20. srpna 2012


Čum na ty dráty!


Na výcvikové rotě v Zadním Chodově byl těsně před večeří obvyklý šum. „Nástup na spodní chodby,“ mísily se hlasy poddůstojníků pro výcvik s hlasy dozorčího a jeho pomocníka. „Fofrem, jedu, jedu.“ Brrr, ještě nyní se otřásám při vzpomínkách na své první týdny na poddůstojnické škole Pohraniční stráže na podzim roku 1985. Jako by nestačil fakt, že se člověk na dva roky rozloučil se světem, který jej až dosud obklopoval. Nicméně, vojna není kojná a z chlapců dělá chlapy. Tudíž není možné, aby se nadřízení k vojáčkům-nováčkům, chovali jako maminky k batolatům. Že nás, nové frekventanty ale čeká s příchodem na vojnu až tak rapidní změna, málokdo počítal. Nástupy, rozkazy, tělesná na střídačku s pořadovou, chemická, pohraniční a kromě rajónů zase tělesná-před směnou v kuchyni znějící stejně jedovatě jako „vanilková“ Haškova četnického náčelníka, jenž z dechu svého podřízeného analyzoval ingredience, kterými se milý závodčí během eskorty přivedl do stavu naprostého oblouznění.



Jak už to bývá, někteří nadřízení na vojně byli fajn, někteří ne, s některými člověk musel vycházet s trochou lsti, jiní byli tvrdí jako kámen. Byli samozřejmě i tací, kteří byli tvrdí jen potud, pokud neucítili žádný odpor. Jedním z posledně jmenovaných byl i náš milovaný mazák desátník Kulhánek (jméno raději změněno). Kulhánek byl mazák se vším všudy. Od vzpurně vytvarované brigadýrky přes pádlo na zadní části těla, vyblýskanou přezku opasku, až po křížem zapjaté řemínky kanad. O nadřazeném chování nemluvě. Shodou okolností pocházel stejně jako já z Prahy. Snad by se našel i nějaký ten společný známý…Kulhánek sice nebyl velitelem našeho družstva, ani čety, nicméně rád přicmrdával. Většinou proto, aby ukojil svou touhu po sekýrování. Jeho péče byla vskutku dotěrná. Ale to si každý, kdo podobným zařízením prošel, dokáže představit.



Vraťme se nyní k nástupu na spodní chodby. To byla chodovská specialita. Na spodních chodbách kontrolovali velitelé většinou upravenost vojáků, stav výstroje, čistotu jídelních potřeb. Neříkám, že to byla věc zbytečná. Ovšem je zde třeba rozlišovat mezi teorií a praxí. Přišívat si odhalený nezapnutý nebo uvolněný a následně utržený knoflík v časovém limitu jedné minuty včetně doběhnutí na ložnici a zpět, je přeci jen příliš, nehledě na to, že nezvládnutelný limit je záměrně stanoven proto, aby si dotyčného mohl příslušný poddůstojník následně podat. A to byla jen jedna z mnoha lahůdek místního koloritu. V podobných disciplínách vynikal nade vše již zmíněný kaprál Kulhánek. Během kontroly na chodbách se byli nuceni všichni vojáci dívat do stejné výšky. A to do výšky natažených černých elektrických kabelů, které se táhly těsně pod stropem chodby. Rčení: „Čum na ty dráty,“ bylo Kulhánkovou specialitou podobně jako „Lhone, přesedat…,“ stejně protivného desátníka Himelstosse z Remarqueovy knižní prvotiny. Jednou mi jeden spolubojovník, říkejme mu třeba Luboš, potichu prozradil, že se mu o těch drátech a o Kulhánkovi v noci kolikrát i zdává. Luboš byl vůbec Kulhánkovým oblíbencem. Měl dobře zapamatovatelné příjmení a to bylo pro něj mnohdy osudné. Čištění toalet žiletkou absolvoval pod vedením Kulhánka nesčetněkrát. Dokonce v plynové masce, aby se snad nepřiotrávil uvolňujícím se chlórem z rozsypaných protichemických balíčků, jimž se latríny provizorně desinfikovaly. Koho jednou v nose zalechtala vůně reagujícího chlorového vápna s kyselinou močovou, nikdy nezapomene.

Měsíce plynuly, rok utekl rychle jako voda v řece Úhlavě a vojna se začala krátit. Tytam byly naše začátky na péešce. Začali jsme stříhat metr a těšili se na civil. Kulhánek si jej užíval už skoro rok. A pak přišel ten den. Civil! Naskákali jsme na véesky a hurá domů. 



Někteří z nás, kteří okusili pár měsíců onoho tolik vytouženého civilu, zjistili, že vše není až takové, jak si po dva roky představovali. Vzhledem k tomu, co znali, padli do oka náborářům z různých součástí ozbrojených sil. Proč ne. Peníze tam byly slušné, kariérní postup zaručen a možnost získání bytu byla pro potencionální ženichy silně motivační. O omezení spočívajícím v zákazu vycestování do kapitalistické ciziny stran řadových příslušníků složek ministerstva vnitra, tehdy ve svých o něco více než dvaceti letech, nikdo neuvažoval. A tak se stalo, že v jeho řadách skončila i Lubošova maličkost. „Cesty páně jsou nevyzpytatelné,“ říkávají s oblibou úlisní velebníčci. A toto pravidlo se potvrdilo i v případě Kulhánka a jeho bývalého „oblíbence“, Luboše. Kulhánek totiž mezitím, co jsme kroutili druhý rok vojny, začal pracovat jako taxikář a jak jinak, než že se podílel na všech nekalostech tehdejší doby spojených s šedou ekonomikou. Od jízd načerno, přes veksl a obchod s lepými děvami. Dnes s naprostými samozřejmostmi doprovázejícími vyspělou ekonomiku jedné ze zemí Evropské unie, přičemž výnosy z oněch „samozřejmostí“ jsou paradoxně započítávány do výše hrubého domácího produktu. A tak se tedy stalo, co se nutně stát muselo. Při jednom ze zátahů tehdejší Bezpečnosti, uvízl v síti i obratný řidič taxislužby, bývalý desátník PS výcvikového střediska v Zadním Chodově, soudruh Kulhánek. Jaké bylo překvapení, když za psacím strojem na místním oddělení ve Školské ulici narazil na svého bývalého podřízeného. S tím rozdílem, že milý Kulhánek stál před Lubošem s pouty na rukou a kamarád se s sadistickým výrazem ve tváři pohupoval na židli za psacím strojem. Podle toho, co mi Luboš vypravoval, byl milý Kulhánek pěkně přešlý. Ne jenom proto, že mu hrozily minimálně dva paragrafy, ale navíc proto, že musel během výslechu stát a koukat se na pokyn Luboše-no kam myslíte? Přeci do výšky natažených elektrických drátů.

Kulhánek byl nakonec vyšetřován na svobodě, na přímluvu zaměstnavatele nebyl ani odsouzen k nepodmíněnému trestu. No a za dva roky přišel převrat. Doba, kdy se zlodějina a šmelina staly hrdinstvím a jedním ze symbolů odporu k minulému režimu. Případně kvalifikací pro vstup do politiky. Můj kamarád tehdy od policie odešel. A milý Kulhánek? Taxíkem už nejezdí. Před pár lety jsem jej zahlédl nastupovat do luxusní limuzíny opatřené logem známé partaje, která má cosi společného se starosty, před pražským magistrátem. Nelenil jsem a nahlédl do seznamu agentů bývalé Stb. A ejhle. Kulhánkovo jméno se tam skvělo v celé své kráse i s datem zverbování. Ano, bylo to tak. Datum verbovky se nápadně krylo s dobou, kdy byl milý Kulhánek zadržen. A propos. Najel jsem si ještě na jedny stránky, kde jsem o dnešním Mgr. Kulhánkovi získal další informace. Pokud by si kdokoliv myslel, že to byly stránky Plzeňské právnické fakulty, tak se hluboce mýlí.

Pro čtenáře blogu Pohraničník s letním pozdravem: Zdeněk Nagovský






3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

No tak dnes mame 21. Srpna - vyroci obsazeni CSSR spojeneckymi armadami. Chrabri PS, kteri se tak radi zastituji zakony o ochrane hranic a legitimite strelby na vlastni obcany pro ochranu hranice 21. Srpna 1968 neudelali vubec nic. Ze by kola oracle s citi I mocnostmi ?

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Na téma 21.srpen 1968 a Pohraniční stráž máte článek tady.
LINK http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/05/pohranicni-straz-po-21.html

K. Runkas řekl(a)...

Je potěšitelné že "pohraničník" zůstal zachován. Je třeba si na nový styl zvyknout. Je však mnohdy nad lidské síly správně přečíst a tím i napsat heslo pro uložení příspěvků.
Článek Zdeňka OK