KROKY - HOROR V TROJMEZÍ

    Pokud se zpětně ohlédnu za vzpomínkami a příběhy, které souvisí s pohraniční rotou v Trojmezí (1.rPS Trojmezí - 5.bPS Cheb), vidím, že zde bylo téměř všechno, tím myslím témata, jako bylo zběhnutí pohraničníka na Západ, nebo naopak zadržení narušitelů státní hranice v úseku trojmezské roty, story o tom, jak jsem, coby mladý důstojník chodil (nelegálně) přes čáru na pivo do Německé demokratické republiky, vzpomínky na to, jaké jsem způsobil mimořádné události, jsa bujný a neklidný mladík, vzpomínky na setkávání s americkým, či západoněmeckým protivníkem přímo na státní hranici, ale i tajuplný příběh o incidentu s UFO v oblasti hraničních mezníků HM3 - HM4/4, či duchařský příběh jenž se odehrál na starém sudeťáckém hřbitově nedaleko objektu pohraniční roty. 

    Nedávno jsem přemýšlel, jaký další příběh, z doby služby na 1.rPS Trojmezí bych vám, milým čtenářům, přinesl. Ale víte, jak to je. Od časů, kdy jsem nosil uniformu PS (1981-1992),ať už jako pohraničník, nebo "četník" na polské čáře, uběhlo cca 30 let. Jsem starý, opelichaný kocour a paměť mě už zase tak neslouží, jako kdysi. 

   Říkal jsem si, že bych tedy přebral story od jiného pohraničníka, ale zrovna nikdo na adresu redakce weblogu Pohraničník, žádný příběh neposlal. Nicméně, před pár dny jsem si v aplikaci Whatsapp písmenkoval se svojí brněnskou kamarádkou Hankou (která, mj.provádí pro web Pohraničník korektury a překlady z anglického jazyka do češtiny) a ta na mě naléhala (ach, ty ženy, vědí jak na opelichané kocoury), abych se pochlapil a opět něco napsal. V té chvíli jsem ale netušil o čem bych měl psát, hlavou se mě proháněl jen vítr, byl jsem jak Homer Simpson. 

   Teprve až dnes v noci, kdy mě opět trápila nespavost, jsem si náhle vybavil jednu vzpomínku, která je dost strašidelná, divím se, že jsem na ni zapomněl. Nakonec ale letmý polibek paní Můzy způsobil, že se o tento vskutku děsivý zážitek s vámi, prostřednictvím weblogu Pohraničník, podělím.  

    Zážitek, o kterém vám teď budu vyprávět, se odehrál v roce 1986, ke konci léta, na počátku podzimu. V té době už jsem byl, coby velitel čety, ve výkonu služby jeden rok. Hodnost rotmistr (tzv."pošťák"), věk 19 let, nevycválaný a bujný mladík, který si pramálo dělal z rozličných nařízení, rozkazů a jiných "dýnstreglamá", zato jsem rád podléhal ideologické diverzi, zejména poslechem hudebních rozhlasových stanic Bayern 3, RIAS 2, Radio Luxembourg, či AFN Europe (zvláště trestuhodné, páč se jednalo o hudební vysílání pro vojáky US.ARMY ve Spolkové republice) a také sledováním vysílání západoněmecké televize ARD, ZDF a BR, kde jsem se díval na různé hitparády a videoklipy (možná si někdo vzpomene na legendární hitparádu "Formel Eins", vysílanou v pondělí na BR). Taktéž jsem holdoval sledování reklam (Werbung), čímž dělal jsem si iluze o tzv.pozlátku kapitalismu. 

   Vůbec nejraději jsem měl ale americké filmy, jenž se hojně dávaly na ARD a ZDF. Zde jsem poprvé uviděl pár epizod filmu James Bond, myslím, že to byl Goldfinger a Milostné pozdravy z Ruska (za tohle by mě soudruzi z VKR jistě nepochválili), spoustu akčních a válečných filmů, o kterých, v časech reálného socialismu, neměl běžný proletář v ČSSR ani tušení. V roce 1986 nebylo v Československu, až na malé vyjímky, po videorekordérech a filmech na VHS, Beta či V2000 ani vidu, ani slechu.

   Moc rád jsem měl sci-fi a hlavně horory. Pravdou je, že  žánr hororů se na veřejnoprávní západoněmecké televizi moc neobjevoval, spousta filmů mě asi i unikla, neboť programové schéma ARD, ZDF, či BR3 bylo v Československu nedostupné. Jedna z možností, jak se dozvědět program na týden, byl víkendový ranní pořad Videotext fuer alle, kde byl text s programem odvysílán. Díky tomu jsem ale naopak mnohé horory viděl. Nejděsivější byly americké filmy o vlkodlacích. Huh, ty temné lesy, kvílení vlkodlaků, úplněk, zoufalá snaha oběti utéci, jenž většinou nedopadla úspěšně a tak sem tam byla nějaká prsatá blondýnka, ve vedlejší roli, napadena a zakousnuta huňatým monstrem :-) Ve finále poté hlavní hrdina, vyzbrojen střelnou zbraní, odvahou a municí se stříbrnými střelami, posvěcenými místním pastorem, poslal vlkodlaka tam, kam patří, do věčných lovišť.   

Ale, zpět do úseku 1.rPS Trojmezí.

Operační mapa - úsek kolem HM1/1 a HM3

   Onoho večera, kdy odehrál se můj děsivý zážitek, byl jsem určen velitelem roty do služby Prověrkové hlídky. Na tzv."čmuchy" jsem byl velitelem, či politrukem, posílán relativně často, neboť jsem v té době ještě nebydlel ve městě Hranice u Aše, ale v objektu pohraniční roty. V té době už jsem byl dávno uznán způsobilým, chodit na noční Prověrkovou hlídku sám. Vyjímka byla jen, když jsem šel, společně s kynologem roty, nebo starším psovodem, dělat aktivizaci služebních psů za dráty, což bylo hlavně u stanoviště Bunkr-2, kde byla tzv. smečka, někdy se také říkalo "sup", ti, kdož sloužili na čáře, nejen v Trojmezí, vědí. 

   Jak už jsem psal, můj přístup k dýnstreglamá směle může se označit jako laxní. Proto také odcházel jsem do terénu, sice vyzbrojen samopalem Sa-vz.61 , ale jen 10 ks nábojů v krátkém zásobníku, neboť sumku s dalšími 40 ks střeliva se mě tahat nechtělo, aby mě to netížilo na opasku. 

    Ze stejného důvodu jsem si nevzal ani radiostanici RF-10, páč, kdo by se s tím krámem tahal, že? Místo pořádné svítilny jsem si dal do kapsy jen malou baterku, která svým tvarem i hmotností připomínala dnešní smartphone. Dostal jsem ji kdysi od mého otce, byla na čtyři tužkové baterie, dvě a dvě AA, když se vybil jeden pár baterií, přepnulo se na druhý pár. Parádní kousek, ale, v reálných podmínkách státní hranice, dobrý tak k posvícení na ciferník náramkových hodinek. O hodinu později jsem své lehkovážnosti hořce litoval.

     Takto vymustrován jsem vyrazil kolem jedné hodiny po půlnoci do terénu. Počasí bylo príma, ani zima, ani teplo, úplněk krásně osvětloval krajinu kolem mě a já si zlehka vykračoval po vozovce, vedoucí k signální stěně. Došel jsem na stanoviště Michal-Martin, které bylo naproti HM3 (bavorský statek Hollerun). Na stanovišti, kde byla brána v signální stěně, protože tam vozovka vedla, vpravo k HM1/1 (trojstátí ČSSR, DDR, BRD), vlevo k HM4/4 (směr Fassmansreuth), byla i pozorovatelna a piket, který v té době nebyl obsazený, jinak v něm byla Skupina překrytí (SkP), nebo Poplachová hlídka (PchH). Chvilku jsem postál na místě, naslouchal, všude ticho a klid, měsíc krásně ozařoval statek na druhé straně státní hranice i piket pro Bundesgrenschutz a Bayerische Grenzpolizei na okraji lesa, kousek od statku. 

Dobové foto - průchod v SiS na stanovišti MM (HM3).

Dobové foto - piket na stanovišti MM (HM3).

Dobové foto pořízené BGS z německé strany - stanoviště MM (HM3)

   Po krátkém postávání jsem se dal vlevo, po silnici, podél trasy signální stěny, s úmyslem zkontrolovat hlídku ve výkonu služby na stanovišti Bunkr-2. Šlo se z kopce dolů, okolo můstku přes potok Rokytka (Rokytnice), pak opět nahoru, potom už byl terén víceméně rovinatý. 

    Došel jsem na stanoviště B-2, kde byla dvoučlenná hlídka se služebním psem, která o mě už samozřejmě dávno věděla, neboť signalista (DSP) dal včas echo po telefonní lince, že "Šemík má čmuchy". 

Dobové foto - DSP zvaný též bednista či signalista.

      S mládenci na stanovišti jsme dali řeč na obvyklé témata, jako jsou ženské potvory,sport,hudební novinky,o poslední vycházce v Hranicích,o kvalitě piva v pohostinství U Cinka v Trojmezí a o tom, jak nás starej (Velitel roty) prudí a prohání. Poté jsme se rozloučili a já se chystal vyrazit zpět na rotu. 

   Kdykoliv jindy bych šel zpět stejnou cestou, po silnici, kolem signální stěny, což bylo asi nejbezpečnější, když je člověk v noci na čáře sám, neboť, kdyby se něco šustlo, stačilo by udělat dva kroky k signální stěně, spojit dva vodiče drátů do tzv."tvrdého zkratu" a do pár minut by byla na místě Poplachová hlídka v plné parádě, jako Sedmá kavalérie a čára za dráty by byla překrytá SkP. Ovšem, oč trasa byla bezpečnější, o to byla delší a mě posedla lenora, či co a tak jsem se (špatně) rozhodl, že to vezmu temným hvozdem, po pěšině a pak lesní cestou, zvanou Magistrála.

   Zvesela jsem vykročil po lesní pěšině, vychozené generacemi pohraničníků z Trojmezí. Zanedlouho jsem z pěšiny přešel na lesní cestu, kterou občas používali místní lesáci. A v tom jsem to zaslechl. Protože jsem v té chvíli byl hluboce zamyšlený (náctiletému mladíkovi se furt honí hlavou nějaké bejkárny), tak ani nevím, co to bylo za zvuk. Prasknutí větví? Těžko říct. Moc jsem to neřešil, domníval jsem se, že to způsobila lesní zvěř a vykračoval jsem dále. 

   Pak se zvuky ozvaly znova. To už jsem zneklidněl. Zastavil jsem se a poslouchal. Všude kolem bylo dokonalé ticho, bylo bezvětří a jen na nebi zářil měsíc v úplňku. Skoro jsem nedýchal a snad jsem v tom tichu slyšel i tep vlastního srdce. Opět se ozvaly divné zvuky. Nevěděl jsem tenkrát a nevím ani dnes, jak je charakterizovat. Bylo to takové, jako když někdo táhne po zemi těžký předmět. Pak se ty zvuky změnily, jako by se někdo otíral o kmeny stromů. Když jsem tak stál, naslouchal a pozoroval, "TO" kdesi za mnou se také zastavilo. Uff, krve by se ve mě nikdo nedořezal.  

   Napadl mě geniální nápad, že si na "to" posvítím. Vytáhl jsem z kapsy již dříve zmiňovanou svítilnu a hned zjistil, že jsem si mohl ušetřit práci, protože světlo oné mé "bludičky" ozářilo prostor tak metr přede mnou. Hořce jsem litoval, že jsem si nevzal pořádnou vojenskou baterku. Svítilnu "bludičku" jsem schoval zase do kapsy, protože mimo nevalný dosah jejího dosvitu byla tma kolem mě ještě děsivější. Co teď? Byl jsem zhruba v půli cesty mezi stanovištěm hlídky na B-2 a objektem pohraniční roty. Rozhodl jsem se, že vracet se nebudu, páč bych šel tomu "něčemu" naproti. Vydal jsem se tedy po Magistrále směrem k rotě. 

   Našlapoval jsem tiše, jen jak to po lesní cestě šlo a zaznamenal jsem, že "to" pokračuje za mnou. Panika!!! Okamžitě se mě vybavily všechny ty americké horory o vlkodlacích, co jsem na ARD/ZDF viděl. Ve filmech úplněk. Tady v Trojmezí, úplněk. Ve filmu vlkodlak, tady něco, zatím neidentifikovatelného. Ve filmu odvážný hrdina, vybavený puškou, s municí ze stříbra a posvěcenou pastorem, zde já, na smrt vyděšený rotmistr Pohraniční stráže, s deseti náboji ráže 7,65 mm, z oceli, nikým neposvěcenými, jen se zárukou n.p.Zbrojovka Brno. Tak či onak, tahal jsem za kratší část provazu. 

   Takže, zbývalo mě jediné. Vyjmul jsem Sa-vz.61 Škorpion z pouzdra a natáhnul uzávěr, aby se první náboj dostal do hlavně a já mohl vést palbu, kdyby něco. Takový Škorpion byla a je velmi dobrá zbraň. Můžete střílet jednotlivými ranami, jako z pistole, nebo vést palbu v dávkách, jako u samopalu vz.58. Ovšem, deset nábojů, které jsem měl v zásobníku, vystřílíte jednotlivými ranami ein zwei, a dávkou dříve, než řeknete švec. Více střeliva jsem neměl, moje sumka se dvěma zásobniky, s 2x dvaceti náboji, ležela v bezpečí na zbrojárce u dozorčího roty. 

   Zvuky za mnou, kdesi v temnotě lesa se opět ozvaly. Nedokázal jsem zjistit, zda se blíží ke mě, nebo se "to" plíží kolem mě v oblouku. Srdce mě bušilo v divokém staccatu. Navíc se mě začalo chtít, ehm, na malou. Jenže, to by znamenalo, dát samopal zpět do pouzdra, uvolnit si tak ruce, rozepnout poklopec, vymočit se, zavřít poklopec a opět vytáhnout kvér. Možná bych to zvládl i jednou rukou, ale, co kdyby během "venčící" manipulace došlo k nechtěnému výstřelu a já si tak prostřelil nohu, nebo, ó hrůzo, ustřelil si svoji mužskou chloubu. Aha?  Nakonec jsem si řekl, že to musím vydržet. A pokud mě "to" napadne, holt mé zbytky najdou v kaluži krve a s mokrými nohavicemi.

   Mašíroval jsem zrychlenou chůzí po Magistrále, tak, jak mě strach a plný močový měchýř dovoloval. Z temnoty za mnou se najednou ozval fakt divný zvuk. Něco mezi zasténáním, nebo takovým tím zvukem, když jste dlouho pod vodou, pak se vynoříte a zhluboka se hlasitě musíte nadechnout. Čirá hrůza a děs! Zastavil jsem se, otočil se, namířil zbraní do temného lesa a chtěl jsem začít střílet. Nakonec jsem se v pár vteřinách rozmyslel. Za prvé, jako pohraničník jsem věděl, že se nesmí vést palba na nezřetelné cíle (nebo tak nějak to v předpise bylo). Za druhé, měl jsem opravdu málo munice a uvědomoval jsem si, že pokud jednou dávkou vypálím všechno střelivo směrem, kde jsem tušil tu neznámou věc, čím se budu bránit, pokud dojde na boj zblízka, pokud mě "to" napadne? Upřímně, na srdci mě ležela spíše druhá varianta. Na předpisy sere pes, pokud kolem vás krouží vlkodlak, kreatura z jiného časoprostoru, hejkal, nebo, co to bylo.

  Konečně jsem došel na okraj lesa, ke stanovišti Pomocníků Pohraniční stráže, na linii hraničního pásma, odkud byly vidět domy osady Trojmezí, pohostinství Jednoty a svítící rota PS. "To" za mnou v lese se zastavilo, chvilku byl slyšet opět ten zvuk, jako by se něco otíralo o strom a pak se to, k mé velké úlevě, začalo vzdalovat, zvuky byly slabější a slabější, až nakonec zmizely úplně a kolem mě se rozhostilo dokonalé ticho.  

   Ani nevím, jak jsem se dopotácel na rotu. Ze všeho nejdříve jsem si odskočil na WC, neboť ,jak se říká, na močovém měchýři už jsem neměl ani jednu vrásku, jak byl plný :-)  Ohlásil jsem se dozorčímu důstojníkovi, který v tom čase, kolem třetí hodiny po půlnoci, chrněl na kanapi, neboť noc byla ještě mladá. Na cimře jsem si odložil propocenou uniformu a šel si dát sprchu, neboť strachem jsem byl zpocený i na zadku. Tím to pro mě mě skončilo. 

   Dodnes nevím, co mě to tenkrát v noci pronásledovalo. Běžná lesní zvěř asi ne, srnky, lišky, jeleni, to všechno jsou plaché stvoření. Divočák, který si v noci vyrazil na bukvice, vydává úplně jiný zvuky a navíc je to těžké, hřmotné zvíře, které dělá za postupu kravál slyšitelný na desítky metrů daleko. 

    

    Člověk? To si neumím představit. Myslivci se vždy, před vstupem do úseku roty PS, museli ohlásit na pohraniční rotě. Kdyby tak neučinili, přišli by o Propustku do hraničního pásma a to byl tenkrát moc důležitý doklad. Navíc, žádný myslivec by se nechoval tak hloupě a riskoval tak, že ho odbachnu a pošlu před tvář Stvořitele. 

   

    Narušitel státní hranice? To asi ne, každý naruch by se hlídce vyhnul na sto honů, pokud by to jen trochu šlo a navíc, kdo chtěl za kopečky, si co nejrychleji pomáhal dostat se přes hraniční pásmo, nástrahy a signální stěnu do vysněného Reichu. 

    

     Jiná hlídka? To vylučuji, pohraniční rota a systém OSH nebyl žádný holubník, kde by se každý pohraničník, co má do zadku díru, mohl potulovat týrnyx mýrnyx pohraničním terénem. 

     Pak tu máme různá vysvětlení, které bychom mohli směle zařadit mezi paranormální jevy, psychotronické kejkle a jiné záležitosti spadající do složky Akta-X. Takže ani já nemohu vyloučit, že oné noci došlo k něčemu, co lze jen těžko vysvětlit. Já osobně zcela nevylučuji, že za podmínek, které té noci panovaly, mohlo dojít v oné oblasti k nějakému, chvilkovému průniku mezi časoprostory a že do naší reality, proniklo něco z paralelního vesmíru, jiné dimenze a nemyslím tím hejkala, vlkodlaka ani Slendermana. 

      Nakonec jsem rád, že mě "to" neodneslo sebou a já bych byl dodnes zmizelej s cejchem vojenského zběha,kterak by mě pánové z VKR,či ZS PS patrně onálepkovali. 

    Pokud má někdo z vás, vážení čtenáři, nějaké jiné vysvětlení, teorii, co se tenkrát odehrálo, sem s ní. Můžete napsat dolů pod článek, do rubriky KOMENTÁŘE, nebo mailem, do redakce weblogu Pohraničník. To platí i pro případ, že jste během své služby u PS, nebo ČSLA, něco podobného zažili. 

(C) Autor článku - blogující pohraničník Zdeněk. 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 

Klikněte si na články s podobnou tématikou.

** Strašidelný příběh z Trojmezí. 

** UFO incident v Trojmezí .

** Epitaf - příběh z rPS Železná

** Co se stalo v Horní Plané?

KUCHAŘEM U POHRANIČNÍ STRÁŽE

    Jak jsem zjistil z ohlasů čtenářů weblogu Pohraničník, téma vojenské gastronomie vás zajímá a proto opět pokračuji další vzpomínkou bývalého pohraničníka, jenž vykonával službu u Pohraniční stráže, ve funkci kuchaře, na počátku 70.let. Identita pisatele bude, na jeho přání utajena a neuvedu tedy ani jeho tzv nickname ze sociálních sítí, nebo iniciály jména. Diskrétnost je zaručena vždy, to je prvořadá politika mě, jako admina weblogu a nebudu na ní nic měnit. 

   A nyní již dávám slovo autorovi vzpomínek. Připomínám, že text, který mě zaslal, jsem nijak neupravoval, ani neprošel korekturami.

* * * * *

 

    Narukoval jsem v roce 1971 do Poběžovic. Až do obdržení povolávacího rozkazu jsem o tomto městečku nic nevěděl. Vlastně ani o PS. U takového přijímacího kolečka mne šoupli ke kuchařům. Snad na základě mého zaměstnání v potravinářství. Po rocích strávených na internátu jsem očekával ledacos. Opak byl pravdou. Žádná šikana nebo buzerace. Možná i proto že jedinými mazáky byli naši velitelé čet a rot. V mé rotě byli samí budoucí kuchaři, provianťáci a lapiduši. Za velitele jsme měli dva príma kluky a tak vše probíhalo v klidu. 

   Jen jednou nás navštívil nějaký poddůstojník z jiné roty a začal dělat dusno. No byl promptně vyhozen tím našim, kterého neviděl. Ani výcvik pro mne nebyl náročný. V civilu jsem troch sportoval. Jídla  bylo dostatek a měli jsme i čas jej sníst. Měli jsme i přístup do kantýny. Což, jak jsem se později dozvěděl, jinde nebývalo. A tak jsem hned první měsíc na vojně přibral kilo a nebyl jsem sám. Takový zážitek  na okraj. 

   Na rohu naší budovy visela kolejnice. O tu jsem si rozbil hlavu a muselo se to sešít. Druhý den byla kolejnice pryč :-)

 

    Po přísaze jsme my, budoucí kuchtíci, byli odveleni do kurzu ve Znojmě. Cestu vlakem si nepamatuji. Tak asi proběhla v klidu. Ve Znojmě jsme byli na Krajzáku. Ten dnes opět slouží svému účelu.  V "celách" pro dva jsme byli čtyři .Čekal nás tam binec a rezavé samopaly. Tak jsme se nejdřív věnovali čištění a úklidu. 

    Po skončení kurzu vše vypadalo stejně, jako když jsme přišli. Velitel kurzu (kapitán) při sobotní prohlídce prohlásil " Takový bordel kontrolovat nebudu". A šel domů. Takto to probíhalo každý týden.  Kluci z většiny další brigád měli na výcvik mnohem horší vzpomínky. Zvlášť z Malacek. Z Bučovic jeden kamarád přijel naložený jak velbloud. Včetně plné polní a samopalu. Jen náboje mu nedali.

    Výcvik ve Znojmě byl náročný. Prvních několik dní teorie. Například dekontaminace potravin zasažených atomovým zářením .Byly to jediné dny, kdy jsem jedl z ešusu dosti mizerné jídlo. Rozdělili nás do dvou družstev. A nastal tvrdý režim. Ráno rozcvička. Pomalým poklusem dolů k řece, tam kuřácká přestávka a návrat na Krajzák. Pak až do rozkazu nějaký program. Po rozkazu jedna četa vycházka, druhá flákání na rotě. Pamatuji, jak jsme měli ve sprchách stoličky, které vyrobil někdo před námi. A tak jsme si užívali dlouhé sprchování. Někteří při něm i kouřili, samozřejmě, cigarety. 

   Asi po týdnu začalo vaření. Vždy jeden vyučený kuchař a pět, šest kluků v jedné kuchyňce. Nad námi měli dozor dva starší kuchaři, desátníci. A jeden kuchař z povolání, praporčík. Víc než na vaření si pamatuji vycházky a pak výcvik v polních kuchyních na Kraví hoře. Tam jsem se v klidu díval, jak dostávají zabrat ti, kteří měli běžný výcvik. Pozoroval jsem jakési bojové cvičení. Tanky, ótečka OT-64, zákopy, střelba z kulometů, samopalů a vše co k tomu patří. Při tom jsem v duchu děkoval tomu, co mne poslal do kuchyně. 

 

   Další zážitek byl zájezd do Muzea PS. Náš velitel nám často říkal, "stojíte jak štětky u Prašné brány". A tak jsme se šli podívat i na ně. Jenže,jaksi tam nebyly. Před skončením kurzu nás velitel takřka všechny obdařil opušťákem. Prý " kluci jeďte domů, kdo ví kdy vás pustí" Po skončení návrat vlakem na brigádu PS.

    Na brigádě PS jsem byl jednu noc. Druhý den jsme byli přiděleni na jednotlivé roty. Já na 8. rPS - Rybník (Bernstein) . Mne naložil velitel roty do Gazu a jeli jsme. Cesta se mi zdála nekonečná. Posledních pár kilometrů lesem. Připadalo mi to jak na konec světa. Přivítání si nepamatuji. Tak pravděpodobně dobré. Kuchař, kterého jsem střídal, neměl o vaření žádný zájem a už před mým příjezdem byl víc psovod než kuchtík. A tak jsem se musel ihned zapojit do vaření. Téměř nic jsem prakticky neuměl. Vše mne naučil za pochodu starší kuchař. Naštěstí vyučený a dobrý kamarád, na kterého stále vzpomínám. Dalším pomocníkem byly i normy, kde bylo nejen složení, ale i podrobný postup. Já byl jako směna a on mne učil. Někdy jsme si to prohodili. Do kuchyně chodil i když měl hraniční volno. První moje samostatné vaření byl připálený guláš. 

 

    Teď něco o vaření na rotách. Vše se řídilo penězi které byly určeny na jednoho vojáka. Výši si nepamatuji. A pak takzvanými sledovanými potravinami. Doporučené: zelenina, vejce, luštěniny, sýr apod. Omezené: především uzeniny a rychle kazící, třeba různé saláty, ale ty se ani koupit nedaly. 

    O nákup se staral PVPP (provianťák), který jezdil dva až třikrát týdně na nákup. Mouku, rýži, kompoty, šťávy a podobné, rozváželo nákladní auto podle objednávky. Už si nepamatuji, zda civilní, nebo vojenské .V zimě nás zásobovali z brigády P množstvím nakládaného kyselého zelí. Ovoce, snad krom Vánoc, nebylo žádné anebo si nepamatuji. Na podzim přivezli náklaďák brambor. 

    Skladbou jídelníčku se zaobíral rovněž PVPP. Jídelníček byl na celý týden a schvaloval jej velitel roty, spíš jen formálně. Studená snídaně, teplé obědy a  večeře, kromě soboty, kdy byla večeře studená. 

    Potraviny k vaření se měly dávat do takzvaného příručního skladu, den předem. Kdyby se tak ale stalo, nebylo by často z čeho vařit. A tak jsme tam dávali jen snídaní pro hlídky které vycházely, nebo se vracely v noci. Praxe byla taková že kuchař měl klíče od skladu, nebo byl sklad otevřen .Po cely den byl v jídelně chléb, naše sádlo z PZH, hořčice, teplý čaj a ve sklepě cibule. 

    Vařit se začínalo v šest  hodin. V kuchyni byla velká kamna na uhlí. Problém byl už zatopit. Uhlí jsme měli snad elektrárenské. K zatopení bylo třeba sehnat  dřevo a nejméně jedna tuba krému na boty. Uhlí vytvářelo hustý hnědý dým, který se dal zapálit. Při tom to pěkně bouchlo. Dnes se divím, že se nikomu nic nestalo. Pak hořel spíše plyn vznikající z uhlí. Na takto rozhořeném uhlí bylo třeba uvařit oběd. 

   Takže nejdřív zatopit, dát vařit vodu na čaj, v neděli a někdy i přes týden kakao, nebo bílá káva. Z řeznického špalku sundat sůl, rozseknout hovězí morkovou kost a dát vařit na polévku. Pro morek si chodili někteří kluci hlavně ze Slovenska. Na špalek dát opět vrstvu soli a do ní napsat číslo st. kuchaře.  

   Při tom všem vydávat snídaně hlídkám. Na snídaně byly často různé pomazánky. To především  k udržení  pořádku na jídelně i na rotě. Když se dala konzerva, balený sýr nebo vajíčka na tvrdo, byl všude binec.

   V neděli  jsme takřka vždy dávali velké rohlíky z vánočkového těsta, máslo a kakao. Při vydávání snídaně se začal vařit oběd. Maso bývalo téměř výhradně vepřové. Hovězí bylo drahé a dlouho trvalo, než se uvařilo, kuřata či drůbež také nabyla k mání. 

   Tak nejdřív základ omáčky, do toho maso a do trouby. Zvlášť v zimě často vepřo, knedlo, zelo, nebo segedín. Kyselé zelí nám,jak už jsem uvedl, vozili z brigády PS ve velkém množství. Pak tzv. UHO (Univerzální hnědá omáčka) s různou příchutí. Přílohy se měly střídat tak, aby nebyla stejná k večeří, ale ani druhý den k obědu. Večeře bývala jednodušší, rizoto, zapékané těstoviny, nebo brambory. Občas jsme ukuchtili ovocné knedlíky, nebo buchtičky se šodó. 

 

    Na ovocné knedlíky mám tuto vzpomínku. Mému mladšímu kuchaři se nepodařilo zatopit, tak knedlíky nastrkal do trouby a upekl takové buchty. Polévku uvařil v smažící pánvi. Prostě, voják si musí umět poradit. Na tu pánev mam jinou, moji příhodu. Při mém příchodu byla litinová a při umývaní  jsem do ni nalil  studenou vodu. Samozřejmě praskla. No, dostali jsme novou, nerezovou. Ale v té staré se líp pracovalo. V pánvi jsme vařili i knedlíky, smažili bramboráky, nebo vdolky. Hlavně smažit bramboráky bylo utrpení. 

    Přibližně jednou za měsíc jsme zabíjeli prase .Ale jako klasická zabíječka to nebylo. Do kuchyně nám přinesli rozpůlené prase. Poprvé jsem nevěděl co s ním. Než šel starší kuchař do civilu,tak jsme závodili, kdo dřív naporcuje svou polovinu. 

    Veškeré maso se evidovalo za jednotnou cenu. Po rozporcování se rozvěsilo chladnout. Do hrnce se dal vařit lalok, kus bůčku a vnitřnosti. Panenku a kousek jater jsme si usmažili pro sebe. Polovinu dostal velitel roty. Bylo to jediné, co měl,jako důstojník, ze zabijačky. Sádlo jsme umleli a dali škvařit. Uvařený ovar se pomlel smíchal s krví a rýží, v troubě upekl a byl k večeři. To bylo vše. Jen ještě druhý den jsme si dali uvařit kůže na sulc. Ten byl navíc a jen pro ty, kterým chutnal.

    Rok byl najednou pryč a PVPP se starším kuchařem šli do civilu. Přišel nový provianťák a kuchař. Provianťák byl Valach jak poleno. Měl hotelovou školu, s ničím se nepáral a vypadalo to, že budeme výborně vycházet. Kuchař byl také vyučený a vařit uměl lépe než já. A taky fajn kluk. Vypadalo to na spokojený život do konce vojny. Já začal chodit víc ven na vycházky, což mě vyhovovalo.

   Snad poprvé jsem sloužil na piketu. Před polednem pro mě náhle přijel Gaz. Prý průšvih a ať jedu na rotu. Tam jsem se dozvěděl, že se při cestě z nákupu vybourali. Jak řidič, tak provianťák byli, jak se říká, značně společensky unavení.(Prostě se ožrali.) Naštěstí se jim nic nestalo. Druhý den jsem byl, dočasně, ustanoven provianťákem. A přebíral sklad. Tehdy nastal problém, ale ne můj. Už jsem nebyl vystrašený bažant. Přesně jsem znal poměry a prohlásil: co fyzicky neuvidím nepodepíšu .A tak místo pár hodin trvala inventura dva dny. Nakonec jsme se dohodli na tomto: Co chybí se zapsalo na zvláštní papír a podepsalo. Ono na vojně musí být pořádek a odepsat něco jen tak nešlo. 

    Tím začala nová etapa mého vojančení. To co jsem dělal, mě bavilo více jak vaření. Ale, nerozuměl jsem účetnictví. První uzávěrku jsem zvládl takovým způsobem, že na brigádě PS, kde se uzávěrky kontrolovaly, mi řekli: tady je výsledek a víc se k tomu nebudeme vracet. Na rotu přišel provianťák z jiné roty a týden mne zaučoval. Já to považoval za zbytečné. Čekal jsem nového provianťáka. Ale přišel kuchař. A já to táhl až do civilu. Za každou další uzávěrku byla pochvala. Tři pochvaly opušťátk. 

    Běžné jídlo se nakupovalo v nejbližších obchodech a platilo fakturou. V pohraničí byl ještě horší výběr než ve vnitrozemí. Prakticky žádné ovoce, nebo zelenina. Pro maso se jezdilo do Mutěnína,  prodávali nám to nejhorší a ještě měli řeči. Prý jsme jen na obtíž. Tak jsem začal nákupy v Poběžovicích. Sice jsem dostal sprdunk, že jsem obešel velení, no po vysvětlení to tak nechali. 

    Nákup, vedení skladu, přípravy  jídelníčku se rychle stala rutinou a tak jsem se věnoval doplněním chybějícího materiálu. Žebřiňák, o kterém věděli psovodi, jsem nechal vytáhnout z lesa a odepsal, za kotci posbíral trosky beden na maso a vyměnil za nové. Na smetišti u vsi jsem vybral to, co ještě vypadalo jako kuchyňské nářadí  a rovněž recykloval za nové. Jen řeznické háky jaksi nebyly. Tak jsem místo chleba koupil láhev Myslivecké a u řezníka vyměnil za háky. Mysliveckou jsme postupně zlikvidovali společně. Po měsíci jsem na brigádě oznámil splněno .K práci PVPP patřilo vedle plánování vaření , vedení účetnictví, skladu, hlídání složení stravy i šetření na Vánoce a Den PS. 

    Hlavně ty vánoce, co si pamatuji, tak jsme nic, kromě balíčku ovoce nedostali. Možná se ale pletu. Šetřilo se i tak, že stravovací lístky od důstojníků se dávaly do šuplíku. VR dbal na to, aby nám je dávali. Ptal se po nich snad každý měsíc. Z prvních Vánoc si moc nepamatuji. Vím že byl kapr a majonézu jsme se pokoušeli udělat z padesáti žloutků pro padesát lidí. Což  každý, kdo ví, jak se majonéza dělá, pochopí, že je nesmysl. Starší kuchař ji nikdy nedělal, v normě nebyla a volat mamince také nešlo. 

    Druhý rok o Vánocích samozřejmě zase kapr a salát. Jen majonézu jsem raději koupi. Byť už jsem věděl, jak se dělá. A proto, že v obchodě byl jen zbytek, vzal jsem i něco vlašáku.  Salát byl prý dobrý. Kapry jsem tehdy neměl kam dát a tak mi do rána všichni lekli. Zrovna když jsme je začali likvidovat, přišel, nedávno ze školy vyřazený, podporučík. Začal dávat rozumy. Tehdy už starší kuchař mu klidně odpověděl: "to není chcíple my zabíjíme elektrikou, aby to bylo rychlejší" .Po pár minutách přiběhl vystrašený velitel. Prý, co tam vyvádíme a že se pozabíjíme. Po vysvětlení si oddechl a spokojeně odešel. Nevím proč, ale u stahování , kucháni a porcování kapru jsme měli dost dobrovolných pomocníků. 

   Zabíjelo se den předem a porce jsme dávali do osoleného mléka. Druhý de jsme jen smažili, dělali salát a polévku. K obědu gulášová, k večeři hrachová. Na rybí polévku jsme si netroufli. Když jsem byl  před Vánoci pro maso, tak mi řezník nabídl krocany. Že už je stejně neprodá. Jeden připadal na deset kluků. Byla to snad jediná drůbež za dobu, kdy jsem byl na rotě. Možná z nedostatku v obchodě, nebo byla drahá. Nevím .

    Na Vánoční večeři se vedle velitele roty sešly i celé rodina našich důstojníků i někteří přespolní. Naštěstí, jak už jsem psal, velitel dbal na lístky. 

    Krom večeře a zákusku  bylo i plno cukroví z domova. Prakticky každý dostal balík. Tak jsme měli průřez sladkostí celé republiky. Přípitek nebyl žádný. Za nás už ani to 8% pivo nebylo. Tak jsme měli vlastní, utajené zásoby. Silvestr se vlastně ani neslavil. Jen nějaké obložené mísy na večeři . 

    Prosincová uzávěrka  měla být bez dluhů, nebo přebytků. Takže se udělala tím způsobem, aby vyhovovala požadavkům. V lednu začalo šetření, ale i tak, další uzávěrka ve velkém mínusu. Přišel březen, předal jsem funkci . Odsloužil pár poplachovek, snad jediných za dva roky a tam kde jsem nemohl nic zkazit. A byl konec. Vojnu jsem začal i skončil jako vojín. Ale to, co jsem dělal, mě bavilo a snažil jsem se dělat vše dobře.

 

    Hospodaření a vaření na rotě PS hodně ovlivní jak velitel, tak staršina, nebo provianťák a kuchaři. Já měl velkou podporu právě u velitele, který si nedovolili nic odnést a nedovolil to ani jiným. Požadoval po důstojnících aby dávali lístky za jídlo. Což prý nebývalo na všech rotách PS vždy zvykem. 

   Toto jsou moje vzpomínky na vaření u Pohraniční stráže.  Ať jsou moje dnešní názory na tuto dobu jakékoliv, velmi rád na rotu či ostatní kluky vzpomínám a to vždy jen v dobrém.

(Fotografie použité k článku jsou pouze ilustrační, nejedná se o archiv autora článku. Zdrojem použitých obrázků je web www.vojensko.cz ). 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s podobnou tématikou. 

 

**1 Služba prochází žaludkem.

**2 Gastronomie u PS a ČSLA . 

US.ARMY NA HRANICI BRD-ČSSR 1.ČÁST

   Jak si mnozí čtenáři ,ať už tady, na weblogu Pohraničník, nebo na tématických FB skupinách, vzpomenou, sliboval jsem, že se pokusím kontaktovat někoho z mych amerických přátel z Facebooku, kteří vykonávali za Studené války, v jednotkách US.ARMY, vojenskou službu na státní hranici mezi Spolkovou republikou Německo (BRD) a Československem (ČSSR), zda by se nepodělili o své vzpomínky.

   První vlaštovkou v tomto směru byl článek "Vojákem US.ARMY" , kdy můj kamarád Mirek Katzl, který kdysi emigroval na Západ, do Spojených států, vzpomínal na svoji službu a zejména tvrdý výcvik v US.ARMY, abychom mohli porovnat úroveň a náročnost výcviku u jednotek československé Pohraniční stráže a jednotek americké armády. Což se myslím povedlo, na článek M.Katzla bylo mnoho ohlasů a samotný příspěvek měl opravdu vysokou sledovanost. Proto bylo nasnadě, že se pokusím na tématiku navázat. Mirek slíbil, že se pokusí kontaktovat jednoho důstojníka US.ARMY, vyššího velitele amerických jednotek v Evropě, dislokovaných za Studené války na hranicích BRD-ČSSR. Pokud to klapne, máme se jistě, jako čtenáři, na co těšit. A navíc, Mirek Katzl pracuje i na knize, což je také příslibem kvalitního čtení pro dlouhé večery. Samozřejmě, o knize budete informováni i zde, na weblogu Pohraničník.  

   Obrátil jsem se tedy na svého bývalého "protivníka" ze státní hranice v 80.létech, jménem Bill Pohle, který vykonával vojenskou službu u US.ARMY a na státní hranici ČSSR-BRD se s československými pohraničníky setkával v okolí Železné Rudy (Bayerische Eisenstein). Vysvětlil jsem mu, o co mě jde a zda by byl ochoten se, se svými vzpomínkami, zapojit článkem pro web Pohraničník. Bill ochotně souhlasil a zanedlouho mě v mailové poště přistál první text se vzpomínkami, s tím, že do budoucna mohu počítat s pokračováním příběhů, jen bude třeba, aby se Bill mrknul do svého archívu, pro osvěžení vzpomínek na ony časy. 

  Text komunikace s Billem, stejně jako první část jeho vzpomínek zde publikuji nejdříve v českém jazyce a poté zveřejním i původní text v angličtině. A tím se dostávám k tomu, že zde chci veřejně poděkovat mé kamarádce Haně Jirků, která bravurně vládne anglickým jazykem a bez její tlumočnické, nebo spíše překladatelské činnosti by jste tento článek nečetli. Zdůrazňuji, že Hanka veškerou překladatelskou činnost prováděla bez nároku na honorář a ve svém volném čase. Inu, jsou na jihu Moravy šikovné děvčata, to je jisté :-) Hanko, ještě jednou děkuji! 

A nyní přejděme k samotné záležitosti, o které zde v úvodu píšu. 

* * * * * * * 

Zdravím tě, Bille,

Obracím se k tobě s prosbou o spolupráci na mém webu

Pohraničník Bloguje CZ. Jistě o něm víš, na některé články

jsem tě upozorňoval i na tvé FB Timeline, zejména ten v anglickém

jazyce, na kterém spolupracoval můj kamarád Mirek Katzl, bývalý

voják US.ARMY, který emigroval z komunistického Československa.

Mohl by jsi, prosím, sepsat v angličtině, své vzpomínky na službu

amerického vojáka, kterou jsi v 80s vykonával na státní hranici mezi

BRD a ČSSR? Samozřejmě, nechci žádné tajné informace :-)

    Zajímá mě, jaký byl průběh výkonu služby na státní hranici BRD-ČSSR.

Co jste měli za úkol, když jste vyjeli na hlídku z vojenských kasáren.

Jaká byla vaše kooperace s pohraničními orgány západního Německa,

BGS, BGP, ZOLL?

    Jak jste byli vyzbrojeni, jaké jste používali vozidla a techniku?

Mohli jste navázat slovní kontakt s hlídkou československé Pohraniční

stráže?

    Jaké jste měli pokyny, pro případ, že by jste byli svědky toho, jak přes

státní hranici utíká na Západ československý voják, nebo civilní občan?

Jaké bylo vaše oprávnění pro použití střelné zbraně v blízkosti státní hranice?

   Samozřejmě, budu velmi rád, pokud by jsi napsal více ze svých vzpomínek,

tedy i na věci, na které se neptám, protože mě nyní nenapadají.

Třeba, jaké jste měli ubytování, jaký byl komfort v kasárnách US.ARMY v

západním Německu. Jak často a kdy jste mohli chodit ven z kasáren, za

zábavou, na pivo, za děvčaty?

Jak často jste mohli jezdit domů, do USA?

A také, jak dlouho jsi vykonával službu ve Spolkové republice?

Zajímá mě všechno :-)  Ovšem jen to, co můžeš uvést, nic tajného nechci vědět.

Pokud pro mě článek (nebo více článků) napíšeš, budu ti já i čtenáři webu v

České republice a na Slovensku, velmi vděční. 90% čtenářů jsou bývalí pohraničníci PS,

vojáci ČSLA (Československá lidová armáda), včetně důstojníků.

Bohužel, o US.ARMY na hranici BRD-ČSSR se tady u nás, v bývalém Československu,

moc neví, anebo jsou to nepřesné informace, plné ideologie a politiky.

Samozřejmě, pokud budeš chtít, můžeš poslat i fotografie ze svého archívu a já

bych je doplnil k textu od tebe.

Na webu Pohraničník bych tvůj text uveřejnil v anglickém i českém znění.

Mám kamarádku, která je ochotná tvůj text přeložit do češtiny,

což bude skvělé.

Bille, moc ti děkuji a velmi se těším na naši spoluprácí.

Myslím, že vzpomínky těch, kteří v době Studené války sloužili na státní hranici,

ale každý na jiné straně, by se neměli ztratit v propadlišti času a neměli by být

zapomenuty.

S přátelským pozdravem

Zdeněk

* * * * * *

Hello Bill!

I would like to ask you for your help and cooperation with my websites Pohranicnik Bloguje CZ. You probably know about these sites, I advised you of some articles also on your FB Timeline, especially of that one in English language which was written together with my friend Mirek Katzl, former U.S. Army soldier who emigrated from communist Czechoslovakia.

Would you be so kind and try to write up (of course in English) your memories of being an American soldier on the border between West Germany and Czechoslovakia in the 80’s? Of course I do not want any secret information

I am interested in how was the service on the border. What were your tasks when you went out of the caserns to have a patrol. What was your cooperation with the West German border authorities – BGS, BGP, ZOLL?

What were your arms and weapons, what vehicles and technologies did you use? Were you allowed to make a verbal contact with Czechoslovak border guards? What were your commands to follow in case you witnessed Czechoslovak soldier or a civil person fleeing to West? Which way could you use the weapons nearby the border?

Of course I would be happy if you would come with more memories also of the things I am not asking for because I don’t have them on my mind right now.

For example, how was your accommodation, what level of comfort did you have in U.S. Army caserns in West Germany. How often and for how long could you leave the premises to have some fun, beer, to visit girls?

How often were you allowed to go back home to the USA? And also, how long were you servicing in West Germany? I am interested in pretty everything But of course only in things you can talk about, I don’t want to spy on any secrets.

If you would be so nice and write this article (or even more articles) for me, me and my readers would be very grateful for them. I’ve got readers from the Czech Republic and Slovakia of which 90 % are former border guards, CSLA soldiers (Czechoslovak people’s army), including officers. Unfortunatelly there is not much known about U.S. Army on the West – East border here in former Czechoslovakia.

I would be pleased to add to your articles also some pictures from you, if you would not mind to send me some.

I would publish your text on my website in English and Czech language. I have some possibilties here to translate your texts.

Bill, thank you very much and I am really looking forward to our cooperation.

I think that the memories of those who were serving on the border during the Cold war should not be forgotten and should not just disappear.

With friendly greetings

Zdeněk. 

* * * * * * * 

Rozumím, co po mně chceš. Můžu pomoct. Ale musím si přečíst dopisy, co jsem psal rodičům, abych si vybavil detaily. Se vším, co jsem zažil, jsem se jim svěřil. Naše dopisy neprocházely cenzurou. Začnu tím, jaké jednotky americké armády byly přiděleny na hranice, jaká byla jejich organizace, a jak často jsme se točili po kasárnách na služby, které trvaly měsíc.

Když byly naše jednotky v kasárnách, třetina mužů hlídala kasárny, třetina mužů každý den hlídala hranici z jeepů, a třetina mužů byla v tzv. Reaction Force. To znamená, že u sebe stále měli pušky a munici. Pokud požádala hlídka v jeepu o pomoc, vyzbrojená obrněná vozidla M113 a tanky M-1 musely do 15 minut vyrazit k hranicím.

Povím ti, jaká byla organizace pohraničních hlídek, kolik vojáků v hlídce bylo, jaké zbraně jsme nosili, jak dlouho hlídka trvala, jak jsme prováděli hlídky v noci se „zatemňovacími světly“ a s „nočním viděním“, kam jsme museli chodit, a naše pravidla v případě setkání s „nepřátelskými“ silami (tj. kdy jsme směli legálně použít zbraně a kdy jsme je použít nesměli).

Museli jsme být ve velmi častém spojení s našimi „Border Operations“. Border Operations byli muži, kteří sledovali náš pohyb na hranici. Pokud s námi ztratili kontakt, zalarmovali naši „Reaction Force“ a na místo, kde se naposledy pohybovala hlídka v jeepu, vyslali ozbrojenou jednotku.

Než směl jít voják na hranici, musel projít školením ohledně pravidel pro pohraniční hlídky, schválených NATO a státy Varšavské smlouvy. Po školení musel voják složit zkoušku. Na hranici mohli sloužit pouze vojáci, kteří zkoušku složili úspěšně.

Příslušníky PS jsme nikdy nekontaktovali ani jsme na sebe vzájemně nereagovali, nikdy. Pokud jsme narazili na hlídku PS, museli jsme se okamžitě vzdálit 50 metrů od hranice, abychom dodrželi předepsanou vzdálenost. Nikdy jsme nepoužívali naše zbraně nějakým agresivním nebo výhružným způsobem, měli jsme je vždycky zavěšené, pokud byla hlídka PS poblíž. Největší noční můrou našich velitelů bylo, že voják provede nějakou hloupost, která by měla za následek násilí nebo poškození jména US Forces.

Je toho moc, co tě zajímá, jak osobně, tak z historického hlediska. Přílohou tohoto mailu jsou fotografie naší jednotky. Fotili jsme se každý rok. Vojáci si mohli fotografie koupit. 

 

Mohli jsme fotit na hranicích a fotky posílat domů, aby je viděly i naše rodiny, ale nesměli jsme fotit naši armádní základnu (německé kasárny, které jsme obsadili na konci 2. světové války), protože fotky zabíraly naše budovy, vozidla… Všechno proti nám mohly použít „nepřátelské“ zpravodajské služby nebo teroristé. V čase, kdy jsem byl v Evropě, mělo Západní Německo trable s Frakcí Rudé armády (gangem Baader-Meinhof). Mohli by i zabíjet americké vojáky, aby získali jejich průkazy, proklouzli do amerických vojenských zařízení a nastražili tam bomby. I když se základna fotografovat nesměla, mnozí z nás to porušili; kdyby nás ale chytili, mohli by film zabavit.

Budu pracovat na Organizaci amerických armádních jednotek na hranicích – to byly naše „ozbrojené jízdní pluky“.

Bude to zábava a plno pěkných vzpomínek. 

* * * * * *

I understand what you would like. I can help.  I must read the letters I wrote my parents to help me remember many details. I told them everything I experienced.  Our letters were not censored.  I will start by writing what American Army units were assigned border duty, how we were organized, and how often we rotated to our border camps for month long border tours. 

 

When our units were at the border camps, I can tell you how 1/3 of the men guarded the camp, 1/3 of the men took turns patrolling the border every day in jeeps, and 1/3 of the men were assigned to 'Reaction Force' which means they were always carrying rifles and ammunition and their M-1 tanks and M113 armored personnel carriers were armed and had to be ready to move to the border within 15 minutes of a call for assistance from a jeep patrol.  

 

I can tell you how the border patrols were organized, how many soldiers were on each patrol, what weapons we carried, how long the patrols lasted, how we did night patrols using 'black out drive lights' and 'night vision', where we had to go, and our rules of engagement with 'enemy' forces (that means when we were allowed to legally use our rifles and when we were not allowed to use them).  

 

We had to stay in frequent contact with our 'Border Operations'.  Border Operations were the men that kept track of our movements on the border.  If they lost contact with us, they would alert our 'Reaction Force' and send an armed force to the last known location of the jeep patrol.  

 

I can tell you that before any Soldier was allowed to go to the border, he had to attend classes to go over the rules agreed upon by NATO and Warsaw Pact forces for border patrol, then the the soldier had to be tested on his knowledge of the rules.  Only the soldiers that passed the test could patrol the border.  

 

We were never to make contact with PS or interact with them, ever.  If we encountered a PS patrol, our policy was to immediately move to 50 meters from the border to put distance between them and us.  We were never to act aggressively with our rifles and had to keep them at 'sling arms' if the PS were near.  The greatest fear of our Command was that a soldier would do something stupid and cause an incident that would lead to violence or embarrassment of US Forces. 

 

There is much that will interest you personally and historically.  Attached to this email is a photo of my Unit.  These photos were taken every year.  Soldiers could purchase a copy to have.  We were allowed to take photos of the border and send them home to share with our families but we were not allowed to take pictures of our Army Post (German Kaserne we seized at the end of the Second World War during the Occupation) that showed our buildings, vehicles...anything that could be used against us by 'enemy' intelligence or terrorists  At the time I was in Europe, West Germany had troubles with the Baader-Meinhof gang, also called the Red Army Faction.  They would kill US Soldiers to obtain their ID so they could sneak onto US military installations to plant bombs. Although taking pictures of our Post was not allowed, many of us took pictures anyway but if we got caught, the film could be confiscated. 

 

I will begin working on the Organization of the US Army Units on the border - these were our 'Armored Cavalry Regiments'.

This will be fun and full of good memories.

 Take Care, 

 Your Friend,

 Bill.

 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 

Klikněte si pro další příběhy: 

** Vojákem US.ARMY na druhé straně hranice 

** A battle of nerves 

** Incident s US.ARMY 28.8.1972 

 

(C) Autor: Bill Pohle 

(C) Překlad: Hana Jirků 

(C) Foto: archiv Bill Pohle - USA 

Vláda povolala bývalou Pohraniční stráž.

 

Jsou ze staré školy, oni se nebojí vystřelit, upozorňuje Babiš.

V rámci omezení pohybu obyvatelstva za účelem zamezení pandemie povolá vláda do ulic mimo armády a policie rovněž pohraniční stráž. Ta byla zrušena po pádu komunismu. Nyní však premiér Andrej Babiš povolal její členy zpět do zbraně. 

Ilustrační foto - voják PS v areálu nádražní stanice ČD.

„Členové Pohraniční stráže jsou dnes již postarší pánové, nicméně situace je zlá a každá pomoc se počítá. My tušíme, že se najde spousta lidí, kteří nebudou nařízení vlády dodržovat, a proto je třeba zkušených harcovníků, kteří mají zkušenosti a vědí, jak zajistit, aby lidé zůstali tam, kam patří, a necourali nám přes hranice obcí a okresů,“ vysvětloval premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci.

„Pohraniční stráž u nás nemá žádnou oficiální oporu v zákoně, a proto ji musíme brát jako dobrovolníky, i když v rámci nařízení vlády jsem je po dobu trvání nouzového stavu zplnomocnil použít jakýchkoliv prostředků k zastavení občanů, kteří se pokusí překročit hranice okresu či obce,“ dodal Andrej Babiš.

O jak konkrétní prostředky se jedná, premiér neuvedl, nicméně podle všeho lze předpokládat, že Pohraniční stráž má povoleno prakticky cokoliv.

„Tadyhle s Jáchymem hlídkujeme na hranici Olomouce už od půlnoci. Bereme to dost zodpovědně. Sice je to dlouhá doba, co jsme spolu sloužili na hranicích státu, ale je to jako  jízda na kole. To se nezapomíná,“ usmíval se pan Evžen Volný, který byl v pohraniční stráži od konce sedmdesátých let minulého století až do jejího zrušení.

Ilustrační foto - hlídka PS na silnici.

ZDROJ:  Časopis REFLEX 2.3.2021 

AUTOR:  Dominik Landsman 

Vybráno z diskuzních FB Group s tématikou PS OSH.

Bůh žehnej naší Pohraniční stráž. 

Bůh žehnej premiérovi České republiky.