4. května 2013

Pokusy o útek cez hranice autobusom.


Násilné pokusy o útek cez hranice mali menšiu šancu na úspech, pretože boli málo premyslené a ich aktéri nepoznali dobre pomery na hraniciach, režim kontroly ani systém technických zábran. Pomerne jednoduché plány sa končili vážnymi zraneniami a zdravotnými následkami, nehovoriac o tom, že po vyzdravení nasledoval vždy súd, rozsudok a väzenie.
Takmer vydarený pokus
Začiatkom októbra 1977 nastúpili 25-ročný Marián z Leopoldova a 19-ročný Ladislav z Ústí nad Labem na výkon základnej vojenskej služby do jedného z útvarov neďaleko Prahy. Pre odpor k vojenskej službe už po dvoch týždňoch začali spoločne premýšľať nad spôsobom, ako ujsť z republiky. Na útek si vybrali hraničný priechod v Bratislave-Petržalke. Marián Petržalku poznal, preto práve tu plánovali preraziť závory autobusom MHD. Plán počítal aj s možnými rukojemníkmi spomedzi cestujúcich, ktorí by zamedzili Pohraničnej stráži v streľbe na autobus.
Dňa 28. októbra 1977 sa obaja vybrali na vychádzku do Prahy. V Prahe nasadli na rýchlik, ktorým sa odviezli do Brna a odtiaľ do Bratislavy, kam pricestovali v skorých ranných hodinách. Cez deň sa dohodli na spôsobe, akým uskutočnia svoj plán. Na prerazenie hraničných zábran sa rozhodli použiť autobus linky č. 26 alebo linky č. 38. Zakúpili si aj atrapy pištolí, ktorými chceli zastrašiť vodiča autobusu i cestujúcich.
Asi hodinu pred polnocou nastúpili do autobusu linky č. 26. Dostali však strach, a preto sa radšej vrátili do centra mesta, aby si plán ešte raz premysleli.
Opäť nastúpili na nočný autobus, tentoraz linky č. 38, a odviezli sa na konečnú zastávku pri Závodoch ťažkého strojárstva. Keďže vodičovi sa končila služba, poprosili ho, aby sa s ním mohli odviesť do centra. Neďaleko štadióna Červenej hviezdy pristúpili k vodičovi, ktorého začali biť železnou tyčou a ohrozovať „pištoľami“. Vodič ušiel do zadnej časti vozidla. Za volant si sadol Ladislav, ktorý však nechtiac otvoril dvere autobusu. Vodič tak mohol ujsť a Mariánovi sa ho nepodarilo dobehnúť. Obaja ostali v autobuse sami, bez rukojemníkov.
Rozhodli sa pokračovať v pláne. Autobusom zamierili na hraničný priechod v Petržalke s úmyslom preraziť závory. Asi dvesto metrov pred hranicami Ladislav zvýšil rýchlosť a nereagujúc na znamenia a svetelné signály príslušníkov Pohraničnej stráže pokračoval v jazde. Narazil však do zábrany, pričom sila nárazu oboch vymrštila von cez predné okno. Ladislav sa ešte pokúsil ujsť, ale po varovných výstreloch stráže sa vzdal. Oboch odviezli so zraneniami do vojenskej nemocnice.



Osemdesiat striel na študenta
Podobný prípad, ale s takmer tragickým koncom sa stal ešte v roku 1971. Vtedy sa opustiť republiku podobným spôsobom rozhodol 19-ročný študent Ladislav z okresu Komárno. Dňa 10. júla 1971 nastúpil o druhej hodine v noci na Šafárikovom námestí v Bratislave do autobusu MHD. Vodiča Petra prinútil pod hrozbou použitia loveckej brokovnice naštartovať vozidlo a nasmerovať ho k hraničnému priechodu. 
Na križovatke vedľa Univerzity Komenského šofér vyskočil z autobusu a ušiel do centra mesta vyhľadať pomoc. Ladislav si preto sadol za volant sám a pokračoval po Starom moste do Petržalky. Utekajúcemu vodičovi sa podarilo zastaviť iný autobus a vydali sa prenasledovať Ladislava. Onedlho ho dostihli a snažili sa ho trúbením zastaviť. Ladislav na to nereagoval a pokračoval k hraničnému priechodu. Nezastavil ani na svetelnú signalizáciu Pohraničnej stráže a prerazil cestnú závoru na colnici.
OPK Petržalka (Berg) z rakouské strany hranice.

Príslušníci Pohraničnej stráže okamžite vyhlásili poplach a spustili signál „preryv do zahraničia“.  To stačilo hliadke na hraničnom priechode, aby zaujala palebné postavenie. Keď bol autobus asi päťdesiat metrov od hranice, hliadka na rútiace sa vozidlo spustila streľbu zo samopalov. Celkovo vystrelili takmer osemdesiat nábojov.
Ladislav bol zasiahnutý do pravej ruky, pravého kolena, ľavého stehna a hrudníka. Po krátkom ošetrení bol prevezený do nemocnice na Kramároch, kde bol hospitalizovaný. O dva dni neskôr na neho Štátna bezpečnosť založila osobný zväzok do problematiky „vízoví cudzinci“, v ktorom sa snažila získať informácie o dôvodoch jeho konania. V decembri toho istého roku bol zväzok zrušený z dôvodu „realizácie § 109“ (nedovoleného opustenia republiky) a zavedený vyšetrovací spis.
V týchto prípadoch sa romantické predstavy o rýchlom prekročení prísne stráženej hranice našťastie neskončili tragicky. Na rozdiel od mnohých iných, ktorých aktéri podobne snívali svoj sen o slobode.

(c) Autor:  Ján Ondriaš

OPK Petržalka


Únosy autobusů - zajímá vás více? 
Teroristé Barešovci: OPK Pomezí 23.5.1978

Únos linkového autobusu: OPK Strážný 9.11.1984  





5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Zdravím Zdeňka a všechny ostatní,

únosy autobusů jsem se zabýval, dosti obšírně, před nedávným časem, takže se tohoto tématu dotknu jen okrajově. K útěkům na „Západ“ nebyly používány pouze autobusy. Těch variant bylo mnoho. Lidé byli převáženi ve skrýších osobních aut, nebo jen tak v kufru /můj případ/. Používali osobní, nákladní auta /všelijak upravená/ a dokonce i vojenská vozidla. Vlastnoručně vyrobené balony, rogala, sportovní a práškovací letadla, helikoptéry, nafukovací matrace a tak dále. Je to dlouhá řada pohnutých, životních osudů mnohdy s tragickým koncem, čehož jediným důvodem bylo, pro mne dnes, naprosto nepochopitelné, brutální chování politického systému /o sobě mluvil pouze v superlativech/ vůči svým občanům. Proč to všechno?

Ve slovenského časopisu mne zaujaly dva články PS-příběhů, těm se chci dnes věnovat.

Článek „Smrtiaca streľba na východného Němca“ – citát:
„Jestli, podle záznamu, voják Szabó viděl Busse uprostřed řeky, jak věděl, zda je ještě na území Československa? Hraniční čára jde totiž středem řeky. Vystřelil 57 nábojů a trefil se jenom jednou. Vystřelené projektily létaly nad řekou a s vysokou pravděpodobností končily na druhém břehu řeky Moravy, tedy na rakouském území! Jak je ale možné, že v hlášení, nebo ve vyšetřovacím spisu se nenachází situační plán o průběhu zásahu? Snažily se tak státní orgány něco zatajit? Podle historika Martina Pulce existuje důvodné podezření, že StB se snažila zakrýt všechny stopy, které by vedly k zjištění, že Rudi Buss byl usmrcený na území Rakouska.“ /konec citátu/
Několik mých poznámek. V úseku pohraniční roty, kde jsem, kdysi dávno sloužil, tvořila státní hranici částečně i řeka. Vzpomínám si, bylo nám to řečeno, že ta je „mezinárodní“, takže občané obou států se mohou pohybovat na řece, nebo v ní, v celé její šíři /to, že takovýto volný pohyb byl možný pouze občanům Rakouska nekomentuji/, nesmí ale vystoupit na území sousedního státu. Zda do té řeky bylo možné střílet už nevím. Alespoň se nepamatuji. Nejsem právník, ale domnívám se, že by se střílet nemělo, takže už jenom to by bylo porušení předpisů.
Jsme opět u toho, už jsem se o tom zmiňoval dříve, že při zamezení útěku přes hranice, se vše, předpisy-nepředpisy, zametlo, jak se říká, „pod koberec“! Hlavně, že narušitel zůstal u nás. Živý, nebo mrtvý. Byla to StB, jak ji důvodně podezřívá ten historik, kdo stopy zametal!
Pohraničník dostal odměnou nějaký odznak. Za zabití člověka odměna? Nevím, jak se vyrovnal se skutečností, že má na svědomí lidský život. Možná je to pro něho ten největší trest. Kdo ví? Ty, téměř, dva vystřílené zásobníky ale nehovoří právě v jeho prospěch. Nemůže, nebo nemohl se potom divit, pokud je, nebo byl, po pádu toho systému, brán k zodpovědnosti před soudem. Pokud nebyl, měl by být. Nesoudím, ani neodsuzuji, jelikož nevím, jak bych se býval v podobné situaci zachoval já. Znovu opakuji, pro nás „záklaďáky“, to na té hranici, z tohoto hlediska, nebyla jednoduchá situace. Byli jsme ovšem, záměrně, pomýleni a konali jsme to, co bylo žádáno! Na to jsme byli cvičeni!

Anonymní řekl(a)...

Pokračování
Další článek „Pameť a svedětstvo“ – citát:
„Po obnovení svobody a práva v Německu až do roku 1997 probíhala vyšetřování střelby na vnitřní německé hranici z časů komunizmu. Právoplatně bylo odsouzeno okolo tří set osob, třicet jich muselo nastoupit výkon trestu. Na lavici obžalovaných se ocitlo i deset čelných představitelů německé komunistické strany. Vůči konfliktu se zpětnou účinností zákona, byla v Německu /a později u Evropského soudu pro lidská práva/ uplatněna zásada právníka Gustava Radbucha o potírání „zákonného bezpráví“ – „Psané právo neplatí tehdy, když zásadním způsobem porušuje lidská práva. Násilné ukončení života nevinných je nejvyšší formou porušení lidských práv.“ V Německu tak odsoudili i ty, kteří dali rozkaz střílet, a byly to i politické špičky.“ /konec citátu/
V tomto článku mne zaujalo to, jak byly soudem odůvodňovány tresty obžalovaným. Oni se hájili tím, že se řídili pouze platnými zákony a tudíž se žádného trestného činu nedopustili! To čítáváme i na těchto stránkách. Byly takové zákony a basta! Já sám jsem se k tomuto tématu vyjadřoval, jenže jsem stále mluvil, víceméně, okolo, ale to pravé pojmenování toho stavu mi na mysl nepřišlo. „Zákonné bezpráví“, to je to pravé pojmenování. Ano, ten systém uzákonil bezpráví! Na takové zákony je možné se odvolávat pouze v tom systému, který je stvořil! Pokud bychom dnes uznali takové chování za zákonné, nemohli bychom odsuzovat nacistické, ale ani jiné zločiny, které se děly, nebo dějí také na základě „platných zákonů“!
Zásada, že „Psané právo neplatí tehdy, když zásadním způsobem porušuje lidská práva. Násilné ukončení života nevinných je nejvyšší formou porušení lidských práv“, je na místě a všeobecně platná.

Všem pěkný den. BK

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Díky za Tvůj komentář.
Nicméně,můj názor se nemění a nebudu ho tedy znova psát.
Co se týká soudů v NDR,považuji to za velké bezpráví,že Spolková republika soudil občany "pohlcené NDR". A kdo soudil např.zpravodajské důstojníky BND působící proti NDR? Když je jen jedno Německo,tak všem stejně,ne? A to se nestalo.
Bylo i pár případů,kdy pohraniční orgány NSR zastřelili východoněmecké pohraničníky. O jednom případu už jsem tu psal, o jednom dalším jsem slyšel,bohužel zatím jsem nebyl schopný ho dohledat, vygooglit. A jistě jich bude více. Byly souzení také tito, občané NSR? Zcela určitě ne.
Tudíž nějaká "Justice for all" se nekonala...

Anonymní řekl(a)...

Zdravím Tě Zdeňku,

říká se, že mýlit se je lidské. Já bych o tom mohl vyprávět! Byly doby, kdy jsem se sám „potácel“ z omylu do omylu. Tentokrát musím ovšem konstatovat, promiň mi to, že se mýlíš Ty!

BRD byla a je právní stát, kde se každému dostalo a také dostane, když na to přijde, korektního soudního jednání, spravedlivého rozsudku u naprosto nezávislého soudu od soudců, kteří měli a mají úplně jinou „právní kulturu“, než měli ti v DDR, ale i v ostatních zemích sovětského bloku. Po sjednocení Německa došlo, v nových spolkových zemích, k výměně soudců /ne všech/, pouze těch, kteří si, ať už jakýmkoli způsobem, zadali s minulým režimem. Ne tak se stalo v ostatních zemích sovětského společenství. Z toho důvodu tam soudnictví, ještě dnes, vypadá, tak jak vypadá. Pro příklad, myslím, nemusíme chodit daleko. Z důvodů, které jsem vyjmenoval, nemůže být, ve spojení s BRD, hovořeno, v žádném případě, o bezpráví. Pro takové příklady musíme jít jinam a zase, ta cesta nemusí být až tak daleká.

DDR nebyla „pohlcena“! Došlo ke sjednocení obou Německých států ve stát jeden – Spolkovou Republiku Německo. DDR tím zanikla. To všechno na základě smluv, oboustranně podepsaných, demokraticky zvolenými zástupci obou států! Že z těch dvou partnerů byla DDR tím slabším, nevyplývalo pouze ze skutečnosti, že byla menší, měla méně obyvatel, ale hlavně z celkové, aktuální situace v obou státech.
Všechno to byl důsledek kolapsu celého socialistického bloku, který v té době došel na konec svých možností a už nevěděl jak dál. Západ pouze reagoval na události v socialistických zemích, které, jedna po druhé, začaly z tohoto společenství odpadávat.

Spolková republika nesoudila občany „pohlcené NDR“, ale občany BRD, tedy své vlastní! Muselo a také bylo všem v DDR jasné, hlavně těm, kteří veškeré to bezpráví uváděli ve skutek, proč by jinak ničili kompromitující dokumenty, že nový systém to jen tak nepřejde. Také se tím zabýval, stále zabývá a ještě dlouho zabývat bude. Celkem bylo nalezeno na třicet tisíc papírových pytlů, plných roztrhaných, nebo jinak poškozených dokumentů bývalé STASI. Ty jsou postupně skládány dohromady, což by mělo /odhaduje se/ trvat ještě nějakých dvacet let, takže konec tohoto procesu na sebe nechá ještě nějakou dobu čekat.
Je to jaksi zaběhnutá praxe takovýchto, pochybných režimů, jako byl ten v bývalé DDR, že první, co udělají je, když začne být jasné, že jejich éra končí, že začnou masově zahlazovat stopy.

Nevím, proč by bývali měli být souzeni zpravodajští důstojníci BND za svou činnost vůči DDR? Pro ně platily vždy zákony BRD a ty zůstaly, i po sjednocení, v platnosti. Pouze se rozšířila jejich působnost na území bývalé DDR! To vše na základě již výše zmíněných smluv. Zákony BRD, od samého začátku, bylo uzákoněné právo, ne bezpráví!

K těm východoněmeckým pohraničníkům zabitým pohraničními orgány BRD. I to se stalo. Nemám nějaké bližší informace, ale jsem přesvědčen, že se jednalo o nehody a ne o zlý úmysl, které se i na té druhé straně stávaly. Takové nehody byly, pokud to vůbec bylo možné /mám na mysli součinnost obou stran při vyšetřování/, řádně vyšetřeny /v BRD/ a tresty, případným provinilcům, uděleny. Nikomu nebylo nadržováno a nikdo nikdy nebyl odsouzen již před tím než soud vůbec začal!
Ruku na srdce. Kolik ale takových případů bylo, kdy, prokazatelně, západoněmecký příslušník zastřelil východoněmeckého? Jeden, dva? Několik? Několik desítek, stovek, tisíc?
Kolik bylo případů, kdy západoněmecké orgány zastřelili, s úmyslem zabránit mu v útěku z Německa, někoho, kdo se „nedovoleným způsobem pohyboval v zakázaném prostoru“? Myslím v tom západoněmeckém!

Měj se fajn. BK

Anonymní řekl(a)...

Po přečtení 1. části článku napadá člověka, který prošel základní vojenskou službou hned několik postřehů:
-Jeden z narušitelů vojáků ZVS musel být kriminálník, jinak by se nedostal na vojnu v 25 letech(vysokoškolák to vzhledem k tomu, co vymyslel, asi nebyl, i když...)
-Rád bych viděl útvar, u kterého dostali vojáci po 14 dnech, tedy v přijímači, snad jsem to dobře pochopil, vycházku. Jestli u ČSLA, tak u PS určitě ne.
-A vůbec, měl po 14 dnech vojančení někdo u PS ČAS přemýšlet nad útěkem z vojny?
Popravdě jsem dnes rád, že jsem na čáře sloužil v době několik let před převratem i po převratu a mohl jsem srovnat podmínky služby jak v "totáči", tak v demokratůře. S ohledem na zářnou současnost si dovolím říci, že na službu před r. 89 až na výjimky nevzpomínám nerad. S pozdravem Z.N.