JAK JSEM SE NAUČIL LHÁT 

Další pohraničářský příběh z 8.r.PS Děvínská Nová Ves .

Když jsem jako mladý vojín začal sloužit dozorčího roty(DR), stala se mi taková nepříjemná věc. Ale začnu popořádku.
Vždycky večer, když rota ulehla ke spánku, všude bylo ticho, sešli ti, co zajišťovali noční chod roty na kus řeči v místnosti dozorčího signálního přístroje . Jednalo se o dozorčí směnu kromě dozorčího signálního přístroje, který měl zrovna spánek. Přisedl devéťák(DDR), řidič poplachovky a topič. Sedli jsme si kolem ovládacího pultu a vyprávěli si zážitky, z civilu, o holkách a tak si krátili dlouhou noční službu.
Tenkrát měl dozorčího důstojníka náš velitel čety říkali jsme mu Kato. Tlumeným hlasem jsme besedovali, když se operační důstojník najednou zeptal topiče, co ví o maléru, který se stal před pár dny. Ten pokrčil rameny, na znamení, že nic neví. Pak se nadporučík otočil ke mně a zeptal se mně, co o tom vím já. Vycítil jsem nebezpečí, tak jsem takticky mlčel. ,, Vy o tom něčo vjětě súdruh vojak, hovortě, že o tom dačo vjetě, nebojtě sa nič sa vám něstaně“. Pak přešel k přátelskému tónu a do češtiny, byl znám tím, že s Čechy mluvil česky, se Slováky slovensky a s Maďary maďarsky, protože se nesmělo mluvit maďarsky v místech kde se nacházela osoba, která jazyk neznala, vždycky se omezil jen na pozdrav. ,, Tak Bouchači řekni, že o tom něco víš.“ (Bouchač byla přezdívka pro pátrače).

Sice jsem cítil podraz, vždyť jsem byl "školený" zpravodajci a kontrarozvědkou, ale řekl jsem si, že se mi nemůže nic stát, když přiznám, že vím jak k maléru došlo. Tak jsem řekl: ,,Ano vím jak k maléru došlo.“
A velitel čety hned spustil, abych mu řekl, kdo tam byl. V duchu jsem si řekl á ty hajzlíku, já na tebe s pravdou a ty s podvodem? Kde je pravda o přísloví, že lež má krátké nohy? 

Má odpověď byla krátká, ale výstižná: ,, Už Vám nic neřeknu“. Devéťák, sliboval, vyhrožoval basou, a já nevím čím ještě, ale už jsem mu neřekl nic. Dopadlo to tak, že mi sdělil, že mám zaražené vycházky na tři měsíce, avšak každý správný pohraničník ví, že ,, na vycházky je voják v prvém roku bez nároku a v druhém roce až po půl roce!“ :-) Stejně by musel být zázrak, abych se dostal na vycházku, tudíž takový trest klidně přijmu. I kdyby mi zarazil vycházky do konce vojny, nicbych neřekl. 
Po téhle nepříjemné záležitosti jsme se rozešli každý po svém. 

Uplynul asi měsíc, když jsme měli zrovna hraniční volno(HV) a kluci přišli s tím, že půjdeme na vycházku, neboť nikdo z mazáků se na vycházku nepřihlásil a to je reálná šance, abychom se dostali ven. Řekl jsem klukům, že mně Kato nepustí, zrovna slouží zase devéťáka. Nakonec mně ukecali, oblékl jsem si vycházkovou uniformu, zkontroloval, zda mám všechno jak má být, abych mu nezavdal příčinu k jeho oblíbeným prupovídkám. Vždycky říkal, že má dvě knihy, jednu zlato stříbrnou kde zapisuje vojákům pochvaly, pak má ještě černou knihu a do té zapisuje vojáky s průšvihy. Já se teď nacházel v černé knize.

Zapsali jsme se do Knihy vycházek a dozorčí roty nás zavedl ke Katovi. Ten nahlédl do stránek, pak vstal a přecházel po místnosti a nespouštěl z nás oči. Potom se přede mnou zastavil a povídá: ,, Vojáku, tak se mi zdá, že vás mám zapsaného ve své černé knize, vy na vycházku nepůjdete!“

Jenže já už byl tady o měsíc déle, už jsem nebyl tak vyplašený jak si asi myslel. Podíval jsem se mu do očí, byl menší než já, tak to nebyl problém. Hlavou mi blesklo, že se trošku podobá herci Pavlu Zedníčkovi, i ty vlasy měl hodně podobné a musel jsem se usmát, asi si toho všimnul, ale to mi bylo jedno. Zhluboka jsem se nadechl a spustil jsem: ,, Soudruhu nadporučíku, vím, že jste mi zarazil vycházky na tři měsíce, ale proč? Proto, že jsem se zachoval jako správný pohraničník a řekl vám pravdu, že o daném maléru vím? Za pravdu jsem potrestán? Sám jste mi tenkrát, řekl, že se mi nic nestane, když přiznám, že o tom vím a pak jste mně podvedl. Klidně mi můžete zarazit vycházky do konce vojny.“

Čekal jsem hlášky, že on je největší mazák na rotě a jiné kecy, ale operační se zamyslel asi na vteřinku. Pak mi řekl : ,,Vojíne, já jsem takový "mazák", že vám tu vycházku podepíši a vyškrtnu vás z černé knihy. Vidím, že jste dobrý pohraničník a patříte do mé gardové čety.“ :-) Tak skončil boj mezi mnou a oním velitelem .

Uběhl nějaký čas,  asi tak rok a kousek, já se v sobotu ráno vrátil z noční služby a šel na snídani. Bylo něco dobrého, protože jsme se s kolegy zdrželi v jídelně. Když jsme opouštěli místnost, na chodbě už stáli nastoupeni kluci z hraničního volna na snídani a velitel druhé čety mladý poručík (říkali jsme mu Kovboj) kontroloval stav.
Asi se špatně vyspal, protože si z hloučku vojáků vybral zrovna mně a hned na mně vyjel, že mám ruce v kapsách. Nevím co ho to napadlo, asi se chtěl vytáhnout před mužstvem nebo co. Že prý si mám obě kapsy zašít a aby to nebylo tak jednoduché, mám si sehnat červenou a modrou nit a každý steh udělat jinou barvou...

Já jsem mu neodpověděl tak ani tak a vydal se po schodišti směrem k šatnám. Měl jsem v plánu dát si sprchu a jít spát po službě a ne shánět někde nějaké bavlnky. Když jsem se sprchoval, vzpomněl jsem si, jak nám ve výcviku vštěpovali do hlavy, že každá kapsa na uniformě má své využití. Musíme mít u sebe vždy, čistý kapesník, hřebínek, zrcátko a šitíčko, to znamená jehlu, bílou a hnědou (khaki) nit. Na výstroj se nesmí používat jiná nit než barvy khaki, dále se nesmí uniforma nijak upravovat ani přešívat, tak co po mně Kovboj chce? Abych porušoval předpisy?
Sprcha mi udělala velice dobře, je konec února a civil se blíží, tak proč se rozčilovat? Mám po službě, mám nárok na osm hodin spánku, tak půjdu spát. Vlezl jsem si do spacáku a usnul. V jednu hodinu odpoledne, mně vzbudil dozorčí, že mám jít k devéťákovi. Pomalu jsem se oblékl, umyl a sešel dolů k operačnímu. Ten mně postavil do latě, že jsem nesplnil rozkaz. V klidu jsem ho vyslechl a pak se začal bránit.

,, Soudruhu poručíku, ráno v šest hodin jsem se vrátil ze služby, je jedna hodina, ještě jsem měl hodinu a půl spát, večer přebírám službu dozorčího roty, potřebuje se pořádně vyspat. Žádný rozkaz jste mi nedal, jen jste řekl, že si mám zašít kapsy. Ve výcviku nám vtloukali do hlavy, že uniforma je ušita tak, že každá kapsa má své využití, je výslovně zakázáno, přešívat nebo zašívat či jinak upravovat výstrojní materiál. Nebudu porušovat předpisy a nařízení. Co je psáno, to je dáno. Dovolte mi odejít.“
Mladý poručík se jen zmohl na : ,,Můžete odejít!“ 


Šel jsem zpět na ubikace, sako a brigadýrku jsem pověsil na postel, spokojeně se natáhl na lůžko a ještě hodinku jsem poctivě spal.

Po dobrém obědě (a že nám vařili dobře!) jsem se začal připravovat na službu dozorčího roty, nechtěl jsem Kovbojovi zavdat žádnou příčinu k tomu, aby mi mohl cokoliv vyčíst. Ale přesto jsem si nechal v záloze, kdyby měl nějaké připomínky, že odmítnu službu DR s tím, že jsem neměl dostatek spánku, protože mě nechal vzbudit.

Vím, nebylo by to ode mně nejčistější, ale pár dní před civilem se přece nenechám zavřít. Není žádná šance, vysloužit si nějaké ostruhy, aby mě byl případný trest prominut.


Při převzetí služby jsem nic nezanedbal, náboje ve skříni jsem pečlivě přepočítal a skříň pořádně zamknul, rovněž i dveře od zbrojárky jsem pozamykal a nevynechal jsem ani dozorčí místnost. Mohl by mi tam vlézt, něco mi tam vzít a pak mně náležitě zpérovat. Šňůrku od svazku klíčů jsem podle předpisů navlékl na opasek a klíče do kapsy. Teď mi teprve došlo, kam bych je dal, kdybych měl zašité kapsy? Přiznám se, že jsem byl trochu nervózní, když jsme vstupovali do devéťárny, ale všechno proběhlo v klidu. 

Večer, opět jako tenkrát se mužstvo uložilo ke spánku, obešel jsem celý objekt, všude pozhasínal světla a sešel dolů do dozorčí místnost. Před pár dny jsem se vrátil z poslední dovolené, tak bylo na co vzpomínat. Sesedli jsme se v místnosti dozorčího signálního přístroje a začali mluvit o tom, co budeme dělat v civilu.
Otevřeli se dveře od devéťárny a náš milovaný Kovboj vstoupil a přinesl si sebou židli, aby neseděl v kanceláři sám. Pořád jsem byl ve střehu, cítil jsem od něho nějaký podraz, jen jsem netušil jaký. Náš velitel čety byl starý zkušený důstojník. Tenhle poručík byl podstatně, mladší, neměl tolik zkušeností a úsek neznal, tak dobře jako já.

No a pak z ničeho nic jen tak mezi řečí z něho vypadlo: ,, A kluci kam si schováváte náboje?“
Podívali jsme se na něho nechápavě a přihlouple se ho zeptali : ,, Kde bychom ty náboje vzali a k čemu bychom je potřebovali“? 
Poručík se obrátil opět ke mně a pokusil se mi prohmatat malou kapsičku u kalhot. ,,Neříkej mi, že ty starý mazák znalý řádů nemáš schovaný ani jeden náboj do samopalu, kam si schováváš náboje?“

Teď mi bleskl hlavou rozhovor s nadporučíkem zvaným Kato, tak jsem si řekl, "Jiříku máš pár dní do civilu, nehraj si na pravdu".
Začal jsem opatrně: ,,Soudruhu poručíku, k čemu bych já potřeboval náboje? Žádnou včelku nemám, mám pár dní do civilu, přece nebudu riskovat basu. Kde si může voják schovat včelku? Musel by být na hlavu padlý, aby bral někde náboje – a kde by k nim přišel? Náboje co dostane do služby, musí po službě vrátit, a na střelbách ty co mu zůstanou musí vrátit“. 


Kdyby jen tušil, že jsem měl svého času schovaných čtyřicet nábojů do sapiku, asi by ho štrejchlo. Teď už jsem měl u sebe jen jednu včeličku, hádejte kde?

Abych nezapomněl, s nadporučíkem zvaným Kato jsem od té neschody vycházel skvěle. On na mně už nezkoušel své fígle a co řekl, to taky splnil. Sice jsem na něho nedávno četl nahttp://www.vojensko.cz/  negativní kritiky, ale já si na něho nemohl stěžovat.
Stalo se na 8.r.PS Děvínská Nová Ves v roce 1979 a 1981- v únoru. Byl jsem u toho.

(C) Autor příběhu – Jirka http://www.lide.cz/JIRKAMAC