NA VOJENSKÉM CVIČENÍ - 1986

Úplně to vidím. Bylo to v září 1986.

Jak říkal ve srandě náš instruktor PS přípravy v Nýrsku: „ Zima. Mlha. Tma. 

Natáhneš ruku, konec nevidíš. Stopadesát metrů chlap. Diverzant jak svině" :-)

   Jako bývalý absa a násl. ppor. sloužící ZS u Pohraniční stráže jsem byl tehdy povolán na cvičení. Na VK VŠ jsme byli cvičení jako velitelé čet týlového zabezpečení. Tak jsem si to asi měl holt také zkusit. „Narukovali“ jsme do pražské ÚVN, do Střešovic. Vymustrovali nás (maskáče a nic víc) v jejím centrálním skladu v Hostivících (teď správně Hostivici), a za pár dní večerní přesun autokolonou na Šumavu.

Dobové foto: příjezdová cesta k Dobré vodě.

   To byl zážitek jak prase. Pamatuji si, jak jsme někde v Sušici čekali, až nás dojedou těžké Tatry. Pak jsme jeli furt dále a dále do kopců. V noci vjezd do VVP Dobrá voda. Pak Slučí tak a do srubů. Obrovské palandy a jen deky. Většina jsme ale měli své spacáky – ještě, že tak. Zima tam už byla teda fest a jedna kamínka malá u vchodu. 

   Asi po týdnu jsme měli koupání v mobilních koupelnách. Sranda nevídaná. To byl fakt bezva zážitek. Jo: Jednou večer nám na palouce z VSky promítali film Kladivo na čarodějnice – nedávno jsem se dověděl, že byl za totáče zakázaný. No cca prapor měl asi vlčí mlhu…

   V mobilní kuchyni vyvářeli záložáci – kuchaři z různých hotelů. Nemělo to chybu. Až nám jednou došla pitná voda. Vzal jsem teda řidiče záklaďáka, povolení od našeho náčelníka – ortoped (pplk. Š. fajn furťák z ÚVN) a v rámci vojenského újezdu jsem vyrazil. Neomylně jsem trefil Prášily a tam samo hned rotu PS. 

   

   Tam se ani nedivili. Armáďáckou cisternu pustili k hlavní budově a pitná voda tekla proudem. Já vyrazil do konzumu. Prodavačka se ptala, co jsem zač a odkud. Asi jsem vyzradil vojenské tajemství, ale řekl jsem zhruba "vocogo" a že ještě od nás určitě někdo zase dorazí. Kývla a řekla – jo, přiobjednám. Co chci se vůbec neptala, asi to bylo jasné, rum v ten moment došel. Pak jsme se ještě zastavili U Michala na točené pivko a vyrazili zpět.

   Jednou (20. září – koukám přitom do starého diáře) jsme taky vyrazili do Železné Rudy. Náčelník ortopéd dostal žízeň (a jakou!), zajeli jsme také štábákem -VSkou až k Černému jezeru a záklaďák. PS stojka vlevo na hrázi pár metrů před začátkem signálky z toho byl v šoku. Čapnul pojítko a hned volal. To jsem tehdy samo netušil, že rota je hned za zatáčkou. 

Dobové foto: Praga V3S ve štábní úpravě ČSLA

   Tak jsem k němu přišel a povídám mu „Vole klídek, my blbneme na Dobrý vodě na cvičení a hned zase vypadneme, žádnej proryv nechystáme. Já sloužil ZS u PS“ Asi, jak slyšel to „proryv“, tak se usmál a něco zabrblal do pojítka a drát hned vyndal. Bylo vidět, že už je celkem v klidu. Poplachovka PS nedorazila. 

   My se pokochali pohledem a zase odjeli. Myslím, že to byla doba, kdy se k jezeru jezdilo jen autobusem ze Sedla, ale pěšky to nešlo. Dostat se tehdy k druhému (Čertovu) jezeru nešlo vůbec.

   V Rudě jsem se pak trochu coural a okukoval místa, která jsem znal jako hodně malej kluk, ale to by bylo o něčem jiném.

Najednou u mne přistál UAZ a očividně také důstojník/záložák se mne ptá: „Nevíš, není tu někde hodinářství? Vybila se mi baterka u hodinek“. A já ani nevěděl jak, ale obratem jsem mu odpověděl: „Jasně sjeď dolů a pak doleva“. Za nějakou chvíli se hnal UAZ zpátky a důstojník/záložák mi hrozí pěstí.

   Moc jsem nechápal: Musel přece vědět, že ho posílám na přechod do Bavorska, ne? Pak jsme se tomu společně chechtali, div jsme nepraskli. Prý dojeli až k první závoře. Tam se dost divili, ale už se jich na hodinářství neptal (možná škoda,ne?). 

No,upřímně a s odstupem - fakt nevím, myslím, že kecal a že až k té první závoře nedojeli

Jo a až po řadě let jsem zjistil, že v Bavorské Rudě žádné hodinářství není.

Dobové foto: objekt ve VVP ČSLA Dobrá voda 

   Teď jezdím po těch všech místech křížem krážem rád a dost často na kole, protože u Rudy částečně bydlím a často to samo všechno vořvu. Moc věcí tam samo taky vypadá jinak. VVP nikde, sruby také nikde, z těch pár baráků na Slučím tahu jsou až na dva samé rekreační baráky… a jen to stromořadí a staré smrky, co ještě přežili, vědí, že to všechno tehdy tak bylo…

Jo a na úplný závěr – netušil jsem, že kdybych na té rotě v Prášilech tehdy mluvil s jejím velitelem, tak bych mluvil s tehdy mjr. Kabátem. To se mi povedlo až o moc později a ne jednou.

(C) AUTOR: Radek, por. ČSLA a snad furt i PS, v. z. 

(C) FOTO:  http://www.vojensko.cz/

POHRANIČNÍK NA MANÉVRECH

   V jednom z předchozích článků jsem vybízel bývalé pohraničníky, vojáky VMV a vlastně kohokoliv, kdo byl na vojně, včetně jednotek ČSLA, aby poslali nějakou vzpomínku na doby v zeleném.  

   Před pár dny mě přišel mail od Jirky, s krátkým příběhem, vzpomínkou na vojenské cvičení, které, ač bývalý pohraničník, absolvoval u jednoho z útvarů ČSLA. A tak vám jej zde předkládám.

   Slíbil jsem povídku z vojenského cvičení, kterých jsem přežil několik. První bylo v roce 1983, druhé v roce 1985, a další v roce 1989. Mezitím jsem jezdil na školení do Šumperku a byl jsem na takovém výletě v Přáslavicích. A začnu od konce.

   22.3.1989  jsem narukoval na tři týdny do Hodonína. Bylo to logické, na konci měsíce odcházejí kluci do civilu, a noví rukují. Je třeba doplnit stavy. Když nás vystrojili, hned jsem poznal, že to žádná vojna nebude, protože nám nedali ani maskáče, ani montérky, o plné polní ani nemluvím. 

   Když jsme se s kolegy oblékli do stejnokrojů bylo vidět, že nejnižší hodnost je desátník, nejvyšší kapitán. Ty nejvyšší hodnosti se někam vytratili, byli to doktoři, ať už lékaři, nebo právníci. Hned jsem si tam našel krajana Pepu z Jeseníku a kolegu, s kterým jsem měl strávit celé cvičení, Jirku z Olomouce. Celé manévry jsme byli taková prima trojka, Jirka, z nás tří nejstarší, měl hodnost nadrotmistra, Pepa hodnost rotmistra a já, nejmladší, hodnost rotného.

   Jirku a mě přidělili do autoparku, měli jsme dohlížet na přechody techniky na letní sezonu. Pepu přidělili k náčelníkovi pyrotechniků. Měl velet při oplocování muničáku v Čejkovicích. Ale o tom až jindy.

Ilustrační dobové foto: BVP v kasárnách ČSLA Hodonín.

    Nejkrásnější bylo, když jsme po ranním rozdělení šli do autoparku, soudruzi důstojníci tam měli štabák, kde se každé ráno sešli a cinkali tam skleničkami. Podle lokality soudím, že to bylo vínečko. Někdy bílé jindy červené. Potom nám to potvrdil náš dočasný velitel. 

Ilustrační foto: vojáci Střední skupiny vojsk SSSR

   Když jeli na spojenecké cvičení se sovětskými vojáky, Sověti jim říkali, že to je jen vodička, ale jednou se tak ožrali z té vodičky, že jistý sovětský důstojník nechal v zástavě BVP hospodskému. Hospodský byl vyděšený, co z toho bude. Ale za pár dní důstojník přišel, zaplatil sekeru, sedl s vojáky do vozidla a odjeli pryč. 

   Ale vrátím se k naší činnosti. Měli jsme s kolegou Jirkou dohlížet na přechody techniky. Jednoho dne, vejdeme do dílny, tam voják na montážní jámě stříká pistolí acetonovou barvou OT-64. Na tom by nebylo nic divného, kdyby na té stejné jámě druhý voják nenahříval autogenem na požární Tatře 138 brzdové klíče. 

Ilustrační dobové foto: vojenská Tatra 138.

   Přijdu za vojákem s tou stříkací pistolí ať toho okamžitě nechá nebo jak to chytne, to bude prda jak z děla, a on mi odpověděl. „ Za kolik to mám abych toho nechával?“ Tyhle mazácký kecy mám nejraději. „Je mi jedno za kolik to máš vojíne, já mám možná odslouženo na cvičeních víc než ty jako záklaďák, a rád bych se za pár dní zase rád vrátil do civilu, okamžitě přestaň a blbé kecy si nech pro holuby. To je rozkaz!“

Vojáček sice remcal, ale vypnul to. Pokračoval až, když Tatra sjela z montážní jámy pryč. 

Byl jsem u toho :-)

(C) Autor:  Jirka Mac . 

Fotografie: web ČSLA

HRANIČNÍ ČÁRA - VZPOMÍNKY A SNY

   Tento článek se bude opět vymykat tomu, na co jste, jako čtenáři weblogu Pohraničník zvyklí. K jeho napsání mě vedla úplná náhoda. Inspirací mě byl můj kamarád Peter, bývalý pohraničník, se kterým občas zajdeme na pivko. 

   Sedíme spolu v hospodě, popíjíme výtečně hořký Radegast 12° a bavíme se, jak jinak, o své službě na státní hranici v časech Studené války. Mezi řečí povídám Petrovi, že se mě občas o službě na státní hranici zdá. A to jak o čáře v Trojmezí, v 80.létech, tak i o mé službě na polské hranici ve Vávrovicích u Opavy v letech 90-tých. A Peter povídá: "Tak o tom napiš na web Pohraničník". 
   
   V hlavě se mě rozblikal displej s nápisem "Great Idea" a  pocítil jsem pomyslný polibek paní Můzy. Petrovi jsem řekl, že o tom rozhodně napíšu a protože u mě neplatí "slibem nezarmoutíš", nahodil jsem dnes svůj stařičký notebook Toshiba a datluji na klávesnici článek, který po dopsání dám na sklo vašich mobilů, PC, tabletů a notebooků.

  Vím, že se říká "Freude, Freude, vždy na tebe dojde" :-) Ale nebojte, nic velkého ve stylu psychoanalýzy tady rozjíždět nebudu, páč nemám patřičnou kvalifikaci. Pravda, na vojenské škole v Holešově jsme měli předmět Psychologie, ale vše, co nám vyučující nadporučík SNB, přezdívaný "Uspávač hadů" vkládal do hlav, se mě už dávno vykouřilo z paměti. Tudíž, očekávejte výklad naprostého lajka a nevzdělaného chlapa, protože dál než k maturitě jsem to v životě nedotáhnul. 

   Uniformu Pohraniční stráže jsem nosil v letech 1981 - 1992 (pravda, v letech 1991-1992 už jsme byli Pohraniční policie, ale na uniformě, se kromě znaku na brigadýrce, pramálo změnilo), tudíž je jasné, že se mě služba na státní hranici, ať v kladném či záporném smyslu, dostala hluboko pod kůži. 
    
   Vojenskému drilu na škole v Holešově jsem dodnes vděčný za mnohé. Když jsem se v 18-ti letech ocitl daleko od domova, na své pohraniční jednotce a s bydlením v pro mě neznámém městě, uměl jsem se o sebe postarat. Od triviálních věcí jako je úklid (ach, ty vojenské rajony a neustálé šůrování, které jsem na vojenské škole nenáviděl se mě náhle hodilo), praní bez pračky (Trimin byl můj kámoš) a údržba "outfitu" (od přišití knoflíků po vyžehlení oděvu) až po vaření (nejen konzervami a Vitanou živ byl člověk). 
   
   Na vojenské škole jsem, během jednoho školního výletu v Tatrách, přišel, v 17-ti letech i o pel nevinnosti, kdy břímě panictví zbavila mě 34-letá občanka tehdejší Německé demokratické republiky, jistá paní Regina. Více se o tom dočtete ZDE . Po takovém zážitku je jasné, že jsem k hezčí polovině lidstva měl a stále mám jen ten nejkladnější vztah. Inu "Freude, Freude..." Znáte to :-)     

   Dnes už to je téměř třicet let, kdy jsem dal sbohem službě u FMV a myslel jsem, že na státní hranici i službu u Pohraniční stráže mohu navždy zapomenout. Ale, nakonec tomu bylo jinak. 
   
   Někdy na konci 90.let, kdy se to v České republice začalo ekonomicky poněkud hroutit, kdy vyšlo najevo, že neviditelná ruka trhu nevyřešila nic a bylo zřejmé, že druhé Švýcarsko, ba ani Rakousko nebudeme, hledal režim způsoby, jak odvézt pozornost od palčivých, nejen ekonomických problémů.
   
   Jednou z možností byla i masívní propaganda v masmédiích, kdy se mj. útočilo na existenci, již zaniklé Pohraniční stráže, psalo se a mluvilo o Železné oponě, o střelcích z hranice a tak podobně. To vše ve stylu: "ovčané, nemyslete na to, že ekonomika České republiky jde do háje, nebude slíbený blahobyt, spílejte bývalým pohraničníkům a důvěřujte politikům a veřejno-právním masmédiím". (Dnes je situace mnohem horší, paleta těch, kterým se spílá je mnohem širší a kromě ekonomiky jde do kopru i svoboda slova).
  
   To blábolení na hlásných troubách z Havlogradu už bylo ve finále na úrovni nacistické propagandy, což mě nakonec dovedlo k tomu (akce vyvolává reakci), že jsem založil weblog POHRANIČNÍK, nejdříve na platformě Bloguje.cz a později, když český server Bloguje v roce 2012 skončil a byl vypnutý, jsem přešel na americký Blogger.com, kde jsem doposud. Mým cílem bylo publikovat informace o tom, jak to na státní hranici chodilo v realitě, zveřejňovat vzpomínky bývalých pohraničníků a to vše, pokud možno (ne vždy to jde), bez politických slimejšů a ideologického balastu. Nakolik se mě to povedlo, musíte posoudit vy, čtenáři. Za sebe mohu jen říct, že mě práce Admina a autora mnoha článků baví a že k dnešnímu dni je na počítadle webu (najdete ho dole na titulní straně weblogu) 1.215.319 přístupů (!). 

    
    Dočkal jsem se negativních i pozitivních reakcí. Negativum bylo,že si mě kdysi vzali na mušku dva emigranti a ti prováděli určitou formu stalkingu. Nakonec jejich snaha zašla na úbytě, jednak pro nezájem "publika" v Česku a jednak i pro to, že nakonec vyšlo najevo, že oba kdysi vycestovali na Západ zcela legálně, a oba spolupracovali s tehdejší StB, jeden dokonce velmi aktivně. Jmenovat je tady nebudu, jsou to duševní mrzáci a je zbytečné, aby je někdo litoval, nestojí ani za modlitbu pravověrného katolíka :-)
   
   Naopak, jiný emigrant, dnes žijící v USA, který ovšem neemigroval s ČEDOKEM, nebo CK Autoturist, ale šel přes čáru naostro a dost komplikovaně, navíc, místo spolupráce s StB si poseděl v československém kriminále, tudíž ho směle mohu označit za dobrodruha a rozhodně ne za pokrytce, jako ty dva výše jmenované bezmozky, přispěl na web Pohraničník svým článkem UTEČEME NA JIH a dodnes jsme v kontaktu via Facebook. 
     
   Pozitivního pak bylo mnohem více. Kromě více než miliónu návštěvníků weblogu jsem získal nové přátele i kamarádky, jak v reálném životě,tak i "on-line" , nejen přes blog, ale i přes Facebook, nebo jiné sociální sítě. Mnoho čtenářů pak přispělo na web Pohraničník i vlastní tvorbou. Zajímavé je, že se mě ozývají nejen bývalí pohraničníci z CZ či SK, ale i z bývalé NDR, vojáci Grenztruppen DDR, ze Spolkové republiky policisté BGS či Bayerische Grenzpolizei a z USA i pár bývalých vojáků US.ARMY, jenž sloužili v jednotkách dislokovaných poblíž státní hranice ČSSR. Myslím, že na tohle téma tady mám dva, nebo tři články. 

Statistika - zobrazení weblogu Pohraničník podle zemí.

  Ale zpět k tématu (koukám, že jsem se nějak rozepsal), mám vždy v plánu krátký článek a nakonec z toho vyjde obsáhlý text. To je ten polibek od paní Můzy. 

  Jak jsem psal, ty léta na čáře se mě nesmazatelně zapsaly do podvědomí. Na službu v uniformě občas vzpomínám a to nejen, když jdeme s bývalými pohraničníky tady u nás na pivo. Možná to pro někoho bude úsměvná záležitost, ale mě se občas o státní hranici zdá. 

  Ty méně časté sny jsou o tom, že jsem ve službě na polské hranici, na Opavsku a sny odpovídají realitě tak, jak jsem ji v letech 1991-1992 zažil. Stejný objekt Stanice pohraniční policie u řeky Opavice, poblíž mostu z Česka do Polska. Vybavení a technika ve snech je stejná jako ta, kterou jsme používali v devadesátých letech. Žádný dramatický děj, poslední sen na tohle téma byl o tom (pokud si pamatuji), že mám noční jako dozorčí důstojník, sedím u monitoru na němž se zobrazují číselné kódy radiostanic hlídek v terénu, když začnou vysílat, na panelu s telefonem svítí barevné kontrolky tlačítek, venku je tma a šumí řeka :-)  Na fotografii vidíte, jak vypadala budova  naší policejní služebny. 

Služebna Pohraniční policie Vávrovice u Opavy (90.léta).

Častěji se mě zdají sny ze "západní čáry".  
Vybavuji si třeba sen, kdy přijdu na pohraniční rotu, vejdu dovnitř, je tam nezvykle hodně lidí v uniformách PS. Když jdu po schodišti, nahoru do své kanceláře velitele čety v 1.patře, scházejí dolů po schodech dvě ženy v uniformě :-)  Místo bojových hesel jsou na chodbách obrazy a dole u místnosti dozorčího důstojníka je rozsvícený automat na kávu (takový ten jak známe z nádraží, na mince).  

   Jdu do služby. Kromě samopalu vz.61 si beru radiostanici. Není to ovšem vojenská RF-10 z 80.let, kterou jsem kdysi na vojně tahal sebou, protože ta jediná měla natolik silný signál a kvalitní zpracování, že jsem se s ní dovolal i ze vzdáleného Trojstátí ČSSR-DDR-BRD u HM 1/1, ale americká walkie talkie Motorola GP 300 a když ji (v tom snu) zapínám, ukáže se mě na displeji frekvence 163 MHz (nevím proč, ale tuto freq si ze snu pamatuji také). Potom jdu nikoliv kolem signální stěny, ale přes pole a les a poblíž HM 13/9 přecházím na území NDR, u obce Pabstleithen, kde si povídám s východoněmeckými pohraničníky. Potom přijede můj kolega a kamarád, štábní praporčík Klaus Lorenz a všichni jedeme ve vojenském trabantu GT DDR na pivo, do místního Gasthausu :-)  Bóže můj, kde se takové sny v mé hlavě berou? 

Objekt 1.rPS Trojmezí.

  Také se mě asi dvakrát zdálo o tom, že jsem ze služby zběhnul na Západ, do toho špatného Německa, kde mají ale ty dobré marky. Přijdu do bavorské vesnice, kde zrovna mají nějakou lidovou veselici, u stánků čepují pivo, prodávají preclíky a tak. Bavím se s místníma a nikomu není divné, že mám na sobě uniformu důstojníka československé Pohraniční stráže. 
  
   Potom přijede policejní Audi a příslušníci BGS mě odvezou na výslech do Norimberku. Po výslechu mě propustí a já chodím po ulici a obdivuji zboží ve výkladních skříních a říkám si, že je to jako Tuzex :-)  Poté se probudím a jsem zpocený jak myš. Asi proto, že podvědomí ví, že "zběhnutí za kopečky je co, vojín Kefalín"? Správně, špatné! Moc špatné :-) 

  Nějaké vyloženě akční sny se střelbou, světlicemi na noční obloze a štěkotem psů se mě nezdají. Nebo možná ano, ale po probuzení si je nepamatuji. 

  A co vy, bývalí pohraničníci a čtenáři weblogu, kteří jste si prošli službou u PS, nebo ČSLA, máte také, aspoň občas, sny, které se odehrávají v časech vaší vojenské služby? Určitě nebudu sám, kdo to má ve snech takhle. Pokud budete chtít něco napsat, použijte KOMENTÁŘE dole pod článkem, nebo můžete napsat na můj mail:  pohranicnik@gmail.com  Samozřejmě, že nemusíte odhalovat svoji identitu, stačí křestní jméno, nebo přezdívka či nickname.   


AUTOR (C) Zdeněk - admin weblogu.

HV - KVOP - DOVOLENÁ

   Doufám, že jsem čtenáře weblogu Pohraničník nepolekal úvodními zkratkami, to rozhodně nebylo v úmyslu. 

Bývalí vojáci vědí a všem ostatním zkratky rozkóduji: 

HV - hraniční volno. KVOP - krátkodobé volno k opuštění posádky (či-li "opušťák"). 

   Přemýšlel jsem, na jaké téma bych napsal článek pro tento měsíc. Byly zde již příběhy akční, špionážní, veselé, smutné i romantické. Psalo se tu o vojenské kuchyni - menáži, byly zde příběhy o vojenských láskách i trochu košilaté story s erotickým podtextem, neboť i to patřilo k létům v zelené vojenské uniformě. Až mě najednou napadlo, že zde chybí článek, ve kterém nebude rachotit střelba, ani nebudou kručet hladové žaludky či tlouci zlomená srdce. Tentokrát budu psát o tom, čemu se v současném newspeaku říká "Relax". Ano, téma bude volný čas, opušťáky a dovolenky. 

  Ti z vás, kteří vykonávali službu v kasárnách u jednotek ČSLA, máte volný čas patrně spojený s víkendy a svátky, kdy důstojníci opustili vojenské útvary, dozor a velení na tu dobu převzal dévéťák se svým pomocníkem, což byli většinou jediní důstojníci v kasárnách. Mužstvo, tedy ti, kdož nebyli ve stráži, nebo jako dozorčí roty, se mohlo oddávat odpočinku, sportu, kultuře. Podobné to bylo i u jednotek PS na úrovni prapor, brigáda a HS PS OSH Praha.

   U jednotek prvního sledu Pohraniční stráže, tedy rot PS na státní hranici,to bylo ovšem úplně jinak. 
   
   Zde se volné víkendy ani svátky nedrželi, neboť tlak na státní hranici z obou stran byl stejný v pracovní dny, o víkendu, v létě, v zimě. Z vnitrozemí se pokoušeli ilegálně překonat státní hranici tzv.narušitelé, z druhé strany hranice, zejména té západoněmecké, zkoušeli naši bdělost mládenci z US.ARMY, nebo sem tam na čáře provokovali členové rozličných "Heimatgesellschaft", což je eufemistické označení pro spolky Sudeťáků, nebo pomatence z různých tehdejších západních neziskovek jako byl třeba Robin Wood (o nich je zde, na weblogu Pohraničník, speciální článek).

Dobové foto: hlídka US.ARMY na hranici ČSSR-BRD.

  Protože na pohraniční rotě byl prakticky téměř neustále podstav vojáků (nebyli lidi) i důstojníků, moc volna si nikdo neužil. Nejdůležitější byla ochrana státní hranice a tomu se podřizovalo vše.
  
  Na rotách byly vojáci rozděleni do tří čet. Podle toho se vše muselo točit. Což znamenalo systém:

"služba" - "bojová a politická příprava (BPP)" - "parko-hospodářský den (PHD)" - "hraniční volno (HV)". 

  Teď mě ale prosím nekamenujte, dostávám se díky zapomnění (cca 30 let už uniformu PS nenosím) na tenký led a už si přesně nevybavuji, jak byl systém nastaven. Ale mám dojem, že u vojáka PS to bylo takhle: 3 dny služby (10-14 hodin ve výkonu, denně, podle toho, zda byla normální, nebo zesílená ochrana státní hranice), pak 1 den BPP, pak opět 3 dny služby a pak 1 den volna-HV. 

Formulář plánu ochrany státní hranice na operační den,

   
   Jen si přesně nevybavuji, jak byl do toho zapojen PHD, parko-hospodářský den, který byl vždy v pátek a kdy se uklízela důkladně celá rota, řidiči dávali do kupy vozidla,atd. Možná byl PHD spojen s HV, kdy se dopoledne uklízelo a odpoledne a až do druhého dne večer bylo volno, kdy bylo možné jít i na vycházku, někam mimo objekt roty. Žádám ty, kterým lépe slouží paměť, aby mě dole, v rubrice KOMENTÁŘE opravili a přivedli to na pravou míru.  

A teď podrobněji k jednotlivým pojmům.

HRANIČNÍ VOLNO.     

   To byl volný den, trvající zpravidla 24 hodin, konkrétně od 19:00 hod do 19:00 hod druhého dne.

   Což znamenalo, že kdo měl HV volno, mohl si ráno přispat, nešel na rozcvičku, v rámci pohraniční roty odpočíval, díval se na TV (vzorné roty měly barevnou televizi), četl si (na každé rotě byla knihovna), mohl jít do improvizované posilovny, hrát kulečník, poslouchat hudbu z gramofonu, rádia (zakázaný, ale velmi oblíbený byl poslech FM stanic jako byl RIAS 2, Bayern 3, ORF3, nebo na AM pásmu americké rozhlasové stanice pro vojáky USA v Evropě - AFN Europe. Večer se pak poslouchalo legendární Radio Luxembourg na vlně 208 m). 

Ilustrační fotografie k článku.

   Určitá část vojáků z čety, která měla volno, mohl jít na vycházku ven, což ovšem znamenalo nejbližší okolí pohraniční roty. Vojáci tedy šli na pivo do nejbližší vesnice, či do města za děvčaty. Někde to měli k civilizaci kousek, jinde, třeba na Šumavě, u nějaké Bohem i lidmi zapomenuté jednotky, to bylo všude daleko, takže, ani nemělo smysl někam chodit, pokud tedy velitel roty nebyl uznalý chlap a vojáky nechal na vycházku, i z vycházky zpět, dovést vozidlem GAZ/UAZ, nebo Pragou V3S.

   Pokud mám hovořit za svoji domovskou rotu, 1.rPS Trojmezí, byla nejbližší hospoda "U Cinka" asi 300 metrů od roty a do nejbližšího města Hranice v Čechách (Rossbach i.B.) to bylo asi tři až čtyři kilometry. Zde byly tři nálevny, Hotel Praha, Beseda a bufet na náměstí. Také zde bylo kino.   

   Pro vycházku platilo pár pravidel. Vojsko muselo být do 22.00 hod zpět na rotě, poddůstojníci a držitelé odznaku Vzorný pohraničník měli vycházku o hodinu déle, tedy do 23.00 hod.      

   Pokud někomu přijela návštěva, děvče, rodiče apod, bylo možné být mimo rotu i přes noc, do druhého dne a bylo možné být i mimo okruh posádky, u nás konkrétně to znamenalo mimo Trojmezí a Hranice, ve městě Aš, tam totiž byly dva, nebo tři hotely, už nevím přesně.     Ve městě Hranice byl jen jeden malý hotel Praha, kde byly snad jen tři, nebo čtyři pokoje k pronajmutí a kde byl "komfort" na mnohem nižší úrovni, než třeba v Aši. 

  Platilo nepsané pravidlo, že když dozorčí důstojník roty pouštěl vojáky večer na vycházku, určil jednoho z řad mazáků jako neformálního velitele skupiny, který byl odpovědný za to, že pokud se některý z vycházkářů nacamrá natolik, že nebude schopen chůze, ostatní ho nenechají ve škarpě, ale buď ho dovlečou na rotu, nebo zavolají dozorčímu důstojníkovi a ten pro bezvládného opilce pošle vozidlo (u nás na rotě to byl vůz náhradní Poplachové hlídky). 

Dobová fotografie: vojáci ČSLA na vycházce u hostince SD Jednota.

  Dále bylo nařízeno ze shora, že pokud se některý pohraničník nevrátí včas z vycházky a neví se, kde zrovna je, že se musí vyhlásit Pohraniční poplach, zakrýt státní hranici, páč, co kdyby se voják rozhodl fouknout o vycházce na Západ, že? Podle mě to bylo velmi, velmi hloupé nařízení, protože v podstatě každý voják z roty PS mohl zběhnout komfortně během služby na čáře (což jsem i u nás v Trojmezí zažil). Inu, v druhé polovině 80.let byli soudruzi z HS PS OSH paranoidní jak Stalin a morem nedůvěry byla Pohraniční stráž prolezlá odshora dolů, tuhle dobu bychom si rozhodně idealizovat neměli, skončilo to až po listopadu 1989. Ale, to už je jiná historie. 


KVOP - OPUŠŤÁK.

Další formou odpočinku, byla možnost dostat se, neplánovaně, domů.
Tzv."opušťák" byla nenároková forma odměny, kterou voják základní služby mohl od některého z velitelů na úrovni VR a výše dostat za vzorné plnění výkonu služby, za nějaký záslužný čin, ale i třeba pokud se některý blízký příbuzný ženil/vdával, anebo, což byla smutná záležitost, v případě úmrtí v rodině. 

   A teď opět nevím, zda byl opušťák na dva, nebo na tři dny. Vážně si už nevzpomínám na tento detail.
Jen vím, že vojáci, jenž to měli domů opravdu daleko, třeba na východní Slovensko, dostávali k samotnému opušťáku ještě tzv."den na cestu", který se do samotného KVOP nezapočítával. Už ani nevím, zda na to byly nějaké tabulky, podle které se určovalo, kdo má na tento den nárok a kdo už ne. Ale, asi ano. Na vojně byly předpisy a tabulky na všechno.  

   Voják, jenž cestoval domů na opušťák, nebo dovolenou, měl nárok na jízdenku zdarma. To znamená, že mu výkonný praporčík, nebo velitel čety vypsal tzv.Přepravenku (nebo jak se to jmenovalo), na základě které (spolu s předložením dokladu - Vojenské knížky) mu na nádražní pokladně ČSAD vydali jízdenku tam i zpět zdarma.
   
   Kromě toho dostal voják od provianťáka na cestu KDP - "Kádépko", což byl umělohmotný tubus, v němž byla malá konzerva paštiky, lunchmeatu, vepřové konzervy a hovězí konzervy. Jen chci dodat, že všechny tyto konzervy byly vyrobeny poctivě, z masa, bez náhražek a chutnalo to skvěle. 


   
   Další, co voják obdržel, byly tzv."reluty". Což byly "cash" peníze, jako náhrada ze neodebranou stravu na rotě. Bylo to velmi příjemné posílení rozpočtu každého cestujícího vojáka, to snad nemusím zdůrazňovat. Výška relut se odvíjela podle počtu dní, kdy byl voják mimo pohraniční rotu. Reluty se nevyplácely jen při opušťáku, či dovolence, ale také při služebních cestách. Bylo to podobné jako v civilu, kde se tomu ovšem říkalo "diety".  



DOVOLENÁ.

   Každý voják i poddůstojník základní služby v bývalém Československu, měl každoročně nárok na deset dní dovolené. Hovořím o období 80.let, jak to bylo v 50.-70.létech mě není známo, ale docela by mě to zajímalo. Pokud se mezi čtenáři najdou pamětníci, nebo znalci vojenské historie, klidně to upřesněte v komentářích pod tímto článkem. 

    Z vyprávění vojáků i z osobní zkušenosti vím, že někdy k čerpání dovolené přišli vojáci zbytečně moc brzy. Co tím myslím? Inu to, že nastoupili jako nováčci do výcvikového praporu a po dokončení výcviku prostě dostali všichni dovolenou, náležící do prvního roku vojny, kdy odfrčeli domů k rodinám a po návratu byli rozděleni na jednotlivé pohraniční jednotky na čáru, nebo do týlu. Což bylo tak trochu na houby, protože na další dovolenou se dostali až za rok. Pokud tedy nesekali latinu a velitel roty, či praporu jim neudělil opušťák.  

  Nevím, jak to bylo jinde, ale u nás na rotě se praktikovalo to, že desetidenní dovolená se mohla rozdělit na dvě části, tedy 2x po pěti dnech. Bylo to možné, ale nebylo to nárokové. Záleželo tedy jen na veliteli jednotky PS, zda žádosti vojáka o rozdělení dovolené vyjde vstříc, či ne. Pokud to situace v ochraně státní hranice dovolila a voják nebyl potížista, co dělá průšvihy, většinou velitel roty dovolenku rozdělil a voják se tak domů podíval dvakrát za rok. A ti, co na všechno "házeli bobek" frčeli domů na deset dní dovolené vcelku. Jak říkám, takhle to bylo u nás na rotě v letech 1985-1990.
Je docela možné, že na jiných pohraničních rotách to bylo zavedeno jinak. 

Ilustrační dobové foto: hlídka PS ve vlaku ČSD (70.léta).

   Už jsem se tady zmínil o paranoidním chování důstojníků z nejvyššího velení PS v Praze. V této souvislosti, s tématikou dovolených, si vzpomínám ještě na jedno stupidní nařízení. 
   
   Než voják odfrčel na dovolenou, musel s ním velitel čety (tedy i já) provést tzv."pohovor", jehož obsah se písemně zaznamenával do "kádrových materiálů" vojáka a kterýžto provedený pohovor musel dotyčný voják podepsat. 
   
   Co bylo obsahem? Mimo takových těch úliteb pro VKR, kdy byl voják poučen, že během dovolené se nesmí stýkat s občany západních zemí a že nesmí nikomu prozrazovat jakékoliv informace o systému ochrany a technického zabezpečení státní hranice (OK, vojenské tajemství, to je myslím v pořádku, tohle platilo jak pro PS a ČSLA, tak i pro vojáky Bundeswehru či US.ARMY), ale i to, že má zakázáno řídit motorové vozidla :-) To myslím vážně, fakt jsme je takto museli poučit a já dodnes nechápu proč. Pokud měl voják platný řidičák, proč by si třeba nemohl od otce půjčit auto a jet si někam vyjet třeba s přítelkyní? 

   A ještě byl jeden, také velmi absurdní zákaz. V létě se voják musel poučit, že pro něj platí zákaz koupání ve volné přírodě. Na veřejné koupaliště voják mohl, ale co tam, kde koupaliště nebylo a lid se čachtal kdesi v rybníku, řece, nebo v jezeru? To jako voják měl sedět na břehu a jen koukat? Ach jo... Nekecám, v letech 1985-1989 jsem to jako velitel čety zažil. 


VOJENSKÁ HLÍDKA - LÍTAČKA.

   Ještě jednu záležitost, v souvislosti s volnočasovými aktivitami a dovolenkami, nechci pominout.

   A to je fenomén Vojenských hlídek (někde také tzv.Kázeňských hlídek), které patrolovali většinou na větších nádražích (Hlavní nádraží Praha by mohlo vyprávět), nebo v těch městech, kde byla větší vojenská posádka, například Plzeň, Košice, Olomouc či Louny ("Louny, Louny, vojna pro blbouny" říkávalo se). 
   
   Vojenskou hlídku, zvanou "lítačka", tvořili v drtivé většině vojáci ČSLA. Jednalo se o trojčlennou hlídku, které velel buď důstojník, ozbrojený pistolí (někdy i poddůstojník či tzv.absolvent) a dva vojáci, vyzbrojeni bodáky od samopalu. Na rukávech měli červený pruh látky s bílým nápisem Hlídka. Tato patrola byla buď pěší, anebo někdy používala vojenské vozidlo UAZ s označením ČSLA (trikolora v kruhu), případně vozidlo Škoda 1203 s vojenskou SPZ a označením nápisem Hlídka/Hliadka. 

Dobové foto: vojenská hlídka ČSLA v ulici posádkového města.

   Tahle, mezi vojskem velmi neoblíbená trojka, měla za úkol dbát na řádné chování cestujícího mužstva v zeleném a dohlížet i na vojáky, jenž jsou na vycházce či dovolené. Hlídka ověřovala i vojenské doklady, zda má kontrolovaný voják zapsánu vycházku, dovolenou či služebku, zda tedy neopustil svémocně útvar dírou kdesi v plotě. Dále patrola kontrolovala ústrojovou kázeň, ostříhání, oholení a oblíbeným terčem hlídky byli i vojáci, co se nabumbali přes míru alkoholu. Kdo je opilý a kdo ne záleželo na uvážení velitele patroly. Nějaké alkohol-testery neexistovaly a skleněné trubičky s balónkem, do nichž se foukalo měla povětšinou jen dopravní policie (tedy, Veřejná bezpečnost) a hlídky Sboru národní bezpečnosti. (Pokud se mýlím, tak mě opravte). 

   Zadržení provinilci byli eskortováni na místní vojenský útvar, kasárna ČSLA. Zajištěný voják putoval do posádkového vězení a o jeho poklesku byl informován velitel, či dozorčí jednotky, z níž provinilec pocházel. Velitel jednotky pak musel pro dotyčného poslat Eskortní hlídku, která jej převezla buď na jednotku, nebo do místně příslušného posádkového vězení. 

   U nás v Chebu, na 5.bPS (PS 8842) to byly legendární "Bandasovic lázně", kde si krátkodobým výkonem trestu 3 - 21 dní vězení prošli stovky, možná tisíce pohraničníků, pikajících za své prohřešky proti vojenským předpisům a "dýnstreglamá".  

Dobové foto: voják ČSLA odcházející na vycházku u stanoviště dozorčího roty.

  Protože mezi ČSLA a Pohraniční stráží (VMV, HS) panovala odvěká rivalita, Vojenské hlídky si účelově a velmi rády zgustly na pohraničnících, byť i jen za nějakou drobnost. Jistě si to umíte představit. "Kdo chce psa bít, hůl si najde". 
   
   Jeden čas platilo, že Vojenská hlídka ČSLA nesměla pohraničníky kontrolovat, neboť ČSLA patřila pod Ministerstvo obrany a Pohraniční stráž pod Ministerstvo vnitra. VH mohla, teoreticky, pohraničníka kontrolovat jen tehdy, byl-li její součástí příslušník VB/SNB, jenž, coby policejní orgán, patřila také pod Ministerstvo vnitra. Pak to ale bylo zrušeno. Období nevím a nepodařilo se mě to ani dohledat přes Google. 

Dobové ilustrační foto: vlak ČSD na nádraží.

   Jak tedy, aspoň na nádraží, mohl pohraničník uniknout Vojenské hlídce ČSLA? Jednoduše, ale ne každý o tom věděl. Patrola totiž měla přísně zakázáno chodit na perón (na nástupiště). Bylo to z toho důvodu, aby nějaký voják na perónu, spatříce hlídku, nezpanikařil a ve snaze uniknout, nechtěl přeběhnout kolejiště, kde by jej mohl usmrtit náhodně přijíždějíci vlak. 


   Na peróny mohly jen hlídky Ozbrojeného sboru ochrany železnic (OSOŽ), což byla něco jako nádražní policie, která ale nepatřila pod Ministerstvo vnitra, ale pod Federální ministerstvo dopravy. Je logické, že OSOŽ (SOOŽ) měla jiné starosti, než šikanovat cestující vojáky.

Ilustrační foto: nárameníky nadporučíka OSOŽ (SOOŽ).

  To je k tématu, který jsem zde publikoval, vše. Na nic dalšího už si nevzpomínám :-) 
Ale, jak už jsem napsal, v komentářích mě opravte, doplňte, pochvalte a kritizujte. Samozřejmě, uvítám i vaše vzpomínky, neboť každý, kdo byl na vojně v časech ČSSR, musel, aspoň občas, cestovat domů, nebo jít na vycházku.     


VÝZVA BÝVALÝM POHRANIČNÍKŮM I VOJÁKŮM ČSLA: 

Máte nějaké vzpomínky na dobu své vojenské základní služby (u důstojníků z doby služebního poměru), které se nějakým způsobem vážou k tématice těchto webových stránek? Chcete se také podílet na tvorbě weblogu Pohraničník? Vybavujete si příběhy z vojny? Veselé, smutné, dobrodružné, poučné, nebo s tématikou "tajemno"? 

Ozvěte se prosím na moji e-mailovou adresu:  pohranicnik@gmail.com 

Vaše příběhy a vzpomínky velmi rád publikuji. Nelamte si hlavu z gramatiky či větné skladby, pokud nemáte spisovatelské nadání, text upravíme tak, aby byl publikovatelný,
důležitý je samotný příběh, ne forma, v jaké své vzpomínky zašlete. 
Nabídka spolupráce platí stále! 
Děkuji :-)    

STŘÍPKY VZPOMÍNEK - TENTOKRÁT JINAK

V době, kdy publikuji tento článek, je adventní čas, doba před Vánoci. A tak jsem si řekl, že by bylo vhodné dát na weblog nějaké příjemné čtení, takříkajíc oddychovku. Vzpomněl jsem si, že už pár měsíců mám v archivu uložené nějaké texty, které mě posílal kamarád, kolega od PS - Jirka. 

Své vzpomínky, formou velmi krátkých textů, mě Jiří posílal během měsíce září a října 2019, časem se tyto střípky vzpomínek nashromáždily a teď, v prosinci, mě připadá vhodná doba ke zveřejnění. 

Takže, uvařte si šálek vonného mocca, udělejte si čaj, nebo svařák, případně nalejte sklenku dobrého vína či stakan velejemné pálenky a dejte se do čtení. 


Jak je všeobecně známo z dob T.G.M. hraniční pruh má být čistý a prostý všech překážek v šířce tří metrů.

 

FOTO: hraniční pruh na státní hranici ČSSR - BRD

Říká se však, že kdesi kdysi stála hospoda, kdy výčepem procházela státní hranice. Na západě se čepovalo bavorské a na východě české pivo. Možná bylo, možná nebylo.

Ale co bylo určitě? 
Místo na státních hranicích, kde docházelo k burze informací mezi Bavorskou hraniční policii a Pohraniční stráží. Stane se třeba, že když muži zákona najdou vzájemné pochopení ze služby na hraničních přechodech. A to se tenkrát stalo. Vzájemné důvěry se rozhodnou využít vysoce postavení páni. 

A tak, když bylo potřeba, vyrazil náš major o výšce dvou metrů a váhy něco kolem 160 kg. Teda nepřehlédnutelný. Zvlášť když měl batoh.

V tu chvíli vyšel také německý policejní úředník (Polizeibeamter). A jako na potvoru si sedli zády ke stromu, který, nevím jak je to možné, zůstal v hraničním pruhu. 

Otevřeli pivo, kořalku, vybalili něco k snědku a v družném pohovoru poseděli. Každý dostal informace, které se smělo "prodat" a pokyny, jaké informace má "koupit". Fungovalo léta k plné spokojenosti pánů v Praze i v Mnichově. Nikdy se nesmělo říct jak informace byly získané, ale, za "tepla" se využívaly. 

Při jedné mé pozdější cestě, v bavorském Chamu, jsem zjistil, že ač doba trhla oponou, tito dva pánové se stále na pivu scházejí.Už nikomu nemusí nic hlásit a oba ví, že šlo poctivý obchod,tak tedy, proč by se na sebe mračili?

* * * * *

  Jako "vedlešák", ke své hlavní funkci, jsem se stal zástupcem hraničního zmocněnce na hranici s NDR, v úseku Západočeského kraje. Nebylo mi čtyřicet, byl jsem major. Mým protějškem byl generálporučík. Sedmdesát let.

  Prostě jsem byl proti němu ucho, ucho, ucho. Mým štěstím bylo, že na Úsekovém oddělení sloužil německý rodilý mluvčí, později můj vážený kolega, bez kterého jsem se prostě neobešel. Znal i Egerland (Chebsko). O čemž se oficiálním tlumočníkům Federálního ministerstva vnitra mohlo jen zdát.
   
  Co se stalo při prvním setkání. Pepa, zde uvedený můj kolega, jen co promluvil, pan generál okamžitě zbystřil, přerušil jednání. Pepu si vzal bokem a dlouze a opravdu dlouze spolu hovořili. Soudruhovi generálovi bylo jasné, že Pepa je rodilý Němec. Nemohl jenom pochopit, že on, jako Němec, slouží bez problémů v československé ozbrojené složce.

Nutno podotknout, že následují jednání, možná pro výše popsané, byla naprosto srdečná. 

* * * * *

Franta přišel na oddělení z pasové kontroly v hodnosti kapitána, ve věku kolem padesáti let. Dostal "speciální" pracoviště, kam bylo možné dostat se přes kuchyňku. Vznikla tak "zašivárna" kam se chodil ukrýt i velitel brigády, aby s Frantou zafilozofovali o životě a tak vůbec.

Frantovo výtvory jsem dostával ke kontrasignaci, než byly postoupeny dál. Všiml jsem si, že hodnost píše "Kpt." a ne "kpt". 
Ptal jsem se proč? Odpověď: "Hodnost kapitána mám sedmnáct let a ta časem nějak povyrostla na velké Ká". 

Po všech dotazech bůhví kde všude jsem se dozvěděl, že na hodnostní postup nemá Franta nárok. Absolvoval sice vojenské učiliště, ale toto vzdělání nebylo postaveno na úroveň maturitního. Takže nic.

Jednou za dva roky se zpracovávalo komplexní hodnocení, které jsem, jak jinak, musel zpracovat. Mimo jiné byl stanoven úkol, kam se hodnocený měl ubírat. Na mysl mi přišel ruský spisovatel Gogol a jeho "mají univérzitěty". Prostě Franta měl vystudovat vysokou školu studiem života. 

Náčelník, když to viděl, tak ječel. Zpupně jsem odvětil, že nic předělávat nebudu, on má sekretářku. Asi poslechl, myslel jsem si, protože bylo ticho. Pak si mě přeci jenom zavolal do kanceláře a potutelně mě vybídl ať si Frantovo hodnocení prohlédnu. Valil jsem bulvy. Mnou navržený úkol podepsal nejen velitel brigády, ale i generál Šádek.

Využili jsme jedné návštěvy velitele brigády u Franty v "noře". Začali jsme rozvíjet teorii jak je Franta moudrý člověk, který snad absolvoval vysokou školu studiem života. Velitel nadšeně přikyvoval. Tak jsme před něj předložili komplexní hodnocení Franty s konstatováním, že zadaný úkol splnil. Když velitel viděl svůj podpis tak stuhnul. Ale pak se rozřechtal, až mu slzy tekli - "von to podepsal i Šádek!"

Ale pak bylo zase ticho a klid před bouří.   

Byl hnusný listopadový den, samé spadané listy a vlhko vůkol. Všichni byli už pryč. Seděl jsem ve své kanceláři, protože se mi nechtělo k mé rozhádané ženě. Franta, jako šťastně rozvedený, také nikam nespěchal. Ticho rozřízlo telefonické zvonění a podle kontrolky přímo od velitele brigády. "Je tam ještě Franta"? ""Jo, sedí v noře". "Tak ať nikam nechodí a ty přijď ke mně"! Stalo se. 

"Hele, když jste si utahovali ze mně, tak teď vám zatnu tipec" 
"Právě jsem dostal od Šádka rozkaz, že Franta je povýšen na majora".
"Tak ho přiveď".

"Franto, mám tě předvést před velitele brigády". 
"Copak, copak, co jsem provedl"? 
"Utopil jsem žáka základní školy nebo jsem spáchal jiný hrdinský činů? 
"Nevím, ale snad dostaneš hodinky". 
"Jéééé, těch já mám..."

   Jsme před velitelem brigády. Ten bez okolků vypálil text kádrového rozkazu o povýšení. Při pohledu na Frantu jsem se opravdu bavil. Býk na jatkách, který právě obdržel smrticí ránu. Nohy roztažené, ruce roztažené, prsty roztažené, huba na plno rozevřená, oči vyvalené. A nikde ani hlásku. 

   Velitel přistoupil, dal Frantovi výložky majora, poklepal po rameni a řekl: "Příště abych tu měl doktora". "Ale lidskýho, ne toho co máš vedle sebe".
"Tak běžte chlapi".

   Na cestě do "nory" říká Franta: "Tos mi nemohl něco říct?"! 
"Franto nemohl, to sem si nemohl nechat ujít". 
"Víš co mě to stálo nervů"?

Druhý den byl pátek a ranní nástup velitelství brigády na nástupišti. I my tam chodili v uniformách. To ráno přišel Franta v uniformě, na náramenících hodnost majora. 
Kolegové chodili okolo. "Franto na tobě je něco divnýho".
Ale až na apelu jim došlo, po oficiálním vyhlášení, že Franta je major.

Poznámka: Do výslužby odcházel v hodnosti podplukovník.

* * * * * 

FOTO: hraniční tabule BRD.

   Vojenská kontrarozvědka měla vždy pochopitelný strach z úniku informací, nebo ze zrady. Jenomže, normální život na hranicích chce běžné vztahy, studená válka sem, studená válka tam. Dnešní, tzv.Pražská kavárna občas blábolí o "zemi nikoho". To je prý území mezi "dráty" a skutečným průběhem státních hranic.

   Samozřejmě nesmysl. Za "dráty"  byla spousta pastvin a na nich mnoho jalovic a býčků. Přes den, přes noc. Někdy se skot vyplašil, někdy jen z "plezíru" šel na návštěvu do Bavorska.

   

   Ráno měl zástupce hraničního zmocněnce, což byl příslušný náčelník Oddělení pasové kontroly, nótu "na krátko" na stole. Zástupce velitele brigády si nechal nahlásit škodu. Něco kolem 1.200,- DM. Kde by Státní statek sehnal devizy? Jak dlouho by to případně trvalo? 

Náčelník OPK se tedy zeptal, kolik by v Bavorsku stál pytel pšenice. Po přepočtu bylo jasné, že by škodu bylo možné uhradit malým valníkem obilí. Bavorský sedlák spokojený, Státní statky otřely zpocené čelo.

   

   Posledním problémem však byla západoněmecká ZOLL. Protože však na obou stranách hranice byli rozumní "sedláci", Bayresche Grenzpolizei se s pohraničníky dohodla. 

V době kdy ZOLL byla mimo službu, na "čáru" přijel rychle jedoucí traktor s valníkem, a zaměstnanci statků přeložili pytle na přistavený německý valník.

Důstojník PS se vojensky pozdravil s příslušníkem německé BGP a nad mezinárodním konfliktem se zavřela voda.  




* * * * * 

FOTO: varovná tabule na státní hranici DDR.

  Události na státních hranicích s NDR jsme operativně řešili na místní úrovni. Jako vytečení škodlivé látky na přechodu Bad Brambach, kdy tam zajížděli naši, tehdy požárníci. Udržování přechodů pro mimořádné události, atd, atd.

  Jednou, na plánované schůzce s mým protějškem z NDR se stala "nesmírně vážná událost". Z mého pohledu "krávovina", protože dobytek seběhl z území ČSSR do Saska. Pan generálporučík měl hlavu v "pejru". Kde tak narychlo sehnat veterináře, kamiony k přepravě přes hraniční přechod cca 50 km vzdálený? A co opatření na hraničních přechodech?

  Můj protinávrh, po zkušenostech z Bavorska, byl: zahnat zpět, škodu zaplatit v naturáliích. Mohu rozhodnout sám a na místě. On, že musí projednat s Berlínem.

  Požádal jsem o odklad jednání na pozdní odpoledne. Odjel jsem do Chebu, volal na odbor Federálního ministerstva vnitra. Vzala jakási kapitánka s milým hlasem a jiskřivým smíchem. Vysvětlil jsem, ona pochopila. 

  Za dvě hodiny mi volala, že Berlín souhlasí. Zajistil jsem si, aby se na místo útěku krav dostavili odpovědní zaměstnanci statků . Všichni jsme přišli na místo, Němci nahnali krávy k nám, naši je kvapem hnali dál do vnitrozemí, němečtí a naši statkáři se dohodli na vyrovnání škod. Hotovo.

* * * * *

   Jednu dobu se Američané chovali dost neurvale. Vrtulník Cobra učinil přelet nad plukem ČSLA v Domažlicích a rychle zmizel mezi kopci. Při druhém přeletu na vrtulník vyrazila naše stíhačka. Jenomže ta spíš měla problém udržet se nad naším územím a Cobra bez nesnází uletěla.

   Při dalším pokusu Cobry přiletěl náš letoun Delfín. Byl rychlejší než Cobra, letět mezi kopce mu nečinil problém. Z palubních zbraní vypálil dávku, která se zaryla pod Havraní vrch. Americký pilot měl dozajista problémy s neposkvrněností spodního prádla. Vícekrát se už nad naším územím neobjevil :-)

FOTO: americký vrtulník Cobra.

Napadlo nás něco vyzkoušet. 
  
  Do té doby nám byly přidělovány vrtulníkové oblety z letky FMV. Využívaly se k bezduchému kopírování "drátů". Pravda, každé porušení bylo z výšky dobře vidět.
  Nyní jsme se rozhodli využít vrtulníků k monitorování situace přímo na "čáře". Zároveň jsme aktivizovali náš odposlech, abychom znali ohlas složek ochrany státních hranic na bavorské straně. Znali jsme čas našeho průletu, čas hlášení hlídek protivníka a tak s porovnáním hlášení odposlechu jsme odkryli stanoviště skrytých hlídek.

Americká Cobra nás sice doprovázela, ale v uctivé vzdálenosti. Armáda totiž v té době obdržela nové "vzteklé" vrtulníky a ty se občas kolem trasy našeho letu objevovaly. Nutné konstatovat, že byly tak šikovně konstruovány, že z pohledu ve vzduchu z nich byla vidět jen úzká čára. 

* * * * * 

   Náčelník správy jednou prohlásil: "Franto, ty kdybys nic jiného nedělal a jen byl, tak jsi pro oddělení požehnáním". Měl pravdu. S náčelníkem jsme kolem sebe  obíhali jako dvě planety. Nebylo nic jednoduché, jiskry sršely. Ale, ve výsledku bylo oddělení velice úspěšné a profesionální. S náčelníkem jsme se celý den hádali. Pak nás vzal Franta do hospody a za 15 minut jsme se dohodli.

  Franta byl fenomenální i v tom, že každou stresující situace v sobě přetavil, dal věci jiný úhel pohledu, přidal zakončení. A všichni nám záviděli cože krásného jsme opět prožili.

Samozřejmě jsme mu nic neodpustili jako příklad:

   Franta byl rozvedený a tak se občas nějaká ta přítelkyně objevila. My říkali, že nastala fáze divokých telefonátu. Pak přišla fáze: "vezmi mi ten telefon". 
"Prosím, Franta ...(gestikulace nejsem tady) tu není". 
"Kde je?" 
Franta šeptá " Jsem ve vyhnanství".
"Mladá paní, je ve vyhnanství, tady na služební cestě v Rozvadově". 
"Jak dlouho"? 
Franta vztyčuje tři prsty. 
Údaj té paní hlásím, slibuji, že Frantu budu pozdravovat.

Za chvíli Franta leze do skříně, balí a žádá mě o auto.
"To víš, já půjdu z práce a ona bude u brány, anebo se u mě bude večer svítit".
"Nic,jedu do Rozvadova".

Moc se mi líbilo Frantu nenásilně posílat na několik dní do Rozvadova. 
S prázdnou se nikdy nevrátil.

* * * * * 


  Výskyt hlídek Spolkové ochrany hranic (BGS) jsme museli znát, protože při přechodu čáry by jim, naší lidé (zpravodajci), padli přímo do náruče. Málem se nám nepovedlo vypustit do Bavorska člověka odněkud z rovníkové Afriky. Právě, když měl překročit hranici, zjistili jsme, že na směru jeho postupu zaujala skryté stanoviště hlídka ZOLL, 
Ovšem po jejich odjezdu bylo bezpečno a "náš" člověk se mohl vydat dál.

FOTO: Hlídka německé BGS na státní hranici.

  Jindy jsme měli vysadit agenta jiného spřáteleného státu. 
V úkolu však měl "ilegálně" překročit státní hranice. Kdybychom zorganizovali vše kolem akce na státních hranicích pod signálem "proryv", to by se nám velitel brigády pěkně poděkoval za "díru". Při solidaritě k veliteli jsme udělali vše jinak.

  Milého "kamaráda" jsme naložili v Plzni. Ukázali jsme mu místo, kde si vzal "stopa"a cestou jme ho upozorňovali na důležité zajímavosti v terénu.
  Vystoupil na Přimdě. Pozorně si prohlédl kamion a řidiče TIR z Německa, který tankoval. Přestoupil do UAZu a ověřil si, jak postupoval terénem, aby se vyhnul kontaktu s lidmi. Náhle byl před dráty. Nechápavě se díval. Ukázal jsem mu izolátor a vybídl, aby se pozorně na stěnu podíval. Pochopil, že nikde na stěně izolátory nejsou, čili žádné vysoké napětí.

FOTO: signální stěna v hraničním pásmu.

Další úkol byl vysvětlit, proč ostnaté dráty na stěně jsou souběžné. 
Pochopil, že by mohl vyvolat zkrat. U sloupu jsme vodiče vytáhli i se skobičkami z původního připevnění a přiklepli cca 2 cm nad přízemní vodič. Tak jsme postupoval nejdřív dolů a pak nahoru až vznikl kosočtverec a tím "kamarád" proskočil. Vodiče jsme uvolnily. stopy společné zahladili smrkovou větví. Dostal pokyn přihlásit se německé policii, co nejdřív na území NSR a způsob překonání pak podrobně popsat vyslýchajícímu úředníkovi.

Bylo nám jasné, že brigáda nebude mít "díru" a Němcům bude naprosto jasné, proč nedošlo k vyhlášení poplachu na české straně. Přidanou hodnotou pak byla naprostá důvěra v prostředí kam byl "kamarád" vyslán.

Bylo nám to později potvrzeno ve velice srdečném poděkování z vysílající rozvědky.

* * * * * 

  Každoročně bylo dohodnuto překračování státních hranic z bavorského Waldmuenchenu na českou stranu, pod horu Čerchov, za účelem čištění studní. Němci prostě brali vodu z Čech a museli za ní platit.

   Nelíbilo se to tehdejšímu představiteli mnichovského prezidia Bavorské hraniční policie, panu Enderovi. Zjistil, že obdobně teče voda z Bavorska do Chebu. Chtěl vzájemný zápočet a stále nechtěl pochopit, že Cheb čerpá vodu ze svého vlastního zdroje v tzv. "Chebském lese". Bavorská vláda sice zakázala, aby oprávněný vlastník se svým majetkem nakládal, ale vodu si odstřihnout netroufla. Pan Ender byl i v chebské archivu, ale s věcí nic nezmohl. Voda ze studní pod Čerchovem byla zpoplatněna, ta chebská ne.

Chebský les "propadl" nadaci až v poslední době, díky slabosti chebského zastupitelstva. 

* * * * * 

  Mnoho českých spisovatelů a malířů v dobách národního obrození popisovali s nadšení vlastenectví Chodů. Ve skutečnosti šlo o pevnost vztahů uvnitř chodských klanů a rodin. 
I v socialistických dobách toto pevné sevření trvalo. Například obyvatelstvo Domažlic natvrdo rozlišovalo mezi Onďáky, Náplavou a Ksindlem. 

Onďák = prarodiče prarodičů na místním hřbitově.
Náplava = přiženil se/přivdala se. 
Zbytek obyvatelstva řádně přihlášeného byl Ksindl, který většinou bydlel na Kozinovo poli.
  
A tak my, Ksindl, vědomí si, že vše podpultové v Domažlicích pro nás není a tak jsme nakupovali jinou cestou. 

FOTO: Domažlice (ČSSR).

Venca, jinak řečený "Obchodní příručí " nevynechal  jediný obchod. Neopomenul ani domažlické náměstí. V železářství chtěl nějakou drobnou součástku k vodovodní baterii. Paní prodavačka navrhla ať si koupí celou baterii. Pak se rozpovídali a když prodavačka zjistila, že Venca bydlí na Kozinovo poli, na chvilku odběhla dozadu a požadovanou součástku přinesla. 

Na dotaz mého kolegy, "kolik platím", odvětila, že není možné platit za něco, co nemají. 
"Tak kde jste to vzala"? 
"Vymontovala z baterie". 
"Ale ta je teď vadná". 
"Jistě, budu ji reklamovat". 
A pak řekla tu památnou větu, kterou si budu pamatovat celý život, která mi nesčíslně pomohla když jsem si ji v duchu opakoval:

"MY, KSINDL, SI MUSÍME POMÁHAT" :-)


* * * * * 

  Problém migrantů není věcí poslední doby. Před rokem 1990 došlo několikrát k zadržení migrantů z Indie, kteří si chtěli vyšlápnout přes "zelenou" hranici, ve skupinách přes padesát osob a byli pochopitelně zadrženi. 

  Pak mnoho a mnoho papíru bylo popsáno, aby nakonec skončili na Ruzyni. Ne v base, ale na letišti, odkud byli odesíláni mimo území ČSSR. 
  My, jako pohraničníci, bychom neměli problém, kdyby imigranti klidně pokračovali dál, protože měli víza opravňující k opuštění ČSSR. Jen zvolili jiné místo než hraniční přechod k tomu určený. Což bylo z principu nepřípustné.

  Indové tedy zvolili jinou metodu a zavčasu z vlaku nevystoupili. Míč byl na naší straně. Víza k opuštění republiky měli, byli na oficiálním hraničním přechodu na odbavení, ale neměli německá víza. 

"Nemůžeme je dál pustit, protože nám je Němci vrátí". 
"Co je nám do Němců, ať je raději vrátí Němci, než je mít "na zelené". 
"Poradím jim, až vlak bude před státními hranicemi, ať pasy vyhodí z okna vlaku".

 Za dvě hodiny Němci hlásili, že od nás přijela skupina Indů, že je nám vrátí. Naše odpověď byla, že samozřejmě, pokud odbavovacím razítkem z Chebu bude potvrzeno, že od nás hranice skutečně překročili. Žádný takový doklad nebyl předložen a  tudíž nebyl důvod Indy převzít.

Ilustrační dobové foto: Pasová a celní kontrola na hraničním přechodu mezi ČSSR a BRD. 

Asi dva měsíce byl klid. 
Pak hlášení z hraničního drážního přechodu:"Máme tu další skupinu Indů, udělat jako posledně"? Jak jinak.

Ovšem stala se chyba. Pasy padaly na německé území. Hlídky Bavorské hraniční policie prohledávaly okolí železniční tratě a pasy úspěšně našly. Vítězoslavně nám pasy předaly a Indy nahnaly na hraniční most. Ti posedali a vyhlásili, že nehnou. Už byl listopad, v noci pěkná zima, oni v sandálech a oblečení jen nalehko. 
Provoz na hraničních přechodech byl zastaven. Užití jakéhokoliv násilí jsme Němcům odmítli. Jim a nám bylo jasné, že drsnost podmínek pracuje za nás. Přivezli jsme várnici čaje, s tím, že snídaně je připravena v budově na naší straně.

Za dvě hodiny se šli najíst a autobus je odvezl do pražské Ruzyně na letiště. 
A odtud byli rozeslání do světa.

Jen jedno nechápu - kde byla masmédia, aby referovala, jak jsou k nám z Bundesrepubliky zpět nahánění lidé toužící po svobodě?    

* * * * * 

Mnoho se nyní hystericky hovoří o útocích psích smeček na volno. Osobně vím jen o jedné, na Bystřici. Psi byli v kotcích mimo rotu a vyráželi na zásah na základě akustického nabuzení od dozorčího roty.

Naše zkušenost byla taková, že do prostoru krytého tímto způsobem, vnikli čtyři Poláci. Psi byli vypuštěni a do prostoru ihned vyrazila Poplachová hlídka a možný směr pravděpodobného postupu byl zajištěn Skupinou překrytí.

Když "poplachovka" na místo dorazila, naskytl se ji zábavný pohled. Poláci stál k sobě obráceni zády a snažili se do kroužících psů kopat. Psi se evidentně bavili. Zábavu jim pohraničníci zrušili, psi zavřeli do kotců a Poláky převezli na rotu k zahájení úkonů trestního řízení.

Psům ani Polákům se nic nestalo. Důležité bylo, že pohraniční rota v obtížném prostoru získala čas.

Samozřejmě jsme se snažili situaci vyhodnotit. Aktivizaci psů prováděli vojáci v uniformách. Čili, psi byly vycvičení na vojáky a ne na civilní osoby.

   Také se u těchto psů více projevila jejich přirozenost. Jako šelmy pronásledují utíkající. Kdo se zastaví přestává být kořistí. Pokud se člověk zastaví, sedne si, hlavu mezi kolena, tak psi budou sedět a čekat až přijede hlídka. Kdo se psy aktivně bojuje, je prohrávající. Stejně tak, kdo se zastaví na varovný výstřel je v bezpečí. Kdo neuposlechne, bývá zasažen.

Platí i dnes. Policie ČR, když může, pálí bez zaváhání i za cenu, že jsou poškozené nezúčastněné osoby (spolujezdkyně), jak víme ze zpravodajství.

Ilustrační foto: demarkační hlídka PS na hranici ČSSR - BRD.