6. srpna 2009

TREFFPUNKT PABSTLEITHEN – DDR

Tentokrát jsem vylovil z paměti story o jedné,dá se říci pohraniční akci,která se odehrála na mé domovské 1.rPS Trojmezí a to v lokalitě někde mezi hraničním mezníkem 13/9 na státní hranici mezi Československem a tehdejší Německou demokratickou republikou a dále v přilehlých německých obcích Pabstleithen a Ebmath v oblastin zvané Vogtland.

Pohraniční rota,na které jsem v letech 1985 – 1990 sloužil,měla v úseku dva sousedy. Na levé straně 2.rPS Pastviny (obec Studánka) a na pravé straně prapor pohraničních vojsk NDR (Grenzbatallion GT DDR),který měl své sídlo v nedalekém městě Posseck.


Když jsem v roce 1985 nastoupil na rotu v Trojmezí jako nový velitel čety,žádné oficiální ani neoficiální styky s německými kolegy od Pohraničních vojsk nebyly. Jediné,co svědčilo o tom,že máme za sousedy ty "hodné Němce se špatnýma markama" :-) bylo přímé telefonické spojení na prapor v městečku Posseck. Bednista,nebo-li dozorčí signálního přístroje (něco jako operátor dispečinku PCO u dnešních bezpečnostních agentur či Policie) měl za povinnost vždy při nástupu nové směny vyzkoušet spojení a to tím způsobem,že stlačil tlačítko na speciální tlf.ústředně a když se mu ozval dozorčí ve východním Německu,pouze řekl "Adam – gut?". Pokud vše bylo OK,jeho německý kolega pouze potvrdil slovy "Adam-gut!" Pak už zaznělo jen německé "Tschuss" a naše "Ahój" a spojení se ukončilo. Na nástěnce měl ještě náš dozorčí nákresy "komunikace světlicemi" či jak to nazvat,které používala německá GT DDR. Dvě červené světlice byl myslím pokus o proryv z NDR do NSR,dvě zelené z NSR do NDR a pak ještě nějaké kombinace,pro přivolání pomoci apod. Samozřejmě,že němečtí kolegové používali stejně jako my radiostanice,vojenské tlf.linky apod. Světlice i u nás byla jakási záloha,minimálně používaná.


A to bylo vše. Ve starších kronikách roty ale byla zaznamenána spousta setkání,včetně bohaté fotodokumentace,takže nějaké styky i na neoficiální úrovni zde byly,včetně sportovních utkání a podobných trachtací. Ale,jak už jsem psal,v době,kdy jsem nastoupil na rotu,nic takového nebylo.




Vše se změnilo jednou v červenci,mám dojem že to bylo v roce 1987. Byl jsem na rotě,ten den jsem myslím školil bojovou přípravu na učebně. O přestávce jsem šel dolů,na místnost "operačního" – tedy dozorčího důstojníka roty,abych si tam s operákem vypil kafe. Sloužil tehdy nprap.Tonda Firýt (už jsem se o něm zmiňoval v jiném článku . Tu náhle bednista oznámil,že k závoře u roty přijel nějaký trabant s poznávací značkou NDR. Staršina ožil a zvolal: "No kurva,vyhlaste poplachovce ihned Taras!"




Taras – to bylo kódové označení pro případ,že by se nějaké vozidlo pokusilo projet po komunikaci na Západ. V takovém případě Poplachová hlídka zaujala určené stanoviště a vyzbrojena kromě samopalů i kulometem na podstavci a protitankovou RPG-7 měla za využití těchto zbraní přejezdu v úseku roty zabránit.


Proč staršina Tonda Firýt tento rozkaz vydal – nevím. Trabant stál pokojně za speciální silnou závorou u roty a nic nesvědčilo tomu,že by řidič sedící ve vozidle jevil jakékoliv pošetilé úmysly prorazit bakelitovým autem pevnou ocelovou závoru.



Z okna jsem pozoroval,jak kluci z poplachovky naklusali za závoru,v klidu umístili kulomet na podstavec,připravili UK-59 i RPG ke střelbě. Potom velitel PchH volal na nprap.Firýta,který stál vedle mě v okně: "Staršinóóó,ten Němec je v uniforměěě. Je to pohraničnííík".


Staršina se zamyslel a řekl mě: "No kurva,to se mě ještě nestalo. Ty umíš německy,jdi to prověřit". Já už na nic nečekal a běžel jsem k závoře.


V Trabantu opravdu seděl muž v uniformě – poručík pohraničních vojsk NDR. Pozdravili jsme se a já se ho zeptal,co si přeje. Poručík,jmenoval se Stefan Lutze,mě sdělil,že byl poslán z velitelství v Possecku,aby naší rotě předal tzv.bojové pozdravy a dar k blížícímu se svátku Pohraniční stráže ČSSR. Vše bylo "alles klar" :-)




Pozvali jsme poručíka dál,nechali nastoupit rotu,kde bylo poblahopřáno našim vojákům ke dni PS – u této příležitosti byl urychleně přivolán i politruk roty Luboš B. a praporní ZVP mjr.Šrůma (již je také napravdě Boží jako náš staršina Firýt) – zkrátka,byla to taková formální trachtace,která ovšem měla pro nás jeden zásadní přínos. O této akci se dozvěděli i na brigádě v Chebu a poté bylo dáno jakési svolení (jak já soudím),aby kooperace mezi námi a Němci pokračovala. Dostali jsme "befehl" ze shora,že máme pravidelně dělat i jakési dohovory s německými kolegy na úrovni pohraničních rot,abychom se navzájem informovali o situaci na čáře,zlepšili součinnost (což byl podle mne následek toho,že u hraničního mezníku 13/9,v místě,kde končila naše "signálka" a začínala německá,utekl na Západ nějaký bývalý voják GT DDR).




A právě o jednom takovém "součinnostním dohovoru" s německými kolegy tady chci psát.


Na pravidelné páteční poradě nám sdělil velitel roty Tonda J.že se má konat dohovor s německými kolegy a že to má na starost. Prý přijede náš velitel praporu podplukovník Martínek a tlumočit bude některý ze zpravodajců,z praporu v Krásné. Dohovor se má konat u nás,nejlépe přímo na státní hranici,tzn. u HM 13/9.


U osoby velitele praporu pplk.Martínka se zastavím. Prápora,přezdívaný Marťas,nebo Marťan, byl snad dvoumetrový chlap s rucema jako lopaty. Už svojí vizáží tedy budil respekt. Uznáván vojáky i důstojníky byl však ještě i pro jinou vlastnost: měl perfektně v malíčku terén v úseku všech rot svého praporu. Znal velmi dobře všechny patřičné vojenské předpisy a nařízení. Když byly cvičné střelby,nebál se vzít do ruky samopal,kulomet a velmi dobře vše nasázet na cíl. Jednoduše řečeno – co vyžadoval po jiných,to sám zvládnul. A to ho rozhodně neidealizuji. 


Ještě jednu vlastnost měl: byl vysazený na nově příchozí důstojníky u pohraničních rot. Já sám si vzpomínám na svoji panickou hrůzu,kdykoliv se u brány roty objevila jeho služební červená škodovka či praporní UAZ. Nikdy jsem předem nevěděl,za co mě prápora zdivočí jak sysla. Starší kolegové na rotě si ze dělali legraci,že velitel praporu má svoji Tabulku chemických prvků a já jsem prý dusík :-) Inu,podusit mě uměl dobře...

Nicméně,v den,kdy měl pohraniční dohovor probíhat,došlo k tomu,že vypadl zpravodajec,který měl tlumočit. Bylo to na poslední chvíli,neboť zpravodajci museli odjet na nějakou důležitou akci. Prápora přijel k nám do Trojmezí a řešil s mým velitelem,zda celý dohovor nezrušit,neboť není tlumočník. Tu náhle našeho starého napadlo: "Velitel 2.čety umí německy!". Prápora mě nechal ihned zavolat do kanceláře.


"Rotmistře,vy umíte německy?" ptal se. "Ano",odpověděl jsem. "Chodil jsem na němčinu ještě na základce a učil jsem se německy i na střední v Holešově".


"A jak to,že tu nejste,když vás potřebuji jako tlumočníka?" ptal se záludně a já vážně nevěděl,jak odpovědět.


"Veliteli,on se vás bojí" prásknul práporovi náš starej. Velitel praporu se zasmál a povídá: "Kapitáne,mě se bojí i větší šarže" :-) Poté jsem byl v milosti propuštěn z kanceláře VR.




Aby pohraniční dohovor s německými kolegy neprobíhal ve stoje někde u hraničních mezníků,zorganizoval to náš VR následovně. K místu setkání,u HM 13/9 nechal přistavit vojenskou V3S. Ke sklopeným lavicím nechal přidat úzké stoly z učebny,pokryté ubrusy. A abychom nemuseli šplhat na korbu,zabavil na chvíli vojákům dřevěné schůdky,které si mazáci vyrobili pro nastupování do véesky,až je poveze do civilu.



Staršina se také vytáhnul,dal patřičné příkazy provianťákovi,takže bylo nachystáno i nějaké občerstvení ve formě obložených mís. K pití limonády a pod stoly byla diskrétně schová basa piv a láhev vodky. Akce mohla začít.


Kolegové z NDR přijeli přesně. Důstojníky z Possecku přivezl náčelník místního oddělení ochrany hranic – Klaus Lorenz (jež nebyl voják,ale vlastně policista),která měla na starost nikoliv západní čáru jako prapor v Possecku,ale hranici NDR-ČSSR a já poprvé v životě uviděl terénní Trabant v khaki barvách a se znakem NDR.




Dohovor probíhal v přátelské atmosféře,snažil jsem se překládat jak nejlépe jsem uměl,tak snad byli spokojeny obě pohraniční strany. Jen si vzpomínám na jednu věc. Když přišla řeč na Bundesgrenzschutz, Bayerische Grenzpolizei – použil jsem při hovoru s východními Němci výraz "vaši kolegové". Důstojníci GT DDR se ihned ohradili,že ne,že to nejsou kolegové,ale protivník,nepřítel,nebo tak nějak.




Po skončení oficiální části,došlo,se svolením našeho prápory,k otevření vodky a piv (láhvová chebská Hradní 11°),němečtí kolegové také dotáhli nějaký schnaps,takže jsme nebyli smutní. Velitel praporu se potom rozloučil a odjel směr Aš,viditelně spokojený,že akce se vydařila a rozkaz seshora tak byl splněn – a i já na to měl jistý podíl.


Atmosféra na korbě vétřiesky byla velmi dobrá,jen se vyskytnul problém. Neboť nás bylo více (z Trojmezí velitel roty Tonda J.,politruk Luboš B. a moje maličkost,z NDR také tři kolegové) schnaps i pivo brzo zmizelo v našich žíznivých hrdlech. Náš starej navrhoval,že pošle poplachovku do hospody u Cinka pro další basu s pivem,ale to bylo Němci zamítnuto s tím,že nás recipročně zvou k nim,a že pojedem do nějakého blízkého Gasthausu. Nikdo neprotestoval.


Jeden z německých důstojníků přivolal další vozidlo,takže k terénnímu Trabantu se přidal ještě UAZ. Prošli jsme německým hraničním plotem a odjeli směrem na Pabstleithen,někam k oné hospodě,kde jsme byli kolegy pozváni – typický německý Gasthaus,s vývěsním štítem a reklamou na místní pivo Stern,uvnitř bylo útulno,obsluha dobrá,pivo chutné a různých druhů schnapsu jsme ochutnali něúrekom :-) 




Docela legrační také bylo,jaký měl alkohol příznivý účinek na naše kamarády ve zbrani. Totiž,ti samí,kteří mě opravili při tlumočení,že Bundesgrenzschutz a Grenzpolizei nejsou žádní kolegové,nýbrž protivníci,mě nyní přesvědčovali,že Německo je pouze jedno a že "Mauer muss weg"-tedy,že Berlínská zeď musí být zbourána ;-) Ericha Honeckera i šéfa STASI Mielkeho by z takového ideového tápání patrně kepla pepka. Leč prohřešek východoněmeckých pohraničníků zůstal výše jmenovaným papalášům v Berlíně (Ost) utajen.



Byl to fajn večer,ve finále se k nám připojili i další přítomní štamgasti,takže jsme se na konci všichni zhulákali jako Rudí námořníci a byl tedy čas jet domů. Jenže se vyskytnul drobný zádrhel. Záhadně zmizel náš velitel roty,který už byl také jak Rin Tin Tin a šveholil ne česky či německy,ale svahilsky. Na toaletách ani v přilehlých prostorách hospody nebyl a ani nikde venku nebyl nalezen v poloze ležícího střelce.


Náčelník německého oddělení OSH Klaus Lorenz tedy mě a politruka odvezl přes Ebmath až domů,do Hranic,kde jsme bydleli,s tím,že se ještě po našem starém kolegové od GT DDR podívají a snad ho někde v okolí najdou,nebo,že ho v nejhorším zadrží němečtí pohraničníci u drátů,nebo na linii hraničního pásma.



Druhý den,když jsem ještě s bolavou hlavou, přijel na rotu,dozvěděl jsem se od našeho starého,co se vlastně oné noci,kdy zmizel,přihodilo.


Velitel vyprávěl,že chtěl jít na čerstvý vzduch. Vyšel před hospodu,aby se vyluftoval – a od té doby,že má okno. Pak už si jen pamatuje,že seděl v nějakém pokoji,za stolem a nějaká starší,německá dvojice,mu dává pít kávu :-) Jak velitel vyprávěl,v té chvilce se strašlivě polekal,neboť první,co ho napadlo,v jeho alkoholem ovlivněném mozku bylo,že se nějakým záhadným způsobem dostal do Bavorska a zatímco je napájen kávou,hlídka BGS či US.ARMY už je na cestě pro něj,aby byl vzat do zajetí.


Problém byl v tom,jak se domluvit. Němečtí penzisté češtinou nevládli,to bylo jisté. Ze strany velitele zde byla jazyková bariéra,neboť anglicky uměl leda tak říct "Hello Dolly" a německy uměl zvolat jen "Hande hoch". Nakonec vše vsadil na jednu kartu – tedy,že se stále nachází na území NDR a řekl jediné dvě slova,na které si vzpoměl: Klaus Lorenz.


To jeho německým hostitelům však stačilo. Šli k telefonu a někam volali. No a zanedlouho se objevil náš strý známý náčelník místného oddělení pohraniční Volkspolizei,naložil velitele a odvezl ho,opět přes Ebmath a Hranice,domů,do osady Siedlung (jak se této části Trojmezí říkávalo).


Takže opět se potvrdilo ono známé – "Konec dobrý – všechno dobré".


Jen tak poznámka naokraj: já pak přemýšlel,jaké asi museli být pocity oné dvojice dobrých německých penzistů,když jim v noci kdosi buší na vrata – oni otevřou a za dveřmi stojí nachmelený,uniformovaný (a navíc pistolí na opasku ozbrojený) československý kapitán Pohraniční stráže...


A ještě jednu vzpomínku si neodpustím. Po čase na naši rotu opět přijel obávaný velitel praporu pplk Martínek. Měl jsem zrovna službu dozorčího důstojníka,utéci před ním tedy nebylo kam,neboť jsem mu musel podat hlášení. Když jsem tak učinil,očekával jsem,že mě prápora opět za něco "podusí". Ale kupodivu mě potřásl rukou,usmál se a povídá: "Tak co,jak se máš,ty starý veteráne?" :-)


Říkám vám,učit se němčinu se fakt vyplatí – zvlášť sloužíte-li u Pohraniční stráže.




Zajímá vás více?

Služba u PS: Pohraničníkem na polské hranici.




Autor:  Pohranicnik@gmail.com

2 komentáře:

Unknown řekl(a)...

ta posledna veta,ze nemcinu sa ucit oplati,ma s chuti rozosmiala..))ano,mozem to potvrdit,v 91 som sluzil ako spagat v Holesove,kde som sa dostal na zaklade ako ucitel nemciny a veru boli to zlate casy..))vtedy to bolo obdobie,ze skoro nikto v byvalom Ceskoslovensku nevedel cudzie jazyky,co som mal obrovsku vyhodu ako ucitel nemciny.ucil som pohranicnikov,policajtov,colnikov z celej byvalej CSSR,ktori vetci potrebovali na dostojnickej skole prejst skuskami a tym padom dostat aj vyssi plat..samozrejme takmer vsetci boli odomna sluzobne vyssie,ale tym,ze ja som ich ucil,museli a veru ze aj posluchali obycajneho catara,len aby presli..))samozrejme vam nemusim rozpravat,ako som sa mal dobre cely ten pobyt na vojne a takmer vsetci sa mi "klanali",len aby presli skuskami..))pozdravujem vsetkych,co v tych casoch studovali tam v Holesove a kludne,ked si niekto spomenie,nech sa ozve..))Peter

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Unknown 2. července 2019 12:02

Petře,
moc děkuji za opravdu milý komentář :-)
Jo, jo, kamaráde, tenkrát se mě ta znalost německého jazyka vyplatila. A to nejen při komunikaci s pohraničníky GT DDR, ale i při (zakázáném) povídání s policisty BGS, BGP, nebo ZOLL na západoněmecké hranici. A to nemluvě o poslechu Bayren 3, RIAS 2, nebo sledování pořadů na ARD, ZDF a BR3, kdy jsem podléhal ideologické diverzi, chicht.
Ruštinu, ze které jsem v Holešově maturoval, jsem potřeboval jen 1x v životě, na dovolené u moři v sovětské Soči (1985), ale němčina mě doprovázela mnohem déle.

Petře, pokud by jsi chtěl sepsat své vzpomínky na dobu Tvé vojny u PS v Holešově, hoď to do mailu a já to velmi rád publikuji. Tak to prosím zvaž.

S pozdravem - Zdeněk.
pohranicnik@gmail.com