13. září 2013

UTEČEME NA JIH

Zpracován částečně propagandou a různýma hospodskýma tlachama jsem se jednoho dne v polovině sedmdesátých let ocitl v Plzni ve věznici na Borech, na úseku 1/1, kde jsem si měl odpykat zbytek několikaletého trestu, po skoro jednom roce výslechů Vojenskou kontrarozvědkou. 

Odsouzen jsem byl za zběhnutí do ciziny a současně za přípravu ke službě v cizí armádě (paragraf 115 v souběhu s paragrafem 283). 


Všechno ale začalo na rotě ČSLA, na východním Slovensku, kde jsem nastoupil povinnou základní vojenskou službu. 



Byl jsem z Prahy, tak jsem pochopitelně kamarádil s Pražáky. Nevím už, jak k tomu vlastně došlo, ale vytvořila se tu malá skupina (včetně mě), která začala vypracovávat plán na násilný přechod do NSR. Hlavním organizátorem byl voják základní služby z Prahy, který byl zfanatizován vidinou služby v US Army a postupně prosazoval ozbrojený přechod přes hranice. K tomuto účelu jsme měli ze střeleb ulejvat munici. 

I když jsem tenkrát s emigrací souhlasil, použití střelných zbraní mi bylo proti srsti. Pochopitelně jsem ale nadřízeným nic o spiknutí nenahlásil. Marně jsem se snažil z této situace vykličkovat, a nakonec jsem se to rozhodl řešit po svém. 

Odešel jsem na vycházku, zakoupil civilní oděv a odjel vlakem k maďarské hranici. Hranici do Maďarska jsem přešel a chtěl jsem přejít i hranici do Rakouska. Důvod byl prostý. Pokud by se věc brzy provalila, spustil by se poplach na česko – rakouské hranici. Ale nikdo neměl tušení, že jsem k útěku do Rakouska zvolil cestu právě přes socialistické Maďarsko. 


Maďarští pohraničníci na hranici MLR-Rakousko (foto ČTK).


Kvůli své naivitě, nedostatku  informací a možná i hlouposti jsem ale v Maďarsku narazil na pohraniční hlídky, tím celá věc ztroskotala a já se ocitl ve vyšetřovací vazbě v ČSSR. Bohužel se u mě našel krátký dopis s poznámkami, který mou situaci zkomplikoval, a po týdnu vyšetřování jsem byl oficiálně zatčen, obviněn a nakonec odsouzen. Výkon trestu: Plzeň – Bory. 

Úsek věznice 1/1 na Borech byl označován za politický. No nevím, já bych to nazval jinak. Nicméně jednu přednost měl – byl izolovaný od ostatních úseků, kde byli soustředěni zloději, násilníci a podobní. 
Ve vězení jsem potkal několik zajímavých lidí, někteří byli bývalí emigranti, kteří se z různých důvodů vrátili, hodně jich tam bylo odsouzených za pokus o překročení státních hranic, také něco málo špionů, převaděčů a protistátních vtipálků. 

Jedním ze zajímavých lidí byl bývalý třetí tajemník z Československého velvyslanectví v USA Vojtěch Vala (pokud si na jméno vzpomínám dobře). Po podmínečném propuštění z věznice si sestrojil malý vrtulníček a pokusil se přeletět do Rakouska. I když byl také major letectva, pokus se mu nepodařil, přistál ještě na území ČSSR. Možná jsou někteří příslušníci PS s tímto pokusem přeletět na Západ obeznámeni lépe. 

Čas na Borech letěl a já jsem pochopitelně sbíral veškeré možné i nemožné informace o možnostech ilegálního přechodu na Západ. Výběr byl nepřehledný, já jsem věděl, že budu potřebovat něco originálního, protože jít zpět do vězení se nechce nikomu.


Věznice Plzeň Bory.


Bylo nás tam hodně nespokojených i tlachalů. Jediní, kteří byli velmi mlčenliví (a bylo jich málo), byli bývalí emigranti z USA, Kanady, NSR. Dnes vím proč...
Trest jsem si odseděl do posledního dne. 

Po několikaletém „školení na kopečkáře“ jsem došel k názoru, že má jediná šance na překročení západní hranice do Rakouska nebo NSR nebude přímo z ČSSR, a to z jediného důvodu – služební psi. Z Pohraniční stráže jsem obavy neměl, ze psů ano. "Pejska" prostě nejde lehce oblbnout. 

Potřeboval jsem cestovní pas, abych mohl legálně vycestovat do některého ze sousedních socialistických států. Po pěti letech jsem zažádal o výmaz v trestním rejstříku a zároveň o cestovní pas, který jsem obdržel. Celou dobu jsem sháněl co nejvíce informací o Železné oponě a jejím střežení. 

Jednoho dne jsem někde slyšel, že v Bulharsku odstavili služební psy, protože stálo moc peněz je živit. Odjel jsem tedy do Bulharska, do Plovdivu a dále do Smoljanu. Pak jsem pokračoval k řeckým hranicím pěšky, ztratil se v horách a nakonec jsem to z bezpečnostních důvodů vzdal a vrátil se zpět do Smoljanu. 


Bulharsko - jugoslávské hraniční pásmo (foto autora).


Při té příležitosti jsem měl možnost hovořit s bulharskými pohraničníky (rusky) a utvrdil jsem se, že moje rozhodnutí bylo správné, ale musím zvolit jiné místo. 
Vrátil jsem se do Prahy a vypracoval plán, který jsem uskutečnil o dva roky později. 

Rok 1985. V květnu jsem odlétal do Sofie za účelem překročení hranice z Bulharska do Jugoslávie a dále do Řecka. Celou akci jsem prováděl se svou 17-letou přítelkyní (mně bylo v té době 31 let), která se za každou cenu chtěla na útěku také podílet. Nebylo to zrovna rozumné, ale nedala se odradit. 

Hranici do SFRJ (Jugoslávie) jsme překročil v blízkosti hraničního přechodu Novo Selo, na levé straně. Pět drátěných plotů! První dva nebyly žádná sranda, úvodní jsme museli podlézt, protože tam byla signalizace. Pak už to bylo snadnější. Ale jinak nám trvalo tři dny, než jsme se k prvnímu drátu na hranici dostali. Dělali jsme pouze noční přesuny. 


Signální stěna na bulharsko - jugoslávské hranici.


Bulhaři měli v tom prostoru předsunutou strážní budku a vojáci v té době asi spali. Dovedu si představit, kdybych sáhnul na nohu střídající se pohraniční hlídce :-) (bylo to v těsné blízkosti hranice).

Z Jugoslávie do Řecka to už byla procházka, pamatuji si název první vesnice – Evzonoi. 
Cesta z Evzonoi do Athén nám trvala kolem 8 hodin. Měli jsme štěstí, protože první řidič kamiónu mluvil česky, tak nás vzal. 


Příjezd do obce Evzoni (foto autora).


1. června 1985 jsme byli v Athénách. 
Metrem jsme se dostali na Phaliro, kde jsme na nepříliš vábivé pláži strávili první noc, ale aspoň jsme se vykoupali. Ale komárů a komárů, vůbec se nedalo spát, jak byli dotěrní. 
Byla sobota a my museli čekat do pondělka, až se otevřou ambasády. Naše první kroky pak měly vést  na švédské zastoupení. Byl k tomu důvod, znal jsem z Prahy osobně švédskou konzulku, se kterou jsem se před několika lety seznámil. 

V pondělí ráno jsme se probudili v malém parku před řeckým parlamentem a vyrazili na ambasádu. K mému překvapení byla konzulka starší dáma, která se velmi dobře znala s konzulkou z Prahy, což způsobilo velký zvrat v celém dalším jednání a také v naší budoucnosti při řeckém pobytu. 
Konzulka nám zařídila menší hotel, každý den jsme dostávali kapesné, čekalo se na exit visa. Bohužel, zpráva ze Švédska byla zamítavá. 

Paní konzulka nás seznámila s několika jejími řeckými známými, novináři a dalšími lidmi. Přestěhovali nás do lepšího hotelu. Asi po týdnu nás naši noví známí vzali na Leonidio na malou dovolenou. 

V té době mi můj známý prostřednictvím svých přátel z Kanady zařídil setkání na US ambasádě s jistým pracovníkem, který mi doporučil nepřihlašovat se řeckým úřadům. Když jsem se zeptal, co dělat, kdyby mě kontrolovali (neměl jsem v pase řecké vízum), bylo mi řečeno, abych jim dal jeho telefonní číslo. No, nakonec se nestalo nic, exit visa jsem nedostal. 

Asi po 6 měsících jsme dostali pokyn přihlásit se řeckým úřadům a legalizovat pobyt, což jsem provedl prostřednictvím UNHC. Žádné výslechy, žádný lágr, v našem případě se dá říci „pouze formalita“. Mohl jsem klidně požádat o politický azyl, ale neudělal jsem to. 


Vystěhovalecký pas vydaný Řeckem.


Od UNHC jsme v té době dostávali 100 dolarů měsíčně a zbytek peněz jsem si vydělával masážemi stehen paniček a mužských zad. Využíval jsem i jiných lehkých pracovních příležitostí. 
Abychom si zpříjemnili pobyt, pronajali jsme si malý domeček v krásném a tichém prostředí Kirra-Itea. Byt v Athénách jsme si ale dále drželi, protože každý měsíc jsme se do Athén museli vrátit kvůli prodloužení pobytu. 


Autor příběhu - u moře.


Bylo to něco jako dlouhá dovolená s mnoha a mnoha příhodami, někdy s penězi a někdy bez peněz.
Asi po roce jsem zažádali o vycestování do USA a bez problémů jsme dostali povolení se do Spojených států vystěhovat. Celkem jsme v Řecku strávili 18 měsíců. Pár měsíců před odletem si moje přítelkyně bohužel začala s jedním ženatým Řekem, využívali mě, tak jsme se rozešli. 


Autor příběhu - památky v Řecku.


Do New Yorku jsme přiletěli 11. února 1987, ale už ne jako pár – každý sám za sebe. Ve Spojených státech žiju dodnes. 

Kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem emigroval, dnes bych mu odpověděl: „Emigroval jsem před budoucností roku 1989.“


(c) AUTOR & FOTO:  Miloš






ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

 Jak se hlídala hranice v Bulharsku:     Последният граничар



Bulharský film HRANICE  (rok 1994) .



Jak se hlídala hranice v Maďarsku: Maďarská díra v železné oponě 

Film "Hranice" na webu VBOX: Граница (1994) Целия Филм






35 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj. Jakožto starému zvědavci je mi líto, že se autor vyhnul některým podrobnostem-vyšetřovací vazba v režii VKR, zážitky z Borů na odd. 1/1, nicméně závěrečné slovo je opravdu originální. Snad Miloš na Pohraničníka nepsal naposledy. Z. N.

Proste nekdo řekl(a)...

Priznavam ze ja tolik odvahy a energie nemel. Z podniku jsem se dostal na dovolenou v Yugoslavii a dostat se do Rakouska byla otazka par dinaru a nekolika hodin. Muj respekt vsem co meli vice odvahy nez ja a sli naostro pres hlidanou caru kdekoliv.

Proste nekdo řekl(a)...

Priznavam ze ja tolik odvahy a energie nemel. Z podniku jsem se dostal na dovolenou v Yugoslavii a dostat se do Rakouska byla otazka par dinaru a nekolika hodin. Muj respekt vsem co meli vice odvahy nez ja a sli naostro pres hlidanou caru kdekoliv.

Milos řekl(a)...

Vysetrovan jsem byl VKR z Trencina. Byl jsem 2 mesice ve vysetrovaci vazbe v Leopoldove a pote v Nitre, v nove vybudovane vazbe. VKR z Trencina se chovala profesionalne. V Presove se vyskytl jeden sasek, ale to uz to tak chodi.
Zazitky z Boru 1/1 bych mohl popsat stranky.(tak jako o celem pribehu)
Nemam vubec zadnou zlobu na minulost.

Milos řekl(a)...

Odpoved pro Z.N.
Pokusim se neco napsat o tom jake to bylo na useku 1/1 Plzen Bory.
Da mi to ovsem nekolik dni,protoze jiz nejsem tak dobry v cestine. Nepouzivam cesky jazyk 26 let.

Anonymní řekl(a)...

Děkuji Vám Miloši za Vaši odpověď. Jste asi jediný emigrant, který na tyto stránky nepíše zaujatě a nepřivlastňuje si patent na rozum. Budu se těšit na Vaše zážitky. S pozdravem Z. N.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Zdravím Tě, Zdenále.
Musím Tě poopravit. Miloš není jediný emigrant,který přispěl článkem na weblog Pohraničník.
Z Austrálie poslal příběh "Vzpomínky vojenského lékaře ze západní hranice" emigrant Vladimír.

A na starém weblogu, ještě u Bloguje.cz byl článek od Lojzi Rychtaříka (Luis Rychtarik), který přešel čáru přes dráty na Západ a nějakou dobu sloužil u US.ARMY na Aljašce.

Bobužel, při převodu Pohraničníka z Bloguje.cz na Blogspot.com spousta článků šla do háje, včetně toho od Lojzi, což mě velmi mrzí :-(

S pozdravem
ADMIN - "blogující pohraničník" Z.V.

Anonymní řekl(a)...

Zdeněk Admin

Rovněž Tě zdravím, stejně tak všechny ostatní čtenáře. Je to jak píšeš-spousta věcí na Pohraničníkovi je fuč a tak člověk vychází z toho, co je v dosahu. No a právě z tohoto důvodu jsem si dovolil napsat, že pan Miloš píše jako jediný emigrant objektivně. Zdraví Zdeněk N.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Mimochdem, výše uvedený článek je tady - LINK http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/06/vzpominky-vojenskeho-lekare-ze-zapadni.html

Milos řekl(a)...

Rozsudek Vojenskeho soudu byl tri roky a tri mesice. Po jedenacti mesicich ztravenych ve vazbe jsem byl konecne prevezen z vychodniho slovenska do Plzne, kde jsem ztravil zbytek trestu ve vysi 28 mesicu ve veznici na Borech, usek 1/1.
Denni rezim byl v podstate stejny jako na jinych usecich. Rozdil byl v tom, ze jsme nechodili pro jidlo do centra veznice, ale bylo nam privazeno. Kridlo useku 1/1 bylo oddeleno mrizema od centra.
V podstate usek byl isolovan od ostatnich bez moznosti volneho pohybu, ktery byl na jinych usecich.
Vstavalo se v 6 hodin rano a spat se chodilo v 10 hodin vecer. Spaci proctor byly tri propojene cely s prumerem 12 lidi. Na noc po scitanai se tyto prostory uzamkly. Denne byla jednohodinova vychazka na dvore, muselo se pochodovat v utvaru a potom jsme mohli hrat volejbal a nebo se volne prochazet.
Nebyly povoleny zadne kulturni akce, v ramci vezenskeho radu, jako na jinych usecich, pouze denni televizni zpravy. Pozdeji povolili vyucovani ruskeho jazyka. Pokud bylo zjisteno ze mas ucebnici anglictiny, nemciny nebo francouzstiny dostal jsi 20 dni samotky (diry).
Pracovalo se v podzemnich prostorach 5 dni v tydnu. V sobotu pouze lide, kteri meli problem s plnenim norem. Prace nebyla fyzicky narocna, ale vyzadovala zrucnost, vice mene zenskou sikovnost. Navijely se civky a pro mnohe to byl problem se splneni normou. Pokud jsi nesplnil normu tak jsi vetsinou sel do diry na 20 dni. Osobne jsem nemel zadne problem s touto normou. (ztravil jsem v dire 40 dni, ale za neco jineho) Z vydelanych penez, bylo to velice malo, jsi mesicne dostal v prumeru 60 az 90 korun. Odsouzeni, kteri meli povinne vyzivne na deti dostavali 30 korun.
Navstevy a balicky (3kg) jednou za 3 mesice pokud jsi nebyl potrestan v ramci vezenskeho radu.
Mnoho odsouzenych na tomto useku byli lide kteri se vratili z emigrace a nebo se pokusili o emigraci. Politicti vtipalkove, ale take lide s kriminalni historii, kteri se pokusili o emigraci. Zamestnanec velvyslanectvi v USA, zamestnanec CS mise pri OSN, professor a jini byli take cleny tohoto klubu.
Uroven nebyla celkem spatna na vezenske pomery. V techto stisnenych pomerech se velice lehce projevily charaktery lidi at uz dobrych a nebo spatnych, kazdy je ovlivnen spinavosti tohoto sveta.
Rad bych se zminil o jednom z nejzajimavejsich. Jmenoval se Pavel V. a byl odsouzen na 7 let za unos maleho letadla Morava do Rakouska. (jako zbran mel pouze nuz) Z duvodu principu obhajit okolnosti se vratil zpet do CSSR. Na useku mozna pusobil jako podivin, ale mel respect, jak ze strany bacharu tak ze strany odsouzenych a to bez vyjimky. I kdyz mel kapesne na mesic pouze 30 korun, platil vyzivne, mel vzdy penize. ( na rozdil od nas) A to neprovadel zadnou vezenskou smelinu. (na rozdil od nas)
Pred mym propustenim me pozadal o zakoupeni a doruceni knihy pro jeho malou dceru. I kdyz jsem penize odmitl, nakonec jsem byl nucen sumu prijmout. Knihu jsem po propusteni zakoupil a osobne predal jeho dceri. Byl to nesnadny ukol, ale podaril se. Tento clovek je snad jediny, ktereho bych rad jeste jednou potkal.
Az na neprijemnych, hladovych 40 dni stravenych v dire jsem nemel zadne vetsi problemy. V roce 1975 jsem se dopisem adresovanym presidentu Dr.G.Husakovi zrekl ceskoslovenskeho statniho obcanstvi. Byl jsem pouze povolan do nejake kancelare ve veznici k overeni ze jsem ten dopis napsal. (deset let pozdeji, asi dva tydny pred emigraci, jsem mel moznost potrast rukou Dr.G.Husaka na prazske statni recepci. Kdyby tak chudak vedel………ale to je zase jina ztrestena story)
Z veznice jsem byl propusten na podzim 1976.

Anonymní řekl(a)...

Zveřejněné podrobnosti z borské basy jsou zajímavé. Pane Miloši, je vidět, že jste opravdu nad věcí a život berete tak, jak jde. Díky za Váš vzácný nadhled. Z.N.

Milos řekl(a)...


Panu Z.N.
Dekuji take za pozornost memu malemu prispevku na tomto zajimavem blogu.
M.K.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

"Utečeme na jih" považuji za jeden z nejzajímavějších příběhů tady na weblogu Pohraničník, je tak trochu ve stylu povídek Otakara Batličky, spisovatele a světoběžníka.

Přiznám se,že nikdy předtím mě nenapadlo,že by někdo mohl zvolit útěk přes "železnou oponu" nikoliv směrem do Rakouska či Německa, ale oklikou přes Balkán. A úspěšně. Inu,odvážnému štěstí přeje.

Admin.

Anonymní řekl(a)...

Miloši,
přimlouval bych se za podrobnější popis života vězeňského. Pokud bude admin tohoto webu souhlasit,může to být pěkný a hlavně poučný seriál Vašich článků popisujících život za zdí. Vlohy pro psaní máte, tak s chutí do toho.
Solitér

Milos řekl(a)...

Pro zajimavost bych rad pridal dve male prihody, ktere se udaly jiz ve vojenskem prostoru mezi Reckou a Yugoslavskou hranici ale jeste na uzemi Bulharska.
Po priletu do Sofie jsme odleteli do Varny, kde jsme zustali ctyri dny na hotelu a popravde receno jsme parili….protoze co kdyby.
Zpet v Sofii jsme jeli vlakem do Sandanski a ottud pesky. Prebytecne veci jsme nechali na hotelu ve Varne. Dva male batuzky na zadech, spaci pytel, velice dobry dalekohled, kompas a fotak. Jidla jsme meli minimum. I kdyz jsem kurak, cigarety jsem si s sebou nevzal. Kazdy pochopi proc.
Ze Sandanski je to na hranice pres 43km. Po silnici. My jsme silnici kopirovali v terenu.
Presun jsme provadeli pouze v noci a pres den odpocivali v kopcich. Pri jednom oddechu v kopcich nam dosla voda a tak jsem se rozhodl sestoupit s kopce k jakesi lesni pesince s malym potuckem. Bylo to asi 1/2km od silnice. Siroko daleko nikdo nikde, zadna vesnice, proste nic. Jo, to jsem si taky myslel…..
Nabiram vodu z potoku a jako duch se objevil chlapec, mozna 10-12 let stary. Neco na me promluvil…….a co ted…….myslim ze jsem mu neco zazbrtlal v rustine, popad jsem lahev a zacal sviznou chuzi pote lesni cesticce opacnym smerem kde jsme se skryvali. Chlapec me nasledoval. Asi po peti minutach, kdy jsem mel uz dobry naskok, jsem vyuzil momentu kdy me chlapec patrne ztratil z oci a ostre jsem vybocil z pesinky do hor. Clapec prosel a ja se vratil obklikou zpet.
Druha neprijemna prihoda se stala take v kopcich, myslim ze to byl posledni den pred samotnym prechodem hranic. Po nocnim pochodu, jakmile se zacalo rozednivat, unaveni jsme se ulozili ke spanku.
Co nas probudilo byly zvonky. Na vedlejsim kopci nedaleko nas stado ovci, pochopitelne s bacou. No, byl to fofr, protoze tu byla pravdepodobnost, ze budeme spatreni. Nastesti nas nevidel a ubiral se taky jinym smerem.
No a prvni veci ktere jsem si koupil v Recku? Cigarety a vietnamky. Vietnamky proto, protoze malicek na me noze byl fialovy.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Solitére,
otázku příběhu o tom,co Miloš prožil během pobytu ve vězení,kam se dostal za svůj pokud o dezerci a útěk na Západ jsem s ním už řešil.
Jde o to,že weblog se věnuje jen tématice Pohraniční stráže a ochrany státní hranice,případně na téma Vojska MV, ČSLA apod,ale nerad bych tady přecházel i na témata související s vězeňstvím.

Samozřejmě,nemám vůbec nic proti tomu,pokud Miloš své vzpomínky na nedobrovolný pobyt v NVÚ Plzeň Bory sepíše a publikuje zde, v rubrice Komentáře. Tady se může diskutovat téměř o všem.

Admin.

Milos řekl(a)...

Pro pana Solitera.
Pokusim se dat dohromady podrobnejsi clanek s vetsima detailema. Snad to s moji zlamanou cestinou zvladnu.
M.K.

Anonymní řekl(a)...

Tak mne napadá, co by se stalo tomu 10-12 letému chlapci, kdyby narazil na prchající skupinu vedenou bratry Mašíny a hrozilo by nebezpečí prozrazení. Kterýsi z nich to při jakési besedě řekl přibližně takto: To dítě by mělo prostě smůlu. Z.N.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Je jisté,že lidské kreatury a zrůdy, jakými Mašínové a ta jejich tlupa byla, by onoho chlapce odejít nenechaly.
Podřezávat bezbranné uměli,jak víme z historie. Ostatně slova jednoho z bratrů Mašínů,které jsi zde připoměl, to dokládají...

Milos řekl(a)...

To je dobra poznamka. Asi by to resili Masinovsky. Me stejne nejde porad do hlavy, jak je mozne, ze v CR dostali ta vyznamenani a nebo co to vlastne bylo. V te dobe, bez dratenych zatarasu nechat za sebou mrtvoly……
Jinak v one situaci me bylo jasne, ze ten chlapec az dorazi do te sve vesnice bude vypravet, ze potkal divne obleceneho lesniho muze, ktery pred nim utekl…hahahaha
Logicky me mohl a nebo mohli povazovat za jejich prislusnika, mozna i vojaka, protoze jsem mel maskovaci tricko……….To uz se nikdo nedovi.

Milos řekl(a)...

1.
Nez se se rozepisi o veznici v Plzni na Borech usek 1/1 zminim se o nekolik pripadu z vysetrovacich vazeb Nitra, Leopoldov a tranzitni cely v Ilave.
Vazba v Nitre.
V Nitre jsem pobyl nekolik mesicu ve vazbe, do konce vysetrovani VKR z Trencina nez byl predan spis Vojenskemu soudu v Presove.
Vazba byla nove zrenovovana, cista, (proste parada.) Na cele nas bylo 6. Jeden z obvinenych byl vojak z povolani, ktery byl obvinen za znasilneni……..zena ktera s nim soulozila v aute uvedla, ze mela starch ze sluzebni pistole, kterou mel zmineny vojak v pouzdre obalenou opaskem a polozenou u predniho skla. Jako kopeckar byl take ve vazbe pan Zverka. Vratil se ze zapadniho Nemecka, dostal podminku, ozenil se a po Nitre se projizdel jako kral v Mercedesu, ktery si privezel z Nemecka. Po case se mu zdal zivot asi nudny a tak se znovu pokusi emigrovat. (nevzpominam si uz jakym zpusobem) No, lapli ho a skoncil ve vazbe. Rad vypravel historky, coz nam ostatnim, znudenym, nevadilo, ale problem byl – byl lakomy. Byla praxe, kdyz nekdo z nas dostal balicek, se castecne podelit s ostatnima. Chteli jsme porad neco jist, protoze stravy nikdy nebylo dostatek. Jenze Zverka snedl vsechno sam. Pristi balicek, ktery prisel Zverkovi, pockali jsme az usne a vsechno jsme mu snedli. Ty madarske salamy, klobasy, byly velice chutne.
Vazba v Leopoldove.
Leopoldov byl pro mne neco jako zly sen. Eskortni autobus zastavil pred branou, vystoupili jsme za pritomnosti kordonu bacharu a prosli dvermi v hlavni brane do minuleho stoleti.
Byl jsem zde pouze 2 mesice na vysetrovaci vazbe. Atmosfera, ktera zde vladla, vzhled celeho komplexu byl pro mne velice deprimujici. Duvod proc to uvadim, v Leopoldove jsem se podruhe narodil. V jednom momente jsem prosel krizi, kterou jsem prekonal a zacal od nuly. Tak si to dneska myslim a verim, ze to ovlivnilo moji budoucnost. Projevilo se to v mem budoucim jednani s jakoukoliv situaci i tady v US.
Obrazne se da rici, ze za dane situace ve stresovem momentu mozek prepne na chladnokrevny program, ktery ridi veskerou cinnost bez jakychkoliv emoci.
Tranzitni cela Ilava.
Prevoz z vychodniho slovenska byl v autobusu, ruce v zelizkach s retezem pripnutym k vezenskemu opasku. (pouze utekari a kopeckari) Nemusim dodat, ze se na me ostatni divali jako na nekolikanasobneho vraha.
Ve veznici v Ilave jsme zustali pres noc, kdy se rano pokracovalo autobusem. Nic by na tom nebylo zvlastniho az na to, ze na cele asi pro 6 lidi, bez posteli nas spalo, snad jen lezelo pres 20 lidi na hole podlaze. Dalo se lezet pouze na boku, proste nebylo misto. Ja, ke sve smule, jsem mel hlavu prilepenou k zachodove mise. A jestli si nekdo mysli, ze nikdo nesel mocit, tak nejen mocit.
Mimochodem, ve vsech vazbach jsme se dorozumivali s ostatnima celama pomoci Morseho codes. Ja jsem Morseovku ovladal. (byl jsem u 14 pruzkumnyho praporu jako radista vysadkar)

O veznici v Plzni na Borech jsem se jiz zminil, pridam zde pouze pribehy, ktere si pamatuji.
Zacnu bacharem, ktery mel prezdivku Petricek. Mel dustojnickou hodnost a byl to snad jediny exemplar, ktery mel radost, kdyz mohl nekoho nacapat a nebo buzerovat.
Na konci chodby v podzemnim prostoru, kde se pracovalo, byly tluste vodovodni roury kudy prochazela horka voda. Vetsinou jsme rano dostali kousek salamu a tak mnozi z nas si ohrivali tento salam v esusu na techto rourach. Specialitou tohoto bachare Petricka bylo odstranovani pendrekem esusy z rour, takze esusy a salamy se valely na spinave podlaze. OK Az jednoho dne, kdy se nekdo do esusu poradne vykadil.
Esus byl plny a vse se varilo na te roure. A pak uz se cekalo na bachare Petricka, ktery uspesne zopakoval svuj trik, ale nebyl to on, ktery se smal.

Milos řekl(a)...

2.
Jako jedna z moznosti byt kazensky potrestan byla tak zvana dira. 1 az 20 dni. Cela byla v podzemi, 3 prkene postele, polovicni ztrava, zadne cigarety. Proste nic. 1 deka jako prikryvka. Pro predstavu, k veceri jsi dostal 1 natvrdo uvarene vejce.
Vzbudili te v 6 hodin rano, na prkenou postel jsi si mohl lehnout az v 10 hodin vecer. Pres den jsi mohl pouze na tech prknech sedet.
Mne se podarilo vyfasovat 40 dni vcelku. A bylo to celkem jednoduche. Mel jsem v podstate dobrou praci, ale dostal jsem se do konfliktu s nadrizenym (take odsouzenym a navic buzerantem) a tak mi dali prvnich 20 dni. To jsem jeste nevedel, tento buzerant na me prasknul (falesne) ze jsem mel ponorak (vysvetlim pozdeji) a tak jsem dostal navic dalsich 20 dni. Po prvnich 20 dnech, kdy jsem se tesil jak si zapalim cigaretu a poradne najim mi bachar rekl, ze mam jeste dalsich 20 dni. A tak jsem prosel odtucnovaci 40 denni rehabilitaci. Utechou mi bylo, ze mi spolecnost delal byvaly zamestnanec pri OSN pan Novotny s kterym jsme chytali mouchy, cas tak bezel rychleji.
Na useku se hodne pil caj. K tomu, aby jsi si mohl svarit vodu jsi potreboval ponorak. Odporovy drat omotany kolem plasticke civky a izolovany drat k napojeni, v nasem pripade, na osvetleni v cele. Zadny problem, v praci jsme meli neomezene mnozstvi dratu. Problem byl, kdyz te chytil bachar. 20 dni diry.
A opet se vynoril bachar Petricek. Prave jsem si udelal caj v esusu. Voda byla horka a tim i esus. Obvykle jsme bacharovi rekli, ze jsme si horkou vodu nacerpali v umyvarne. Nikdo tomu neveril, ale kdyz nenasli ponorak, tak tomu museli verit……..Petricek tomu nechtel verit a tak me naridil polozit horky esus do mych dlani. Z esusu sla para, dlane se mi palily, ovsem Petrickovi jsem dal najevo, ze esus je pouze teply. Ponorak nenasel a tak tomu musel chte nechte uverit.
Po absolvovani diry jsem byl zarazen na praci, navijeni civek, ktera vyzadovala plneni normy. Asi me chteli timto potrestat. Zaucovaci doba byla 4 tydny, norma se zvysovala po tydnu. No, tak to se trochu v mem pripade prepocitali. Za tyden jsem byl schopen pracovat tempem, ze na plnou mesicni normu jsem potreboval pouze 3/4 mesice. A tak jsem dostal prezdivku Spacir, protoze po splneni normy jsem se prochazel v pracovni dobe. Pro nektere bachare to bylo k zachvatu a zakazali mi spacirovat. Kdyz meli sluzbu, musel jsem sedet pred strojem a zirat. Byl tam jeste jeden odsouzenej kluk, ktery byl take velice rychly. A tak jsme si po splneni normy privydelavali tocenim civek pro ty, kteri meli problem.
Po case, kdyz zjistili, ze me nemohou nijak ztrapnit co se tyce plneni norem, preradili me na rezijni praci a tak vlastne zvitezili, protoze jsem se nemohl prochazet. Nemel jsem normu, pracoval jsem na opravach civek, mel jsem svou vlastni dilnu se dverma a tak jsem si delal co chtel (relativne), ale beda, kdyz jsem vystrcil nohu ven. Vlk se nazral, koza zustala cela.
Ke svemu mesicnimu kapesnemu asi 70 – 90 korun (vezenske penize) jsem mel maly prijem, bokem, z navijeni civek neplnicum norem a z civilnich penez. Jednou za tri mesice byli navstevy a to byla prilezitost jak ziskat civilni penize. Pochopitelne jsi je musel z navstevni mistnosti propasovat. Nikdy me nechytli. Jinak to byla dira a nebo zakaz navstevy, balicku a podobne.
Baronu Prasilu tam bylo taky dost, vetsinou to byli ti starsi, meli zkusenosti oproti nam mladsim, vytvareli vacuum tajnosti a citili sebeuspokojeni jak jim to bastime.
Po dobu meho pobytu jsem nebyl svedkem a taky jsem neslysel, ze by bylo pouzito nasili ci jine sikany.
Mel jsem jednoho dobreho kamarada, byl prerazen ze druhe skupiny z Mirova k nam na Bory a ten byl zarukou, ze jsem mel pokoj od kohokoliv, komu by se nelibili me hnede oci. Z jeho pohledu Bory byly velice pekne a mirove prostredi compare Mirov.
Taky neco pro kuraky. Celou dobu jsem, a nejenom ja, kouril balene cigarety z tabaku Taras Bulba (1,50Kcs malej balicek) a to jsem se nezminil o tech posbiranejch vajglech na vychazkovem dvore pri pobytu ve vysetrovaci vazbe. Cigarety jsem si uzival pouze po navstevach.

Milos řekl(a)...

Na zaver bych chtel dodat. Jako vojensky zbeh s pripravou ve sluzbe v cizi armade jsem dostal v CSSR 39 mesicu, o 3 mesice vice nez byla spodni hranice 3 let. V nekterych jinych statech by me zastrelily, usekli nohy, vytrhli jazyk a podobne. Tady v US bych mozna dostal 150 let s tim, ze po 70 letech si muzu podat podminku. Jen tak na zamyslenou.

Anonymní řekl(a)...

Zdravím všechny vespolek, Miloše zvlášť.

Miloši, nabízím tykání a já s ním hned začnu. V tomto případě se mi bude lépe psát.

Tvůj příběh mne velice zaujal. Není pochyb, že si musel být, možná stále ještě jsi, povahy velice dobrodružné. Myslím si ale, že Tvé konání /to není kritika, pouze konstatování/ bylo přesně podle hesla – „Proč by to mělo jít jednoduše, když to také může jít komplikovaně?“ Lidově řečeno, sám sis házel klacky pod nohy, takže si své jednání, místy přestával ovládat. Tvé rozhodnutí opustit ČSSR hodnotím jako zásadně správné, jen ten postup k cíli mi připadá trochu komplikovaný. Ten Tě stál přinejmenším deset let života! To už Ty jistě také víš.
Já jsem se z mladické nerozvážnosti navyváděl také dost blbostí, ale narukovat a hned začít plánovat násilný přechod přes hranice na „Západ“, mne ani v těch nejbujnějších snech nenapadlo. K tomu už bylo zapotřebí opravdu mimořádné fantazie. Sběhnutí z armády neodpouští žádný režim! K tomu si myslím, že i ten nejfešáčtější kriminál je stále tisíckrát horší, než volný pohyb mimo něj, byť by to bylo socialistické Československo!
První a zásadní chyba byla, že sis řádně neodsloužil ty dva roky! Od toho se pak už odvíjelo všechno další. Logickým důsledkem byl pak ten kriminál. Tak tuto zkušenost Ti nezávidím.
Když už si se potom, po těch letech, dostal z Československa, proč to muselo být zase tak komplikované? Přes Bulharsko ilegálně do Jugoslávie?? Opět riskovat kriminál! Mám dojem, že vycestovat do Jugoslávie z ČSSR, v té době, nemohlo být komplikovanější, než v sedmdesátých letech, kdy jsem tam legálně vycestoval já. A Jugoslávie, to už byl úspěch! I když ještě ne úplný, ale to nejhorší bylo pryč. Proč Tě dál vedla cesta do Řecka? Když jsem plánoval já odchod z ČSSR, přicházelo na pořad více zemí, ale Řecko mezi nimi nikdy nebylo. Už je to dávno a vrátit se to nedá. Když o tom přemýšlím dnes, já jsem také neudělal všechno akorát. Také jsem, po srpnu ´68, několik let čekal, nevím na co, než jsem se rozhoupal. Těch několik let mě dnes mrzí, to mi věř a to jsem neseděl v kriminálu!
Ještě se musím zmínit o těch stopadesáti letech vězení v USA, jak o nich píšeš v jednom ze svých příspěvků. Jestli těch stopadesát let souhlasí nevím. Možná ano, možná ne. V zájmu objektivnosti, samozřejmě, je třeba dodat, že tam také můžeš dostat odškodnění ve výši, která se také vymyká všem našim představám. A propos odškodnění. Já jsem zde již několikrát položil otázku, v jaké výši se pohybovalo odškodnění pozůstalých po pohraničnících /záklaďácích/, kteří přišli „na čáře“ o život. Na odpověď stále čekám!

Nakonec bych Ti položil několik otázek k Tvému textu.

V jednom místě píšeš – „Bylo nás tam hodně nespokojených i tlachalů. Jediní, kteří byli velmi mlčenliví (a bylo jich málo), byli bývalí emigranti z USA, Kanady, NSR. Dnes vím proč...“
To „proč...“ mne zajímá. Můžeš to osvětlit, proč byli ti emigranti velmi mlčenliví?

Můžeš osvětlit proč si měl /pro mne pochopitelnou/ obavu ze psů a z Pohraniční stráže ne? Myslím, že na těchto stránkách je to dosti troufalé tvrzení.

A úplně nakonec.

Proč si emigroval? Ale upřímně, žádné fráze! Tu odpověď na konci Tvého textu nemohu přijmout. V únoru 1987, při příletu do New Yorku si nemohl ještě vědět nic o tom, k čemu dojde v roce 1989.

Anonymní řekl(a)...

Oprava: "Zběhnutí"; Dodatek: Všem pěkný den. BK

Milos řekl(a)...

Odpoved pro pana BK
Ano, klacku jsem si pod nohy nahazel opravdu dost. Ten prvni klacek byl, kdyz jsem se rozhodnul odejit z VSOS AT v Nitre, po dvou letech, a nasledujici rok jsem musel nastoupit VZS. Pak ty klacky zacaly pribyvat. Kdybych si v klidu odslouzil VZS, pozadal o zajezd, asi by vse probehlo v klidu. Tech “kdyby” ma neomezene variace. Pravdou je, zkomplikoval jsem si to.
Po obdrzeni cestovniho pasu jsem obdrzel vyjezdni dolozku na zajezd do Yugoslavie, ale pred odjezdem (CKM) prislusnik VB prisel do meho bytu a musel jsem odevzdat tuto dolozku. Cestovni pas mi nechali.

Do Recka jsem pred lety pomohl (pololegalne) emigrovat jedne zname. Trochu jsem se spolehal na jeji pripadnou pomoc, ale nikdy jsem uz o ni neslysel. Navic Recko bylo blize nez treba Italie nebo Rakousko. Jsem velice rad, ze jsem ztravil cas v Recku a nikdy na to nezapomenu. Kdybych to mel zopakovat, zase bych presel do Recka.

Temi 150 lety jsem to minil obrazne. Leta se tady rozdavaji (v soudnictvi) jako by lide zili dlouho jako zelvy.

Otazka k tem mlcenlivym emigrantum. Nejlepsi by bylo zeptat se jich. A nebo, neni vsechno zlato co se trpyti.
Z druheho hlediska, asi si o nas, neuspesnych emigrantu mysleli, ze jsme idioti. (Pochopitelne meli sve duvody, neuspech, zklamani, ztyskani po kamaradech z hospody nebo rodine)

Obavy z PS (starch) jsem nemel. Respekt, ano. Pri prechodu hranic byly sance pomerne vyrovnane. A v jistem smeru jsem byl ve vyhode.

A k posledni otazce.
Kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem emigroval, dnes bych mu odpověděl: „Emigroval jsem před budoucností roku 1989.“

Dnes bych mu odpovedel ( ne v roce 1987)

Nikde jsem v pribehu neuvedl, ze jsem mel ten nazor v r 1987

Doufam, ze jsem te aspon trochu uspokojil. Pochopitelne by se o tom dalo vykladat do nekonecna, zleva a z prava.
S pozdravem
Milos

Milos řekl(a)...

Omlouvam se, ze jsem zapomnel dodat jeden poznatek.
V Tvem komentari se zminujes o ztrate 10 let zivota. Verim, ze z mnoha pohledu by se tomu tak dalo rici.
Z meho pohledu, priznal jsem se uz k tem klackum, jsem ale tech 10 let zil vice nez na 100% a relativne nemam ceho litovat. To, co bylo pozitivni jsem si ulozil a negativni odhodil. A at se do zda neprijatelne, mnozi by si klidne ten svuj zivot vymenili za ten muj, I s tema 10 letama.

Dekuji a s pozdravem
Milos

Anonymní řekl(a)...

Zdravím Tě Miloši, díky za odpověď.

Předpokládám, že jako každý, tak i Ty ses vždy snažil udělat ze svého života to nejlepší. Někdy ale vše nevyjde, jak si člověk představuje.

To, že Ti byla odebrána výjezdní doložka, před výjezdem do Jugoslávie, vysvětluje to Bulharsko. O tom jsi před tím ale nehovořil.
Vysvětlení k „mlčenlivým emigrantům“ mi není až tak jasné. Samozřejmě bych se jich zeptal přímo, ale nevím, kde je najít. Myslel jsem, když už si to nakousl, že víš, proč tak mlčeli.

Ještě bych se Tě rád zeptal /měl jsem tu otázku připravenou, ale zapomněl jsem na ní/. Víš něco o těch svých bývalých kumpánech? Zajímalo by mě, zda se jim ten plán /ozbrojený přechod na „Západ“/ podařil, nebo jak to s nimi dopadlo?

Jak se Ti líbí ve Spojených státech? Jsi tam spokojený?

A úplně nakonec.
Představ si, že se píše rok 1987. Je jedenáctého února, Ty si zrovna přistál v New Yorku na letišti a já se Tě ptám – „Proč si emigroval?“ Můžeš tu otázku zodpovědět nyní? Nějaké představy si určitě měl a „devětaosmdesátý“ byl ještě v nedohlednu.

Měj se fajn. BK

Milos řekl(a)...

Zdravim.
Ja si myslim, ze jsem otazku mlcenlivych emigrantu zodpovedel. (pochpitelne nemohu mluvit za ne) Ale mam zkusenost, velice malou tady z US.
Prvnich par let jsem mel moznost se nekolikrat potkat s jednou emigrantskou rodinou a jejich kamarady. Tato rodina, vysokoskolsky vzdelana, pohodlne emigrovala pres zajezd na Zapad. Problem byl v tom, ze se jim nikdo neuklanel tak, jak tomu patrne byli zvykli z CSSR. Mel jsem v te dobe pritelkyni z J.Korea a bylo mi velice jasne dano co si o tom mysli. Jinak to byli zabavni lide, nikdy jsem proti nim nic nemel, ale jednoho dne jsem to vzdal. Reci, ktere se vedly se nedaly poslouchat. Nedarilo se jim spatne, prumerne na US pomery, ale nebyli na spolecenskem zebricku na ktery byli patrne zvykli.
Tem kumpanum, pokud se to tak da rici, se nic takoveho nepovedlo. Byly to asi mladistve zvasty……
Ja jsem spokojen se svym zivotem v US, I kdyz jsem velice mala brambora. Pres 20 let jsem byl jak se rekne po cesku zivnostnikem. V roce 1991 jsem byl v CR a velice rychle jsem se vratil zpet do US. Byl jsem mnohokrat v SE Asii, kde jsem se ozenil a mam 4 deti. (a velice dobre manzelstvi) Bez tohoto by to bylo mozna trochu jinak. Mel jsem dobre i spatne obdobi, ale tak to chodi.

Kopeckareni bylo neco jako muj konicek. Nedokazal jsem se smirit s tim, ze se mi to nepovedlo. Potreboval jsem prokazat, ze navzdory smule a jinych okolnosti, jsem schopen prejit Zeleznou Oponu. Tak jsem to citil a pripravoval se na to. Bylo by pohodlne vycestovat na Zapad (legalne), jsem velice rad, ze jsem ji presell, tak jak jsem ji presell.
Pokud se ode mne ocekavalo neco jako politicke presvedceni a podobne, davno jsem se distancoval od vsech disidentu, politickych zvastu a vse co s tim souvisi. (mam zkusenosti z obdobi pred emigraci)

Tak a to je vse, co Ti na to mohu rici. Dekuji za pozornost a s pozdravem

Milos

Anonymní řekl(a)...

Miloši,
očekávány byly pouze Tvé odpovědi. Dík za ně. Oceňuji to. Také ses těmi otázkami nemusel vůbec zabývat.
Měj se fajn a ať se ti daří! BK

Anonymní řekl(a)...


zdravím jsem jeden z těch co se jim podařilo projit sis-sušická brigáda h kvilda , mimo jiné se mě po několika týdnech podařílo vrátit pro přátelé rřs prostor tři sekery kde jsem hlidce trochu zamotal hlavu .takže prurva do vnitrozemi .pri ceste jsem jim stačil odmontovat signálni výmetnice .ale vracel jsem se z přáteli přez prostor debrnik- zeleznorudsko kde kamarád zakopl o drat který spojuje tzv zařízeni kristal no a to byla vstupenka na bory usek 1/1 §109-1 dostal jsem dva natvrdo............

Anonymní řekl(a)...


zdravím jsem jeden z těch co se jim podařilo projit sis-sušická brigáda h kvilda , mimo jiné se mě po několika týdnech podařílo vrátit pro přátelé rřs prostor tři sekery kde jsem hlidce trochu zamotal hlavu .takže prurva do vnitrozemi .pri ceste jsem jim stačil odmontovat signálni výmetnice .ale vracel jsem se z přáteli přez prostor debrnik- zeleznorudsko kde kamarád zakopl o drat který spojuje tzv zařízeni kristal no a to byla vstupenka na bory usek 1/1 §109-1 dostal jsem dva natvrdo......toto se odehrálo v roce 1986......

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: Anonymní 13. října 2013 20:14

Inu,svoji dávku štěstí jste vyčerpal,když se vám podařilo poprvé utéct za kopečky. Vrátit se zpět s tím,že převedete ještě další lidi, bylo velmi nerozumné a vrtkavá paní Štěstěna od vás odvrátila tvář :o) To vám ale určitě došlo během pobytu na Borech...

Anonymní řekl(a)...

jo doslo no zkušenost a velká bylo to nerozumné paní štěstena se odvátila taky jsem řekl že bych se nikdy pro nikoho nevracel no nicméně bych ty dráty natáhl z důvodu migrace běženců nevim jaký máte na tento problém názor vy?

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Můj názor není důležitý, já byl ten na "druhé straně barikády" :-)
Každopádně, muselo to vyžadovat kus odvahy jít naostro přes čáru,na Západ. O tom není pochyb. To nebylo jako emigrovat s Čedokem přes zájezd do Jugoslávie...