UFO nad státní hranicí ČSSR – II
Další příběh s tématikou "TAJEMNO",který se odehrál na státní hranici.



Příběh s tématikou fenoménu UFO nad státní hranicí Československa (link pod článkem) vyvolal docela slušnou odezvu,mj.i v diskuzním fóru PS OSH ,které navštěvují (nejen) bývalí vojáci PS či PVOS. Věřím,že tajemné příběhy,které během své služby na státní hranici dnes již bývalí pohraničníci zažili,budu moci na tomto blogu zveřejnit a seznámit s nimi i vás.


Nyní dovolte,abych vám prezentoval příběh,který se stal v 80-tých letech a který osobně zažil bývalý pohraničník a policista Zdeněk Nagovský,mj.autor knihy Zpověď policajta http://pohranicnik.bloguje.cz/749092-kniha-zpoved-policajta.php a který si zde budete moci přečíst,bez jakýchkoliv úprav,tak jak jsem jej obdržel od Zdeňka v e-mailové poště.
Příběh,který se opravdu stal a na který jsou i svědci,se pohybuje někde mezi tématikou UFO a paranormálních jevů,což potěší jistě příznivce "tajemna" a různých "duchařských" historek. Myslím,že na stránky Pohraničníka rozhodně patří,neboť se odehrává na státní hranici a zažili jej příslušníci Pohraniční stráže bývalé ČSSR. 



> Je to
> už hezká řádka let, ale kdykoliv mi tyto naprosto realistické zážitky
> opět vytanou na mysli, běhá mi dodnes mráz po zádech. Posílám je ve
> formě vzpomínek, tak jak jsem jej před cca rokem zpracoval:
    
Starý
> odjel domů svou sračkově hnědou škodovkou, já si sundal sako a kravatu
> a spolu se signalistou jsme si nalili panáka brandy. Byl to sice
> obarvený typicky německý erzac, který kluci vyšmelili s dřevaři
> odnaproti za pár odznaků, ale svůj účel splnil-vnitřně zahřál a
> přivedl člověka do celkem pohodového rozpoložení. Pavel si maloval
> metr. Tak se nám to krátí, už abysme byli v prdeli. Do civilu měl jít
> až na jaře, tedy půl roku po mně a pěkně ho to žralo. Byl ženatý a
> jako prostý vojín viděl svou manželku za dobu své dosavadní služby jen
> párkrát. Když jsem si představil Pavlovo číslo, které znamenalo počet
> zbývajících dnů do konce vojny, udělalo se mi nevolno.
   
 U signalisty
> zazvonil telefon. Volal strážný. "Co chceš", štěkl Pavel do sluchátka
> neochotně. "Súdruha operačného, ale chytro", zněla odpověď ještě krátce
> sloužícího vyjukaného vojáčka. Chytro, chytro, opakoval Pavel posměšně
> a přepojil mi hovor nas stůl. "Súdruh velitěl, už sú zase tuná,koktal
> vojáček. Co? No preca tě svetla, veď vy ste ich taktiež vidiel,
> pametátě?" Jak bych nepamatoval...
   
 První příběh se "světly" jsem zažil
> před rokem spolu s Pavlem, kterého mám dnes k ruce coby signalistu:
> Byl tehdy pozdně letní podvečer a spolu s Pavlem jsme šlapali
> kontrolní hlídku. Úsek, který jsme měli za úkol projít byl dlouhý
> čtyři kilometry. Cestou jsme měli pozorovat zoraný pás a poohlížet se,
> jestli se nám kolem drátů někdo cizí nepotlouká. Podle předpisu jsme
> měli mezi sebou udržovat rozestupy, asi tak dvacet metrů. Bylo to
> kvůli případnému napadení hlídky, aby se v takové situaci druhý
> pohraničník mohl lépe zorientovat a nebyl ihned skosen spolu se svým
> kolegou. Velitel hlídky chodil vždy vzadu, aby měl svého podřízeného
> na očích a mohl kontrolovat jeho činnost, za kterou zodpovídal. S
> Pavlem jsme se courali s rozestupem asi pět metrů, aby jsme mezi sebou
> mohli v klidu hovořit. Pavel neustále mlel o své manželce a dcerce,
> která se mu krátce před tím, než oblékl mundůr, narodila. Začalo se
> šeřit a a my si přesto proti předpisu zapálili. Pavel hulil startky,
> tehdy se ještě nevyráběly s filtrem a tak celou dobu co kouřil,
> poplivával kousíčky tabáku. Já si zapálil spartu. Byli jsme přibližně
> v polovině zpáteční cesty a podle hodinek jsme měli ještě minimálně
> půl hodinu na to, abychom dorazili na rotu. Službu operačního
> důstojníka měl tehdy politruk, který nesnášel, když se hlídky vracely
> předčasně z terénu, takže jsme museli znatelně zpomalit. Zastavili
> jsme se a v klidu bafali. Jakmile jsme zašlápli vajgly, pokračovali
> jsme v cestě. Nad pastvinami, které byly před i za signální stěnou se
> začala vznášet chladná mlha. Otřásl jsem se, měl jsem na sobě pouze
> bundokošili. Vystoupali jsme na vrcholek svahu, pod kterým ležela naše
> rota a odkud k ní bylo coby kamenem dohodil. Celá svítila. Bylo něco
> po půl osmé a mužstvo dělalo rajóny. Psovodi krmili psy, pár lidí
> sledovalo televizi či hrálo kulečník.
    
Venku jsme byli spolu s Pavlem
> sami. Učinili jsme ještě několik kroků a oba jsme strnuli. Přibližně
> deset metrů od nás ve výšce pasu za drátěnou signální stěnou se
> rozsvítilo oranžové světlo o průměru větší svítilny. Nevycházel z něj
> však žádný světelný kužel a jak jsem uvedl, na rozdíl od běžných
> "baterek" nesvítil bíle. To byl na nás oba silný tabák. Bleskově jsme
> sebou bacili na zem, zbraně namířeny a připraveny ke střelbě ve směru
> světla. Svítilo ještě několik vteřin a zhaslo. Zastavte se, pohraniční
> stráž! zvolali jsme s Pavlem téměř současně. Vypálil jsem do vzduchu
> krátkou varovnou dávku. Kurva Pavle, prošlápni dráty a jdi se podívat
> co to je, já tě budu krýt. Ty vole, já nikam nejdu, jám mám doma ženu
> a dítě, opáčil Pavel. V tu chvíli jsem měl chuť toho poseru zabít. To,
> co pronesl jsem si pro jistotu nechal později pro sebe. Nezbylo mi nic
> jiného, než stisknout dráty signální stěny a vyvolat tak úmyslný
> zkrat, aby si na rotě, pokud nezaregistrovali střelbu, naší situace
> všimli. Na zádech jsem měl sice vysílačku, ale nechtěl jsem ji použít,
> abych na sebe případného protivníka nenalákal. V tu chvíli se ozval z
> pohraniční roty signál poplachu. Vyhlásil jej operační na základě
> střelby a zkratu. Rozezněla se radiostanice a mně nezbylo nic jiného,
> než z politrukem začít komunikovat. To už si Pavel dodal odvahy a
> začal okolí prosvěcovat. Nevěděli jsme doposud, jestli za drátama není
> nějaký kontrolní orgán se sebevražednými úmysly, který se nás snažil
> nachytat nebo naprosto zbytečně vyplašit. To co se seběhlo však nebyl
> styl, jakým se kontrola hlídek prováděla. Zrovna v takovém případě,
> který popisuji, mohl nadřízený vlastní vinou skončit snadno a rychle s
> kulkou v hlavě.
  
  
  Přibíhala poplachová hlídka. Syčením jsme na sebe
> upoutali pozornost. Poplachovka si otevřela průlez v signální stěně a
> psovod prováděl se psem načichání. Pes sice chvíli ňuchňal, ale
> potom přestal jevit o propátrávaný prostor jakýkoliv zájem. Jednalo se
> o psa Balta, který byl nejlepším stopařem roty a nás jeho reakce
> naprosto překvapila. Tedy mne a Pavla. Ostatní sice celé okolí
> prohledávali, ale na žádnou ukrytou osobu, ani stopu nenarazili. Něco
> se vám zdálo, smáli se všichni okolo. Pro jistotu však byl celý úsek
> zatažen a ještě minimálně dvě hodiny se propátrával terén-
> bezvýsledně. Slyšel jsem pár nepěkných poznámek. Jistě znáte ten
> pocit, kdy jste stoprocentně přesvědčeni o své pravdě a ostatní vám
> říkají, že vše je jinak a že si z nich tropíte šašky nebo jste měli
> vlčí mlhu. Popisovaná situace byla horší v tom, že jsem měl na svou
> vidinu ke všemu ještě svědka. Politruk mne sice nijak nespucoval, znal
> mne natolik dobře, že věděl, že nejsem blázen ani srab, nulový
> výsledek pátrání ho však přesvědčil o tom, že se nám s Pavlem
> dozajista "něco zazdálo". Snažil jsem se tehdy něco o světle vyzvědět
> od kolegů, kteří byli na rotě o půl roku déle, nikdo si však
> nevzpomínal, že by někdo z nich ani z jejich předchůdců měl jakýkoliv
> podobný zážitek. Už jsem se pomalu smířil s tím, že se mi skutečně
> cosi zazdálo, snad nějaký odraz, ale bylo to spíše takové vynucené
> zdůvodnění si něčeho, čemu jsem sám nevěřil. Možností byla spousta. 
> Věděli jsme o tom, že ti z druhé strany hranice přecházeli potok, a ať
> už to byli Američané nebo Němci, toulali se v noci po našem úseku-asi
> si tak plnili jakéhosi "bobříka odvahy". Nalezené nábojnice, nedopalky
> nebo pozůstatky občerstvení toho byly důkazem. Silně jsem však
> pochyboval, že by si kdokoliv z nich dovolil posvítit zblízka na
> ozbrojenou hlídku, to by nemusel rozchodit. Neustále mne však mátl
> fakt, že na přítomnost cizí osoby vůbec nereagovali ani další tři
> služební psi, kteří se na propátrávaném úseku vystřídali.
   
 Přesně týden
> po popsané příhodě opět sloužil operačního důstojníka politruk. Měl
> nehezkou přezdívku Osel- to proto, že když se rozčílil tak hýkal. Jinak
> to byl zlatý chlap. Strážným u roty byl tehdy nováček, jmenoval se
> Malík. Malík bedlivě a s očima navrch pozoroval střežené stanoviště i
> prostor okolo pohraniční roty, za kterou vedla signálka. Od roty do
> Německa to bylo sedm set metrů. Přibližně ve stejnou dobu a ve stejném
> místě, jak tvrdil, zahlédl to samé co my. Ovšem ze vzdálenosti asi
> sedmdesáti metrů. Světlo jakoby plulo přibližně v metrové výšce od
> země a přibližně po deseti vteřinách zhaslo. Vše se rozjelo nanovo a
> světe div se: výsledek se opět rovnal nule. Na čelo si však již mnoho
> lidí neťukalo, spíše se snažili záhadu vysvětlit. V té souvislosti
> někteří kolegové připomínali, že rota stojí na starém německém
> kostelním hřbitově a v místech, kde jsme spatřili světlo se povalují
> rozbořené pomníky-jestli to prý nemá nějakou souvislost.
 
    
Když tyto
> řádky po jednadvaceti letech, kdy k oněm událostem došlo, píši, běhá
> mi ještě mráz po zádech. Na světla v souvislosti se záhrobními úkazy
> však nevěřím. Postupem doby se světla objevila ještě několikrát, ale
> to již v jiných úsecích než původně. Dokonce neplula podél signální
> stěny, nýbrž běhala po louce. Psovodi však nikdy nic neobjevili,
> přestože zmíněnému úkazu byla pohraničníky věnována značná pozornost. 
> Popišme si poslední z příběh, kdy jsem se v době vojančení s tajemnými
> světly setkal.Jak jsem citoval, začal mne poté, co jsem vyprázdnil
> sklenku koňaku, opět strážný u roty upozorňovat na jev, který byl pro
> mne a mé kolegy stále nevysvětlenou a nevysvětlitelnou záhadou.
> Vyběhli jsme s Pavlem z roty ke strážnému, ale nic jsme nezahlédli. "Už
> je to preč", hlásil vylekaný a zklamaný vojín. "Nic si z toho nedělěj,
> světla uvidíš ještě tolikrát, že ti z toho půjde hlava kolem", ujistil
> mazácky vojáčka Pavel, který rok před tím před světly téměř utekl.
> Vrátil jsem se do kanceláře a Pavel k „bedně" (rozuměj signální
> přístroj k identifikaci zkratů). Ke klukovi na stráži jsem poslal
> staršího kolegu. Vím jaké to je být někde nový a ze všeho vyjukaný. 


> Poslouchal jsem rádio a nohy jsem měl po americku hozené na stole.
> Přibližně za hodinu vypravím dvě hlídky do terénu, potom připravíme
> povinnou aktivizaci služebního psa, tu má na starosti absa, tedy
> bývalý četař absolvent, nyní díky svému vysokoškolskému titulu
> podporučík v základní službě. "Pojď ke mně, musíme si něco probrat",
> řekl jsem absovi a nádavkem zavolal kvůli nácviku vedoucího psovoda.
> Za pár minut přišli kluci do kanceláře, kde jsme se domluvili, jak
> celou aktivizaci psa provedeme. Při aktivizaci služebních psů jde o
> to, vytvořit modelově stejnou situaci, která nastane v době případného
> zákroku služebního psa a pohraničníků, samozřejmě vše je provedeno
> cvičně s tím, že figurant je zadržen ale pes jej kousne do rukávu nebo
> do manžety. Účelem nácviku je mít psíky neustále nabuzené a v
> pohotovosti. Kluci se domluvili, že celý podnik spáchají na hranici
> úseků 4 a 5, kousek za průchodem v signální stěně. Absa na ně pro
> jistotu blikne baterkou, to aby věděli, že je připravený. Pojedu s
> váma, rozhodl jsem se. Kluci nic nenamítali. Naopak jsme se domluvili,
> že si sjedeme gazem ještě pár kilometrů na točené a pro nějaké
> lahváče, to byl rozumný závěr cvičení. Nazuli jsem si tedy gumovky a
> spolu s kolegy a psem jsme vyrazili. Absa šel napřed a pomocí
> mikrotelefonu nám oznámil že je na místě. Gaz minul poslední chalupy
> osady a vjel na pole, na jehož druhé straně se táhla signální stěna,
> za ní byl les a Bavorsko. Dojeli jsme na předem domluvené místo.
> Psovod vyskočil i se psem, který začal propátrávat terén. My ostatní
> jsme vystoupili a čekali až se pes chytí.
     
Najednou, tři stovky metrů
> vlevo od smluveného místa jsme spatřili světlo, které na nás začalo
> mávat. Absa byl bez vysílačky. "To je vůl", pronesli jsme jednohlasně,
> zcela jistě si popletl místo a čeká nás jinde než bylo domluveno. "No
> jo, už tam za tebou běžíme, ty chytrej", pronesl nespokojeně psovod a
> poklusem se vydal za světlem. Když jsme spolu s ním vyběhli na místo,
> kde se objevilo světlo, propátral pes celý terén a figurant nikde.
> "Abso, kde jsi", volali jsme do nočního ticha. "Tady, dyť ste byli kousek
> ode mne", ozvalo se z lesa nedaleko od místa, na které jsme přijeli
> původně.
   
    Když bylo po všem, tedy když jsme se i s psíkem vrátili na
> původní styk úseků, kde si cvičně kousl, zeptali jsme se absy, proč
> přebíhal, když jsme se přece jasně domluvili na místě, kde nás bude
> čekat. Absa nám tvrdil, že byl celou dobu na kraji lesa za signální
> stěnou a a než na nás stačil bliknout, tak jsme vyběhli nahoru. Myslel
> si tedy, že tam padl ostrý zkrat a my jej jdeme nejprve prověřit.
> Samozřejmě, že jsme do úseku, kde se objevila ona záhadná světla
> vyrazili znovu. Tentokrát jsme na místě byli čtyři-všichni vojáci
> stejného ročníku, zkušení mazáci, kteří to měli za pár do civilu a v
> terénu se perfektně vyznali. Vše jsme jak před signálkou tak za ní
> důkladně prohlédli a nestačili krčit rameny. Po nikom vidu ani slechu. 
> Otočil jsem se za sebe a upozornil ostatní. Přibližně dva kilometry od
> nás poblíž zlomu na druhé straně signální stěny jsme spatřili opět
> záhadné světlo. Zavolal jsem radiostanicí obě hlídky, abych zjistil,
> kde přesně jsou, ale v místě, kde se nyní světlo pohybovalo nebyl
> nikdo. O hajném či myslivci bychom dozajista věděli. Celou věc jsem
> oznámil signalistovi a ten se zděsil. "Ty blázne, okamžitě tam jeďte
> ten úsek,co mi voláš, mi na bedně pořád padá, já to vymačkávám, protože
> zkraty jsou krátkodobé" (brnkání drátů o sebe větrem, nebo taky šikovný
> narušitel).
    
Naskákali jsme do Gazu a vyrazili. Světlo před námi stále
> tancovalo. Padesát metrů před úsekem jsme zastavili a běželi k
> signální stěně. Od roty dorazila druhá poplachová hlídka rovněž se
> psem. Našli jsme však opět pendrek.
   
Celá akce však měla celkem humorný
> závěr. Poblíž signální stěny v úseku kam jsme dorazili, byla postavena
> pozorovatelna, na které přes noc nikdo nehlídal. Ke zmatení narušitelů
> se však do budky špačkárny stavěla figurína, která měla osobu, jež se
> chtěla pokusit dostat do Němec, zastrašit. Jelikož druhá hlídka,
> kterou jsem na místo povolal, dorazila posílena o desátníka, který byl
> na naší rotě první den na výpomoci a o figuríně nevěděl, došlo ke
> scéně, kdy vyplašený kaprál asi třikrát vyzval "osobu" která byla na
> věži , aby opustila úkryt a slezla. My ostatní jsme ho nechali a
> kousali se do rtů, abychom nevyprskli smíchy. Nakonec to kaprál
> nevydržel a s pološíleným výrazem v obličeji naposledy zařval, načež
> vyslal po figuríně dlouhou dávku. Ta samozřejmě stála dál. Jen těžko
> jsme vytřeštěného kolegu uklidňovali a zalykajíce se smíchy mu
> vysvětlovali, že na pozorovatelně nestojí nesmrtelný zombie, ale
> napodobenina lidské postavy, kterou stejně jako okénka pozorovatelny
> právě prostřílel. Vezme si z žoldu dvacet korun a místo pro metál
> poputuje do města ke sklenáři. A to byla poslední příhoda se světly,
> které jsem si na čáře užil.
    
Dodnes, kdy píšu tyto řádky, jsem se
> nedozvěděl co nebo kdo tyto světelné efekty způsoboval. Psal se přeci
> jen rok 1986-87 a technika byla poněkud jinde než v současnosti. Jsem
> však rozhodnut tehdejší záležitosti přijít na kloub, navíc, když jsem
> se před nedávnem od svého kamaráda, který na čáře působil o pět let
> dříve a jinde než já, zaslechl u pivka o tom samém! Dostali jsme se
> ten večer tak daleko, že jsme obvolávali mobilem bývalé kolegy a
> vzpomínali na to, co jsme v souvislosti s popsanou záhadou prožili. 


> Těch příběhů je hodně a některé z nich jsou až neuvěřitelné. Jako na
> zavolanou jsem se před nedávnem ve svém zaměstnání seznámil s bývalým
> kapitánem americké armády českého původu, který kdysi v úseku, kde
> jsem vojančil, sloužil na druhé straně drátů. Byl zařazen u
> zpravodajců, avšak dvacet let před tím, než jsem na jednotku přišel
> já. Naťukl jsem jej tedy, aby oprášil své kontakty z armády a pokusil
> ve věci zapátrat. Jsem přesvědčen, že v celé záhadě mela prsty "druhá
> strana". Na bývalou pohraniční rotu – dnešní oddělení pohraniční
> policie se vypravím. Chystám se projít úsek, kde jsem sloužil. Přespím
> v nějakém penzionu a pokusím se vyhledat na druhé straně hranice staré
> grenčáky, kteří pamatují službu za komunistů a mohli by mi celou
> záležitost vysvětlit.






(c) AUTOR ČLÁNKU: Zdeněk Nagovský  http://www.lide.cz/z.nagovsky 

Obdobný příběh z 1.rPS Trojmezí: 

http://pohranicnik.blogspot.com/2009/08/ufo-nad-statni-hranici-cssr.html