29. prosince 2012

KAČER.


Jak známo, po Vánocích, jen co slehne smažený kapr či řízek a člověk přestane polykat lžičky jedlé sody na spravení žaludku rozhozeného přebytkem majonézy v bramborovém salátu, je na pořadu další zátěž na trávící ústrojí v podobě mastného pekáče a na něm se vyjímajícího do zlata upečeného opeřence. Kachny,nebo husy, v lépe situovaných rodinách snad i krůty. Na druhu nezáleží. Právě takový opeřenec je i do jisté míry smutným hrdinou shora pojmenovaného příběhu.

Ilustrační foto.


Přestože to bylo z roty k rybníku pod Kostelem coby kamenem dohodil, byla v jejím areálu, potom co na troskách staré vyhořelé budovy byla postavena rota nová, zbudována kromě čističky odpadních vod a dalšího, v začátku osmdesátých let již povinného technického zázemí, i požární nádrž. Nebyla velká, ale komu se v ní dařilo, byli kapříci a další druhy ryb, které pohraničníci v průběhu sezóny nalovili a které přikrmovali šrotem a granulkami s obsahem masokostní moučky, pro které si potají chodili do sousedního kravína nebo do žlabů na krmení volně ustájeného skotu. Pravda, ryb nebylo mnoho, všehovšudy tak deset kaprů, něco línů, cejnů... Pstruha jsme do stojaté vody raději nepouštěli.  Rybářům jistě nemusím líčit pocity spojené s lovem na plavanou, kdy jsme seděli s udicí na klandru nádrže a na žížalku mrskali rybu za rybou. Čas od času jsme vytaženou rybu do nádrže nevrátili, ale zpestřili si s ní náš jídelníček. Na PS rotě jsme byli poměrně rozežraní a když si dnes vzpomenu, čím vším jsme tam v přírodě častovali svá břicha, ještě teď mám plná ústa slin. 




 „Já toho sviňáka roztrhnu“, rozčiloval se můj věrný kamarád Zdeněk. Povytáhl jsem obočí, neboť jsem přesně svému rozkacenému kamarádovi nerozuměl. Každý, kdo prošel službou u PS ví, že těch adeptů k „roztržení“ bývalo každý den několik. Kupříkladu kamarád z civilu, který si čím dál tím častěji dával rande s tvojí dívčinou, až jsi dostal jejich společné svatební oznámení s politování hodnou průpovídkou, že oba mrzí, že nemůžeš být v tak vzácný okamžik rovněž s nimi. Příčinou mohl být i nějaký ten mladší kolega, který neudělal vše tak, jak měl anebo udělal úplně vše, ale přesně naopak. Mohl jí být pes, který se během krmení tak vehementně vrhl po misce, kterou jsi v tom fofru zapomněl pustit a on si spletl tvou ruku s menáží, mohl jí být samozřejmě i někdo z nadřízených, tehdy se ovšem muselo povykovat přece jen opatrněji…Zkrátka, možností, které pohraničníka mohly rozladit, byla celá řada. 


„Koho máš na mysli,“ zeptal jsem se. „No koho, toho vola kačera!“ „Počkej, kačera nebo vola?“ „Jo, samozřejmě že toho číňana,“ rozhazoval roztrpčeně rukama Zdeněk, kluk z vesnice. Teď už jsem z toho byl úplný jelen. Pro jistotu jsem se ke kamarádovi přitočil s cílem zjistit, zdali si necucl něčeho ostřejšího. Nebylo tomu tak. Zdeněk zřejmě pochopil mou špatnou orientaci ve výčtu množství zvířat, která ve své krátké řeči použil. Nadechl se a vyhrkl: „Cinkův čínskej kačer nám chodí lovit naše ryby!“ „Cože!“ vyjekl jsem a vyběhl z budovy, zraky upřené k nádrži. „Tak tohle ti holomku pěkně spočítám!“ Zdeněk běžel za mnou, v ruce samopal se zásobníkem. „Hlavně ne dávku,“ varoval jsem kamaráda pozorujíce kačera, který si na břehu pochutnával na právě uloveném línovi. 


Ilustrační foto.


„Co tam blbneš s tou kosou Hušino,“ ozval se z blízkého výstrojního skladu staršina. „A do prdelky, a do prdelky, nejsem tady. Ne, já tu nejsem,“ cedil skrze zuby Zdeněk a nenápadně vyndával zásobník. „Není nabitá,“ informoval pohotově staršinu, „koukej,“ dal ránu jistoty. Prásk, vyšla z hlavně šlupka jak z děla. Naštěstí do vzduchu. Vystřelená kulka snad jen rozvlnila listí košaté lípy a olízla pěšinku litinovému Ježíši Kristu přitlučenému litinovými hřeby na rovněž litinovém kříži,  který stál na vyvýšenině za rotou. „To je blbec,“ ulevoval si staršina a přísně si měřil Zdeňka, který se i s kvérem dekoval na ubikace. Kamarád mi v té chvíli připomněl postavu stále hladového řeznického mistra z Hrabalových Slavností sněženek, který byl přistižen při tom, když během uzení sežral salámy připravované na myslivecký potlach. 

 Kačer si mezitím nerušeně pochutnával na úlovku. Ukázal jsem na něj a vysvětlil našemu výkonnému praporčíkovi situaci. Pochopil. Také se mu chování zvířete nezamlouvalo, i on občas dostal z našeho chovu na stůl nějakou tu rybu. „Počkej, vezmu na něj pytel,“ mrkl na mne staršina. Jak řekl, tak udělal a za chvíli jsme oba dva obcházeli po špičkách nádrž. Jeden ve funkci nadháněče, druhý pytláka. Co jsme s naším úlovkem zamýšleli učinit, je snad jasné. Kačera, který se vykrmil našimi rybami jsme hodlali sežrat!


Dílo se podařilo. Milý opeřenec skončil v pytli, snad to ani nezaregistroval. Kam ale s ním? „Hušino,“ zavolal nadrotmistr na Zdeňka, který po své střelecké eskapádě nevystrčil nos ze zbrojárky. Měl totiž službu dozorčího roty. Pro upřesnění: staršina sloužil dosah a má maličkost kroutila čtyřiadvacítku se žlutými šňůrami. „Polez,“ hecoval Zdeňka výkonný, „za trest budeš škubat.“ Zdeněk se nejistě rozhlížel: „Náboj hned doplním,“ pošeptal rychle staršinovi. „Jo, a kdes ho vzal,“ otázal se výkonný jedovatě a vrazil Hušinovi do ruky pytel. „Snad by mohl někdo z mladých,“ pokoušel se smlouvat Zdeněk, ale při pohledu na staršinu
raději zavřel ústa. „Samozřejmě, že až po službě,“ mrkl nadrotmistr na hodinky a odebral se ke skladu. Času je do večera dost, jen co se vystřídá směna, bude se náš kamarád věnovat škubání a kuchání. Přípravou pečínky raději pověříme někoho zkušeného. „A vůbec, neměl by se naložit,“ otázal jsem se nadrotmistra. Ten mávl rukou: „Stejně se hned sežere.“
            

  Plán nám ovšem nevyšel. Zablikalo poplachové světlo a celá rota byla vzhůru nohama. Hlídka z terénu hlásila dozorčímu na bedně, že za dráty se pohybuje blíže neurčená osoba. Potom, co jsem mrkl do deníku a zjistil, že všichni, co dnes za signálkou pracovali, jsou už nazpět, se mi udělalo nevolno, staršinovi taktéž. „Zkrat nebyl žádný?“ zeptal jsem se sípavě signalisty. Ten sveřepě zavrtěl hlavou. 

Foto z úseku SH 6.rPS Železná.


 Minuty, během kterých prověřovala poplachova terén se vlekly nekonečně dlouho. Přemítal jsem, zdali nebylo lepší nasměrovat na neznámého pěší hlídku. Ale bez psa? Ne, mohl by někam zaběhnout a bylo by to ještě horší. Uvidíme, na hranici je odtamtud dobré dva kilometry, poslali jsme navíc ven obě překrytí, s druhou poplachovou vyjel staršina. A světe div se, na koho nenarazil. Na starého Cinka, kterému patřil právě ulovený kačer. „Co tady děláte,“ otázal se jej přísně. „No co, sem jsem se dostal přes Pleš, já se i tam tudy vrátím, ale myslel jsem si, že kdyby tady u vás snad ještě byla hlídka, že bych se vrátil přes Železnou. Nebylo by to poprvé.“ „Ale to nejde, a vy to víte!“ zahřímal staršina. „Chcete přijít o povolení ke vstupu?“ drtil jej. „Ne, soudruhu, to ne, já jsem přeci zavážel jenom krávám krmení, dyť se známe tolik let…dědek kušnil a kušnil, až vzal staršina pojítko a milého Cinka na plešské rotě odhlásil. Poplachova otevřela vrata a starý se i s traktorem vrátil zpět.
            

  Příběh však ještě nemá konec. Poté, co jsme ten večer zvíře něco kolem půlnoci zkonzumovali (škubání trvalo milému Zdeňkovi dvě hodiny, kačer samotný se s ohledem na jeho pokročilý věk a váhu pekl další tři a půl hodiny), šli jsme si s plnými žaludky lehnout. Do druhého dne už nás nic nevyrušilo, ale znáte spánek ve službě. Ráno je člověk utahanější než večer.                                                                                                                                    

  Ten den přijel starý jaksi dříve než měl. Ale co, služba mi skončila, a jen co jsem ji předal, šel jsem opět na kutě. Jen jsem zamhouřil oko, byl u mne pomocník dozorčího. „Zdenále, máš jít k veliteli, něco tu smrdí.“ A smrdělo. V kanceláři velitele stála jak ztělesněná pomsta stará Cinková, ve tváři rudá vzteky. „To byl náš chovnej kačer,“ spustila na mne. „A všechno jsem viděla“-dodala jedovatě. No potěš, baba nás odněkud pozorovala. Ježíši, jestli ještě řekne o té Zdeňkově ráně do vzduchu, sejdeme se v base všichni i se staršinou. Byly na mně vidět rozpaky. Babka opět nabírala. Kapitán mávl rukou, aby byla zticha. „Co mi k tomu řekneš,“ otázal se. Nemělo cenu dělat blbého a tak jsem pomalinku začal líčit historku s kačerem. Snad se mi během mého vyprávění podaří vymyslet nějakou neprůhlednou improvizovanou lež. 

  Velitel se klepal jak sulc. Nevadila mu samozřejmě až tak naše kulinářská eskapáda, ale fakt, že nás u ní viděla největší klevetnice z okolí a jemu „tu krádež“ bude předhazovat ještě dlouho potom, co náš ročník odejde do civilu. Ještě jsem zdaleka neskončil, když jsem slyšel zabrzdit UAZ. „Á další pachatel,“ pravil velitel vizionářsky a přerušil mou pomalou řeč. „Soudruhu kapitáne, nadrotmistr…“ „Mlč, staršino.
Právě vyslýchám soudruha četaře.“ „A proč,“ opáčil s ledovým klidem staršina. „Nedělej blbého!!!“ zahřmělo kanceláří velitele. 

  Staršina samozřejmě již dříve odhadl která bije když pro něj starý poslal domů a stavil se cestou doma u Cinka. Na rozdíl od jeho staré ještě vyspával. Vzbudil jej, poručil mu aby se oblékl a jel s ním na rotu. Zde pan Cink, aniž by se své ženě podíval do očí, místopřísežně prohlásil, že kačera prohrál se staršinou v kartách. V babce by se krve nedořezal. „Cože, ty, ty vožralo, ty karbaníku, kolik rumů si to měl, když si zase hrál,“ hnala babka svého manžela ven z roty. Dozorčí jim ochotně otevřel.
            
   Starý seděl a klepal tužkou o sklo psacího stolu, my se staršinou stáli před ním. „Nebudu vaše další dobrodružství rozpitvávat. Kdybych tě staršino a tebe Zdenále, nepotřeboval,“ dostanete flastr, že z toho zmodráte. „A je tu ještě jedna osůbka, na kterou mám z dřívějška spadeno.“ Protočily se mi panenky. Hušina a jeho výstřel. „Dozorčí, předejte mi klíče od zbrojárky,“ pravil krvežíznivě velitel. „Provedu si namátkovou kontrolu zbraní a stavu munice.“ Kontrola dopadla dobře. Hušina i přes zmatek, který po lovu kačera následoval, stačil náboj dodat.  

Ilustrační foto - munice pro Sa vz.58.
                                                                                              

  A jak že to bylo s panem Cinkem a jeho vylhanou výpovědí před starou a před velitelem? Jistě v tom nebyl žádný kavalírský čin, kterým by chtěl před svou běsnící ženou zachránit napříč škodě podezřelé pohraničníky. Výkonný praporčík se na moje dotěrné dotazy stále usmíval a krčil rameny. Až do převratu jsem byl přesvědčen, že mu za jeho alibi slíbil nějakou tu součástku z výstrojního skladu. Nebyla to však pravda. 

  Poté, co byly strhány dráty a já se při jedné ze svých cest do zahraničí stavil na rotě, prozradil mi staršina pravdu: Před těmi pár lety se nejednalo mezi Cinkem a jím o jakoukoliv džentlmenskou dohodu, která by se pro oboustranný klid dala spláchnout lahví alkoholu a opotřebovaným vojenským kožichem. Staršina musel být na soupeře tvrdý a panu Cinkovi, vzornému pomocníku pohraniční stráže, ukázal pár fotografií, na kterých ho v minulosti při svých toulkách přírodou zachytil při výměně zboží s německými dřevaři...
            
   A to už je opravdu všechno. Končím, z kuchyně to začíná podezřele vonět. Budu muset jít honem nadzvednout pekáč a podlít kachnu. Nebo kačera?

(c) Pro čtenáře Pohraničníka: Zdeněk Nagovský, bývalý četař 6.rPS Železná 

Fotografie: 6.rPS - Vojensko.cz

Objekt 6.rPS Železná.



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Další příběhy od Z.Nagovského.


Letní noc v Bělé:  Zatoulaný obšourník

Nástrahy velkoměsta:  Není žena jako žena

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Hello. And Bye.