1. února 2024

AKCE RYS - VOJENSKÝ FILM (1979)

   Na facebookové stránce TV stanice CS FILM jsem zachytil informaci, že 6.února 2024 ve 20:00 hod bude tato stanice (dostupná přes tv kabelové sítě a IPTV) vysílat téměř neznámý český (televizní) film AKCE RYS, z roku 1979, s vojenskou tématikou, z prostředí průzkumníků ČSLA.

   Jak se mě ještě podařilo zjistit, CS FILM má práva na celkem čtyři vysílání, takže, kromě premiéry dne 6.2.2024 se bude AKCE RYS ještě 3x reprízovat, což je myslím dobrá zpráva pro ty, co nemají možnost si film nahrát, nebo dát do uložiště IPTV. 

Co o tomto filmu píše web ČSFD? 


Akce Rys je krycí jméno pro nácvik přežití v týlu nepřítele. Pro tři mladé vojáky Aleše, Otu a Františka to znamená přežít deset dní v lese, nenechat se chytit ani vlákat do léčky, denně podávat informace o pozorovaném objektu a to vše s dávkami potravin na pouhé dva dny. Takový úkol může splnit jen dobře sehraná parta.



Český film AKCE RYS nebyl už cca 30 let vysílán v žádné televizní stanici, ani ho nelze koupit na DVD či Blue ray, tudíž pro mnoho diváků, zejména mladšího věku, bude velkou neznámou, stejně jako pro mě, vůbec jsem neměl o jeho existenci ani tušení, a o to je moje radost větší :-) 

Použité zdroje k článku: 

** Webové stránky ČSFD

** Webové stránky CS FILM

Československo, 1979, 66 min

8. ledna 2024

DOBOVÝ PŘÍBĚH Z HRANICE PLR - ČSSR

   Na tenhle příbeh z webu NEVIDITELNÝ PES, provozovaný známým českým spisovatelem panem Ondřejem Neffem, mě upozornil v předvánočním čase (prosinec 2023) jeden z čtenářů weblogu Pohraničník. Ač já sám jsem návštěvníkem Neviditelného psa, tento článek mě o Adventu uniknul.

  Je to zábavné počtení, příběh z 80.let, jenž se odehrává na železničním přechodu (OPK), mezi tehdejší Polskou lidovou republikou a Československou socialistickou republikou, je zahalen do odéru polské vodky, nepostrádá humor a vlastně ani absurditu časů reálného socialismu. Snad se vám bude také líbit.


     Do Prahy jsme z Varšavy, kde jsme se účastnili Kongresu chemiků, jeli vlakem, jak jinak v té době. Opatrně jsme ve vlaku nakládali do poliček nad sedadly naše zavazadla. Velice opatrně. Ono sklo rádo praská, že? A čert ví, jestli jsou ty polský flašky tak kvalitní, jako jejich obsah. Já jsem v duchu sám sebe chválil, že se mi podařilo na poslední chvíli sehnat dvě lahve Wodky Zubrowka, což byla tehdy u nás vzácnost. V láhvi této vodky byl vždycky strčen jeden stvol trávy, kterou prý mají rádi zubři, a která má zvláštní a příjemnou chuť a vůni.

Polská vodka Zubrowka.


     Cesta vlakem probíhala celkem v klidu. Delegáti kongresu, tedy naši učni, samozřejmě seděli odděleně od nás v jiných kupé, což vyhovovalo oběma stranám. Hned po odjezdu jsme mladým „delegátům“ vysvětlili, že sice víme, že žádný alkohol s sebou nevezou, protože určitě vědí, že mládež do 18 let má alkohol zakázaný. A v případě, kdyby si některý z nich, kterému je více než 18 myslel, že může popíjet či případně nabízet alkohol nezletilým, velice se mýlí. Toto úřední doporučení jsme zdůraznili s faktem, že až přijedeme do Prahy, bude na nás na Hlavním nádraží čekat firemní autobus. A odveze nás všechny na internát do Kralup. Kde některé z nich budou čekat rodiče. Takže by případný „dechový kontakt“ mohl dopadnout špatně. Pro ně a následně i pro nás. Mládež to rozumně odkývala a my jsme se odebrali do svého kupé.

     Tam jsme si každý otevřel svoji lahev vodky. Po polsko-ruském způsobu jsme jí popíjeli rovnou z lahve (kde bychom také vzali nějaké skleničky?) a v poklidném duchu jsme mířili k česko-polské hranici. Přejet tehdy hranici do Polska nebylo, tak jak se správně po pražsku říká: „einfach“. Neb českoslovenští pohraničníci byli i přes momentálně kvasící „Pražské jaro“ bdělí a ostražití. Jak byli již od dob první republiky a za socialismu pak zvláště po Poznaňském povstání, známém též – polsky Poznański Czerwiec, což byl první masový protest polských obyvatel proti komunistické vládě v Polsku. Naši pohraničníci byli už od války ČSR s Polskem v roce 1919 vůči Polákům „ostražití“ a pořád je, ani za socialismu, neměli vůbec rádi. Takže jeden neví.

     Ovšem problém nastal ještě dříve, než na nějaké československé orgány došlo. Na polské hranici vstoupili do vlaku polští policisté a hlavně celníci. Ti hbitě postřehli otevřené lahve s vodkou na stolku pod oknem a provedli nám dokonalý, jak se říkalo na vojně či kriminálech „filcunk“. Tedy prohlídku. Objevili další ukryté lahve s vodkou a sdělili nám, že jich máme moc, a že nám přebytečné zabavují. Tato představa byla tak děsivá, že jsme si vzpomněli na naše hrdé předky, kteří se nedali cizáky zahanbovat. Například jak psal Jan Neruda: „My bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme!“ Takže: „Nedáme se! Hin sa hukáže!“

Ilustrační dobové foto: pohraničníci polské WOP.


     V lítém slovním souboji s polskými celníky padaly různé návrhy, jak tuto naši drahocennou vodku zachránit. Až to jeden z polských celníků nevydržel a potměšile pravil (asi měl své zkušenosti!), že ty lahve s vodkou by nemuseli zabavit, to ovšem v případě, že by již byly otevřené a něco z nich viditelně upito. To znamená, že by to byl úředně „nápoj“ a nikoliv „kontraband“. Po krátkém rozmýšlení jsme na tento návrh přistoupili. Tedy my vedoucí. Otevřeli všechny lahve vodky, tuším že jich bylo šest nebo osm, a před polskými úředníky se z každé lahve napili. Tak, aby bylo viditelné, že jde o nápoj, který je již používán, jak polští celníci bdělým zrakem u každé lahve zkontrolovali.



Ilustracní foto: polský hraniční sloup.



    Po přejetí hranice se nám pak začala krajina nějak kolem nás rozmazávat a rozmazávat, ba zdálo se, že není úplně něco v pořádku s rovnováhou vlaku a vůbec celé zeměkoule. Čím víc se blížila naše matička Praha, tím se účinky úřední manipulace, kdy se zavřené lahve vodky měnili po otevření a po úředně zkontrolovaném napití na „nápoje“, zvyšovaly.

    V Praze nás čekal přistavený autobus. Ovšem jeho řidič nebyl ten, s kterým jsme běžně jezdili. A tenhle odmítl představu, že ty dva úplně ožralý chlapi jsou vedoucími skupiny učňů, co přijela z Varšavy. Až ho museli naši žáci, tedy úředně „delegáti“ kongresu, co nás předtím šetrně dovedli – či spíše skoro donesli, důrazně na autobusové nástupiště před „hlavákem“ přesvědčovat, že jo, že jsme ti soudruzi vedoucí. Ale že jsme měli diskusi s polskými celníky a následkem toho, jak pravil jeden z nezletilců, který to vyjádření zřejmě pochytil od svého dědečka, že jsme prostě nalitý „jak velitel od dragounů“.

 

ZUBROWKA - kudy teče, tudy chutná :-)

(C) Autor příběhu: pan Václav Vlk starší.

ZDROJ: Neviditelný pes


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na další články.

** Ochrana státní hranice ČSSR se socialistickými státy 

** "Četníkem" na česko-polské hranici

** Krycí jméno "Přehrada"

** WATAHA - seriál HBO o polské Pohraniční stráži (SG)

** Na granici dwóch šwiatów (článek v polském jazyce).

** Rozhovor s bývalým důstojníkem PS (Interview s provozovatelem webu Pohraničník)

9. prosince 2023

AMERICKÉ "PROVOKACE" VRTULNÍKY NAD HRANICÍ BRD-ČSSR

PROLOG.

    Úvodem článku chci zcela jasně a zřetelně uvést, že v dobách Studené války, jako důstojník československé Pohraniční stráže, jsem americké vojáky, dislokované na druhé straně hranice, nikdy nevnímal jako nepřítele, ale jako protivníka v tehdy rozděleném světě. Tak, jako byly americké vojenské síly dislokovány v Německé spolkové republice, tak podobně byla umístěna Střední skupina sovětských vojsk v Československu. 

  V současnosti, díky sociálním sítím, mám mezi "FB Friends" mnoho bývalých vojáků US.ARMY, s kterými komunikuji a se kterými si vyměňujeme vzpomínky na staré časy v uniformě. Dokonce jsme se na Facebooku našli s americkým vojákem, který sloužil ve stejném místě a ve stejné době jako já. Jen uniformu jsme měli každý jinou a on byl v Německu já v Československu. Také jsem se, díky weblogu Pohraničník,  našel s Čechem, který v 80.letech utekl přes SFRJ na Západ, azyl našel v USA a také odsloužil pár let v americé armádě. Jeho veselé, ale i méně příjemné vzpomínky na službu v americké armádě můžete i vy číst na těchto webových stránkách.



Ilustrační obrázek k článku.

Ostře střežená československá státní hranice se Spolkovou republikou Německo a vysoká koncentrace vojsk v její blízkosti měla, jako druhotný následek, kontrolní oblety hranice pomocí vrtulníků a tím také občasné záminky k všemožnému provokování československé Pohraniční stráže (PS) i vojsk Protivzdušné obrany státu (PVOS).

   Jakýkoliv větší pohyb na kterémkoliv stanovišti podél našich západních hranic, nebo výskyt nové techniky, většinou přilákal pozornost amerického vrtulníku z druhé strany hranice. 

Dobové foto: americký vrtulník nad hranicí BRD-ČSSR.


   Právě častý přelet bojových vrtulníků US.ARMY na německé straně hranice zapříčinil, že v pohraničí vznikla stanoviště protiletecké obrany a přímo na státní hranici pak tzv.vidové hlásky, které patřily do sestavy Československé lidové armády (ČSLA). Obrana chtěla mít možnost rychlejší reakce ve členitém horském pohraničním terénu. 

    (Na Šumavě takto působila základna s vrtulníky na Zhůří. Později se letka přestěhovala na Kříženec). 

Dobové foto: americký vrtulník na kontrolním letu.


    Samotná provokace (jak se tehdy u nás říkalo) zpravidla probíhala tak, že americký protivník přiletěl z vnitrozemí Spolkové republiky Německo (BRD) v malé výšce ke státní hranici ČSSR, kde čekal na "soupeře". Po jeho příletu letěly oba stroje rovnoběžně podél linie československo-západoněmecké hranice.

    Z podobné situace vzešla i nehoda na Poledníku dne 12. září 1985. Československý pilot vrtulníku Mi-24  ze základny na Zhůří se chtěl pokusit o podobný manévr jako pilot amerického vrtulníku Cobra, který na druhé straně hranice přešel „do visu“.  Avšak československý stroj se zřítil, do tenkrát vysokého lesního porostu, na vrcholu Poledníku. Hrůzostrašný pád náš pilot naštěstí přežil. 

FOTO: Československý vrtulník Mi-24 Hindi.


    Z výpovědí československých pohraničníků jsou známé situace, kdy si voják Pohraniční stráže a pilot amerického vrtulníku na druhé straně hranice, hleděli doslova přímo do očí. Je pochopitelné, že pro československé vojáky to musel být poněkud nepříjemný pocit, dívat se na plně vyzbrojený stroj, který vzbuzuje respekt. 

-------------------------------------------------------

Poznámka pod čarou od admina weblogu Pohraničník.

   V době studené války, kdy jsem jako důstojník ve funkci velitele čety sloužil na 1.rPS Trojmezí (Ašský výběžek), v místě, kde se setkávaly hranice tří států, ČSSR, BRD a DDR, pozoroval jsem přelety amerických vrtulníků podél hranice velmi často. Nebyl snad den, kdy by byl ve vzdušném prostoru úplný klid, neboť hranici kontrolovaly i vrtulníky západoněmecké Spolkové ochrany hranic (BGS).

   Jednou jsem měl velmi zajímavý zážitek. Když jsem se s kolegou, technikem 1.rPS, nadrotmistrem Karlem Svobodou, pohyboval na demarkaci ČSSR-BRD, přistál u bavorského statku Hollerung, několik metrů od hraničního mezníku HM3, americký vojenský vrtulník Cobra. 

Dobové foto: americký vrtulník Cobra během letu.


   Neobvyklé bylo, že vrtulník neměl vůbec žádné označení (imatrikulační znaky). Vůbec žádné. Proto jsme radiostanicí volali na základnu v Trojmezí, aby poslali posilu (nemohli jsme tušit, co se bude dít) a někoho s fotoaparátem. 

    Na rotě v Trojmezí byl ihned vyhlášen Pohraniční poplach, jako posila přijela Skupina překrytí (SkP) ,která zaujal pozice mezi státní hranici a signální stěnou. K nám přijela Poplachová hlídka, která dovezla i fotoaparát, který jsme běžně, na rozdíl od východoněmeckých pohraničníků GT DDR, při výkonu služby na tzv.demarkaci nenosili.

    Náš rádiový provoz byl zřejmě monitorován americkým odposlechem, protože velmi brzo přijely k vrtulníku vojenské vozidla US.ARMY s posádkou. Takže se nás nakonec u hraničního mezníku HM3 sešlo celkem hodně :-) 

Dobové foto: americký vrtulník Cobra během přistání.


    Navzájem jsme se na sebe šklebili, pořizovali fotografie protivníka, až po cca 45 minutách celé "dostaveníčko" skončilo. Jen popcorn, Coca-Cola, plzeňské pivo Pilsner Urquell a mažoretky Cheerleaders chyběly :-) 

   Dodnes si pamatuji, že mě zaujalo, jak úzká byla kabina vrtulníku Cobra. Až jsem si říkal, jak se tam ti američtí mládenci vejdou. No, vešli se. Tenhle detail si pořád vybavuji, byl to pro mě doslova životní zážitek. Jen mě mrzí, že všechny fotografie z tohoto "mítingu" na čáře někde zmizely. Buď je zabavila Zpravodajská služba Pohraniční stráže, anebo se ztratily během turbulentních událostí po 17.listopadu 1989 v tehdejším Československu. Takže, nemám je ve svém archivu.


Závěrem chci poděkovat panu M.Blažkovi, jehož komentář na sociální síti Facebook byl inspirací k napsání tohoto článku. 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro již dříve publikované články.

** Pohraniční stráž vs.US.ARMY

** Zběhnutí vojáka US.ARMY do Československa

** Vrtulníky US.ARMY nad státní hranicí ČSSR 

** Incident US.ARMY - Pohraniční stráž v roce 1972

** Setkání vojáka US.ARMY s bývalými pohraničníky v roce 2018

** Ti na druhé straně hranice

** Americký voják na hranici BRD-ČSSR

** An interview an Officer of the Czechoslovak border guard




Kontakt na redakci weblogu Pohraničník: klikněte zde.


29. listopadu 2023

ZAHRANIČNÍ TECHNIKA U DUNAJSKÉ PS

    Nedávno jsem na webu Archivu bezpečnostních složek naleznul článek, který by zájemcům mohl poskytnout hodnotné informace týkající se Dunajské Pohraniční stráže (DPS). Uvádím zde, jako ukázku, jen část článku, doplňující informace, foto a dokumentaci naleznete přímo na ABS ČR kliknutím na odkaz, dole pod tímto textem.


    Po konci druhé světové války a obnově Československé republiky vyvstala otázka střežení státních hranic na řece Dunaji. Po změně československo-maďarské hranice, kdy byla získána území Horváthjárfal, Oroszvár a Dunacsún, nynější obce Jarovce, Rusovce, Čunovo a část katastru obce Rajka v roce 1947, došlo k vytvoření plavebního oddílu SNB. Ten byl v dubnu 1951 reorganizován na poříční oddíl SNB a zajišťoval 31 km dlouhý úsek od Devína po Šamorín, tedy převážně hranici s Rakouskem, která byla vyhodnocena jako rizikovější. Zbylý úsek hranice s Maďarskem pak zajišťovaly poříční stanice SNB a plavební oddíly SNB. Od roku 1952 bylo střežení rakousko-slovenské dunajské hranice svěřeno 11. bratislavské pohraniční brigádě a po dvou letech došlo k vytvoření 25. samostatného dunajského pohraničního praporu. 

    Od roku 1964, pomineme-li zrušení praporního systému v letech 1966-1972, střežil dunajskou hranici až do konce střežení hranice Pohraniční stráží 3. poříční prapor 11. brigády Pohraniční stráže Bratislava.

    

    Přestože po konci druhé světové války, a hlavně na konci 40. a začátku 50. let, došlo k významné proměně koncepce ostrahy československých státních hranic, hospodářský význam Dunaje vyžadoval specifické řešení. Dunaj byl stále řekou mezinárodní plavby, což umožňovalo lodím podunajských států běžný provoz po řece a v přístavech. Z hlediska tehdejšího přístupu komunistického režimu ke státním hranicím se tedy jednalo o vysoce rizikové prostředí, v němž mohla lodní doprava napomáhat nedovoleným pokusům o přechod státní hranice.


    Provoz na tomto vodním toku neumožňoval užití běžných ženijně-technických zařízení k ochraně státních hranic známých z vnitrozemské hranice jinde než na břehu. Proto se Pohraniční stráž musela soustředit i na kontrolu či doprovod lodí a hlídkovou činnost na řece. Pro úspěšný výkon strážní služby na Dunaji bylo nutné disponovat plavidly, která splňovala vysoké nároky na rychlost, stabilitu a manévrovatelnost.


    Ke člunům užívaných Pohraniční stráží do 60. let není mnoho dochovaných archiválií, pro období 70. a 80. let je situace naštěstí výrazně příznivější. V přírůstku č. 161/K3-2007 fondu Hlavní správa Pohraniční stráže (HS PS OSH) a ochrany státních hranic jsou dochovány různé druhy archiválií dokumentujících výběr nových člunů pro dunajskou Pohraniční stráž z konce 60. až 80. let. Není bez zajímavosti, že se vždy jednalo o zahraniční produkci. 

    Kromě člunů, které nakonec opravdu byly využívány ke střežení hladiny Dunaje, jsou zde materiály i k jejich komponentům, tažným vozům pro přepravu lodí i pomocnému dílenskému vybavení. Dochované archiválie obsahují popisy projektů, obsáhlou technickou dokumentaci včetně detailních nákresů, dokumentace motoru, detailů zapojení elektrických obvodů, a dokonce i několik fotografií plovoucích člunů.


    Jedná se hlavně o člun „Oceanic“ švýcarské firmy Bodan-Werft užívaný hlavně v 70. letech, nejrychlejší člun, který kdy u dunajské Pohraniční stráže sloužil, východoněmecký člun GSB 066 M 1 se švédskými motory Volvo Penta, podle kterých byl pak člun nazýván, a člun GSB 075.5 s modifikovanými sovětskými motory GAZ-41 taktéž východoněmecké produkce.




Kompletní článek a fotodokumentaci naleznete zde: 

https://www.abscr.cz/archivalie/zahranicni-technika-u-dunajske-pohranicni-straze/ 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na další článk:

** Dunajská PS ve faktech a datech

** Hodnostní označení u DPS

4. října 2023

ZELENÁ HRANICE - FILM PL (2023)

 

   V tomto článku se nebudu věnovat československé státní hranici v dobách Studené války, ale chci vás informovat o filmu euro-režísérky A.Holland, který je situován do současnosti (2021-2023) a jehož děj se, z velké části, odehrává na, v dnešní době, velmi drsné, polsko – běloruské hranici. Film vyvolal v Polsku velkou vlnu odporu a lze ho bezpochyby označit slovem "kontroverzní". Z textu článku jistě pochopíte, proč tomu tak je.

Hranice BY/PL - ilegální migranti na hranici mezi polskými a běloruskými pohraničníky.


   Dění na „zelených hranicích“, jak zní mezinárodní titul počinu, je sledováno optikou syrské rodiny na útěku, mladého člena polské Pohraniční stráže, aktivistické skupiny podporující migranty a lékařky, která se po otřesném zážitku rozhodne přidat do této neziskové organizace. Vypravěčské linie se napřed samostatně vystřídají a poté se jednotlivé příběhy logicky prolnou.


   Počáteční scénu tvůrci zasadili do covidového roku 2021 do letadla směřujícího do Minsku (Bělorusko), jehož cestující z Blízkého východu mají neochvějnou naději a naprosto naivní, ale nakonec pochopitelné představy o relativně snadném přechodu státních hranic. Nevědomost pasažérů přiživuje úzký kontakt s jejich příbuznými, kteří se na Západ dostali poměrně bez obtíží, jenže za docela rozdílných okolností a v jiné době (2015 – "Wir schaffen das").


   Marná očekávání se po příjezdu k ostnatým drátům na hranici BY-PL záhy proměňují v hořké zklamání. Na polské straně na imigranty nikdo nečeká a o nějakém humánním zacházení od vojáků si mohou leda nechat zdát. Pohraničníci totiž podstupují intenzivní školení, kde dostávají přednášky o tom, že uprchlíci jsou v rukou Lukašenkova režimu živými náboji, které mají rozložit Evropu.

Hraniční zátarasy na polské státní hranici s Běloruskem (2023).


Právě politický aspekt filmu silně rozohnil vrcholné polské politiky, ale i polské občany. Není divu, neboť režisérka A.Hollandová, se ani v reálném životě netají odporem vůči polské národně konzervativní straně Právo a spravedlnost.

Režisérka Agn.Holland.


Předseda polské vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) a místopředseda vlády Jaroslaw Kaczyński zkritizoval film Zielona granica, který se začíná promítat v polských kinech, jako „ostudný a odpudivý paskvil“

Pro A.Hollandovou je podle Kaczyńského příznačná „nenávist k vlastní zemi“ a její „paskvil“ uráží muže a ženy v polských uniformách, kteří brání hranice své vlasti. 

Tento film už také dříve ostře napadl ministr spravedlnosti a generální prokurátor Zbigniew Ziobro, který jej přirovnal k „nacistické propagandě.“ Polský prezident Andrzej Duda před novináři v New Yorku citoval v souvislosti s filmem heslo: „Jen svině sedí v kině.“


   Děj filmu dále pokračuje tím, jak ona syrská rodina prchající před občanskou válkou a její doprovod, učitelka z Afghánistánu, jsou podvedeni Bělorusy a násilně převezeni do uprchlického tábora nedaleko hranic s Polskem. Ve snaze uniknout se vydávají na zoufalou a nebezpečnou cestu neznámým a nepřátelským územím. Více nemá smysl prozrazovat, nejlepší je film shlédnout, ať už v kině, pay TV, nebo na DVD, případěn si jej později stáhnout z úložiště na internetech.

Zielona granica (PL 2023) oficiální trailer Youtube.


   Můj názor? Film "Zielona granica" jsem zatím ještě celý neviděl. Shlédnul jsem pouze trailery na YouTube i jinde a pečlivě sledeji polskou televizi TVP, kde se o filmu vede intenzivní debata. Ale, myslím si, že tentokrát šlápnula (euro)režisérka A.Holland vedle. Film bezpochyby lze stručně shrnout jako NGO agitku o zlých, moc zlých polských pohraničnících, kteří, ó jaká to drzost, brání hranice své země proti invazi zoufalých a moc hodných muslimských imigrantů.

Video z období migrantské krize na hranici BY-PL.


   Přidávám zde foto a nějaké YouTube videa z doby, kdy krize na hranici Polsko – Bělorusko vrcholila a kdy útoky na polské pohraničníky a technické zabezpečení hranice bylo nejagresivnější. Čímž rozhodně nechci říci, že státní hranice PL-BY je dnes oázou klidu a míru. To ani náhodou.

Video: noční útoky imigrantů vůči polským pohraničníkům.


   Nikomu nic nevnucuji, názor o situaci si po přeštení článku a hlavně shlédnutí výše prezentovaného filmu Zelená hranice (PL 2023) učiňte sami. Za sebe ale říkám, že jsem plně na straně Polska, polských pohraničníků a závidím občanům PL, že mají své ochránce státní hranice, kteří jsou schopni bránit svou zemi, hranici a státní integritu. A také připomínám pamétné slova prvního československého presidenta T.G.Masaryka: "O hranicích se nediskutuje, o hranice se střílí".


Běloruský hraniční mezník na hranici BY-PL (2022).


Použité zdroje k článku: 

ČSFD: https://www.csfd.cz 

NOVINKY:  https://www.novinky.cz 

YOUTUBE: https://www.youtube.com 

TVP INFO:  https://www.tvp.info 


Zajímá vás více ze života polských pohraničníků? 

Seriál Wataha (HBO)

8. září 2023

VÝZVA POHRANIČNÍKŮM 9.bPS DOMAŽLICE

     Dne 8.září 2023 mě, na adresu redakce weblogu Pohraničník, přišel mail s níže uvedenou prosbou studentky Univerzity Karlovy Praha. Takže jej publikuji v plném znění, kontakt na slečnu je uvedený, pokud by se někdo z bývalých vojáků 9.brigády PS chtěl zapojit. Děkuji.

Daniela Kořánová danielakor00@gmail.com

Přílohy11:59 (před 51 minutami)
komu: mně
Dobrý den,

jsem studentkou magisterského studijního programu Orální historie – soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a obracím se na Vás s velkou prosbou. V tuto chvíli řeším svou diplomovou práci, kde bych se ráda věnovala aktérské reflexi služby u 9. brigády Pohraniční stráže v letech 1968–1990. Cílem mého výzkumu je zachytit příběhy a prožitky bývalých příslušníků Pohraniční stráže.

Proto bych Vás ráda požádala o zveřejnění mého inzerátu, ve kterém hledám pamětníky do svého výzkumu. Byla bych Vám velmi vděčná a moc by mi to pomohlo. Inzerát Vám zasílám v příloze ve formě obrázku. Pokud by takto nešel zveřejnit, zasílám i jeho textovou formu.

Děkuji mnohokrát a srdečně zdravím,

Daniela Kořánová





2. září 2023

BYROKRACIE U JEDNOTEK POHRANIČNÍ STRÁŽE

 Nedávno jsem (08/2023) dal, během diskuze na sociální síti Facebook, veřejný příslib, že pro weblog Pohraničník napíšu článek na téma byrokracie u Pohraniční stráže. A protože slovo důstojníka PS by mělo mít svoji hodnotu a neměnnou platnost (aspoň v mém pojetí světa), tak nyní sedím u svého notebooku a datluji tento článek.


    Vím, že tento příběh nebude příliš atraktivní svoji tématikou, ale je třeba si uvědomit, že jsem byl pouhý velitel čety, na nejnižším článku hiearchie ochrany státní hranice ČSSR, takže mohu popsat jen to, co jsem zažil přímo na státní hranici, v letech 1985-1991, kdy jsem sloužil v Trojmezí, na 1.rPS (1.prPS Aš, 5.bPS Cheb). Tudíž zde nevyjevím žádné tajemství z pohraniční "high society" :-)


    Když jsem v létě 1985 nastoupil do výkonu služby, jako velitel čety, začalo nástupní kolečko pro důstojnické embryo v hodnosti rotmistra, které bylo stejné asi u všech pohraničních rot. Nicméně, dnes se nebudu zabývat jinými záležitostmi, než jsou výše uvedené papíry, dokumentace a jiná byrokracie.


    První, co jsem vyfasoval, byl takový sešitek s názvem Osobní plán (možná ten název byl trošku jiný, ale, kdo si to má po cca 38 letech pamatovat). Byla to taková bílá brožurka, která měla na každý den jednu dvoustranu, kde si měl každý pohraničník z povolání psát, co konkrétně dělal, během pobytu na jednotce PS, za činnost. Což kontrolní orgány, mimo jiné,zajímalo, jak je tento dokument veden, ale, k tomu se ještě dostaneme.


   Takže, třeba takhle, když byl běžný den velitele čety, tzn úterý, středa, nebo čtvrtek. Na rotu v Trojmezí jsme přijížděli autobusem z Hranic v Čechách v 07.hod ráno. Den jsem začal snídaní v jídelně (většinou pečivo, máslo, džem, nebo paštika, pomazánka, potom v kanceláři černé kafe, to jsem ale do výkazu Osobního plánu nepsal).

    Od 08.hod bylo tři hodiny PŠM (politické školení mužstva). To měl správně vést ZVP (politruk), ale ten náš tak činil málokdy, páč byl většinou vytížený pitím kávy a diskuzemi s velitelem roty, v klidném separé velitelovi kanceláře. Takže, to zbylo na mě. Neměl jsem tenkrát a nemám ani dnes, dar nějaké výřečnosti. Opravdu jsem nebyl schopný žvanit tři hodiny o ničem. Takže se jen napsalo téma PŠM na tabuli, kdyby "někdo přišel", některý z nováčků z čety (tzv."holub či zobák") se poslal hlídat ke schodišti, kdyby šla kontrola (učebna byla v 2.patře, naštěstí. Vojáci si psali dopisy, podřimovali apod, já si četl noviny, nebo nějaký časopis.

    Nicméně, aby bylo byrokracii učiněno zadost, musel jsem mít na PŠM písemnou přípravu. Ta se psala do velkého, tlustého sešitu formátu A4, který byl samozřejmě zaevidován a určen na stupeň "Výhradně pro vlastní potřebu" (vyšší formy dokumentů byly: Tajné, nebo Přísně tajné zvláštní důležitost PTZD, s tím jsem ale, jako důstojnické embryo, vůbec nepřišel do styku).

    Písemnou přípravu na PŠM mě musel schválit svým podpisem politruk, velitel roty, nebo v nejhorším případě velitel 1.čety, který by měl být, formálně, zástupce velitele roty. Běda, běda, když přijela kontrola z 5.bPS Cheb, nebo z praporu v Aši a písemná příprava nebyla schválena nadřízeným. To hned bylo kázáníčko, případně vojenský pojeb :-)

Ilustrační dobový obrázek.


    To samé platilo při hodinách Bojové přípravy, která se v délce cca 4 hodin prováděla po trojhodinovce PŠM. Zde platilo to samé, co pro písemnou přípravu na Politické školení mužstva.

    Pokud možno písemná příprava na dvě stránky, páč jedna strana formátu A4 byla kontrolními orgány hodnocená jako odbytá, formální, velitel čety označen jako floutek, který písemnost odfláknul.

    To není ale všechno. Každý rok se v Bojové přípravě na pohraničních rotách školilo to samé. Jeden by řekl, že velitel čety prostě přípravy, které si pracně sepsal první rok, použil i na roky další, neboť vše bylo stejné. Ale kdepak, holoubci! Pěkně každý rok psát nové a nové, byť vlastně stejné písemné přípravy znova.       

    "Opakování je matka moudrosti, soudruzi, zvláště, když za hraničními mezníky číhá nepřítel". A tak se vše do zblbnutí psalo znova a znova. Dalo by se nad tím mávnout rukou, kdyby to byla jediná byrokracie, ale, kdepak, tím to jenom začínalo.


    Další záležitostí byly tzv.Pohovory s vojáky. Každý voják v četě měl svoji složku, ve které byly evidované papíry formátu A4, na které, psacím strojem, zapisoval velitel čety obsah pohovoru s pohraničníkem ze své čety. Pohovory se měly dělat minimálně 1x za měsíc, potom snad i 2x měsíčně. Co bylo obsahem? Do zblbnutí to samé. Zda voják nemá známé, přátele, rodinné příslušníky v zahraničí, s důrazem na kapitalistickou cizinu, Západ. Zda je doma vše v pořádku, zda se nechce zastřelit, zběhnout a podobné věci.

    OMG! Jako kdyby adepti pro službu u PS nebyli prověřování orgány Ministerstva vnitra ještě před samotným nástupem, odvodem, k PS (říkalo se přeci: "k PS jsou vybráni nejlepší z nejlepších"), navíc na každé rotě neustále šmejdil bdělý orgán Vojenské kontrarozvědky VKR, který měl na každé pohraniční rotě jednak naverbované informátory, jednak neustále pátral, slídil, vše bděle a ostražitě, bo jedině tak to bylo správné. Mimochodem, osobně nemám nic proti existenci tehdejší VKR, neboť i v západních armádních jednotkách, US.Army, nebo třeba v Bundeswehru kontrarozvědka pracovala podobně.

Ilustrační foto - dobový dokument.


    Běda každému veliteli čety, když přijela kontrola seshora a zjistila, že jste s podřízenými vojáky pravidelně nemluvil a nenechal si pohovor s vojákem podepsat (páč, důvěřuj, ale prověřuj). To bylo kraválu. A nedej Bože, pokud nějaký pohraničník udělal velký průšvih ve službě, nebo, ó hrůzo, zběhnul na dekadentní Západ a velitel čety s ním, v daném kalendářním měsíci, neměl proveden pohovor, kde mu voják podepsal, že "vsjo normálno, v parjádkě, budu sloužit lidu do roztrhání těla". To si pak nebohého velitele čety podali všichni. Od velitele roty, velitele praporu, kontrolních orgánů z brigády PS až po inkvizitory z HS PS OSH Praha. Potom padaly tresty typu domácího vězení, nebo tzv:"Sporožiro", což bylo snížení platu na dobu tří měsíců o 15% (nebo tak nějak). To ještě mohl takový velitel čety mluvit o štěstí, že s ním měl řízení jen Vyšetřovatel brigády PS a ne vojenský prokurátor od ČSLA.


   Papírování a byrokracie začalo neustále přibývat, řekl bych tak někdy kolem roku 1987. V roce 1988 to už mělo silně vzestupnou tendenci. Kombinace zvůle nadřízených orgánů, zupácké hlouposti a alibismu. Třeba jeden příklad. Na celé pohraniční rotě v Trojmezí se musely nalepit samolepky s nápisem "220V!" na každou zásuvku a vypínač. Běda, když přijela kontrola seshora a nebylo to. Důvod: aby prý vojáci věděli ,že je tam elektrický proud o napětí 220V. To se mě chtělo brečet, z té hlouposti, kterou jistě vymyslel nějaký pupkatý plukovník z Hlavní správy PS OSH Praha, který státní hranici viděl jen ve filmu Král Šumavy.

Ilustrační foto - dobový dokument.


    Také se při pohovorech s vojáky muselo do papírů protokolárně zapsat a nechat od pohraničníků podepsat, že se o dovolené doma nesmí koupat ve volné přírodě, řídit osobní auto a další, mě už nepochopitelné nesmysly, ale již si vše nevybavuji, bylo toho hodně, jedna stupitida větší než druhá.


   Jako kdyby pohraničníci byli bezmozci a jejich velitelé bytosti po lobotomii. Neuvěřitelné, ale tehdy, v druhé polovině 80.let reálná a běžná záležitost. To všechno se postupně stávalo normou. Staří pardálové, vojáci z povolání, jenž sloužili na čáře třeba od 60.-70.let jen nevěřícně kroutili hlavou, protože tohle nikdy dříve, za jejich mladých časů, u PS nebylo.

    Opravdu mě mrzí, že když jsem tenkrát, coby mladík, nosil uniformu PS, nepojal nápad vést si deník. Dnes by to byl skvělý zdroj příběhů pro weblog Pohraničník. Takhle se mě už téměř vše, včetně oné neuvěřitelné byrokracie, vykouřilo z hlavy a nemohu vám tak vše vyjevit v "plné palbě, all inclusive".


    Další smutnou záležitostí byla (ne)důvěra vyššího velení v pohraničníky, lhostejno zda ve vojáky v základní službě, nebo z povolání. Příklad? Vstup za signální stěnu, za dráty (tím myslím onu tzv."železnou oponu"). Za mé služby u PS mohl vstoupit za dráty kdejaký hejhula, který si u SNB vybrečel průkaz "Oprávnění ke vstupu do hraničního pásma" (nebo tak nějak se to jmenovalo). Jasně, chápu takový vstup pro zemědělce, lesáky, vodohospodáře a podobné profese, kteří většinou šli pracovat za dráty ve skupině. Ovšem, pamatuji, že za dráty chodili i hajní, houbaři (sběr lesních plodů) atd, a to jednotlivě, bez asistence, doprovodu vojáky Pohraniční stráže. Jako, proč ne? Ovšem, myslíte, že mohl za dráty, na houby třeba, na borůvky, samotný důstojník, či voják? Ani náhodou, zapomeňte! Tolik důvěry k nám zase soudruzi seshora neměli. Neuvěřitelné. Přitom, v 70.létech to možné bylo, ostatně tady na weblogu Pohraničník je příběh o tom, jak náš staršina, když osamoceně bloumal za dráty, zabloudil a vyvolal menší incident, naštěstí jen s bdělými východoněmeckými pohraničníky od GT DDR a nikoliv s Bundesgrenzschutz, Grenzpolizei, nebo US.Army :-)


    Takže důstojník, klidně i velitel roty, či Straně oddaný politruk, sám za dráty nesměl. Leda společně s jiným důstojníkem, nebo vojákem základní služby. Pěkně ve dvou, ve třech, ale žádné sólo akce, ať už při sběru lesních plodin, nebo ve službě, při provádění tzv.demarkace státní hranice.

    Takhle to bylo se vším. Nedůvěra, podezřívavost, předposranost, povinné vohnoutství. Jako dvacetiletý floutek v uniformě PS jsem z toho měl legraci, až poději, kdy mě narostly zuby moudrosti, jsem pochopil, o co šlo a kam tehdejší systém směřoval.

Dobové foto - soudruh Milouš Jakeš mezi pohraničníky (ČSSR).


   Vždy, když se dnes dívám na YouTube videa z DMZ na hranici KLDR – Jižní Korea, vidím režimové opatření na severní části hranice, zvolám pateticky "Čučche je věčné. Juche forever" a pak si ihned vybavím, že v 80.létech jsme na tom, jako strážci hranic v ČSSR, nebyli o moc lépe. Jak by řekli spřátelení pohraničníci z Pohraničních vojsk Sovětského svazu: "Pačemu búkvy? Vsjó jásno".


    Článek se blíží do finále a uzavřu ho těmito slovy: jak se nám ve službě neustále utahovaly šrouby, jak se přijímaly nové a nové nesmyslné opatření, nové pokyny dobré jen k buzeraci pohraničníků,tak jsme v letech 1988-1989 (aspoň někteří z nás) chodili na pohraniční roty s nechutí, tudíž jsme nakonec, s velkou úlevou, uvítali Listopad 1989, kdy se to všechno zhroutilo jako domeček z karet. Rok 1990 byl pak obdobím velkých změn v systému OSH, ale, to už je jiná kapitola a píšu o ní v jiném článku zde na weblogu.



Stále platí má výzva, prosba, k těm, jenž znají weblog Pohraničník. Pokud jste sloužili u Pohraniční stráže, Oddělení OSH, OPK, Vojsk Ministerstva vnitra, u jednotek PVOS ČSLA, třeba na vidových hláskách, nebo máte jen nějaké vzpomínky na Pohraniční stráž jako obyvatelé příhraničních oblastí, sepište je a pošlete na adresu redakce. Pokud naskenujete i dobové fotografie, bude to skvělé. Samozřejmě, když budete chtít, vaši identitu udržím v tajnosti a nezveřejním ji, diskrétnost je samozřejmá, to je moje alfa omega.

Děkuji.

Adresa redakce:  pohranicnik@gmail.com

26. srpna 2023

Z vojenského života veselého - z americké základny až ke kanadským hranicím

 

Únor 1990, základna Fort Lewis-McChord, stát Washington, USA.


„Hele chce s Váma mluvit velitel,“ řekl mi nadřízený seržant hned ráno po nástupu. „Okamžitě.“

Tak jo, co jsem provedl? Zase průser. A šel jsem k veliteli do kanceláře.

K mému úděsu tam ale neseděl náš kapitán, ale plukovník. Tak je zle.


Předpisově jsem se mu nahlásil.

„Dobře, Katzl,“ řekl. „Teď si tady sedněte a dobře mě poslouchejte.“

Sedl jsem si a začal se třást strachy.

„Víte, proč jste tady?“ zeptal se plukovník.

„Nevím, pane.“

„Nebojte, vše je ok. Jen Vám řeknu takový příběh a pak Vám dám rozkaz.“

„Ano, pane.“

„Možná víte, že jsem Němec…“

„Pane…“

„Chlape, držte hubu a poslouchejte!“

Ani jsem nedutal.


„Ale co asi nevíte a tohle neví snad nikdo je, že můj dědeček byl na sklonku roku 1939 v generálním štábu Wehrmachtu. Chystal se útok na to Vaše Československo. S tímto plánem většina vedení Wehrmachtu nesouhlasila. Čekali jsme pořádný boj a doufali jsme, že pak za válečné zločiny zatkneme, ale raději pobijeme, všechny nacistické vůdce. Jenže to se nestalo. Hitler k vám napochodoval bez většího odporu. Pan Beneš si zdrhnul do Anglie. V tu chvíli jsme už nečekali až nás zatkne Gestapo. Naštěstí jsme měli od Canarise každý dva pravé jihoamerické pasy. Konečně jsem to mohl někomu říct,“ oddychl si.

„Jen vzpomínám na dětství v Argentině,“ pokračoval. „Pak jsme se nějak dostali do USA a časem jsem šel na vojenskou akademii. Tam nebyl den, kdy mně mladému klukovi někdo nenadával do Skopčáků. Ale proč Vám to vlastně říkám?“

„Nevím, pane,“ řekl jsem.

„Asi proto, že jsem slyšel o Vašich problémech s rozvědkou,“ pokračoval. „Tohle si nechte pro sebe, ale byl na mě tlak, abych Vás vyrazil z armády. To jsem odmítl. A to mám jen dva roky do důchodu. Takže mohli vyrazit i mě.“

„To je mně líto, pane,“ uznale jsem pokývl.

„Mně to líto není,“ řekl rázně. „Zažil jste věci, kterým rozumí snad málo lidí. A já jsem jeden z nich.“

„Jste dobrý voják a bylo by Vás škoda. Navíc jste prý slušný člověk. Máte jen pár měsíců služby a já Vám chci trochu očistit jméno. My Němci si musíme pomáhat.“

„Ale pane,“ namítl jsem. „Já nejsem žádný Ně…“

„Držte hubu!“ zařval. „Já jsem četl vaši žádost z roku 1988 o německé občanství a proto dobře vám, že jste nejméně Volksdeutsch. Mimochodem, mně kopii přinesla rozvědka. Poslal jsem ty kluky do prdele.“

„Děkuji, pane.“

„Není za co,“ řekl plukovník. „Ale k věci. Zítra zahajujeme strategické cvičení. Bude tu hlavní seržant celé armády a jistý generál. Ptali se mě, koho doporučuji, aby je chránil. Řekl jsem, že vás. Asi jsem je trochu nasral. Jenže tohle je vaše šance. Takový úkol je přesně pro vás.“

„Ano, pane, děkuji!“

Základna Fort Lewis-McChord.



Únor 1990, kdesi u kanadských hranic, stát Washington, USA.


„Ježíši, to je smrad,“ uplivl se seržant major vedle mě, řidiče. Pan generál si zrovna sundal boty a vzadu v autě zalehl.

„Seržante, já na chvilku vyvětrám,“ nahlásil jsem.

„Je načase,“ řekl seržant major.

„Do prdele,“ najednou zezadu zařval generál, kterého čerstvý vzduch probudil. „Já se tady klepu zimou a vám je to všem jedno. Já tu snad ani neusnu. Tak a teď mi vojáku přineste ze skladu nějaké polštáře a deky.“

Podíval jsem se na seržanta majora vedle mě. Jeho výraz byl jasný. Co máme s tím kokotem dělat? To neřekl, ale kývl a řekl, „Tak běžte.“

Když jsem přišel do „skladu“ zastavil mě jiný seržant major.

„Seržante,“ hlásil jsem se mu. „Mám rozkaz vyfasovat tři polštáře a tři deky.“

„Kurva, dobře se kolem podívejte,“ odvětil seržant. „Co tu do hajzlu vidíte?“

„Seržante, na zemi vidím stovky vojáků, kteří chcípají zimou.“

„To je kurva pravda,“ řekl uznale seržant. Sám se klepal zimou. „A Vy chcete pro toho vašeho teploušskýho generála deky? Aby náhodou neutrpěl nějaké nepohodlí? Nasrat!“

„Ano, seržante,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Raději bych byl tady,“ zalhal jsem. „Jenže, a to je mi líto, nemám na výběr. Dovolte mi poznámku.“

„Tak do prdele mluvte, člověče,“ zazněl pokyn seržanta.

„Mně to taky sere, seržante. Jenže rozkaz je rozkaz. Co byste dělal na mém místě?“

„Kurva,“ řekl seržant. „Tak a já teď jdu několika vojákům vzít deky. Ale sere mě to.“

„Mě taky, seržante.“

Za chvíli se vrátil s několika polštáři a deky. „Vyřiďte tomu čůrákovi aby se dobře vyspal.“

„Vyřídím, seržante.“

Zase lžu jako když tiskne. Panu generálovi jsem to nevyřídil. Naopak jsem mu něžně dal pod hlavu dva polštáře a hodil na něj dvě deky.

Seržant major vedle mě jen kroutil očima.

„Vojáku,“ za chvíli řekl. „Nebylo by od věci, abychom se i my trochu vyspali. Dejte ty sedačky dolů.“

„Ano, seržante majore.“

Tak jsme se všichni v polosedě onu noc vyspali. Jen nás občas budilo nejen generálovo prdění vzadu, ale také jeho hlášky ze snů. Jako třeba „Už mi to miláčku nedělej, bolí to.“

Seržant major se také párkrát vzbudil. „Tahle celá armáda je na hovno,“ prohlásil a začal chrápat.



***

„Tak tohle bylo skvělé, chlapci,“ ráno prohlásil pan generál. „Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal. A vy dva jste odvedli úžasnou práci. Teď ale nevím, kam se mám jít vychcat a vysrat.“

„Tak ho tam vojáku odveďte,“ nařídil mi seržant major.

Odvedl jsem ho tam. Schytal jsem přitom nenávistné pohledy zmrzlých vojáků.

„Výborně,“ pochvaloval si poté pan generál. „A co teď jako máme dělat?“

„Pane,“ řekl seržant major, „dnes je na programu je strategické nakládání letadel C-17.“

„Tak to zní zajímavě,“ řekl generál. „Možná se tam taky podívám.“

Nepodíval. Mezitím se někde ožral. Ale jelikož byl z americké rodiny s dobrým rodokmenem tak mu to prošlo.

Nakládání letounu C-17 Globemaster


Pak jsem celý den vláčel zásoby do chřtánu letounů. S nákladním tahačem, který jsem předtím nikdy neřídil. Párkrát jsem se málem netrefil. Asi při mně stáli všichni svatí a dopadlo to dobře.

Možná v armádě zjistíte, že máte na víc než si myslíte. Nebo jindy na míň. Zažil jsem oboje.


(C) Autor: Mirek Katzl

U.S. Army 1986-1990

Vysvětlivka: Seržant major je v U.S. Army jednou z nejvyšších služebních praporčických hodností. Musí sice salutoval i nižším důstojníkům, ale jde o zkušeného vojáka před kterým se často třesou i vyšší důstojníci.

Hodnostní označení seržanta-majora U.S. Army


Zajímá vás více příběhů od autora  článku M.Katzla?

Klikněte si zde: 

** Vojákem US.ARMY na druhé straně hranice.

** Porovnání VKR u PS a US.ARMY.

** "PŠM" v jednotkách US.ARMY běhen studené války.

** Tady jste skončil.

** Interview s československým pohraničníkem. /Česky/

** Interview s československým pohraničníkem. /English/

** Pohraniční stráž v USA (Border Guard).

** Hranice Kuba - USA. /Česky/

** Hranice Kuba - USA. /English/