VOJENSKÉ LÁSKY U PS A ČSLA.

 

    Na weblogu Pohraničník se už dlouho neprobíralo téma, které bylo na mladým mužům v uniformách, nejen vojákům základní služby, ale i mnohým jejich velitelům, důstojníkům, blízké. Mám tím na mysli, jak titulek napovídá, dívky, ženy, zkrátka vojenské lásky.

    Většina vojáků v základní službě, ať už té dvouleté, roční, nebo náhradní, pětiměsíční, měla doma svoji holku, nebo dokonce už manželku. Podobně na tom byli i studenti vojenských škol, ať těch v rezortu Ministerstva národní obrany, tedy ČSLA, nebo Federálního ministerstva vnitra, ať už byli v uniformě Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, nebo Hradní stráže. Nezapomněl jsem na nikoho?

    Vím, že k tomuhle tématu by byl oprávněn vyprávět každý, kdo si vojenskou službou v bývalém Československu prošel. Byly by to tisíce příběhů, vzpomínek, milých i smutných, nebo dokonce tragických. Když se sejdou bývalí vojáci, bez rozdílu funkce a hodnosti a vzpomíná se na vojnu, povídání se vždy stočí na téma ženské a vojna :-)

Protože článek píšu já, bude ovlivněn mými vzpomínkama na hezčí polovinu lidstva.

    Mnozí z čtenářů vědí, že jsem v letech 1981-1985 studoval na vojenské škole SOŠ PS a VMV v Holešově a poté, v letech 1985 – 1991 jsem sloužil přímo na státní hranici, v Ašském výběžku, na 1.rPS v Trojmezí. V letech 1991 – 1992 jsem si ještě střihnul službu u Pohraniční policie, na polské hranici ve Vávrovicích u Opavy, ale, to už je jiný příběh, neboť to už jsem nebyl voják, ale policista.

     Nebudu rozhodně prozrazovat identitu dívek a žen, s kterými jsem se tak nějak sblížil, nebo, které prošly mojí ložnicí. V tomhle jsem diskrétní jako prvorepublikový herec Oldřich Nový. A pak, nebudu vyprávět o sobě, ale hodím tady na "sklo" pár vzpomínek ze svého okolí na vojenské škole PS, nebo to, co se odehrálo okolo mě v době vojenské služby na pohraniční rotě v Trojmezí.

     Když jsem byl na SOŠ PS a VMV, zjistili jsme brzy, že Holešov je takové typické "vojenské" město. Pro samé zelené uniformy v ulicích měst, výčepech a vinárnách nebylo kam plivnout. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že když v Holešově hodíš kamenem, trefíš buď děvku, nebo vojáka :-) Zdůrazňuji, že to byly zlé jazyky, já se s touto formulací až tak úplně neztotožňuji.

      Ale, znáte to, každé město s velkou vojenskou posádkou mělo své špecifiká a lidovou slovesnost. Vojáci ČSLA kteří sloužili městě Louny měli pořekadlo "Louny, Louny, vojna pro blbouny". Znám ještě nějaké další, z jiných měst, ale ty jsou, ehm, poněkud vulgární, tak je zde, přímo v článku, publikovat nebudu. Ale, pokud znáte podobné slogany, uvítám je pod článkem, v rubrice Komentáře, ať si doplníme vzdělání.

     Byli jsme, coby studenti střední školy, náctiletí puberťáci, v nevýhodě, oproti civilistům. Moc jsme se ven nedostali, vycházek do města zase nebylo tolik ,takže ulovit nějaké děvče na muchlovačku, nebo najít si vážnou známost, bylo rozhodně složité.

     Pravda, bylo mezi námi pár ostřílených borců, co skórovali a nějaké děvče si našli už v prváku, nebo ve druháku, mnozí dokonce předkládali k uvěření historky "o zásunu", ale jímá mě předtucha, že se jednalo o značně přehnané bajky, v reálu se odehrálo leda tak nějaké letmé sáhnutí pod sukni, nebo pohlazení zadečku či ňader dmoucích :-)

    První taková větší možnost, jak se seznámit v masovém měřítku, byly taneční. Naše vojenská škola měla v tomto směru kooperaci s místním gymnáziem, kde bylo studentek něúrekom, zato chlapců málo. Tudíž se spojilo příjemné s užitečným.

Dívky - 80.léta. Ilustrační foto. 

     Upřímně se přiznám, že jsem taneční vyloženě nesnášel. Jsem totiž úplné dřevo, ke společenskému tanci zcela nepoužitelný a i pověstný taneční mistr Játro by ze mě ronil krvavé slzy. Ale co už. Nakonec jsem do tanečních chodil. Jen, ušetřím vás svých vzpomínek na mé taneční kreace.

     Vyfasoval jsem tam ale docela hezkou partnerku. Jméno vám samozřejmě neprozradím, jen napíšu to, že jsem ji přezdíval "Beruška" a že byla z blízkého Fryštáku.

     Samozřejmě, že jsem se do ní zamiloval. Želbohu, dál než k občasnému držení za ruku, když jsem ji doprovázel na zastávku, jsem se nedostal. Mé vzplanutí nemělo dlouhého trvání, páč Berušku mě přebral jeden můj spolužák a bylo.

     Tím skončila i má docházka do tanečních a já jsem tenkrát zůstal na dlouho bez lásky a dodnes neumím tancovat. Další dívku, slečnu Mirku, studentku z Chropyně, jsem našel až ve třeťáku, ale, finále také nijak slavně nedopadlo, protože nás dělila vzdálenost, nejen mezi našimi internáty, ale i domovy, ona z Rychnova, já z Ostravy.

     Tak nějak cítím ve vzduchu vaši čtenářskou otázku, kdy bylo moje poprvé a kdy jsem přišel o tíhu svého panictví. Zde se o tom rozepisovat nebudu, ale, pokud by někoho zajímalo, jak mě, sedmnáctiletého mladíka, o poctivost připravila třicetiletá občanka Německé demokratické republiky, může si o tom přečíst v článku "Nemravnosti ve vojenském stanu", stačí si kliknout.

      Období vojenské školy uzavřu vzpomínkou na mého spolužáka z ročníku, který zasunul zcela jistě. A byl tak šikovný, že se ještě na škole ve čtvrťáku musel ženit. My ostatní jsme mu silně záviděli, protože bylo jisté, že má, na rozdíl od nás, sex jistý. Byli jsme ale mladí, neklidní a hloupí, netušili jsme, co manželství kromě sexu ještě obnáší. Ostatně, třikrát, čtyřikrát rozvedení muži by jistě pokývali hlavou. Nechť kývají, ale já nikdy nepochopím, že někomu jedno, případně dvě nepovedené manželství nestačí a dá si repeté i po třetí, či, nedej Bože i počtvrté. Ano, i takové znám.

ČSSR 70.léta. Ilustrační foto.

     V srpnu 1985 jsem nastoupil službu na čáře v Trojmezí. Vojenskou školu jsem vyměnil za vojenskou jednotku. Místo spolužáků tady byly tři čety vojáků a jedné z nich jsem dělal velitele čety. Mě tehdy bylo osmnáct let, takže všichni vojáci byli starší bež já, zkušeným mazákům bylo většinou 21 let a i ti nejmladší bažanti měli 19 roků. Takže, jistě pochopíte, že to pro mě nebylo jednoduché. 

     Mladší než vojáci na rotě, nic jsem neznal, jen teorii z vojenské školy, o terénu a systému ochrany státní hranice v Trojmezí jsem netušil vůbec nic.

     Ale, byl tady i pozitivní prvek. Měl jsem k vojákům věkově blízko, na rozdíl od ostatních důstojníků z velitelského sboru, takže jsem byl spíše jako jejich kamarád, než velitel. A dozvídal jsem se věci z jejich soukromí, včetně toho, jak jsou na tom s děvčaty. Kdo má holku v místě výkonu služby, ve městě Hranice v Čechách, nebo třeba v blízké Aši, kdo má děvče doma.

    Takže jsem věděl i to, co je trápí, když měli podezření, že je jim jejich děvče doma nevěrné. Nebo když to vypadalo na rozchod. Nejhorší bývalo, když vojákovi přišel dopis, že mu jeho dívka dává sbohem, nebo, pamatuji i variantu, že voják dostal dopisem "kopačky" okořeněné informací, že holka je těhotná s někým jiným.

     Když jsem se takovou věc dozvěděl, měl bych podle dýnstreglamá postupovat tak, že bych to musel sdělit veliteli roty, nebo politrukovi. Ti zase měli oznamovací povinnost směrem k Vojenské kontrarozvědce (VKR).

     No, nikdy jsem to neudělal. To, že se mě voják s tímhle svěřil (znáte to, sdělená starost, poloviční starost) jsem bral jako důvěrnou informaci, něco jako zpověď u faráře, ten také nikde nesmí vykecat, co se dozvěděl.

Ilustrační obrázek - foto z 80.let.

    Tohle všechno s vědomím, že docela riskuji, neboť takový voják by se v zoufalství mohl zastřelit, nebo, zběhnout na Západ. A to by se pak děly na rotě věci. Ale, nikdy se nic nestalo, díky Bohu a můj flagrantní přístup k nařízením seshora vychází na světlo až nyní.

    V souvislosti s tím, co jsem teď napsal, se mě vybavila jedna vzpomínka, direkt z Trojmezí, která se dokonce týká jednoho mého kolegy, vojáka z povolání.

    Onen kolega, na rotě v Trojmezí, byl ve funkci technika roty, měl pod sebou tedy autopark, veškerou spojovací a ženijní techniku a odpovídal i za stav ženijně – technického zabezpečení na čáře, pohonných hmot atd.

    Ten kolega se zamiloval, začal chodit s dcerou jednoho z důstojníků Oddělení ochrany státní hranice (O OSH), které bylo ve městě a mělo na starost ochranu čáry s tehdejší NDR (DDR). Dívku jsem také znal, byla vážně moc hezká, sympatická a žádnou legraci nepokazila. Ale, jak už to tak bývá, tahle holčina se zakoukala do někoho jiného.

A kolega dostal kopačky, "čau pipi, tvoje Máňa" – jak se tehdy říkalo. Tím to ale nekončí.

    Jednoho dne jsem měl službu Dozorčího důstojníka roty a protože velitel roty byl pryč, natáhl jsem se drze na kanape už dopoledne, nohy hodil nahoru, na rádiu si naladil Bayern-3 a spokojeně jsem si medil, jako, že takhle by se ta služba dala vydržet. Jediná starost ,kterou jsem měl, byla, co je dnes dobrého na oběd.

     Chystal jsem se křiknout na bednistu DSP, který seděl u spojovací techniky ve vedlejší cimře, ať zavolá do kuchyně a poptá se co a jak, když se tu náhle do místnosti Dozorčího důstojníka bez klepání vřítil řidič PV3S, svobodník Honza Macák a volá: "rychle, rychle nahoru, k technikovi!".

     Myslel jsem, že je to zase nějaká vojenská legrácka, tak klidně říkám: "nedělej si ze mě kozy a neser mi" (nebo něco v tom smyslu). Ale, svobodník se nedal odbýt a křičel dál: "Rychle, technik se chce zastřelit!". Ihned jsem pochopil, že se nejedná o žádný žertík.

     Zvedl jsem se z kanape a s řidičem valíme do prvního patra, kde byly kanceláře. Vtrhli jsme k technikovi a tam výjev jak z filmu o kapitulaci Třetí říše pod budovou berlínského kancléřství. Technik roty, bledý jak stěna, oblečen ve slavnostní uniformě s bílou košilí, právě páskoval munici do zásobníku samopalu Sa-vz.61 (tzv.Škorpion). Vrhli jsme se na něj se svobodníkem, vyrvali mu z ruky zbraň, zásobník a náboje smetli ze stolu na podlahu. Tomu se říká zásah na poslední chvíli.

     A pak jsem se dozvěděl, o co jde. Technik roty (jmenovat ho nebudu) neunesl rozchod se svojí holkou. A nenapadlo ho nic jiného, než myšlenka o tom, že život nemá smysl a tak zvolí čestnou smrt prachem a olovem. Vyzvednul si na zbrojárce kvér, pod záminkou, že ho jde čistit. Ze skříně vytáhnul slavnostní uniformu, obléknul si ji a začal manipulovat se zbraní a municí. A v tom okamžiku vešel do kanceláře svobodník, který potřeboval od technika podepsat knihu jízd, nebo co. Hned věděl která bije. A ostatní už znáte.

    Jasně, že kontráše ani fízly z Prahy jsme nevolali :-) Zavolal jsem veliteli roty, kapitán Juříček se dostavil ve svém zeleném Moskviči v rekordně krátkém čase, který by mu mohli závidět i vojáci elitních paradesantních jednotek.

    Nikam se nic nehlásilo, velitel technikovi mluvil otcovsky do duše, já jsem jeho řeč podporoval slovy "ta flundra nestojí za to", páč mnoho dramatických zkušeností jsem jinak neměl. Nakonec velitel roty našemu zachráněnému technikovi doporučil, ať se jde pořádně ožrat, páč resetovat mozek alkoholem je v této situaci nejvhodnější a u důstojníka vůbec nejlepší. Dosáhli jsme tedy koncenzu, velitel dokonce našeho zachráněného sebevraha odvezl autem do Hranic, kde jej vysadil před jednou z hospod.

    Jak říkají Američané "problem solved". Technik se zhulákal jak Rudý námořník, velitel roty byl rád,že nemá na rotě mimořádnou událost a má živého technika, svobodník měl na kontě dobrý skutek ,kterým si vylepšil karmu a mě čekal dobrý oběd.

Konec dobrý, všechno dobré, nikdo se nic nedozvěděl, ani vojenská kontrarozvědka, ani inkvizitoři z HS PS OH Praha. Až teď vy, milí čtenáři weblogu Pohraničník.

AUTOR: Zdeněk - blogující pohraničník

FOTO: Vojensko.cz 

KONTAKT:  pohranicnik@gmail.com

Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.  

Děkuji.

Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.

Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem, podle svého uvážení,každá i malá částka pomůže a počítá se. 

Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):

109 555 800 / 0300 

Pro příspěvky ze zahraničí: 

IBAN:  CZ09 0300 0000 0001 0955 5800

BIC: CEKOCZPP

Návštěvnost našich webstránek (červenec 2022) je cca 1.462.000 zobrazení. 

Americký server blogger.com , na němž weblog Pohraničník provozuji (aby byl mimo dosah cenzury CZ, SK, EU) , mě nabídl platby, pokud dovolím na Pohraničníkovi reklamy, což jsem odmítnul, vy ani já jistě nechceme mít pohraničářský weblog, který bude zaplevelený reklamními banery.

Zaslané příspěvky bych chtěl, až se sejde adekvátní částka, použít na nákup nového notebooku. Weblog nyní píšu na cca 13 let starém notebooku Toshiba. Jednou už byl servisován, pokud by opět vypověděl službu, skončí tím i psaní weblogu Pohraničník.

Děkuji.