18. září 2018

PROVOKACE NA STÁTNÍ HRANICI ČSSR

   Už dlouho se chystám na téma, které je uvedeno v titulku tohoto článku. 
Jasně, s pojmem "provokace na státní hranici" jsme se zde, na weblogu Pohraničník, již mnohokrát setkali, ale vždy to bylo odbyto jednou, dvěma větami, ať už přímo v textech článků, nebo v diskuzi tady, nebo na FB. 

   A protože jsem sám jednu takovou pohraniční provokaci, v dobách studené války, zažil, rozhodl jsem se o ni s vámi podělit. Samozřejmě, neopomenu se zmínit i provokacích na hranici jinde, třeba v Berlíně (Ost-West sektor), anebo o jedné, u nás na 1.rPS Trojmezí, kterou jsem sice nezažil, ale slyšel jsem ji v podání pamětníků :-)  

  Spouštěčem k sepsání článku byl dokumentární pořad, který jsem nedávno viděl v německé televizi, myslím, že to byl TV kanál ARTE, na nějž někdy rád koukám, protože tam, aspoň občas, vysílají zajímavé dokumenty z časů tzv.Studené války v Evropě. Zrovna bylo výročí stavby Berlínské zdi a televize ARTE zařadila i zajímavé video z konce 80.let, natočené na hranici NDR - NSR, nebo, přesněji, na sektorové hranici mezi západním a východním Berlínem (Západní Berlín měl, mimochodem, speciální status, díky němuž byly některé poměry jiné, než ve Spolkové republice, to jen tak na okraj, koho to zajímá, může si podrobnosti vygooglit). 

  Video pojednávalo o tom, jak si nějaká zdivočelá tlupa levičáckých aktivistů vytvořila stanový tábor těsně u berlínské zdi, dělala tam kravál, všechno polepila transparenty a na západoberlínskou policii dělala dlouhý nos, což těm chaotům umožňoval prostý fakt, že berlínská zeď nebyla přímo na státní hranici, ale mezi zdí a západním sektorem bylo ještě pár metrů území NDR - východního Berlína. Což je fakt, o kterém mnoho lidí nemá ani tušení.

Hranice Berlin West - Ost (květen 1988).


   Takže, tlupa aktivistů mohla vyvádět tak dlouho, jak chtěla, případně, jak dlouho jim zásoby a levičácký elán vydržel. Západoberlínská policie se mohla snažit jen udržet pořádek, aspoň v rámci daných možností, za asistence východoněmecké Volkspolizei, která megafony, z území východního Berlína, žádala zdivočelé chaoty, aby opustili území NDR.  

   Celá akce byla ve finále ukončena tím způsobem, že aktivisté vylezli na berlínskou zeď, kde dobrovolně přestupovali do vojenských náklaďáků Pohraničních vojsk NDR (GT DDR), aby se východoněmeckými pohraničníky nechali odvézt na nejbližší hraniční přechod do Západního Berlína, kde byli patřičnými orgány NDR vylifrování zpět na Západ, ke svým :-)  

   Technická poznámka: omluvte kvalitu videa, snímal jsem jej mobilním telefonem Huawei, páč jsem chudý proletář a nemám doma lepší AV techniku pro záznam a editaci, ale snad to bude dostačující, jako ilustrace k psanému textu.

Youtube video klikněte: v lepší kvalitě


   Vrátím se zpět do Československa, na pohraniční rotu v Trojmezí. 

   Kdysi, snad na počátku 80.let, tam došlo k provokaci německých Sudeťáků, přímo na státní hranici mezi NSR a ČSSR. Přesné detaily mě nejsou známy, ale jednalo se prý o déle připravovanou "vzpomínkovou akci", kdy Sudeťáci svolali shromáždění svých Parteigenosse a to v lokalitě, kde byly na území NSR chovné rybníky (či co to tam bavorští rybáři měli). 

   Protože akce byla předem avizována v bavorském tisku, rozhlase a televizi BR, dozvěděla se o ní i Zpravodajská služba PS s tím, že bude třeba učinit nějaká preventivní opatření přímo na státní hranici. Což je logické. Lépe odrážet útoky přímo na čáře, než sbírat zdivočelé Sudeťáky na oplocení signální stěny hlouběji ve vnitrozemí ČSSR. Prevence je lepší než represe.

Dobová mapa pohraničního úseku 1.rPS Trojmezí.


   Takže ještě před zahájením sudeťácké "vzpomínkové akce" byli rozmístěni trojmezští pohraničníci mezi státní hranicí a "železnou oponou". Ne přímo na čáře, u hraničních mezníků, ale pár metrů dále, ovšem tak, aby byli ze západoněmecké strany hranice vidět, což mělo za účel odradit aktivnější Sudeťáky od toho, aby pronikali během jejich shromáždění na území ČSSR.

 Zkrátím to. Shromáždění se konalo v daném místě a v určený čas. Zpočátku probíhalo vše klidně, nějaké ty projevy, trocha pokryteckého dojetí nad "starou vlastí" a po oficiální části shromáždění začala volná zábava, ve formě popíjení bavorského piva a poslechu "Heimatlied" v podání místní kutálky. Zkonzumované pivo, preclíky a tóny německého evergreenu Preussens Gloria v podání odcházejíci dechovky, dodala některým Sudeťákům odvahu a probuzení revanšistických emocí. 

 
Preussens Gloria - oblíbený německý evergreen.


      Přiblížili se k samotným hraničním mezníkům a začali nadávat našim pohraničníkům, kteří střežili daný úsek státní hranice. Nebudu zde publikovat ony nadávky, páč nechci narušovat něčí nejjemnější city, případně někomu brát iluze o spořádaných bavorských sousedech  :-) 
      U nadávek nezůstalo, sem tam přiletěla z Reichu nějaká ta prázdná láhev od piva či místního schnapsu, kterýžto udatní Sudeťáci použili jako aditivum (Red Bull tenkrát ještě nebyl v prodeji). 
      Takové počínání už nevydržel náš politruk (ZVP), který jednotce v lokalitě velel a se samopalem vz.61 "škorpion" v ruce pobíhal mezi pohraničníky, volajíce: "vidíte, vojáci, tohle je PŠM v praxi!"  Prý to bylo přesně takhle, nebo respektive se takto příběh předával mezi generacemi vojáků z Trojmezí :-) 

    Ve finále mnozí nachmelení Sudeťáci naznačovali slovem i gesty, že překročí státní hranici do Československa a vezmou si Sudety zpět. K další eskalaci napětí však nedošlo, protože (a to k jejich štěstí) přijela z německého vnitrozemí kolona policejních aut BGP a BGS. Západoněmecká policie udělala rychlý pořádek. Agresivní jedinci byli spoutáni a naloženi do policejních aut, zbytek nakráčel do mikrobusů BGS a byl odvezen zpět do vnitrozemí. Policisté zamávali při odjezdu našim pohraničníkům a v místě se opět rozhostil klid a mír.

Dobové ilustrační foto: hlídka BGS (80.léta).


    A nyní se už dostávám k incidentu, který jsem na státní hranici zažil osobně.

    Bylo to někdy ke konci roku 1988. Byl jsem na rotě v Trojmezí, už si nepamatuji, zda jsem měl službu dozorčího důstojníka roty, nebo jsem měl běžný den, kdy jsem jako velitel čety měl se svými vojáky Bojovou přípravu (BPP). Vím jen, že se na rotu náhle přiřítilo vozidlo velitele praporu pplk.Martínka (červená škodovka), vozidlo s důstojníkem VKR (škodovka, barvu si již nepamatuji) a mám dojem, že přijeli i zpravodajci, nebo někdo takový z 5.bPS v Chebu, neboť to byla taková menší kolona aut, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Však to znáte, kdož jste byli na vojně: ani u jednotek PS na čáře, ani u prvosledových útvarů ČSLA nikdy nebyla nouze o průsery a mnohdy musel poslední slovo říci vojenský prokurátor. Tentokrát ovšem nešlo o průšvih.

    Celá ta suita důstojníků z 1.prPS Aš-Krásná a 5.bPS Cheb zamířila do kanceláře velitele roty (VR), kde se dlouho radili. Asi za hodinu porada skončila a VR nechal nastoupit celou rotu na "buzerplac", kde jsme se dozvěděli, že v prostoru Trojmezí ČSSR-BRD-DDR (Dreiländereck) se vyskytuje skupina lidí, jenž nedovoleně překročila státní hranici ze Spolkové republiky a nyní se vyskytuje na území Německé demokratické republiky a není vyloučeno, že se přesune na území Československa. 
A že se s okamžitou platností ruší běžné činnosti na rotě, od probíhající bojové přípravy až po zrušení vycházek a bude se reagovat na dění v prostoru hraničního mezníku (HM) 1/1. 

   Byl dán rozchod, určení vojáci se šli spakovat, dobře obléci a pak v plné zbroji nastoupit na "buzerák". Mě se to týkalo též. Jako velitel čety jsem měl naší Pragou V3S odjet s vojáky na místo. S námi, ve vozidle UAZ jel i náš velitel roty a velitel praporu PS. 

  Už když jsme přijížděli k místu, byl zdálky vidět velký balón, který nesl transparent se zeleným nápisem Robin Wood. Po dojezdu k HM 1/1 jsme uviděli stanový tábor, který byl rozložen na území NDR, jen kousek od západoněmecké a československé hranice. Na západoněmecké straně bylo spousta policistů BGP, BGS a celníků ZOLL a velké množství čumilů, tedy německé civilní veřejnosti. Všichni postávali u dřevěného oplocení na západoněmecké straně a u tabulek s nápisem Landes Grenze. No, prostě Boží dopuštění :-)  Takové davy jsem nikdy předtím a už nikdy potom na čáře neviděl.

 
    Kdo to u HM 1/1 zná, tak ví, že státní hranice probíhá dole, v místě, kde protéká potok a na mírném vyvýšení je plácek, kde se v pohodě otočí vozidlo a hned vedle je jakoby malá jeskyně, což je ve skutečnosti sklep po německém stavení, které zde kdysi stálo. Zde jsme zaparkovali, spolu s velitelem jsme rozmístili naše pohraničníky podél státní hranice s NSR a NDR tak, aby mohli zabránit případné snaze o překročení hranice na území ČSSR.
    
    Šel jsem se podívat na hranici s NDR, jaké opatření podnikají pohraničníci GT DDR, ale přímo na čáře nikdo nebyl, skupiny východoněmeckých pohraničníků a jejich vozidla ale bylo vidět za pohraničním plotem (tím posledním, co je téměř na hranici NDR-NSR). Zamávali jsme na sebe a já šel zpátky dolů k vozidlům. 

Dobové foto z místa události: pohraničníci GT DDR u hraničního plotu.


  Než jsem došel k vozidlům, přijel ještě z praporu PS v Aši-Krásné náčelník štábu pplk.Pekárek.
  Chvilku se radil s velitelem roty a praporu. Pak si mě zavolal k sobě a přikázal mě (neboť věděl, že se domluvím německy), abych šel dolů k hraničním mezníkům a zeptal se policistů BGS o co přesně dmonstrantům jde a zda pohraniční policie zasáhne, pokud by se demonstranti pokusili vstoupit na území ČSSR. Pamatuji si tohle úplně přesně, snad i proto, že jsem později musel na rotě sepisovat služební záznam pro Vojenskou kontrarozvědku (VKR) o tom, že jsem vedl rozhovor na státní hranici s pohraničními orgány Spolkové republiky a na jaké téma. No jo, znáte to: "za dobrotu na žebrotu". 

  Rozkaz jsem tedy splnil. Zeptal jsem se nejbližšího policisty o co jde. Důstojník BGS mě sdělil, že ekologická organizace Robin Wood zde na hranici demonstruje proti znečišťování životního prostředí továrnami v NDR a NSR. A na můj druhý dotaz odpověděl policista, že zasáhnout nemohou, neboť demonstranti jsou na území NDR, mímo působnost západoněmecké policie. Případné narušování hranice si tedy musí vyřešit GT DDR a československá Pohraniční stráž.

Dobový článek k popisovanému incidentu na státní hranici.


  Poděkoval jsem policistovi, zasalutovali jsme si, tak, jak se sluší podle všech "militér dýnstreglamá" a já odkvačil nahoru ke svým, abych informoval velitelský hlouček o tom, jak se věci mají.
  Nikoho jsem moc nepotěšil, velitel praporu pplk.Martínek, zkušený hraničářský veterán, si jen povzdechnul: "to bude nadlouho". A také bylo.   

  Akce organizace Robin Wood se protáhnula i přes noc, byť už bylo docela chladno. Možná hřálo ekologické aktivisty mládí, nebo zápal pro jejich věc. Já jsem v noci už na místě nebyl, velitel mě vystřídal jiným kolegou. Takže jsem se odjel vyspat na rotu a druhý den jel na místo znova, společně s pohraničníky, kteří střídali noční směnu. 

    Bylo vidět, že stany aktivistů na území NDR poněkud prořídly, část demonstrujících se patrně ráno spakovala a odjela zpět domů, do blahobytu Spolkové republiky :-) 

Dobové foto - kousek za dřevěným plotem vlevo byl stanový tábor RW.

 
    Dopoledne pak přijel štáb západoněmecké televize, konkrétně ARD. Protože jsem se tam producíroval po státní hranici, kameraman ARD věnoval pozornost i mě. Večer jsem se potom viděl v německé televizi (Nachrichten), na 1.programu ARD a pak i na 3.programu BR, jak se, těžce ozbrojen samopalem a vybaven radiostanicí, oděn v maskáče, dívám dalekohledem na stanový tábor demonstrantů. Tímto jsem si užil svých pomyslných "15 minutes of Fame", zejména, když mě pak volali kolegové z ostatních pohraničních rot, aby mě sdělili: "Héj, Zdeňo, byl jsi ve zprávách na ARD a BR". No, kdo z vás to má, dámy a pánové?  :-) 

   Nakonec to aktivisté z Robin Wood odpískali, sbalili stany, transparenty, balónky a odebrali se zpět přes hranici, domů, do západní části Německa. Tím to skončilo i pro nás a život se vrátil zpět do původních kolejí a běžného výkonu služby.      

  Tak mě ještě napadlo, v mé ješitnosti: nevíte někdo, zda existuje na internetu videoarchív ze zpravodajství televize ARD či BR, kde by byly i staré videa z roku 1988? Docela rád bych shlédnul, případně si stáhnul video z oné akce, kde jsem si malou, vedlejší roli, zahrál i já.

 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na příběhy s podobnou tématikou.

*** Sudetoněmecký landsmanšaft verus Pohraniční stráž

*** Poprava u železné opony.

8. srpna 2018

BOJOVÝ POPLACH NA ROTĚ PS

   Každý, kdo nosil vojenskou uniformu, lhostejno zda pohraničářskou, nebo armádní, jistě zažil u svého vojenského útvaru bojový poplach. U jednotek ČSLA to myslím byla zcela běžná záležitost, samozřejmě s přihlédnutím k druhu zbraně a lokálním podmínkám. Nicméně, specifika ČSLA v této oblasti znám jen z doslechu, neboť jsem sloužil pouze u Pohraniční stráže (1981 - 1991). Právě z toho důvodu se pokusím zavzpomínat na to, jak probíhal Bojový poplach na naší pohraniční rotě v Trojmezí, zažil jsem ho X krát, protože účast byla vždy povinná :-)  

   Všichni bývalí pohraničníci, jenž sloužili přímo na čáře jako já, jistě potvrdí, že na rotách PS jsme si užili "něurekom" pohraničních poplachů. U tohoto specifika se na chvilku zdržím, neboť weblog Pohraničník čtou i civilisté vojnou nepolíbeni, nebo ti, kdož sloužili u ČSLA a o pohraničním poplachu něco tuší jen mlhavě. 

  Na rotě PS jsme znali jen dva poplachy: pohraniční, vyhlašovaný přerušovaným tónem sirény a bojový, jenž se vyhlašoval dlouhým, nepřerušovaným tónem. 

POHRANIČNÍ POPLACH.
  
   Pohraniční poplach se většinou vyhlašoval tehdy, pokud ze signální stěny ("železná opona") přišel na rotu, k dozorčímu signálního přístroje (DSP), signál o narušení z určitého konkrétního prostoru. Ve slangu jsme tomu říkali "zkrat". Buď byl jen jeden, což znamenalo, že o sebe dráty v signální stěně jen škrtnuly, nebo tzv."trvalý zkrat", což znnamenalo, že vodiče jsou stržené, zamotané dohromady. 
Tento fakt hraničil téměř s jistotou, že přes signální stěnu přelezl narušitel státní hranice. 


                                             Ilustrační foto: signální přístroj umístěný u DSP

  Pohraniční poplach vyhlašoval důstojník, jenž měl službu DDR (dozorčí důstojník roty), nebo i poddůstojník, který byl do této funkce proškolen a poté schválen velitelem praporu PS. Poplach se týkal každého, kdo byl v té chvíli na rotě, od důstojníků, přes všechny pohraničníky, až po kuchaře v kuchyni. Všichni museli všeho nechat, co nejrychleji se jakžtakž obléci (ústrojová kázeň v tomto případě nebyla vyžadována) a se zbraněmi, municí a další potřebnou výbavou co nejrychleji nastoupit na nástupišti roty. 


Ilustrační foto: místnost DSP na 1.rPS Trojmezí

    
  Mezitím už dávno odjela Poplachová hlídka (tři pohraničníci a služební pes), jenž se autem UAZ vydala na místo, odkud přišel "zkrat" a Skupina překrytí, což bylo cca 6 pohraničníků, která UAZem, nebo Pragou V3S odjela za dráty, aby přehradila pomyslnou čáru mezi místem narušení a státní hranicí. 

  Nastoupené pohraničníky, podle situace, mohl dozorčí důstojník vyslat na státní hranici jako posilu, nebo mohl nechat vojáky rozvést do terénu roty, na předem vytypované místa. Tohle by bylo na dlouhé psaní, neboť vždy šlo o konkrétní případ, jinak se reagovalo, pokud to od místa narušení bylo ke státní hranici kousek a jinak, pokud byla "čára" poněkud z ruky.  
  My v Trojmezí jsme ještě měli takové specifikum, že na pravé části úseku jsme měli za souseda Německou demokratickou republiku (NDR) a u hraničního mezníku končily naše "dráty" a napojovala se německá signálka. To také znamenalo, že pokud došlo k narušení v pravé části úseku, poblíž NDR, dávali jsme telefonicky avízo i kolegům od Pohraničních vojsk GT DDR. Tenkrát se tomu říkalo "součinnost". 

   Pohraniční poplachy byly na rotě PS náš denní chleba, samozřejmě obrazně. Někdy se nevyhlásil třeba celý týden, někdy, podle počasí, to bylo i několikrát za noc a vojáci se moc nevyspali a byl to pro ně opravdu záhul, zejména, když lilo jak z konve, nebo při extrémních mrazech. Tak či onak, největší tíha ochrany státní hranice padala v těchto situacích právě na vojáky základní služby.   

BOJOVÝ POPLACH.

  Činnost zvaná Bojový poplach byla na rotě PS záležitostí velmi, velmi, neoblíbenou.
Naštěstí se BoPo nevyhlašoval moc často. Pokud mě paměť neklame, užili jsme si ho tak dvakrát, možná třikrát za rok. I tak bylo, podle našeho mínění, tohodle "hraní na vojáky" až moc.  

   U bojového poplachu jsme vždy věděli předem, kdy bude. Velení chebské 5.brigády PS bylo vždy natolik korektní, že na roty PS dalo vědět, že toho a toho dne, v pět ráno, houkne důstojník z brigády PS bojový poplach. 

   Velitelský hlouček se naopak odvděčil tím, že na BoPo připravil předem všechny pohraničníky, aby měli vše sbaleno, připraveno, řidiči zkontrolovali vozidla, včetně transportérů OT-64 (v Trojmezí jsme měli dva), "dělostřelci" připravili oba bezzákluzové kanóny, takže když na rotě v Trojmezí dal kontrolní orgán z brigády PS pokyn k vyhlášení bojového poplachu, rota nastoupila ve skvělém čase, za nějž by se nemusely stydět ani elitní prvosledové jednotky ČSLA :-)  

Transportér OT-64 a vojáci na dobové fotografii z 1.rPS Trojmezí


  Nástupem to ovšem nekončilo. Velitel roty přečetl "fiktivní" rozkaz o tom, že na Československo útočí jednotky US.ARMY a německého Bundeswehru atd, atd, a že my, v součinnosti s jednotkami východoněmecké GT DDR přecházíme z ochrany na obranu státní hranice a přesouváme se do opěrného bodu v terénu roty. 

   U pojmu Opěrný bod (OP) se zastavím. Každá rota PS měla dva opěrné body. Jeden cvičný, kam jsme si při bojovém poplachu jezdili hrát na vojáky a druhý, opravdový Opěrný bod byl přísně tajný. Tam bychom se, v případě vypuknutí války, měli přesunout. O existenci tajného OP věděl snad jen velitel roty a pak asi i výkonný praporčík, který měl za povinnost v bunkrech opěrného bodu (byly zamaskovány a dobře skryty) měnit v určitých intervalech zásoby konzerv, sucharů atd.  


Ilustrační foto: bezzákluzový kanón BzK

    
   Otázkou samozřejmě je, zda bychom se v případě války stihli do Opěrného bodu přesunout. Státní hranice se Spolkovou republikou byla na dohled, tak jak dlouho by asi trval let amerického vrtulníku Cobra z US základny k nám na rotu, kterou by svými´palubními zbraněmi během minuty rozstřílel na trosky? 
   
    Velmi často jsme na tohle téma s vojáky na rotě diskutovali, zejména ten den, kdy jsme trénovali bojový poplach. Pravdou ale je asi to, co nám říkali na vojenské škole PS v Holešově: žádný válečný konflikt by nevypukl jen tak, z hodiny na hodinu. Vše má své zákonitosti a vývoj a to, že se schyluje k válce je zřetelné a protivníci na obou stranách hranice dělají opatření, kam by bezpochyby patřil přesun do "ostrého" Opěrného bodu a hranice by se již nechránila, ale bránila, což by mj. znamenalo, že hlídky by nafasovaly do služby granáty, kulomety UK vz.59 a i systém služby by byl zcela jiný. 

   Ale zpět k bojovému poplachu. Po vydání rozkazu velitele roty vyjela z objektu rPS kolona vojenských vozidel, což u nás znamenalo 2x OT-64, dva kanóny BzK tažené vozidly UAZ, a také Pragovky V3S. Všechno jelo do cvičného opěrného bodu, Bzk a vozidla se umístili do okopů vykopaných již před dávnými lety, mužstvo se rozmístilo v zákopech, velitel roty vydal rozkazy nám, velitelům čet, potom i staršinovi (VPr) a technikovi roty. Dozorčí orgán z chebské brigády všechno zkontroloval a pak se to odpískalo. 


Ilustrační foto k článku.

   
   Vrátili jsme se na rotu, uložila se technika, bojové zbraně (kulomety, RPG a pod), dozorčí orgán provedl v kanceláři VR vyhodnocení celé akce a tím to skončilo, život na rotě se vrátil do běžných kolejí. 

   Jedna perlička na závěr :-)  Matně si vybavuji, že pokud se konal bojový poplach, byly vždy na snídani špekáčky, nebo buřty, s hořčicí a pečivem. Každý bojový poplach mám s tímto jídlem spojený a zafixovaný v paměti. Moc by mě zajímalo, jestli to takhle bylo i na jiných rotách.  

 Také jsem si vzpomněl na jeden vtip, který se v té době říkal: 
"Kdo budí při vypuknutí války velitele příhraničních západoněmeckých kasáren a kdo budí velitele pohraniční roty"? "Je to stejné, oba budí desátník Bundeswehru".  :-) 


Důstojníci 1.rPS Trojmezí - autor článku dřepící, druhý zleva (1986) 


   Situace, které zde popisuji, jsem osobně zažil v druhé polovině 80.let. Předpokládám, že v jiném časovém období tomu mohlo být jinak. Uvítám vaše vzpomínky, nebo jen názory či dotazy, dole pod článkem, v rubrice OKOMENTOVAT. 


(c) AUTOR:  Zdeněk - admin webu Pohraničník


8. července 2018

STÁTNÍ HRANICE DNES


Je dnes potrebná ochrana štátnych hraníc?

Na otázku položenú v titule článku odpoviem hneď na úvod – ÁNO je. Ešte predtým ako ma možno niektorí stihnú obviniť, že som stará štruktúra, ktorá si želá návrat najčiernejšej éry komunizmu si však dovolím uviesť presné a konkrétne dôvody, ktoré ma k tejto odpovedi vedú a určite to nie je nostalgia za starým režimom.

Takže určite si ani ja neželám:

  • aby mi niekto zakazoval vycestovať slobodne resp. vrátiť sa do mojej domovskej krajiny prípadne aby ma niekto za to súdil,
  • aby ma niekto preveroval, kontroloval (vrátane celej rodiny), udeľoval mi devízové prísľuby, vycestovacie doložky a pod.,
  • aby ma po absolvovaní všetkých procedúr ešte navštívili príslušníci bezpečnostných zložiek, ktorí skontrolujú “postup” balenia,
  • aby niekto bránil mojim deťom študovať a pracovať v zahraničí v dôsledku nevhodného kádrového profilu (ako osoba s “emigráciou v rodine”) viem o čom hovorím,
  • a teda určite si neželám návrat starých časov v tomto smere (ani v žiadnom inom).

  K problematike služby u PS nie som určite kompetentný sa vyjadrovať nakoľko som sám u PS neslúžil. Nejaké informácie mám od kamarátov, ktorí si službou u PS prešli, veľa užitočných a zaujímavých vecí som sa dozvedel na tomto blogu. Ale jednu vec musím uviesť pre všetkých, ktorí často najmä v internetových diskusiách “hejtujú” bývalých pohraničníkov a označujú ich ako “červených vrahov” a podobne. 

  Naozaj si títo ľudia myslia, že tí 18-20 roční chlapci rukovali k PS s jedinou myšlienkou – zastrelím si svojho narušiteľa, super a dostanem opušťák?? Tak to určite nebolo!! Pre mladšie ročníky uvádzam, že povolávací rozkaz čakal každého muža po ukončení stredoškolskej resp. vysokoškolskej dochádzky. Vyhnúť sa základnej vojenskej službe (ktorá sa vykonávala tak u Československej ľudovej armády ako aj u Pohraničnej stráže) sa podarilo málokomu, tzv. “modrá knižka” bola vzácnosť. 

  Každý vojak základnej služby sa chcel dostať domov po dvoch rokoch (jednom roku u absíkov) živý a zdravý. Som pevne presvedčený, že nikto nerukoval k PS s myšlienkou na streľbu na “narušiteľa”. 




  Služba u PS bola špecifická, kto chce môže si aj tu na blogu naštudovať dosť materiálov. Samozrejme podliehala ideologickej masáži – rovnako ako služba u ČSLA. Ale ideologická masáž existuje aj dnes akurát už to nie je o “vedúcej úlohe KSČ”. Skúste napríklad nastúpiť do práce v nadnárodnom korporáte a zažijete najmä v prvých mesiacoch také “PŠM” (opäť pre mladších – politické školenie mužstva), že vojenskí politruci (pre mladších, je to z ruštiny “poliťičeskij rukavoditeľ” – politický pracovník u vojska zodpovedný za politickú výchovu vojakov) by pri tom pôsobili veľakrát ako žiačikovia základnej školy. Oponenti budú hneď kričať “ale v korporáte nás nenútia zabíjať” – ale kto prešiel službou u PS vie veľmi dobre, že “použitie služobnej zbrane” nebol v žiadnom prípade prvý a jediný prostriedok na zastavenie narušiteľa. Rovnako ako to nie je dnes u príslušníkov policajného zboru. 

  Má niekto z týchto kritikov snáď pocit, že ho bežná cestná hliadka zastavuje s odistenou a namierenou zbraňou??? Týmto ukončujem túto vsuvku. V ďalších riadkoch poukážem na konkrétny príklad, ktorý podľa mňa jednoznačne potvrdzuje potrebu efektívnej ochrany kontroly štátnych hraníc aj dnes.

  Je to jeden z mnohých prípadov s ktorým som sa stretol a ktorý sa mohol vyvíjať úplne inak pri existujúcej a funkčnej ochrane štátnej hranice.

  Slovenská štátna občianka sa zoznámila počas štúdii na vysokej škole v Nemecku s občanom Konga, ktorý mal časovo obmedzený pobyt na území Nemecka. Z tohto vzťahu sa narodila ich spoločná dcéra. Matka počas celého tehotenstva žila už späť na území SR, dieťa sa narodilo v SR, otec udržiaval s matkou dieťaťa sporadický kontakt, počas celého tehotenstva bol jeden krát na návšteve, od narodenia dcéry nepravidelne prichádzal na Slovensko ale komunikoval s matkou a v návštevách mu nikto nebránil. Matka mala dcéru na základe predbežného opatrenia zverenú do starostlivosti, otcovi však nijako v styku s dcérou nebránila keď prejavil záujem. Keď mala dcéra cca 2,5 roka, jeho záujem sa zvýšil a návštevy boli častejšie. Presne v deň 3. narodenín ich spoločnej dcéry bol otec na Slovensku na návšteve a išli na spoločnú večeru. Počas večere matka odišla na toaletu a po návrate zistila, že otec s dcérou sa v reštaurácii nenachádzajú takže okamžite zavolala otcovi na mobil a ten jej povedal, že sú pri aute a dcérke dáva darček. Vybehla preto von z reštaurácie smerom k zaparkovanému autu, to však už na mieste nebolo…..

  Matka mala typ vozidla aj špz aj fotku vozidla (pri návštevách si vždy tieto veci značila). Okamžite kontaktovala Policajný zbor Slovenskej republiky a poskytla základné údaje. Hneď potom išla aj na miestny útvar, ktorý sa nachádzal neďaleko reštaurácie, kde takisto poskytla všetky informácie (mená otca, dcéry, typ auta, farbu, EČV aj fotku vozidla).

  Opísaný prípad sa stal v okrajovej časti Bratislavy. Na štátnu hranicu (resp. na najbližší hraničný prechod) s Rakúskom je to z miesta kde sa prípad stal cca 25 kilometrov, na maďarské hranice cca 30 kilometrov, na české hranice cca 95 kilometrov a na najbližšiu poľskú hranicu cca 300 kilometrov. (pre úplnosť ukrajinská hranica cca 550-600 kilometrov čo však povedané žargónom PS nebol smer pravdepodobného postupu narušiteľa ).



  Tento prípad je úkažkovým príkladom medzinárodného únosu dieťaťa. Nebudem ďalej opisovať ako sa prípad vyvíjal po vecnej stránke ale zameriam sa len na jednu vec. Otec sa dostal s dcérou do Nemecka bez najmenšieho problému. Až po 5 (!!!) dňoch sa podarilo z kamerových záznamov zistiť, že na prechod štátnej hranice si nezvolil najbližší hraničný prechod s Rakúskom (Petržalka/Berg) ale použil hraničný prechod na diaľnici D2 Brodské/Břeclav!! Príslušné orgány mali tak odhadom minimálne 45 minút až hodinu na to, aby zabezpečili zastavenie vozidla na tomto hraničnom prechode. Ale v zásade od odchodu z reštaurácie resp. ohlásenia skutku polícii bolo minimálne 20 minút času na postavenie hliadky na každý hraničný prechod v okolí Bratislavy (pričom ten cez ktorý otec prešiel je ten relatívne vzdialenejší). A to už nehovorím o tom, že z Českej republiky prešiel do Nemecka cez prechod v Rozvadove…

  Prípad sa naťahoval roky, dcéra sa po komplikovaných procedúrach vrátila k matke, dodnes navštevuje psychológa, otec má pobyt neznámy……

  Nič z toho sa nemuselo stať keby existovala ochrana štátnej hranice resp. presné postupy ako v takýchto prípadoch postupovať. Teda oni tie postupy existujú, ich aplikácia v praxi však asi nie je úplne presná … a to hovorím veľmi diplomaticky.
V takomto jednoznačnom prípade kde boli všetky informácie o vozidle a osobách známe okamžite, vrátane fotky sa celý prípad mohol vyvíjať úplne inak, vozidlo by bolo zastavené a už by nasledovali iné zákonné procedúry.

  Prípady, ktoré som mal možnosť v praxi zažiť resp. s ktorými sa stretávam aj dnes sa týkajú v drvivej väčšine prechodu cez oficiálne hraničné prechody (prevoz nelegálnych látok, krádeže motorových vozidiel a pod.), prechod cez zelenú hranicu pri páchaní trestnej činnosti je zriedkavý. Musím sa tu v širšom kontexte vyjadriť aj k súčasnej imigračnej kríze kedy sa (a určite nielen mne) javí potreba ochrany štátnej hranice ako absolútne nevyhnutná.

  Pri imigračnej kríze podľa môjho názoru zlyhala Európska únia na celej čiare. Opäť jeden príklad z praxe: Dnes si viete kúpiť na odczudzený resp. falošný občiansky preukaz resp. pas a platobnú kartu kúpiť letenku na cudzie meno a skúsiť vycestovať do USA. Ak sa vám podarí (najmä ak je nápadná podoba) dostať do lietadla v priestore EÚ, je takmer 100% istota, že v USA neprejdete cez “immigration officera”. A tiež na to, aby vás nevpustil na územie USA nepotrebuje hneď strielať ani púšťať na vás psy. A na to, aby ste imigračným úradom po prílete neprešli netreba hneď falšovať cestovný doklad. Stačí zatajiť existujúce trestné stíhanie voči vašej osobe v domovskej krajine alebo prechádzajúce odsúdenia…. 

  Dnešný stav ako všetci vieme je však taký, že sem nekontrolovateľne prichádzajú desiatky tísíc ľudí bez akejkoľvek kontroly. Nehovorím, že netreba pomáhať ale nie tak ako to EÚ dnes predvádza a núti k tomu svoje členské štáty. Slovenská aj Česká republika sú viac-menej na okraji záujmov imigračných skupín, to však neznamená, že si hranice nemáme strážiť. Práve naopak.

Takže na záver – ochrana štátnej hranice určite áno aj dnes. Bez toho aby sme my boli obmedzovaní v cestovaní/prácii/štúdiu v zahraničí a vždy sa mohli slobodne bez rizika represálií vrátiť do našej krajiny. Ale tiež treba chrániť nás aby sem neprichádzali ľudia, ktorí chcú alebo potencionálne môžu škodiť nám a recipročne nech naši zločinci neutekajú beztrestne za hranice pred spravodlivosťou. To sa v dnešnej internetovej dobe, pri súčasnom stave techniky dá dosiahnuť podľa mňa aj bez toho aby sa “šacovalo” každé auto a stáli sme hodinové kolóny na hraniciach. Sloboda pohybu osôb ako jedno zo základných práv EÚ určite áno pre všetkých slušných ľudí. 

  Pre tých čo porušujú zákony, nechcú rešpektovať pravidlá, utekajú pred postihom alebo majú záujem prísť aby ich mohli porušovať určite nie. U takýchto – na odľahčenie – nech platí veta z Pelíškov “rozkaz ten zněl jasně nesmí projít za žádnou cenu”. Akurát kritériom nech nie je “kožená brašna”….

P.S.

Na záver prikladám z verejne dostupných zdrojov jeden komentár slovenského politológa Jána Beránka s ktorým sa ja osobne plne stotožňujem. Je na tému nekontrolovanej imigrácie…





(c) AUTOR - si nepřál, z důvodů, jenž zde záměrně neuvedu, zveřejnit své jméno a "redakce Pohraničníka" to respektuje. Děkuji mu tímto, že si našel čas, aby pro weblog Pohraničník zpracoval téma více než aktuální a to zajímavou formou.


18. června 2018

1.000.000 SLOVY MILIÓN


   Dovoluji si oznámit pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům  weblogu Pohraničník, že se podařilo počtem návštěvníků překročit magickou číslovku MILIÓN.  
Mám z toho opravdu velkou radost a tak si dovoluji se o ni podělit i s vámi.

   Původně jsem začínal s články o Pohraniční stráži na webu Bloguje.cz, kde jsem se tak nějak za pochodu učil všechno okolo vedení webové stránky (weblogu), neměl jsem nikoho, kdo by mě radil, takže to bylo na úvodních článcích znát. Bohužel, v roce 2012 oznámil majitel serveru Bloguje.cz, že tento web končí a bloggeři se musí přestěhovat jinam.

   Já jsem po nedlouhé době hledání zvolil americkou Blogger.com (Blogspot.com),ze dvou důvodů. Jednak proto, že patří pod silnou globální skupinu Google a je tedy menší šance, že "zavřou krám" tak, jak učinil web Bloguje.cz a pak i proto, že server je v zámoří, mimo jurisdikci České republiky a Evropské unie. Což znamená, že nevyhoví rozmarům kdejakého joudy z jakéhokoliv ouřadu v České kotlině, což je důležité zejména nyní, kdy zase, pomalu, přicházíme o svobodu slova a projevu.

   Narychlo jsem musel přetahovat všechny články z Bloguje na Blogspot, začal jsem ve svižném tempu, ale ani tak jsem to všechno nestihnul, článků na českém Bloguje bylo přes 300 a já stihnul přenést jen 204. Ve finále už jsem pak tahal ty nejvíce navštěvované, oželel jsem texty, které se přímo netýkaly PS OSH a ty, které vyvolaly jen minimální, nebo žádný zájem čtenářů.



   Průběžně, "pravidelným tempem" pak běžel weblog POHRANIČNÍK od roku 2013 až do současnosti. Kromě hlavní tématiky, kterou je samozřejmě Pohraniční stráž, ochrana státní hranice v časech studené války (soustředil jsem se na období 1951, kdy vznikla PS, až 1990, kdy skončila vojsková ochrana hranic), se na mém weblogu dočtete o ČSLA, třeba o Protivzdušné obraně státu PVOS, jenž střežila tzv."modrou hranici", nebo o pohraničních sborech sousedních států, ale třeba i o pohraničnících Bulharské lidové republiky, což je tak trochu "exotika" :-) 

   Velmi oblíbenou tématikou jsou "pohraničářské Akta X", které se věnují neobvyklým záležitostem, které lze bez nadsázky označit jako záhadné a tajemné, ať už se jednalo o UFO incidenty, ke kterým došlo v těsné blízkosti státní hranice, přes paranormální jevy jako je například časová smyčka.

   Vysokou návštěvnost také dosahují příběhy veselé, či s lehkým erotickým podtextem. Marná sláva, vojna dělá z chlapců muže a kde jsou mládenci v uniformách, tam se vyskytují i děvčata a ženy, což tak nějak patří k sobě a přináší to příběhy, které píše jen sám život.
Mimochodem, vzpomněl jsem si teď na jedno pořekadlo, které bylo oblíbené všude tam, kde byl výskyt pohraničníků větší než malý: "Podle peří poznáš ptáka, podle ptáka Péesáka".  :-) 

   Na weblogu Pohraničník jsou ale i příběhy akční, podbarvené střelbou ze samopalů, štěkáním služebních psů a září světlic osvětlujících noční oblohu v hraničním pásmu. Hranice dvou světů v časech studené války byla jevištěm akcí dobrodružných, ale i smutných a bohužel i těch, na které Pohraniční stráž není moc hrdá. Ale, ani těm se web Pohraničník nevyhýbá, neboť razím heslo, že zamlčováním se nepříjemné a tragické události neodstanou.

   Weblog Pohraničník bych ale nemohl vytvářet bez spolupráce bývalých pohraničníků, kteří mě oslovili a po dohodě mě začali posílat své vzpomínky na službu u PS, podělili se o své zážitky a příhody, mohl jsem je zde publikovat a zveřejnit  ve stovkách článků na tomto webu. Rovněž je zde i pár odborných článků, třeba o spojařích, které mě poslal ing.Petr Novák z chebské 5.bPS.
S velkým zájmem se setkal i odborný článek o Vojenské kontrarozvědce VKR a Zpravodajské službě Pohraniční stráže, který na moji prosbu sepsal pan Stanislav Kvasnička,jenž mj.také sloužil po nějakou dobu u 5.bPS Cheb. 

Technická poznámka.

K vyhledávání článků v archívu Pohraničníka využijte kolonku PROHLEDAT TENTO BLOG, kterou naleznete úplně dole. Viz: 


   
   Bohužel, byli tady i tací, kteří svatosvatě slíbili, že sepíšou zajímavé články a slibují je dodnes. :-)  Inu "slibem nezarmoutíš". A tak stále jen čekám a tajně doufám, že se, po přečtení tohoto textu nakonec pochlapí a splní svůj slib, neboť slovo dělá chlapa. Nesplněné sliby nechme politikům...

   Opravdu mě těší zájem čtenářů, těch pravidelných, ale i náhodných, kteří mnohdy pak zůstanou weblogu Pohraničník věrní. A pozor, nejedná se pouze o bývalé pohraničníky, vojáky ČSLA, policisty, nebo členy různých Klubů vojenské historie. Své čtenáře si příběhy a články zde prezentované našly i mezi "civilisty" vojenskou službou nepolíbenými. Proto se snažím články, i od jiných autorů, upravovat v textu tak, aby byly pochopeny těmi, kdož nikdy na vojně nebyli a vojenská terminologie i žargon je jim cizí. 

   Kupodivu je web Pohraničník čtený i v zahraničí. nemíním tím Slovensko, se kterým nás spojuje společná historie a nulová jazyková bariéra, ale země jako jsou USA (ze Spojených států je více návštěv než třeba z Ruské federace), Spolková republika Německo, Velká Británie, Polsko či Ukrajina, nebo Itálie. Jeden čas jsem dokonce zaznamenal stovky návštěv třeba z Izraele, což je docela exotická destinace :-)  
   
   Díky weblogu se mě ozvalo i několik bývalých vojáků US.ARMY, kteří sloužili na druhé straně hranice, v západním Německu a setkávali se s čs.pohraničníky při patrolaci, mnoho pohraničníků GT DDR z bývalé Německé demokratické republiky, nebo od Pohraničních vojsk SSSR či WOP Polské lidové republiky.  




   Co říci / napsat závěrem? Určitě to, že hodlám v práci na naší, pohraničářské webstránce pokračovat. Protože mě to baví, protože jsem bývalý pohraničník a protože vy, čtenáři sem rádi chodíte, o čemž svědčí nejen těch více než milión návštěv, ale třeba vaše komentáře, názory, v diskuzi pod jednotlivými články. Takže si myslím, že to má smysl. 

   Zároveň vás chci požádat o pomoc a spolupráci. Máte chuť se rozdělit o své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, ČSLA (zejména PVOS/hláskaři), Oddělení OSH na východní hranici, OPK/Celní správa na hraničních přechodech a podobně? Chcete se rozdělit o příběhy veselé, dobrodružné i ty smutné? Nedovolte, aby upadly v zapomnění. Sedněte k PC či notebooku, sepište je a pošlete do redakce weblogu POHRANIČNÍK, na adresu:  pohranicnik@gmail.com  Pokud máte k příběhu, článku i nějaké dobové fotografie, oskenujte je, klidně i ofoťte mobilem, nemáte-li skener a pošlete je jako přílohu k vašim vzpomínkám. 
   
   Neřešte pravopis, větnou skladbu ani to, zda máte "spisovatelské vlohy". Já si k tomu ve volném čase sednu, v rámci možností a svých schopností pravopisné chyby opravím, slohově poskládám a tady zveřejním. 

Je to jen na vás, budu se těšit na případnou spolupráci.     

Zdeněk - admin weblogu Pohraničník


POHRANIČNÍK - titulní strana weblogu. 

Weblog POHRANIČNÍK - počítadlo návštěv.

Weblog POHRANIČNÍK - statistika. (kliknutím na obrázek jej zvětšíte)





Zajímá vás více?  Klikněte si! 

** Pohraničník - 500.000 návštěvníků 


15. června 2018

KDYŽ PS PŘESTALA STŘEŽIT HRANICE S NDR

   Je Nový rok 1966. Slavíme. Rota slaví. Střílíme světlice. Něco popijem. Tak jako vždycky na Vánoce a Nový rok. Ještě nic nevíme, že si NDR vydupalo v SSSR, aby hranice mezi NDR a ČSSR přestala být střežena. Jako, že bychom měli být přátelé a druzi ve zbrani. Hranice je dosud střežena běžným způsobem. 


Dobové foto: setkání pohraničníků NDR a ČSSR. 


   Velitel roty a zástupce velitele jezdí každý měsíc na brigádu PS, do dnes již jen Ostrova, na třídenní velitelské shromáždění. Nás, pár rot, Boží Dar a Loučná a Podlesí a Potůčky smí dojíždět vždy jedním Gazem, protože to mají blízko a na brigádě není dost míst na ubytování. Lednové shromáždění 1966 probíhá zcela normálně. Vyhodnocení jednotlivých činností a povinností rot. Poučení o mimořádných událostech, co bude v únoru za výcvik, finance rot a tak běžný chod vojskového tělesa. Samozřejmě i finanční náčelník, kromě jiných odborných náčelníků má svou hodinku. A tu se naznačuje něco, z čeho zůstáváme paf. Tedy, že by jako měla skončit vojsková ochrana SH s NDR a tedy, že se nebude vytvářet finanční plán brigády na rok 1966. 

    Jsme zaraženi, mlčky jedeme domů. Každému se ženou hlavou tisíce myšlenek, myšlenek hlavně těch, které se osobního života týkají. Šuškanda pracuje, zprávy přicházejí ze všech stran, často protichůdné. Aby přestala šuškanda, velitel brigády nám na únorovém shromáždění nalévá čistého vína. A to, co se šuškalo, je skutečností. Uklidňuje velení rot, že personální otázky se budou řešit z každým individuálně. 

   V průběhu začátku března přichází rozkaz velitele brigády k ukončení OSH k poslednímu dubnu 1966. Koncem března přicházejí kádrové rozkazy velitele brigády a první vojáci základní služby (VZS) jsou převelováni na západní hranici. 
   
    Přichází rozkaz k likvidaci spojení a SiS, celého systému fungování roty. Na rotě zůstává velitel a výkoňák a tak 15 vojáků k likvidaci objektu. Konec roty jsem nezažil. K 1.5.1966 jsem byl převelen na velitelství brigády a ubytován v bývalých ubikacích vojákú velitelských rot, kteří byli již také převeleni na západ, kde jsem pobyl do konce září 1966. 


Dobové ilustrační foto k článku.

     
     No pár se nás tam sešlo, tak deset svobodných. Každé ráno rozvod VZP do zaměstnání. První vojáci z povolání (VZP), kteří mají odsloužený šestiletý závazek za absolvování vojenského učiliště, přecházejí k Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie). Pohraniční stráž přechází na čtyři roky pod velení Ministerstva národní obrany (MNO). 

     První VZP jsou převelováni k útvarům MNO. Mohou si vybrat místo dislokace. Chtěl jsem na letiště do Mošnova. Smůla, příliš mnoho zájemců. Mám totiž odslouženo jen tři roky. Jsem přidělen k likvidaci archivu brigády. Velím postupně několika kolonám převážející archiv brigády na HS PS OSH do Prahy. Potkávám spolužáka Navrátila, slouží na Hlavní správě PS. Táta mu tam pomohl, ani jsme nevěděli, že má tátu Péesáka, má štěstí. 

     Po ukončení likvidace archivu, jsem přidělen k likvidaci chemického skladu brigády. Svážíme protichemický materiál z rot, materiál se třídí a připravuje k převozu na nově vzniklou Plánskou brigádu PS. Materiál je postupně odesílán na místa určení. Chemický náčelník odchází na Planou, dostávám nabídku jít dělat velitele protichemické roty v Plané. Odmítám. 


     
     Za nějaký čas dostávám nabídku jít dělat velitele hospodářské roty v Plané. Odmítám. Mým cílem je dostat se do města. Do pustiny jako byl Načetín, kde jsem pobyl šest týdnů už nepůjdu ani náhodou i kdybych měl závazek zaplatit. Počkám. No jinak paráda. Žádné služby, v Ostrově zábavy do sytosti i tanečky a jedna povolná paní mě má ráda,tak si i zaskotačíme v postýlce. Jak se na vojně říkalo, to přežiju i s bodákem v prdeli. A přežil. 

    Dostávám nabídku na umístnění u 72. motostřeleckého pluku v Karlových Varech. No konečně! Velkoměsto v maloměstě. Alespoň dříve to platilo. K 25.9.1966 nastupuji do automobilní poddůstojnické školy jako velitel čety. Se mnou velitel roty z Podlesí npor. Hastík. Tak skončil můj pobyt u PS MV. K VB jsem nesměl. MNO si to bedlivě hlídalo. Žádná sláva to ale nebyla. 


Ilustrační dobová fotografie.


   Armáda - ČSLA? Zcela jiný svět. Proti tomu armádnímu svrabu, byla Pohraniční stráž božská organizace. Ale to mluvím o organizaci, nikoliv o dislokaci. Tak čtu na tom našem webu Vojensko: vojsková ochrana hranice s NDR byla ukončena. Ale již nikdo nenapíše, že zároveň byly přetrženy, ukončeny, změněny lidské osudy. 

    Ač se pplk. Vrzal snažil jak chtěl, duševnímu strádání postižených pomoci nemohl. On nás byl schopen ještě brát jako lidi, ale pro politiky jsme byli jen materiál bez duše, bez mozku. Mnoho lidí odešlo později do civilu, protože nebylo schopno se sžít s novým způsobem života. A to hlavně ženatí. Ministerstvo vnitra (MV) učinilo na mnoha svých lidech těžkou křivdu, na lidech kteří mu poctivě, věrně a spolehlivě sloužili. Všichni měli pod MV zůstat sloužit jinde, jinak. Armáda to byla sračka běs a bída. Ti z PS co vydrželi, byli u ČSLA bez snažení a námahy jedničky. Tak krutý byl život, tak se nedivte, že jsem si užil, kde jsem mohl dokud to šlo. 

    Na západě bychom museli začít od začátku. Způsob OSH a celá filozofie ochrany hranic byla zcela odlišná od hranice s NDR. 




Reminiscence na PS. 

   Tak už je to několik roků za námi, ta obří rošáda. PS už je zase pod MV. Armáda, ta na hranice neměla lidi, ale hlavně zkušenost. V mém těle je ale stále kus Péesáka. Na Božím Daru otevřeli hraniční přechod. Všichni jezdí jako blázni do NDR nakupovat ložní prádlo, boty, oblékání, do obdoby našeho Tuzexu (Intershop) pro elektroniku. Jenže to vše se nesmělo. V NDR to bylo totiž nedostatkové zboží. A tak baby jezdily omotané ložním prádlem, boty měly pod sukněmi apod. 

    Pokud se to napsalo do celního prohlášení, naši celníci nedělali problémy. Ale problémy dělali celníci němečtí. Když posádku vozu vychytali, museli zboží nechat na celnici a propadlo. Nebo jet zpět a vrátit ho v prodejně. No a tak mě taky žena přinutila. Jedem. Nakupujem. Vracíme se. 

    Zajíždíme do celniště. Ale štěstí, štěstí nás někde opustilo... Všichni z vozu, všechno z vozu. Kromě salámu, samé zakázané zboží. Už umím dobře německy, žena umí velmi dobře německy. Škemráme, nic platno. Chytli jsme takovou gestapačku, žádné smilování. No, marky jsem musel koupit za 3 Kčs. Ty bestie! To zboží ti tu nenechám. Je už večer. Než dojedu do Aue, bude všude zavřené. 

    Ten pomyslný Péesák vystoupil z mého nitra a posadil se vedle mě. Proboha, vždyť ty tu čáru znáš říká, dělal jsi tu po zrušení Českého Mlýna demarkaci. Seber se hochu. Máš pravdu, mé druhé já. Plán zraje rychle v hlavě. Mezi tím volně projíždím silnicí z Božáku směr Aue. Ritersgrün, to je řešení. 

    Sjedu až do vesnice a otáčím. Ty vole, tam je přeci to stavidlo, no jasně, kousek od Českého mlýna. To je to místo. Balíme všechny věci do teplákového svetru, co mám v autě kvůli opravám. Třicítkou se šouráme, zde to musí být. A je. Mechanizmus stavidla prosvítá proti šedé trávě. Byl podzim. Zastavuji, nic nejede, žádná světla v dálce. Sbíhám ze silnice k potoku a balík věcí přehazuji přes hraniční Zlatý potok. Rychle do auta. Jedem. Za 15 minut jsme na přechodu. Gestapačka ještě slouží. Was bringen Sie mit? Lakonická odpověď, Nichts. Všichni z vozu, moje druhé já zůstává sedět. Hledala, hledala, nic nenašla. Čuměla jak dámské přirození z chlupů. 

   A už jsme v Čechách. Už mastím z Božáku směr Myslivny a doprava, směr Zlatý kopec. Tam býval hotel proměněný v lesáckou ubytovnu. Opatrně, zde by mohli mít stanoviště pohraniční policajti. Nemají, všade tma, nic se nehne. Kousek dál odstavuji auto do houští. Žena se mě strachy drží jako klíště. Popojdeme asi 500 metrů, před námi se otvírá louka svažující se ke Zlatému potoku, hraničnímu potoku. Ženo, tady budeš zašitá a ani si neuprdneš! Strach jí stříká z očí. Chceš boty, tak zalez a mlč. 

   Baterku nemám. Jdu z mírného svahu na vnitřní, léty vypěstovaný kompas. 20 metrů, k zemi, naslouchat. Za deset minut mám skoro celou louku překonanou. Už slyším šumění potoka. Odkud je šumění nejslyšitelnější tam je stavidlo Německého mlýna. Pozoruji silnici, je k desáté. Nic se nehýbe. Rychle ke stavidlu. Balík zboží byl i v té tmě k rozeznání. Chápu se ho a bokem ustupuji. Pozoruji terén. Přiklekám. Proti obzoru nic. Otáčím se, jdu, zastávka, jdu. Ke konci se už neohlížím, vyhlížím ženu. Je zalezlá v tom samém houští, ale čurat strachem musela chuděra řikrát. A už to metelím, Rýžovna, Bludná, Horní Blatná a to už jsme skoro, skoro doma. 

    Do Varů jsme dojeli před půlnocí. Ale vánoční dárky nakoupené v NDR máme. Tak se ze mě stal málem narušitel. Ale čáru, čáru jsem nepřekročil. 

   Můj péesácký duch se zase vrátil do mého těla a tetelil se radostí jak mi poradil. A tak mě provází celým životem, když je potřeba, vystoupí a poradí. Většinou mu musím dát zapravdu. 


Autor článku Zdeněk Holek na dobové fotografii.


(C) AUTOR: Zdeněk Holek.

15. května 2018

NOČNÍ HLÍDKA

  Jeden z mnoha běžných příběhů, které se den co den, noc co noc, odehrávaly na státní hranici Československa, kdy neječela siréna pohraničního poplachu, noční oblohu neosvětlovala záře světlic a ani se neozývalo divoké staccato střelby samopalů či štěkot služebních psů. Neboť těch obyčejných dnů a nocí ve službě bylo mnohem více, než těch dobrodružných. 


   V úterý 19. ledna 1965, vzbudil o půl druhé v noci pomocník dozorčího Pohraniční roty
Podlesí dva vojáky 1. čety, svobodníka Janíka a vojína Trnku, aby se připravili do služby.
Venku je ale pořádný samec,“ řekl.

   Pro oba rozespalé vojáky znamenala tato informace obvyklé dilema, zda se teple obléci
na úkor pohyblivosti, nebo spíše snášet zimu a riskovat nachlazení. Jako obvykle zvolili
ale raději tu teplejší variantu. Svlékli pyžama a vyměnili je za trenýrky, podvlékačky,
teplé tričko, košili, teplé ponožky, vatované vložky, maskáčovou uniformu, boty kanady
a bílé maskáče.
  
   Zabaleni v několika slupkách oblečení sešli do strážnice v přízemí, kde jim dozorčí vydal
samopaly a zásobníky s ostrými náboji ráže 7,62x39 mm, pouzdro se signální pistolí a
třemi světlicemi, polní pojítko a pouta. Překontrolovali si stav baterií ve svítilnách a
několik minut před druhou hodinou ranní vstoupili do kanceláře dozorčího důstojníka,
který jim vydal bojový rozkaz k ochraně státní hranice s heslem a dalšími instrukcemi.



   Při cestě po zasněžené úzké pěšince mezi kontrolním pásem a signální stěnou, kontroloval velitel hlídky, svobodník Janík, který šel se psem jako první, neporušenost kontrolního pásu a druhý člen hlídky, vojín Trnka,kontroloval signální stěnu.

  Na nočním stanovišti seděli na jednom patře strážní věže, ke kterému až dosahovaly
sněhové návěje, přesahující výšku dvou metrů a zcela skrývající signální stěnu.
Nepřerušovaná sněhová plocha tím tak souvisle spojila českou a německou část území
v jeden celek, na jejímž konci se v dálce krčilo několik tmavých domků německé osady
Halbemeile.

   Byla jasná mrazivá noc, jaké v těchto výškách přes 900 metrů nad mořem bývají. Přes
celou, smogem nezamořenou oblohu, se klenula Mléčná dráha, plná velkého množství
zářících hvězd a Měsíc, který se nacházel zrovna v úplňku, ozařoval svým namodralým
světlem keře a stromy, vrhající na zem bizarní stíny.

  Pohraničníci seděli mlčky vedle sebe, oči zabořené do okolní noci. Pozorně naslouchali
všem zvukům a také pes, sedící se vztyčenýma ušima vedle nich, větřil a nasával okolní
pachy.

   Noční, až téměř třicetistupňový mráz jim bolestivě spaloval rty, uši a konečky prstů, bodal do tváří a oběma začínala být zima. Myšlenky na hřející kamna, horký čaj a vyhřátou postel byly stále neodbytnější.

   „Kurev sedm, každá jiná“, přerušil Trnka tichým zaklením ticho, zahřívajíc si dýcháním
zkřehlé ruce. „Co jsem komu udělal, že tu musím tak trpět!“
Copak? Snad ti není zima?“ optal se ironicky Janík. „
Strašná. Vždyť je to tady horší než na Sibiři, nebo v třiačtyřicátém u Stalingradu.
Jak tady ti Němci mohou žít? Já kdybych nemusel, tak tady nejsem ani minutu!“ ukázal
Trnka zkřehlým prstem na německé Halbemeile.

   „Také si zvykneš. Člověk si zvykne na všechno. A počkej,až to tady uvidíš na jaře a
v létě, kdy to všechno krásně kvete a voní. A až asi do roku1953 zde také stávalo několik
domů malé české vesničky Mílov, po které se to tady jmenuje.“ poučoval Trnku zkušenější Janík. 




Stejně bych tady nebydlel ani za zlaté prase. Do hospody je daleko a žádné ženské
v okolí. A ta zima je tu přímo příšerná. Měl jsem si raději vyběhat modrou knížku jako
někteří moji vykutálení vrstevníci. Za ty dva roky vojny jsem si mohl vydělat na auto a
prohánět v něm doma holky.“ remcal nespokojeně Trnka
Tak proč jsi to neudělal?“
Protože bych se musel stydět. V naší dědině a i u nás v rodině byli všichni chlapi na
vojně a ve válkách. A když jsem byl malý, tak mi dědečci o svých zážitcích z 1. světové
války vyprávěli večer místo pohádek. Těm, které nevzali na vojnu se u nás říkalo kriplové
a byli považováni za něco jaksi méněcenného, protože měli nějakou tělesnou nebo
duševní vadu; anebo to byli podvodníci. Jít na vojnu se prostě považovalo za
samozřejmou povinnost. Že budu ale takhle trpět, to jsem netušil.“ pokračoval Trnka.

   „Můžeš být ještě rád, že dnes nefouká žádný vítr; to bys teprve poznal, co je to zima.“
řekl Janík.
Jestlipak se nám někdy někdo za tohle odmění, nebo alespoň poděkuje?“ zeptal se Trnka.
„To nečekej ani náhodou. V Čechách to už tak nějak historicky chodí, že se zásluhy
trestají a padoušství odměňuje. A ti protekční modroknížáci si určitě nějak zařídí, jak
skrýt svoji vlastní hanbu naší dehonestací,“ odpověděl Janík.

   Přerušilo je pípání polního pojítka. Janík je zvedl a pozorně naslouchal. „Provedu!“ řekl po
chvíli do sluchátka a otočil se k Trnkovi: „Máme prověřit úsek u patnáctky. Je tam zkrat.
Tak rychle! Alespoň se trochu zahřejeme!“

   Seskočili z věže, připnuli lyže a se psem na dlouhém vodítku vpředu se rozeběhli směrem
k asi 2 kilometry vzdáleným Holubím skalkám nad Českým Mlýnem, kde stála v noci
neobsazená strážní věž „Patnáctka.“ I když takové kontroly prováděli už mnohokrát,
nikdy nevěděli, co je přitom může potkat. 

   Ostražitě a s napnutými smysly, připraveni k okamžité reakci, běželi co možná nejrychleji
podél signální stěny, pozorně kontrolujíc její neporušenost a každou nerovnost a stín
v zasněženém kontrolním pásu. Až téměř u strážní věže narazili na zvířecí stopy, mířící
do Německa. Na první pohled vypadaly jako psí, ale při pečlivějším vyhodnocení, podle
otisku dvou k sobě stočených prostředních drápů tlapek usoudili, že se jedná o stopu
lišky. Potvrdil jim to i chomáček rezavé srsti, zachycený na pokrouceném drátu signální
stěny. „Jestlipak mají v Halbemeile slepice? Budou si je muset více hlídat, když tam teď
mají škodnou!“ prohodil trochu zlomyslně Trnka.

   Unaveni, ale už trochu rozehřátí předchozím během se pojítkem znovu spojili s rotou,
kam tuto událost nahlásili dozorčímu důstojníku. Opravili pokroucené dráty signální stěny
a zahladili stopy v kontrolním pásu. Potom se znovu spojili s rotou a několikerým
zkratováním drátů ověřili správnou funkci opravené signální stěny. Pak se opět za stálé
kontroly signální stěny a kontrolního pásu vydali mlčky na zpáteční cestu k rotě, kde na
ně čekala snídaně, několik hodin spánku a další služba.

  Jejich noční hlídka, jakých probíhalo na státní hranici bezpočet, skončila. Nepodobala se
zhola v ničem noční hlídce ze slavného Rubensova obrazu. Nebyla v ní žádná pompéznost
a vznešená gesta, žádná hra světla a barev, žádné vlajky, krásné slavnostní oděvy a
blýskavé zbraně. Byla jen tma, zima, únava, a pocit odpovědnosti... 




(c) AUTOR: Zdeněk Holek