18. července 2019

STRAŠIDELNÝ PŘÍBĚH Z TROJMEZÍ


  Už dlouho tady nebyl žádný pohraničářský příběh s paranormální tématikou, nebo aspoň nádechem tajemna. Nicméně, poštěstilo se a Jirka H. - bývalý pohraničník z 1.rPS Trojmezí, přispěl jednou svojí vzpomínkou na strašidelné téma. Tady vám ten příběh předkládám. 


    Abych začal jaksi od začátku: na vojnu jsem byl povolán ze svého bydliště v Liberci, 3. dubna 1990, takže první porevoluční skupina povolanců. Na povolávacím rozkazu bylo napsáno číslo útvaru PS 8842 Cheb.
    Po absolvování výcviku v Aši (Keller) u 2. roty psovodů jsme byli rozděleni na pohraniční útvary, a já nastoupil na 10. rPS Svatý Kříž u Chebu, kde mi byl přidělen můj první služební pes Hasan. Zde jsme dva měsíce cvičili a na rotě fungovali jako nováčci. Za ten červenec a srpen jsem toho zažil, že by to bylo také na příběh, ale dnes chci psát o něčem jiném. 

    Když už jsem myslel, že bude klid, přišel rozkaz k nástupu do Libějovic na kurz pátracích psů.
i tam to bylo zajímavé, ale o tom třeba někdy jindy. Takže, celkem po osmi měsících nějakého cvičení a učení jsem se nakonec dostal na 1. rPS Trojmezí (Ašský výběžek) kde už jsem dokroutil vojnu až do konce.

FOTO: 1.rPS Trojmezí (5.bPS Cheb).



    A nyní k příběhu, o kterém chci psát. Jakkoliv se to bude zdát nepravděpodobné, vše, co zde píši, je pravda a celé se to odehrálo tak, jak zde píšu.

    Tenkrát na Trojmezí už fungovala poloprofesionální ochrana hranic. Abych vysvětlil, o co jde: na této rotě, při mém příchodu z Libějovic, sloužilo asi 10 – 12 vojáků z povolání (později policistů) a nás záklaďáků byla hrstka, 2 z mého ročníku a asi 3 naši staří, kteří měli jít, tuším asi za měsíc, do civilu. Takto jsme tam sloužili tzv. smíšené hlídky. Hlídka byla složená z vojáka z povolání a z vojáka základní vojenské služby. Po nějaké době přibyli na rotu tuším 3 nebo 4 vojáci, naše mladší tzv.půlky. A potom ještě naši mladí, ale to se už i nám blížil vysněný civil.

    Tak jsme si tam žili, museli jsme si chodit na nákup, kolikrát i pěšky do Hranic, vařili jsme si sami, prali, prostě správná vojna, i když porevoluční, takže trochu jiná než před 11/1989.

FOTO: náhrobek na německém hřbitově v Trojmezí.


    Jednoho letního dne kohosi napadlo, že večer půjdeme prozkoumat starý německý hřbitov, který se i dnes nachází v menším zalesněném místě nad rotou. Mezi rotou a hřbitovem bylo pole (o kterém bude ještě zmínka). Nápad byl přijat a večer po setmění, vybavení potřebným nářadím, krumpáčem a lopatou, jsme se přes pole vydali nahoru ke hřbitovu. Ještě musím podotknout, že bylo několik dní horko a nebe bylo jako vymetené.

    Po nějaké době strávené procházením mezi hroby a zkoumáním při baterce, kdo zde odpočívá v pokoji, jsme my nejstarší usoudili, že by to mohlo stačit a jali jsme se přemístit „k domovu“. Mlaďasové zůstali s tím, že budou zkoumat jaksi hlouběji. Říkali jsme jim, ať to nedělají, ale říct si nedali. 

    My jsme se vrátili na rotu a po nějaké době, dnes už nevím, jestli po půlhodině nebo po hodině, se rozletělo okno na šatně (podotýkám, že nebylo největší!) a do šatny doslova naskákali naši průzkumníci. Ptali jsem se, co se děje, ale nikdo z nich neřekl ani slovo. Při pohledu do jejich naprosto bledých a vyděšených obličejů jsme je nechali být. Rovnou zalezli k sobě na pokoj a do rána jsme je neviděli. 

Ilustrační foto - starý německý hřbitov.


    Ovšemže jsme chtěli druhý den ráno hned vědět, o co jde, a chlapci začali vyprávět.
Po našem odchodu se pustili do otevírání jednoho z hrobů. Jakmile začali, nebe nad lesem se z ničeho nic zatáhlo černými mraky. Úplně ztuhli, protože prý velmi zřetelně zaslechli hrubé sténání a drhnutí kamene o kámen, jako když se otevírá hrob. Prý na sebe koukali, nemohli se pohnout, opravdu prý nemohli nic dělat. Po chvíli se přeci jen zmohli na útěk.

FOTO: pole nedaleko objektu 1.rPS Trojmezí.


   Vydali jsme se na pole, naši hrdinové odmítli  a posbírali jsme nářadí, které při úprku odhazovali. Odpoledne jsme to celé znovu probírali. Napadala nás spousta teorií, včetně i jakési davová sugesce. Nezúčastněné také napadlo, že si naši kamarádi vše vymysleli, ale při pohledu do jejich smrtelně vyděšených obličejů jsme to vyloučili. Tím se vše uzavřelo. Už nikdy jsme se o tom nebavili, kluci i tak dostali za vyučenou.

   Co dodat na konec? Asi to, že mrtví se mají nechat odpočívat v pokoji, nemají se rušit a je třeba k nim mít úctu. Ale nám bylo tenkrát kolem 19 let a jak známo, mládí je nerozvážné.  :-) 

FOTO: autor příběhu Jiří H. se svým služebním psem.



(c) AUTOR: Jiří H. z Liberce.
FOTOGRAFIE: archiv autora a web Vojensko CZ 



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro příběhy s tématikou "tajemno".

**1**  Epitaf  

**2**  Houbičky 

**3**  UFO nad Trojmezím

2. července 2019

NA HRANICI DĚJÍ SE VĚCI

    Tenhle článek měl původně, podle svého slibu, napsat jeden můj kamarád a kolega od PS, s nímž jsem sloužil po 11/1989 na rotě v Trojmezí a s kterým jsem společně, odešel po Listopadu 1989 od 5.bPS Cheb ke Krajské správě OSH Ostrava, abychom sloužili, každý jinde, na polské hranici, jako "četníci", jak se tenkrát říkalo, neboť "Ocelové srdce republiky" bylo naším domovem. 

    V devatesátých létech se naše cesty rozešly, já odešel ze státních služeb a pak byl zaměstnán u různých Security, a onen kamarád zůstal u Policie ČR. Ztratili jsme na sebe kontakt a myslel jsem, že už se nikdy neuvidíme. Zkrátím to: nakonec jsme se zase našli :-) Já jsem pak začal vést tento weblog Pohraničník a Martin, tak se ten kamarád jmenuje, mě slíbil, že pro něj sepíše vzpomínky na svoji službu u Pohraniční stráže, v dobách ČSSR, kdy, co by voják základní služby, sloužil na hraničním přechodu Petržalka (Berg) na čáře s Rakouskem. 

    Jak praví klasik: "Slibem nezarmoutíš". Měsíce a roky utíkaly a kamarád si nikdy nenašel chvíli, aby slíbené vzpomínky hodil na papír a poslal je, abych je mohl publikovat zde, na našem pohraničářském webu. A protože už je to cca 5 let, rozhodl jsem se, že tu část jeho vzpomínek, která mě utkvěla v paměti, sepíšu sám, abych s nimi seznámil i vás, čtenáře weblogu. Dalších pět či deset let už čekat nebudu, páč, nevíme nikdo z nás dne či hodiny a ani já tady nebudu věčně, abych tyto i jiné příběhy hodil sem "na sklo".  


Tohle Martinovo vyprávění mě utkvělo v paměti asi nejvíce, je docela zajímavé :-) 

     Někdy na přelomu let 1988/1989 sloužil, jako pohraničník, na OPK Petržalka, což jak víme, byl hraniční přechod z ČSSR do Rakouska, tedy na Západ. Kdo sloužil u PS, nebo jezdil za reálného socialismu do Rakouska či Spolkové republiky ví, že po vjezdu do Hraničního pásma, cestou na hraniční přechod (OPK) bylo několik závor, kde sloužili záklaďáci. 

    Když jste přijeli k první závoře, pohraničník zkontroloval, zda máte platné doklady, tzn.cestovní pas s výjezdní doložkou a vízum pro vstup na území Rakouska, nebo západního Německa. Pokud ano a vše bylo OK, otevřel pohraničník závoru a mohli jste jet dále, až k hraničnímu přechodu, kde vás ale čekala ještě jedna, mnohem pevnější závora a další kontrola. 

Ilustrační dobové foto: hlídka PS u závory před OPK.


    Pokud bylo vše v pořádku, propustila vás pohraniční hlídka do prostoru OPK a tzv.Celního prostoru, kde proběhla pasová a celní kontrola. Po odbavení jste opustili prostor hraničního přechodu, přijeli k poslední závoře a poté už odfrčeli na vysněný Západ. So einfach war es also zu gehen :-)    

    Jednou měl výše uvedený Martin noční službu u první závory. Z československé strany přijelo osobní vozidlo s italskou poznávací značkou a v něm dva muži. Martin zkontroloval doklady řidiče, Ital jak vyšitý, všechno v pořádku. 

     Potom prováděl kontrolu spolujezdce, který, jak Martin zjistil, měl československý cestovní pas na jméno Alexandr Dubček. Martin mě to vykládal takhle: "A já se ho, jako idiot, ptám, vy jste ten Alexandr Dubček z roku 1968?" :-)  Dubček přikývnul. Doklady i víza byly v pořádku, tak nebyl důvod nikomu bránit v cestě a oba muži mohli odfrčet do Rakouska a pak dál do Itálie, neboť to byl, podle vstupních víz, cíl cesty Alexandra Dubčeka.  

Ilustrační dobové foto: disident Alexandr Dubček.


     Chápu, že někomu to připadne jako banální story o setkání s celebritou z období tzv. Pražského jara 1968, ale uvědomte si, že to bylo ještě v dobách ČSSR, za socialismu, kdy nás RFE Svobodná Evropa přesvědčovala o tom, že disidenti za bolševické hrůzovlády v Československu neuvěřitelně trpí a jsou jim upírána lidská práva. A pak vám přijede na státní hranici Alexandr Dubček, cestující do Rakouska a Itálie. A takových případů "utrpení" by se našlo něúrekom, ale, nechci sem tahat politiku více, než je nutné. Pokud tohle téma někoho zajímá a chce si počíst o utrpení našich tuzexových disidentů, může si kliknout TADY, na článek pana J.Wolfa.

Ilustrační dobové foto: rakouský hraniční přechod Berg.


     Další vzpomínka, trochu humorná, mě rovněž utkvěla v paměti a také se týká hraničního přechodu Petržalka, z doby, o níž píšu. Tentokrát nepůjde o žádnou disidentskou celebritu, ale o poněkud přízemnější záležitosti, jenž mě připadají legrační a rád se o ni s vámi podělím. 

      Mládenci, jenž měli to štěstí, že sloužili jako vojáci základní služby u PS na hraničních, zejména silničních přechodech, jistě potvrdí, že sem tam dostali, během kontroly dokladů na hraniční závoře, od nějakého řidiče TIR za Západu krabičku cigaret, tzv."Amerik", reklamní zapalovač, plechovku piva, nebo, pokud měli štěstí i časopis Playboy, Penthouse, eventuálně XXX časopis s tvrdou pornografií, což bylo velmi ceněno :-)  Jistě, bylo zakázáno cokoliv přijímat, ale znáte to. Zákaz je od toho, aby se porušoval. Platilo to kdysi, stejně jako dnes. Holt, nejsme disciplinovaní jako Germáni. 

     Méně už se ví, že zkrátka nepřišli ani důstojníci OPK a zaměstnanci Celní služby, kteří vykonávali službu na hraničním přechodu jako profesionálové. Zdůrazňuji a netvrdím, že nějaké ty "dárečky" brali všichni důstojníci PS a CS, ale mnozí ano a rádi :-)  O nich bude tato vzpomínka. 

     Martin vyprávěl, že zaměstnanci na hraničním přechodu dostávali od kamioňáků, mimo jiné i tehdy nedostatkové, jižní tropické ovoce. A to se leckdy nahromadilo v množství větším než malém. 
A tak bylo třeba ovoce někam uskladnit, než bude konec směny a ovoce se odveze domů manželkám a dětem. Přepravky s ovocem se tedy uskladnily v nějaké kanceláři či kamrlíku.  

    Kanceláře a pracoviště v interiéru Pasové kontroly na OPK Petržalka uklízeli vojáci Pohraniční stráže. Rajóny na úklid tak, jak je známe, jen to nebylo v kasárnách či na rotě, ale ve zmiňovaném objektu. 

Ilustrační foto: úklid v kasárnách - tzv."rajóny".

    Jednoho dne přišla řada na vojína Martina, aby večer uklidil kancly, kamrlíky, chodby, WC, tak, jak bylo tehdy běžné. Důstojník řekl, co se má uklidit a šlo se na věc, na co slova, všechno jasné :-) 
Zatím, co Martin šůroval, došlo onomu důstojníkovi, že v jedné kanceláři jsou naskládány přepravky s tropickým ovocem, které čekají na ranní odvoz domů,hned po šichtě. Páč důstojník tak nějak tušil, že by nebylo vhodné rozkrývat před vojínem PS jak pilně on a jeho kolegové střádají darované ovoce, musel přemýšlet, jak odhalení zabránit. 

    Jasně, vás, nebo mně by napadlo, že prostě kancelář (sklad s ovocem) zamknu a řeknu, že se tam dnes uklízet nebude. Ne tak našeho důstojníka, který ve finále přišel na geniální řešení. Martin, kancelář uklidí, ale potmě. Jak geniální! "Problem solved". A tak se podlaha šůrovala za zhoršené viditelnosti. Na tohle by nepřišel ani geniální major Těrazky. A dovolte, abych si při ocenění moudrého rozhodnutí výše uvedeného důstojníka vzpomněl i na soudruha Stalina, jenž kdysi prohlásil "Kádry rozhodují vše". A náš důstojník rozhodnul :-) 

Ilustrační foto: důstojnické nárameníky PS



     A poslední vzpomínka, kterou si z Martinova vyprávění ještě vybavuji, je o tom, že usnout lze spolehlivě i za chůze. Opět se vztahuje na službu u OPK Petržalka (Berg). 

     Martin mě vyprávěl, že měl jednou noční hlídku a to u poslední hraniční závory ve směru do Rakouska. To znamená, mezi závorou a československo - rakouskou státní hranicí. 
     Bylo to někdy na podzim, možná v zimě, za takového počasí, kdy není vyloženě velká kosa, ale ani teplo a pokud člověk chce, aby mu nebylo chladno, nemůže stát dlouho na jednom místě, ale musí se pohybovat, třebas pomalou, volnou chůzí, ale pohybovat. Kdo byl na vojně, tak přesně ví, o čem to je.

Ilustrační foto: státní hranice Rakouska.

      
     Byla to už X-tá směna, takže byl Martin utahaný, navíc té noci byl minimální, až žádný provoz, takže si službu krátil tím, že chodil mezi hraniční závorou a státní hranicí. A jak to mnozí znají, při takové noční službě, jste-li unavený, říkáte si, jen na pár vteřin zavřu oči, ať si trochu ulevím zraku, když fouká vítr přímo do obličeje. A tak učinil i Martin. Pomalým krokem šel od hraniční závory k rakouské hranici, se zavřenýma očima. Jen na pár vteřin... 
      
      Když znovu otevřel oči, tak nechápal. Byl na místě, které neznal! Úplně cizí prostředí, neznámé budovy, nápisy v němčině a na parkovišti auto s nápisem Polizei. V té chvíli mu to došlo. Když na chvilku zavřel oči, prostě usnul, mikrospánek či co a takhle napochodoval až do Rakouska, na Zollamt Berg.  

       Ale Pánbůh ho neopustil. Neboť bylo opravdu hodně pozdě v noci, takový ten čas, jenž zove se "hodina mezi psem a vlkem" a provoz na hranici byl nulový, oddávali se dřímotě a příjemné "dolce far niente" i rakouští policisté a celníci. Martinův poklesek nebyl tedy nikým zaznamenám. Ten na nic samozřejmě nečekal, s bušícím srdcem a velmi zrychleným přesunem se vrátil zpět na území ČSSR. 

Ilustrační foto: rakouský hraniční mezník.


    A to je, vážení a milí čtenáři pro dnešek všechno. Více už si toho z vyprávění mého kamaráda a kolegy Martina nepamatuji. Ale, snad jsem potěšil vaše okoralé srdce a drobet vás i pobavil. 

Dobové foto z Trojmezí: ppor.Martin a jeho služební pes Agar. 






    Bude-li vhodná konstelace hvězd a opráším-li správně mozkové závity, publikuji zde vyprávění dalšího z kolegů a kamarádů, který mě už také X let slibuje, že ho sepíše a pošle. A celé ty roky nemá čas.  
    
    Tentokrát to bude ovšem na jiné téma, myslím, že dost zajímavé, bude se jednat o akci Zpravodajské služby PS 5.chebské brigád na státní hranici v lokalitě Ašský výběžek, k němuž došlo v roce 1989, ještě před listopadovým převratem. A věřte, že to stojí za to.     




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz! 

** Četníkem na československo-polské hranici

** Incident s hlídkou US.ARMY .

1. června 2019

SYSTÉM EZOH - VZPOMÍNKA PAMĚTNÍKA


   Navazuji tímto příspěvkem na předešlé články, které jsem před časem zveřejnil. Pro snadnější orientaci čtenářů, které toto téma zaujalo, zůstávám u názvu, který těmto mým příspěvkům „udělil“ pan administrátor, což jsem zmínil již dříve.

   Nedávno jsem otevřel seznam usmrcených osob na hranicích, abych se přesvědčil, zda v seznamu byla provedena změna v případě jména Františka Zemana 35-40 let, občana PLR, dne 30. 9. 1964. Rota PS Mnichovice, ale v seznamu k žádné změně nedošlo. Pokud by šlo skutečně o občana PLR, je pravděpodobné, že by v seznamu bylo uvedeno jméno Franciszko. Tolik tedy ke jménu. Samotné jméno však není jediná podivnost, která se týká tohoto případu.

   Musím se vrátit do doby, kdy k úmrtí došlo. Tehdy měl být pracovníkem prokuratury vyslechnut velitel hlídky Jiří K., který tělo z drátěného zátarasu vyprošťoval. K tomu výslechu nedošlo a zmiňovaný pracovník prokuratury, byl patrně účastníkem hádky na pozorovatelně stanoviště Papst. Tohoto pracovníka, nikdo z nás nespatřil, což jsem popisoval v jednom předchozím článku. 
   Vzpomínané prudké výměny názorů jsem se stal svědkem já a můj člen hlídky Jano B. v době, kdy jsme byli vysláni s nosítky k transportu mrtvého a došli až k pozorovatelně na Papstu. Dále jsem uvedl, že mimo majora K., který se k nám přidal při zpáteční cestě, tam byl zřejmě ještě někdo další, patrně právě zmíněný pracovník prokuratury. Že šlo o pracovníka prokuratury, usoudil jsem podle poznámky velitele roty, když za námi přišel na místo nezdařeného pokusu o překonání DZ. Veliteli hlídky Jiřímu K., sdělil. Chce s Vámi mluvit prokurátor, napřed ale řekněte všechno mě. Jak jsem již uvedl, k výslechu velitele hlídky Jiřího K. pracovníkem prokuratury nedošlo. 
   Při výslechu, by odpovídal velitel hlídky bezesporu na důležité otázky např., v jaké poloze nalezla hlídka tělo po pádu ze zátarasu a zda si všiml také toho, které části na těle byly popáleny elektrickým proudem a jestli u toho muže nalezla hlídka nějaké předměty.

   V místě překonání DZ před polednem a úniku jednoho z narušitelů, se v odpoledních hodinách při okraji lesa, za drátěným zátarasem konala pátrací akce, opakovaně a nepochopitelně jen v jednom místě, vyznačeném na mapce. Hranice byla odtud ještě dost daleko a tato akce byla prováděna právě tam, kde ji mohl pozorovat i narušitel, kterému se nepodařilo z nějakého důvodu prolézt prostříhanou dírou v zátarasu. Kdyby tuto pátrací akci viděl, určitě by se při zamýšleném dalším pokusu tomuto místu vyhnul. Zde na Frantolech operoval pes v útoku na volno a to ze stanoviště na Neznámé kótě po vrata na Šternu a v obráceném směru až do údolí Dvaapadesátky. Pokud by se pokusil narušitel překonat zátaras v tomto místě, byl by velmi pravděpodobně zadržen. 

   Přitom všem co se tento den odehrálo, jediná hlídka nalevo byla na noc vyslána na Javor, což bylo stanoviště asi tisíc metrů od styku s rotou Mlýnce a žádné jiné stanoviště na levé straně obsazeno nebylo, viz mapka. Nalevo tak vznikl minimálně tři kilometry široký nestřežený prostor. Toho dne krátce před polednem, kdy k průniku jednoho ze dvou narušitelů zátarasem na Frantolech došlo, byl proud vypnutý, bylo pěkné slunečné počasí a bylo sucho. Za takových podmínek se zátaras i při zapnutém proudu vesměs nijak neprojevoval. Jen v době kdy bylo vlhko a v místech, kde se vodičů dotýkala tráva, zátaras za tmy světélkoval. 

   Tím je možné vysvětlit, že narušitel ve chvíli kdy se pokusil o přelezení zátarasu večer, byl přesvědčen, že v zátarasu žádný proud není, jako tam skutečně nebyl v dopoledních hodinách. Navíc, když po něm nebylo zahájeno pátrání hned po jeho prvním nezdařeném pokusu, mohl nabýt dojmu, že o něm dosud nikdo neví. Přitom o pohybu dvou podezřelých osob v obci Loučovice, přišlo hlášení na rotu hned v ranních hodinách. Jeho další pokus překonat DZ před devatenáctou hodinou, poblíž stanoviště Papst, svědčí o tom, jak situaci vyhodnotil, když nezvážil případná rizika, která by ho mohla zaskočit. Zřejmě uvažoval podle logiky, pokud o jeho pobytu v zakázaném pásmu by bylo něco známo, bylo by jistě zahájeno pátrání. Patrně nepočítal s možností, že i když jsme o jeho pobytu v pásmu věděli, pátrací akce zahájena nebyla. V době před polednem šlo o dvě osoby a prokazatelně se podařilo projít přes DZ jen jedné. 

   Asi v osmnáct hodin třicet pět minut, se vydala hlídka ze stanoviště Javor prověřovat zkrat na čtvrtém úseku signalizace, který způsobil narušitel při překonávání signální stěny. V osmnáct hodin čtyřicet osm minut, čekání na osudný krok narušitele, definitivně přetnul zvuk zvonku, který signalizoval zkrat na vysokém napětí. Vzápětí spadly znovu klapky na čtvrtém úseku signalizace, kdy během pádu ze zátarasu narušitel rukama zkratoval signální stěnu. Tolik tedy k popisu tehdejší situace. K článku přikládám mapku s vyznačeným průběhem DZ, stanovišti, místem proryvu před polednem na Frantolech, pátrací akci při okraji lesa a nezdařeném pokusu ve večerních hodinách, poblíž stanoviště Papst.



   Uzavírám tímto, mám odůvodněnou pochybnost, že byla spolehlivě prokázána totožnost usmrceného. Po nahlédnutí do seznamu jsem v jeho případě žádnou změnu nezaznamenal. Nasvědčuje tomu zejména fakt, že v seznamu usmrcených na hranicích nebylo doposud zapsáno správné jméno muže a nebyl upřesněn ani jeho věk. 

   Už z tohoto důvodu, si myslím, že člověk jménem František Zeman, na seznam usmrcených na hranicích nepatří a to nejen proto, ale též, že mám důvodnou pochybnost o jeho pobytu v místě, kde k události došlo.

   Zastávám názor, že všechny události z hranic za působnosti PS, mají být přezkoumány, věrohodně popsány a zveřejněny. Pravdivým popisem toho, co se na hranicích skutečně odehrávalo, ubylo by prostoru pro účelové šíření různých legend a dohadů o Pohraniční stráži, která bezesporu i přes nevoli některých lidí, byla na svém místě.

(c) AUTOR ČLÁNKU: E.Zelený 
Publikováno bez jakýchkoliv úprav textu, v původní podobě.

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TÉMA EZOH? Klikněte si na odkazy. 

*1>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras.

*2>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras II. 



5. května 2019

STŘÍPKY VZPOMÍNEK ZE STÁTNÍ HRANICE ČSSR

Tento článek, směs různých událostí, jenž se odehrály na československé hranici, si dovoluji věnovat své půvabné kamarádce Hance J.z Brna, jenž se o tématiku PS OSH zajímá a která mě nedávno k sepsání podobného textu inspirovala. Takže jsem nakonec (dnes) překonal svoji "májovou lenost", zasedl k notebooku a zadatloval do klávesnice. 

 Všichni z nás, co sloužili v uniformě Pohraniční stráže ČSSR, ať už přímo na čáře, nebo u týlových jednotek PS na praporech, brigádách a záložně-výcvikových jednotek mají své vzpomínky na roky v zeleném a vybaví si historky napínavé, veselé, ale bohužel i smutné. Někdo jich zažil více, někdo méně, tak to v životě chodí. 

Velmi, velmi mě mrzí, že jsem si v dobách, kdy jsem nosil uniformu PS a později Pohraniční policie (1981-1992), nevedl deník. Protože, stačilo by se pak podívat na jeho stránky a oživit si vzpomínky. To bych pak sypal příběhy jeden za druhým. Takto ale musím spoléhat na občasné prozření, oživení vzpomínky díky diskuzi na facebookových skupinách s tématikou PS OSH, nebo na volání paní Můzy ve formě představitelky hezčí poloviny lidstva z jihu Moravy :-) 

Ale přejděme přímo k věci.


Ilustrační dobové foto: hranice Rakousko - ČSSR


LÁSKA NA STÁTNÍ HRANICI.

První příběh, ačkoliv zní bizarně a téměř neuvěřitelně, se opravdu odehrál na československo - rakouské hranici, snad někdy v 80.létech (podle jiných zdrojů na konci 70.let). Tahle story je tak trochu nemravná a trochu romantická, to ovšem záleží na vkusu toho kterého čtenáře či čtenářky. 

    U jisté pohraniční roty, jenž měla svoji dislokaci na hranici s Rakouskem, se nějakým záhadným způsobem, vyvinul vztah a to doslova "instantní" mezi československým pohraničníkem a mladou Rakušankou, bydlící ve statku umístěném poblíž státní hranice. 

    Jednoho letního dne, byl na rotě pohraniční poplach a vojáci určení do tzv.Skupiny překrytí (SkP), jeli zajišťovat, překrýt, pomyslnou čáru mezi signální stěnou ("dráty") a státní hranicí. 
    
    Jak už to tak bývá, akce se protáhla na mnoho hodin, pohraničníci z SkP si užívali sladkého nic nedělání za hezkého letního dne, na dohled hraničních mezníků. Pro jednoho z vojáků to ale nudná rutinní služby nebyla. 

   Všichni víme,že "kam čert nemůže, tam nastrčí ženu". Zde mladou rakouskou dívku, jenž šla snad obhlédnout rodinné polnosti či shrabané kupky po proběhlé senoseči. A tady došlo k setkání obou aktérů našeho příběhu. Slovo dalo slovo (uměl snad pohraničník německy, nebo dívka česky?), případně úsměvy a posunky se dá také komunikovat. Jisté je, že mladá dvojice v sobě nalezla zalíbení, byl krásný den, hormony pracovaly a tak se v kupce sena odehrálo několik erotických souznění, jenž se později pro mladého pohraničníka a jeho náhodnou známost z Osterreichu stalo osudnými. 

   Krátký milostný vztah ve finále ukončil povel z radiostanice, jenž hlásil skončení pohraniční akce a zanedlouho i příjezd vojenské Pragovky V3S, jenž stahovala pohraničníky rozmístěné na čáře skupiny překrytí zpět na rotu. Tím by to celé i mohlo skončit. Ale neskončilo. 

   Dívka totiž zanedlouho zjistila, že je těhotná a to právě s oním čs.pohraničníkem. Jo, jo, to je raz dva, letní den, hormony, ovulace, touha po orgasmu a mládenec v uniformě snadno k mání. 
   

Ilustrační dobové foto: hranice Rakousko - ČSSR


   Ovšem, kde otce svého budoucího dítěte hledat, když si vizitky nevyměnili a šohaj je kdesi za železnou oponou, navíc jako strážce hranice mezi východním a západním blokem.  Slečna si ovšem pamatovala číslo vyražené na samopalu Sa-vz.58. Což je docela úsměvný fakt. 

    Rodina oné dívky se tedy obrátila na místně příslušnou pohraniční služebnu Gendarmerie a nastala čilá komunikace mezi rakouskými a československými státními orgány. 

    Díky číslu služební zbraně, nemusely bystré oka z Vojenské kontrarozvědky (VKR) dlouho pátrat. Každý voják měl přidělenou svoji zbraň po celou dobu vojny a vše bylo přísně, opravdu přísně evidováno. Důstojníci z kontrarozvědky si pro nic netušícího smilníka přijeli na rotu a odvezli si ho na brigádu, kde začalo převeliké vyšetřování. Bohužel, nemám přesnější informace co a jak se přesně dělo. Ale, kdo byl někdy vyšetřován VKR (ano i já jsem měl tu zkušenost, ale za daleko menší prohřešek, kdy jsem byl na výslechu u VKR, jenž tehdy vedl kpt.Jan Š.ve své kanceláři na prPS v Aši-Krásné), má určitou představu. 

    Většina z vás si asi představuje, že nebohý smilník v uniformě PS byl ve finále zastřelen za úsvitu, kdesi u kasárenské zdi, za víření bubnů brigádní kapely. Nestalo se tak. Vyfasoval 21 dní vězení v místní vojenské base a samozřejmě se službou na státní hranici byl ámen. Byl převelen do týlu. 

Ani tohle ještě není úplný konec. 
Po skončení vojenské základní služby se onen čacký vojín oženil s Rakušankou jenž přivedl onoho letního dne do požehnaného stavu a dokonce se mu podařilo legálně se vystěhovat do Rakouska, kde žil se svojí manželkou a její rodinnou na výše uvedeném statku. 

Vojáci z pohraniční roty jej občas na státní hranici potkávali, když tam prováděl zemědělské práce a on na ně vždy vesele volal: "podívejte se kluci, jak jsem se prošukal do Rakouska". 

Teď asi mnohý ze čtenářů bručí o "pohraničářské latině". 
Dovolte, abych tedy uvedl, odkud jsem čerpal zdroje k tomuto textu.

Poprvé jsem tuhle story slyšel někdy v roce 1986 či 1987, kdy jsme, jako velitelé čet měli na praporu PS v Aši - Kelleru jakési školení a v hodině s nějakým kontrášem, nebo zpravodajcem, nám přednášející důstojník tohle vyprávěl, jako tzv historku k lepšímu.   

Podruhé jsem na ni kdysi, před pár lety, narazil v diskuzním fóru na webu VOJENSKO CZ , kde se o případu vesele diskutovalo přímo na stránce věnované pohraniční rotě, kde se událost stala. Bohužel si nepamatuji která to byla rota, nebo brigáda PS (Znojemská?). A není v mých silách se prokousávat gigabajty dat na tomhle, jinak skvělém, vojenském webu. 

Proto prosím čtenáře, zejména bývalé pohraničníky, jenž vědí o tomhle případu více, maji info: kde, kdo, co, nechť se ozvou do rubriky KOMENTÁŘE dolů pod článek, nebo ať napíší mail na moji adresu pohranicnik@gmail.com  Anonymitu samozřejmě, jako vždy, zaručuji, co se do redakce weblogu Pohraničník dostane, to tam i zůstane. 


A nyní ještě druhá, ale už kratší stórka. 

PŘÍBĚH ZVĚDAVÉHO ROTNÉHO.

Pokud mě paměť neklame, tento poněkud humorný příběh se odehrál někdy v druhé polovině 80.let na některé z pohraničních rot domažlické bPS.

   Hlavním hrdinou je důstojník (správně má být praporčík, ale zde je slovo důstojník myšleno jako voják z povolání) v hodnosti rotného. Rotný, to je takové důstojnické embryo. Na výložkách jedna malá stříbrná hvězdička, která žaluje celému světu, že její nositel je mlaďoch a zelenáč, který ještě ani neabsolvoval praporčickou školu PS v Holešově, jejíž absolventi byli vyřazování v hodnosti rotmistra (tzv. pošťáci). 

   S hodností rotného většinou startovali svoji kariéru bývalí vojáci základní služby, kteří to tzv "podepsali", uzavřeli s Federálním ministerstvem vnitra kontrakt, že se stanou vojáky z povolání buď u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, nebo u Hradní stráže. 

   I na mé domovské rotě v Trojmezí jsme měli jednoho takového roťáka, původně to byl kuchař, poté, co podepsal kontrakt, dostal hodnost rotného a byl zařazen na funkci technika roty, do doby, než měl být odeslán do vojenské školy v Holešově. Ale, to odbočuji. 

   Onen rotný z našeho příběhu sloužil tak, jako ostatní důstojníci, služby DDR (dozorčí důstojník roty), prověrkové hlídky, aktivizace služebních psů i demarkace státní hranice. 

   Právě při "oficírpatrole" - demarkaci státní hranice, kdy se přímo na čáře kontroluje stav hraničních mezníků, vyznačení průběhu státní hranice (ony bílé tyče s červeným pruhem nahoře) se náš rotný vyznamenal a užil si svých "15 minutes of Fame" :-)  

   Náš rotný bloumal po státní hranici, v doprovodu jiného pohraničníka základní služby a tu zjistil, že se na druhé straně západoněmecko-československé hranice pohybuje početná skupina patrolujících vojáků US.ARMY.

   Ti, kdož sloužili na hranici mezi Československem a Spolkovou republikou Německo vědí, že to byl docela běžný jev. Američtí vojáci hlídkovali na západoněmecké straně hranice docela často, ať už s pozemními jednotkami, nebo prováděli patrolaci ze vzduchu, s vojenskými vrtulníky. Pravdou ovšem je a to musím poznamenat, že jsem nikdy nezaznamenal reciproční patrolaci hlídek Sovětské armády ze Střední skupiny vojsk v Československu, jak na pozemní hranici, tak ani ve vzduchu. 

   Nebojácný rotný zbystřil pozornost a probudil se v něm duch legendárního velitele Václava Kota z Krále Šumavy Patrně pocítil potřebu zjistit, s jakými úmysly se Yankees potulují kolem československé hranice. Za tímto účelem se rozhodl nerespektovat "dýnstreglamá" a jiné vojenské předpisy a nařízení a i přes nesouhlas doprovázejícího pohraničníka základní služby, překročil státní hranici do západního Německa, aby se pod rouškou stromů a keřů přiblížil k vojákům US.ARMY a vyzvěděl jejich úmysly. 


Ilustrační foto k článku.


   Bohužel, rotný nebyl ani velitel Kot, ani Chuck Norris a jeho přesun nebyl tak úplně nenápadný. Jeden z amerických vojáků si rotného na území NSR všimnul, také ho obešel a to lépe a nepozorovaně. Vzal našeho nebojácného rotného do zajetí zcela nepředpisovým způsobem a to tak, že ho klepnul zezadu po hlavě, není mě známo zda služební zbraní, nebo klackem. A bylo vymalováno. 

   Jakmile to spatřil doprovázející voják, jenž rotného jistil z československého území, vzal nohy na ramena a pelášil zpět na pohraniční rotu, aby se stal poslem špatných zpráv :-) 

   Další osudy rotného, zajatého vojáky US.ARMY byl zhruba následující: 
Ještě na místě byl vzkříšen a ošetřen, naštěstí se nic opravdu vážného nestalo, úder nebyl tak silný a navíc brigadýrka na hlavě roťákově zapůsobila jako ochranná přilba. 
Podle předpisů musela americká hlídka předat zadrženého narušitele státní hranice západoněmeckým policistům, v tomto případě BGS (Bundesgrenzschutz).Ti převezli zadrženého rotného nejdříve k lékaři a potom na služebnu k výslechu. 

   Je jisté, že i československé státní orgány rozjely mašinérii v tomto případě obvyklou. Jednání hraničních zmocněnců, apel na západoněmecké Ministerstvo vnitra, aby byl důstojník československé Pohraniční stráže, jenž omylem zabloudil na území NSR, okamžitě vydán zpět do ČSSR. A tak dále, a tak dál. 
Samozřejmě, na domovskou rotu našeho rotného začal nájezd VKR, Zpravodajské služby, vyšetřovatele domažlické bPS a také obávaný příjezd inkvizitorů z HS PS OSH v Praze. Počítám, že velitel roty i politruk uvažovali o tom, že se zastřelí ve své kanceláři, protože čestná smrt prachem a olovem jevila se jim dozajista jako nejlepší možnost, jak uniknout ze spárů vojenské inkvizice. 

   Všechny vyšetřovatele, kontráše, zpravodajce a další účastněné nejvíce děsila možnost, že by se rotný rozhodl zůstat na Západě. Znáte to:  večerní interview rotného na tv ARD/ZDF, článek ve Sternu, propagandistické využití na RFE Svobodná Evropa. To znamená: nasraný ministr vnitra, federální i republikový, naléhavý dotaz dr.Gustáva Husáka z Pražského hradu, což věstí odvolávání z funkcí, předčasné penzionování a ostuda od Berlína (Ost) až po Bukurešť. Zapeklitá situce. 

Naštěstí vše v dobré se obrátilo.

   Rotný nejevil chuť zůstat na Západě, kde prý v potocích teče polévka Knorr a každý jezdí v Mercedesu. Naopak, projevil zájem vrátit se ze své německé anabáze zpět do Československa, v čemž mu nikdo ze západoněmecké strany nebránil. 
A tak druhý den k večeru, byl rotný předán zpět do ČSSR, na hraničním přechodu Folmava. 

   Z policejního vozidla BGS se vybatolil růžolící rotný, ne nepodobný dobrému vojákovi Švejkovi, obtížen dvěma velkými igelitkami s logem západoněmeckých obchodních řetězců. Němečtí policisté, snad aby rotný nevzpomínal na zajetí ve zlém a jako omluvu za klepnutí po hlavě, vzali roťáka na nákupy do nejbližšího obchodního centra, kde si mohl na účet západoněmeckého protivníka, nakoupit vše,po čemž jeho srdce toužilo. Výběr tam měli dozajista větší než v Tuzexu.

Československé orgány si "zajatce" převzaly a tím příběh končí. 
Co s ním bylo dále, nevím. Ale osobně to vidím na propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání. Pro obě strany to bylo "win - win" řešení. Rotný se dobrovolně vrátil, připad byl uzavřen jako omyl při ztrátě orientace v lesním porostu na společné státní hranici, vyšetřování skončilo, zapomeňte.

A moje zdroje k tomuto příběhu? 
O tomhle incidentu jsem slyšel vyprávět, když jsem jednou byl vyslán na aktiv do Chebu, místo našeho politruka (ZVP). Rok už nevím, ale všichni se o tom bavili, taková věc se rychle šíří "tamtamemcelé sestavě Pohraniční stráže. Důstojník, který to vyprávěl, zdůrazňoval ty nabouchané nákupní tašky, které rotný obdržel na závěr svého pobytu ve Spolkové republice a my jsme diskutovali o tom, zda si "souvenir" z Reichu mohl nechat. Snad proto mě tento příběh utkvěl v paměti. 

   Opět prosím, pokud je mezi čtenáři pamětník této události, nebo o ní má více informací z doslechu, nechť se ozve do Komentářů pod článkem, nebo mě napíše mail. Děkuji. 





ZAUJALO VÁS TOHLE TÉMA? Klikněte si pro další příběhy: 

** Poprava u železné opony

** Mimořádná událost .


29. března 2019

JAK SE CESTOVALO Z ČSSR NA ZÁPAD

  Protože se občas, v různých diskuzích, ať už zde, na weblogu Pohraničník, nebo na pohraničářských fórech na Facebooku, či jinde po internetech, nastolí téma "Zda se mohlo v dobách reálného socialismu cestovat z ČSSR na Západ", rozhodl jsem se, příspět i já svojí troškou do mlýna. 

  Mnohdy se totiž v diskuzích a komentářích objevují dva druhy názorů. Jedny, že za "totáče" bylo pro občana ČSSR v podstatě nemožné vycestovat, druhé pak, že to naopak byla víceméně formalita a kdo chtěl, tak si za kopečky mohl odfrčet zcela legálně. Smířlivě musím napsat, že trochu pravdy má každá strana, ale zároveň se i mýlí. Takže, jak to bylo s procedurou vycestování na Západ? Tedy, do kapitalistické ciziny, abych se držel tehdejší terminologie. 


  Možnost vycestovat na Západ se pro občany stala otázkou nebývalé trpělivosti v průběhu procesu, který trval i měsíce, sestával z dnes neuvěřitelného počtu vyplněných formulářů, potvrzení, nedůstojných posudků či pohovorů a končíval mnohdy neúspěšně.


 
Cestovní pas ČSSR (šedý - pro cesty do SFRJ / Jugoslávie).


  K překročení hranice do států, s nimiž Československá socialistická republika neměla uzavřenu dohodu o bezvízovém styku, nestačil cestovní pas, musel být doplněn výjezdní doložkou, která obsahovala výslovné údaje, pro které státy, na kolik cest a na jakou dobu platí. Udělení výjezdní doložky nebylo nárokové a mohlo být odepřeno, popřípadě mohla být již udělená výjezdní doložka zrušena nebo omezena z týchž důvodů, pro které mohl být odňat či omezen cestovní pas. 


 
Cestovní pas ČSSR (zelený).


  Na výjezdních doložkách mohlo být navíc operativními součástmi ministerstva vnitra požadováno provedení určitých úkonů při odbavování na hranicích či letišti. Druh úkonu byl na výjezdní doložce vyznačen kódem ukrytým v sériovém šestičíslicovém čísle pomocí použití určitých čísel případně předřazených písmen. Systém kódů byl tajný a byl přesně evidován seznam pracovníků, kteří s ním byli seznámeni. 

Jednalo se např. o takovéto úkony: 

Při výjezdu: 1. hledat zbraně 2. hledat převážené informace – kontejnery (tiskopisy, listinný materiál, fota, filmy, magnetofonové pásky) 3. hledat dokumenty a náznak útěku (v každém případě volat CENTR II. správy FSZS) 4. hledat pašované zboží – valuty 5. volat před odbavením CENTR II. správy FSZS 6. hledat drogy 7. bezcelní odbavení. 


Dobové foto: Hraniční přechod Philippsreuth - Strážný.


Při příjezdu: 1. před odbavením volat CENTR II. správy FSZS 2. hledat dováženou literaturu 3. hledat kontejnery 4. hledat pašované zboží. 


Dobové foto: OPK (hraniční přechod) Rozvadov.

Co tedy musel občan ČSSR absolvovat, jestliže chtěl cestovat (turisticky) do kapitalistické ciziny? 

   Prvním krokem bylo vyplnění žádosti o devizový příslib. Jednalo se povolení zakoupit si od státní banky cizí měnu v množství předepsaném jako minimum pro vycestování do nesocialistické ciziny, tedy poukaz na valuty. Žádost o devizový příslib bylo možné získat ve Státní bance československé. Bylo nutné ji nechat potvrdit zaměstnavatelem, školou či národním výborem a opatřit kolkem. Banka přijímala žádosti vždy jen první dva měsíce v roce. 

   Pokud žadatel uspěl, nejpozději do konce března se dozvěděl, že si může přijít devizy zakoupit. Úspěšný žadatel o devizový příslib musel pochopitelně počítat s tím, že v nejbližších letech nebude možné o devizy žádat, neboť se musí postupně dostat i na další, prozatím neuspokojené, žadatele. 

   Devizový příslib bylo možné nahradit notářsky ověřeným pozváním z příslušné cílové země. Zvoucí cizinec pak musel převést Státní bance československé patřičný obnos v cizí měně, který v osmdesátých letech např. představoval částku 36,50- DM (západoněmeckých marek) na den a osobu, popřípadě ekvivalent v jiné měně. 


Dobový formulář - Žádost o devizový příslib.


   Jestliže se podařilo takto získat dostatečný obnos pro vycestování, bylo nutné požádat o tzv. výjezdní doložku, tedy vlastní povolení k vycestování. Jednalo se o jakési cestovní vízum vydávané vlastní zemí. Žádost musel opět potvrdit zaměstnavatel, škola, či národní výbor, dále ROH či SSM.  

   Dále bylo potřeba si opatřit platný výpis z rejstříku trestů, žádost o výjezdní doložku okolkovat a spolu s platným cestovním pasem a potvrzením o přidělení devizového příslibu osobně donést na oddělení pasů a víz Sboru národní bezpečnosti, jak se tehdy nazývala policie. 

Pas mohl občan vlastnit pouze právě jeden, takže po dobu vyřizování výjezdní doložky, obvykle asi jeden měsíc, nemohl cestovat do zahraničí.


Dobový formulář - Žádost o vydání výjezdní doložky.


   Jestliže byla výjezdní doložka vydána, teprve potom mohl občan žádat o případné turistické vízum na velvyslanectví příslušné země, kam hodlal cestovat nebo kterou projížděl. O vyřízení turistických víz mohl také požádat některou z pěti cestovních kanceláří, které se v socialistickém Československu postupně vytvořily, nejlépe nejznámější ČEDOK. K vyplněným žádostem bylo nutné opět přiložit pas a získanou výjezdní doložku. Opět tedy žadatel zůstává na dobu vyřízení žádosti bez možnosti opustit republiku. 


 
Dobové foto - Výjezdní doložka k cestovnímu pasu.


   Doba vyřízení víz byla rozdílná, záleželo na tom, o kterou zemi se jednalo, v průměru se pohybovala kolem tří týdnů. Před vlastním odjezdem do ciziny bylo nutné ještě znovu navštívit Státní banku československou a vyzvednout si a vyplnit celní a devizové prohlášení, kde se kromě vyvážených a při návratu dovážených věcí vyplňovaly také valuty. Skutečnost a vyplněné údaje musely být totožné, neboť míra shody bývala předmětem zájmu celních úředníků na hraničních přechodech, kteří v případě podezření či odhalených nesrovnalostí způsobovali cestujícím nepříjemné situace. Předpisy, které stanovovaly, co a v jakém množství je dovoleno vyvážet a dovážet byly značně omezující. 

   Pokud byl cestující vojákem, byť v záloze, bylo nutné před cestou odevzdat vojenskou knížku příslušné vojenské správě a vzít s sebou potvrzení o odevzdání.

Podobné omezení se vztahovalo také na Jugoslávii (SFRJ), neboť mnozí lidé často využívali právě této země k emigraci na Západ. (Hranice SFRJ třeba s Rakouskem či Itálii byly střeženy, v porovnání s ČSSR, spíše jen symbolicky, neboť občané Jugoslávie mohli cestovat na Západ v podstatě neomezeně, mnoho jich třeba v Rakousku či Spolkové republice Německo i legálně pracovalo). 

Použitý zdroj: https://fpe.zcu.cz/  



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TÉMA HRANIČNÍCH PŘECHODŮ (OPK) NA ZÁPAD? 

Klikněte si na zajímavý text se spoustou dobových fotografií: 

*** Článek na webu Country Expres




  

19. února 2019

SYSTÉM OSH EZOH - NA VLASTNÍ OČI

   Téma, které hodlám publikovat, je svým způsobem kontroverzní, neboť se týká ochrany státní hranice (OSH) zabezpečené systémem tzv.zařízení EZOH, jenž bylo, po sovětském vzoru, instalováno v padesátých a šedesátých létech na státní hranici Československa s Německou spolkovou republikou a Rakouskem.


    Dobová fotografie systému EZOH v hraničním pásmu na západní hranici Československa (50s).

   Tak si počtu někdy na těch našich stránkách vojensko.cz o službě na SH, tedy i o službě na západní hranici. Já sloužil na hranici s NDR. Na stránkách píší samé mladší ročníky, stejně staré či starší ročníky už nekomunikují. A tak jestli o to budete stát, tak Vám povyprávím, jak jsem se s EZOH setkal já, PéeSák mlád 73 let. Sice je několikrát na stránkách o něm letmá zmínka ale ty jsou z oblasti teorie, tedy hlavně od nepřátel PS, ovšem žádný zážitek, který by mlaďasům podal svědectví.


   Když tedy říkáte ano, tak musím začít od Adama. 15. 7. 1961 jsem nastoupil do výcvikového střediska První pohotovostní brigády Ministerstva vnitra do Předměřic nad Jizerou, osady Čihadala a zámečku Bon Repos výcvikového střediska prvního praporu brigády. Druhý prapor byla Hradní stráž, třetí prapor sídlil v Trenčíně. U brigády jsem zažil Berlínskou krizi, ale to by bylo na samostatné vyprávění. K 1. 4. 1962 jsem nastoupil do přípravky VU MV v Bruntále se sídlem ve Varnsdorfu. Přípravka byla součástí poddůstojnické školy VS MV. Po skončení přípravky jsem nastoupil do VU MV. Až tak dalece nic mimořádného až do 31. 12. 1963. K tomuto datu byla zrušena VS MV. Moje brigáda byla normálním bojovým útvarem, vyzbrojeným v podstatě jako motostřelecký pluk ČSLA, s jedním rámcovým praporem. 


   Tak a problém byl tu. Co s námi? Kdo chtěl, mohl odejít do civilu, kdo chtěl, mohl přejít a podepsat u PS MV. Tak jsem přešel k PS s doufáním, že někdy v budoucnu budu moci přejít k SNB. To mi však nebylo umožněno. 


   Teď začala nalejvárna, aby z nás za půl roku vyrobili PéeSáky. Předměty v podstatě zůstaly stejné, místo VS přípravy jsme měli PS přípravu. Učiliště mělo cvičák pro PS se SiS, špačky, piketem, zemljankami a tak… Ale nikdo z naší 6. čety VS neviděl skutečnou čáru ve skutečnosti. Na zkušené jsem byl dva měsíce v Semtíně, kde VS střežila Explosii. A tak se MV rozhodlo nás, vyděděnce, poslat na 14-ti denní stáž na skutečnou čáru. 

   Takže jsme jednoho březnového dne vyrazili. 6. četa (cca 25 žáků) pod vedením velitele čety npor. Kollára - maďaroslováka, ale ostrého jako chilli. Do Olomouce courákem, z Olomouce rychlíkem do Prahy, přestup a do Českých Budějovic. PV3S na brigádu k registraci a pak po dvou tradá na roty. No to byla cesta! Čuměli jsme jako jelita. Zvláště, když jsme se blížili k čáře. Neobydlené, polorozpadlé vesnice, sem tam cikáni nebo Rumuni, bílých opravdu poskrovnu. Už nemohu říci se 100% jistotou, ale byli jsme se spolužákem Petrem přiděleni na Horní Dvořiště. Byli jsme přivítáni velitelem roty, nakrmili nás a ten den už bylo volno. 


   Od následujícího dne jsme se seznamovali s chodem roty, co se OSH týká, to ostatní jsme měli za sebou u VS. Bylo nám předvedeno, jak se plánuje ostraha SH u DDR (dozorčí důstojník roty), sloužili jsme služby s DDR. U této pohraniční jednotky měla ochrana hranice hloubku až 8 km. Tedy první hlídka měla stanoviště na příjezdové cestě 8 km v týlu. 
   VR (velitel roty) nám předvedl, jak dělá v hraniční knize rozhodnutí na měsíc dopředu, i jiné dokumentace. Účastnili jsme se i výcviku. Rota měla jen jednoho velitele čety, ten byl na roztrhání těla. Ale pokusů a proryvů hranice málo, když to vezmu na poměry roty, kde jsem později sloužil. Velitel roty s námi a hlídkou absolvoval prohlídku celého úseku roty od styku ke styku. 

   A tu to začíná. Rota byla vzdálená od hranice víc jak 1 km. Už z dálky slyšíme jakýsi zvláštní zvuk. Ale VR na něj nereaguje a tak se neptáme. Čím více se blížíme k SH, tím je zvuk silnější. Už jsme v dohledu drátěného zátarasu, jak se domníváme. Ale omyl, z kterého nás VR vyvádí. 

   "Tak to je chlapi EZOH." Asi 3 až 4 metry vysoká stěna z ostnatého drátu, na izolátorech vodiče. Kolem EZOH vedou dřevěné lávky. Je jaro, všude mokro. Jsme na kopečku, nastupujeme na lávky a klesáme do údolí. 



    Hukot zesiluje a už to vidíme, někde vodiče procházejí kalužemi vody ze sněhu, mezi dráty probíhají elektrické oblouky. Řev oblouků už je značný. Ani nekoukám kolem, ani neposlouchám výklad, plně se soustřeďuji, abych nešlápnul mimo lávku. Hlídka a VR jdou úplně bezstarostně. Na drátech upečení zajíci, myši, od podzimu žáby. Hrůzná podívaná, raději dál nemyslet. Ti narušitelé museli být úplní blázni, když chtěli projít. 

Ilustrační obrázek: schéma systému EZOH. 



   Došli jsme k brance v EZOH, telefonuje se o vypnutí úseku. Ale napřed uzemnit vodiče. Na to jsou ty tyče, co hlídka nesla. Jdeme skrz EZOH udělat demarkaci, koukáme do Rakous, ze všeho jsme jeleni. Snad bych věřil i na pána Boha. 
    
    Už jsme na rotě, už to máme za sebou. A už film běží pozpátku. Ještě ten rok se EZOH rušil. V roce 1965 už neexistoval, trafostanice zůstaly, než se rozpadly. Přesto jsem poděkoval osudu, že jsem dostal umístěnku na hranici s NDR ("východní sektor" Německa). Ten zážitek jsem dodnes nezapomněl. Když zavřu oči, vidím se jít z toho kopečka kolem EZOH a polévá mě studený pot… 


(c) AUTOR:  Zdeněk Holek  


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? KLIKNĚTE SI NA DALŠÍ ČLÁNKY:  

*1>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras.

*2>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras II. 

*3>  EZOH - Životu nebezpečný zátaras III.