30. listopadu 2015

INTERMEZZO S LÍTAČKOU ČSLA

Po celou dobu služby jsem si u Pohraniční stráže "oblíbil" dvě věci : Dvoudenní polehávání ve cloně bez cigaret a tou druhou byla setkání s armádními Hlídkami pořádku a kázně. Zejména na hlavním nádraží ČSD (tehdy) v Praze. 

Vlak mi pomalu přijížděl do stanice, která tenkrát prodělávala velké stavební úpravy. Už dva kilometry před stanicí jel vlak témež krokem a z okna chodbičky jsem si všiml armádního podplukovníka, který vrávoravě poskakoval po staveništi nádraží. 
Chtěl jsem se tam trochu opláchnout na umývárce a něco pojíst. V hale byly již zdaleka slyšet pověstné okované kanady s koženými podrážkami. Ty zdůrazňovaly u hlídky i zbrusu nové hnědé, kožené rukavice.



Hlídka mě zastavila. Desátník, velitel hlídky, ještě před tím než začal listovat ve vojenské a vycházkové knížce byl zvídavý : "Vy máte druhou výkonnostní třídu"? Dost možná, že mi ji záviděl. "Ne - mám tři druhé výkonnostní třídy". "Jaké"? "Dvě psané arabsky, jedna má číslo římské". Desátník nepochopil. Zaujatě se zahloubal do studování předložených dokladů; zjevně je četl i s předtiskem. 



Za poměrně dlouhou chvíli jsem měl možnost si je všechny tři prohlédnout. Měli mnoho společného - především ostré puky na kalhotách a tupé pohledy očí. U jiného druhu živočichů by se daly tyto oči nazvat inteligentní. Ty jejich však budily strach i osob totálně nevinných. Až to na mě dělalo dojem, že to jsou snad bratry, s toutou podobou. 

Svobodník s vojínem koukali svému veliteli přes rameno do mých dokladů. Asi se chtěli přesvědčit všichni tři, jestli jsem náhodou ty "dvojky" nekoupil někdy u "handrláka"... Všichni tři stáli otočeni zády do výlohy kadeřnictví, kde jsem v zrcadle zahlédl za mnou stojícího podplukovníka, an juká zpoza rohu stánku s tabákem. Tedy - kontrola kontrolujících. Vydržel tam až do mého "rozloučení" s pořádkovou hlídkou. 



Pak celý ten estrádní koncert začal nanovo. Podplukovník si nechal vysvětlovat od své hlídky celou jejich činnost a pídil se po zjištěných nedostatcích a závadách. K nepříčetnosti jej převedlo sdělení desátníka, že žádné závady nebyly zjištěny. I on si vyžádal znovu mé doklady a dalším krůčkem k jeho možnému infarktu bylo zjištění, že nikde nemám zapsánu provedenou kontrolu. Seřvával je všechny mohutným hlasem, ale se zvláštním dialektem - připomínalo to tzv.vasrpoláčtinu střiženou jakousi rusínštinou a dalším, jen těžko definovatelným jazykem, nebo jazykovou enklávou. 

Musel jsem střídavě zvednou obě nohy, aby se soudruh podplukovník mohl přesvědčit, zda nemám ochozené podpatky polobotek pod přípustnou mez... 

Patřil evidentně do oné skupiny Svobodovců (i podle stužek vyznamenání a odznaků), kteří za zásluhy dostávali funkční místa v hlubokém zápolí, daleko od bojových jednotek. Jinak proti nim nic nemám, naopak si jich hluboce vážím pro to, co si všechno museli zažít a prodělat za války. Z celé té skupiny jsem si asi jenom sám uvědomil přítomnost čumilů. Zmožený nudou jsem je začal počítat. U čísla pětačtyřicet jsem skončil. 

Z nudy mne vytrhlo až podplukovníkovo mohutné : "Rozchóóód"! Běžný vojenský povel, který by snad vyzněl normálně na cvičišti, ale v nádražní hale směřovaný k houfu zvědavých civilistů musel nutně vypadat více než komicky, stejně tak jako autor. 

Inu - život vojenský - život veselý  :-)


(C) Autor příběhu: Michal H."Jezerák".

Další příběhy od Michala "Jezeráka" - klikněte si: 

Jak jsme dostávali „kopačky“ 

Poslední večeře 

Nejhezčí Vánoce

Návštěvy


* Jiné - i taneční zábavy

10 komentářů:

Tonda řekl(a)...

Většinou na ně platilo: "...a zmocnění ke kontrole příslušníků Vojsk MV máte?"

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Tondo,
bezpochyby máš pravdu. Ještě z doby,kdy jsem sloužil u Pohraniční stráže vím,že bylo nařízení,že pohraničníky a příslušníky Vojsk MV a Hradní stráže (kteří patřili pod Ministerstvo vnitra a ne pod Ministerstvo národní obrany jako ČSLA) smí kontrolovat pouze někdo od vnitra, například hlídka VB, příslušníci SNB apod.
Ale později, v 80-tých létech už to zase neplatilo, tak nevím.
Možná se zde najde někdo, kdo nám to komentáři vysvětlí. Googlil jsem, ale nic bohužel nenašel.

Ilja Drak řekl(a)...

Měl jsem dvě promile, hala v Praze mi byla malá a jen díky por.Rajňačakovi,který mne vysvobodil ze spárů lítačky a strčil mne do tramvaye směr domov . Já ji měl jak vidle dělali jsme ve vlaku mejdlo s holkama s Prostějovský oděvní. To ale asi na weblog nedáš neboť by to nebylo dle soudruhů košér..

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

"Soudruzi" s tím nemají nic společného,politiku bych do toho netahal, Iljo.
Já jsem u nás na rotě v Trojmezí vybočoval rozličnými alotrii neustále, způsobil jsem nejednomu veliteli roty spoustu vrásek. Ideologicky jsem také tápal. Naštěstí už bylo po roce 1985 a tak časy byly už trochu jiné, perestrojkové a já to doklepal až do Listopadu 1989, byť se spoustou trestů a "odsezených" domácích vězení.
Jo, kde jsou ty časy...

Anonymní řekl(a)...

Pánové,nelze jinak než okomentovat!V osmdesátých létech si na nás armáďacké lítačky vyloženě smlsávaly.Napětí a řevnivost byla pokaždé cítit už na dálku.Pro nás ministráky to byli obyčejní bigoši polní vzduchem chlazený a nehorázně nás ty buzeračky štvaly.
Mě osobně se přihodilo to to:jezdil jsem z Topolčiánek přez celou republiku do Mostu.Bylo to 600km a tudíž dva dny na cestu-strávil jsem běžně 16hodin ve vlaku než jsem se dokodrcal domů.Druhým rokem když už i s velitelem útvaru se dalo normálně lidsky mluvit,jsme se většinou domluvili,že na dovolenku začínající půlnocí nás pouštěl v 18:00,aby jsme se vůbec dostali do civilizace.Topolčiánky leží 7km od nádraží ve Zlatých Moravcích a většinou zbýval jen zakázaný autostop a nebo zrychlený přesun pěšky.Potom vlakem do Nových Zámků na mezinárodní rychlík směr Blava a přez Brno do Prahy a dál.No a Brno byl největší oříšek!Od té doby ho nesnáším jen slyším zaznít ten název.
Do Brna na nádraží jsme přijeli ve 23:55 a do vlaku napochodovala lítačka pod vedením nějakého majora.Jeli jsme dva já v té době četař a se mnou vojín Hajlek.Chlubící se tím,že má tatínka generála.Vrhli se na nás jak vosy na bonbon.Vojínovi chyběly do odchodu dvě hodiny a mě 5 minut.Major začal vřískat,co jsme si to dovolili svévolně opustit útvar a křičel něco o prokurátorovi:že jsme dezertéři.Prostě kretén první třídy.Vytáhli nás z vlaku a odtáhli někam do zadržovačky.Sklepní místnost s pryčnou na zdi a to bylo všechno.Hajlek mi zmizel z očí a jak mi později zdělil,tak stačil jeden telefonát a byl venku.Mě tam ty chytráci drželi 24hodin než přijela pro vyzvednutí "eskorta" z Topolčiánek.Byl to špagát,čili absolven desátník,který, když mě vyzvedával tak pravil:velitel Ti vzkazuje-jeď domů a přijeď o den později a já jedu na výlet domů a zmizel.Za celou dobu v té kopce jsem nedostal ani napít natož něco k jídlu.Celou noc jsem tam prochodil,protože tam bylo asi pět stupňů celsia a jedna prašivá deka.Tak že jsem armáďácký lítačky opravdu miloval!
Prostě nás vyloženě lovili jako zvěř!Psal se začátek roku 89 a já svoje jízdy napříč Československem omezil na minimum,prostě to bylo šílený jet na opušťák dva dni vlakem!Do dneška mám několik nevybraných!
Zdravím Tom.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Ty jo, Tome, docela dramatický zážitek...

Anonymní řekl(a)...

Jezerákův příběh mi v halvě vybavil Denní rozkaz VR po mém návratu z opušťáku. Poděkoval mi za dva pozdravy, které jsem mu během čtyřiadvaceti hodin poslal- jeden byl od lítačky z Prahy a druhý od lítačky z Brna. Poděkování mělo i dovětek- sbalil jsem si deku a nastoupil trest vězení po službě.
A jíné setkání s lítačkou, tentokrát v Olomouci- v rámci dovolené jsem jel s klukama na vandr, tenkrát bylo "in" mít na sobě bundokošili, pořádkové hlídce se to hrubě nelíbilo... Solitér

Anonymní řekl(a)...

Aká to bola exotika keď lietačka v Liptovskom Mikuláši uvidela modrú uniformu Dunajskej pohraničnej stráže a pre istotu ma ani neskontrolovali. Na posádke kde som hlásil dovolenku bola potom malá módna prehliadka. Ale boli slušný a dali pokoj.

phlanx řekl(a)...

Hradní stráž rok 1998 a VP jsme stále posílali k dáblu. Nesměli na nás.

Karel řekl(a)...

Dobrý den,

S oblibou čtu články na vašem blogu a často vzpomínám na moje zážitky z vojny u PS. S lítačkou mám také moji zkušenost a tak si dovoluji se s ní podělit

Nastoupil jsem k 9 brigádě Domažlice, 4 praporu Poběžovice, 7 PS Pleš. Tady jsem vydržel cca 7-8 měsíců. Poté mne přeložili asi proto, že jsem nebyl moc politicky spolehlivý (můj příbuzný si vzal Italku a do Itálie se s ní odstěhoval). Po různých přesunech jsem skončil na brigádě v Domažlicích. Moc jsem se neprojevoval a říkal si, že alespoň jsem blízko civilu než na Pleši, kde bylo do nejbližšího obydleného českého města 15km.

Jednou po službě si mě zavolal velitel roty a povídal: „Ty Frantíku(každému vojákovi říkal Frantíku). Ty se moc neprojevuješ a už máš něco za sebou. Já bych tě potřeboval na Babylon, abys tam dělal správce. Ale chraň tě ruka páně, jestli něco provedeš. Z basy se nevylížeš.“ A tak jsem skončil jako topič na školicím a rekreačním zařízení Babylon. Jak to tam fungovalo a jaká tam byly lákadla si každý dovede představit. Můj předchůdce totiž chytil kapavku a u kuchaře po mém příjezdu se tato nemoc projevila také. Proto byl dodán kuchař nový a moje číslo. Oba jsme si na vojně už něco odbyli a řekli si, že v tomto „vegetu“ musíme vydržet co nejdéle. Tomuto cíli jsme podřídili skoro vše, ale nebylo to nic těžkého. Pouze stačilo, aby bylo uklizeno, zatopeno a hlavně zásoba piva a ostatního alkoholu.

Jednou měla přijet na poslední chvíli ohlášená služební cesta a já zjistil, že nemáme dost Finské vodky, která se tehdy hodně pila. Zavolal jsem telefonem do Domažlic, že jedu nakupovat (tak to byl stanovený postup, aby o mě věděli moji šéfové), skočil jsem tedy do autobusu a hurá na nákup do Domažlic. Štráduji si to po Domažlickém náměstí s kufrem plným šňapsu (cca 6 flašek), když z nenadání lítačka ČSLA. Pro ně už moje PS čepice na ně působila jako červený hadr na býka. Navíc peesák ráno – kdo to kdy viděl a s nepodepsanou vycházkou ve vojenské knížce? A tak bez velkých průtahů mne sbalili a navíc když jsem musel ukázat obsah kufru, šli do kolen. Marně jsem jim říkal, že jsem z Babylonu a zařizuji nákup pro nějaké pohlaváry z HS PS nebo MV a pokud mne zavřou, že je to může dost mrzet, protože na mojí misi je závislý zdar jejich pobytu v našem kraji. Vše marné. Už se viděli, jak budou pochváleni za takovou kořist. Během několika okamžiků jsem seděl v jejich base a čekal. Dopadlo to přesně tak, jak jsem prorokoval. Za několik hodin mne pustili a já koutkem oka z chodby po které jsem kráčel viděl a slyšel, jaký dostávají pucunk. Na Babylon mne odvezlo ještě jejich auto.