POHRANIČNÍK (Pohraničník bloguje).

12. srpna 2022

LETNÍ OCHRANA STÁTNÍ HRANICE

V době, kdy píšu tento článek (srpen 2022) je docela horké léto a mě napadlo, že bych zavzpomínal právě na letní období v souvislosti s ochranou státní hranice Československa. Ještě jedna faktická poznámka. Uniformu Pohraniční stráže jsem nosil v 80.létech. Ti, kdož si odbývali vojenskou službu dříve, mohli zažít poněkud odlišné reálie, neboť i vojskový systém ochrany hranice podléhal určitému vývoji, byť podstata služby zůstala stejná od časů založení Pohraniční stráže.

Na svoji "domácí" pohraniční rotu v Trojmezí jsem nastoupil, po absolvování vojenské školy, v srpnu 1985, tedy, v létě. Pamatuji si na to úplně přesně, jako by to bylo včera. Víte, jak to v životě chodí, ono magické "poprvé", ať už se jedná o první cigaretu, první lásku, první byt, nebo první zaměstnání, většinou zůstává pevně uloženo v paměti. A já to mám také tak i když od srpna 1985 uplynulo téměř 40 let (ano, utíká to). Ale, zpět k tématu.

Po dovolené, v červenci 1985, jsem se hlásil, spolu s ostatními spolužáky ze školy v Holešově, na 5.bPS Cheb (PS útvar 8842). Zde nás přijal velitel útvaru, plukovník Trávníček, pronesl k nám řeč, ve stylu ,že jistě budeme přínosem pro pohraniční roty, že budeme dobří velitelé čet atd, no, znáte to. Pak myslím že ještě držel řeč i brigádní politruk (ZVP), ve stylu, že nám to musí myslet i politicky, protože mezinárodní situace je napjatá, imperialisté chřestí zbraněmi a za hraničními mezníky, ve Spolkové republice Německo, zle mžourá třídní nepřítel :-)

Poté nás, mladé rotmistry, budoucí velitele čet, naložili do autobusu Karosa a odvezli do výcvikového praporu PS Aš – Keller. Tam nás vyložili, přihlásili na menáž a ubytování. Týden zde probíhalo různé školení, instruktáže, odpoledne a večer bylo volno a mohli jsme si dělat, co jsme uznali za vhodné a co nebylo v rozporu s dýnstreglamá. Po týdnu jsme byli rozvezeni na své pohraniční roty.

Pro mě přijela vojenská Praga V3S, páč na rotě zrovna nebylo žádné volné vozidlo UAZ-469. Takže jsem cestoval z Aše do Trojmezí na oplachtované korbě Pragovky. Ale, na přesuny tohoto druhu jsme byl zvyklý z vojenské školy, tudíž žádný diskomfort jsem nepociťoval. Po příjezdu na rotu v Trojmezí jsem se byl zahlásit veliteli roty, kterým tenkrát byl kpt.Koutný. Více se o nástupu rozepisovat nebudu, zájemci si mohou kliknout ZDE, na článek, který je věnován našemu staršinovi (Vpr) a kde se rozepisuji o celé záležitosti docela podrobně, neboť nprap.Firýt v mém prvním dnu na rotě hrál docela zásadní úlohu. A nyní mohu, po tomto úvodu, přejít na letní ochranu státní hranice.

Řekl bych, že letní systém OSH probíhal, na rozdíl od zimní ochrany, v celé sestavě Pohraniční stráže stejně a to z klimatických důvodů, což je pochopitelné. Zima byla jiný level, protože jistě uznáte, že zimní podmínky byly zcela jistě jiné na drsné Šumavě, v horském terénu a jiné na přívětivé jižní Moravě a jižním Slovensku. Léto ale setřelo téměř všechny rozdíly mezi regiony.

Vzpomínám, že před cca 40 lety bylo poněkud jiné klima. V létě sice bylo teplo, ale tropické vedra, které jsou dnes běžné, tenkrát nebyla. Ano, stalo se, že se během léta dvakrát či třikrát teploty vyšplhaly ke 30°C, ale, to trvalo den, dva a pak návrat k letním normálům.

Letní teplo, občas vyložené vedro, mělo samozřejmě vliv na výkon služby hlídek v terénu. Pokud jste měli kontrolní hlídku (KH), což byl (aspoň u nás v Trojmezí) dvouhodinový postup terénem, nebo podél trasy signální stěny (ŽTZ), kdy jste se za dvě hodky vrátili na rotu, dalo se to vydržet lépe, než když jste měli, dejme tomu pozorovací hlídku na pozorovatelně (tzv.špačkárna) v délce tři až čtyři hodin. Bez nějaké možnosti schovat se do stínu (špačkárna sice byla zastřešená, ale stínu a ochrany před vedrem poskytla minimum) a hlavně, být celou dobu na poměrně malé ploše věže. To byl opravdu záhul a po takové službě jste byli rádi, když jste se dopotáceli, po vystřídání, zpět na rotu. Což ovšem neznamenalo, že jste si dali studené pití, nebo čaj, osvěžující sprchu a pak jste šli na pokoj, vyvalit na "bidlo". Služby totiž, pokud byla normální situace, byly v délce 10 hodin. Takže jste zanedlouho mohli mazat na špačkárnu znova. Nebo jít na kontrolní hlídku v terénu, či na pozorovatelnu v objektu, jako stráž roty, která byla v délce jedné, či dvou hodin. Zkrátka a dobře, aby jste si odkroutili celou službu v délce 10 hodin. To nemluvím o časech, kdy byla vyhlášena tzv zesílená ochrana státní hranice, v délce až 14 hodin. Což byl vskutku záhul i za příjemného mírného počasí, o letních vedrech (nebo zimních mrazech) ani nemluvě. Každý, kdo byl během vojenské služby u PS na státní hranici, si na tohle určitě dobře vzpomíná.

Ilustrační dobové foto ze státní hranice ČSSR.

Za mě, v 80.létech, se už do výkonu služby, maskáče, až na vyjímky, nenosily. Bylo tedy možné si aspoň trochu ulevit letní verzí uniformy. Nosila se bundokošile, což byl takový eufemistický název pro pevnější košili, která v létě byla rozhodně příjemnější než sako vz.63 (snad to píšu správně), nebo maskáčová blůza. K tomu vojenské kalhoty vz.63 a samozřejmě pevná vojenská obuv, tedy tzv kanady. Jako pokrývka hlavy klasická brigadýrka PS. Na lehké polobotky či tenisky jste mohli rovnou zapomenout, to by bylo trestuhodné porušení ústrojové kázně, ať bylo vedro či nikoliv. Jedinou úlevou bylo, že jste si, v hloubi hraničního pásma, vyhrnuli rukávy bundokošile, sejmuli brigadýrku a frajersky si ji zavěsili na bodák umístěný na opasku :-)

Ovšem běda, když vás, takto vymustrované načapal velitel roty, nebo nějaký jiný kontrolní orgán. To znamenalo "pojeb" od velitele na místě, po návratu ze služby ještě kázání od operačního důstojníka (DDR), který dostal od téhož velitele vyčiněno, že mu hlídky v terénu chodí neustrojené jak banderovské sotně. Pak takový provinilec, po službě, místo lelkování na bidle, psaní dopisů, nebo sledování televize, šůroval rýžákem a mazlavým mýdlem rajóny. Znáte to: "co je černé, vojáku, to bude bílé. Co je bílé, bude zlaté. A co je zlaté, nebude vidět". Oblíbené to rčení poddůstojníků a staršinů, nejen u Pohraniční stráže, ale i ČSLA. Já osobně jsem dodnes nezapoměl na zápach (o vůni lze hovořit jen s eufemismem) mazlavého mýdla ve velkých plechovkách. Co já se na vojenské škole našůroval při rajónech...

Samozřejmě, že jste si v létě mohli sebou vzit do služby polní láhev, tzv feldflašku, s čajem, vodou se sirupem, nebo džusem. Obsah tekutiny mohl být tak něco mezi 0,5 – 0,7 litru, přesné data už se mě z hlavy vykouřila. Polní láhev používaná u PS a ČSLA měla jednu prima vychytávku. Tou byl odnimatelný potah, z nějaké filcu, či co to bylo. A pokud jste si do feldflašky dali v létě tekutinu a láhev s potahem ponořili, před připnutím k opasku, do vody, způsobilo odpařování vlhkosti z potahu, ochlazování tekutiny uvnitř láhve. Je to na základě nějakého fyzikálního termo jevu, ale na podrobnosti se mě neptejte, neboť já měl z fyziky vždy trojku a z celého předmětu mě utkvělo jen to, jak v rámci gravitace spadlo jistému učenci na hlavu jablko (ne, nebyl to Vilém Tell, to je jiný příběh). Tohle aspoň trošíčku zpříjemnilo náročný výkon služby během letního vedra.

Ilustrační dobové foto ze státní hranice ČSSR

Samozřejmě, že se sloužilo nejen přes den, kdy slunce žhnulo na obloze, ale i v noci, kdy se přeci jen trochu ochladilo. Ovšem, ani večer nebyl útrapám pohraničníků ve službě konec. Ke slovu přišel bodavý hmyz. Opravdovou metlou byli komáři, na Moravě zvaní hačaváci (aspoň tak jsem to slyšel během stáže na čáře, u znojemské brigády PS). Ne, že by komáři neotravovali i přes den, ale to byly jejich krvesajné útoky přeci jen mírnější. Asi také neměli rádi vedro. To jejich věčné pískání kolem uší, štípání, které jste třeba ani nezaznamenali, ale o to více pak štípanec svědil.Hnus!

Aby to nebylo málo, tak večer a v noci komárům zdárně sekundovaly tzv "muchničky". Nevím, jaký je správný přírodopisný název, ale tak jsme jim říkali. Byly to takové, jako malé mušky, ale roztomilého na nich nebylo nic. Štípaly opravdu nepříjemně, místo štípnutí dlouho, opravdu dlouho svědilo a pokud jste se, ve snaze ulevit si od zasažených míst, poškrábali, došlo k tomu, že se často postižená místa zanítila a pak nepříjemně pálila a trvalo dlouho,než se škrábance zahojily.

Ilustrační dobové foto ze státní hranice ČSSR.

Repelenty pomáhaly jen částečně a na natřené pokožce vytvářely jakoby film, který nebyl každému příjemný. A pak, komáři a muchničky si stejně našli místa bez repelentu a útočili tam. Navíc, repelent pomáhal jen po určitou dobu, pak bylo nutné nanesení na kůži znovu opakovat. Viděl jsem kdysi, v nějakém dobovém dokumentu, že pohraničníci na jihu Moravy a Slovenska nosili přes brigadýrky cosi jako síťky, což je mělo proti hmyzu, aspoň na obličeji, chránit. Nakolik to bylo účinné, nevím, my jsme to na rotě v Trojmezí nikdy neměli, pokud je mě známo. Možná, že to náš lakomý staršina ve skladu měl, ale páč byl šetrný, mužstvu ani důstojnickému sboru síťky proti hmyzu nerozdal :-)

Tím se pomalu blížím k závěru článku. Přiznám se, že já nikdy, během své služby u Pohraniční stráže, neměl léto moc rád. Vedra mě nedělaly dobře a to jsem byl svěží mladík a nedělají mě dobře ani teď, kdy už jsem starý opelichaný kocour. Ovšem, mám jednu výhodu oproti časům vojenčiny. Nemusím za tropických veder do služby na státní hranici, naopak, když jsou tropy, zašiju se doma a využívám dobra své AC klimatizace (nejlepší vynález hned po objevu antibiotik), k tomu popíjím chlazené nápoje. To se pak dobře vzpomíná na nelehkou službu v systému letní ochrany státní hranice za časů studené války.

AUTOR: Zdeněk – blogující pohraničník

FOTO: Web vojensko.cz

KONTAKT – REDAKCE: pohranicnik@gmail.com

Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.

Děkuji.

Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.

Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem,

podle svého uvážení, každá i malá částka pomůže a počítá se.

Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):

109 555 800 / 0300

Pro příspěvky ze zahraničí:

IBAN: CZ09 0300 0000 0001 0955 5800

BIC: CEKOCZPP

Návštěvnost našich webstránek (12.srpen 2022) je nyní 1.471.287 zobrazení.

Americký server blogger.com , na němž weblog Pohraničník provozuji (aby byl mimo dosah cenzury CZ, SK, EU) , mě nabídl platby, pokud dovolím na Pohraničníkovi reklamy, což jsem odmítnul, vy ani já jistě nechceme mít pohraničářský weblog, který bude zaplevelený reklamními banery.

Zaslané příspěvky bych chtěl, až se sejde adekvátní částka, použít na nákup nového notebooku. Weblog nyní píšu na cca 13 let starém notebooku Toshiba. Jednou už byl servisován, pokud by opět vypověděl službu, skončí tím i psaní weblogu Pohraničník.

Děkuji.

Děkuji ing.Zbyňkovi K. z 9.bPS za jeho

finanční příspěvek pro weblog Pohraničník.

13. července 2022

VOJENSKÉ LÁSKY U PS A ČSLA.

Na weblogu Pohraničník se už dlouho neprobíralo téma, které bylo na mladým mužům v uniformách, nejen vojákům základní služby, ale i mnohým jejich velitelům, důstojníkům, blízké. Mám tím na mysli, jak titulek napovídá, dívky, ženy, zkrátka vojenské lásky.

Většina vojáků v základní službě, ať už té dvouleté, roční, nebo náhradní, pětiměsíční, měla doma svoji holku, nebo dokonce už manželku. Podobně na tom byli i studenti vojenských škol, ať těch v rezortu Ministerstva národní obrany, tedy ČSLA, nebo Federálního ministerstva vnitra, ať už byli v uniformě Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, nebo Hradní stráže. Nezapomněl jsem na nikoho?

Vím, že k tomuhle tématu by byl oprávněn vyprávět každý, kdo si vojenskou službou v bývalém Československu prošel. Byly by to tisíce příběhů, vzpomínek, milých i smutných, nebo dokonce tragických. Když se sejdou bývalí vojáci, bez rozdílu funkce a hodnosti a vzpomíná se na vojnu, povídání se vždy stočí na téma ženské a vojna :-)

Protože článek píšu já, bude ovlivněn mými vzpomínkama na hezčí polovinu lidstva.

Mnozí z čtenářů vědí, že jsem v letech 1981-1985 studoval na vojenské škole SOŠ PS a VMV v Holešově a poté, v letech 1985 – 1991 jsem sloužil přímo na státní hranici, v Ašském výběžku, na 1.rPS v Trojmezí. V letech 1991 – 1992 jsem si ještě střihnul službu u Pohraniční policie, na polské hranici ve Vávrovicích u Opavy, ale, to už je jiný příběh, neboť to už jsem nebyl voják, ale policista.

Nebudu rozhodně prozrazovat identitu dívek a žen, s kterými jsem se tak nějak sblížil, nebo, které prošly mojí ložnicí. V tomhle jsem diskrétní jako prvorepublikový herec Oldřich Nový. A pak, nebudu vyprávět o sobě, ale hodím tady na "sklo" pár vzpomínek ze svého okolí na vojenské škole PS, nebo to, co se odehrálo okolo mě v době vojenské služby na pohraniční rotě v Trojmezí.

Když jsem byl na SOŠ PS a VMV, zjistili jsme brzy, že Holešov je takové typické "vojenské" město. Pro samé zelené uniformy v ulicích měst, výčepech a vinárnách nebylo kam plivnout. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že když v Holešově hodíš kamenem, trefíš buď děvku, nebo vojáka :-) Zdůrazňuji, že to byly zlé jazyky, já se s touto formulací až tak úplně neztotožňuji.

Ale, znáte to, každé město s velkou vojenskou posádkou mělo své špecifiká a lidovou slovesnost. Vojáci ČSLA kteří sloužili městě Louny měli pořekadlo "Louny, Louny, vojna pro blbouny". Znám ještě nějaké další, z jiných měst, ale ty jsou, ehm, poněkud vulgární, tak je zde, přímo v článku, publikovat nebudu. Ale, pokud znáte podobné slogany, uvítám je pod článkem, v rubrice Komentáře, ať si doplníme vzdělání.

Byli jsme, coby studenti střední školy, náctiletí puberťáci, v nevýhodě, oproti civilistům. Moc jsme se ven nedostali, vycházek do města zase nebylo tolik ,takže ulovit nějaké děvče na muchlovačku, nebo najít si vážnou známost, bylo rozhodně složité.

Pravda, bylo mezi námi pár ostřílených borců, co skórovali a nějaké děvče si našli už v prváku, nebo ve druháku, mnozí dokonce předkládali k uvěření historky "o zásunu", ale jímá mě předtucha, že se jednalo o značně přehnané bajky, v reálu se odehrálo leda tak nějaké letmé sáhnutí pod sukni, nebo pohlazení zadečku či ňader dmoucích :-)

První taková větší možnost, jak se seznámit v masovém měřítku, byly taneční. Naše vojenská škola měla v tomto směru kooperaci s místním gymnáziem, kde bylo studentek něúrekom, zato chlapců málo. Tudíž se spojilo příjemné s užitečným.

Dívky - 80.léta. Ilustrační foto.

Upřímně se přiznám, že jsem taneční vyloženě nesnášel. Jsem totiž úplné dřevo, ke společenskému tanci zcela nepoužitelný a i pověstný taneční mistr Játro by ze mě ronil krvavé slzy. Ale co už. Nakonec jsem do tanečních chodil. Jen, ušetřím vás svých vzpomínek na mé taneční kreace.

Vyfasoval jsem tam ale docela hezkou partnerku. Jméno vám samozřejmě neprozradím, jen napíšu to, že jsem ji přezdíval "Beruška" a že byla z blízkého Fryštáku.

Samozřejmě, že jsem se do ní zamiloval. Želbohu, dál než k občasnému držení za ruku, když jsem ji doprovázel na zastávku, jsem se nedostal. Mé vzplanutí nemělo dlouhého trvání, páč Berušku mě přebral jeden můj spolužák a bylo.

Tím skončila i má docházka do tanečních a já jsem tenkrát zůstal na dlouho bez lásky a dodnes neumím tancovat. Další dívku, slečnu Mirku, studentku z Chropyně, jsem našel až ve třeťáku, ale, finále také nijak slavně nedopadlo, protože nás dělila vzdálenost, nejen mezi našimi internáty, ale i domovy, ona z Rychnova, já z Ostravy.

Tak nějak cítím ve vzduchu vaši čtenářskou otázku, kdy bylo moje poprvé a kdy jsem přišel o tíhu svého panictví. Zde se o tom rozepisovat nebudu, ale, pokud by někoho zajímalo, jak mě, sedmnáctiletého mladíka, o poctivost připravila třicetiletá občanka Německé demokratické republiky, může si o tom přečíst v článku "Nemravnosti ve vojenském stanu", stačí si kliknout.

Období vojenské školy uzavřu vzpomínkou na mého spolužáka z ročníku, který zasunul zcela jistě. A byl tak šikovný, že se ještě na škole ve čtvrťáku musel ženit. My ostatní jsme mu silně záviděli, protože bylo jisté, že má, na rozdíl od nás, sex jistý. Byli jsme ale mladí, neklidní a hloupí, netušili jsme, co manželství kromě sexu ještě obnáší. Ostatně, třikrát, čtyřikrát rozvedení muži by jistě pokývali hlavou. Nechť kývají, ale já nikdy nepochopím, že někomu jedno, případně dvě nepovedené manželství nestačí a dá si repeté i po třetí, či, nedej Bože i počtvrté. Ano, i takové znám.

ČSSR 70.léta. Ilustrační foto.

V srpnu 1985 jsem nastoupil službu na čáře v Trojmezí. Vojenskou školu jsem vyměnil za vojenskou jednotku. Místo spolužáků tady byly tři čety vojáků a jedné z nich jsem dělal velitele čety. Mě tehdy bylo osmnáct let, takže všichni vojáci byli starší bež já, zkušeným mazákům bylo většinou 21 let a i ti nejmladší bažanti měli 19 roků. Takže, jistě pochopíte, že to pro mě nebylo jednoduché.

Mladší než vojáci na rotě, nic jsem neznal, jen teorii z vojenské školy, o terénu a systému ochrany státní hranice v Trojmezí jsem netušil vůbec nic.

Ale, byl tady i pozitivní prvek. Měl jsem k vojákům věkově blízko, na rozdíl od ostatních důstojníků z velitelského sboru, takže jsem byl spíše jako jejich kamarád, než velitel. A dozvídal jsem se věci z jejich soukromí, včetně toho, jak jsou na tom s děvčaty. Kdo má holku v místě výkonu služby, ve městě Hranice v Čechách, nebo třeba v blízké Aši, kdo má děvče doma.

Takže jsem věděl i to, co je trápí, když měli podezření, že je jim jejich děvče doma nevěrné. Nebo když to vypadalo na rozchod. Nejhorší bývalo, když vojákovi přišel dopis, že mu jeho dívka dává sbohem, nebo, pamatuji i variantu, že voják dostal dopisem "kopačky" okořeněné informací, že holka je těhotná s někým jiným.

Když jsem se takovou věc dozvěděl, měl bych podle dýnstreglamá postupovat tak, že bych to musel sdělit veliteli roty, nebo politrukovi. Ti zase měli oznamovací povinnost směrem k Vojenské kontrarozvědce (VKR).

No, nikdy jsem to neudělal. To, že se mě voják s tímhle svěřil (znáte to, sdělená starost, poloviční starost) jsem bral jako důvěrnou informaci, něco jako zpověď u faráře, ten také nikde nesmí vykecat, co se dozvěděl.

Ilustrační obrázek - foto z 80.let.

Tohle všechno s vědomím, že docela riskuji, neboť takový voják by se v zoufalství mohl zastřelit, nebo, zběhnout na Západ. A to by se pak děly na rotě věci. Ale, nikdy se nic nestalo, díky Bohu a můj flagrantní přístup k nařízením seshora vychází na světlo až nyní.

V souvislosti s tím, co jsem teď napsal, se mě vybavila jedna vzpomínka, direkt z Trojmezí, která se dokonce týká jednoho mého kolegy, vojáka z povolání.

Onen kolega, na rotě v Trojmezí, byl ve funkci technika roty, měl pod sebou tedy autopark, veškerou spojovací a ženijní techniku a odpovídal i za stav ženijně – technického zabezpečení na čáře, pohonných hmot atd.

Ten kolega se zamiloval, začal chodit s dcerou jednoho z důstojníků Oddělení ochrany státní hranice (O OSH), které bylo ve městě a mělo na starost ochranu čáry s tehdejší NDR (DDR). Dívku jsem také znal, byla vážně moc hezká, sympatická a žádnou legraci nepokazila. Ale, jak už to tak bývá, tahle holčina se zakoukala do někoho jiného.

A kolega dostal kopačky, "čau pipi, tvoje Máňa" – jak se tehdy říkalo. Tím to ale nekončí.

Jednoho dne jsem měl službu Dozorčího důstojníka roty a protože velitel roty byl pryč, natáhl jsem se drze na kanape už dopoledne, nohy hodil nahoru, na rádiu si naladil Bayern-3 a spokojeně jsem si medil, jako, že takhle by se ta služba dala vydržet. Jediná starost ,kterou jsem měl, byla, co je dnes dobrého na oběd.

Chystal jsem se křiknout na bednistu DSP, který seděl u spojovací techniky ve vedlejší cimře, ať zavolá do kuchyně a poptá se co a jak, když se tu náhle do místnosti Dozorčího důstojníka bez klepání vřítil řidič PV3S, svobodník Honza Macák a volá: "rychle, rychle nahoru, k technikovi!".

Myslel jsem, že je to zase nějaká vojenská legrácka, tak klidně říkám: "nedělej si ze mě kozy a neser mi" (nebo něco v tom smyslu). Ale, svobodník se nedal odbýt a křičel dál: "Rychle, technik se chce zastřelit!". Ihned jsem pochopil, že se nejedná o žádný žertík.

Zvedl jsem se z kanape a s řidičem valíme do prvního patra, kde byly kanceláře. Vtrhli jsme k technikovi a tam výjev jak z filmu o kapitulaci Třetí říše pod budovou berlínského kancléřství. Technik roty, bledý jak stěna, oblečen ve slavnostní uniformě s bílou košilí, právě páskoval munici do zásobníku samopalu Sa-vz.61 (tzv.Škorpion). Vrhli jsme se na něj se svobodníkem, vyrvali mu z ruky zbraň, zásobník a náboje smetli ze stolu na podlahu. Tomu se říká zásah na poslední chvíli.

A pak jsem se dozvěděl, o co jde. Technik roty (jmenovat ho nebudu) neunesl rozchod se svojí holkou. A nenapadlo ho nic jiného, než myšlenka o tom, že život nemá smysl a tak zvolí čestnou smrt prachem a olovem. Vyzvednul si na zbrojárce kvér, pod záminkou, že ho jde čistit. Ze skříně vytáhnul slavnostní uniformu, obléknul si ji a začal manipulovat se zbraní a municí. A v tom okamžiku vešel do kanceláře svobodník, který potřeboval od technika podepsat knihu jízd, nebo co. Hned věděl která bije. A ostatní už znáte.

Jasně, že kontráše ani fízly z Prahy jsme nevolali :-) Zavolal jsem veliteli roty, kapitán Juříček se dostavil ve svém zeleném Moskviči v rekordně krátkém čase, který by mu mohli závidět i vojáci elitních paradesantních jednotek.

Nikam se nic nehlásilo, velitel technikovi mluvil otcovsky do duše, já jsem jeho řeč podporoval slovy "ta flundra nestojí za to", páč mnoho dramatických zkušeností jsem jinak neměl. Nakonec velitel roty našemu zachráněnému technikovi doporučil, ať se jde pořádně ožrat, páč resetovat mozek alkoholem je v této situaci nejvhodnější a u důstojníka vůbec nejlepší. Dosáhli jsme tedy koncenzu, velitel dokonce našeho zachráněného sebevraha odvezl autem do Hranic, kde jej vysadil před jednou z hospod.

Jak říkají Američané "problem solved". Technik se zhulákal jak Rudý námořník, velitel roty byl rád,že nemá na rotě mimořádnou událost a má živého technika, svobodník měl na kontě dobrý skutek ,kterým si vylepšil karmu a mě čekal dobrý oběd.

Konec dobrý, všechno dobré, nikdo se nic nedozvěděl, ani vojenská kontrarozvědka, ani inkvizitoři z HS PS OH Praha. Až teď vy, milí čtenáři weblogu Pohraničník.

AUTOR: Zdeněk - blogující pohraničník

FOTO: Vojensko.cz

KONTAKT: pohranicnik@gmail.com

Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Děkuji.

Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.

Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem, podle svého uvážení,každá i malá částka pomůže a počítá se.

Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):

109 555 800 / 0300

Pro příspěvky ze zahraničí:

IBAN: CZ09 0300 0000 0001 0955 5800

BIC: CEKOCZPP

Návštěvnost našich webstránek (červenec 2022) je cca 1.462.000 zobrazení.

Děkuji.

8. června 2022

KOMUNIKAČNÍ SÍŤ POHRANIČNÍ STRÁŽE

Pohraniční stráž.

Vznikla jako speciální jednotka lidové armády v roce 1951 (přesněji 11.6. 1951 kdy Národní shromáždění schválilo zákon o ochraně státních hranic). Tato původně vojenská jednotka měla částečně pravomoci vojenské, ale také bezpečnostních orgánů v určitých dobách pak spadala přímo pod ministerstvo vnitra, v základu se ale jednalo o jednotku vojenskou. Úkolem této jednotky byla úplná izolace hranic s tehdejším západním Německem a Rakouskem, tedy zabránit (i silou) lidem překračovat státní hranice z i do republiky. Na našich západních hranicích bylo vybudováno rozsáhlé složitě technicky vybavené hraniční pásmo, které bylo stráženo nejen lidmi, ale také elektricko-technickým zabezpečením (více informací můžete nalézt například zde nebo ještě lépe ZDE). Tato speciální složka měla svoje vlastní telefonické i radiové spojení o kterém bych chtěl nyní psát.

Pevné telefonní spojení.

Mezi jednotlivými strážnými stanovišti a velícími jednotkami ve městech poblíž hranic bylo vybudována několikavrstvá telefonní síť, která sloužila jak pro radiodálnopisné spojení, tak pro spojení fonetické. Na jednotlivé telefonní uzly byly připojeny linky jak armádní (armádního velení) tak linky interní pro účely brigád pohraniční stráže. Na následujících mapách můžete vidět rozkreslené nadzemní i podzemní telefonní linky vedoucí jak podelé naší západní hranice, tak spojující bývalá velitelská stanoviště. Na těchto mapách můžete telefonní linky vedoucí od pohraničních posádek, od hlásek protivzdušné obrany, klasické civilní telefonní linky, ale také linky ministerstva vnitra (linky VB). Armáda měla kompletní přehled o telefonním spojení, pokud by bylo potřeba je použít v případě války. Následující mapy jsou stavem z roku 1965. Drtivá většina těchto spojů již neexistuje, ale jsem přesvědčený, že spousta metalických vedení stále v zemi existuje.

Telefonní síť TACHOV

Telefonní síť AŠ

Telefonní síť CHEB

Praktické spojení Pohraniční stráže na počátku 60 let.

Stejně jako všechny vojenské jednotky, i u pohraniční stráže byly přesně stanovené postupy spojení, volací znaky i komunikační linky a v případě radiového spojení i stanovené frekvence. Pro interní komunikaci byly v šedesátých letech používány následující volací znaky:

V případě vyhlášení vyhlášení bojového poplachu se volací znaky měnily následovně:

Hlavní štáb PS – TOPOL
Výcvikový útvar PS Bruntál – POSILA
Poddůstojnická škola Litoměřice – LIBRETO
3. brigáda pohraniční stráže Karlovy Vary – RADLICE
4. brigáda pohraniční stráže Znojmo – VODÍTKO
5. brigáda pohraniční stráže Cheb – PLANETA
7. brigáda pohraniční stráže Sušice – BŘÍZA
9. brigáda pohraniční stráže Poběžovice – DODATEK
10. brigáda pohraniční stráže Volary – VYNÁLEZ
11. brigáda pohraniční stráže Bratislava – OKTÁVA
12. brigáda pohraniční stráže Planá – SLOVNÍK
15. brigáda pohraniční stráže České Budějovice – PRINCIP
19. brigáda pohraniční stráže Děčín – SPOJNICE
25. prapor pohraniční stráže Komárno – ROČENKA

K volacímu znaku se přidávalo číslo, které znamenalo funkci volajícího (volaného):

46 – Velitel
39 – Náčelník štábu
40 – pobočník velitele
93 – Náčelník týlu
30 – Náčelník operačního odboru
83 – Náčelník zpravodajského odboru
08 – Náčelník odboru bojové přípravy
43 – Náčelník organizačního odboru
33 – Náčelník spojovacího odboru
24 – Náčelník oddělení speciálního spojení
54 – Náčelník ženijního oddělení
06 – Náčelník oddělené VKR (?)
75 – Náčelník kádrového odboru
49 – Náčelník finančního oddělení
27 – Náčelník automobilového oddělení
14 – Náčelník dělnicko-technologického oddělení
65 – Náčelník zdravotní služby
03 – Chemický náčelník
90 – ostatní dozorčí ve službě

Z těchto tabulek bylo tedy jasné, že volací znak náčelníka kádrového odboru v Karlových Varech měl volací znak „RADLICE 75“.

Vybavení radiového spojení praporů PS do 60.let.

Pohraniční stráž používala radiová pojítka v různých pásmech. Většina z nich ale vycházela z klasického vybavení armády:

Radiostanice pro pátrací skupiny – (nedefinovaný typ)
Radiostanice R105 a R105 se zesilovačem
Radiostanice R108 a R108 se zesilovačem
Radiostanice RM31M
Radiostanice R118BM
Směrová radiostanice RDM61 (2×12 kanálů v rozsahu 235-260 MHz, FM modulace)
Směrová radiostanice RDS66 (16 kanálů v pásmu 360-390 MHz, 1W VF výkon, FM modulace)

Radiové spojení pohraniční stráže od 70 let.

Od konce 60 let přecházela postupně pohraniční stráž z resortu obrany do resortu ministerstva vnitra. Tím pádem docházelo také k postupnému nahrazování starých vojenských radiostanic za nové radiostanice TESLA. V 70. letech dokonce využívala pohraniční stráž radiové sítě SNB a veřejné bezpečnosti (VB) v pásmu 80 MHz a měla přidělené vlastní volací znaky. Viz dokument:

Státní podnik TESLA ovšem začala postupně dodávat radiostanice typu VWX100 v pásmu 46 MHz, kdy byla budována vlastní komunikační síť OSH (Ochrana státních hranic) :

Radiové sítě byly značeny do číselných kódů a každá rota měla svoje přeidělené číslo sítě a volací znaky. Příklady radiových sítí:

SÍŤ 8101:

1.kanál – 38,200 MHz, 2.kanál – 37,400 MHz, 3.kanál 42,600 MHz, 4.kanál 42,200 MHz

SÍŤ 8102:

1.kanál – 39,400 MHz, 2.kanál – 39,100 MHz

SÍŤ 8103:

1.kanál – 37,800 MHz, 2.kanál – 38,300 MHz

SÍŤ 8104:

1.kanál – 41,500 MHz, 2.kanál – 40,700 MHz

atd.

Tato nastavení byla platná od roku 1978 až do 80 let. Bylo to z důvodu komplikované výměny vysílacích krystalů v radiostanicích VX.

Pro účely součinnosti PS a klasických jednotek ČSLA se používaly radiostanice R-105, R-113 a R-114 a R140.

Radioreléová síť PS.

Jak již jsem uvedl, složky pohraniční stráže disponovaly směrovými radiostanicemi typu RDM 61 a RDS 66. Pro případ bojového poplachu nebo na příkaz shora byla radioreléová síť připravena k provozu, neustále připojená do telefonní ústředny na lince 8072 a to na kanále 1 s horizontální polarizací a proti tomu kanál 5 s polarizací vertikální. Radiostanice RDM měly ovšem svoje přesné nastavení. Kanál 4 (horizontální) – pro spojení mobilní stanice-mobilní stanice, kanál 5 (vertikální) – pro spojení 5. brigády PS a 3 prapor PS atd.

Krátkovlnná radiová síť pohraniční stráže.

Pro potřeby krátkovlnného spojení, byly 5 brigádě pohraniční stráže přiděleny následující kmitočty:

2063 kHz
2310 kHz
2690 kHz
2975 kHz
3511 kHz (přímo v AMA pásmu, jak to vojáci dělají dodnes)
4571 kHz

5 brigáda pak dělala testy radiové sítě a to včetně výjezdu spojovacích vozů vybavených stanicemi R118 nebo R140. Vždy první čtvrtek v měsíci byl vyhlášen kód „HUKOT 70“ (popřípadě telegraficky „C3CZ“) což znamenalo rozkaz vyjet do terénu. Ukončení a provozu pak bylo hlášeno kódem „DOMOV 64“ nebo telegraficky „TL2L“.

Krátkovlnná radiová síť generálního štábu ministerstva národní obrany.

Jelikož stále pohraniční stráž patřila pod ozbrojené složky, bylo nutné, aby 5 brigáda v Chebu měla přímé spojení na GŠ a to pomocí stálé radiové sítě MNO-GŠ v pásmu krátkých vln. Ve stanovený datum, vždy v 7:30 ráno probíhaly testy radiového spojení telegraficky. V něm byly předávány jednak oběžníky pro jednotlivé stanice, ale také zakódovaný report poslechu. Zde je seznam 12 používaných KV kmitočtů:

Možná bych se měl na chvilku zastavit u krátkovlnné sítě generálního štábu. GŠ ČSLA prováděl pravidelně cvičný radiový provoz. Ten byl prováděn na kmitočtu 3161 kHz, volací znak „XBM7“ a to od pondělí do čtvrtka mezi 15-16 hodinou dálnopisem, 16-17 hodinou telegraficky a 17-18 hodinou foneticky. Telegrafní vysílání dokonce mělo stanovená dle času tempa od 50 zn/min až do 100 zn/min. Při prověřování spojení se pak používaly různé tabulky volacích znaků a šifrovacích klíčů pro různé roční období a dokonce i pro různé denní či noční doby.Existovaly ale i pevně dané volacní znaky, které se neměnily:

Ministr vnitra – CW: „LDLT“, fonetický volací znak „PLAMEN 36“
Náčelník PS OSH – CW: „CL3F“, fonetický volací znak „KORÁL 72“
Náčelník štábu PS OSH – CW: „E4DX“, fonetický volací znak „PÁTRAČ 73“

29. května 2022

PODDŮSTOJNICKÁ ŠKOLA - ZADNÍ CHODOV

Zdravím všechny návštěvníky tohoto blogu, moc rád pročítám příspěvky. Vrací mě nostalgicky do doby vojenské základní služby a dnes přidávám i svůj zážitek.

Narukoval jsem na podzim 1979 do Péešky v Zadním Chodově (alias Záchodově, či v Mongolsku) a podle očekávání to byla pakárna a vydatný fičák. Od budíčku všechno v poklusu na čas, když jsme nestíhali, tak v osobním volnu probíhaly nácviky od převlečení do pyžama až po nástup s plnou polní, dokud se to nezlepšilo. Silně nás rozladilo zjištění, že jako „výběrová elita“ ozbrojených složek musíme za půl roku zvládnout nejen pohraničnický výcvik, tak i kompletní armáďácký včetně boje s obrněnou technikou.

Díky tomu byl náš den velice pestrý – ráno jsme ničili v zákopu nepřátelské tanky, za dvě hodiny lítali v teplákách na bradlech, pochodovali na buzeráku, hned potom honili narušitele na drátech a konečně usínali na politickém školení u memoárů Vladimíra Iljiče Lenina.

Vojenská přísaha pohraničníků - Zadní Chodov 1979

Po přísaze nás čekala drsná realita vojny v podobě hlídek na muničáku u Plané.

Noční stojky v deštivém listopadu s nabitým samopalem a strašidelné historky mazáků pošramotily tenkrát nervy každého z nás. Ale, byly i úsměvné chvilky, když voják z jiného družstva v noci neopatrným pohybem zachytil dnem zásobníku samopalu o plot a vysypal do mokrého listí všech třicet ostrých nábojů. Do rána lezla celá stáž po kolenou, hledala ztracené „včely“ a nadávala na dotyčného bažanta.

Znamenitý voser byla služba v kuchyni – vstávalo se ve tři hodiny ráno a občas se rozbila elektrická škrabka na brambory. Zvládnout pak ty pytle pro celý útvar hraničilo s zešílením. Vařilo se tu obstojně, jen čas na jídlo byl šibeničně krátký. Vystáli jsme frontu, rychle shltli příděl, ale ti poslední z družstva už jen strčili knedlíky do kapsy maskáčů a už nás buzeranti poddůstojníci hnali zase na další štaci.

Koncem listopadu nás nečekaně potkala krutá událost – nedaleko kasáren došlo ke střetu naší stráže s ozbrojeným zběhem. Bohužel velení podcenilo vážnost situace, do akce poslalo svobodníka půlročáka a s ním jako člena jednoho z nás, nováčků. V přestřelce, která následovala byl zběh zastřelen, ale těžké zranění utrpěl i náš spolubojovník Miloš.

A za pár dní dorazila strašná zpráva, že svému zranění podlehl. Jeho místo na nástupu zůstalo prázdné a v tu chvíli jsme si všichni uvědomili, že místo něj tam mohl být kdokoliv z nás.

Ale čas šel neúprosně dál, na nejbližší vycházce jsme se s přáteli Rosťou a Stanem příšerně zpráskali v hospodě v blízkém Mexiku a cestou zpátky ručkovali pro jistotu podél plotu. Naštěstí deveťák už spal a tak nás malý kůň (pomocník) propašoval bez průšvihu přes bránu.

Zima tu byla ukrutná, ledový vítr se honil na zdejších holých pláních a nemilosrdně prověřoval kvalitu našich zimních doplňků. Ideální nebyly ani návštěvy – vlak stavěl v Chodové Plané a tak jsme za rodiči a láskami chodili podle předpisu v polobotkách a brigadýrce v chumelenici nebo dešti nepříjemných pět kilometrů.

PS útvar Zadní Chodov v zimě.

Vše pokračovalo pak zase dokola – služby, výcvik, poddůstojníci nás krvežíznivě honili po cvičáku Béčko, aspoň to však utíkalo a naše číslo se zmenšovalo.

Nechyběly průsery – na chvíli jsem si po střelbách opřel sapík o strom, abych si upravil předpisově kongo a než jsem se otočil, měl ho na zádech velitel roty! A byly z toho hned měsíc zaražené vycházky.

Byli jsme zařazeni jako motostřelci, zasírali si samopaly slepými náboji a náš frajtr (svobodník) Jarda nám při čištění s gustem mazal po obličeji přehlédnuté zbytky šmíru.

Koncem ledna vyhlásil velitel praporu prověrky všech dovedností, které jsme usilovným studiem na škole nabyli. Mimo jiné došlo i na ukázku výsadku z OT 64 na cvičáku, zničení nepřátelské obrany a opětovné rychlé nasednutí. Úspěšně jsme provedli první část bojového zadání, na čáře dotyku jsme přískoky dobyli nepřátelský zákop a komisař se spokojeně usmíval. Bohužel to nemělo dlouhého trvání.

Obrněný transportér OT-64 v objektu PS útvaru Zadní Chodov.

Zahájili jsme nasednutí do pomalu jedoucího ótéčka, což je celkem obtížný úkol, plynmaska, lopatka a samopal v ruce dovedou vydatně překážet. Celé družstvo se konečně vydrápalo dovnitř, ale než se rozsadilo, poslední střelec při zavírání dveří vypadnul ven. A aby zabránil pádu, zachytil se kolegy před sebou a do toho řidič nic netušíc přidal plyn. Během chvilky se ve sněhu válelo v chumlu pět střelců , komisař hulákal na velitele čety, který stál jako zpráskaný pes a my jen taktak dusili smích. Byl to průser, domů jsme dělali kačáky, ale pak to vyšumělo do ztracena.

Jak všechno má svůj konec, dočkali jsme se i my - po půlroce jsme odcházeli jako frajtři na pohraniční roty nebo do výcvikáčů a odškrtli ve svém životě další velkou zkušenost. Je jen otázkou, jestli se vojna musela odehrávat v těchto mazáckých kulisách a pod taktovkou věčně uřvaných velitelů, deformovaných tím zeleným prostředím.

(C) AUTOR: Petr V.

(C) FOTO: http://www.vojensko.cz

Téma výcvikáč Zadní Chodov - zajímá vás více? Klikněte si pro další články.

** Vzpomínka na PS útvar Zadní Chodov.

** Pancéřovník dřevorubcem.

** Tragédie v Zadním Chodově.

Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Děkuji.

Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.

Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem, podle svého uvážení, můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet ČSOB.

109 555 800 / 0300

Děkuji.

Návštěvnost našich webstránek (květen 2022) je cca 1.451.000 zobrazení. Americký server blogger.com , na němž weblog Pohraničník provozuji (aby byl mimo dosah cenzury CZ, SK, EU) , mě nabídl platby, pokud dovolím na Pohraničníkovi reklamy, což jsem, z pochopitelných důvodů odmítnul.

27. dubna 2022

POHRANIČNÍ ORBIS PICTUS

Neboť nejen texty článků, příběhy z hranice a vzpomínkami živ je pohraničník, přináším vám tentokrát poměrně rozsáhlou galerii fotek ze státní hranice, pořízené v časech studené války, na státní hranici BRD-ČSSR, ovšem ze západoněmecké strany hranice. Autorem je příslušník bavorské Grenzpolizei.

Další porci fotografií a článek k výše uvedené tématice naleznete na webu MUZEUM ŽELEZNÉ OPONY Rozvadov. Webové stránky mohu jen doporučit, je chvályhodné, že autoři webu se soustředili jen na fakta z hraniční historie a oprostili se od politiky a jakékoliv propagandy. To je dnes velmi,velmi vzácné.

Navíc, můžete si udělat hezký výlet a exponáty si osobně prohlédnout. Zde naleznete odkaz na otvírací dobu a můžete se objednat na prohlídku. Dokonce, je možné si objednat i průvodce, který hovoří anglicky, či německy, což je opravdu velké plus, neboť si tak na své přijdou i turisté ze zahraničí.

Zkrátka a dobře, je vidět, že si zakladatelé jak muzea, tak i webových stránek dali opravdu záležet a na celkové úrovni tohoto projektu, se to odráží. Já jen mohu popřát hodně turistů v muzeu i návštěv na webových stránkách. Snad tím malou měrou přispěl i weblog Pohraničník.

A nyní si můžete prohlédnout dobové fotografie z čáry.