POHRANIČNÍ STRÁŽ V USA

 

O Pohraniční stráži ve Spojených státech amerických.

 

Jak jedním slovem úplně vylidníte centrum Los Angeles?

Jak úplně vylidníte centrum města Los Angeles v pravé poledne? Jednoduše. Stoupnete si uprostřed davu a mocným hlasem zařvete: „IMMIGRATION!“ (imigrační kontrola).

Je to sice starý vtip, ale stále se strefuje do pravdy. V roce 2022 je ve Spojených státech přes 12 miliónů nelegálních přistěhovalců. Ročně se jich do USA pokusí dostat přes půl milionu a tato situace se stále zhoršuje. Jen v dubnu 2022 překročilo jihozápadní hranici s Mexikem 235.000 migrantů.

Dav migrantů směřujících do USA z latinské Ameriky

Pašování lidí je výnosný obchod. Pašeráci si inkasují až dvacet tisíc dolarů za osobu. Nelegální migranti jsou mnohdy profesionální zločinci, kteří pracují pro drogové a jiné organizace z latinské Ameriky a kteří někdy neváhají na americké pohraničníky střílet. Jindy organizované zločinecké skupiny nutí své „klienty“ žít v USA v nelidských podmínkách jako novodobí otroci či je nutí k prostituci.

Čí je to ale chyba, že se Americe nedaří ochránit vlastní hranice? Zřejmě ne Pohraniční stráže USA (U.S. Border Patrol překládám jako Pohraniční stráž USA - PS USA, byť by se tento název dal z angličtiny přeložit i jako Pohraniční hlídka). 

Mám za to, že příslušníci PS USA nemají dnes šanci důsledně chránit vlastní hranice, a i také proto je jejich služba velmi nevděčná.

Poloha tunelu pro pašování drog pod hranicemi Mexika a USA. Tunel byl vybudován

drogovým kartelem Sinaloa z Mexika. Američtí pohraničníci tunel objevili v roce 2006.

Myslím, že jedinou možností jak pořádně ochránit hranice je vojskový způsob. Mnozí Američané by to zřejmě uvítali. Jenže, chyba lávky, na to dnes v USA (a žel nejen v USA) chybí politická vůle. Někteří politici totiž ze současné situace těží. V lepším případě ve volbách, kde slibují, že do USA pustí snad každého z latinské Ameriky a tak získávají nemálo hlasů třeba v hispánských volebních obvodech. A v horším případě tito milí politici jedou,přímo či nepřímo,v obchodu s otrockou prací či s drogami.

Není pak divu, že politici hází americkým pohraničníkům klacky pod nohy. S výjimkou státu Arizona tak mají policisté ve všech státech USA zakázáno kontrolovat, zda je dotyčná osoba v zemi legálně a nesmí to ani americká armáda.

Trocha historie

Pohraniční stráž USA vznikla ze zákona v roce 1924. Jejím hlavním úkolem bylo chránit hranice, např. před pašeráky a ilegálními migranty či zamezit útěku hledaných zločinců z USA. V té době do USA přes Mexiko nezákonně proudily tisíce Číňanů.

Američtí pohraničníci zadržují nelegální čínské migranty na mexické hranici, 20. léta

Přestože jim v ochraně hranic tu a tam vypomáhala armáda, ochrana hranic byla zcela nedostatečná i po roce 1924. Pohraniční stráž USA totiž čítala jen několik set příslušníků a navíc jen málokteří měli motorová vozidla či lodě. Většina prováděla pouze hlídkovou činnost na koních. Byl to ale začátek.

Pohraniční stráž USA, hlídka na koni po roce 1924 (vlevo) a v roce 2022 (vpravo)

To se změnilo až po roce 1935, kdy pohraničníci získali motorová vozidla a rádiové spojení. Během 2. světové války pak pohraničníci střežili nejen hranice, ale i zadržovací tábory pro cizince. Také pátrali po nepřátelských sabotérech a poprvé začali používat leteckou techniku.

Příslušník PS USA s automatickou puškou Thompson, 1940

Po roce 1952 mohli pohraničníci ze zákona poprvé kontrolovat a zadržovat nelegální migranty na celém území USA. Nelegální přistěhovalectví začalo i tak nabývat na síle.

Ve snaze zvýšit ochranu hranic v 90. letech proběhlo několik akcí, jako např. akce „Udržet čáru“ (Hold the Line). Pohraničníkům se podařilo srazit nelegální vstupy do země až o 75%. To má sice daleko k mottu PS ČSSR „Neprojdou,“ ale na americké poměry to byl nevídaný úspěch.

Jako jeden z mála politiků chtěl situaci řešit bývalý americký prezident Trump. Prosazoval přísnou ochranu hranic s Mexikem, kde chtěl postavit devět metrů vysokou ocelovou stěnu, která by zabraňovala snadnému vstupu nelegálních migrantů na americké území z Mexika. Nakonec se však podařilo postavit jen 732 km této stěny ze 3.145 km americko-mexické hranice. Nový prezident Biden poté stavbu hraniční stěny zastavil.

Prezident Trump před hraniční stěnou na americko-mexických hranicích, 2020

Pohraniční stráž USA byla původně podřízena Imigrační službě. Později spadala pod Ministerstvo spravedlnosti a dnes je pod Ministerstvem národní bezpečnosti USA. Hlavním úkolem PS USA je chránit americké občany, chránit hranice, a posilovat tak hospodářský rozkvět země.

Služba amerických pohraničníků může být nebezpečná. Od vzniku PS USA ve službě zahynulo 150 pohraničníků.

Čestná stráž pohraničníků (zelené uniformy) a celníků (modré) uniformy za padlé kamarády

Ochrana amerických hranic dnes

Americké hranice dnes chrání přibližně 21.000 pohraničníků z povolání. Mají co dělat, jen hranice s Mexikem je dlouhá 3.145 km a hranice s Kanadou 8.891 km. Působí rovněž na pobřeží a zasahují až 160 km od hranic ve vnitrozemí.

Pohraničníci na vznášedlu na řece Rio Grande u mexických hranic

Pohraničníci ve službě používají nejnovější technologie, jako např. věže osazené kamerami s termovizí a odposlouchávacím zařízením, ze kterých i v noci na velkou vzdálenost vidí a slyší možné narušitele amerických hranic. Pozorovací věže jsou spojeny do jednotného počítačového systému. Pohraničníci jsou také vybaveni obrněnými motorovými vozidly, letadly, vrtulníky, rychlými čluny, vznášedly, drony a jinou technikou.

Do výzbroje PS USA patří pistole Glock 19M, samopaly Heckler & Koch UMP, automatické pušky Colt M4, brokovnice Remington, granáty M67, granátomety M79, omračující granáty a další zbraně. Pohraničníci musí cvičit střelby na střelnicích nejméně každé tři měsíce.

Pohraničník s automatickou puškou Colt M4 Carbine

Uchazeč o službu v PS USA musí ke vstupu do přijímacího řízení splnit alespoň tyto podmínky:

• musí být občanem USA

• musí mít platný řidičský průkaz

• musí pobývat na území USA nejméně tři roky za posledních pět let

• musí se kvalifikovat na držení střelní zbraně

• musí být ve věku do 40 let

• musí hovořit anglicky, k tomu je znalost španělštiny velkou výhodou

• musí mít nejméně jednoroční zkušenost z policie, armády či jiné bezpečnostní složky

• nesmí užívat nelegální drogy

• nesmí být trestanou osobou

Poté uchazeč podstoupí:

• přijímací test

• vyšetření své minulosti

• zdravotní prohlídku

• test fyzické zdatnosti

• přijímací pohovor

• test polygrafem (detektorem lži)

• test na přítomnost drog

Odznak, pravá a levá ramenní nášivka a vlajka PS USA

Pokud uchazeč splní všechny podmínky a projde všemi testy, čeká ho měsíční kurz v místě budoucí služby a poté 55 dní výcviku v CBP Border Patrol Academy ve městě Artesia ve státě Nové Mexiko. Výcvik je zaměřen na předměty, jakými jsou např. právní předpisy, tělesná příprava, střelba, ovládání motorových vozidel, taktická příprava, praktická cvičení a mnohé jiné. Uchazeči, kteří neumí španělsky navíc projdou osmitýdenním kurzem španělštiny.

Absolventi CBP Border Patrol Academy a noví příslušníci PS USA

Pohraniční stráž je v USA považována za elitu ozbrojených sil. Její příslušníci jsou placenými pohraničníky z povolání. V roce 2022 je základní plat pohraničníka u nejnižší hodnosti přibližně 44.000 dolarů ročně. K tomu může dostat příplatky za službu v rizikové oblasti, přesčasy, službu o svátcích ve výši až 27.000 dolarů a zvláštní prémie za vzorný výkon služby. S odslouženými lety a stoupající hodností plat vzrůstá. Náčelník PS USA pobírá roční plat ve výši okolo 120.000 dolarů. To někomu může připadat jako velké peníze, ale na americké poměry to zase tak mnoho není. Zvažme tak např. skutečnost, že průměrné školné v soukromých základních a středních školách je ve Spojených státech ročně 27.000 dolarů. Ano, děti pohraničníků mohou sice chodit bezplatně do veřejných základních a středních škol, ale tam se často mnoho nenaučí a pak jsou celý život v nevýhodě.

Nejnižší služební hodnost (vlevo) – agent PS USA, která odpovídá hodnosti poručíka U.S. Army

a nejvyšší hodnost (vpravo) – náčelník PS USA, která odpovídá hodnosti generála U.S. Army

Kromě samotného platu jsou v USA však velmi důležité další výhody, jako např. 30 dní placené dovolené ročně, zdravotní pojištění či možnost odchodu do důchodu po 20 letech služby. Něco takového má málokterý Američan.

Platy a výhody amerických pohraničníků jsou zasloužené těžkou a mnohdy nebezpečnou službou.

______________________________________________________________________________

© Mirek Katzl 2022

Použité zdroje:

U.S. Customs and Border Protection

U.S. Embassy in Uruguay

U.S. National Archives

U.S. Cogressman Doug Lamborn

U.S. Cogressman Glenn Grothman

U.S. Department of Homeland Security

U.S. Drug Enforcement Administration

Pozn.: Veškeré obrázky použité ve článku jsou volně šiřitelná díla. Nepožívají autorské ochrany a není tedy u nich nutné uvádět zdroj.

 

 ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TAKOVÉ TÉMA? Klikněte si pro další příběhy. 

1* Tady jste skončil. 

2* VKR u jednotek US.ARMY.

3* Politická indoktrinace v US.ARMY.

4* Jak se (ne)stát Američanem.

                 Statistika (počítadlo přístupů) weblogu Pohraničník ke dni 23.11.2022.

 

ADRESA REDAKCE: pohranicnik@gmail.com

Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.

Děkuji :-) 

ZÁLOŽÁCI, NA MANÉVRY!

 

   Po návratu z vojny jsme se po hlavě vrhli do života a po dvouletém absťáku ho užívali plnými doušky. Proháněli jsme holky, o víkendech mejdan střídal diskotéku a pak zase na týden do práce. Vekslovali jsme bony, sháněli v Tuzexu džíny a šetřili na ojetou škodovku.

   Ale po čtyřech letech svobodného života se před námi zase objevil zelený strašák - tentokrát v podobě vojenského cvičení záloh. Dvakrát jsem se mu za pomoci všech přirozených i nadpřirozených sil vyhnul, ale potřetí to neklaplo. Situace byla o to horší, že už jsem byl ženatý, s jedním děckem a druhé bylo na cestě. Nakonec jsem se s tím při vzpomínce na naše záložky smířil a plánoval, že to překlepnu v poklidu u některého školního útvaru PS. Ale, opak byl pravdou a záhy jsem zjistil, co se mnou matička armáda zamýšlí. Žádná čára, ani rota PS, ale armáďácký útvar v lesích u Jinců!

    V „soudný“ den jsem se vlakem odebral do cílové stanice a hned jsme to s několika dalšími „nešťastníky“ zaskočili probrat do místní restaurace. Sešli jsme se tady tatíci různých profesí, ale nejvíc nás zaujal kolega Bubák, stále hořekujíc nad ušlým ziskem. Záhy jsme zjistili, že pracuje jako hrobař a zrovna dnes mohl vydělat 250,-kčs za kopání a 250,- za klarinet! To byly při průměrném platu dva a půl tisíce v roce 1989 fakt slušné peníze. 

    V pozdním odpolední jsme se pak dovlekli ponurými brdskými hvozdy na útvar, protože kvůli posledním dvěma pivům nám ujela „naše“ V3eska. Okamžitě na nás nastoupil velitel major Šiml, seřval nás a s mottem: „z najvetšej jineckej běhny som urobil vzornú manželkú a z vás budú vojáci jako panny“ nás zahnal k holiči. Tuto štaci jsme absolvovali hned dvakrát, protože poprvý raz byl major hrubě nespokojen a vojín frizér z fleku vyfasoval tři dny vězení zá flákáreň vo službe. Náš sen o poklidném průběhu cvičení se začal rychle rozplývat..

    Ubytování jsme dostali v papundeklových barácích a oprýskané palandy snad pamatovaly generála Fandu Šádka jako svobodníka. A místo očekávaných spacáků jsme obdrželi dvě kousavé deky s vloženým prostěradlem, jež bývaly hitem někdy za Marie Terezie. V sychravém květnovém počasí to nebyly optimistické vyhlídky. 

    Hned od prvního dne jsme tu začali sloužit dozorčího roty a a byl to také dobrodružný zážitek. Po večerce se ozvalo bušení do dveří a když náš kolega Plž otevřel, ztuhnul hrůzou. Venku pobíhali dva stokiloví divočáci, osm pruhovaných selátek a domáhali se vstupu na rotu! Protože vyděšený vojín už nestačil zabouchnout dveře, strávil zbytek služby na stole.

Divoká prasata v objektu vojenského útvaru.

    Stravování tu bylo příšerné, jedlo se z ešusů, tekla jen studená voda a celý týden byla kaše. Lepáci kuchaři ji vařili úplně ze všeho – z brambor, z rýže, z těstovin i z knedlíků a pozřít se dala jen s velkým sebezapřením. Tmavá jídelna se stálým oparem chloru působila silně depresívním dojmem a na mastné podlaze vyfiknul kolega Sněhulk hned mezi dveřmi ukázkovou piruetu. S lítostí jsme vzpomínali na naše pohraničářské útvarové jídelny s ubrusy a bílé talíře. 

    Hned druhý den po snídani nás major vyhnal na buzerák a osobně dohlížel na náš výcvik. Lítali jsme jako bažanti, cvičili do úmoru pochodování i obraty a záklaďáci se nám pochechtávali z okolních baráků. 

Vojenský výcvik vojáků ČSLA.

    Po několika dnech jsme se konečně dozvěděli, co s námi zelený aparát zamýšlí – byli jsme vybráni jako regulovčíci pro cvicení Varšavské smlouvy na Doupově! Při pouhém vyslovení jména tohoto obávaného cvičného prostoru mrazilo a náš humor se vytratil v očekávání neblahých dnů příštích. 

    Vyfasovali jsme přilby s bílými pendreky a pro změnu denně cvičili pořadový vstup do křižovatky a zastavení civilního provozu. Po týdnu Šiml usoudil, že jsme dostatečně vycepováni pro zkoušku praktickou v blízkém okresním městě. Tušili jsme, že to bude drsný příběh, ale bylo to ještě horší. Když krátkozraký kolega Bubák předpisově napochodoval do křižovatky a začal šermovat pendrekem mezi žigulíky a škodovkami, s hrůzou zjistil, že ho štrůdl aut naprosto ignoruje. Osobáky i náklaďáky ho bezohledně těsně míjely a nebylo divu, že za několik minut z křižovatky zbaběle prchnul. Protože i další vojíni rezolutně odmítli položit život v tomto nerovném souboji, nezbylo majorovi, než zavolat příslušníky SNB. Ti pak rychle zjednali pořádek, uložili několik blokových pokut a my mohli dokončit praktický výcvik. Neobešlo se to však beze ztrát, dva osobáky se srazily a rozzuřený pokutovaný trabantista přejel kolegovi Jebavému na závěr botu.

"Regulovčíci"  :-) 

    Mezitím na útvaru vypukly horečné přípravy na přesun na Doupov. Zpocení záklaďáci pobíhali splašeně sem tam s těžkými zelenými bednami a nakládali je do náklaďáků. Podařilo se nám včas zašít za budovu roty a vše jsme, pokuřujíce, spokojeně pozorovali. Teď jsme jim vrátili jejich posměšky na naše pochodování i s úroky.

    Nadešel den D a začal poplachem v 01.00 hod.  Ukázkově jsme vyběhli na čas z roty, rozehnali vartující divočáky a nasedli na připravené V3S. V čele kolony se v poklopu svého UAZu kymácel s planoucíma očima sám major, divoce gestikulujíc praporky a v duchu jasně viděl na své hrudi nové vyznamenání. Naše kolona pěti náklaďáků se třicetikilometrovou rychlostí řítila spícími vesnicemi a my lítali na korbě jako kuželky, 

    Cestou jsme vyslechli přísně tajné bojové zpravodajství - situace na bojišti se komplikuje, Červení se zakopali a Modří se chystají k útoku. Naším úkolem bylo rychlé nasměrování posil k Červeným a na trase 50 km jsme po dvojicích postupně obsadili všechny křižovatky. 

    Během vystupování jsme se raději navždy rozloučili, pamětlivi zažitých zkušeností s vojenskou organizací. Co čert nechtěl, nakonec jsme zůstali na korbě s kolegou Sněhulákem poslední a vyfasovali štaci přímo na čáře dotyku znepřátelených stran. Major nám dramatickým tónem sdělil, že jako poddůstojníci máme jeho důvěru a přiděluje nám nejtěžší úkol. Pak podezřele rychle skočil do auta a zmizel směrem k týlu. Osaměli jsme,svítalo a drobný déšť jen umocňoval pochmurnou atmosféru květnového rána.

    Zanedlouho se ozval zvuk motoru a z vnitrozemí se přihnal civilní náklaďák s pískem. S výhrůžně vztyčenými pendreky a rukou na bodáku jsme opovážlivce zastavili a seznámili ho s vážností situace. Šofér se rozzuřil, křičíc, že šichtu mu nikdo nezaplatí, otočil Liazku a před zkoprnělého Sněhuláka celou fůru svrhnul. Sotva zmizel za kopcem, ozvalo se hřmění a docela nízko nad námi proletěly bitevní vrtulníky. Libovali jsme si, jak pěkný máme výhled, ale brzy nás to přešlo. Kravál zesílil a vpravo se nečekaně objevila tlupa tanků. Byli jsme sice ujištěni, že bitevní linie je půl kilometru od nás, ale někdo to asi vzal zkratkou. V tu chvíli se ozvala kanonáda. Bigoši od tankánů přiložili pod kotel a prali to do zákopů Červených o stošest. Věděli jsme, že tanky používají cvičnou munic, ale když střelba nedaleko nás přerazila vzrostlý smrk, tak jsme už na nic nečekali. Pod naši křižovatkou vedla naštěstí větší roura s polovyschlým potokem a v té jsme bleskurychle zmizeli. Šťastně jsme tam přečkali půlhodiny divoké vřavy a pak se rozhostilo ticho.

    Všude byla spousta smradu, jen pár důstojníků divočilo řidiče několika tanků, které uvízly v bahně a pokazily jednotce hodnocení. Ale, jinak vše dopadlo správně, podle scénáře mezinárodního štábu, Červení porazili na hlavu hordy Modrých a důstojníci se těšili na povýšení.

    Po několika hodinách jsme byli přesunuti do tábora a cestou se dozvěděli, že i nás čeká pochvala. Hned jsme se Sněhulákem vyrazili do polní umývárky na ohlášenou lázeň, ale přišly komplikace. Gumovou štoudev s nápisy v azbuce právě plnili dva maďarští vojáci vlažnou vodou, když tu se ozvala dutá rána a kletby v cizím jazyce. Dlouhodobé skladování v dřevěné bedně nádobě zjevně neprospělo, pukla vedví a oba vojáci byli po pás mokří. Ale neztratili jsme hlavu, půjčili si od doktorů plechový lavor na desinfekci a osprchovali se navzájem jídelními miskami. 

Záložáci, nebo-li "záložky", páni velkomožní :-) 

    Na poslední chvíli jsme stihli slavnostní nástup, obdrželi pochvalu před nastoupenou jednotkou a pak hromovým hlasem potvrdili svou přízeň republice a celému socialistickému táboru. V duchu jsme se ještě zachechtali našemu příkladnému hrdinství v rouře a počítali hodiny do našeho odchodu do civilu. Ty už utekly jako voda v jinecké Litavce a na nádraží u posledního piva jsme se trochu smutně rozloučili

S postupem času se špatné pocity vytratily a zbyly jen úsměvné vzpomínky, které se dodnes vyprávíme v hospodách a u táborových ohňů.

Ale jak praví klasik: "bylo to všechno velmi absurdní“.

Film Černí baroni - co znamená slovo absurdní (Youtube).

AUTOR PŘÍBEHU:  Petr 

FOTOGRAFIE: Archív autora 

(V článku od autora nebyly prováděny žádné korektury, ani změny textu).

Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.

Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem, 

podle svého uvážení, neboť každá i malá částka pomůže a počítá se. 

Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):

109 555 800 / 0300 

Děkuji. 

Pro příspěvky ze zahraničí: 

IBAN:  CZ09 0300 0000 0001 0955 5800

BIC: CEKOCZPP

Děkuji.

Návštěvnost našich webstránek (ke dni 31.října 2022) je: 1.488.351 zobrazení. 

Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.  

Děkuji.

POHRANIČNÍKEM VE VOLARECH

 

„SLUNÍČKO ZAPADÁ ZA VOLARSKÚ HORÚ...“

    Po ukončení péešky v květnu 1980 jsem vyfasoval umístěnku k 2.školnímu praporu PS do Volar, sbalil si kufr a s "číslem" 550 a několika dalšími šťastlivci vyrazil směr Šumava. 

    Čím víc se naše vejtřaska blížila k cíli, podezřele se ochladilo a přibývalo sněhu. Znal jsem tyhle končiny už z několika školních výletů a došlo mi, že se tu moc neohřejeme.  

    Útvar se skládal z budovy štábu s ošetřovnou, jídelny, autoparku a z několika nízkých, obytných baráků. Tady jsme pak jako velitelé družstev tři měsíce proháněli naše první bažanty, kteří vyměnili maminčinu teplou kuchyni za zelenou pakárnu, neboť je armáda povolala. 

    Velmi nepopulární byl u nich pahorek s lyžařským svahem, překážková dráha i tělocvičný gorodek. Budoucí psovodi kapali na těchto novodobých mučidlech v loužích potu a proklínali nás, frajtry, i celý socialistický tábor. A když byl výcvikový den zakončen slavnostním pochodem na buzeráku se zpěvem „Přes spáleniště, přes krvavé řeky“, měli všichni svorně vojny plné zuby. 

    Protože zaměstnání probíhalo až do večera, rychle se blížil konec výcviku a my s napětím očekávali, kam teď zelená mašinérie posune naší figurku. Za týden bylo jasno, většina z nás zamířila na pohraniční roty Sušické brigády, někdo na výcvikáče a já vyfasoval místo výkonného praporčíka – staršiny na zdejší kádrové rotě. To byla poslední štace důstojníků se zaraženým postupem pro nějaký škraloup a posádku tvořili vojáci záklaďáci různých profesí – kuchaři, šoféři a údržbáři, pečující o budovy praporu. Brzy se ukázalo, že tu nebude tak zle, vojenský výcvik tu byl omezen na minimum, hlavním bojovým úkolem bylo zajištění tepla, vody a elektřiny. 

    Milým překvapením pro mě bylo, že jsem tu objevil spolužáka Jirku z průmyslovky a hned jsme navázali spolupráci. Byli jsme pořád 1.ročník, ale vlastní vařič a občas funkce dozorčího v kuchyni znamenaly blahobyt, který nám i mazáci záviděli. A když k tomu přibylo ještě přátelství s ošetřovatelem vepřů Jardou, byly z toho nezapomenutelné víkendové hostiny s a propašovaným pivem a kytarovým doprovodem. K základním životním potřebám patřil hlavně dobový ztužený tuk značky Iva - nevlastní sestra másla, tvrdé Sparty a tekuté mazadlo Alpa z Army, z kterého odborníci z roty za pomoci kondenzovaného mléka míchali obstojný vaječný koňak.

    Pracovní den výkonného praporčíka začínal ranní prohlídkou při nástupu před rotou a byl to žalostný pohled na naše vojíny-řemeslníky v pytlatých stejnokrojích vzor 63, přestože se na nich odpoledne snažili žehličkou občas vytvořit puky. Za deset minut bylo zpravidla zkontrolováno a všichni odcházeli radostně po své práci s jasným úmyslem zašít se na celé dopoledne. 

    Ale nebylo tomu tak vždy – jedno pondělní ráno dorazil do práce už z domova „bohovsky nasratý“ velitel praporu Rapl Vincenc, zdivočil hned dozorčího na bráně i déveťáka a pak zahlédl náš nástup. Skokem byl u nás, z fleku poslal dva vojáky znovu oholit a jednoho ostříhat. To však nebylo všechno a na řadu přišly mazácké doplňky - čepice. Dobrácká, placatá elpíčka bažantů byla totiž po roce umělecky tvarována do výhrůžných zobáků, které dodávaly bojovníkovi vzhled ostříleného,šumavského vlka. Nejodvážnější výtvor strhnul Vincenc majiteli z hlavy a s vydatným kraválem jí okamžitě rozšlapal. 

    Další výsadou mázy byly gumičky na nohavicích, které elegantně držely nohavice na vršku kanad a vypadaly mnohem líp, než zevnitř trčící nohavice. Velitel praporu zařval, vytáhl z kapsy nůž a vrhnul se k nejbližšímu mazákovi. Bohužel to byl správce lyžařského svahu Igor. Ten nám nedávno představil svůj vynález z vyřazeného vázání na lyže Kandahár – místo nedostatkových gumiček na nohavice začal používat tyto kovové pružiny. Ozvalo se nepříjemné sřípění nože o železo a velitel zesinal. Ještě chvíli hulákal, že si to s námi vyřídí jinak a zmizel na štábu. Oddychli jsme si, ale byla to drsná chvilka!

    Další mojí mojí povinností byl odvoz „odsouzených“ vojínů do basy do Prachatic, u nás na útvaru totiž nebyla. Tyto tresty následovaly většinou po nedovoleném vzdálení z útvaru dírou v autoparku za účelem návštěvy lehkých děvčat u nádraží, nebo za neoprávněné prodloužení dovolené, protože výtečníkovi šla karta. Flastr za hrubé porušení předpisů vyfasovali i dva strážní, když neodolali pokušení a vychlastali o víkendu zabavený alkohol bažantům, vrácejícím se z vycházky.

    Méně romantická už byla realita, že „vostré“ strávené v lochu se nasluhovaly po skončení vojny, zatímco bezúhonní spolubojovníci již v civilu mizeli za cedulí Volary…

    Nechybělo mnoho a koncem léta jsem to mohl vyzkoušet na vlastní kůži. Ráno po rozvodu si mě zavolal velitel roty Mazák Jarda a oznámil mi výhrůžným hlasem dost velký průser. Orgán vojenské kontrarozvědky odhalil v mojí poště zakázanou tiskovinu, kterou jsem šířil dál a potrestání ponechává na něm. Jednalo se o naší toužebně očekávanou bankovku třístovku, která symbolizovala mému ročníku vstup do řad mazáctva. Vytiskli ji obětavě moji spolupracovníci z civilu, ale během přepravy prasknul balík a vysypal se zrovna na štábu v poště.

    Velitel mi oznámil, že na basu to vyjímečně nebude, ale ruší moje plánované povýšení a tím považuje věc za podmínečně vyřízenou. Nestačil jsem si ani oddychnout, když mě volal znovu a vydal další rozkaz: “Teď půjdete do vepřína, nasbíráte tam žížaly a odpoledne pojedeme na ryby na Lipno – odchod!“ Zasalutoval jsem a rychle vypadnul, situace se tu měnila každou chvíli, jako na bojišti.

    Nechyběly ani úsměvné zážitky, mezi které patřil krátkodobý pobyt záložáků .S velkými obtížemi jsme je oblékli a ubytovali na dřevěném baráku za kuchyní, protože už tam několikrát dřív pobývali a nebylo třeba zvláštních úprav. Ale všechny pokusy přivést je k vojenské disciplíně se setkaly s nezdarem - zarostlí strejcové se nevojensky courali po útvaru s ešusy na jídlo, chodili na vycházky v plandajících maskáčích a všude házeli vajgly. 

    Padlo rozhodnutí zaměstnat je sušením trávy, ale byla jen jedna kosa a jedny hrábě. Tady se ukázala opět vojenská rozhodnost velitele v každé situaci – bez rozmýšlení nařídil, aby trhali trávu rukama! Tak po dva dny lezlo třicet „záložek“ po kolenou, svorně nadávajíc a škubalo pampelišky. Všichni jsme si oddechli, když byli za týden odveleni do Sušice. 

    Ale tím to neskončilo - asi za týden přiběhl vykulený dozorčí roty a sháněl provaz. Teprve za chvíli z něj vylezlo, že náš truhlář opravoval na záložácké budově podlahu a propadnul se do sklepa. A co tam neobjevil – snad všechny generace záložek sem ukládaly prázdné láhve od alkoholu, který propašovaly do kasáren. Bylo jich tu snad tisíc a z toho polovina vratných – pak je celý měsíc jezdil hotovostní řidič vracet tajně po okolních prodejnách a hezky jsme si navýšili příjem!

    Na podzim odjel velitel roty na školení a velení převzal zástupce pro věci politické Táta Fanda. Byl to veterán Pohraniční stráže ze šedesátých let a absolvent sovětské vojenské školy. Preferoval na rozdíl od Mazáka Jardy otcovský přístup k mužstvu a jeho oblíbený rozkaz pro mě zněl: “Staršino, nástup, všeho nechat a do města do samoobsluhy odchod!“ Znamenalo to koupit čtyři placatky rumu, které se přesně vešly do saka vz.63 a po návratu pak jejich pomenšování s Fandovým heslem „nepřátel se nelekejme!“ Přečíst pak v 16.hodin rozkaz před jednotkou dalo občas ukrutnou práci, ale vojna měla hned příjemnější tvář...

    Dalším zpestřením dlouhých večerů bylo naše amatérské muzicírování. Mladší spojař Jano si z dovolené přivezl harmoniku a podařilo se nám sečvičit sérii lidových melodií, kterými jsme škádlili hudební sluch našich spolubojovníků. Jednou nás však přistihnul déveťák a všechno vyzvonil veliteli roty. Čekali jsme, že bude kravál, ale kupodivu ne, místo toho dorazilo pozvání na ozvučení srazu důchodců PS. 

    Byl to pak zajímavý pohled na dědky v uniformách, jak odložili hole a vytáčeli v kole babky Šumavačky, které se před chvílí vrátily v gumovkách z lesa. Dokonce jsme se dočkali potlesku, na závěr dostali i pivo s frťanem a tak si užili příjemnou chvilku slávy.

    Druhé vánoce jsme prožili opět na vojně, protože díky novému systému odměn (pochvala, pochvala před nastoupenou jednotkou, společná vycházka, děkovný dopis do bydliště atd) byl opušťák asi na osmém místě a málokomu se poštěstilo jej získat. Ale byly to poslední, proto mnohem veselejší. Blížící se konec vojny jsme trávili většinou ve službách, tam to rychleji utíkalo a mezi nejvyhledávanější patřila uzavíračka při střelbách nováčků na zdejší střelnici..

    Jednalo se o kruh hlídek okolo, které dohlížely na zákaz vstupu do oblasti ohrožené střelbou a nejžádanější byla Svatá Kateřina. Bylo to stanoviště na holém kopci daleko od civilizace u zrušeného kostela a případná kontrola byla vidět už z dálky.

S vyfasovanou denní dávkou konzerv KDP a dvěma lahváči z nejbližší Jednoty to byl velmi příjemně strávený den a další dílek z mazáckého metru. Pozvolna jsme dotrhali i zbytek a byl tu konec vojny. 

    Většina našeho ročníku byla fajn parta, právě díky tomu jsme snáz překonali ten hrozný počet nekonečných dnů plných vojenského drilu, odloučení od svých blízkých a prchavých chvil drsného chlapského humoru. 

    Poslední noc jsme si na závěr zahulákali péesáckou hymnu „Na stárym Móohelně, na státní hranici“, dostrkali mazácké hodiny na nulu a oblečeni v civilu skočili do nové etapy života. Vojna nás stála dva dlouhé roky života, někteří ztratili své lásky, našli nové kamarády, ale ani v civilu většina z nás nezapomněla na staré vojenské heslo „voják se stará, voják má!“

AUTOR PŘÍBEHU:  Petr 

FOTOGRAFIE: Archív autora 

(V článku od autora nebyly prováděny žádné korektury, ani změny textu).

Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.  

Děkuji.

Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.

Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem, 

podle svého uvážení, každá i malá částka pomůže a počítá se. 

Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):

109 555 800 / 0300 

Pro příspěvky ze zahraničí: 

IBAN:  CZ09 0300 0000 0001 0955 5800

BIC: CEKOCZPP

Návštěvnost našich webstránek (26.září 2022) je nyní 1.480.896 zobrazení. 

Americký server blogger.com , na němž weblog Pohraničník provozuji (aby byl mimo dosah cenzury CZ, SK, EU) , mě nabídl platby, pokud dovolím na Pohraničníkovi reklamy, což jsem odmítnul, vy ani já jistě nechceme mít pohraničářský weblog, který bude zaplevelený reklamními banery.

Zaslané příspěvky bych chtěl, až se sejde adekvátní částka, použít na nákup nového notebooku. Weblog nyní píšu na cca 13 let starém notebooku Toshiba. Jednou už byl servisován, pokud by opět vypověděl službu, skončí tím i psaní weblogu Pohraničník.

Děkuji. 

Poděkování za příspěvek.

Děkuji tímto paní Světlaně za její příspěvek pro

weblog Pohraničník ve výši 500,- kč. Vážím si toho.