Pokud se vážený čtenář
s ohledem na nadpis domnívá, že jsem snad v době svého
vojačení či kdy v životě putoval coby žíznivý poutník
vyprahlou pouští, kde se mi zjevil přízrak v podobě z písku
tryskajícího pramene vody, tak je na omylu. Na poušti jsem nikdy
nebyl. Ani jako voják, ani jako turista (což se nedá říci o mém
dobrém kamarádovi z dob gymnaziálních studií, který se na
několik měsíců ocitl v rámci výcviku raketového vojska
ČSLA v kazašské poušti).
Jakž takž jsem procestoval Evropu
a jedinými cizími zeměmi, kam dosud pravidelně jezdím, jsou
Německo, občas Rakousko. Je to proto, že jsou relativně blízko,
v obou státech se bez problémů domluvím, dobře se najím a
nakoupím.
Grilovačka na mořské pláži, zasekaná letištní hala
nebo hraniční přechod někde na Balkáně jsou pro mne představou
dobrovolné sebedestrukce, kterou odmítám. Jsem zkrátka takový
český pecivál, který tráví volno nejraděj na zahrádce, na
rybách nebo v lese.
A právě v lese, poblíž státní
hranice s tehdejším Západním Německem, se před více než
čtvrtstoletím odehrál příběh, o který se chci s Vámi podělit.
Ne, že by pro vojsko na
Železné platily nějaké zvláštní předpisy, které by
pohraničníkům udělovaly výjimku z nařízení o sběru hub
či lesních plodů-to bylo obecně zakázáno. Ale každý, kdo u
naší zbraně sloužil, ví, a ostatní si domyslí, jak se rozkazy
podobného typu dodržovaly. Když se navíc zpestřením jídelníčku
o houby či jiné přírodní pochutiny dalo uspořit maso, které se
náramně šiklo třeba na Vánoce.
Trio z našeho
ročníku, jež tvořili kromě mé maličkosti navíc dva další
kamarádi a které bylo známo tím, že se o sebe umí velice dobře
„postarat“, bylo jednoho časně podzimního dne ze strany
provianťáka požádáno, zdali by právě za účelem ušetření
jedné, dvou večeří, nenasbíralo pro rotu v lese něco na
zub. Přesněji houby. Rostlo jich v té době všude habakuk.
Vše se odehrálo pár měsíců po výbuchu v Černobylu, tak
jaképak štráfy. Houby jsme na rotě jedli všichni. Mladí, staří,
vojáci i oficíři.
„Houby se nedají skladovat,“ poučil
proviantního Hušina. „Musej se jíst čerstvý, zavařený nebo
sušený v polívce. Když je zmrazíš, můžeš z nich udělat
akorát tak dobrou smaženici nebo je hodit pod maso. Na řízky jsou
na prd.“ „Vím, vím,“ uklidňoval kamaráda proviantní. „Jen
je nasbírejte. Dneska z nich udělám k večeři vaše
oblíbené řízky, zbytek dám do lednice a v pátek bude
k večeři houbový guláš. Ten přeci musíš znát Hušino.
Vostrej jak břitva a s knedlikem.“ „Pravda, pravda,“ mnul
si bradu kamarád, „ten si dám líbit.“ „Konečně mi jednou
houby připraví taky někdo jiný,“ zamudroval ještě.
Po
obědě jsme vyrazili. Staršina nám napsal technickou hlídku a my
jsme, vyzbrojeni kromě nezbytných kvérů i nůší a houbařskými
nožíky, zahájili sběr. „Klouzky neberte, ty sou měkký,“
dirigoval nás Hušina. „Sbírejte hlavně křemenáči nebo
kozáci!“ „A taky hřibové,“ dodal zlomyslně
Marek, se kterým jsme se na sebe krátce podívali. Oba jsme byli
Pražáci a výslovnost a skloňování našich mimopražských
kamarádů nám byly často pro smích. Do dneška mi jdou ústa do
podkovy, když slyším, jak Plzeňáci říkají, že celý víkend
jenom „žrali“. Nebo když si vybavím pro nás někdejší
bažanty nepochopitelný výraz svobodníka Krutka (přezdívaného
Pinočet), který na nás v poddůstojnické škole při
večerním nástupu vřískal, že „vyčistíte aj zbraně tých,
čo sú tu není.“Nehledejme však logiku v různých
druzích nářečí, ale věnujme se hledání a sběru hub.
Houby
rostly už při cestě. Většinou skutečně pěkní kozáčci, něco
křemenáčů. „Kde sou ty hřibové, kde sou ty hřibové,“
povídal si polohlasně pro sebe Marek. Ovšem tak, abychom ho Hušina
i já slyšeli. Ten, potom, co pochopil, že si z něj Marek
střílí, zarytě mlčel. Asi urazil jeho selskou duši. „Jdeme na
styk,“ zavelel jsem a přihodil Hušinovi do nůše skoro půl
kilový exemplář křemenáče březového. Přidali jsme do kroku.
„Jenom se modleme, aby nás nepředběhli dianský,“ mudroval
Hušina. S tím se dalo souhlasit. Čert nikdy nespí a přestože
bylo všude v lese hub dost, styk s Dianou byl mezi
pohraničníky vyhlášen právě krásnými zdravými „praváky“:
Hřiby smrkovými a dubovými. Ano, nacházeli jsme. Sice menší,
ale bylo jich dost. Nůši jsme postavili ke stromu a sbírali všude
okolo. Ale znáte to. Tuhle hříbek, támhle babka, jé ty lištičky
vezmeme také. Gulášek musí vonět, do toho se dají přidat přeci
i jiné druhy než jen ty tvrdé na řízky, doma to roztřídíme.
Tak se stalo, že jsem se najednou ocitl v lese sám. Na dráty
vidět nebylo. Nu což, řekl jsem si a plnil dále svlečenou
montérkovou blůzu, co se dalo. A pak jsem ho spatřil. Byl asi půl
metru vysoký, bílá noha, mohutný hnědý, v odpoledním
slunci lesknoucí se klobouk. Pravák jak vyšitý. S očima
přilepenýma na hřibovém gigantu jsem udělal krok a jak jinak,
než že jsem zakopl o pařez, který jsem zaslepen posedlosti
sběrem, přehlédl. Svalil jsem se jak široký tak dlouhý do
jehličí.
Hned jsem chtěl vyskočit, ale nešlo to. Se sykáním
jsem se posadil na zadek. Kotník! Snad ne zlomený. „Aú!“ šel
jsem opět do podřepu, když jsem se pokoušel posadit i podruhé.
Vysílačku jsem neměl, a tak jsem po pár chvílích a pár tazích
z cigarety, začal volat. Dopadlo to dobře. Snad díky mému
ještě před nedávnem ve výcviku nováčků trénovanému
zupáckému hlasu, se mi podařilo na sebe upozornit.
Chlapi mne
podepřeli. „Můžeš,“ ptal se Marek. „Jo,“ ale vyl jsem
bolestí. Podpírali mě z obou stran, Hušina nesl navíc na
zádech plnou nůši hub. „Počkejte,“ vyjekl jsem . „Ještě
toho velikého hřiba,“ ukázal jsem hlavou před sebe. Hušina
sundal mou paži z ramene, udělal pár kroků a zakroutil
hlavou. „No jo, dyk to pořád poudám. Měšťáci. Nepoznaj
vobyčejnou kolčavu vod hřiba.“ Hlava se mi zatočila. „To
chceš říct, že ta houba, kvůli které jsem se málem zabil, není
hřib?“ „No, tak nějak,“ pravil konejšivě, ale s ironií
v hlase Marek. Přestože jen těžko věděl, co kolčavou
Zdeněk myslí. „Kolčava?“ otázal jsem se. „Holubinka
kolčaví,“ pokračoval kamarád. „Pěkně děkuju,“ pomyslel
jsem si. „Ale bereme ji, je jedlá a dobrá,“ pokračoval.
„Nakonec ten tvůj držkopád tak marný nebyl.“ Noha bolela jako
čert, ale kotníkem jsem pomalu hýbal.
FOTO: Holubinka kolčaví (Russula mustelina)
Na rotu jsme se vrátili
podobně jako Němci od Stalingradu. Ovšem s plnou nůší.
Staršina ji hned zkontroloval, ale Zdeňkova holubinka se mu
nezdála. „Dyť to má lupeny,“ ukazoval na spodek houby. Zdeněk
kroutil očima. „Ty tomu nerozumíš,“ snažil se odbýt
staršinu. „Ne. Všechny houby jsou v pořádku, ale tahle na
stůl nesmí,“ rozhodl nadrotmistr. Zdeněk s úšklebkem
sebral houbu, kuchaři si odnesli nůši a každý jsme si šli po
svém. Tedy kromě mne, jelikož jsem pořádně pajdal. Ale co.
Večer střídám staršinu na dédéerce, zítra mám volno, tak to
nějak přežiju. Na nohu už jsem se odvážil i opatrně
došlapovat.
„Prej si měl tu fatu
morgánu,“ zkoušel mne dozorčí, ukazuje na mou dolní končetinu,
potom co si předtím cosi šuškal s Markem. „Ale, ty mně
taky,“ odpověděl jsem a odebral se na pokoj. Ve chvíli, kdy jsem
za domnělým hřibem vyrazil, bych jej za nic jiného nepokládal.
Lesní vlhkost, sluneční paprsky a lidská touha holt dovedou
člověka pěkně ošálit, ani smrtelnou pouštní žízeň k tomu
nepotřebuje.
Řízky z hub byly
vynikající a tak jsem v průběhu večera zapomněl i na
pobolívající kotník. Ale nebyl jsem sám, kdo ten den utrpěl
vidinu zvanou „fata morgana.“ Druhou její obětí byl sám
Hušina. S jeho znalostí mykologie to ve skutečnosti asi
nebylo tak, jak nám „měšťákům“ naznačoval a houba, kvůli
které jsem se málem přerazil, a kterou přes staršinův zákaz on
sám, upravenou na másle se solí a kmínem, s požitkem snědl,
nebyla tou, za kterou ji považoval.
V noci vykřikoval ze
spaní, několikrát zvracel a pil-no asi jako vysílený a žíznivý
pouštní trosečník. Je ovšem rovněž možné, že houba jedlá
byla, ale vadila jí láhev v drogerii zakoupeného
desetikorunového višňového vína, kterou náš kamarád houbové
hody spláchl.
Pro čtenáře
Pohraničníka: Zdeněk Nagovský
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?
Zatoulaný obšourník: Letní noc v Bělé
Studna: Der Brunnen
Svíčková: Gastronomický příběh
Kočička: Stalo se na 6.rPS Železná
Video perlička na závěr :-)
Video perlička na závěr :-)
Ilegální přelet MUDr.Naxery z Domažlic do NSR (18.září 1989)
Žádné komentáře:
Okomentovat