Fata morgana

  Pokud se vážený čtenář s ohledem na nadpis domnívá, že jsem snad v době svého vojačení či kdy v životě putoval coby žíznivý poutník vyprahlou pouští, kde se mi zjevil přízrak v podobě z písku tryskajícího pramene vody, tak je na omylu. Na poušti jsem nikdy nebyl. Ani jako voják, ani jako turista (což se nedá říci o mém dobrém kamarádovi z dob gymnaziálních studií, který se na několik měsíců ocitl v rámci výcviku raketového vojska ČSLA v kazašské poušti). 

  Jakž takž jsem procestoval Evropu a jedinými cizími zeměmi, kam dosud pravidelně jezdím, jsou Německo, občas Rakousko. Je to proto, že jsou relativně blízko, v obou státech se bez problémů domluvím, dobře se najím a nakoupím. 

Grilovačka na mořské pláži, zasekaná letištní hala nebo hraniční přechod někde na Balkáně jsou pro mne představou dobrovolné sebedestrukce, kterou odmítám. Jsem zkrátka takový český pecivál, který tráví volno nejraděj na zahrádce, na rybách nebo v lese. 

A právě v lese, poblíž státní hranice s tehdejším Západním Německem, se před více než čtvrtstoletím odehrál příběh, o který se chci s Vámi podělit.

Ne, že by pro vojsko na Železné platily nějaké zvláštní předpisy, které by pohraničníkům udělovaly výjimku z nařízení o sběru hub či lesních plodů-to bylo obecně zakázáno. Ale každý, kdo u naší zbraně sloužil, ví, a ostatní si domyslí, jak se rozkazy podobného typu dodržovaly. Když se navíc zpestřením jídelníčku o houby či jiné přírodní pochutiny dalo uspořit maso, které se náramně šiklo třeba na Vánoce.

  Trio z našeho ročníku, jež tvořili kromě mé maličkosti navíc dva další kamarádi a které bylo známo tím, že se o sebe umí velice dobře „postarat“, bylo jednoho časně podzimního dne ze strany provianťáka požádáno, zdali by právě za účelem ušetření jedné, dvou večeří, nenasbíralo pro rotu v lese něco na zub. Přesněji houby. Rostlo jich v té době všude habakuk. Vše se odehrálo pár měsíců po výbuchu v Černobylu, tak jaképak štráfy. Houby jsme na rotě jedli všichni. Mladí, staří, vojáci i oficíři. 

 „Houby se nedají skladovat,“ poučil proviantního Hušina. „Musej se jíst čerstvý, zavařený nebo sušený v polívce. Když je zmrazíš, můžeš z nich udělat akorát tak dobrou smaženici nebo je hodit pod maso. Na řízky jsou na prd.“ „Vím, vím,“ uklidňoval kamaráda proviantní. „Jen je nasbírejte. Dneska z nich udělám k večeři vaše oblíbené řízky, zbytek dám do lednice a v pátek bude k večeři houbový guláš. Ten přeci musíš znát Hušino. Vostrej jak břitva a s knedlikem.“ „Pravda, pravda,“ mnul si bradu kamarád, „ten si dám líbit.“ „Konečně mi jednou houby připraví taky někdo jiný,“ zamudroval ještě.

Po obědě jsme vyrazili. Staršina nám napsal technickou hlídku a my jsme, vyzbrojeni kromě nezbytných kvérů i nůší a houbařskými nožíky, zahájili sběr. „Klouzky neberte, ty sou měkký,“ dirigoval nás Hušina. „Sbírejte hlavně křemenáči nebo kozáci!“ „A taky hřibové,“ dodal zlomyslně Marek, se kterým jsme se na sebe krátce podívali. Oba jsme byli Pražáci a výslovnost a skloňování našich mimopražských kamarádů nám byly často pro smích. Do dneška mi jdou ústa do podkovy, když slyším, jak Plzeňáci říkají, že celý víkend jenom „žrali“. Nebo když si vybavím pro nás někdejší bažanty nepochopitelný výraz svobodníka Krutka (přezdívaného Pinočet), který na nás v poddůstojnické škole při večerním nástupu vřískal, že „vyčistíte aj zbraně tých, čo sú tu není.“Nehledejme však logiku v různých druzích nářečí, ale věnujme se hledání a sběru hub. 

Houby rostly už při cestě. Většinou skutečně pěkní kozáčci, něco křemenáčů. „Kde sou ty hřibové, kde sou ty hřibové,“ povídal si polohlasně pro sebe Marek. Ovšem tak, abychom ho Hušina i já slyšeli. Ten, potom, co pochopil, že si z něj Marek střílí, zarytě mlčel. Asi urazil jeho selskou duši. „Jdeme na styk,“ zavelel jsem a přihodil Hušinovi do nůše skoro půl kilový exemplář křemenáče březového. Přidali jsme do kroku. „Jenom se modleme, aby nás nepředběhli dianský,“ mudroval Hušina. S tím se dalo souhlasit. Čert nikdy nespí a přestože bylo všude v lese hub dost, styk s Dianou byl mezi pohraničníky vyhlášen právě krásnými zdravými „praváky“: Hřiby smrkovými a dubovými. Ano, nacházeli jsme. Sice menší, ale bylo jich dost. Nůši jsme postavili ke stromu a sbírali všude okolo. Ale znáte to. Tuhle hříbek, támhle babka, jé ty lištičky vezmeme také. Gulášek musí vonět, do toho se dají přidat přeci i jiné druhy než jen ty tvrdé na řízky, doma to roztřídíme. 

Tak se stalo, že jsem se najednou ocitl v lese sám. Na dráty vidět nebylo. Nu což, řekl jsem si a plnil dále svlečenou montérkovou blůzu, co se dalo. A pak jsem ho spatřil. Byl asi půl metru vysoký, bílá noha, mohutný hnědý, v odpoledním slunci lesknoucí se klobouk. Pravák jak vyšitý. S očima přilepenýma na hřibovém gigantu jsem udělal krok a jak jinak, než že jsem zakopl o pařez, který jsem zaslepen posedlosti sběrem, přehlédl. Svalil jsem se jak široký tak dlouhý do jehličí. 

Hned jsem chtěl vyskočit, ale nešlo to. Se sykáním jsem se posadil na zadek. Kotník! Snad ne zlomený. „Aú!“ šel jsem opět do podřepu, když jsem se pokoušel posadit i podruhé. Vysílačku jsem neměl, a tak jsem po pár chvílích a pár tazích z cigarety, začal volat. Dopadlo to dobře. Snad díky mému ještě před nedávnem ve výcviku nováčků trénovanému zupáckému hlasu, se mi podařilo na sebe upozornit. 

Chlapi mne podepřeli. „Můžeš,“ ptal se Marek. „Jo,“ ale vyl jsem bolestí. Podpírali mě z obou stran, Hušina nesl navíc na zádech plnou nůši hub. „Počkejte,“ vyjekl jsem . „Ještě toho velikého hřiba,“ ukázal jsem hlavou před sebe. Hušina sundal mou paži z ramene, udělal pár kroků a zakroutil hlavou. „No jo, dyk to pořád poudám. Měšťáci. Nepoznaj vobyčejnou kolčavu vod hřiba.“ Hlava se mi zatočila. „To chceš říct, že ta houba, kvůli které jsem se málem zabil, není hřib?“ „No, tak nějak,“ pravil konejšivě, ale s ironií v hlase Marek. Přestože jen těžko věděl, co kolčavou Zdeněk myslí. „Kolčava?“ otázal jsem se. „Holubinka kolčaví,“ pokračoval kamarád. „Pěkně děkuju,“ pomyslel jsem si. „Ale bereme ji, je jedlá a dobrá,“ pokračoval. „Nakonec ten tvůj držkopád tak marný nebyl.“ Noha bolela jako čert, ale kotníkem jsem pomalu hýbal. 

FOTO: Holubinka kolčaví  (Russula mustelina)

Na rotu jsme se vrátili podobně jako Němci od Stalingradu. Ovšem s plnou nůší. Staršina ji hned zkontroloval, ale Zdeňkova holubinka se mu nezdála. „Dyť to má lupeny,“ ukazoval na spodek houby. Zdeněk kroutil očima. „Ty tomu nerozumíš,“ snažil se odbýt staršinu. „Ne. Všechny houby jsou v pořádku, ale tahle na stůl nesmí,“ rozhodl nadrotmistr. Zdeněk s úšklebkem sebral houbu, kuchaři si odnesli nůši a každý jsme si šli po svém. Tedy kromě mne, jelikož jsem pořádně pajdal. Ale co. Večer střídám staršinu na dédéerce, zítra mám volno, tak to nějak přežiju. Na nohu už jsem se odvážil i opatrně došlapovat.

   „Prej si měl tu fatu morgánu,“ zkoušel mne dozorčí, ukazuje na mou dolní končetinu, potom co si předtím cosi šuškal s Markem. „Ale, ty mně taky,“ odpověděl jsem a odebral se na pokoj. Ve chvíli, kdy jsem za domnělým hřibem vyrazil, bych jej za nic jiného nepokládal. Lesní vlhkost, sluneční paprsky a lidská touha holt dovedou člověka pěkně ošálit, ani smrtelnou pouštní žízeň k tomu nepotřebuje.

    Řízky z hub byly vynikající a tak jsem v průběhu večera zapomněl i na pobolívající kotník. Ale nebyl jsem sám, kdo ten den utrpěl vidinu zvanou „fata morgana.“ Druhou její obětí byl sám Hušina. S jeho znalostí mykologie to ve skutečnosti asi nebylo tak, jak nám „měšťákům“ naznačoval a houba, kvůli které jsem se málem přerazil, a kterou přes staršinův zákaz on sám, upravenou na másle se solí a kmínem, s požitkem snědl, nebyla tou, za kterou ji považoval. 

V noci vykřikoval ze spaní, několikrát zvracel a pil-no asi jako vysílený a žíznivý pouštní trosečník. Je ovšem rovněž možné, že houba jedlá byla, ale vadila jí láhev v drogerii zakoupeného desetikorunového višňového vína, kterou náš kamarád houbové hody spláchl.

Pro čtenáře Pohraničníka: Zdeněk Nagovský

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

Zatoulaný obšourník:  Letní noc v Bělé 

Studna: Der Brunnen

Svíčková: Gastronomický příběh

Kočička: Stalo se na 6.rPS Železná 


Video perlička na závěr  :-)

Ilegální přelet MUDr.Naxery z Domažlic do NSR (18.září 1989)