14. července 2020

Den Pohraniční stráže v Ostravě 07/2020

      GRENZSCHUTZTAG IN OSTRAVA.

 




     Až dneska jsem se dostal k tomu, abych sepsal aspoň krátký info článek o setkání bývalých pohraničníků v Ostravě, při příležitosti Dne Pohraniční stráže, které proběhlo v pátek 10.července 2020, jako vždy tradičně v restauraci Havránek. 



    Setkání pohraničníků v Ostravě bylo tentokrát vyjímečné tím, že přijela i zahraniční delegace, mohu-li tak označit naše přátele z bývalé Německé demokratické republiky (DDR), kteří vážili dlouhou cestu, až německého města Plauen (Plavno). 

    Takže jsem i já opět měl možnost, po dlouhé době, pošprechtit v německém jazyce, coby samozvaný "Dolmetscher" (tlumočník). Sebekriticky přiznávám, že moje "deutsche sprache" už není to co bývala, ale, pohraničník PS ČSSR s pohraničníkem GT DDR se nakonec vždy domluví, zejména, je-li podáváno aditivum ve formě lahodného piva Radegast 12°, nebo light Radegast 10°.


     Na fotografii zleva: členové delegace aus DDR Hannelore , Uwe a Egon. Úplně vpravo pak stojí organizátor všech setkání PS v Ostravě a dobrá duše podniku Ladislav. Nesmím také zapomenout na zástupkyni KČP Most Máju , jenž vážila velmi dlouhou cestu vlakem až ze severu Čech, aby s námi v Ostravě mohla být aspoň chvilku.
     
    Když už se zmiňuji o Májce, osobně ji tímto zpětně vzkazuji: "Ach, proč jsi jen objednala tu láhev vodky ke stolu? Pravda, hezky jsme si všichni připíjeli, ale já, který už cca dva roky tvrdý alkohol nepiju, jsem pak měl po celou sobotu výraznou zdravotní indispozici a ještě v neděli jsem nebyl úplně fit". Marná sláva, jsem už opelichaný kocour a doby, kdy jsem do sebe lil pivo jako prokopnutý a šlahal k tomu stakany ozaj riadné pálenky jsou již dávno pryč :-) 



       Setkání PS a GT DDR v Ostravě bylo moc fajn, aspoň já jsem byl moc spokojený. Jediné negativum bylo, že zrovna v ten pátek bylo tropické vedro s teplotami přes 30°C a ač je restaurant Havránek skvělý podnik s dobrou obsluhou a pivem jako křen, chybí tam AC klimatizace. To je myslím jediné, co mě na celé akci vadilo, úmorné vedro. Chladno bylo jen na WC a potom venku, po 21.hod, když zapadlo slunce. Ale co už, "čo bolo, to bolo". 

       Co napsat na závěr? Pohraničníkům z Ostravy a okolí, jenž o setkáních zatím čtou jen na Facebookových stránkách Veteránů PS Ostrava, nebo zde na weblogu Pohraničník a chtěli by přijet pravím: "přijeďte".  Budete zde mezi svými a kdoví, třeba ne setkání PS narazíte na své kamarády, jenž s vámi kdysi sloužili na státní hranici, na stejné pohraniční rotě. Je nás na setkání opravdu hodně. Informace získáte na facebookových stránkách Veteránů PS Ostrava, nebo na webu Vojensko.cz , případně si o termín dalšího setkání napiště sem, do redakce weblogu Pohraničník, mailová adresa:  pohranicnik@gmail.com






Ostravští veteráni PS - Facebooková stránka

24. června 2020

CO BY BYLO - KDYBY

   V tomto článku, zde, na weblogu Pohraničník, se dnes budu pokoušet trochu spekulovat, možná popustím i uzdu své fantazii, ale nehodlám si bohapustě vymýšlet, neboť budu vycházet z reálných faktů, tak, jak jsem o nich byl informován v druhé polovině 80.let a vlastně ještě i na počátku let devadesátých. 

   Téma bude opět spojeno s historií ochrany státních hranic, byť na počátku, aspoň zdánlivě, odbočíme od Pohraniční stráže jinam. A samozřejmě, uvědomuji si, že pro historii a záležitosti, jenž se už nenávratně odehrály, žádné "kdyby" neplatí. 
Ale, mě to stejně nedá :-) 

    Všichni víme, že státní převrat, který v Československu proběhl v listopadu 1989, kromě mnoha jiných změn ve společnosti, sebou přinesl, v roce 1990, možnost v podstatě volně cestovat i na Západ, který tehdy, pro většinu z nás, představovala hlavně Spolková republika Německo a Rakousko, jako nejbližší kapitalistické země, se kterými měla ČSSR společnou hranici.     

   Předpokládám, že většinu z vás určitě asi napadlo, jaké by to bylo, kdyby neskončil mocenský monopol Komunistické strany Československa, nebyl by žádný Listopad 89 a reálný socialismus by pokračoval tak, jak si ho pamatujeme z osmdesátých let. Tato úvaha nabízí možnost k dlouhé diskuzi, já se ale pokusím nebýt rozvláčný. I tak se ovšem musím vrátit k meritu věci. 

Dobové foto: generální tajemník Gorbačov v Praze (80.léta)


   Někdy po roce 1985/1986, kdy ze Sovětského svazu přišla Perestrojka generálního tajemníka Michaila Gorbačova, nastávalo uvolnění i v socialistickém Československu. Náhle se mohlo mluvit na veřejnosti o věcech, které dříve byly tabu, v tehdejší Československé televizi běžel dokonce jakýsi pořad ve stylu "Cestou přestavby", kde se otevřeně mluvilo, v rámci "glásnosti" o Pražském jaru 1968, o Alexandru Dubčekovi atd. Jasně, dnes to zní jako banalita, ale tenkrát to byla velká věc. Hovořilo se o ekonomice, vybavuji si pojem "chozraščot", bylo možné víceméně (na urovni živnostníků) volně podnikat - já si třeba vybavuji první soukromý bar v Chebu, nedaleko Špalíčku, podnikaví lidé už tenkrát dostávali zcela legálně zelenou. Byl přijat Zákon o státním podniku (předtím byly v ČSSR jen národní podniky) a spousty dalších věcí se měnila k lepšímu. 

VIDEO: Perestrojka pronikla v 80.létech i do hudby.




CESTOVÁNÍ NA ZÁPAD.

  Jednou z těch změn byla možnost cestování jinam, než do zemí RVHP (tzv.Východního bloku), nebo do SFRJ (Jugoslávie), ale i na vysněný Západ. Téma cestování v ČSSR už jsem na weblogu Pohraničník přinesl, najdete ho zde - klikněte si , pokud vás to zajímá.  
  
   Možná si pamatujete, že k vycestování do "kapitalistické ciziny" bylo třeba mít, kromě pasu,mnoho různých povolení, razítek a rozličných "bumážek", také příděl valut od SBČS (Státní banka československá) a vstupní vízum země, do které jste chtěli jet, které se vydávalo na ambasádě v Praze. 

   Byly jen dvě vyjímky. Vstupní vízum jste nepotřebovali do Finska a do Západního Berlína (Berlin West), který, podle nějakých dohod, nebyl přímo integrální součástí Spolkové republiky. Ano, na jeho území se mluvilo německy, platila tam západoněmecká marka DM, spoustou dalších věcí byl Berlin (West) spojen se západním Německem, ale, vládu tam vykonával berlínský Senát, západní Berlín měl i svoji vlajku, obyvatelé - muži, tam nemuseli na vojnu do Bundeswehru a my jsme ke vstupu do této enklávy nepotřebovali vstupní vízum. To je jen taková zajímavost. Ale zpět k tématu. 

Vlajka - Berlin West


   V druhé polovině 80.let se, v rámci uvolňování cest na Západ, měnili a zjednodušovali podmínky. Dá se říci, že vyřídit cestu bylo mnohem, mnohem snažší, odpadla povinnost žádat SBČS o příděl valut (kdysi, pokud vám SBČS nepřidělila valuty, měli jste s cestou ven utrum). Pokud jste měli západní měnu uloženou třeba v Živnostenské bance, mohli jste ji, kromě nákupů v Tuzexu, použít i jako zdroj tvrdé valuty, když jste chtěli jet ven. Nebo, pokud jste měli někoho v cizině, mohl za vás ty valuty v bance složit a vy jste je mohli použít při cestování. 
   
   Zkrátka a dobře, cestování na Západ už nebyl problém politický, ale spíše ekonomický. 

   U toho ale v ČSSR nemělo zůstat. Vláda a strana v Praze uvažovala o tom, že se zruší i tzv.Výjezdní víza. Kdo prostě dostane cestovní pas, může si rajzovat jak se mu bude chtit a kam bude chtít, když ho cílová země pustí na své území. První v tomto směru bylo aktivní Rakousko. Nevědělo se o tom veřejně, ale někdy po roce 1988 probíhaly jednání mezi Prahou a Vídní, že by Rakousko zrušilo pro občany ČSSR povinnost žádat na rakouské ambasádě o vstupní vízum.  
   
    Teď už trochu spekuluji, ale dá se předpokládat, že pokud by toto opatření rakouská vláda zavedla, zrušila by vstupní víza pro čs občany i západoněmecká vláda. Možná i další země v Evropě. Samozřejmě, československá vláda by recipročně zrušila vízovou povinnost pro Rakousko a BRD.  
  
   Želbohu, jak by se vše vyvíjelo se už nikdy nedozvíme, neboť po společenských změnách v ČSSR omezení na obou stranách padla a lidé z Československa, kteří si v roce 1990 mohli v čs bankách jednorázově vyměnit volně nesměnitelnou korunu (kčs) za 50 německých DM (u rakouského šilinku to byl podobný ekvivalent), o čemž byl učiněn zápis v cestovním pasu (plus štempl od banky), mohli radostně vzít útokem super/hyper markety v pohraničí. U řetězců Aldi, Lidl, Edeka či Kaufhalle na to dodnes, se slzou v oku, vzpomínají.    


OCHRANA (ZÁPADNÍ) STÁTNÍ HRANICE. 

   Čtenáři weblogu Pohraničník, bývalí vojáci PS a obyvatelé západního /jižního/ pohraničí vědí, že od roku 1951 se na hranici se Spolkovou republikou (do 60.let i s Německou demokratickou republikou) a Rakouskem budovalo tzv ženijně-technické zabezpečení (ŽTZ), které v sobě neslo mnoho prvků: od trasy signální stěny (SiS), kontrolního orného pásu (KP), pozorovatelen, linkového spojení podél trasy ŽTZ, vytýčení hraničního pásma (HP) a samozřejmě, také fyzickou ostrahu hranice tzv "vojskovým způsobem", po vzoru sovětských Pohraničních vojsk (PV KGB).
   
   Nejmarkantnější na celém systému OSH byla právě signální stěna, přezdívaná "dráty", "signálka"anebo také "Železná opona". Nevím, kdo ten poslední pojem vymyslel, tvrdí se, že prý Winston Churchill, při svém nenávistném projevu ve Fultonu

Dobové foto z 80.let - signální stěna (v úseku 1.rPS Trojmezí).


   Ovšem tak, jak se vyvíjela společnost, vyvíjel se i systém ochrany státní hranice. Nejzřetelnější bylo asi odstranění minových polí, které byly v určitých úsecích v 50.létech nainstalovány, stejně jako deaktivace a odstranění hraničních bariér s vysokým napětím (EZOH), neboť na přelomu padesátých a šedesátých let skončila éra tzv Agentů-chodců, kteří k nám, do Československa ze Západu pronikali, aby se zde dopouštěli špionáže, sabotáží, teroru a vražd. Téma nebudu dál rozvádět, filmoví diváci si jistě vzpomenou na agenta Bláhu z oblíbeného čs seriálu :-)  

  Jasně, vím,že zjednodušuji, ale tohle nejsou web stránky UDV

 V 80.létech, zejména v druhé polovině, bylo jasné, že se bude muset něco změnit i na státní hranici se Západem. Tu dobu jsem osobně zažil, mnohé informace se ke mě tenkrát dostaly a já se vám je zde pokusím presentovat. 
  
   Už na počátku 80.let, když jsem byl na vojenské škole SOŠ PS a VMV v Holešově (1981-1985) se testovaly různé, tenkrát moderní, technické způsoby zajištění hranice. 
   
   V areálu "kasáren" 3.fakulty OSH VŠ SNB Holešov, kde byly dislokovány i různé stupně vojenských škol Pohraniční stráže, byla za zdí, oplocením areálu kasáren, instalována elektronická ochrana, kterou bych zhruba přirovnal k systému Fénix, jenž se na státní hranici používal k ostraze areálu hraničních přechodů (OPK), ale i v týlu, na linii některých pohraničních rot (i u nás na 1.rPS Trojmezí jsme tento systém měli a moc to nefungovalo). To bylo mé první setkání s elektronickou ochranou. 

  Nedaleko objektu Fakulty OSH VŠ SNB, u obce Dobrotice, byla cvičná rota Pohraniční stráže, se vším všudy. Od ubytovacích baráků, přes kotce pro psy, muničák, pozorovatelny a trasu ŽTZ se signální stěnou. Tam jsme i my, během studia na vojenské škole, jezdili na výcvik, na střelby, později, během pěti měsíců náhradní vojenské služby, jsme tam střežili onen muničák. 
  
   A proč o tom píšu? Inu proto, že právě v Dobroticích se ke konci 80.let (to už jsem sloužil na čáře pod chebskou bPS v Trojmezí) testovaly nové zařízení, na zcela jiném principu, než byl onen, poněkud nespolehlivý, Fénix. 
   
   Pokud jsem byl dobře informován, jednalo se o otřesové čidla, které, schovány v zemi, reagovaly na určitou vzdálenost, na pohyb osob, nebo vozidel. Něco podobného mají američtí pohraničníci dnes, na hranici mezi USA a Mexikem.
   
   Další technickou "fíčurou" byl kabel, natažený velmi nízko nad zemí (nebo snad zakopán v malé hloubce pod zemí), který měl generovat jakési elektromagnetické pole, jenž by opět reagovalo na pohyb v blízkém okolí tak, že by ono elektromagnetické pole bylo narušeno tím, kdo by do něj vkročil.  
  
   Těch novinek bylo více, ale už si to přesně nepamatuji a tak o tom nebudu psát. Pokud o tom někdo z bývalých pohraničníků (počítám, že spíše asi z řad důstojníků) bude mít nějakou povědomost, ozvěte se prosím v komentářích pod článkem, nebo na můj e-mail

   Tyhle technické novinky se měly zavádět nejdříve v okolí hraničních přechodů, aby přijíždějící turisté nebyli ihned na čáře konfrontování s existencí "železné opony", pohledem na ostnaté dráty.
    
   Dále toto elektronické zařízení mělo nahradit signální stěnu v místech, které byli vidět z území sousedního státu a ve finále měla být tímto moderním způsobem nahrazená ŽTZ na celé hranici s Rakouskem a západním Německem. Bylo by docela legrační "dohnat a předehnat" Spojené státy, které na své hranici mají Železnou oponu (byť o něco sofistikovanější) dodnes. 

    Ale i zde historické události a dění ve společnosti předehnaly "pokrok, který nezastavíš". 
Po roce 1990 se "dráty" z hranice odstranily, ne proto, aby byly vystřídány elektronickou ochranou, ale proto, aby zmizely úplně, bez náhrady. Všichni si pamatujeme ty časy plné optimismu.

Dobové foto - symbolické bourání železné opony (90s).

 

EPILOG.

   Dnes, když dochází k vlně masové imigrace z Orientu a Afriky do západní Evropy, k brutální islamizaci evropských zemí, jak to vidíme třeba ve Francii, Skandinávii, Itálii či Německu, bychom možná byli rádi, kdybychom na západě a na jihu České republiky měli nějakou formu "železné opony" a kdyby naše státní hranice byla hlídána a obyvatelé chráněni vojáky či policisty Pohraniční stráže, Pohraniční policie.  
    
   Spolková republika se dnes poměrně rychle islamizuje, původní německé obyvatelstvo se stává cizinci ve vlastní zemi, dochází k teroristickým útokům, loupežím, vlně znásilňování i vražd ze strany islámských krimigrantů, k čemuž státní moc, policie i justice v podstatě jen přihlíží a masmédia to vše bagatelizují. Ti, kdož nesouhlasí, jsou dehonestováni, fyzicky napadáni úderkami Antifa a jsou ničeny jejich existence. Paralela s 30.léty je zřetelná, jen německý nacismus nahradil importovaný islám.
   
    Nechci být špatným prorokem, ale mít dlouhou hranici s Islámským státem, bude jednou peklo. Mnohým obyvatelům ČR to už dochází. Možná i obyvatelům českého příhraničí, neboť ti budou první na řadě, tak, jako tomu bylo v roce 1938, kdy Německo ovládnul nacismus. 
    
   Jen nyní to bude víc zlé, mnohem krutější, mnohem děsivější. A věřte mě prosím, že bych se moc rád mýlil. A promiňte také, že jsem si tento závěr prostě nemohl odpustit. 




Autor:  Zdeněk - Pohraničník    

Kontakt: E-mail


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro články s podobnou tématikou.

*1  Jak jsem zažil Listopad 1989 v Trojmezí

*2  Pohraniční stráž po Listopadu 1989 


31. května 2020

VYZNAMENÁNÍ A MEDAILE U PS

   Tento článek je nyní (stav ke 31.5.2020) jen v holém, základním stavu. Inspirací k němu byl e-mail od pana J.S. ze Slovenska (plné jméno a mail adresa v redakci weblogu) a na jeho základě zde text publikuji. 

   O tématice medailí a vyznamenání nevím, bohužel, vůbec nic. Protože nechci psát věci vycucané z prstu, publikuji jen to, co napsal pan J.S. Zároveň bych chtěl požádat ty čtenáře weblogu, jenž o této záležitosti mají patřičné informace, aby je poslali na adresu redakce: pohranicnik@gmail.com a já budu tento článek aktualizovat a postupně doplňovat. Děkuji a těším se na spolupráci. 

                          - - - - - - - - 

   Ako to bolo s udeľovaním vyznamenaní u Pohraničnej stráže ČSSR, prípadne aj ČSLA

Aká bola postupnosť. Ktoré vyznamenania a v akej postupnosti štandardne dostával dôstojník pohraničnej stráže až po odchod do výslužby. Funkčne, napríklad, po veliteľ roty, alebo praporu alebo ich ZVP v 80. rokoch.

Väčšina dôstojníkov PS bola vyznamenaná:

Medaila za službu vlasti (najskôr po 5 rokoch vzornej služby)

Medaile: Za službu vlasti 


Medaila za zásluhy o obranu vlasti (najskôr po 10 rokoch vzornej služby)

Medaile: Za zásluhy o obranu vlasti


Medaila za zásluhy o ochranu hraníc.





Ktoré vyznamenania ešte sa bežne ďalej následne uďeľovali. Alebo, ktoré si mohol dôstojník vyslúžiť po týchto troch?

   Rád červenej hviezdy (by mal byť u vojakov po min.15 rokoch vzornej služby, ale zrejme nebol bežnou záležitosťou. U ČSLA to vidím asi ako maximálne dosiahnuteľné vyznamenanie u vyšších dôstojníkov.

   Rád červenej zástavy nasledoval za rádom červenej hviezdy po min 20 rokoch vzornej služby a viazal sa na významené veliteľské úspechy. Ten som videl väčšinov len u generálov

   Samozrejme viem, že vo výnimočných prípadoch bola napríklad udeľovaná "medaila za statočnosť", (ak bol na to dôvod) prípadne možno funkcionári brigády čo chodievali na zahraničné služobné cesty občas dostávali "medailu za upevňovanie priateľstva vo zbrani", ale tá nebola asi tiež dostupná pre dôstoníkov rôt alebo práporov.    


FOTO - použitý zdroj:  VOJENSKO.CZ

29. dubna 2020

TI NA DRUHÉ STRANĚ HRANICE.

  Tento článek publikuji až ke konci měsíce dubna 2020, ani ne tak proto, že bych si nenašel čas na jeho sepsání, ale pauza byly způsobena tím, že jsem nevěděl, na jaké téma psát. Až mě nakonec vrtkavá paní Múza políbila a tak sedím u svého notebooku a datluji do klávesnice. 

   Snad každý, kdo sloužil u Pohraniční stráže, přímo na státní hranici ČSSR se Spolkovou republikou Německo, nebo Rakouskem, se aspoň občas potkal s těmi, kdož střežili státní hranici na druhé straně hraničních mezníků. Já osobně jsem sloužil na čáře se západním Německem, takže budu popisovat zkušenosti z této lokality. Na hranici s Rakouskem jsem, bohužel, nikdy ve výkonu služby nebyl. 

   Dále chci, vážení čtenáři, podotknout, že se jedná o mé osobní vzpomínky, mé zkušenosti z čáry a to, co napíšu bude můj subjektivní názor. Ti z vás, kdož jste sloužili jinde a jindy, to mohou vidět jinak. Mnou popisované záležitosti jsem zažil v letech 1985-1990, tedy se jedná o dobu pěti let, než došlo v Československu k převratu, v listopadu 1989, kdy se vše změnilo, včetně systému ochrany státních hranic v naší zemi.

  Ve svém článku se budu věnovat jednotkám Bundesgrenzschutz (BGS), Bayerische Grenzpolizei (BGP), Zolldienst (ZOLL) a okrajově i okupačním jednotkám USA v Německu, které se na státní hranici mezi Spolkovou republikou a Československem také vyskytovaly (US.ARMY).




BUNDESGRENZSCHUTZ (BGS).

Příslušníky Spolkové ochrany hranic jsem na čáře potkával, dá se říci, nejčastěji, 
    
    V podmínkách mé domovské 1.rPS Trojmezí jsem při provádění nepravidelné, tzv."demarkace státní hranice", kdy jsem procházel úsek v těsné blízkosti hranice a prováděl kontrolu hraničních mezníků, vytýčení demarkace (známé bílé sloupy s červeným pásem nahoře) a samozřejmě i vizuální pozorování "území protivníka", jak se tomu myslím tenkrát říkalo.
     
    Policisty BGS jsem nejčastěji viděl u hraničního mezníku HM 1/1 v prostoru tzv.Trojmezí, kde se stýkala hranice ČSSR, Spolkové republiky Německo (BRD) a Německé demokratické republiky (DDR). Kousek od HM 1/1 bylo malé parkoviště, kde BGS zaparkovali své vozidlo a přímo k čáře sešli pěšky. Hranici odděloval i nízký dřevěný plot, o který se vždy němečtí policisté i my opírali.


Dobové foto: HM1/1 Trojmezí hranice ČSSR-BRD-DDR


   Což bylo v případě, že jsme tzv."dali řeč". Navazovat verbální kontakt s "druhou stranou" bylo přísně zakázáno, Předpis OSH I-1 dovoloval jen vojenský pozdrav salutováním. Ale, znáte to. Zákazy jsou od toho, aby se porušovali. A to, že jsem ovládal německý jazyk, prostě k tomu tlachání na čáře prostě přímo vybízelo  :-)  Policisté BGS, které jsem na čáře potkával a vedl s nimi zakázané hovory, byli spíše mladší muži, ve věku tak 25-35 let, v typických zelených uniformách a co se týče vozového parku, používali VW dodávky v zelené kamufláži , nebo vozidla Audi s nápisem Polizei a modrými majáky na střeše.   


Dobové foto: Hlídka německé BGS na hranici s ČSSR.
  


BAYERISCHE GRENZPOLIZEI (BGP). 

Bavorská pohraniční policie byla nejstarší policejní složkou, která po WWII vykonávala v Bavorsku ochranu státní (zemské) hranice s ČSSR a východním Německem.  
    
   V úseku naší pohraniční roty jsem je vídával u hraničního mezníku HM3, kde poblíž statku Hollerung měli stanoviště, takový menší plac pro auto a něco, jako malou unimobuňku, takže policisté nemuseli sedět v autě, nebo pokud hlídka byla pěší, stát venku a mohli pozorování provádět z unimobuňky a to jak přes den, tak i v noci. 
     
    Policisté od BGP byli většinou ve věku 40+ , takoví spíše typičtí Bavoráci, s lehce zavalitými postavami od dobrého jídla a výtečného bavorského piva. Strážce hranice od BGP jsem na čáře viděl nejraději. Působili docela rozšafně, dobře se s nimi povídalo o všem (s vyjímkou služby,to jsme vynechali) a asi dvakrát, nebo třikrát, jsem od nich dostal láhev, nebo plechovku místního bavorského piva (tu jsem samozřejmě vypil až doma v Hranicích, páč ve službě se nepije). 
    
   Při nejlepší vůli a i přes občasnou ideologickou masáž od nadřízených, na školení velitelů čet, jsem v policistech BGP nikdy žádného protivníka neviděl, spíše jsem je bral jako kolegy, kteří se řízením osudu, podobně jako já, ocitli na opačné straně hranice. A troufám si říci, že oni to brali podobně. 


Dobové foto: hlídka BGP na hranici s ČSSR.

FOTO: rozlišovací odznak policisty BGP.




ZOLLDIENST. (ZOLL) 

   Celníky při pochůzkové službě na hranici BRD - ČSSR jsem potkával opravdu minimálně. Za tu dobu, kdy jsem v Trojmezí sloužil, tak jsem příslušníka ZOLL viděl snad jen 2x když procházel podél státní hranice se služebním psem a jedenkrát jsem se s pracovníkem ZOLL potkal u HM1/1,když tam přijel bílou dodávkou s nápisem ZOLL a sešel dolů k hraničním mezníkům, kde jsme prohodili pár slov o počasí a tak, aby se neřeklo. 
   
  Je logické, že výskyt německé Celní služby byl jen symbolický. Protože, nějaké pašování na "zelené hranici" nebylo dost možné, když čára s ČSSR i NDR byla neprodyšně zadrátovaná signální stěnou a opravdu přísně hlídaná z naší strany. 
   
   Pracovníci Celní služby nosili typické šedomodré uniformy a brigadýrky, splést si je s jinou složkou ochrany německé hranice jste prostě nemohli. Celník, se kterým jsem tlachal u hraničního mezníku byl tak nějak před penzijního věku a byl to, jak už jsem psal, můj jediný "live" kontakt s touto pohraniční složkou BRD. 


Dobové foto: hlídka německé ZOLL na hranici s ČSSR.

Dobové foto: pracovník německé ZOLL na hraničním přechodu (Zollamt). 




US ARMY  

   Jak je všem známo, na území Spolkové republiky Německo byla od skončení WWII v roce 1945 umístěna okupační americká armáda (která je tam, na rozdíl od ruské/sovětské dodnes). 
   Vojáci US.ARMY, kteří byli dislokování v kasárnách poblíž hranice s ČSSR (s NDR a v Berlíně) se občas ukázali, během jakési hlídkové činnosti, i přímo u našich hraničních mezníků. 
   
   Americké vojáky jsme na hranici s Německem potkávali relativně často. Vždy jezdili ve vozidlech Jeep, nebo v terénních vozidlech Mercedes a ke státní hranici chodili ve větší skupině. Pokud jsem u čáry potkal Amíky, vždy jich bylo nejmíň šest, jednou jsem zažil skupinu snad dvaceti vojáků US.ARMY. Oblečeni byly v maskovacích uniformách, výzbroj tvořila většinou automatická puška M-16, kterou snad všichni znají z amerických filmů o vietnamské válce. 
   
   Nesmím také zapomenout na pověstné oblety hranice, kdy americké vrtulníky (třeba Cobra) létaly kolem čáry a to i několikrát denně. Občas si také američtí piloti trochu zaprovokovali a přelétávali na naše území, odkud je museli vyhánět naše stíhačky. 

 Vzdušné incidenty, to je téma, které by vydalo na samostatnou kapitolu. 
   
   Do řeči jsem se s americkými vojáky na hranici nikdy nedal. Hlavním důvodem byla jazyková bariéra, já ovládal mluvit pouze německy a rusky, anglicky jsem uměl jen "Hello Dolly" :-)  
    
   Ovšem, to nebránilo tomu, abychom se jednou, u hraničního mezníku HM1/1, se skupinou amerických vojáků, málem navzájem nepostříleli. Byl jsem tam se svojí četou, dělali jsme tam nějaké technické práce a seběhnul se menší incident s Amíky, kdy z nepochopení došlo k tomu, že jsme, pár metrů od sebe, mířili zbraněmi navzájem jeden na druhého. 

  O této věci se můžete dočíst zde na weblogu Pohraničník, pod jedním článkem ze série "Od rotmistra po podporučíka" ZDE (klikněte si, pokud vás to zajímá).   
   
    I přes tento incident jsem vojáky US.ARMY v Německu nebral jako vyloženého nepřítele, ale jako protivníka v pravém slova smyslu, ostatně, zde se nejednalo o policejní složku, ale vyloženě o armádní jednotky. A potom, tak, jak byli američtí vojáci na Západě, byli zase sovětští vojáci na Východě. Tak to mělo i zůstat a svět by byl bezpečnější místo k životu. 


Dobové foto: hlídka US.ARMY u HM 1/1 v Trojmezí.

Dobové foto: setkání hlídky čs.Pohraniční stráže a hlídky US.ARMY na hranici ČSSR-BRD.


    
    (Neodpustím si malé rýpnutí: myslím si, že nejlepší doba byla, když v USA byl u moci Ronald Reagan, v Británii Margaret Thatcher(ová), v Sovětském svazu Leonid Brežněv a u nás dr.Gustáv Husák. Ale, nikoho nenabádám, aby se mnou souhlasil). 

   A tímto se dostáváme do finále. Snad vás moje vzpomínka na strážce hranice z druhé strany mezníků aspoň trochu zaujala, popsal jsem vše tak, jak jsem to, v druhé polovině 80.let, během stále trvající studené války zažil. 
   
   Uvítám vaše názory, kritiku i případně pochvaly :-) v rubrice KOMENTÁŘE pod článkem. Opět vyzývám bývalé pohraničníky: pokud by někdo z vás měl zajímavé vzpomínky na svoji službu u PS, neváhejte, sepište je a pošlete na redakční MAIL pohranicnik@gmail.com  

   Pomožte i vy tvořit jediný weblog s tématikou PS OSH, který na českém a slovenském internetu existuje (pokud vím). Byla by přeci škoda o našich zážitcích nenapsat, nemyslíte?  



Použitý zdroj k článku (2x foto): http://reflectionsofcoldwar.blogspot.com/

24. března 2020

NA VOJENSKÉM CVIČENÍ - 1986


Úplně to vidím. Bylo to v září 1986.

Jak říkal ve srandě náš instruktor PS přípravy v Nýrsku: „ Zima. Mlha. Tma. 
Natáhneš ruku, konec nevidíš. Stopadesát metrů chlap. Diverzant jak svině" :-)

   Jako bývalý absa a násl. ppor. sloužící ZS u Pohraniční stráže jsem byl tehdy povolán na cvičení. Na VK VŠ jsme byli cvičení jako velitelé čet týlového zabezpečení. Tak jsem si to asi měl holt také zkusit. „Narukovali“ jsme do pražské ÚVN, do Střešovic. Vymustrovali nás (maskáče a nic víc) v jejím centrálním skladu v Hostivících (teď správně Hostivici), a za pár dní večerní přesun autokolonou na Šumavu.

Dobové foto: příjezdová cesta k Dobré vodě.


   To byl zážitek jak prase. Pamatuji si, jak jsme někde v Sušici čekali, až nás dojedou těžké Tatry. Pak jsme jeli furt dále a dále do kopců. V noci vjezd do VVP Dobrá voda. Pak Slučí tak a do srubů. Obrovské palandy a jen deky. Většina jsme ale měli své spacáky – ještě, že tak. Zima tam už byla teda fest a jedna kamínka malá u vchodu. 

   Asi po týdnu jsme měli koupání v mobilních koupelnách. Sranda nevídaná. To byl fakt bezva zážitek. Jo: Jednou večer nám na palouce z VSky promítali film Kladivo na čarodějnice – nedávno jsem se dověděl, že byl za totáče zakázaný. No cca prapor měl asi vlčí mlhu…

   V mobilní kuchyni vyvářeli záložáci – kuchaři z různých hotelů. Nemělo to chybu. Až nám jednou došla pitná voda. Vzal jsem teda řidiče záklaďáka, povolení od našeho náčelníka – ortoped (pplk. Š. fajn furťák z ÚVN) a v rámci vojenského újezdu jsem vyrazil. Neomylně jsem trefil Prášily a tam samo hned rotu PS. 
   
   Tam se ani nedivili. Armáďáckou cisternu pustili k hlavní budově a pitná voda tekla proudem. Já vyrazil do konzumu. Prodavačka se ptala, co jsem zač a odkud. Asi jsem vyzradil vojenské tajemství, ale řekl jsem zhruba "vocogo" a že ještě od nás určitě někdo zase dorazí. Kývla a řekla – jo, přiobjednám. Co chci se vůbec neptala, asi to bylo jasné, rum v ten moment došel. Pak jsme se ještě zastavili U Michala na točené pivko a vyrazili zpět.

   Jednou (20. září – koukám přitom do starého diáře) jsme taky vyrazili do Železné Rudy. Náčelník ortopéd dostal žízeň (a jakou!), zajeli jsme také štábákem -VSkou až k Černému jezeru a záklaďák. PS stojka vlevo na hrázi pár metrů před začátkem signálky z toho byl v šoku. Čapnul pojítko a hned volal. To jsem tehdy samo netušil, že rota je hned za zatáčkou. 

Dobové foto: Praga V3S ve štábní úpravě ČSLA


   Tak jsem k němu přišel a povídám mu „Vole klídek, my blbneme na Dobrý vodě na cvičení a hned zase vypadneme, žádnej proryv nechystáme. Já sloužil ZS u PS“ Asi, jak slyšel to „proryv“, tak se usmál a něco zabrblal do pojítka a drát hned vyndal. Bylo vidět, že už je celkem v klidu. Poplachovka PS nedorazila. 
   My se pokochali pohledem a zase odjeli. Myslím, že to byla doba, kdy se k jezeru jezdilo jen autobusem ze Sedla, ale pěšky to nešlo. Dostat se tehdy k druhému (Čertovu) jezeru nešlo vůbec.

   V Rudě jsem se pak trochu coural a okukoval místa, která jsem znal jako hodně malej kluk, ale to by bylo o něčem jiném.

Najednou u mne přistál UAZ a očividně také důstojník/záložák se mne ptá: „Nevíš, není tu někde hodinářství? Vybila se mi baterka u hodinek“. A já ani nevěděl jak, ale obratem jsem mu odpověděl: „Jasně sjeď dolů a pak doleva“. Za nějakou chvíli se hnal UAZ zpátky a důstojník/záložák mi hrozí pěstí.

   Moc jsem nechápal: Musel přece vědět, že ho posílám na přechod do Bavorska, ne? Pak jsme se tomu společně chechtali, div jsme nepraskli. Prý dojeli až k první závoře. Tam se dost divili, ale už se jich na hodinářství neptal (možná škoda,ne?). 
No,upřímně a s odstupem - fakt nevím, myslím, že kecal a že až k té první závoře nedojeli
Jo a až po řadě let jsem zjistil, že v Bavorské Rudě žádné hodinářství není.

Dobové foto: objekt ve VVP ČSLA Dobrá voda 


   Teď jezdím po těch všech místech křížem krážem rád a dost často na kole, protože u Rudy částečně bydlím a často to samo všechno vořvu. Moc věcí tam samo taky vypadá jinak. VVP nikde, sruby také nikde, z těch pár baráků na Slučím tahu jsou až na dva samé rekreační baráky… a jen to stromořadí a staré smrky, co ještě přežili, vědí, že to všechno tehdy tak bylo…

Jo a na úplný závěr – netušil jsem, že kdybych na té rotě v Prášilech tehdy mluvil s jejím velitelem, tak bych mluvil s tehdy mjr. Kabátem. To se mi povedlo až o moc později a ne jednou.


(C) AUTOR: Radek, por. ČSLA a snad furt i PS, v. z. 

5. března 2020

POHRANIČNÍK NA MANÉVRECH

   V jednom z předchozích článků jsem vybízel bývalé pohraničníky, vojáky VMV a vlastně kohokoliv, kdo byl na vojně, včetně jednotek ČSLA, aby poslali nějakou vzpomínku na doby v zeleném.  

   Před pár dny mě přišel mail od Jirky, s krátkým příběhem, vzpomínkou na vojenské cvičení, které, ač bývalý pohraničník, absolvoval u jednoho z útvarů ČSLA. A tak vám jej zde předkládám.

   Slíbil jsem povídku z vojenského cvičení, kterých jsem přežil několik. První bylo v roce 1983, druhé v roce 1985, a další v roce 1989. Mezitím jsem jezdil na školení do Šumperku a byl jsem na takovém výletě v Přáslavicích. A začnu od konce.

   22.3.1989  jsem narukoval na tři týdny do Hodonína. Bylo to logické, na konci měsíce odcházejí kluci do civilu, a noví rukují. Je třeba doplnit stavy. Když nás vystrojili, hned jsem poznal, že to žádná vojna nebude, protože nám nedali ani maskáče, ani montérky, o plné polní ani nemluvím. 

   Když jsme se s kolegy oblékli do stejnokrojů bylo vidět, že nejnižší hodnost je desátník, nejvyšší kapitán. Ty nejvyšší hodnosti se někam vytratili, byli to doktoři, ať už lékaři, nebo právníci. Hned jsem si tam našel krajana Pepu z Jeseníku a kolegu, s kterým jsem měl strávit celé cvičení, Jirku z Olomouce. Celé manévry jsme byli taková prima trojka, Jirka, z nás tří nejstarší, měl hodnost nadrotmistra, Pepa hodnost rotmistra a já, nejmladší, hodnost rotného.

   Jirku a mě přidělili do autoparku, měli jsme dohlížet na přechody techniky na letní sezonu. Pepu přidělili k náčelníkovi pyrotechniků. Měl velet při oplocování muničáku v Čejkovicích. Ale o tom až jindy.

Ilustrační dobové foto: BVP v kasárnách ČSLA Hodonín.

    Nejkrásnější bylo, když jsme po ranním rozdělení šli do autoparku, soudruzi důstojníci tam měli štabák, kde se každé ráno sešli a cinkali tam skleničkami. Podle lokality soudím, že to bylo vínečko. Někdy bílé jindy červené. Potom nám to potvrdil náš dočasný velitel. 

Ilustrační foto: vojáci Střední skupiny vojsk SSSR


   Když jeli na spojenecké cvičení se sovětskými vojáky, Sověti jim říkali, že to je jen vodička, ale jednou se tak ožrali z té vodičky, že jistý sovětský důstojník nechal v zástavě BVP hospodskému. Hospodský byl vyděšený, co z toho bude. Ale za pár dní důstojník přišel, zaplatil sekeru, sedl s vojáky do vozidla a odjeli pryč. 

   Ale vrátím se k naší činnosti. Měli jsme s kolegou Jirkou dohlížet na přechody techniky. Jednoho dne, vejdeme do dílny, tam voják na montážní jámě stříká pistolí acetonovou barvou OT-64. Na tom by nebylo nic divného, kdyby na té stejné jámě druhý voják nenahříval autogenem na požární Tatře 138 brzdové klíče. 

Ilustrační dobové foto: vojenská Tatra 138.


   Přijdu za vojákem s tou stříkací pistolí ať toho okamžitě nechá nebo jak to chytne, to bude prda jak z děla, a on mi odpověděl. „ Za kolik to mám abych toho nechával?“ Tyhle mazácký kecy mám nejraději. „Je mi jedno za kolik to máš vojíne, já mám možná odslouženo na cvičeních víc než ty jako záklaďák, a rád bych se za pár dní zase rád vrátil do civilu, okamžitě přestaň a blbé kecy si nech pro holuby. To je rozkaz!

Vojáček sice remcal, ale vypnul to. Pokračoval až, když Tatra sjela z montážní jámy pryč. 

Byl jsem u toho :-)

(C) Autor:  Jirka Mac

Fotografie: web ČSLA

24. února 2020

HRANIČNÍ ČÁRA - VZPOMÍNKY A SNY

   Tento článek se bude opět vymykat tomu, na co jste, jako čtenáři weblogu Pohraničník zvyklí. K jeho napsání mě vedla úplná náhoda. Inspirací mě byl můj kamarád Peter, bývalý pohraničník, se kterým občas zajdeme na pivko. 

   Sedíme spolu v hospodě, popíjíme výtečně hořký Radegast 12° a bavíme se, jak jinak, o své službě na státní hranici v časech Studené války. Mezi řečí povídám Petrovi, že se mě občas o službě na státní hranici zdá. A to jak o čáře v Trojmezí, v 80.létech, tak i o mé službě na polské hranici ve Vávrovicích u Opavy v letech 90-tých. A Peter povídá: "Tak o tom napiš na web Pohraničník". 
   
   V hlavě se mě rozblikal displej s nápisem "Great Idea" a  pocítil jsem pomyslný polibek paní Můzy. Petrovi jsem řekl, že o tom rozhodně napíšu a protože u mě neplatí "slibem nezarmoutíš", nahodil jsem dnes svůj stařičký notebook Toshiba a datluji na klávesnici článek, který po dopsání dám na sklo vašich mobilů, PC, tabletů a notebooků.

  Vím, že se říká "Freude, Freude, vždy na tebe dojde" :-) Ale nebojte, nic velkého ve stylu psychoanalýzy tady rozjíždět nebudu, páč nemám patřičnou kvalifikaci. Pravda, na vojenské škole v Holešově jsme měli předmět Psychologie, ale vše, co nám vyučující nadporučík SNB, přezdívaný "Uspávač hadů" vkládal do hlav, se mě už dávno vykouřilo z paměti. Tudíž, očekávejte výklad naprostého lajka a nevzdělaného chlapa, protože dál než k maturitě jsem to v životě nedotáhnul. 

   Uniformu Pohraniční stráže jsem nosil v letech 1981 - 1992 (pravda, v letech 1991-1992 už jsme byli Pohraniční policie, ale na uniformě, se kromě znaku na brigadýrce, pramálo změnilo), tudíž je jasné, že se mě služba na státní hranici, ať v kladném či záporném smyslu, dostala hluboko pod kůži. 
    
   Vojenskému drilu na škole v Holešově jsem dodnes vděčný za mnohé. Když jsem se v 18-ti letech ocitl daleko od domova, na své pohraniční jednotce a s bydlením v pro mě neznámém městě, uměl jsem se o sebe postarat. Od triviálních věcí jako je úklid (ach, ty vojenské rajony a neustálé šůrování, které jsem na vojenské škole nenáviděl se mě náhle hodilo), praní bez pračky (Trimin byl můj kámoš) a údržba "outfitu" (od přišití knoflíků po vyžehlení oděvu) až po vaření (nejen konzervami a Vitanou živ byl člověk). 
   
   Na vojenské škole jsem, během jednoho školního výletu v Tatrách, přišel, v 17-ti letech i o pel nevinnosti, kdy břímě panictví zbavila mě 34-letá občanka tehdejší Německé demokratické republiky, jistá paní Regina. Více se o tom dočtete ZDE . Po takovém zážitku je jasné, že jsem k hezčí polovině lidstva měl a stále mám jen ten nejkladnější vztah. Inu "Freude, Freude..." Znáte to :-)     

   Dnes už to je téměř třicet let, kdy jsem dal sbohem službě u FMV a myslel jsem, že na státní hranici i službu u Pohraniční stráže mohu navždy zapomenout. Ale, nakonec tomu bylo jinak. 
   
   Někdy na konci 90.let, kdy se to v České republice začalo ekonomicky poněkud hroutit, kdy vyšlo najevo, že neviditelná ruka trhu nevyřešila nic a bylo zřejmé, že druhé Švýcarsko, ba ani Rakousko nebudeme, hledal režim způsoby, jak odvézt pozornost od palčivých, nejen ekonomických problémů.
   
   Jednou z možností byla i masívní propaganda v masmédiích, kdy se mj. útočilo na existenci, již zaniklé Pohraniční stráže, psalo se a mluvilo o Železné oponě, o střelcích z hranice a tak podobně. To vše ve stylu: "ovčané, nemyslete na to, že ekonomika České republiky jde do háje, nebude slíbený blahobyt, spílejte bývalým pohraničníkům a důvěřujte politikům a veřejno-právním masmédiím". (Dnes je situace mnohem horší, paleta těch, kterým se spílá je mnohem širší a kromě ekonomiky jde do kopru i svoboda slova).
  
   To blábolení na hlásných troubách z Havlogradu už bylo ve finále na úrovni nacistické propagandy, což mě nakonec dovedlo k tomu (akce vyvolává reakci), že jsem založil weblog POHRANIČNÍK, nejdříve na platformě Bloguje.cz a později, když český server Bloguje v roce 2012 skončil a byl vypnutý, jsem přešel na americký Blogger.com, kde jsem doposud. Mým cílem bylo publikovat informace o tom, jak to na státní hranici chodilo v realitě, zveřejňovat vzpomínky bývalých pohraničníků a to vše, pokud možno (ne vždy to jde), bez politických slimejšů a ideologického balastu. Nakolik se mě to povedlo, musíte posoudit vy, čtenáři. Za sebe mohu jen říct, že mě práce Admina a autora mnoha článků baví a že k dnešnímu dni je na počítadle webu (najdete ho dole na titulní straně weblogu) 1.215.319 přístupů (!). 



    
    Dočkal jsem se negativních i pozitivních reakcí. Negativum bylo,že si mě kdysi vzali na mušku dva emigranti a ti prováděli určitou formu stalkingu. Nakonec jejich snaha zašla na úbytě, jednak pro nezájem "publika" v Česku a jednak i pro to, že nakonec vyšlo najevo, že oba kdysi vycestovali na Západ zcela legálně, a oba spolupracovali s tehdejší StB, jeden dokonce velmi aktivně. Jmenovat je tady nebudu, jsou to duševní mrzáci a je zbytečné, aby je někdo litoval, nestojí ani za modlitbu pravověrného katolíka :-)
   
   Naopak, jiný emigrant, dnes žijící v USA, který ovšem neemigroval s ČEDOKEM, nebo CK Autoturist, ale šel přes čáru naostro a dost komplikovaně, navíc, místo spolupráce s StB si poseděl v československém kriminále, tudíž ho směle mohu označit za dobrodruha a rozhodně ne za pokrytce, jako ty dva výše jmenované bezmozky, přispěl na web Pohraničník svým článkem UTEČEME NA JIH a dodnes jsme v kontaktu via Facebook. 
     
   Pozitivního pak bylo mnohem více. Kromě více než miliónu návštěvníků weblogu jsem získal nové přátele i kamarádky, jak v reálném životě,tak i "on-line" , nejen přes blog, ale i přes Facebook, nebo jiné sociální sítě. Mnoho čtenářů pak přispělo na web Pohraničník i vlastní tvorbou. Zajímavé je, že se mě ozývají nejen bývalí pohraničníci z CZ či SK, ale i z bývalé NDR, vojáci Grenztruppen DDR, ze Spolkové republiky policisté BGS či Bayerische Grenzpolizei a z USA i pár bývalých vojáků US.ARMY, jenž sloužili v jednotkách dislokovaných poblíž státní hranice ČSSR. Myslím, že na tohle téma tady mám dva, nebo tři články

Statistika - zobrazení weblogu Pohraničník podle zemí.


  Ale zpět k tématu (koukám, že jsem se nějak rozepsal), mám vždy v plánu krátký článek a nakonec z toho vyjde obsáhlý text. To je ten polibek od paní Můzy. 

  Jak jsem psal, ty léta na čáře se mě nesmazatelně zapsaly do podvědomí. Na službu v uniformě občas vzpomínám a to nejen, když jdeme s bývalými pohraničníky tady u nás na pivo. Možná to pro někoho bude úsměvná záležitost, ale mě se občas o státní hranici zdá. 

  Ty méně časté sny jsou o tom, že jsem ve službě na polské hranici, na Opavsku a sny odpovídají realitě tak, jak jsem ji v letech 1991-1992 zažil. Stejný objekt Stanice pohraniční policie u řeky Opavice, poblíž mostu z Česka do Polska. Vybavení a technika ve snech je stejná jako ta, kterou jsme používali v devadesátých letech. Žádný dramatický děj, poslední sen na tohle téma byl o tom (pokud si pamatuji), že mám noční jako dozorčí důstojník, sedím u monitoru na němž se zobrazují číselné kódy radiostanic hlídek v terénu, když začnou vysílat, na panelu s telefonem svítí barevné kontrolky tlačítek, venku je tma a šumí řeka :-)  Na fotografii vidíte, jak vypadala budova  naší policejní služebny. 

Služebna Pohraniční policie Vávrovice u Opavy (90.léta).


Častěji se mě zdají sny ze "západní čáry".  
Vybavuji si třeba sen, kdy přijdu na pohraniční rotu, vejdu dovnitř, je tam nezvykle hodně lidí v uniformách PS. Když jdu po schodišti, nahoru do své kanceláře velitele čety v 1.patře, scházejí dolů po schodech dvě ženy v uniformě :-)  Místo bojových hesel jsou na chodbách obrazy a dole u místnosti dozorčího důstojníka je rozsvícený automat na kávu (takový ten jak známe z nádraží, na mince).  

   Jdu do služby. Kromě samopalu vz.61 si beru radiostanici. Není to ovšem vojenská RF-10 z 80.let, kterou jsem kdysi na vojně tahal sebou, protože ta jediná měla natolik silný signál a kvalitní zpracování, že jsem se s ní dovolal i ze vzdáleného Trojstátí ČSSR-DDR-BRD u HM 1/1, ale americká walkie talkie Motorola GP 300 a když ji (v tom snu) zapínám, ukáže se mě na displeji frekvence 163 MHz (nevím proč, ale tuto freq si ze snu pamatuji také). Potom jdu nikoliv kolem signální stěny, ale přes pole a les a poblíž HM 13/9 přecházím na území NDR, u obce Pabstleithen, kde si povídám s východoněmeckými pohraničníky. Potom přijede můj kolega a kamarád, štábní praporčík Klaus Lorenz a všichni jedeme ve vojenském trabantu GT DDR na pivo, do místního Gasthausu :-)  Bóže můj, kde se takové sny v mé hlavě berou? 

Objekt 1.rPS Trojmezí.


  Také se mě asi dvakrát zdálo o tom, že jsem ze služby zběhnul na Západ, do toho špatného Německa, kde mají ale ty dobré marky. Přijdu do bavorské vesnice, kde zrovna mají nějakou lidovou veselici, u stánků čepují pivo, prodávají preclíky a tak. Bavím se s místníma a nikomu není divné, že mám na sobě uniformu důstojníka československé Pohraniční stráže. 
  
   Potom přijede policejní Audi a příslušníci BGS mě odvezou na výslech do Norimberku. Po výslechu mě propustí a já chodím po ulici a obdivuji zboží ve výkladních skříních a říkám si, že je to jako Tuzex :-)  Poté se probudím a jsem zpocený jak myš. Asi proto, že podvědomí ví, že "zběhnutí za kopečky je co, vojín Kefalín"? Správně, špatné! Moc špatné :-) 

  Nějaké vyloženě akční sny se střelbou, světlicemi na noční obloze a štěkotem psů se mě nezdají. Nebo možná ano, ale po probuzení si je nepamatuji. 

  A co vy, bývalí pohraničníci a čtenáři weblogu, kteří jste si prošli službou u PS, nebo ČSLA, máte také, aspoň občas, sny, které se odehrávají v časech vaší vojenské služby? Určitě nebudu sám, kdo to má ve snech takhle. Pokud budete chtít něco napsat, použijte KOMENTÁŘE dole pod článkem, nebo můžete napsat na můj mail:  pohranicnik@gmail.com  Samozřejmě, že nemusíte odhalovat svoji identitu, stačí křestní jméno, nebo přezdívka či nickname.   


AUTOR (C) Zdeněk - admin weblogu.