12. června 2014

Jen pár střípků vzpomínek.

Pár vzpomínek na službu u PS - IX.


  Je to zvláštní, ale některé vzpomínky na vojenskou službu, ač by pro mne měly být důležitější nad jiné, jsou zamlženy uběhlými desetiletími. A naopak jiné, banální, ani ne příhody nebo snad i události, jen takové nicotné střípky okamžiků, se vynořují náhle odkudsi ze zapadlých komůrek mozku. Život běžel vpřed, psal nám další a další příběhy a náš vojenský čas mládí odplouval nepozorovaně v dál.


  Dnes, i kdybych se rozkrájel nebo snad i rozčtvrtil, už si nevybavím, zda stály nad březnickou hájovnou pro důstojníky dva finské domky nebo jen jeden. Vím třeba, že v zimě přivezli na naší rotu Gustu Fučíkovou. Pamatuji se, že zabalenou do dek jí kluci vezli na saních na Roklanskou chatu. Prý tudy J.Fučík za války utíkal do Bavor. Nikdy jsem nic takového neslyšel a to za minulého režimu nás Fučíkem krmili horem dolem. I Fučíkův odznak jsme na vojně plnili. No, dejme tomu. Ale jestli se stavovala i na rotě, nebo se tady jen přepřahalo, zda s ní byla nějaká beseda, nevybavuji si. Vím, že jsem také provázel po pěšinách v okolí Roklanské chaty autora „Krále Šumavy“, spisovatele Rudolfa Kalčíka. Ale jeho podobu, ani o čem jsme si při tom toulání povídali, si již nevybavuji.





  Ale vzpomínám si, jak jsme narukovali do Volar. Byl pátek, z našeho města nás bylo pět, čtyři jsme byli spolužáci a jeden ze sousední ulice. Domluvili jsme se, že se všichni necháme ostříhat dohola. Já vůl šel první. A oni mě pak, když jsem se k nim vrátil, zprvu ani nepoznali. A tak se ti zrádci nechali ostříhat jen ‚po vojensku‘. V tu ránu byla pryč rada mého otce, když jsme se loučili při mém rukování. ‚Hlavně nebuď ničím nápadnej, ať si tě nikdo nezapamatuje‘. No a já byl se svou šišatou hlavou z těch asi tisíce branců, nebo kolik nás tam tehdy bylo, holohlavý snad jediný. V nejbližších dnech mě už znali v příjímači všichni poddůstojníci a velitelský sbor. Ještě po třech měsících, to už v péešce, se na mě někteří chodili dívat, jestli už zarůstám.


   Vzpomínám si, jak jsme se zprvu, už vše vyfasované, oočkováni, jen povalovali na ubikacích po kavalcích, občas nás v hloučku odvedli ke kuchyni pro jídlo. Během soboty a neděle přijížděly ještě další várky odvedenců a my si před nimi připadali už jako vojáci, protože oni stáli na buzerplacu ještě v civilu a my se kolem nich poflakovali už v uniformách, rozdávali rozumy, protože jsme tam oproti nim již den dva byli. Mohli jsme je již poučovat, kde a co je. A to povalování a nic nedělání nás již začalo pomalu nudit a mi naivci si začali přát, že by bylo skoro lepší, aby se už konečně něco dělo. A to něco přišlo. Nečekaně. Šokovaně. Náhle. V pondělí v 6.00. Řevem „BUDÍČEEEK!! BUDÍČEK! Padám, padám. Jedu, jedu, jedu!“. A ten řev pak pokračoval nepřetržitě po celé dva příští měsíce. I bylo nám dáno poznat, že člověk začíná teprve až s jednou červenou frčkou na výložce.





   Vzpomínám si, jak asi po týdnu přijímače jsem ležel na chodbě marodky, kde mě bylo poručeno zalehnout na podlahu. Měl jsem sedřenou patu z kanad. Kalhoty ‚na půl žerdi‘. Vedle mne na té zemi ležel statný německý ovčák z nějaké pohraniční roty, doprovázený svým psovodem. Takže tam nebyl tak opuštěn jako já a tedy byl na tom lépe. Přišel lapiduch, prdnul psovi nějakou injekci, mě dal tetanovku, ani nevím, jestli vyměnil jehlu. Ale asi ano, vojnu jsem ve zdraví přežil.


  Vzpomínám si, to už bylo v péešce, jak jsem šel od někud přes nástupiště. Hadry na sobě ne v dosti čistém stavu. Jak by také mohli po tom všem válení se po zemi, přískocích, opičích drahách, olejování a zase vytírání tarasnic atp. A tu se odněkud objevil velitel školy, podplukovník. Byl to strašlivej pérák, když procházel objektem, každý, včetně důstojníků zalézal kam se dalo, aby nebyl spatřen. Zavolal si mě k sobě a z jaké roty jsem. Já že z tarasnicový. A on si jen přede mne odplivl, řekl „Prase“, otočil se a znechuceně odkráčel. Také jsem byl svědkem, jak šel jednou uličkou mezi baráky naší tarasnicové roty, uviděl na zemi nějaký pohozený papírek, dal si zavolat velitele roty a kapitán ho musel před námi sebrat, když si prý neumí sám udržet pořádek.


  Vzpomínám si na závěrečné cvičení při ukončení péešky, kdy celá škola vyrazila pěšky se vším všudy na tři dny do terénu. Jednotlivé roty se měly poslední den cvičení v určitou hodinu sejít kolem jakési opuštěné a polorozbořené vesnice a ze všech stran na ní zaútočit. Která víska to byla a kudy jsme ty tři dny postupovali, vskutku nevím. Ani si nevzpomínám, že by nás to nějak tehdy zajímalo. A tak jednou takhle z rána odpočíváme po nočním přesunu rozloženi podél lesní cesty. A tu se náhle na té cestě objevil andílek. A jak se k nám blížil, poznali jsme, že to není andílek, ale malá blonďatá holčička, místo křidélek na zádech velikou brašnu. My koukali na to malé stvoření, které se tu nečekaně v tom lese zjevilo, jako na svatý obrázek. A ona, že se jmenuje Liduška, je tady z hájovny a chodí tudy do školy do první třídy. No a já si z celého toho cvičení pamatuji jenom to, jak jsem pak v té dobývané vesnici střílel z tarasnice a tuhle malou blonďatou Lidušku.


  Náhle se mi vynoří vzpomínka na velitele březnické pohraniční roty nadporučíka Forhejma. V zimě napadlo spousty sněhu a my měli stále co prohazovat. Sloužil jsem dozorčího roty a nadporučík mi řekl, že by to chtělo také odházet sníh od stěny baráku. Můj pomocník seděl u telefonní ústředny, já zrovna neměl nic na práci, všude byl klid a možná jsem už také nechtěl nikoho otravovat. Vzal jsem si tedy lopatu a sníh od baráku začal odhazovat. A tu slyším za zády Forhejma: „Dozorčí, od toho tady nejste. Vy máte mít bílé rukavičky a práci jen rozdělovat“. Tak takhle mě velitel vychovával. Jako poddůstojníci jsme samozřejmě nedělali rajony, ale různých prací, jako kácení soušek, jsme se účastnili. Například řezání dřeva na topení byla čistě naše záležitost.





  Jedna úsměvná vzpomínka, kdy jsme kolem cesty vedoucí z údolí k rotě naháněli selata, která byla na rotu právě přivážena a nějak se nám rozutekla. Také veliká sranda a zpestření dne. Nebo jak jsme před odjezdem na dvacetičtyřhodinovou službu na piket na Roklanskou chatu tajně vybírali vejce od slepic, které na rotě chovala manželka jednoho z důstojníků. Při hlídkách se vždy nasbíraly nějaké ty houby, ‘hitlerovo‘ sádlo jsme s sebou také vždy měli a na hájence se pak v takovém velikém pekáči dělala smaženice. Jen těch vajec do toho množství hub bylo vždy málo.


  Před lety jsem také četl pěknou knihu , kterou napsal jakýsi pan Václav Šimáček. Myslivec. Upoutal mne její název: ‘Dvanácterák z Modravy‘. Nedalo mi, abych si jí nekoupil. Nádherné počtení z přírody, lovecké zážitky. V jedné povídce tam píše, jak stříleli jelena na svazích Mokrůvky v Luzenském údolí. Museli to být ale lidé, jak se dnes říká VIP. Protože obě Mokrůvky, Velká i Malá, které ohraničují z levé strany Luzenské údolí, jakož i skoro celé toto údolí, vyjma nejbližší jeho části k Březníku, již bylo za dráty. Ano, občas tam nějací lovci byli vpuštěni, na jeleny, tetřevy. Pro střelenou zvěř se potom jezdilo vraty skrz zátaras po cestě, která probíhá údolím směrem k Modrému sloupu. S těmi lovci vždy musel od nás někdo jít, aby jim otevřel průchody. Autor zmiňuje i datum tohoto jeho prvního lovu v okolí Březníku. 22. a 23. září 1965. 

  A já jsem z Březníku odcházel do civilu 28. září téhož roku. Určitě jsme se nepotkali a i kdyby, nepřikládal bych tomu nijakou pozornost. Několikrát jsem už nějaké lidi za dráty pouštěl a doprovázel je. A vozka nebo šofér s nimi pro ulovenou vysokou zajížděli. O tom, že měli povolení pohybovat se a lovit v zakázaném pásmu, natož i za ‚dráty‘, už v knize nepíše. Pochopitelně. Někteří lidé, prominenti, tam prostě povolení dostali.




  Pro mne ale byl nádherný zážitek, když jsem měl v hraničním nebo zakázaném pásmu doprovázet lesní dělníky, kteří s koňmi stahovali z nepřístupných strání dřevo. Sledovat tu souhru koňáka se svým koněm, ten fortel při manipulaci s těmi kmeny, to bylo něco úžasného. Od té doby jsem podobnou práci neviděl.


  A potom mám ještě jednu vzpomínku, na kterou se nedá ani po letech zapomenout. Ta je tak pevně ukotvena v mé mysli, že kdyby všechny ostatní se vytratily, tahle zůstane. Pokud by toto mé neobratné vojenské povídání četla náhodou i nějaká dáma, prosím, aby teď ve čtení dále již nepokračovala. Je to vzpomínka na ‚kadibudku‘ na Roklanské chatě. Stála od ní pár kroků, jak už tak tyto kadibudky obvykle stávají. Ale pánové, to její umístění! Přesně na kraji prudké stráňky, která se svažovala do údolí táhnoucího se podél Roklanského potoka. A jinak byla ze tří stran obklopena lesem. A když jste v ní seděli, co seděli, přímo si hověli, vykonávaje nezbytnou potřebu, před vámi byl rozprostřen nádherný přírodní obraz. Ten úchvatný pohled do údolí před vámi, podél potoka se táhla cesta mířící skrz lesy a slatě až kamsi k Modravě, protější zalesněný svah. Na pravé straně váš pohled upoutalo malebné jezírko, obklopené smrkovými velikány, s malým ostrůvkem, na němž i několik smrčků se uchytilo. Na jezírku maličký vor, občas jsme na něm blbli. Dnes je už tato Roklanská nádržka bohužel vypuštěná. A tak jste si v klidu a míru seděli, nikdo vás nehonil, čas se náhle zastavil, myšlenky se rozutíkávaly do všech směrů, na domov a podobně.


  A za zády vám mlčel, šeptal, zpíval, hučel, to podle síly větru, les. V duši mír, útroby vyprázdněné a u nohou překrásný výhled. Na celém úseku roty se mu mohl rovnat jen pohled od Březníku údolím k Luznému, rozhled z Medvědí hory, a potom ještě nádherná slať skryta v hloubi lesa ležící v prostoru od cesty Březník – Roklanská chata ke státní hranici. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby roklanskou kadibudku znali naši básníci, tak se o ní psalo v čítankách. Škoda, že neznali. Tak byla česká literatura a poezie značně ochuzeny.


  Když dnes slyším někde hrát písně „Na Šumavě je dolina“ nebo „Včera jsem byl u muziky“, vždy se mi vybaví, pravda, už velmi nezřetelně, obrázek vesnické tancovačky někde na Kvildě, Modravě, Borové Ladě, lhostejno přesně kde. My v uniformách péesáků, lidé k nám byli přátelští, duše se zmocnila touha po domově, co asi ti všichni kamarádi a kamarádky, rodiče dělají. A mírně nebo i více opivněni měla pro nás i ta stará vojenská odrhovačka Na staré Mohelně, na státní hranici, je parta...“ svůj hymnický význam. Tak procítěně to dokáží zpívat jen chlapi v uniformě, nebo ti co jí tenkrát nosili. 




  Tohle, to nostalgické rozpoložení, nedokáže žádná manželka, přítelkyně, milenka, kolegyně, prostě žádné ‚ženstvo‘ nikdy pochopit.


  Těch 26 měsíců služby na Šumavě způsobilo, že se mi dostala až pod kůži. Zlé odnesl čas, už to není proklatá Šumava, ale vzpomínka na nekonečné lesy, nádherné slatě, pošumavské louky se stády skotu, na všechny ty kluky, i když mnohé tváře a jména již ze vzpomínek vybledly. Už se v noci na hlídkách neklepu zimou, nepadám únavou po padesáti kilometrech ježdění na lyžích v týlu roty sem a tam, nejsem promočen, nohy a ruce nemrznou. Občas beru do ruky Klostermannovu knihu „Ze světa lesních samot“ a znovu si čtu příběhy z Březníku a Roklanské hájovny a přidávám si k nim příběh náš.


  Je dobře, že už skrz Šumavu nevedou žádné zátarasy, dráty, že tam nemusí chodit další mladí kluci se samopaly a střežit za jakéhokoliv počasí, v dešti, mrazu, sněhu, státní hranici. Že to bylo z dnešního pohledu ‚absurdní‘? Bylo. Ale my jsme svět nerozdělili. A už v pravěku si každý kmen střežil své území. Panovníci stavěli strážní hrady v blízkosti svých hranic a přeshraničních stezek a cest, dávali střežit horské průsmyky. Chodové. Různé finanční stráže. Za první republiky SOS (Stráž obrany státu). Američané mají plot na hranici s Mexikem, atd. A naproti nám byla v Bavorsku jejich Grenzpolizei. A dnes při fotbalovém EURO kontrolují Poláci svoji hranici svou Pohraniční stráží WOP.





  A tak každý rok 11. července tiše vzpomenu na všechny ty kluky, se kterými jsem na Šumavě sloužil. Na ty, kteří tam byli před námi i na ty, kteří tam přišli po nás. Na všechny, co nosili na klopě uniformy na zeleném podkladě odznáček psí hlavy. Dnes již Den Pohraniční stráže v kalendáři není. To ale neznamená, že na své dva roky mládí zapomínáme. Proto ten den pozvedám ke rtům sklenku, zadívám se někam do dáli a tiše, jen pro sebe řeknu: „Tak na nás!“




(c) AUTOR:  Václav Kopecký 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Díky za ten článek, mluví mi přímo z duše. Já tam byl 5 let (1956-61), kousek dál na bývalé (staré) Javoří Pile. To ještě byla 17. rota 4. praporu Modrava. Jsem již starý dědek, ale když tak někdy sedím doma sám, vzpomínám na ta léta. Jména si již moc nepamatuji, ale ty kluky vidím pořád před sebou. Nebyla to lehká vojna,ale myslím, že z každého z těch kluků vychovala chlapy. Pro mě osobně, jako pro velitele roty, to byla vynikající škola života.

Zdravím všechny PS
vm