5. května 2019

STŘÍPKY VZPOMÍNEK ZE STÁTNÍ HRANICE ČSSR

Tento článek, směs různých událostí, jenž se odehrály na československé hranici, si dovoluji věnovat své půvabné kamarádce Hance J.z Brna, jenž se o tématiku PS OSH zajímá a která mě nedávno k sepsání podobného textu inspirovala. Takže jsem nakonec (dnes) překonal svoji "májovou lenost", zasedl k notebooku a zadatloval do klávesnice. 

 Všichni z nás, co sloužili v uniformě Pohraniční stráže ČSSR, ať už přímo na čáře, nebo u týlových jednotek PS na praporech, brigádách a záložně-výcvikových jednotek mají své vzpomínky na roky v zeleném a vybaví si historky napínavé, veselé, ale bohužel i smutné. Někdo jich zažil více, někdo méně, tak to v životě chodí. 

Velmi, velmi mě mrzí, že jsem si v dobách, kdy jsem nosil uniformu PS a později Pohraniční policie (1981-1992), nevedl deník. Protože, stačilo by se pak podívat na jeho stránky a oživit si vzpomínky. To bych pak sypal příběhy jeden za druhým. Takto ale musím spoléhat na občasné prozření, oživení vzpomínky díky diskuzi na facebookových skupinách s tématikou PS OSH, nebo na volání paní Můzy ve formě představitelky hezčí poloviny lidstva z jihu Moravy :-) 

Ale přejděme přímo k věci.


Ilustrační dobové foto: hranice Rakousko - ČSSR


LÁSKA NA STÁTNÍ HRANICI.

První příběh, ačkoliv zní bizarně a téměř neuvěřitelně, se opravdu odehrál na československo - rakouské hranici, snad někdy v 80.létech (podle jiných zdrojů na konci 70.let). Tahle story je tak trochu nemravná a trochu romantická, to ovšem záleží na vkusu toho kterého čtenáře či čtenářky. 

    U jisté pohraniční roty, jenž měla svoji dislokaci na hranici s Rakouskem, se nějakým záhadným způsobem, vyvinul vztah a to doslova "instantní" mezi československým pohraničníkem a mladou Rakušankou, bydlící ve statku umístěném poblíž státní hranice. 

    Jednoho letního dne, byl na rotě pohraniční poplach a vojáci určení do tzv.Skupiny překrytí (SkP), jeli zajišťovat, překrýt, pomyslnou čáru mezi signální stěnou ("dráty") a státní hranicí. 
    
    Jak už to tak bývá, akce se protáhla na mnoho hodin, pohraničníci z SkP si užívali sladkého nic nedělání za hezkého letního dne, na dohled hraničních mezníků. Pro jednoho z vojáků to ale nudná rutinní služby nebyla. 

   Všichni víme,že "kam čert nemůže, tam nastrčí ženu". Zde mladou rakouskou dívku, jenž šla snad obhlédnout rodinné polnosti či shrabané kupky po proběhlé senoseči. A tady došlo k setkání obou aktérů našeho příběhu. Slovo dalo slovo (uměl snad pohraničník německy, nebo dívka česky?), případně úsměvy a posunky se dá také komunikovat. Jisté je, že mladá dvojice v sobě nalezla zalíbení, byl krásný den, hormony pracovaly a tak se v kupce sena odehrálo několik erotických souznění, jenž se později pro mladého pohraničníka a jeho náhodnou známost z Osterreichu stalo osudnými. 

   Krátký milostný vztah ve finále ukončil povel z radiostanice, jenž hlásil skončení pohraniční akce a zanedlouho i příjezd vojenské Pragovky V3S, jenž stahovala pohraničníky rozmístěné na čáře skupiny překrytí zpět na rotu. Tím by to celé i mohlo skončit. Ale neskončilo. 

   Dívka totiž zanedlouho zjistila, že je těhotná a to právě s oním čs.pohraničníkem. Jo, jo, to je raz dva, letní den, hormony, ovulace, touha po orgasmu a mládenec v uniformě snadno k mání. 
   

Ilustrační dobové foto: hranice Rakousko - ČSSR


   Ovšem, kde otce svého budoucího dítěte hledat, když si vizitky nevyměnili a šohaj je kdesi za železnou oponou, navíc jako strážce hranice mezi východním a západním blokem.  Slečna si ovšem pamatovala číslo vyražené na samopalu Sa-vz.58. Což je docela úsměvný fakt. 

    Rodina oné dívky se tedy obrátila na místně příslušnou pohraniční služebnu Gendarmerie a nastala čilá komunikace mezi rakouskými a československými státními orgány. 

    Díky číslu služební zbraně, nemusely bystré oka z Vojenské kontrarozvědky (VKR) dlouho pátrat. Každý voják měl přidělenou svoji zbraň po celou dobu vojny a vše bylo přísně, opravdu přísně evidováno. Důstojníci z kontrarozvědky si pro nic netušícího smilníka přijeli na rotu a odvezli si ho na brigádu, kde začalo převeliké vyšetřování. Bohužel, nemám přesnější informace co a jak se přesně dělo. Ale, kdo byl někdy vyšetřován VKR (ano i já jsem měl tu zkušenost, ale za daleko menší prohřešek, kdy jsem byl na výslechu u VKR, jenž tehdy vedl kpt.Jan Š.ve své kanceláři na prPS v Aši-Krásné), má určitou představu. 

    Většina z vás si asi představuje, že nebohý smilník v uniformě PS byl ve finále zastřelen za úsvitu, kdesi u kasárenské zdi, za víření bubnů brigádní kapely. Nestalo se tak. Vyfasoval 21 dní vězení v místní vojenské base a samozřejmě se službou na státní hranici byl ámen. Byl převelen do týlu. 

Ani tohle ještě není úplný konec. 
Po skončení vojenské základní služby se onen čacký vojín oženil s Rakušankou jenž přivedl onoho letního dne do požehnaného stavu a dokonce se mu podařilo legálně se vystěhovat do Rakouska, kde žil se svojí manželkou a její rodinnou na výše uvedeném statku. 

Vojáci z pohraniční roty jej občas na státní hranici potkávali, když tam prováděl zemědělské práce a on na ně vždy vesele volal: "podívejte se kluci, jak jsem se prošukal do Rakouska". 

Teď asi mnohý ze čtenářů bručí o "pohraničářské latině". 
Dovolte, abych tedy uvedl, odkud jsem čerpal zdroje k tomuto textu.

Poprvé jsem tuhle story slyšel někdy v roce 1986 či 1987, kdy jsme, jako velitelé čet měli na praporu PS v Aši - Kelleru jakési školení a v hodině s nějakým kontrášem, nebo zpravodajcem, nám přednášející důstojník tohle vyprávěl, jako tzv historku k lepšímu.   

Podruhé jsem na ni kdysi, před pár lety, narazil v diskuzním fóru na webu VOJENSKO CZ , kde se o případu vesele diskutovalo přímo na stránce věnované pohraniční rotě, kde se událost stala. Bohužel si nepamatuji která to byla rota, nebo brigáda PS (Znojemská?). A není v mých silách se prokousávat gigabajty dat na tomhle, jinak skvělém, vojenském webu. 

Proto prosím čtenáře, zejména bývalé pohraničníky, jenž vědí o tomhle případu více, maji info: kde, kdo, co, nechť se ozvou do rubriky KOMENTÁŘE dolů pod článek, nebo ať napíší mail na moji adresu pohranicnik@gmail.com  Anonymitu samozřejmě, jako vždy, zaručuji, co se do redakce weblogu Pohraničník dostane, to tam i zůstane. 


A nyní ještě druhá, ale už kratší stórka. 

PŘÍBĚH ZVĚDAVÉHO ROTNÉHO.

Pokud mě paměť neklame, tento poněkud humorný příběh se odehrál někdy v druhé polovině 80.let na některé z pohraničních rot domažlické bPS.

   Hlavním hrdinou je důstojník (správně má být praporčík, ale zde je slovo důstojník myšleno jako voják z povolání) v hodnosti rotného. Rotný, to je takové důstojnické embryo. Na výložkách jedna malá stříbrná hvězdička, která žaluje celému světu, že její nositel je mlaďoch a zelenáč, který ještě ani neabsolvoval praporčickou školu PS v Holešově, jejíž absolventi byli vyřazování v hodnosti rotmistra (tzv. pošťáci). 

   S hodností rotného většinou startovali svoji kariéru bývalí vojáci základní služby, kteří to tzv "podepsali", uzavřeli s Federálním ministerstvem vnitra kontrakt, že se stanou vojáky z povolání buď u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, nebo u Hradní stráže. 

   I na mé domovské rotě v Trojmezí jsme měli jednoho takového roťáka, původně to byl kuchař, poté, co podepsal kontrakt, dostal hodnost rotného a byl zařazen na funkci technika roty, do doby, než měl být odeslán do vojenské školy v Holešově. Ale, to odbočuji. 

   Onen rotný z našeho příběhu sloužil tak, jako ostatní důstojníci, služby DDR (dozorčí důstojník roty), prověrkové hlídky, aktivizace služebních psů i demarkace státní hranice. 

   Právě při "oficírpatrole" - demarkaci státní hranice, kdy se přímo na čáře kontroluje stav hraničních mezníků, vyznačení průběhu státní hranice (ony bílé tyče s červeným pruhem nahoře) se náš rotný vyznamenal a užil si svých "15 minutes of Fame" :-)  

   Náš rotný bloumal po státní hranici, v doprovodu jiného pohraničníka základní služby a tu zjistil, že se na druhé straně západoněmecko-československé hranice pohybuje početná skupina patrolujících vojáků US.ARMY.

   Ti, kdož sloužili na hranici mezi Československem a Spolkovou republikou Německo vědí, že to byl docela běžný jev. Američtí vojáci hlídkovali na západoněmecké straně hranice docela často, ať už s pozemními jednotkami, nebo prováděli patrolaci ze vzduchu, s vojenskými vrtulníky. Pravdou ovšem je a to musím poznamenat, že jsem nikdy nezaznamenal reciproční patrolaci hlídek Sovětské armády ze Střední skupiny vojsk v Československu, jak na pozemní hranici, tak ani ve vzduchu. 

   Nebojácný rotný zbystřil pozornost a probudil se v něm duch legendárního velitele Václava Kota z Krále Šumavy Patrně pocítil potřebu zjistit, s jakými úmysly se Yankees potulují kolem československé hranice. Za tímto účelem se rozhodl nerespektovat "dýnstreglamá" a jiné vojenské předpisy a nařízení a i přes nesouhlas doprovázejícího pohraničníka základní služby, překročil státní hranici do západního Německa, aby se pod rouškou stromů a keřů přiblížil k vojákům US.ARMY a vyzvěděl jejich úmysly. 


Ilustrační foto k článku.


   Bohužel, rotný nebyl ani velitel Kot, ani Chuck Norris a jeho přesun nebyl tak úplně nenápadný. Jeden z amerických vojáků si rotného na území NSR všimnul, také ho obešel a to lépe a nepozorovaně. Vzal našeho nebojácného rotného do zajetí zcela nepředpisovým způsobem a to tak, že ho klepnul zezadu po hlavě, není mě známo zda služební zbraní, nebo klackem. A bylo vymalováno. 

   Jakmile to spatřil doprovázející voják, jenž rotného jistil z československého území, vzal nohy na ramena a pelášil zpět na pohraniční rotu, aby se stal poslem špatných zpráv :-) 

   Další osudy rotného, zajatého vojáky US.ARMY byl zhruba následující: 
Ještě na místě byl vzkříšen a ošetřen, naštěstí se nic opravdu vážného nestalo, úder nebyl tak silný a navíc brigadýrka na hlavě roťákově zapůsobila jako ochranná přilba. 
Podle předpisů musela americká hlídka předat zadrženého narušitele státní hranice západoněmeckým policistům, v tomto případě BGS (Bundesgrenzschutz).Ti převezli zadrženého rotného nejdříve k lékaři a potom na služebnu k výslechu. 

   Je jisté, že i československé státní orgány rozjely mašinérii v tomto případě obvyklou. Jednání hraničních zmocněnců, apel na západoněmecké Ministerstvo vnitra, aby byl důstojník československé Pohraniční stráže, jenž omylem zabloudil na území NSR, okamžitě vydán zpět do ČSSR. A tak dále, a tak dál. 
Samozřejmě, na domovskou rotu našeho rotného začal nájezd VKR, Zpravodajské služby, vyšetřovatele domažlické bPS a také obávaný příjezd inkvizitorů z HS PS OSH v Praze. Počítám, že velitel roty i politruk uvažovali o tom, že se zastřelí ve své kanceláři, protože čestná smrt prachem a olovem jevila se jim dozajista jako nejlepší možnost, jak uniknout ze spárů vojenské inkvizice. 

   Všechny vyšetřovatele, kontráše, zpravodajce a další účastněné nejvíce děsila možnost, že by se rotný rozhodl zůstat na Západě. Znáte to:  večerní interview rotného na tv ARD/ZDF, článek ve Sternu, propagandistické využití na RFE Svobodná Evropa. To znamená: nasraný ministr vnitra, federální i republikový, naléhavý dotaz dr.Gustáva Husáka z Pražského hradu, což věstí odvolávání z funkcí, předčasné penzionování a ostuda od Berlína (Ost) až po Bukurešť. Zapeklitá situce. 

Naštěstí vše v dobré se obrátilo.

   Rotný nejevil chuť zůstat na Západě, kde prý v potocích teče polévka Knorr a každý jezdí v Mercedesu. Naopak, projevil zájem vrátit se ze své německé anabáze zpět do Československa, v čemž mu nikdo ze západoněmecké strany nebránil. 
A tak druhý den k večeru, byl rotný předán zpět do ČSSR, na hraničním přechodu Folmava. 

   Z policejního vozidla BGS se vybatolil růžolící rotný, ne nepodobný dobrému vojákovi Švejkovi, obtížen dvěma velkými igelitkami s logem západoněmeckých obchodních řetězců. Němečtí policisté, snad aby rotný nevzpomínal na zajetí ve zlém a jako omluvu za klepnutí po hlavě, vzali roťáka na nákupy do nejbližšího obchodního centra, kde si mohl na účet západoněmeckého protivníka, nakoupit vše,po čemž jeho srdce toužilo. Výběr tam měli dozajista větší než v Tuzexu.

Československé orgány si "zajatce" převzaly a tím příběh končí. 
Co s ním bylo dále, nevím. Ale osobně to vidím na propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání. Pro obě strany to bylo "win - win" řešení. Rotný se dobrovolně vrátil, připad byl uzavřen jako omyl při ztrátě orientace v lesním porostu na společné státní hranici, vyšetřování skončilo, zapomeňte.

A moje zdroje k tomuto příběhu? 
O tomhle incidentu jsem slyšel vyprávět, když jsem jednou byl vyslán na aktiv do Chebu, místo našeho politruka (ZVP). Rok už nevím, ale všichni se o tom bavili, taková věc se rychle šíří "tamtamemcelé sestavě Pohraniční stráže. Důstojník, který to vyprávěl, zdůrazňoval ty nabouchané nákupní tašky, které rotný obdržel na závěr svého pobytu ve Spolkové republice a my jsme diskutovali o tom, zda si "souvenir" z Reichu mohl nechat. Snad proto mě tento příběh utkvěl v paměti. 

   Opět prosím, pokud je mezi čtenáři pamětník této události, nebo o ní má více informací z doslechu, nechť se ozve do Komentářů pod článkem, nebo mě napíše mail. Děkuji. 





ZAUJALO VÁS TOHLE TÉMA? Klikněte si pro další příběhy: 

** Poprava u železné opony

** Mimořádná událost .


29. března 2019

JAK SE CESTOVALO Z ČSSR NA ZÁPAD

  Protože se občas, v různých diskuzích, ať už zde, na weblogu Pohraničník, nebo na pohraničářských fórech na Facebooku, či jinde po internetech, nastolí téma "Zda se mohlo v dobách reálného socialismu cestovat z ČSSR na Západ", rozhodl jsem se, příspět i já svojí troškou do mlýna. 

  Mnohdy se totiž v diskuzích a komentářích objevují dva druhy názorů. Jedny, že za "totáče" bylo pro občana ČSSR v podstatě nemožné vycestovat, druhé pak, že to naopak byla víceméně formalita a kdo chtěl, tak si za kopečky mohl odfrčet zcela legálně. Smířlivě musím napsat, že trochu pravdy má každá strana, ale zároveň se i mýlí. Takže, jak to bylo s procedurou vycestování na Západ? Tedy, do kapitalistické ciziny, abych se držel tehdejší terminologie. 


  Možnost vycestovat na Západ se pro občany stala otázkou nebývalé trpělivosti v průběhu procesu, který trval i měsíce, sestával z dnes neuvěřitelného počtu vyplněných formulářů, potvrzení, nedůstojných posudků či pohovorů a končíval mnohdy neúspěšně.


 
Cestovní pas ČSSR (šedý - pro cesty do SFRJ / Jugoslávie).


  K překročení hranice do států, s nimiž Československá socialistická republika neměla uzavřenu dohodu o bezvízovém styku, nestačil cestovní pas, musel být doplněn výjezdní doložkou, která obsahovala výslovné údaje, pro které státy, na kolik cest a na jakou dobu platí. Udělení výjezdní doložky nebylo nárokové a mohlo být odepřeno, popřípadě mohla být již udělená výjezdní doložka zrušena nebo omezena z týchž důvodů, pro které mohl být odňat či omezen cestovní pas. 


 
Cestovní pas ČSSR (zelený).


  Na výjezdních doložkách mohlo být navíc operativními součástmi ministerstva vnitra požadováno provedení určitých úkonů při odbavování na hranicích či letišti. Druh úkonu byl na výjezdní doložce vyznačen kódem ukrytým v sériovém šestičíslicovém čísle pomocí použití určitých čísel případně předřazených písmen. Systém kódů byl tajný a byl přesně evidován seznam pracovníků, kteří s ním byli seznámeni. 

Jednalo se např. o takovéto úkony: 

Při výjezdu: 1. hledat zbraně 2. hledat převážené informace – kontejnery (tiskopisy, listinný materiál, fota, filmy, magnetofonové pásky) 3. hledat dokumenty a náznak útěku (v každém případě volat CENTR II. správy FSZS) 4. hledat pašované zboží – valuty 5. volat před odbavením CENTR II. správy FSZS 6. hledat drogy 7. bezcelní odbavení. 


Dobové foto: Hraniční přechod Philippsreuth - Strážný.


Při příjezdu: 1. před odbavením volat CENTR II. správy FSZS 2. hledat dováženou literaturu 3. hledat kontejnery 4. hledat pašované zboží. 


Dobové foto: OPK (hraniční přechod) Rozvadov.

Co tedy musel občan ČSSR absolvovat, jestliže chtěl cestovat (turisticky) do kapitalistické ciziny? 

   Prvním krokem bylo vyplnění žádosti o devizový příslib. Jednalo se povolení zakoupit si od státní banky cizí měnu v množství předepsaném jako minimum pro vycestování do nesocialistické ciziny, tedy poukaz na valuty. Žádost o devizový příslib bylo možné získat ve Státní bance československé. Bylo nutné ji nechat potvrdit zaměstnavatelem, školou či národním výborem a opatřit kolkem. Banka přijímala žádosti vždy jen první dva měsíce v roce. 

   Pokud žadatel uspěl, nejpozději do konce března se dozvěděl, že si může přijít devizy zakoupit. Úspěšný žadatel o devizový příslib musel pochopitelně počítat s tím, že v nejbližších letech nebude možné o devizy žádat, neboť se musí postupně dostat i na další, prozatím neuspokojené, žadatele. 

   Devizový příslib bylo možné nahradit notářsky ověřeným pozváním z příslušné cílové země. Zvoucí cizinec pak musel převést Státní bance československé patřičný obnos v cizí měně, který v osmdesátých letech např. představoval částku 36,50- DM (západoněmeckých marek) na den a osobu, popřípadě ekvivalent v jiné měně. 


Dobový formulář - Žádost o devizový příslib.


   Jestliže se podařilo takto získat dostatečný obnos pro vycestování, bylo nutné požádat o tzv. výjezdní doložku, tedy vlastní povolení k vycestování. Jednalo se o jakési cestovní vízum vydávané vlastní zemí. Žádost musel opět potvrdit zaměstnavatel, škola, či národní výbor, dále ROH či SSM.  

   Dále bylo potřeba si opatřit platný výpis z rejstříku trestů, žádost o výjezdní doložku okolkovat a spolu s platným cestovním pasem a potvrzením o přidělení devizového příslibu osobně donést na oddělení pasů a víz Sboru národní bezpečnosti, jak se tehdy nazývala policie. 

Pas mohl občan vlastnit pouze právě jeden, takže po dobu vyřizování výjezdní doložky, obvykle asi jeden měsíc, nemohl cestovat do zahraničí.


Dobový formulář - Žádost o vydání výjezdní doložky.


   Jestliže byla výjezdní doložka vydána, teprve potom mohl občan žádat o případné turistické vízum na velvyslanectví příslušné země, kam hodlal cestovat nebo kterou projížděl. O vyřízení turistických víz mohl také požádat některou z pěti cestovních kanceláří, které se v socialistickém Československu postupně vytvořily, nejlépe nejznámější ČEDOK. K vyplněným žádostem bylo nutné opět přiložit pas a získanou výjezdní doložku. Opět tedy žadatel zůstává na dobu vyřízení žádosti bez možnosti opustit republiku. 


 
Dobové foto - Výjezdní doložka k cestovnímu pasu.


   Doba vyřízení víz byla rozdílná, záleželo na tom, o kterou zemi se jednalo, v průměru se pohybovala kolem tří týdnů. Před vlastním odjezdem do ciziny bylo nutné ještě znovu navštívit Státní banku československou a vyzvednout si a vyplnit celní a devizové prohlášení, kde se kromě vyvážených a při návratu dovážených věcí vyplňovaly také valuty. Skutečnost a vyplněné údaje musely být totožné, neboť míra shody bývala předmětem zájmu celních úředníků na hraničních přechodech, kteří v případě podezření či odhalených nesrovnalostí způsobovali cestujícím nepříjemné situace. Předpisy, které stanovovaly, co a v jakém množství je dovoleno vyvážet a dovážet byly značně omezující. 

   Pokud byl cestující vojákem, byť v záloze, bylo nutné před cestou odevzdat vojenskou knížku příslušné vojenské správě a vzít s sebou potvrzení o odevzdání.

Podobné omezení se vztahovalo také na Jugoslávii (SFRJ), neboť mnozí lidé často využívali právě této země k emigraci na Západ. (Hranice SFRJ třeba s Rakouskem či Itálii byly střeženy, v porovnání s ČSSR, spíše jen symbolicky, neboť občané Jugoslávie mohli cestovat na Západ v podstatě neomezeně, mnoho jich třeba v Rakousku či Spolkové republice Německo i legálně pracovalo). 

Použitý zdroj: https://fpe.zcu.cz/  



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TÉMA HRANIČNÍCH PŘECHODŮ (OPK) NA ZÁPAD? 

Klikněte si na zajímavý text se spoustou dobových fotografií: 

*** Článek na webu Country Expres




  

19. února 2019

SYSTÉM OSH EZOH - NA VLASTNÍ OČI

   Téma, které hodlám publikovat, je svým způsobem kontroverzní, neboť se týká ochrany státní hranice (OSH) zabezpečené systémem tzv.zařízení EZOH, jenž bylo, po sovětském vzoru, instalováno v padesátých a šedesátých létech na státní hranici Československa s Německou spolkovou republikou a Rakouskem.


    Dobová fotografie systému EZOH v hraničním pásmu na západní hranici Československa (50s).

   Tak si počtu někdy na těch našich stránkách vojensko.cz o službě na SH, tedy i o službě na západní hranici. Já sloužil na hranici s NDR. Na stránkách píší samé mladší ročníky, stejně staré či starší ročníky už nekomunikují. A tak jestli o to budete stát, tak Vám povyprávím, jak jsem se s EZOH setkal já, PéeSák mlád 73 let. Sice je několikrát na stránkách o něm letmá zmínka ale ty jsou z oblasti teorie, tedy hlavně od nepřátel PS, ovšem žádný zážitek, který by mlaďasům podal svědectví.


   Když tedy říkáte ano, tak musím začít od Adama. 15. 7. 1961 jsem nastoupil do výcvikového střediska První pohotovostní brigády Ministerstva vnitra do Předměřic nad Jizerou, osady Čihadala a zámečku Bon Repos výcvikového střediska prvního praporu brigády. Druhý prapor byla Hradní stráž, třetí prapor sídlil v Trenčíně. U brigády jsem zažil Berlínskou krizi, ale to by bylo na samostatné vyprávění. K 1. 4. 1962 jsem nastoupil do přípravky VU MV v Bruntále se sídlem ve Varnsdorfu. Přípravka byla součástí poddůstojnické školy VS MV. Po skončení přípravky jsem nastoupil do VU MV. Až tak dalece nic mimořádného až do 31. 12. 1963. K tomuto datu byla zrušena VS MV. Moje brigáda byla normálním bojovým útvarem, vyzbrojeným v podstatě jako motostřelecký pluk ČSLA, s jedním rámcovým praporem. 


   Tak a problém byl tu. Co s námi? Kdo chtěl, mohl odejít do civilu, kdo chtěl, mohl přejít a podepsat u PS MV. Tak jsem přešel k PS s doufáním, že někdy v budoucnu budu moci přejít k SNB. To mi však nebylo umožněno. 


   Teď začala nalejvárna, aby z nás za půl roku vyrobili PéeSáky. Předměty v podstatě zůstaly stejné, místo VS přípravy jsme měli PS přípravu. Učiliště mělo cvičák pro PS se SiS, špačky, piketem, zemljankami a tak… Ale nikdo z naší 6. čety VS neviděl skutečnou čáru ve skutečnosti. Na zkušené jsem byl dva měsíce v Semtíně, kde VS střežila Explosii. A tak se MV rozhodlo nás, vyděděnce, poslat na 14-ti denní stáž na skutečnou čáru. 

   Takže jsme jednoho březnového dne vyrazili. 6. četa (cca 25 žáků) pod vedením velitele čety npor. Kollára - maďaroslováka, ale ostrého jako chilli. Do Olomouce courákem, z Olomouce rychlíkem do Prahy, přestup a do Českých Budějovic. PV3S na brigádu k registraci a pak po dvou tradá na roty. No to byla cesta! Čuměli jsme jako jelita. Zvláště, když jsme se blížili k čáře. Neobydlené, polorozpadlé vesnice, sem tam cikáni nebo Rumuni, bílých opravdu poskrovnu. Už nemohu říci se 100% jistotou, ale byli jsme se spolužákem Petrem přiděleni na Horní Dvořiště. Byli jsme přivítáni velitelem roty, nakrmili nás a ten den už bylo volno. 


   Od následujícího dne jsme se seznamovali s chodem roty, co se OSH týká, to ostatní jsme měli za sebou u VS. Bylo nám předvedeno, jak se plánuje ostraha SH u DDR (dozorčí důstojník roty), sloužili jsme služby s DDR. U této pohraniční jednotky měla ochrana hranice hloubku až 8 km. Tedy první hlídka měla stanoviště na příjezdové cestě 8 km v týlu. 
   VR (velitel roty) nám předvedl, jak dělá v hraniční knize rozhodnutí na měsíc dopředu, i jiné dokumentace. Účastnili jsme se i výcviku. Rota měla jen jednoho velitele čety, ten byl na roztrhání těla. Ale pokusů a proryvů hranice málo, když to vezmu na poměry roty, kde jsem později sloužil. Velitel roty s námi a hlídkou absolvoval prohlídku celého úseku roty od styku ke styku. 

   A tu to začíná. Rota byla vzdálená od hranice víc jak 1 km. Už z dálky slyšíme jakýsi zvláštní zvuk. Ale VR na něj nereaguje a tak se neptáme. Čím více se blížíme k SH, tím je zvuk silnější. Už jsme v dohledu drátěného zátarasu, jak se domníváme. Ale omyl, z kterého nás VR vyvádí. 

   "Tak to je chlapi EZOH." Asi 3 až 4 metry vysoká stěna z ostnatého drátu, na izolátorech vodiče. Kolem EZOH vedou dřevěné lávky. Je jaro, všude mokro. Jsme na kopečku, nastupujeme na lávky a klesáme do údolí. 



    Hukot zesiluje a už to vidíme, někde vodiče procházejí kalužemi vody ze sněhu, mezi dráty probíhají elektrické oblouky. Řev oblouků už je značný. Ani nekoukám kolem, ani neposlouchám výklad, plně se soustřeďuji, abych nešlápnul mimo lávku. Hlídka a VR jdou úplně bezstarostně. Na drátech upečení zajíci, myši, od podzimu žáby. Hrůzná podívaná, raději dál nemyslet. Ti narušitelé museli být úplní blázni, když chtěli projít. 

Ilustrační obrázek: schéma systému EZOH. 



   Došli jsme k brance v EZOH, telefonuje se o vypnutí úseku. Ale napřed uzemnit vodiče. Na to jsou ty tyče, co hlídka nesla. Jdeme skrz EZOH udělat demarkaci, koukáme do Rakous, ze všeho jsme jeleni. Snad bych věřil i na pána Boha. 
    
    Už jsme na rotě, už to máme za sebou. A už film běží pozpátku. Ještě ten rok se EZOH rušil. V roce 1965 už neexistoval, trafostanice zůstaly, než se rozpadly. Přesto jsem poděkoval osudu, že jsem dostal umístěnku na hranici s NDR ("východní sektor" Německa). Ten zážitek jsem dodnes nezapomněl. Když zavřu oči, vidím se jít z toho kopečka kolem EZOH a polévá mě studený pot… 


(c) AUTOR:  Zdeněk Holek  


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? KLIKNĚTE SI NA DALŠÍ ČLÁNKY:  

*1>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras.

*2>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras II. 

*3>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras III.


25. ledna 2019

SLUŽEBNÍ PSI NA STÁTNÍ HRANICI ČSSR



Služební psi se používali u pohraničních složek už před rokem 1951, ale na jejich využití nebyl kladen takový důraz jako později. Už po zřízení Pohraničních oddílů SNB v roce 1945 byli do těchto oddílů zařazováni psovodi se psy. Výcvik těchto psovodů a psů byl organizován ve škole psovodů SNB v Pyšelích.
Po vytvoření pohraničních pluků SNB v roce 1946 bylo v jejich sestavě už i 50 služebních psů. Jejich výcvik probíhal ve výcvikovém středisku psovodů ve Strážnici na Moravě, převzatém od Finanční stráže. V roce 1947, kdy byla část PS nasazena proti banderovcům, bylo do těchto jednotek zařazeno i 20 psovodů se psy. Jejich využití bylo zejména v pátracích skupinách, které sledovaly banderovce po stopách a pomohly i zadržení jejich velitele Burlaka.

V roce 1950 bylo u PS celkem 150 služebních psů, tzn. že průměrně byli na četách 1. sledu (nepočítaje jezdecké čety) umístěni 1 – 2 psi. Do roku 1951 se jejich stavy postupně zvýšily na 250 a u prvosledových jednotek se počítalo se zařazením 2 psů hlídkových a jednoho psa pátracího.
Tito služební psi byli přiděleni pouze příslušníkům SNB, tzv. gážistům. Jejich zásobování nebylo ústředně řízeno ani zabezpečeno. O výživu psů se starali sami psovodi z příspěvků, které dostávali ve výši 450 Kčs měsíčně. Doplňování a zvětšování stavu bylo prováděno nákupem ministerstva národní bezpečnosti. Základní a opakovací výcvik se prováděl pouze ve výcvikových střediscích. Na útvaru byla pro výcvik psa stanovena jedna hodina denně, což se však prakticky ani nedodržovalo a psi nebyli udržováni na požadované výši výcviku. Proto bylo nutné pro správné využití služebních psů zabezpečit jejich schopnosti a dovednosti opakovacím výcvikem, který se prováděl jednou měsíčně v rámci rot.
Po reorganizaci PS v roce 1951 byl kladen i zvýšený důraz na rozvoj služební kynologie a brzy se služební psi stali důležitou součásti pohraničních rot. U brigád PS je zřízena funkce referenta služební kynologie. V té době již výcvikové středisko psovodů ve Strážnici svoji kapacitou nestačí a tak se rozkazem ministra národní bezpečnosti v březnu 1951 zřizuje škola psovodů a služebních psů v Srní u Sušice, která je později přemístěna do Doupova. Zde jsou organizovány dvouměsíční kurzy výcviku psů a karanténa nově nakoupených psů. Početní stavy psů jsou doplňovány výhradně nákupem od kynologů Svazarmu.
V roce 1952 je u pohraničních rot zřízena funkce velitele družstva psovodů. Tyto příslušníky bylo nutno vycvičit a proto je z výcvikového střediska v Doupově utvořená poddůstojnická škola psovodů. U brigád PS se zřizují výcviková střediska psovodů nováčků. V tomto roce byla také po prve vyhlášena soutěž o nejlepšího služebního psa v rámci pohraniční stráže. Soutěž pak byla organizována každý rok.
Početní stavy psovodů a psů se u pohraničních rot zvyšují na 4 hlídkové a jednoho psa pátracího, kterého má přiděleného velitel družstva. Výcvik velitelů družstev se provádí současně s výcvikem pátracích psů v šestiměsíční poddůstojnické škole, kde současně probíhá dvouměsíční příprava nově nakoupených psů. Plánovalo se, že každá rota bude mít k dispozici až šest služebních psů.
V roce 1954 se zřizuje vojenský prostor Doupov a tak se poddůstojnická škola psovodů PS přemisťuje do Libějovic u Vodňan.
Využití služebních psů na státní hranici přinášelo dobré výsledky a tak stoupaly požadavky na doplňování jejich početních stavů. Například ve stejném roce vydal ministr národní bezpečnosti rozkaz, ve kterém je uvedeno, že služební pes Brek od pohraniční roty Poštorná znojemské brigády nesmí být utracen, ale zemřít přirozenou smrtí a do konce života mu musí být věnována příkladná péče. Legendární pes Brek se podílel na zadržení 62 narušitelů. Po smrti byl vypreparován a stal se součásti expozice bývalého Muzea SNB a vojsk MV.
V roce 1955 bylo u PS už celkem 1 081 služebních psů. Jejich rozmístění u jednotlivých brigád bylo následující:

Brigáda PS
Celkem služebních psů
3. Karlovy Vary
132
4. Znojmo
110
5. Cheb
136
7. Sušice
96
9. Poběžovice
111
10. Volary
91
11. Bratislava
85
12. Planá
79
15. České Budějovice
132
19. Děčín
97
ostatní součásti
12

V roce 1956 bylo na každé pohraniční rotě zařazeno přibližně pět vycvičených psů, z toho jeden stopař. Doplňování psů nákupem již nestačilo pokrýt požadavky a proto se v roce 1957 zřizují u všech pohraničních brigád chovné stanice psů.
Zpočátku byli služební psi využíváni k pátrání po narušitelích a k posílení hlídek. Podle druhu služby a způsobu výcviku se dělili na psy pátrací a hlídkové a od šedesátých let na pátrací, hlídkové, prověřovací, hlídací nevycvičené, chovné a štěňata.
Pátrací se zařazovali do hlídek-dozor a do poplachových hlídek nebo do skupin určených k pátrání po narušitelích. Hlídkoví psi byli přidělováni hlídkám stráž hranice, dozor, eskorta a skrytá hlídka. Jejich hlavním úkolem bylo upozornit hlídku na narušitele, který byl mimo dohled a mimo slyšitelnost hlídky a k vyhledání čerstvé stopy po narušiteli. Hlídací psi se využívali k ochraně muničních skladů a podobných objektů. Prověřovací psi se používali ke kontrole dopravních prostředků na železničních a silničních pohraničních přechodech.

Vývoj počtu služebních psů v letech 1960 – 1969:

rok
1960
1961
1962
1963
1964
1965
1966
1967
1968
1969
počet psů
1 086
1 027
1 247
1 328
1 468
1 418
1 084
1 052
1 113
1 196

Se zvýšením početních stavů služebních psů musely být nově řešeny i otázky jejich výživy, ustájení, výstroje, veterinárního zabezpečení a výcviku. Udržovací výcvik a konkrétní příprava pro službu je přenesena do rot, kde se psi připravují pro službu na konkrétních trasách a stanovištích. Přípravu řídí velitelé družstev pod dohledem velitelů rot. Zdokonaluje se evidence služebních psů včetně sledování jejich zdravotního stavu. Pro každého psa se zavádí kmenová knížka s veškerými potřebnými údaji. To usnadnilo plánovat doplňování početních stavů z chovných stanic. U vybraných rot byly zařazovány pouze feny a na jiných jsou jenom psi. To zamezilo nekvalitnímu využití psů při hárání fen.
Na požadavek Pohraniční stráže a podle receptur zpracovaných kynologií PS začal podnik masného průmyslu vyrábět masové konzervy pro psy a pekárny v Písku začaly dodávat suchary pro psy. Firma „Opus“ začala dodávat pro Pohraniční stráž výstroj a výcvikové pomůcky pro psy. Výuka kynologie byla zavedena i do přípravy velitelů rot v učilišti PS.
Od 60. let se do výkonu služby zaváděly nové způsoby využití služebních psů. Byly zavedeny průzkumy terénu se psy „na volno“ před i za drátěnými zátarasy, využití služebních psů k vyhledáváni drog a ukrytých osob na hraničních přejezdech, vypracování stop na dostih i volně útočících psů podél drátěných zátarasů. V chovných stanicích byly zaváděny nové metody výchovy štěňat. Za spolupráce s Československou akademii věd byly zpracovány testy k určování vloh štěňat.
V poddůstojnické škole psovodů v Libějovicích bylo zřízeno výzkumné středisko výcviku a využití služebních psů u PS, které přineslo nové poznatky o vnitřní aktivitě psů, uplatněné při jejich dvoufázovém výcviku. To zkrátilo základní výcvik o 25 %. Byl vyzkoušen a ověřen programový výcvik psů, který spočíval v individuálním programu podle zjištěných vloh. To usnadnilo výběr psů pro jejich speciální výcvik a využití ve službě. Podle toho byli vybíráni pátrací psi, psi pro OPK, psi pro samostatný útok podél ženijních zábran, ale i psi pro slepecký výcvik, zkoušený v Libějovicích na požadavky Ministerstva zdravotnictví, a pastevecký výcvik podle požadavků Ministerstva zemědělství. Dále byli připravováni psi k vyhledávání zraněných a min na požadavek Ministerstva národní obrany. Kromě toho se zabýval výzkum novými metodami výcviku psů k jejich využití ve službě.
Od 70. let byla ochrana některých úseků zesilována „samostatně útočícími psy“. Jednalo se o psy umístěné v uzavřených kotcích v terénu za signální stěnou. Dveře kotců se automaticky otevřely po signálu o narušení stěny nebo byly otevírány dálkově hlídkou. Pes pak vyběhl a měl blokovat narušitele do příjezdu hlídky z roty nebo úseku.
Těsné spojení přípravy psovodů a výcviku služebních psů s výkonem služby podstatně zkvalitnilo ochranu státní hranice. Sto procent nočních hlídek a sedmdesát procent denních hlídek bylo doprovázeno služebními psy.

Počet služebních psů v jednotlivých brigádách PS podle druhu služby v roce 1970:
(bez 11. bratislavské brigády)

Druh služby
4. bps
5. bps
7. bps
9. bps
12. bps
15. bps
pátrací
27
14
24
16
20
23
hlídkoví
171
89
104
68
88
230
hlídací
0
22
0
0
0
0
prověřovací
4
6
0
7
0
5
nevycvičení
0
21
0
50
0
0
štěňata
36
75
0
61
0
126
chovní
0
26
0
0
0
0
celkem
238
253
128
202
108
384

Na využití služebních psů byl kladen důraz po celé období existence Pohraniční stráže. PS se i snažila vyšlechtit pro vlastní potřebu speciální plemeno. Pod vedením Ing. Karla Hartla byl v roce 1955 vypracován projekt na získání služebního plemene splňujícího mimořádné požadavky kladené na psa pro službu u PS. Křížením karpatského vlka a německého ovčáka měli vzniknout odolní, vytrvalí a ostražití jedinci střežící západní hranice ČSR.
Náčelník služební kynologie PS Ing. Karel Hartl vypracoval projekt na získání kříženců psa s vlkem. Projekt zahrnoval kromě prozkoumání otázek mezidruhového křížení v rámci biologie, dědičnosti a biometrie rovněž problematiku fyziologických rozdílů mezi psy, vlky a jejich kříženci. V rámci projektu se také zkoumaly otázky vytváření podmíněných reflexů, endogenní aktivity, sociální chování apod.
S realizaci projektu se začalo v roce 1957 a podílelo se na něm více chovatelských stanic (CHS):
CHS Libějovice, Grabštejn a Malacky sledovaly biologické otázky (říje, páření, březost, početnost vrhů, výchovu a výcvik, endogenní aktivitu psů, vlků a jejich kříženců v různých generacích).
CHS Volary pozorovala sociální chování kříženců a jejich projevy.
CHS Karlovy vary sledovala vliv výchovy na křížence umístěné samostatně nebo společně se štěňaty německého ovčáka a vyhodnocovala rozdíly v jejich chování.
CHS Cheb zkoumala rozdíly v proporcích kříženců a německých ovčáků.
CHS bratislavské brigády (Šamorín, později Malacky) sledovala rozdíly mezi kříženci F1, F2 a dalších generací (písmenem F se označovaly jednotlivé generace zpětného křížení na německého ovčáka, čili na jedince s nižším podílem vlčí krve. Později vyhodnocovala výsledky vzájemného páření kříženců různých generací.
První kříženci se narodili v CHS Libějovice ze spojení vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového Háje. Narodilo se pět štěňat (1 pes a 4 fenky), ze kterých se v další plemenitbě uplatnila fenka F1 Bety a fenka F1 Berta. Berta odchovala v CHS Šamorín několik generací kříženců druhé filiální generace. Z Bertiných štěňat se v dalším chovu uplatnila fenka Osa a psi Old a Odin, kteří přispěli svým genetickým materiálem i mezi prvními civilními chovateli. Z potomků Bety bylo odchováno několik vrhů druhé až čtvrté filiální generace a taktéž první spojení dvou kříženců druhé filiální generace. F3 potomci fenky F2 Osy vytvořili početnou základnu tvořenou 66 psy a 40 fenami.
Druhá linie byla vytvořena z potomků vlčice Berty a německého ovčáka Kurta z Václavky. První vrh tvořilo šest štěňat, které se narodili 21. května 1960. V další plemenitbě se uplatnil pes Bikar.
Třetí linii tvoří kříženci vlka Arga s fenou německého ovčáka Asta z SNB, ktří se narodili v roce 1968 v CHS Snb v Býchorech. K další plemenitbě byli použití pes Ink ze SNB a jeho sestra Bára z PS v CHS Malacky.
Už první kříženci byli podrobováni výcviku a testováni na schopnost sociální vaazby na člověka. Psi byli buď zařazováni do služby, nebo je prodávali civilním chovatelům. V 60. letech byl chov ČSV na Slovensku organizován pouze v v chovatelské stanici PS v Malackách pod velením majora Františka Rosíka. V roce 1968 došlo ke změně ve funkci náčelníka kynologie PS a program chovu kříženců byl zastaven. Major Rosík a příslušníci bratislavské brigády PS však vytvořili podmínky pro další chov československého vlčáka. V roce 1974 obohatil chov další vlk Šárik, jehož potomci se uplatnili i v civilním chovu.
V roce 1966 vznikl návrh budoucího standardu plemena a Ing. Hartl se pokusil a jeho registraci v civilní plemenní knize a založení klubu. V té době bylo pro založení klubu nutné „zastřešit“ jej v tzv. Národní frontě a chov následně řídil Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), který registrací kříženců odmítl. Další pokus o založení klubu v roce 1970 opět selhal a klub vznikl až v roce 1981, kdy se Český svaz chovatelů uvolil zapsat československého vlčáka do hlavní plemenní knihy v Praze. O rok později byl československý vlčák tehdejší Federálním výborem chovatelských svazů ČSSR uznán za národní plemeno.
Mezinárodní kynologickou federací (FCI) bylo plemeno československý vlčák uznáno v roce 1991. Po deseti letech FCI provádí ověření životaschopnosti populace, aa potom je plemeno uznáno s definitivní platností. U československého vlčáka to bylo v roce 2001.
Československý vlčák je velký pes, vzhledem připomínající vlka. Dosahuje výšky v kohoutku minimálně 65 cm (psi)/60 cm (feny), horní hranice není stanovena. Tělo československého vlčáka má být obdélníkového tvaru s poměrem 9:10 (výška : délka).
Toto plemeno se vyznačuje dlouhými předními i zadními končetinami. Typické je žlutošedé až stříbřité zbarvení se světlou maskou. Srst je hustá s rovnými chlupy. Pohybuje se klusem. Je to aktivní a temperamentní pes s mimořádně vyvinutými smysly a orientaci v terénu. Toto plemeno je velmi navázané na svou rodinu či smečku. Tím, že vznikl křížením vlka se psem, projevují se v jeho chování jiné struktury chování než u jiných plemen. Zachovává si anatomické přednosti vlka, na druhé straně je hůře vychovatelný, není vhodné cvičit jej drilem jak je to zvykem u německých ovčáků. Vzhledem k těmto skutečnostem nenalezl československý vlčák u Pohraniční stráže širší uplatnění.

V roce 1979 byly pohraniční roty podle typu (typ roty znamená plánovaný počet příslušníků na rotě) vybaveny služebními psy následovně:

Typ roty
Celkem psů
Pátrací psi
Hlídkoví psi
Nevycvičení psi
68
10
1
8
1
82
12
1
10
1
91
14
2
11
1




Počet služebních psů v jednotlivých brigádách PS podle druhu služby v roce 1984:
(bez 12. školní brigády)

Druh služby
4. bps
5. bps
7. bps
9. bps
11. bps
15. bps
psů
fen
psů
fen
psů
fen
psů
fen
psů
fen
psů
fen
pátrací
23
11
18
5
27
4
12
4
5
7
25
6
všestranní
17
6
0
0
1
0
0
0
10
7
0
0
hlídkoví
151
56
152
48
124
36
102
49
90
30
164
72
prověřovací
22
0
17
0
10
0
18
0
8
0
25
0
strážní
2
0
10
3
4
0
6
0
5
0
0
0
nevycvičení
36
18
16
8
27
12
19
13
28
28
28
10
celkem
251
91
213
64
193
52
157
66
146
72
242
88
chovní
0
0
5
30
0
0
2
28
5
36
0
0
štěňata
9
3
65
54
0
0
0
0
62
49
0
0
celkem
260
94
283
148
193
52
159
94
213
157
242
88

Chovná stanice Libějovice měla celkem 209 psů.

Doplňování bylo prováděno ze čtyř chovných stanic, z nichž tři byly u pohraničních brigád v Chebu, Domažlicích a Bratislavě a jedna u poddůstojnické školy v Libějovicích.



AUTOR - Josef Š.
Jméno v redakci weblogu Pohraničník (zasláno e-mailem). 



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si: 

** Pes Brek - čtyřnohá legenda PS 

** Psi u PS (diplomová práce)