9. února 2014

Pár vzpomínek na službu u PS - IV


Několik vzpomínek na velitele.

Geniální řešení.
  
Vracím se z Modravy, kde jsem si dal pár piv. Vycházku jsem měl napsanou do osmnácti hodin a  nástup do služby až pozdě v noci.  Skrytou hlídku u zátarasu Na Hermanu,  jak jsme tomu místu říkali. To jsem si zjistil dopoledne u dozorčího na rozpisu služeb.  Po zdolání těch cirka osmi  kilometrů dorazím o půl šesté na Březník. A zde se na mne hned vrhl dozorčí roty, dost naštvaný, kde se flákám, že jsem ho měl již ve čtyři vystřídat. Že mám jít hned jak přijdu ke starýmu.  Marně jsem se s ním hádal, že žádnou službu dozorčího roty mít nemám. 
  
To jsem tvrdil i veliteli roty nadporučíkovi F. Ale ten zase, že službu mám. Ať jsem se bránil, jak bránil, nic platné. Vždyť velitel a maminka mají vždy pravdu. Službu dozorčího roty jsem přímo nenáviděl. Prostě z nějakého mě neznámého důvodu  přehodil mojí noční službu  s jiným poddůstojníkem, co měl sloužit dozorčího. Ale to nemohl nahlas přiznat, že. I jal se mě vyslýchat, kolik jsem toho vypil. Asi uznal, že zase toho tolik nebylo,  a potom pochodu z Modravy také z krve již něco ubylo. Pro formu ale něco  udělat musel, abych si já nebo někdo jiný pro příště nemyslel,  že i v mírném stupni alkoholového opojení můžeme nastupovat do služeb. A jak to vyřešíl ? Geniálně. Přesně tím svým stylem. 
  
Zavolal k sobě do kanceláře dozorčího a vydal mu rozkaz: „Přiveďte  si ještě svého pomocníka a vemte si každej pouta!“ No a já byl pak odveden na umývárku, tam se musel svléknout, postavit se pod sprchu, k sousedním sprchám mě kluci pouty přicvakli ruce a pustili na mne studenou vodu. Teplá ani na rotě nebyla. Pokud se někdo nerozhodl vykoupat a zatopit si pod bojlerem. Když starej uznal, že už to stačí, dal vodu zastavit. Kluci mě odemkli z pout a já dostal rozkaz: „Ustrojit a ihned nastoupit službu dozorčího roty!!“ Dokonale střízliv, ale  řádně naštvaný jsem převzal službu od kolegy, který už mi ten pozdní příchod odpustil. To divadlo se sprchou mu stálo za to. Naštvaný jsem nebyl ani tak z té sprchy, ale protože službu dozorčího roty jsem opravdu  nenáviděl. 



Mazácké stromy.
  
Bylo to v čase, když jsme již stříhali metry. Nadporučík F. při jedné své kontrolní  obchůzce po trasách hlídek objevil v blízkosti  pěšin několik „mazáckých stromů“. To byl takový strom, do kterého si mazáci vyřezali jeden a půl metru dlouhý žlábek a lepili do něho odstřižené centimetry z mazáckého metru. A když ten dotyčný šel  stejnou hlídku někdy  příště, zase si tam ty další cenťáčky doplnil. A tohle starej nesnášel, nebo se tak alespoň dělal.
  
A tak jednoho krásného odpoledne, kdy už nikdo neměl spánek po noční  službě, dal všem mazákům nástup na chodbě. Stálo nás tam asi dvacet vedle sebe v pozoru, dozorčí, taky mazák na kraji a dva kroky před řadou. Nadporučík F. proti nám. Vedl k nám  morální přednášku, že takové manýry se na rotě vést nebudou, nebo že uvidíme. Pokud ještě najde  další takový strom, bude běda a zbytek vojny nám ještě znechutí  atd. U něho jste ale nikdy nevěděli, co myslí vážně a co jen spouští bandurskou pro formu.
  
My blbci se mu dívali do toho jeho naštvanýho ksichtu a tak nám uniklo, že měl pouzdro od pistole rozepnuté. Náhle bleskově tu pistoli vytasil, namířil na nás a  zařval „Ruce vzhůru!!“ Všem nám okamžitě  vylétly ruce nad hlavu jak Němcům u Stalingradu. Pak tu pistoli hodil dozorčímu, ten ji sotva chytil a houkl na něho. „Držte mně je v šachu!“ A pak nám začal  šacovat ty malé kapsičky  vpředu u kalhot vzor UNA 60 a hledal, kdo tam má „mazácký metr“. Myslím, že tenkrát nic nenašel. Kontroloval jenom ty stejné kapsičky vpředu. Jak by také mohl uhlídat sám 20 mazáků, pokud si případně v nestřežený okamžik  metr přendali  jinam, nebo ho u sebe vůbec neměli.  Zklamán a nebo potěšen, že nás nenachytal, kdož u něho věděl, si vzal od dozorčího zpět svou pistoli. „Velte pohov a ruce dolů!“ Ještě jsme si vyslechli pár jedovatých poznámek a dal nám rozchod.  Tak takovéto jsme s ním měli zážitky.




Samozvaný svobodník.
  
To jsme měli na rotě jednoho takového ještě bažanta, ale už sloužil asi devátým měsícem a tak mu již dost otrnulo. Měl  na to i dost oprsklou povahu. Ale jinak byl dost šikovný. Před vojnou prý jezdil na čundry. Když se našla v lese kolem Březníku nějaká uhynulá zvěř, tak jí stáhl a kolem roty sušil na klackách kůže. Že si v civilu pak z toho něco ušije. Taky uměl nádherně vyřezávat ze dřeva. 
  
A tak jednou odstranil u bodáku rukojeť a nahradil jí svou, dřevěnou, s nádherně vyřezanou indiánskou hlavou. A s tímto bodákem pověšeným na opasku, pak ve své oprsklosti, nastoupil před  velitele k převzetí rozkazu na hlídku k ochraně a obraně státních hranic  Československé socialistické republiky. I když ústrojová kázeň  na rotě nebyla nic moc, tak tohle bylo na nadporučíka F. už příliš. Bohužel si již nepamatuji, co z toho pro toho oprsklouna vyplynulo, ale poučení si z toho nevzal, až musel být nakonec před celou rotou zesměšněn. To se nikomu jinému nikdy nestalo, aby byl nějaký přestupek řešen před nastoupenou jednotkou. 
  
Na rotu byl od někud převelen, také ještě nějaký prvoročák a tenhle náš expert s ním měl jít jako velitel hlídky do služby. Dle předpisu postupovala hlídka lesem tak, že její velitel šel po pěšině a člen asi deset metrů od něho bokem lesem, přes kameny, kořeny, houštím a asi patnáct metrů vpředu. To aby nás případný ‚narušitel‘  nedostal oba najednou. A skutečně se to z počátku u nováčků tak dodržovalo. Když byli spolu v hlídce dva mazáci, tak to se šlo po cestě vedle sebe, ruce v kapsách a žvanilo se. 

Později, když byl bažant ‚hodný‘, tak mu mazák dovolil jít taky po pěšině. Samozřejmě to bylo proti předpisům. Ale muselo se dávat bacha, aby nás tak nenachytal důstojník, když byl venku na kontrole. Na to jsme zase měli takovou dohodu. Čas od času jsme se museli pojítkem hlásit dozorčímu na rotu.(Podél našich cest a pěšin bylo nataženo telefonní vedení , na které jsme se napojovali) A ten nám na konci hovoru řekl jako pozdrav „Tak buď“ a to znamenalo, že je vzduch čistý. Když se rozloučil „Ahoj“, tak to znamenalo, že je v terénu ‚škodná‘.


  
No a tenhle náš rádoby už mazák si někde sehnal červenou frajtrpásku a na maskáče si jí těsně před službou na výložku našil. V kanceláři při přebírání rozkazu bylo vše v cajku, to měl blůzu od někoho vypůjčenou, bez hodnosti. Pak si blůzy přehodil, tomu nováčkovi , který ještě nevěděl, jak to  všechno na pohraničních rotách chodí, poručil vzít na záda do služby plnou polní, sice bez polní lopatky, helmy, atombordelu, ale jinak vše. A tak ho hnal tím lesem po dobu celé jejich služby. No a nadporučík F. se to dověděl. Ten se stejně vždycky všechno dověděl.
  
A tak jednou po  nástupu roty a po  přečtení denního rozkazu a vyhlášení bojového rozdílení ještě nedal nadporučík F. rozkaz  nastoupené rotě k rozchodu, ale dal tomuto pitomci vystoupit z tvaru před jednotku, postavil ho do pozoru a začal: „Představuji vám nového poddůstojníka na naší rotě.“ . Většina z nás o té šikaně dosud nevěděla. A už to začalo!  Ale to by jste museli znát ty sarkastické průpovídky našeho velitele, když měl k tomu náladu. V té době byl v rádiu oblíbený komik Jarda Štercl, ale to bylo nic oproti nadporučíku F.  To se kolikrát při nástupu po oficiální části rota řehtala, až jsme  někteří mazáci klečeli smíchem na zemi a drželi se za břicha. V pohovu nevydržel stát nikdo. 
  
A tak si to začal s tímto rádoby svobodníkem vyřizovat, a všem nám barvitě líčil, co si ten drzoun dovolil. To byla šikana jako prase a to se tedy na hranicích nevedlo. To už se nedalo přejít, takové ponižování kluka, se kterým chodíš do služby. A důstojník,  jako náš velitel by takovouto šikanu absolutně nedovolil. Bezdůvodné  ponižování  druhého. „Půjdu s vámi do služby sám, vy si vezmete na záda polní, do ní kameny a poženu vás svinským krokem před sebou až na Velkou Mokrůvku!!“ (hora před Luzným), řval na něj.
  
Co z toho ten pitomec měl  dál už si nepamatuji, z naší čety nebyl. Ale u nás i u důstojníků  to měl jak se říkalo UPP DKV. (Úplně Po Piči  Do Konce Vojny).




Výplata.
  
Vždycky, když mě byl vyplácen žold, ať už v přijímači nebo v péešce, tak jsem poděkoval. Tak jsem byl z domova vychován, za všechno slušně poděkovat. A podle mne to tak bylo v pořádku. 
Když jsem však bral svoji první výplatu na pohraniční rotě,  byl jsem poučen, že to v tomto případě není na místě. Velitel roty nadporučík F. mi vysázel  jako vojínovi  75 Kčs plus 150 Kčs hraničního příplatku.  Samozřejmě jsem řekl „Děkuji“. A to jsem neměl dělat. „Za co mě děkujete? To jsou vaše peníze. Já Vám je ze svého nedávám. Na ně máte nárok. Je Vám to jasný ?“  „Ano, soudruhu nadporučíku:“
  Otázka zní. Proč mě dosud ostatní lampasáci  při výplatě žoldu při mém poděkování nezarazili a tak pěkně mi to nevysvětlili ?




(c) AUTOR:  Václav Kopecký


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? Klikněte si na odkazy:

Pár vzpomínek na službu u PS - III

Pár vzpomínek na službu u PS - II

Pár vzpomínek na službu u PS




Žádné komentáře: