18. září 2020

VELITELÉ - DŮSTOJNÍCI NA ROTĚ PS

   Přemýšlel jsem na jaké téma napíšu článek pro weblog Pohraničník. Původně jsem zamýšlel o tom, že to bude na téma "Suvenýry z demarkace", k čemuž mě inspirovala diskuze s kolegou, kamarádem od PS, Emilem Hruškou. Nakonec jsem se ale rozhodl, že si tohle téma ještě promyslím a napsal bych o tom třeba příští měsíc.



V dnešním článku bych se tedy věnoval tomu, čemu tak nějak rozumím a to je téma "Služba a život velitelů na pohraniční rotě". Cítím se být povolán o tom psát a to z prostého důvodu. Byl jsem totiž v letech 1985-1990 velitelem čety na 1.rPS Trojmezí (5.bPS Cheb).

    Budu se snažit psát o službě u PS tak, jak mě to zůstalo ve vzpomínkách. Samozřejmě, že mnohé se mě už vykouřilo z hlavy, neboť je to už 30 let od doby, kdy jsem vykonával funkci velitele čety (VČ).


Dobové foto z 1.rPS Trojmezí (80.léta).

   Protože tento pohraničářský weblog čtou nejen veterání PS, bývalí vojáci ČSLA, nebo znalci reálií prvosledových útvarů Pohraniční stráže, ale i civilisté vojnou nepolíbení (včetně dívek a žen), vysvětlím polopaticky i pár detailů, pro lepší pochopení faktů v tomto článku.


    V době, kdy jsem nosil uniformu PS (1981 – 1990) byla rota Pohraniční stráže, ať už na státní hranici s Německou spolkovou republikou (BRD) , nebo Rakouskou republikou, obsazena velitelským sborem v těchto, níže uvedených funkcích.


VELITEL ROTY (VR) – důstojnická funkce, nejvyšší hodnostář na rotě. Požadavkem na tuto funkci, mimo jiného, bylo i absolvování Vysoké školy, v tomto případě většinou VŠ SNB 3.fakulta OSH v Holešově. V takovém případě mohl jít velitel roty až na hodnost podplukovník (pplk). V realitě se však mnoho podplukovníků ve funkci VR nevyskytovalo. Já jsem za celou dobu své aktivní služby u PS snad slyšel jen o jednom, dvou případech.

   Pokud měl totiž velitel roty v hodnosti majora nárok na povýšení do hodnosti pplk, tzv.výsluhou let, v drtivé většině případů to znamenalo i funkční povýšení a dotyčný důstojník šel na nějakou významnější funkci, buď na prapor PS (prPS), brigádu PS (bPS), nebo dokonce na HS PS OSH v Praze.

   Dělat velitele roty, bylo z mého pohledu, neuvěřitelně stresující a náročné. Na většině pohraničních rot se pořád něco dělo. Zadržení narušitele, proryv státní hranice (tzn že narušitel frnknul na Západ), nějaké provokace z druhé strany hranice (různými aktivisty typu Robin Wood, nebo sudeťáckými seskupeními a revanšisty), mimořádné události (dopravní nehoda, zběhnutí vojáka na Západ, sebevražda).

    V těchto i mnoha dalších případech musel VR přijet na rotu a být k ruce veliteli praporu, vyšetřovateli bPS, důstojníkům VKR, zpravodajským orgánům ZS PS a také "inkvizitorům" z Prahy (HS PS OSH), což snad byli (podle mě) největší lumpové, arogantní zmetci, kterým dělalo potěšení povozit se na neštěstí druhých. Omlouvám se za expresivní výrazy, ale tyhle lidi jinak, ani po těch letech, nazvat neumím. Nechť shoří v Pekle.

   Jistě si umíte představit, jaký vliv tyto výše uvedené záležitosti museli mít vliv na osobní a rodinný život dotyčných velitelů rot. Nikdy nevěděli, co se podělá a kdy budou muset odjet z domova, místo volného času s rodinou, nebo místo spánku, na pohraniční rotu a tam si procházet očistcem.

   Ne každý tohle dlouhodobě snese. Někdo začal chlastat, někdo předčasně zestárnul, jiný měl z toho tolik zdravotních problémů, že ve finále byl více po nemocnicích, než na rotě.

   Neříkám, že TOHLE bylo úplně všude a neustále. Někde ty podmínky a služba ve funkci VR byly lepší a klidnější, někde to ale nemělo daleko k Předpeklí jak z Danteho románu.


ZÁSTUPCE PRO VĚCI POLITICKÉ (ZVP – POLITRUK). Rovněž důstojnická funkce, s hodností to bylo podobně jako u velitele roty. Politruk mohl být klidně v hodnosti podporučíka (ppor), pokud na funkci ZVP nastoupil po absolvování Důstojnické školy v Holešově a s tímto vzděláním mohl pak být nejvýše kapitán (kpt). Pokud absolvoval VŠ v Holešově, nebo politickou Vojenskou akademii ČSLA (mám dojem,že to byla VAAZ ve Vyškově), mohl skončit i jako vyšší důstojník, tzn na rotě minimálně jako major (mjr).

    Z mého pohledu (a zkušeností na 1.rPS Trojmezí) byla funkce ZVP/politruka ta nejlehčí, nejméně zodpovědná, nejméně náročná ze všech velitelských postů, co jich na rotě bylo. Ti, kdož mají rádi knihu/film Dobrý voják Švejk od Jaroslava Haška, by si měli vybavit feldkuráta Katze, převést ho do podmínek reálného socialismu a místo c.k.uniformy použít jako outfit uniformu PS a nebudou daleko od reality :-) Jasně, je to nadsázka, ale lepší přirovnání mě nenapadá.

    ZVP, podle dýnstreglamá (OSH 1/1) odpovídal za politický a morální stav pohraniční jednotky. Necituji asi úplně přesně, ale tak nějak ta funkce politruka byla popsána. Pokud z vás někdo vnímá, že povinnosti jsou popsány vágně, opět není daleko od pravdy. Ovšem zdůrazňuji, že se jedná o můj subjektivní názor.

    Politruk u nás na rotě (během služby v Trojmezí jsem zažil dva) měl na starosti nástěnky, dohlížel na poddůstojníka ve funkci Instruktora SSM (I SSM), měl pod palcem stranickou práci, ať už to znamenalo cokoliv, v realitě zejména schůze ZO KSČ každý měsíc, schůze ZO SSM, socialistickou soutěž na rPS, součinnost s orgány MNV, vyplňování různých papírů, statistik a hlášení pro velitelství prPS a bPS, takže bojištěm politrukovým byla kancelář ZVP, nebo kancl VR, kde společně s velitelem popíjeli kafe, pokuřovali a diskutovali. Sem tam zavolali nějakého vojáka, aby od nich dostal "pojeb", a když už politruka nebavil kancl, tak jel prostě do města (obce) na MNV na součinnost s předsedou.

    Povinností ZVP bylo také jezdit na bPS, kde se konala různá velitelská shromáždění (tzn, že odfrčel velitel roty i politruk), stranické aktivy KSČ, nebo různá školení pro politické pracovníky, ty se konaly více dnů a probíhaly (třeba v Kašperských horách),v objektu rekreačního střediska MV.

   Ale, abych politrukům nekřivdil, museli, podobně jako my ostatní vojáci z povolání, sloužit služby 24 hodinového Dozorčího důstojníka roty, nebo chodit na Prověrkové hlídky do terénu, nebo provádět občasnou demarkaci státní hranice.

    Povinností ZVP bylo také provádět Politické školení mužstva (PŠM). To trvalo tři vyučovací hodiny a provádělo se 3x týdně, pokaždé s tou četou, která měla Bojovou a politickou přípravu (BPP). Jeden z politruků, kterého jsem zažil, to bral relativně odpovědně a pokud to šlo, nějaké to PŠM odvykládal. Někdy celé ty tři hodiny (a velitel čety tak měl čas na svoji práci, třeba psaní Písemných příprav), někdy aspoň část PŠM.

    Zato ten druhý politruk, za dobu, kdy ho pamatuji, odvykládal PŠM jen párkrát a nikdy ne celé. Snad, jedinou vyjímkou bylo, když přijel na kontrolu provádění PŠM někdo ze shora. Drtivou většinu PŠM nechal náš milý politruk na bezradném veliteli čety a raději se diskrétně vytratil za vůní dobré kávy.

    Nevím, jak to dokázali politruci, ale já jsem zkrátka nezvládnul žvanit tři hodiny v podstatě o ničem. Tudíž jsem to udělal po svém. Učebna byla u nás na rotě v nejvyšším, druhém patře. Takže jsem vždy poslal jednoho vojáka hlídat ke schodišti, aby dal avízo, kdyby někdo šel na kontrolu. Na tabuli jsem napsal téma PŠM a zhruba v deseti minutách vojákům vysvětlil, o co jde, kdyby přišla kontrola a ptala se, co probíráme.

    Po těchto úkonech si vojáci mohli psát dopisy domů, číst si a hlavně být potichu. Já jsem si četl noviny, nebo nějakou knihu a tak nám ty tři hodiny PŠM příjemně uběhli :-) Ke cti mužstva musím podotknout, že o mém laxním přístupu k politickému školení se nikdo nezmínil ani veliteli roty či ZVP, ani bdělým orgánům VKR.



VÝKONNÝ PRAPORČÍK (VPr – STARŠINA). Jednalo se o funkci praporčickou, vykonával ji tady voják z povolání v hodnosti rotný (rtn) až nadpraporčík (nprap), absolvent Praporčické školy , nebo Střední odborné školy (SOŠ PS a VMV) v Holešově.

Z mého hlediska to byla funkce stejně náročná, jako u  velitele roty. Staršina měl totiž na starost veškerý chod pohraniční roty z hlediska logistiky a cateringu, jak se dnes říká.

    Měl pod palcem, v této sféře vše, od stravování vojska, přes kvalitu ubytování, vybavení do služby (od zbraní, munice, přes výstroj po krmení služebních psů), odpovídal za výstrojní sklad, muniční sklad, PZH hospodářství, čistírnu odpadních vod (ČOV), hygienu, vytápění, zkrátka a dobře vše v těchto oblastech a jistě i mnoho dalších věcí, které tady nejmenuji, bo jsem na ně zapomněl, nebo jsem o nich ani moc, nebo vůbec, nevěděl (klasicky NZ zásoby v bunkrech opěrného bodu pro případ války).

   Obrovská hmotná odpovědnost! Musíme si uvědomit, že každá pohraniční rota na státní hranici byla v podstatě absolutně samostatná jednotka. Po všech stránkách. Asi se mě to nepodaří vysvětlit těm, kdo na vojně nebyli, ale kdo je bývalý pohraničník z čáry, tak o tom má pojem a ví, jak to bylo.

    Kromě toho všeho odpovídal VPr – staršina i za stav obytných budov, kotelny, kotců pro služební psi atd. Taková pohraniční rota, zejména ty, které se nově stavěly v 80.létech, to byla nemovitost v miliónech tehdejší kčs, což byl obrovský balík.

    Zkrátka a dobře, staršinu, či-li výkoňáka mohl dělat jen ten, kdo pro takovou funkci měl nadání. Jednou nohou jste byli doslova v kriminálu, bez legrace. Ve všem byly totiž nemalé peníze a pokud by jste něco zanedbali, nebo odfláknuli, poslední slovo by řekl v takovém případě vojenský prokurátor.

    Výkonný praporčík měl, na pohraniční rotě, k ruce, poddůstojníky ve funkci provianťáka, staršího kuchaře a kynologa roty, vojína ve funkci tzv.prádelníka a také vojína, topiče/kotelníka, jenž měl pod palcem i PZH a ČOV, kteří mu byli přímo podřízeni a pokud svoji práci dělali odpovědně a dobře, měl Výkonný praporčík o čtvrtinu starostí méně.


     Ve svém životě, během služby v uniformě PS, jsem zažil, na vojenské škole, na pohraniční rotě a na jedné z rot na Ašsku, tři starší výkonné praporčíky a všichni tito muži byli, kulantně, velmi, velmi svérázní. Dnes je již mohu jmenovat: nprap.Březík (Holešov), nprap.Firýt (Trojmezí) a nprap.Špalek (Ašská). Dej jim Pánbůh věčnou slávu. Tihle tři staršinové se stali, ještě během svého života a služby u PS, doslova legendami, což potvrdí asi každý, kdo je poznal a dodnes se o nich, při různých setkáních bývalých pohraničníků, vyprávějí desítky příběhů. Něco málo naleznete i zde, na weblogu Pohraničník.

Velitelský sbor 1.rPS Trojmezí - zleva: VPr, VČ3, VČ2, VČ1, VR a ZVP.

TECHNIK ROTY (TR). I zde se jednalo o praporčickou funkci, s hodnostní a vzděláním na chlup stejným jako u Výkonného praporčíka. Tato funkce vyžadovala, aby dotyčný praporčík ve funkci měl aspoň trochu vztah k technice, spojovací, ženijní a k motorovým vozidlům, což se ne vždy zadařilo, páč nebyli lidi. Naštěstí byli na rotě, v patřičných funkcích vojáci a poddůstojníci, kteří naopak měli o technice i vozidlech velmi dobrý přehled ("zlaté české ručičky") a tak dokázali po stránce technické udržet pohraniční rotu v chodu i přesto, že TR byl technickou paní Můzou nepolíben, nebo, ve své bezradné dobré víře směřoval k tzv.Mimořádné události :-)

    Technik roty měl v referátu vše, co mělo kola, od terénních vozidel UAZ 469, přes Pragu V3S, motocykl ČZ, nebo JAWA, až po obrněné transportéry OT-64 (ty ovšem byly jen na hranici s BRD, na čáře s Rakouskem "otéčka" nebyly). Bylo s tím spousty práce, od pravidelné údržby v rámci Parko-hospodářského dne (PHD), ale i mimo ni. Vozidla přidělené na rotu byla relativně kvalitní a výkonná, ideální do terénu, ale, kdo zanedbal údržbu, splakal nad výdělkem a pak dostal pojeb od velitele, nebo kontrolního orgánu a mohl jít i na pár dní zpytovat svědomí do vojenské basy.

Vozidlo UAZ 469 - dobové foto z 1.rPS Trojmezí (80.léta).


    Technik roty také musel kontrolovat spotřebu pohonných hmot (PHM) a projeté kilometry na jednotlivých vozidlech. Ač si dnes kdejaký jouda či presstitut myslí, že Pohraniční stráž měla od strany a vlády neomezené prostředky, opak je pravdou. Papaláši z Prahy nás, prostřednictvím FMV brali pěkně u huby a na všechno byly limity. Takže, když nějaké vozidlo vyčerpalo přidělený měsíční limit kilometrů na provoz, muselo se odstavit a hotovo.

    Nikoho na HS PS OSH či FMV nezajímalo, že bylo v určitém období velké množství pohraničních poplachů a s tím spojených výjezdů motorových vozidel, ať už je vyvolal tlak na státní hranici, nebo nepříznivé meteorologické podmínky. Říkejte to pupkatým plukovníkům, jenž znají státní hranici leda tak z okna důstojnické jídelny, nebo televizního pořadu Maják.

    Vozidly to pro technika roty nekončilo. Odpovídal také za stav a provoz ženijně technického zabezpečení (ŽTZ), což byla třeba signální stěna (SiS), tedy ta pověstná "železná opona" z ostnatého drátu, která byla pod elektrickým signálem o napětí 24 V, což bylo, zejména během bouřek, zdrojem častých poruch, výpadků a zkratů (což znamenalo opět vyhlášení pohraničního poplachu, výjezd lidí a techniky). Také tam patřily různé vychytávky na principu pohybových čidel, jako byl Fénix, velmi nespolehlivý krám, hlavně během mlhy a deště, pak různé ty nástrahy s výmetnicemi na linii hraničního pásma, o kterých by dlouho mohli vyprávět i ženisté.

Technická hlídka (TH) na trase ŽTZ u HM 13/9 (ČSSR-DDR).


    Technik roty měl pod sebou i veškerý spojovací materiál, radiostanice, linkové pojítka (ano, to je ten bebech, co vypadá jako starý rozkládací mobil "Véčko" od fy Motorola), ale i signální přístroj, zvaný "bedna" v místnosti DSP, který blikáním červených diod a akustickým signálem oznamoval narušení, nebo technický problém v daném úseku signální stěny.

     Do povinností technika patřilo i vše okolo ženijního materiálu a zařízení, třeba taková hloupost jako dřevěné kůly "téčka", na nichž bylo instalováno vedení SiS. Určitě toho bylo víc, ale já už si to nepamatuji, nikdy jsem technika roty nedělal.

    Technik roty měl, podobně jako staršina, k ruce poddůstojníky ve funkci staršího spojaře, staršího ženisty a staršího řidiče. Snad to píšu správně. Pokud tito mládenci rozuměli svému vojenskému řemeslu, měl technik roty o 50% starostí méně a mohl dokonce vydržet na této funkci i když mu spousta záležitostí byla věcí neznámou a měl o nich jen mlhavé tušení.

    TR byl často objektem různých "pojebů" a nepříjemných kázání ze strany velitele roty (hlavně když se přečerpal limit kilometrů na provoz auta, nebo, nedej Bože, byla nadspotřeba PHM) a také různých kontrolních orgánů z praporu PS. U nás to byla TOV prPS Aš-Krásná, které velel jistý nprap.Rada, jenž uměl kteréhokoliv technika roty, či řidiče zdivočit tak, že by od něj pes kůrku chleba nevzal. Když přijel kontrolní orgán z brigády PS, šly na TR mdloby i když si myslel, že má vše v pořádku. Výsledek takové brigádní kontroly záležel od mnoha faktorů, včetně těch subjektivních. Pokud byl kontrolu provádějící důstojník dobře naladěn (dejme tomu kvůli dobrému obědu, či počasí) mohlo se stát, že místo "pojebu" bylo jen otcovské domlouvání.

Hlídka PS s vozidlem UAZ 469 u HM 13/9 (ČSSR-DDR).

VELITEL ČETY (VČ). Funkce velitele čety na pohraniční rotě je možno také nazvat "holka pro všechno". To musím napsat úvodem. Velitel čety mohl být voják z povolání jak v praporčické hodnosti, tak i důstojník, pokud absolvoval Důstojnickou školu (DŠ), nebo VŠ SNB v Holešově.

   Protože jsem byl u PS zařazen, po celou dobu výkonu služby na státní hranici, jako velitel čety, mám přebohaté zkušenosti a vzpomínky a některé zde zveřejním. Takže, teď píšu za sebe.

Studenti SOŠ PS a VMV Holešov - autor článku zcela vpravo (80.léta).  


    V létě 1985 jsem nastoupil na 1.rPS Trojmezí jako velitel třetí čety, v hodnosti rotmistra, jako absolvent vojenské SOŠ PS a VMV (1981-1985), bylo mě 18 let, byl jsem důstojnické embryo a neměl jsem rozhodně dojem, že mám v tornistře maršálskou hůl :-) Vojáci základní služby na rotě, do jednoho, byli ve věku 19 až 21 let, takže starší než já. Paráda, vážně. Manuál jak četě velet jsem v Holešově nedostal, jen nějaké teoretické znalosti a pár stáží na pohraničních rotách (rád vzpomínám na šumavskou rPS Stožec – Nové údolí). Pokud mám říct pravdu, v době, kdy jsem studoval VSOŠ, počítali s náma na funkce techniků rot a výkonných praporčíků, výuka podle toho také probíhala. Ale co už, stalo se.

Schůze na 1.rPS Trojmezí (80.léta).


    Byl jsem hozený do vody, tak jsem plaval. Jako velitel čety jsem měl pod sebou bojovou přípravu (BPP) a pak také PŠM, neb, jak už jsem uvedl, politruk, který měl PŠM v popisu práce, se spíše oddával jiným činnostem. Na všechno jsem musel mít sepsanou písemnou přípravu, schválenou od VR, nebo ZVP, na tom kontrolní orgány převelice bazírovaly. Úplně bezradný jsem nebyl, se spoustou věcí mě poradil velitel 2.čety rtm.Petr Fischer, kterého jsem znal ještě ze školy v Holešově, byl o ročník výše.

    Kromě BPP, jsem s vojáky chodil na "ostré" střelby, buď ty podle norem ČSLA, nebo a to častěji, na SCPH (Speciální cvičení pohraniční hlídky), které se provádělo i v noci. Vojenská střelnice byla hned vedle, na sousední 2.rPS Pastviny. Ale myslím, že střelby patřily k relativně oblíbené činnosti i přes ten fakt, že občas na střelnici vyvolával obavy a strach přísný velitel praporu, podplukovník Martínek, který zdivočil jak prostého vojáka, tak důstojníka, vsjó róvno :-)  Pravdou ovšem je, že pplk Martínek byl excelentní střelec a když se voják na střelbách vymlouval,že má nekvalitní zbraň, vzal si jeho Sa vz.58 do rukou a s tou údajně špatnou zbraní nastřilel na výtečnou.


    Se svojí četou jsme si "užívali" i občasné cvičné bojové poplachy, které se konaly, pokud mě paměť neklame, tak 3x do roka, možná 4x ,už nevím. Výjezd do cvičného opěrného bodu, s OT-64 a bezzákluzovými kanóny BzK, zejména pokud to bylo v zímě a mrazu, byl zážitek, na který se dobře vzpomíná jen v teple domova, se skleničkou velejemného destilátu v ruce, případně se sklenicí piva v útulné hospodě při setkání s kamarády z vojny.



     Jako velitel čety jsem, kromě spousty dalších povinností, sloužil taky 24 hodinové šichty "operáka", když se zadařilo, tak i každý druhý den a po týdnu jsem z toho už byl tumpachový. Chodil jsem na prověrkové hlídky, zvané "čmuchy", společně s kynologem roty prováděl i aktivizaci služebních psů. Pokud jsem byl v terénu, nejraději jsem chodil na tzv "demarkaci státní hranice", za drátama, kontrolovat stav hraničních mezníků, "dýchat západoněmecký vzduch" a téměř vždy jsem zažil nějakou zajímavou událost, setkání se západoněmeckými policisty, kdy jsem vedl zakázané rozhovory přes státní hranici, občas jsem si donesl nějaký souvenir (ale o tom až někdy příště), nebo jsem zažil u HM 1/1 incident s hlídkou US.ARMY, kdy nechybělo moc, abychom se navzájem postříleli (článek o tom už jsem zde publikoval).

    Další moje velmi oblíbená služební činnost, bylo tlumočení při provádění tzv "Dohovorů" s pohraničními orgány GT DDR, za což jsem vděčil své relativně dobré znalosti německého jazyka (tehdy jsem pochopil, jak bylo prozíravé, že mě už na ZDŠ rodiče přihlásili do kurzů německého jazyka, v nichž jsem pak pokračoval i na vojenské škole). Bylo fajn poznat kolegy z té spřátelené strany hranice (1.rPS Trojmezí totiž kromě čáry s BRD měla v úseku i kus hranice s DDR), stali se z nás přátelé a kromě služebních dohovorů, jsme spolu vypili v německých i československých hospodách mnoho piva a šnapsu. 

Často si říkám, jak se asi má štábní praporčík Klaus Lorenz z obce Pabstleithen/Vogtland, nebo velitel čety, poručík Stefan Lutze z GT Posseck. Bohužel, v 90.létech jsem se vrátil domů, na Ostravsko, sloužil jsem u Pohraniční policie na hranici s Polskem a s kamarády z GT DDR ztratil kontakt. Hledal jsem je pak na sociální síti Facebook, ale nenašel...


     Ještě k funkci velitele čety. Stihnul jsem i povýšení na nadrotmistra (nrtm), uff, dodnes pamatuji, jak jsem to s naším velitelským hloučkem z Trojmezí a s kolegy z GT DDR v hospodě U Cinka zapíjel. Do velkého stakanu s vodkou Seliko (nevychlazená, navíc to bylo v létě), jsem na radu východoněmeckých kamarádů hodil své nově nabyté stříbrné hvězdičky a vypil to na ex. Moc nechybělo a vrátil jsem tu zteplalou vodku zpět na denní světlo. Ale, potlačil jsem dávicí reflux a hrdě si nechal připnou nové hvězdičky na nárameníky.

     Později nám, velitelům čet, 5.bPS Cheb umožnila dálkové dvouleté studium DDŠ, abychom mohli být důstojníci. Po absolvování studia a zkouškách jsme byli povýšeni do hodnosti podporučíka. Já tedy až později, neb jsem měl zaražený postup, kvůli sérii přestupků, kterých jsem se dopustil, jsa mladý a neklidný nadrotmistr. Čo bolo, to bolo, těrazky som poručík v záloze a jímá mě předtucha, že už to na kapitána nedotáhnu. Ale co už.

     Poslední poznámka k VČ. Na pohraniční rotě byly tři čety a měli být tři velitelé čet. Velitel 2. a 3.čety klidně v praporčické hodnosti, velitel 1.čety měl být ale důstojník, protože, jako VČ1 měl být zároveň Zástupce velitele roty (ZVR). V praxi jsem se s tím ale nikde nesetkal, pokud mě paměť slouží, tak v případě, že byl VR mimo výkon služby (nemoc, dovolená apod), zastupoval ho vždy ZVP – politruk.


      A ještě jedna věc k vysvětlení. V 80.létech, jak známo, mnohdy "nebyli lidi". To platilo i o stavu velitelského sboru na pohraniční rotě. Funkce VR i ZVP byla vždy obsazena důstojníkem z povolání. Ale třeba funkci TR mnohdy vykonával poddůstojník základní služby a funkce technika tak byla vojákem z povolání neobsazena několik let.

     U velitelů čet to bylo tak, že byly třeba jen dva a museli si rozdělit povinnosti i za toho třetího, který prostě nebyl, případně byl odvelený na nějako dobu do výcvikáče, nebo ke studiu vojenské školy v Holešově. Občas, na některých rotách, byl na funkci velitele čety záklaďák, tzv "absík",či-li "špagát", takto absolvent VKVŠ, jenž byl na vojně pouze rok. Také jsem jednoho v Trojmezí zažil, nějaký inženýr z Ostravy. Ten byl na funkci jen do doby, než na rotu přijel velitel 5.bPS a náš milý absa ho pozdravil "dobrý den". Myslel jsem, že brigadýra trefí šlak.

   A to je myslím vše, co jsem chtěl napsat. V plánu byl článek kratší, ale když jsem začal psát, pochopil jsem, že tématiku nelze obsáhnout ve stručné formě.

     Uvítám v komentářích vaše názory, vzpomínku, případné dotazy, nebo i kritiku. Připouštím, že jsem se v něčem mohl splést, jak už jsem psal, třicet let tomu nazád :-) Dovoluji si též upozornit, že v článku popisuji situaci z druhé poloviny 80.let a v reáliích podřízenosti chebské brigádě PS. Je možné, že v jiném časovém období a u jiných brigád PS se mohla situace odlišovat.


    Stále platí má výzva k tomu, aby jste i vy, čtenáři weblogu Pohraničník, pomohli s jeho tvorbou. Zapojte se a pošlete své vzpomínky či zážitky, ideálně s dobovými fotografiemi na adresu redakce: pohranicnik@gmail.com Pokud si budete přát, vaše identita nebude zveřejněna, ctím zásady soukromí. Stejně tak je redakce schopna opravit gramatiku, slovosled atd, každý není Alois Jirásek, podstatný je příběh, nikoliv "básnické střevo".


Budu se těšit na vaše reakce i případnou spolupráci.

NEPROJDOU!



AUTOR (C): Zdeněk - blogující pohraničník 

16. srpna 2020

STANISLAV KVASNIČKA ODEŠEL NAVŽDY



Jsou zprávy, které neradi dostáváme, které neradi čteme.
Mezi takové patří, když se dozvíme, že na věčnost odešel někdo blízký.

14.srpna 2020 přišla zpráva, že zemřel kpt.v.v. Stanislav Kvasnička, skvělý člověk, dobrý kamarád a obětavý kolega. Stanislav byl bojovník a nikdy se nevzdával. Bohužel, nemoc, se kterou bojoval, byla zákeřná a v přesile, tenhle poslední, nerovný souboj se nedal vyhrát. 
Stando, budeš mě a všem přátelům, známým i kolegům chybět. Říká se, že každý je nahraditelný, ale ve Tvém případě si myslím, že to tak neplatí. 
Až se jednou naplní i náš čas, tak se s Tebou sejdeme, tam nahoře, na nebeské pohraniční rotě. 
SBOHEM!  
NEPROJDOU!


  
  
VE VZPOMÍNKÁCH TAKÉ ZŮSTANOU:
>>  Podplukovník Martínek - velitel
>>  Nadpraporčík Firýt - legenda z Trojmezí

14. července 2020

Den Pohraniční stráže v Ostravě 07/2020

      GRENZSCHUTZTAG IN OSTRAVA.

 




     Až dneska jsem se dostal k tomu, abych sepsal aspoň krátký info článek o setkání bývalých pohraničníků v Ostravě, při příležitosti Dne Pohraniční stráže, které proběhlo v pátek 10.července 2020, jako vždy tradičně v restauraci Havránek. 



    Setkání pohraničníků v Ostravě bylo tentokrát vyjímečné tím, že přijela i zahraniční delegace, mohu-li tak označit naše přátele z bývalé Německé demokratické republiky (DDR), kteří vážili dlouhou cestu, až německého města Plauen (Plavno). 

    Takže jsem i já opět měl možnost, po dlouhé době, pošprechtit v německém jazyce, coby samozvaný "Dolmetscher" (tlumočník). Sebekriticky přiznávám, že moje "deutsche sprache" už není to co bývala, ale, pohraničník PS ČSSR s pohraničníkem GT DDR se nakonec vždy domluví, zejména, je-li podáváno aditivum ve formě lahodného piva Radegast 12°, nebo light Radegast 10°.


     Na fotografii zleva: členové delegace aus DDR Hannelore , Uwe a Egon. Úplně vpravo pak stojí organizátor všech setkání PS v Ostravě a dobrá duše podniku Ladislav. Nesmím také zapomenout na zástupkyni KČP Most Máju , jenž vážila velmi dlouhou cestu vlakem až ze severu Čech, aby s námi v Ostravě mohla být aspoň chvilku.
     
    Když už se zmiňuji o Májce, osobně ji tímto zpětně vzkazuji: "Ach, proč jsi jen objednala tu láhev vodky ke stolu? Pravda, hezky jsme si všichni připíjeli, ale já, který už cca dva roky tvrdý alkohol nepiju, jsem pak měl po celou sobotu výraznou zdravotní indispozici a ještě v neděli jsem nebyl úplně fit". Marná sláva, jsem už opelichaný kocour a doby, kdy jsem do sebe lil pivo jako prokopnutý a šlahal k tomu stakany ozaj riadné pálenky jsou již dávno pryč :-) 



       Setkání PS a GT DDR v Ostravě bylo moc fajn, aspoň já jsem byl moc spokojený. Jediné negativum bylo, že zrovna v ten pátek bylo tropické vedro s teplotami přes 30°C a ač je restaurant Havránek skvělý podnik s dobrou obsluhou a pivem jako křen, chybí tam AC klimatizace. To je myslím jediné, co mě na celé akci vadilo, úmorné vedro. Chladno bylo jen na WC a potom venku, po 21.hod, když zapadlo slunce. Ale co už, "čo bolo, to bolo". 

       Co napsat na závěr? Pohraničníkům z Ostravy a okolí, jenž o setkáních zatím čtou jen na Facebookových stránkách Veteránů PS Ostrava, nebo zde na weblogu Pohraničník a chtěli by přijet pravím: "přijeďte".  Budete zde mezi svými a kdoví, třeba ne setkání PS narazíte na své kamarády, jenž s vámi kdysi sloužili na státní hranici, na stejné pohraniční rotě. Je nás na setkání opravdu hodně. Informace získáte na facebookových stránkách Veteránů PS Ostrava, nebo na webu Vojensko.cz , případně si o termín dalšího setkání napiště sem, do redakce weblogu Pohraničník, mailová adresa:  pohranicnik@gmail.com






Ostravští veteráni PS - Facebooková stránka

24. června 2020

CO BY BYLO - KDYBY

   V tomto článku, zde, na weblogu Pohraničník, se dnes budu pokoušet trochu spekulovat, možná popustím i uzdu své fantazii, ale nehodlám si bohapustě vymýšlet, neboť budu vycházet z reálných faktů, tak, jak jsem o nich byl informován v druhé polovině 80.let a vlastně ještě i na počátku let devadesátých. 

   Téma bude opět spojeno s historií ochrany státních hranic, byť na počátku, aspoň zdánlivě, odbočíme od Pohraniční stráže jinam. A samozřejmě, uvědomuji si, že pro historii a záležitosti, jenž se už nenávratně odehrály, žádné "kdyby" neplatí. 
Ale, mě to stejně nedá :-) 

    Všichni víme, že státní převrat, který v Československu proběhl v listopadu 1989, kromě mnoha jiných změn ve společnosti, sebou přinesl, v roce 1990, možnost v podstatě volně cestovat i na Západ, který tehdy, pro většinu z nás, představovala hlavně Spolková republika Německo a Rakousko, jako nejbližší kapitalistické země, se kterými měla ČSSR společnou hranici.     

   Předpokládám, že většinu z vás určitě asi napadlo, jaké by to bylo, kdyby neskončil mocenský monopol Komunistické strany Československa, nebyl by žádný Listopad 89 a reálný socialismus by pokračoval tak, jak si ho pamatujeme z osmdesátých let. Tato úvaha nabízí možnost k dlouhé diskuzi, já se ale pokusím nebýt rozvláčný. I tak se ovšem musím vrátit k meritu věci. 

Dobové foto: generální tajemník Gorbačov v Praze (80.léta)


   Někdy po roce 1985/1986, kdy ze Sovětského svazu přišla Perestrojka generálního tajemníka Michaila Gorbačova, nastávalo uvolnění i v socialistickém Československu. Náhle se mohlo mluvit na veřejnosti o věcech, které dříve byly tabu, v tehdejší Československé televizi běžel dokonce jakýsi pořad ve stylu "Cestou přestavby", kde se otevřeně mluvilo, v rámci "glásnosti" o Pražském jaru 1968, o Alexandru Dubčekovi atd. Jasně, dnes to zní jako banalita, ale tenkrát to byla velká věc. Hovořilo se o ekonomice, vybavuji si pojem "chozraščot", bylo možné víceméně (na urovni živnostníků) volně podnikat - já si třeba vybavuji první soukromý bar v Chebu, nedaleko Špalíčku, podnikaví lidé už tenkrát dostávali zcela legálně zelenou. Byl přijat Zákon o státním podniku (předtím byly v ČSSR jen národní podniky) a spousty dalších věcí se měnila k lepšímu. 

VIDEO: Perestrojka pronikla v 80.létech i do hudby.




CESTOVÁNÍ NA ZÁPAD.

  Jednou z těch změn byla možnost cestování jinam, než do zemí RVHP (tzv.Východního bloku), nebo do SFRJ (Jugoslávie), ale i na vysněný Západ. Téma cestování v ČSSR už jsem na weblogu Pohraničník přinesl, najdete ho zde - klikněte si , pokud vás to zajímá.  
  
   Možná si pamatujete, že k vycestování do "kapitalistické ciziny" bylo třeba mít, kromě pasu,mnoho různých povolení, razítek a rozličných "bumážek", také příděl valut od SBČS (Státní banka československá) a vstupní vízum země, do které jste chtěli jet, které se vydávalo na ambasádě v Praze. 

   Byly jen dvě vyjímky. Vstupní vízum jste nepotřebovali do Finska a do Západního Berlína (Berlin West), který, podle nějakých dohod, nebyl přímo integrální součástí Spolkové republiky. Ano, na jeho území se mluvilo německy, platila tam západoněmecká marka DM, spoustou dalších věcí byl Berlin (West) spojen se západním Německem, ale, vládu tam vykonával berlínský Senát, západní Berlín měl i svoji vlajku, obyvatelé - muži, tam nemuseli na vojnu do Bundeswehru a my jsme ke vstupu do této enklávy nepotřebovali vstupní vízum. To je jen taková zajímavost. Ale zpět k tématu. 

Vlajka - Berlin West


   V druhé polovině 80.let se, v rámci uvolňování cest na Západ, měnili a zjednodušovali podmínky. Dá se říci, že vyřídit cestu bylo mnohem, mnohem snažší, odpadla povinnost žádat SBČS o příděl valut (kdysi, pokud vám SBČS nepřidělila valuty, měli jste s cestou ven utrum). Pokud jste měli západní měnu uloženou třeba v Živnostenské bance, mohli jste ji, kromě nákupů v Tuzexu, použít i jako zdroj tvrdé valuty, když jste chtěli jet ven. Nebo, pokud jste měli někoho v cizině, mohl za vás ty valuty v bance složit a vy jste je mohli použít při cestování. 
   
   Zkrátka a dobře, cestování na Západ už nebyl problém politický, ale spíše ekonomický. 

   U toho ale v ČSSR nemělo zůstat. Vláda a strana v Praze uvažovala o tom, že se zruší i tzv.Výjezdní víza. Kdo prostě dostane cestovní pas, může si rajzovat jak se mu bude chtit a kam bude chtít, když ho cílová země pustí na své území. První v tomto směru bylo aktivní Rakousko. Nevědělo se o tom veřejně, ale někdy po roce 1988 probíhaly jednání mezi Prahou a Vídní, že by Rakousko zrušilo pro občany ČSSR povinnost žádat na rakouské ambasádě o vstupní vízum.  
   
    Teď už trochu spekuluji, ale dá se předpokládat, že pokud by toto opatření rakouská vláda zavedla, zrušila by vstupní víza pro čs občany i západoněmecká vláda. Možná i další země v Evropě. Samozřejmě, československá vláda by recipročně zrušila vízovou povinnost pro Rakousko a BRD.  
  
   Želbohu, jak by se vše vyvíjelo se už nikdy nedozvíme, neboť po společenských změnách v ČSSR omezení na obou stranách padla a lidé z Československa, kteří si v roce 1990 mohli v čs bankách jednorázově vyměnit volně nesměnitelnou korunu (kčs) za 50 německých DM (u rakouského šilinku to byl podobný ekvivalent), o čemž byl učiněn zápis v cestovním pasu (plus štempl od banky), mohli radostně vzít útokem super/hyper markety v pohraničí. U řetězců Aldi, Lidl, Edeka či Kaufhalle na to dodnes, se slzou v oku, vzpomínají.    


OCHRANA (ZÁPADNÍ) STÁTNÍ HRANICE. 

   Čtenáři weblogu Pohraničník, bývalí vojáci PS a obyvatelé západního /jižního/ pohraničí vědí, že od roku 1951 se na hranici se Spolkovou republikou (do 60.let i s Německou demokratickou republikou) a Rakouskem budovalo tzv ženijně-technické zabezpečení (ŽTZ), které v sobě neslo mnoho prvků: od trasy signální stěny (SiS), kontrolního orného pásu (KP), pozorovatelen, linkového spojení podél trasy ŽTZ, vytýčení hraničního pásma (HP) a samozřejmě, také fyzickou ostrahu hranice tzv "vojskovým způsobem", po vzoru sovětských Pohraničních vojsk (PV KGB).
   
   Nejmarkantnější na celém systému OSH byla právě signální stěna, přezdívaná "dráty", "signálka"anebo také "Železná opona". Nevím, kdo ten poslední pojem vymyslel, tvrdí se, že prý Winston Churchill, při svém nenávistném projevu ve Fultonu

Dobové foto z 80.let - signální stěna (v úseku 1.rPS Trojmezí).


   Ovšem tak, jak se vyvíjela společnost, vyvíjel se i systém ochrany státní hranice. Nejzřetelnější bylo asi odstranění minových polí, které byly v určitých úsecích v 50.létech nainstalovány, stejně jako deaktivace a odstranění hraničních bariér s vysokým napětím (EZOH), neboť na přelomu padesátých a šedesátých let skončila éra tzv Agentů-chodců, kteří k nám, do Československa ze Západu pronikali, aby se zde dopouštěli špionáže, sabotáží, teroru a vražd. Téma nebudu dál rozvádět, filmoví diváci si jistě vzpomenou na agenta Bláhu z oblíbeného čs seriálu :-)  

  Jasně, vím,že zjednodušuji, ale tohle nejsou web stránky UDV

 V 80.létech, zejména v druhé polovině, bylo jasné, že se bude muset něco změnit i na státní hranici se Západem. Tu dobu jsem osobně zažil, mnohé informace se ke mě tenkrát dostaly a já se vám je zde pokusím presentovat. 
  
   Už na počátku 80.let, když jsem byl na vojenské škole SOŠ PS a VMV v Holešově (1981-1985) se testovaly různé, tenkrát moderní, technické způsoby zajištění hranice. 
   
   V areálu "kasáren" 3.fakulty OSH VŠ SNB Holešov, kde byly dislokovány i různé stupně vojenských škol Pohraniční stráže, byla za zdí, oplocením areálu kasáren, instalována elektronická ochrana, kterou bych zhruba přirovnal k systému Fénix, jenž se na státní hranici používal k ostraze areálu hraničních přechodů (OPK), ale i v týlu, na linii některých pohraničních rot (i u nás na 1.rPS Trojmezí jsme tento systém měli a moc to nefungovalo). To bylo mé první setkání s elektronickou ochranou. 

  Nedaleko objektu Fakulty OSH VŠ SNB, u obce Dobrotice, byla cvičná rota Pohraniční stráže, se vším všudy. Od ubytovacích baráků, přes kotce pro psy, muničák, pozorovatelny a trasu ŽTZ se signální stěnou. Tam jsme i my, během studia na vojenské škole, jezdili na výcvik, na střelby, později, během pěti měsíců náhradní vojenské služby, jsme tam střežili onen muničák. 
  
   A proč o tom píšu? Inu proto, že právě v Dobroticích se ke konci 80.let (to už jsem sloužil na čáře pod chebskou bPS v Trojmezí) testovaly nové zařízení, na zcela jiném principu, než byl onen, poněkud nespolehlivý, Fénix. 
   
   Pokud jsem byl dobře informován, jednalo se o otřesové čidla, které, schovány v zemi, reagovaly na určitou vzdálenost, na pohyb osob, nebo vozidel. Něco podobného mají američtí pohraničníci dnes, na hranici mezi USA a Mexikem.
   
   Další technickou "fíčurou" byl kabel, natažený velmi nízko nad zemí (nebo snad zakopán v malé hloubce pod zemí), který měl generovat jakési elektromagnetické pole, jenž by opět reagovalo na pohyb v blízkém okolí tak, že by ono elektromagnetické pole bylo narušeno tím, kdo by do něj vkročil.  
  
   Těch novinek bylo více, ale už si to přesně nepamatuji a tak o tom nebudu psát. Pokud o tom někdo z bývalých pohraničníků (počítám, že spíše asi z řad důstojníků) bude mít nějakou povědomost, ozvěte se prosím v komentářích pod článkem, nebo na můj e-mail

   Tyhle technické novinky se měly zavádět nejdříve v okolí hraničních přechodů, aby přijíždějící turisté nebyli ihned na čáře konfrontování s existencí "železné opony", pohledem na ostnaté dráty.
    
   Dále toto elektronické zařízení mělo nahradit signální stěnu v místech, které byli vidět z území sousedního státu a ve finále měla být tímto moderním způsobem nahrazená ŽTZ na celé hranici s Rakouskem a západním Německem. Bylo by docela legrační "dohnat a předehnat" Spojené státy, které na své hranici mají Železnou oponu (byť o něco sofistikovanější) dodnes. 

    Ale i zde historické události a dění ve společnosti předehnaly "pokrok, který nezastavíš". 
Po roce 1990 se "dráty" z hranice odstranily, ne proto, aby byly vystřídány elektronickou ochranou, ale proto, aby zmizely úplně, bez náhrady. Všichni si pamatujeme ty časy plné optimismu.

Dobové foto - symbolické bourání železné opony (90s).

 

EPILOG.

   Dnes, když dochází k vlně masové imigrace z Orientu a Afriky do západní Evropy, k brutální islamizaci evropských zemí, jak to vidíme třeba ve Francii, Skandinávii, Itálii či Německu, bychom možná byli rádi, kdybychom na západě a na jihu České republiky měli nějakou formu "železné opony" a kdyby naše státní hranice byla hlídána a obyvatelé chráněni vojáky či policisty Pohraniční stráže, Pohraniční policie.  
    
   Spolková republika se dnes poměrně rychle islamizuje, původní německé obyvatelstvo se stává cizinci ve vlastní zemi, dochází k teroristickým útokům, loupežím, vlně znásilňování i vražd ze strany islámských krimigrantů, k čemuž státní moc, policie i justice v podstatě jen přihlíží a masmédia to vše bagatelizují. Ti, kdož nesouhlasí, jsou dehonestováni, fyzicky napadáni úderkami Antifa a jsou ničeny jejich existence. Paralela s 30.léty je zřetelná, jen německý nacismus nahradil importovaný islám.
   
    Nechci být špatným prorokem, ale mít dlouhou hranici s Islámským státem, bude jednou peklo. Mnohým obyvatelům ČR to už dochází. Možná i obyvatelům českého příhraničí, neboť ti budou první na řadě, tak, jako tomu bylo v roce 1938, kdy Německo ovládnul nacismus. 
    
   Jen nyní to bude víc zlé, mnohem krutější, mnohem děsivější. A věřte mě prosím, že bych se moc rád mýlil. A promiňte také, že jsem si tento závěr prostě nemohl odpustit. 




Autor:  Zdeněk - Pohraničník    

Kontakt: E-mail


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro články s podobnou tématikou.

*1  Jak jsem zažil Listopad 1989 v Trojmezí

*2  Pohraniční stráž po Listopadu 1989 


31. května 2020

VYZNAMENÁNÍ A MEDAILE U PS

   Tento článek je nyní (stav ke 31.5.2020) jen v holém, základním stavu. Inspirací k němu byl e-mail od pana J.S. ze Slovenska (plné jméno a mail adresa v redakci weblogu) a na jeho základě zde text publikuji. 

   O tématice medailí a vyznamenání nevím, bohužel, vůbec nic. Protože nechci psát věci vycucané z prstu, publikuji jen to, co napsal pan J.S. Zároveň bych chtěl požádat ty čtenáře weblogu, jenž o této záležitosti mají patřičné informace, aby je poslali na adresu redakce: pohranicnik@gmail.com a já budu tento článek aktualizovat a postupně doplňovat. Děkuji a těším se na spolupráci. 

                          - - - - - - - - 

   Ako to bolo s udeľovaním vyznamenaní u Pohraničnej stráže ČSSR, prípadne aj ČSLA

Aká bola postupnosť. Ktoré vyznamenania a v akej postupnosti štandardne dostával dôstojník pohraničnej stráže až po odchod do výslužby. Funkčne, napríklad, po veliteľ roty, alebo praporu alebo ich ZVP v 80. rokoch.

Väčšina dôstojníkov PS bola vyznamenaná:

Medaila za službu vlasti (najskôr po 5 rokoch vzornej služby)

Medaile: Za službu vlasti 


Medaila za zásluhy o obranu vlasti (najskôr po 10 rokoch vzornej služby)

Medaile: Za zásluhy o obranu vlasti


Medaila za zásluhy o ochranu hraníc.





Ktoré vyznamenania ešte sa bežne ďalej následne uďeľovali. Alebo, ktoré si mohol dôstojník vyslúžiť po týchto troch?

   Rád červenej hviezdy (by mal byť u vojakov po min.15 rokoch vzornej služby, ale zrejme nebol bežnou záležitosťou. U ČSLA to vidím asi ako maximálne dosiahnuteľné vyznamenanie u vyšších dôstojníkov.

   Rád červenej zástavy nasledoval za rádom červenej hviezdy po min 20 rokoch vzornej služby a viazal sa na významené veliteľské úspechy. Ten som videl väčšinov len u generálov

   Samozrejme viem, že vo výnimočných prípadoch bola napríklad udeľovaná "medaila za statočnosť", (ak bol na to dôvod) prípadne možno funkcionári brigády čo chodievali na zahraničné služobné cesty občas dostávali "medailu za upevňovanie priateľstva vo zbrani", ale tá nebola asi tiež dostupná pre dôstoníkov rôt alebo práporov.    


FOTO - použitý zdroj:  VOJENSKO.CZ

29. dubna 2020

TI NA DRUHÉ STRANĚ HRANICE.

  Tento článek publikuji až ke konci měsíce dubna 2020, ani ne tak proto, že bych si nenašel čas na jeho sepsání, ale pauza byly způsobena tím, že jsem nevěděl, na jaké téma psát. Až mě nakonec vrtkavá paní Múza políbila a tak sedím u svého notebooku a datluji do klávesnice. 

   Snad každý, kdo sloužil u Pohraniční stráže, přímo na státní hranici ČSSR se Spolkovou republikou Německo, nebo Rakouskem, se aspoň občas potkal s těmi, kdož střežili státní hranici na druhé straně hraničních mezníků. Já osobně jsem sloužil na čáře se západním Německem, takže budu popisovat zkušenosti z této lokality. Na hranici s Rakouskem jsem, bohužel, nikdy ve výkonu služby nebyl. 

   Dále chci, vážení čtenáři, podotknout, že se jedná o mé osobní vzpomínky, mé zkušenosti z čáry a to, co napíšu bude můj subjektivní názor. Ti z vás, kdož jste sloužili jinde a jindy, to mohou vidět jinak. Mnou popisované záležitosti jsem zažil v letech 1985-1990, tedy se jedná o dobu pěti let, než došlo v Československu k převratu, v listopadu 1989, kdy se vše změnilo, včetně systému ochrany státních hranic v naší zemi.

  Ve svém článku se budu věnovat jednotkám Bundesgrenzschutz (BGS), Bayerische Grenzpolizei (BGP), Zolldienst (ZOLL) a okrajově i okupačním jednotkám USA v Německu, které se na státní hranici mezi Spolkovou republikou a Československem také vyskytovaly (US.ARMY).




BUNDESGRENZSCHUTZ (BGS).

Příslušníky Spolkové ochrany hranic jsem na čáře potkával, dá se říci, nejčastěji, 
    
    V podmínkách mé domovské 1.rPS Trojmezí jsem při provádění nepravidelné, tzv."demarkace státní hranice", kdy jsem procházel úsek v těsné blízkosti hranice a prováděl kontrolu hraničních mezníků, vytýčení demarkace (známé bílé sloupy s červeným pásem nahoře) a samozřejmě i vizuální pozorování "území protivníka", jak se tomu myslím tenkrát říkalo.
     
    Policisty BGS jsem nejčastěji viděl u hraničního mezníku HM 1/1 v prostoru tzv.Trojmezí, kde se stýkala hranice ČSSR, Spolkové republiky Německo (BRD) a Německé demokratické republiky (DDR). Kousek od HM 1/1 bylo malé parkoviště, kde BGS zaparkovali své vozidlo a přímo k čáře sešli pěšky. Hranici odděloval i nízký dřevěný plot, o který se vždy němečtí policisté i my opírali.


Dobové foto: HM1/1 Trojmezí hranice ČSSR-BRD-DDR


   Což bylo v případě, že jsme tzv."dali řeč". Navazovat verbální kontakt s "druhou stranou" bylo přísně zakázáno, Předpis OSH I-1 dovoloval jen vojenský pozdrav salutováním. Ale, znáte to. Zákazy jsou od toho, aby se porušovali. A to, že jsem ovládal německý jazyk, prostě k tomu tlachání na čáře prostě přímo vybízelo  :-)  Policisté BGS, které jsem na čáře potkával a vedl s nimi zakázané hovory, byli spíše mladší muži, ve věku tak 25-35 let, v typických zelených uniformách a co se týče vozového parku, používali VW dodávky v zelené kamufláži , nebo vozidla Audi s nápisem Polizei a modrými majáky na střeše.   


Dobové foto: Hlídka německé BGS na hranici s ČSSR.
  


BAYERISCHE GRENZPOLIZEI (BGP). 

Bavorská pohraniční policie byla nejstarší policejní složkou, která po WWII vykonávala v Bavorsku ochranu státní (zemské) hranice s ČSSR a východním Německem.  
    
   V úseku naší pohraniční roty jsem je vídával u hraničního mezníku HM3, kde poblíž statku Hollerung měli stanoviště, takový menší plac pro auto a něco, jako malou unimobuňku, takže policisté nemuseli sedět v autě, nebo pokud hlídka byla pěší, stát venku a mohli pozorování provádět z unimobuňky a to jak přes den, tak i v noci. 
     
    Policisté od BGP byli většinou ve věku 40+ , takoví spíše typičtí Bavoráci, s lehce zavalitými postavami od dobrého jídla a výtečného bavorského piva. Strážce hranice od BGP jsem na čáře viděl nejraději. Působili docela rozšafně, dobře se s nimi povídalo o všem (s vyjímkou služby,to jsme vynechali) a asi dvakrát, nebo třikrát, jsem od nich dostal láhev, nebo plechovku místního bavorského piva (tu jsem samozřejmě vypil až doma v Hranicích, páč ve službě se nepije). 
    
   Při nejlepší vůli a i přes občasnou ideologickou masáž od nadřízených, na školení velitelů čet, jsem v policistech BGP nikdy žádného protivníka neviděl, spíše jsem je bral jako kolegy, kteří se řízením osudu, podobně jako já, ocitli na opačné straně hranice. A troufám si říci, že oni to brali podobně. 


Dobové foto: hlídka BGP na hranici s ČSSR.

FOTO: rozlišovací odznak policisty BGP.




ZOLLDIENST. (ZOLL) 

   Celníky při pochůzkové službě na hranici BRD - ČSSR jsem potkával opravdu minimálně. Za tu dobu, kdy jsem v Trojmezí sloužil, tak jsem příslušníka ZOLL viděl snad jen 2x když procházel podél státní hranice se služebním psem a jedenkrát jsem se s pracovníkem ZOLL potkal u HM1/1,když tam přijel bílou dodávkou s nápisem ZOLL a sešel dolů k hraničním mezníkům, kde jsme prohodili pár slov o počasí a tak, aby se neřeklo. 
   
  Je logické, že výskyt německé Celní služby byl jen symbolický. Protože, nějaké pašování na "zelené hranici" nebylo dost možné, když čára s ČSSR i NDR byla neprodyšně zadrátovaná signální stěnou a opravdu přísně hlídaná z naší strany. 
   
   Pracovníci Celní služby nosili typické šedomodré uniformy a brigadýrky, splést si je s jinou složkou ochrany německé hranice jste prostě nemohli. Celník, se kterým jsem tlachal u hraničního mezníku byl tak nějak před penzijního věku a byl to, jak už jsem psal, můj jediný "live" kontakt s touto pohraniční složkou BRD. 


Dobové foto: hlídka německé ZOLL na hranici s ČSSR.

Dobové foto: pracovník německé ZOLL na hraničním přechodu (Zollamt). 




US ARMY  

   Jak je všem známo, na území Spolkové republiky Německo byla od skončení WWII v roce 1945 umístěna okupační americká armáda (která je tam, na rozdíl od ruské/sovětské dodnes). 
   Vojáci US.ARMY, kteří byli dislokování v kasárnách poblíž hranice s ČSSR (s NDR a v Berlíně) se občas ukázali, během jakési hlídkové činnosti, i přímo u našich hraničních mezníků. 
   
   Americké vojáky jsme na hranici s Německem potkávali relativně často. Vždy jezdili ve vozidlech Jeep, nebo v terénních vozidlech Mercedes a ke státní hranici chodili ve větší skupině. Pokud jsem u čáry potkal Amíky, vždy jich bylo nejmíň šest, jednou jsem zažil skupinu snad dvaceti vojáků US.ARMY. Oblečeni byly v maskovacích uniformách, výzbroj tvořila většinou automatická puška M-16, kterou snad všichni znají z amerických filmů o vietnamské válce. 
   
   Nesmím také zapomenout na pověstné oblety hranice, kdy americké vrtulníky (třeba Cobra) létaly kolem čáry a to i několikrát denně. Občas si také američtí piloti trochu zaprovokovali a přelétávali na naše území, odkud je museli vyhánět naše stíhačky. 

 Vzdušné incidenty, to je téma, které by vydalo na samostatnou kapitolu. 
   
   Do řeči jsem se s americkými vojáky na hranici nikdy nedal. Hlavním důvodem byla jazyková bariéra, já ovládal mluvit pouze německy a rusky, anglicky jsem uměl jen "Hello Dolly" :-)  
    
   Ovšem, to nebránilo tomu, abychom se jednou, u hraničního mezníku HM1/1, se skupinou amerických vojáků, málem navzájem nepostříleli. Byl jsem tam se svojí četou, dělali jsme tam nějaké technické práce a seběhnul se menší incident s Amíky, kdy z nepochopení došlo k tomu, že jsme, pár metrů od sebe, mířili zbraněmi navzájem jeden na druhého. 

  O této věci se můžete dočíst zde na weblogu Pohraničník, pod jedním článkem ze série "Od rotmistra po podporučíka" ZDE (klikněte si, pokud vás to zajímá).   
   
    I přes tento incident jsem vojáky US.ARMY v Německu nebral jako vyloženého nepřítele, ale jako protivníka v pravém slova smyslu, ostatně, zde se nejednalo o policejní složku, ale vyloženě o armádní jednotky. A potom, tak, jak byli američtí vojáci na Západě, byli zase sovětští vojáci na Východě. Tak to mělo i zůstat a svět by byl bezpečnější místo k životu. 


Dobové foto: hlídka US.ARMY u HM 1/1 v Trojmezí.

Dobové foto: setkání hlídky čs.Pohraniční stráže a hlídky US.ARMY na hranici ČSSR-BRD.


    
    (Neodpustím si malé rýpnutí: myslím si, že nejlepší doba byla, když v USA byl u moci Ronald Reagan, v Británii Margaret Thatcher(ová), v Sovětském svazu Leonid Brežněv a u nás dr.Gustáv Husák. Ale, nikoho nenabádám, aby se mnou souhlasil). 

   A tímto se dostáváme do finále. Snad vás moje vzpomínka na strážce hranice z druhé strany mezníků aspoň trochu zaujala, popsal jsem vše tak, jak jsem to, v druhé polovině 80.let, během stále trvající studené války zažil. 
   
   Uvítám vaše názory, kritiku i případně pochvaly :-) v rubrice KOMENTÁŘE pod článkem. Opět vyzývám bývalé pohraničníky: pokud by někdo z vás měl zajímavé vzpomínky na svoji službu u PS, neváhejte, sepište je a pošlete na redakční MAIL pohranicnik@gmail.com  

   Pomožte i vy tvořit jediný weblog s tématikou PS OSH, který na českém a slovenském internetu existuje (pokud vím). Byla by přeci škoda o našich zážitcích nenapsat, nemyslíte?  



Použitý zdroj k článku (2x foto): http://reflectionsofcoldwar.blogspot.com/