9. dubna 2021

KUCHAŘEM U POHRANIČNÍ STRÁŽE

    Jak jsem zjistil z ohlasů čtenářů weblogu Pohraničník, téma vojenské gastronomie vás zajímá a proto opět pokračuji další vzpomínkou bývalého pohraničníka, jenž vykonával službu u Pohraniční stráže, ve funkci kuchaře, na počátku 70.let. Identita pisatele bude, na jeho přání utajena a neuvedu tedy ani jeho tzv nickname ze sociálních sítí, nebo iniciály jména. Diskrétnost je zaručena vždy, to je prvořadá politika mě, jako admina weblogu a nebudu na ní nic měnit. 

   A nyní již dávám slovo autorovi vzpomínek. Připomínám, že text, který mě zaslal, jsem nijak neupravoval, ani neprošel korekturami.

* * * * *

 

    Narukoval jsem v roce 1971 do Poběžovic. Až do obdržení povolávacího rozkazu jsem o tomto městečku nic nevěděl. Vlastně ani o PS. U takového přijímacího kolečka mne šoupli ke kuchařům. Snad na základě mého zaměstnání v potravinářství. Po rocích strávených na internátu jsem očekával ledacos. Opak byl pravdou. Žádná šikana nebo buzerace. Možná i proto že jedinými mazáky byli naši velitelé čet a rot. V mé rotě byli samí budoucí kuchaři, provianťáci a lapiduši. Za velitele jsme měli dva príma kluky a tak vše probíhalo v klidu. 

   Jen jednou nás navštívil nějaký poddůstojník z jiné roty a začal dělat dusno. No byl promptně vyhozen tím našim, kterého neviděl. Ani výcvik pro mne nebyl náročný. V civilu jsem troch sportoval. Jídla  bylo dostatek a měli jsme i čas jej sníst. Měli jsme i přístup do kantýny. Což, jak jsem se později dozvěděl, jinde nebývalo. A tak jsem hned první měsíc na vojně přibral kilo a nebyl jsem sám. Takový zážitek  na okraj. 

   Na rohu naší budovy visela kolejnice. O tu jsem si rozbil hlavu a muselo se to sešít. Druhý den byla kolejnice pryč :-)


 

    Po přísaze jsme my, budoucí kuchtíci, byli odveleni do kurzu ve Znojmě. Cestu vlakem si nepamatuji. Tak asi proběhla v klidu. Ve Znojmě jsme byli na Krajzáku. Ten dnes opět slouží svému účelu.  V "celách" pro dva jsme byli čtyři .Čekal nás tam binec a rezavé samopaly. Tak jsme se nejdřív věnovali čištění a úklidu. 

    Po skončení kurzu vše vypadalo stejně, jako když jsme přišli. Velitel kurzu (kapitán) při sobotní prohlídce prohlásil " Takový bordel kontrolovat nebudu". A šel domů. Takto to probíhalo každý týden.  Kluci z většiny další brigád měli na výcvik mnohem horší vzpomínky. Zvlášť z Malacek. Z Bučovic jeden kamarád přijel naložený jak velbloud. Včetně plné polní a samopalu. Jen náboje mu nedali.

    Výcvik ve Znojmě byl náročný. Prvních několik dní teorie. Například dekontaminace potravin zasažených atomovým zářením .Byly to jediné dny, kdy jsem jedl z ešusu dosti mizerné jídlo. Rozdělili nás do dvou družstev. A nastal tvrdý režim. Ráno rozcvička. Pomalým poklusem dolů k řece, tam kuřácká přestávka a návrat na Krajzák. Pak až do rozkazu nějaký program. Po rozkazu jedna četa vycházka, druhá flákání na rotě. Pamatuji, jak jsme měli ve sprchách stoličky, které vyrobil někdo před námi. A tak jsme si užívali dlouhé sprchování. Někteří při něm i kouřili, samozřejmě, cigarety. 

   Asi po týdnu začalo vaření. Vždy jeden vyučený kuchař a pět, šest kluků v jedné kuchyňce. Nad námi měli dozor dva starší kuchaři, desátníci. A jeden kuchař z povolání, praporčík. Víc než na vaření si pamatuji vycházky a pak výcvik v polních kuchyních na Kraví hoře. Tam jsem se v klidu díval, jak dostávají zabrat ti, kteří měli běžný výcvik. Pozoroval jsem jakési bojové cvičení. Tanky, ótečka OT-64, zákopy, střelba z kulometů, samopalů a vše co k tomu patří. Při tom jsem v duchu děkoval tomu, co mne poslal do kuchyně. 


 

   Další zážitek byl zájezd do Muzea PS. Náš velitel nám často říkal, "stojíte jak štětky u Prašné brány". A tak jsme se šli podívat i na ně. Jenže,jaksi tam nebyly. Před skončením kurzu nás velitel takřka všechny obdařil opušťákem. Prý " kluci jeďte domů, kdo ví kdy vás pustí" Po skončení návrat vlakem na brigádu PS.


    Na brigádě PS jsem byl jednu noc. Druhý den jsme byli přiděleni na jednotlivé roty. Já na 8. rPS - Rybník (Bernstein) . Mne naložil velitel roty do Gazu a jeli jsme. Cesta se mi zdála nekonečná. Posledních pár kilometrů lesem. Připadalo mi to jak na konec světa. Přivítání si nepamatuji. Tak pravděpodobně dobré. Kuchař, kterého jsem střídal, neměl o vaření žádný zájem a už před mým příjezdem byl víc psovod než kuchtík. A tak jsem se musel ihned zapojit do vaření. Téměř nic jsem prakticky neuměl. Vše mne naučil za pochodu starší kuchař. Naštěstí vyučený a dobrý kamarád, na kterého stále vzpomínám. Dalším pomocníkem byly i normy, kde bylo nejen složení, ale i podrobný postup. Já byl jako směna a on mne učil. Někdy jsme si to prohodili. Do kuchyně chodil i když měl hraniční volno. První moje samostatné vaření byl připálený guláš. 


 

    Teď něco o vaření na rotách. Vše se řídilo penězi které byly určeny na jednoho vojáka. Výši si nepamatuji. A pak takzvanými sledovanými potravinami. Doporučené: zelenina, vejce, luštěniny, sýr apod. Omezené: především uzeniny a rychle kazící, třeba různé saláty, ale ty se ani koupit nedaly. 

    O nákup se staral PVPP (provianťák), který jezdil dva až třikrát týdně na nákup. Mouku, rýži, kompoty, šťávy a podobné, rozváželo nákladní auto podle objednávky. Už si nepamatuji, zda civilní, nebo vojenské .V zimě nás zásobovali z brigády P množstvím nakládaného kyselého zelí. Ovoce, snad krom Vánoc, nebylo žádné anebo si nepamatuji. Na podzim přivezli náklaďák brambor. 

    Skladbou jídelníčku se zaobíral rovněž PVPP. Jídelníček byl na celý týden a schvaloval jej velitel roty, spíš jen formálně. Studená snídaně, teplé obědy a  večeře, kromě soboty, kdy byla večeře studená. 

    Potraviny k vaření se měly dávat do takzvaného příručního skladu, den předem. Kdyby se tak ale stalo, nebylo by často z čeho vařit. A tak jsme tam dávali jen snídaní pro hlídky které vycházely, nebo se vracely v noci. Praxe byla taková že kuchař měl klíče od skladu, nebo byl sklad otevřen .Po cely den byl v jídelně chléb, naše sádlo z PZH, hořčice, teplý čaj a ve sklepě cibule. 

    Vařit se začínalo v šest  hodin. V kuchyni byla velká kamna na uhlí. Problém byl už zatopit. Uhlí jsme měli snad elektrárenské. K zatopení bylo třeba sehnat  dřevo a nejméně jedna tuba krému na boty. Uhlí vytvářelo hustý hnědý dým, který se dal zapálit. Při tom to pěkně bouchlo. Dnes se divím, že se nikomu nic nestalo. Pak hořel spíše plyn vznikající z uhlí. Na takto rozhořeném uhlí bylo třeba uvařit oběd. 

   Takže nejdřív zatopit, dát vařit vodu na čaj, v neděli a někdy i přes týden kakao, nebo bílá káva. Z řeznického špalku sundat sůl, rozseknout hovězí morkovou kost a dát vařit na polévku. Pro morek si chodili někteří kluci hlavně ze Slovenska. Na špalek dát opět vrstvu soli a do ní napsat číslo st. kuchaře.  

   Při tom všem vydávat snídaně hlídkám. Na snídaně byly často různé pomazánky. To především  k udržení  pořádku na jídelně i na rotě. Když se dala konzerva, balený sýr nebo vajíčka na tvrdo, byl všude binec.

   V neděli  jsme takřka vždy dávali velké rohlíky z vánočkového těsta, máslo a kakao. Při vydávání snídaně se začal vařit oběd. Maso bývalo téměř výhradně vepřové. Hovězí bylo drahé a dlouho trvalo, než se uvařilo, kuřata či drůbež také nabyla k mání. 

   Tak nejdřív základ omáčky, do toho maso a do trouby. Zvlášť v zimě často vepřo, knedlo, zelo, nebo segedín. Kyselé zelí nám,jak už jsem uvedl, vozili z brigády PS ve velkém množství. Pak tzv. UHO (Univerzální hnědá omáčka) s různou příchutí. Přílohy se měly střídat tak, aby nebyla stejná k večeří, ale ani druhý den k obědu. Večeře bývala jednodušší, rizoto, zapékané těstoviny, nebo brambory. Občas jsme ukuchtili ovocné knedlíky, nebo buchtičky se šodó. 


 

    Na ovocné knedlíky mám tuto vzpomínku. Mému mladšímu kuchaři se nepodařilo zatopit, tak knedlíky nastrkal do trouby a upekl takové buchty. Polévku uvařil v smažící pánvi. Prostě, voják si musí umět poradit. Na tu pánev mam jinou, moji příhodu. Při mém příchodu byla litinová a při umývaní  jsem do ni nalil  studenou vodu. Samozřejmě praskla. No, dostali jsme novou, nerezovou. Ale v té staré se líp pracovalo. V pánvi jsme vařili i knedlíky, smažili bramboráky, nebo vdolky. Hlavně smažit bramboráky bylo utrpení. 

    Přibližně jednou za měsíc jsme zabíjeli prase .Ale jako klasická zabíječka to nebylo. Do kuchyně nám přinesli rozpůlené prase. Poprvé jsem nevěděl co s ním. Než šel starší kuchař do civilu,tak jsme závodili, kdo dřív naporcuje svou polovinu. 

    Veškeré maso se evidovalo za jednotnou cenu. Po rozporcování se rozvěsilo chladnout. Do hrnce se dal vařit lalok, kus bůčku a vnitřnosti. Panenku a kousek jater jsme si usmažili pro sebe. Polovinu dostal velitel roty. Bylo to jediné, co měl,jako důstojník, ze zabijačky. Sádlo jsme umleli a dali škvařit. Uvařený ovar se pomlel smíchal s krví a rýží, v troubě upekl a byl k večeři. To bylo vše. Jen ještě druhý den jsme si dali uvařit kůže na sulc. Ten byl navíc a jen pro ty, kterým chutnal.

    Rok byl najednou pryč a PVPP se starším kuchařem šli do civilu. Přišel nový provianťák a kuchař. Provianťák byl Valach jak poleno. Měl hotelovou školu, s ničím se nepáral a vypadalo to, že budeme výborně vycházet. Kuchař byl také vyučený a vařit uměl lépe než já. A taky fajn kluk. Vypadalo to na spokojený život do konce vojny. Já začal chodit víc ven na vycházky, což mě vyhovovalo.

   Snad poprvé jsem sloužil na piketu. Před polednem pro mě náhle přijel Gaz. Prý průšvih a ať jedu na rotu. Tam jsem se dozvěděl, že se při cestě z nákupu vybourali. Jak řidič, tak provianťák byli, jak se říká, značně společensky unavení.(Prostě se ožrali.) Naštěstí se jim nic nestalo. Druhý den jsem byl, dočasně, ustanoven provianťákem. A přebíral sklad. Tehdy nastal problém, ale ne můj. Už jsem nebyl vystrašený bažant. Přesně jsem znal poměry a prohlásil: co fyzicky neuvidím nepodepíšu .A tak místo pár hodin trvala inventura dva dny. Nakonec jsme se dohodli na tomto: Co chybí se zapsalo na zvláštní papír a podepsalo. Ono na vojně musí být pořádek a odepsat něco jen tak nešlo. 

    Tím začala nová etapa mého vojančení. To co jsem dělal, mě bavilo více jak vaření. Ale, nerozuměl jsem účetnictví. První uzávěrku jsem zvládl takovým způsobem, že na brigádě PS, kde se uzávěrky kontrolovaly, mi řekli: tady je výsledek a víc se k tomu nebudeme vracet. Na rotu přišel provianťák z jiné roty a týden mne zaučoval. Já to považoval za zbytečné. Čekal jsem nového provianťáka. Ale přišel kuchař. A já to táhl až do civilu. Za každou další uzávěrku byla pochvala. Tři pochvaly opušťátk. 

    Běžné jídlo se nakupovalo v nejbližších obchodech a platilo fakturou. V pohraničí byl ještě horší výběr než ve vnitrozemí. Prakticky žádné ovoce, nebo zelenina. Pro maso se jezdilo do Mutěnína,  prodávali nám to nejhorší a ještě měli řeči. Prý jsme jen na obtíž. Tak jsem začal nákupy v Poběžovicích. Sice jsem dostal sprdunk, že jsem obešel velení, no po vysvětlení to tak nechali. 

    Nákup, vedení skladu, přípravy  jídelníčku se rychle stala rutinou a tak jsem se věnoval doplněním chybějícího materiálu. Žebřiňák, o kterém věděli psovodi, jsem nechal vytáhnout z lesa a odepsal, za kotci posbíral trosky beden na maso a vyměnil za nové. Na smetišti u vsi jsem vybral to, co ještě vypadalo jako kuchyňské nářadí  a rovněž recykloval za nové. Jen řeznické háky jaksi nebyly. Tak jsem místo chleba koupil láhev Myslivecké a u řezníka vyměnil za háky. Mysliveckou jsme postupně zlikvidovali společně. Po měsíci jsem na brigádě oznámil splněno .K práci PVPP patřilo vedle plánování vaření , vedení účetnictví, skladu, hlídání složení stravy i šetření na Vánoce a Den PS. 

    Hlavně ty vánoce, co si pamatuji, tak jsme nic, kromě balíčku ovoce nedostali. Možná se ale pletu. Šetřilo se i tak, že stravovací lístky od důstojníků se dávaly do šuplíku. VR dbal na to, aby nám je dávali. Ptal se po nich snad každý měsíc. Z prvních Vánoc si moc nepamatuji. Vím že byl kapr a majonézu jsme se pokoušeli udělat z padesáti žloutků pro padesát lidí. Což  každý, kdo ví, jak se majonéza dělá, pochopí, že je nesmysl. Starší kuchař ji nikdy nedělal, v normě nebyla a volat mamince také nešlo. 

    Druhý rok o Vánocích samozřejmě zase kapr a salát. Jen majonézu jsem raději koupi. Byť už jsem věděl, jak se dělá. A proto, že v obchodě byl jen zbytek, vzal jsem i něco vlašáku.  Salát byl prý dobrý. Kapry jsem tehdy neměl kam dát a tak mi do rána všichni lekli. Zrovna když jsme je začali likvidovat, přišel, nedávno ze školy vyřazený, podporučík. Začal dávat rozumy. Tehdy už starší kuchař mu klidně odpověděl: "to není chcíple my zabíjíme elektrikou, aby to bylo rychlejší" .Po pár minutách přiběhl vystrašený velitel. Prý, co tam vyvádíme a že se pozabíjíme. Po vysvětlení si oddechl a spokojeně odešel. Nevím proč, ale u stahování , kucháni a porcování kapru jsme měli dost dobrovolných pomocníků. 

   Zabíjelo se den předem a porce jsme dávali do osoleného mléka. Druhý de jsme jen smažili, dělali salát a polévku. K obědu gulášová, k večeři hrachová. Na rybí polévku jsme si netroufli. Když jsem byl  před Vánoci pro maso, tak mi řezník nabídl krocany. Že už je stejně neprodá. Jeden připadal na deset kluků. Byla to snad jediná drůbež za dobu, kdy jsem byl na rotě. Možná z nedostatku v obchodě, nebo byla drahá. Nevím .

    Na Vánoční večeři se vedle velitele roty sešly i celé rodina našich důstojníků i někteří přespolní. Naštěstí, jak už jsem psal, velitel dbal na lístky. 

    Krom večeře a zákusku  bylo i plno cukroví z domova. Prakticky každý dostal balík. Tak jsme měli průřez sladkostí celé republiky. Přípitek nebyl žádný. Za nás už ani to 8% pivo nebylo. Tak jsme měli vlastní, utajené zásoby. Silvestr se vlastně ani neslavil. Jen nějaké obložené mísy na večeři . 

    Prosincová uzávěrka  měla být bez dluhů, nebo přebytků. Takže se udělala tím způsobem, aby vyhovovala požadavkům. V lednu začalo šetření, ale i tak, další uzávěrka ve velkém mínusu. Přišel březen, předal jsem funkci . Odsloužil pár poplachovek, snad jediných za dva roky a tam kde jsem nemohl nic zkazit. A byl konec. Vojnu jsem začal i skončil jako vojín. Ale to, co jsem dělal, mě bavilo a snažil jsem se dělat vše dobře.


 

    Hospodaření a vaření na rotě PS hodně ovlivní jak velitel, tak staršina, nebo provianťák a kuchaři. Já měl velkou podporu právě u velitele, který si nedovolili nic odnést a nedovolil to ani jiným. Požadoval po důstojnících aby dávali lístky za jídlo. Což prý nebývalo na všech rotách PS vždy zvykem. 

   Toto jsou moje vzpomínky na vaření u Pohraniční stráže.  Ať jsou moje dnešní názory na tuto dobu jakékoliv, velmi rád na rotu či ostatní kluky vzpomínám a to vždy jen v dobrém.


(Fotografie použité k článku jsou pouze ilustrační, nejedná se o archiv autora článku. Zdrojem použitých obrázků je web www.vojensko.cz ). 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s podobnou tématikou. 

 

**1 Služba prochází žaludkem.

**2 Gastronomie u PS a ČSLA

15. března 2021

US.ARMY NA HRANICI BRD-ČSSR 1.ČÁST

   Jak si mnozí čtenáři ,ať už tady, na weblogu Pohraničník, nebo na tématických FB skupinách, vzpomenou, sliboval jsem, že se pokusím kontaktovat někoho z mych amerických přátel z Facebooku, kteří vykonávali za Studené války, v jednotkách US.ARMY, vojenskou službu na státní hranici mezi Spolkovou republikou Německo (BRD) a Československem (ČSSR), zda by se nepodělili o své vzpomínky.

   První vlaštovkou v tomto směru byl článek "Vojákem US.ARMY" , kdy můj kamarád Mirek Katzl, který kdysi emigroval na Západ, do Spojených států, vzpomínal na svoji službu a zejména tvrdý výcvik v US.ARMY, abychom mohli porovnat úroveň a náročnost výcviku u jednotek československé Pohraniční stráže a jednotek americké armády. Což se myslím povedlo, na článek M.Katzla bylo mnoho ohlasů a samotný příspěvek měl opravdu vysokou sledovanost. Proto bylo nasnadě, že se pokusím na tématiku navázat. Mirek slíbil, že se pokusí kontaktovat jednoho důstojníka US.ARMY, vyššího velitele amerických jednotek v Evropě, dislokovaných za Studené války na hranicích BRD-ČSSR. Pokud to klapne, máme se jistě, jako čtenáři, na co těšit. A navíc, Mirek Katzl pracuje i na knize, což je také příslibem kvalitního čtení pro dlouhé večery. Samozřejmě, o knize budete informováni i zde, na weblogu Pohraničník.  

   Obrátil jsem se tedy na svého bývalého "protivníka" ze státní hranice v 80.létech, jménem Bill Pohle, který vykonával vojenskou službu u US.ARMY a na státní hranici ČSSR-BRD se s československými pohraničníky setkával v okolí Železné Rudy (Bayerische Eisenstein). Vysvětlil jsem mu, o co mě jde a zda by byl ochoten se, se svými vzpomínkami, zapojit článkem pro web Pohraničník. Bill ochotně souhlasil a zanedlouho mě v mailové poště přistál první text se vzpomínkami, s tím, že do budoucna mohu počítat s pokračováním příběhů, jen bude třeba, aby se Bill mrknul do svého archívu, pro osvěžení vzpomínek na ony časy. 

  Text komunikace s Billem, stejně jako první část jeho vzpomínek zde publikuji nejdříve v českém jazyce a poté zveřejním i původní text v angličtině. A tím se dostávám k tomu, že zde chci veřejně poděkovat mé kamarádce Haně Jirků, která bravurně vládne anglickým jazykem a bez její tlumočnické, nebo spíše překladatelské činnosti by jste tento článek nečetli. Zdůrazňuji, že Hanka veškerou překladatelskou činnost prováděla bez nároku na honorář a ve svém volném čase. Inu, jsou na jihu Moravy šikovné děvčata, to je jisté :-) Hanko, ještě jednou děkuji! 

A nyní přejděme k samotné záležitosti, o které zde v úvodu píšu. 

* * * * * * * 

Zdravím tě, Bille,

Obracím se k tobě s prosbou o spolupráci na mém webu

Pohraničník Bloguje CZ. Jistě o něm víš, na některé články

jsem tě upozorňoval i na tvé FB Timeline, zejména ten v anglickém

jazyce, na kterém spolupracoval můj kamarád Mirek Katzl, bývalý

voják US.ARMY, který emigroval z komunistického Československa.

Mohl by jsi, prosím, sepsat v angličtině, své vzpomínky na službu

amerického vojáka, kterou jsi v 80s vykonával na státní hranici mezi

BRD a ČSSR? Samozřejmě, nechci žádné tajné informace :-)

    Zajímá mě, jaký byl průběh výkonu služby na státní hranici BRD-ČSSR.

Co jste měli za úkol, když jste vyjeli na hlídku z vojenských kasáren.

Jaká byla vaše kooperace s pohraničními orgány západního Německa,

BGS, BGP, ZOLL?

    Jak jste byli vyzbrojeni, jaké jste používali vozidla a techniku?

Mohli jste navázat slovní kontakt s hlídkou československé Pohraniční

stráže?

    Jaké jste měli pokyny, pro případ, že by jste byli svědky toho, jak přes

státní hranici utíká na Západ československý voják, nebo civilní občan?

Jaké bylo vaše oprávnění pro použití střelné zbraně v blízkosti státní hranice?

   Samozřejmě, budu velmi rád, pokud by jsi napsal více ze svých vzpomínek,

tedy i na věci, na které se neptám, protože mě nyní nenapadají.

Třeba, jaké jste měli ubytování, jaký byl komfort v kasárnách US.ARMY v

západním Německu. Jak často a kdy jste mohli chodit ven z kasáren, za

zábavou, na pivo, za děvčaty?

Jak často jste mohli jezdit domů, do USA?

A také, jak dlouho jsi vykonával službu ve Spolkové republice?

Zajímá mě všechno :-)  Ovšem jen to, co můžeš uvést, nic tajného nechci vědět.

Pokud pro mě článek (nebo více článků) napíšeš, budu ti já i čtenáři webu v

České republice a na Slovensku, velmi vděční. 90% čtenářů jsou bývalí pohraničníci PS,

vojáci ČSLA (Československá lidová armáda), včetně důstojníků.

Bohužel, o US.ARMY na hranici BRD-ČSSR se tady u nás, v bývalém Československu,

moc neví, anebo jsou to nepřesné informace, plné ideologie a politiky.

Samozřejmě, pokud budeš chtít, můžeš poslat i fotografie ze svého archívu a já

bych je doplnil k textu od tebe.

Na webu Pohraničník bych tvůj text uveřejnil v anglickém i českém znění.

Mám kamarádku, která je ochotná tvůj text přeložit do češtiny,

což bude skvělé.

Bille, moc ti děkuji a velmi se těším na naši spoluprácí.

Myslím, že vzpomínky těch, kteří v době Studené války sloužili na státní hranici,

ale každý na jiné straně, by se neměli ztratit v propadlišti času a neměli by být

zapomenuty.

S přátelským pozdravem

Zdeněk

* * * * * *

Hello Bill!

I would like to ask you for your help and cooperation with my websites Pohranicnik Bloguje CZ. You probably know about these sites, I advised you of some articles also on your FB Timeline, especially of that one in English language which was written together with my friend Mirek Katzl, former U.S. Army soldier who emigrated from communist Czechoslovakia.

Would you be so kind and try to write up (of course in English) your memories of being an American soldier on the border between West Germany and Czechoslovakia in the 80’s? Of course I do not want any secret information ?

I am interested in how was the service on the border. What were your tasks when you went out of the caserns to have a patrol. What was your cooperation with the West German border authorities – BGS, BGP, ZOLL?

What were your arms and weapons, what vehicles and technologies did you use? Were you allowed to make a verbal contact with Czechoslovak border guards? What were your commands to follow in case you witnessed Czechoslovak soldier or a civil person fleeing to West? Which way could you use the weapons nearby the border?

Of course I would be happy if you would come with more memories also of the things I am not asking for because I don’t have them on my mind right now.

For example, how was your accommodation, what level of comfort did you have in U.S. Army caserns in West Germany. How often and for how long could you leave the premises to have some fun, beer, to visit girls?

How often were you allowed to go back home to the USA? And also, how long were you servicing in West Germany? I am interested in pretty everything ? But of course only in things you can talk about, I don’t want to spy on any secrets.

If you would be so nice and write this article (or even more articles) for me, me and my readers would be very grateful for them. I’ve got readers from the Czech Republic and Slovakia of which 90 % are former border guards, CSLA soldiers (Czechoslovak people’s army), including officers. Unfortunatelly there is not much known about U.S. Army on the West – East border here in former Czechoslovakia.

I would be pleased to add to your articles also some pictures from you, if you would not mind to send me some.

I would publish your text on my website in English and Czech language. I have some possibilties here to translate your texts.

Bill, thank you very much and I am really looking forward to our cooperation.

I think that the memories of those who were serving on the border during the Cold war should not be forgotten and should not just disappear.

With friendly greetings

Zdeněk. 

* * * * * * * 

Rozumím, co po mně chceš. Můžu pomoct. Ale musím si přečíst dopisy, co jsem psal rodičům, abych si vybavil detaily. Se vším, co jsem zažil, jsem se jim svěřil. Naše dopisy neprocházely cenzurou. Začnu tím, jaké jednotky americké armády byly přiděleny na hranice, jaká byla jejich organizace, a jak často jsme se točili po kasárnách na služby, které trvaly měsíc.

Když byly naše jednotky v kasárnách, třetina mužů hlídala kasárny, třetina mužů každý den hlídala hranici z jeepů, a třetina mužů byla v tzv. Reaction Force. To znamená, že u sebe stále měli pušky a munici. Pokud požádala hlídka v jeepu o pomoc, vyzbrojená obrněná vozidla M113 a tanky M-1 musely do 15 minut vyrazit k hranicím.

Povím ti, jaká byla organizace pohraničních hlídek, kolik vojáků v hlídce bylo, jaké zbraně jsme nosili, jak dlouho hlídka trvala, jak jsme prováděli hlídky v noci se „zatemňovacími světly“ a s „nočním viděním“, kam jsme museli chodit, a naše pravidla v případě setkání s „nepřátelskými“ silami (tj. kdy jsme směli legálně použít zbraně a kdy jsme je použít nesměli).

Museli jsme být ve velmi častém spojení s našimi „Border Operations“. Border Operations byli muži, kteří sledovali náš pohyb na hranici. Pokud s námi ztratili kontakt, zalarmovali naši „Reaction Force“ a na místo, kde se naposledy pohybovala hlídka v jeepu, vyslali ozbrojenou jednotku.

Než směl jít voják na hranici, musel projít školením ohledně pravidel pro pohraniční hlídky, schválených NATO a státy Varšavské smlouvy. Po školení musel voják složit zkoušku. Na hranici mohli sloužit pouze vojáci, kteří zkoušku složili úspěšně.

Příslušníky PS jsme nikdy nekontaktovali ani jsme na sebe vzájemně nereagovali, nikdy. Pokud jsme narazili na hlídku PS, museli jsme se okamžitě vzdálit 50 metrů od hranice, abychom dodrželi předepsanou vzdálenost. Nikdy jsme nepoužívali naše zbraně nějakým agresivním nebo výhružným způsobem, měli jsme je vždycky zavěšené, pokud byla hlídka PS poblíž. Největší noční můrou našich velitelů bylo, že voják provede nějakou hloupost, která by měla za následek násilí nebo poškození jména US Forces.

Je toho moc, co tě zajímá, jak osobně, tak z historického hlediska. Přílohou tohoto mailu jsou fotografie naší jednotky. Fotili jsme se každý rok. Vojáci si mohli fotografie koupit. 

 


Mohli jsme fotit na hranicích a fotky posílat domů, aby je viděly i naše rodiny, ale nesměli jsme fotit naši armádní základnu (německé kasárny, které jsme obsadili na konci 2. světové války), protože fotky zabíraly naše budovy, vozidla… Všechno proti nám mohly použít „nepřátelské“ zpravodajské služby nebo teroristé. V čase, kdy jsem byl v Evropě, mělo Západní Německo trable s Frakcí Rudé armády (gangem Baader-Meinhof). Mohli by i zabíjet americké vojáky, aby získali jejich průkazy, proklouzli do amerických vojenských zařízení a nastražili tam bomby. I když se základna fotografovat nesměla, mnozí z nás to porušili; kdyby nás ale chytili, mohli by film zabavit.

Budu pracovat na Organizaci amerických armádních jednotek na hranicích – to byly naše „ozbrojené jízdní pluky“.

Bude to zábava a plno pěkných vzpomínek. 

* * * * * *



I understand what you would like. I can help.  I must read the letters I wrote my parents to help me remember many details. I told them everything I experienced.  Our letters were not censored.  I will start by writing what American Army units were assigned border duty, how we were organized, and how often we rotated to our border camps for month long border tours. 

 

When our units were at the border camps, I can tell you how 1/3 of the men guarded the camp, 1/3 of the men took turns patrolling the border every day in jeeps, and 1/3 of the men were assigned to 'Reaction Force' which means they were always carrying rifles and ammunition and their M-1 tanks and M113 armored personnel carriers were armed and had to be ready to move to the border within 15 minutes of a call for assistance from a jeep patrol.  

 

I can tell you how the border patrols were organized, how many soldiers were on each patrol, what weapons we carried, how long the patrols lasted, how we did night patrols using 'black out drive lights' and 'night vision', where we had to go, and our rules of engagement with 'enemy' forces (that means when we were allowed to legally use our rifles and when we were not allowed to use them).  

 

We had to stay in frequent contact with our 'Border Operations'.  Border Operations were the men that kept track of our movements on the border.  If they lost contact with us, they would alert our 'Reaction Force' and send an armed force to the last known location of the jeep patrol.  

 

I can tell you that before any Soldier was allowed to go to the border, he had to attend classes to go over the rules agreed upon by NATO and Warsaw Pact forces for border patrol, then the the soldier had to be tested on his knowledge of the rules.  Only the soldiers that passed the test could patrol the border.  

 

We were never to make contact with PS or interact with them, ever.  If we encountered a PS patrol, our policy was to immediately move to 50 meters from the border to put distance between them and us.  We were never to act aggressively with our rifles and had to keep them at 'sling arms' if the PS were near.  The greatest fear of our Command was that a soldier would do something stupid and cause an incident that would lead to violence or embarrassment of US Forces. 

 

There is much that will interest you personally and historically.  Attached to this email is a photo of my Unit.  These photos were taken every year.  Soldiers could purchase a copy to have.  We were allowed to take photos of the border and send them home to share with our families but we were not allowed to take pictures of our Army Post (German Kaserne we seized at the end of the Second World War during the Occupation) that showed our buildings, vehicles...anything that could be used against us by 'enemy' intelligence or terrorists  At the time I was in Europe, West Germany had troubles with the Baader-Meinhof gang, also called the Red Army Faction.  They would kill US Soldiers to obtain their ID so they could sneak onto US military installations to plant bombs. Although taking pictures of our Post was not allowed, many of us took pictures anyway but if we got caught, the film could be confiscated. 

 

I will begin working on the Organization of the US Army Units on the border - these were our 'Armored Cavalry Regiments'.

This will be fun and full of good memories.

 Take Care, 

 Your Friend,

 Bill.



 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 

Klikněte si pro další příběhy: 

** Vojákem US.ARMY na druhé straně hranice 

** A battle of nerves 

** Incident s US.ARMY 28.8.1972 

 

(C) Autor: Bill Pohle 

(C) Překlad: Hana Jirků 

(C) Foto: archiv Bill Pohle - USA 

3. března 2021

Vláda povolala bývalou Pohraniční stráž.

 

Jsou ze staré školy, oni se nebojí vystřelit, upozorňuje Babiš.

V rámci omezení pohybu obyvatelstva za účelem zamezení pandemie povolá vláda do ulic mimo armády a policie rovněž pohraniční stráž. Ta byla zrušena po pádu komunismu. Nyní však premiér Andrej Babiš povolal její členy zpět do zbraně. 



Ilustrační foto - voják PS v areálu nádražní stanice ČD.

„Členové Pohraniční stráže jsou dnes již postarší pánové, nicméně situace je zlá a každá pomoc se počítá. My tušíme, že se najde spousta lidí, kteří nebudou nařízení vlády dodržovat, a proto je třeba zkušených harcovníků, kteří mají zkušenosti a vědí, jak zajistit, aby lidé zůstali tam, kam patří, a necourali nám přes hranice obcí a okresů,“ vysvětloval premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci.

„Pohraniční stráž u nás nemá žádnou oficiální oporu v zákoně, a proto ji musíme brát jako dobrovolníky, i když v rámci nařízení vlády jsem je po dobu trvání nouzového stavu zplnomocnil použít jakýchkoliv prostředků k zastavení občanů, kteří se pokusí překročit hranice okresu či obce,“ dodal Andrej Babiš.

O jak konkrétní prostředky se jedná, premiér neuvedl, nicméně podle všeho lze předpokládat, že Pohraniční stráž má povoleno prakticky cokoliv.

„Tadyhle s Jáchymem hlídkujeme na hranici Olomouce už od půlnoci. Bereme to dost zodpovědně. Sice je to dlouhá doba, co jsme spolu sloužili na hranicích státu, ale je to jako  jízda na kole. To se nezapomíná,“ usmíval se pan Evžen Volný, který byl v pohraniční stráži od konce sedmdesátých let minulého století až do jejího zrušení.

Ilustrační foto - hlídka PS na silnici.


ZDROJ:  Časopis REFLEX 2.3.2021 

AUTOR:  Dominik Landsman 


Vybráno z diskuzních FB Group s tématikou PS OSH.




Bůh žehnej naší Pohraniční stráž. 

Bůh žehnej premiérovi České republiky.







11. února 2021

TROJMEZÍ-ANEB KDYŽ V HRANICÍCH BYL PRAPOR PS

 Vzpomínky pana Jaroslava Karmelity z let 1962 - 1963 na službu u roty PS Trojmezí v časech, kdy ještě ve městě Hranice u Aše (Rossbach i.B.) bylo dislokováno velitelství, tedy prapor PS. Jako admin weblogu Pohraničník děkuji za hezké vzpomínky.

 

   Život na rotě je zážitek zcela odlišný od čehokoliv jiného v souvislostech se ZVS. Mazáctví bylo zcela výjimečným jevem a já jsem se s ním na rotě nesetkal, nikdy! 

  Ale ještě než jsem nastoupil na rotu, absolvoval jsem od 18. června do 17. října 1962  jako velitel družstva přijímač nováčku pro dvouměsíční výcvik budoucích řidičů, včetně přípravy ubytovacích prostorů. 

  Nafasovali jsme prázdné slamníky, balíky slisované slámy a šlo se na věc. Síly spojily vždy dvojice a tak se dílo podařilo. Práce s příslušníky družstva byla jednoduchá, budíček, rozcvička (bez oblíbeného kačeního pochodu a běhu Geislerkou) , které nahradilo kolečko okolo dvora a přilehlé zahrady, ranní hygiena, snídaně, nástup roty a odvod do učeben. 

  My, velitelé družstev jsme měli volno, vojíny si převzali odborní instruktoři a buď šli s nimi na učebny nebo na praktické jízdy. Půvabná část dopoledne pro nás, velitele družstev, byla praktická část výuky kuchařů, která probíhala paralelně s výukou řidičů. 

  Nikdy v dalším životě jsem nejedl tak chutnou stravu, dávali si opravdu záležet, ne kvůli nám ale pro radost instruktorů. Jak dopadlo vaření na rotách nevím, ale z vlastní zkušenost z Trojmezí mohu potvrdit, že naší kuchaři (byli dva), pamatuji Konráda Franioka, vařili skvělé. 

      Jeden z nich toužil po skončení ZVS být odvelen k ochrance ministra vnitra, Radko Kasky, podařilo se (bohužel). Při prvním služebním letu do Polska 28. února 1973 se letadlo zřítilo a všichni zahynuli. Památník mají na Vinohradském hřbitově. Máme tam pochovanou babičku s druhem, tak při návštěvách se zastavím i u památníku obětem. Prostě někdy člověka život semele. 

   V té souvislosti si také říkám jakou jsem měl v životě kliku, protože jako pracovním VÚ FMV ČR 1963-1974 jsem procestoval s letkou FMV všechna letiště jak Čechách a na Moravě, tak na Slovensku. To jsem ovšem odbočil od tématu.

       Dva měsíce proběhly, zajezdili jsme si i my, velitelé družstev mimo výuku na legendárních V3S, OT i motorkách s přívěsem i bez. Samozřejmě tajně! Také na vycházky jsme chodili se souhlasem uděleným velitelem praporu, nebo přes plot.! 

    Jednou jsem byl přistižen, obešlo se to tenkrát jenom přísným napomenutí na místě a několika mimořádnými službami jako dozorčí praporu, místo udělení vycházek.

        Nováčci se po složení zkoušek v předchozím týdnu rozešli k přiděleným rotám. Po provedené likvidaci ložnic a jejich úklidu jsme se vrátili ke svým rotám s plnou polní a krásnými vzpomínkami na čtyři měsíce služby, zpestřené občas kafírnou, vinárnou Apollo s tanečkem, vycházkami na hradby, divadlem i kinem. 

  Moje chebská láska vydržela po zbytek vojny a jak jsem později dozvěděl provdala se do tehdejší NSR. Dnes, bohužel, Klášter leží v ruinách!

         Po návratu na rotu Trojmezí mě čekal celý podzim, zima , jaro a část léta, než jsem mohl začít střihat metr, účastnit se přehlídky civilního oblečení a poslední den 29. září 1963 jej obléci a odjet domů. 

      Ze všech fází ZVS patří nejhezčí vzpomínky právě na Trojmezí. Stará rota, jak jsme ji nazývali, sestávala se ze dvou UBA baráku, muničního skladu, několika hospodářských budov pro ustájení koní  a kotců pro služební psy, vše umístěno v lese, ve kterém pracovní vojsko vybudovalo okopy pro umístění těžkých zbraní - tanky a děla.

Foto z 1.rPS Trojmezí (60.léta)


  Teď nejsem schopný přesně určit, který den a ve kterém měsíci jsme se přestěhovali ze staré roty do nového zděného objektu umístěného cca 300m směrem po louce dolů k potoku. Co vím přesně, v zimě jsme sloužili už v něm. V rámci organizace SSM jsme organizovali dovybavení chodeb a klubovny policemi a regály vlastnoručně vyrobenými v kombinaci kov, dřevo a ve spolupráci s hranickou STS. 

         Služba k ochraně Státní hranice byla organizována dvoučlennými hlídkami na špačkárnách ev. pochůzkovou službou podél signálních stěn s kontrolou oranice. 

    Rozvod do služby po ranním nástupu roty organizoval zpravidla velitel roty v době jeho služby a mimo pak dozorčí roty, kterým bývali poddůstojnici. Na velitelském stanovišti dozorčí roty vydal rozkaz k ochraně hranic v úseku od-do, určil velitele hlídky, seznámil hlídku s příslušníky sloužícími na stycích jednotlivých hlídek a sousedících rot a určil heslo pro tento den. Důležité bylo v noci, prokazovalo se. Stůj- zvolání -heslo a od protější hlídky, heslo a ohlas od příchozích. Sloužící druhým rokem používali heslo, odpovídající počtu dní, které zbývaly do odchodu do civilu. To jen v případech, kdy dozorčím roty byl poddůstojník. Poddůstojníci sloužili také v hlídkách, které kontrolovaly výkon služby na stanovištích ať už na věžích nebo z úkrytu. Populární byly také pochůzkové hlídky v týlu, v hraničním pásmu. 

    Hostinec U Cinka a griotka za oknem, jako pochopení pro hlídku, protože měla syna také u PS.. Hostinec ve svém tanečním sále poskytoval také zázemí pro zájmovou činnost, s mladými děvčaty z Hranic jsme nastudovali divadelní hru, zůstalo ale jen u zkoušek. Nutno dodat příjemných.

Pohostinství "U Cinka" - obec Trojmezí.


   Ve vzpomínkách mi rovněž utkvěla taková mimořádná událost, na přelomu let 1962 a 1963, po nástupu nového ministra vnitra p. Štrougala se jako první a poslední ministr objevil na lyžích a objížděl všechny roty na západních hranicích s NSR!  

   Přímo na rotě v jeho areálu jsme hrávali fotbálek na louce uzpůsobené tomuto sportu. Bylo také možné, za dozoru důstojníka, vykonávat střeleckou průpravu. Byla rovněž vyhlášena akce na získání druhé odbornosti, s nadšením jsem se přihlásil jako psovod. Průběžně probíhal rovněž výcvik psů v technice stopování a zadržení pachatele. 

   Při jednom takovém tréninku jsem neuhlídal pravou ruku a skončil jsem 8. dubna 1963 v ašském špitále. Od velitele roty kpt. Marka jsem dostal kartáč, protože taková událost musela byla hlášená na prapor jako mimořádná. A protože neštěstí chodí ve dvou, v pozdější době, kterou neopomenu připomenout, mě stála povýšení na četaře a (patnáct,nebo třicet) dnů vězení po službě.  V červnu 1963 se konaly brigádní lehkoatletické přebory v Chebu na stadionu, Velitel roty Trojmezí mě přihlásil na disciplíny 400m, vrh koulí a skok do výšky.

   V běhu na 400m jsem se stal vítězem v čase 58 sec, ve výšce jsem obsadil druhé místo skokem, tuším155 cm a kouli jsem zdolal 10,5 m a obsadil rovněž druhé místo. Úspěch zaznamenali rovněž další naši borci včetně nováčků v hodu granátem, ve štrekařských disciplínách a v běhu na 10 km. 

   Na rotě jsem byl pověřen také vést evidenci zbrojního skladu potažmo zásob střeliva. Protože bylo potřebné zlikvidovat nějaké přebytky naložili jsme je do Gazu a odvezli na brigádní střelnici někam mimo civilizaci. Odházeli jsme granáty, vystříleli světlice a vrátili se na rotu. 

   Co čert nechtěl pořád přebývalo střelivo do samopalu a bodáky. Nějak jsme se o to podělili a uložili ve skladu do osobních kufrů a zapomněli na celou věc. Jenže přišla kontrola z praporu v čele s jeho velitelem majorem, jehož jméno jsem už zapomněl a malér byl na světě. 

   Přijela kontrarozvědka, provedla ostrý výslech. Co kdyby byla v Praze realizována teroristická skupina a zjistilo se, že byla zásobována Karmelitou z Trojmezí (sic)! Prostě trest byl udělen, pro mne s nepříjemnými důsledky a celá záležitost skončila. Byl jsem rád, že to neskončilo ve věznici, protože to by byl průšvih s bůhmile ví jakými důsledky i do budoucna. 

   Jinak život na rotě probíhal svým tempem a řídil se svým řádem. Každodenní rutina, odpadají rozcvičky, nástupy a jiné zbytečnosti. Služba střídala službu. 

   Jedinou mimořádnou události bylo zadržení občana NDR, při zdolávání drátu si ošklivě popálil achilovku. Shodou okolností jsem měl ten večer, v létě r. 1963 službu dozorčího roty. Umístil jsem ho do jídelny, dostal čaj a čekali na příjezd kontrarozvědky, Protože to bylo těsně po absolvování VPŠ strojnické a ovládal jsem němčinu chvíli jsme si povídali, bylo mi ho líto. Zřejmě tušil, co ho doma čeká, co jejích STASI.


         Čas od času padla do drátu nejen drobná lesní zvěř ale i srny a divočáci, Tu černou a vysokou jsme odevzdávali myslivcům a tu menší, protože jsme měli na rotě šikovného Slováka, který to uměl, jsme zpracovávali sami. 

  Na rotě musel být k dispozici po celý den a noc ve várnicích teplý čaj, teplá káva, chléb, marmeláda, máslo, sádlo, salám a mléko. Lukulské hody se konaly kupodivu v šatně, protože tam byla neustále udržována v provozu kamna. To vše s předností pro příchozí a odchozí hlídky. 

    Bylo jasné, že nejlepší  kousky ze zajíce končily se sádlem na pánvi, zbytek končil v kotcích na přilepšenou naším psím kamarádům. Takže topinky a zvěřina mňamka.  

    Vůbec šatna byla z neznámého důvodu místem jako stvořeným k debatám nebo jen tak k posezení a přednost ji dávali mnozí z nás. Vozka měl na starosti místní Armu, zásobovanou nákupem v Hranicích u Aše. 

    Ujížděli jsme na žlutých a červených limonádách, kávěnkách a všelijakých sušenkách. Ke koupi byly známky, dopisní obálky, pohlednice, pera, tužky a suvenýry s vojenskou tématikou, které jsou dnes velice ceněným artiklem. Pokud jsme měli vycházky, končívaly ve vinárně v Hranicích, tehdy Hranice jako město doslova žilo. Cesta zpět na rotu, protože neexistovalo spojení byla krásná z jednoho důvodu- vystřízlivěli jsme. 

   Dodnes na město Hranice vzpomínám s láskou. Jejích dnešní stav mě v roce 2011 šokoval, nepoznal jsem je.



Nádraží ČSD - Hranice v Čechách.



(C) AUTOR: Jaroslav Karmelita.

21. ledna 2021

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 4.ČÁST

 

   Poslední den roku 1972, Silvestr – a nastal nový rok. V lednu a únoru 1973 se nic mimořádného nedělo. Do služby se vyráželo většinou na lyžích, protože sněhu bylo stále okolo půl metru. Pěšinky už byly prošlapané a ujeté od lyží, dalo se po nich dobře chodit (hlavně psům), ale v mrazech to křupalo, a to nebylo dobré, protože křupání prozrazovalo hlídky už z dálky.

   Nejchladnějším strážním místem bylo stanoviště u mostku přes potok Rokytka, po cestě směrem ven z hraničního pásma, kousek od hospody U Cinka. Přehazovali jsem si přes nohy psy, abysme se vzájemně zahřáli, ale ani to nepomohlo. Naštěstí se tam nestřežilo trvale, jen nepravidelně.

   Přišel březen, dny se pěkně prodloužily, mrazy ustoupily a sluníčko začalo dávat najevo svou sílu. Duben, obleva, sníh mizel před očima, a i když v noci ještě mrzlo, jaro bylo tady. V tu dobu si mě a Jirku zavolal vedoucí roty kapitán Charvát, že příští týden máme s Jiřím společné hraniční volno a půjdeme opravit ten plot, co jsme posledně poškodili. Týden utekl jak voda. Volno k opuštění posádky vyšlo na sobotu, tak jsme s Jiřím okolo 8 ráno vyrazili do města Hranice. Velitel nás vyprovodil se slovy ať si nic nebereme, že nářadí i materiál jsou připravené a čekají jen na nás. 

   Při příchodu na okraj Hranic jsme již slyšeli vrčet cirkulárku, protože domek s poškozeným plotem stál právě na kraji města. U domku na nás už čekal ten samý dědula, co na nás hulákal, když jsme mu plot poničili. A světe div se! Děda byl samý úsměv a ochota, zavedl nás na dvorek, kde stále vrčela cirkulárka a u ní stála dvě děvčata jako lusk, jedna jako druhá. Děda nařídil vypnout pilu a představil nás děvčatům, která již měla nařezané tzv. rýgle a plaňky na plot. Na to nás děda začal popohánět, abysme stihli práci do oběda, že bude husa a pivko. Plot jsme do oběda stihli krásně opravit a dědula dal patřičně najevo, jak se mu ten plot teď líbí a jak to pěkně zorganizoval.

   Začalo mi být až podivné, kde se v dědulovi bere taková rozkazovačnost, děvčata (teď už Jana a Dana – identická dvojčata) jej poslouchala na slovo a vůbec neodmlouvala. U oběda se dědula rozpovídal, že u něj je vše na povel, no aby ne, když byl důstojníkem z povolání a teď v důchodu. 

   Po obědě jsem se šel projít s Janou a byla z toho láska na zbytek vojny. Jirky se to moc netýkalo, ten již svou lásku měl, ale husu a pivko ocenil. A dědula, až na to, že musel mít vše pod taktovkou, mi nakonec u velitelů vymáhal volno a prodlužoval vycházky. 

Ale znáte to: Vojna je vojna, a vycházky vždy nebyly!


Hranice v Čechách (Rossbach i.B.)


VZPOMÍNKA NA STARŠINU TONDU FIRÝTA (Bonus k 4.příběhu z Trojmezí). 


   Když byl Toník mladší, rád si zašel do hospody na pivko (třeba do Pražáku), sedával tam s místními. Sem tam s nimi poseděl i velitel roty J.Feďas a protože většina místních byla i tzv. pomocníky Pohraniční stráže (PPS), domlouvali si vstup do hraničního pásma. Někdo na dřevo, někdo na houby a také na polní práce, samozřejmě pod dohledem pohraničníků.

   A tak se stalo, že jedno sobotní odpoledne v pozdním létě 1969 přijel před rotu traktor s valníkem. A v něm Toníkův kamarád, pomocník Pohraniční stráže, s tím, že má propustku a jede nasekat vojtěšku za dráty. Ze své zkušenosti vím, že to bylo běžné, neboť za stanovištěm Michal-Martin, kudy vedla cesta k hraničnímu kameni 1/1, bylo velké pole. Doprovázeli jsme a střežili tam zemědělce při různých činnostech.

   Toník, který tu ošemetnou sobotu měl službu DDR, zašel za oním traktoristou, aby se domluvili, jak dlouho za dráty pobude. Protože se znali, pustil ho Toník samotného, bez dozoru, přes vrata na stanovišti Michal-Martin, za drátěné zátarasy s tím, že za tři hodiny pošle dozorčího, aby ho přes vrata pustil zpět. 

   Po třech hodinách Toník vyslal dozorčího roty ke stanovišti, aby vrata otevřel. Když dozorčí na stanoviště dorazil, traktorista nikde. Volá tedy Toníkovi, že traktor u vrat není, ale slyší ho blafat za terénní vlnou. Toník nařizuje, ať vrata otevře a že vysílá poplachovou hlídku, aby to prověřila. Hlídka hned vyjela a za terénní vlnou našla nastartovaný traktor s nasekanou fůrou vojtěšky, ale už bez traktoristy. 

   Toníkovi zřejmě došlo, co se stalo. Vyhlásil pohraniční poplach, nařídil překrytí hranice a uvědomil nadřízené. Všichni, co jsme na Trojmezí sloužili, víme, že od stanoviště Martin/Michal je to k hranici (statek Hollerung u HM3) jen co by kamenem dohodil. Nikdo tedy neměl šanci  traktoristu dohnat, zvlášť když byl bez dozoru. Toník z toho měl nepěknou polízanici, prý mu i hrozil prokurátor za to, že pustil civilní osobu bez dozoru za drátěný zátaras. 

   Vyřešilo se to nakonec přes velitele brigády zaražením povýšení a postupu na pět let. Toto mi vyprávěl onen dědula, když jsem se neomaleně zeptal, proč je Toník stále jen nadrotmistrem, když jsou ostatní povyšováni. 

   Dodám, že po celou mou dobu základní vojenské služby, 1972–1974, byl Toník stále jen nadrotmistrem a kynologem roty. Povýšení přišlo až po mém odchodu do civilu, což pěti letům odpovídá. Ale kdo ví, jak to všechno bylo, jestli to nebyl jen drb či pomluva, Toník „díky“ svému svéráznému jednání nemusel být leckomu po chuti.

Třeba se něco podobného doneslo i vám…


(C) AUTOR PŘÍBĚHU: Miroslav 

TEXTOVÉ ÚPRAVY:    Hana Jirků 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro předcházející příběhy z Trojmezí.

Psovodské vzpomínky - 1.část

Psovodské vzpomínky - 2.část

* Psovodské vzpomínky - 3.část 

* Takový byl Tonda Firýt