SETKÁNÍ POHRANIČNÍKŮ V OSTRAVĚ

V pátek 27.6.2014 pořádáme od 17:00 hodin v restaurantu Havránek (Ostrava-Zábřeh) neformální setkání pohraničníků a sympatizujících, u příležitosti blížícího se Dne Pohraniční stráže.

S pozdravem 
Ostravští veteráni PS

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 
Setkání PS Ostrava - FOTOGALERIE

TRAGÉDIE NA MEDVĚDÍ HOŘE

Pár vzpomínek na službu u PS - VIII.

Svědkem této tragické události, která se zde stala, jsem přímo nebyl. Ten den jsem měl službu na opačném úseku naší roty. Vše tedy vím jen z vyprávění, tak jak se o ní na rotě povídalo a co jsme se postupně dovídali. S něčím jsme byli seznámeni oficiálně, něco podrobněji jsme se dozvěděli od jen několika málo zúčastněných. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám o tom psát. Rozhodl jsem se, že ano, ale s tím, že o určitých podrobnostech, které tuto situaci ještě více zdramatizovaly, pomlčím.

Medvědí hora je táhlý kopec severně od Roklanské chaty. Jeho oblé temeno je porostlé travou a borůvčím, sem tam řídce rozhozeny malé skupinky smrků, malá skalka. Alespoň tehdy v polovině šedesátých let minulého století tak vršek hory vypadal. Na jejím severním úbočí se stýkal úsek naší roty se sousední pohraniční rotou Javoří pila. Po hřebeni hory se táhl elektrický zátaras, ty neslavné dráty. V určitých vzdálenostech od sebe, to podle povahy terénu, byly postaveny strážní věže, pozorovatelny. Jedna z nich byla i na jakémsi pomyslném nejvyšším místě hory. 

Byl z ní úchvatný rozhled na obrovský kus Pošumaví, k Sušici, hrad Kašperk a mnoho dalších míst a kopců. Ze strany jižní uzavíral obzor veliký masiv Velkého a Malého Roklanu v Bavorsku. Za dobrého světla jsme z této pozorovatelny mohli v dalekohledu rozeznat kříž, vztyčený na Velkém Roklanu. V údolích mezi Roklanem a Medvědí horou probíhala státní hranice.

Mapka lokality

V roce 1965 byla v úseku naší roty Březník zřízena vidová hláska PVOS. Své ‚velitelské‘ stanoviště měla v podkroví Roklanské chaty, kde ti tři hláskaři byli také ubytováni. Jeden z nich vždy chodil s naší dvoučlennou hlídkou právě na tu Medvědí horu, kde všichni pak na té zmíněné strážní věži vykonávali svou službu. Nevím proč u nás ta vidová hlídka byla zřízena, protože hlásit ‚Vozduchy‘ jsme museli i my. No ale hláskaři byli určitě lépe vycvičeni v rozpoznávání letadel a potom ten daleký rozhled. 

Vidová hláska PVOS (ČSLA)

Prostě od té doby byli ve dne na špačkárně na Medvědí hoře vždy tři chlapi. Dva péesáci a jeden hláskař. Pohraniční stráž již byla vyzbrojena samopaly vz 58, ale hláskaři, alespoň ti naši, měli ještě staré samopaly, tak zvané ‚pumpičky‘. Ty jsme my neznali, ale postupně jsme je od nich okoukali.

V inkriminovaný den tedy odešla z Roklanské chaty naše hlídka ve složení velitele hlídky, vojína JB a jednoho svobodníka, který však šel jako člen hlídky, protože byl k rotě právě čerstvě přeložen. Na Medvědí hoře ještě před tím nebyl. A s nimi tedy jeden z hláskařů. V době jejich služby se v tomto prostotu, ale až za zátarasem, směrem k hranici, také nacházela skupinka žen na sběru borůvek. Měly to vyjednané s velitelem roty, doprovod jim dělal náš četař s ještě jedním klukem.

I vylezli ti tři na tu strážní věž a místo toho aby se věnovali po celou dobu strážní službě a sledovali z ochozu okolí, tak jak bylo „dobrým zvykem“, zalezli občas do budky. Zbraně opřeli o stěny , zasedli, žvanili nebo hráli karty. A ten nový svobodník si ‚půjčil‘ ten pro něho neznámý samopal, ‘pumpičku‘, a začal si ho nejenom prohlížet, ale i s ním manipulovat. Prý když natáhl závěr, přiskřípl si malíček, ucukl, a vyšli dvě rány. Prý se to u těchto ‚pumpiček‘ mohlo stát. A jak seděli kluci proti sobě, koupil to velitel hlídky rovnou do srdce. Než ztratil vědomí prý ještě stačil říci: „Ty si ma zastrelil“.

Voják se samopalem vz.24 "Pumpička".

Nevím jak je možné, že někdo mohl i nechtíc mířit zbraní na někoho jiného. Na to se vždy přísně dbalo, vždyť při službě na ‚čáře‘ jsme měli v zásobnících 20 ostrých, náboj nesměl být nikdy zasunutý v nábojové komoře, zbraň musela být zajištěna. Za to by nás ten náš protivný velitel družstva z volarské péešky Zikmund pěkně seřval. To jsme si nemohli dovolit ani z legrace, náhodně, ani z blbosti. A to jsme neměli ostré náboje. V tom nás vycepoval dobře. Zřejmě byl ten nešťastný svobodník vycepovaný nedostatečně, nebo chtěl dělat před vojcli haura.

Výstřely samozřejmě slyšela i ta skupina borůvkářů. Pohybovali se sice za dráty, ale nedaleko. Kluci, co byli s nimi jako hlídka je okamžitě co nejrychleji odvedli k zátarasu a průchodem na ‚naší‘ stranu. Ten se nacházel blízko této věže. Tak se potom stali i svědky následného dění. Ten četař, naštěstí silný kluk, vylezl na tu strážní věž a sám mrtvého snesl. Ti dva z hlídky byli v šoku a nebyli ani schopni v ničem pomoci.

Potom, co se zpráva o tomto neštěstí dostala na rotu, skočil velitel roty nadporučík F. do gazu a ještě s pár kluky vyrazili bleskem na hájovnu. Dál už cesta nevedla. Na Medvědí horu se muselo pěšky. Prý vyskočil z gazu, hnal se hlava nehlava, skoro mu kluci nestačili. Cestou zahazoval dohodu, pistoli, sako, aby mohl utíkat co nejrychleji. Když doběhl na místo, vrhl se na nešťastného svobodníka a začal ho třískat. Kluci se na něho museli vrhnout a odtrhnout ho.

Asi za dvě hodiny dorazili na rotu nějací důstojníci. Nevím, co byli zač. Jestli z Kvildy, Sušice, kontráši? Vyšetřovalo se, toho svobodníka si pak odvezli s sebou. Co s ním bylo dál jsme se nedověděli, už jsme ho nikdy neviděli. Velmi nás tahle událost zasáhla. Josef byl veselý kluk, měli jsme ho docela rádi i mi mazáci. Také často hrával s naším velitelem roty šachy. Nikdo z nás nečekal, že se krátce před civilem dočkáme takovéto mimořádné události.

Skála se zabudovaným pomníkem.

Později, už v civilu jsem mluvil s kluky, kteří sloužili na Březníku po nás. Dozvěděl jsem se, že byl na Medvědí hoře zřízen pomníček. Jestli tam ještě stojí nevím. Od té doby již uplynulo mnoho desetiletí. Jeden pomníček, nějakého poručíka Horvátha stál také u hlavního vchodu do baráku roty. Při jaké události zemřel nevím. Podle datumu na desce to bylo mnohem dříve, než jsme tam sloužili my. Nikdo nám o tom nic nevyprávěl. Možná, že ani důstojníci nic nevěděli. 

Nedávno jsem četl v jakémsi časopise článek, kde se psalo, že za dobu trvání Pohraniční stráže bylo na hranicích zastřeleno 300 lidí. A zároveň za tu dobu tam také ale zemřelo 600 pohraničníků. 

Tak, aby již na hranicích nikdo nikdy neumíral !

(c) AUTOR:  Václav Kopecký 

FOTOGRAFIE:    http://www.vojensko.cz/

Zajímá vás více o Pohraniční stráži a ochraně státní hranice?

Klikněte si na: STARŠÍ ČLÁNKY WEBLOGU POHRANIČNÍK

POZDNÍ POVÝŠENÍ

Pár vzpomínek na službu u PS - VII.

Byl jsem již skoro celý rok na vojně, z toho tři měsíce služby na hranici. S kamarádem z volarské péešky, Karlem Koníčkem, jsme byli oba přiděleni na 10. rotu sušické brigády Pohraniční stráže – Březník. Volary jsme si dost užili a padli si tam do noty. Byli jsme rádi, že nás vojenská mašinerie nerozdělila. Těšili jsme se, že každou chvíli budeme moci konečně odjet domů na dovolenou. Na pohraničních rotách jsme my, budoucí velitelé družstev, byli zatím jaksi nad počet. Vedle hraničních služeb nás využívali i k jiným účelům. 

Tak nás třeba svezli na tři neděle na prapor na Kvildu a odtud jsme jezdili každý den na Bučinu nebo Knížecí Pláně sušit seno. To byly dobré časy. Večer jsme si mohli zajít klidně na pivko i bez vycházky. Prostranství praporu totiž z části sousedilo se hřbitovem, ale z části také, a to hlavně s hospodou „U Krále Šumavy“. A součástí hospody byl také jakýsi sál s dřevěnou půlkulatou střechou, který sloužil pro všechno možné. Hlavně v něm ale byla filmová promítačka, která patřila praporu. Pochopitelně se promítaly filmy nejen pro vojáky ale i pro celou vesnici. A na ty filmy jsme mohli chodit, protože ten ‚kinosál‘ se tak nějak považoval za součást praporního objektu. 

Ilustrační fotografie.

Jenže jste do něho museli přes tu hospodu. V sále jste se dívali na film, popíjeli u toho pivko, kouřili, za popelníky sloužily krabičky od olejovek, pravá kvildská atmosféra. Jo, a také si pamatuji, že nejdražší jídlo v té hospodě byl biftek s volským okem, brambory a oblohou. Pokud jsme se někdy dostaly z rot na Kvildu, tak jsme si ho „U Krále Šumavy“ dali. Stál 13 Kčs 40 nebo 60 hal. Ty haléře už nevím přesně. Na tu dobu dost peněz, ale na rotách se stejně nedaly zač utratit. Zlatá služba na Kvildě, ta pro nás, ‚zapadlé vlastence‘ z lesů, spolu s Modravou představovala velkoměsto.

 No, a tak jednoho dne přišel na Březník rozkaz a my s Karlem místo na dovolenou jeli do Železné Rudy. Tam nás ubytovali a dávali nám najíst. Ale v té době u Pohraniční stráže každé přemístění jinam, byť i dočasné, znamenalo jedno. Slamník. Čili jste vyfasovali prázdný slamník, ten jste si napěchovali senem, hrany u nováčků musely zařezávat. Věřte, že odporná a nenáviděná práce. Na Železné Rudě ale seno nebylo, s prázdnými slamníky jsme tedy odjeli na pohraniční rotu umístěnou na zámku Debrník, kde se seno vedlo.

 Důvod našeho dočasného přeložení na Železnou Rudu byl ten, že se v Černém jezeře rozjelo pátrání po údajně do jezera potopených bednách s nějakými dokumenty. Ty tam ke konci války snad měli schovat jednotky SS. Černé jezero neleželo v té době v Hraničním pásmu, ale bylo volně přístupné. No a my spolu s dalšími kluky stažených i z jiných pohraničních rot jsme měli střežit přístupy k jezeru a nikoho k němu nepouštět. Trvalo to asi týden, co potápěči ty bedny z jezera vytahovali. Dnes už se ví, že to byla Štrougalova akce, že tam Němci nic do jezera nenaházeli, nýbrž vše zinscenovala naše kontrarozvědka či kdo.

 Z Železné Rudy nás gázem vozili k Černému jezeru na hlídky. V noci to nebylo nic moc, k ránu kosa u vody, co je dneska vybetonovaný břeh aby se tam otočil autobus, byla bažina. Noci nekonečně dlouhé. Ve dne to bylo fajn. To jsme měli třeba službu na takové pasekové louce poblíž jezera, my se vysvlékli do půl těla, sluníčko pěkně hřálo a my si lebedili, jak je na vojně hezky. Ženský tam chodily na borůvky, my je jen upozornili kam až mohou jít a těm mladším jsme pomáhali sbírat.

Ilustrační fotografie.

 Ale dole ve městě, na velitelství praporu, kde jsme pobývali mimo službu u jezera, to bylo pro nás špatné. Nacházel se tam takový skrček vzrůstem, náš ročník, ale už měl jednu frajtrpásku. A od tohodle malýho svobodníka jsme zkoušeli, jako bychom byli teprve někde v přijímači. A my dva s Karlem obzvláště, protože jsme mu odmlouvali a po straně se mu šklebili. Ale frajtr je frajtr. ‚Nejlepší‘ rajony jsme vyfasovali vždy my dva. I v tom, že jsme jednou nemohli na vycházku, měl prsty on. Jak jsme toho skřeta nenáviděli.

 Když ta akce na Černém jezeře skončila, rozvezli nás zase zpět na své domovské prapory. Když s námi gaz vjel branou do kvildských ‚kasáren‘, tedy hned vele kostela a hřbitova, co zná národ z filmu „Král Šumavy“, ani nestačil zastavit, a už se k němu z hlavní, vlastně jediné budovy hnal nějaký kapitán. Přistoupil zezadu ke gazu , v ruce nějaký papír. „Koníček, Kopecký, vystupte!“ Tak mi s Karlem vylezli před něj. „Postavte se do pozoru!“ A potom četl z toho papíru. „Rozkazem velitele 7. brigády Pohraniční stráže číslo ‚to a to‘ jste ke dni ‚toho a toho‘ povýšeni do hodnosti svobodník. Pohov!“ My vyhrkli „Sloužíme socialistické vlasti“ a bylo to.

rPS Březník - dobové foto.

 Ale nebylo. Po počáteční radosti nám s Karlem teprve došlo to datum toho rozkazu. My už byli svobodníky přes týden, ale nikdo se nenamáhal, aby ten rozkaz poslal za námi na Železnou Rudu. A to datum povýšení se shodovalo i se dnem našeho dočasného převelení na železnorudský prapor. Okamžitě jsme si vybavili toho tamního frajtra, co si na nás trénoval svoje ego. Vždyť on mohl zcela určitě dostat toho svobodníka ve stejný den jako my. Mít ho tak v tu chvíli po ruce, možná by skončil na tom hřbitově. Klasický typ pohraničníka, co se nikdy ‚nevyčůral‘ na kámen. Myšleno tím pohraniční mezník. To v našem žargonu znamenalo, že sice nosil péesáckou uniformu se psem na klopě a zelenou brigadýrku, ale přímo na čáře nikdy nesloužil. Pouze na praporech a výše.

 Když jsme pak na naší rotě vyfasovali od staršiny ty své červený frčky, ten již o našem povýšení věděl, a mohli si je přišít, náš vztek už pomalu vychládal. No a do čtrnácti dnů jsme pak konečně odjeli na vytouženou dovolenou.

(c) AUTOR:  Václav Kopecký 

Fotografie:    http://www.vojensko.cz/

Zajímá vás více o Pohraniční stráži a ochraně státní hranice?

Klikněte si zde: starší příspěvky.