2. ledna 2022

INTERVIEW S POHRANIČNÍKEM

V roce 1945 v Evropě stále zuřila válka mezi nacistickým Německem na straně jedné a tehdejšími spojenci, zejména pak Sovětským svazem, Velkou Británií a Spojenými státy na straně druhé. Když se v únoru téhož roku setkali vůdci spojenců v sovětské Jaltě, aby probrali poválečné uspořádání Evropy, ministr propagandy nacistického Německa Joseph Goebbels prohlásil, že pokud by Německo mělo válku prohrát, Evropa bude rozdělena Želenou oponou nejméně do konce století. Rychle však dodal, že Německo ovšem válku neprohraje. Leč stalo se.


Záhy po skončení 2. světové války se z bývalých spojenců stali nepřátelé. Evropa byla rozdělena na dva bloky, východní a západní. V tom východním uplatňoval svůj vliv Sovětský svaz, v tom západním Spojené státy. Československo se ocitlo ve východním bloku. Studená válka mohla začít.


V roce 1951 byla založena Pohraniční stráž, která zajišťovala uzavřenost hranic se Západem. Až do roku 1990 tak byly hranice Československa se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem střežené vojsky Pohraniční stráže.


O Pohraniční stráži a Železné oponě toho bylo již mnoho napsáno a řečeno. Jak to ale na ostře sledovaných hranicích skutečně chodilo? Na to se teď mám možnost zeptat muže, který na ní v 80. letech sloužil. A nejen jako voják, ale dokonce jako voják z povolání a důstojník.


Zdeňku, kdy a kde jsi sloužil?


Začnu asi od vojenské školy.


V září 1981 jsem nastoupil ke studiu na Střední odborné škole Pohraniční škole a Vojsk ministerstva vnitra ve městě Holešov. Studium a vojenský výcvik trval čtyři roky.


Po ukončení studia jsem v hodnosti rotmistra (dvě malé stříbrné hvězdy na zelených výložkách) nastoupil do výkonu služby jako velitel čety k pohraniční jednotce Trojmezí (1. rPS), která organizačně patřila pod 5. brigádu Pohraniční stráže Cheb (5. bPS), která se také označovala jako PS útvar 8842, což bylo specifické vojenské označení, podobně jako u jednotek Československé lidové armády (ČSLA).


Na státní hranici se Spolkovou republikou Německo jsem sloužil v letech 1985-1991, poté jsem v rámci transformace jednotek PS na profesionální Federální pohraniční policii v roce 1991 odešel sloužit blíže svého domova, konkrétně na hranici s Polskem, kterou jsem vykonával v lokalitě Vávrovice (Opava) až do zániku Československa a jeho rozdělení na dva samostatné státy, Česko a Slovensko.


Proč jsi se rozhodl vstoupit do Pohraniční stráže?


To je dobrá otázka :-)


Velkou roli, jako u každého mladíka, v tom hrála touha po dobrodružství.


V tehdejším socialistickém Československu byly velmi populární filmy o službě pohraničníků na západní hranici země. Mohu jmenovat třeba filmy jako byly: Král Šumavy, Černý vlk, Boty plné vody, nebo Vstup zakázán. Těch filmů bylo natočeno relativně hodně a já jsem je doslova miloval. Tohle zřejmě při mém rozhodování hrálo zásadní roli.

Jak probíhalo tvé přijetí k Pohraniční stráži?


V mém případě o mém přijetí k Pohraniční stráži rozhodovalo několik faktorů.


Musel jsem mít čistý kádrový posudek, což v ČSSR znamenalo, že nikdo z rodiny, nebo z příbuzných nesměl žít na Západě, nebo, nedej Bože třeba v „říši zla“ USA :-) Taktéž nikdo z blízké rodiny nesměl být odsouzen za úmyslný trestný čin politického nebo i kriminálního charakteru. Pokud bych tyto podmínky nesplňoval, nemělo by smysl se k Pohraniční stráži vůbec hlásit.


Dále jsem musel projít opravdu důkladnou zdravotní prohlídkou. Protože jsem z Ostravy, na prohlídku a psychologické testy jsem odcestoval do Vojenské nemocnice Olomouc. Byla to záležitost na celý den, únavná a nepříjemná.


Nakonec jsem musel absolvovat přijímací řízení, které proběhlo v areálu Vysoké školy SNB Holešov (SNB, tedy Sbor národní bezpečnosti se tehdy nazývala tehdejší policie v ČSSR). To se skládalo z opravdu důsledných fyzických testů, běh, šplh na laně a podobně, a také písemných testů z všeobecných znalostí, matematiky a mám dojem, že i ruského jazyka (který se v té době na školách povinně vyučoval).


Vše jsem úspěšně absolvoval a jednoho dne mně přišel domů dopis z Federálního ministerstva vnitra v Praze, kde jsem byl informován o přijetí a byly zde i pokyny o tom, kdy a kde mám nastoupit ke studiu na vojenské škole.


Jakým jsi prošel výcvikem? Byl těžký?


Musím přiznat, že i když jsem byl v roce 1981 mladý a štíhlý, výcvik jsem vnímal celé ty čtyři roky jako hodně náročný.


Na prvním místě byla fyzická příprava. Tolik kilometrů, kolik jsem na vojenské škole naběhal, jsem nikdy předtím a už nikdy potom nezažil. Tenkrát se na vojenské škole říkalo: Pohraničník buď běhá, nebo se zakopává :-) Ano, polní lopatky jsem si také užil do sytosti.


Důraz se také kladl na pohraniční přípravu, kde jsme se učili vyhodnocovat stopy v terénu, pohybovat se v hraničním pásmu, učili jsme se teorii a předpisy.


Velmi často jsme měli cvičné střelby, zejména ze samopalu Sa vz. 58, kulometu UK vz. 59, samozřejmě i z malorážky, později i ze samopalu vz. 61 (Škorpion), který byl určen jako osobní zbraň pro důstojníky Pohraniční stráže.

Vojenská škola SOŠ PS a VMV rok 1984


Také jsme si zastříleli z „pancéřové pěsti“ RPG-7 a RPG-75 a házeli jsme ruční granáty.


Jakou školu jsi pak absolvoval? Bylo to náročné studium?


Vzdělávání probíhalo i v teoretických předmětech.


Podobně jako na civilních školách jsme měli matematiku, fyziku, chemii, literaturu, ruský jazyk, československé právo a k tomu jsme se učili německy nebo anglicky. Já jsem si vybral němčinu.


Z odborných předmětů jsem měl nejraději Zpravodajskou přípravu, kterou tehdy učil nějaký plukovník Klika, důstojník Zpravodajské služby, starý praktik, který působil i v zahraničí, například v Libanonu. Vyprávěl nám úžasné historky. Tam jsme byli seznamováni s informacemi o policejních a celních jednotkách na druhé straně hranice, v Rakousku a západním Německu a také o jednotkách U.S. ARMY dislokovaných ve Spolkové republice Německo.


Další studium, dvouletou Důstojnickou školu jsem pak absolvoval dálkově, už během služby na pohraniční jednotce v Trojmezí.

Vojenská škola SOŠ PS a VMV rok 1984  


Měl jsi jako voják z povolání možnost si místo své služby vybrat?


Teoreticky ano :-)


Mohli jsme si ke konci studia vybrat dva, možná tři vojenské útvary, kde bychom chtěli nastoupit. Já napsal bPS Znojmo (jižní Morava) a bPS Cheb (západní Čechy). Zařadili mě, jak už víš, do Chebu.


Jak vypadala tvá první služba?


To už si úplně přesně nepamatuji.


Vím jen, že než jsem mohl jít sám do terénu, musel mě náš Velitel roty (VR) provést terénem, který patřil do působnosti naší pohraniční roty a o pár dní později mě politický důstojník, tzv. Politruk (ZVP, tedy zástupce velitele pro věci politické) provedl přímo po státní hranici se západní části Německa (BRD). Mimochodem, naše jednotka, 1. rPS, střežila i část hranice s východní částí Německa (DDR) v oblasti obcí Pabstleithen a Posseck.


Zpočátku mě v terénu doprovázel některý ze zkušených pohraničníků základní služby, a asi za měsíc už jsem chodil sám. Zabloudit na Západ jsem nemohl, před státní hranicí byla instalována signální stěna (železná opona), kterou nešlo přehlédnout :-)


Jakou jste měli výstroj a výzbroj?


Jako důstojník jsem chodil do výkonu služby vyzbrojen samopalem vz. 61, ráže 7,65 mm, což byly vlastně pistolové náboje, ve zbrani zasunutý malý zásobník na 10 ks munice a s sebou ještě v pouzdře dva velké zásobníky na 2x20 kusů munice. Dále jsem měl s sebou radiostanici Tesla, typ PR-21 nebo později velmi kvalitní vojenskou radiostanici RF-10, výkon cca 1 W, fungovaly na krátkovlnném pásmu 40 MHz.


Dále jsem sebou měl policejní pouta RALK-69, obvazový balíček, v noci svítilnu. Pro připojení na linkovou telefonní síť jsem s sebou měl mikrotelefon, tzv. pojítko. V terénu a u signální stěny byly skryté konektory, kde jsem mohl mikrotelefon připojit a okamžitě se spojit s dozorčím důstojníkem na pohraniční jednotce.


Vojáci základní služby na tom byli stejně, jenom jako zbraň nosili do služby samopal vz. 58, ráže 7,62 mm, se sklopnou pažbou. Musím říct, že tahle československá verze sovětského samopalu AK-47 byla skvělá, opravdu velmi, velmi spolehlivá zbraň. Nepamatuji, že by někdy, třeba na střelnici, selhala. I její údržba byla jednoduchá. Dokonalý výrobek!


Jaké bylo ubytování?


Ubytování bylo různé, podle toho, zda objekt pohraniční roty byla stará budova, která už toho hodně zažila, nebo nový objekt, typ, který se začal postupně stavět v 80. létech. Tomuto typu ubytovacího objektu se mezi vojáky, důstojníky, ale i civilisty říkalo horský hotel.


Komfortní ubytování po cca 8 vojácích na pokoji, vytápění ústředním topením, tělocvična, kulturní místnost s televizí, místnost s kulečníkem, knihovna, moderní kuchyň, prostorná jídelna. Takhle přesně vypadala moje domovská jednotka 1. rPS v roce 1985.


Jaká byla strava?


Ve výcvikových objektech, či kasárnách brigád PS, kde byly stovky vojáků byla strava i kultura stolování spíše průměrná. Těžko se vaří strava pro stovky (u jednotek ČSLA i tisíce) vojáků v mnohdy složitých podmínkách starých budov.


Podobné to bylo i v objektu kasáren vojenské školy ve městě Holešov.


Tam sice byl objekt kuchyně i jídelny moderní, prostorný, vybudovaný v roce 1982, ale platí, co jsem napsal. Připravit teplou stravu 3x denně pro stovky lidí není úplně jednoduché. Ale vzpomínám i na velmi chutná a mezi vojáky a studenty vojenské školy oblíbená jídla, jako byl třeba vídeňský řízek, smažený sýr, maďarský guláš, pečené kuře nebo rozličná česká a slovenská jídla z národní kuchyně.


Stalo se někdy, že se jídlo moc nepovedlo, tak jsme si dali dvě porce polévky a chleba, nebo si zašli koupit něco do kantýny ARMA. To se ale naštěstí nestávalo často.


Ovšem, na pohraničních jednotkách, dislokovaných přímo na státní hranici, to byl zcela jiný level. Bylo nás tam cca 50 pohraničníků a v malém počtu se kuchařům hned vařilo jinak. Lépe, radostněji a chutněji. Jako od maminky :-) Mnoho vojáků se tak vrátilo do civilu o pár kilo navíc těžších. Já sám se během služby výrazně spravil, tedy, ehm, s váhou jsem šel nahoru. Dobré stravě prostě neodoláš.


Můžeš nám přiblížit, jak vypadala tvá denní či noční služba?


Jako velitel čety jsem se především věnoval školení a výcviku pohraničníků, které probíhalo 3x týdně: úterý, středa, čtvrtek, na pohraniční rotě byly tři čety.


Co se služby týká, jako voják z povolání jsem byl často zařazen jako Dozorčí důstojník roty. Což byla 24hodinová služba, která začínala v sedm hodin ráno. Dozorčí důstojník řídil ochranu státní hranice, posílal hlídky do terénu, přijímal hlášení pohraničníků, kteří se vrátili ze služby, udržoval rádiové a telefonické spojení s hlídkami a velitelstvím, organizoval činnost při Pohraničním poplachu, pokud došlo k pokusu o narušení státní hranice nebo při nějakém pohraničním incidentu nebo mimořádné události v Hraničním pásmu. Někdy to byl adrenalin, jindy zase klid a pohoda.


Jako důstojník jsem chodil, zejména v noci, na kontrolu hlídek v terénu a na stanovištích, jako velitel čety jsem společně s kynologem prováděl aktivizaci služebních psů.


Oblíbená činnost, aspoň u mě, bylo provádění tzv. demarkace státní hranice, kdy jsem společně s jiným důstojníkem či vojákem základní služby vykonával přímo na státní hranici kontrolu hraničních mezníků (hraničních kamenů), prováděl pozorování území protivníka, což byla příležitost, potkat se německými policisty BGS, BGP, celníky ZOLL a také s patrolujícími vojáky U.S. ARMY, k čemuž docházelo hlavně u hraničního mezníku HM 1/1, kde se stýkala státní hranice ČSSR, BRD a DDR. Takových setkání jsem prožil desítky, ne-li stovky.


Se západoněmeckými policisty jsme občas prohodili pár slov, ne o službě, ale o životě, o kvalitě piva, o filmech v TV (aktivně jsem sledoval německé TV stanice ARD, ZDF a BR), o počasí a tak. Zde se mně znalost němčiny velmi hodila.


S vojáky U.S. ARMY jsme se na sebe většinou usmáli, zamávali si, nebo po vojensku zasalutovali, ale nikdy jsme spolu na státní hranici nehovořili. 

Podle předpisů bylo i nám, vojákům Pohraniční stráže, přísně zakázáno vést hovory přes státní hranici. Ale znáte to. Jsme Češi a víme, že zákony a nařízení jsou od toho, aby se porušovaly :-)


Jaké byly platové podmínky příslušníků Pohraniční stráže? Mužstva, poddůstojníků, rotmistrů a důstojníků? Měli jste oproti civilům nějaké jiné výhody? Např. více dovolené?


Mnozí lidé v bývalém Československu a možná i dnes si myslí, že platy důstojníků byly závratné. Bohužel, nebyla to vůbec pravda.


Jako rotmistr, velitel čety, jsem měl první výplatu 2.650 Kčs, to bylo včetně všech příplatků, které jsem měl, neboť jsem sloužil v prvním sledu, přímo na čáře.


Pro srovnání. V té době, rok 1985 stál československý automobil Škoda-120 cca 40.000 Kčs, pivo desítka cca 2 Kč, rohlík 0,20 Kč, konzerva fazolí s párkem 4,70 Kč, láhev sovětské vodky Stolichnaya 85 Kčs, kubánský bílý rum Havana Club 120 Kč a černobílý přenosný TV přijímač Tesla Merkur 3.700 Kčs. Z toho se dá snad něco odvodit, je to srovnání pro ty, kteří už reálný socialismus v ČSSR nezažili.


Pravdou ovšem je, že náklady na bydlení jako nájmy byly tehdy nízké, stejně jako ceny elektrické energie, plynu a vody. To byly zanedbatelné položky v rozpočtu.


Co se dovolené týká, byli jsme na tom úplně stejně jako běžný civilista. Žádné bonusy, žádná dovolená navíc.


Vojáci základní služby měli nárok na 10 dní dovolené každý rok.


Mohly u PS sloužit i ženy?


Ano, mohly. Ovšem ne u pohraniční jednotky na státní hranici.


Ženy v uniformě PS bylo možné potkat na velitelství od úrovně brigády PS nebo na Vojenské škole (VŠ SNB 3. fakulta OH) nebo na hraničních přechodech (OPK) a letištích, kde vykonávaly agendu spojenou s kontrolou cestovních dokladů a víz.


Jaká byla organizační struktura PS?


Takže, od nejnižšího článku po nejvyšší.


Rota Pohraniční stráže (rPS), prapor (prPS), brigáda (bPS) a nejvýše byla Hlavní správa PS a OSH v Praze (HS PS OSH). Vše bylo zařazeno pod resort Federálního ministerstva vnitra (FMV).

Dobové foto z objektu 1.rPS Trojmezí (80.léta).


Jaké psy jste ve službě používali? Rasa, věk a odkud jste je získávali? Jak probíhal výcvik nového služebního psa? Jak probíhalo převzetí psa novým psovodem? Jak si pes na nového psovoda zvykal? A jak se vůbec pohraničník stal psovodem?


Já zažil jen německé ovčáky, v žargonu jsme jim říkali vlčáci.


U nás na rotě jsme měli feny, sousední roty měly psy.


Výcvik služebních psů i psovodů probíhal ve specializovaném útvaru PS ve městě Libějovice, bohužel o tamní služební kynologii toho moc nevím.


V podmínkách naší pohraniční jednotky vždy přebíral služebního psa nový psovod od toho starého, který měl jít do civilu. Postupně si na sebe nový psovod a pes zvykali, při výcviku, krmení psa a podobně.


Pohraničník se stal psovodem jednoduše. Dostal to rozkazem :-)


Jak byly hranice technicky zabezpečené? Myslím v době tvé služby.


Pokud by někdo postupoval z vnitrozemí ke státní hranici, nejdříve by narazil na varovné cedule s nápisem: Pozor! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení. Něco jako cedule: Military Area na Západě.


Uvnitř hraničního pásma pak byly různé technické nástrahy. Například nízko u země natažený drát, který, pokud o něj někdo zavadil, aktivoval světlici, která vystřelila do vzduchu. Po tomto signálu se do místa vyslala vozidlem UAZ 469 poplachová hlídka se služebním psem, aby provedla kontrolu místa.


Pak už byla jen linie Ženijně-technického zabezpečení (ŽTZ). Což byl kontrolní pás, zoraná půda kvůli stopám, signální stěna ve tvaru T, tvořená dřevěnými kůly a ostnatým drátem pod napětím 12 V nebo 24 V, kdy při pokusu o překonání signální stěny způsobilo sepnutí vodičů ostnatého drátu zkrat, který vyvolal u Dozorčího signálního přístroje (DSP) poplach: blikání červené diody, akustický signál a označené číslo narušeného úseku.


Ihned se vyhlásil Pohraniční poplach, na místo narušení se poslala vozidlem Poplachová hlídka se psem, dále tzv. Skupina překrytí, což bylo cca 10-12 pohraničníků v transportním náklaďáku Praga V3S, odjela za signální stěnu a mezi narušeným úsekem a státní hranicí rozvinula jakousi rojnici s cílem zabránit narušiteli dostat se před státní hranici.


A dále, Pátrací skupina se služebním psem prováděla průzkum na linii Hraničního pásma, pro případ, že by se narušitel nebo část narušitelů rozmyslela a vracela se zpět do týlu ve snaze opustit lokalitu, kde probíhal Pohraniční poplach.


Většinou byl narušitel zadržen, mnohdy však při troše štěstí prošel do západního Německa či do Rakouska.

Mapa střeženého úseku 1.rPS Trojmezí. 



Jaká byla spolupráce PS s místním obyvatelstvem?


To bylo různé. Jak kde, jak kdy.


Třeba ve složitých klimatických podmínkách horské oblasti Šumava měli k sobě pohraničníci a místní obyvatelé blízko, tam byly vztahy dobré, lidé si navzájem pomáhali a například při zimních kalamitách byli pohraničníci se svojí technikou první pomocí, pokud bylo třeba řešit nějaký problém, od zásobování přes lékařskou pomoc či cokoliv podobného.


Jinde to mohlo, a i bylo horší. Mnohdy záleželo na samotném veliteli pohraniční jednotky. Když to byl rozumný chlap, který dovedl tolerovat třeba houbaře, jež občas vešli do Hraničního pásma nebo přimhouřil oko nad podobnými aktivitami v úseku pohraniční roty, občas s místními v hospodě vypil pár piv a zaplatil nějakou tu rundu, tak vztahy byly dobré. Horší to bylo, když velitel byl nějaký samolibý idiot a podle toho se k lidem v okolí choval. Zkrátka a dobře, bylo to vždy o lidech. Poznal jsem dobré i špatné velitele.

Jak jste vycházeli s příslušníky ozbrojených sil na západní straně hranice, tedy např. s vojáky Armády Spojených států či se „západoněmeckými“ vojáky či policisty? Měli jste vůbec nějaké kontakty?


Jak už jsem psal. Se západoněmeckými policisty jsme občas na hranici prohodili pár slov na různá témata, ovšem nikdy se neprobírala služba či politika. Zde se mně znalost němčiny velmi, velmi hodila.


A opět opakuji, s americkými vojáky jsme se na sebe navzájem usmáli, zamávali si, nebo po vojensku zasalutovali, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Jednak zde byla oboustranná jazyková bariéra, jednak měli američtí vojáci zákaz hovorů s československými pohraničníky.

Konkrétně já jsem nikdy nepovažoval americké vojáky na státní hranici za nepřítele. Pro mě to byl protivník, to ano, ale nikoliv nepřítel. Necítil jsem vůči Američanům žádnou nenávist. Klidně si umím představit, že bych s nimi zašel do hospody na pivo.


Většina z těch, které jsem na hranici potkal, byli mladí kluci jako já. Osud je zavedl do služby v Evropě a oni si plnili své povinnosti, neboť svět byl rozdělený Studenou válkou.

Tak jako byli vojáci U.S. ARMY v Německu, tak zase byli sovětští vojáci Střední skupiny vojsk v Československu.

Chci věřit, že američtí vojáci to cítili stejně.


Měl jsi během své služby nějaké problémy? S podřízenými či s nadřízenými? Nebo snad s Vojenskou kontrarozvědkou?


Aj jaj :-)


Byl jsem mladý důstojník, bujný a s malým respektem k přísné vojenské disciplíně, předpisům a nařízením. Mnohým velitelům jsem způsobil nejednu vrásku či šedivý vlas.


Vyprávění o tom, jaké průšvihy jsem spáchal, by bylo velmi, velmi dlouhé. Ale všechny jsou popsány v mých vzpomínkách na weblogu Pohraničník bloguje (Pohranicnik blogspot com).


Ano, i pár výslechů v kancelářích Vojenské kontrarozvědky jsem zažil. Nikoliv snad kvůli politice či nějaké ideodiverzi, ale kvůli mým disciplinárním pokleskům a nerespektováním autorit.


Sám se divím, že mě za trest nepropustili ze služby. Ale přeci jen, už byla druhá polovina 80. let, éra Michaila Gorbačeva, ze Sovětského svazu přicházely mnohé změny a tak nade mnou velitelé a ani VKR nelámali hůl.


Je pravda, že všichni důstojníci PS byli členy tehdejší vládnoucí Komunistické strany Československa?


To je také jeden z velmi rozšířených omylů, že co pohraničník, to komunista.


Nebyla to pravda. Členem tehdejší Komunistické strany (KSČ) musel z titulu své funkce být jen velitel roty a jeho Zástupce pro věci politické (ZVP-politruk). Bavíme se o pohraniční jednotce přímo na hranici.


Do komunistické strany v té době (80. létech) vstupovali většinou ti, kdo chtěli dělat u Pohraniční stráže kariéru. Těch opravdu přesvědčených komunistů podle mě v 80. létech moc nebylo, čímž neříkám, že nebyli žádní. Našli se i pitomci, kteří vstoupili do komunistické strany ještě v listopadu 1989 :-)


Je pravda, že jste měli příkaz na narušitele střílet? Tedy na osoby, které se snažily hranicemi proniknout?


Ano, to je pravda.


Podle tehdy platných zákonů bylo pohraniční hlídce nařízeno, pokud narušitel vniknul do střeženého pásma s úmyslem násilně překonat státní hranici, použít zbraň.


Nejdříve se ale musela dát výzva hlasem, poté varovný výstřel, a nakonec se měla vést palba s cílem zastavit narušitele.


Vím, je to velmi kontroverzní záležitost. Děkuji Bohu, že já sám jsem nikdy střelnou zbraň použít nemusel.


Samozřejmě, že v případě, pokud byla pohraniční hlídka napadena ozbrojeným narušitelem (a takové případy se také stávaly), bylo možné použít zbraň hlídce ihned, bez varování, ale to je logické.


Sloužil jsi tedy na tzv. Trojmezí, tedy na území, kde se stýkaly hranice východního a západního Německa a Československa. Byly nějaké rozdíly mezi ochranou hranice na vaší straně a na té „východoněmecké?“ Např. technické zabezpečení hranic. Jaké byly vaše vztahy s kolegy z NDR?


Ano, je to tak. S tehdejší Německou demokratickou republikou (DDR) jsme také měli společnou hranici, a to od hraničního mezníku 13/9 po HM 1/1, kde se v rámci trojstátí stýkala hranice ČSSR, DDR a BRD.


Na hranici mezi ČSSR a DDR, v linii oněch hraničních mezníků, byl jen prostý kovový plot, bez technického zajištění. Tento plot se táhnul také od HM 13/9 směrem k městu Hranice v Čechách jakoby k HM12, ale končil po cca 100 metrech a dále už nebylo nic, jen hraniční mezníky. Pro lepší orientaci, plot končil v místě, kde je obec Pabstleithen (Vogtland).


Hranice DDR-BRD byla opravdu velmi přísně a tvrdě střežena. Překonat ji bylo v podstatě nemožné, technicky i logisticky byla prostě dokonalá, jak na hranici v Berlíně, tak i na čáře DDR-BRD. Proto také mnozí občané DDR utíkali na Západ přes Československo, Maďarsko či Bulharsko, kde se dalo při troše štěstí a odvahy projít.


Vztahy s kolegy od Pohraničních vojsk GT DDR byly skvělé, vlastně kamarádské.


V rámci součinnostních dohovorů mezi PS a GT DDR jsem se nejednou zhulákali jako Rudí námořníci, to víš, vojáci, to dá rozum :-) Sešli jsme se buď u nich v Gasthausu nebo u nás v Trojmezí v pohostinství U Cinka (nejzápadněji položená hospoda v Československu).


Mimochodem, jednou jsme s východoněmeckými pohraničníky měli poradu.


Já jsem tlumočil a když byla řeč o západoněmecké Bundesgrenzschutz (Spolková ochrana hranic), použil jsem výraz „Ihre Kollegen“ (vaši kolegové). Velitel pohraničníků GT DDR se ihned ohradil, že to nejsou žádní kolegové, ale „Klassenfeind“ (třídní nepřítel).


Pak jsme ale po poradě vypili pár láhví vodky a mnoho chebského piva a ten samý velitel v rauši vyřvával: „Die Mauer muss weg!“ (Berlínská zeď musí pryč). Inu, byla to dynamická doba, tahle 80. léta.

Velitelský sbor 1.rPS Trojmezí - 80.léta.


Zdeňku, sám jsem v roce 1984 z ČSSR emigroval do Rakouska. Přes Jugoslávii. Co by mě čekalo, pokud bych však zvolil přejít hranice v místě tvé služby a byl bych zadržen?


Pokud bys nekladl ozbrojený odpor a na výzvu hlídky by ses vzdal, celkem nic by se ti nestalo. Prohledali by tě, nasadili pouta a odvezli na rotu PS. Zde by s tebou velitel provedl krátký výslech. Potom by si tě zřejmě přebrala VKR, a ta by tě, opět po výslechu, předala orgánům činným v trestním řízení, což znamená, že by si tě pak převzala SNB (tehdejší policie) a šel bys do Cely předběžného zadržení, CPZ.


Pokud by na tebe prokurátor uvalil vazbu, šel bys do vazby, kde bys byl až do soudu. Kdyby ne, pustili by tě z CPZ a šel bys domů čekat na soudní přelíčení na svobodě.


V roce 1984 bys, pokud by nebyly žádné přitěžující okolnosti (recidivista) mohl vyfasovat jen podmíněný trest. Záleželo by hodně na tvém obhájci, a i na rozpoložení soudce.


V Rakousku jsem potkal dva pohraničníky, kteří ze služby zběhli. Jak složité bylo ze služby u PS zběhnout na Západ? Pamatuješ nějaké takové případy?


Pro pohraničníka bylo velmi snadné utéct na Západ, pokud tedy sloužil na státní hranici. Opravdu jednoduchá záležitost.


U nás v Trojmezí pamatuji jeden případ. Na stanovišti Bunkr 2, naproti HM4, nedaleko německé obce Fassmansreuth sloužili dva pohraničníci. Jeden z nich, nováček, na druhého vojáka namířil samopal, odzbrojil ho, přinutil otevřít průchod v signální stěně a pod zbraní ho dovedl až na území Německa. Tam ho propustil, s tím, že pokud chce, ať zběhne s ním, nebo ať se vrátí. Voják psovod se vrátil a ten druhý pokračoval po silnici do Německa, kde se později vzdal hlídce BGS.


Samozřejmě, při otevření průchodu a signalizaci byl na rotě Pohraniční poplach, ale než dorazila Poplachová hlídka na místo, bylo po všem, neboť od stanoviště to bylo do BRD jen pár stovek metrů. Poplachová hlídka už potkala jen vracejícího se rukojmího.


Ten psovod byl asi týden mimo pohraniční jednotku, zažil výslechy u VKR atd., ale pak se vrátil zpět a sloužil v Trojmezí dál.


Pokud se někomu podařilo se přes hranici dostat na Západ, jaké to mělo následky pro pohraničníky, a hlavně pro jejich velitele? Stalo se u vás něco takového?


No jéje :-) Když někdo utekl přes čáru na Západ, označovalo se to jako Proryv, my jsme tomu v žargonu říkali: Díra.


Pokud ten proryv dopustila pohraniční hlídka špatným výkonem služby, mohlo za to být 21 dní vězení v posádkové věznici nebo i prokurátor, a pak vojenské vězení Sabinov.


Samozřejmě, že velitel roty, politruk, dostali tzv. Pojeb. Byli seřvání od velitele praporu, velitele brigády a případně i od inkvizitorů z HS PS OSH Praha.


Pokud měla pohraniční rota titul Vzorná rota, byl jí odebrán.


A další půlrok byla nešťastná pohraniční jednotka zvýšeným cílem kontrol z praporu PS a brigády PS, takže furt samé pojeby důstojníků, vojáků základní služby a žádný klid na práci.


V roce 1989 se v Československu změnil režim. Co se dělo v místě tvé služby? Jak jsi ty změny tehdy vnímal?


Po listopadu 1989 vypukla u vyšších velitelů panika, typu: Co s námi bude?


My mladí jsme z nich měli legraci a mnohým to přáli (vím, není to hezké).


Byly mnohé zmatky, šířily se různé fámy atd. Já jsem se v roce 1990 pak těšil, že se konečně budu moci podívat na Západ, což se mně také splnilo a já se pak podíval do bavorského města Selb, s úžasnými 40,- DM v kapse. Ale bylo to krásné.


Změny jsem tedy přivítal, těšil jsem se ze svobody slova, svobody cestováni a budoucnost jsem viděl v růžových barvách.


Že to ve finále dopadlo jinak a svět je dnes, podle mě, mnohem horší místo pro život než v roce 1989, je už jiná kapitola.


Co jsi dělal po zrušení Pohraniční stráže?


Po zrušení Pohraniční stráže jsem sloužil ještě v letech 1991-1992 na československo-polské hranici na služebně ve Vávrovicích poblíž slezského města Opava.


31.12.1992, při zániku Československa, jsem odešel do civilu.


Teď jsem už jen poručík v záloze :-)


Zdeňku, moc dík za rozhovor!



 (c) 

Rozhovor vedl: Mirek Katzl 

Odpovídal: Zdeněk - blogující pohraničník 

Korektury: Hana Jirků

18. prosince 2021

TADY JSTE SKONČIL - PŘÍBĚH Z DRUHÉ STRANY

    Články s tématikou Vojenské kontrarozvědky či Zpravodajské služby na weblogu Pohraničník měli a stále mají vysokou sledovanost a patří mezi nejčtenější a to nejen v Česku a Slovensku, ale i v zahraničí. Proto jsem požádal svého kamaráda, bývalého vojáka US.ARMY (80.léta) , Mirka Katzla, aby pro weblog sepsal další ze svých vzpomínek, právě s tímto tématem.

Mirek je rovněž autorem knihy JAK SE NESTÁT AMERIČANEM, kterážto by měla vyjít v březnu 2022, v českém jazyce. Jímá mě předtucha, že to nebude jediná kniha, kterou Mirek Katzl napíše. Čtenáři weblogu naleznou ukázky z knihy zde: https://jaksenestatamericanem.com 




    Všichni víme, tedy aspoň ti, kdož byli na vojně v dobách ČSSR, že Vojenská kontrarozvědka (VKR) byly poměrně obávaná složka a každý, kdo měl dost rozumu, snažil se vyhnout jakémukoliv setkání s "kontráši". Většině vojáků se to povedlo, některým ne, včetně mojí osoby, páč jak čtenáři vědí, byl jsem nevycválaný důstojník, který soustavně narušoval rozličné nařízení,předpisy a jiné dienstreglamá, což znamenalo, že jsem párkrát u výslechu na VKR byl :-) 

Ale dosti řečí, přesuňme se do roku 1988, na základnu US.ARMY.

* * * *


Vojenská základna Fort Lewis, stát Washington, březen 1988 - duben 1989



Když jsem se hlásil v polní nemocnici na základně Fort Lewis bylo ráno, ale klidně mohla být noc. Byla tma a padal ledový déšť. Byl jsem ve státě Washington na severozápadě Spojených států. Ve slunné Georgii jsem si na takové počasí odvykl.

Fort Lewis jsem si vybral. Práce v nemocnici na základně Fort Stewart se mi sice líbila, ale chtěl jsem zase vidět své české a slovenské přátele v Seattlu. Základna Fort Lewis se nachází přibližně sedmdesát kilometrů na jih od města Seattle.

Voják, který slouží v U.S. Army si někdy může vyměnit místo služby s jiným vojákem jinde. Musí ale sloužit nejméně jeden rok na stejném místě, musí mu do konce vojenské služby zbývat nejméně jeden další rok a k výměně musí svolit velitelé obou vojáků. Stěhování si pak voják zaplatí sám.

Výměnou místa služby jsem si moc nepomohl. Služba na základně Fort Lewis mě nebavila. V nemocnici Winn Hospital v Georgii jsem dělal něco, co mělo smysl, což se o práci v 47th CSH říct nedalo. Často jsme rozebrávali a sestavovali stany polní nemocnice, opravovali náklaďáky, které se pak prodaly do nějaké země třetího světa, nebo jsme mrzli v lesích, kde jsme hráli zraněné. Snad to mělo alespoň nějaký smysl pro armádu, a tak jsem to snášel.

Jednu věc jsem ale snášel jen těžce, a to když jsme lopatami házeli do zvláštního odpadu léky a zdravotní potřeby v milionových hodnotách.

„Proč se zbavujeme zásob, které nejsou prošlé a jsou ještě v dobrém stavu?“ jednou jsem se zeptal svého nadřízeného seržanta.

„Protože když se jich nezbavíme, tak příští rok dostaneme o to míň,“ vysvětlil.

„Tak proč je radši nedáme někomu, kdo je potřebuje?“

„Takhle armáda nefunguje,“ uzavřel seržant diskusi.

Totéž se dělo s municí. Kdykoliv se nějaká bojová jednotka na základně Fort Lewis chtěla zbavit přebytečné munice, hodila ji na nás zdravotníky. Díky tomu jsme na základně vystříleli snad více nábojů než průměrná jednotka ruské pěchoty.

Povýšení mě na základně Fort Lewis také nečekalo. Na základně Fort Stewart v Georgii jsem byl během jednoho a půl roku povýšen již třikrát a dosáhl hodnosti E-4 specialista. Ta mi zůstala až do konce vojenské služby. Další hodnost byla již seržant, a ta vyžadovala americké občanství, které jsem neměl. Tehdy bylo možné si o americké občanství zažádat až po třech letech aktivní vojenské služby a celé řízení mnohdy trvalo rok nebo i déle.

V roce 2021 si voják cizího původu mohl žádat o americké občanství již po 180 dnech činné služby v době vojenského konfliktu nebo po jednom roce činné služby v době míru. Ne tak v roce 1988.


*


„Jistě si na nás pamatujete?“ zeptal se mě jeden ze dvou mužů v obleku. Vojenská rozvědka.

„Jak bych mohl zapomenout?“ řekl jsem.

„Ano, je to zase takové milé setkání, že?“ řekl důstojník rozvědky se škodolibým úsměvem. „Snad jste si nemyslel, že se nás zbavíte?“

„Ani v nejmenším,“ zalhal jsem. „Co pro vás pánové mohu udělat tentokrát?“

„Možná byste nám mohl odpovědět ještě na několik otázek. Jestli vás to ovšem nebude příliš obtěžovat,“ řekl rozvědčík.

Jako bych měl na výběr.

Několik otázek zabralo týdny. Práci v rozvědce mi již nenabízeli, při výsleších padaly jen výhrůžky.

„V Americe jste skončil!“ křičel na mě jeden z vyšetřovatelů. „I kdybyste se z tohohle dostal, budete mít štěstí, když najdete práci někde sekat trávu. O to se postaráme.“

„Klidně budu sekat trávu,“ řekl jsem. „Je to práce na čerstvém vzduchu. Docela by se mi to i líbilo.“

„Co bude teď se vám ale líbit nebude,“ řekl druhý vyšetřovatel.

„To mě chcete mučit?“ zeptal jsem se.

Mohli by mě mučit? Pokud ano, tak bych se samozřejmě doznal třeba i k tomu, že jsem zavraždil vlastní babičku. Pokud je účelem mučení vynucení doznání, pak tyto metody výslechu fungují spolehlivě. Pokud je ale účelem mučení zjistit pravdu, pak je to složitější.

Americké právo stejně jako právo většiny zemí mučení jako způsob výslechu zakazuje.

Několik let poté se provalilo, že američtí vojenští vyšetřovatelé mučili vězně v zahraničí. Neříkali tomu mučení, ale „zdůrazněné“ či „vylepšené“ metody výslechu. Gestapo by jistě takové metody výslechu za vylepšené považovalo a asi by i navíc zbledlo závistí.

„Ne, mučit vás nebudeme,“ odpověděl na mou otázku jeden z vyšetřovatelů. „Bude to ještě horší.“

Co by mohlo být horší než mučení?

„Pošleme vás zpátky do Československa,“ řekl a sledoval mou reakci.

Ano, tak to by bolelo. V Československu bych šel rovnou sedět za opuštění republiky, službu v cizí armádě a kdoví za co ještě.

Pokud si ale americká rozvědka skutečně myslela, že jsem příslušník KGB, proč by mě posílala zpátky do Československa?

Takže si nejspíš nemysleli vůbec nic a jen to na mě zkoušeli. Kdyby mě ale poslali zpátky do ČSSR, zbavili by se tak jednoho problému.

Musím jít za velitelem. Možná zase pomůže armáda.


*


Naším velitelem byla vlastně velitelka. Kapitánka Allenová byl první žena, kterou jsem v této funkci v armádě potkal. Mé strasti trpělivě vyslechla.

„Tohle je vážné,“ řekla. „Musíte se hned poradit s vojenským právníkem. Teď zavolám na JAG a sjednám vám návštěvu.“

„Děkuji, madam.“ Jestliže jsme důstojníkům říkali „sir,“ tedy pane, pak důstojnice jsme oslovovali „ma‘am,“ což byla zkratka z „madam,“ tedy paní.

JAG (Judge Advocate General’s Corps) je sbor vojenských právníků, kteří působí jako obhájci nebo žalobci při vojenském trestním řízení, ale také poskytují právní poradenství vojákům ve věcech, jakými jsou rozvody, výživné, dluhy, daně a v mnohých dalších právních problémech. Vše bezplatně.

Příslušníci JAG jsou absolventi civilních právnických fakult, kteří musí prodělat šestitýdenní důstojnický kurz a jedenáctitýdenní kurz vojenského práva. V armádě pak nastupují v hodnosti kapitána.

Brzy se ukázalo, že bezplatná právní pomoc byla snad tou největší výhodou, kterou mně kdy armáda poskytla.


*


„Tohle došlo příliš daleko,“ řekl kapitán French, právník JAG. „Ti hoši z rozvědky si rádi hrají na špióny, ale mohou tak zničit život nevinnému člověku. Doporučuji vám, abyste se s nimi od této chvíle odmítl bavit. Souhlasíte?“

„Ano, pane.“

„Dobře, hned zavolám pár lidem a čekám vás tu zítra v 08:00,“ řekl. „A když už jsme u telefonů, pak je dobré vědět, že hovory na všech telefonech jsou odposlouchávány,“ dodal.

Vida, americká vláda také špehuje své vlastní občany. A to bylo v roce 1989, kdy málokdo používal počítače a internet byl ještě v plenkách. O možnostech špehování lidí, které tyto technologie přinesly později, si tehdy mohly zpravodajské služby a tajné policie nechat jen zdát.


*


Dorazil jsem do kanceláře JAG přesně v osm ráno. Nebyl jsem tam sám. Kromě kapitána Frenche jsem tam potkal také dva „známé“ z vojenské rozvědky.

„Specialista Katzl se rozhodl již dále nevypovídat,“ sdělil rozvědčíkům kapitán French.

„Ovšem, chápeme,“ odvětil jeden z rozvědčíků.

K mému překvapení mi pak rozvědčík poděkoval za mou dosavadní spolupráci a potřásl mi pravicí.

To bylo všechno? To jsem si mohl všechny ty potíže ušetřit od samého začátku? Kdybych šel za vojenským advokátem?

„Posaďte se,“ vyzval mě kapitán French poté, co rozvědka opustila kancelář. „Včera jsem hovořil se svým otce, který je generálem ve Virginii. Jelikož oba máme nejvyšší stupeň bezpečnostní způsobilosti, mohli jsme váš případ probrat. Můj otec se zná s náčelníkem vojenské rozvědky ve Virginii, a tak se s ním setkal a řekl mu, co si o tomhle všem myslí. Takže ti pánové, kteří zrovna odešli si pak také vyslechli něco nepěkného.“

„Velmi děkuji, pane,“ řekl jsem. „Co bude dál?“

„Tímto by to mělo skončit. Můžete se vrátit do služby. Pokud ve věci nastane nějaký nový vývoj, budu vás hned informovat.“

Nemohl jsem kapitánovi JAG dost poděkovat. Zřejmě mi zachránil svobodu. A možná i život.


*


Takže jsem byl opět svobodný. Na kariéru v armádě nebo ve státní službě jsem ovšem mohl zapomenout. Jednou podezřelý, vždy podezřelý.

Do té doby jsem si pohrával s myšlenkou stát se důstojníkem. Takové nápady byly ale od samého začátku pošetilé. Byl jsem z Československa, ze země, která byla spojencem Sovětského svazu a Sovětský svaz byl hlavním nepřítelem a soupeřem Spojených států v soutěži o vládu světa a jedinou zemí, ze které měli Američané opravdu strach.

Mít i jen vzdálené příbuzné ve východní Evropě mohlo být v Americe nebezpečné pro kariéru, zvláště pokud člověk pracoval ve státní službě nebo sloužil u ozbrojených sil. Znal jsem jednoho seržanta, který se oženil s ženou ze západního Německa. Protože dotyčná měla vzdálené příbuzné ve východním Německu, seržant se stal „bezpečnostním rizikem“ a armáda mu zarazila postup. Raději z armády odešel sám. V roce 1989 byla Studená válka téměř u konce, ale i tak stále ovlivňovala mnohé životy.

Zapomeň na kariéru a buď rád, že jsi živý a volný.



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s podobnou tématikou.

** ZS a VKR při ochraně státních hranic ČSSR 

** VKR u Pohraniční stráže a US.ARMY 

** Vojákem na druhé straně hranice

15. října 2021

Na granicy dwóch światów .

    Neboť weblog Pohraničník je čtený nejen v České republice, či na Slovensku, ale i ve Spolkové republice Německo, ve Spojených státech amerických, Rusku, Ukrajině a také v Polsku, rozhodl jsem se, ve spolupráci s panem Vladislavem Lojkem, bývalým pohraničníkem z rPS Tokániště, publikovat článek v polském jazyce. Ostatně, článek v angličtině , nebo ruštině už na webu Pohraničník je. 

    Předpokládám, že publikací tohoto článku s tématikou československé PS OSH udělám radost polským čtenářům, bývalým vojákům a důstojníkům WOP - Wojska ochrony pogranicza i současným policistům od Straž graniczna. Tentokrát nebudou muset číst texty přes Google Translator.




  Wielu z nas już prawie zapomniało o żelaznej kurtynie. W przeszłości dla jednych była barierą przed globalizacyjnymi banksterami, którzy od dawna realizowali NWO, dla innych była to skuteczna obrona przed napływem agentów imperialistycznych, a jeszcze inni byli święcie przekonani, że ucieczka kilku śmiałków przez zieloną granicę, zrujnuje państwa Układu Warszawskiego. Prawda była jednak nieco inna i całkiem prosta. W Teheranie, Jałcie i Poczdamie zachodni politycy bez skrupułów oddali Czechosłowację i inne państwa słowiańskie pod kuratelę Stalina (ciekawa jest w tym kontekście sprawa Polski, która będąc po stronie zwycięzców, została przez koalicjantów ogołocona o ponad 75.000 km i wcale się o te tereny nie upomina, tak jak np. robi to Japonia). Wcześniej bez jakichkolwiek wyrzutów sumienia zachodni politycy podle zdradzili Czechosłowację na konferencji monachijskiej w 1938r.. Należy też pamiętać, że to głównie niemiecki kapitał pomógł sfinansować poprzez szwajcarskie banki rewolucję bolszewicką w 1917r. w Rosji, a kiedy Werhmacht, a później Armia Radziecka w 1939r. zaatakowały Polskę, to obiecywana odsiecz brytyjsko-francuska okazała się urojeniem i zwykłą bujdą propagandową. 

   Nadrzędnym celem II wojny światowej było zdobycie dostępu do surowców syberyjskich, podporządkowanie narodów słowiańskich oraz wymordowanie europejskiej biedoty żydowskiej. Wojna skończyła się na szczęście inaczej niż zaplanowali ją niemieccy narodowi socjaliści w owocnej współpracy ze światową finanserią i kompleksami zbrojeniowymi, bo to one wygrywają i zarabiają na każdej wojnie – pokazuje nam to modelowy przykład senatora Prescotta Busha - dziadka prezydenta USA powiązanego z firmą Consolidated Silesian Steel Corporation, która wykorzystywała pracę więźniów oświęcimskich. Hitler nigdy nie rozpętałby wojny, gdyby nie miał gigantycznego wsparcia finansowego karteli zbrojeniowych, naftowych i bankierów żydowskich z Wall Street. Finansowe tło ostatniej zawieruchy wojennej pomaga zrozumieć, dlaczego Jan Karski nie miał żadnych szans kiedy naiwnie wierzył, że opowiadając Rooseveltovi o obozie oświęcimskim, pomoże zmienić los mordowanych żydów. Podział świata przez dyktatora Stalina i dwóch przytakujących mu prezydentów poskutkował właśnie żelazną kurtyną, która nie była żadną niespodzianką, lecz odgórnie narzuconą i dokładnie przemyślaną sprawą. Dzisiaj wszystko wskazuje na to, że państwa EU pod wpływem niekontrolowanej migracji, będą zmuszone do uszczelnienia zewnętrznych granic. W tym miejscu należy wspomnieć, że prawie cały świat uznaje za normalne przekraczanie granicy państwowej wyłącznie na przejściach granicznych a nie o zmroku w ciemnym lesie lub na gumowych łódkach na morzu. Należy sobie jednak zdać sprawę z faktu, że jakiekolwiek płoty, mury czy bariery zawsze dzielą obustronnie. Taka jest bowiem ich rola, bez względu na to, czy są na granicy koreańskiej, izraelskiej czy też amerykańskiej. Granice zawsze wytyczano po to, żeby dzielić.



System wojskowej ochrony czechosłowackiej granicy z Austrią i RFN w 70-latach. 



 Polska i Czechosłowacja były pseudobratnimi krajami, ponieważ wbrew temu, że chodziło o kraje słowiańskie, potrafiły sobie od czasu do czasu wbić przysłowiowy nóż w plecy. Służba w wojsku z poboru była kiedyś obowiązkowa i była kwestią honoru oraz spełnienia ustawowego obowiązku wobec ojczyzny. Odmienne położenie geopolityczne skutkowało tym, że system ochrony granic w tych krajach zdecydowanie się różnił. Czechosłowacja graniczyła wprost z dwoma państwami kapitalistycznymi i dlatego na granicy z nimi wprowadziła wojskowy system ochrony i zabezpieczenia (od 1951r. w odpowiedzi na wzmożony napływ agentów obcych służb wywiadowczych oraz liczne ucieczki przeciwników władzy ludowej, włączono prąd 2000-6000 V do nowo wybudowanych zasieków z drutu kolczastego). W 50-latach ten Elektryczny System Ochrony Granic (tzw. EZOH) miał roczny pobór mocy 500 000 kWh, co stanowiło 18% całkowitego rocznego zużycia energii elektrycznej przez ówczesną czechosłowacką Straż Graniczną. Można powiedzieć, że od słowackiej Bratysławy po czeski Aš zamknięto granice niemal hermetycznie. Celowo wyludniono i wyburzono wiele wiosek, które znalazły się w poszerzonym paśmie granicznym. Teren przygraniczny przekazano później na długie lata pod „opiekę” specjalnym formacjom zbrojnym (dziś wielu ekologów uważa, że na terenach przygranicznych właśnie dlatego przyroda pozostała w stanie prawie nienaruszonym...)

Czechosłowacja była krajem, w którym od dawna żyło obok siebie wiele narodowości. Oprócz zdecydowanej większości Czechów i Słowaków, służyli w wojsku czechosłowackim także nieliczni Romowie, Węgrzy z południowej i Rusini oraz Łemkowie ze wschodniej Słowacji, oraz garstka Polaków z Zaolzia. „Pohraniční stráž” (czechosłowacka Straż Graniczna) była specjalną formacją zbrojną, która podlegała w latach 1972 – 1989 pod Ministerstwo Spraw Wewnętrznych, a nie czeskie MON jak pozostałe jednostki Czechosłowackiej Armii Ludowej. 



   Nieliczni wiedzą, że czechosłowaccy żołnierze z poboru mogli w wojsku podpisywać tekst przysięgi również w języku ojczystym (zatem w jednostkach były wydruki po polsku, słowacku, węgiersku, ukraińsku oraz w języku romani). Pierwsze miesiące służby w kompaniach poborowych były porównywalne we wszystkich krajach Układu Warszawskiego. Służba bezpośrednio na granicy była już nieco bardziej specyficzna. Kiedy kogoś szukała czeska Milicja Obywatelska (Veřejná bezpečnost), to służba trwała nawet ponad 12 godzin dziennie. A szukali kogoś na okrągło - to pospolitych kryminalistów, a to znowu dezerterów Armii Radzieckiej lub Niemców z NRD czy też Polaków, którzy przez terytorium Czechosłowacji próbowali przedrzeć się na Zachód. 

   Obywatele NRD raczej nie ryzykowali przekraczania zielonej granicy z RFN z uwagi na liczne pola minowe oraz zainstalowane automatyczne bezobsługowe systemy środków ogniowych (cekaemy bezobsługowe). Fakt codziennego uzbrojenia w ostrą amunicję przez zwykłych pograniczników z poboru, stawiał bardzo wysokie wymogi na ich psychikę. Należy pamiętać, że młodzi pogranicznicy byli poddawani tradycyjnej wojskowej „fali” i dlatego starsi zawsze pamiętali w służbie o tym, żeby mieć w polu widzenia nie tylko obserwowany teren, ale również młodych pograniczników z ostrą amunicją (pomijanie tych niepisanych zasad, przypłaciło wielu pograniczników własnym życiem...)

   Większość kompanii czechosłowackiej Straży Granicznej pilnowała odcinków o długości od 10 do 25 km. Na całej granicy z Austrią i RFN było ponad 120 takich kompanii. Liczyły 68 lub 82 a wyjątkowo nawet 91 pograniczników oraz kilkanaście psów (w każdej jednostce był obowiązkowo pies tropowiec, który bez trudu rozpracowywał ślady sprzed 5 godzin). Granicy na Dunaju pilnowała "Dunajská pohraniční stráž” (Straż Graniczna na Dunaju), a więc Czechosłowacja nie mająca bezpośredniego dostępu do morza, miała swoją doskonale działającą "flotylle rzeczną".




Płot z drutu kolczastego pod prądem

Większość jednostek Straży Granicznej znajdowała się w lasach, jednak były one również w miastach (podzielonych granicą jak np. České Velenice). Na całej granicy z państwami kapitalistycznymi były potrójne bariery z drutu kolczastego. Pierwszą od strony granicy był zasiek z 3 zwojów drutu kolczastego poukładanych jeden na drugim (miejscami był to stary i nie używany już płot sygnalizacyjny z dodatkowym zwojem drutu kolczastego – jego jedynym zadaniem było utrudnienie ucieczki, jednak należy pamiętać, że również pogranicznicy musieli w trakcie pościgu sforsować tę przeszkodę...). Drugim (środkowym) była wysoka na 2,5 metra ściana sygnalizacyjna (płot sygnalizacyjny), z drutu kolczastego w kształcie litery T lub Y, o napięciu sygnalizacyjnym 12 V (od 1951r. do 1965r. napięcie w niej wynosiło nawet 6000 V).




Trzeci zwykły płot zatrzymywał zwierzynę, żeby nie wpadała na ścianę sygnalizacyjną. Wzdłuż płotu sygnalizacyjnego znajdował się zaorany i bronowany pas o szerokości 3-4 m, na którym można było dobrze rozróżnić ślady uciekinierów od śladów zwierzyny leśnej.




    Wzajemne odległości tych przeszkód były różne na każdym odcinku granicy i do tego jeszcze nie biegły wprost, ale niekiedy skręcały dla zmylenia pod różnym kątem. Budowano je możliwie jak najdalej od linii demarkacyjnej, żeby zwiększyć szansę schwytania uciekinierów (żywych lub martwych), bo jak pograniczników dowódcy kiedyś uczyli: „najlepszy uciekinier, to martwy uciekinier!

  Koło miasta Jindřichův Hradec miało kiedyś miejsce bardzo interesujące zdarzenie. Zdezorientowana rodzina Niemców z NRD, pomyliła w lesie kierunek i po ponownym sforsowaniu zasieków kolczastych wpadła do tzw. "piketu" (małego murowanego domku posterunkowego). Myśląc, że są już na terenie Austrii, uciekinierzy poprosili w języku niemieckim czeskich pograniczników o azyl polityczny :-)

     Nietuzinkowym okazał się finał całej sprawy - najpierw pogranicznicy otrzymali jako wyróżnienie za schwytanie uciekinierów 2-dniowy urlop nagrodowy a po powrocie z urlopu zostali wszyscy aresztowani, ponieważ w trakcie przesłuchiwań niedoszłych uciekinierów stwierdzono, że na posterunku nikt z pograniczników nie pełnił warty i wszyscy spali a niemiecka rodzina obudziła ich myśląc, że udało im się dotrzeć do wymarzonej Austrii. Niemcy z NRD wraz z pechowymi pogranicznikami spędzili później kilka lat w więzieniu. 




   Podczas burzy, kiedy piorun mógł uderzyć w płot sygnalizacyjny, zawsze wyłączano prąd i przeprowadzano tzw. "zakrycie granicy" - co w praktyce oznaczało, że pogranicznicy stali cały czas wzdłuż wyłączonego odcinka płotu sygnalizacyjnego (dokładnie tak, jak dziś polska Straż Graniczna stoi na granicy koło miejscowości Usnarz Górny – tylko odstępy między pogranicznikami były na maksymalną widoczność a obserwowany był teren wewnątrz kraju). 

   Stano tak nawet całymi dniami czy nocami bez zmiany, bo nie miał nas nikt zmienić (wikt rozwoził wtedy patrol alarmowo-interwencyjny, który jedyny pozostał w budynku kompanii) aż burze się skończyły (na południu Czech burze trwały niekiedy z godzinnymi przerwami nawet dobę lub dłużej). W budynku kompanii Straży Granicznej była centrala, gdzie dyżurny pogranicznik pełnił służbę przy urządzeniu do odbierania krótkich spięć, dzięki któremu natychmiast wiedział, na jakim odcinku ktoś próbuje przedrzeć się przez ścianę sygnalizacyjną (wtedy rzecz jasna nie dysponowano żadnymi systemami kamerowymi na granicy). 



   Łączność z kompanią utrzymywali pogranicznicy za pomocą radiostacji. Jednak najpopularniejszym środkiem łączności były mikrotelefony (tzw. „pojítka“). Pogranicznicy nosili je na pasku a w pilnowanym leśnym sektorze granicy były porozmieszczane gniazdka na drzewach. Po włożeniu wtyczki mikrotelefonu do gniazdka, natychmiast uzyskiwało się połączenie z kompanią. W razie krótkiego spięcia na płocie sygnalizacyjnym, oficer dyżurny wysyłał do danego sektora pograniczników z najbliższych patroli stacjonarnych lub też mobilny patrol alarmowo-interwencyjny z kompanii (kierowca terenówki UAZ + przewodnik psa). Dokładnie sprawdzano przyczynę krótkiego spięcia. W większości wypadków powodem był zając, sarna lub dzik (te ostatnie potrafiły bez trudu kompletnie zlikwidować kilkadziesiąt metrów płotu sygnalizacyjnego). Jeżeli jednak pies złapał trop ludzi, to wtedy rozpoczynał się pościg na śmierć i życie. Albo uciekinierom udało się zbiec (od czasu do czasu), albo zostali schwytani i skończyli w więzieniu (najczęściej), lub też zostali zastrzeleni (sporadycznie ale jednak się zdarzało).

   Niektóre statystyki podają, że w latach 1948-1989 zginęło na granicy czechosłowackiej od 280 do 288 uciekinierów (w zależności od źródła) z tego 31 Polaków. 145 osób to ofiary pograniczników, 100 osób zabił prąd do 1965r., 11 osób utonęło, 16 osób popełniło samobójstwo z obawy przed zatrzymaniem i aresztowaniem, 5 osób poniosło śmierć podczas próby taranowania przeszkód przy użyciu pojazdów, 2 osoby zabiły miny a 1 osobę zagryzł pies służbowy. Śmierć poniosło również 653 pograniczników, z tego 10 zabili uciekinierzy. Większość ofiar popełniła samobójstwo lub zmarła przy różnego rodzaju wypadkach.

Imienne wykazy niektórych zabitych uciekinierów można znaleźć tutaj:

http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/usmrceni-hranice/sesit13.pdf

Psy służbowe były nieodzowną częścią Straży Granicznej

W trudno dostępnych odcinkach granicy czechosłowackiej używano samodzielnie atakujących psów "SUP" (samostatně útočící pes). Psy atakowały w ogrodzonym sektorze lasu, lub w pasie między płotem i ścianą sygnalizacyjną z drutu kolczastego, który był szeroki 5-6 metrów. Psy były zazwyczaj dwa (ale atakowały też w pojedynkę lub wyjątkowo była to sfora kilku psów). Przed wypuszczeniem były trzymane w specjalnym 2-drzwiowym kojcu.




    Psy były ćwiczone tak, że po krótkim spięciu otwierał dyżurny zdalnie z jednostki Straży Granicznej drzwiczki kojca w określonym kierunku (lub też otwierały się automatycznie) i psy biegły wzdłuż ściany sygnalizacyjnej aż do końca sektora. Jeżeli wywęszyły trop osoby próbującej nielegalnie przekroczyć granicę, to pędziły jej śladem i szybko ją dopadły. Przewodnik psów przybywał na miejsce zdarzenia z jednostki Straży Granicznej po upływie 15-30 minut (w tym czasie uciekinier walczył o gołe życie). Był to jeden z wielu sposobów zabezpieczenia granicy. Pomimo śmiałych oczekiwań, samodzielnie atakujące psy z wielu powodów nie schwytały dużo uciekinierów. Psy były trzymane w takich sektorach, gdzie czas interwencji patrolu był za długi i groziło, że pogranicznicy nie zdołają uciekinierów schwytać. Jednak w takich odcinkach nie zdarzały się częste próby przekroczenia granicy - gdyby było inaczej, to dowódca jednostki natychmiast wprowadziłby w takim miejscu stały patrol. 

    Wiele też zależało od charakteru psów umieszczanych w tzw. "SUP". Były psy, które lubiły się tylko bawić i przy ćwiczeniach aktywizacyjnych obsikały figuranta i na tym się skończyło. Wiele psów stanowiły jednak niezwykle ostre choleryki, skaczące na człowieka z impetem z kilku metrów i po zagryzieniu do rękawa nie chciały puścić nawet na bezpośrednią komendę przewodnika (wiele psów nie interesowało się rękawem, ale celowo gryzły w kark lub w nogi - wielu figurantów odniosło głębokie rany z takich ćwiczeń aktywizacyjnych). Ile przewodników zostało pogryzionych przez samodzielnie atakujące psy, czeskie źródła historyczne nie podają, jednak często po fałszywym alarmie takie psy gryzły się nawzajem i pogryzły nawet przewodnika, chcącego je rozdzielić i zamknąć w kojcu. Częste były przypadki rozszarpywania zwierzyny leśnej, która znalazła się w ogrodzonej przestrzeni dla "SUP". 

    Generalnie można stwierdzić, że pomimo dużych kosztów i codziennych ćwiczeń tych psów (jeżeli była to sfora, to tylko i wyłącznie z jednego miotu), nie przyniosło to oczekiwanych rezultatów. Zdecydowanie lepiej spisywały się psy wartownicze, które w newralgicznych miejscach na smyczach wiązano do naciągniętych długich stalowych lin. Nie służyły one jednak do zatrzymywania uciekinierów. Głośnym szczekaniem odstraszały i naprowadzały uciekinierów do innej części sektora granicznego, wprost na stanowisko pograniczników.




 Znany i ostatnio dosyć nagłośniony w czeskiej i słowackiej prasie, był przypadek zatrzymania przez wypuszczone psy służbowe (owczarki wabiły się „Roby” i „Riszo“), 18-letniego obywatela NRD - Hardmuta Tautzego, który w 1986r. uciekał do Austrii. Tautzego jeden z psów z tyłu głowy oskalpował (nie były to samodzielnie atakujące psy), dzięki czemu poszkodowany zmarł później w szpitalu na wykrwawienie i szok pourazowy.

Na tym linku można obejrzeć zdjęcie ofiary pochodzące ze śledztwa organów ścigania.
http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/usmrceni-hranice/portrety-usmrcenych/tautz02.pdf
(źródło: Archiv ÚPN Bratislava, f. KS ZNB BA, a. č. V – 188605)



Niektóre kompanie Straży Granicznej pilnowały odcinków granicy, gdzie właściwie nikt nie próbował się przedostać, ale były również takie jednostki, gdzie z pociągów lub bezpośrednio z ulic codziennie wyłapywano od 2 do 5 podejrzanych i po przesłuchaniu przekazywano do rąk czeskiej Milicji Obywatelskiej a później kierowano sprawy do sądów (przykładowo České Velenice, Lipno itd.). Czechosłowackiej granicy z NRD pilnowały również oddziały Straży Granicznej, jednak bez drutów kolczastych z prądem, a granica z Polską, ZSRR oraz Węgrami była pilnowana przez pograniczne posterunki czeskiej Milicji Obywatelskiej.



Desperacka próba wykorzystywania pionierów

W latach 1970-1989 rozpoczęła Straż Graniczna wprowadzać w Czechosłowacji bardzo dobrze przemyślany system, w którym brały udział nieświadome dzieci z przygranicznych miast i wiosek. Na zbiórkach Pioniera (odpowiednik polskiego harcerstwa) wmawiano im, że każda osoba, którą nie znają, to na pewno jakiś łotr, złodziej lub morderca. Dzieci potem same zgłaszały na posterunkach czeskiej Milicji Obywatelskiej lub pogranicznikom nieznajome osoby, które patrole Straży Granicznej bez trudu zatrzymywały jeszcze przed pasmem granicznym.




Co dziś można zobaczyć tam, gdzie kiedyś była żelazna kurtyna

   Na Szumawie oraz w turystycznie atrakcyjnych przygranicznych lasach na południu Czech i Moraw, można się jeszcze dzisiaj natknąć na pozostałości z tamtych czasów. Tu i tam w lesie pozostał kawałek zasieku, który leśnicy wykorzystują jako płot obory lub szkółki leśnej. Do dziś stoją tam nawet zapomniane wieże wartownicze, które jak ta na zdjęciu przypominają o tym, że takie "ambony obserwacyjne" używane były kiedyś przez Straż Graniczną. Na ten konkretny relikt żelaznej kurtyny na zdjęciu można się natknąć w lasach koło miasteczka Nýrsko, chociaż bliżej do niego mają Niemcy z Rittsteigu (wielu Niemców z przygranicznych niemieckich wiosek z prawdziwym sentymentem wspomina żelazną kurtynę jako czasy, kiedy wychodząc do pracy, nie musieli nawet zamykać własnych domów.

   Dziś nie ma już żelaznej kurtyny a mnóstwo przygranicznych Niemców jest bez pracy, ponieważ za 30-50% ich pensji pracują z pocałowaniem ręki czescy czy polscy pendlerzy. Na mapie niestety brak już Czechosłowacji a czeska granica istnieje tylko teoretycznie. Taki stan rzeczy odpowiada oczywiście turystom i pendlerom. Jednak głównym beneficientem są struktury mafijne zarabiające fortuny na uchodźcach, lub na papierosowej kontrabandzie z Ukrainy czy Białorusi.




   Granice państwowe, które kiedyś pilnowano jak przysłowiowe oko w głowie, przesunęły się na obrzeża UE. Patrząc jak Państwo Islamskie kasuje w Libii migrantów, potem ładuje ich 50 na ponton przeznaczony dla 25 osób i zmusza ich do wypłynięcia na Morze śródziemne, skąd po przepłynięciu kilku mil bierze ich na pokład łódź Frontexu, trudno oprzeć się wrażeniu, że nie chodzi tutaj o z góry ustalony proceder.

   Specjalne podziękowania dla Szanownej Pani Dyrektor mgr. Světlany Ptáčníkové z czeskiego "Archivu bezpečnostních složek" za pomoc i wsparcie w udostępnieniu zdjęć historycznych. Dziękuję również Panu Oldřichu Vítkovi, właścicielowi witryny www.vojensko.cz, oraz właścicielowi bloga https://pohranicnik.blogspot.cz za uprzejme udostępnienie reszty zdjęć.



(C) Vladislav Lojek, autochton z Zaolzia (w latach 1976-78 odbył zasadniczą służbę wojskową w 17 kompanii Straży Granicznej „Tokániště”)