2. října 2019

KAREL GOTT A POHRANIČNÍ STRÁŽ

    Dnes - 2.října 2019, jsme se my všichni dozvěděli tu smutnou zprávu, že zemřel zpěvák a showman Karel Gott, po dlouhé nemoci. Nebudu zde plýtvat smutnými slovy, to za mě učinili a ještě učiní v masmédiích jiní, povolanější. 



 
   Za sebe chci jen napsat, že hudbu v podání Karla Gotta jsem za reálného socialismu, ani dnes, v kapitalismu bez lidské tváře, moc neposlouchal, mám rád jiný druh muziky. Ale za socíku, stejně jako dnes jsem uznával, že Karel Gott umí a je profesionál každým coulem. A nikdo nemůže prohlásit, že byl protěžovaný minulým režimem, neboť "Goldene Stimme aus Prag" velmi úspěšně vystupoval v západním Německu, Rakousku a dokonce měl téměř roční angažmá v Las Vegas (USA). A tam, jak jistě všichni uznáte, žádná stranická protekce nedosahuje.

  Nyní se pomalu vracím k tématu "Karel Gott a československá Pohraniční stráž". Nebojte, nejedná se o žádný tzv.clikbailt. Opravdu zde budu psát o tom, co jsem slíbil v titulku článku. A tak trochu z vlastní zkušenosti.

  Ti, kdo sloužili u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, nebo u jednotek ČSLA potvrdí, že k vojenským útvarům příjížděli muzicírovat umělci "z Prahy", aby přímo v objektu kasáren pro vojáky odehrály nějaký ten koncert. Samozřejmě, bylo to vše v jednodušších podmínkách, kasárna nejsou žádné Národní divadlo, Lucerna ba ani Kulturní dům JZD Marná snaha :-) Ale, kde je vůle, tam je i cesta, že?

  Kupodivu občas umělci , od hudebníků až po komiky (kdysi třeba Jarda Štercl) dojížděli přímo až na pohraniční roty, jenž byly často, třeba na Šumavě, až "na konci světa". Pravda, většinou to byla taková ta šmíra, kumštýři II. nebo III.kategorie, co nebyli natolik dobří, aby vystupovali v televizi, tak, jako prvotřídní baviči. Šmíra většinou musela vzít za vděk rozličnými festivaly politické písně, koncertováním po tzv.oblastech, anebo hrát vojákům v kasárnách různě po Československu. Když se snažili, občas si mohli zakoncertovat v Sovětském svazu, což bylo i tak terno, neboť za angažmá kdesi na Ukrajině, nebo v Kazachstánu byli pak doma, v Praze, placeni v tuzexových bonech.

PAVEL LIŠKA & BOBINA.

  Sám jsem u nás v Trojmezí, na pohraniční rotě, zažil improvizované vystoupení zpěváka Pavla Lišky i s Bobinou, které směle zařazuji mezi výše zmiňovanou šmíru. Celá ta kultura odbyla se ve spartánských podmínkách na PVS (politicko-výchovná světnice). Vojáci z toho měli švandu, ale, Pavel Liška i Bobina si mohli odfajfkovat další: "splněno" a opět byli blíže tuzexovému vystoupení v Murmansku, nebo Alma-Atě.



Ovšem, musím a chci být být objektivní.
Za pohraničníky jezdili i prvotřídní komici, jako třeba, v Československu velmi populární, Jarda Štercl se svojí suitou. Píšu o něm proto, že jsem kdesi na webu Vojensko.cz , nebo na nějakém diskuzním fóru pohraničníků na Facebooku ,viděl fotky z kroniky kterési roty PS, kde byla zmínka a fotogalerie z návštěvy Jardy Štercla. 

HANA HEGEROVÁ.

    Neboť jsem sloužil na 1.rPS Trojmezí, vybavuje se mě, jak na rotě starší důstojníci, nejvíce výkonný praporčík, živá kronika roty, nprap.Tonda Firýt vzpomínal na návštěvu tehdy velmi, velmi populární Hany Hegerové. A její návštěva v Trojmezí byla opravdu ve velkém stylu celebrity.

    Na vystoupení v objektu pohraniční roty přiletěla vrtulníkem Ministerstva vnitra, doprovázena několika papaláši, pupkatými plukovníky z pražské HS PS OSH. Improvizovaný koncert proběhl v pořádku, vojsko, důstojníci i jejich paničky, všichni byli nadšeni. Aby taky ne.
Po koncertu se šlo na pivo, do místní, nejzápadněji položené nálevny v ČSSR, hospody "U Cinka", neboť, jak kumštýři vědí, po vystoupení vyprahne. 

Pohostinství družstva Jednota "U Cinka" (80.léta).


     V hospodě Hana Hegerová ukázala, že tak, jak dobře zpívá, umí i pít. Jak bývalo zvykem, pilo se pivo (chebská Hradní 11°) a vodka (Seliko 40%). Hostinská paní Woldertová nalila frťána vodky, Hana Hegerová ho do sebe hodila a když ji hostinská chtěla znovu dolít, požádala zpěvačka o větší sklenici. A pak se to stalo. Hostinská donesla dvoudecový hořčičák a nalila jej plný vodky. Ano, dvě deci. A Hana Hegerová ho do sebe kopla, tak, že by se za to ani maršál Malinovskij stydět nemusel. 
Přítomným důstojníkům se jen orosila čela :-)  

    Tahle situace, jak mě vyprávěl staršina nprap.Firýt, se opakovala asi dvakrát. Pak se dopili pivka a po rozloučení odfrčela zpěvačka Hana Hegerová i s plukovníky PS vrtulníkem zpět do Prahy.



   Zpěvačka Hana Hegerová si rovněž vydobyla popularitu nejen v bývalém Československu, ale i na Západě, známá byla například ve Francii, což je u ní, jako šansoniérky, pochopitelné. 


KAREL GOTT MIT UNS.

    Nyní se konečně dostávám ke zpěvákovi Karlu Gottovi a jeho, řekněme vztahu, k Pohraniční stráži a to vše bude vzpomínáno v souvislosti s 5.bPS Cheb (PS útvar 8842), v jehož úseku se to odehrálo. 

    Jak všichni víme, Karel Gott velmi často koncertoval v německy mluvících zemích, včetně Spolkové republiky Německo, kde mu vycházelo, třeba u Polydoru, mnoho LP desek a kam často jezdil koncertovat a vystupovat v západoněmecké televizi ZDF. 
    
    Koncertování v západním Německu znamenalo, že tam i zpět jel nejen Karel Gott, ale i hudebníci, zpěvačky a zpěváci z doprovodného sboru (třeba Jitka Zelenková), různí technici a další, obslužný personál. To znamená kolonu osobních aut, autobusy, dodávky atd.

   Karel Gott a jeho doprovod jezdili do západního Německa často přes hraniční přechod OPK Pomezí, což je, jak jsem uvedl, v střeženém úseku 5.bPS Cheb. Tuhle informaci jsem jako důstojník z pohraniční roty, patříci pod chebskou bPS, párkrát od kolegů, co sloužili na 8.rPS Pomezí, zaslechnul. Ale nějak moc mě to nezajímalo. 


Dobové foto - OPK Pomezí 80.léta


   Až jednou (snad v roce 1988) jsem se dozvěděl od kolegů z Chebu, že se Karel Gott vrací z Reichu a že odpoledne bude pořádat v areálu kasáren 5.brigády PS koncert pro vojáky, důstojníky a zvané hosty (papaláše z ONV Cheb apod.). Říkal jsem si, "ty jo, tak to je fičák, božský Kája dělá koncert pohraničníkům přímo v kasárnách". Napadlo mě, že se FMV, nebo snad HS PS OSH pěkně finančně prohne, páč Karel Gott není žádný Pavel Liška, jeho vystoupení nebude jen za pár tisíc kčs. Vím, že ještě pak přišel na rotu po telefonní síti Ministerstva vnitra nějaký fonogram, který o tomhle koncertu informoval. Nakonec jsem i tohle pustil z hlavy.

    Za pár týdnů jsme pak v Chebu měli shromáždění velitelů čet všech rPS patřících pod chebskou brigádu. A o přestávce přišla řeč i na koncert Karla Gotta v místních kasárnách. 
    Poznamenal jsem, že se Vnitro asi prohnulo, že takový koncert něco stojí. Chebští kolegové se začali smát, že jsem naivní jak koloušek Bambi. A pak mě vyjevili realitu. 
    
    Řekli mě, že Karel Gott a jeho doprovod koncertovali v kasárnách zdarma. A proč? Prý existovala nějaká (snad nepsaná) dohoda, že při návratu ze Západu, nebudou příslušníci Pasové kontroly ani Celní správy kontrolovat, co si kdo z Reichu veze. Od elektroniky, přes bílou domácí techniku, oblečení, no prostě na co si vzpomenete. Žádná kontrola, žádné placení cla, nebo zabavování zboží. Co si kdo koupil v Německu, to si mohl dovézt domů a nikdo se neptal, kde na to vzal DM marky. 

   Realizace koncertu byla pak zrealizována jako tzv."stranický úkol". Nechci tvrdit, že byl K.Gott v KSČ. Tenhle stranický úkol mohl dostat třeba Pragokoncert, nebo jak to bylo. Nevyznám se v tehdejším zákulisí. Takhle přesně mě to kolegové, sloužící v Chebu a na OPK Pomezí řekli. Jak jsem koupil, tak prodávám. 

  A to je k tématu vše. Pokud se mezi vámi, čtenáři weblogu Pohraničník, najde pamětník této události, nebo dokonce někdo přímo z OPK Pomezí, ozvěte se prosím buď zde, anonymně do rubriky Komentáře pod článkem, nebo na můj e-mail:  pohranicnik@gmail.com  Děkuji. Anonymitu, jako ostatně vždy, zaručuji. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------------
Z diskuze na Facebooku (2.9.2019). 


 




19. září 2019

PSOVOD VZPOMÍNÁ - SLUŽBA V DEVADESÁTÝCH


I.část.

Minule jsem psal o starém německém hřbitově. Dnes bych chtěl pokračovat ve svých pamětech, ale půjdu proti proudu času.

Po tříměsíčním výcviku v Aši nás převeleli na roty. Byl začátek letních prázdnin a nám začal náš pravý pohraničářský život. Mou vyjevenou a mírně vystrašenou maličkost odvezla i s kufrem Praga V3S na 10. rPS Svatý Kříž, jen kousíček nad Cheb. Kousek za rotou byl i hraniční přechod do SRN.

Po příjezdu jsme já i další „bažanti“ seskákali z náklaďáku. U hlavního vchodu už stáli naši budoucí starší „kolegové“ s psíčkem na klopě. Ti chlapi vypadali jinak, než jsme byli zvyklí z výcviku, vypadali o dost starší než my, nějak neupravení, no prostě „staří psi“.

Potom přišlo ubytování, vystrojení a další aktivity, spojené s příjezdem nováčků. Večer si nás na pokoj vzali naši staří a dali nám spoustu užitečných informací, jak to na rotě chodí. Bylo nám sděleno, že první týden bude tzv. „hájení ptactva“ – tedy že se nás netýkají služby ani nic ve spojitosti s běžným chodem roty. Celý týden jsme chodili jen ve vycházkovém a užívali si víceméně nicnedělání. Jedinou výjimkou byl úkol od velitele naložit haldu odpadků na VS3ku a zlikvidovat ji. Přistavili nám vozidlo a my se pustili do práce, abychom si tu stravu alespoň nějak zasloužili. Halda zaplnila celý nákladní vůz, asi po dvou dnech se vše odvezlo na skládku a mohu potvrdit, že tam bylo naprosto všechno, od popela až po tlející maso.

Po týdnu jsme vyfasovali i zbraně. My psovodi jsme ale hlavně šli do kotců seznámit se s našimi čtyřnohými kamarády, kterým páníčci odcházeli do civilu. Po příchodu do kotců a přidělení vlčáků jsem jaksi zalitoval, že jsem budoucí psovod, protože psi vyváděli až hrůza, a já jsem blahořečil těm, co do kotců vyrobili tak pevné mříže. Bylo nám doporučeno, ať ke psům chodíme co nejčastěji, abychom si na sebe zvykli, a také ať sem tam něco přineseme. A já se opravdu snažil, chodil jsem za svým psem často. V Armě jssem tenkrát nechal za pamlsky slušný obnos. Po nějakém čase se pašáci zklidnili, pomalu si zvykali a čekali na nějakou tu dobrůtku. Úplně jsem zapomněl zmínit, že můj mladý tříletý pes se jmenoval Hasan.



Jednoho dne nám rotní kynolog oznámil, že nastal čas jít do kotce nasadit vodítko a náhubek a pak na procházku. Pocit? Nebyl to strach, jen jakási nejistota, jestli jsem těch pamlsků nanosil dost. No, šlo se na věc, kotec jsem otevřel, vše bylo v pořádku, zůstal jsem celý a od té doby z nás byli kámoši.

Starý kynolog šel do civilu a nastoupil mladý kluk. Byl na vojně o půl roku déle než my a přišel čerstvě z PŠ v Libějovicích. Vzal nás do učebny a měl proslov o tom, že není žádný blb a prošel si svým, že když budou psi ve výcviku „šlapat“ nebude nám dělat „pakárnu“. Mysleli jsme si, že máme vyhráno, ale později jsme se měli přesvědčit o pravém opaku.

Dny ubíhaly a my se naplno zařadili do běžného chodu roty. Psovodský výcvik, služby, rajony, atd. Na každý pokoj byl umístěn jeden nováček. Na pokoji bylo tak 5 – 6 vojáků a o úklid se vždy staral nováček. Po rajonech jsem sesbíral 5 párů kanad a běžel do rajonkoutku všechny vyleštit, aby měli mazáci obuv stále čistou. Spánek, ráno znovu úklid, snídaně, dopolední výcvik se psem, oběd, odpolední výcvik se psem, čištění kotců, vaření pro psy, mezitím tajně napsat domů, večeře, rajony, někdy služba, a takto dokola každý den.

Jednoho dne jsem ze z rozkazu dozvěděl (rozkaz byl vždy v 15 hodin), že jdu do služby s naším rotním technikem, což byl voják z povolání. Začátek byl tuším v 19 hodin a konec někdy kolem půlnoci. Dozorčího měl ten den jeden z našich starých, který se dlouho těšil, že my nováčci budeme tzv. „drbat“. Já odešel do služby s technikem, ale kluci se do toho museli pustit. Celou službu jsem si myslel, že jsem se tomu vyhnul, ale to jsem se mýlil. Po příchodu na rotu jsem vyfasoval kyblík a rejžák a jako rajon jsem dostal zadní schodiště. Tak jsem začal. Asi ve 3 ráno přišel dozorčí „šikanista“, ať už toho nechám. Byl jsem rád, měl jsem toho za ten den dost. A ráno v 6 byl zase budíček a jelo vše nanovo.

Čas ubíhal. Výcvik se odvíjel v duchu „dokud se nerozběháme, necvičíme“, a tak jsme kroužili po poli vždy 10 nebo 15 koleček. Musím podotknout, že ten rok bylo velmi teplo, nebo se nám to tak aspoň zdálo – byli jsme upnutí v montérkách, čepici, na zádech samopal, na opasku 60 ostrých, bajonet a čutoru s vodou. To všechno bylo v tom vedru a při běhu těžší a těžší. Pot z nás lil, nakonec ani psíci už tak neběželi. Kolečka jsme si počítali sami a nějak jsme se asi tenkrát spletli a napočítali méně. Museli jsme běhat znovu.

Jindy se zase náš kynolog asi špatně vyspal. Před rotou bylo velké pole. Šli jsme z výcviku a on nám přikázal, že budeme běhat kolem toho pole tak dlouho, než ho přejde. A věřte, že šel velmi pomalinku.

Chci taky vzpomenout na zážitek, kdy jednou jdeme z výcviku a pes mě najednou začne táhnout na jinou stranu, než jsme měli jít. Já ještě v té době nepoznal, že chytil nějakou stopu, a strhl jsem ho. Po návratu na rotu jsem se dozvěděl, že se nedaleko od nás pohybovali běženci tuším z Afghánistánu. Když je přivedli, tak jsme je jednotlivě hlídali. Při řešení tohoto případu jsem zjistil, že kdybych toho psa nestrhl, mohl jsem mít první zadržení narušitelů státní hranice jako naprostý nováček. Stalo se, no.



Musím též podotknout, že s námi šel občas na výcvik starší psovod, jakože na ukázku. Nikdy na to nezapomenu – byl to maďarsky mluvící Slovák odněkud z východu, náš půlročák. Jenže to byl taky blb. Museli jsme v ten den běhat, on nás čekal na konci na takovém vyvýšeném místě. My už opravdu nemohli, tak jsem šli kousek krokem. Na to nikdy nezapomenu: V tom vedru a z té dálky na nás křičel „BÉHOM, BÉHOM, BÉHOM“, abychom běželi, a přísáhám, že stačilo málo, aby ten samopal někdo natáhl a odpráskl ho jako prašivého psa. Poté, co jsme se k němu doslova dobelhali, jsme se chtěli napít vody z čutory, ale kynolog-blb nám oznámil, že voda v čutoře je jen pro psy, tak dostali napít jen naši psi. My jsme při návratu našli pod lesem u pole takovou tu stojatou vodu, prostě louži, byly na ní duhové skvrny, no ale nedalo se nic dělat, měli jsme žízeň, byla sice hnusná, ale my se napili.

Čas šel dál. Byla půlka srpna a já měl narozeniny. „Oslava“ probíhala tak, že jsem se musel svléknout do jen trenýrek, pouty mě připoutali k plotu v kotcích, vzali černidlo na boty a po těle mi načmárali můj věk – 19. V kotcích posbírali exkrementy od všech psů, podotýkám, že jich bylo hodně, myslím 13. V kýblu se to naředilo se zbytky z kuchyně a ten obsah na mě vylili. Náš „hodný“ kynolog vzal hadici a celého mě jakž takž očistil vodou. Byli u toho i moji kolegové nováčci. Jednoho chtěl postříkat též, ale ten namítl, že je ve vycházkovém, jak by to potom sušil, prostě se postříkat nenechal. Milý kynolog se naštval. Já jsem se šel umýt a obléct do služebního. Dotyčný, co se vzepřel, měl sloužit strážného roty. Protože jsem byl oslavenec, vzal jsem to místo něj. Ostatní museli dlouho obíhat to pole naproti roty, chudáci. Já na ně koukal, jak tam krouží, a měl jsem celý narozeninový den zkažený.

Zážitků bylo tenkrát hodně. Blížil se konec prázdnin i našeho výcviku. Myslel jsem, že už bude tak nějak klid, dokonce se proslýchalo, že naši rotu budou rušit a my půjdeme sloužit do měst k policii. Ale jednoho dne jsem šel k veliteli a bylo mi řečeno, že jsem se psem převelen do Libějovic do kurzu pátracích psů. Úplně se mi podlomila kolena, protože o Libějovicích šly ty nejhorší zvěsti, psovodská PŠ, takže hrůza.

Ale o tom všem a o zbytku vojny na 1.rPS Trojmezí bych napsal zase někdy jindy.

Vše, co jsem napsal, jsem prožil během necelých dvou měsíců, nic jsem si nevymýšlel (nemám to v povaze). Malé zamyšlení: Ačkoliv jsem na ZVS nastoupil 3.4.1990, tedy těsně po revoluci, občas slyším od těch, co sloužili před revolucí, že po roce 1989 to nebyla žádná vojna. Nechť si po přečtení mých „pamětí“ každý vytvoří úsudek, jakou jsem měl vojnu. A to jsem ještě nepsal o Libějovicích.

Ale jedno mi věřte. I když se na některé věci dobře nevzpomíná, tak je vojna u PS období, na které vzpomínám velmi často a rád, a je-li to jen možné, vracím se velmi rád na místa mého působení. Vzpomínám i na spoustu lidí. Jak vojáků z povolání, tak záklaďáků.

II.část.

Již jsem psal o zážitcích z 10. rPS Svatý Kříž, kde jsem prošel základním psovodským výcvikem. Na konci září toho roku se rotou šířily zvěsti, že ostraha našeho úseku bude ukončena a my půjdeme do měst ve vnitrozemí k policii. Já jsem byl převelen do Libějovic, psovodské poddůstojnické školy do tříměsíčního kurzu pátracích psů. Nebudu se zde moc rozepisovat o průběhu kurzu, neboť zase šlo o každodenní výcvik se psy. Tato poddůstojnická škola byla známá velkou fyzickou, ale i psychickou zátěží, což se nám velitelé družstev – tedy bývalí frekventanti této PŠ – snažili přiblížit. Celé tři měsíce jsme prožili v poklusu po schodištích, chodbách i z ložnice na toaletu, taktéž se běhalo do jídelny na stravu. Chci podotknout, že tato poddůstojnická škola byla v objektu zámku, ke kterému patřila velká plocha bývalého parku obehnaná signálkou. Jednoduše řečeno život v běhu a zastavili jsme se opravdu až po večerce při ulehnutí na kavalec.


Ale život tam utíkal a přišel konec. Vraceli jsme se plni dojmů se svými psy ke svým „mateřským“ brigádám.



Já se dostal v listopadu 1990 na 1. rPS Trojmezí, které jsem zmiňoval již v mém příběhu o starém německém hřbitovu. Dnes bych chtěl vzpomenout, co jsem ještě na Trojmezí zažil a jsem malinko pyšný, že jsme jako mladí kluci možná zachránili život. Nevím, posuďte sami.

Po těch letech už ani nevím, jestli to bylo na jaře nebo na podzim, ale to je úplně jedno, jen vím, že se to stalo.

Jednoho večera jsme si každý plnili nějakou tu svou činnost. Vtom si nás všechny zavolal službu konající operační důstojník. Jen pro doplnění, nebyla nás plná rota, v té době už byla ostraha hranic poloprofesionální, takže nás vojáků základní služby byla jen hrstka a i to s obměnami, tak do sedmi vojáků. Vojáků z povolání bylo asi dvanáct.

Operační důstojník měl telefonát od člověka, který bydlel někde mezi Trojmezím a Hranicemi v Čechách, že se doma pohádal se ženou a ta mu v afektu oznámila, že jde do lesa a prostě se oběsí. On z toho nejdříve nic nedělal, ale když se dlouho nevracela, začal mít o svou paní velký strach a byl přesvědčen, že to opravdu udělá, proto zavolal o pomoc.

Oblékli jsme se, my dva psovodi běželi do kotců pro psy a vyrazili jsme do lesa, kam měla mladá žena utéct. Vytvořili jsme tuším dvě skupiny a prohledávali les křížem krážem, koukali do korun stromů, jestli tam paní už nevisí, a hlavně jsme velice nahlas volali její jméno. Naše pátrání trvalo nějakou dobu (po těch letech už nevím přesně, asi hodinu nebo dvě), když se ve vysílačce ozval hlas operačního, že máme zrušit akci a vrátit se na základnu.



Druhý den si nás velitel zavolal a sdělil nám, že paní v lese opravdu byla, velmi rozrušená a ve špatném psychickém stavu. Když ale slyšela, jak křičíme její jméno, vrátila se domů. Manžel poté veliteli prý moc děkoval a poděkování patřilo i nám. Takže vše dobře dopadlo.

Další zážitek, o kterém chci psát, byl zvláštní a ani nevím, jak ho pojmenovat, snad „Bláznivá ženská“.

Nedaleko v Hranicích bývalo O OSH, ti měli za úkol střežení hranice s bývalou NDR. Jednoho dne byl v nočních hodinách vyhlášen poplach, ale já byl ve službě v terénu. Zbylé osazenstvo naší roty rychle obléct, vyfasovat zbraně a vyjeli ke stohu v nedalekém poli, kde už čekali právě „kolegové“ z Hranic. Prý k nim volala jedna obyvatelka, že cestou kolem pole se stohem se podívala k nebi a nad stohem viděla parašutisty snášející se na padácích. Když tam naši přiběhli, byl už stoh obklíčen. Ti hraničtí příslušníci snad měli s sebou i kulomet. Začali prohledávat stoh i okolí, ale nikde nikdo. Druhý den se říkalo, že ta paní je prý „známá“ osoba a snad měla i určité promile alkoholu, a ten jak známo dělá divy.

Za ten necelý rok se na tom našem Trojmezí ledacos zažilo, ať příjemného či méně příjemného. Čas našeho odchodu do civilu se blížil a my se nemohli dočkat. Ten den opravdu přišel. Odevzdali jsme vše, co jsme měli vyfasováno, už jsme se jen poflakovali v civilu. Náš staršina – nadpraporčík – nám oznámil, že máme jít na první noční vlak, který jel, do Hranic. A běda jak pojedeme dřív. Dodnes si pamatuji, že vlak jel v 01.52. Tehdy měl operačního jeden pan major, který byl vzhledem k funkci, kterou vykonával před listopadem 89, dost důsledný. My už od dopoledne seděli u něj na operačním a mezi povídáním ho stále prosili, aby nás pustil dřív, že to na něj neřekneme. Odolával až do podvečera a pak najednou říká: „Hoši, sbalte se.“ Operačku převzal jeden z mladších a on nás odvezl UAZem až na nádraží do Hranic, abychom stihli podvečerní vlak do Chebu. Slečně výpravčí řekl, že jedeme do civilu, ať nás doveze v pořádku, a rozloučil se s námi. Viděl, jak moc chceme domů, byl to velký frajer.

Ještě malý dovětek. Za ten rok a půl na vojně jsem myslím zažil dost. Ale to nejhorší z nejhorších mě čekalo poslední den vojny. Rozloučit se s mým psem, kamarádem, který se mnou byl vždy – ve vedru, za deště, nebo ve vánici, a nikdy neprotestoval. Loučení to bylo velmi smutné. Dodnes na svého psa rád vzpomínám, nechť je mu psí nebe lehké. Jmenoval se Maik.



To je asi vše, co jsem měl na srdci. Možná si někdo bude říkat, že to není možné, ale vše bylo tak jak jsem popsal. Na dobu v zeleném rád vzpomínám a jsem rád, že jsem se dostal právě tam kde jsem sloužil, tenkrát ještě v České a Slovenské federativní republice.

Jirka, psovod v záloze 




(c) AUTOR: Jiří H.
(c)    FOTO: archív autora. 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si. 

** Starý německý hřbitov v Trojmezí (strašidelný příběh).

1. září 2019

STÁTNÍ HRANICE NA TV ČT24

   Patrně proto, že se blíží 17.listopad a tím i kulaté výročí 30 let "Velké listopadové sametové revoluce", rozhodli se v České televizi, že je třeba vzpomenout si také na Pohraniční stráž i bývalé pohraničníky a za peníze daňových poplatníků, tedy všech, i nás, co nedobrovolně platíme povinné výpalné ve formě koncesionářského poplatku, natočit deset epizod dokumentu s názvem POZOR! STÁTNÍ HRANICE. Vše bude odvysíláno každou sobotu, ve 22.00 hod. na stanici ČT24. 




   Svého času jsem dostal, řekněme, neformální nabídku, že bych se, jako autor weblogu Pohraničník, mohl na tvorbě pořadu podílet, tou formou, že by redaktoři ČT24 se mnou natočili, jako s bývalým důstojníkem Pohraniční stráže, rozhovor.
    Jak jistě chápete, nabídku jsem s díky odmítnul, nestojím o pochybných "Fifteen minutes of Fame", navíc, umím si představit, v jakém duchu by bylo interview vedeno. A ani náhodou by mě nenapadlo, z pochopitelných důvodů, plivat na pohraničníky tak, jak učinil například profláknutý sedmilhář poručík Jaroslav Sviták, který se chtěl zavděčit panstvu a nyní má z ostudy kabát.  

   A to je zhruba vše. Tímto článkem jsem chtěl upozornit čtenáře weblogu Pohraničník na výše uvedený pořad, jenž se od 7.září 2019 chystá odvysílat hlásná trouba režimu, ČT24 - Havlograd. 

  Více budeme samozřejmě vědět poté, až bude seriál vysílán, ale já osobně očekávám mix lží, polopravd, překroucených faktů a trochu reality, ale jen trochu, aby to nevypadalo moc hloupě :-) 




ZDROJ:  ČT24  https://www.ceskatelevize.cz/porady/12653141961-pozor-statni-hranice/

DISKUZE ČT24:  https://www.ceskatelevize.cz/porady/12653141961-pozor-statni-hranice/diskuse/

Sedmilhář por.Sviták: https://www.minulost.cz/cs/pribeh-byvaleho-pohranicnika-v-konfrontaci-s-archivy

5. srpna 2019

ZPRAVODAJSKÁ ŠARÁDA NA AŠSKU

    Příběh, který vám, vážení čtenáři, chci předložit, už mohl být zde, na weblogu POHRANIČNÍK , publikován dávno. Jedná se o podobnou situaci, jako u příběhu "Na hranici dějí se věci", který jsem zveřejnil 2.července 2019. 
    I zde mě jeho autor slibuje už dlouho předlouho (cca 4 - 5 let), že mně jej sepíše a pošle, abych jej tady mohl zveřejnit. Urgoval jsem odpovědnou osobu X-krát, ale nic platno. Slibem nezarmoutíš.

    Takže jsem se rozhodl příběh, jenž se stal na konci 80.let, převyprávět a publikovat sám. Jména důstojníků Zpravodajské služby PS, jenž se na níže uvedené akci podíleli, z pochopitelných důvodů neuvedu, ba ani nezveřejním iniciály jmen i přesto, že oba se svého času mihnuli v televizi, jeden na české komerční stanici a druhého jsem dokonce viděl, před cca 10 lety, v pořadu jisté německé veřejno-právní TV stanice, což mě, popravdě, docela šokovalo. Nicméně, tak nějak si říkám, že i po třiceti letech od konce studené války bych měl držet zobák a nevytrubovat jména čs.zpravodajců po internetech. Myslím si, že jejich práce byla velmi záslužná, neboť chránili republiku proti útokům z vnějšku.

   Nějaké fakta o úkolech Zpravodajské služby a VKR u Pohraniční stráže jste se v roce 2012 mohli dočíst zde, v článku "VKR a ZS u PS OSH". Text je záměrně koncipován tak, aby jej pochopili i čtenáři, jenž neprošli službou v uniformě. Doporučuji jej přečíst, aby jste si ozřejmili úkoly, jenž tyto složky plnili v rámci ochrany státní hranice. Kdo je ostřílený harcovník, nebo bývalý důstojník PS, číst článek nemusí. (Pačému búkvy, vsjo jásno). 

A teď přímo k věci. 
Mnozí víte, že uniformu PS jsem nosil od roku 1981, začalo to na vojenské škole v Holešově (vzpomínky na dobu studia na SOŠ PS a VMV naleznete třeba ZDE, nebo TADY) a pokračovalo v roce 1985, kdy jsem jako velitel čety v hodnosti rotmistra nastoupil na 1.rPS Trojmezí. 

    Jen na chvilinku ještě zůstanu u vojenské školy PS. Na předmět Zpravodajská příprava (ZP) jsme měli nějakého plukovníka Kliku. Jméno mohu uvést, neboť už je na pravdě Boží. Tehdy starší pán, už před důchodem. Někdy chodil na hodiny ZP v civilu, někdy v policejní uniformě (myslím tím uniformu tehdejšího důstojníka SNB). 
    Jeho hodiny jsme doslova milovali. Byl to starý praktik, působil jako zpravodajec i v zahraničí, myšleno na Západě. Občas sypal zajímavé příběhy z expozitury ZS ve Vídni (tehdy se jí říkalo Krajská správa SNB Wien, páč tolik agentů jako ve Vídni jinde snad ani nebylo), nebo příběhy z mise v Bejrůtu (Libanon). 
    Nikdy do výuky netahal ideologii. Vždy zdůrazňoval, že protivníci na druhé straně hranice nejsou žádní idioti, že jsou to dobře vycvičení profesionálové a ať nepodléháme klamným dojmům ze slabomyslných českých, nebo sovětských seriálů a filmů v televizi a kině (ano, takhle to říkal). 
    Každý z nás toužil po tom, být zpravodajcem ZS PS, ale nikomu se to, myslím, nepodařilo. Zpravodajská služba si své lidi sama vybírala, jímá mě předtucha, že ani nebylo možné se k ní tzv.přihlásit.

Dobová mapa velitele roty s vyznačeným úsekem 1.rPS Trojmezí.


Zpět na rotu v Trojmezí.

    Nebudu se tady rozepisovat o tom, co služba na pohraniční rotě, dislokované pár set metrů od státní hranice se Spolkovou republikou Německo obnášela z titulu mé funkce. Ti co byli na vojně, ať už u PS, nebo ČSLA to vědí (ano, velitel čety byl takový "chlap pro všechno"), ostatní si to mohou přečíst jinde na webu Pohraničník. Budu se soustředit na to, kdy a jak jsem se setkával s důstojníky Zpravodajské služby PS. 

    Zpravodajci ZS PS působili jakoby vnějším směrem. Jejich služba se odehrávala na státní hranici a za státní hranici, tedy na Západě. Nevím přesně do jaké hloubky území protivníka operovali, co přesně dělali a nikdy mě nenapadlo se na to zpravodajců ptát, neboť jsem byl natolik inteligentní, abych věděl, že to jsou věci, po kterých mě nic není.

Dobové foto: Zpravodajci ZS 5.bPS Cheb v objektu 1.rPS Trojmezí.


    S mládenci od ZS jsem se setkával tehdy, když přišel zeshora befel, že toho a toho dne přijedou a máme je pustit za "dráty". To pro mě znamenalo, že když jsem měl službu dozorčího důstojníka DDR a na závoře u roty, na cestě která vedla směrem do západního Německa, přijel UAZ , nebo Škodovka se zpravodajci, šel jsem jim otevřít já (nebo, kterýkoliv jiný důstojník) místo obvyklého otvírání závory ze strany dozorčího roty, tedy vojáka základní služby. 
    Otevřel jsem bytelnou závoru, zamávali jsme si a auto odfrčelo ke státní hranici. 

Dobové foto: závora u objektu 1.rPS Trojmezí.

   
   Na "drátech" si zpravodajci průchod otevřeli sami a sami ho za sebou zavřeli. Pokud by v té době byla na stanovišti hlídka,SkP či PchH (v Trojmezí stanoviště Michal-Martin) musela před příjezdem zpravodajců odjet. Na jiné stanoviště, nebo na rotu.

Dobové foto: průchod ve "drátech" na stanovišti Michal-Martin.



    Samozřejmě, že mě neuniklo, během otvírání závory, kolik osob sedí uvnitř a že někdy se jich pak vracelo méně, nebo, naopak více. Ale jak už jsem napsal, na nic jsem se neptal, nikomu jsem to neříkal, neboť to nebyla má starost. Zpravodajci, to byl zkrátka jiný "level". 

   Zpravodajci ZS PS měli za "dráty", nedaleko státní hranice, takovou menší boudu, s velmi prostým vybavením, určenou pro pobyt v nepříznivém počasí, v noci, zkrátka, když plnili své služební úkoly. Samozřejmě, tento piket byl uzamčen, okna zakrytá temnou látkou. 
    Kolem této boudy jsme procházeli při provádění tzv.demarkace státní hranice v levém části úseku naší pohraniční roty, konkrétně od HM 3 po HM4/4 (styk s 2.rPS Pastviny).

Dobové foto: piket zpravodajců v úseku 1.rPS Trojmezí nedaleko státní hranice.


    Byli ovšem mezi námi, bohužel i takoví bezmozci, kterým činnost zpravodajců za dráty nedala spát. Například velitel čety, poručík Zdeněk H. přezdívaný "Lahváček"  :-)  
    
    Ten se patrně cítil povolán "vyšší mocí" k tomu, aby soukromým pátráním, během demarkace státní hranice, prováděl zjišťování, co se v boudě ZS PS a v jejím okolí asi tak děje. Ale protože "Lahváček" nebyl žádný Hercule Poirot, ba ani major Zeman, jeho investigativní činnost byla zpravodajci odhalena a Lahváček dostal neuvěřitelný "pojeb", ale takový, že tři dny abstinoval, jak byl z toho RCG (reťazom cez gule) vykolejený. 

    Pak si ještě vzpomínám (z vyprávění), že další lapsus vůči zpravodajcům spáchal, také velitel čety z Trojmezí, nějaký kapitán Pavel F. zvaný Pája, jenž v době, kdy u čáry operovali zpravodajci, pustil za dráty myslivce a ti svým bloumáním po lese přerušili běžící zpravodajskou akci. 
     Samozřejmě i jeho čekal ozaj riadný pojeb RCG a jak mě popsal, mnohem později, jeden ze zpravodajců, až jim ho bylo líto, protože se rozklepal takovým způsobem, že se nepodařilo ho uklidnit a vypadalo to, že pokárání snad skončí jeho hospitalizací. 

A nyní se konečně dostávám k tomu hlavnímu. 

    Tento článek jsem nazval "Zpravodajská šaráda na Ašsku". To, co se vám chystat popsat, mě tak trochu připomíná děj mého oblíbeného filmu "Druhý tah pěšcem". Srovnání s jiným filmem mě nenapadá. Ostatně, posoudit to můžete sami.   

     Někdy v roce 1989, tedy ještě před Listopadem 89, stále v době reálného socialismu, odhalili zpravodajci z 5.bPS Cheb, že v úseku jedné z pohraničních rot v Ašském výběžku (záměrně neuvádím na které, mám k tomu své důvody a přesná lokalizace není pro samotný příběh důležitá) se jeden z důstojníků zapletl se západoněmeckými orgány. Taková zápletka, jak asi tušíme, začíná kontaktováním Spolkové ochrany hranic - Bundesgrenzschutz, jenž dnes a denně působila na státní hranici NSR - ČSSR a poté už, jak je zvykem, běží vše za dohledu Zpravodajské služby Spolkové republiky

    To, že takovou činnost odhalili zpravodajci ZS PS logicky znamená, že se o ní dozvěděli od někoho z druhé strany hranice, což mohla být, teoreticky, civilní osoba, západoněmecký občan, jenž žije na nějakém statku přímo u čáry a má tak přehled, co se v okolí děje, nejen přes den, ale i v noci. Stejně tak se mohla výše uvedená informace dostat k našim zpravodajcům od policisty BGS, BGP, nebo celníka ZOLL,vykonávajícího službu na hranici s ČSSR, jenž byl spolupracovníkem našich zpravodajců. 

    Není až tak důležitý zdroj, ale spíše obsah informace. To, že důstojník z pohraniční roty začal spolupracovat se západoněmeckými orgány, bylo rozhodně závažné odhalení a je jasné, že se poté rozjela celá mašínérie k tomu určená. 

    Postupně se zjistilo, že poblíž státní hranice vybudovali západoněmečtí zpravodajci mrtvou schránku, kde onen důstojník z roty zanechával nějaké informace, za něž si pak, ze schránky, něco vybíral, pravděpodobně peníze.  

   Ono místo i okolí měli naši zpravodajci pod kontrolou. Ovšem, bylo třeba všechno řádně zadokumentovat a to byl v osmdesátých létech poněkud problém. Zejména v noci. Všichni víme, že tehdejší elektronika byla na mnohem nižší úrovni než dnes. Hlavně ta, jenž byla vyrobena u nás, nebo jinde na Východě. Platilo to i o videokamerách s nočním viděním. V Československu existovalo jen pár dokonalých kusů, dovezených ze Západu a jedna videokamera byla v Praze. Vzhledem k závažnosti situace se pro ni do Prahy na FMV jelo a kamera se zapůjčila, aby mohlo být dění okolo mrtvé schránky na státní hranici zdokumentováno do doby, než spadne klec.  

   Všichni teď čekáte finále příběhu ve stylu zatčení pachatele, prokázání trestné činnosti a vlastizrady, soudní přelíčení, rozsudek, zbavení vojenské hodnosti a nástup zaslouženého trestu.
Bohužel, takový konec se nekonal. 

   Do celého příběhu nakonec zasáhly dějiny. Přišel totiž 17.listopad 1989, změna politického režimu, z protivníka na druhé straně hranice byl jakoby mávnutím proutku přítel a je tak nějak logické, že vlastizrádce spolupracující s cizí mocí byl najednou bojovník proti totalitě. 

Vyšetřování skončilo, zapomeňte. 


Ilustrační foto: Listopad 1989 Praha - ČSSR


Ještě jedna perlička nakonec.

   Zhruba po deseti letech od výše uvedeného případu, našel západoněmecký myslivec, na bavorské straně hranice, tak 10 metrů od čáry, mrtvou schránku, doslova napěchovanou československou měnou. Bylo to v úseku bývalé 5.rPS Nový Žďár
   
    Takže, jak vidno, v Ašském výběžku byla "škodná" ještě i jinde. Ke cti důstojníků Pohraniční stráže musím prohlásit, že zde byla podezřelá civilní osoba, jenž měla oprávnění ke vstupu do hraničního pásma a za "dráty". Ovšem, koho by to po Listopadu 1989 zajímalo, že?  

AKTUALIZACE ČLÁNKU (6.8.2019)

Obdržel jsem od kolegy a kamaráda, jenž byl kdysi služebně velmi blízko Zpravodajské službě, informaci o "pyramidě subordinace" (jak jsem to nazval) ve složkách VKR a ZS. 

Velice rád to, pro vaši informaci, publikuji, neboť já sám v tomhle směru tápu a na odborné kvalitě článku je to znát. 

Začněme praporem PS. Tam byly dvě na sobě nezávislé skupiny.

Skupina Vojenské kontrarozvědky a Zpravodajská skupina. Na brigádě bylo oddělení VKR, které nepodléhalo veliteli brigády a Zpravodajské oddělení, které bylo v sestavě brigády a náčelník ZO byl zároveň zástupcem velitele brigády pro zpravodajskou práci. 

Nutno si uvědomit, že Vojenská kontrarozvědka rozpracovávala vojenské osoby a jejich kontakty. Zpravodajská služba sledovala prostředí, kde mohlo dojít k ohrožení chráněných zájmů při zabezpečení státních hranic (mimo vojenských osob - viz VKR).


Zpravodajské oddělení řídilo přímo zpravodajské skupiny proti Bavorsku, metodicky Oddělení pasové kontroly a ochranu státních hranic s NDR.

Oddělení VKR podléhalo odboru VKR v Praze, který řídila 3.správa StB - Hlavní správa VKR.

Zpravodajská oddělení metodicky řídil zástupce velitele /náčelníka HS PS OSH pro zpravodajskou práci - náčelník Zpravodajské správy, která mělo odbor rozvědky (oddělení v Plzni a Českých Budějovicích, pracoviště radiorozvědky) odbor kontrarozvědky a odbor OPK.

Přes Zpravodajskou správu /zpravodajská oddělení na státních hranicích pracovala Zpravodajská správa Generálního štábu nebo pracoviště Státní bezpečnosti.

Popisovaný stav platil pro období jednotné ochrany státních hranic. 





ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 
Klikněte si pro článek s podobným tématem: 

** Hloubkový průzkum v pohraničí.

18. července 2019

STRAŠIDELNÝ PŘÍBĚH Z TROJMEZÍ


  Už dlouho tady nebyl žádný pohraničářský příběh s paranormální tématikou, nebo aspoň nádechem tajemna. Nicméně, poštěstilo se a Jirka H. - bývalý pohraničník z 1.rPS Trojmezí, přispěl jednou svojí vzpomínkou na strašidelné téma. Tady vám ten příběh předkládám. 


    Abych začal jaksi od začátku: na vojnu jsem byl povolán ze svého bydliště v Liberci, 3. dubna 1990, takže první porevoluční skupina povolanců. Na povolávacím rozkazu bylo napsáno číslo útvaru PS 8842 Cheb.
    Po absolvování výcviku v Aši (Keller) u 2. roty psovodů jsme byli rozděleni na pohraniční útvary, a já nastoupil na 10. rPS Svatý Kříž u Chebu, kde mi byl přidělen můj první služební pes Hasan. Zde jsme dva měsíce cvičili a na rotě fungovali jako nováčci. Za ten červenec a srpen jsem toho zažil, že by to bylo také na příběh, ale dnes chci psát o něčem jiném. 

    Když už jsem myslel, že bude klid, přišel rozkaz k nástupu do Libějovic na kurz pátracích psů.
i tam to bylo zajímavé, ale o tom třeba někdy jindy. Takže, celkem po osmi měsících nějakého cvičení a učení jsem se nakonec dostal na 1. rPS Trojmezí (Ašský výběžek) kde už jsem dokroutil vojnu až do konce.

FOTO: 1.rPS Trojmezí (5.bPS Cheb).



    A nyní k příběhu, o kterém chci psát. Jakkoliv se to bude zdát nepravděpodobné, vše, co zde píši, je pravda a celé se to odehrálo tak, jak zde píšu.

    Tenkrát na Trojmezí už fungovala poloprofesionální ochrana hranic. Abych vysvětlil, o co jde: na této rotě, při mém příchodu z Libějovic, sloužilo asi 10 – 12 vojáků z povolání (později policistů) a nás záklaďáků byla hrstka, 2 z mého ročníku a asi 3 naši staří, kteří měli jít, tuším asi za měsíc, do civilu. Takto jsme tam sloužili tzv. smíšené hlídky. Hlídka byla složená z vojáka z povolání a z vojáka základní vojenské služby. Po nějaké době přibyli na rotu tuším 3 nebo 4 vojáci, naše mladší tzv.půlky. A potom ještě naši mladí, ale to se už i nám blížil vysněný civil.

    Tak jsme si tam žili, museli jsme si chodit na nákup, kolikrát i pěšky do Hranic, vařili jsme si sami, prali, prostě správná vojna, i když porevoluční, takže trochu jiná než před 11/1989.

FOTO: náhrobek na německém hřbitově v Trojmezí.


    Jednoho letního dne kohosi napadlo, že večer půjdeme prozkoumat starý německý hřbitov, který se i dnes nachází v menším zalesněném místě nad rotou. Mezi rotou a hřbitovem bylo pole (o kterém bude ještě zmínka). Nápad byl přijat a večer po setmění, vybavení potřebným nářadím, krumpáčem a lopatou, jsme se přes pole vydali nahoru ke hřbitovu. Ještě musím podotknout, že bylo několik dní horko a nebe bylo jako vymetené.

    Po nějaké době strávené procházením mezi hroby a zkoumáním při baterce, kdo zde odpočívá v pokoji, jsme my nejstarší usoudili, že by to mohlo stačit a jali jsme se přemístit „k domovu“. Mlaďasové zůstali s tím, že budou zkoumat jaksi hlouběji. Říkali jsme jim, ať to nedělají, ale říct si nedali. 

    My jsme se vrátili na rotu a po nějaké době, dnes už nevím, jestli po půlhodině nebo po hodině, se rozletělo okno na šatně (podotýkám, že nebylo největší!) a do šatny doslova naskákali naši průzkumníci. Ptali jsem se, co se děje, ale nikdo z nich neřekl ani slovo. Při pohledu do jejich naprosto bledých a vyděšených obličejů jsme je nechali být. Rovnou zalezli k sobě na pokoj a do rána jsme je neviděli. 

Ilustrační foto - starý německý hřbitov.


    Ovšemže jsme chtěli druhý den ráno hned vědět, o co jde, a chlapci začali vyprávět.
Po našem odchodu se pustili do otevírání jednoho z hrobů. Jakmile začali, nebe nad lesem se z ničeho nic zatáhlo černými mraky. Úplně ztuhli, protože prý velmi zřetelně zaslechli hrubé sténání a drhnutí kamene o kámen, jako když se otevírá hrob. Prý na sebe koukali, nemohli se pohnout, opravdu prý nemohli nic dělat. Po chvíli se přeci jen zmohli na útěk.

FOTO: pole nedaleko objektu 1.rPS Trojmezí.


   Vydali jsme se na pole, naši hrdinové odmítli  a posbírali jsme nářadí, které při úprku odhazovali. Odpoledne jsme to celé znovu probírali. Napadala nás spousta teorií, včetně i jakési davová sugesce. Nezúčastněné také napadlo, že si naši kamarádi vše vymysleli, ale při pohledu do jejich smrtelně vyděšených obličejů jsme to vyloučili. Tím se vše uzavřelo. Už nikdy jsme se o tom nebavili, kluci i tak dostali za vyučenou.

   Co dodat na konec? Asi to, že mrtví se mají nechat odpočívat v pokoji, nemají se rušit a je třeba k nim mít úctu. Ale nám bylo tenkrát kolem 19 let a jak známo, mládí je nerozvážné.  :-) 

FOTO: autor příběhu Jiří H. se svým služebním psem.



(c) AUTOR: Jiří H. z Liberce.
FOTOGRAFIE: archiv autora a web Vojensko CZ 



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro příběhy s tématikou "tajemno".

**1**  Epitaf  

**2**  Houbičky 

**3**  UFO nad Trojmezím

2. července 2019

NA HRANICI DĚJÍ SE VĚCI

    Tenhle článek měl původně, podle svého slibu, napsat jeden můj kamarád a kolega od PS, s nímž jsem sloužil po 11/1989 na rotě v Trojmezí a s kterým jsem společně, odešel po Listopadu 1989 od 5.bPS Cheb ke Krajské správě OSH Ostrava, abychom sloužili, každý jinde, na polské hranici, jako "četníci", jak se tenkrát říkalo, neboť "Ocelové srdce republiky" bylo naším domovem. 

    V devatesátých létech se naše cesty rozešly, já odešel ze státních služeb a pak byl zaměstnán u různých Security, a onen kamarád zůstal u Policie ČR. Ztratili jsme na sebe kontakt a myslel jsem, že už se nikdy neuvidíme. Zkrátím to: nakonec jsme se zase našli :-) Já jsem pak začal vést tento weblog Pohraničník a Martin, tak se ten kamarád jmenuje, mě slíbil, že pro něj sepíše vzpomínky na svoji službu u Pohraniční stráže, v dobách ČSSR, kdy, co by voják základní služby, sloužil na hraničním přechodu Petržalka (Berg) na čáře s Rakouskem. 

    Jak praví klasik: "Slibem nezarmoutíš". Měsíce a roky utíkaly a kamarád si nikdy nenašel chvíli, aby slíbené vzpomínky hodil na papír a poslal je, abych je mohl publikovat zde, na našem pohraničářském webu. A protože už je to cca 5 let, rozhodl jsem se, že tu část jeho vzpomínek, která mě utkvěla v paměti, sepíšu sám, abych s nimi seznámil i vás, čtenáře weblogu. Dalších pět či deset let už čekat nebudu, páč, nevíme nikdo z nás dne či hodiny a ani já tady nebudu věčně, abych tyto i jiné příběhy hodil sem "na sklo".  


Tohle Martinovo vyprávění mě utkvělo v paměti asi nejvíce, je docela zajímavé :-) 

     Někdy na přelomu let 1988/1989 sloužil, jako pohraničník, na OPK Petržalka, což jak víme, byl hraniční přechod z ČSSR do Rakouska, tedy na Západ. Kdo sloužil u PS, nebo jezdil za reálného socialismu do Rakouska či Spolkové republiky ví, že po vjezdu do Hraničního pásma, cestou na hraniční přechod (OPK) bylo několik závor, kde sloužili záklaďáci. 

    Když jste přijeli k první závoře, pohraničník zkontroloval, zda máte platné doklady, tzn.cestovní pas s výjezdní doložkou a vízum pro vstup na území Rakouska, nebo západního Německa. Pokud ano a vše bylo OK, otevřel pohraničník závoru a mohli jste jet dále, až k hraničnímu přechodu, kde vás ale čekala ještě jedna, mnohem pevnější závora a další kontrola. 

Ilustrační dobové foto: hlídka PS u závory před OPK.


    Pokud bylo vše v pořádku, propustila vás pohraniční hlídka do prostoru OPK a tzv.Celního prostoru, kde proběhla pasová a celní kontrola. Po odbavení jste opustili prostor hraničního přechodu, přijeli k poslední závoře a poté už odfrčeli na vysněný Západ. So einfach war es also zu gehen :-)    

    Jednou měl výše uvedený Martin noční službu u první závory. Z československé strany přijelo osobní vozidlo s italskou poznávací značkou a v něm dva muži. Martin zkontroloval doklady řidiče, Ital jak vyšitý, všechno v pořádku. 

     Potom prováděl kontrolu spolujezdce, který, jak Martin zjistil, měl československý cestovní pas na jméno Alexandr Dubček. Martin mě to vykládal takhle: "A já se ho, jako idiot, ptám, vy jste ten Alexandr Dubček z roku 1968?" :-)  Dubček přikývnul. Doklady i víza byly v pořádku, tak nebyl důvod nikomu bránit v cestě a oba muži mohli odfrčet do Rakouska a pak dál do Itálie, neboť to byl, podle vstupních víz, cíl cesty Alexandra Dubčeka.  

Ilustrační dobové foto: disident Alexandr Dubček.


     Chápu, že někomu to připadne jako banální story o setkání s celebritou z období tzv. Pražského jara 1968, ale uvědomte si, že to bylo ještě v dobách ČSSR, za socialismu, kdy nás RFE Svobodná Evropa přesvědčovala o tom, že disidenti za bolševické hrůzovlády v Československu neuvěřitelně trpí a jsou jim upírána lidská práva. A pak vám přijede na státní hranici Alexandr Dubček, cestující do Rakouska a Itálie. A takových případů "utrpení" by se našlo něúrekom, ale, nechci sem tahat politiku více, než je nutné. Pokud tohle téma někoho zajímá a chce si počíst o utrpení našich tuzexových disidentů, může si kliknout TADY, na článek pana J.Wolfa.

Ilustrační dobové foto: rakouský hraniční přechod Berg.


     Další vzpomínka, trochu humorná, mě rovněž utkvěla v paměti a také se týká hraničního přechodu Petržalka, z doby, o níž píšu. Tentokrát nepůjde o žádnou disidentskou celebritu, ale o poněkud přízemnější záležitosti, jenž mě připadají legrační a rád se o ni s vámi podělím. 

      Mládenci, jenž měli to štěstí, že sloužili jako vojáci základní služby u PS na hraničních, zejména silničních přechodech, jistě potvrdí, že sem tam dostali, během kontroly dokladů na hraniční závoře, od nějakého řidiče TIR za Západu krabičku cigaret, tzv."Amerik", reklamní zapalovač, plechovku piva, nebo, pokud měli štěstí i časopis Playboy, Penthouse, eventuálně XXX časopis s tvrdou pornografií, což bylo velmi ceněno :-)  Jistě, bylo zakázáno cokoliv přijímat, ale znáte to. Zákaz je od toho, aby se porušoval. Platilo to kdysi, stejně jako dnes. Holt, nejsme disciplinovaní jako Germáni. 

     Méně už se ví, že zkrátka nepřišli ani důstojníci OPK a zaměstnanci Celní služby, kteří vykonávali službu na hraničním přechodu jako profesionálové. Zdůrazňuji a netvrdím, že nějaké ty "dárečky" brali všichni důstojníci PS a CS, ale mnozí ano a rádi :-)  O nich bude tato vzpomínka. 

     Martin vyprávěl, že zaměstnanci na hraničním přechodu dostávali od kamioňáků, mimo jiné i tehdy nedostatkové, jižní tropické ovoce. A to se leckdy nahromadilo v množství větším než malém. 
A tak bylo třeba ovoce někam uskladnit, než bude konec směny a ovoce se odveze domů manželkám a dětem. Přepravky s ovocem se tedy uskladnily v nějaké kanceláři či kamrlíku.  

    Kanceláře a pracoviště v interiéru Pasové kontroly na OPK Petržalka uklízeli vojáci Pohraniční stráže. Rajóny na úklid tak, jak je známe, jen to nebylo v kasárnách či na rotě, ale ve zmiňovaném objektu. 

Ilustrační foto: úklid v kasárnách - tzv."rajóny".

    Jednoho dne přišla řada na vojína Martina, aby večer uklidil kancly, kamrlíky, chodby, WC, tak, jak bylo tehdy běžné. Důstojník řekl, co se má uklidit a šlo se na věc, na co slova, všechno jasné :-) 
Zatím, co Martin šůroval, došlo onomu důstojníkovi, že v jedné kanceláři jsou naskládány přepravky s tropickým ovocem, které čekají na ranní odvoz domů,hned po šichtě. Páč důstojník tak nějak tušil, že by nebylo vhodné rozkrývat před vojínem PS jak pilně on a jeho kolegové střádají darované ovoce, musel přemýšlet, jak odhalení zabránit. 

    Jasně, vás, nebo mně by napadlo, že prostě kancelář (sklad s ovocem) zamknu a řeknu, že se tam dnes uklízet nebude. Ne tak našeho důstojníka, který ve finále přišel na geniální řešení. Martin, kancelář uklidí, ale potmě. Jak geniální! "Problem solved". A tak se podlaha šůrovala za zhoršené viditelnosti. Na tohle by nepřišel ani geniální major Těrazky. A dovolte, abych si při ocenění moudrého rozhodnutí výše uvedeného důstojníka vzpomněl i na soudruha Stalina, jenž kdysi prohlásil "Kádry rozhodují vše". A náš důstojník rozhodnul :-) 

Ilustrační foto: důstojnické nárameníky PS



     A poslední vzpomínka, kterou si z Martinova vyprávění ještě vybavuji, je o tom, že usnout lze spolehlivě i za chůze. Opět se vztahuje na službu u OPK Petržalka (Berg). 

     Martin mě vyprávěl, že měl jednou noční hlídku a to u poslední hraniční závory ve směru do Rakouska. To znamená, mezi závorou a československo - rakouskou státní hranicí. 
     Bylo to někdy na podzim, možná v zimě, za takového počasí, kdy není vyloženě velká kosa, ale ani teplo a pokud člověk chce, aby mu nebylo chladno, nemůže stát dlouho na jednom místě, ale musí se pohybovat, třebas pomalou, volnou chůzí, ale pohybovat. Kdo byl na vojně, tak přesně ví, o čem to je.

Ilustrační foto: státní hranice Rakouska.

      
     Byla to už X-tá směna, takže byl Martin utahaný, navíc té noci byl minimální, až žádný provoz, takže si službu krátil tím, že chodil mezi hraniční závorou a státní hranicí. A jak to mnozí znají, při takové noční službě, jste-li unavený, říkáte si, jen na pár vteřin zavřu oči, ať si trochu ulevím zraku, když fouká vítr přímo do obličeje. A tak učinil i Martin. Pomalým krokem šel od hraniční závory k rakouské hranici, se zavřenýma očima. Jen na pár vteřin... 
      
      Když znovu otevřel oči, tak nechápal. Byl na místě, které neznal! Úplně cizí prostředí, neznámé budovy, nápisy v němčině a na parkovišti auto s nápisem Polizei. V té chvíli mu to došlo. Když na chvilku zavřel oči, prostě usnul, mikrospánek či co a takhle napochodoval až do Rakouska, na Zollamt Berg.  

       Ale Pánbůh ho neopustil. Neboť bylo opravdu hodně pozdě v noci, takový ten čas, jenž zove se "hodina mezi psem a vlkem" a provoz na hranici byl nulový, oddávali se dřímotě a příjemné "dolce far niente" i rakouští policisté a celníci. Martinův poklesek nebyl tedy nikým zaznamenám. Ten na nic samozřejmě nečekal, s bušícím srdcem a velmi zrychleným přesunem se vrátil zpět na území ČSSR. 

Ilustrační foto: rakouský hraniční mezník.


    A to je, vážení a milí čtenáři pro dnešek všechno. Více už si toho z vyprávění mého kamaráda a kolegy Martina nepamatuji. Ale, snad jsem potěšil vaše okoralé srdce a drobet vás i pobavil. 

Dobové foto z Trojmezí: ppor.Martin a jeho služební pes Agar. 






    Bude-li vhodná konstelace hvězd a opráším-li správně mozkové závity, publikuji zde vyprávění dalšího z kolegů a kamarádů, který mě už také X let slibuje, že ho sepíše a pošle. A celé ty roky nemá čas.  
    
    Tentokrát to bude ovšem na jiné téma, myslím, že dost zajímavé, bude se jednat o akci Zpravodajské služby PS 5.chebské brigád na státní hranici v lokalitě Ašský výběžek, k němuž došlo v roce 1989, ještě před listopadovým převratem. A věřte, že to stojí za to.     




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz! 

** Četníkem na československo-polské hranici

** Incident s hlídkou US.ARMY .