10. prosince 2018

VZPOMÍNKA NA ÚTVAR PS ZADNÍ CHODOV


Rok na PS útvare Zadní Chodov očami veliteľa čaty – absolventa VŠ

O pohraničníckej PŠ v Zadnom Chodove pravdepodobne počuli všetci pohraničníci, minimálne tí, ktorí slúžili na čiare na rotách PS, kam odchádzala väčšina absolventov tejto školy.

Útvar PS Zadní Chodov - zima 1980.


Prijímač. Prvotný šok bol povolávací rozkaz, na ktorom bol namiesto očakávaného útvaru VÚ, PS útvar. Ani ja, ani nikto z môjho okolia sme nevedeli, čo to znamená. A nevedel som to, kým som neprišiel do Planej.

   Cestu na vojnu vlakom z Banskej Bystrice si dobre pamätám. Takmer až do Prahy som stál, sadol som si iba v Kolíne. Potom z Prahy do Plzne a odtiaľ už iba na západ.

  Príjímač v Planej u Mariánskych Lázní v septembri 1980 bol v pohode: bol som vyšportovaný a tam bolo veľa telocviku, váčšinu odborných vecí sme vedeli už z vojenskej katedry VŠ, novinkou pre nás boli iba teoretické veci týkajúce sa Pohraničnej stráže, škorpióny Sa-vz.61 a SA-vz.58 so sklopnou opierkou.

   Na izbe sme spávali štyridsiati, a Pražáci nesúhlasili, aby boli v otvorené okná, tak v izbe počas noci klesala hladina kyslíka k nule – akonáhle ste vyšli na chodbu, išlo vám roztrhnúť pľúca od náhleho prívalu O2.

  Jedna z prvých večerných prezentácií v prijímači na chodbe kasární. Ppor. absolvent Vyorálek číta mená a každý sa ozýva: Koubek – „zde!“, Viest –„tu!“, Vondráček – „zde!“, Skřivánek – „TU!“... Podporučík nahnevane: „Chlapi, nedělejte si srandu, Češi se ozvou zde a Slováci tu.“ Obrovský smiech, lebo Jaro Skřivánek bol Slovák ako repa od Žiliny.

1.družstvo 3.čety s velitelem J.Malárou.


Moja prvá stráž v živote. Bol to nejaký objekt dolu v meste v Planej, muničák asi nie, ale boli tam nejaké dôležité veci, keďže sa to strážilo. Robil som strážneho a na jednej nočnej stojke prišiel ku plotu miestny opilec (nemohol som vedieť, či je to diverzant alebo nie, či z vrecka nevytiahne nejakú zbraň, pritom som mal stále na pamäti rozprávanie pohraničníkov o tom, ako povraždili stráž v neďalekom muničnom sklade) a začal močiť na plot. Vyzval som ho aby odišiel. Nereagoval, tak som rozmýšľal, či ho zastreliť alebo nie. Napokon som ho nezastrelil a som rád :-)

Mongolsko. Už počas prijímača sa šírili poplašné správy o  motostreleckej PŠ v Zadnom Chodove. Podľa týchto informácií sa odvelenie tam rovnalo takmer rozsudku smrti, preto každý robil všetko možné (alebo aspoň dúfal), aby sa tam nedostal.

   Do Zadného Chodova sme prišli necelý rok po zastrelení pohraničníka Miloša Kuklu neďaleko kasární. Ešte pol roka sme slúžili so suprákmi, pamätníkmi tejto udalosti vrátane Mira, ktorý bol vtedy v hliadke s Milošom.

  Náš prvý, zimný beh na PŠ, sa nám absolventom ako veliteľom čiat menej vydaril, boli sme k vojakom-žiakom azda príliš liberálni, a to sa nám vypomstilo na disciplíne na konci behu. A sklamaní z tejto situácie boli aj naši velitelia družstiev. Ani som sa so svojimi bývalými vojakmi nerozlúčil, keď odchádzali na svoje nové útvary.

   V letnom behu to už bolo lepšie, poučili sme sa z chýb, dali sme aj na rady našich veliteľov družstiev. Myslím, že keď som odchádzal do civilu, bolo mi aj trochu ľúto, že som so svojimi vojakmi neabsolvoval ich záverečné skúšky na PŠ.

   Drvivá vačšina týchto chlapcov potom odišla slúžiť na roty PS. Aj z osobných rozhovorov, z počutia aj z komentárov na www stránkach PS je zrejmé, že sa tam mali neporovnateľne lepšie.

Autor článku na fotce vlevo, vpravo Laco Heglas.


MBO. Mimoriadne bezpečnostné opatrenia. Mali sme smolu, že v čase našej prezenčnej služby sa búrili Poliaci a tak pohraničníci ako súčasť vojska ministerstva vnútra mali mimoriadnu pohotovosť. Ak by sa v Poľsku niečo zomlelo, mali sme prekryť hranicu.
Kvôli tomu bývali časté bojové poplachy. Už to išlo na nervy, tak niektorí sme mali na noc pripravený batoh nie s plnou poľnou, ale s kadejakými haraburdami. Po vyhlásení poplachu sme sa iba obliekli, zobrali batoh a v pohode išli na nástup.

   Bol to nezvyčajný pocit vidieť kuchárov aj útvarového doktora Laca Mišánika so samopalmi na chrbátoch. Potom sme pochodovali niekam do lesa. Ale stále sme tŕpli, či to nebol ostrý poplach – boli by sme nahratí bez spacákov, KDP-čiek a príboru.

   Vždy nás utešovali, že ako vojsko ministerstva vnútra nemôžeme prekročiť hranice ČSSR, t.j. nepôjdeme bojovať na územie cudzieho štátu.

  Po našom odchode do civilu sa to ale nejako zopsulo, pretože naši pohraničníci sa zúčastnili na cvičení Varšavskej zmluvy v NDR.

Medzibeh. Bolo to obdobie, keď na PŠ neboli vojaci-frekventanti. Všetky služby (DR, stráž, DKV) museli vykonávať stáli velitelia - záklaďáci na útvare.

  Najradšej som mal stráž, najlepšou funkciou bol snáď závodný (závodčí). Nemal zodpovednosť veliteľa stráže, a pritom nemusel stáť na stojke. Bolo nepísané pravidlo, že keď išiel v noci závodný alebo veliteľ stráže meniť strážneho a svietil neprerušovane, bol to signál pre vymieňaného strážneho, že ide kontrola a výmena strážneho musí prebehnúť podľa predpisov.

  Navyše strážny bol Niekto. Mal nabitý samopal a bol podriadený iba veliteľovi stráže (prípadne aj veliteľovi útvaru, ale len ak tento mal pri sebe veliteľa stráže).

   Práve počas medzibehu som zažil situáciu, keď som sa cítil najviac ohrozený počas celej mojej ZVS. Mali sme stráž, ja som bol práve na rote (v medzibehu bol benevolentnejší režim ako počas PŠ), keď za mnou zo strážnice pribehol veliteľ 4. čaty Paľo Murín, že volal strážny z cvičnej roty na B-čku (strážne stanovište bolo na veži), vraj mu tam niekto chodí. Bežali sme teda s Paľom na B-čko a všetko sme prehľadávali. Keď som presvecoval kríky pri cvičnej rote baterkou, mal som nepríjemný pocit, že každú chvíľu dostanem guľku do čela. Našťastie, nikto tam (už) nebol. A bol som na seba patrične hrdý, lebo počas akcie som ani neodistil ani nenatiahol samopal. Strážny bol rozklepaný, tak sme s ním zostali až do konca jeho stojky.

3.četa roty kpt.Zdeňka Eichlera.


Streľby. Na toto nikdy nezabudnem: môj vojak, Jirko Pošvář zložil iba bližšiu vpred bežiacu figúru (to bolo za 2 alebo dokonca nevyhovujúci), zostali stáť guľometné dvojča aj vzdialenejšia vpred bežiaca figúra, V zásobníku mu ostal posledný náboj. Tento bol svetelný a bolo skoro ráno, tak sme to všetci videli ako spomalený film. Guľka prešla cez guľometné dvojča a asi v 30 stupňovom uhle sa doprava odrazila do poslednej figúry, Za 5. Po streľbe nám ukázal samopal – muška mu voľne chodila sem a tam.

Jirko Pošvář. Raz sa počas normálneho výcvikového dňa stratil. Hľadala ho celá rota po celom útvare, dobreže nie aj na B-čku. Po hodnej chvíli sa zistlo, že leží na vlastnej posteli. Boli sme takí šokovaní z toľkej drzosti, že sme ho tuším ani nepotrestali.

Streľby. Na konci z niektorých ostrých strelieb veliteľ roty rozhodol, že velitelia čiat a družstiev ukážu svojim podriadeným, ako sa má strieľať. Nakoľko vačšina z nás už dlhší čas nestrieľala (niektorí aj pol roka), nedopadlo to dobre. Zhrozený veliteľ potom rozhodol, že odteraz na konci každých strelieb velitelia čiat a družstiev vystrieľajú všetku zvyšnú muníciu. Zodvihli nám všetky terče asi dvadsiati sme začali naraz páliť. O tri sekundy boli všetky figúry dole. A tak sa to opakovalo, kým boli náboje.

   Existovala špeciálna streľba určená pre dvojčlennú hliadku. Začínalo sa streľbou zo strážnej veže, potom jeden zostal hore, druhý sa šmýkal nadol, a to dosť nepríjemne rozkmitalo celú vežu, takže pohraničníkovi strieľajúcemu na veži sa zle mierilo. Potom nasledovali okrem klasických fixných terčov aj bokom sa pohybujúce figúry a vozidlo.

VZS tzv."absíci" z roty kpt.Eichlera.


Strava. V klasických vojenských útvaroch strašiak, ale v Zadnom Chodove veľmi dobrá. Niektoré také chutné jedlá (napr. zemiakové knedlíky s bravčovým mäsom) som doteraz nejedol. Ešte len aj praženica alebo párky s džemom boli dobré. My, ako absolventi, sme mali príkaz jedávať v dôstojníckej jedálni, ale jedli sme s mužstvom. Myslím si, že to dôstojníkom z povolania celkom vyhovovalo. Do civilu som si odtiaľ priniesol jednu pozitívnu deformáciu – dodnes jedávam iba lyžicou a celkom sa bavím, ako ľudia niekedy naháňajú vidličkou a nožom jedlo na tanieri (-:

   Keď však čítam komentáre na pohraničníckych portáloch, tak to vyzerá, že sme mali šťastie, pretože každý (z tých, čo tam boli pred nami) sa na stravu v Zadnom Chodove sťažuje.

   A na Vojensko.cz je príspevok od V. Lojeka: „Během služby/směny v kuchyni, která byla snad mým nejhorším vojenským zážitkem, jsem na vlastní oči viděl, jak kuchař plivl do kotle s polévkou, táhnoucího se žlutozeleného mrmla a smál se jak to všem chutná. Od té doby trpím chronickou nedůvěrou k jídlům v restauracích.“

Dozorný (dozorčí) kuchyne. Jedna z najneobľúbenejšich služieb, ak nie najmenej obľúbená na útvare. Skoro ráno vstávať, neskoro večer odchádzať, dozerať na smenu v kuchyni, čakať kto z dôstojníkov príde na kontrolu, či bude včas jedlo, či bude dostatok porcií. Na kuchárov dozorný kuchyne dosah nemal (aj keď predpis hovoril niečo iné) – tí boli v kuchyni (a možno aj na prápore) absolútnymi vládcami. Každý chcel byť s nimi zadobre. Ale jedno im musím uznať, že to zvládali (aspoň počas mojich služieb v kuchyni) dobre. Len sa mi samozrejme nepáčili kuchárske mazácke zvyky. V podstate varili iba „mladí“, a „starí“ pomáhali iba keď sa nestíhalo.

Supráci a mazáci verzus absolventi. Už pred nástupom na ZVS sme vedeli, že číslo je na vojne dôležité. Ale že bude až také dôležité, sme nečakali. Supráci nás v podstate mali na háku, z vojny odchádzali pol roka pred nami a to bolo pre nich hlavné.

   Mazáci – to bol najviac komplikovaný vzťah. Keď sme prišli my, boli už takmer rok na vojne, ale odchádzali až po nás. Všetko poznali lepšie, mali už odslúžený rok, niektorí z nich už boli aj na čiare. To sme im uznávali. Uznávali sme im aj logickosť argumentov, že predsa oni tiež boli niekedy „mladí“ a museli si to odžiť.

   Neskôr sme zistili, že majú pravdu aj v tom, že na nováčikov treba byť prísny, inak vám budú skákať po hlave (ako to spomínam vyššie). Pokiaľ ste v jednotke vyžadovali disciplínu, ale boli ste féroví, drvivá vačšina podriadených vás mala rada (dokazovali to aj anonymné ankety, ktoré sme dali vojakom robiť, resp. hodnotenia vojenskej kontrarozviedky týkajúce sa vzťahu veliteľov a vojakov v jednotkách).

   Samozrejme, neskôr v civile som počul, že niektorí moji vojaci (taktiež v civile) na mňa nadávali, ale vzhľadom na ich intelektuálny profil sa iné ani nedalo čakať a navyše – proti gustu žiaden dišputát.

   Ešte čo sa týka dĺžky prezenčnej služby: to že sme boli rok na vojne, nebola až tak celkom pravda. Predposledný ročník na VŠ sme raz do týždňa mali vojenskú prípravu (to je spolu za rok približne poldruha mesiaca) a na záver mesačné sústredenie na vojenskom útvare v Mikulove.

   A to sústredenie bolo horšie ako celý rok v Zadnom Chodove. Počas celého mesiaca som nebol zdravotne v poriadku, navyše zo mňa urobili guľometčíka (a mojou srdcovou záležitosťou bol a je SA-58), ale nikto mi nechcel pomôcť nosiť ani len podstavec na guľomet. A niekedy išlo o život: pri ostrých streľbách z idúceho OT-čka sa vozidlo náhle naklonilo, mňa aj so strieľajúcim guľometom hodilo dozadu (vnútri sa totiž nebolo kam zaprieť) a ústie hlavne zastalo na úrovni strieľne. Keby sa hlaveň dostala dnu, tak guľky by sa vo vnútri pravdepodobne odrážali tak dlho, kým by nepozabíjali celú posádku.

                                              Dobová fotografie - zdroj: Vojensko.cz

Meter. Aj keď mazáci šomrali, ako jediný z veliteľov - absolventov nášho práporu - som si urobil meter. Pekne som na ňom povystrihoval a zafarbil psie hlávky a na koniec napísal motto, ktoré sa mi v rozpoložení človeka, čo má za sebou polovicu vojny, veľmi páčilo. Ukázal mi ho veliteľ družstva z druhej roty Janko Greš: Ak sa ma niekedy opýtaš „Jano bol si na vojne?“ odpoviem „ Nikdy v živote!“

Uniforma. Keď som išiel na opušťák alebo dovolenku, stále som to mal niečo+3 (tri dni na cestu). Na Slovensku, s výnimkou Bratislavy, bola pohraničnícka uniforma raritou. Zažil som, ako si ma ľudia, hlavne mladé dievčatá, pozerajú a hádajú, aký som vlastne vojak.

Na čiare. PŠ-kári chodili na stáže na roty PS. Prvýkrát som sa dostal na čiaru na rote Polná. Prišli sme tam večer, a hneď o polnoci sme išli za hliadkou, ktorá práve slúžila pri drôtoch. Asi kilometer sme kráčali úzkou cestou cez les, kým sme sa dostali ku plotu. Bol to podivný pocit, prvýkrát som bol tak blízko hranice a tak blízko k tomu „inému“ svetu.

   Najnápadnejší rozdiel medzi rotou v Zadnom Chodove a tu bolo to, že na pohraničnej rote nebolo počuť neustály krik dozorného, ako u nás. Všade pokoj a v jedálni neustále k dispozícii chlieb so šmalcom (sádlem).

Šikana. Neviem ako pred nami ani potom, ale počas nášho pôsobenia jej tvrdo išli po krku. Najväčšia aféra bola, keď našu čatu cestou do jedálne vzal na povel vojak-frekventant (robievalo sa to, aby sa žiaci na PŠ naučili veliť jednotke) a okamžite zavelil (svojim spolužiakom) kačáky. Nanešťastie to z okna videl veliteľ 2. roty npor. Rusín (prezývaný Vidlák) a (aj preto, že medzi rotami vládla silná rivalita) to nahlásil hore a bola veľká vyšetrovačka. Napokon to naša rota ustála.

   Nespomínam si však na nijaký prípad klasického šikanovania à la umývanie podlahy zubnou kefkou alebo fyzické násilie. Ak chcel veliteľ potrestať „neposlušných“ vojakov behaním okolo kasární s plným žalúdkom, musel s nimi s plným žalúdkom behať aj on.

Kapitán Skýba. Veliteľ školského práporu. Vídavali sme ho málo. Jeden deň si nás, veliteľov čiat, pozval do zasadačky v administratívnej budove. Ďakoval nám za našu prácu na útvaroch a povedal, že od času, keď začali veliteľov čiat robiť absolventi, dramaticky klesol počet samovrážd vojakov základnej služby v PS. Prekvapilo nás to a poriadne hrialo pri srdci.

Nadporučík Zděnek Eichler. Veliteľ našej roty. Mohol byť náš rovesník, asi najlepší vojak z povolania na útvare (možno si to myslím, lebo bol naším veliteľom). Vždy keď prišiel na rotu a nebolo všetko ok, zhulákal dozorného svojím jasným prenikavým hlasom.

  Občas prišiel so zúboženým výrazom na tvári a sťažoval sa nám: “Velitel mě zdrbal!“ (použil iné sloveso, ale necitujem ho, lebo v slovenčine je to dosť neslušná nadávka).
Niektoré noci chodieval na uzávery a prekrytia – neviem, aké to boli, ale zúčastňovali sa na nich iba vojaci z povolania, záklaďáci nie.

   Vo svojej kancelárii mal gramofón. Popoludní, večer alebo cez víkendy keď nebol na rote, púšťali sme si my, velitelia, L-pčko ABBY Super Trouper, ktoré vlastnil niektorý z veliteľov. Ticho a zbožne sme počúvali Andante Andante, Happy New Year, The Way Old Friends Do... Dodnes je to moja najobľúbenejšia platňa od ABBY.
Podľa dostupných informácií, na konci existencie PS, bol už veliteľom 1. školského práporu.

Kapitán Miklas. Osobná skúsenosť s najväčším poraďákom a legendou na našom 1. školskom prápore, náčelníkom štábu kapitánom Miklasom (v letnom behu bol už síce majorom, ale všetci sme sa bez debaty zhodli, že oslovenie kapitán Miklas má väčší šmrnc – říz).

Raz ma zavolal do kancelárie ako človeka, čo sa vyzná v lyžovaní, aby som mu poradil ohľadom lyžiarskeho viazania. Prebiehalo to v neformálnej atmosfére, no na záver ma nezabudol sfúknuť za odfláknutý pozdrav pri odchode.

Nadporučík X. (v tomto odseku nepíšem mená, aby som niekomu, aj keď sú to už roky, neublížil. Tí, ktorí tam boli v 80.,81. budú vedieť).

   Dôstojník na útvare, údajne inak orientovaný. Mal som v čate chlapca s jemnými vláskami a dievčenskou tváričkou. Ešte na začiatku zimného behu mi povedal, že nadporučík X sa k nemu správa veľmi dôverne, volá ho na schôdzky a pod. Hneď som sa bežal sťažovať veliteľovi roty. Ten to riešil, neviem či služobným alebo neslužobným postupom, ale zabralo to.

   Len odvtedy mi nadporučík X robil zle a stále sa navážal do mojej čaty, ešte aj v letnom behu. Takže až do konca môjho pôsobenia v PS sme na nože a pri každej príležitosti sme na seba vrčali ako psy.

Ostatní funkcionári. Major Bůžek, politruk na prápore. Vzhľadom ku okolnostiam príjemný, starší pán. Potom tam boli ďalší dvaja vekovo starší dôstojníci, provianťák kpt. Drahoš, nevrlý a nekomunikatívny, ktorý ma tuším počas celej vojny ani raz neoslovil a veliteľ roty RTZ, major Leštach - legenda PS, ktorého rodina sa po vojne presťahovala zo Slovenska na pohraničie a ako chlapec bol svedkom (dokonca aktívnym účastníkom) udalostí, ktoré sa na hranici diali po vojne. Taktiež príjemný starší pán, hovoril československy, k podriadeným sa správal skôr ako otec, nie ako veliteľ. Ale možno RTZ-kári budú mať iný názor.

Jirko Vondráček. Pardubičan, polročiak, môj najlepší kamarát, veliteľ družstva mojich čiat (v zimnom aj v letnom behu). Ostatní velitelia čiat mi ho neskrývane závideli (samozrejme mi ho závideli ako veliteľa družstva :-). Aj npor. Eichler bol rád, že ho má na rote.
Veľmi mi pomáhal, keď sme ešte neboli úplne oboznámení s fungovaním PS a PŠ-ky. Veľakrát namiesto mňa pracoval s celou čatou.
Myslím, že sme boli na rovnakej vlne, či sa týka vzťahu ku pohraničníkom - žiakom.

Jozef Juřica. Výraznou postavou našej roty bol od začiatku nášho pôsobenia na PŠ Zadní Chodov polročiak Pepa Juřica, najskôr pomocník VP a potom výkonný práporčík telom i dušou, ktorého sa bál aj sám veliteľ roty (-:
Dobrý futbalista a môj veľmi dobrý kamarát, kým sme sa kvôli obyčajnej hlúposti nepohádali, potom sa správal odmerane až do konca vojny, čo ma dodnes mrzí.

Muky. V zimnom behu suprák, čatár Orgován (bohužiaľ nenapadne ma krstné meno, každý ho stále volal Muky), veliteľ 4. čaty našej roty, tykal si s veliteľom (roty). Neskutočne sme na seba vrčali a hádali sa, hlavne čo sa týkalo služobných vecí (napr. čia čata mala ísť ráno na čistenie zemiakov).
O to väčší šok som zažil v to ráno, keď supráci odchádzali do civilu, prišiel za nami skoro ráno na izbu, s kamarátskym úsmevom mi podal ruku a rozlúčil sa: „Ahoj Igor!“.

Rocky. Rocky (krstné meno si opäť nespomeniem) Štěpánek, hádam najväčší tvrďas (preto aj tá prezývka) spomedzi polročiakov. Trochu viacej ma začal rešpektovať, keď som mu raz počas osobného voľna dokázal suverénne vyslovovať ř. Ale neprezradil som mu fintu, že bolo treba najskôr povedať r a potom ž, ale dostatočne rýchlo, aby to splývalo.
Onedlho po našom odchode do civilu, mi Jirko Vondráček napísal, že Rockyho zatvorili, lebo pošliapal sovietsku zástavu.

Laco Heglas. Spolubývajúci na izbe, veliteľ prvej čaty, malý, mne po plecia. Neskutočný kľuďas, až flegmatik. Za celý rok sme ho videli iba jeden krát (oprávnene) nahnevaného preto, lebo vojaci jeho čaty hádzali po sebe chlieb, ktorý si niesli z jedálne. Nešlo mu o hádzanie, ale vadilo mu, ako zaobchádzajú s touto potravinou.
Keď sme v lesoch hľadali vojenských zbehov, priznal sa, že chodí s odisteným samopalom. Argumentoval to tým „že predsa má malého syna“ (-:
V letnom behu sme začali spolu behávať, hlavne po okolitých rybníkoch, tak 10-20 km. Štvalo ma, že keď sme finišovali späť ku dolnej bráne kasární (a ja som si chcel pokojne vychutnať záver behu), zrýchlil, aby bol prvý. To som však nemohol pripustiť, pretože to bol bežec - amatér, tak som ho stále prešprintoval.

Jiři Šebek. Tiež absolvent, veliteľ čaty na rote RTZ. Veľmi sme sa nestýkali, spomínam ho preto, lebo si nás na útvare z nejakého neznámeho dôvodu zamieňali, pritom sme sa nepodobali ani tvárou ani postavou, ani sme nemali podobné mená.

   Môjmu vtedajšiemu veliteľovi čaty, rotmajstrovi Pavlovi Moštěkovi, som požičal 100 korún, a ten mi ich dlho nevracal. Tak som sa sťažoval veliteľovi roty a vyjadril som sa v tom zmysle, že vojaci z povolania sú nespoľahliví. Potom sa zistilo, že Pavel peniaze včas poslal po nejakej osobe, táto ich však omylom doručila Jiřímu Šebkovi.

   Ale to ešte nie je všetko. Až po príchode do civilu som si všimol, že vo vojenskej knižke mám zapísanú funkciu veliteľa čaty RTZ, ktorú však vykonával Jiří.

Odchod. Keď sme my, slovenskí velitelia čiat našej roty (rok sme spolu bývali na jednej izbe), cestovali vlakom domov do civilu, pred Žilinou, kde sme každý mali pokračovať iným smerom, Laco Heglas poznamenal, či si uvedomujeme, že sa pravdepodobne už nikdy neuvidíme. Zatiaľ má pravdu.

Ešte tepláky. Jedna z vydarených súčastí vojenského výstroja, aj keď odporcom pohybu samozrejme pripomínalí telocvik, ktorý bol na vojne všadeprítomný.
V civile som ich používal ešte asi 5 rokov, bundu možno 15. Páčila sa mi farba, boli príjemné na dotyk. A v obchode ste také nezohnali.

Jano Dobaj (vpravo) - první velitel stráže autora článku.


Na záver. Na ZVS som si prvýkrát uvedomil, že ak má človek pred sebou nejaký pevne časovo ohraničený úsek, do polovice sa to vlečie, a druhá polovica už viditeľne odsýpa. To platí pre prázdniny, dovolenku, vojnu aj život.
V každom prípade dva roky je veľa, aj keby to bola férová vojna, bez šikanovania a buzerácie, s dobrou stravou a ubytovaním.
Aj rok je veľa. 2-3 mesiace by úplne postačili na získanie potrebných zručností. A keby bola zaručená férovosť a dôstojné podmienky, mladí chlapci by tam možno aj radi chodili.

Sklamanie. Ako vojak v zálohe som automaticky počítal s tým, že na manévre (cvičenia) budem chodiť ku PS. Bohužiaľ, stále som chodil do vojenského útvaru v Michalovciach. A to bolo o ničom.




AUTOR (c) kpt.v.z.Igor Bábela

FOTOGRAFIE: archív autora a Vojensko.cz   

Text článku ani fotografie nebyly nijak upravovány.
Popisy k fotografiím dodány rovněž autorem článku.


Poznámka admina weblogu Pohraničník:

Velmi děkuji Igorovi, že vyslyšel moji výzvu, dal si takovou práci a sepsal své vzpomínky pro náš pohraničářský web, i za to, že poslal dobové fotografie z těch časů, kdy sám nosil uniformu Pohraniční stráže.  

17. listopadu 2018

SLUŽBA NA ČESKOSLOVENSKO - MAĎARSKÉ HRANICI


Jak se sloužilo na maďarských hranicích od poloviny padesátých let.

Svědectví pamětníka, který vykonával vojenskou základní službu u 5. pohraniční roty
25. samostatného dunajského pohraničního praporu PS.

5. pohraniční rota, která byla součásti 25. samostatného dunajského pohraničního praporu PS, jehož velitelství se nacházelo v Komárně, byla umístěna v obci Zlatná na Ostrove, kde se nacházela kasárna, rodinný dvojdomek a hospodářský objekt.

Příslušníci roty měli za úkol střežení svěřeného úseku na levém břehu Dunaje v celkové délce vzdušnou čarou asi 16 kilometrů. Pravá hranice úseku roty (západní) byla obec Malé a Velké Kosihy a levá hranice (východní) tvořila železniční trať Komárno – Komárom na západním okraji města Komárno.

V tomto úseku bylo úkolem pohraničníků v denní i noční době kontrolovat neporušování státní hranice vedoucí korytem Dunaje a zamezit pronikání maďarských rybářů do jeho slepého ramene. Dále kontrolovat občany procházející po ochranné hrázi podél Dunaje, zda mají oprávnění se zde pohybovat. Po setmění se tento úkol rozšiřoval i na prostor mezi hrázi a břehem řeky, neboť toto území bylo v této době „zakázaným pásmem“.

Hlavně v období zvýšené ostrahy bylo úkolem příslušníků roty provádět i namátkové kontroly v zázemí na komunikaci a železniční trati. Každodenní povinnosti bylo i střežení a hlídkování v kotvišti nákladních člunů u obce Velká Sihoť. V případě ohrožení obyvatelstva „velkou vodou“ měly hlídky za úkol sledovat průtoky vody na vzdušném líci ochranné hráze a toto ihned hlásit povodňovým komisím. Při ohrožení vypomáhat při odstraňování následků povodní a pomáhat ohroženému obyvatelstvu.

K zabezpečení uvedených úkolů se na rotě stavěly v denní době pevné hlídky na strážních věžích, v noci pohyblivé hlídky pěší nebo na kole, na vytypovaných místech jako kotviště lodí, místa přejíždění maďarských rybářů do slepých ramen Dunaje se v noční době stavěly rovněž pevné hlídky. V době vyhlášených situací ohrožení se v denní i noční době určovaly pohyblivé hlídky ke kontrole na silnicích a železnicí. Ke kontrole činnosti hlídek ve dne i v noci se používala pohyblivá denní nebo noční hlídka.

Za normální situace to bylo celkem šest hlídek denně. 1. noční hlídka dvoučlenná pevná v době od 18:00 do 02:00 hodin, 2. noční hlídka dvoučlenná pevná ve stejnou dobu, 3. a 4. noční hlídka, obě dvoučlenné, v době od 02:00 do 10:00 hodin a 5. a 6. denní jednočlenná hlídka pevná od 10:00 do 18:00 hodin. Přes noc tak byli v terénu vždy čtyři pohraničníci a ve dne dva. Kromě toho tvořil celodenní směnu ještě dozorčí důstojník roty a dozorčí roty, oba po celých 24 hodin od 18:00 do 18“00, dále strážný u objektu noční v době od 18:00 do 6:00 hod. a podle situace i denní od 06: do 18:00 a kuchař se službou od 06:00 do 18:00 hodin. V případě potřeby se stavěl ještě hotovostní řidič, kočí, spojovací staršina a hospodářský rotný.

Bojové rozdílení se konalo denně v 17:00 hodin a operační den začínal v 18:00. Normální služba mužstva tedy byla 8 hodin, poddůstojníků 4 - 6 hodin, zesílená služba mužstva 10 (12) hodin a poddůstojníků 8 – 12 hodin. Bojová služba mužstva i poddůstojníků trvala 12 – 16 hodin.

Jako dopravní prostředky sloužily v té době na rotě jeden osobní automobil Škoda Tudor – „bojový“, koňský povoz na gumových kolech s jedním párem tažných koní, a jako osobní výbava každého příslušníka vojenské kolo s nosičem.

Pro spojení sloužila na rotě telefonní centrála a v celé délce hraničního úseku bylo vedeno na dřevěných sloupech telefonní vedení s odbočkou na strážní věž u kotviště lodí. Na určených utájených místech byly napojovací zdířky pro polní pojítka.

V úseku 5. pohraniční roty bylo umístěno 6 strážních věží, mezi nimiž byla vzdálenost okolo 3 km. Jednalo se o dřevěné konstrukce o čtvercovém půdorysu v dolní části 3 x 3 m, v horní 1,20 x 1,20 m s ochozem 80 centimetrů po celém obvodu věže. Horní plošina byla zakryta stříškou s obedněnými stěnami do výšky 1,80 m a pobitými z venkovní strany asfaltovou lepenkou. Z jedné strany byla dvířka pro vstup na otevřenou plošinu, z ostatních třech stran byla okna sklopná v horní polovině. Výstup do budky byl po třech ramenech dřevěných schodů nebo dřevěném žebříku. V podlaze budky byl vstupní otvor s poklopem na panty a petlici na uzamčení. V dolní části dřevěné konstrukce a uvnitř budky byly zdířky pro napojení pojítka. V některých strážních věžích byl pro pozorování osazen hvězdářský dalekohled. Jinak hlídky používaly pro běžné pozorování výkonné polní dalekohledy.

1. strážní věž – „Malé Kosihy“ byla umístěna na břehu Dunaje před ochrannou hrázi. Z této věže byla na dohled proti proudu (západním směrem) viditelná poslední strážní věž v úseku 4. pohraniční roty „Kližská Nemá“.

Po proudu východním směrem byla umístěna na břehu Dunaje 2. strážní věž – „Slepé Rameno“ v místě zasypaného konce slepého ramena řeky. Tato věž byla viditelná i z další strážní věže.

Tato 3. strážní věž – „Velká Sihóť“ se nacházela na říčním ostrově v místě kotviště vlečných člunů, vzdáleného od špice ostrova asi 3 km. Břehy v tomto místě byly zpevněny kamennou rovnaninou a v době minimálního stavu vodní hladiny se zde vytvářela velká mělčina s dobře viditelným výškovým zlomem dna. Z této věže na další vidět nebylo.

4. strážní věž „Blatná“ byla umístěna na písečném břehu Dunaje, který byl využíván místním obyvatelstvem jako pláž. Z této věže bylo dobře vidět západně proti proudu do ústí slepého ramene a celo špici ostrova Velká Sihóť. Opačným směrem bylo možné dohlédnout až do oblouku řeky.

Zde, na naplaveném ostrohu, byla umístěna 5. strážní věž. Z ní bylo vidět na poslední strážní věž umístěnou nedaleko pobřežní komunikace v obci Nová Stráž

6. strážní věž „Nová Stráž“ umožňovala dohled až na asi 3 km vzdálené rozhraní mezi 5. a 6. pohraniční rotou, tvořené železničním mostem spojujícím Komárno a Komárom. Z věže bylo vidět i montážní haly loděnice v Komárně a komárenský silniční most. Na pravém, maďarském břehu byla vidět část komáromské pevnosti.

Nejdůležitější komunikací v úseku roty byla rokádní silnice s betonovým povrchem vedoucí souběžně s ochrannou hrázi ve vzdálenosti od půl do pěti kilometrů. Ve vzdálenosti 50 až 400 metrů od této silnice probíhala jednokolejná železniční trať Bratislava - Komárno. Přímo na vrcholu hráze, jež představovala nejvyšší terénní stupeň dominující území na levém břehu Dunaje, vedla polní cesta pro cyklisty a lehká osobní auta, kterou bylo možné mimo období dešťů využít i k průjezdu nákladních vozidel. Od hlavní komunikace k hrázi vedly zpevněné silnice k jednotlivým obcím za hrázi.

Prostor mezi hrázi a obci Zlatná byl zemědělsky obhospodařován. Nacházely se zde zejména vinice a meruňkové sady.



Poznámka:
Na základě tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti z 29. července 1952 bylo rozhodnuto o převzetí ochrany státních hranic na Dunaji Pohraniční stráži. Byl stanoven úkol vytvořit v Komárně prapor PS s poříčními oddíly a podřídit jej 11. brigádě PS Bratislava. V únoru 1954 byl komárenský prapor ze sestavy 11.bPS vyčleněn a vytvořen 25. samostatný dunajský pohraniční prapor Komárno, který měl v té době 697 příslušníků a vykonával pohraniční službu v úseku Hrušov – Šahy. 

 Jeho součásti byly 3 poříční oddíly: Bratislava, Komárno, Štúrovo (Chlaba) a pohraniční roty: Hrušov, Baka, Medvedov, Kližská Nemá, Zlatná na Ostrove, Komárno, Iža, Radvaň n. D., Kravany, Štúrovo, Chlaba. Prapor, který podléhal přímo pražskému Velitelství PS byl v lednu 1964 zrušen a vtělen opět do sestavy 11. bPS jako 3. poříční prapor.  







Zachráněná čest příslušníků poříčního praporu PS.

Ze vzpomínek bývalého velitele poříčního praporu.

Od poloviny 60. let minulého století byla od poříčního oddílu v Bratislavě vysílána nepravidelně jednočlenná hlídka ke střežení mostu „Červenej armády“ (starý most) s úkolem zabránit pokusům nasednout z mostu na plovoucí lodě. Hlídka pak pěšky po nábřeží doprovázela plovoucí loď až k osobnímu přístavu a odtud z místa sledovala dalekohledem další pohyb lodí po dobu dohlednosti.

S činnosti této hlídky je spojena jedna příhoda, kterou mi vyprávěl bývalý velitel poříčního praporu PS v Komárně.

Jedno nedělní letní dopoledne, někdy v polovině 70. let, kdy byl v Bratislavě vybudován už i nový most („Most SNP“), pozorovala tato hlídka dalekohledem při průjezdu sovětské nákladní lodí pod novým mostem, že se z něj na palubu lodi spustila nějaká osoba. Příslušník hlídky ihned informoval dozorčího důstojníka oddílu, který spustil pohraniční akci, podal hlášení o události dozorčímu důstojníkovi poříčního praporu v Komárně (na rozdíl od ostatních praporů PS, poříční prapor stavěl do služby i tento orgán) a velitelství bratislavské brigády PS, kde tento víkend velel skupině velení a řízení právě přítomný zástupce velitele brigády pro týl. Ten ihned uvědomil orgány pasové kontroly (OPK) a celní orgány.

V souladu s plánem pohraniční akce pro takový případ vyplul vstříc inkriminovanému plavidlu nebližší hlídkový člun PS, loď přinutil zákonným způsobem k zastavení a na její palubu vstoupily orgány Celní správy a OPK. Dostavil se i uvedený funkcionář s brigády. Následovala opakovaná důkladná prohlídka všech prostorů plavidla. Nikde však žádná cizí osoba nebyla nalezena.



Mezitím se dostavil na pracoviště i velitel poříčního praporu v Komárně a byl seznámen se situaci, zejména s negativním výsledkem pátrání po údajném narušiteli. Zástupcem velitele brigády pro týl mu byla vytknuta špatná vycvičenost pohraničníků jeho jednotky, kdy příslušník pohraniční hlídky pro „jakési vidiny“ spustil zbytečně pohraniční akci. Veliteli praporu tak hrozil nejen přísný kázeňský trest, ostuda v celé brigádě, ale i značný finanční postih, neboť sovětský kapitán „bezdůvodně“ zadrženého plavidla se dožadoval u československých orgánů uhrazení škody způsobené zastavením lodi. A protože viník se musí vždycky najít, případný podíl na této škodě by byl, jak to bylo tehdy zvykem, vymáhán v největší výši právě na veliteli praporu, který odpovídal za všechny podřízené.

To samozřejmě velitel praporu nemohl dopustit a proto se rozhodl rychle dále jednat. Požádal na vlastní odpovědnost ještě prodloužit zadržení lodi a služebním vozidlem co nejrychleji ujížděl z Komárna do Bratislavy. V doprovodu celníků a „pasováků“, neboť řadoví příslušníci PS neměli oprávnění vstupovat na palubu zahraničních plavidel, se dostavil na loď. Přivítán byl nevraživými pohledy posádky a protesty kapitána lodi, od opětovné důkladné prohlídky, na které se osobně podílel, se však nenechal odradit.



Znovu tedy prohledali každý možný i nemožný kout na lodi, všechny prostory i nejmenší skulinky, kde by se mohla ukrýt nějaká osoba, nikoho však nenašli. Už opravdu hrozilo, že všechny nepříjemnosti se zadržením lodi odnese velitel praporu. Jak už to v životě bývá, na poslední chvíli, kdy už jak se říká „ hoří člověku koudel pod zadkem“, napadla velitele praporu ještě jedna spasná myšlenka.

Požádal kapitána lodí o nástup všech členů posádky a jejich jmenovitou kontrolu podle dokumentů a lodních knížek. Posádka tedy s reptáním tak jak byla v pracovním nastoupila na určeném místě. Při postupné kontrole jednotlivých členů posádky za dozoru našich orgánů byl najednou jeden z nastoupených označen kapitánem lodí, za nadpočetného, který do posádky nepatří.

Ukázalo se, že to je právě onen hledaný narušitel. Pohraniční hlídka se tedy nemýlila. Událost se odehrála tak, že pachatel se spustil z Mostu SNP pomocí elektrického kabelu, který pak za sebou stáhl a zahodil do řeky, nepozorovaně na palubu lodi. Oblečen byl v běžném pracovním oděvu používaném lodníky a předstíral pracovní činnost. Spoléhal na to, že lodníci se v posádkách střídají a ne vždy se všichni znají, což by mu do překročení státních hranic postačilo.

Po celou dobu všech nejpečlivějších prohlídek lodí se pak nikým nepovšimnut veřejně pohyboval po plavidle jako by normálně pracoval a odhalila jej až jmenovitá kontrola posádky, spasná to myšlenka velitele poříčního praporu.

Tak odpadla pro pohraničníky hrozba jakéhokoliv postihu, ale zachráněna byla i čest strážců vodní hranice na Dunaji.






ZDROJ: Josef Šolc
FOTO:   Vojensko CZ 



26. října 2018

IDEOLOGICKÁ DIVERZE NA ROTÁCH PS

   Nebojte se nic, vážení čtenáři, tento článek vás nebude zatěžovat ideologickým balastem a lá PŠM, ani zde nehodlám pranýřovat či velebit politiku strany a vlády v bývalém Československu, nebo rozebírat nějaké podobné slimejše :-) Toho se ode mě nedočkáte.
 
   Dneska jsem měl v úmyslu publikovat jiný text, článek, který mě poslal jeden ze čtenářů weblogu Pohraničník a já ve finále zjistil, že už jsem ho, v roce 2012, publikoval. Tématem byla činnost Pohraniční stráže v době branné pohotovosti státu. A protože nemám nic jiného v záloze, nakonec jsem se rozhodl, že článek napíšu sám (nouze naučila Dalibora houslit). 

  Myslím, že téma bude blízké všem, kdo sloužili u Pohraniční stráže , nebo u ČSLA v dobách reálného socialismu, kdy svět byl zmítán lokálními konflikty a hlavně tzv.Studenou válkou. V té době bylo Československo (ČSSR) díky své poloze předsunutým valem na hranici dvou světů a ti, kdož sloužili u Pohraniční stráže, nebo prvosledových bojových jednotek ČSLA, o tom ví své.

Ilustrační obrázek - Evropa rozdělená tzv.Železnou oponou.


   Nemám ambice rozepisovat se o činnosti ideodiverzních centrál Západu proti ozbrojeným silám Československa, neboť tohle by příslušelo někomu, kdo o tématu zná více, což znamená někdo od Vojenské kontrarozvědky či Zpravodajské služby PS. 
   
   V době, kdy jsem nosil uniformu Pohraniční stráže, jsem byl zařazen jako velitel čety na 1.rPS v Trojmezí, takže budu vše popisovat tak, jak jsem to zažil já osobně. Tudíž se nedočkáte nějakého velkolepého odhalení, ať už si pod tím představuje laskavý čtenář cokoliv, ale dozvíte se, jak jsme se s ideologickou "diverzí" ze Západu vyrovnávali po svém.   

   Nejvíce do styku s působením tzv.ideologické diverze přišli vojáci PS, jenž sloužili na hraničních přechodech (OPK). Zde se prováděla nejen pasová a celní kontrola, ale aktivně se vyhledávaly ideologicky závadné materiály pašované do ČSSR ze Spolkové republiky Německo a z Rakouska. Pod pojem "ideologicky závadné" byly zařazeny nejen vyloženě protistátní časopisy, knihy, noviny v češtině, které vydávaly různé emigrantské spolky na Západě (např. Tigrid a jeho Svědectví, či jak se ten plátek jmenoval), ale i tvrdá pornografie ve formě časopisů, filmů, později na VHS kazetách. 

   Tak, jak jsem mluvil s kolegy, kteří sloužili právě na OPK (např.hraniční přechod Pomezí - Schirnding na Chebsku), politických, protistátních novin a knih se až tak moc nevozilo (možná proto, že mimo Prahu a pražské chartisty o to nebyl mezi lidmi zájem), zato pornografie jela ve velkém. Nepochybně proto, že se XXX časopisy a VHS kazety daly v Československu s obrovským ziskem prodat, "čuňačinky a prasárny" táhnou za každého režimu, ovšem za reálného socíku byl obchod s pornem zlatý důl :-)  Tehdejší dealeři a vexláci by mohly vyprávět. 

Ilustrační foto: dobový XXX časopis z 80.let


   Když jsme u těch nemravných časopisů, vzpomínám si, jak jsme kdysi, jako velitelé čet, byly svoláni z pohraničních rot na výcvikový prapor PS v Aši - Kelleru, kde nám jeden major z chebské 5.bPS Cheb dělal přednášku na téma Ideodiverze. A aby přednášku osvěžil, přinesl třicet pornočasopisů, zabavených bdělými pohraničníky na OPK Pomezí. Mohli jsme si je dosytosti prohlédnout a pokrytecky se pohoršovat :-)  Pikantní na celé přednášce bylo, že když ji onen důstojník ukončil a stahoval XXX časopisy zpět, tak tři "zmizely" a nebyly k nalezení. Prostě byly pryč, byly "zmizelé" a důstojník z chebské brigády s tím nemohl nic dělat (nesl to statečně a byl shovívavý).

Ilustrační foto: dobový XXX časopis z 80.let



Nyní se vrátím zpět na pohraniční rotu.

   Jak známo, vojáci základní služby u PS (i ČSLA) byli mladí kluci, většinou ve věku 19 - 21 let, já sám jsem na rotu v Trojmezí nastoupil v létě 1985, když mě bylo 18 let (po absolvování vojenské školy v Holešově). Co se takovým mladým klukům honí v hlavě: děvčata, zábava, moderní hudba. Tohle všechno měli záklaďáci kvůli tvrdému režimu u vojenských útvarů omezené. 

  Pohraničníci, kteří sloužili přímo na čáře to měli ještě těžší. Objekt pohraniční roty dislokovaný v hraničním pásmu, mnohde byla rota PS ještě za "dráty", na mnoha místech byla dokonce rota PS dokonale odloučená od civilizace, díky velké vzdálenosti k nejbližší vesnici (hospodě), o městu ani nemluvě. Mládenci co sloužili u "horských" jednotek PS, nebo na hláskách PVOS, mohou potvrdit mé slova.  

   Jedna z věcí, která vojákům trochu zpříjemňovala život, byly hudba. Na každé rotě byl nějaký ten gramofon a zásoba LP desek. Jejich množství bylo ale limitováno a časem se ohrálo, oposlouchalo i když mnozí vojáci při návratu z opušťáku či dovolenky přivezli své oblíbené LP desky. 
   Dalším zdrojem hudby byl rozhlas. Ti, kdož byli v dobách ČSSR mladí, ví, jak málo hudby pro mládež vysílali na stanicích Hvězda, Praha či Vltava. Nic moc. V rozhlase většinou zněla hudba pro střední a starší generaci, Gott, Vondráčková, Zagorka či Pavol Hamel, tihle interpreti  mladou generaci netáhli a to platilo i vojácích základní služby. 

  Naštěstí pro nás mladé, hned u západních sousedů, bylo mnoho rozhlasových stanic, které presentovali to, co jsme chtěli poslouchat. Starší generace pohraničníků a vojáků si vzpomene nejspíše na oblíbené Radio Luxembourg na vlně 208 metrů -  1440 kHz AM (střední vlny). Tahle stanice měla jen jednu chybu, vysílala sice s obrovským výkonem 1200kW (!), ale byla umístěna až v Lucembursku, takže v ČSSR byla, díky specifikům středních vln poslouchatelná až večer a v noci. (Mimochodem, jedna perlička: když jsem byl v létě roku 1985 na dovolené v sovětském Soči, tak jsem na svém tuzexovém radiokazeťáku zachytil vysílání "Laxíku" přes noc i tam). 

Dobové foto - logo stanice Radio Luxembourg


  Ovšem, byla tu i jiná možnost, které využívali vojáci na útvarech poblíž hranice s Německem a částečně i Rakouskem a tou byla, opět středovlná stanice, s velkým výkonem, která v Německu vysílala pro vojáky US.ARMY, Její název: AFN Europe (American Forces Network). Ta byla poslouchatelná celý den, 24/7. Trochu připomínala Radio Luxembourg, jen se zde hrále spíše americká hudba, od pop music až po rockovou hudbu. Díky velkému výkonu a lokalizaci v Mnichově, hrála i na tom nejlevnějším tranzistoráku, co byl v Československu k mání.

Dobové foto - AFN Europe 80.léta


  Obě tyto stanice byly vojáky hojně poslouchané a díky minimálním požadavkům na kvalitu tranzistoráku, mezi vojskem oblíbené. Muzika se poslouchala na cimrách, na PVSce, v kuchyních, mnohdy i ve službě, přes den, pokud byla hlídka na pozorovatelně, nebo v noci na piketu. 
   
   Vojáci vždy ale museli dávat bacha, kdo je zrovna na rotě, neboť bylo jisté riziko, že nesmlouvavý velitel roty,politruk, či jiný, "politicky kovaný" důstojník jim tranzistorák zabaví a pokud by při odhalení rádia bylo zrovna naladěno rozhlasové vysílání ze Západu, mohl být přistižený voják vyšetřován i VKR. Ostatně, kontráši na rotě slídili i tak a mj.pátrali právě po tranzistorácích, nebo fotoaparátech. Čímž se nechci nijak do kontrášů navážet, dělali svou práci. A připomínám, že vojenskou kontrarozvědku měli (a stále mají) také u Bundendeswehru či US.ARMY.

  Za sebe mohu popsat situaci z 80.let, jak jsem ji zažil na vlastní kůži. 
Se západní kulturou jsme koketovali už na vojenské škole v Holešově. Story na tohle téma najdete, pokud si kliknete ZDE. O víkendech jsme poslouchali rakouské rádio Ö3 a to ve velmi dobré kvalitě, v CCIR pásmu (VKV II) a ve FM stereo kvalitě. Samozřejmě jsme museli dávat bacha, aby nás nevymáknul náčelník ročníku (něco jako velitel roty), nebo jiný odpovědný důstojník, třeba dozorčí útvaru. Což se ne vždy povedlo, ale nikdo z nás se nedostal do rukou VKR, v pověstném "Mrázkově domečku", v areálu VŠ SNB. Ti, kdož v Holešově za "totáče" studovali, vědí :-)


Ilustrační obrázek - logo rakouské ORF 80.léta


   Když jsem nastoupil na rotu v Trojmezí a rozkoukával se ve funkci velitele čety, zjistil jsem, že se tady hojně poslouchá západní rádio. Protože 80.léta znamenaly technický pokrok i v elektronice, většina vojska už neposlouchala muziku na levných tranzistorácích Tesla, kde byly pouze AM pásma, ale používaly se miniaturní rádia kupené v Tuzexu, na různých burzách, občas se dal koupit malý japonský tranzistorák s FM frekvencí 88-108 MHZ i v běžném Elektru. Já sám jsem později vozil malé kapesní rádia s FM CCIR normou z tehdejší NDR, kam jsem často jezdil a mohu říct, že značka RTF Made in DDR fungovala stejně jako různé rádia AIWA, Panasonic či Sony, jen design soudruzi z NDR nevymazlili tak dobře jako Japonci.

   Hodně jsem vojákům záviděl, páč můj "tuzexový" radiokazeťák (na kterém jsem v sovětském Soči poslouchal ten výše uvedený Laxík) měl jen VKV OIRT 66-73 MHz, což bylo príma doma Ostravě, kde jsem na něj poslouchal polské rádio Trójka, kde hráli stejně dobře jako na rakouském O3 (můj otec, na vojně spojař a duší radioamatér, zbastlil velkou anténu a tak jsme v Ostravě chytali rakouské rádio úplně v pohodě, ve stereo kvalitě). Mohl jsem poslouchat na MW Luxembourg, nebo AFN Europe, ale se stanicemi jako byl Bayern 3, či RIAS 2 jsem měl smůlu :-(



  K mému převelikému štěstí mě tehdejší velitel roty, kapitán Koutný, poslal jako velitele vozu s naší rotní Progou V3S pro něco do Chebu. Když jsme vyřídili na 5.bPS vše potřebné, poprosil jsem řidiče, aby mě zastavil u jednoho velkého Elektra v Chebu, kde jsem si koupil rádio Tesla Domino 2, které mělo všechny pásma, tedy i "západní normu" FM a bylo, považte, nejen na baterie (které občas nebyly k sehnání), ale i na síť 220V.

Rozhlasový přijímač TESLA Domino 2


  V prodejně měli i baterie, které jsem si hned napáskoval do rádia a tak jsem cestou z Chebu do Trojmezí, zalykajíce se štěstím, poslouchal Bayern 3 a cesta nám s řidičem utekla ein zwei :-)  A je jasné, že jsem pak RIAS 2 a Bayern 3 poslouchal od rána do večera.

Logo bavorské rozhlasové stanice Bayern 3


  V té době jsem ještě bydlel na ubytovně na rotě a toužil jsem i po televizi. Na PVS sice byla televize, dokonce barevná (1.rPS Trojmezí ji dostala za titul Vzorná rota), bohužel ale sovětské výroby, takže barvy byly jak vyblité lečo. Dílem kvůli barevnému tv systému SECAM, a též díky tomu, že kvalita sovětských obrazovek měla ke kvalitě Made in Japan hodně daleko, ba dokonce i československé obrazovky TESLA měly v porovnání s těmi sovětskými brilantním obraz a "fullcolor" barvy :-) 
   
   Protože tématem článku je ideologická diverze, musím poznamenat, že i na naší rotě byly snahy vojáků čučet na západoněmeckou TV. Bohužel, sovětský TV přijímač měl pouze barevný systém SECAM, ale navíc jen zvukovou normu 5,5 MHz. Takže barevně a se zvukem hrála jen Československá televize, ale západoněmecké stanice ARD, ZDF, BR3 hrály černobíle, ale hlavně bez zvuku. Spojaři nakonec přišli na to, že zvuk 1.programu - ARD lze naladit na rozhlasovém přijímači v pásmu VKV I, tedy na východní normě. Asi nějaká interference, ale prostě to tak bylo. Takže se po večerech sledovalo aspoň ARD, hlavně o víkendech tam byly dobré filmy. Většina vojáků sice německy nerozuměla, ale pal to čert, když tam běží James Bond, nebo nějaký americký akční film.


  Ušetřil jsem si nějaké peníze a rozhodl se, že si koupím přenosnou (samozřejmě černobílou) televizi značky Tesla Merkur. Želbohu, v Hranicích, v Aši, ani v Chebu ji neměli. K dostání byla jen přenosná TV značky Tesla Pluto, ale tu jsem nechtěl, protože měla jen 6 předvoleb. Tam bych ovšem nenaladil všechny, místně dostupné televizní stanice: ČST1, ČST2, ARD, ZDF, BR3, DDR1 a DDR2. Televize Merkur měla předvoleb osm. Měl jsem ale, shodou okolností opět štěstí, náš technik roty, rtm.Karel Svoboda jel pro něco, svým Trabantem do Plzně a tam mě vytoužený přenosný TV Merkur za nějaké 4.000,- kč koupil (plat jsem měl, tehdy v roce 1985, cca 2.600,- kčs). 


  Takže jsem si užíval sledování západoněmecké televize, dokonce jsem byl unešený i reklamními bloky, neboť u nás nic takového nebylo (pan Vajíčko nebyla žádná konkurence), viděl jsem spoustu filmů, o nichž jsem neměl ani tušení, že existují. Takového, už výše zmíněného Jamese Bonda, nikdy v ČSSR nedávali :-) Kupodivu dobré filmy, zejména evropské produkce dávali i na východoněmecké televizi DDR 1 a DDR2. Tam jsem dokonce viděl i nějaký erotický film z produkce francouzské M6. je fakt, že ho dávali pozdě večer, ale dávali. Na západní TV jsem nikdy erotiku neviděl... 

  Koketoval jsem tedy s ideologií a kulturou, jenž by měla být důstojníkovi PS cizí. Ale, já si holt nemohl pomoci. Tento fakt, že jsem si na ubytovnu pořídil nejen rádio, ale i televizi samozřejmě neuniknul našemu bdělému politrukovi, kterým byl v té době kapitán Roman Král. Párkrát ke mě, majíce službu dozorčího důstojníka, vešel do pokoje, zrovna když se z mé televize linul program z bavorské části Evropy. "Pačemu bůkvy, vsjó jásno" - tvrdit, že se dívám na východoněmeckou telku, když zrovna v rohu obrazovka zářilo bílé logo ZDF nemělo smysl. 
   
   Ke cti kpt.Krále musím poznamenat, že z toho nikdy nevyvozoval žádné důsledky, ani můj poklesek neprásknul VKR. Jediné co udělal bylo, že se mnou sepsal tzv.služební záznam, že jsem byl poučen o tom, že v objektu roty PS je zapovězeno sledovat západní TV a rozhlas, což mě zdůvodnil tím, že kdyby se to na mě provalilo, aby byl krytý. Což jsem mu nemohl mít za zlé. Zanedlouho jsem se ale odstěhoval do přiděleného bytu v Hranicích a tam už nikoho nezajímalo, jako TV sleduji. Stejně jsme doma čučeli na západní televizi všichni důstojníci, protože vysílání pražské ČST nebylo nic, o čem by jste chtěli psát domů Takhle to bylo až do konce 80.let, kdy jsme si začali pořizovat videorekordéry a sledovali filmy na VHS kazetách, pašovaných ze Západu. 

Z té doby si vzpomínám na jednu stórku z roty. 
   Někdy v roce 1983 běžel v československých kinech první pořádný sci-fi film s názvem VETŘELEC (Alien). Vím, že ještě před ním zde byly v kinech "Blízká setkání třetího druhu", ale Vetřelec, to byl prostě jiný level. Film se, ještě v časech ČSSR dočkal pokračování, pod názvem VETŘELCI (Aliens), ale ten u nás v kinech nebyl. 
   Když už jsem vlastnil videopřehrávač, film Vetřelci jsem si sehnal a promítnul ho vojákům na rotě v Trojmezí. Úspěch byl převeliký, promítal jsem ho na rotě snad 3x, aby ho viděli všichni vojáci. No a tím jsem se dostal do hledáčku VKR. Kontráš neudeřil přímo na mě, ale vojáci mě prozradili, že na rotě zjišťoval, co a kdy jsem promítal, zda neproběhla projekce nějakých "protisocialistických" filmů, nebo pornografie. Neproběhla, takže se mě nic nestalo, dokonce si mě ani nepředvolali do kanceláře VKR na praporu v Aši-Krásné. Možná to bylo i tím, že druhá polovina 80.let byla už pod vlivem Gorbačova, perestrojky, glásnosti a kovaní stalinisté ztráceli půdu pod nohama  a měli jiné starosti než promítání amerického sci-fi filmu v objektu roty PS. .   


 
Youtube trailer - film VETŘELCI (Aliens) 1986

Takže, abych to nějak shrnul.
Není pravdou, že vojáci Pohraniční stráže a to jak záklaďáci, tak i velká část důstojníků, byli nějací zaslepení, ideologicky kovaní strážci železné opony. Ano, jistě, jiná byla situace v 50.létech, ale diamentrálně odlišná byla později, třeba v 80.létech a ty poměry jsem osobně zažil. 
Vojáci, mladí kluci, poslouchali západní hudbu, sledovali, pokud to podmínky dovolili, západní TV vysílání, ve smyslu zábavných pořadů, filmů, hudebních videoklipů, politika a publicistika nikoho nezajímala. Není mě známo, že by vliv zahraničního vysílání TV/R způsobil zběhnutí na Západ, byť zcela vyloučit to nemohu, ovšem berme v potaz, že já obléknul uniformu až v roce 1981.  

   Stejně tak to bylo i s námi, důstojníky. Až na malé vyjímky jsme doma měli naladěné západní TV a rozhlasové stanice, občas jsme nakupovali v Tuzexu, či prodejnách ESO :-) nebyli jsme ideologicky zaslepení a k tehdejší propagandě v masmédiích jsme si udržovali zdravý odstup, i my jsme četli mezi řádky, jako většina obyvatel a jak jsem v předchozích textech napsal, koketovali jsme s "nepřátelskými ideologiemi". Možná bychom koketovali méně, kdyby nás tehdejší režim pustil vycestovat na Západ, což se ale nestalo. Jaký to paradox, utéci přes čáru jsme mohli bez problémů kdykoliv, vycestovat byť na jediný den, legálně, přes hraniční přechod bylo definitivně zapovězeno. 

  Podívat se ven jsme mohli až v roce 1990 a po seznámení se realitou života na druhé straně hranice mnozí z nás zjistili, že není všechno zlato, co se třpytí, že reklamy jsou jen naleštěný prd a že v německých řekách neteče Fanta, nebo Knorrova polévka. Ale to už je jiná kapitola, slíbil jsem, že politiku sem tahat nebudu.  

  Pokud vás, vážení čtenáři, kolegové, kamarádi od PS a ČSLA, téma článku zaujalo, můžete napsat své osobní zkušenosti s podléháním "ideologické diverzi" během vaší vojenské služby, u vašeho útvaru. Pište přímo do rubriky KOMENTÁŘE pod článkem, nebo pošlete příspěvek na můj MAIL pohranicnik@gmail.com a já jej, pokud k tomu dáte svolení, publikuji do komentářů. Samozřejmě, že stále platí záruka diskrétnosti a ničí identitu nebudu zveřejňovat. 

  Pokud by jste se chtěli podílet na tvorně weblogu Pohraničník, sepiště nějakou ze svých vzpomínek na dobu vojenské služby a pošlete ji na můj MAIL pohranicnik@gmail.com 
Pokud máte nějaké dobové fota z vojny, přiložte je do přílohy mailu, článek s fotkami je zajímavější. Děkuji.      


  
AUTOR ČLÁNKU: Zdeněk-admin weblogu