STÁTNÍ HRANICE NA TV ČT24

   Patrně proto, že se blíží 17.listopad a tím i kulaté výročí 30 let "Velké listopadové sametové revoluce", rozhodli se v České televizi, že je třeba vzpomenout si také na Pohraniční stráž i bývalé pohraničníky a za peníze daňových poplatníků, tedy všech, i nás, co nedobrovolně platíme povinné výpalné ve formě koncesionářského poplatku, natočit deset epizod dokumentu s názvem POZOR! STÁTNÍ HRANICE. Vše bude odvysíláno každou sobotu, ve 22.00 hod. na stanici ČT24. 

   Svého času jsem dostal, řekněme, neformální nabídku, že bych se, jako autor weblogu Pohraničník, mohl na tvorbě pořadu podílet, tou formou, že by redaktoři ČT24 se mnou natočili, jako s bývalým důstojníkem Pohraniční stráže, rozhovor.
    Jak jistě chápete, nabídku jsem s díky odmítnul, nestojím o pochybných "Fifteen minutes of Fame", navíc, umím si představit, v jakém duchu by bylo interview vedeno. A ani náhodou by mě nenapadlo, z pochopitelných důvodů, plivat na pohraničníky tak, jak učinil například profláknutý sedmilhář poručík Jaroslav Sviták, který se chtěl zavděčit panstvu a nyní má z ostudy kabát.  

   A to je zhruba vše. Tímto článkem jsem chtěl upozornit čtenáře weblogu Pohraničník na výše uvedený pořad, jenž se od 7.září 2019 chystá odvysílat hlásná trouba režimu, ČT24 - Havlograd. 

  Více budeme samozřejmě vědět poté, až bude seriál vysílán, ale já osobně očekávám mix lží, polopravd, překroucených faktů a trochu reality, ale jen trochu, aby to nevypadalo moc hloupě :-) 

ZDROJ:  ČT24  https://www.ceskatelevize.cz/porady/12653141961-pozor-statni-hranice/

DISKUZE ČT24:  https://www.ceskatelevize.cz/porady/12653141961-pozor-statni-hranice/diskuse/

Sedmilhář por.Sviták: https://www.minulost.cz/cs/pribeh-byvaleho-pohranicnika-v-konfrontaci-s-archivy

ZPRAVODAJSKÁ ŠARÁDA NA AŠSKU

    Příběh, který vám, vážení čtenáři, chci předložit, už mohl být zde, na weblogu POHRANIČNÍK , publikován dávno. Jedná se o podobnou situaci, jako u příběhu "Na hranici dějí se věci", který jsem zveřejnil 2.července 2019. 
    I zde mě jeho autor slibuje už dlouho předlouho (cca 4 - 5 let), že mně jej sepíše a pošle, abych jej tady mohl zveřejnit. Urgoval jsem odpovědnou osobu X-krát, ale nic platno. Slibem nezarmoutíš.

    Takže jsem se rozhodl příběh, jenž se stal na konci 80.let, převyprávět a publikovat sám. Jména důstojníků Zpravodajské služby PS, jenž se na níže uvedené akci podíleli, z pochopitelných důvodů neuvedu, ba ani nezveřejním iniciály jmen i přesto, že oba se svého času mihnuli v televizi, jeden na české komerční stanici a druhého jsem dokonce viděl, před cca 10 lety, v pořadu jisté německé veřejno-právní TV stanice, což mě, popravdě, docela šokovalo. Nicméně, tak nějak si říkám, že i po třiceti letech od konce studené války bych měl držet zobák a nevytrubovat jména čs.zpravodajců po internetech. Myslím si, že jejich práce byla velmi záslužná, neboť chránili republiku proti útokům z vnějšku.

   Nějaké fakta o úkolech Zpravodajské služby a VKR u Pohraniční stráže jste se v roce 2012 mohli dočíst zde, v článku "VKR a ZS u PS OSH". Text je záměrně koncipován tak, aby jej pochopili i čtenáři, jenž neprošli službou v uniformě. Doporučuji jej přečíst, aby jste si ozřejmili úkoly, jenž tyto složky plnili v rámci ochrany státní hranice. Kdo je ostřílený harcovník, nebo bývalý důstojník PS, číst článek nemusí. (Pačému búkvy, vsjo jásno). 

A teď přímo k věci. 
Mnozí víte, že uniformu PS jsem nosil od roku 1981, začalo to na vojenské škole v Holešově (vzpomínky na dobu studia na SOŠ PS a VMV naleznete třeba ZDE, nebo TADY) a pokračovalo v roce 1985, kdy jsem jako velitel čety v hodnosti rotmistra nastoupil na 1.rPS Trojmezí. 

    Jen na chvilinku ještě zůstanu u vojenské školy PS. Na předmět Zpravodajská příprava (ZP) jsme měli nějakého plukovníka Kliku. Jméno mohu uvést, neboť už je na pravdě Boží. Tehdy starší pán, už před důchodem. Někdy chodil na hodiny ZP v civilu, někdy v policejní uniformě (myslím tím uniformu tehdejšího důstojníka SNB). 
    Jeho hodiny jsme doslova milovali. Byl to starý praktik, působil jako zpravodajec i v zahraničí, myšleno na Západě. Občas sypal zajímavé příběhy z expozitury ZS ve Vídni (tehdy se jí říkalo Krajská správa SNB Wien, páč tolik agentů jako ve Vídni jinde snad ani nebylo), nebo příběhy z mise v Bejrůtu (Libanon). 
    Nikdy do výuky netahal ideologii. Vždy zdůrazňoval, že protivníci na druhé straně hranice nejsou žádní idioti, že jsou to dobře vycvičení profesionálové a ať nepodléháme klamným dojmům ze slabomyslných českých, nebo sovětských seriálů a filmů v televizi a kině (ano, takhle to říkal). 
    Každý z nás toužil po tom, být zpravodajcem ZS PS, ale nikomu se to, myslím, nepodařilo. Zpravodajská služba si své lidi sama vybírala, jímá mě předtucha, že ani nebylo možné se k ní tzv.přihlásit.

Dobová mapa velitele roty s vyznačeným úsekem 1.rPS Trojmezí.

Zpět na rotu v Trojmezí.

    Nebudu se tady rozepisovat o tom, co služba na pohraniční rotě, dislokované pár set metrů od státní hranice se Spolkovou republikou Německo obnášela z titulu mé funkce. Ti co byli na vojně, ať už u PS, nebo ČSLA to vědí (ano, velitel čety byl takový "chlap pro všechno"), ostatní si to mohou přečíst jinde na webu Pohraničník. Budu se soustředit na to, kdy a jak jsem se setkával s důstojníky Zpravodajské služby PS. 

    Zpravodajci ZS PS působili jakoby vnějším směrem. Jejich služba se odehrávala na státní hranici a za státní hranici, tedy na Západě. Nevím přesně do jaké hloubky území protivníka operovali, co přesně dělali a nikdy mě nenapadlo se na to zpravodajců ptát, neboť jsem byl natolik inteligentní, abych věděl, že to jsou věci, po kterých mě nic není.

Dobové foto: Zpravodajci ZS 5.bPS Cheb v objektu 1.rPS Trojmezí.

    S mládenci od ZS jsem se setkával tehdy, když přišel zeshora befel, že toho a toho dne přijedou a máme je pustit za "dráty". To pro mě znamenalo, že když jsem měl službu dozorčího důstojníka DDR a na závoře u roty, na cestě která vedla směrem do západního Německa, přijel UAZ , nebo Škodovka se zpravodajci, šel jsem jim otevřít já (nebo, kterýkoliv jiný důstojník) místo obvyklého otvírání závory ze strany dozorčího roty, tedy vojáka základní služby. 
    Otevřel jsem bytelnou závoru, zamávali jsme si a auto odfrčelo ke státní hranici. 

Dobové foto: závora u objektu 1.rPS Trojmezí.

   
   Na "drátech" si zpravodajci průchod otevřeli sami a sami ho za sebou zavřeli. Pokud by v té době byla na stanovišti hlídka,SkP či PchH (v Trojmezí stanoviště Michal-Martin) musela před příjezdem zpravodajců odjet. Na jiné stanoviště, nebo na rotu.

Dobové foto: průchod ve "drátech" na stanovišti Michal-Martin.

    Samozřejmě, že mě neuniklo, během otvírání závory, kolik osob sedí uvnitř a že někdy se jich pak vracelo méně, nebo, naopak více. Ale jak už jsem napsal, na nic jsem se neptal, nikomu jsem to neříkal, neboť to nebyla má starost. Zpravodajci, to byl zkrátka jiný "level". 

   Zpravodajci ZS PS měli za "dráty", nedaleko státní hranice, takovou menší boudu, s velmi prostým vybavením, určenou pro pobyt v nepříznivém počasí, v noci, zkrátka, když plnili své služební úkoly. Samozřejmě, tento piket byl uzamčen, okna zakrytá temnou látkou. 
    Kolem této boudy jsme procházeli při provádění tzv.demarkace státní hranice v levém části úseku naší pohraniční roty, konkrétně od HM 3 po HM4/4 (styk s 2.rPS Pastviny).

Dobové foto: piket zpravodajců v úseku 1.rPS Trojmezí nedaleko státní hranice.

    Byli ovšem mezi námi, bohužel i takoví bezmozci, kterým činnost zpravodajců za dráty nedala spát. Například velitel čety, poručík Zdeněk H. přezdívaný "Lahváček"  :-)  
    
    Ten se patrně cítil povolán "vyšší mocí" k tomu, aby soukromým pátráním, během demarkace státní hranice, prováděl zjišťování, co se v boudě ZS PS a v jejím okolí asi tak děje. Ale protože "Lahváček" nebyl žádný Hercule Poirot, ba ani major Zeman, jeho investigativní činnost byla zpravodajci odhalena a Lahváček dostal neuvěřitelný "pojeb", ale takový, že tři dny abstinoval, jak byl z toho RCG (reťazom cez gule) vykolejený. 

    Pak si ještě vzpomínám (z vyprávění), že další lapsus vůči zpravodajcům spáchal, také velitel čety z Trojmezí, nějaký kapitán Pavel F. zvaný Pája, jenž v době, kdy u čáry operovali zpravodajci, pustil za dráty myslivce a ti svým bloumáním po lese přerušili běžící zpravodajskou akci. 
     Samozřejmě i jeho čekal ozaj riadný pojeb RCG a jak mě popsal, mnohem později, jeden ze zpravodajců, až jim ho bylo líto, protože se rozklepal takovým způsobem, že se nepodařilo ho uklidnit a vypadalo to, že pokárání snad skončí jeho hospitalizací. 

A nyní se konečně dostávám k tomu hlavnímu. 

    Tento článek jsem nazval "Zpravodajská šaráda na Ašsku". To, co se vám chystat popsat, mě tak trochu připomíná děj mého oblíbeného filmu "Druhý tah pěšcem". Srovnání s jiným filmem mě nenapadá. Ostatně, posoudit to můžete sami.   

     Někdy v roce 1989, tedy ještě před Listopadem 89, stále v době reálného socialismu, odhalili zpravodajci z 5.bPS Cheb, že v úseku jedné z pohraničních rot v Ašském výběžku (záměrně neuvádím na které, mám k tomu své důvody a přesná lokalizace není pro samotný příběh důležitá) se jeden z důstojníků zapletl se západoněmeckými orgány. Taková zápletka, jak asi tušíme, začíná kontaktováním Spolkové ochrany hranic - Bundesgrenzschutz, jenž dnes a denně působila na státní hranici NSR - ČSSR a poté už, jak je zvykem, běží vše za dohledu Zpravodajské služby Spolkové republiky. 

    To, že takovou činnost odhalili zpravodajci ZS PS logicky znamená, že se o ní dozvěděli od někoho z druhé strany hranice, což mohla být, teoreticky, civilní osoba, západoněmecký občan, jenž žije na nějakém statku přímo u čáry a má tak přehled, co se v okolí děje, nejen přes den, ale i v noci. Stejně tak se mohla výše uvedená informace dostat k našim zpravodajcům od policisty BGS, BGP, nebo celníka ZOLL,vykonávajícího službu na hranici s ČSSR, jenž byl spolupracovníkem našich zpravodajců. 

    Není až tak důležitý zdroj, ale spíše obsah informace. To, že důstojník z pohraniční roty začal spolupracovat se západoněmeckými orgány, bylo rozhodně závažné odhalení a je jasné, že se poté rozjela celá mašínérie k tomu určená. 

    Postupně se zjistilo, že poblíž státní hranice vybudovali západoněmečtí zpravodajci mrtvou schránku, kde onen důstojník z roty zanechával nějaké informace, za něž si pak, ze schránky, něco vybíral, pravděpodobně peníze.  

   Ono místo i okolí měli naši zpravodajci pod kontrolou. Ovšem, bylo třeba všechno řádně zadokumentovat a to byl v osmdesátých létech poněkud problém. Zejména v noci. Všichni víme, že tehdejší elektronika byla na mnohem nižší úrovni než dnes. Hlavně ta, jenž byla vyrobena u nás, nebo jinde na Východě. Platilo to i o videokamerách s nočním viděním. V Československu existovalo jen pár dokonalých kusů, dovezených ze Západu a jedna videokamera byla v Praze. Vzhledem k závažnosti situace se pro ni do Prahy na FMV jelo a kamera se zapůjčila, aby mohlo být dění okolo mrtvé schránky na státní hranici zdokumentováno do doby, než spadne klec.  

   Všichni teď čekáte finále příběhu ve stylu zatčení pachatele, prokázání trestné činnosti a vlastizrady, soudní přelíčení, rozsudek, zbavení vojenské hodnosti a nástup zaslouženého trestu.
Bohužel, takový konec se nekonal. 

   Do celého příběhu nakonec zasáhly dějiny. Přišel totiž 17.listopad 1989, změna politického režimu, z protivníka na druhé straně hranice byl jakoby mávnutím proutku přítel a je tak nějak logické, že vlastizrádce spolupracující s cizí mocí byl najednou bojovník proti totalitě. 

Vyšetřování skončilo, zapomeňte. 

Ilustrační foto: Listopad 1989 Praha - ČSSR

Ještě jedna perlička nakonec.

   Zhruba po deseti letech od výše uvedeného případu, našel západoněmecký myslivec, na bavorské straně hranice, tak 10 metrů od čáry, mrtvou schránku, doslova napěchovanou československou měnou. Bylo to v úseku bývalé 5.rPS Nový Žďár. 
   
    Takže, jak vidno, v Ašském výběžku byla "škodná" ještě i jinde. Ke cti důstojníků Pohraniční stráže musím prohlásit, že zde byla podezřelá civilní osoba, jenž měla oprávnění ke vstupu do hraničního pásma a za "dráty". Ovšem, koho by to po Listopadu 1989 zajímalo, že?  

AKTUALIZACE ČLÁNKU (6.8.2019). 

Obdržel jsem od kolegy a kamaráda, jenž byl kdysi služebně velmi blízko Zpravodajské službě, informaci o "pyramidě subordinace" (jak jsem to nazval) ve složkách VKR a ZS. 

Velice rád to, pro vaši informaci, publikuji, neboť já sám v tomhle směru tápu a na odborné kvalitě článku je to znát. 

Začněme praporem PS. Tam byly dvě na sobě nezávislé skupiny.

Skupina Vojenské kontrarozvědky a Zpravodajská skupina. Na brigádě bylo oddělení VKR, které nepodléhalo veliteli brigády a Zpravodajské oddělení, které bylo v sestavě brigády a náčelník ZO byl zároveň zástupcem velitele brigády pro zpravodajskou práci. 

Nutno si uvědomit, že Vojenská kontrarozvědka rozpracovávala vojenské osoby a jejich kontakty. Zpravodajská služba sledovala prostředí, kde mohlo dojít k ohrožení chráněných zájmů při zabezpečení státních hranic (mimo vojenských osob - viz VKR).

Zpravodajské oddělení řídilo přímo zpravodajské skupiny proti Bavorsku, metodicky Oddělení pasové kontroly a ochranu státních hranic s NDR.

Oddělení VKR podléhalo odboru VKR v Praze, který řídila 3.správa StB - Hlavní správa VKR.

Zpravodajská oddělení metodicky řídil zástupce velitele /náčelníka HS PS OSH pro zpravodajskou práci - náčelník Zpravodajské správy, která mělo odbor rozvědky (oddělení v Plzni a Českých Budějovicích, pracoviště radiorozvědky) odbor kontrarozvědky a odbor OPK.

Přes Zpravodajskou správu /zpravodajská oddělení na státních hranicích pracovala Zpravodajská správa Generálního štábu nebo pracoviště Státní bezpečnosti.

Popisovaný stav platil pro období jednotné ochrany státních hranic. 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 
Klikněte si pro článek s podobným tématem: 

** Hloubkový průzkum v pohraničí.

STRAŠIDELNÝ PŘÍBĚH Z TROJMEZÍ

  Už dlouho tady nebyl žádný pohraničářský příběh s paranormální tématikou, nebo aspoň nádechem tajemna. Nicméně, poštěstilo se a Jirka H. - bývalý pohraničník z 1.rPS Trojmezí, přispěl jednou svojí vzpomínkou na strašidelné téma. Tady vám ten příběh předkládám. 

    Abych začal jaksi od začátku: na vojnu jsem byl povolán ze svého bydliště v Liberci, 3. dubna 1990, takže první porevoluční skupina povolanců. Na povolávacím rozkazu bylo napsáno číslo útvaru PS 8842 Cheb.

    Po absolvování výcviku v Aši (Keller) u 2. roty psovodů jsme byli rozděleni na pohraniční útvary, a já nastoupil na 10. rPS Svatý Kříž u Chebu, kde mi byl přidělen můj první služební pes Hasan. Zde jsme dva měsíce cvičili a na rotě fungovali jako nováčci. Za ten červenec a srpen jsem toho zažil, že by to bylo také na příběh, ale dnes chci psát o něčem jiném. 

    Když už jsem myslel, že bude klid, přišel rozkaz k nástupu do Libějovic na kurz pátracích psů.

i tam to bylo zajímavé, ale o tom třeba někdy jindy. Takže, celkem po osmi měsících nějakého cvičení a učení jsem se nakonec dostal na 1. rPS Trojmezí (Ašský výběžek) kde už jsem dokroutil vojnu až do konce.

FOTO: 1.rPS Trojmezí (5.bPS Cheb).

    A nyní k příběhu, o kterém chci psát. Jakkoliv se to bude zdát nepravděpodobné, vše, co zde píši, je pravda a celé se to odehrálo tak, jak zde píšu.

    Tenkrát na Trojmezí už fungovala poloprofesionální ochrana hranic. Abych vysvětlil, o co jde: na této rotě, při mém příchodu z Libějovic, sloužilo asi 10 – 12 vojáků z povolání (později policistů) a nás záklaďáků byla hrstka, 2 z mého ročníku a asi 3 naši staří, kteří měli jít, tuším asi za měsíc, do civilu. Takto jsme tam sloužili tzv. smíšené hlídky. Hlídka byla složená z vojáka z povolání a z vojáka základní vojenské služby. Po nějaké době přibyli na rotu tuším 3 nebo 4 vojáci, naše mladší tzv.půlky. A potom ještě naši mladí, ale to se už i nám blížil vysněný civil.

    Tak jsme si tam žili, museli jsme si chodit na nákup, kolikrát i pěšky do Hranic, vařili jsme si sami, prali, prostě správná vojna, i když porevoluční, takže trochu jiná než před 11/1989.

FOTO: náhrobek na německém hřbitově v Trojmezí.

    Jednoho letního dne kohosi napadlo, že večer půjdeme prozkoumat starý německý hřbitov, který se i dnes nachází v menším zalesněném místě nad rotou. Mezi rotou a hřbitovem bylo pole (o kterém bude ještě zmínka). Nápad byl přijat a večer po setmění, vybavení potřebným nářadím, krumpáčem a lopatou, jsme se přes pole vydali nahoru ke hřbitovu. Ještě musím podotknout, že bylo několik dní horko a nebe bylo jako vymetené.

    Po nějaké době strávené procházením mezi hroby a zkoumáním při baterce, kdo zde odpočívá v pokoji, jsme my nejstarší usoudili, že by to mohlo stačit a jali jsme se přemístit „k domovu“. Mlaďasové zůstali s tím, že budou zkoumat jaksi hlouběji. Říkali jsme jim, ať to nedělají, ale říct si nedali. 

    My jsme se vrátili na rotu a po nějaké době, dnes už nevím, jestli po půlhodině nebo po hodině, se rozletělo okno na šatně (podotýkám, že nebylo největší!) a do šatny doslova naskákali naši průzkumníci. Ptali jsem se, co se děje, ale nikdo z nich neřekl ani slovo. Při pohledu do jejich naprosto bledých a vyděšených obličejů jsme je nechali být. Rovnou zalezli k sobě na pokoj a do rána jsme je neviděli. 

Ilustrační foto - starý německý hřbitov.

    Ovšemže jsme chtěli druhý den ráno hned vědět, o co jde, a chlapci začali vyprávět.

Po našem odchodu se pustili do otevírání jednoho z hrobů. Jakmile začali, nebe nad lesem se z ničeho nic zatáhlo černými mraky. Úplně ztuhli, protože prý velmi zřetelně zaslechli hrubé sténání a drhnutí kamene o kámen, jako když se otevírá hrob. Prý na sebe koukali, nemohli se pohnout, opravdu prý nemohli nic dělat. Po chvíli se přeci jen zmohli na útěk.

FOTO: pole nedaleko objektu 1.rPS Trojmezí.

   Vydali jsme se na pole, naši hrdinové odmítli  a posbírali jsme nářadí, které při úprku odhazovali. Odpoledne jsme to celé znovu probírali. Napadala nás spousta teorií, včetně i jakési davová sugesce. Nezúčastněné také napadlo, že si naši kamarádi vše vymysleli, ale při pohledu do jejich smrtelně vyděšených obličejů jsme to vyloučili. Tím se vše uzavřelo. Už nikdy jsme se o tom nebavili, kluci i tak dostali za vyučenou.

   Co dodat na konec? Asi to, že mrtví se mají nechat odpočívat v pokoji, nemají se rušit a je třeba k nim mít úctu. Ale nám bylo tenkrát kolem 19 let a jak známo, mládí je nerozvážné.  :-) 

FOTO: autor příběhu Jiří H. se svým služebním psem.

(c) AUTOR: Jiří H. z Liberce.
FOTOGRAFIE: archiv autora a web Vojensko CZ 



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro příběhy s tématikou "tajemno".

**1**  Epitaf  

**2**  Houbičky 

**3**  UFO nad Trojmezím

NA HRANICI DĚJÍ SE VĚCI

    Tenhle článek měl původně, podle svého slibu, napsat jeden můj kamarád a kolega od PS, s nímž jsem sloužil po 11/1989 na rotě v Trojmezí a s kterým jsem společně, odešel po Listopadu 1989 od 5.bPS Cheb ke Krajské správě OSH Ostrava, abychom sloužili, každý jinde, na polské hranici, jako "četníci", jak se tenkrát říkalo, neboť "Ocelové srdce republiky" bylo naším domovem. 

    V devatesátých létech se naše cesty rozešly, já odešel ze státních služeb a pak byl zaměstnán u různých Security, a onen kamarád zůstal u Policie ČR. Ztratili jsme na sebe kontakt a myslel jsem, že už se nikdy neuvidíme. Zkrátím to: nakonec jsme se zase našli :-) Já jsem pak začal vést tento weblog Pohraničník a Martin, tak se ten kamarád jmenuje, mě slíbil, že pro něj sepíše vzpomínky na svoji službu u Pohraniční stráže, v dobách ČSSR, kdy, co by voják základní služby, sloužil na hraničním přechodu Petržalka (Berg) na čáře s Rakouskem. 

    Jak praví klasik: "Slibem nezarmoutíš". Měsíce a roky utíkaly a kamarád si nikdy nenašel chvíli, aby slíbené vzpomínky hodil na papír a poslal je, abych je mohl publikovat zde, na našem pohraničářském webu. A protože už je to cca 5 let, rozhodl jsem se, že tu část jeho vzpomínek, která mě utkvěla v paměti, sepíšu sám, abych s nimi seznámil i vás, čtenáře weblogu. Dalších pět či deset let už čekat nebudu, páč, nevíme nikdo z nás dne či hodiny a ani já tady nebudu věčně, abych tyto i jiné příběhy hodil sem "na sklo".  

Tohle Martinovo vyprávění mě utkvělo v paměti asi nejvíce, je docela zajímavé :-) 

     Někdy na přelomu let 1988/1989 sloužil, jako pohraničník, na OPK Petržalka, což jak víme, byl hraniční přechod z ČSSR do Rakouska, tedy na Západ. Kdo sloužil u PS, nebo jezdil za reálného socialismu do Rakouska či Spolkové republiky ví, že po vjezdu do Hraničního pásma, cestou na hraniční přechod (OPK) bylo několik závor, kde sloužili záklaďáci. 

    Když jste přijeli k první závoře, pohraničník zkontroloval, zda máte platné doklady, tzn.cestovní pas s výjezdní doložkou a vízum pro vstup na území Rakouska, nebo západního Německa. Pokud ano a vše bylo OK, otevřel pohraničník závoru a mohli jste jet dále, až k hraničnímu přechodu, kde vás ale čekala ještě jedna, mnohem pevnější závora a další kontrola. 

Ilustrační dobové foto: hlídka PS u závory před OPK.

    Pokud bylo vše v pořádku, propustila vás pohraniční hlídka do prostoru OPK a tzv.Celního prostoru, kde proběhla pasová a celní kontrola. Po odbavení jste opustili prostor hraničního přechodu, přijeli k poslední závoře a poté už odfrčeli na vysněný Západ. So einfach war es also zu gehen :-)    

    Jednou měl výše uvedený Martin noční službu u první závory. Z československé strany přijelo osobní vozidlo s italskou poznávací značkou a v něm dva muži. Martin zkontroloval doklady řidiče, Ital jak vyšitý, všechno v pořádku. 

     Potom prováděl kontrolu spolujezdce, který, jak Martin zjistil, měl československý cestovní pas na jméno Alexandr Dubček. Martin mě to vykládal takhle: "A já se ho, jako idiot, ptám, vy jste ten Alexandr Dubček z roku 1968?" :-)  Dubček přikývnul. Doklady i víza byly v pořádku, tak nebyl důvod nikomu bránit v cestě a oba muži mohli odfrčet do Rakouska a pak dál do Itálie, neboť to byl, podle vstupních víz, cíl cesty Alexandra Dubčeka.  

Ilustrační dobové foto: disident Alexandr Dubček.

     Chápu, že někomu to připadne jako banální story o setkání s celebritou z období tzv. Pražského jara 1968, ale uvědomte si, že to bylo ještě v dobách ČSSR, za socialismu, kdy nás RFE Svobodná Evropa přesvědčovala o tom, že disidenti za bolševické hrůzovlády v Československu neuvěřitelně trpí a jsou jim upírána lidská práva. A pak vám přijede na státní hranici Alexandr Dubček, cestující do Rakouska a Itálie. A takových případů "utrpení" by se našlo něúrekom, ale, nechci sem tahat politiku více, než je nutné. Pokud tohle téma někoho zajímá a chce si počíst o utrpení našich tuzexových disidentů, může si kliknout TADY, na článek pana J.Wolfa.

Ilustrační dobové foto: rakouský hraniční přechod Berg.

     Další vzpomínka, trochu humorná, mě rovněž utkvěla v paměti a také se týká hraničního přechodu Petržalka, z doby, o níž píšu. Tentokrát nepůjde o žádnou disidentskou celebritu, ale o poněkud přízemnější záležitosti, jenž mě připadají legrační a rád se o ni s vámi podělím. 

      Mládenci, jenž měli to štěstí, že sloužili jako vojáci základní služby u PS na hraničních, zejména silničních přechodech, jistě potvrdí, že sem tam dostali, během kontroly dokladů na hraniční závoře, od nějakého řidiče TIR za Západu krabičku cigaret, tzv."Amerik", reklamní zapalovač, plechovku piva, nebo, pokud měli štěstí i časopis Playboy, Penthouse, eventuálně XXX časopis s tvrdou pornografií, což bylo velmi ceněno :-)  Jistě, bylo zakázáno cokoliv přijímat, ale znáte to. Zákaz je od toho, aby se porušoval. Platilo to kdysi, stejně jako dnes. Holt, nejsme disciplinovaní jako Germáni. 

     Méně už se ví, že zkrátka nepřišli ani důstojníci OPK a zaměstnanci Celní služby, kteří vykonávali službu na hraničním přechodu jako profesionálové. Zdůrazňuji a netvrdím, že nějaké ty "dárečky" brali všichni důstojníci PS a CS, ale mnozí ano a rádi :-)  O nich bude tato vzpomínka. 

     Martin vyprávěl, že zaměstnanci na hraničním přechodu dostávali od kamioňáků, mimo jiné i tehdy nedostatkové, jižní tropické ovoce. A to se leckdy nahromadilo v množství větším než malém. 
A tak bylo třeba ovoce někam uskladnit, než bude konec směny a ovoce se odveze domů manželkám a dětem. Přepravky s ovocem se tedy uskladnily v nějaké kanceláři či kamrlíku.  

    Kanceláře a pracoviště v interiéru Pasové kontroly na OPK Petržalka uklízeli vojáci Pohraniční stráže. Rajóny na úklid tak, jak je známe, jen to nebylo v kasárnách či na rotě, ale ve zmiňovaném objektu. 

Ilustrační foto: úklid v kasárnách - tzv."rajóny".

    Jednoho dne přišla řada na vojína Martina, aby večer uklidil kancly, kamrlíky, chodby, WC, tak, jak bylo tehdy běžné. Důstojník řekl, co se má uklidit a šlo se na věc, na co slova, všechno jasné :-) 
Zatím, co Martin šůroval, došlo onomu důstojníkovi, že v jedné kanceláři jsou naskládány přepravky s tropickým ovocem, které čekají na ranní odvoz domů,hned po šichtě. Páč důstojník tak nějak tušil, že by nebylo vhodné rozkrývat před vojínem PS jak pilně on a jeho kolegové střádají darované ovoce, musel přemýšlet, jak odhalení zabránit. 

    Jasně, vás, nebo mně by napadlo, že prostě kancelář (sklad s ovocem) zamknu a řeknu, že se tam dnes uklízet nebude. Ne tak našeho důstojníka, který ve finále přišel na geniální řešení. Martin, kancelář uklidí, ale potmě. Jak geniální! "Problem solved". A tak se podlaha šůrovala za zhoršené viditelnosti. Na tohle by nepřišel ani geniální major Těrazky. A dovolte, abych si při ocenění moudrého rozhodnutí výše uvedeného důstojníka vzpomněl i na soudruha Stalina, jenž kdysi prohlásil "Kádry rozhodují vše". A náš důstojník rozhodnul :-) 

Ilustrační foto: důstojnické nárameníky PS

     A poslední vzpomínka, kterou si z Martinova vyprávění ještě vybavuji, je o tom, že usnout lze spolehlivě i za chůze. Opět se vztahuje na službu u OPK Petržalka (Berg). 

     Martin mě vyprávěl, že měl jednou noční hlídku a to u poslední hraniční závory ve směru do Rakouska. To znamená, mezi závorou a československo - rakouskou státní hranicí. 
     Bylo to někdy na podzim, možná v zimě, za takového počasí, kdy není vyloženě velká kosa, ale ani teplo a pokud člověk chce, aby mu nebylo chladno, nemůže stát dlouho na jednom místě, ale musí se pohybovat, třebas pomalou, volnou chůzí, ale pohybovat. Kdo byl na vojně, tak přesně ví, o čem to je.

Ilustrační foto: státní hranice Rakouska.

      
     Byla to už X-tá směna, takže byl Martin utahaný, navíc té noci byl minimální, až žádný provoz, takže si službu krátil tím, že chodil mezi hraniční závorou a státní hranicí. A jak to mnozí znají, při takové noční službě, jste-li unavený, říkáte si, jen na pár vteřin zavřu oči, ať si trochu ulevím zraku, když fouká vítr přímo do obličeje. A tak učinil i Martin. Pomalým krokem šel od hraniční závory k rakouské hranici, se zavřenýma očima. Jen na pár vteřin... 
      
      Když znovu otevřel oči, tak nechápal. Byl na místě, které neznal! Úplně cizí prostředí, neznámé budovy, nápisy v němčině a na parkovišti auto s nápisem Polizei. V té chvíli mu to došlo. Když na chvilku zavřel oči, prostě usnul, mikrospánek či co a takhle napochodoval až do Rakouska, na Zollamt Berg.  

       Ale Pánbůh ho neopustil. Neboť bylo opravdu hodně pozdě v noci, takový ten čas, jenž zove se "hodina mezi psem a vlkem" a provoz na hranici byl nulový, oddávali se dřímotě a příjemné "dolce far niente" i rakouští policisté a celníci. Martinův poklesek nebyl tedy nikým zaznamenám. Ten na nic samozřejmě nečekal, s bušícím srdcem a velmi zrychleným přesunem se vrátil zpět na území ČSSR. 

Ilustrační foto: rakouský hraniční mezník.

    A to je, vážení a milí čtenáři pro dnešek všechno. Více už si toho z vyprávění mého kamaráda a kolegy Martina nepamatuji. Ale, snad jsem potěšil vaše okoralé srdce a drobet vás i pobavil. 

Dobové foto z Trojmezí: ppor.Martin a jeho služební pes Agar. 

    Bude-li vhodná konstelace hvězd a opráším-li správně mozkové závity, publikuji zde vyprávění dalšího z kolegů a kamarádů, který mě už také X let slibuje, že ho sepíše a pošle. A celé ty roky nemá čas.  
    
    Tentokrát to bude ovšem na jiné téma, myslím, že dost zajímavé, bude se jednat o akci Zpravodajské služby PS 5.chebské brigád na státní hranici v lokalitě Ašský výběžek, k němuž došlo v roce 1989, ještě před listopadovým převratem. A věřte, že to stojí za to.     

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz! 

** Četníkem na československo-polské hranici. 

** Incident s hlídkou US.ARMY .

SYSTÉM EZOH - VZPOMÍNKA PAMĚTNÍKA

   Navazuji tímto příspěvkem na předešlé články, které jsem před časem zveřejnil. Pro snadnější orientaci čtenářů, které toto téma zaujalo, zůstávám u názvu, který těmto mým příspěvkům „udělil“ pan administrátor, což jsem zmínil již dříve.

   Nedávno jsem otevřel seznam usmrcených osob na hranicích, abych se přesvědčil, zda v seznamu byla provedena změna v případě jména Františka Zemana 35-40 let, občana PLR, dne 30. 9. 1964. Rota PS Mnichovice, ale v seznamu k žádné změně nedošlo. Pokud by šlo skutečně o občana PLR, je pravděpodobné, že by v seznamu bylo uvedeno jméno Franciszko. Tolik tedy ke jménu. Samotné jméno však není jediná podivnost, která se týká tohoto případu.

   Musím se vrátit do doby, kdy k úmrtí došlo. Tehdy měl být pracovníkem prokuratury vyslechnut velitel hlídky Jiří K., který tělo z drátěného zátarasu vyprošťoval. K tomu výslechu nedošlo a zmiňovaný pracovník prokuratury, byl patrně účastníkem hádky na pozorovatelně stanoviště Papst. Tohoto pracovníka, nikdo z nás nespatřil, což jsem popisoval v jednom předchozím článku. 

   Vzpomínané prudké výměny názorů jsem se stal svědkem já a můj člen hlídky Jano B. v době, kdy jsme byli vysláni s nosítky k transportu mrtvého a došli až k pozorovatelně na Papstu. Dále jsem uvedl, že mimo majora K., který se k nám přidal při zpáteční cestě, tam byl zřejmě ještě někdo další, patrně právě zmíněný pracovník prokuratury. Že šlo o pracovníka prokuratury, usoudil jsem podle poznámky velitele roty, když za námi přišel na místo nezdařeného pokusu o překonání DZ. Veliteli hlídky Jiřímu K., sdělil. Chce s Vámi mluvit prokurátor, napřed ale řekněte všechno mě. Jak jsem již uvedl, k výslechu velitele hlídky Jiřího K. pracovníkem prokuratury nedošlo. 

   Při výslechu, by odpovídal velitel hlídky bezesporu na důležité otázky např., v jaké poloze nalezla hlídka tělo po pádu ze zátarasu a zda si všiml také toho, které části na těle byly popáleny elektrickým proudem a jestli u toho muže nalezla hlídka nějaké předměty.

   V místě překonání DZ před polednem a úniku jednoho z narušitelů, se v odpoledních hodinách při okraji lesa, za drátěným zátarasem konala pátrací akce, opakovaně a nepochopitelně jen v jednom místě, vyznačeném na mapce. Hranice byla odtud ještě dost daleko a tato akce byla prováděna právě tam, kde ji mohl pozorovat i narušitel, kterému se nepodařilo z nějakého důvodu prolézt prostříhanou dírou v zátarasu. Kdyby tuto pátrací akci viděl, určitě by se při zamýšleném dalším pokusu tomuto místu vyhnul. Zde na Frantolech operoval pes v útoku na volno a to ze stanoviště na Neznámé kótě po vrata na Šternu a v obráceném směru až do údolí Dvaapadesátky. Pokud by se pokusil narušitel překonat zátaras v tomto místě, byl by velmi pravděpodobně zadržen. 

   Přitom všem co se tento den odehrálo, jediná hlídka nalevo byla na noc vyslána na Javor, což bylo stanoviště asi tisíc metrů od styku s rotou Mlýnce a žádné jiné stanoviště na levé straně obsazeno nebylo, viz mapka. Nalevo tak vznikl minimálně tři kilometry široký nestřežený prostor. Toho dne krátce před polednem, kdy k průniku jednoho ze dvou narušitelů zátarasem na Frantolech došlo, byl proud vypnutý, bylo pěkné slunečné počasí a bylo sucho. Za takových podmínek se zátaras i při zapnutém proudu vesměs nijak neprojevoval. Jen v době kdy bylo vlhko a v místech, kde se vodičů dotýkala tráva, zátaras za tmy světélkoval. 

   Tím je možné vysvětlit, že narušitel ve chvíli kdy se pokusil o přelezení zátarasu večer, byl přesvědčen, že v zátarasu žádný proud není, jako tam skutečně nebyl v dopoledních hodinách. Navíc, když po něm nebylo zahájeno pátrání hned po jeho prvním nezdařeném pokusu, mohl nabýt dojmu, že o něm dosud nikdo neví. Přitom o pohybu dvou podezřelých osob v obci Loučovice, přišlo hlášení na rotu hned v ranních hodinách. Jeho další pokus překonat DZ před devatenáctou hodinou, poblíž stanoviště Papst, svědčí o tom, jak situaci vyhodnotil, když nezvážil případná rizika, která by ho mohla zaskočit. Zřejmě uvažoval podle logiky, pokud o jeho pobytu v zakázaném pásmu by bylo něco známo, bylo by jistě zahájeno pátrání. Patrně nepočítal s možností, že i když jsme o jeho pobytu v pásmu věděli, pátrací akce zahájena nebyla. V době před polednem šlo o dvě osoby a prokazatelně se podařilo projít přes DZ jen jedné. 

   Asi v osmnáct hodin třicet pět minut, se vydala hlídka ze stanoviště Javor prověřovat zkrat na čtvrtém úseku signalizace, který způsobil narušitel při překonávání signální stěny. V osmnáct hodin čtyřicet osm minut, čekání na osudný krok narušitele, definitivně přetnul zvuk zvonku, který signalizoval zkrat na vysokém napětí. Vzápětí spadly znovu klapky na čtvrtém úseku signalizace, kdy během pádu ze zátarasu narušitel rukama zkratoval signální stěnu. Tolik tedy k popisu tehdejší situace. K článku přikládám mapku s vyznačeným průběhem DZ, stanovišti, místem proryvu před polednem na Frantolech, pátrací akci při okraji lesa a nezdařeném pokusu ve večerních hodinách, poblíž stanoviště Papst.

   Uzavírám tímto, mám odůvodněnou pochybnost, že byla spolehlivě prokázána totožnost usmrceného. Po nahlédnutí do seznamu jsem v jeho případě žádnou změnu nezaznamenal. Nasvědčuje tomu zejména fakt, že v seznamu usmrcených na hranicích nebylo doposud zapsáno správné jméno muže a nebyl upřesněn ani jeho věk. 

   Už z tohoto důvodu, si myslím, že člověk jménem František Zeman, na seznam usmrcených na hranicích nepatří a to nejen proto, ale též, že mám důvodnou pochybnost o jeho pobytu v místě, kde k události došlo.

   Zastávám názor, že všechny události z hranic za působnosti PS, mají být přezkoumány, věrohodně popsány a zveřejněny. Pravdivým popisem toho, co se na hranicích skutečně odehrávalo, ubylo by prostoru pro účelové šíření různých legend a dohadů o Pohraniční stráži, která bezesporu i přes nevoli některých lidí, byla na svém místě.

(c) AUTOR ČLÁNKU: E.Zelený 

Publikováno bez jakýchkoliv úprav textu, v původní podobě.

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TÉMA EZOH? Klikněte si na odkazy. 

*1>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras.

*2>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras II. 

*3>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras III. 

*4>  EZOH - Na vlastní oči. 

STŘÍPKY VZPOMÍNEK ZE STÁTNÍ HRANICE ČSSR

Tento článek, směs různých událostí, jenž se odehrály na československé hranici, si dovoluji věnovat své půvabné kamarádce Hance J.z Brna, jenž se o tématiku PS OSH zajímá a která mě nedávno k sepsání podobného textu inspirovala. Takže jsem nakonec (dnes) překonal svoji "májovou lenost", zasedl k notebooku a zadatloval do klávesnice. 

 Všichni z nás, co sloužili v uniformě Pohraniční stráže ČSSR, ať už přímo na čáře, nebo u týlových jednotek PS na praporech, brigádách a záložně-výcvikových jednotek mají své vzpomínky na roky v zeleném a vybaví si historky napínavé, veselé, ale bohužel i smutné. Někdo jich zažil více, někdo méně, tak to v životě chodí. 

Velmi, velmi mě mrzí, že jsem si v dobách, kdy jsem nosil uniformu PS a později Pohraniční policie (1981-1992), nevedl deník. Protože, stačilo by se pak podívat na jeho stránky a oživit si vzpomínky. To bych pak sypal příběhy jeden za druhým. Takto ale musím spoléhat na občasné prozření, oživení vzpomínky díky diskuzi na facebookových skupinách s tématikou PS OSH, nebo na volání paní Můzy ve formě představitelky hezčí poloviny lidstva z jihu Moravy :-) 

Ale přejděme přímo k věci.

Ilustrační dobové foto: hranice Rakousko - ČSSR

LÁSKA NA STÁTNÍ HRANICI.

První příběh, ačkoliv zní bizarně a téměř neuvěřitelně, se opravdu odehrál na československo - rakouské hranici, snad někdy v 80.létech (podle jiných zdrojů na konci 70.let). Tahle story je tak trochu nemravná a trochu romantická, to ovšem záleží na vkusu toho kterého čtenáře či čtenářky. 

    U jisté pohraniční roty, jenž měla svoji dislokaci na hranici s Rakouskem, se nějakým záhadným způsobem, vyvinul vztah a to doslova "instantní" mezi československým pohraničníkem a mladou Rakušankou, bydlící ve statku umístěném poblíž státní hranice. 

    Jednoho letního dne, byl na rotě pohraniční poplach a vojáci určení do tzv.Skupiny překrytí (SkP), jeli zajišťovat, překrýt, pomyslnou čáru mezi signální stěnou ("dráty") a státní hranicí. 
    
    Jak už to tak bývá, akce se protáhla na mnoho hodin, pohraničníci z SkP si užívali sladkého nic nedělání za hezkého letního dne, na dohled hraničních mezníků. Pro jednoho z vojáků to ale nudná rutinní služby nebyla. 

   Všichni víme,že "kam čert nemůže, tam nastrčí ženu". Zde mladou rakouskou dívku, jenž šla snad obhlédnout rodinné polnosti či shrabané kupky po proběhlé senoseči. A tady došlo k setkání obou aktérů našeho příběhu. Slovo dalo slovo (uměl snad pohraničník německy, nebo dívka česky?), případně úsměvy a posunky se dá také komunikovat. Jisté je, že mladá dvojice v sobě nalezla zalíbení, byl krásný den, hormony pracovaly a tak se v kupce sena odehrálo několik erotických souznění, jenž se později pro mladého pohraničníka a jeho náhodnou známost z Osterreichu stalo osudnými. 

   Krátký milostný vztah ve finále ukončil povel z radiostanice, jenž hlásil skončení pohraniční akce a zanedlouho i příjezd vojenské Pragovky V3S, jenž stahovala pohraničníky rozmístěné na čáře skupiny překrytí zpět na rotu. Tím by to celé i mohlo skončit. Ale neskončilo. 

   Dívka totiž zanedlouho zjistila, že je těhotná a to právě s oním čs.pohraničníkem. Jo, jo, to je raz dva, letní den, hormony, ovulace, touha po orgasmu a mládenec v uniformě snadno k mání. 
   

Ilustrační dobové foto: hranice Rakousko - ČSSR

   Ovšem, kde otce svého budoucího dítěte hledat, když si vizitky nevyměnili a šohaj je kdesi za železnou oponou, navíc jako strážce hranice mezi východním a západním blokem.  Slečna si ovšem pamatovala číslo vyražené na samopalu Sa-vz.58. Což je docela úsměvný fakt. 

    Rodina oné dívky se tedy obrátila na místně příslušnou pohraniční služebnu Gendarmerie a nastala čilá komunikace mezi rakouskými a československými státními orgány. 

    Díky číslu služební zbraně, nemusely bystré oka z Vojenské kontrarozvědky (VKR) dlouho pátrat. Každý voják měl přidělenou svoji zbraň po celou dobu vojny a vše bylo přísně, opravdu přísně evidováno. Důstojníci z kontrarozvědky si pro nic netušícího smilníka přijeli na rotu a odvezli si ho na brigádu, kde začalo převeliké vyšetřování. Bohužel, nemám přesnější informace co a jak se přesně dělo. Ale, kdo byl někdy vyšetřován VKR (ano i já jsem měl tu zkušenost, ale za daleko menší prohřešek, kdy jsem byl na výslechu u VKR, jenž tehdy vedl kpt.Jan Š.ve své kanceláři na prPS v Aši-Krásné), má určitou představu. 

    Většina z vás si asi představuje, že nebohý smilník v uniformě PS byl ve finále zastřelen za úsvitu, kdesi u kasárenské zdi, za víření bubnů brigádní kapely. Nestalo se tak. Vyfasoval 21 dní vězení v místní vojenské base a samozřejmě se službou na státní hranici byl ámen. Byl převelen do týlu. 

Ani tohle ještě není úplný konec. 
Po skončení vojenské základní služby se onen čacký vojín oženil s Rakušankou jenž přivedl onoho letního dne do požehnaného stavu a dokonce se mu podařilo legálně se vystěhovat do Rakouska, kde žil se svojí manželkou a její rodinnou na výše uvedeném statku. 

Vojáci z pohraniční roty jej občas na státní hranici potkávali, když tam prováděl zemědělské práce a on na ně vždy vesele volal: "podívejte se kluci, jak jsem se prošukal do Rakouska". 

Teď asi mnohý ze čtenářů bručí o "pohraničářské latině". 
Dovolte, abych tedy uvedl, odkud jsem čerpal zdroje k tomuto textu.

Poprvé jsem tuhle story slyšel někdy v roce 1986 či 1987, kdy jsme, jako velitelé čet měli na praporu PS v Aši - Kelleru jakési školení a v hodině s nějakým kontrášem, nebo zpravodajcem, nám přednášející důstojník tohle vyprávěl, jako tzv historku k lepšímu.   

Podruhé jsem na ni kdysi, před pár lety, narazil v diskuzním fóru na webu VOJENSKO CZ , kde se o případu vesele diskutovalo přímo na stránce věnované pohraniční rotě, kde se událost stala. Bohužel si nepamatuji která to byla rota, nebo brigáda PS (Znojemská?). A není v mých silách se prokousávat gigabajty dat na tomhle, jinak skvělém, vojenském webu. 

Proto prosím čtenáře, zejména bývalé pohraničníky, jenž vědí o tomhle případu více, maji info: kde, kdo, co, nechť se ozvou do rubriky KOMENTÁŘE dolů pod článek, nebo ať napíší mail na moji adresu pohranicnik@gmail.com  Anonymitu samozřejmě, jako vždy, zaručuji, co se do redakce weblogu Pohraničník dostane, to tam i zůstane. 


A nyní ještě druhá, ale už kratší stórka. 

PŘÍBĚH ZVĚDAVÉHO ROTNÉHO.

Pokud mě paměť neklame, tento poněkud humorný příběh se odehrál někdy v druhé polovině 80.let na některé z pohraničních rot domažlické bPS.

   Hlavním hrdinou je důstojník (správně má být praporčík, ale zde je slovo důstojník myšleno jako voják z povolání) v hodnosti rotného. Rotný, to je takové důstojnické embryo. Na výložkách jedna malá stříbrná hvězdička, která žaluje celému světu, že její nositel je mlaďoch a zelenáč, který ještě ani neabsolvoval praporčickou školu PS v Holešově, jejíž absolventi byli vyřazování v hodnosti rotmistra (tzv. pošťáci). 

   S hodností rotného většinou startovali svoji kariéru bývalí vojáci základní služby, kteří to tzv "podepsali", uzavřeli s Federálním ministerstvem vnitra kontrakt, že se stanou vojáky z povolání buď u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, nebo u Hradní stráže. 

   I na mé domovské rotě v Trojmezí jsme měli jednoho takového roťáka, původně to byl kuchař, poté, co podepsal kontrakt, dostal hodnost rotného a byl zařazen na funkci technika roty, do doby, než měl být odeslán do vojenské školy v Holešově. Ale, to odbočuji. 

   Onen rotný z našeho příběhu sloužil tak, jako ostatní důstojníci, služby DDR (dozorčí důstojník roty), prověrkové hlídky, aktivizace služebních psů i demarkace státní hranice. 

   Právě při "oficírpatrole" - demarkaci státní hranice, kdy se přímo na čáře kontroluje stav hraničních mezníků, vyznačení průběhu státní hranice (ony bílé tyče s červeným pruhem nahoře) se náš rotný vyznamenal a užil si svých "15 minutes of Fame" :-)  

   Náš rotný bloumal po státní hranici, v doprovodu jiného pohraničníka základní služby a tu zjistil, že se na druhé straně západoněmecko-československé hranice pohybuje početná skupina patrolujících vojáků US.ARMY.

   Ti, kdož sloužili na hranici mezi Československem a Spolkovou republikou Německo vědí, že to byl docela běžný jev. Američtí vojáci hlídkovali na západoněmecké straně hranice docela často, ať už s pozemními jednotkami, nebo prováděli patrolaci ze vzduchu, s vojenskými vrtulníky. Pravdou ovšem je a to musím poznamenat, že jsem nikdy nezaznamenal reciproční patrolaci hlídek Sovětské armády ze Střední skupiny vojsk v Československu, jak na pozemní hranici, tak ani ve vzduchu. 

   Nebojácný rotný zbystřil pozornost a probudil se v něm duch legendárního velitele Václava Kota z Krále Šumavy Patrně pocítil potřebu zjistit, s jakými úmysly se Yankees potulují kolem československé hranice. Za tímto účelem se rozhodl nerespektovat "dýnstreglamá" a jiné vojenské předpisy a nařízení a i přes nesouhlas doprovázejícího pohraničníka základní služby, překročil státní hranici do západního Německa, aby se pod rouškou stromů a keřů přiblížil k vojákům US.ARMY a vyzvěděl jejich úmysly. 

Ilustrační foto k článku.

   Bohužel, rotný nebyl ani velitel Kot, ani Chuck Norris a jeho přesun nebyl tak úplně nenápadný. Jeden z amerických vojáků si rotného na území NSR všimnul, také ho obešel a to lépe a nepozorovaně. Vzal našeho nebojácného rotného do zajetí zcela nepředpisovým způsobem a to tak, že ho klepnul zezadu po hlavě, není mě známo zda služební zbraní, nebo klackem. A bylo vymalováno. 

   Jakmile to spatřil doprovázející voják, jenž rotného jistil z československého území, vzal nohy na ramena a pelášil zpět na pohraniční rotu, aby se stal poslem špatných zpráv :-) 

   Další osudy rotného, zajatého vojáky US.ARMY byl zhruba následující: 
Ještě na místě byl vzkříšen a ošetřen, naštěstí se nic opravdu vážného nestalo, úder nebyl tak silný a navíc brigadýrka na hlavě roťákově zapůsobila jako ochranná přilba. 
Podle předpisů musela americká hlídka předat zadrženého narušitele státní hranice západoněmeckým policistům, v tomto případě BGS (Bundesgrenzschutz).Ti převezli zadrženého rotného nejdříve k lékaři a potom na služebnu k výslechu. 

   Je jisté, že i československé státní orgány rozjely mašinérii v tomto případě obvyklou. Jednání hraničních zmocněnců, apel na západoněmecké Ministerstvo vnitra, aby byl důstojník československé Pohraniční stráže, jenž omylem zabloudil na území NSR, okamžitě vydán zpět do ČSSR. A tak dále, a tak dál. 
Samozřejmě, na domovskou rotu našeho rotného začal nájezd VKR, Zpravodajské služby, vyšetřovatele domažlické bPS a také obávaný příjezd inkvizitorů z HS PS OSH v Praze. Počítám, že velitel roty i politruk uvažovali o tom, že se zastřelí ve své kanceláři, protože čestná smrt prachem a olovem jevila se jim dozajista jako nejlepší možnost, jak uniknout ze spárů vojenské inkvizice. 

   Všechny vyšetřovatele, kontráše, zpravodajce a další účastněné nejvíce děsila možnost, že by se rotný rozhodl zůstat na Západě. Znáte to:  večerní interview rotného na tv ARD/ZDF, článek ve Sternu, propagandistické využití na RFE Svobodná Evropa. To znamená: nasraný ministr vnitra, federální i republikový, naléhavý dotaz dr.Gustáva Husáka z Pražského hradu, což věstí odvolávání z funkcí, předčasné penzionování a ostuda od Berlína (Ost) až po Bukurešť. Zapeklitá situce. 

Naštěstí vše v dobré se obrátilo.

   Rotný nejevil chuť zůstat na Západě, kde prý v potocích teče polévka Knorr a každý jezdí v Mercedesu. Naopak, projevil zájem vrátit se ze své německé anabáze zpět do Československa, v čemž mu nikdo ze západoněmecké strany nebránil. 
A tak druhý den k večeru, byl rotný předán zpět do ČSSR, na hraničním přechodu Folmava. 

   Z policejního vozidla BGS se vybatolil růžolící rotný, ne nepodobný dobrému vojákovi Švejkovi, obtížen dvěma velkými igelitkami s logem západoněmeckých obchodních řetězců. Němečtí policisté, snad aby rotný nevzpomínal na zajetí ve zlém a jako omluvu za klepnutí po hlavě, vzali roťáka na nákupy do nejbližšího obchodního centra, kde si mohl na účet západoněmeckého protivníka, nakoupit vše,po čemž jeho srdce toužilo. Výběr tam měli dozajista větší než v Tuzexu.

Československé orgány si "zajatce" převzaly a tím příběh končí. 
Co s ním bylo dále, nevím. Ale osobně to vidím na propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání. Pro obě strany to bylo "win - win" řešení. Rotný se dobrovolně vrátil, připad byl uzavřen jako omyl při ztrátě orientace v lesním porostu na společné státní hranici, vyšetřování skončilo, zapomeňte.

A moje zdroje k tomuto příběhu? 
O tomhle incidentu jsem slyšel vyprávět, když jsem jednou byl vyslán na aktiv do Chebu, místo našeho politruka (ZVP). Rok už nevím, ale všichni se o tom bavili, taková věc se rychle šíří "tamtamem" celé sestavě Pohraniční stráže. Důstojník, který to vyprávěl, zdůrazňoval ty nabouchané nákupní tašky, které rotný obdržel na závěr svého pobytu ve Spolkové republice a my jsme diskutovali o tom, zda si "souvenir" z Reichu mohl nechat. Snad proto mě tento příběh utkvěl v paměti. 

   Opět prosím, pokud je mezi čtenáři pamětník této události, nebo o ní má více informací z doslechu, nechť se ozve do Komentářů pod článkem, nebo mě napíše mail. Děkuji. 

ZAUJALO VÁS TOHLE TÉMA? Klikněte si pro další příběhy: 

** Poprava u železné opony. 

** Mimořádná událost .