notebooků.
Vím, že se říká "Freude, Freude, vždy na tebe dojde" :-) Ale nebojte, nic velkého ve stylu psychoanalýzy tady rozjíždět nebudu, páč nemám patřičnou kvalifikaci. Pravda, na vojenské škole v Holešově jsme měli předmět Psychologie, ale vše, co nám vyučující nadporučík SNB, přezdívaný "Uspávač hadů" vkládal do hlav, se mě už dávno vykouřilo z paměti. Tudíž, očekávejte výklad naprostého lajka a nevzdělaného chlapa, protože dál než k maturitě jsem to v životě nedotáhnul.
Uniformu Pohraniční stráže jsem nosil v letech 1981 - 1992 (pravda, v letech 1991-1992 už jsme byli Pohraniční policie, ale na uniformě, se kromě znaku na brigadýrce, pramálo změnilo), tudíž je jasné, že se mě služba na státní hranici, ať v kladném či záporném smyslu, dostala hluboko pod kůži.
Vojenskému drilu na škole v Holešově jsem dodnes vděčný za mnohé. Když jsem se v 18-ti letech ocitl daleko od domova, na své pohraniční jednotce a s bydlením v pro mě neznámém městě, uměl jsem se o sebe postarat. Od triviálních věcí jako je úklid (ach, ty vojenské rajony a neustálé šůrování, které jsem na vojenské škole nenáviděl se mě náhle hodilo), praní bez pračky (Trimin byl můj kámoš) a údržba "outfitu" (od přišití knoflíků po vyžehlení oděvu) až po vaření (nejen konzervami a Vitanou živ byl člověk).
Na vojenské škole jsem, během jednoho školního výletu v Tatrách, přišel, v 17-ti letech i o pel nevinnosti, kdy břímě panictví zbavila mě 34-letá občanka tehdejší Německé demokratické republiky, jistá paní Regina. Více se o tom dočtete ZDE . Po takovém zážitku je jasné, že jsem k hezčí polovině lidstva měl a stále mám jen ten nejkladnější vztah. Inu "Freude, Freude..." Znáte to :-)
Dnes už to je téměř třicet let, kdy jsem dal sbohem službě u FMV a myslel jsem, že na státní hranici i službu u Pohraniční stráže mohu navždy zapomenout. Ale, nakonec tomu bylo jinak.
Někdy na konci 90.let, kdy se to v České republice začalo ekonomicky poněkud hroutit, kdy vyšlo najevo, že neviditelná ruka trhu nevyřešila nic a bylo zřejmé, že druhé Švýcarsko, ba ani Rakousko nebudeme, hledal režim způsoby, jak odvézt pozornost od palčivých, nejen ekonomických problémů.
Jednou z možností byla i masívní propaganda v masmédiích, kdy se mj. útočilo na existenci, již zaniklé Pohraniční stráže, psalo se a mluvilo o Železné oponě, o střelcích z hranice a tak podobně. To vše ve stylu: "ovčané, nemyslete na to, že ekonomika České republiky jde do háje, nebude slíbený blahobyt, spílejte bývalým pohraničníkům a důvěřujte politikům a veřejno-právním masmédiím". (Dnes je situace mnohem horší, paleta těch, kterým se spílá je mnohem širší a kromě ekonomiky jde do kopru i svoboda slova).
To blábolení na hlásných troubách z Havlogradu už bylo ve finále na úrovni nacistické propagandy, což mě nakonec dovedlo k tomu (akce vyvolává reakci), že jsem založil weblog POHRANIČNÍK, nejdříve na platformě Bloguje.cz a později, když český server Bloguje v roce 2012 skončil a byl vypnutý, jsem přešel na americký Blogger.com, kde jsem doposud. Mým cílem bylo publikovat informace o tom, jak to na státní hranici chodilo v realitě, zveřejňovat vzpomínky bývalých pohraničníků a to vše, pokud možno (ne vždy to jde), bez politických slimejšů a ideologického balastu. Nakolik se mě to povedlo, musíte posoudit vy, čtenáři. Za sebe mohu jen říct, že mě práce Admina a autora mnoha článků baví a že k dnešnímu dni je na počítadle webu (najdete ho dole na titulní straně weblogu) 1.215.319 přístupů (!).
Dočkal jsem se negativních i pozitivních reakcí. Negativum bylo,že si mě kdysi vzali na mušku dva emigranti a ti prováděli určitou formu stalkingu. Nakonec jejich snaha zašla na úbytě, jednak pro nezájem "publika" v Česku a jednak i pro to, že nakonec vyšlo najevo, že oba kdysi vycestovali na Západ zcela legálně, a oba spolupracovali s tehdejší StB, jeden dokonce velmi aktivně. Jmenovat je tady nebudu, jsou to duševní mrzáci a je zbytečné, aby je někdo litoval, nestojí ani za modlitbu pravověrného katolíka :-)
Naopak, jiný emigrant, dnes žijící v USA, který ovšem neemigroval s ČEDOKEM, nebo CK Autoturist, ale šel přes čáru naostro a dost komplikovaně, navíc, místo spolupráce s StB si poseděl v československém kriminále, tudíž ho směle mohu označit za dobrodruha a rozhodně ne za pokrytce, jako ty dva výše jmenované bezmozky, přispěl na web Pohraničník svým článkem UTEČEME NA JIH a dodnes jsme v kontaktu via Facebook.
Pozitivního pak bylo mnohem více. Kromě více než miliónu návštěvníků weblogu jsem získal nové přátele i kamarádky, jak v reálném životě,tak i "on-line" , nejen přes blog, ale i přes Facebook, nebo jiné sociální sítě. Mnoho čtenářů pak přispělo na web Pohraničník i vlastní tvorbou. Zajímavé je, že se mě ozývají nejen bývalí pohraničníci z CZ či SK, ale i z bývalé NDR, vojáci Grenztruppen DDR, ze Spolkové republiky policisté BGS či Bayerische Grenzpolizei a z USA i pár bývalých vojáků US.ARMY, jenž sloužili v jednotkách dislokovaných poblíž státní hranice ČSSR. Myslím, že na tohle téma tady mám dva, nebo tři články.
Ale zpět k tématu (koukám, že jsem se nějak rozepsal), mám vždy v plánu krátký článek a nakonec z toho vyjde obsáhlý text. To je ten polibek od paní Můzy.
Jak jsem psal, ty léta na čáře se mě nesmazatelně zapsaly do podvědomí. Na službu v uniformě občas vzpomínám a to nejen, když jdeme s bývalými pohraničníky tady u nás na pivo. Možná to pro někoho bude úsměvná záležitost, ale mě se občas o státní hranici zdá.
Ty méně časté sny jsou o tom, že jsem ve službě na polské hranici, na Opavsku a sny odpovídají realitě tak, jak jsem ji v letech 1991-1992 zažil. Stejný objekt Stanice pohraniční policie u řeky Opavice, poblíž mostu z Česka do Polska. Vybavení a technika ve snech je stejná jako ta, kterou jsme používali v devadesátých letech. Žádný dramatický děj, poslední sen na tohle téma byl o tom (pokud si pamatuji), že mám noční jako dozorčí důstojník, sedím u monitoru na němž se zobrazují číselné kódy radiostanic hlídek v terénu, když začnou vysílat, na panelu s telefonem svítí barevné kontrolky tlačítek, venku je tma a šumí řeka :-) Na fotografii vidíte, jak vypadala budova naší policejní služebny.
Častěji se mě zdají sny ze "západní čáry".
Vybavuji si třeba sen, kdy přijdu na pohraniční rotu, vejdu dovnitř, je tam nezvykle hodně lidí v uniformách PS. Když jdu po schodišti, nahoru do své kanceláře velitele čety v 1.patře, scházejí dolů po schodech dvě ženy v uniformě :-) Místo bojových hesel jsou na chodbách obrazy a dole u místnosti dozorčího důstojníka je rozsvícený automat na kávu (takový ten jak známe z nádraží, na mince).
Jdu do služby. Kromě samopalu vz.61 si beru radiostanici. Není to ovšem vojenská RF-10 z 80.let, kterou jsem kdysi na vojně tahal sebou, protože ta jediná měla natolik silný signál a kvalitní zpracování, že jsem se s ní dovolal i ze vzdáleného Trojstátí ČSSR-DDR-BRD u HM 1/1, ale americká walkie talkie Motorola GP 300 a když ji (v tom snu) zapínám, ukáže se mě na displeji frekvence 163 MHz (nevím proč, ale tuto freq si ze snu pamatuji také). Potom jdu nikoliv kolem signální stěny, ale přes pole a les a poblíž HM 13/9 přecházím na území NDR, u obce Pabstleithen, kde si povídám s východoněmeckými pohraničníky. Potom přijede můj kolega a kamarád, štábní praporčík Klaus Lorenz a všichni jedeme ve vojenském trabantu GT DDR na pivo, do místního Gasthausu :-) Bóže můj, kde se takové sny v mé hlavě berou?
Také se mě asi dvakrát zdálo o tom, že jsem ze služby zběhnul na Západ, do toho špatného Německa, kde mají ale ty dobré marky. Přijdu do bavorské vesnice, kde zrovna mají nějakou lidovou veselici, u stánků čepují pivo, prodávají preclíky a tak. Bavím se s místníma a nikomu není divné, že mám na sobě uniformu důstojníka československé Pohraniční stráže.
Potom přijede policejní Audi a příslušníci BGS mě odvezou na výslech do Norimberku. Po výslechu mě propustí a já chodím po ulici a obdivuji zboží ve výkladních skříních a říkám si, že je to jako Tuzex :-) Poté se probudím a jsem zpocený jak myš. Asi proto, že podvědomí ví, že "zběhnutí za kopečky je co, vojín Kefalín"? Správně, špatné! Moc špatné :-)
Nějaké vyloženě akční sny se střelbou, světlicemi na noční obloze a štěkotem psů se mě nezdají. Nebo možná ano, ale po probuzení si je nepamatuji.
A co vy, bývalí pohraničníci a čtenáři weblogu, kteří jste si prošli službou u PS, nebo ČSLA, máte také, aspoň občas, sny, které se odehrávají v časech vaší vojenské služby? Určitě nebudu sám, kdo to má ve snech takhle. Pokud budete chtít něco napsat, použijte KOMENTÁŘE dole pod článkem, nebo můžete napsat na můj mail: pohranicnik@gmail.com Samozřejmě, že nemusíte odhalovat svoji identitu, stačí křestní jméno, nebo přezdívka či nickname.
AUTOR (C) Zdeněk - admin weblogu.
Sedíme spolu v hospodě, popíjíme výtečně hořký Radegast 12° a bavíme se, jak jinak, o své službě na státní hranici v časech Studené války. Mezi řečí povídám Petrovi, že se mě občas o službě na státní hranici zdá. A to jak o čáře v Trojmezí, v 80.létech, tak i o mé službě na polské hranici ve Vávrovicích u Opavy v letech 90-tých. A Peter povídá: "Tak o tom napiš na web Pohraničník".
V hlavě se mě rozblikal displej s nápisem "Great Idea" a pocítil jsem pomyslný polibek paní Můzy. Petrovi jsem řekl, že o tom rozhodně napíšu a protože u mě neplatí "slibem nezarmoutíš", nahodil jsem dnes svůj stařičký notebook Toshiba a datluji na klávesnici článek, který po dopsání dám na sklo vašich mobilů, PC, tabletů a notebooků.
Vím, že se říká "Freude, Freude, vždy na tebe dojde" :-) Ale nebojte, nic velkého ve stylu psychoanalýzy tady rozjíždět nebudu, páč nemám patřičnou kvalifikaci. Pravda, na vojenské škole v Holešově jsme měli předmět Psychologie, ale vše, co nám vyučující nadporučík SNB, přezdívaný "Uspávač hadů" vkládal do hlav, se mě už dávno vykouřilo z paměti. Tudíž, očekávejte výklad naprostého lajka a nevzdělaného chlapa, protože dál než k maturitě jsem to v životě nedotáhnul.
Uniformu Pohraniční stráže jsem nosil v letech 1981 - 1992 (pravda, v letech 1991-1992 už jsme byli Pohraniční policie, ale na uniformě, se kromě znaku na brigadýrce, pramálo změnilo), tudíž je jasné, že se mě služba na státní hranici, ať v kladném či záporném smyslu, dostala hluboko pod kůži.
Vojenskému drilu na škole v Holešově jsem dodnes vděčný za mnohé. Když jsem se v 18-ti letech ocitl daleko od domova, na své pohraniční jednotce a s bydlením v pro mě neznámém městě, uměl jsem se o sebe postarat. Od triviálních věcí jako je úklid (ach, ty vojenské rajony a neustálé šůrování, které jsem na vojenské škole nenáviděl se mě náhle hodilo), praní bez pračky (Trimin byl můj kámoš) a údržba "outfitu" (od přišití knoflíků po vyžehlení oděvu) až po vaření (nejen konzervami a Vitanou živ byl člověk).
Na vojenské škole jsem, během jednoho školního výletu v Tatrách, přišel, v 17-ti letech i o pel nevinnosti, kdy břímě panictví zbavila mě 34-letá občanka tehdejší Německé demokratické republiky, jistá paní Regina. Více se o tom dočtete ZDE . Po takovém zážitku je jasné, že jsem k hezčí polovině lidstva měl a stále mám jen ten nejkladnější vztah. Inu "Freude, Freude..." Znáte to :-)
Dnes už to je téměř třicet let, kdy jsem dal sbohem službě u FMV a myslel jsem, že na státní hranici i službu u Pohraniční stráže mohu navždy zapomenout. Ale, nakonec tomu bylo jinak.
Někdy na konci 90.let, kdy se to v České republice začalo ekonomicky poněkud hroutit, kdy vyšlo najevo, že neviditelná ruka trhu nevyřešila nic a bylo zřejmé, že druhé Švýcarsko, ba ani Rakousko nebudeme, hledal režim způsoby, jak odvézt pozornost od palčivých, nejen ekonomických problémů.
Jednou z možností byla i masívní propaganda v masmédiích, kdy se mj. útočilo na existenci, již zaniklé Pohraniční stráže, psalo se a mluvilo o Železné oponě, o střelcích z hranice a tak podobně. To vše ve stylu: "ovčané, nemyslete na to, že ekonomika České republiky jde do háje, nebude slíbený blahobyt, spílejte bývalým pohraničníkům a důvěřujte politikům a veřejno-právním masmédiím". (Dnes je situace mnohem horší, paleta těch, kterým se spílá je mnohem širší a kromě ekonomiky jde do kopru i svoboda slova).
To blábolení na hlásných troubách z Havlogradu už bylo ve finále na úrovni nacistické propagandy, což mě nakonec dovedlo k tomu (akce vyvolává reakci), že jsem založil weblog POHRANIČNÍK, nejdříve na platformě Bloguje.cz a později, když český server Bloguje v roce 2012 skončil a byl vypnutý, jsem přešel na americký Blogger.com, kde jsem doposud. Mým cílem bylo publikovat informace o tom, jak to na státní hranici chodilo v realitě, zveřejňovat vzpomínky bývalých pohraničníků a to vše, pokud možno (ne vždy to jde), bez politických slimejšů a ideologického balastu. Nakolik se mě to povedlo, musíte posoudit vy, čtenáři. Za sebe mohu jen říct, že mě práce Admina a autora mnoha článků baví a že k dnešnímu dni je na počítadle webu (najdete ho dole na titulní straně weblogu) 1.215.319 přístupů (!).
Dočkal jsem se negativních i pozitivních reakcí. Negativum bylo,že si mě kdysi vzali na mušku dva emigranti a ti prováděli určitou formu stalkingu. Nakonec jejich snaha zašla na úbytě, jednak pro nezájem "publika" v Česku a jednak i pro to, že nakonec vyšlo najevo, že oba kdysi vycestovali na Západ zcela legálně, a oba spolupracovali s tehdejší StB, jeden dokonce velmi aktivně. Jmenovat je tady nebudu, jsou to duševní mrzáci a je zbytečné, aby je někdo litoval, nestojí ani za modlitbu pravověrného katolíka :-)
Naopak, jiný emigrant, dnes žijící v USA, který ovšem neemigroval s ČEDOKEM, nebo CK Autoturist, ale šel přes čáru naostro a dost komplikovaně, navíc, místo spolupráce s StB si poseděl v československém kriminále, tudíž ho směle mohu označit za dobrodruha a rozhodně ne za pokrytce, jako ty dva výše jmenované bezmozky, přispěl na web Pohraničník svým článkem UTEČEME NA JIH a dodnes jsme v kontaktu via Facebook.
Pozitivního pak bylo mnohem více. Kromě více než miliónu návštěvníků weblogu jsem získal nové přátele i kamarádky, jak v reálném životě,tak i "on-line" , nejen přes blog, ale i přes Facebook, nebo jiné sociální sítě. Mnoho čtenářů pak přispělo na web Pohraničník i vlastní tvorbou. Zajímavé je, že se mě ozývají nejen bývalí pohraničníci z CZ či SK, ale i z bývalé NDR, vojáci Grenztruppen DDR, ze Spolkové republiky policisté BGS či Bayerische Grenzpolizei a z USA i pár bývalých vojáků US.ARMY, jenž sloužili v jednotkách dislokovaných poblíž státní hranice ČSSR. Myslím, že na tohle téma tady mám dva, nebo tři články.
Statistika - zobrazení weblogu Pohraničník podle zemí.
Ale zpět k tématu (koukám, že jsem se nějak rozepsal), mám vždy v plánu krátký článek a nakonec z toho vyjde obsáhlý text. To je ten polibek od paní Můzy.
Jak jsem psal, ty léta na čáře se mě nesmazatelně zapsaly do podvědomí. Na službu v uniformě občas vzpomínám a to nejen, když jdeme s bývalými pohraničníky tady u nás na pivo. Možná to pro někoho bude úsměvná záležitost, ale mě se občas o státní hranici zdá.
Ty méně časté sny jsou o tom, že jsem ve službě na polské hranici, na Opavsku a sny odpovídají realitě tak, jak jsem ji v letech 1991-1992 zažil. Stejný objekt Stanice pohraniční policie u řeky Opavice, poblíž mostu z Česka do Polska. Vybavení a technika ve snech je stejná jako ta, kterou jsme používali v devadesátých letech. Žádný dramatický děj, poslední sen na tohle téma byl o tom (pokud si pamatuji), že mám noční jako dozorčí důstojník, sedím u monitoru na němž se zobrazují číselné kódy radiostanic hlídek v terénu, když začnou vysílat, na panelu s telefonem svítí barevné kontrolky tlačítek, venku je tma a šumí řeka :-) Na fotografii vidíte, jak vypadala budova naší policejní služebny.
Služebna Pohraniční policie Vávrovice u Opavy (90.léta).
Častěji se mě zdají sny ze "západní čáry".
Vybavuji si třeba sen, kdy přijdu na pohraniční rotu, vejdu dovnitř, je tam nezvykle hodně lidí v uniformách PS. Když jdu po schodišti, nahoru do své kanceláře velitele čety v 1.patře, scházejí dolů po schodech dvě ženy v uniformě :-) Místo bojových hesel jsou na chodbách obrazy a dole u místnosti dozorčího důstojníka je rozsvícený automat na kávu (takový ten jak známe z nádraží, na mince).
Jdu do služby. Kromě samopalu vz.61 si beru radiostanici. Není to ovšem vojenská RF-10 z 80.let, kterou jsem kdysi na vojně tahal sebou, protože ta jediná měla natolik silný signál a kvalitní zpracování, že jsem se s ní dovolal i ze vzdáleného Trojstátí ČSSR-DDR-BRD u HM 1/1, ale americká walkie talkie Motorola GP 300 a když ji (v tom snu) zapínám, ukáže se mě na displeji frekvence 163 MHz (nevím proč, ale tuto freq si ze snu pamatuji také). Potom jdu nikoliv kolem signální stěny, ale přes pole a les a poblíž HM 13/9 přecházím na území NDR, u obce Pabstleithen, kde si povídám s východoněmeckými pohraničníky. Potom přijede můj kolega a kamarád, štábní praporčík Klaus Lorenz a všichni jedeme ve vojenském trabantu GT DDR na pivo, do místního Gasthausu :-) Bóže můj, kde se takové sny v mé hlavě berou?
Objekt 1.rPS Trojmezí.
Také se mě asi dvakrát zdálo o tom, že jsem ze služby zběhnul na Západ, do toho špatného Německa, kde mají ale ty dobré marky. Přijdu do bavorské vesnice, kde zrovna mají nějakou lidovou veselici, u stánků čepují pivo, prodávají preclíky a tak. Bavím se s místníma a nikomu není divné, že mám na sobě uniformu důstojníka československé Pohraniční stráže.
Potom přijede policejní Audi a příslušníci BGS mě odvezou na výslech do Norimberku. Po výslechu mě propustí a já chodím po ulici a obdivuji zboží ve výkladních skříních a říkám si, že je to jako Tuzex :-) Poté se probudím a jsem zpocený jak myš. Asi proto, že podvědomí ví, že "zběhnutí za kopečky je co, vojín Kefalín"? Správně, špatné! Moc špatné :-)
Nějaké vyloženě akční sny se střelbou, světlicemi na noční obloze a štěkotem psů se mě nezdají. Nebo možná ano, ale po probuzení si je nepamatuji.
A co vy, bývalí pohraničníci a čtenáři weblogu, kteří jste si prošli službou u PS, nebo ČSLA, máte také, aspoň občas, sny, které se odehrávají v časech vaší vojenské služby? Určitě nebudu sám, kdo to má ve snech takhle. Pokud budete chtít něco napsat, použijte KOMENTÁŘE dole pod článkem, nebo můžete napsat na můj mail: pohranicnik@gmail.com Samozřejmě, že nemusíte odhalovat svoji identitu, stačí křestní jméno, nebo přezdívka či nickname.
AUTOR (C) Zdeněk - admin weblogu.