26. srpna 2016

ŽOFÍN VČERA A DNES

Do "redakce" weblogu Pohraničník přišel 20.8.2016 tento e-mail. Cituji: 

Zdravím jak nejlépe dovedu vaši redakci!

Po více než 50 letech (letos již je tomu 55 let) opakovaně jsem navštívil Novohradské hory. Byla to hlavně místa, kde jsem jako voják základní služby přechodně pobýval a sloužil vlasti. Prošel jsem regiony jak bývalé 13. roty Žofín, tak i sousedních rot Pohoří na Šumavě a úsek Šejby. Kromě toho jsem prošel různé obce a osady od Malont, Pohorské Vsi, Benešova nad Černou, Klení, Dobré a Hojné Vody, Černé Údolí... včetně Žofínského pralesa a Pralesa Hojná Voda. Pořídil jsem přitom více než 1.100 snímků.

Se zájmem navštěvuji portál "vojensko.cz", který se mi zamlouvá a pročítám si zde různé příspěvky veteránů 15. bPS Č.B. Je mi trochu líto, že z mého ročníku vaše stránky nenavštěvují také moji vrstevníci a kamarádi, se kterými jsem na loveckém zámečku Žofín v letech 1959 - 1961 sloužil, a se kterými bych se mohl podělit o společné voj.  vzpomínky a prožitky ve službě na státní hranici. Bylo by určitě velmi zajímavé  setkat se např. na srazu v Hotelu u Pralesa, kde se v r. 1974 žofíňáci přestěhovali do nově postaveného objektu.

V příloze zasílám pár řádků pro ilustraci, jak je nyní zde na různých informačních tabulích popisovaná situace za panování šlechty Buquoyů do konce II. sv. války a na druhé straně pozdější pobyt pohraničníků od 50. let.

Dále viz příloha.
Vladimír J. ze Zlína.


V příloze e-mailu byl poměrně obsáhlý text s dvěma obrázky. 
Vladimírovi (jeho plné jméno je v redaci weblogu) chci tímto poděkovat za zaslání zajímavého článku a rozhodl jsem se jej publikovat kompletně celý, bez jakýchkoliv korektur, zkracování či úprav.
Věřím, že článek zaujme nejen pohraničníky "Žofiňáky", ale i další čtenáře blogu Pohraničník.

*  *  *


Takových a podobných turistických poutačů se zvýrazněním „zásluh“ Buquoyů za „rozvoj“ Novohradských hor a vedle toho s hanlivým textem na adresu pohraničníků je možno spatřit v oblasti Žofína a jeho okolí více. Nikde jsem přitom nenarazil na zveřejněné informace, kdy a jakým způsobem Buquoyové takový rozsáhlý majetek v Jižních Čechách nabyli. Všiml jsem si toho již při mé návštěvě v Novohrádkách v roce 2013, pak vloni a také letos v červenci.
Např. už jenom zdůvodnění, že uměle vytvořené vodní nádrže (7 x klauzy) sloužily pro plavení polomového dřeva je zavádějící a absurdní. V té době to byl nejjednodušší způsob, jak dostat vykácené a vytěžené dřevo z lesů (ne jenom polomy) k dalšímu zpracování jak do Černého Údolí, tak i na pilu Gabrielku v Německém Benešově. Z dobových dokumentů vyplývá, že vodní vorařská cesta při obchodování s dřevem z lesů Novohradských hor vedla dále přes Kaplice až do Českých Budějovic. Převoz pokácených dlouhých a zvláště silných kmenů z oblasti Žofína zajišťovali pak místní formani se svým koňským spřežením.
K pobytu pohraničníků na bývalém loveckém zámečku Žofín se vyjadřuji v další části tohoto mého sdělení.




Také jsem zaregistroval v posledních letech množení různých pomníčků jako vzpomínka na mrtvé „kamarády“ sudetských Němců na místech zaniklých obcí, kteří padli v době II. světové války, konkrétně v letech 1939-1945. Instalují je zde různá Sudetoněmecká krajanská sdružení. Přitom není patrné, zda padlí sudeťáci ve II. sv. válce byli příslušníci elitních jednotek SS, nebo zda zemřeli v ozbrojené složce německého wehrmachtu na východní frontě. Nedá se předpokládat, že tito položili životy při osvobozování Československa od Německé okupace. Vždyť již ve 30. letech min. století henleinovci unisono velmi hlasitě provolávali, že chtějí DOMŮ DO ŘÍŠE a je známo, že české obyvatelstvo různým způsobem terorizovali! Kolik že to dostali sudeťáci od Hitlera pamětních medailí za rozbití Československa a jaké procento hlasů získala prohitlerovská henleinova strana ještě před válkou ve volbách v r. 1938? Ne každému turistovi toto vyvstane na mysli. A tak se nenápadně přepisují dějiny.

Tyto provokace SdL v dnešní době jsou doposud z naší strany téměř bez odezvy. Zajímalo by mě zejména, proč mlčí a co nyní proti tomu dělají bývalí vysocí vojenští důstojníci z Hlavní správy PS a OSH se sídlem v hlavním městě, matičce Praze. Anebo jakým způsobem protestují proti aktivitám Sudetoněmeckých krajanských sdružení ostatní bývalí a také současní nejvyšší političtí a vládní činitelé a funkcionáři? Proč asi v médiích a na veřejnosti nevystupují radikálně na obhajobu našich českých zájmů?

V mých silách jednotlivce je pravomocí a možností málo, ale pro své známé a kamarády jsem sepsal alespoň pár řádků, abych částečně poukázal na lži a pomluvy, které jsou proti nám, bývalým příslušníkům PS - nyní veteránům ze Žofína - od sudeťáků a jejich nohsledů s narůstající gradací stále vznášeny.

Ale k věci!
Lovecký zámeček Žofín panské šlechty Buquoyů, který jsem na počátku přelomu poloviny 20. století důvěrněji poznal, stál v té době již více než 100 let. A bylo na něm to stáří také znát. Dovoluji si vyslovit osobní názor, že to byla již stará ruina! A co z dostupných dokumentů sepsaných pamětníky dále dodat o zámečku Žofín více? Dnem 06. 10. 1945 je buquoyský majetek konfiskován a propadá státu. Buquoyové jsou odsunuti a přímý potomek Karel Jiří postaven před soud jako aktivní německý kolaborant. Posléze je odsouzen a 17. května 1952 umírá ve vězení.
Dále. Na přelomu 50. a 60. let zdobila příjezdovou cestu od Černého Údolí alej vzrostlých stromů, v sousedství zámečku byly zachovány hájenka, stodola a kůlna pro uložení steliva a sena pro ustájenou jednu páru koní. Jmenovali se Drak a Dech, jimi jsme na rotu PS pravidelně vozili proviant v lehkém „platoňáku“. (Jména koňského páru se dostala i na naše mazácké album.) Ve staré kůlně byl umístěn také námi udržovaný panský černý kočár s textilním tapecírováním. Hospodářská stavení a vše kolem bylo původní, zastaralé a značně nahlodané zubem času. Pouze šindelová střecha zámečku byla nahrazena novou krytinou. Na sloupech hlavní příjezdové bráně již nebyli žádní bíle natření jeleni, jak je patrné ze starších historických snímků.

Pokud se týká vnitřního vybavení, byla zde kolem prostorného hlavního dřevěného schodiště vedoucího do vyššího patra objektu umístěna více než desítka jeleních trofejí. Jiné původní vnitřní vybavení nábytkem, tapetami nebo obrazy zde již nebylo. Pouze v I. patře zámečku, v největší (společenské) místnosti, byly na stropě rodinné erby šlechticů z rodu Buquoyů. Rodokmen Buquyoů a jelení trofeje bylo snad jediné, co zde z původní výzdoby na zámečku zůstalo.

Nejblíže pravdě budou dostupné informace, že veškeré hodnotnější vybavení zámečku bylo po 2. světové válce přemístěno do depozitáře v Českých Budějovicích nebo na historický hrad v nedalekém městě Nové Hrady.
V přízemí zkonfiskovaného zámečku podle Benešových dekretů se nacházelo zastaralé, spíše archaické sociální zařízení. Teplá voda tekla v jedné přízemní místnosti, pokud se zatopilo pod kotlem neurčitého stáří, některé sprchové růžice zde scházely a voda se musela nechat určitou dobu odtéct, protože zpočátku tekla silně zbarvená rzí. Umyvadla zde nebyla, používali jsme při běžném mytí smaltovaná kovová koryta. Na WC v přízemí byly zřízeny tzv. „turecké mísy“ a osobní potřeba se vykonávala v podřepu na nášlapných výstupcích. Proto jsme my, vojáci, více využívali venkovní dřevěné latríny, primitivně zbudované nad zámečkem (tenkrát již rotou PS) vedle psovodských kotců.

Rozdílné klima mezi přízemím a vyvýšeným patrem bylo při vstupu do prostor zámečku citelně znát.
Masivní kamenná podezdívka s mnoha místnostmi v přízemí nešla pořádně vyvětrat, vzduch zde byl těžký, s vyšším obsahem relativní vlhkosti. Ubytování nás vojáků bylo v dřevěné nadstavbě I. poschodí. Jednotlivé pokoje byly skromně vybaveny vojenskými kovovými postelemi, vedle postele měl každý svůj stolek pro uložení osobních věcí. V teplých letních dnech bylo na cimrách horko, okna jsme měli pootvírána do průvanu a stále se větralo. Museli jsme dávat dobrý pozor, aby dřevěné rámy oken při manipulaci vydržely a nepraskly. Dřevo bylo již zchátralé, resp. více méně zpráchnivělé, na pokraji rozpadu.

V chladném období se topilo v kovových kamnech, udržování ohně v noci měl na starosti zpravidla pomocník dozorčího roty, anebo do ohně přikládali sami vojáci při návratu z noční služby. V prostorách zámečku jsme se pohybovali v lehké obuvi, „půllitry“, včetně stanových dílců a dlouhé nepromokavé vojenské perelíny jsme odkládali dole v sušárně, kde každý měl svoji provzdušněnou skříňku. Podle potřeby se prostor sušárny vytápěl. Podlahy v I. poschodí byly opatřeny jednak parketami a na chodbách pak opracovanými dřevěnými fošnami. Parkety jsme pravidelně pastovali a leštili. Okolí zámečku jsme udržovali, trávu kosili a obvodové chodníky byly čas od času vysypávány pískem.

Na rozdíl od názorů lidí neznalých poměrů a bezduchých kritiků na adresu pohraničníků dovoluji si vyslovit tyto dvě otázky: - Jak by asi na počátku 60. let minulého století vypadal přestárlý lovecký zámeček šlechty Buquoyů bez běžné údržby, anebo pokud by byl bez naší přítomnosti prázdný či úplně opuštěn? - Co bylo příčinou toho, že ve druhé polovině 70. let, již v opuštěném a prázdném zámečku se nejprve krovy a střešní trámy propadly a následně celá střecha zámečku se zbortila? Tato skutečnost lze opět doložit pořízenými dobovými fotografiemi. Kdo tedy prázdný zámeček tak dokonale poničil? Na to by nejlépe odpověděl každý průměrný stavař či stavební statik. Je i pro laika evidentní, že dřevomorka a červotoči zde odvedli svoji práci.



Na západní straně pod zámečkem byla umístěna ubytovna a jídelna pro lesní dělníky, její základy pod příjezdovou cestou k Penzionu Lesovna jsou dodnes patrny. Další využívaná budova nedaleko zámečku byla „Šmoncárna“. Zde na samotě byly ubytovány mladé brigádnice z různých míst ČSR, které měly za úkol vysazovat mladé stromky na místě vykáceného lesa a to na mnoha místech ještě z doby minulé. Místo ubytování brigádnic (některé v r. 1960 pocházely ze Slovenska z obce nazývané Hačava), bylo permanentně předmětem sledování furťáků 13. rPS Žofín, kdykoli šli v nočních hodinách kolem do terénu na prověrku výkonu naší služby. Snad nejvíce je zajímalo, jestli u některé postele ubytovaných brigádnic nejsou odloženy černé vojenské „půllitry“.
Na vycházku, anebo v době hraničního volna jsme vyráželi ojediněle, zpravidla pěšky, do málo osídleného Černého Údolí. Zde byl v časově omezeném provozu hostinec, jehož historie sahala mnoho let zpět (viz dobové fotografie). Nad touto hospůdkou, na křižovatce cest, byla zastávka ČSAD. Odsud se dalo dostat autobusem do vzdálenějšího městečka Benešova nad Černou. Dnes je bývalá hospůdka opravena a přebudována na civilní bydlení.
S lítostí a odstupem času několika desetiletí si dovoluji doplnit, že jsme mnozí v této době nepoznali další okolní blízké osady a obce vzdálené vice než 5 – 7 km od Žofína. Bylo tomu asi proto, že na vycházky jsme se dostali velmi zřídka. Fungovala zde evidentní snaha velitelství roty a praporu PS držet nás vojáky na jednotce, raději dál od běžného civilizovaného světa.  

Důsledky se projevily časem, kdy některé silnější povahy mazáků pak mírně „zvlčily“ a život na rotě probíhal podle námi nepsaných pravidel. Dále nekonkretizuji, aby to někdo nezveličil a nezneužil v rámci probíhající protipohraniční propagandy (např. dnes, kdy je mistrem pravicového pera, zavilý antikomunista Navara a další jeho souputníci). To, co jsem naznačil, však nemělo vliv na výkon naší služby. Tak, jak obvykle říkal člen ve funkci staršího hlídky PS po návratu na rotu: „Po dobu naší služby na státní hranici se nic zvláštního nestalo“.

Těmito osobními vzpomínkami přispívám svojí „troškou do mlýna“. Mohlo by se o tom napsat daleko víc. Pobyt na zámečku Žofín nebyl pro nás vojáky základní služby až tak idylický, jak by se někomu mohlo zdát. Navíc pro laiky a neznalé! Nebylo každý den v Novohradských horách jasno a slunečno. Mnohdy pršelo a také v zimě mrzlo a vydatně sněžilo. A my do služby na státní hranici chodit museli.

Přesto všechno nutno objektivně přiznat, že mezi námi vojáky zde vznikly pěkné kamarádské vztahy a vzpomínky na vojenskou službu v tomto krásném přírodním prostředí Novohradských hor plné spárkaté zvěře, stále u nás přetrvávají. Stopy podzimního tzv. jeleního říjiště, rozryté země parohy, byly patrné zejména v oblasti Jeleňáku nebo na Jitronické louce, nedaleko od Huťského rybníka. Absolvovat večerní, a při jasné obloze i noční hlídku v tomto prostoru, to býval pro nás docela silný zážitek, který nesmazatelně trvá do dnešních dnů.



Také něco málo z mých vzpomínek pro pseudohistoriky.

Po zimním období r. 1961 byla při jarním tání sněhu přeplněna hladina Huťského rybníku a hráz rybníku byla v místě výpustě poškozena. Rybník byl proto zcela prázdný. Když jsme ve službě těmito místy procházeli dál do prostoru Sklené a Stříbrné Hutě, viděli jsme, jak z rozbahněného dna čouhala různá, již nepoužitelná německá výzbroj jako např. ruční granáty, pušky, pistole, pancéřové pěsti, strojní pušky, pouzdra od plynových masek…

Bylo tam toho hafl. Tak se potvrzovalo, že zde byla jedna z únikových cest německého wehrmachtu do amerického zajetí v Rakousku na konci II. sv. války. Zde, narychlo ustupující německé vojsko před Rudou armádou na poslední chvíli odhazovalo vše, co již bylo pro ně nepoužitelné, kompromitující a na obtíž. Osobně sám, a se mnou i jiní vojáci z 13. rPS Žofín, jsme si prohlíželi a drželi v rukou některé bahnem obalené a již silně zrezivělé německé zbraně, anebo obsah schránek od plynových masek mnohdy naplněné různými vojenskými mapami a dokumenty.      

  

  (C) AUTOR ČLÁNKU:  Vladimír J. (Zlín).
  (C) FOTOGRAFIE:  archiv autora a web Vojensko.cz


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz:

Žofín - zaniklá rota PS 15.bPS



AKTUALIZOVÁNO 19.8.2016 - příspěvek autora článku. 


Uplynul měsíc od podání mého příspěvku ze dne 20. srpna t. r. a zde je moje odpověď pro všechny současné a případně další anonymní příspěvky, které byly, nebo ještě budou na těchto webových stránkách zveřejněny:

a)     zkrácená verze

…   „Ale co sleduje anonym? Především nevyjadřuje žádný názor. Jde do debaty s úmyslem napadat, urážet a škodit. Kdyby se podepsal pravým jménem, neměl by odvahu chovat se jako prase. A co kdyby se jeho jméno dočetl někdo z lidí, kteří jej osobně znají? Ta ostuda. A proto se anonym nepodepisuje, anebo používá jméno smyšlené. Na těchto stránkách jsou debaty pro neregistrované. Je to věc každého, jestli se podepíše. Nikdo ani nemá snahu pátrat po skutečné identitě pisatele (JaV: a ani se tomu sám vůbec nedivím). Ale už podle stylu příspěvku je poznat, kdo píše pod pravým jménem a kdo jen zákeřně štěká. Anonym sem vstupuje s nadávkou. Nedivte se, že takové příspěvky mažu“.     R.Sedláček

      b) standardní verze

…  „Existuje jeden druh podání, který se píše pořád. Někdy dokonce častěji než je vhodné. Písemná podání, o kterých je nyní řeč, by vlastně neměly být psány vůbec. Nikomu neudělají radost, zato téměř každého znepokojí, anebo minimálně nasadí brouka do hlavy. Jejich pisatelům jde v podstatě vždycky o to poškodit buď samotného adresáta, nebo někoho, či něco jiného.
Jedná se o tak zvané anonymy.

Odpověď na otázku, proč vlastně lidé píší anonymy, je velmi jednoduchá. Pisatel se zkrátka nechce prozradit. Naopak chce dosáhnout toho, aby se nikdo nedozvěděl, že právě on je autorem.  Anonymní sdělení by vůbec nemusely existovat, kdyby všichni lidé dokázali nebo byli ochotní řešit problémy a další záležitosti nějakým jiným, vhodnějším, lidským způsobem. Takových způsobů by se jistě našla celá řada, jenže bohužel pořád se ještě najdou takoví lidé, kterým anonymy prostě vyhovují. V mnoha případech anonymy slouží k vyřizování účtů. Pak pisatele k psaní takových dopisů vede jeho povaha deprivanta, t.j. například závist, pocit ublíženosti, vztek, či vrozená zlost. Člověk se chce tímto způsobem někomu pomstít, zastrašit nebo vyhrožovat. Stává se, že takový člověk nejdřív napíše anonym, a potom klidně pomluví, či dokonce udají sami sebe. Tohle chování má prostý důvod. Má odvrátit pozornost od skutečného pisatele. Psaní anonymních dopisů je bezesporu hrozná věc, která někdy dokáže záměrně zkomplikovat život. Přesto bychom neměli soudit jejich autory příliš přísně.
Psychika těchto lidí většinou totiž vůbec není v pořádku. Nezřídka je trápí hysterie, absence empatie, či dokonce nějaká jiná závažnější duševní nemoc. Anonymní podání považují někdy jeho pisatelé za příležitost, jak upozornit na sebe samého nebo vyděsit lidi kolem sebe a následně je pomocí anonymů ovládat.

Stejně jako například úřední dopisy a písemnosti mají svoji určenou formu a styl, tak i anonymní dopisy mají své společné charakteristické rysy. Autorovi anonymu jde v první řadě o to, aby nikdo neodhalil jeho totožnost. Anonym, který podání píše, snaží se, aby ten, kdo by snad začal zkoumat např. rukopis, nabyl dojmu, že dopis napsal nějaký nevzdělanec. Neprávem se totiž předpokládá, že schopnost k psaní anonymních dopisů mívají právě lidé buď zcela nevzdělaní, nebo málo vzdělaní. Opak bývá však v tomto případě pravdou. To znamená, že obvykle zmíněné dopisy píší lidé, kterým vzdělání nechybí. To ale neznamená, že by ve zmíněných písemnostech nebývaly gramatické chyby, nesprávné výrazy, obraty, strohá sdělení, zkomolená nebo cizojazyčná slova. Uvedené „chyby“ se naopak v anonymech vyskytují často. Pokud by se vám někdy dostal do rukou anonymní dopis, ve kterém by se pisatel vyjadřoval hrubě, oplzle, či vulgárně, nedivte se tomu. I to se stává. Běžně přitom autor takových výrazů nemusí vůbec používat.
Autor se také někdy může snažit vytvořit dojem, že je cizinec. Spoléhá pak na to, že člověk, případně lidé, kteří si dopis přečtou, si budou myslet, že cizinci mají větší sklony k psaní anonymů. V anonymním dopise lze najít i celou řadu přídavků, kudrlinek, ozdob. Sdělení, kterým je dopis napsaný, může být neobratné a křečovité. Ba co víc, často se stává, že anonym se vyjadřuje stroze, jednou nebo dvěma větami. Tím vším sleduje pisatel jediný cíl, aby všechny spletl a bylo co nejsložitější ho identifikovat.

Nechme už formu formou a písmo písmem. Zaměřme se raději na obsah anonymů, protože i ten bývá podobný. Tak tedy, při čtení takového dopisu adresát nabývá podezření, nebo dokonce přesvědčení, že pisatel v dopise napsal mnohem méně, než ve skutečnosti ví. Jedním z účelů anonymů je, aby se adresát začal zajímat o problém, kterého se jeho sdělení týká. Pisateli však zdaleka nestačí, když je zájem daného člověka, řekněme, okrajový. Chce, aby se tento problém stal jedním z jeho hlavních starostí. Aby začal pátrat po podrobnostech a po dalších informacích. Nezřídka se stává, že po odeslání anonymu jeho autor čeká, jak adresát zareaguje. V případě, že reakce je taková, jakou si přál, klidně odešle ještě jeden nebo i více takových dopisů. Myslím, že nejhorší je, když někteří lidé bohužel dokonce začnou brát psaní anonymů jako jakýsi sport, chcete-li zálibu a dělají to každý den.

Anonymní dopisy většinou neobsahují podpis. Avšak v některých anonymech, a stává se to poměrně často, že v nich podpis najdete! V tom případě se ale samozřejmě nejedná o skutečný podpis pisatele. To je logické, protože autor anonymu se celou dobu snaží o to, aby nikdo nepřišel na to, že to byl právě on, kdo dopis napsal, a kdyby se na konec podepsal svým pravým jménem, byl by sám proti sobě. Všechny jeho snahy by byly úplně zbytečné. „Slušný člověk, ten, kdo to s vámi myslí dobře“, „váš věrný zaměstnanec“ nebo třeba populární „dobrý přítel“, všechny tyto fráze, stejně jako mnoho dalších se stávají vhodným podpisem anonymního dopisu.
Může dojít ale i k tomu, že pisatel se v anonymu podepíše jménem člověk, které adresát skutečně zná nebo se s ním dokonce přátelí. I v tomto případě autorovi dopisu nezáleží na ničem jiném než na tom, aby zmíněného člověka poškodil, nebo aby v důsledku toho vznikl mezi danou osobou a adresátem konflikt, chcete-li spor. Autoři anonymů se ale také často podepisují prostřednictvím různých symbolů. Pochopitelně se nejedná o žádné symboly, na které by se člověk rád díval a které by v něm vzbuzovaly příjemné pocity. Nepočítejte tedy s tím, že na konci anonymu uvidíte třeba kytičku nebo motýlka. Takový „podpis“, vlastně symbol, má naopak adresáta vyděsit. A tak bývá na konci anonymů například dýka, lebka, pěst, černá ruka, ale také třeba hákový kříž. V tomto případě zkrátka představivost pisatele nezná mezí. Symboly jsou obvykle součástí těch anonymů, které mají sloužit k vyhrožování nebo vydírání.

Někteří to dělají tak, že když dostanou anonym, tak jej ihned po přečtení nebo po zjištění, že jde o anonym, hodí do koše a celou věc pustí z hlavy. To se mi však nezdá jako nejlepší nápad. Samozřejmě je jenom dobře, když si někdo nedělá z těchto dopisů těžkou hlavu. Na druhé straně je ale třeba pamatovat na to, že někteří lidé jsou bohužel schopní opravdu hodně ublížit a znepříjemnit život. Takové osoby v jejich touze a snaze někoho poškodit nebo zničit hned tak něco nezastaví a anonymy mohou být jen první částí jejich plánu. Někdy je tedy lepší si anonym nechat, aby mohl posloužit jako důkaz v případě, že by toho bylo zapotřebí.

Já bych vám setkání s takovými lidmi, kteří by vám chtěli ubližovat nepřeji. Pevně věřím, že ve své poštovní schránce  nikdy žádný anonym nenajdete, a že různá sdělení, dopisy a pohlednice, které budete dostávat, vám budou vždycky dělat jenom radost. Tak, jak by to mělo být“.   Krystyna Kędziorová  

c) exkluzivní verze

Tato je moje, osobní, konečná verze.
Potkat takového amorálního, zpravidla zakomplexovaného mamánka, tak mu alespoň jednu vrazit otevřenou dlaní, všemi nataženými prsty, po jeho hloupé palici, aby otisk ruky byl na jeho obličeji dlouho viditelný.  Mělo by to být varování pro ostatní v jeho okolí, že se jedná o záludného psychopata.
A to jsem prosím jinak mírumilovný člověk a milovník přírody.


JaV – veterán Pohraniční stráže, který sloužil na 13. rPS, Žofín v letech 1959 - 1961

14 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

A zasa tu máme ukrivdené komentáre starého PSáka. Strážcovia koncentráku fňukajú, keď im niekto pripomenie pravdu. Buquoy zámoček určite ukradol a statoční PSáci mu ho vlastne zachraňovali, lebo inak by ho určite Buquoyů nechal schátrať. Zvláštna bolševická logika.

Nemohol autor radšej nepísať nepolitické príbehy bez fňukania?

Anonymní řekl(a)...

Nemohu se zbavit dojmu, ze zde pisisi byvali pohranicnici ( kolik z nich je zakladaku, a kolik vojaku z povolani?) ziji v jakemsi vlastnim imaginarnim svete.
Chapu kamaradske vztahy mezi zakladaky, ty baly u vsech utvaru. Ale vyrazy jako narusitel mi samozrejme pripominaji strelbu na chudaky, co chteli za kazdou cenu z komunistickeho raje pryc.

Anonymní řekl(a)...


Dekuji blogu Pohranicnik za namet na vylet do nedherne zrekunstrovaneho zameckuZofin:

http://www.lesovnazofin.cz

a podrobny popis udalosti, ktere vedly k totalni destrukci puvodni budovy zamecku Zofin minulym komunistickym rezimem za bezprostredni ucasti a prispeni jednotek Pohranicni Straze

Anonymní řekl(a)...

Namiesto insitného politizovania by ste sa mohli zmôcť na niečo takéto: http://www.csla.cz/vojenskasluzba/cojsmeprozili/cojsmeprozili75.htm

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: Anonymní 28. srpna 2016 20:14
Rádo se stalo. Je mě potěšením,že weblog POHRANIČNÍK je vám inspirací k výletům po zajímavých místech naší země :-)

SHX153 řekl(a)...

A co bylo v těch dokumentech?

Anonymní řekl(a)...

Vážený Vladimíre, díky za pěknou vzpomínku na 60. léta na hranicích. My to o 20-25 let měli již vše lehčí, i když, pravda, i tehdy některé PS roty byly podobné těm, kterou popisujete. A s těmi přiblblými komentáři kritiků naší služby si vůbec, ale vůbec nelámejte hlavu. S přáním pohodových dní Zdeněk N.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: Z.N. 31. srpna 2016 17:12
Děkuji za tvůj komentář, Zdenále.
Mě osobně se Vladimírova vzpomínka na službu u PS roty Žofín také líbí,byť jsem, podobně jako ty,až z generace pohraničníků 80-tých let.

A co se některých komentářů týká, platí ono otřepané: "Šakalové vyjí. ale karavana jde dál".

JaV - veterán Pohraniční stráže řekl(a)...

Uplynulo několik dnů od příspěvků, které vznesli 4 anonymní podatelé na moje vzpomínky z doby, které jsem získal jako voják základní služby ve věku dvaceti let u 13. rPS Žofín. Další anonymní příspěvky se pod mými vzpomínkami již neobjevují. Nejprve jsem si říkal, že na anonymní invektivy „ad personam“ nebudu reagovat, protože se netýkají toho, o čem jsem psal a co jsem konkrétně měl na mysli.

Považuji však za potřebné zopakovat co jsem již uvedl. Jsou to v současné době zavádějící a lživé texty na informačních tabulích pro turisty a návštěvníky, instalovaných v prostorách bývalého loveckého zámečku, postaveného podle přání šlechty Buquoyů, před více než 160 lety v Novohradských horách. Vedle toho pak je zde absence informací o faktech a skutečnostech Novohradska, jak z doby minulé, tak i současné. Chtělo by to však od anonymů méně nálepkování a chymér. Snad tomu přispějí další věcné příspěvky bez odvádění debaty od tématu.

Podle mého názoru invektivy a urážky, zpravidla anonymů, nevrhají špatné světlo pouze na osobu adresáta, ale činí pak hnojem celkovou diskuzi. Snad by za dané situace prospělo, aby každý anonym si vyhledal a předem přečetl něco o Novohradsku. Neměl by při skládání mozaiky k vytvoření celého obrazu chybět např. i článek publikovaný v Českých národních listech pod názvem „Češi se musí postavit kolektivně sudetské lži“.

JaV - Veterán pohraniční stráže.

Anonymní řekl(a)...

A čo tak článok "Češi se musí postaviť PSácke lži". PSák samozrejme zcenzuruje.

Anonymní řekl(a)...

Tak toto nemohl napsat zadny Vladimir ze Zlina, ale Vladimir z Gottwaldova.

Anonymní řekl(a)...

dobry den, od roku 1948 do 1989 bylo zabito pres 600 pohranicniku z toho více jak tretina spachala sebevrazdu. zajimalo by me, proc jste tak take neucinil. cesky internet mohl byt usetren od tehle bolsevicke agitky. predem dekuji za odpoved. Jan Stihomam.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: Jan Stihomam 12. října 2016 14:16

Jene Stihomame,
z lásky k bližnímu ti něco poradím: smrkni si někdy po ránu lajničku koksu.
To ti rozjasní den a příjdeš na jiné myšlenky.

Nebo si večer zamasturbuj a volej u toho mocným hlasem: "Jsem antikomunista bez bázně a hany, v boji proti bolševickým agitkám půjdu před řadama. Halelůja!". To ti uvolní od přetlaku ve slabinách a opět příjdeš na jiné myšlenky.

Též se doporučují studené sedací koupele a pravidelné pití Mattoniho kysibelky.

Vladimír řekl(a)...

Moje odpověď na písemné podání anonyma ze dne 12. 10., v čase 14:16 hod.

Pro rozšíření osobních obzorů na adresu autora sděluji, že termín stihomam je překonaný, resp. zastaralý. Jak lze vyrozumět z lékařské terminologie (viz internet), paranoidní stavy jako např. bludy, vztahovačnost, podezíravost a podobné tendence vytváří postupně velmi závažné duševní onemocnění.

Takový člověk trpící paranoidní schizofrenií (dříve stihomamem), pak musí být pod stálým lékařským dohledem. Často se také u postiženého jedince projevují různé, velmi negativními aspekty. Je to například agresivita proti domnělým nepřátelům, kteří ani neexistují, anebo jsou ochuzeni o sex, nejsou „nadržení“, mají sníženou sexuální touhu se milovat ze strachu, že se jim penis nepostaví, berou léky na samo od sebe vyvolané náboženské halucinace apod.
Říkají o sobě, že kdo se nesmažil pár let na perníku, neví nic o tom co to je paranoidní schizofrenie a normální člověk je údajně nedokáže vůbec pochopit. Takže pozor na to i ostatní výše přispívající anonymové.

Vladimír ze Zlína - veterán Pohraniční stráže ze 13. rPS, Žofín