ZAHRANIČNÍ TECHNIKA U DUNAJSKÉ PS

    Nedávno jsem na webu Archivu bezpečnostních složek naleznul článek, který by zájemcům mohl poskytnout hodnotné informace týkající se Dunajské Pohraniční stráže (DPS). Uvádím zde, jako ukázku, jen část článku, doplňující informace, foto a dokumentaci naleznete přímo na ABS ČR kliknutím na odkaz, dole pod tímto textem.

    Po konci druhé světové války a obnově Československé republiky vyvstala otázka střežení státních hranic na řece Dunaji. Po změně československo-maďarské hranice, kdy byla získána území Horváthjárfal, Oroszvár a Dunacsún, nynější obce Jarovce, Rusovce, Čunovo a část katastru obce Rajka v roce 1947, došlo k vytvoření plavebního oddílu SNB. Ten byl v dubnu 1951 reorganizován na poříční oddíl SNB a zajišťoval 31 km dlouhý úsek od Devína po Šamorín, tedy převážně hranici s Rakouskem, která byla vyhodnocena jako rizikovější. Zbylý úsek hranice s Maďarskem pak zajišťovaly poříční stanice SNB a plavební oddíly SNB. Od roku 1952 bylo střežení rakousko-slovenské dunajské hranice svěřeno 11. bratislavské pohraniční brigádě a po dvou letech došlo k vytvoření 25. samostatného dunajského pohraničního praporu. 

    Od roku 1964, pomineme-li zrušení praporního systému v letech 1966-1972, střežil dunajskou hranici až do konce střežení hranice Pohraniční stráží 3. poříční prapor 11. brigády Pohraniční stráže Bratislava.

    

    Přestože po konci druhé světové války, a hlavně na konci 40. a začátku 50. let, došlo k významné proměně koncepce ostrahy československých státních hranic, hospodářský význam Dunaje vyžadoval specifické řešení. Dunaj byl stále řekou mezinárodní plavby, což umožňovalo lodím podunajských států běžný provoz po řece a v přístavech. Z hlediska tehdejšího přístupu komunistického režimu ke státním hranicím se tedy jednalo o vysoce rizikové prostředí, v němž mohla lodní doprava napomáhat nedovoleným pokusům o přechod státní hranice.

    Provoz na tomto vodním toku neumožňoval užití běžných ženijně-technických zařízení k ochraně státních hranic známých z vnitrozemské hranice jinde než na břehu. Proto se Pohraniční stráž musela soustředit i na kontrolu či doprovod lodí a hlídkovou činnost na řece. Pro úspěšný výkon strážní služby na Dunaji bylo nutné disponovat plavidly, která splňovala vysoké nároky na rychlost, stabilitu a manévrovatelnost.

    Ke člunům užívaných Pohraniční stráží do 60. let není mnoho dochovaných archiválií, pro období 70. a 80. let je situace naštěstí výrazně příznivější. V přírůstku č. 161/K3-2007 fondu Hlavní správa Pohraniční stráže (HS PS OSH) a ochrany státních hranic jsou dochovány různé druhy archiválií dokumentujících výběr nových člunů pro dunajskou Pohraniční stráž z konce 60. až 80. let. Není bez zajímavosti, že se vždy jednalo o zahraniční produkci. 

    Kromě člunů, které nakonec opravdu byly využívány ke střežení hladiny Dunaje, jsou zde materiály i k jejich komponentům, tažným vozům pro přepravu lodí i pomocnému dílenskému vybavení. Dochované archiválie obsahují popisy projektů, obsáhlou technickou dokumentaci včetně detailních nákresů, dokumentace motoru, detailů zapojení elektrických obvodů, a dokonce i několik fotografií plovoucích člunů.

    Jedná se hlavně o člun „Oceanic“ švýcarské firmy Bodan-Werft užívaný hlavně v 70. letech, nejrychlejší člun, který kdy u dunajské Pohraniční stráže sloužil, východoněmecký člun GSB 066 M 1 se švédskými motory Volvo Penta, podle kterých byl pak člun nazýván, a člun GSB 075.5 s modifikovanými sovětskými motory GAZ-41 taktéž východoněmecké produkce.

Kompletní článek a fotodokumentaci naleznete zde: 

https://www.abscr.cz/archivalie/zahranicni-technika-u-dunajske-pohranicni-straze/ 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na další článk:

** Dunajská PS ve faktech a datech

** Hodnostní označení u DPS

ZELENÁ HRANICE - FILM PL (2023)

 

   V tomto článku se nebudu věnovat československé státní hranici v dobách Studené války, ale chci vás informovat o filmu euro-režísérky A.Holland, který je situován do současnosti (2021-2023) a jehož děj se, z velké části, odehrává na, v dnešní době, velmi drsné, polsko – běloruské hranici. Film vyvolal v Polsku velkou vlnu odporu a lze ho bezpochyby označit slovem "kontroverzní". Z textu článku jistě pochopíte, proč tomu tak je.

Hranice BY/PL - ilegální migranti na hranici mezi polskými a běloruskými pohraničníky.

   Dění na „zelených hranicích“, jak zní mezinárodní titul počinu, je sledováno optikou syrské rodiny na útěku, mladého člena polské Pohraniční stráže, aktivistické skupiny podporující migranty a lékařky, která se po otřesném zážitku rozhodne přidat do této neziskové organizace. Vypravěčské linie se napřed samostatně vystřídají a poté se jednotlivé příběhy logicky prolnou.

   Počáteční scénu tvůrci zasadili do covidového roku 2021 do letadla směřujícího do Minsku (Bělorusko), jehož cestující z Blízkého východu mají neochvějnou naději a naprosto naivní, ale nakonec pochopitelné představy o relativně snadném přechodu státních hranic. Nevědomost pasažérů přiživuje úzký kontakt s jejich příbuznými, kteří se na Západ dostali poměrně bez obtíží, jenže za docela rozdílných okolností a v jiné době (2015 – "Wir schaffen das").

   Marná očekávání se po příjezdu k ostnatým drátům na hranici BY-PL záhy proměňují v hořké zklamání. Na polské straně na imigranty nikdo nečeká a o nějakém humánním zacházení od vojáků si mohou leda nechat zdát. Pohraničníci totiž podstupují intenzivní školení, kde dostávají přednášky o tom, že uprchlíci jsou v rukou Lukašenkova režimu živými náboji, které mají rozložit Evropu.

Hraniční zátarasy na polské státní hranici s Běloruskem (2023).

Právě politický aspekt filmu silně rozohnil vrcholné polské politiky, ale i polské občany. Není divu, neboť režisérka A.Hollandová, se ani v reálném životě netají odporem vůči polské národně konzervativní straně Právo a spravedlnost.

Režisérka Agn.Holland.

Předseda polské vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) a místopředseda vlády Jaroslaw Kaczyński zkritizoval film Zielona granica, který se začíná promítat v polských kinech, jako „ostudný a odpudivý paskvil“

Pro A.Hollandovou je podle Kaczyńského příznačná „nenávist k vlastní zemi“ a její „paskvil“ uráží muže a ženy v polských uniformách, kteří brání hranice své vlasti. 

Tento film už také dříve ostře napadl ministr spravedlnosti a generální prokurátor Zbigniew Ziobro, který jej přirovnal k „nacistické propagandě.“ Polský prezident Andrzej Duda před novináři v New Yorku citoval v souvislosti s filmem heslo: „Jen svině sedí v kině.“

   Děj filmu dále pokračuje tím, jak ona syrská rodina prchající před občanskou válkou a její doprovod, učitelka z Afghánistánu, jsou podvedeni Bělorusy a násilně převezeni do uprchlického tábora nedaleko hranic s Polskem. Ve snaze uniknout se vydávají na zoufalou a nebezpečnou cestu neznámým a nepřátelským územím. Více nemá smysl prozrazovat, nejlepší je film shlédnout, ať už v kině, pay TV, nebo na DVD, případěn si jej později stáhnout z úložiště na internetech.

Zielona granica (PL 2023) oficiální trailer Youtube.

   Můj názor? Film "Zielona granica" jsem zatím ještě celý neviděl. Shlédnul jsem pouze trailery na YouTube i jinde a pečlivě sledeji polskou televizi TVP, kde se o filmu vede intenzivní debata. Ale, myslím si, že tentokrát šlápnula (euro)režisérka A.Holland vedle. Film bezpochyby lze stručně shrnout jako NGO agitku o zlých, moc zlých polských pohraničnících, kteří, ó jaká to drzost, brání hranice své země proti invazi zoufalých a moc hodných muslimských imigrantů.

Video z období migrantské krize na hranici BY-PL.

   Přidávám zde foto a nějaké YouTube videa z doby, kdy krize na hranici Polsko – Bělorusko vrcholila a kdy útoky na polské pohraničníky a technické zabezpečení hranice bylo nejagresivnější. Čímž rozhodně nechci říci, že státní hranice PL-BY je dnes oázou klidu a míru. To ani náhodou.

Video: noční útoky imigrantů vůči polským pohraničníkům.

   Nikomu nic nevnucuji, názor o situaci si po přeštení článku a hlavně shlédnutí výše prezentovaného filmu Zelená hranice (PL 2023) učiňte sami. Za sebe ale říkám, že jsem plně na straně Polska, polských pohraničníků a závidím občanům PL, že mají své ochránce státní hranice, kteří jsou schopni bránit svou zemi, hranici a státní integritu. A také připomínám pamétné slova prvního československého presidenta T.G.Masaryka: "O hranicích se nediskutuje, o hranice se střílí".

Běloruský hraniční mezník na hranici BY-PL (2022).

Použité zdroje k článku: 

ČSFD: https://www.csfd.cz 

NOVINKY:  https://www.novinky.cz 

YOUTUBE: https://www.youtube.com 

TVP INFO:  https://www.tvp.info 

Zajímá vás více ze života polských pohraničníků? 

Seriál Wataha (HBO)

VÝZVA POHRANIČNÍKŮM 9.bPS DOMAŽLICE

     Dne 8.září 2023 mě, na adresu redakce weblogu Pohraničník, přišel mail s níže uvedenou prosbou studentky Univerzity Karlovy Praha. Takže jej publikuji v plném znění, kontakt na slečnu je uvedený, pokud by se někdo z bývalých vojáků 9.brigády PS chtěl zapojit. Děkuji.

Daniela Kořánová <danielakor00@gmail.com>	11:59 (před 51 minutami)
komu: mně

Dobrý den,

jsem studentkou magisterského studijního programu Orální historie – soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a obracím se na Vás s velkou prosbou. V tuto chvíli řeším svou diplomovou práci, kde bych se ráda věnovala aktérské reflexi služby u 9. brigády Pohraniční stráže v letech 1968–1990. Cílem mého výzkumu je zachytit příběhy a prožitky bývalých příslušníků Pohraniční stráže.

Proto bych Vás ráda požádala o zveřejnění mého inzerátu, ve kterém hledám pamětníky do svého výzkumu. Byla bych Vám velmi vděčná a moc by mi to pomohlo. Inzerát Vám zasílám v příloze ve formě obrázku. Pokud by takto nešel zveřejnit, zasílám i jeho textovou formu.

Děkuji mnohokrát a srdečně zdravím,

Daniela Kořánová

danielakor00@gmail.com 

BYROKRACIE U JEDNOTEK POHRANIČNÍ STRÁŽE

 Nedávno jsem (08/2023) dal, během diskuze na sociální síti Facebook, veřejný příslib, že pro weblog Pohraničník napíšu článek na téma byrokracie u Pohraniční stráže. A protože slovo důstojníka PS by mělo mít svoji hodnotu a neměnnou platnost (aspoň v mém pojetí světa), tak nyní sedím u svého notebooku a datluji tento článek.

    Vím, že tento příběh nebude příliš atraktivní svoji tématikou, ale je třeba si uvědomit, že jsem byl pouhý velitel čety, na nejnižším článku hiearchie ochrany státní hranice ČSSR, takže mohu popsat jen to, co jsem zažil přímo na státní hranici, v letech 1985-1991, kdy jsem sloužil v Trojmezí, na 1.rPS (1.prPS Aš, 5.bPS Cheb). Tudíž zde nevyjevím žádné tajemství z pohraniční "high society" :-)

    Když jsem v létě 1985 nastoupil do výkonu služby, jako velitel čety, začalo nástupní kolečko pro důstojnické embryo v hodnosti rotmistra, které bylo stejné asi u všech pohraničních rot. Nicméně, dnes se nebudu zabývat jinými záležitostmi, než jsou výše uvedené papíry, dokumentace a jiná byrokracie.

    První, co jsem vyfasoval, byl takový sešitek s názvem Osobní plán (možná ten název byl trošku jiný, ale, kdo si to má po cca 38 letech pamatovat). Byla to taková bílá brožurka, která měla na každý den jednu dvoustranu, kde si měl každý pohraničník z povolání psát, co konkrétně dělal, během pobytu na jednotce PS, za činnost. Což kontrolní orgány, mimo jiné,zajímalo, jak je tento dokument veden, ale, k tomu se ještě dostaneme.

   Takže, třeba takhle, když byl běžný den velitele čety, tzn úterý, středa, nebo čtvrtek. Na rotu v Trojmezí jsme přijížděli autobusem z Hranic v Čechách v 07.hod ráno. Den jsem začal snídaní v jídelně (většinou pečivo, máslo, džem, nebo paštika, pomazánka, potom v kanceláři černé kafe, to jsem ale do výkazu Osobního plánu nepsal).

    Od 08.hod bylo tři hodiny PŠM (politické školení mužstva). To měl správně vést ZVP (politruk), ale ten náš tak činil málokdy, páč byl většinou vytížený pitím kávy a diskuzemi s velitelem roty, v klidném separé velitelovi kanceláře. Takže, to zbylo na mě. Neměl jsem tenkrát a nemám ani dnes, dar nějaké výřečnosti. Opravdu jsem nebyl schopný žvanit tři hodiny o ničem. Takže se jen napsalo téma PŠM na tabuli, kdyby "někdo přišel", některý z nováčků z čety (tzv."holub či zobák") se poslal hlídat ke schodišti, kdyby šla kontrola (učebna byla v 2.patře, naštěstí. Vojáci si psali dopisy, podřimovali apod, já si četl noviny, nebo nějaký časopis.

    Nicméně, aby bylo byrokracii učiněno zadost, musel jsem mít na PŠM písemnou přípravu. Ta se psala do velkého, tlustého sešitu formátu A4, který byl samozřejmě zaevidován a určen na stupeň "Výhradně pro vlastní potřebu" (vyšší formy dokumentů byly: Tajné, nebo Přísně tajné zvláštní důležitost PTZD, s tím jsem ale, jako důstojnické embryo, vůbec nepřišel do styku).

    Písemnou přípravu na PŠM mě musel schválit svým podpisem politruk, velitel roty, nebo v nejhorším případě velitel 1.čety, který by měl být, formálně, zástupce velitele roty. Běda, běda, když přijela kontrola z 5.bPS Cheb, nebo z praporu v Aši a písemná příprava nebyla schválena nadřízeným. To hned bylo kázáníčko, případně vojenský pojeb :-)

Ilustrační dobový obrázek.

    To samé platilo při hodinách Bojové přípravy, která se v délce cca 4 hodin prováděla po trojhodinovce PŠM. Zde platilo to samé, co pro písemnou přípravu na Politické školení mužstva.

    Pokud možno písemná příprava na dvě stránky, páč jedna strana formátu A4 byla kontrolními orgány hodnocená jako odbytá, formální, velitel čety označen jako floutek, který písemnost odfláknul.

    To není ale všechno. Každý rok se v Bojové přípravě na pohraničních rotách školilo to samé. Jeden by řekl, že velitel čety prostě přípravy, které si pracně sepsal první rok, použil i na roky další, neboť vše bylo stejné. Ale kdepak, holoubci! Pěkně každý rok psát nové a nové, byť vlastně stejné písemné přípravy znova.       

    "Opakování je matka moudrosti, soudruzi, zvláště, když za hraničními mezníky číhá nepřítel". A tak se vše do zblbnutí psalo znova a znova. Dalo by se nad tím mávnout rukou, kdyby to byla jediná byrokracie, ale, kdepak, tím to jenom začínalo.

    Další záležitostí byly tzv.Pohovory s vojáky. Každý voják v četě měl svoji složku, ve které byly evidované papíry formátu A4, na které, psacím strojem, zapisoval velitel čety obsah pohovoru s pohraničníkem ze své čety. Pohovory se měly dělat minimálně 1x za měsíc, potom snad i 2x měsíčně. Co bylo obsahem? Do zblbnutí to samé. Zda voják nemá známé, přátele, rodinné příslušníky v zahraničí, s důrazem na kapitalistickou cizinu, Západ. Zda je doma vše v pořádku, zda se nechce zastřelit, zběhnout a podobné věci.

    OMG! Jako kdyby adepti pro službu u PS nebyli prověřování orgány Ministerstva vnitra ještě před samotným nástupem, odvodem, k PS (říkalo se přeci: "k PS jsou vybráni nejlepší z nejlepších"), navíc na každé rotě neustále šmejdil bdělý orgán Vojenské kontrarozvědky VKR, který měl na každé pohraniční rotě jednak naverbované informátory, jednak neustále pátral, slídil, vše bděle a ostražitě, bo jedině tak to bylo správné. Mimochodem, osobně nemám nic proti existenci tehdejší VKR, neboť i v západních armádních jednotkách, US.Army, nebo třeba v Bundeswehru kontrarozvědka pracovala podobně.

Ilustrační foto - dobový dokument.

    Běda každému veliteli čety, když přijela kontrola seshora a zjistila, že jste s podřízenými vojáky pravidelně nemluvil a nenechal si pohovor s vojákem podepsat (páč, důvěřuj, ale prověřuj). To bylo kraválu. A nedej Bože, pokud nějaký pohraničník udělal velký průšvih ve službě, nebo, ó hrůzo, zběhnul na dekadentní Západ a velitel čety s ním, v daném kalendářním měsíci, neměl proveden pohovor, kde mu voják podepsal, že "vsjo normálno, v parjádkě, budu sloužit lidu do roztrhání těla". To si pak nebohého velitele čety podali všichni. Od velitele roty, velitele praporu, kontrolních orgánů z brigády PS až po inkvizitory z HS PS OSH Praha. Potom padaly tresty typu domácího vězení, nebo tzv:"Sporožiro", což bylo snížení platu na dobu tří měsíců o 15% (nebo tak nějak). To ještě mohl takový velitel čety mluvit o štěstí, že s ním měl řízení jen Vyšetřovatel brigády PS a ne vojenský prokurátor od ČSLA.

   Papírování a byrokracie začalo neustále přibývat, řekl bych tak někdy kolem roku 1987. V roce 1988 to už mělo silně vzestupnou tendenci. Kombinace zvůle nadřízených orgánů, zupácké hlouposti a alibismu. Třeba jeden příklad. Na celé pohraniční rotě v Trojmezí se musely nalepit samolepky s nápisem "220V!" na každou zásuvku a vypínač. Běda, když přijela kontrola seshora a nebylo to. Důvod: aby prý vojáci věděli ,že je tam elektrický proud o napětí 220V. To se mě chtělo brečet, z té hlouposti, kterou jistě vymyslel nějaký pupkatý plukovník z Hlavní správy PS OSH Praha, který státní hranici viděl jen ve filmu Král Šumavy.

Ilustrační foto - dobový dokument.

    Také se při pohovorech s vojáky muselo do papírů protokolárně zapsat a nechat od pohraničníků podepsat, že se o dovolené doma nesmí koupat ve volné přírodě, řídit osobní auto a další, mě už nepochopitelné nesmysly, ale již si vše nevybavuji, bylo toho hodně, jedna stupitida větší než druhá.

   Jako kdyby pohraničníci byli bezmozci a jejich velitelé bytosti po lobotomii. Neuvěřitelné, ale tehdy, v druhé polovině 80.let reálná a běžná záležitost. To všechno se postupně stávalo normou. Staří pardálové, vojáci z povolání, jenž sloužili na čáře třeba od 60.-70.let jen nevěřícně kroutili hlavou, protože tohle nikdy dříve, za jejich mladých časů, u PS nebylo.

    Opravdu mě mrzí, že když jsem tenkrát, coby mladík, nosil uniformu PS, nepojal nápad vést si deník. Dnes by to byl skvělý zdroj příběhů pro weblog Pohraničník. Takhle se mě už téměř vše, včetně oné neuvěřitelné byrokracie, vykouřilo z hlavy a nemohu vám tak vše vyjevit v "plné palbě, all inclusive".

    Další smutnou záležitostí byla (ne)důvěra vyššího velení v pohraničníky, lhostejno zda ve vojáky v základní službě, nebo z povolání. Příklad? Vstup za signální stěnu, za dráty (tím myslím onu tzv."železnou oponu"). Za mé služby u PS mohl vstoupit za dráty kdejaký hejhula, který si u SNB vybrečel průkaz "Oprávnění ke vstupu do hraničního pásma" (nebo tak nějak se to jmenovalo). Jasně, chápu takový vstup pro zemědělce, lesáky, vodohospodáře a podobné profese, kteří většinou šli pracovat za dráty ve skupině. Ovšem, pamatuji, že za dráty chodili i hajní, houbaři (sběr lesních plodů) atd, a to jednotlivě, bez asistence, doprovodu vojáky Pohraniční stráže. Jako, proč ne? Ovšem, myslíte, že mohl za dráty, na houby třeba, na borůvky, samotný důstojník, či voják? Ani náhodou, zapomeňte! Tolik důvěry k nám zase soudruzi seshora neměli. Neuvěřitelné. Přitom, v 70.létech to možné bylo, ostatně tady na weblogu Pohraničník je příběh o tom, jak náš staršina, když osamoceně bloumal za dráty, zabloudil a vyvolal menší incident, naštěstí jen s bdělými východoněmeckými pohraničníky od GT DDR a nikoliv s Bundesgrenzschutz, Grenzpolizei, nebo US.Army :-)

    Takže důstojník, klidně i velitel roty, či Straně oddaný politruk, sám za dráty nesměl. Leda společně s jiným důstojníkem, nebo vojákem základní služby. Pěkně ve dvou, ve třech, ale žádné sólo akce, ať už při sběru lesních plodin, nebo ve službě, při provádění tzv.demarkace státní hranice.

    Takhle to bylo se vším. Nedůvěra, podezřívavost, předposranost, povinné vohnoutství. Jako dvacetiletý floutek v uniformě PS jsem z toho měl legraci, až poději, kdy mě narostly zuby moudrosti, jsem pochopil, o co šlo a kam tehdejší systém směřoval.

Dobové foto - soudruh Milouš Jakeš mezi pohraničníky (ČSSR).

   Vždy, když se dnes dívám na YouTube videa z DMZ na hranici KLDR – Jižní Korea, vidím režimové opatření na severní části hranice, zvolám pateticky "Čučche je věčné. Juche forever" a pak si ihned vybavím, že v 80.létech jsme na tom, jako strážci hranic v ČSSR, nebyli o moc lépe. Jak by řekli spřátelení pohraničníci z Pohraničních vojsk Sovětského svazu: "Pačemu búkvy? Vsjó jásno".

    Článek se blíží do finále a uzavřu ho těmito slovy: jak se nám ve službě neustále utahovaly šrouby, jak se přijímaly nové a nové nesmyslné opatření, nové pokyny dobré jen k buzeraci pohraničníků,tak jsme v letech 1988-1989 (aspoň někteří z nás) chodili na pohraniční roty s nechutí, tudíž jsme nakonec, s velkou úlevou, uvítali Listopad 1989, kdy se to všechno zhroutilo jako domeček z karet. Rok 1990 byl pak obdobím velkých změn v systému OSH, ale, to už je jiná kapitola a píšu o ní v jiném článku zde na weblogu.

Stále platí má výzva, prosba, k těm, jenž znají weblog Pohraničník. Pokud jste sloužili u Pohraniční stráže, Oddělení OSH, OPK, Vojsk Ministerstva vnitra, u jednotek PVOS ČSLA, třeba na vidových hláskách, nebo máte jen nějaké vzpomínky na Pohraniční stráž jako obyvatelé příhraničních oblastí, sepište je a pošlete na adresu redakce. Pokud naskenujete i dobové fotografie, bude to skvělé. Samozřejmě, když budete chtít, vaši identitu udržím v tajnosti a nezveřejním ji, diskrétnost je samozřejmá, to je moje alfa omega.

Děkuji.

Adresa redakce:  pohranicnik@gmail.com

Z vojenského života veselého - z americké základny až ke kanadským hranicím

 

Únor 1990, základna Fort Lewis-McChord, stát Washington, USA.

„Hele chce s Váma mluvit velitel,“ řekl mi nadřízený seržant hned ráno po nástupu. „Okamžitě.“

Tak jo, co jsem provedl? Zase průser. A šel jsem k veliteli do kanceláře.

K mému úděsu tam ale neseděl náš kapitán, ale plukovník. Tak je zle.

Předpisově jsem se mu nahlásil.

„Dobře, Katzl,“ řekl. „Teď si tady sedněte a dobře mě poslouchejte.“

Sedl jsem si a začal se třást strachy.

„Víte, proč jste tady?“ zeptal se plukovník.

„Nevím, pane.“

„Nebojte, vše je ok. Jen Vám řeknu takový příběh a pak Vám dám rozkaz.“

„Ano, pane.“

„Možná víte, že jsem Němec…“

„Pane…“

„Chlape, držte hubu a poslouchejte!“

Ani jsem nedutal.

„Ale co asi nevíte a tohle neví snad nikdo je, že můj dědeček byl na sklonku roku 1939 v generálním štábu Wehrmachtu. Chystal se útok na to Vaše Československo. S tímto plánem většina vedení Wehrmachtu nesouhlasila. Čekali jsme pořádný boj a doufali jsme, že pak za válečné zločiny zatkneme, ale raději pobijeme, všechny nacistické vůdce. Jenže to se nestalo. Hitler k vám napochodoval bez většího odporu. Pan Beneš si zdrhnul do Anglie. V tu chvíli jsme už nečekali až nás zatkne Gestapo. Naštěstí jsme měli od Canarise každý dva pravé jihoamerické pasy. Konečně jsem to mohl někomu říct,“ oddychl si.

„Jen vzpomínám na dětství v Argentině,“ pokračoval. „Pak jsme se nějak dostali do USA a časem jsem šel na vojenskou akademii. Tam nebyl den, kdy mně mladému klukovi někdo nenadával do Skopčáků. Ale proč Vám to vlastně říkám?“

„Nevím, pane,“ řekl jsem.

„Asi proto, že jsem slyšel o Vašich problémech s rozvědkou,“ pokračoval. „Tohle si nechte pro sebe, ale byl na mě tlak, abych Vás vyrazil z armády. To jsem odmítl. A to mám jen dva roky do důchodu. Takže mohli vyrazit i mě.“

„To je mně líto, pane,“ uznale jsem pokývl.

„Mně to líto není,“ řekl rázně. „Zažil jste věci, kterým rozumí snad málo lidí. A já jsem jeden z nich.“

„Jste dobrý voják a bylo by Vás škoda. Navíc jste prý slušný člověk. Máte jen pár měsíců služby a já Vám chci trochu očistit jméno. My Němci si musíme pomáhat.“

„Ale pane,“ namítl jsem. „Já nejsem žádný Ně…“

„Držte hubu!“ zařval. „Já jsem četl vaši žádost z roku 1988 o německé občanství a proto dobře vám, že jste nejméně Volksdeutsch. Mimochodem, mně kopii přinesla rozvědka. Poslal jsem ty kluky do prdele.“

„Děkuji, pane.“

„Není za co,“ řekl plukovník. „Ale k věci. Zítra zahajujeme strategické cvičení. Bude tu hlavní seržant celé armády a jistý generál. Ptali se mě, koho doporučuji, aby je chránil. Řekl jsem, že vás. Asi jsem je trochu nasral. Jenže tohle je vaše šance. Takový úkol je přesně pro vás.“

„Ano, pane, děkuji!“

Základna Fort Lewis-McChord.

Únor 1990, kdesi u kanadských hranic, stát Washington, USA.

„Ježíši, to je smrad,“ uplivl se seržant major vedle mě, řidiče. Pan generál si zrovna sundal boty a vzadu v autě zalehl.

„Seržante, já na chvilku vyvětrám,“ nahlásil jsem.

„Je načase,“ řekl seržant major.

„Do prdele,“ najednou zezadu zařval generál, kterého čerstvý vzduch probudil. „Já se tady klepu zimou a vám je to všem jedno. Já tu snad ani neusnu. Tak a teď mi vojáku přineste ze skladu nějaké polštáře a deky.“

Podíval jsem se na seržanta majora vedle mě. Jeho výraz byl jasný. Co máme s tím kokotem dělat? To neřekl, ale kývl a řekl, „Tak běžte.“

Když jsem přišel do „skladu“ zastavil mě jiný seržant major.

„Seržante,“ hlásil jsem se mu. „Mám rozkaz vyfasovat tři polštáře a tři deky.“

„Kurva, dobře se kolem podívejte,“ odvětil seržant. „Co tu do hajzlu vidíte?“

„Seržante, na zemi vidím stovky vojáků, kteří chcípají zimou.“

„To je kurva pravda,“ řekl uznale seržant. Sám se klepal zimou. „A Vy chcete pro toho vašeho teploušskýho generála deky? Aby náhodou neutrpěl nějaké nepohodlí? Nasrat!“

„Ano, seržante,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Raději bych byl tady,“ zalhal jsem. „Jenže, a to je mi líto, nemám na výběr. Dovolte mi poznámku.“

„Tak do prdele mluvte, člověče,“ zazněl pokyn seržanta.

„Mně to taky sere, seržante. Jenže rozkaz je rozkaz. Co byste dělal na mém místě?“

„Kurva,“ řekl seržant. „Tak a já teď jdu několika vojákům vzít deky. Ale sere mě to.“

„Mě taky, seržante.“

Za chvíli se vrátil s několika polštáři a deky. „Vyřiďte tomu čůrákovi aby se dobře vyspal.“

„Vyřídím, seržante.“

Zase lžu jako když tiskne. Panu generálovi jsem to nevyřídil. Naopak jsem mu něžně dal pod hlavu dva polštáře a hodil na něj dvě deky.

Seržant major vedle mě jen kroutil očima.

„Vojáku,“ za chvíli řekl. „Nebylo by od věci, abychom se i my trochu vyspali. Dejte ty sedačky dolů.“

„Ano, seržante majore.“

Tak jsme se všichni v polosedě onu noc vyspali. Jen nás občas budilo nejen generálovo prdění vzadu, ale také jeho hlášky ze snů. Jako třeba „Už mi to miláčku nedělej, bolí to.“

Seržant major se také párkrát vzbudil. „Tahle celá armáda je na hovno,“ prohlásil a začal chrápat.

***

„Tak tohle bylo skvělé, chlapci,“ ráno prohlásil pan generál. „Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal. A vy dva jste odvedli úžasnou práci. Teď ale nevím, kam se mám jít vychcat a vysrat.“

„Tak ho tam vojáku odveďte,“ nařídil mi seržant major.

Odvedl jsem ho tam. Schytal jsem přitom nenávistné pohledy zmrzlých vojáků.

„Výborně,“ pochvaloval si poté pan generál. „A co teď jako máme dělat?“

„Pane,“ řekl seržant major, „dnes je na programu je strategické nakládání letadel C-17.“

„Tak to zní zajímavě,“ řekl generál. „Možná se tam taky podívám.“

Nepodíval. Mezitím se někde ožral. Ale jelikož byl z americké rodiny s dobrým rodokmenem tak mu to prošlo.

Nakládání letounu C-17 Globemaster

Pak jsem celý den vláčel zásoby do chřtánu letounů. S nákladním tahačem, který jsem předtím nikdy neřídil. Párkrát jsem se málem netrefil. Asi při mně stáli všichni svatí a dopadlo to dobře.

Možná v armádě zjistíte, že máte na víc než si myslíte. Nebo jindy na míň. Zažil jsem oboje.

(C) Autor: Mirek Katzl

U.S. Army 1986-1990

Vysvětlivka: Seržant major je v U.S. Army jednou z nejvyšších služebních praporčických hodností. Musí sice salutoval i nižším důstojníkům, ale jde o zkušeného vojáka před kterým se často třesou i vyšší důstojníci.

Hodnostní označení seržanta-majora U.S. Army

Zajímá vás více příběhů od autora  článku M.Katzla?

Klikněte si zde: 

** Vojákem US.ARMY na druhé straně hranice.

** Porovnání VKR u PS a US.ARMY.

** "PŠM" v jednotkách US.ARMY běhen studené války.

** Tady jste skončil.

** Interview s československým pohraničníkem. /Česky/

** Interview s československým pohraničníkem. /English/

** Pohraniční stráž v USA (Border Guard).

** Hranice Kuba - USA. /Česky/

** Hranice Kuba - USA. /English/

MÝM ČTENÁŘUM...

 "Mea Culpa, mea maxima culpa".

Ilustrační obrázek.

Ano, moji milí čtenáři, návštěvníci weblogu Pohraničník, vojáci PS, pohraniční policisté i civilisté vojnou nepolíbení, sypu si pomyslně popel na hlavu a provádím očistnou sebekritiku, neboť jak pravil soudruh Stalin: "Kritika a sebekritika jsou naší nejsilnější zbraní". No, možná přímo tohle Josif Stalin neřekl, ale v Československu 50.-60.let to byla oblíbená mantra soudruhů a činitelů lidosprávy :-)   

A protože "kádrový posudek si každý píše sám", pociťuji potřebu vám všem vysvětlit, proč jsem se od února 2023 na půl roku odmlčel. Vylepším si tím karmu, upřímnou zpovědí snad  odvrátím od sebe váš spravedlivý hněv abych se později pokusil navázat tam, kde jsem před půlrokem skončil.

Příčinou toho, že jsem přestal dělat na weblogu Pohraničník byl syndrom vyhoření. Vím, že je to dnes módní výraz, který požívají zejména lidé, jenž se rádi označují jako "sůl této země", politici, podnikatelé, byznysmeni s miliardovými obraty, zdravotníci i čučkaři z BIS. Vždy jsem se tomu smál, považoval jsem to za slabost intelektuálů a plachých introvertů. Do té doby, než to potkalo mě.

Měl jsem prostě takové období, kdy mě chyběla chuť do života, cítil jsem se jako mátoha a stálo mě hodně úsilí, abych to na veřejnosti, v rodině, mezi přáteli, kolegy nedal moc znát. Navíc, přidružily se i nějaké ty zdravotní problémy (co už, jsem starý opelichaný pes), v zaměstnání jsem byl občas více než doma (u mě moc nefunguje rčení, že když má člověk problémy, má se ještě více ponořit do práce). A nějak se to všechno nechtělo lepšit. Jasně,vím, že na chándru je nejlepší vodka Stolichnaya a na deprese Xanax. Bohužel, tvrdý alkohol už téměř vůbec nepiju a od léků se držím, pokud možno, zdaleka. U lékaře jsem už nebyl cca 13 let a jsem tomu rád.

Aby toho nebylo málo, tak naše republika, moje vlast, se od posledních voleb dostala do hluboké morální, kulturní a zejména ekonomické krize. Nechci tady řešit politiku, tak jen ve zkratce uvedu, že jsem volil ty druhé, ale nebylo to mě a i jiným spoluobčanům nic platné. Poprvé od období 1948 - 1989 tu máme opět vládnutí jedné (Pěti)strany, "fialoví Khmeři" plně ovládají vládu ČR,všechny ministerstva a vládní úřady, Poslaneckou sněmovnu, Senát ČR, prezidentský úřad, Českou národní banku i Ústavní soud. To hovoří za vše a není sebemenší světlo na konci tunelu. Navíc, tihle lidé u moci jsou všeho schopni, nemají sebemenší skrupule a změny, které otevřeně i tajně činí, budou nevratné a dotknou se nás všech, tedy i těch rozjásaných idiotů, kteří tomu nyní vesele aplaudují. To mě vážně netěšilo a netěší.

Navíc, zdálo se, že máme akutně nakročeno k aktivní účasti ve válce na Východě. Byť Ukrajina není členem NATO a nejsme ji ničím povinováni a nejsme UA nic dlužni, spíše naopak, už proto, že v krizovém období, za tzv Pražského jara 1968 byl spouštěčem vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR Ukrajinec Leonid Iljič Brežněv, a většina okupantů z řad sovětské armády byli Ukrajinci (zeptejte se třeba gasudara Klička, současného starosty Kyjeva, co dělal jeho otec, jako ukrajinský okupant v Milovicích). Ovšem, nynější generálský panák na Pražském hradě, bývalý soudruh, oddaný, kariérní slouha čs.vojenské rozvědky, stejně jako náčelník Generálního štábu AČR gen.Řehka a ministryně obrany "Marfuša" Černochová si myslí něco jiného. Moc rádi by si na Východě zabojovali, klidně do posledního českého života (našeho, ne jejich, samozřejmě). Sociopat gen.Řehka se pak mediálně zviditelnil projevem, kdy vytruboval, že Česko prostě musí do války. Najděte si ten projev na YouTube, až z něj mrazí. Naposledy takhle vřískal J.Goebbels, když 18.února 1943 vyzýval k totální válce na Východě. Strašné. Bylo mě z toho mdlo. 

A tím "politickou vsuvku" uzavřu.

A tohle všechno, o čem teď píšu, mě dostalo k tomu "vyhoření" a nezájmu o cokoliv, včetně práce na weblogu Pohraničník. A přiznám se, že jsem si ještě nedávno myslel, že už s tvorbou pohraničářského webu nebudu pokračovat nikdy. 

Co mě přimělo ke změně názoru?

Cítím se o něco lépe, byť zdravotní potíže už mě asi nikdy neopustí, ale budu rád, když to aspoň nebude horší. Na druhé straně, jak to řekl jeden vojevůdce: "Vojáci, chtěli by jste snad žít věčně"?  A měl pravdu :-) Líbí se mě také jeden německý výrok, nevím, zda budu citovat správně: "Nur keine Panik, wir leben noch". Jsem naplněn mírným optimismem v mezích zákona, v zaměstnání teď toho nemám tolik a do té války na Východě, bojovat za evropské hodnoty a vyšší zisky korporací a bank zřejmě (aspoň doufám), také nepůjdeme. Bohužel, naše země je stále ovinuta temně fialovými mraky, ale s tím se, za daného rozložení sil, stejně nedá nic dělat. Český národ na barikády nepůjde a tak budeme i nadále brblat u piva a nadávat po interenetech.

Sečteno a podtrženo, vypadá to, že budu na weblogu Pohraničník pokračovat i nadále. Upřímně ale musím prohlásit, že toho času v hlavě nenosím žádný námět na článek. Mám po té půlroční pauze v hlavě vymeteno, žádné vzpomínky,o kterých jsem ještě nepsal se mě nevybavují a vrtošivá paní Můza se mě vyhýbá, žádný polibek se nekonal. 

Zatím tu mám v archivu připravený článek od Mirka Katzla, který, jak víte už z publikovaných článků tady na webu, sloužil v 80.létech na druhé straně Železné opony, v US.ARMY a jeho příběhy ze života běžného vojáka, bývalého občana ČSSR v americké armádě, bez příkras a politických slimejšů, jsou tady docela čtené. Možná, pokud bude mít M.Katzl čas a chuť, bude tady publikovat nějaké články související s ostrahou hranic. Ale nic neslibuji! Je to jen takový projekt, který by mohl být realizován. 

A stále platí má výzva, prosba, k těm, jenž znají weblog Pohraničník. Pokud jste sloužili u Pohraniční stráže, Oddělení OSH, OPK, Vojsk Ministerstva vnitra, u jednotek PVOS ČSLA, třeba na vidových hláskách, nebo máte jen nějaké vzpomínky na Pohraniční stráž jako obyvatelé příhraničních oblastí, sepište je a pošlete na adresu redakce. Pokud naskenujete i dobové fotografie, bude to skvělé. Samozřejmě, když budete chtít, vaši identitu udržím v tajnosti a nezveřejním ji, diskrétnost je samozřejmá, to je moje alfa omega.

Adresa redakce:  pohranicnik@gmail.com

Zkrátka a dobře, pomozte mě s tvorbou weblogu Pohraničník. K dnešnímu dni zde už bylo více než milión a půl návštěv a to není zlé na tak úzce specifické web stránky, no ne? 

POČET ZOBRAZENÍ STRÁNKY

0	99
1	91
2	60
3	96
4	48
5	29
6	41
7	53
8	67
9	54
10	39
11	48
12	61
13	73
14	49
15	37
16	40
17	35
18	65
19	71
20	86
21	50
22	43
23	51
24	64
25	29
26	41
27	46
28	46
29	19

 1546230

Ještě bych chtěl touto cestou poděkovat nejmenovanému dárci, který přispěl, na účet uvedený dole na konci webových stránek, částkou 1.000,-Kč. Vážím si toho. Ale, neboť nemám souhlas s uvedením jména donátora, nemůžu ho uvést.

Co jsem chtěl to jsem napsal. Ještě jednou se omlouvám za politickou vsuvku, ale bez ní by prostě moje zpověď nebyla úplná. A co na srdci, to na weblogu :-) 

Na závěr zde připojím jedno video, hudební klid s pohraniční tématikou. Klip se odehrává sice v časech studené války, ale v  zemi, ze které písnička pochází, nejsou hloupí a ochranu hranic si udrželi dodnes, podobně jako třeba v Polsku, Maďarsku, nebo v USA.

S pozdravem "Neprojdou"

Zdeněk - admin weblogu Pohraničník.  

VIDEO si můžete legálně stáhnout zde.

 https://ulozto.cz/file/Nv9A518xGQfd/hranice-granica-720p-35mb-mp4#!

  

HRANICE KUBA - USA, HISTORIE A SOUČASNOST

 

Americká hranice na území Kuby?

Zní to šíleně? Ano, leč je tomu tak—Guantánamo, základna amerického námořnictva je dodnes suverénní oblastí USA na území Kuby.

Námořní základna USA na jihovýchodním cípu Kuby o přibližné ploše 116 km²

Jak se to stalo?

Během španělsko-americké války se v roce 1898 na Guantánamu vylodila americká námořní pěchota (U.S. Marines). Americká vláda si pak uvědomila, že by právě tato oblast byla vhodná ke zřízení základny, ze které by bylo možné vojensky chránit Panamský průplav a jižní pobřeží USA. A navíc mít pod palcem lodní dopravu všech surovin v této oblasti.

V roce 1901 americká legislativa schválila nový zákon (Platt Amendment), kterým se Guantánamo stalo americkým protektorátem. Ve stejném roce Kuba tento zákon přidala do své ústavy. První kubánský prezident Tomás Estrada Palma poté Američanům nabídl časově neomezený nájem Guantánama. Tak se stalo v roce 1903, a to uzavřením kubánsko-americké Úmluvy o vzájemných vztazích (Cuban–American Treaty of Relations). Za přibližně 4000 dolarů ročně vláda Kuby Američanům v úmluvě zaručila, že nad Guantánamem budou mít naprostou a ničím neomezenou pravomoc na věčné časy, zatímco si Kuba ponechá vlastní suverenitu.

Pro Kubu to byly nevýhodné podmínky. Kuba se tak vzdala části svého území. Jenže, jenže. Kubánci s podporou Američanů před několika lety předtím porazili Španěly a stali se samostatnou zemí. A chtěli jí i nadále zůstat. Nechtěli, aby se vrátila španělská koloniální okupace, ale ani to, aby se celá Kuba stala americkým protektorátem. Guantánamo se jim tehdy mohlo zdát jako rozumná cena za nezávislost.

Poloha základny na Kubě.

Základna zpočátku sloužila jako námořní středisko a uhelné překladiště. Uhlí tehdy bylo strategickou surovinou. A nejen tehdy.

    Americká námořní pěchota na Guantánamu v roce 1911.

V roce 1934 Spojené státy a Kuba uzavřely další Úmluvu o vzájemných vztazích, kterou postavení Guantánama potvrdily. V úmluvě se dohodly, že americká základna bude zrušena jen pokud se na tom obě vlády dohodnou nebo že se jí Američané vzdají.

Hlavní štáb amerického námořnictva na základně Guantánamo v roce 2010.

V roce 1959 zvítězila kubánská revoluce a novým vůdcem Kuby se stal Fidel Castro. Tomu americká základna na Kubě ležela v žaludku. Odmítl platby za pronájem, protože tím by uznal její legitimitu. Platby pak Američané posílali do Švýcarska. Proč ale Castro jednoduše americkou základnu nezrušil? Zřejmě proto, že by si takový krok mohli Američané vyložit jako útok na své území a hrozila by válka. A ta by pro nikoho nedopadla dobře.

Poloha základny ze satelitu.

Začátky vojenské věznice na Guantánamu.

Na konci 80. a na počátku 90. let začala základna sloužit jako záchytná stanice desítky tisíc migrantů z Haiti, Dominikánské republiky a jiných okolních států. To byl problém, mimo jiné i proto, že mnoho migrantů měli HIV a nikdo nevěděl co s nimi. Byla postavena vojenská věznice.

Jak mi před časem vyprávěl americký námořník, který tam tehdy sloužil, „Byla to hrůza. Měl jsem noční službu s dvěma dalšími námořníky a najednou k nám přišly stovky ozbrojených chlapů. Tak jsem je jako zástupce americké vlády uvítal na americké půdě a ostře jsem jim řekl, aby napřed složili zbraně a nedělali žádné kraviny. Jejich zbraně šly na zem a byly to tak dvoumetrová hromada noží, pistolí a jiných zbraní. Jenže jsem si říkal, co když se tady na nás vrhnou? Měl jsem fakt strach. Naštěstí to dobře dopadlo.“

„A jaká byla jinak služba na základně?“ zeptal jsem se ho.

„Jinak dobrá,“ řekl. „Na základně bylo bezpečno, měli jsme tam restaurace a dobré školy pro děti. Vlastně tam tehdy chtěl sloužit kdekdo. Nebýt těch migrantů, tak by to byla pohoda. Možná snad až na to, že se tam člověk často nevyspal.“

„Proč?“

„Protože jsme všude okolo byli zabezpečeni minovými poli a někdy tě v noci probudily výbuchy. Pak ráno na stromech visely krvavé kusy zvířat. Hnus.“

Tábor Delta, součást věznice na základně.

Již od roku 1961 jak Američané, tak Kubánci okolo základny v „zemi nikoho“ položili minová pole. Jedny z největších na světě. Docházelo ke smrtelným nehodám, hlavně amerických vojáků. Ti se někde na základně zlili a pak šlápli, nebo sáhli, kam neměli.

V roce 1996 prezident USA Clinton proto nařídil odminování. Minové pole bylo nahrazeno detektory pohybu a hluku a odposlouchávacím zařízením. Systém ochrany této hranice je dodnes podobný systému zabezpečení západních hranic ČSSR během Studené války. Stále je základna obklopena strážními věži s kulomety a signálními stěnami a na základně stále slouží téměř 9.000 amerických námořníků a příslušníků námořní pěchoty. Jen je těch signálních stěn více a všude visí cedule: „Hraniční vojenské pásmo. Nevstupovat, jinak proti vám bude použita smrtící síla (Deadly Force).“

Koncentrační tábor Guantánamo?

V roce 2002 po americkém útoku v Afghánistánu byl na Guantánamu otevřen zadržovací tábor pro „nepřátelské bojovníky,“ tedy pro osoby podezřelé z islámského terorismu. Na začátek jich bylo několik set. Tito zajatci nebyli americkou vládou považováni za válečné zajatce podle Ženevské úmluvy, jen za osoby nepřátelské. Aniž by byli z čehokoliv obviněni, v táboře strávili mnohá léta. Vojenská policie na zajatcích používala i německé ovčáky, které mnohdy kupovala z České republiky. Někdy v roce 2010 americká vláda nabídla České republice, zda si některé vězně nechce převzít. Odpověď vlády ČR byla stručná, „Vy jste si je zajali a my s tím nemáme nic společného, běžte s tím někam.“

Vězni na základně.

Pak začaly dlouholeté právní spory ve Spojených státech. Navíc se časem provalilo, že CIA a vojenští vyšetřovatelé na základně vězně mučili. Byl z toho pořádný skandál. Námořnictvo tvrdilo, že má výlučnou pravomoc na Guantánamu a že civilové do toho nemají co mluvit. S tím později nesouhlasil Nejvyšší soud USA, který řekl, že tito vězni se nacházejí na suverénním americkém území a proto se na ně vztahuje americké právo a i soudní ochrana.

V roce 2009 chtěl prezident Obama tábor zavřít, ale od kongresu nedostal podporu. Údržba vězeňského tábora stála přes 450 miliónů amerických dolarů ročně. V roce 2011 přesto souhlasil s tím, že tam vězni mohou být drženi bez časového omezení.

Dnes je ve vojenském vězení asi 30 osob. Mnozí byli propuštěni, málo jich bylo odsouzeno a několik spáchalo sebevraždu.

Příběh Guantánama však zdaleka není u konce.

(c) Autor článku: Mirek Katzl

Právní poznámka: Veškeré textové a obrazové materiály ve článku pocházejí z volně šiřitelných děl (Free Domain) a není proto nutné uvádět zdroje.

Další články M.Katzla na weblogu Pohraničník? Klikněte si:

** Srovnání - VKR u PS a US.ARMY 

** "PŠM" u jednotek US.ARMY za studené války.

** Tady jste skončil - příběh z druhé strany.

** Interview s pohraničníkem.

** Pohraniční stráž v USA.