29. května 2012


ZODPOVĚDNOST POHRANIČNÍKŮ ?

Článek publikovaný 14.11.2005 na serveru Britské listy.


Tak se znovu k soudnímu projednávání vrací případ pohraničníka, který podle obžaloby zastřelil občana tehdejší NDR, jenž se pokoušel překonat československou hranici a přejít do Bavorska. 
Nepochybuji o tom, že určité občanské iniciativy se budou rozplývat nad tím, že snad konečně soud potrestá „komunistický" zločin, opačný názor se pokusí zveřejnit bývalí pohraničníci, kteří budou tvrdit, že pohraničník plnil rozkaz a nemůže tedy být obžalován z vraždy. 
Přidají se komentátoři, dost možná se rozvine i „zasvěcená“ debata. To všechno ovšem o události, která se udála v době studené války přesně tak, jak se udát musela.





Odmyslíme-li si politický kolorit, zůstanou strohá fakta: voják ve strážní službě (služba na hranici je samozřejmě tou nejpřísnější) použije vůči narušiteli střeženého prostoru zbraň a způsobí mu smrt. Je na místě zkoumat, zda splnil přesně stanovené podmínky dříve, než na osobu, která pronikla do střeženého prostoru, vystřelil. (To jsou ony známé výzvy a výstrahy, které zná každý, kdo byl na vojně z praxe, ale také každý člověk, který kdy přečetl knihu, nebo viděl film, kde se cosi jako vojenský nebo policejní zásah udál). Pokud tedy strážný dodržel stanovený rituál a narušitel přesto neposlechl jeho výzvy a výstrahy, nezbývalo mu nic jiného, než použít zbraň, jak mu to vojenské řády ukládají. V opačném případě by se vystavil trestnímu stíhání pro nesplnění povinnosti ve strážní službě. To patří k jednomu z nejtěžších vojenských provinění. Tvrzení, že těžší je trefit se, než minout, je sice zajímavé, ovšem veskrze naivní. Při použití dávek ze samopalu je možnost minout cíl značně obtížná.

Ostrahu státní hranice zabezpečují všechny státy světa. Pokusy o její neoprávněné překonání nekompromisně postihují. Děje se tak na hranici USA a Mexika, Palestinských území a Izraele, Pákistánu a Indie a samozřejmě kdekoliv jinde na světě. Nelegální přechody a převaděčství jsou pro přestupce poměrně nebezpečná hra: jsou-li přistiženi, hrozí jim buď vězení, nebo (pokoušejí-li osud) zastřelení. Žádný stát nezkoumá motivy, které přestupce vedly. Prostě zakročí. Těm, kdo budou namítat, že je to totalitní vidění skutečnosti bych doporučil, aby se přesvědčili o tam, jaká je pravda například tím, že by se pokusili bez platných dokladů vstoupit ilegálně na území USA. Okamžitě by pochopili, o čem je řeč.
Můžeme tedy lidsky soucítit s obětmi pokusů o nepovolená překročení státní hranice. Bohužel nemáme právo soudit ty, kteří ji (někdy dokonce s nasazením vlastního života) střežili.

Že je hranice ČSSR přísně střežena, bylo všeobecně známo. Rozhodl-li se tedy někdo ji přesto násilně překonat, musel počítat s tím, že se mu to velmi pravděpodobně nepodaří. Musel tedy mít velmi závažný důvod ( jaký asi byl natolik pádný, aby člověk vědomě riskoval život?)
Možnosti cestování „za železnou oponu“ byly samozřejmě velmi omezeny. Přesto existovala celá řada příležitostí, jak z republiky vyjet prakticky kamkoliv. Kromě vycestování na příslib či pozvání dále jen namátkou: zájezdy s cestovní kanceláří, výběrové rekreace, výjezdy nejrůznějších souborů profesionálních, ale i kolektivů zájmové činnosti. Díky tomu mohl vycestovat prakticky kdokoliv, pokud mu nebyl odepřen cestovní pas (ale kolik z těch, kteří přišli na hranici o život, patřilo mezi ty „odmítnuté!“).

Jsem tedy přesvědčen, že jednoduché odsouzení pohraničníků s tím, že „sloužili totalitní moci“ je velmi neseriozní. To proto, že ostraha hranic (jak jsem uvedl výše) patří k k prioritám bezpečnostní politiky každého státu bez rozdílu politického systému. Každý, kdo se rozhodne ilegálně hranici překročit, se vystavuje nejvyššímu riziku. Znovu jen pro ilustraci uvádím výčet příkladů ze současnosti: obyvatelé někdejší Jugoslávie prchající do Itálie, Marokánci, hledající azyl ve Španělsku, občané „třetího světa“ migrující do Evropy. Ti všichni, jsou-li přistiženi, jsou deportováni zpět, pokud by ovšem kladli při zadržení odpor, vystavují se nebezpečí, že budou - zastřeleni! O trestech pro převaděče je zbytečné mluvit.

Buďme tedy velmi střízliví při zpolitizovávání historie. Hodnoťme věcně, spravedlivě, nikoliv tendenčně a nepravdivě. Hranice je i v normálních časech vždy tabu. V napjaté situaci je to ještě zřetelnější. Nedělejme si iluze, že v době studené války se rozhodli „přejít přes kopečky“ naivní nešťastníci. Pochopitelné byly útěky z republiky bezprostředně po únoru 48. Ty se také většinou zdařily. Později už se o překonání hranice z té či oné strany pokoušeli buď potencionální sebevrazi či lidé, kteří riskovali velmi uvědoměle.

Může nám být líto, že jejich životy nešťastně skončily někde na té pomyslné čáře. Ale rozhodně se tak nestalo proto, že by si zběsilí komunističtí pohraničníci s rozkoší zastříleli na ohavné imperialistické agenty. Oni - ať se nám to zdá sebeabsurdnější - pouze střežili hranici svojí vlasti. Jestli socialistické, kapitalistické, nebo svého království není podstatné. Taková je skutečnost. Bez politického vykolorování.




Trojmezí – Ratmanova.

Троймези-Ратманово.  

Ti,kdož sloužili na 1.rPS v Trojmezí, budou vědět o co jde,kdo tam byl v roce 1988 to ví zcela určitě  :-)

В 1974 году пограничники самой западной заставы Чехословацкой Социалистической Республики «Троймези» обратились к своим советским коллегам, несущим службу на самой восточной точке СССР, с предложением установить деловые и дружественные контакты. Начинание пограничников ЧССР наши ребята приняли с восторгом.

В тот февральский день, когда на островной заставе обсуждали полученное из Чехословакии письмо, и родилась идея установить на острове пограничный столб с географическими указателями, чтобы новые друзья, прилетев на Ратманова, знали, сколь далекий путь им пришлось преодолеть. Идею предложил рядовой Геннадий Шведов. Ее поддержали все пограничники. Они обложились атласами, вычисляя расстояние от острова до Троймези, Петропавловска-Камчатского, Москвы... Потом эти данные будут уточняться, исчезнут одни указатели, добавятся другие... Но широко известный сегодня столб, ставший также символом чукотского пограничного отряда появился на острове в феврале 1974 года. Первоначально его вморозили в снег, а летом укрепили понадежнее. С тех пор столб стоит уже более 30 лет.
В 1978 году начальник пограничной заставы «Ратманово» капитан В. Сергиенко и секретарь комсомольской организации подразделения рядовой В. Климов побывали в Троймези. Чехословаки сумели нанести ответный визит только в июле 1988 года.

На остров Ратманова высадился десант из заместителя начальника заставы «Троймези» капитана Любомира Барты и рядового Зденека Проузы. Возглавлял делегацию подполковник Ярослав Пута. Сопровождал их редактор чехословацкого журнала «Пограничник» подполковник Карел Коняк. За три дня, которые гости провели на острове, прошло немало интересных мероприятий. Рядовой Зденек Проуза с рядовым Игорем Самсоновым заступили в первый в истории пограничной службы обоих стран интернациональный наряд. Они несли службу на посту наблюдения. Видели, как поутру на американском острове, удаленном от Ратманова на 4 километра 160 метров, поднимали национальный флаг, как между двумя островами проследовало на север стадо китов. Они привели Зденека в неописуемый восторг. Уезжая, гости обещали пригласить пограничников северо-восточной границе к себе, но жизнь внесла свои коррективы. Вскоре на стало на политической карте мира даже стран таких – ЧССР и СССР.

FOTO: Pohraniční jednotka Ratmanova (SSSR) - rozcestník



Překlad – za pomoci programu Translator:

V roce 1974 se hraničáři nejzápadní roty PS Československé socialistické republiky « Trojmezi » obrátili ke svým sovětským kolegům, sloužícím na nej východnějším bodu SSSR, s návrhem na zajištění přátelských kontaktů. Počínání hraničářů ČSSR naši přijali s nadšením. 


V tom únorovém dni, když na ostrovní rotě se projednávala odpověď do Československa dopisem, se narodila myšlenka zajistit na ostrově hraniční sloup se zeměpisnými ukazateli, aby noví přátelé, priletivši na Ratmanova, věděli,jakou vzdálenou cestu byli nuceni překonat. Nápad nabídl vojín Gennadij Švedov. Podpořili ji všichni pohraničníci.


Otevřeli atlasy, vypočítávali vzdálenost od ostrova do Trojmezi, Petropavlovska- Kamčatského, Moskvy ... Potom tyto údaje byly zpřesňovány,až se dnes široko daleko známý sloup, stal rovněž symbolem Čukotské hraniční brigády na ostrovu,od února 1974 . Od té doby sloup stojí již více než 30 let. 


V roce 1978 velitel pohraniční roty « Ratmanovo » kapitán V. Sergienko a člen komsomolské organizace útvaru vojín V.Klimov navštívili Trojmezi.

Čechoslováci přislíbili opětovat návštěvu v červenci 1988 .
Na ostrov Ratmanova se vylodila návštěva: zástupce velitele roty « Trojmezi » kapitán Lubomír Bárta a vojín Zdenek Prouza. Delegaci vedl podplukovník Jaroslav Puta. Doprovázel je redaktor čs. časopisu « Pohraničník » podplukovník Karel Konjak. 

Za tři dny, které hosté prožili na ostrově, proběhlo hodně zajímavých akcí. Vojín Zdenek Prouza s vojínem Igorem Samsonovem se stali v historii hraniční služby obou zemí první mezinárodní pohraniční hlídkou. 

Měli službu v pozorování úseku. Viděli, jak ráno na americkém ostrově, vzdáleném od Ratmanova na 4 kilometry a 160 metrů, zvedali státní vlajku USA, jak mezi dvěma ostrovy proplouvalo stádo velryb. Ty přivedly Zdenka Prouzu v nepopsatelném nadšení.

Když hosté odjížděli, slibili,že pozvou sovětské pohraničníky na návštěvu Trojmezí, ale život přinesl změnu.


Zanedlouho přestali na politické mapě světa existovat ČSSR i SSSR.



FOTO: velitelé 1.rPS Trojmezí (1986) - v pozadí legendární rozcestník








(c) Autor: Zdeněk  Pohranicnik@gmail.com


Vzpomínky na železnou oponu – České Velenice 



Před několika dny jsem – obklopen vánočními pochoutkami mé maminky – hledal cosi na Internetu a Google kromě jiného vyplivl i odkaz na stránky: www.zeleznaopona.com


Nejprve jsem tam jen nakoukl, ale obsah těchto stránek mne zaujal natolik, že jsem se nakonec jejich prostudování věnoval mnohem hlouběji. 


Jak už samotná adresa napovídá, jsou tu vystaveny informace o železné oponě a jejím vývoji v průběhu vlády komunistického režimu v naší zemi. Dnes, kdy padají hranice mezi národy a kdy lze volně projet celou Evropou od Tallinnu po nejzazší cíp Portugalska, vypadá svědectví těchto stránek jako cosi z jiného světa. Tím spíše, že i já jsem určitou část svého dětství strávil kousíček od železné opony a zažil tak i absurdity úsměvné i ty méně úsměvné, které s sebou život v pohraničním a zakázaném pásmu přinášel.


Tím dějištěm byly České Velenice, maličké to městečko, situované přímo na hranicích s Rakouskem, kam se moji rodiče v roce 1980 přestěhovali za čerstvým vzduchem a zdravým prostředím z exhalacemi zamořeného Ústí nad Labem. Mně tehdy byly necelé čtyři roky. Maminka nastoupila jako kuchařka v závodní jídelně v českovelenických ŽOS, tatínek pracoval jako údržbář v betonárce v Nových Hradech.



Velenice tehdy žily železnicí, protože ŽOS byly prakticky jediným velkým zaměstnavatelem v oblasti a určovaly rytmus života ve městě; další větší podniky byly až v Nových Hradech, Třeboni a dále na sever a západ. 


Byla to větší vesnice s několika tisíci obyvateli, něco málo samoobsluhami, dvěma kinosály, několika jeslemi, mateřskými školkami a relativně velkou základní školou. Dokonce i několik učilišť tu otevíralo své brány věděníchtivým studentům. 
Ale byla to i železná opona, obklopující v těsné blízkosti ze tří stran městečko, která vždy měla poslední slovo ve všem, co se tu dělo. 




Vysoký ostnatý plot, ne nepodobný těm v nacistických koncentračních lágrech, dominoval výhledu ze všech oken, obrácených k Rakousku; všudypřítomní příslušníci pohraniční stráže a jejich pomocníci dávali najevo, že to tady kolem je ostře střežená zóna a první výspa obrany proti imperialismu a kapitalistické hnilobě Západu, kde se nevyplácí vybočovat z řady.




Náš první byt, který naší rodině podnik přidělil, se nalézal v patrovém domku v tehdejší ulici Pohraniční stráže. Ta ulice vedla jedním směrem do centra města, přičemž procházela tunelem pod tratí na Gmünd, v opačném směru končila asi po padesáti metrech ostnatou bránou ve vysokém trojřadém plotu a vojáčkem se samopalem, který hlídal v budce na čapích nohách – jinak řečeno špaku – nad vraty. Ten ostnatý plot pak dál pokračoval kolem zahrad, přiléhajících zezadu k domům v ulici a táhl se také na druhou stranu ke hřbitovu a dál na Nové Hrady.


V této souvislosti si pamatuji na dvě lokality, které byly ostnatým plotem přímo zasaženy: městský hřbitov a městské koupaliště. Hraniční zátaras procházel v těsné blízkosti kolem hřbitova a když se šlo dovnitř, muselo se procházet podél ostnatých drátů. Nad hřbitovní bránou stál další špak, permanentně obsazený ozbrojeným pohraničníkem a všude kolem byly protitankové silniční bloky, kterým se také říkalo ježci, a betonové jehlany. To aby někoho nenapadlo ukrást auto i s nebožtíkem a prorazit na nepřátelskou stranu. 




Druhým tragikomickým místem bylo koupaliště. To leželo kousíček za hraničním zátarasem, takže se tam procházelo ostnatými vraty, hlídaných dalším špakem. Aby nikdo náhodou nepojal útěkářské choutky, ostnatý plot obklopoval celý areál koupaliště a v rozích areálu opět trčely špaky. Zkrátka to byl takový malý prázdninový lágr s bazénem. 


Vojclové tu mívali v létě příjemnou službu, protože špaky byly vybaveny dalekohledy a slunící se velenické krásky za (daleko)pohled stály. Koupaliště se z bezpečnostních důvodů otevíralo jen v létě a jen v určité dny, které údajně schvaloval velitel místní posádky PS. Co se zátarasu za našimi zahradami týče, moji rodiče mi vždy kladli na srdce, že za plot zahrady nesmím, jinak by si mě chytli loupežníci a už bych se nikdy nevrátil domů.


Přímo naproti našemu domku stála kasárna pohraniční stráže, umístěná v rozlehlém patrovém domě se sedlovou střechou a autoparkem se cvičišti vzadu. 


Vojáčci mívali několikrát do roka neplánovaně mimořádnou pohotovost; to když jsem jim vždycky několik dní dopředu pod okny kasáren hlásil, že k nám na návštěvu přijede moje sestřenka s kamarádkou. Tehdy to byly fešné holčiny těsně-před-plnoleté lahodně kulatých tvarů a nebylo tudíž divu, že vojclové byli v době jejich příjezdu vyložení ve všech oknech a s očima vykulenýma hltali dění dole na ulici.
Mám dokonce podezření, že vojáci na nádraží a ve městě předávali vysílačkou informace o jejich pohybu na základnu, protože kasárna vždy věděla, kdy děvčata vejdou do naší ulice. 


Holky si jejich toužebné pozornosti byly vědomy a vyloženě jim to lichotilo: při chůzi všelijak kroutily zadečky v těsných džínách a házely očky po klucích v oknech a ti šíleli a dělali neuvěřitelný rámus. Občas mne holky brávaly s sebou na rande s těmi mládenci, kteří byli momentálně poctěni jejich zájmem (asi jako pojistku cudnosti) a já pak hrdě nosíval na hlavě brigadýrku a vyhříval se na výsluní závisti ostatních kluků z naší party. Dnes jsou obě děvčata už dlouho šťastně vdaná, ale vždy na tyhle velenické návštěvy rády vzpomínají.


Jak už jsem psal výše, železná opona byla všudypřítomná a nebylo možné ji ignorovat. Velenice se nalézaly v hraničním pásmu a tomu také odpovídala omezení, která byla oficiálně namířená proti případným narušitelům hranic i diverzantům ze zahraničí, ale spíš otravovala život ve městě a jeho okolí. 


Do Velenic dodnes vede jediná hlavní silnice, položená podél železniční tratě č.199 Veselí nad Lužnicí – Třeboň – České Velenice. U rybníku Kubáku se tato silnice kříží se silničkou od Nových Hradů; na tom samém místě je také železniční přejezd. Na této křižovatce bývala pevná hlídka PS, která zastavovala vozy s jinou než jindřichohradeckou SPZ (někdy také zastavovala také všechny vozy bez rozdílu) a kontrolovala doklady posádek těchto aut a občas i celé auto. Budka bývala vybavená polním telefonem a v příkopu za křižovatkou bývalo palebné postavení s vojenským periskopovým dalekohledem, odkud se dala pozorovat celá křižovatka, trať i příjezdová komunikace ze směru od Nové Vsi a od Hradů. Jiné silnice, otevřené pro veřejnost, do Velenic nevedly a ty neveřejné byly pod nepřetržitým dozorem terénních hlídek nebo se pro automobil vůbec nehodily; PS tak měla dokonalý přehled o dopravním ruchu směrem do města nebo z něj. 


Nás velenické i naše auta už ty délesloužící hlídky znaly, takže nás kontrolovaly spíš jen formálně a namátkou, obvykle jim stačilo nakouknout do auta, prohodit pár slov s lidmi uvnitř a jelo se dál. Cizí státní příslušníky ale byli lustrováni dost pečlivě, dokonce o nich hlídky dávaly hlášky na hraniční přechod Velenice – Gmünd. Ono těch cizinců přes Velenice stejně moc nejezdilo, víc se k těmto účelům využíval přechod Neunagelberg – Horní Dvořiště.


To ve vlacích, končících ve Velenicích nebo pokračujících dál do Rakouska, byl ostřejší režim. Průvodčího často doprovázela hlídka PS nebo pomocníků PS a pokud se jim někdo nezdál, okamžitě mu věnovali pozornost. To pak následovala kontrola dokladů podezřelého a výslech typu „proč jedete do Velenic, co tam budete dělat, ke komu jedete, kdy se budete vracet". PS měla oprávnění v případě pochyb dotyčného i zatknout a předvést jej na oddělení VB ve Velenicích k podrobnějšímu výslechu.


Tyto kontroly byly naprosto běžné v mezinárodním rychlíku Vindobona, která ve Velenicích stavěla a kterou jsme my a naši příbuzní využívali k jízdám do Ústí nad Labem a vice versa. Myslím, že to tehdy býval povinně místenkový expres a kdo neměl místenku nebo nebyl místní, stal se okamžitě podezřelým. Tetička mi vyprávěla, jaké mívala pravidelně větší či menší konflikty s těmi pasovými kontrolory a hlídkami PS na cestě do Velenic, kteří nastupovali nově do služby a neznali své pappenheimské. Orgány totiž do vlaku nastupovaly už v Třeboni a kontrolovaly cestující během cesty do Velenic. 


Protože tetička nebyla místní, ale až z Ústí, byla samozřejmě nápadná a orgány si ji chtěly proklepnout. Teta, sice drobná, ale zato velice výřečná ženička s ostrým jazykem, každou jejich všetečnou otázku odrážela poukazem na ústavou zaručenou svobodu cestování a na to, že je bezúhonná a řádně pracující občanka, že nepáchá žádný trestný čin a proto využívá svého práva odmítnout vypovídat proti sobě při takovémto výslechu. 
Vždycky nakonec vyhrála, ale už se z toho stávala fraška; asi i díky tomu si ji příslušníci PS a pasováci zapamatovali a nechávali ji při dalších setkáních ve vlaku na pokoji. 


Rekord nicméně držel můj dědeček, který se za námi jednou vypravil Vindobonou z Ústí a protože si chtěl pohovět, zakoupil si jízdenku a místenku do první třídy. Za Třeboní se ho začala vyptávat pohraniční hlídka, co tam dělá a kam jede a proč dál sedí v první třídě, když bylo nařízeno přesednutí do určeného vozu. 
Děda, rázný to člověk a bývalý policejní pyrotechnik, jen studeně odsekl „protože na to mám, nikam se hýbat nebudu a kam jedu, do toho vám nic není" a dál vojcly ignoroval. 
Ti si to nenechali líbit, dědu zajistili a ve Velenicích předvedli na stanici VB jako individuum, co maří úřední výkon. Esenbákům bylo po kratším rozhovoru vše jasné, děda dostal napomenutí, aby byla zákonu učiněna zadost, ale od té doby k nám nerad jezdil.


S tím přesedáním to bylo tak: všichni cestující, kterým jízdenka končila ve Velenicích, si museli za Třeboní přesednout do jednoho společného vozu (obvykle to býval vůz řady BDs se zavazadlovým a služebním oddílem, kde kromě průvodčího úřadoval i pasový kontrolor). Po příjezdu do Velenic se smělo vystupovat pouze dveřmi u oddílové části vozu, které venku na nástupišti měl pod dozorem pohraničník, připravený zasáhnout. 


Také pohyb uvnitř vlaku byl po vjezdu do pohraničního pásma omezen, občas se zamykaly přechodové dveře mezi jednotlivými vagony. 


Za mých časů už na Vindoboně jezdívala klasická souprava, tvořená dieselovou lokomotivou a osobními vagony (zlatý věk nádherných motorových expresů – jako kupříkladu „delfínů" řady DR VT18.16 nebo „hyder" řady ČSD M296.1 – na této trati skončil před několika lety). V čele Vindobony se blýskal naleštěný vínový brejlovec řady 750, pak bylo několik „českých" vozů, jídelní vůz a za ním vozy rakouské. Do rakouských vozů se běžně nesmělo, stejně tak cizinci nesměli do české části soupravy a tak jediné možné setkání s cizinou bylo možné v jídelním voze, pokud tedy byl pro Čechy otevřený. 


Pamatuji si ale, že jednou v zimě nefungovalo parní topení v české části soupravy a tak průvodčí učinil výjimku a usadil nás Čechy do jednoho z rakouských vozů druhé třídy. Byl jsem tehdy ohromen plyšovými křesílky, lampičkami nad sedadly i v druhé třídě, neuvěřitelnou čistotou (a to si tehdejší ČSD dávaly na Vindoboně záležet) a zářivým luxusem, který tehdy rakouské vozy na Vindoboně nabízely. 
V kupé s námi jela taková milá starší paní, dcera českých manželů, kteří se usadili v Rakousku, která se dala hned do hovoru s mými rodiči a mne učila počítat německy do deseti. S blížícím se koncem komunismu a uvolňováním režimu v pohraničí bylo naštěstí přesedání vyžadováno stále řidčeji.


Když Vindobona dorazila do Velenic – jedno z jakého směru – neměla kontroly ani zdaleka za sebou. Vlak zajížděl vždy k prvnímu nástupišti a hned po zastavení jej obklopili pohraničníci se samopaly v pohotovosti. Neexistovalo, že by někdo vystupoval mimo střežený prostor. Nesmělo se také do vlaku nastupovat dříve, než vojáci a celníci dokončili kontrolu interiéru vagonů. 


To se odklápěly stropní panely na WC a úmývárnách, někdy i v chodbičce a namátkově v některých kupé. Hlídky PS se psy procházely všechna kupé a kontrolovaly prostory pod sedadly. Pokud v kupé někdo seděl, byl zdvořile vykázán na chodbičku, kde čekal na dokončení prohlídky. Vindobona tehdy nebývala plná, více lidí natupovalo až za Třeboní a hlavně v úseku Veselí nad Lužnicí – Tábor, takže kontroly vozů odsýpaly rychle. Dokud pohraničníci vlak nezkontrolovali, nesmělo se ani z vestibulu nádraží na nástupiště. Dodnes na toto nástupiště vedou jediné široké lítačky, které bývaly po dobu pobytu Vindobony uzamčené a odemykaly se jen na pár minut během nástupu nebo výstupu cestujících. Ostatní dveře na toto nástupiště z nádražní budovy (vyjma služebních) byly buď trvale uzamčené, nebo zazděné. 


Kromě toho Vindobona ještě na hranicích projížděla „přechodovou komorou" na místě, kde trať překonávala hraniční zátaras. To byl dlouhý koridor, tvořený ostnatým plotem podobné konstrukce, jako hraniční zátaras, zakončený ostnatými vraty na obou čelech a hlídaný vojcly se samopaly na špacích nad tratí, odkud byl dokonalý výhled na celý koridor. Vlak vjel do koridoru a zastavil, vrata do ČSSR se uzavřela, občas pohraničníci se psy provedli vnější prohlídku vlaku a pak se teprve otevřela vrata do Rakouska a vlak dostal volno k odjezdu. Dodnes jsou tyto vynálezy ke spatření a v provozu na hranicích s Ukrajinou a Běloruskem.


Moji rodiče jsou vášnivými houbaři a lesy podél jihočeských hranic houbami přímo přetékaly. Než si naši zvykli na to, jak to tu chodí, stávalo se, že se při hledání hub zatoulali do „horké zóny" podél hraničního zátarasu, odkud je zase vyvedli pohraničníci se samopaly v pohotovostní poloze, když jim předtím zabavili houby coby „podezřelý materiál". 
Snad jediné štěstí bylo, že vojáci z velenické posádky se k místním chovali mnohem mírněji než k přespolním a naši vždy měli doklady s sebou. Ale v měsících po přijímači, kdy do kasáren nastupovali noví odvedenci, kteří brali své povinnosti smrtelné vážně a neznali to tu, nebylo radno pokoušet osud a lézt někam, kde by se mohlo bez varování střílet. 
Proto nakonec naši začali jezdit na houby k Nové Vsi a Suchdolu, kde nehrozilo nečekané setkání s pohraniční hlídkou. Sice velice zřídka, ale také se pořádaly preventivní akce k ochraně státních hranic, kdy dostala místní posádka hlášení, že se možná chystá nějaký nájezd na hranice. 
To pak se život ve městě téměř zastavil, pohraničníci hlídkovali v ulicích, zesílené hlídky procházely podél zátarasu a v noci bylo zakázáno vycházet bez povolení do oblastí mimo vymezené silnice a železniční tratě. Já si na to osobně nepamatuji, snad proto, že jsem tehdy byl malý špunt a měl jsem mnohem důležitější starosti, takže tyhle věci šly mimo mě. Rodiče mi ale vyprávěli o raziích, kdy hlídky PS a VB procházely hospody, obchody a nádraží a kontrolovaly doklady všem bez rozdílu.


 My malí jsme ale pohraničníky brali jako prima kluky, kteří pro nás vždy připravovali zajímavé akce, vždy spojené s ukázkami výcviku služebních psů nebo bojové techniky. Když nás vzali na střelnici a učili nás střílet ze samopalů slepými náboji nebo světlice ze signální pistole, byli jsme v sedmém nebi. 
Každoročně jsem jezdíval na pionýrský tábor na říčce Dračice (pionýrský byl proto, že se muselo nastupovat každé ráno a večer v plném kroji ke vztyčování a svěšování vlajky, jinak to byl svým zaměřením tábor spíše skautský, přestože se to tehdy ještě nesmělo – zkrátka ideologie se do táborového života téměř nemíchala; jezdil jsem tam taky, přestože jsem nebyl ani jiskra, ani pionýr – já jediný jsem byl při ranním a večerním nástupu v civilu); ten tábor byl kousek od vojenské lesní střelnice. 


Občas nás táborníky odvezli vojáci patronátního útvaru PS gazíky do lesa a pořádali s námi bojovku typu někde v prostoru je „hrad", na něm je „poklad" a my ho měli získat a odnést. Občas nás taky zavezli na střelnici a tam nám předváděli bojový výcvik nebo u nás v táboře prováděli kejkle se psy. V našich dětských očích byli cosi jako hrdinové, kteří se jako indiáni plíží lesem a chytají zločince. Dneska se tomu říká propaganda, ale tehdy jsme chtěli být stejně silní a dobří jako oni a řídit gazíky a nosit pistole a samopaly a chytat zlé lidi. 
Hodně nás v tom podporovala škola a její tehdejší paní ředitelka. To bývala velice vysoká paní, spíše chlap než žena, kovaná Soudružka s velkým S a ta se z nás, drzých rošťáků, snažila vychovat správně uvědomělé malé soudruhy a soudružky. 


V tomto bohunelibém snažení jí pomáhaly hodiny výuky, kdy nás podrobovala výplachu mozků, organizovala pro nás exkurze na hraniční přechod Velenice – Gmünd, kde nám ukazovala hrdinné příslušníky PS, kteří nás chrání proti roztahovačnému imperialismu. Ano, hřímala a ukazovala přes blízkou hranici na domky v Gmündu, tam jsou ti kapitalističtí upíři, kteří vás, naše děti, chtějí vysát a zničit tak naději naší strany a vlády. Ještě dnes ji slyším...


Hraniční přechod tehdy nevypadal jako dnes, ale tvořily ho dva prostory se závorou na vjezdu a výjezdu. Tam, kde silnice křižovala hraniční zátaras, byla silná červenobílá železná závora v mohutných soklech, hlídaná a obsluhovaná dvěma pohraničníky. Mohutné sokly a mohutné ocelové břevno závory proto, aby tím nemohl projet náklaďák. Právě ve Velenicích se totiž někdy v šedesátých letech pokusili projet do Rakouska a využili k tomu mohutnou Tatru 111. Mám za to, že je pohraničníci zastřelili. 
Tato epizoda poučila konstruktéry závor a od té doby instalované typy závor by prý odolaly i náporu tanku. Teprve za touto závorou, po několika desítkách metrů volného prostoru, kde bylo případně možné zadržet nebo sestřelit narušitele, začínal samotný celní prostor s klasickou budkou pro celníka, pruhy pro osobní a nákladní auta atd. Dokonce ani celníci nepatřili tehdy do policejních složek jako dnes, ale spadali pod PS v rámci Oddělení pasové kontroly.


Tolik některé moje vzpomínky, tak, jak to prožíval malý kluk. Zcela určitě jsou do jisté míry zkreslené, protože je to už pár let, co jsme tam bydleli, hodně vzpomínek vybledlo úplně a z mnoha vzpomínek zůstala jen torza. Přesto ale pobyt v tak zvláštním místě zanechal v mém životě a světonázoru určitou stopu. 


Z Velenic jsme se odstěhovali v zimě roku 1987 a celá naše rodina v tomto městě zanechala kamarády a známé. S některými se styky přerušily, s některými se stýkáme dodnes, ale vzpomínky na život ve stínu železné opony zůstávají...




Statni hranice pred r.1989
Mapa C.Velenice


Autor článku: CzechDave


Publikováno/zdroj: 
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007122801

Výcviková zařízení Pohraniční stráže.

Historie z let 1948 – 1991 . 


 1948 – 1950
Příslušníci pohraničních útvarů SNB byli k výkonu specializovaných funkcí připravováni v Bezpečnostním učilišti, které se vytvořilo v Praze v březnu 1948. V jeho rámci probíhala příprava spojařů, řidičů motorových vozidel, školení ženistů a jezdecké kurzy. Osvětoví pracovníci se od května 1948 připravovali ve školicích zařízeních SNB v Kolodějích, Doksech a Litoměřicích.
Zájemci o službu u nově zřízené Pohraniční stráže SNB z řad civilní veřejnosti se od dubna 1949 připravovali ve výcvikových praporech v Bruntále, Dolném Kubíně, Liberci a Opavě. V září téhož roku byli do vojenských učilišť vysláni příslušníci pohraničních útvarů SNB, kteří měli tvořit základ velitelského sboru budoucí Pohraniční stráže. V Praze kromě toho proběhly tři zdokonalovací kurzy pro přípravu velitelů pohraničních čet a v Bratislavě došlo k otevření výcvikového střediska služebních psů SNB. V únoru 1950 byl ve Strážnici zřízen kurz pro výcvik obranných psů a psovodů Pohraniční stráže SNB.


1951 – 1966
Po vytvoření samostatné Pohraniční stráže vznikla v lednu 1951 Vojenská akademie Pohraniční stráže v Praze. Prvních 176 absolventů bylo vyřazeno již v červenci 1951. Dále se v březnu 1951 vytvořila v Srní u Sušice Škola psovodů a služebních psů Pohraniční stráže, která byla v roce 1952 přemístěna do Doupova u Karlových Varů a následně v roce 1954 jako Výcvikové středisko psovodů do Libějovic. K zabezpečení výcviku prvních 7.500 povolanců Pohraniční stráže byla u všech brigád v červenci 1951 zřízena výcviková střediska. V srpnu 1951 došlo k přejmenování Vojenské akademie Pohraniční stráže na Vojenské učiliště Pohraniční stráže, při němž byla rovněž vytvořena Škola na důstojníky v záloze. V souvislosti se zformováním útvarů Vnitřní stráže došlo v květnu 1952 k přejmenování Vojenského učiliště Pohraniční stráže na Vojenské učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže. V září téhož roku proběhlo přemístění učiliště z Prahy do Olomouce. V rámci učiliště se připravovalo 480 žáků z řad vojáků základní služby a 120 posluchačů z řad civilní mládeže. ŠDZ školila 240 osob. Ve vojenských učilištích se v této době připravovalo dalších 110 příslušníků Pohraniční stráže. Mezitím byla v červenci 1952 zřízena Technická poddůstojnická škola v Litoměřicích, jejíž poslání spočívalo v přípravě velitelů spojovacích a ženijních družstev pro Pohraniční stráž i Vnitřní stráž. V listopadu 1952 se dále vytvořilo Vojenskopolitické učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže v Kolodějích. Od 1.11.1953 neslo čestný název „Julia Fučíka". K 15.9.1955 proběhlo sloučení dosavadního Vojenského učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže v Olomouci s Vojenskopolitickým učilištěm Pohraniční stráže a Vnitřní stráže Julia Fučíka v Kolodějích do nového Vojenského učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže Julia Fučíka dislokovaného v Olomouci. Výuka byla v novém učilišti zahájena 1.10.1955. Z olomoucké posádky se učiliště v září 1957 přemístilo do Bruntálu a výuka nadále probíhala pouze v rámci velitelského směru. Od 1.9.1959 začala u učiliště opětovně působit Škola na důstojníky v záloze. Pro přípravu uchazečů o studium na učilišti došlo 1.7.1959 k vytvoření přípravné školy v Lipové u 19. brigády PS Děčín („přípravka" Vnitřní stráže byla ve Varnsdorfu). Vzhledem ke zrušení sboru poddůstojníků z povolání a zřízení praporčického sboru byla 1.9.1960 u učiliště zahájena pětiměsíční výuka v kurzu praporčíků Pohraniční stráže. O rok později v rámci učiliště začal působil pětiměsíční kurz pro střední velitele. Jeho činnost byla dočasně přerušena v listopadu 1961 a k jejímu obnovení došlo až počátkem školního roku 1962/1963, společně s jedenáctiměsíční praporčickou školou. Na základě rozkazu ministra vnitra došlo 1.9.1963 k přejmenování dosavadního Vojenského učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže Julia Fučíka na Učiliště vojsk ministerstva vnitra Julia Fučíka, v rámci kterého se realizovala dvouletá příprava důstojníků Pohraniční stráže.

Jednotka pro přípravu uchazečů ke studiu se nacházela v Českém Těšíně. K 1.4.1964 se změnil systém školení vojáků základní služby na výkon služby u útvarů a jejich příprava byla soustředěna do 12. školní brigády PS, jejíž velitelství se nacházelo v Plané u Mariánských Lázní. Jednotlivé prapory byly dislokovány v Plané (1.), Chodové Plané (2.), Zadním Chodově (3.), Barboře (4. – pro příslušníky Vnitřní stráže) a Tisové (5.). Školní brigáda zabezpečovala přípravu velitelů družstev v motostřeleckém, protitankovém a spojovacím směru. Výcvik specialistů automobilní služby probíhal v Poddůstojnické škole ve Volarech. Od 1.9.1965 přešlo učiliště na 3leté studium a zároveň u něj byl zahájen první ze šesti běhů dálkového studia pro staršiny rot. V souvislosti s převedením Pohraniční stráže a Vnitřní stráže dnem 1.1.1966 do podřízenosti Ministerstva národní obrany došlo 31.8.1966 ke zrušení Učiliště vojsk ministerstva vnitra Julia Fučíka. Žáci 1. a 2. ročníku byli přemístěni do armádních učilišť nebo mohli dosloužit vojenskou základní službu u útvarů ČSLA. Již k 1.4.1966 12. školní brigáda PS opětně převzala zodpovědnost za střežení státní hranice a příprava poddůstojníků a specialistů byla nadále prováděna u výcvikových praporů jednotlivých brigád.


1967 – 1972
Potřeba soustředěné přípravy velitelského sboru Pohraniční stráže vedla ke zřízení Vojenské střední odborné školy strojní a chemické při Ženijně technickém učilišti v Bratislavě k 1.9.1967, jejíž součástí byl i čtyřletý velitelský směr Pohraniční stráže ukončený maturitou. Při ŽTU současně vznikla desetiměsíční praporčická škola pro příslušníky Pohraniční stráže. Dále u 12. brigády PS vznikla v Chodové Plané Škola důstojníků v záloze. V září 1968 došlo k přemístění žáků I. a II. ročníku Vojenské střední odborné školy při ŽTU, připravovaných pro Pohraniční stráž, k Železničnímu učilišti do Valašského Meziříčí. Po redislokaci Ženijně technického učiliště do Holešova, došlo v září 1969 k přemístění těchto žáků z Valašského Meziříčí k přestěhovanému učilišti, kde probíhala jejich tříletá příprava. Školení důstojníků Pohraniční stráže i nadále probíhalo v rámci vojenských akademií v Brně, Bratislavě a u odloučené 1. fakulty VAAZ ve Vyškově. V září 1971 byla při ŽTU v Holešově zřízena Dvouletá důstojnická škola a Roční důstojnická škola, v rámci kterých existovaly i studijní směry Pohraniční stráže. Ženijně technické učiliště svoji činnost ukončilo 31.8.1972 a na jeho dosavadní působení od 1.9.1972 navázala Důstojnická škola Holešov, tvořící součást Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. V rámci Důstojnické školy byly i nadále zachovány Vojenská střední odborná škola a Dvouletá důstojnická škola.


 1973 – 1989
 K 1.4.1973 proběhlo předání Důstojnické školy Holešov, včetně čtyřleté Vojenské střední odborné školy, Praporčické školy a Dvouleté důstojnické školy do podřízenosti Federálního ministerstva vnitra. Studium na vlastní Důstojnické škole Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra bylo jednoleté. Od 15.7.1973 přípravu poddůstojníků a specialistů z řad vojáků základní služby opětně převzala 12. školní brigáda PS s velitelstvím v Plané, přičemž 1. prapor (Škola důstojníků v záloze) se nacházel v Chodové Plané, 2. prapor (velitelé střeleckých družstev a družstev bezzákluzových kanonů) v Zadním Chodově, 3. prapor (spojovací specialisté) v Tisové a 4. prapor (automobilní specialisté) ve Volarech. Součástí brigády bylo i Výcvikové středisko psovodů v Libějovicích. V září 1973 bylo v Holešově zahájeno studium v 1. ročníku Vysoké školy Pohraniční stráže. Počátkem školního roku 1974/1975 byli studenti převedeni do nově zřízené 3. fakulty ochrany státních hranic v Holešově, tvořící součást Vysoké školy SNB. K vyřazení prvních absolventů došlo v roce 1977. V září 1980 vznikla jednotná Důstojnická škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra a jí podřízenou Vojenskou střední odbornou školu nahradila Střední odborná škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra. Příprava maturantů se na Praporčické škole Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra uskutečňovala během studia trvajícího 6 měsíců.  V září 1986 proběhla reorganizace dosavadní Důstojnické školy Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra na Důstojnickou a praporčickou školu Sboru národní bezpečnosti, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra. Reorganizovanou školu tvořily Důstojnická škola SNB, Důstojnická škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra, Praporčická škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra a Střední odborná škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra, přičemž na škole probíhaly i různé kurzy. Již v únoru 1986 proběhlo přemístění fakulty ochrany státních hranic z Holešova do Bratislavy.


 1990 – 1991
Na počátku 90. let školy připravující příslušníky Pohraniční stráže postupně zanikly. Nejprve svoji činnost 31.7.1990 ukončila vzhledem ke zrušení Vysoké školy SNB bratislavská 3. fakulta ochrany státních hranic. Následně byla 15.9.1991 zrušena holešovská Důstojnická a praporčická škola Sboru národní bezpečnosti, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra. Stejně tak společně s ostatními svazky Pohraniční stráže zanikla i 12. školní brigáda PS v Plané.


Zdroj: internet

PVOS – incidenty nad státní hranicí ČSSR .  

Protivzdušná obrana státu a modrá hranice.



Incident 23.5.1964

Osádka vrtulníku Mi-4 dostala za úkol průzkum státní hranice. Let měl proběhnout po trati Bechyně, Nové údolí, Čerchov a Dobřany. Během letu se mělo filmovat a let měl být proveden ve výšce 1200 m.

"Naši nadřízení v Táboře dostali za úkol fotografický průzkum německé příhraniční oblasti a my jsme ho vykonali. Do vstupních dveří vrtulníku nám technici namontovali speciální fotoaparát o obrovském průměru objektivu (asi kolem třiceti centimetrů), který obsluhoval jakýsi praporčík z velitelství v Táboře. Provedli jsme několik kontrolních letů. Určili nám výšku 1200 m nad mořem a let jsme měli provést dva kilometry od hranic. Samozřejmě nad naším územím. To, že vlastně provádíme špionáž nám samozřejmě nikdo neřekl. Tenkrát se nikdo nezabýval tím, aby piloty vojenského letectva seznámil s nějakým mezinárodním právem a podobnými záležitostmi. A tak jsme ráno, v dobré víře, že děláme dobrou věc, odstartovali směr Šumava.
Letěli jsme na Nové údolí a odtud jsme měli pokračovat směrem severozápadním, až po Folmavu. Orientovat se dalo krásně pouze podle drátů na hranici. Vrtulník řídil Kremsa a já navigoval. Vzdálenost od hranic jsme udržovali. Letěli jsme kolem vrcholu Ostrý, kde měli stanici Američané a náš objektiv ve dveřích vrtulníku museli určitě vidět. Dostali jsme se až k Čerchovu a neustále jsme byli ve spojení s nějakým naváděcím stanovištěm, které jsme volali kódem "Šampus ". Tomu jsme zahlašovali prolétnutí nad jednotlivými kontrolními body.

" Tvrďák" kontroloval občas toho praporčíka u foťáku a najednou vleze do kabiny a říká: "Hoši průser! Jdou po nás stíhači!" Ale myslel, že to jsou naši. Byly dva a první z nich nás podlítl! 
Když se pod námi vynořil, zjistil jsem, že je to F-102! Koukal jsem na něho jak jójó, neboť jsem ještě nikdy nic takového neviděl. V zápětí nás podlétl druhý! Zase levou zatáčkou, čímž nás chtěli dotlačit přes hranici! Všichni jsme ztvrdli. Zařval jsem na Kremsu ať točí doprava a klesá autorotací, abychom se dostali co nejdál do našeho vnitrozemí. "Tvrďák" je pozoroval a křičel na nás, že se chystají k dalšímu náletu! Ten provedli obdobně! To jsme již ale klesali. Stíhači šli do dalšího náletu, ale podlétl nás již pouze jejich vedoucí. Jeho číslo již nemělo pro podlétnutí místo, a tak nás pouze oblétl. Klesali jsme na pole, na kterém pracovali lidé. 
K této události došlo severozápadně od Čerchova. Sedli jsme 8 km od státní hranice u vesničky Postřekov.

Ještě ve vzduchu jsem volal "Šampus ": "Napadli nás stíhači! " Ten se ale už neozval. Prý nás neslyšel. Nikdo s tím již nechtěl nic mít! Možná to byla nějaká jejich pomsta, třeba za nějaký přestupek našeho stíhače. Možná je na nás navedla některá z jejich hlásek na hranici.
Ze země jsme zavolali Dobřany, které se mi na zemi bez problému ozvaly a letěli jsme do Líní, kde nás nechali přistát stranou za věží, na travnatý pás. Tam už na nás čekali lidé v civilu a začali nás prohlížet a vyslýchat! Ptali se nás také, zda po nás stříleli? 

Potom nás poslali do Bechyně, kde jsme se měli hlásit u velitele divize. Ten nám řekl, že jsme narušili státní hranici!, což prý hlásil nějaký voják na vidové hlásce.
Celý případ se vlekl. Čekali jsme jak se to vysvětlí, a že se nám omluví, že nás osočili z narušení státní hranice neprávem. Tím, že jsme jí nepřelétli jsme si byli vždy jisti. Asi za dva měsíce za náma přišel ten šéf zpravodajské služby, který nám řekl, že jsme z toho venku. Že i na snímcích, které jsme zhotovili byla vidět státní hranice. Nikdo se nám však jakýmkoliv způsobem neomluvil. Řekli jsme si tedy mezi sebou, že na žádný špionážní let již nikdy nepoletíme."
(Vyprávění p. Hrubanta)


US.air force


Incident 23.5. 1978

23. května 1978, krátce před desátou hodinou došla na velitelské stanoviště 1. slp zpráva od 68. radiotechnického praporu z Třebotovic o neznámém narušitelovi, který v prostoru Nové Hrady – České Velenice vnikl do čs. vzdušného prostoru. Protože šlo zjevně o pomalý cíl, byl dán rozkaz ke vzletu hotovostního Migu-15bis. Ten tehdy provedl major Ferdinand Ivan. Pilot byl poté naveden do prostoru Suchdola nad Lužnicí, kde se předpokládalo střetnutí s cílem. K tomu také doopravdy došlo.
Major Ivan tehdy cíl identifikoval jako rakouský vojenský vrtulník. Šlo o Agusta Bell AB.204B s imatrikulačními znaky 4D-BT pilotovaný hauptmanem Wolfgangem Zachariasem a leutenantem Guntherem Pergahlem. 

Vrtulník měl v té době výšku asi 100 m a pomalu kroužil nad železniční stanicí, z čehož se dalo usuzovat, že se piloti snaží přečíst jméno železniční stanice. Major Ivan signalizoval "jste narušitel, následujte mě", ale rakouský pilot se snažil ulétnout v nízkém letu nad železniční tratí směrem nad České Velenice. Ani po výstražné dávce z 23 mm kanónů narušitel neuposlechl výzvu a naopak ještě snížil výšku, vystřelil bílou světlici a zatočil směrem na Nové Hrady. 

Major Ivan dostal rozkaz narušitele sestřelit. Rozhodl se však ještě o jeden pokus přimět vrtulník k přistání a to delší dávkou před něj. Teprve rozstřílené kmeny stromů zapůsobily natolik, že rakouský vrtulník okamžitě přistál. Na jeho palubě se nacházelo několik vysokých představitelů rakouského letectva. Všichni byli druhý den ráno propuštěni.
(Ing. Miroslav Irra)


Incident duben 1984

V dubnu 1984 došlo k narušení hranice americkým vrtulníkem, provádějícím radiotechnický průzkum nově položeného sdělovacího kabelu pro PVOS ve směru od Nýrska na Domažlice. Od 5. slp vzlétla hotovostní dvojice stíhačů, kpt. Doležal na MiGu 21 MF a mjr. Neumaier na MiGu 21 F, která narušitele dostihla před Domažlicemi ve výšce 300 m. Letoun kategorie MiG-21 jistě není nejvhodnějším prostředkem pro boj s vrtulníky, nicméně také v tomto případě byl vydán pokyn k palbě. 

Dávka vypálená kpt. Doležalem cíl nezasáhla, narušitele však dostatečně varovala, takže americký pilot bez váhání "přitlačil" svůj stroj k zemi až na 40 metrů a manévrováním v kopcovitém terénu se snažil co nejrychleji opustit čs. území, zatímco oba naši stíhači měli plné ruce práce, aby se z hornatého terénu a přízemní výšky dostali bez úhony zpět. 

Podle pamětníků měla také tato epizoda dohru na zemi. Neúspěch byl oběma pilotům údajně důrazně vytýkán a snad padla i slova o jejich propuštění do zálohy, čemuž zabránil zásah tehdejšího velitele 10. letecké armády gen. Štorka, jenž se za piloty postavil a potvrdil názor, že s "jednadvacítkou" v přízemních výškách kolem 30 metrů nelze s vrtulníky soupeřit.

Nakres

From the Washington Post archives (2 Oct 85).

-----------------------------------------------
Czech Fighter Fires at U.S. Copter Patrolling W. German Border

Michael Weisskopf, Washington Post Staff Writer
In April 1984, a Cobra came under missile and cannon attack from two Soviet-built warplanes, flown by Czechoslovaks, as it patrolled the border between West Germany and Czechoslovakia. The Pentagon acknowledged later that the U.S. helicopter, which escaped damage, had strayed more than six miles into Czechoslovak airspace.

Cobra

Incident 28.10. 1985

V sobotu 28. října 1985 asi kolem jedné hodiny odpoledne byl u státní hranici zpozorován vrtulník americké armády typu Bell AH-1S Cobra na pravidelné patrole státní hranice. Z Líní (vzdálených asi 85 km od místa narušení) startoval npor. Slavomír Pískatý s L-39ZA. Asi po deseti minutách se dostal do prostoru Knížecích Plání kde našel Cobru. Zahlásil naváděcímu stanovišti zjištění cíle. Přesná orientace v zalesněné krajině nebyla při dané rychlosti a výšce dost dobře možná. Korespondence mezi letovodem a pilotem též nebyla příliš kvalitní pro odlehlost a malou výšku letu.

Albatros dále sledoval Cobru, která kopírovala hranici, ta ale nenadále začala točit prudce doleva směrem do Čech! Náš pilot to považoval za narušení státní hranice a rozhodl se na Cobru dostat do zaměřovače. Zahlásil, že Cobru má v zaměřovači. Následovala korespondence, kterou pilot považoval za pokyn ke střelbě. Během korespondence se náš pilot přiblížil k vrtulníku ale tak těsně, že střelbu provedl téměř v minimální možné vzdálenosti. Vypálil 8 neřízených střel a okamžitě točil od cíle. Z tohoto důvodu neviděl účinek střelby.

Po oznámení střelby vypukla na VS panika, neboť letovod ve skutečnosti povel ke střelbě nedal. Letovod se dále vyptával kolik raket vypálil atd. Cesta domů do Líní trvala už asi půl hodiny. Střelba snímaná fotokulometem ukázala, že střelba byla vedena perfektně. Ve směru letu Cobry a ve správné výšce byly identifikovány neřízené rakety S-5.

Nakres


V prostoru Knížecích Plání (Prameny) pracoval za dráty lesní dělník Petr Přibík, který zaznamenal palbu a viděl stoupat k nebi černý dým v údolí už v Bavorsku. Ohlásil to, ale státní orgány ho zavřely na dva dny do vazby,asi aby neovlivňoval vyšetřování.
Američané teprve když zaznamenali kouř od dvou až čtyř raket, které prolétly v blízkosti, tak si všimli i stíhače. Prudce sklesali a později před návratem přistáli na poli aby zkontrolovali vrtulník. Nepokusili se o odvetnou palbu.


Vrtulnik US.ARMY

From the Washington Post archives:
Czech Fighter Fires at U.S. Copter Patrolling W. German Border.
Michael Weisskopf, Washington Post Staff Writer
October 2, 1985

A Czechoslovak military jet crossed into West Germany Saturday and fired at least two missiles at a U.S. Army helicopter flying a "routine" surveillance mission near Czechoslovakia's southwest border, Pentagon officials said yesterday.
The Cobra attack helicopter, carrying a two-man crew, was not struck and returned safely to its base near Nuremberg without returning the fire, said Defense Department spokesman Robert B. Sims.

The United States filed a "strong protest" with the Czechoslovak Embassy here Monday, Sims said. He told reporters at a briefing that the Cobra did nothing to provoke "this irresponsible act which endangered the lives of the U.S. crewmen."
The incident was the 17th violation of West German airspace by Warsaw Pact aircraft in the last six months but the first in which missiles were fired at a U.S. aircraft, according to Sims.
In April 1984, a Cobra came under missile and cannon attack from two Soviet-built warplanes, flown by Czechoslovaks, as it patrolled the border between West Germany and Czechoslovakia. The Pentagon acknowledged later that the U.S. helicopter, which escaped damage, had strayed more than six miles into Czechoslovak airspace.
A Pentagon official said Saturday's attack took place near the West German town of Freyung about a mile from the Czechoslovak border. He said intelligence reports indicate that the pilot of the Czechoslovak L39 jet trainer knew the Cobra had not strayed across the border.
"You have to believe either they're not under positive control or the incident was deliberate provocation," he said of the Czechoslovak pilot.
A State Department official said the attack reflected a "cat and mouse game" played by opposing aircraft patrolling the borders that separate Warsaw Pact and North Atlantic Treaty Organization nations. He said there is no indication that the L39 intended to hit the Cobra.
"I don't think a chopper would have been too hard to hit if they took aim," he said. "But we need to remind them that we take these things seriously. Maybe next time they won't miss."
Sims said the L39 fired two to four rockets at the Cobra without warning. He said he did not know the type and range of the air-to-air missiles, or how close they came to the Cobra. Nor could he say how near the Czechoslovak plane came to the helicopter before launching the attack.
Another L39 was in the area but did not enter West German airspace, according to Sims.
The spokesman said the Cobra, which was armed with 20mm guns, made no attempt to return the fire in what would have been a "mismatch" if a confrontation with the jet fighter had occurred.
Sims said the attack took place about 1 a.m. Saturday in the southeast corner of West Germany, in an area wedged between Czechoslovakia to the north and Austria to the south.
Two separate groups of West German citizens witnessed and confirmed the attacks, according to Sims.
The Cobra, assigned to the 2nd Armored Cavalry at Feucht Army Airfield near Nuremberg, was conducting a routine reconnaissance mission, he said. U.S. aircraft patrol the border every day as a "confidence-building measure" to make sure there are no unusual fortifications, troop movements or changes in troop composition, he said.
A Pentagon official said the Cobra's pilot and copilot did not initially realize they were targets of an attack and thought their helicopter was backfiring. After observing the smoke of rocket fire, they spotted the L39 and dropped in altitude to evade the attack, according to the official. The crew then landed in a field and checked the craft for damage before returning to their base, he said.
Sims said the helicopter crew was experienced and well trained for surveillance flights. The pilot had 680 hours of flight time, including 250 hours in the border region.


Incident – září 1988.

V září 1988  se dokončila instalace nového odposlechového zařízení na kopci Dyleň. Dyleň byl spolu s dalšími pozorovacími body (Cheb, Zvon, Havran, Poledník) umístěn těsně vedle státní hranice. Odtud se monitorovalo celé spektrum signálů přicházející ze západní Evropy. No a o ně se samozřejmě zajímal i nepřítel. Co je to za zařízení?

Proto došlo k následujícímu: Byl vyprovokován vzlet hotovostního vrtulníku Mi-24V z Křížence směrem k Chebu. Tam se těsně vedle hranice pohyboval vrtulník. Po chvíli startoval druhý vrtulník Mi-24V z Křížence na cíl v prostoru jižně Dyleně. A najednou se z bavorského vnitrozemí přihnala k Dyleni přízemním letem Cobra. Během snad půl minuty obletěla pozorovatelnu a vyfotila jak zařízení tak i skupinu užaslých důstojníků.


Naváděcí stanoviště č.2 Stod okamžitě vydalo pokyny oběma vrtulníkům maximální rychlostí se přesunout k Dyleni a napnout zbraně. Samozřejmě přiletěli pozdě...  




Zarizeni PVOS – Dyleň.



ZDROJ:

VZPOMÍNÁTE SI..? 

Vybráno z předpisu pro výkon služby OSH-I-1.  

   Při ochraně státních hranic v úseku pohraniční roty jsou hlavní a rozhodující silou pohraničníci, kteří nesou plnou tíhu služby a jsou jedinou silou, která je schopna plnit i nejsložitější úkoly k ochraně státních hranic v jakékoliv situaci, terénu, počasí, roční a denní době.
   
Pohraničníkem je každý příslušník Pohraniční stráže bez rozdílu vojenské hodnosti a zastávané funkce. 



Každý pohraničník je povinen:


- vždy být připraven splnit bojový úkol k ochraně státních hranic ( OSH ), ve službě i mimo ni   být bdělý a ostražitý;
- znát přesný průběh státních hranic, rozmístění hraničních znaků, průběh rozhraní se sousedními rotami a hraniční pásma, rozmístění ženijních, spojovacích a signálních prostředků, zvláštnosti terénu v úseku roty, hlavně místa výhodné pro úkryt a postup narušitelů státních hranic ( SH ), znát polovinu úseku sousední roty;
- znát přesně oprávnění k použití zbraně, ustanovení pohraničního režimu platná pro stanovený úsek SH;
- soustavně zdokonalovat své pohraničnické mistrovství, znát ve stanoveném rozsahu údaje o nepříteli, taktiku a záludnosti používané narušiteli, umět zjistit a zadržet narušitele SH;
- směle vést boj i s početnějším protivníkem, ani nebezpečí smrti mu nemůže zabránit v důsledném plnění bojového úkolu, nic ho nesmí donutit vzdát se nepříteli a vyzradit státní nebo služební tajemství;
- vážit si místního obyvatelstva, respektovat lidové zvyklosti, svým příkladným jednáním a taktním vystupováním upevňovat vzájemnou důvěru, získávat obyvatele k pomoci při ochraně SH, znát rozmístění jednotlivých obydlených míst, pracoviště a dopravní situaci v pohraničním území.



obr.prisaha


VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ O POHRANIČNÍ HLÍDCE.


Pohraničníci vykonávají službu v pohraničních hlídkách. Tyto hlídky zjišťují a zadržují narušitele SH, provádějí vyhledávání a zadržení narušitelů zjištěných jinými silami a prostředky, a tudíž jsou základem OSH v úseku roty.
   
Pohraniční hlídku ( PH ) tvoří jeden nebo více ozbrojených pohraničníků, plnících bojový úkol k OSH ČSSR.
   
V každé hlídce, která je složena nejméně ze dvou ozbrojených pohraničníků, se určuje velitel PH. Velitelé PH  se vybírají z nejlépe politicky a odborně připravených a ukázněných pohraničníků, kteří dobře znají úsek roty a jsou způsobilí správně organizovat výkon služby PH.
  
Podle druhu prostředků pro přesun mohou být hlídky pěší, motorizované, na kolech, na lyžích, na člunech a ve vrtulnících.
   
Dobu trvání služby PH určuje velitel roty se zřetelem na úkol hlídky, operativní situaci a povětrnostní podmínky. Služba PH začíná vydáním bojového rozkazu hlídce a končí hlášením poznatků ze služby při návratu hlídky k rotě.
   
Při normální OSH se určuje pohraničníkům v základní službě doba služby do 10 hodin v operačním dnu, při zesílené OSH do 14 hodin. Podle situace, povětrnostních podmínek a potřeb se doba dělí na dvě poloviny i více částí. Velitelé družstev vykonávají službu v terénu do 7 hodin v operačním dnu, ostatní specialisté roty se využívají pro službu s ohledem na potřebu svých odborných úkolů.
   
PH je podřízená je podřízená veliteli roty, dozorčímu důstojníkovi roty a přímým nadřízeným velitele roty. Odvolat hlídku ze služby a měnit její úkol může jen velitel roty a v neodkladném případě dozorčí důstojník roty.
   
Základním úkolem každé PH je :

- chránit a bránit svěřený úsek SH a zadržet všechny narušitele státních hranic, či osoby důvodně podezřelé z narušení SH, narušitele pohraničního režimu, osoby přistižené přijitém trestném činu, popřípadě osoby poskytující jim pomoc;
- zabránit občanům, kteří pracují v blízkosti SH vést rozhovory a dorozumívat se přes SH s občany sousedního státu pomoci různých signálů, zadržet osoby, které neoprávněně předávají nebo přejímají jakékoliv předměty přes SH;
- chránit obyvatele pohraničního území před napadením nepřítelem a chránit majetek v socialistickém a osobním vlastnictví.
   
PH musí ve službě k ochraně SH projevovat vysokou bdělost, rozhodnost a odvahu, iniciativu, vynalézavost a soustavně vést aktivní pátrání po narušitelích. Službu provádět pozorováním, nasloucháním, průzkumem terénu a kontrolních prostředků, kontrolou signálních prostředků, prověrkou dokladů, pátráním, pronásledováním a zadržením narušitelů SH. S ozbrojenými narušiteli nebo skupinami nepřítele vedou příslušníci hlídky boj s vypětím všech sil a s nasazením vlastního života.
   
Základní podmínkou úspěšného vyhledávání a zadržení narušitele SH je aktivní výkon služby PH a její dovedné maskování.
   
Aktivní výkon služby PH spočívá zejména v důsledném průzkumu terénu za postupu, v nepřetržitém pozorování všech jevů a jejich prověřování, v dokonalém využití všech signálních, spojovacích, technických, ženijních a jiných prostředků, ve zjišťování příznaků, signálů o přítomnosti narušitelů, v zjištění a vyhodnocení stop po narušitelích, ve smělé, rozhodné a rychlé činnosti hlídky směřující k zadržení narušitele.
   
Maskování spočívá v utajení rozmístění a činnosti PH, v oklamání narušitelů a v překvapivé činnosti směřující k jejich zadržení.
   
Při výkonu služby musí mít PH za všech situací zajištěno spojení s rotou a sousedními hlídkami v terénu, aby mohla okamžitě hlásit zjištěné poznatky a vyžádat si pomoc. Pro spojení využívá spojovacích prostředků a smluvených signálů.
   
Odhalí-li PH příznaky narušení SH, nebo získá-li zprávy o narušiteli ve svěřeném úseku, provádí pátrání a pronásledování  narušitele až do jeho zadržení. Pronásledování provádí vytrvale a nepřetržitě s plným vypětím sil, s cílem dostihnout narušitele v co nejkratším čase a zadržet ho.
   
Je-li v boji s narušiteli zraněn některý člen PH, pokračuje hlídka v boji s nasazením všech sil. Pomoc zraněnému pohraničníkovi se poskytuje při první vhodné příležitosti.
  
 Při živelných pohromách hlídka hlásí situaci veliteli roty a přesune se na stanoviště, které je bezpečné a vyhovuje pro další plnění úkolů. Za bouře vykonává hlídka v bezpečné vzdálenosti od předmětů, které přitahují atmosférické výboje, zejména je třeba opustit kovové věžové pozorovatelny a vzdálit se i od signální stěny. Postihlo-li ve svěřeném úseku hlídce neštěstí civilní osoby, jsou PH povinny poskytnout jim pomoc, nesmí však přitom zanedbat plnění úkolů.



obr.hlidka


Pohraniční hlídce je ve službě zakázáno :   

- přecházet a vést palbu na území sousedního státu; jestliže omylem přejde na území sousedního státu při zbloudění, při živelní pohromě nebo v jiném případě, je povinna se okamžitě vrátit na území ČSSR a hlásit to veliteli roty. Dojde-li k jejímu zadržení orgány pohraniční ochrany sousedního státu, je každý pohraničník povinen prohlásit, že SH přešel omylem, žádat důrazně o okamžité vrácení do ČSSR nebo o rozhovor s představitelem ČSSR;
- navazovat s občany a pohraničními orgány sousedního státu jakýkoliv styk ( pozdrav opětuje vojenským způsobem );
- ve výkonu služby se rozptylovat, spát, nedovoleně manipulovat se zbraní, municí a ostatními technickými prostředky určenými k výkonu služby, v noční době kouřit a jinak prozrazovat své stanoviště;
- opouštět nebo měnit stanoviště a stanovenou osu postupu, pokud to nevyžaduje situaci k zadržení narušitele SH, nebo živelní pohromy, či jiné vážné okolnosti;
- ve službě odkládat zbraň, vydat ji z ruky, nebo ji mít v takové poloze, která ztěžuje její použití;
- přerušit plnění úkolů k OSH po uplynutí stanovené doby, zjistila-li narušitele nebo příznaky svědčící o jeho přítomnosti, rovněž přerušit vyhledávání a pronásledování narušitele, bez rozkazu velitele roty;
- způsobovat svévolně jakékoliv stopy, změny nebo škody na signálních, kontrolních, spojovacích, ženijních a jiných prostředcích a zahlazovat zjištěné stopy bez rozkazu velitele roty;
- vstupovat v době služby do hostinců, obchodů, domů a bytů občanů, kromě výjimky při pronásledování a zadržení narušitele a není-li to hlídce určeno v rozkaze k OSH;
- před službou a během služby požívat alkoholické nápoje.




PŘÍPRAVA A VYSLÁNÍ POHRANIČNÍ HLÍDKY DO SLUŽBY.

  Správný a kvalitní výkon služby k OSH je závislý na celkové připravenosti pohraničníků, a to odborné, politické, morální a fyzické.
 
Bezprostřední přípravu Hlídky do služby nařizuje určeným pohraničníkům dozorčí roty ( DR )  půl hodiny před nástupem do služby. Součastně jim oznámí, kdo byl určen velitelem hlídky ( VH ) , aby již v době přípravy tento mohl kontrolovat a řídit přípravu ostatních členů hlídky do služby. U DR proti podpisu převezme přidělenou zbraň, střelivo a ostatní výzbroj a výstroj a překontrolují jejich úplnost a provozuschopnost.
  
   
Výstroj a výzbroj PH určuje velitel roty ( VR ) na daný operační den při bojovém rozdělení.
Je-li do hlídky zařazen psovod, připraví služebního psa, provede jeho aktivizaci. Provádí se rovněž příprava a kontrola dopravních a jiných technických prostředků přidělených hlídce do služby.
   Má-li PH ve službě k OSH plnit zvláštní úkoly, mohou být v předem určené době prováděná různá doplňková zaměstnání.
   Deset minut před vydáním rozkazu k OSH zkontroluje DR připravenost hlídky do služby. Zjištěné závady ihned odstraní a odešle hlídku k vydání rozkazu.
   Na pokyn VR nebo dozorčího důstojníka roty ( DDR ) vstoupí hlídka do místnosti DDR, kde VH hlásí příchod k převzetí bojového rozkazu k OSH.

Bojový rozkaz vydává hlídce VR nebo DDR ústně a doplňuje jej ukazováním podstatných údajů na plánu úseku roty.

  V bojovém rozkaze k OSH se PH stanoví:

- údaje o možném narušení SH, popřípadě další údaje o operativní situaci;
- druh hlídky, úsek střežení a způsob činnosti za přesunu do místa služby a zpět, způsob využití prostředků přidělených hlídce, využití služebního psa, doba služby;
- stanoviště, úkoly a osy postupu sousedních hlídek, způsob spojení a součinnost s nimi, způsob činnosti na stanovené signály a nutné údaje o pomocnících PS;
- opatření pro maskování a dodržování pravidel bezpečné služby;
- způsob spojení a součinnost s rotou, zvolání a ohlas a je určeno, kdo z pohraničníků bude VH;
 
Je-li pohraničníkům v rozkaze něco nejasného, dotáží se. Po vydání a ověření si správného pochopení bojového rozkazu nařizuje VR nebo DDR hlídce zahájit plnění rozkazu k OSH.
 
Zbraně hlídka nabíjí na vyhrazeném místě na rozkaz VH zasunutím zásobníku, přičemž je závěr v přední poloze, úderník spuštěn, zbraň zajištěna a v nábojní komoře nesmí být zasunut náboj. VH nabíjí zbraň poslední a je zodpovědný za to, že hlídka má zbraně správně nabité. U jednočlenných hlídek kontrolu zbraně provádí DR. Obdobně se provádí vybití zbraní po návratu ze služby.

 Při přesunu dopravními prostředky, při službě na motorových člunech, ve vrtulnících a při kontrole osob ve vlaku nebo autobusu mají hlídky zbraně nenabité ( zásobníky uloženy v brašně ).




ČINNOST POHRANIČNÍ HLÍDKY PŘI ZJIŠTĚNÍ PŘÍZNAKŮ O NARUŠITELI STÁTNÍCH HRANIC.

 Zjistí-li PH stopy nebo jiné příznaky narušitele SH, je povinna provést ihned jejích vyhodnocení, zjistit směr postupu a počet narušitelů, stáří stop a jejich zvláštnosti a výsledek neprodleně hlásit VR pojítkem, popř. stanoveným signálem. Nesmí stopy při jejich vyhodnocování porušit a nesmí se dotýkat zanechaných nebo odhozených předmětů. Zjištěnou stopu je hlídka povinna označit, zabezpečit proti vlivům povětrnostních podmínek. Pokud hlídka zahájí pronásledování narušitele, musí vyznačit směr svého postupu.
   
Vedou-li stopy z území sousedního státu do našeho vnitrozemí, zahajuje hlídka pronásledování v těchto případech:
- jsou-li otisky stop v terénu dobře znatelné;
- je-li v sestavě hlídky služební pes schopný vypracovat stopu;
- zjistila-li hlídka stopy a příznaky narušení bezprostředně po jejich uskutečnění nebo viděla narušitele a je s ním v dotyku;
- v ostatních případech jedná podle pokynů VR nebo DDR.
   
Vedou stopy z vnitrozemí ke SH, zahajuje hlídka pronásledování vždy samostatně nebo v součinnosti se sousedními hlídkami a jejím úkolem je zadržet narušitele dříve, než se mu podaří překročit SH na území sousedního státu. Dosáhne-li hlídka SH, aniž dostihla a zadržela narušitele, provádí aktivní a podle situace zaujme na SH výhodné stanoviště k přehrazení osy postupu narušitele.
   
Pronásledování musí být provedeno s plným vypětím sil až do zadržení narušitele. K dosažení větší pohyblivosti a rychlosti může hlídka odložit na začátku nebo v průběhu pronásledování nepotřebné součástky výstroje, kromě zbraní, munice a pojítek.
   Při ztrátě stopy provádí hlídka, ve kterém je služební pes, ihned opatření k jejímu opětnému vyhledání. Propátrává kruhovitě místo, kde ke ztrátě stopy došlo a pečlivě provádí průzkum terénu a možných úkrytů. Při ztrátě stopy u vodního toku propátrává hlídka oba břehy v obou směrech. Po opětném nalezení stopy pokračuje v pronásledování.
   
Nepodařilo-li se hlídce ztracenou stopu znovu najít, vyznačuje poslední zjištěnou stopu a pokračuje v pronásledování ve směru pravděpodobného postupu nebo jedná podle pokynů VR.
   
Vedou-li stopy pronásledovaného narušitele k obydleným objektům, v nichž se narušitel zřejmě ukryl, zajistí hlídka východy z objektu a oznámí uživateli domu , že se u něho ukryl narušitel a požádá ho pomoc k jeho zadržení. Je-li pomoc odmítnuta a k zadržení narušitele musí být provedena domovní prohlídka, vyrozumí hlídka rotu, má-li možnost, přivolá na pomoc orgány VB, pomocníky PS nebo jiné občany, aniž se od objektu vzdaluje.
   
Úspěchu při pronásledování dosahuje hlídka rychlou, smělou a vytrvalou činností a součastně dovedností vyhodnocovat stopy a rozpoznávat záludnosti používané narušiteli.




ČINNOST POHRANIČNÍ HLÍDKY PŘI ZADRŽENÍ NARUŠITELE STÁTNÍCH HRANIC.

 Zadržení narušitelů  dosáhne hlídka bez ohledu na počet narušitelů a složitost situace jen rozhodnou a pro narušitele překvapivou činností. Využití prvku překvapení závisí na rozhodné, rozvážné a skryté činnosti hlídky;
zjištění narušitele musí být PH zadržení za každé situace.
   
Aby mohla hlídka využít překvapení, které má na narušitele velký účinek a usnadňuje hlídce úspěšné zadržení, musí se snažit přiblížit k narušiteli na bezprostřední vzdálenost.
  
Zadržení narušitele se provádí na rozhodnou výzvu velitele hlídky : „ Stůj, ruce vzhůru!". Hlídka drží zbraně tak, aby je mohla v případě neuposlechnutí výzvy okamžitě použít.


Je-li hlídka vzdálena od narušitele, nemá možnost se k němu přiblížit a je nebezpečí jeho uniknutí, vyzve ho
„ Stůj !". Neuposlechne-li výzvy ani varovného výstřelu, použije zbraně podle platných ustanovení.

Jakmile narušitel uposlechne výzvy hlídky, nařídí mu VH obrátit se zády k hlídce a odhodit předměty, pokud je drží v ruce. Poté VH se zajištěnou zbraní v poloze nazad přiloží narušiteli pouta, stoje za jeho zády a provede jeho předběžnou prohlídku. Prohlídka se začíná od rukou narušitele, prohlíží se hlavně místa, kde může narušitel ukrývat zbraně a jiné předměty. Odebrané zbraně a předměty od každého narušitele se musí odkládat odděleně. Hlídka nesmí tyto předměty poškozovat, rozbalovat a otevírat nádoby.
   
Prohlídka lehce raněných se provádí normálním způsobem, u těžce raněných se koná po odebrání zbraní a poskytnutí první pomoci v poloze nejvhodnější vzhledem ke zranění. Prohlídku mrtvých narušitelů hlídka neprovádí.
   
Je-li v hlídce psovod se služebním psem, provádí poutání a předběžnou prohlídku narušitele zpravidla psovod.
   
Při poutaní a předběžné prohlídky VH zjišťuje u narušitele krátkým dotazem, zda šel sám, je-li ozbrojen a kde jsou další osoby, s kterými uskutečňoval přechod SH.
   
Při zadržení skupiny narušitelů nařídí VH narušitelům, aby si lehli obličejem k zemi směrem do vnitrozemí a vzpaží. Dbá, aby jednotliví narušitele byli od sebe vzdálení nejméně tak, aby si nemohli předávat předměty. Pouta se přikládají nejdříve fyzicky nejzdatnějšímu narušiteli, byl ozbrojen nebo se zdá být vedoucím skupiny. Člen hlídky soustředí pozornost na ležící narušitele, sleduje jejich činnost a zajišťuje VH. Při složité situaci žádá hlídka stanoveným signálem pomoc a poutání narušitelů a jejich předběžnou prohlídku provádí po poskytnutí pomoci. 





SOUČINNOST POHRANIČNÍCH HLÍDEK.

Součinnost je sladění činnosti mezi PH a uvnitř hlídek podle místa a času za účelem úspěšného splnění bojového úkolu hlídek. Organizuje ji VR mezi hlídkami, VH mezi členy hlídky. Dociluje se vzájemnou znalostí úkolů a signálů působících hlídek, spojení, vzájemnou informovaností, poskytováním pomoci a sladěným manévrem při zadržení narušitelů, nebo v boji s nimi.
   Pomoc neposkytují pouze ty hlídky, kterým to bylo v rozkaze stanoveno.
   
K rychlému uskutečňování součinnosti mezi PH navzájem, mezi hlídkami a rotou se určují v rámci brigády PS jednotné součinnostní signály.K úspěšnému spojení pomocí signálů musí každý pohraničník znát místa, odkud a jaké signály v úseku roty je vidět a slyšet za různých povětrnostních podmínek.
   
Při společné činnosti dvou a více hlídek proti narušitelům přejímá velení, nebylo-li stanoveno předem jinak, VH hodností vyšší, při stejné hodnosti VH, který vešel první ve styk s narušitelem.
   
K vzájemnému rozpoznávání PH v době noční a při snížené viditelnosti ve dne se stanoví „ zvolání a ohlas". Při zjištění osob v době snížené viditelnosti se hlídka připraví k jejich zadržení. Nechá je přiblížit na potřebnou vzdálenost a vyzve je : „ Stůj, zvolání!". Vyzvaná hlídka je povinna sdělit zvolání a vyžádat si od stavějící hlídky ohlas. Jestliže zvolání nebo ohlas nejsou sladěny, považuje hlídka osoby za narušitele a provede jejich zadržení. V zájmu utajení se zvolání a ohlas vyslovují tlumeným hlasem.