V pátek 27.6.2014 pořádáme od 17:00 hodin v restaurantu Havránek (Ostrava-Zábřeh) neformální setkání pohraničníků a sympatizujících, u příležitosti blížícího se Dne Pohraniční stráže.
S pozdravem
Ostravští veteráni PS
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?
Setkání PS Ostrava - FOTOGALERIE
Fakta o Pohraniční stráži a ochraně státní hranice v bývalém Československu, příběhy a vzpomínky pohraničníků na službu u PS. Weblog se zabývá také službou u Vojsk MV, systémem ochrany státní hranice v zemích bývalého východního bloku a okrajově i tématikou Československé lidové armády (ČSLA). Kontakt-ADMIN: Pohranicnik@gmail.com
31. května 2014
21. května 2014
TRAGÉDIE NA MEDVĚDÍ HOŘE
Pár vzpomínek na službu u PS - VIII.
Svědkem
této tragické události, která se zde stala, jsem přímo nebyl.
Ten den jsem měl službu na opačném úseku naší roty. Vše tedy
vím jen z vyprávění, tak jak se o ní na rotě povídalo a
co jsme se postupně dovídali. S něčím jsme byli seznámeni
oficiálně, něco podrobněji jsme se dozvěděli od jen několika
málo zúčastněných. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám o tom
psát. Rozhodl jsem se, že ano, ale s tím, že o určitých
podrobnostech, které tuto situaci ještě více zdramatizovaly,
pomlčím.
Medvědí hora je táhlý kopec severně od Roklanské chaty. Jeho oblé temeno je porostlé travou a borůvčím, sem tam
řídce rozhozeny malé skupinky smrků, malá skalka. Alespoň tehdy
v polovině šedesátých let minulého století tak vršek hory
vypadal. Na jejím severním úbočí se stýkal úsek naší roty se
sousední pohraniční rotou Javoří pila. Po hřebeni hory se táhl
elektrický zátaras, ty neslavné dráty. V určitých
vzdálenostech od sebe, to podle povahy terénu, byly postaveny
strážní věže, pozorovatelny. Jedna z nich byla i na jakémsi
pomyslném nejvyšším místě hory.
Byl z ní úchvatný
rozhled na obrovský kus Pošumaví, k Sušici, hrad Kašperk a
mnoho dalších míst a kopců. Ze strany jižní uzavíral obzor
veliký masiv Velkého a Malého Roklanu v Bavorsku. Za dobrého
světla jsme z této pozorovatelny mohli v dalekohledu
rozeznat kříž, vztyčený na Velkém Roklanu. V údolích
mezi Roklanem a Medvědí horou probíhala státní hranice.
V roce 1965 byla v úseku naší roty Březník
zřízena vidová hláska PVOS. Své ‚velitelské‘ stanoviště
měla v podkroví Roklanské chaty, kde ti tři hláskaři byli
také ubytováni. Jeden z nich vždy chodil s naší
dvoučlennou hlídkou právě na tu Medvědí horu, kde všichni pak
na té zmíněné strážní věži vykonávali svou službu. Nevím
proč u nás ta vidová hlídka byla zřízena, protože hlásit
‚Vozduchy‘ jsme museli i my. No ale hláskaři byli určitě lépe
vycvičeni v rozpoznávání letadel a potom ten daleký
rozhled.
Vidová hláska PVOS (ČSLA)
Prostě od té doby byli ve dne na špačkárně na Medvědí
hoře vždy tři chlapi. Dva péesáci a jeden hláskař. Pohraniční
stráž již byla vyzbrojena samopaly vz 58, ale hláskaři, alespoň
ti naši, měli ještě staré samopaly, tak zvané ‚pumpičky‘.
Ty jsme my neznali, ale postupně jsme je od nich okoukali.
V inkriminovaný den tedy odešla z Roklanské
chaty naše hlídka ve složení velitele hlídky, vojína JB a
jednoho svobodníka, který však šel jako člen hlídky, protože
byl k rotě právě čerstvě přeložen. Na Medvědí hoře
ještě před tím nebyl. A s nimi tedy jeden z hláskařů.
V době jejich služby se v tomto prostotu, ale až za
zátarasem, směrem k hranici, také nacházela skupinka žen na
sběru borůvek. Měly to vyjednané s velitelem roty, doprovod
jim dělal náš četař s ještě jedním klukem.
I
vylezli ti tři na tu strážní věž a místo toho aby se věnovali
po celou dobu strážní službě a sledovali z ochozu okolí,
tak jak bylo „dobrým zvykem“, zalezli občas do budky. Zbraně
opřeli o stěny , zasedli, žvanili nebo hráli karty. A ten nový
svobodník si ‚půjčil‘ ten pro něho neznámý samopal,
‘pumpičku‘, a začal si ho nejenom prohlížet, ale i s ním
manipulovat. Prý když natáhl závěr, přiskřípl si malíček,
ucukl, a vyšli dvě rány. Prý se to u těchto ‚pumpiček‘
mohlo stát. A jak seděli kluci proti sobě, koupil to velitel
hlídky rovnou do srdce. Než ztratil vědomí prý ještě stačil
říci: „Ty si ma zastrelil“.
Nevím jak je možné, že někdo mohl i nechtíc mířit
zbraní na někoho jiného. Na to se vždy přísně dbalo, vždyť
při službě na ‚čáře‘ jsme měli v zásobnících 20
ostrých, náboj nesměl být nikdy zasunutý v nábojové
komoře, zbraň musela být zajištěna. Za to by nás ten náš
protivný velitel družstva z volarské péešky Zikmund pěkně
seřval. To jsme si nemohli dovolit ani z legrace, náhodně,
ani z blbosti. A to jsme neměli ostré náboje. V tom nás
vycepoval dobře. Zřejmě byl ten nešťastný svobodník vycepovaný
nedostatečně, nebo chtěl dělat před vojcli haura.
Výstřely samozřejmě slyšela i ta skupina borůvkářů.
Pohybovali se sice za dráty, ale nedaleko. Kluci, co byli s nimi
jako hlídka je okamžitě co nejrychleji odvedli k zátarasu a
průchodem na ‚naší‘ stranu. Ten se nacházel blízko této
věže. Tak se potom stali i svědky následného dění. Ten četař,
naštěstí silný kluk, vylezl na tu strážní věž a sám
mrtvého snesl. Ti dva z hlídky byli v šoku a nebyli ani
schopni v ničem pomoci.
Potom, co se zpráva o tomto neštěstí dostala na
rotu, skočil velitel roty nadporučík F. do gazu a ještě s pár
kluky vyrazili bleskem na hájovnu. Dál už cesta nevedla. Na
Medvědí horu se muselo pěšky. Prý vyskočil z gazu, hnal se
hlava nehlava, skoro mu kluci nestačili. Cestou zahazoval dohodu,
pistoli, sako, aby mohl utíkat co nejrychleji. Když doběhl na
místo, vrhl se na nešťastného svobodníka a začal ho třískat.
Kluci se na něho museli vrhnout a odtrhnout ho.
Asi za dvě hodiny dorazili na rotu nějací
důstojníci. Nevím, co byli zač. Jestli z Kvildy, Sušice,
kontráši? Vyšetřovalo se, toho svobodníka si pak odvezli
s sebou. Co s ním bylo dál jsme se nedověděli, už jsme
ho nikdy neviděli. Velmi nás tahle událost zasáhla. Josef byl
veselý kluk, měli jsme ho docela rádi i mi mazáci. Také často
hrával s naším velitelem roty šachy. Nikdo z nás
nečekal, že se krátce před civilem dočkáme takovéto mimořádné
události.
Později, už v civilu jsem mluvil s kluky,
kteří sloužili na Březníku po nás. Dozvěděl jsem se, že byl
na Medvědí hoře zřízen pomníček. Jestli tam ještě stojí
nevím. Od té doby již uplynulo mnoho desetiletí. Jeden pomníček,
nějakého poručíka Horvátha stál také u hlavního vchodu do
baráku roty. Při jaké události zemřel nevím. Podle datumu na
desce to bylo mnohem dříve, než jsme tam sloužili my. Nikdo nám
o tom nic nevyprávěl. Možná, že ani důstojníci nic nevěděli.
Nedávno jsem četl v jakémsi časopise článek, kde se psalo,
že za dobu trvání Pohraniční stráže bylo na hranicích
zastřeleno 300 lidí. A zároveň za tu dobu tam také ale zemřelo
600 pohraničníků.
Tak, aby již na hranicích nikdo nikdy neumíral !
(c) AUTOR: Václav Kopecký
FOTOGRAFIE: http://www.vojensko.cz/
Zajímá vás více o Pohraniční stráži a ochraně státní hranice?
Klikněte si na: STARŠÍ ČLÁNKY WEBLOGU POHRANIČNÍK
18. května 2014
POZDNÍ POVÝŠENÍ
Pár vzpomínek na službu u PS - VII.
Byl jsem již skoro celý rok na vojně, z toho tři měsíce služby na hranici. S kamarádem z volarské péešky, Karlem Koníčkem, jsme byli oba přiděleni na 10. rotu sušické brigády Pohraniční stráže – Březník. Volary jsme si dost užili a padli si tam do noty. Byli jsme rádi, že nás vojenská mašinerie nerozdělila. Těšili jsme se, že každou chvíli budeme moci konečně odjet domů na dovolenou. Na pohraničních rotách jsme my, budoucí velitelé družstev, byli zatím jaksi nad počet. Vedle hraničních služeb nás využívali i k jiným účelům.
Tak
nás třeba svezli na tři neděle na prapor na Kvildu a odtud jsme
jezdili každý den na Bučinu nebo Knížecí Pláně sušit seno.
To byly dobré časy. Večer jsme si mohli zajít klidně na pivko i
bez vycházky. Prostranství praporu totiž z části sousedilo
se hřbitovem, ale z části také, a to hlavně s hospodou
„U Krále Šumavy“. A součástí hospody byl také jakýsi sál
s dřevěnou půlkulatou střechou, který sloužil pro všechno
možné. Hlavně v něm ale byla filmová promítačka, která
patřila praporu. Pochopitelně se promítaly filmy nejen pro vojáky
ale i pro celou vesnici. A na ty filmy jsme mohli chodit, protože
ten ‚kinosál‘ se tak nějak považoval za součást praporního
objektu.
Ilustrační fotografie.
Jenže jste do něho museli přes tu hospodu. V sále
jste se dívali na film, popíjeli u toho pivko, kouřili, za
popelníky sloužily krabičky od olejovek, pravá kvildská
atmosféra. Jo, a také si pamatuji, že nejdražší jídlo v té
hospodě byl biftek s volským okem, brambory a oblohou. Pokud
jsme se někdy dostaly z rot na Kvildu, tak jsme si ho „U
Krále Šumavy“ dali. Stál 13 Kčs 40 nebo 60 hal. Ty haléře už
nevím přesně. Na tu dobu dost peněz, ale na rotách se stejně
nedaly zač utratit. Zlatá služba na Kvildě, ta pro nás, ‚zapadlé
vlastence‘ z lesů, spolu s Modravou představovala
velkoměsto.
No,
a tak jednoho dne přišel na Březník rozkaz a my s Karlem
místo na dovolenou jeli do Železné Rudy. Tam nás ubytovali a
dávali nám najíst. Ale v té době u Pohraniční stráže
každé přemístění jinam, byť i dočasné, znamenalo jedno.
Slamník. Čili jste vyfasovali prázdný slamník, ten jste si
napěchovali senem, hrany u nováčků musely zařezávat. Věřte,
že odporná a nenáviděná práce. Na Železné Rudě ale seno
nebylo, s prázdnými slamníky jsme tedy odjeli na pohraniční
rotu umístěnou na zámku Debrník, kde se seno vedlo.
Důvod našeho dočasného přeložení na Železnou
Rudu byl ten, že se v Černém jezeře rozjelo pátrání po
údajně do jezera potopených bednách s nějakými dokumenty.
Ty tam ke konci války snad měli schovat jednotky SS. Černé jezero
neleželo v té době v Hraničním pásmu, ale bylo volně
přístupné. No a my spolu s dalšími kluky stažených i
z jiných pohraničních rot jsme měli střežit přístupy
k jezeru a nikoho k němu nepouštět. Trvalo to asi týden,
co potápěči ty bedny z jezera vytahovali. Dnes už se ví, že
to byla Štrougalova akce, že tam Němci nic do jezera nenaházeli,
nýbrž vše zinscenovala naše kontrarozvědka či kdo.
Z Železné Rudy nás gázem vozili k Černému
jezeru na hlídky. V noci to nebylo nic moc, k ránu kosa u
vody, co je dneska vybetonovaný břeh aby se tam otočil autobus,
byla bažina. Noci nekonečně dlouhé. Ve dne to bylo fajn. To jsme
měli třeba službu na takové pasekové louce poblíž jezera, my
se vysvlékli do půl těla, sluníčko pěkně hřálo a my si
lebedili, jak je na vojně hezky. Ženský tam chodily na borůvky,
my je jen upozornili kam až mohou jít a těm mladším jsme
pomáhali sbírat.
Ilustrační fotografie.
Ale
dole ve městě, na velitelství praporu, kde jsme pobývali mimo
službu u jezera, to bylo pro nás špatné. Nacházel se tam takový
skrček vzrůstem, náš ročník, ale už měl jednu frajtrpásku. A
od tohodle malýho svobodníka jsme zkoušeli, jako bychom byli
teprve někde v přijímači. A my dva s Karlem obzvláště,
protože jsme mu odmlouvali a po straně se mu šklebili. Ale frajtr
je frajtr. ‚Nejlepší‘ rajony jsme vyfasovali vždy my dva. I
v tom, že jsme jednou nemohli na vycházku, měl prsty on. Jak
jsme toho skřeta nenáviděli.
Když
ta akce na Černém jezeře skončila, rozvezli nás zase zpět na
své domovské prapory. Když s námi gaz vjel branou do
kvildských ‚kasáren‘, tedy hned vele kostela a hřbitova, co
zná národ z filmu „Král Šumavy“, ani nestačil zastavit,
a už se k němu z hlavní, vlastně jediné budovy hnal
nějaký kapitán. Přistoupil zezadu ke gazu , v ruce nějaký
papír. „Koníček, Kopecký, vystupte!“ Tak mi s Karlem
vylezli před něj. „Postavte se do pozoru!“ A potom četl z toho
papíru. „Rozkazem velitele 7. brigády Pohraniční stráže číslo
‚to a to‘ jste ke dni ‚toho a toho‘ povýšeni do hodnosti
svobodník. Pohov!“ My vyhrkli „Sloužíme socialistické
vlasti“ a bylo to.
rPS Březník - dobové foto.
Ale
nebylo. Po počáteční radosti nám s Karlem teprve došlo to
datum toho rozkazu. My už byli svobodníky přes týden, ale nikdo
se nenamáhal, aby ten rozkaz poslal za námi na Železnou Rudu. A to
datum povýšení se shodovalo i se dnem našeho dočasného
převelení na železnorudský prapor. Okamžitě jsme si vybavili
toho tamního frajtra, co si na nás trénoval svoje ego. Vždyť on
mohl zcela určitě dostat toho svobodníka ve stejný den jako my.
Mít ho tak v tu chvíli po ruce, možná by skončil na tom
hřbitově. Klasický typ pohraničníka, co se nikdy ‚nevyčůral‘
na kámen. Myšleno tím pohraniční mezník. To v našem
žargonu znamenalo, že sice nosil péesáckou uniformu se psem na
klopě a zelenou brigadýrku, ale přímo na čáře nikdy nesloužil.
Pouze na praporech a výše.
Když
jsme pak na naší rotě vyfasovali od staršiny ty své červený
frčky, ten již o našem povýšení věděl, a mohli si je přišít,
náš vztek už pomalu vychládal. No a do čtrnácti dnů jsme pak
konečně odjeli na vytouženou dovolenou.
(c) AUTOR: Václav Kopecký
Fotografie: http://www.vojensko.cz/
Zajímá vás více o Pohraniční stráži a ochraně státní hranice?
Klikněte si zde: starší příspěvky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)