28. prosince 2015

EVROPSKÁ UNIE ZAVÁDÍ POHRANIČNÍ STRÁŽ


Evropská komise navrhuje vznik společné pohraniční stráže.

Ochranu vnější hranice schengenského prostoru by měla posílit nová evropská pohraniční a pobřežní stráž. Návrh představili členové Evropské komise Frans Timmermans a Dimitris Avramopoulos. Evropská média návrh popisují jako největší možný přesun suverenity jednotlivých členských zemí směrem k Evropské unii od vzniku společné evropské měny.Více na: http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/evropska-komise-navrhuje-vznik-spolecne-pohranicni-straze-1255513#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink
Podle návrhu komise by členské státy měly dát agentuře na ochranu vnějších hranic Frontex k dispozici 1500 pohraničníků, které by bylo možné nasadit na ochranu schengenské hranice během několika dní. Evropské země by přitom v případě nutnosti musely přijmout nasazení evropských pohraničníků i proti své vůli. Doposud bylo možné vyslat příslušníky pohraniční služby Frontex na hranici jen na požádaní dotčené země.





Co si o téhle záležitosti myslím já? 
Vůbec, ale vůbec bych se netěšil z toho, že moloch zvaný EU zavádí  "Euro Pohraniční stráž".   Tahle "Euro PS" tady nebude na ochranu hranic Schengenu - protože od toho už tady dlouho existuje tzv. FRONTEX, který například hranici Slovensko - Ukrajina hlídá velmi dobře, zatímco hranice Řecko-Turecko, či námořní hranici Itálie a Řecka, odkud se valí davy nelegálních islamistických imigrantů, v podstatě vůbec (vyložená rezignace). 


Jedná se tedy,podle mého názoru, pouze o krytí, Euro PS tady bude plnit úkoly jakýchsi invazních jednotek, neboť, jak bylo presentováno v masmédiích, její jednotky mohou napochodovat do jakékoliv členské země EU i bez souhlasu této země, ať už pod záminkou "ušlechtilé" ochrany státních hranic (povídali,že mu hráli), nebo pod záminkou jinou.



Co vám to připomíná, už chápete?  

Protože EU nebyla zatím schopna realizovat projekt Evropské armády, je Euro Pohraniční stráž (dočasnou) náhradou za Euro armádu a bezpochyby se tyto jednotky mohou podílet i na, řekněme, okupaci "neposlušných" zemí, které se staví na zadní, proti sebevražedné politice Bruselu a ve kterých se nepodařilo (za pomoci US.ambasád, jak jinak) provést "oranžovou revoluci" (euro Majdan), která by svrhla sice legálně zvolenou vládu, ale neposlušnou. 

Jak se říká: cesta do Pekla je dlážděna dobrými úmysly. Neboť bude EU presentovat Pohraniční stráž jako útvar pro bohulibé účely, jenž má chránit hranice a občany zemí EU před veškerým zlem vnějšího světa, budou téhle iniciativě ovčané ještě tleskat a radostně ji přivítají. Koho by zajímali takové detaily, že jednotky Euro PS budou moci napochodovat kamkoliv a kdykoliv, podobně jako německý Wehrmacht do Polska v roce 1939, nebo Sovětská armáda do Maďarska v roce 1956


Tak, tak, EU si rozvracet nedáme, Ordung muss sein. "Maul halten und weiter dienen". V tom má Brusel, Berlín (a nepochybně i Washington) jasno. 

Bude se historie opakovat..?

A první oběti plánované agrese? Zde názorně vidíme,jak se historie může opakovat.
Patrně POLSKO - neboť Poláci mají všech deset pohromadě a zvolili si nyní do parlamentu a vlády politiky pro-polské a proti-bruselské a nevyšel zde naplánovaný převrat (včetně červených karet, které tak dobře známe z nevydařeného puče v ČR, jehož cílem bylo svrhnout prezidenta Miloše Zemana). 

Pak samozřejmě MAĎARSKO, kde vláda vzpurného premiéra Viktora Orbána pije krev evropským neomarxistům, bývalým maoistům a současným fašistům, už pěkně dlouho.  

Takže,sečteno a podtrženo vážení čtenáři, vznik Euro Pohraniční stráže NENÍ DOBRÁ  ZPRÁVA. Bohužel.


Text kolující po FB Groups s tématikou Pohraniční stráž.
Článek,který jsem zde publikoval je reakcí i na něj. Domnívám se,že autor textu vůbec nepochopil,která bije a co ve skutečnosti jde.
Pohraničníci EU rozhodnuto - opět pozdě
Jinými slovy řečeno Pohraniční stráž znovu na scéně. Pro mnoho bývalých strážců hranic, kteří plnili slova vojenské přísahy a střežili hranice v každé a to je nutné připomenout i velice složité situaci musí toto být zadostiučiněním. Je až trestuhodné, že tito strážci hranic byli doslova, promiňte mi ten výraz sprostě a zcela účelově nejen nazýváni zločinci, ale dokonce na ně byly organizovány politické štvanice za vydatné podpory zaprodaných médií. Tyto ve své zběsilosti vyvrcholily vážně míněnou snahou některých pravicových politiků obvinit pohraničníky ze zločinů proti lidskosti. Ono politické běsnění potvrzuje jen jedno. Totiž ti, kteří nemají na to realizovat volební sliby dobře věděli, že pohraničníci jsou už jedinou kartou, která měla odvést pozornost od jejich neschopnosti. Na tomto místě je nutno připomenout, že úkoly tehdejší pohraniční stráže byly v podstatě totožné s úkoly pohraniční stráže, která nově vznikne na ochranu hranic EU. Ano střežit a bránit hranice, dříve Československé republiky a nyní EU pokud nenastane situace, kdy každý stát si bude muset chránit své hranice. 

Jak bylo již zmíněno do politických nechutností zejména pravicových politiků, byla zcela účelově zapojena i masmédia, včetně veřejnoprávní televize věrným to sluhou svých chlebodárců. Pravda je, že tato masmédia v mnoha případech velmi ochotně a usilovně házela morální bahno na pohraničníky. Tato masmédia jsou neobjektivní a mnoho lidí jim nevěří ČT 1 předně. Internet a zprávy šířené po něm se stávají zdrojem informací, které tyto sdělovací prostředky nepřináší. Nebo snad nesmí? Zní to podivně, ale internet zatím dává prostor nové formě samizdatu polistopadového období. Samizdat je způsob, jakým občané obcházejí cenzuru. Připomeňme jeden pořad poplatný oné nedávné době Máte slovo /ČT 1/ až téměř hystericky a zaujatě vedený paní Jílkovou ve kterém šlo o jediné, veřejně označit pohraničníky v roli zločinců a jako důkaz předvést národu oběť krvežíznivých pohraničníků pana Kubečka, který svoji roli totálně zpackal a více o něm nikdo neslyšel. Rovněž další programy ČT 1 ve nichž za vraždy pravomocně odsouzení zločinci Mašínové žijící z tohoto důvodu v USA byly národu vnucováni jako hrdinové. Dokonce tito po právu odsouzení zločinci byli tehdejší vládou vyznamenáni, ale u občanů zůstali i nadále neakceptovatelnými zločinci. Nutno poznamenat, že vláda, která z vrahů chtěla stvořit hrdiny záhy padla. I další pokus vytvořit hrdinu za každou cenu nedopadl dobře. Z pohledu dnešní doby by se dalo říci spíše katastrofálně. Tento v uvozovkách hrdina Josef Hasil alias údajný král Šumavy není nikdo jiný než pašerák lidí přes hranice za peníze. Kupodivu rovněž žijící v USA. Dnes v podstatě stejní převaděči emigrantů jsou trestně stíháni a odsuzováni k mnoholetým trestům. Pro bezpečnostní složky v celé EU, ale i jinde ve světě jsou jakousi „ lovnou zvěří“. Neměli by se politici tohoto druhu a jejich poskokové prosazující takovéto hrdiny nad sebou zamyslet a odejít z politiky? Jistější by bylo, kdyby jim v tomto rozhodování pomohli voliči v příštích volbách. To nejsou politici ale bezohlední kariéristé provádějící pouze politikaření. Na to, aby dělali poctivou politiku prostě nemají .V této souvislosti je potřeba zmínit i velkou iniciativu rádoby politika D. Hermana, který přišel o výnosné koryto v Ústavu pro studium totalitních režimů a velice špatně, až pro daný ústav nebezpečně to nesl. Ten také se vrhnul na kariérní psaní ód na J. Hasila a očerňování pohraničníků. Nu a vyplatilo se mu to obdržel takzvaně trafiku v podobě ministerského křesla. Nyní je již v tomto směru hezky potichu a přestal být také noční můrou ústavu jako instituci. V současné době je zcela patrno, že šlo ve štvanici na pohraničníky především o nechutnou politickou záležitost, jejímž pravým úkolem bylo zakrýt obrovské rozkrádání státu, korupci a politické neúspěchy polistopadového vývoje. Velice obtížně se hledala politická oběť, která měla odvést pozornost od zjevných neúspěchů. Nevyšlo to s STB ani nemohlo. Je obecně známo proč. Nevyšlo to ani s bývalou VB nu a s armádou se to nedalo ani zkusit. Kdo by si zařízl zlatou slepici, která možná i dosud snáší zlatá vejce, jak dokazují kauzy a to ty již otevřené, tak i ty z kategorie Pandořiny skřínky zejména pravicových politiků. Proto jejich poslední záchranou se stala pohraniční stráž. V té době svoboda cestování byla jediným trumfem pravicových politiků té doby po opadnutí prvotní euforie. 

Nově vzniklá situace, kdy se dalo do pohybu statisíce, možná i miliony uprchlíků, z nichž ti ekonomičtí tvoří drtivou většinu a skrývají se v ní i teroristé, vyděsila nejen Evropu. Tuto nebezpečnou situaci jak je všeobecně tvrzeno zavinili i neschopní politici EU. Pravá podstata je zatím úzkostlivě tajena. Skutečnost, že tak zvaná „blbá nálada“ u nás rychle nabývala na objemu a překročila naše hranice, kde se intenzivně rozšiřuje ve všech zemích EU a nejen tam. Boji o politickou existenci začíná být intenzivní. Také proto naši politici kupodivu velice ochotně souhlasí se vznikem pohraniční stráže EU a jak je vidět vůbec jim již nevadí růst nových, až dosud mediálně propíraných „Železných opon“. V terminologii masmédií označených jako ploty a technické překážky, což jsou vlastně rovněž ploty ze žiletkového drátu. Ostatně vždyť náš polistopadový vzor USA takový plot a ne kdejaký postavila na hranici s Mexikem už v sedmdesátých létech a stále jej prodlužuje a modernizuje. Ano ten vzor, který nás kárá za ne příliš vstřícný postoj k uprchlíkům, tyto nyní sám vyhání. 

Je to velká změna v pohledu na strážce hranic, když ochrana hranice je nyní uznávána za službu vlasti. To je velký průlom a precedens ve vztahu k pohraniční stráži. Vždyť zcela bez pochyb tehdejší Československo bylo rovněž vlastí pro jeho občany a světově uznávané. Že by korouhvička dějin opět se dala pomalu do pohybu? Tak zvaní politici, kteří jste šplhali po zádech pohraničníků ke svým korytům a veřejně tyto pokrývali vrstvou morálního bahna je na čase, aby jste se pohraničníkům také veřejně omluvili. Jinak je tu nebezpečí, že při případné politické změně ohledně EU tito noví strážci hranic budou opět vláčeni bahnem, tak jako tomu bylo v případě pohraničníků střežících hranice tehdejšího Československa. 
Bývalí strážci hranic žádejme hodně nahlas omluvu těch politiků, kteří pohraničníkům tolik a nejen morálně ublížili. Máme na to morální právo.


(c) Admin weblogu Pohraničník

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz.
* Děkuji nechci.
Více na: http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/evropska-komise-navrhuje-vznik-spolecne-pohranicni-straze-1255513#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

21. prosince 2015

VÁNOČNÍ SVÁTKY NA VOJNĚ

Jak si vysloužit opušťák na celé svátky.


Pan Emanuel Střecha z Lázní Bělohrad sloužil jako řidič Hlavní správy Pohraniční stráže. Udělal si však vroubek, když si do kasáren propašoval děvče. A byl převelen. Příště na to však šel jinak.

"Zima 1962 - 63 byla velmi krutá. Panovaly pětadvacetistupňové mrazy. V té hrozné zimě jsem sotva nastartoval auto," vzpomíná čtenář Emanuel. Jaký to rozdíl oproti zimě - nezimě, která u nás panuje dnes, o více jak 50 let později.





Právě kvůli zimě strávili se svou dívkou "rande po restauracích u grogu". "Jelikož jsem měl ale vycházku pouze do půlnoci, nešel jsem dívku vyprovodit domů já, ale šla ona se mnou ke kasárnám. Před kasárnami jsem jí posadil do mého vojenského auta, které jsem nastartoval a pustil topení," popisuje pan Emanuel. 


On sám se vyrazil dozorčímu nahlásit, že je již z vycházky zpět. "Oklikou přes díru v plotě jsem se vrátil do již příjemně vytopeného auta. V autě jsme vydrželi asi dvě až tři hodiny a co jsme tam dělali, snad nemusím popisovat," vzpomíná dodnes na tuhle zimní romanci.

Když se však vrátil do kasáren, usnul, ale za chvíli ho probudil bojový poplach. Řidiči běželi ke svým autům, jenže všichni měli velký problém - nastartovat. Našla se však výjimka. Emanuelův vůz byl přece jen rozehřátý. 


Pomohl proto s roztažením auta i samotnému veliteli brigády. "Nemohl pochopit, jak to že moje naftové auto nastartuji a jeho řidič auto benzínové nenastartoval. Kroutil hlavou, bral mě kolem ramen a začal mi dokonce tykat".

Příběh tím však nekončí. Emanuela vyhlásili za nejlepšího řidiče, dostal pochvalu před nastoupenou jednotkou a získal opušťák nejen na celé Vánoce, ale i Silvestra. 

"Po celý zbytek vojny jsem se tímto nikomu ´nepochlubil´, ale nyní tak činím a omlouvám se tímto svému veliteli, který nemohl pochopit, co s tím autem dělám, že je tak v pořádku a že startuje i v tak velkých mrazech," zakončuje pan Emanuel úsměvnou historku.



ZDROJ: http://www.blesk.cz/


"MALÁ VOJENSKÁ NADÍLKA".

S udělením dovolené během vánočních svátků mohl v Československé lidové armádě, která průběžně udržovala vysoké početní stavy osob přítomných ve vojenských objektech, počítat jen málokterý voják, a proto nezbývalo než se smířit s jejich strávením v kasárnách a ve vojenském kolektivu. 




Alespoň trochu pobavit a rozptýlit vojáky, kteří nemohli prožít Vánoce se svými blízkými, si dalo v roce 1965 za cíl zvláštní vydání Armádního filmového měsíčníku nazvané „Malá vojenská nadílka“. Vydání se skládalo z několika tematicky laděných hraných scének a populárních písniček. 

Hrané části a písničkové klipy byly doplněny reportážními vstupy, v nichž oslovení předávali prostřednictvím kamery armádního filmového studia svá vánoční přání domů a naopak. 

V hraných scénkách vystoupilo několik známých herců. Jiří Lír ztvárnil hajného, jehož nejstarší syn slaví Vánoce na vojně „jako bažant x-té posádky“ a jeho místo doma u slavnostně prostřené štědrovečerní tabule zůstalo prázdné. 




Jan Libíček a Václav Sloup se v groteskně laděné etudě snažili marně jako vojenští kuchaři zabít kapra, přičemž následkem vlastní nešikovnosti sami skončili na ošetřovně. 

Vojáka, který je ve strážní službě na Štědrý den vystřídán starostlivým otcem, sehrál Jiří Menzel. 




„Malá vojenská nadílka“ přinesla vojákům také tři písňové klipy od populárních zpěvaček Evy Pilarové, Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové.


Zdroj: http://www.vhu.cz/exhibit/film-mala-vojenska-nadilka/ 



Vánoce Hraničářů v době První republiky. 



Zajímavý snímek z Vánoc v prvorepublikových kasárnách. 

Skupina vojáků důležitě a sehraně pózuje před stolem s vánočkami. Dle výzdoby s motivem služebního psa jde zřejmě o Hraničáře. 

Zdroj: http://www.retrofotr.cz/ 



Filmový týdeník č.50 z roku 1958 (Video).  


Fejeton Filmového týdeníku na téma "Vánoce na vojně".





Vojenské vánoce ve strážním oddíle ČSLA.

V roce 1955 jsem narukoval na vojnu, na Slovensko, do Nového Mesta nad Váhom a moje Vánoce jsem strávil ve službě - na stráži.

Bylo to přímo na Štědrý den 24. 12. 1955. Vyplašený „bažant" a první stráž vůbec se samopalem a ostrými náboji, být připraven pro boj v případě přepadení západní velmocí, to nebyl žádný špás. Tuto stráž neboli jak se říkalo po vojensky „na stojce" předcházel tvrdý výcvik přijímače a hodně a hodně školení, hlavně politických přednášek, také techniky o zbraních a o kázeňském řádu v případě porušení vojenské přísahy atd.
Služba neboli stráž trvala 24 hodin a sestávala z 8 hodin odpočinku a 8 hodin na stojce venku v mrazu a sněhu šlapat svůj úsek a hlídat neboli sloužit lidu. Tento cyklus se opakoval střídavě co dvě hodiny, vždy až po vystřídání kamarádem, který byl také ve stráži se mnou společně u útvaru strážní roty v Novém Mestě na Slovensku. 

To byly Vánoce smutné a vystrašené, ale příštím rokem to již bylo veselejší. Opět jsem byl mimo domov a to na vojně ve službě, ale už jako „šarže" a dělal jsem na Štědrý den dozorčího roty a to bylo v teple a u stolu s vánoční nadílkou byla spousta kamarádů.

30. listopadu 2015

INTERMEZZO S LÍTAČKOU ČSLA

Po celou dobu služby jsem si u Pohraniční stráže "oblíbil" dvě věci : Dvoudenní polehávání ve cloně bez cigaret a tou druhou byla setkání s armádními Hlídkami pořádku a kázně. Zejména na hlavním nádraží ČSD (tehdy) v Praze. 

Vlak mi pomalu přijížděl do stanice, která tenkrát prodělávala velké stavební úpravy. Už dva kilometry před stanicí jel vlak témež krokem a z okna chodbičky jsem si všiml armádního podplukovníka, který vrávoravě poskakoval po staveništi nádraží. 
Chtěl jsem se tam trochu opláchnout na umývárce a něco pojíst. V hale byly již zdaleka slyšet pověstné okované kanady s koženými podrážkami. Ty zdůrazňovaly u hlídky i zbrusu nové hnědé, kožené rukavice.



Hlídka mě zastavila. Desátník, velitel hlídky, ještě před tím než začal listovat ve vojenské a vycházkové knížce byl zvídavý : "Vy máte druhou výkonnostní třídu"? Dost možná, že mi ji záviděl. "Ne - mám tři druhé výkonnostní třídy". "Jaké"? "Dvě psané arabsky, jedna má číslo římské". Desátník nepochopil. Zaujatě se zahloubal do studování předložených dokladů; zjevně je četl i s předtiskem. 



Za poměrně dlouhou chvíli jsem měl možnost si je všechny tři prohlédnout. Měli mnoho společného - především ostré puky na kalhotách a tupé pohledy očí. U jiného druhu živočichů by se daly tyto oči nazvat inteligentní. Ty jejich však budily strach i osob totálně nevinných. Až to na mě dělalo dojem, že to jsou snad bratry, s toutou podobou. 

Svobodník s vojínem koukali svému veliteli přes rameno do mých dokladů. Asi se chtěli přesvědčit všichni tři, jestli jsem náhodou ty "dvojky" nekoupil někdy u "handrláka"... Všichni tři stáli otočeni zády do výlohy kadeřnictví, kde jsem v zrcadle zahlédl za mnou stojícího podplukovníka, an juká zpoza rohu stánku s tabákem. Tedy - kontrola kontrolujících. Vydržel tam až do mého "rozloučení" s pořádkovou hlídkou. 



Pak celý ten estrádní koncert začal nanovo. Podplukovník si nechal vysvětlovat od své hlídky celou jejich činnost a pídil se po zjištěných nedostatcích a závadách. K nepříčetnosti jej převedlo sdělení desátníka, že žádné závady nebyly zjištěny. I on si vyžádal znovu mé doklady a dalším krůčkem k jeho možnému infarktu bylo zjištění, že nikde nemám zapsánu provedenou kontrolu. Seřvával je všechny mohutným hlasem, ale se zvláštním dialektem - připomínalo to tzv.vasrpoláčtinu střiženou jakousi rusínštinou a dalším, jen těžko definovatelným jazykem, nebo jazykovou enklávou. 

Musel jsem střídavě zvednou obě nohy, aby se soudruh podplukovník mohl přesvědčit, zda nemám ochozené podpatky polobotek pod přípustnou mez... 

Patřil evidentně do oné skupiny Svobodovců (i podle stužek vyznamenání a odznaků), kteří za zásluhy dostávali funkční místa v hlubokém zápolí, daleko od bojových jednotek. Jinak proti nim nic nemám, naopak si jich hluboce vážím pro to, co si všechno museli zažít a prodělat za války. Z celé té skupiny jsem si asi jenom sám uvědomil přítomnost čumilů. Zmožený nudou jsem je začal počítat. U čísla pětačtyřicet jsem skončil. 

Z nudy mne vytrhlo až podplukovníkovo mohutné : "Rozchóóód"! Běžný vojenský povel, který by snad vyzněl normálně na cvičišti, ale v nádražní hale směřovaný k houfu zvědavých civilistů musel nutně vypadat více než komicky, stejně tak jako autor. 

Inu - život vojenský - život veselý  :-)


(C) Autor příběhu: Michal H."Jezerák".

Další příběhy od Michala "Jezeráka" - klikněte si: 

Jak jsme dostávali „kopačky“ 

Poslední večeře 

Nejhezčí Vánoce

Návštěvy


* Jiné - i taneční zábavy

14. listopadu 2015

KRVAVÝ PÁTEK TŘINÁCTÉHO V PAŘÍŽI. A CO DÁLE?

SHRNUTÍ AKCE "PÁTEK TŘINÁCTÉHO V PAŘÍŽI". 


*1) Každému studentovi střední vojenské školy musí být jasné, že jde o bojovou zkoušku. Jde o průzkum bojem. Synchronizace útoků do jedné hodiny, jejich stupňování a organizace nesvědčí o ideologicky zmatené drobné skupině teroristů, která provede individuální útok, aby si pohladila své psychologicky zmatené ego zatemnělé pomstou.

Akce byla profesionálně naplánována a organizována a měla za úkol, vedle vyvolání zmatku a strachu, vyzkoušet reakční dobu policie a jejích složek a případné zapojení armády a dalších složek státu. 
Takže zatímco zdrogování muslimští mládenci prožívali svůj orgasmus z krvavé lázně, dovedu si představit, jak o kousek dál stáli jiní a měřili dojezdové časy, množství přistavených jednotek a zkoumali jejich vybavení. A pak další, kteří sledovali vše dohromady.

*2) Nebyla to první zkouška. Tou první byl vražedný útok na jistý humoristický časopis. I tam, dle mého názoru, bylo vše shora uvedené zkoumáno. Nyní jde o multiplikaci.

*3) Slyšíme stále, že tajné služby vše zkoumají, a že potřebují další a další pravomoci, abychom byli chráněni. Jestliže ale ve včerejším případě tajné služby evidentně nic nevěděly, pak jsou buď neschopné anebo byl útok připravován mimo území Francie a lidmi, kteří na místě dlouho nežili.




*4) Je evidentní, že "migranti" jsou armádou v civilu. Jestliže na příklad europoslanec Tomáš Zdechovský tvrdí, že migrace a teroristické útoky nemají nic společného, tak tvrdím zase já, že je naivní idealista. 
Dnes je zřejmé, ža každý z "migrantů" má svůj úkol. Každý ví, kdo je jeho velitelem. 
Každý ví, kam se musí dostavit a kde zůstat (viz: Němci neví, kam se jim ztrácí uprchlíci). 
Každý se dopředu přes Internet seznámil s místem svého úkolu, s mapami i obrázky.

*5) Nedovedu si představit co se stane v okamžiku, kdy najednou v Evropě udeří několik tisíc skupin. Příslušný počet lidí už k tomu mají. Prostředky k dorozumění také. Už nikoliv nevýkonné vysílačky. Počítač a mobil má každý v kapse.





Pokud to byl průzkum bojem, pak je to předehra k hroznějším činům. Nyní teroristé uvidí v přímém přenosu schopnost státu a reakci obyčejných lidí.

Proto si se vší vážností dovolím žádat (nejen) ministra obrany, aby přestal řešit nedůležité malichernosti v české politice a začal připravovat naši zemi na válku.

Zejména pak jako první krok navrhuji:

OKAMŽITĚ ZABLOKOVAT MOBILNÍ ROAMING Z TURECKA, SYRIE, LYBIE, SAUDSKÉ ARÁBIE A DALŠÍCH VYBRANÝCH ZEMÍ. 

ZDROJ: https://www.facebook.com/klara.samkova.754 

Sdílím tento text se kterým se plně ztotožňuji. (Pozn.admina weblogu Pohraničník).

VIDEO: Islámští džihádisté vraždí rukojmí v Paříži. 

* * *

VIDEO v lepší kvalitě se vám otevře po kliknutí ZDE.

* * *

Řekněme své rozhodné "A DOST!" - zbavme se islámské hrozby v Evropě. 



Zajímá vás k tématu více? Klikněte si na odkazy k dalším článkům: 

20.září 2015 > Uprchlická krize,nebo islámská okupace Evropy? 

3.září 2015   > Meditace nad děsivým scénářem.

1.srpen 2015 > Můj názor na situaci v ČR a Evropě. 

                         


5. října 2015

VÝSTŘEL.KTERÝ MOHL SKONČIT TRAGICKY

Príbehy Železnej opony by neboli úplné bez prípadov, kedy boli v ohrození života aj mladíci vykonávajúci na hraniciach základnú vojenskú službu. Predstavím vám príbeh z nie veľmi vzdialenej minulosti, ktorého aktéri sú stále medzi nami. Tí z tohto príbehu mali to šťastie, že ich netrafila guľka a nepoložili život v službe, do ktorej ich povolala Československá socialistická republika.



Bola streda 3. júla 1985 a školákom sa len začali prázdniny. Pokoj v malej dedinke Nemanice na Domažlicku narušil výstrel z pušky…
Prvotné informácie o prípade sa ku mne dostali prostredníctvom blogu Jána Ondriaša. Keďže od udalosti ubehlo „len“ 30 rokov, snažil som sa vyhľadať priamych svedkov. Podarilo sa mi nájsť vtedajšieho zástupcu veliteľa 10. roty Pohraničnej stráže kapitána Františka Kunu a bol ochotný mi opísať pozadie udalosti. A potom som sa osobne stretol aj s priamym účastníkom – vtedy vojakom základnej služby, členom zasahujúcej hliadky Pohraničnej stráže, Vladimírom Hričinom.
Vladimír Hričina počas základnej vojenskej služby

Jozef Králik (1957) sa už v roku 1984 pokúsil na Valticku na južnej Morave o útek z republiky. Pohyboval sa v hraničnom pásme s rybárskymi prútmi a pri kontrole pohraničníkmi spanikáril a dal sa na útek, ale chytili ho. Za tento pokus o opustenie republiky bol odsúdený na rok väzenia. Trest ho však „nenapravil“. Už na ďalší rok sa vydal k hraniciam znova a tentoraz sa na to pripravil a vyzbrojil.
Doma si zadovážil starú pušku, s ktorou jeho dedo chodil poľovať. Dal si námahu s jej úpravou. Skrátil hlaveň, aby sa mu zmestila do tašky, a odmontoval pažbu . Údajne s ňou aj v lese cvičil streľbu. Na konci júna 1985 sa vybral vlakom do Prahy. V taške niesol telo pušky M98, pažbu, náboje, dýku, mapu, baterku, doklady a zošit s poznámkami z fyziky.

Jeho trasa postupu smerom k hraniciam so západným Nemeckom bola kľukatá a plná blúdenia. Dva dni cestoval vlakom a potom tri dni blúdil po kraji. Na šiesty deň sa nakoniec ocitol v Nemaniciach a k hranici mu zostávalo už len 1,5 kilometra. Medzi ním a hranicou však ešte bola dedina a až za ňou boli zátarasy. Nevybral si vôbec vhodné miesto. Nemanice boli malá dedinka „na konci sveta“, kde každý poznal každého a nechýbali tam ani Pomocníci Pohraničnej stráže. A priamo v obci stála budova, v ktorej sídlila rota Pohraničnej stráže. Celý deň sa pohyboval v okolí dediny a viackrát ho miestni občania videli. Večer sa rozhodol, že teraz už musí prejsť k hranici.
10. rota Pohraničnej stráže Nemanice (zdroj: vojensko.cz)

Spomína kpt. František Kuna:
„Dalo by se říci den jako každý jiný, když jsem nastupoval službu dozorčího důstojníka na rotě. K jednotce se dostavil pán Ján Jadlovský, který vykonával funkci vedoucího farmy, a říkal, že směrem na Nemanice předjížděl v prostoru zatáčky nad pilou neznámou osobu, která má oblečený tmavě zeleny svetr, tmavé kalhoty a velkou nákupní tašku přes rameno. Když jej předjel a zpomalil, tak osoba uhnula z cesty ve směru ke kravínům a tam se mu v porostu ztratila. Nechal jsem nastoupit poplachovou hlídku, ve které byl velitelem Stanislav Kováč, psovod Vlado Hričina a řidič Jaroslav Havel. Seznámil jsem je se situací, řekl popis osoby a vyslal, aby uvedenou osobu zkontrolovali. Asi po půl hodině se vrátili a hlásili, že uvedenou osobu neviděli.
Spomína vojak Vladimír Hričina
„Ten deň sme kvôli nahlásenej osobe išli do dediny viackrát. Nikde sme ho však nevideli. O pol ôsmej večer znova volali na rotu, že sa po dedine pohybuje neznámy muž v zelenom svetri, hnedých nohaviciach a cez plece má prevesenú tašku. Poplachovka zase vyrazila von. Konečne som toho človeka zbadal na ceste kúsok od roty. Prišli sme k nemu a ja som sa ho opýtal, čo tam robí. Odpovedal mi, že je na hubách. Vyzval som ho, aby predložil doklady. Siahol do tašky, ktorú mal zavesenú cez plece. Inštinktívne som ustúpil o krok dozadu, keď sa ozvala rana. V prvej chvíli sme nevedeli, či niečo nevybuchlo. Bol to záblesk. Až potom, keď sme ho zadržali, sme pochopili, čo urobil. Vystrelil priamo z tej tašky. Strela zasiahla samopal Stana Kováča. Našťastie ten Králik nemohol vypáliť druhú ranu. Tá puška bola rozobratá a po výstrele sa do komory nemohol zasunúť ďalší náboj. Neskôr sme sa od neho dozvedeli, že náboj zasunul do komory, už keď vyrážal zo Slovenska na cestu. Bol pripravený vystreliť, keby ho niekto kontroloval. A náhodou sme to boli až my, hliadka v Nemaniciach.
Záber z rekonštrukcie prípadu (zdroj: blog Jána Ondriaša). Naľavo je vodič Jaroslav Havel, chrbtom je otočený Jozef Králik, samopal drží v ruke veliteľ hliadky Stanislav Kováč a napravo je psovod Vladimír Hričina. Pes zostal v aute.

Jozef Králik teda vopchal ruku do tašky, natočil tašku na veliteľa hliadky Stanislava Kováča a priamo z tašky vystrelil z pušky. Vojak dal inštinktívne samopal pred seba v očakávaní úderu taškou. To mu zachránilo život. Králik trafil priamo do jeho samopalu. Stanislav Kováč bol výstrelom ohlušený, držal sa za hlavu a volal, že nič nepočuje. Králik začal utekať, psovod Vladimír Hričina sa rozbehol za „narušiteľom“ a zvalil ho na zem. Na pomoc mu pribehli aj ďalší vojaci, ktorí to mali z roty blízko. Králik totiž bežal priamo smerom k rote.

Záber z rekonštrukcie prípadu (zdroj: blog Jána Ondriaša

Spomína kpt. František Kuna:
„Jelikož jsem byl v kanceláři, hned jsem volal co je to za ránu, kdo střílí, a díval jsem se na strážného u roty, který mi rukou ukazoval ve směru do Nemanic k zastávce autobusu. Hodil jsem sluchátko telefonu na stůl a utíkal jsem ke vchodu. Ve vchodu stál bílý jak stěna Standa Kováč, kterého podepíral Vlado Hričina, a říkali jeden přes druhého „Střelil po nás!“ Ihned jsem předal kluky partě, která se o ně postarala, prohlídla zda nedošlo k jejich zranění a šel jsem ke druhé partě, kde na hromádce písku v obstoupení se nacházel mladík. Kluci řvali jeden přes druhého: „Co si to chtěl udělat, zabít našeho kamaráda?“ Proto jsem je požádal, aby se uklidnili. Jardovi Havlovi jsem řekl, ať přijede s vozidlem a dozorčí s pomocníkem ať se vyzbrojí a utíkají pro klíč od výboru, kde budeme eskortovat osobu k dalšímu výslechu.
Plánik udalosti, ako ho dnes zakreslil vtedajší kapitán František Kuna.

Zadržaného Jozefa Králika vojaci eskortovali a kapitán František Kuna sa s ním do príchodu ďalších orgánov porozprával.
Spomína kpt. František Kuna:
„Ptal jsem se proč utíká a udělal to co udělal, tedy že vystřelil po klukovi, který je snad stejně starý jako on a z čeho střílel? Chvílí mlčel a pak začal povídat, že provádí výzkum a nikdo nechce uznat jeho dokumenty, které předložil k posouzení. Má je v tašce a mohu se podívat. Proto jsem opatrně tašku otevřel a jelikož z díry po výstřelu čouhala hlaveň, opatrně jsem tašku vyprázdnil na stůl. Byla v ní šusťáková bunda, zkrácená pažba od pušky, tělo pušky M98 se zkrácenou hlavní, několik nábojů do pušky a písemnosti. Školní sešit ve formátu A5, ve kterém byly poznámky, které by mohl závidět každý žák 8. třídy základní školy. Jednalo se o poznámky a obrázky z fyziky. To byl ten výzkum, kterým se chtěl uvedený pán proslavit.
Když jsem mu opět položil dotaz, zda mu nevadí, že by ukončil život mladému klukovi, s ledovým klidem odpověděl „Vůbec ne, mně by to bylo jedno, i kdyby to byl můj vlastní bratr, nezáleželo by mi na něm“. Dodnes si ta slova pamatuji, i když je to několik desítek let, ale na to člověk nemůže zapomenout.“
Veci nájdené u zadržaného (zdroj: blog Jána Ondriaša).

Hneď na druhý deň robili príslušníci vojenskej kontrarozviedky rekonštrukciu udalosti. Bola to naozaj mimoriadna udalosť. Už dlhšiu dobu nedošlo na československých hraniciach k streľbe na pohraničníkov. Na ďalší deň prijal pohraničníkov veliteľ zväzku, poďakoval im za príkladné zadržanie ozbrojeného teroristu a odovzdal im vecné dary. Slobodník Hričina bol povýšený na desiatnika a vojaci Kováč a Havel na slobodníka. Všetci tiež dostali mimoriadnu dovolenku.

Trojica zasahujúcich pohraničníkov.

Na jeseň toho istého roku odovzdal minister vnútra ČSSR pohraničníkom medailu „Za ochranu štátnych hraníc ČSSR“. Boli tiež ocenení najvyšším zväzáckym vyznamenaním „Fučíkov odznak“.

Desiatnik Vladimír Hričina a jeho služobný pes Fell. Fotografia je z časopisu Život z roku 1987, kde bol tento príbeh opísaný v rámci ankety o cenu sympatie.

„Narušiteľ“ Jozef Králik bol obvinený z trestných činov pokusu o opustenie republiky, útoku na verejného činiteľa a pokusu o vraždu. Informácie o jeho ďalšom osude sa mi nepodarilo zistiť. Podľa neovereného poznatku žije vo svojom rodnom kraji.
Kapitán František Kuna skončil pôsobenie v Pohraničnej stráži ako major. Po reorganizáciách a rozdelení Československa mu znížili hodnoť na nadporučíka a po prechode k polícii na práporčíka. Do dôchodku odišiel v r. 2007. V súčasnosti stále žije v obci Nemanice a zúčastňuje sa stretnutí bývalých pohraničníkov.
Psovod Vladimír Hričina išiel na jeseň 1985 do civilu. Dnes hovorí, že sa vtedy prakticky druhýkrát narodil. Žije vo Vrútkach a pracuje na železnici. O bývalých pohraničníkov sa doteraz nijako zvlášť nezaujímal. Možno sa to zmení po tom, čo som ho skontaktoval s jeho bývalým veliteľom.
Vodič Jaroslav Havel v súčasnosti žije v obci Všeruby na Domažlicku.
Aktuálne svedectvo veliteľa hliadky Stanislava Kováča už žiaľ nebudeme mať. Po vojne sa oženil vo svojej rodnej obci Štiavnik, ale pred niekoľkými rokmi tragicky zahynul pri dopravnej nehode.

Zdroj článku:
Ján Ondriaš  http://globalmagazin.sk/zelezna-opona-neuspesny-pokus-o-utek-so-zbranou-v-ruke/

→Blog o Železnej opone← Svoje príbehy týkajúce sa Železnej opony alebo tipy na článok posielajte na adresu peter@miksik.sk. Blog na stiahnutie→Webové odkazy←





.