6. října 2012

6.10. Den Československé lidové armády.


Jeden příběh z 3. strážní roty Pozdišovce.

(c) Autor: Petr "Koneki" 
Foto: archiv autora.

Tento příběh se stal v parném létě jednoho srpnového dne léta páně 1988 u strážního útvaru na zapadlé výspě východního Slovenska, bohem zapomenuté vesničce Suché. Tato malá víska ležela v dosahu pohoří Vihorlat, obklopená ze třech stran horama, v tu čtvrtou se rozprostírala nedozírná východoslovenská nížina, v dáli se leskla v letním slunci Zemplínská Šírava. 

Vesnička to byla malá, obchod tam byl, myslím otevřen jen 3x týdně a to ještě na 4 hodiny, hospoda, jestli se ta místnost tak dá nazvat, byl výčep, jeden nebo dva stoly, zbytek hostů seděl na sudech od piva. Autobus tam jezdil 3x denně, kdo neměl auto, nebo motorku, tak byl namydlený. Tato vesnička byla na opačné straně objektu, který náše rota strážila, od kasáren nevím, cca 5 - 7 kilometrů. Tudíž jsme to neměli jaksi na území působnosti posádky, takže to pro nás tam bylo zapovězeno chodit. Ale víte, jak to chodí. Co kasárna kasárnama stávala, tak tam vojsko chodilo. Na šmelinu, na víno, které se tam pěstovalo, na "pálenku", za holkama. Tak to po léta bylo, no a když naši mazáci odešli do civilu, tak jsme tam začali sondovat půdu i my. 

Po prvních nesmělých oťukávačkách přešel podzim, zima a přišlo jaro. A jak to tak na jaře bývá, po tuhé východní zimě přišlo oteplení a s ním i navazování nových přátelství, tu bližších, tu jen okrajových. Já s pár kámoši jsme si s místní omladinou takříkajíc padli do noty, zvali nás na "živánky", kde se rožnilo, pilo víno, zpívalo. A my tam v rámci vycházek začali i chodit do hospody na pivo. Do Michalovec ani Pozdišovců se nám nechtělo, tudíž jsme si sice vycházku napsat nechali, ale oblekli se tak porůznu, a lá civil či supermáza a zadem přes kotce, přes objekt a les se vydali na cestu do Suchého. A zde se stal i příběh, který chci popsat. 

Jednoho dne jsme se vydali já, čili Petr K., des. Aleš L. a des. Pavel Š. opět na pár čepovaných. Já měl na sobě ojetý civil, co jsem si dovezl na lítačku z domu, oni dva tak všelijak, maskáčové kalhoty, civilní trička, tenisky. Vešli jsme do hospůdky, vrchní nám načepoval, nezapoměl se zeptat, zda nemáme něco na prodej, protože to byl i zdatný překupník a šmelinář se vším možným, když v tom se otevřely dveře a v nás by se krve nedořezal... Ve dveřích zelená bundokošile, důstojnícká brigadýrka a hodnost, vím já, myslím, že to byl kapitán. 

  On hledí na nás, my na něj, každý si myslí svoje. V tom zareagoval hostinský, který mu nalil decák snad borovičky a rázně, před námi, mu řekl stručně, ale jasně: "Jožo, pokud budeš robit problémy, tak si v dědině ani nevrzneš"! 
  Kapitán zrudnul, vypil na ex toho panáka a zmizel jak fujavica nad Šíravou. My tam seděli s pusama otevřenýma, taktéž jsme dopili a pakovali se z tama pryč. O co šlo? 
   Onen důstojník pracoval na OVS Michalovce, do vsi se přiženil, ale taky věděl, že vojáci tam i přes zákaz chodí. Vždycky jezdil aute, jen tentokrát,jak na potvoru, jel autobusem a nás vybral. Jak mu asi muselo být, když mu ten hostinský důrazně vysvětloval před náma, co a jak má být. Asi blbě. Ale k jeho cti je třeba říci,že  nikde se o tom ani slovem nezmínil, neboť velitel naší roty žádné "rošambo" nedělal a nikdo se v tom dále nepitval . 
 Jestli to onen důstojník ČSLA z OVS Michalovce náhodou bude číst, chtěl bych ho tímto pozdravit. A to je můj příběh, který se mi opravdu stal někdy v srpnu 1988 takových 45 - 50 dní před civilem v jedné bohem zapomenuté, východoslovenské vesničce...





V Československu byl 6. říjen dnem Československé lidové armády. 

Během Karpatsko-dukelské operace 6. října 1944 překročili příslušníci 1. čs. armádního sboru pod vedením Ludvíka Svobody státní hranici Československa




8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Tento příspěvek má opravdu skvělou vypravěčskou hodnotu. Kdyby ho autor neuveřejnil, myslím že by se také nic nestalo.

Anonymní řekl(a)...

Jo,život píše příběhy :) Umím si živě představit popsanou situaci v nálevně,kdesi u zapadlého garnizonu na východě Slovače. Dneska už se na vojnu nechodí a občas si říkám,o čem si dnešní generace mladíků bude po letech vyprávět.

Anonymní řekl(a)...

Dnesni generace mladiku si bude mit take o cem povidat. A budou to stejne blbosti. To si piste.

Anonymní řekl(a)...

Takovou bych chtěl mít někdy dolovolenou, jakou Vy jste měli vojnu. Závist není hezká vlastnost, ale v tomto případě se k ní otevřeně hlásím : Skutečně Vám závidím, co jste si mohli prožívat a jak jste se flákali...

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: M.Semelová.
Komentář anonyma o poslankyni M.Semelové nemá žádnou souvislost s příběhem na téma ČSLA a proto nebyl publikován. Pokud jeho autor ("Max"?) chce svůj komentář zveřejnit,nechť jej dá pod patřičný článek. Děkuji.

Anonymní řekl(a)...

Jo, hadry jsem si na PS rotu dovezl až když jsem to měl za šedesát šest do civilu. Ale všichni jsme je nosili tajně. Kdyby nás v nich někdo z velení zahlédl, byl by problém. A na vycházce to také nešlo, to by si nás místní obyvatelstvo zase mohlo splést s někým kdo nemá u hranic co dělat a byla by z toho možná pěkná pohraniční akce.

pitris řekl(a)...

...pozor kamaráde, re:anonymní 7/10, tento příběh se stal mi, já su autor a přál bych ti, v uvozovkách, to zažít. Drsná příroda východního Slovenska, v zimě kosa jak v ruském filmu, sněhu "něurekom", v létě hic jak na Sahaře, ob den služba 24 hodin. Žádná rekreace, ale pravda, po službě se snížujícím se číslem čím dál větší veget. Jestli to bereš podle těch fotek, tak nevěř na duchy, to byla spíš světlá vyjímka a pak zase dril, ale v době osobního volna to šlo. Takže, na špatné zapomenuto, vzpomíná se jen na to dobré...

Anonymní řekl(a)...

Ať už tento příběh se stal na východě, nebo jemu podobný na západě je na co vzpomínat. Kromě let kdy se na vojnu po šmirglovce chodilo jako na pionýrský tábor není co závidět. Vzpomíná se většinou na to dobré. To nefalšované kamaráství ve zbrani u PS je neopakovatelné. Mohu soudit ZVS jsem vykonával u ČSLA, další službu u PS jako voják z povolání.