19. února 2019

SYSTÉM OSH EZOH - NA VLASTNÍ OČI

   Téma, které hodlám publikovat, je svým způsobem kontroverzní, neboť se týká ochrany státní hranice (OSH) zabezpečené systémem tzv.zařízení EZOH, jenž bylo, po sovětském vzoru, instalováno v padesátých a šedesátých létech na státní hranici Československa s Německou spolkovou republikou a Rakouskem.


    Dobová fotografie systému EZOH v hraničním pásmu na západní hranici Československa (50s).

   Tak si počtu někdy na těch našich stránkách vojensko.cz o službě na SH, tedy i o službě na západní hranici. Já sloužil na hranici s NDR. Na stránkách píší samé mladší ročníky, stejně staré či starší ročníky už nekomunikují. A tak jestli o to budete stát, tak Vám povyprávím, jak jsem se s EZOH setkal já, PéeSák mlád 73 let. Sice je několikrát na stránkách o něm letmá zmínka ale ty jsou z oblasti teorie, tedy hlavně od nepřátel PS, ovšem žádný zážitek, který by mlaďasům podal svědectví.


   Když tedy říkáte ano, tak musím začít od Adama. 15. 7. 1961 jsem nastoupil do výcvikového střediska První pohotovostní brigády Ministerstva vnitra do Předměřic nad Jizerou, osady Čihadala a zámečku Bon Repos výcvikového střediska prvního praporu brigády. Druhý prapor byla Hradní stráž, třetí prapor sídlil v Trenčíně. U brigády jsem zažil Berlínskou krizi, ale to by bylo na samostatné vyprávění. K 1. 4. 1962 jsem nastoupil do přípravky VU MV v Bruntále se sídlem ve Varnsdorfu. Přípravka byla součástí poddůstojnické školy VS MV. Po skončení přípravky jsem nastoupil do VU MV. Až tak dalece nic mimořádného až do 31. 12. 1963. K tomuto datu byla zrušena VS MV. Moje brigáda byla normálním bojovým útvarem, vyzbrojeným v podstatě jako motostřelecký pluk ČSLA, s jedním rámcovým praporem. 


   Tak a problém byl tu. Co s námi? Kdo chtěl, mohl odejít do civilu, kdo chtěl, mohl přejít a podepsat u PS MV. Tak jsem přešel k PS s doufáním, že někdy v budoucnu budu moci přejít k SNB. To mi však nebylo umožněno. 


   Teď začala nalejvárna, aby z nás za půl roku vyrobili PéeSáky. Předměty v podstatě zůstaly stejné, místo VS přípravy jsme měli PS přípravu. Učiliště mělo cvičák pro PS se SiS, špačky, piketem, zemljankami a tak… Ale nikdo z naší 6. čety VS neviděl skutečnou čáru ve skutečnosti. Na zkušené jsem byl dva měsíce v Semtíně, kde VS střežila Explosii. A tak se MV rozhodlo nás, vyděděnce, poslat na 14-ti denní stáž na skutečnou čáru. 

   Takže jsme jednoho březnového dne vyrazili. 6. četa (cca 25 žáků) pod vedením velitele čety npor. Kollára - maďaroslováka, ale ostrého jako chilli. Do Olomouce courákem, z Olomouce rychlíkem do Prahy, přestup a do Českých Budějovic. PV3S na brigádu k registraci a pak po dvou tradá na roty. No to byla cesta! Čuměli jsme jako jelita. Zvláště, když jsme se blížili k čáře. Neobydlené, polorozpadlé vesnice, sem tam cikáni nebo Rumuni, bílých opravdu poskrovnu. Už nemohu říci se 100% jistotou, ale byli jsme se spolužákem Petrem přiděleni na Horní Dvořiště. Byli jsme přivítáni velitelem roty, nakrmili nás a ten den už bylo volno. 


   Od následujícího dne jsme se seznamovali s chodem roty, co se OSH týká, to ostatní jsme měli za sebou u VS. Bylo nám předvedeno, jak se plánuje ostraha SH u DDR (dozorčí důstojník roty), sloužili jsme služby s DDR. U této pohraniční jednotky měla ochrana hranice hloubku až 8 km. Tedy první hlídka měla stanoviště na příjezdové cestě 8 km v týlu. 
   VR (velitel roty) nám předvedl, jak dělá v hraniční knize rozhodnutí na měsíc dopředu, i jiné dokumentace. Účastnili jsme se i výcviku. Rota měla jen jednoho velitele čety, ten byl na roztrhání těla. Ale pokusů a proryvů hranice málo, když to vezmu na poměry roty, kde jsem později sloužil. Velitel roty s námi a hlídkou absolvoval prohlídku celého úseku roty od styku ke styku. 

   A tu to začíná. Rota byla vzdálená od hranice víc jak 1 km. Už z dálky slyšíme jakýsi zvláštní zvuk. Ale VR na něj nereaguje a tak se neptáme. Čím více se blížíme k SH, tím je zvuk silnější. Už jsme v dohledu drátěného zátarasu, jak se domníváme. Ale omyl, z kterého nás VR vyvádí. 

   "Tak to je chlapi EZOH." Asi 3 až 4 metry vysoká stěna z ostnatého drátu, na izolátorech vodiče. Kolem EZOH vedou dřevěné lávky. Je jaro, všude mokro. Jsme na kopečku, nastupujeme na lávky a klesáme do údolí. 



    Hukot zesiluje a už to vidíme, někde vodiče procházejí kalužemi vody ze sněhu, mezi dráty probíhají elektrické oblouky. Řev oblouků už je značný. Ani nekoukám kolem, ani neposlouchám výklad, plně se soustřeďuji, abych nešlápnul mimo lávku. Hlídka a VR jdou úplně bezstarostně. Na drátech upečení zajíci, myši, od podzimu žáby. Hrůzná podívaná, raději dál nemyslet. Ti narušitelé museli být úplní blázni, když chtěli projít. 

Ilustrační obrázek: schéma systému EZOH. 



   Došli jsme k brance v EZOH, telefonuje se o vypnutí úseku. Ale napřed uzemnit vodiče. Na to jsou ty tyče, co hlídka nesla. Jdeme skrz EZOH udělat demarkaci, koukáme do Rakous, ze všeho jsme jeleni. Snad bych věřil i na pána Boha. 
    
    Už jsme na rotě, už to máme za sebou. A už film běží pozpátku. Ještě ten rok se EZOH rušil. V roce 1965 už neexistoval, trafostanice zůstaly, než se rozpadly. Přesto jsem poděkoval osudu, že jsem dostal umístěnku na hranici s NDR ("východní sektor" Německa). Ten zážitek jsem dodnes nezapomněl. Když zavřu oči, vidím se jít z toho kopečka kolem EZOH a polévá mě studený pot… 


(c) AUTOR:  Zdeněk Holek  


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? KLIKNĚTE SI NA DALŠÍ ČLÁNKY:  

*1>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras.

*2>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras II. 

*3>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras III.


25. ledna 2019

SLUŽEBNÍ PSI NA STÁTNÍ HRANICI ČSSR



Služební psi se používali u pohraničních složek už před rokem 1951, ale na jejich využití nebyl kladen takový důraz jako později. Už po zřízení Pohraničních oddílů SNB v roce 1945 byli do těchto oddílů zařazováni psovodi se psy. Výcvik těchto psovodů a psů byl organizován ve škole psovodů SNB v Pyšelích.
Po vytvoření pohraničních pluků SNB v roce 1946 bylo v jejich sestavě už i 50 služebních psů. Jejich výcvik probíhal ve výcvikovém středisku psovodů ve Strážnici na Moravě, převzatém od Finanční stráže. V roce 1947, kdy byla část PS nasazena proti banderovcům, bylo do těchto jednotek zařazeno i 20 psovodů se psy. Jejich využití bylo zejména v pátracích skupinách, které sledovaly banderovce po stopách a pomohly i zadržení jejich velitele Burlaka.

V roce 1950 bylo u PS celkem 150 služebních psů, tzn. že průměrně byli na četách 1. sledu (nepočítaje jezdecké čety) umístěni 1 – 2 psi. Do roku 1951 se jejich stavy postupně zvýšily na 250 a u prvosledových jednotek se počítalo se zařazením 2 psů hlídkových a jednoho psa pátracího.
Tito služební psi byli přiděleni pouze příslušníkům SNB, tzv. gážistům. Jejich zásobování nebylo ústředně řízeno ani zabezpečeno. O výživu psů se starali sami psovodi z příspěvků, které dostávali ve výši 450 Kčs měsíčně. Doplňování a zvětšování stavu bylo prováděno nákupem ministerstva národní bezpečnosti. Základní a opakovací výcvik se prováděl pouze ve výcvikových střediscích. Na útvaru byla pro výcvik psa stanovena jedna hodina denně, což se však prakticky ani nedodržovalo a psi nebyli udržováni na požadované výši výcviku. Proto bylo nutné pro správné využití služebních psů zabezpečit jejich schopnosti a dovednosti opakovacím výcvikem, který se prováděl jednou měsíčně v rámci rot.
Po reorganizaci PS v roce 1951 byl kladen i zvýšený důraz na rozvoj služební kynologie a brzy se služební psi stali důležitou součásti pohraničních rot. U brigád PS je zřízena funkce referenta služební kynologie. V té době již výcvikové středisko psovodů ve Strážnici svoji kapacitou nestačí a tak se rozkazem ministra národní bezpečnosti v březnu 1951 zřizuje škola psovodů a služebních psů v Srní u Sušice, která je později přemístěna do Doupova. Zde jsou organizovány dvouměsíční kurzy výcviku psů a karanténa nově nakoupených psů. Početní stavy psů jsou doplňovány výhradně nákupem od kynologů Svazarmu.
V roce 1952 je u pohraničních rot zřízena funkce velitele družstva psovodů. Tyto příslušníky bylo nutno vycvičit a proto je z výcvikového střediska v Doupově utvořená poddůstojnická škola psovodů. U brigád PS se zřizují výcviková střediska psovodů nováčků. V tomto roce byla také po prve vyhlášena soutěž o nejlepšího služebního psa v rámci pohraniční stráže. Soutěž pak byla organizována každý rok.
Početní stavy psovodů a psů se u pohraničních rot zvyšují na 4 hlídkové a jednoho psa pátracího, kterého má přiděleného velitel družstva. Výcvik velitelů družstev se provádí současně s výcvikem pátracích psů v šestiměsíční poddůstojnické škole, kde současně probíhá dvouměsíční příprava nově nakoupených psů. Plánovalo se, že každá rota bude mít k dispozici až šest služebních psů.
V roce 1954 se zřizuje vojenský prostor Doupov a tak se poddůstojnická škola psovodů PS přemisťuje do Libějovic u Vodňan.
Využití služebních psů na státní hranici přinášelo dobré výsledky a tak stoupaly požadavky na doplňování jejich početních stavů. Například ve stejném roce vydal ministr národní bezpečnosti rozkaz, ve kterém je uvedeno, že služební pes Brek od pohraniční roty Poštorná znojemské brigády nesmí být utracen, ale zemřít přirozenou smrtí a do konce života mu musí být věnována příkladná péče. Legendární pes Brek se podílel na zadržení 62 narušitelů. Po smrti byl vypreparován a stal se součásti expozice bývalého Muzea SNB a vojsk MV.
V roce 1955 bylo u PS už celkem 1 081 služebních psů. Jejich rozmístění u jednotlivých brigád bylo následující:

Brigáda PS
Celkem služebních psů
3. Karlovy Vary
132
4. Znojmo
110
5. Cheb
136
7. Sušice
96
9. Poběžovice
111
10. Volary
91
11. Bratislava
85
12. Planá
79
15. České Budějovice
132
19. Děčín
97
ostatní součásti
12

V roce 1956 bylo na každé pohraniční rotě zařazeno přibližně pět vycvičených psů, z toho jeden stopař. Doplňování psů nákupem již nestačilo pokrýt požadavky a proto se v roce 1957 zřizují u všech pohraničních brigád chovné stanice psů.
Zpočátku byli služební psi využíváni k pátrání po narušitelích a k posílení hlídek. Podle druhu služby a způsobu výcviku se dělili na psy pátrací a hlídkové a od šedesátých let na pátrací, hlídkové, prověřovací, hlídací nevycvičené, chovné a štěňata.
Pátrací se zařazovali do hlídek-dozor a do poplachových hlídek nebo do skupin určených k pátrání po narušitelích. Hlídkoví psi byli přidělováni hlídkám stráž hranice, dozor, eskorta a skrytá hlídka. Jejich hlavním úkolem bylo upozornit hlídku na narušitele, který byl mimo dohled a mimo slyšitelnost hlídky a k vyhledání čerstvé stopy po narušiteli. Hlídací psi se využívali k ochraně muničních skladů a podobných objektů. Prověřovací psi se používali ke kontrole dopravních prostředků na železničních a silničních pohraničních přechodech.

Vývoj počtu služebních psů v letech 1960 – 1969:

rok
1960
1961
1962
1963
1964
1965
1966
1967
1968
1969
počet psů
1 086
1 027
1 247
1 328
1 468
1 418
1 084
1 052
1 113
1 196

Se zvýšením početních stavů služebních psů musely být nově řešeny i otázky jejich výživy, ustájení, výstroje, veterinárního zabezpečení a výcviku. Udržovací výcvik a konkrétní příprava pro službu je přenesena do rot, kde se psi připravují pro službu na konkrétních trasách a stanovištích. Přípravu řídí velitelé družstev pod dohledem velitelů rot. Zdokonaluje se evidence služebních psů včetně sledování jejich zdravotního stavu. Pro každého psa se zavádí kmenová knížka s veškerými potřebnými údaji. To usnadnilo plánovat doplňování početních stavů z chovných stanic. U vybraných rot byly zařazovány pouze feny a na jiných jsou jenom psi. To zamezilo nekvalitnímu využití psů při hárání fen.
Na požadavek Pohraniční stráže a podle receptur zpracovaných kynologií PS začal podnik masného průmyslu vyrábět masové konzervy pro psy a pekárny v Písku začaly dodávat suchary pro psy. Firma „Opus“ začala dodávat pro Pohraniční stráž výstroj a výcvikové pomůcky pro psy. Výuka kynologie byla zavedena i do přípravy velitelů rot v učilišti PS.
Od 60. let se do výkonu služby zaváděly nové způsoby využití služebních psů. Byly zavedeny průzkumy terénu se psy „na volno“ před i za drátěnými zátarasy, využití služebních psů k vyhledáváni drog a ukrytých osob na hraničních přejezdech, vypracování stop na dostih i volně útočících psů podél drátěných zátarasů. V chovných stanicích byly zaváděny nové metody výchovy štěňat. Za spolupráce s Československou akademii věd byly zpracovány testy k určování vloh štěňat.
V poddůstojnické škole psovodů v Libějovicích bylo zřízeno výzkumné středisko výcviku a využití služebních psů u PS, které přineslo nové poznatky o vnitřní aktivitě psů, uplatněné při jejich dvoufázovém výcviku. To zkrátilo základní výcvik o 25 %. Byl vyzkoušen a ověřen programový výcvik psů, který spočíval v individuálním programu podle zjištěných vloh. To usnadnilo výběr psů pro jejich speciální výcvik a využití ve službě. Podle toho byli vybíráni pátrací psi, psi pro OPK, psi pro samostatný útok podél ženijních zábran, ale i psi pro slepecký výcvik, zkoušený v Libějovicích na požadavky Ministerstva zdravotnictví, a pastevecký výcvik podle požadavků Ministerstva zemědělství. Dále byli připravováni psi k vyhledávání zraněných a min na požadavek Ministerstva národní obrany. Kromě toho se zabýval výzkum novými metodami výcviku psů k jejich využití ve službě.
Od 70. let byla ochrana některých úseků zesilována „samostatně útočícími psy“. Jednalo se o psy umístěné v uzavřených kotcích v terénu za signální stěnou. Dveře kotců se automaticky otevřely po signálu o narušení stěny nebo byly otevírány dálkově hlídkou. Pes pak vyběhl a měl blokovat narušitele do příjezdu hlídky z roty nebo úseku.
Těsné spojení přípravy psovodů a výcviku služebních psů s výkonem služby podstatně zkvalitnilo ochranu státní hranice. Sto procent nočních hlídek a sedmdesát procent denních hlídek bylo doprovázeno služebními psy.

Počet služebních psů v jednotlivých brigádách PS podle druhu služby v roce 1970:
(bez 11. bratislavské brigády)

Druh služby
4. bps
5. bps
7. bps
9. bps
12. bps
15. bps
pátrací
27
14
24
16
20
23
hlídkoví
171
89
104
68
88
230
hlídací
0
22
0
0
0
0
prověřovací
4
6
0
7
0
5
nevycvičení
0
21
0
50
0
0
štěňata
36
75
0
61
0
126
chovní
0
26
0
0
0
0
celkem
238
253
128
202
108
384

Na využití služebních psů byl kladen důraz po celé období existence Pohraniční stráže. PS se i snažila vyšlechtit pro vlastní potřebu speciální plemeno. Pod vedením Ing. Karla Hartla byl v roce 1955 vypracován projekt na získání služebního plemene splňujícího mimořádné požadavky kladené na psa pro službu u PS. Křížením karpatského vlka a německého ovčáka měli vzniknout odolní, vytrvalí a ostražití jedinci střežící západní hranice ČSR.
Náčelník služební kynologie PS Ing. Karel Hartl vypracoval projekt na získání kříženců psa s vlkem. Projekt zahrnoval kromě prozkoumání otázek mezidruhového křížení v rámci biologie, dědičnosti a biometrie rovněž problematiku fyziologických rozdílů mezi psy, vlky a jejich kříženci. V rámci projektu se také zkoumaly otázky vytváření podmíněných reflexů, endogenní aktivity, sociální chování apod.
S realizaci projektu se začalo v roce 1957 a podílelo se na něm více chovatelských stanic (CHS):
CHS Libějovice, Grabštejn a Malacky sledovaly biologické otázky (říje, páření, březost, početnost vrhů, výchovu a výcvik, endogenní aktivitu psů, vlků a jejich kříženců v různých generacích).
CHS Volary pozorovala sociální chování kříženců a jejich projevy.
CHS Karlovy vary sledovala vliv výchovy na křížence umístěné samostatně nebo společně se štěňaty německého ovčáka a vyhodnocovala rozdíly v jejich chování.
CHS Cheb zkoumala rozdíly v proporcích kříženců a německých ovčáků.
CHS bratislavské brigády (Šamorín, později Malacky) sledovala rozdíly mezi kříženci F1, F2 a dalších generací (písmenem F se označovaly jednotlivé generace zpětného křížení na německého ovčáka, čili na jedince s nižším podílem vlčí krve. Později vyhodnocovala výsledky vzájemného páření kříženců různých generací.
První kříženci se narodili v CHS Libějovice ze spojení vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového Háje. Narodilo se pět štěňat (1 pes a 4 fenky), ze kterých se v další plemenitbě uplatnila fenka F1 Bety a fenka F1 Berta. Berta odchovala v CHS Šamorín několik generací kříženců druhé filiální generace. Z Bertiných štěňat se v dalším chovu uplatnila fenka Osa a psi Old a Odin, kteří přispěli svým genetickým materiálem i mezi prvními civilními chovateli. Z potomků Bety bylo odchováno několik vrhů druhé až čtvrté filiální generace a taktéž první spojení dvou kříženců druhé filiální generace. F3 potomci fenky F2 Osy vytvořili početnou základnu tvořenou 66 psy a 40 fenami.
Druhá linie byla vytvořena z potomků vlčice Berty a německého ovčáka Kurta z Václavky. První vrh tvořilo šest štěňat, které se narodili 21. května 1960. V další plemenitbě se uplatnil pes Bikar.
Třetí linii tvoří kříženci vlka Arga s fenou německého ovčáka Asta z SNB, ktří se narodili v roce 1968 v CHS Snb v Býchorech. K další plemenitbě byli použití pes Ink ze SNB a jeho sestra Bára z PS v CHS Malacky.
Už první kříženci byli podrobováni výcviku a testováni na schopnost sociální vaazby na člověka. Psi byli buď zařazováni do služby, nebo je prodávali civilním chovatelům. V 60. letech byl chov ČSV na Slovensku organizován pouze v v chovatelské stanici PS v Malackách pod velením majora Františka Rosíka. V roce 1968 došlo ke změně ve funkci náčelníka kynologie PS a program chovu kříženců byl zastaven. Major Rosík a příslušníci bratislavské brigády PS však vytvořili podmínky pro další chov československého vlčáka. V roce 1974 obohatil chov další vlk Šárik, jehož potomci se uplatnili i v civilním chovu.
V roce 1966 vznikl návrh budoucího standardu plemena a Ing. Hartl se pokusil a jeho registraci v civilní plemenní knize a založení klubu. V té době bylo pro založení klubu nutné „zastřešit“ jej v tzv. Národní frontě a chov následně řídil Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), který registrací kříženců odmítl. Další pokus o založení klubu v roce 1970 opět selhal a klub vznikl až v roce 1981, kdy se Český svaz chovatelů uvolil zapsat československého vlčáka do hlavní plemenní knihy v Praze. O rok později byl československý vlčák tehdejší Federálním výborem chovatelských svazů ČSSR uznán za národní plemeno.
Mezinárodní kynologickou federací (FCI) bylo plemeno československý vlčák uznáno v roce 1991. Po deseti letech FCI provádí ověření životaschopnosti populace, aa potom je plemeno uznáno s definitivní platností. U československého vlčáka to bylo v roce 2001.
Československý vlčák je velký pes, vzhledem připomínající vlka. Dosahuje výšky v kohoutku minimálně 65 cm (psi)/60 cm (feny), horní hranice není stanovena. Tělo československého vlčáka má být obdélníkového tvaru s poměrem 9:10 (výška : délka).
Toto plemeno se vyznačuje dlouhými předními i zadními končetinami. Typické je žlutošedé až stříbřité zbarvení se světlou maskou. Srst je hustá s rovnými chlupy. Pohybuje se klusem. Je to aktivní a temperamentní pes s mimořádně vyvinutými smysly a orientaci v terénu. Toto plemeno je velmi navázané na svou rodinu či smečku. Tím, že vznikl křížením vlka se psem, projevují se v jeho chování jiné struktury chování než u jiných plemen. Zachovává si anatomické přednosti vlka, na druhé straně je hůře vychovatelný, není vhodné cvičit jej drilem jak je to zvykem u německých ovčáků. Vzhledem k těmto skutečnostem nenalezl československý vlčák u Pohraniční stráže širší uplatnění.

V roce 1979 byly pohraniční roty podle typu (typ roty znamená plánovaný počet příslušníků na rotě) vybaveny služebními psy následovně:

Typ roty
Celkem psů
Pátrací psi
Hlídkoví psi
Nevycvičení psi
68
10
1
8
1
82
12
1
10
1
91
14
2
11
1




Počet služebních psů v jednotlivých brigádách PS podle druhu služby v roce 1984:
(bez 12. školní brigády)

Druh služby
4. bps
5. bps
7. bps
9. bps
11. bps
15. bps
psů
fen
psů
fen
psů
fen
psů
fen
psů
fen
psů
fen
pátrací
23
11
18
5
27
4
12
4
5
7
25
6
všestranní
17
6
0
0
1
0
0
0
10
7
0
0
hlídkoví
151
56
152
48
124
36
102
49
90
30
164
72
prověřovací
22
0
17
0
10
0
18
0
8
0
25
0
strážní
2
0
10
3
4
0
6
0
5
0
0
0
nevycvičení
36
18
16
8
27
12
19
13
28
28
28
10
celkem
251
91
213
64
193
52
157
66
146
72
242
88
chovní
0
0
5
30
0
0
2
28
5
36
0
0
štěňata
9
3
65
54
0
0
0
0
62
49
0
0
celkem
260
94
283
148
193
52
159
94
213
157
242
88

Chovná stanice Libějovice měla celkem 209 psů.

Doplňování bylo prováděno ze čtyř chovných stanic, z nichž tři byly u pohraničních brigád v Chebu, Domažlicích a Bratislavě a jedna u poddůstojnické školy v Libějovicích.



AUTOR - Josef Š.
Jméno v redakci weblogu Pohraničník (zasláno e-mailem). 



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si: 

** Pes Brek - čtyřnohá legenda PS 

** Psi u PS (diplomová práce) 

16. prosince 2018

10. prosince 2018

VZPOMÍNKA NA ÚTVAR PS ZADNÍ CHODOV


Rok na PS útvare Zadní Chodov očami veliteľa čaty – absolventa VŠ

O pohraničníckej PŠ v Zadnom Chodove pravdepodobne počuli všetci pohraničníci, minimálne tí, ktorí slúžili na čiare na rotách PS, kam odchádzala väčšina absolventov tejto školy.

Útvar PS Zadní Chodov - zima 1980.


Prijímač. Prvotný šok bol povolávací rozkaz, na ktorom bol namiesto očakávaného útvaru VÚ, PS útvar. Ani ja, ani nikto z môjho okolia sme nevedeli, čo to znamená. A nevedel som to, kým som neprišiel do Planej.

   Cestu na vojnu vlakom z Banskej Bystrice si dobre pamätám. Takmer až do Prahy som stál, sadol som si iba v Kolíne. Potom z Prahy do Plzne a odtiaľ už iba na západ.

  Príjímač v Planej u Mariánskych Lázní v septembri 1980 bol v pohode: bol som vyšportovaný a tam bolo veľa telocviku, váčšinu odborných vecí sme vedeli už z vojenskej katedry VŠ, novinkou pre nás boli iba teoretické veci týkajúce sa Pohraničnej stráže, škorpióny Sa-vz.61 a SA-vz.58 so sklopnou opierkou.

   Na izbe sme spávali štyridsiati, a Pražáci nesúhlasili, aby boli v otvorené okná, tak v izbe počas noci klesala hladina kyslíka k nule – akonáhle ste vyšli na chodbu, išlo vám roztrhnúť pľúca od náhleho prívalu O2.

  Jedna z prvých večerných prezentácií v prijímači na chodbe kasární. Ppor. absolvent Vyorálek číta mená a každý sa ozýva: Koubek – „zde!“, Viest –„tu!“, Vondráček – „zde!“, Skřivánek – „TU!“... Podporučík nahnevane: „Chlapi, nedělejte si srandu, Češi se ozvou zde a Slováci tu.“ Obrovský smiech, lebo Jaro Skřivánek bol Slovák ako repa od Žiliny.

1.družstvo 3.čety s velitelem J.Malárou.


Moja prvá stráž v živote. Bol to nejaký objekt dolu v meste v Planej, muničák asi nie, ale boli tam nejaké dôležité veci, keďže sa to strážilo. Robil som strážneho a na jednej nočnej stojke prišiel ku plotu miestny opilec (nemohol som vedieť, či je to diverzant alebo nie, či z vrecka nevytiahne nejakú zbraň, pritom som mal stále na pamäti rozprávanie pohraničníkov o tom, ako povraždili stráž v neďalekom muničnom sklade) a začal močiť na plot. Vyzval som ho aby odišiel. Nereagoval, tak som rozmýšľal, či ho zastreliť alebo nie. Napokon som ho nezastrelil a som rád :-)

Mongolsko. Už počas prijímača sa šírili poplašné správy o  motostreleckej PŠ v Zadnom Chodove. Podľa týchto informácií sa odvelenie tam rovnalo takmer rozsudku smrti, preto každý robil všetko možné (alebo aspoň dúfal), aby sa tam nedostal.

   Do Zadného Chodova sme prišli necelý rok po zastrelení pohraničníka Miloša Kuklu neďaleko kasární. Ešte pol roka sme slúžili so suprákmi, pamätníkmi tejto udalosti vrátane Mira, ktorý bol vtedy v hliadke s Milošom.

  Náš prvý, zimný beh na PŠ, sa nám absolventom ako veliteľom čiat menej vydaril, boli sme k vojakom-žiakom azda príliš liberálni, a to sa nám vypomstilo na disciplíne na konci behu. A sklamaní z tejto situácie boli aj naši velitelia družstiev. Ani som sa so svojimi bývalými vojakmi nerozlúčil, keď odchádzali na svoje nové útvary.

   V letnom behu to už bolo lepšie, poučili sme sa z chýb, dali sme aj na rady našich veliteľov družstiev. Myslím, že keď som odchádzal do civilu, bolo mi aj trochu ľúto, že som so svojimi vojakmi neabsolvoval ich záverečné skúšky na PŠ.

   Drvivá vačšina týchto chlapcov potom odišla slúžiť na roty PS. Aj z osobných rozhovorov, z počutia aj z komentárov na www stránkach PS je zrejmé, že sa tam mali neporovnateľne lepšie.

Autor článku na fotce vlevo, vpravo Laco Heglas.


MBO. Mimoriadne bezpečnostné opatrenia. Mali sme smolu, že v čase našej prezenčnej služby sa búrili Poliaci a tak pohraničníci ako súčasť vojska ministerstva vnútra mali mimoriadnu pohotovosť. Ak by sa v Poľsku niečo zomlelo, mali sme prekryť hranicu.
Kvôli tomu bývali časté bojové poplachy. Už to išlo na nervy, tak niektorí sme mali na noc pripravený batoh nie s plnou poľnou, ale s kadejakými haraburdami. Po vyhlásení poplachu sme sa iba obliekli, zobrali batoh a v pohode išli na nástup.

   Bol to nezvyčajný pocit vidieť kuchárov aj útvarového doktora Laca Mišánika so samopalmi na chrbátoch. Potom sme pochodovali niekam do lesa. Ale stále sme tŕpli, či to nebol ostrý poplach – boli by sme nahratí bez spacákov, KDP-čiek a príboru.

   Vždy nás utešovali, že ako vojsko ministerstva vnútra nemôžeme prekročiť hranice ČSSR, t.j. nepôjdeme bojovať na územie cudzieho štátu.

  Po našom odchode do civilu sa to ale nejako zopsulo, pretože naši pohraničníci sa zúčastnili na cvičení Varšavskej zmluvy v NDR.

Medzibeh. Bolo to obdobie, keď na PŠ neboli vojaci-frekventanti. Všetky služby (DR, stráž, DKV) museli vykonávať stáli velitelia - záklaďáci na útvare.

  Najradšej som mal stráž, najlepšou funkciou bol snáď závodný (závodčí). Nemal zodpovednosť veliteľa stráže, a pritom nemusel stáť na stojke. Bolo nepísané pravidlo, že keď išiel v noci závodný alebo veliteľ stráže meniť strážneho a svietil neprerušovane, bol to signál pre vymieňaného strážneho, že ide kontrola a výmena strážneho musí prebehnúť podľa predpisov.

  Navyše strážny bol Niekto. Mal nabitý samopal a bol podriadený iba veliteľovi stráže (prípadne aj veliteľovi útvaru, ale len ak tento mal pri sebe veliteľa stráže).

   Práve počas medzibehu som zažil situáciu, keď som sa cítil najviac ohrozený počas celej mojej ZVS. Mali sme stráž, ja som bol práve na rote (v medzibehu bol benevolentnejší režim ako počas PŠ), keď za mnou zo strážnice pribehol veliteľ 4. čaty Paľo Murín, že volal strážny z cvičnej roty na B-čku (strážne stanovište bolo na veži), vraj mu tam niekto chodí. Bežali sme teda s Paľom na B-čko a všetko sme prehľadávali. Keď som presvecoval kríky pri cvičnej rote baterkou, mal som nepríjemný pocit, že každú chvíľu dostanem guľku do čela. Našťastie, nikto tam (už) nebol. A bol som na seba patrične hrdý, lebo počas akcie som ani neodistil ani nenatiahol samopal. Strážny bol rozklepaný, tak sme s ním zostali až do konca jeho stojky.

3.četa roty kpt.Zdeňka Eichlera.


Streľby. Na toto nikdy nezabudnem: môj vojak, Jirko Pošvář zložil iba bližšiu vpred bežiacu figúru (to bolo za 2 alebo dokonca nevyhovujúci), zostali stáť guľometné dvojča aj vzdialenejšia vpred bežiaca figúra, V zásobníku mu ostal posledný náboj. Tento bol svetelný a bolo skoro ráno, tak sme to všetci videli ako spomalený film. Guľka prešla cez guľometné dvojča a asi v 30 stupňovom uhle sa doprava odrazila do poslednej figúry, Za 5. Po streľbe nám ukázal samopal – muška mu voľne chodila sem a tam.

Jirko Pošvář. Raz sa počas normálneho výcvikového dňa stratil. Hľadala ho celá rota po celom útvare, dobreže nie aj na B-čku. Po hodnej chvíli sa zistlo, že leží na vlastnej posteli. Boli sme takí šokovaní z toľkej drzosti, že sme ho tuším ani nepotrestali.

Streľby. Na konci z niektorých ostrých strelieb veliteľ roty rozhodol, že velitelia čiat a družstiev ukážu svojim podriadeným, ako sa má strieľať. Nakoľko vačšina z nás už dlhší čas nestrieľala (niektorí aj pol roka), nedopadlo to dobre. Zhrozený veliteľ potom rozhodol, že odteraz na konci každých strelieb velitelia čiat a družstiev vystrieľajú všetku zvyšnú muníciu. Zodvihli nám všetky terče asi dvadsiati sme začali naraz páliť. O tri sekundy boli všetky figúry dole. A tak sa to opakovalo, kým boli náboje.

   Existovala špeciálna streľba určená pre dvojčlennú hliadku. Začínalo sa streľbou zo strážnej veže, potom jeden zostal hore, druhý sa šmýkal nadol, a to dosť nepríjemne rozkmitalo celú vežu, takže pohraničníkovi strieľajúcemu na veži sa zle mierilo. Potom nasledovali okrem klasických fixných terčov aj bokom sa pohybujúce figúry a vozidlo.

VZS tzv."absíci" z roty kpt.Eichlera.


Strava. V klasických vojenských útvaroch strašiak, ale v Zadnom Chodove veľmi dobrá. Niektoré také chutné jedlá (napr. zemiakové knedlíky s bravčovým mäsom) som doteraz nejedol. Ešte len aj praženica alebo párky s džemom boli dobré. My, ako absolventi, sme mali príkaz jedávať v dôstojníckej jedálni, ale jedli sme s mužstvom. Myslím si, že to dôstojníkom z povolania celkom vyhovovalo. Do civilu som si odtiaľ priniesol jednu pozitívnu deformáciu – dodnes jedávam iba lyžicou a celkom sa bavím, ako ľudia niekedy naháňajú vidličkou a nožom jedlo na tanieri (-:

   Keď však čítam komentáre na pohraničníckych portáloch, tak to vyzerá, že sme mali šťastie, pretože každý (z tých, čo tam boli pred nami) sa na stravu v Zadnom Chodove sťažuje.

   A na Vojensko.cz je príspevok od V. Lojeka: „Během služby/směny v kuchyni, která byla snad mým nejhorším vojenským zážitkem, jsem na vlastní oči viděl, jak kuchař plivl do kotle s polévkou, táhnoucího se žlutozeleného mrmla a smál se jak to všem chutná. Od té doby trpím chronickou nedůvěrou k jídlům v restauracích.“

Dozorný (dozorčí) kuchyne. Jedna z najneobľúbenejšich služieb, ak nie najmenej obľúbená na útvare. Skoro ráno vstávať, neskoro večer odchádzať, dozerať na smenu v kuchyni, čakať kto z dôstojníkov príde na kontrolu, či bude včas jedlo, či bude dostatok porcií. Na kuchárov dozorný kuchyne dosah nemal (aj keď predpis hovoril niečo iné) – tí boli v kuchyni (a možno aj na prápore) absolútnymi vládcami. Každý chcel byť s nimi zadobre. Ale jedno im musím uznať, že to zvládali (aspoň počas mojich služieb v kuchyni) dobre. Len sa mi samozrejme nepáčili kuchárske mazácke zvyky. V podstate varili iba „mladí“, a „starí“ pomáhali iba keď sa nestíhalo.

Supráci a mazáci verzus absolventi. Už pred nástupom na ZVS sme vedeli, že číslo je na vojne dôležité. Ale že bude až také dôležité, sme nečakali. Supráci nás v podstate mali na háku, z vojny odchádzali pol roka pred nami a to bolo pre nich hlavné.

   Mazáci – to bol najviac komplikovaný vzťah. Keď sme prišli my, boli už takmer rok na vojne, ale odchádzali až po nás. Všetko poznali lepšie, mali už odslúžený rok, niektorí z nich už boli aj na čiare. To sme im uznávali. Uznávali sme im aj logickosť argumentov, že predsa oni tiež boli niekedy „mladí“ a museli si to odžiť.

   Neskôr sme zistili, že majú pravdu aj v tom, že na nováčikov treba byť prísny, inak vám budú skákať po hlave (ako to spomínam vyššie). Pokiaľ ste v jednotke vyžadovali disciplínu, ale boli ste féroví, drvivá vačšina podriadených vás mala rada (dokazovali to aj anonymné ankety, ktoré sme dali vojakom robiť, resp. hodnotenia vojenskej kontrarozviedky týkajúce sa vzťahu veliteľov a vojakov v jednotkách).

   Samozrejme, neskôr v civile som počul, že niektorí moji vojaci (taktiež v civile) na mňa nadávali, ale vzhľadom na ich intelektuálny profil sa iné ani nedalo čakať a navyše – proti gustu žiaden dišputát.

   Ešte čo sa týka dĺžky prezenčnej služby: to že sme boli rok na vojne, nebola až tak celkom pravda. Predposledný ročník na VŠ sme raz do týždňa mali vojenskú prípravu (to je spolu za rok približne poldruha mesiaca) a na záver mesačné sústredenie na vojenskom útvare v Mikulove.

   A to sústredenie bolo horšie ako celý rok v Zadnom Chodove. Počas celého mesiaca som nebol zdravotne v poriadku, navyše zo mňa urobili guľometčíka (a mojou srdcovou záležitosťou bol a je SA-58), ale nikto mi nechcel pomôcť nosiť ani len podstavec na guľomet. A niekedy išlo o život: pri ostrých streľbách z idúceho OT-čka sa vozidlo náhle naklonilo, mňa aj so strieľajúcim guľometom hodilo dozadu (vnútri sa totiž nebolo kam zaprieť) a ústie hlavne zastalo na úrovni strieľne. Keby sa hlaveň dostala dnu, tak guľky by sa vo vnútri pravdepodobne odrážali tak dlho, kým by nepozabíjali celú posádku.

                                              Dobová fotografie - zdroj: Vojensko.cz

Meter. Aj keď mazáci šomrali, ako jediný z veliteľov - absolventov nášho práporu - som si urobil meter. Pekne som na ňom povystrihoval a zafarbil psie hlávky a na koniec napísal motto, ktoré sa mi v rozpoložení človeka, čo má za sebou polovicu vojny, veľmi páčilo. Ukázal mi ho veliteľ družstva z druhej roty Janko Greš: Ak sa ma niekedy opýtaš „Jano bol si na vojne?“ odpoviem „ Nikdy v živote!“

Uniforma. Keď som išiel na opušťák alebo dovolenku, stále som to mal niečo+3 (tri dni na cestu). Na Slovensku, s výnimkou Bratislavy, bola pohraničnícka uniforma raritou. Zažil som, ako si ma ľudia, hlavne mladé dievčatá, pozerajú a hádajú, aký som vlastne vojak.

Na čiare. PŠ-kári chodili na stáže na roty PS. Prvýkrát som sa dostal na čiaru na rote Polná. Prišli sme tam večer, a hneď o polnoci sme išli za hliadkou, ktorá práve slúžila pri drôtoch. Asi kilometer sme kráčali úzkou cestou cez les, kým sme sa dostali ku plotu. Bol to podivný pocit, prvýkrát som bol tak blízko hranice a tak blízko k tomu „inému“ svetu.

   Najnápadnejší rozdiel medzi rotou v Zadnom Chodove a tu bolo to, že na pohraničnej rote nebolo počuť neustály krik dozorného, ako u nás. Všade pokoj a v jedálni neustále k dispozícii chlieb so šmalcom (sádlem).

Šikana. Neviem ako pred nami ani potom, ale počas nášho pôsobenia jej tvrdo išli po krku. Najväčšia aféra bola, keď našu čatu cestou do jedálne vzal na povel vojak-frekventant (robievalo sa to, aby sa žiaci na PŠ naučili veliť jednotke) a okamžite zavelil (svojim spolužiakom) kačáky. Nanešťastie to z okna videl veliteľ 2. roty npor. Rusín (prezývaný Vidlák) a (aj preto, že medzi rotami vládla silná rivalita) to nahlásil hore a bola veľká vyšetrovačka. Napokon to naša rota ustála.

   Nespomínam si však na nijaký prípad klasického šikanovania à la umývanie podlahy zubnou kefkou alebo fyzické násilie. Ak chcel veliteľ potrestať „neposlušných“ vojakov behaním okolo kasární s plným žalúdkom, musel s nimi s plným žalúdkom behať aj on.

Kapitán Skýba. Veliteľ školského práporu. Vídavali sme ho málo. Jeden deň si nás, veliteľov čiat, pozval do zasadačky v administratívnej budove. Ďakoval nám za našu prácu na útvaroch a povedal, že od času, keď začali veliteľov čiat robiť absolventi, dramaticky klesol počet samovrážd vojakov základnej služby v PS. Prekvapilo nás to a poriadne hrialo pri srdci.

Nadporučík Zděnek Eichler. Veliteľ našej roty. Mohol byť náš rovesník, asi najlepší vojak z povolania na útvare (možno si to myslím, lebo bol naším veliteľom). Vždy keď prišiel na rotu a nebolo všetko ok, zhulákal dozorného svojím jasným prenikavým hlasom.

  Občas prišiel so zúboženým výrazom na tvári a sťažoval sa nám: “Velitel mě zdrbal!“ (použil iné sloveso, ale necitujem ho, lebo v slovenčine je to dosť neslušná nadávka).
Niektoré noci chodieval na uzávery a prekrytia – neviem, aké to boli, ale zúčastňovali sa na nich iba vojaci z povolania, záklaďáci nie.

   Vo svojej kancelárii mal gramofón. Popoludní, večer alebo cez víkendy keď nebol na rote, púšťali sme si my, velitelia, L-pčko ABBY Super Trouper, ktoré vlastnil niektorý z veliteľov. Ticho a zbožne sme počúvali Andante Andante, Happy New Year, The Way Old Friends Do... Dodnes je to moja najobľúbenejšia platňa od ABBY.
Podľa dostupných informácií, na konci existencie PS, bol už veliteľom 1. školského práporu.

Kapitán Miklas. Osobná skúsenosť s najväčším poraďákom a legendou na našom 1. školskom prápore, náčelníkom štábu kapitánom Miklasom (v letnom behu bol už síce majorom, ale všetci sme sa bez debaty zhodli, že oslovenie kapitán Miklas má väčší šmrnc – říz).

Raz ma zavolal do kancelárie ako človeka, čo sa vyzná v lyžovaní, aby som mu poradil ohľadom lyžiarskeho viazania. Prebiehalo to v neformálnej atmosfére, no na záver ma nezabudol sfúknuť za odfláknutý pozdrav pri odchode.

Nadporučík X. (v tomto odseku nepíšem mená, aby som niekomu, aj keď sú to už roky, neublížil. Tí, ktorí tam boli v 80.,81. budú vedieť).

   Dôstojník na útvare, údajne inak orientovaný. Mal som v čate chlapca s jemnými vláskami a dievčenskou tváričkou. Ešte na začiatku zimného behu mi povedal, že nadporučík X sa k nemu správa veľmi dôverne, volá ho na schôdzky a pod. Hneď som sa bežal sťažovať veliteľovi roty. Ten to riešil, neviem či služobným alebo neslužobným postupom, ale zabralo to.

   Len odvtedy mi nadporučík X robil zle a stále sa navážal do mojej čaty, ešte aj v letnom behu. Takže až do konca môjho pôsobenia v PS sme na nože a pri každej príležitosti sme na seba vrčali ako psy.

Ostatní funkcionári. Major Bůžek, politruk na prápore. Vzhľadom ku okolnostiam príjemný, starší pán. Potom tam boli ďalší dvaja vekovo starší dôstojníci, provianťák kpt. Drahoš, nevrlý a nekomunikatívny, ktorý ma tuším počas celej vojny ani raz neoslovil a veliteľ roty RTZ, major Leštach - legenda PS, ktorého rodina sa po vojne presťahovala zo Slovenska na pohraničie a ako chlapec bol svedkom (dokonca aktívnym účastníkom) udalostí, ktoré sa na hranici diali po vojne. Taktiež príjemný starší pán, hovoril československy, k podriadeným sa správal skôr ako otec, nie ako veliteľ. Ale možno RTZ-kári budú mať iný názor.

Jirko Vondráček. Pardubičan, polročiak, môj najlepší kamarát, veliteľ družstva mojich čiat (v zimnom aj v letnom behu). Ostatní velitelia čiat mi ho neskrývane závideli (samozrejme mi ho závideli ako veliteľa družstva :-). Aj npor. Eichler bol rád, že ho má na rote.
Veľmi mi pomáhal, keď sme ešte neboli úplne oboznámení s fungovaním PS a PŠ-ky. Veľakrát namiesto mňa pracoval s celou čatou.
Myslím, že sme boli na rovnakej vlne, či sa týka vzťahu ku pohraničníkom - žiakom.

Jozef Juřica. Výraznou postavou našej roty bol od začiatku nášho pôsobenia na PŠ Zadní Chodov polročiak Pepa Juřica, najskôr pomocník VP a potom výkonný práporčík telom i dušou, ktorého sa bál aj sám veliteľ roty (-:
Dobrý futbalista a môj veľmi dobrý kamarát, kým sme sa kvôli obyčajnej hlúposti nepohádali, potom sa správal odmerane až do konca vojny, čo ma dodnes mrzí.

Muky. V zimnom behu suprák, čatár Orgován (bohužiaľ nenapadne ma krstné meno, každý ho stále volal Muky), veliteľ 4. čaty našej roty, tykal si s veliteľom (roty). Neskutočne sme na seba vrčali a hádali sa, hlavne čo sa týkalo služobných vecí (napr. čia čata mala ísť ráno na čistenie zemiakov).
O to väčší šok som zažil v to ráno, keď supráci odchádzali do civilu, prišiel za nami skoro ráno na izbu, s kamarátskym úsmevom mi podal ruku a rozlúčil sa: „Ahoj Igor!“.

Rocky. Rocky (krstné meno si opäť nespomeniem) Štěpánek, hádam najväčší tvrďas (preto aj tá prezývka) spomedzi polročiakov. Trochu viacej ma začal rešpektovať, keď som mu raz počas osobného voľna dokázal suverénne vyslovovať ř. Ale neprezradil som mu fintu, že bolo treba najskôr povedať r a potom ž, ale dostatočne rýchlo, aby to splývalo.
Onedlho po našom odchode do civilu, mi Jirko Vondráček napísal, že Rockyho zatvorili, lebo pošliapal sovietsku zástavu.

Laco Heglas. Spolubývajúci na izbe, veliteľ prvej čaty, malý, mne po plecia. Neskutočný kľuďas, až flegmatik. Za celý rok sme ho videli iba jeden krát (oprávnene) nahnevaného preto, lebo vojaci jeho čaty hádzali po sebe chlieb, ktorý si niesli z jedálne. Nešlo mu o hádzanie, ale vadilo mu, ako zaobchádzajú s touto potravinou.
Keď sme v lesoch hľadali vojenských zbehov, priznal sa, že chodí s odisteným samopalom. Argumentoval to tým „že predsa má malého syna“ (-:
V letnom behu sme začali spolu behávať, hlavne po okolitých rybníkoch, tak 10-20 km. Štvalo ma, že keď sme finišovali späť ku dolnej bráne kasární (a ja som si chcel pokojne vychutnať záver behu), zrýchlil, aby bol prvý. To som však nemohol pripustiť, pretože to bol bežec - amatér, tak som ho stále prešprintoval.

Jiři Šebek. Tiež absolvent, veliteľ čaty na rote RTZ. Veľmi sme sa nestýkali, spomínam ho preto, lebo si nás na útvare z nejakého neznámeho dôvodu zamieňali, pritom sme sa nepodobali ani tvárou ani postavou, ani sme nemali podobné mená.

   Môjmu vtedajšiemu veliteľovi čaty, rotmajstrovi Pavlovi Moštěkovi, som požičal 100 korún, a ten mi ich dlho nevracal. Tak som sa sťažoval veliteľovi roty a vyjadril som sa v tom zmysle, že vojaci z povolania sú nespoľahliví. Potom sa zistilo, že Pavel peniaze včas poslal po nejakej osobe, táto ich však omylom doručila Jiřímu Šebkovi.

   Ale to ešte nie je všetko. Až po príchode do civilu som si všimol, že vo vojenskej knižke mám zapísanú funkciu veliteľa čaty RTZ, ktorú však vykonával Jiří.

Odchod. Keď sme my, slovenskí velitelia čiat našej roty (rok sme spolu bývali na jednej izbe), cestovali vlakom domov do civilu, pred Žilinou, kde sme každý mali pokračovať iným smerom, Laco Heglas poznamenal, či si uvedomujeme, že sa pravdepodobne už nikdy neuvidíme. Zatiaľ má pravdu.

Ešte tepláky. Jedna z vydarených súčastí vojenského výstroja, aj keď odporcom pohybu samozrejme pripomínalí telocvik, ktorý bol na vojne všadeprítomný.
V civile som ich používal ešte asi 5 rokov, bundu možno 15. Páčila sa mi farba, boli príjemné na dotyk. A v obchode ste také nezohnali.

Jano Dobaj (vpravo) - první velitel stráže autora článku.


Na záver. Na ZVS som si prvýkrát uvedomil, že ak má človek pred sebou nejaký pevne časovo ohraničený úsek, do polovice sa to vlečie, a druhá polovica už viditeľne odsýpa. To platí pre prázdniny, dovolenku, vojnu aj život.
V každom prípade dva roky je veľa, aj keby to bola férová vojna, bez šikanovania a buzerácie, s dobrou stravou a ubytovaním.
Aj rok je veľa. 2-3 mesiace by úplne postačili na získanie potrebných zručností. A keby bola zaručená férovosť a dôstojné podmienky, mladí chlapci by tam možno aj radi chodili.

Sklamanie. Ako vojak v zálohe som automaticky počítal s tým, že na manévre (cvičenia) budem chodiť ku PS. Bohužiaľ, stále som chodil do vojenského útvaru v Michalovciach. A to bolo o ničom.




AUTOR (c) kpt.v.z.Igor Bábela

FOTOGRAFIE: archív autora a Vojensko.cz   

Text článku ani fotografie nebyly nijak upravovány.
Popisy k fotografiím dodány rovněž autorem článku.


Poznámka admina weblogu Pohraničník:

Velmi děkuji Igorovi, že vyslyšel moji výzvu, dal si takovou práci a sepsal své vzpomínky pro náš pohraničářský web, i za to, že poslal dobové fotografie z těch časů, kdy sám nosil uniformu Pohraniční stráže.