17. listopadu 2018

SLUŽBA NA ČESKOSLOVENSKO - MAĎARSKÉ HRANICI


Jak se sloužilo na maďarských hranicích od poloviny padesátých let.

Svědectví pamětníka, který vykonával vojenskou základní službu u 5. pohraniční roty
25. samostatného dunajského pohraničního praporu PS.

5. pohraniční rota, která byla součásti 25. samostatného dunajského pohraničního praporu PS, jehož velitelství se nacházelo v Komárně, byla umístěna v obci Zlatná na Ostrove, kde se nacházela kasárna, rodinný dvojdomek a hospodářský objekt.

Příslušníci roty měli za úkol střežení svěřeného úseku na levém břehu Dunaje v celkové délce vzdušnou čarou asi 16 kilometrů. Pravá hranice úseku roty (západní) byla obec Malé a Velké Kosihy a levá hranice (východní) tvořila železniční trať Komárno – Komárom na západním okraji města Komárno.

V tomto úseku bylo úkolem pohraničníků v denní i noční době kontrolovat neporušování státní hranice vedoucí korytem Dunaje a zamezit pronikání maďarských rybářů do jeho slepého ramene. Dále kontrolovat občany procházející po ochranné hrázi podél Dunaje, zda mají oprávnění se zde pohybovat. Po setmění se tento úkol rozšiřoval i na prostor mezi hrázi a břehem řeky, neboť toto území bylo v této době „zakázaným pásmem“.

Hlavně v období zvýšené ostrahy bylo úkolem příslušníků roty provádět i namátkové kontroly v zázemí na komunikaci a železniční trati. Každodenní povinnosti bylo i střežení a hlídkování v kotvišti nákladních člunů u obce Velká Sihoť. V případě ohrožení obyvatelstva „velkou vodou“ měly hlídky za úkol sledovat průtoky vody na vzdušném líci ochranné hráze a toto ihned hlásit povodňovým komisím. Při ohrožení vypomáhat při odstraňování následků povodní a pomáhat ohroženému obyvatelstvu.

K zabezpečení uvedených úkolů se na rotě stavěly v denní době pevné hlídky na strážních věžích, v noci pohyblivé hlídky pěší nebo na kole, na vytypovaných místech jako kotviště lodí, místa přejíždění maďarských rybářů do slepých ramen Dunaje se v noční době stavěly rovněž pevné hlídky. V době vyhlášených situací ohrožení se v denní i noční době určovaly pohyblivé hlídky ke kontrole na silnicích a železnicí. Ke kontrole činnosti hlídek ve dne i v noci se používala pohyblivá denní nebo noční hlídka.

Za normální situace to bylo celkem šest hlídek denně. 1. noční hlídka dvoučlenná pevná v době od 18:00 do 02:00 hodin, 2. noční hlídka dvoučlenná pevná ve stejnou dobu, 3. a 4. noční hlídka, obě dvoučlenné, v době od 02:00 do 10:00 hodin a 5. a 6. denní jednočlenná hlídka pevná od 10:00 do 18:00 hodin. Přes noc tak byli v terénu vždy čtyři pohraničníci a ve dne dva. Kromě toho tvořil celodenní směnu ještě dozorčí důstojník roty a dozorčí roty, oba po celých 24 hodin od 18:00 do 18“00, dále strážný u objektu noční v době od 18:00 do 6:00 hod. a podle situace i denní od 06: do 18:00 a kuchař se službou od 06:00 do 18:00 hodin. V případě potřeby se stavěl ještě hotovostní řidič, kočí, spojovací staršina a hospodářský rotný.

Bojové rozdílení se konalo denně v 17:00 hodin a operační den začínal v 18:00. Normální služba mužstva tedy byla 8 hodin, poddůstojníků 4 - 6 hodin, zesílená služba mužstva 10 (12) hodin a poddůstojníků 8 – 12 hodin. Bojová služba mužstva i poddůstojníků trvala 12 – 16 hodin.

Jako dopravní prostředky sloužily v té době na rotě jeden osobní automobil Škoda Tudor – „bojový“, koňský povoz na gumových kolech s jedním párem tažných koní, a jako osobní výbava každého příslušníka vojenské kolo s nosičem.

Pro spojení sloužila na rotě telefonní centrála a v celé délce hraničního úseku bylo vedeno na dřevěných sloupech telefonní vedení s odbočkou na strážní věž u kotviště lodí. Na určených utájených místech byly napojovací zdířky pro polní pojítka.

V úseku 5. pohraniční roty bylo umístěno 6 strážních věží, mezi nimiž byla vzdálenost okolo 3 km. Jednalo se o dřevěné konstrukce o čtvercovém půdorysu v dolní části 3 x 3 m, v horní 1,20 x 1,20 m s ochozem 80 centimetrů po celém obvodu věže. Horní plošina byla zakryta stříškou s obedněnými stěnami do výšky 1,80 m a pobitými z venkovní strany asfaltovou lepenkou. Z jedné strany byla dvířka pro vstup na otevřenou plošinu, z ostatních třech stran byla okna sklopná v horní polovině. Výstup do budky byl po třech ramenech dřevěných schodů nebo dřevěném žebříku. V podlaze budky byl vstupní otvor s poklopem na panty a petlici na uzamčení. V dolní části dřevěné konstrukce a uvnitř budky byly zdířky pro napojení pojítka. V některých strážních věžích byl pro pozorování osazen hvězdářský dalekohled. Jinak hlídky používaly pro běžné pozorování výkonné polní dalekohledy.

1. strážní věž – „Malé Kosihy“ byla umístěna na břehu Dunaje před ochrannou hrázi. Z této věže byla na dohled proti proudu (západním směrem) viditelná poslední strážní věž v úseku 4. pohraniční roty „Kližská Nemá“.

Po proudu východním směrem byla umístěna na břehu Dunaje 2. strážní věž – „Slepé Rameno“ v místě zasypaného konce slepého ramena řeky. Tato věž byla viditelná i z další strážní věže.

Tato 3. strážní věž – „Velká Sihóť“ se nacházela na říčním ostrově v místě kotviště vlečných člunů, vzdáleného od špice ostrova asi 3 km. Břehy v tomto místě byly zpevněny kamennou rovnaninou a v době minimálního stavu vodní hladiny se zde vytvářela velká mělčina s dobře viditelným výškovým zlomem dna. Z této věže na další vidět nebylo.

4. strážní věž „Blatná“ byla umístěna na písečném břehu Dunaje, který byl využíván místním obyvatelstvem jako pláž. Z této věže bylo dobře vidět západně proti proudu do ústí slepého ramene a celo špici ostrova Velká Sihóť. Opačným směrem bylo možné dohlédnout až do oblouku řeky.

Zde, na naplaveném ostrohu, byla umístěna 5. strážní věž. Z ní bylo vidět na poslední strážní věž umístěnou nedaleko pobřežní komunikace v obci Nová Stráž

6. strážní věž „Nová Stráž“ umožňovala dohled až na asi 3 km vzdálené rozhraní mezi 5. a 6. pohraniční rotou, tvořené železničním mostem spojujícím Komárno a Komárom. Z věže bylo vidět i montážní haly loděnice v Komárně a komárenský silniční most. Na pravém, maďarském břehu byla vidět část komáromské pevnosti.

Nejdůležitější komunikací v úseku roty byla rokádní silnice s betonovým povrchem vedoucí souběžně s ochrannou hrázi ve vzdálenosti od půl do pěti kilometrů. Ve vzdálenosti 50 až 400 metrů od této silnice probíhala jednokolejná železniční trať Bratislava - Komárno. Přímo na vrcholu hráze, jež představovala nejvyšší terénní stupeň dominující území na levém břehu Dunaje, vedla polní cesta pro cyklisty a lehká osobní auta, kterou bylo možné mimo období dešťů využít i k průjezdu nákladních vozidel. Od hlavní komunikace k hrázi vedly zpevněné silnice k jednotlivým obcím za hrázi.

Prostor mezi hrázi a obci Zlatná byl zemědělsky obhospodařován. Nacházely se zde zejména vinice a meruňkové sady.



Poznámka:
Na základě tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti z 29. července 1952 bylo rozhodnuto o převzetí ochrany státních hranic na Dunaji Pohraniční stráži. Byl stanoven úkol vytvořit v Komárně prapor PS s poříčními oddíly a podřídit jej 11. brigádě PS Bratislava. V únoru 1954 byl komárenský prapor ze sestavy 11.bPS vyčleněn a vytvořen 25. samostatný dunajský pohraniční prapor Komárno, který měl v té době 697 příslušníků a vykonával pohraniční službu v úseku Hrušov – Šahy. 

 Jeho součásti byly 3 poříční oddíly: Bratislava, Komárno, Štúrovo (Chlaba) a pohraniční roty: Hrušov, Baka, Medvedov, Kližská Nemá, Zlatná na Ostrove, Komárno, Iža, Radvaň n. D., Kravany, Štúrovo, Chlaba. Prapor, který podléhal přímo pražskému Velitelství PS byl v lednu 1964 zrušen a vtělen opět do sestavy 11. bPS jako 3. poříční prapor.  







Zachráněná čest příslušníků poříčního praporu PS.

Ze vzpomínek bývalého velitele poříčního praporu.

Od poloviny 60. let minulého století byla od poříčního oddílu v Bratislavě vysílána nepravidelně jednočlenná hlídka ke střežení mostu „Červenej armády“ (starý most) s úkolem zabránit pokusům nasednout z mostu na plovoucí lodě. Hlídka pak pěšky po nábřeží doprovázela plovoucí loď až k osobnímu přístavu a odtud z místa sledovala dalekohledem další pohyb lodí po dobu dohlednosti.

S činnosti této hlídky je spojena jedna příhoda, kterou mi vyprávěl bývalý velitel poříčního praporu PS v Komárně.

Jedno nedělní letní dopoledne, někdy v polovině 70. let, kdy byl v Bratislavě vybudován už i nový most („Most SNP“), pozorovala tato hlídka dalekohledem při průjezdu sovětské nákladní lodí pod novým mostem, že se z něj na palubu lodi spustila nějaká osoba. Příslušník hlídky ihned informoval dozorčího důstojníka oddílu, který spustil pohraniční akci, podal hlášení o události dozorčímu důstojníkovi poříčního praporu v Komárně (na rozdíl od ostatních praporů PS, poříční prapor stavěl do služby i tento orgán) a velitelství bratislavské brigády PS, kde tento víkend velel skupině velení a řízení právě přítomný zástupce velitele brigády pro týl. Ten ihned uvědomil orgány pasové kontroly (OPK) a celní orgány.

V souladu s plánem pohraniční akce pro takový případ vyplul vstříc inkriminovanému plavidlu nebližší hlídkový člun PS, loď přinutil zákonným způsobem k zastavení a na její palubu vstoupily orgány Celní správy a OPK. Dostavil se i uvedený funkcionář s brigády. Následovala opakovaná důkladná prohlídka všech prostorů plavidla. Nikde však žádná cizí osoba nebyla nalezena.



Mezitím se dostavil na pracoviště i velitel poříčního praporu v Komárně a byl seznámen se situaci, zejména s negativním výsledkem pátrání po údajném narušiteli. Zástupcem velitele brigády pro týl mu byla vytknuta špatná vycvičenost pohraničníků jeho jednotky, kdy příslušník pohraniční hlídky pro „jakési vidiny“ spustil zbytečně pohraniční akci. Veliteli praporu tak hrozil nejen přísný kázeňský trest, ostuda v celé brigádě, ale i značný finanční postih, neboť sovětský kapitán „bezdůvodně“ zadrženého plavidla se dožadoval u československých orgánů uhrazení škody způsobené zastavením lodi. A protože viník se musí vždycky najít, případný podíl na této škodě by byl, jak to bylo tehdy zvykem, vymáhán v největší výši právě na veliteli praporu, který odpovídal za všechny podřízené.

To samozřejmě velitel praporu nemohl dopustit a proto se rozhodl rychle dále jednat. Požádal na vlastní odpovědnost ještě prodloužit zadržení lodi a služebním vozidlem co nejrychleji ujížděl z Komárna do Bratislavy. V doprovodu celníků a „pasováků“, neboť řadoví příslušníci PS neměli oprávnění vstupovat na palubu zahraničních plavidel, se dostavil na loď. Přivítán byl nevraživými pohledy posádky a protesty kapitána lodi, od opětovné důkladné prohlídky, na které se osobně podílel, se však nenechal odradit.



Znovu tedy prohledali každý možný i nemožný kout na lodi, všechny prostory i nejmenší skulinky, kde by se mohla ukrýt nějaká osoba, nikoho však nenašli. Už opravdu hrozilo, že všechny nepříjemnosti se zadržením lodi odnese velitel praporu. Jak už to v životě bývá, na poslední chvíli, kdy už jak se říká „ hoří člověku koudel pod zadkem“, napadla velitele praporu ještě jedna spasná myšlenka.

Požádal kapitána lodí o nástup všech členů posádky a jejich jmenovitou kontrolu podle dokumentů a lodních knížek. Posádka tedy s reptáním tak jak byla v pracovním nastoupila na určeném místě. Při postupné kontrole jednotlivých členů posádky za dozoru našich orgánů byl najednou jeden z nastoupených označen kapitánem lodí, za nadpočetného, který do posádky nepatří.

Ukázalo se, že to je právě onen hledaný narušitel. Pohraniční hlídka se tedy nemýlila. Událost se odehrála tak, že pachatel se spustil z Mostu SNP pomocí elektrického kabelu, který pak za sebou stáhl a zahodil do řeky, nepozorovaně na palubu lodi. Oblečen byl v běžném pracovním oděvu používaném lodníky a předstíral pracovní činnost. Spoléhal na to, že lodníci se v posádkách střídají a ne vždy se všichni znají, což by mu do překročení státních hranic postačilo.

Po celou dobu všech nejpečlivějších prohlídek lodí se pak nikým nepovšimnut veřejně pohyboval po plavidle jako by normálně pracoval a odhalila jej až jmenovitá kontrola posádky, spasná to myšlenka velitele poříčního praporu.

Tak odpadla pro pohraničníky hrozba jakéhokoliv postihu, ale zachráněna byla i čest strážců vodní hranice na Dunaji.






ZDROJ: Josef Šolc
FOTO:   Vojensko CZ 



26. října 2018

IDEOLOGICKÁ DIVERZE NA ROTÁCH PS

   Nebojte se nic, vážení čtenáři, tento článek vás nebude zatěžovat ideologickým balastem a lá PŠM, ani zde nehodlám pranýřovat či velebit politiku strany a vlády v bývalém Československu, nebo rozebírat nějaké podobné slimejše :-) Toho se ode mě nedočkáte.
 
   Dneska jsem měl v úmyslu publikovat jiný text, článek, který mě poslal jeden ze čtenářů weblogu Pohraničník a já ve finále zjistil, že už jsem ho, v roce 2012, publikoval. Tématem byla činnost Pohraniční stráže v době branné pohotovosti státu. A protože nemám nic jiného v záloze, nakonec jsem se rozhodl, že článek napíšu sám (nouze naučila Dalibora houslit). 

  Myslím, že téma bude blízké všem, kdo sloužili u Pohraniční stráže , nebo u ČSLA v dobách reálného socialismu, kdy svět byl zmítán lokálními konflikty a hlavně tzv.Studenou válkou. V té době bylo Československo (ČSSR) díky své poloze předsunutým valem na hranici dvou světů a ti, kdož sloužili u Pohraniční stráže, nebo prvosledových bojových jednotek ČSLA, o tom ví své.

Ilustrační obrázek - Evropa rozdělená tzv.Železnou oponou.


   Nemám ambice rozepisovat se o činnosti ideodiverzních centrál Západu proti ozbrojeným silám Československa, neboť tohle by příslušelo někomu, kdo o tématu zná více, což znamená někdo od Vojenské kontrarozvědky či Zpravodajské služby PS. 
   
   V době, kdy jsem nosil uniformu Pohraniční stráže, jsem byl zařazen jako velitel čety na 1.rPS v Trojmezí, takže budu vše popisovat tak, jak jsem to zažil já osobně. Tudíž se nedočkáte nějakého velkolepého odhalení, ať už si pod tím představuje laskavý čtenář cokoliv, ale dozvíte se, jak jsme se s ideologickou "diverzí" ze Západu vyrovnávali po svém.   

   Nejvíce do styku s působením tzv.ideologické diverze přišli vojáci PS, jenž sloužili na hraničních přechodech (OPK). Zde se prováděla nejen pasová a celní kontrola, ale aktivně se vyhledávaly ideologicky závadné materiály pašované do ČSSR ze Spolkové republiky Německo a z Rakouska. Pod pojem "ideologicky závadné" byly zařazeny nejen vyloženě protistátní časopisy, knihy, noviny v češtině, které vydávaly různé emigrantské spolky na Západě (např. Tigrid a jeho Svědectví, či jak se ten plátek jmenoval), ale i tvrdá pornografie ve formě časopisů, filmů, později na VHS kazetách. 

   Tak, jak jsem mluvil s kolegy, kteří sloužili právě na OPK (např.hraniční přechod Pomezí - Schirnding na Chebsku), politických, protistátních novin a knih se až tak moc nevozilo (možná proto, že mimo Prahu a pražské chartisty o to nebyl mezi lidmi zájem), zato pornografie jela ve velkém. Nepochybně proto, že se XXX časopisy a VHS kazety daly v Československu s obrovským ziskem prodat, "čuňačinky a prasárny" táhnou za každého režimu, ovšem za reálného socíku byl obchod s pornem zlatý důl :-)  Tehdejší dealeři a vexláci by mohly vyprávět. 

Ilustrační foto: dobový XXX časopis z 80.let


   Když jsme u těch nemravných časopisů, vzpomínám si, jak jsme kdysi, jako velitelé čet, byly svoláni z pohraničních rot na výcvikový prapor PS v Aši - Kelleru, kde nám jeden major z chebské 5.bPS Cheb dělal přednášku na téma Ideodiverze. A aby přednášku osvěžil, přinesl třicet pornočasopisů, zabavených bdělými pohraničníky na OPK Pomezí. Mohli jsme si je dosytosti prohlédnout a pokrytecky se pohoršovat :-)  Pikantní na celé přednášce bylo, že když ji onen důstojník ukončil a stahoval XXX časopisy zpět, tak tři "zmizely" a nebyly k nalezení. Prostě byly pryč, byly "zmizelé" a důstojník z chebské brigády s tím nemohl nic dělat (nesl to statečně a byl shovívavý).

Ilustrační foto: dobový XXX časopis z 80.let



Nyní se vrátím zpět na pohraniční rotu.

   Jak známo, vojáci základní služby u PS (i ČSLA) byli mladí kluci, většinou ve věku 19 - 21 let, já sám jsem na rotu v Trojmezí nastoupil v létě 1985, když mě bylo 18 let (po absolvování vojenské školy v Holešově). Co se takovým mladým klukům honí v hlavě: děvčata, zábava, moderní hudba. Tohle všechno měli záklaďáci kvůli tvrdému režimu u vojenských útvarů omezené. 

  Pohraničníci, kteří sloužili přímo na čáře to měli ještě těžší. Objekt pohraniční roty dislokovaný v hraničním pásmu, mnohde byla rota PS ještě za "dráty", na mnoha místech byla dokonce rota PS dokonale odloučená od civilizace, díky velké vzdálenosti k nejbližší vesnici (hospodě), o městu ani nemluvě. Mládenci co sloužili u "horských" jednotek PS, nebo na hláskách PVOS, mohou potvrdit mé slova.  

   Jedna z věcí, která vojákům trochu zpříjemňovala život, byly hudba. Na každé rotě byl nějaký ten gramofon a zásoba LP desek. Jejich množství bylo ale limitováno a časem se ohrálo, oposlouchalo i když mnozí vojáci při návratu z opušťáku či dovolenky přivezli své oblíbené LP desky. 
   Dalším zdrojem hudby byl rozhlas. Ti, kdož byli v dobách ČSSR mladí, ví, jak málo hudby pro mládež vysílali na stanicích Hvězda, Praha či Vltava. Nic moc. V rozhlase většinou zněla hudba pro střední a starší generaci, Gott, Vondráčková, Zagorka či Pavol Hamel, tihle interpreti  mladou generaci netáhli a to platilo i vojácích základní služby. 

  Naštěstí pro nás mladé, hned u západních sousedů, bylo mnoho rozhlasových stanic, které presentovali to, co jsme chtěli poslouchat. Starší generace pohraničníků a vojáků si vzpomene nejspíše na oblíbené Radio Luxembourg na vlně 208 metrů -  1440 kHz AM (střední vlny). Tahle stanice měla jen jednu chybu, vysílala sice s obrovským výkonem 1200kW (!), ale byla umístěna až v Lucembursku, takže v ČSSR byla, díky specifikům středních vln poslouchatelná až večer a v noci. (Mimochodem, jedna perlička: když jsem byl v létě roku 1985 na dovolené v sovětském Soči, tak jsem na svém tuzexovém radiokazeťáku zachytil vysílání "Laxíku" přes noc i tam). 

Dobové foto - logo stanice Radio Luxembourg


  Ovšem, byla tu i jiná možnost, které využívali vojáci na útvarech poblíž hranice s Německem a částečně i Rakouskem a tou byla, opět středovlná stanice, s velkým výkonem, která v Německu vysílala pro vojáky US.ARMY, Její název: AFN Europe (American Forces Network). Ta byla poslouchatelná celý den, 24/7. Trochu připomínala Radio Luxembourg, jen se zde hrále spíše americká hudba, od pop music až po rockovou hudbu. Díky velkému výkonu a lokalizaci v Mnichově, hrála i na tom nejlevnějším tranzistoráku, co byl v Československu k mání.

Dobové foto - AFN Europe 80.léta


  Obě tyto stanice byly vojáky hojně poslouchané a díky minimálním požadavkům na kvalitu tranzistoráku, mezi vojskem oblíbené. Muzika se poslouchala na cimrách, na PVSce, v kuchyních, mnohdy i ve službě, přes den, pokud byla hlídka na pozorovatelně, nebo v noci na piketu. 
   
   Vojáci vždy ale museli dávat bacha, kdo je zrovna na rotě, neboť bylo jisté riziko, že nesmlouvavý velitel roty,politruk, či jiný, "politicky kovaný" důstojník jim tranzistorák zabaví a pokud by při odhalení rádia bylo zrovna naladěno rozhlasové vysílání ze Západu, mohl být přistižený voják vyšetřován i VKR. Ostatně, kontráši na rotě slídili i tak a mj.pátrali právě po tranzistorácích, nebo fotoaparátech. Čímž se nechci nijak do kontrášů navážet, dělali svou práci. A připomínám, že vojenskou kontrarozvědku měli (a stále mají) také u Bundendeswehru či US.ARMY.

  Za sebe mohu popsat situaci z 80.let, jak jsem ji zažil na vlastní kůži. 
Se západní kulturou jsme koketovali už na vojenské škole v Holešově. Story na tohle téma najdete, pokud si kliknete ZDE. O víkendech jsme poslouchali rakouské rádio Ö3 a to ve velmi dobré kvalitě, v CCIR pásmu (VKV II) a ve FM stereo kvalitě. Samozřejmě jsme museli dávat bacha, aby nás nevymáknul náčelník ročníku (něco jako velitel roty), nebo jiný odpovědný důstojník, třeba dozorčí útvaru. Což se ne vždy povedlo, ale nikdo z nás se nedostal do rukou VKR, v pověstném "Mrázkově domečku", v areálu VŠ SNB. Ti, kdož v Holešově za "totáče" studovali, vědí :-)


Ilustrační obrázek - logo rakouské ORF 80.léta


   Když jsem nastoupil na rotu v Trojmezí a rozkoukával se ve funkci velitele čety, zjistil jsem, že se tady hojně poslouchá západní rádio. Protože 80.léta znamenaly technický pokrok i v elektronice, většina vojska už neposlouchala muziku na levných tranzistorácích Tesla, kde byly pouze AM pásma, ale používaly se miniaturní rádia kupené v Tuzexu, na různých burzách, občas se dal koupit malý japonský tranzistorák s FM frekvencí 88-108 MHZ i v běžném Elektru. Já sám jsem později vozil malé kapesní rádia s FM CCIR normou z tehdejší NDR, kam jsem často jezdil a mohu říct, že značka RTF Made in DDR fungovala stejně jako různé rádia AIWA, Panasonic či Sony, jen design soudruzi z NDR nevymazlili tak dobře jako Japonci.

   Hodně jsem vojákům záviděl, páč můj "tuzexový" radiokazeťák (na kterém jsem v sovětském Soči poslouchal ten výše uvedený Laxík) měl jen VKV OIRT 66-73 MHz, což bylo príma doma Ostravě, kde jsem na něj poslouchal polské rádio Trójka, kde hráli stejně dobře jako na rakouském O3 (můj otec, na vojně spojař a duší radioamatér, zbastlil velkou anténu a tak jsme v Ostravě chytali rakouské rádio úplně v pohodě, ve stereo kvalitě). Mohl jsem poslouchat na MW Luxembourg, nebo AFN Europe, ale se stanicemi jako byl Bayern 3, či RIAS 2 jsem měl smůlu :-(



  K mému převelikému štěstí mě tehdejší velitel roty, kapitán Koutný, poslal jako velitele vozu s naší rotní Progou V3S pro něco do Chebu. Když jsme vyřídili na 5.bPS vše potřebné, poprosil jsem řidiče, aby mě zastavil u jednoho velkého Elektra v Chebu, kde jsem si koupil rádio Tesla Domino 2, které mělo všechny pásma, tedy i "západní normu" FM a bylo, považte, nejen na baterie (které občas nebyly k sehnání), ale i na síť 220V.

Rozhlasový přijímač TESLA Domino 2


  V prodejně měli i baterie, které jsem si hned napáskoval do rádia a tak jsem cestou z Chebu do Trojmezí, zalykajíce se štěstím, poslouchal Bayern 3 a cesta nám s řidičem utekla ein zwei :-)  A je jasné, že jsem pak RIAS 2 a Bayern 3 poslouchal od rána do večera.

Logo bavorské rozhlasové stanice Bayern 3


  V té době jsem ještě bydlel na ubytovně na rotě a toužil jsem i po televizi. Na PVS sice byla televize, dokonce barevná (1.rPS Trojmezí ji dostala za titul Vzorná rota), bohužel ale sovětské výroby, takže barvy byly jak vyblité lečo. Dílem kvůli barevnému tv systému SECAM, a též díky tomu, že kvalita sovětských obrazovek měla ke kvalitě Made in Japan hodně daleko, ba dokonce i československé obrazovky TESLA měly v porovnání s těmi sovětskými brilantním obraz a "fullcolor" barvy :-) 
   
   Protože tématem článku je ideologická diverze, musím poznamenat, že i na naší rotě byly snahy vojáků čučet na západoněmeckou TV. Bohužel, sovětský TV přijímač měl pouze barevný systém SECAM, ale navíc jen zvukovou normu 5,5 MHz. Takže barevně a se zvukem hrála jen Československá televize, ale západoněmecké stanice ARD, ZDF, BR3 hrály černobíle, ale hlavně bez zvuku. Spojaři nakonec přišli na to, že zvuk 1.programu - ARD lze naladit na rozhlasovém přijímači v pásmu VKV I, tedy na východní normě. Asi nějaká interference, ale prostě to tak bylo. Takže se po večerech sledovalo aspoň ARD, hlavně o víkendech tam byly dobré filmy. Většina vojáků sice německy nerozuměla, ale pal to čert, když tam běží James Bond, nebo nějaký americký akční film.


  Ušetřil jsem si nějaké peníze a rozhodl se, že si koupím přenosnou (samozřejmě černobílou) televizi značky Tesla Merkur. Želbohu, v Hranicích, v Aši, ani v Chebu ji neměli. K dostání byla jen přenosná TV značky Tesla Pluto, ale tu jsem nechtěl, protože měla jen 6 předvoleb. Tam bych ovšem nenaladil všechny, místně dostupné televizní stanice: ČST1, ČST2, ARD, ZDF, BR3, DDR1 a DDR2. Televize Merkur měla předvoleb osm. Měl jsem ale, shodou okolností opět štěstí, náš technik roty, rtm.Karel Svoboda jel pro něco, svým Trabantem do Plzně a tam mě vytoužený přenosný TV Merkur za nějaké 4.000,- kč koupil (plat jsem měl, tehdy v roce 1985, cca 2.600,- kčs). 


  Takže jsem si užíval sledování západoněmecké televize, dokonce jsem byl unešený i reklamními bloky, neboť u nás nic takového nebylo (pan Vajíčko nebyla žádná konkurence), viděl jsem spoustu filmů, o nichž jsem neměl ani tušení, že existují. Takového, už výše zmíněného Jamese Bonda, nikdy v ČSSR nedávali :-) Kupodivu dobré filmy, zejména evropské produkce dávali i na východoněmecké televizi DDR 1 a DDR2. Tam jsem dokonce viděl i nějaký erotický film z produkce francouzské M6. je fakt, že ho dávali pozdě večer, ale dávali. Na západní TV jsem nikdy erotiku neviděl... 

  Koketoval jsem tedy s ideologií a kulturou, jenž by měla být důstojníkovi PS cizí. Ale, já si holt nemohl pomoci. Tento fakt, že jsem si na ubytovnu pořídil nejen rádio, ale i televizi samozřejmě neuniknul našemu bdělému politrukovi, kterým byl v té době kapitán Roman Král. Párkrát ke mě, majíce službu dozorčího důstojníka, vešel do pokoje, zrovna když se z mé televize linul program z bavorské části Evropy. "Pačemu bůkvy, vsjó jásno" - tvrdit, že se dívám na východoněmeckou telku, když zrovna v rohu obrazovka zářilo bílé logo ZDF nemělo smysl. 
   
   Ke cti kpt.Krále musím poznamenat, že z toho nikdy nevyvozoval žádné důsledky, ani můj poklesek neprásknul VKR. Jediné co udělal bylo, že se mnou sepsal tzv.služební záznam, že jsem byl poučen o tom, že v objektu roty PS je zapovězeno sledovat západní TV a rozhlas, což mě zdůvodnil tím, že kdyby se to na mě provalilo, aby byl krytý. Což jsem mu nemohl mít za zlé. Zanedlouho jsem se ale odstěhoval do přiděleného bytu v Hranicích a tam už nikoho nezajímalo, jako TV sleduji. Stejně jsme doma čučeli na západní televizi všichni důstojníci, protože vysílání pražské ČST nebylo nic, o čem by jste chtěli psát domů Takhle to bylo až do konce 80.let, kdy jsme si začali pořizovat videorekordéry a sledovali filmy na VHS kazetách, pašovaných ze Západu. 

Z té doby si vzpomínám na jednu stórku z roty. 
   Někdy v roce 1983 běžel v československých kinech první pořádný sci-fi film s názvem VETŘELEC (Alien). Vím, že ještě před ním zde byly v kinech "Blízká setkání třetího druhu", ale Vetřelec, to byl prostě jiný level. Film se, ještě v časech ČSSR dočkal pokračování, pod názvem VETŘELCI (Aliens), ale ten u nás v kinech nebyl. 
   Když už jsem vlastnil videopřehrávač, film Vetřelci jsem si sehnal a promítnul ho vojákům na rotě v Trojmezí. Úspěch byl převeliký, promítal jsem ho na rotě snad 3x, aby ho viděli všichni vojáci. No a tím jsem se dostal do hledáčku VKR. Kontráš neudeřil přímo na mě, ale vojáci mě prozradili, že na rotě zjišťoval, co a kdy jsem promítal, zda neproběhla projekce nějakých "protisocialistických" filmů, nebo pornografie. Neproběhla, takže se mě nic nestalo, dokonce si mě ani nepředvolali do kanceláře VKR na praporu v Aši-Krásné. Možná to bylo i tím, že druhá polovina 80.let byla už pod vlivem Gorbačova, perestrojky, glásnosti a kovaní stalinisté ztráceli půdu pod nohama  a měli jiné starosti než promítání amerického sci-fi filmu v objektu roty PS. .   


 
Youtube trailer - film VETŘELCI (Aliens) 1986

Takže, abych to nějak shrnul.
Není pravdou, že vojáci Pohraniční stráže a to jak záklaďáci, tak i velká část důstojníků, byli nějací zaslepení, ideologicky kovaní strážci železné opony. Ano, jistě, jiná byla situace v 50.létech, ale diamentrálně odlišná byla později, třeba v 80.létech a ty poměry jsem osobně zažil. 
Vojáci, mladí kluci, poslouchali západní hudbu, sledovali, pokud to podmínky dovolili, západní TV vysílání, ve smyslu zábavných pořadů, filmů, hudebních videoklipů, politika a publicistika nikoho nezajímala. Není mě známo, že by vliv zahraničního vysílání TV/R způsobil zběhnutí na Západ, byť zcela vyloučit to nemohu, ovšem berme v potaz, že já obléknul uniformu až v roce 1981.  

   Stejně tak to bylo i s námi, důstojníky. Až na malé vyjímky jsme doma měli naladěné západní TV a rozhlasové stanice, občas jsme nakupovali v Tuzexu, či prodejnách ESO :-) nebyli jsme ideologicky zaslepení a k tehdejší propagandě v masmédiích jsme si udržovali zdravý odstup, i my jsme četli mezi řádky, jako většina obyvatel a jak jsem v předchozích textech napsal, koketovali jsme s "nepřátelskými ideologiemi". Možná bychom koketovali méně, kdyby nás tehdejší režim pustil vycestovat na Západ, což se ale nestalo. Jaký to paradox, utéci přes čáru jsme mohli bez problémů kdykoliv, vycestovat byť na jediný den, legálně, přes hraniční přechod bylo definitivně zapovězeno. 

  Podívat se ven jsme mohli až v roce 1990 a po seznámení se realitou života na druhé straně hranice mnozí z nás zjistili, že není všechno zlato, co se třpytí, že reklamy jsou jen naleštěný prd a že v německých řekách neteče Fanta, nebo Knorrova polévka. Ale to už je jiná kapitola, slíbil jsem, že politiku sem tahat nebudu.  

  Pokud vás, vážení čtenáři, kolegové, kamarádi od PS a ČSLA, téma článku zaujalo, můžete napsat své osobní zkušenosti s podléháním "ideologické diverzi" během vaší vojenské služby, u vašeho útvaru. Pište přímo do rubriky KOMENTÁŘE pod článkem, nebo pošlete příspěvek na můj MAIL pohranicnik@gmail.com a já jej, pokud k tomu dáte svolení, publikuji do komentářů. Samozřejmě, že stále platí záruka diskrétnosti a ničí identitu nebudu zveřejňovat. 

  Pokud by jste se chtěli podílet na tvorně weblogu Pohraničník, sepiště nějakou ze svých vzpomínek na dobu vojenské služby a pošlete ji na můj MAIL pohranicnik@gmail.com 
Pokud máte nějaké dobové fota z vojny, přiložte je do přílohy mailu, článek s fotkami je zajímavější. Děkuji.      


  
AUTOR ČLÁNKU: Zdeněk-admin weblogu








18. září 2018

PROVOKACE NA STÁTNÍ HRANICI ČSSR

   Už dlouho se chystám na téma, které je uvedeno v titulku tohoto článku. 
Jasně, s pojmem "provokace na státní hranici" jsme se zde, na weblogu Pohraničník, již mnohokrát setkali, ale vždy to bylo odbyto jednou, dvěma větami, ať už přímo v textech článků, nebo v diskuzi tady, nebo na FB. 

   A protože jsem sám jednu takovou pohraniční provokaci, v dobách studené války, zažil, rozhodl jsem se o ni s vámi podělit. Samozřejmě, neopomenu se zmínit i provokacích na hranici jinde, třeba v Berlíně (Ost-West sektor), anebo o jedné, u nás na 1.rPS Trojmezí, kterou jsem sice nezažil, ale slyšel jsem ji v podání pamětníků :-)  

  Spouštěčem k sepsání článku byl dokumentární pořad, který jsem nedávno viděl v německé televizi, myslím, že to byl TV kanál ARTE, na nějž někdy rád koukám, protože tam, aspoň občas, vysílají zajímavé dokumenty z časů tzv.Studené války v Evropě. Zrovna bylo výročí stavby Berlínské zdi a televize ARTE zařadila i zajímavé video z konce 80.let, natočené na hranici NDR - NSR, nebo, přesněji, na sektorové hranici mezi západním a východním Berlínem (Západní Berlín měl, mimochodem, speciální status, díky němuž byly některé poměry jiné, než ve Spolkové republice, to jen tak na okraj, koho to zajímá, může si podrobnosti vygooglit). 

  Video pojednávalo o tom, jak si nějaká zdivočelá tlupa levičáckých aktivistů vytvořila stanový tábor těsně u berlínské zdi, dělala tam kravál, všechno polepila transparenty a na západoberlínskou policii dělala dlouhý nos, což těm chaotům umožňoval prostý fakt, že berlínská zeď nebyla přímo na státní hranici, ale mezi zdí a západním sektorem bylo ještě pár metrů území NDR - východního Berlína. Což je fakt, o kterém mnoho lidí nemá ani tušení.

Hranice Berlin West - Ost (květen 1988).


   Takže, tlupa aktivistů mohla vyvádět tak dlouho, jak chtěla, případně, jak dlouho jim zásoby a levičácký elán vydržel. Západoberlínská policie se mohla snažit jen udržet pořádek, aspoň v rámci daných možností, za asistence východoněmecké Volkspolizei, která megafony, z území východního Berlína, žádala zdivočelé chaoty, aby opustili území NDR.  

   Celá akce byla ve finále ukončena tím způsobem, že aktivisté vylezli na berlínskou zeď, kde dobrovolně přestupovali do vojenských náklaďáků Pohraničních vojsk NDR (GT DDR), aby se východoněmeckými pohraničníky nechali odvézt na nejbližší hraniční přechod do Západního Berlína, kde byli patřičnými orgány NDR vylifrování zpět na Západ, ke svým :-)  

   Technická poznámka: omluvte kvalitu videa, snímal jsem jej mobilním telefonem Huawei, páč jsem chudý proletář a nemám doma lepší AV techniku pro záznam a editaci, ale snad to bude dostačující, jako ilustrace k psanému textu.

Youtube video klikněte: v lepší kvalitě


   Vrátím se zpět do Československa, na pohraniční rotu v Trojmezí. 

   Kdysi, snad na počátku 80.let, tam došlo k provokaci německých Sudeťáků, přímo na státní hranici mezi NSR a ČSSR. Přesné detaily mě nejsou známy, ale jednalo se prý o déle připravovanou "vzpomínkovou akci", kdy Sudeťáci svolali shromáždění svých Parteigenosse a to v lokalitě, kde byly na území NSR chovné rybníky (či co to tam bavorští rybáři měli). 

   Protože akce byla předem avizována v bavorském tisku, rozhlase a televizi BR, dozvěděla se o ní i Zpravodajská služba PS s tím, že bude třeba učinit nějaká preventivní opatření přímo na státní hranici. Což je logické. Lépe odrážet útoky přímo na čáře, než sbírat zdivočelé Sudeťáky na oplocení signální stěny hlouběji ve vnitrozemí ČSSR. Prevence je lepší než represe.

Dobová mapa pohraničního úseku 1.rPS Trojmezí.


   Takže ještě před zahájením sudeťácké "vzpomínkové akce" byli rozmístěni trojmezští pohraničníci mezi státní hranicí a "železnou oponou". Ne přímo na čáře, u hraničních mezníků, ale pár metrů dále, ovšem tak, aby byli ze západoněmecké strany hranice vidět, což mělo za účel odradit aktivnější Sudeťáky od toho, aby pronikali během jejich shromáždění na území ČSSR.

 Zkrátím to. Shromáždění se konalo v daném místě a v určený čas. Zpočátku probíhalo vše klidně, nějaké ty projevy, trocha pokryteckého dojetí nad "starou vlastí" a po oficiální části shromáždění začala volná zábava, ve formě popíjení bavorského piva a poslechu "Heimatlied" v podání místní kutálky. Zkonzumované pivo, preclíky a tóny německého evergreenu Preussens Gloria v podání odcházejíci dechovky, dodala některým Sudeťákům odvahu a probuzení revanšistických emocí. 

 
Preussens Gloria - oblíbený německý evergreen.


      Přiblížili se k samotným hraničním mezníkům a začali nadávat našim pohraničníkům, kteří střežili daný úsek státní hranice. Nebudu zde publikovat ony nadávky, páč nechci narušovat něčí nejjemnější city, případně někomu brát iluze o spořádaných bavorských sousedech  :-) 
      U nadávek nezůstalo, sem tam přiletěla z Reichu nějaká ta prázdná láhev od piva či místního schnapsu, kterýžto udatní Sudeťáci použili jako aditivum (Red Bull tenkrát ještě nebyl v prodeji). 
      Takové počínání už nevydržel náš politruk (ZVP), který jednotce v lokalitě velel a se samopalem vz.61 "škorpion" v ruce pobíhal mezi pohraničníky, volajíce: "vidíte, vojáci, tohle je PŠM v praxi!"  Prý to bylo přesně takhle, nebo respektive se takto příběh předával mezi generacemi vojáků z Trojmezí :-) 

    Ve finále mnozí nachmelení Sudeťáci naznačovali slovem i gesty, že překročí státní hranici do Československa a vezmou si Sudety zpět. K další eskalaci napětí však nedošlo, protože (a to k jejich štěstí) přijela z německého vnitrozemí kolona policejních aut BGP a BGS. Západoněmecká policie udělala rychlý pořádek. Agresivní jedinci byli spoutáni a naloženi do policejních aut, zbytek nakráčel do mikrobusů BGS a byl odvezen zpět do vnitrozemí. Policisté zamávali při odjezdu našim pohraničníkům a v místě se opět rozhostil klid a mír.

Dobové ilustrační foto: hlídka BGS (80.léta).


    A nyní se už dostávám k incidentu, který jsem na státní hranici zažil osobně.

    Bylo to někdy ke konci roku 1988. Byl jsem na rotě v Trojmezí, už si nepamatuji, zda jsem měl službu dozorčího důstojníka roty, nebo jsem měl běžný den, kdy jsem jako velitel čety měl se svými vojáky Bojovou přípravu (BPP). Vím jen, že se na rotu náhle přiřítilo vozidlo velitele praporu pplk.Martínka (červená škodovka), vozidlo s důstojníkem VKR (škodovka, barvu si již nepamatuji) a mám dojem, že přijeli i zpravodajci, nebo někdo takový z 5.bPS v Chebu, neboť to byla taková menší kolona aut, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Však to znáte, kdož jste byli na vojně: ani u jednotek PS na čáře, ani u prvosledových útvarů ČSLA nikdy nebyla nouze o průsery a mnohdy musel poslední slovo říci vojenský prokurátor. Tentokrát ovšem nešlo o průšvih.

    Celá ta suita důstojníků z 1.prPS Aš-Krásná a 5.bPS Cheb zamířila do kanceláře velitele roty (VR), kde se dlouho radili. Asi za hodinu porada skončila a VR nechal nastoupit celou rotu na "buzerplac", kde jsme se dozvěděli, že v prostoru Trojmezí ČSSR-BRD-DDR (Dreiländereck) se vyskytuje skupina lidí, jenž nedovoleně překročila státní hranici ze Spolkové republiky a nyní se vyskytuje na území Německé demokratické republiky a není vyloučeno, že se přesune na území Československa. 
A že se s okamžitou platností ruší běžné činnosti na rotě, od probíhající bojové přípravy až po zrušení vycházek a bude se reagovat na dění v prostoru hraničního mezníku (HM) 1/1. 

   Byl dán rozchod, určení vojáci se šli spakovat, dobře obléci a pak v plné zbroji nastoupit na "buzerák". Mě se to týkalo též. Jako velitel čety jsem měl naší Pragou V3S odjet s vojáky na místo. S námi, ve vozidle UAZ jel i náš velitel roty a velitel praporu PS. 

  Už když jsme přijížděli k místu, byl zdálky vidět velký balón, který nesl transparent se zeleným nápisem Robin Wood. Po dojezdu k HM 1/1 jsme uviděli stanový tábor, který byl rozložen na území NDR, jen kousek od západoněmecké a československé hranice. Na západoněmecké straně bylo spousta policistů BGP, BGS a celníků ZOLL a velké množství čumilů, tedy německé civilní veřejnosti. Všichni postávali u dřevěného oplocení na západoněmecké straně a u tabulek s nápisem Landes Grenze. No, prostě Boží dopuštění :-)  Takové davy jsem nikdy předtím a už nikdy potom na čáře neviděl.

 
    Kdo to u HM 1/1 zná, tak ví, že státní hranice probíhá dole, v místě, kde protéká potok a na mírném vyvýšení je plácek, kde se v pohodě otočí vozidlo a hned vedle je jakoby malá jeskyně, což je ve skutečnosti sklep po německém stavení, které zde kdysi stálo. Zde jsme zaparkovali, spolu s velitelem jsme rozmístili naše pohraničníky podél státní hranice s NSR a NDR tak, aby mohli zabránit případné snaze o překročení hranice na území ČSSR.
    
    Šel jsem se podívat na hranici s NDR, jaké opatření podnikají pohraničníci GT DDR, ale přímo na čáře nikdo nebyl, skupiny východoněmeckých pohraničníků a jejich vozidla ale bylo vidět za pohraničním plotem (tím posledním, co je téměř na hranici NDR-NSR). Zamávali jsme na sebe a já šel zpátky dolů k vozidlům. 

Dobové foto z místa události: pohraničníci GT DDR u hraničního plotu.


  Než jsem došel k vozidlům, přijel ještě z praporu PS v Aši-Krásné náčelník štábu pplk.Pekárek.
  Chvilku se radil s velitelem roty a praporu. Pak si mě zavolal k sobě a přikázal mě (neboť věděl, že se domluvím německy), abych šel dolů k hraničním mezníkům a zeptal se policistů BGS o co přesně dmonstrantům jde a zda pohraniční policie zasáhne, pokud by se demonstranti pokusili vstoupit na území ČSSR. Pamatuji si tohle úplně přesně, snad i proto, že jsem později musel na rotě sepisovat služební záznam pro Vojenskou kontrarozvědku (VKR) o tom, že jsem vedl rozhovor na státní hranici s pohraničními orgány Spolkové republiky a na jaké téma. No jo, znáte to: "za dobrotu na žebrotu". 

  Rozkaz jsem tedy splnil. Zeptal jsem se nejbližšího policisty o co jde. Důstojník BGS mě sdělil, že ekologická organizace Robin Wood zde na hranici demonstruje proti znečišťování životního prostředí továrnami v NDR a NSR. A na můj druhý dotaz odpověděl policista, že zasáhnout nemohou, neboť demonstranti jsou na území NDR, mímo působnost západoněmecké policie. Případné narušování hranice si tedy musí vyřešit GT DDR a československá Pohraniční stráž.

Dobový článek k popisovanému incidentu na státní hranici.


  Poděkoval jsem policistovi, zasalutovali jsme si, tak, jak se sluší podle všech "militér dýnstreglamá" a já odkvačil nahoru ke svým, abych informoval velitelský hlouček o tom, jak se věci mají.
  Nikoho jsem moc nepotěšil, velitel praporu pplk.Martínek, zkušený hraničářský veterán, si jen povzdechnul: "to bude nadlouho". A také bylo.   

  Akce organizace Robin Wood se protáhnula i přes noc, byť už bylo docela chladno. Možná hřálo ekologické aktivisty mládí, nebo zápal pro jejich věc. Já jsem v noci už na místě nebyl, velitel mě vystřídal jiným kolegou. Takže jsem se odjel vyspat na rotu a druhý den jel na místo znova, společně s pohraničníky, kteří střídali noční směnu. 

    Bylo vidět, že stany aktivistů na území NDR poněkud prořídly, část demonstrujících se patrně ráno spakovala a odjela zpět domů, do blahobytu Spolkové republiky :-) 

Dobové foto - kousek za dřevěným plotem vlevo byl stanový tábor RW.

 
    Dopoledne pak přijel štáb západoněmecké televize, konkrétně ARD. Protože jsem se tam producíroval po státní hranici, kameraman ARD věnoval pozornost i mě. Večer jsem se potom viděl v německé televizi (Nachrichten), na 1.programu ARD a pak i na 3.programu BR, jak se, těžce ozbrojen samopalem a vybaven radiostanicí, oděn v maskáče, dívám dalekohledem na stanový tábor demonstrantů. Tímto jsem si užil svých pomyslných "15 minutes of Fame", zejména, když mě pak volali kolegové z ostatních pohraničních rot, aby mě sdělili: "Héj, Zdeňo, byl jsi ve zprávách na ARD a BR". No, kdo z vás to má, dámy a pánové?  :-) 

   Nakonec to aktivisté z Robin Wood odpískali, sbalili stany, transparenty, balónky a odebrali se zpět přes hranici, domů, do západní části Německa. Tím to skončilo i pro nás a život se vrátil zpět do původních kolejí a běžného výkonu služby.      

  Tak mě ještě napadlo, v mé ješitnosti: nevíte někdo, zda existuje na internetu videoarchív ze zpravodajství televize ARD či BR, kde by byly i staré videa z roku 1988? Docela rád bych shlédnul, případně si stáhnul video z oné akce, kde jsem si malou, vedlejší roli, zahrál i já.

 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na příběhy s podobnou tématikou.

*** Sudetoněmecký landsmanšaft verus Pohraniční stráž

*** Poprava u železné opony.

8. srpna 2018

BOJOVÝ POPLACH NA ROTĚ PS

   Každý, kdo nosil vojenskou uniformu, lhostejno zda pohraničářskou, nebo armádní, jistě zažil u svého vojenského útvaru bojový poplach. U jednotek ČSLA to myslím byla zcela běžná záležitost, samozřejmě s přihlédnutím k druhu zbraně a lokálním podmínkám. Nicméně, specifika ČSLA v této oblasti znám jen z doslechu, neboť jsem sloužil pouze u Pohraniční stráže (1981 - 1991). Právě z toho důvodu se pokusím zavzpomínat na to, jak probíhal Bojový poplach na naší pohraniční rotě v Trojmezí, zažil jsem ho X krát, protože účast byla vždy povinná :-)  

   Všichni bývalí pohraničníci, jenž sloužili přímo na čáře jako já, jistě potvrdí, že na rotách PS jsme si užili "něurekom" pohraničních poplachů. U tohoto specifika se na chvilku zdržím, neboť weblog Pohraničník čtou i civilisté vojnou nepolíbeni, nebo ti, kdož sloužili u ČSLA a o pohraničním poplachu něco tuší jen mlhavě. 

  Na rotě PS jsme znali jen dva poplachy: pohraniční, vyhlašovaný přerušovaným tónem sirény a bojový, jenž se vyhlašoval dlouhým, nepřerušovaným tónem. 

POHRANIČNÍ POPLACH.
  
   Pohraniční poplach se většinou vyhlašoval tehdy, pokud ze signální stěny ("železná opona") přišel na rotu, k dozorčímu signálního přístroje (DSP), signál o narušení z určitého konkrétního prostoru. Ve slangu jsme tomu říkali "zkrat". Buď byl jen jeden, což znamenalo, že o sebe dráty v signální stěně jen škrtnuly, nebo tzv."trvalý zkrat", což znnamenalo, že vodiče jsou stržené, zamotané dohromady. 
Tento fakt hraničil téměř s jistotou, že přes signální stěnu přelezl narušitel státní hranice. 


                                             Ilustrační foto: signální přístroj umístěný u DSP

  Pohraniční poplach vyhlašoval důstojník, jenž měl službu DDR (dozorčí důstojník roty), nebo i poddůstojník, který byl do této funkce proškolen a poté schválen velitelem praporu PS. Poplach se týkal každého, kdo byl v té chvíli na rotě, od důstojníků, přes všechny pohraničníky, až po kuchaře v kuchyni. Všichni museli všeho nechat, co nejrychleji se jakžtakž obléci (ústrojová kázeň v tomto případě nebyla vyžadována) a se zbraněmi, municí a další potřebnou výbavou co nejrychleji nastoupit na nástupišti roty. 


Ilustrační foto: místnost DSP na 1.rPS Trojmezí

    
  Mezitím už dávno odjela Poplachová hlídka (tři pohraničníci a služební pes), jenž se autem UAZ vydala na místo, odkud přišel "zkrat" a Skupina překrytí, což bylo cca 6 pohraničníků, která UAZem, nebo Pragou V3S odjela za dráty, aby přehradila pomyslnou čáru mezi místem narušení a státní hranicí. 

  Nastoupené pohraničníky, podle situace, mohl dozorčí důstojník vyslat na státní hranici jako posilu, nebo mohl nechat vojáky rozvést do terénu roty, na předem vytypované místa. Tohle by bylo na dlouhé psaní, neboť vždy šlo o konkrétní případ, jinak se reagovalo, pokud to od místa narušení bylo ke státní hranici kousek a jinak, pokud byla "čára" poněkud z ruky.  
  My v Trojmezí jsme ještě měli takové specifikum, že na pravé části úseku jsme měli za souseda Německou demokratickou republiku (NDR) a u hraničního mezníku končily naše "dráty" a napojovala se německá signálka. To také znamenalo, že pokud došlo k narušení v pravé části úseku, poblíž NDR, dávali jsme telefonicky avízo i kolegům od Pohraničních vojsk GT DDR. Tenkrát se tomu říkalo "součinnost". 

   Pohraniční poplachy byly na rotě PS náš denní chleba, samozřejmě obrazně. Někdy se nevyhlásil třeba celý týden, někdy, podle počasí, to bylo i několikrát za noc a vojáci se moc nevyspali a byl to pro ně opravdu záhul, zejména, když lilo jak z konve, nebo při extrémních mrazech. Tak či onak, největší tíha ochrany státní hranice padala v těchto situacích právě na vojáky základní služby.   

BOJOVÝ POPLACH.

  Činnost zvaná Bojový poplach byla na rotě PS záležitostí velmi, velmi, neoblíbenou.
Naštěstí se BoPo nevyhlašoval moc často. Pokud mě paměť neklame, užili jsme si ho tak dvakrát, možná třikrát za rok. I tak bylo, podle našeho mínění, tohodle "hraní na vojáky" až moc.  

   U bojového poplachu jsme vždy věděli předem, kdy bude. Velení chebské 5.brigády PS bylo vždy natolik korektní, že na roty PS dalo vědět, že toho a toho dne, v pět ráno, houkne důstojník z brigády PS bojový poplach. 

   Velitelský hlouček se naopak odvděčil tím, že na BoPo připravil předem všechny pohraničníky, aby měli vše sbaleno, připraveno, řidiči zkontrolovali vozidla, včetně transportérů OT-64 (v Trojmezí jsme měli dva), "dělostřelci" připravili oba bezzákluzové kanóny, takže když na rotě v Trojmezí dal kontrolní orgán z brigády PS pokyn k vyhlášení bojového poplachu, rota nastoupila ve skvělém čase, za nějž by se nemusely stydět ani elitní prvosledové jednotky ČSLA :-)  

Transportér OT-64 a vojáci na dobové fotografii z 1.rPS Trojmezí


  Nástupem to ovšem nekončilo. Velitel roty přečetl "fiktivní" rozkaz o tom, že na Československo útočí jednotky US.ARMY a německého Bundeswehru atd, atd, a že my, v součinnosti s jednotkami východoněmecké GT DDR přecházíme z ochrany na obranu státní hranice a přesouváme se do opěrného bodu v terénu roty. 

   U pojmu Opěrný bod (OP) se zastavím. Každá rota PS měla dva opěrné body. Jeden cvičný, kam jsme si při bojovém poplachu jezdili hrát na vojáky a druhý, opravdový Opěrný bod byl přísně tajný. Tam bychom se, v případě vypuknutí války, měli přesunout. O existenci tajného OP věděl snad jen velitel roty a pak asi i výkonný praporčík, který měl za povinnost v bunkrech opěrného bodu (byly zamaskovány a dobře skryty) měnit v určitých intervalech zásoby konzerv, sucharů atd.  


Ilustrační foto: bezzákluzový kanón BzK

    
   Otázkou samozřejmě je, zda bychom se v případě války stihli do Opěrného bodu přesunout. Státní hranice se Spolkovou republikou byla na dohled, tak jak dlouho by asi trval let amerického vrtulníku Cobra z US základny k nám na rotu, kterou by svými´palubními zbraněmi během minuty rozstřílel na trosky? 
   
    Velmi často jsme na tohle téma s vojáky na rotě diskutovali, zejména ten den, kdy jsme trénovali bojový poplach. Pravdou ale je asi to, co nám říkali na vojenské škole PS v Holešově: žádný válečný konflikt by nevypukl jen tak, z hodiny na hodinu. Vše má své zákonitosti a vývoj a to, že se schyluje k válce je zřetelné a protivníci na obou stranách hranice dělají opatření, kam by bezpochyby patřil přesun do "ostrého" Opěrného bodu a hranice by se již nechránila, ale bránila, což by mj. znamenalo, že hlídky by nafasovaly do služby granáty, kulomety UK vz.59 a i systém služby by byl zcela jiný. 

   Ale zpět k bojovému poplachu. Po vydání rozkazu velitele roty vyjela z objektu rPS kolona vojenských vozidel, což u nás znamenalo 2x OT-64, dva kanóny BzK tažené vozidly UAZ, a také Pragovky V3S. Všechno jelo do cvičného opěrného bodu, Bzk a vozidla se umístili do okopů vykopaných již před dávnými lety, mužstvo se rozmístilo v zákopech, velitel roty vydal rozkazy nám, velitelům čet, potom i staršinovi (VPr) a technikovi roty. Dozorčí orgán z chebské brigády všechno zkontroloval a pak se to odpískalo. 


Ilustrační foto k článku.

   
   Vrátili jsme se na rotu, uložila se technika, bojové zbraně (kulomety, RPG a pod), dozorčí orgán provedl v kanceláři VR vyhodnocení celé akce a tím to skončilo, život na rotě se vrátil do běžných kolejí. 

   Jedna perlička na závěr :-)  Matně si vybavuji, že pokud se konal bojový poplach, byly vždy na snídani špekáčky, nebo buřty, s hořčicí a pečivem. Každý bojový poplach mám s tímto jídlem spojený a zafixovaný v paměti. Moc by mě zajímalo, jestli to takhle bylo i na jiných rotách.  

 Také jsem si vzpomněl na jeden vtip, který se v té době říkal: 
"Kdo budí při vypuknutí války velitele příhraničních západoněmeckých kasáren a kdo budí velitele pohraniční roty"? "Je to stejné, oba budí desátník Bundeswehru".  :-) 


Důstojníci 1.rPS Trojmezí - autor článku dřepící, druhý zleva (1986) 


   Situace, které zde popisuji, jsem osobně zažil v druhé polovině 80.let. Předpokládám, že v jiném časovém období tomu mohlo být jinak. Uvítám vaše vzpomínky, nebo jen názory či dotazy, dole pod článkem, v rubrice OKOMENTOVAT. 


(c) AUTOR:  Zdeněk - admin webu Pohraničník