Adventní příběh z roty PS Železná.
Vánoce
byly za dveřmi. V roce osmdesátém šestém mé druhé a
poslední strávené ve stejnokroji poddůstojníka PS v základní
službě. Byli jsme tehdy spolu se dvěma dalšími kolegy ze
stejného ročníku - Hušinou a Máriem taková malá partička,
které mívali naši kamarádi občas plné zuby. Hlavní velení
také. Velitelé čet s námi byli raději zadobře. S Hušinou
jsem sdílel společnou světnici, s Máriem v civilu
společné město, oba jsme byli a dosud jsme „ti Pražáci“.
Společně jsme sbírali houby, které jsme sušili u Hušiny na
akumulačkách v Čovce, o kterou se staral, společně jsme
chodili na ryby, společně jsme tu a tam něco menšího
picli,…občas jsme se i společně ožrali. Vykuřovali jsme
zásadně cigarety lepších značek, zejména před ostatními a
dávali jim tímto furiantským způsobem najevo, že máme všechny
a všechno tak nějak na háku.
Dobové foto: rybník poblíž 6.rPS Železná.
„Budou
kapři?“ ptali jsme se proviantního pár dní před štědrovečerní
hostinou. „Zajisté,“ potvrdil František, který v civilu
působil jako číšník s maturitním vysvědčením v jednom
z mariánskolázeňských hotelů. „Aha, a bude nějaký
navíc?“ ozval se Hušina, který v sobě opět nezapřel svou
rodovou příslušnost k někdejším velkým sedlákům. „No,
to už se nějak dohodnem. Na co ho budete potřebovat?“ „Ále,
tady Zdenál rád vaří a slíbil, že vyrobí nějakou specialitu.
Tak právě proto.“ Franta se na mne podíval. „Hm, hlavně u
toho buďte zase tak šikovní jako minule…“. Narážel na
nedávnou událost před pár týdny nazpět, kdy se nám díky déle
trvajícímu pohraničnímu poplachu podařilo malinko připéct
v troubě divokou kachnu. Vše ale dobře dopadlo, kuchyň se
vyvětrala a my kachnu zkonzumovali bez kůže. „Stejně je pod
kůží cholesterol,“ utvrzovali jsme se, jen co jsme byli nuceni
před samotnou konzumací ptáka poněkud ořezat. Kůže navíc
nebyla úplně stoprocentně zbavená peří. U vaření se holt nemá
spěchat. Ale vysvětlujte to nadřízeným, kteří velí.
Ráno
před Štědrým dnem mne zavolal Franta na dédéerku, kde jsem tou
dobou trávíval ostatně jako měsíce před tím i potom, dost
času. „Chceš ho rovnou zabít, Zdenále?“ Nevěděl jsem hned
koho František myslí, ale jen co jsem se vzpamatoval, potvrdil
jsem, že ano. „A rovnou ho kuchni, nemám teď na to čas.“
„Dobře, budeš ho mít v lednici.“ „Fajn,“ poděkoval
jsem a slíbil Frantovi plechovku koly a krabičku amerik. Obojí
z Máriových tuzexových zásob. Protože povinnosti je třeba
dělit. Já kapra připravím, Mário zacvaká a Hušina sežene
flašku vína, nejlépe bílé „svíce“, kterou k pochoutce
společně vypijeme.
Kapřík
nebyl velký, měl něco do dvou kil, ale pro naše účely zcela
dostačující, jelikož jsme neměli ve zvyku s kýmkoliv se o
cokoliv dělit. Smaženého mělo být na rotě dost, byl jsem tedy
požádán, abych kapra připravil tak nějak jinak. Na zelenině?
Načerno? Ale fuj! Napadlo mne tedy, že bychom mohli vyzkoušet
starý šumavský recept, jak jej popisuje Jaroslav Hašek v jedné
ze svých povídek-kapra namodro. Nejednalo se o jakýkoliv Haškův
opilecký nápad, ale jak jsem napsal, o regulérní kulinářskou
specialitu, přičemž se k modření ryby používá vřelý
ocet. Pokrm se konzumuje za studena.
Jen
co jsem pokrájel zeleninu, dal dohromady koření a dal vařit něco
málo osolenou vodu, sáhl jsem do přihrádky po láhvi s octem.
Ale ouha! Bylo jí uvnitř něco na prst. „Sakra,“ vyrazil jsem
na kuchtíka, „to je vše co máte?“ „Hned se podívám,“
odběhl kuchař, ale vrátil se se zklamaným výrazem ve tváři. „
No nic, půjdu za paní Kadečkovou,“ napadlo mne. Seběhl jsem
tedy se schodů a přes bránu zamířil k velitelce našich
pomocníků. Zastihl jsem ji v plné práci. „Moc se omlouvám,
paní Kadečková, ale nemáte alespoň půl láhve octa?“ optal
jsem se s nadějí. „Ale to víš že jo. Bude kapr na modro?“
podávala mi celou, ještě uzavřenou láhev. „Zbytek nemusíš
vracet. Nevadí že je z Ruska?“ „Ježiši, to né,“
odpověděl jsem pokrytecky a pomyslel na to, že na octu snad nemají
ani Rusové co zkazit. „A jak jste k němu přišla?“
prohlížel jsem si na plastové láhvi nápisy psané azbukou. „Od
jejich oficírů ze Zvonu, přijeli na podzim a chtěli, abych jim
zavařila houby po našem. Přivezli mi k tomu jejich ocet a
vodku.“ „Tu jste do hub taky přidala?“ smál jsem se a mazal
pryč, aby si paní Kadečková své dobrodiní snad ještě
nerozmyslela.
Vše
jsem tehdy udělal tak, jak jsem měl. Přesně podle receptu. A za
asistence svých věrných přátel jsem čekal na okamžik, kdy
ryba, přelévaná vřelým octem, začne modrat. K tomu ovšem
nedošlo! Jakmile se ocet ocitl na kapří kůži, začaly porce
zvolna zelenat, až nabraly sytě brčálovou barvu. Kapr vypadal
jakoby obalený žabincem.
„Asi jsme uvařili vodníka,“
konstatoval Mário. Pohlédli jsme na sebe navzájem a pak začali
studovat malá písmenka plastové nádoby. Tam stálo: „12%
uksus“. „Myslím, že budou na vině procenta nebo že by další
komponent?“ mudroval Hušina. „Náš ocet je přeci
osmiprocentní.“ Kapr ale vypadal nádherně. I jeho tyrkysová
zeleň byla s ohledem na situaci symbolickou. Dokončil jsem
tehdy jeho přípravu, kapra jsme nechali odležet a mírně
zatuhnout. Poté jsme se na něj přeci jenom vrhli.
Musím
říci, že na rybě a vínu jsme si opravdu pochutnali. Dokonce jsme
porušili jednu z nepsaných tradic našeho neformálního
společenství a dali ochutnat i jiným. Nikdo neprotestoval. Až na
jakási zlá ústa, která nám poradila, ať si kapra necháme
patentovat na velitelství Pohraniční stráže v Praze. Když to
tam s Máriem máme tak blízko.
Pro
čtenáře weblogu Pohraničník sepsal:
Zdeněk Nagovský, bývalý četař PS.
Autor příběhu Zdeněk Nagovský u 6.roty PS Železná (07/2017).
CHCETE DALŠÍ PŘÍBĚHY OD ZDEŇKA NAGOVSKÉHO? Klikněte si.
** Kočička
** Studna
** Epitaf
** Kačer
2 komentáře:
Dobré...
Jen ta barva kapra tam trochu gastronomicky falíruje :-)
Ale co už. Jak je hlad, sní se všechno.
Okomentovat