Vláda povolala bývalou Pohraniční stráž.

 

Jsou ze staré školy, oni se nebojí vystřelit, upozorňuje Babiš.

V rámci omezení pohybu obyvatelstva za účelem zamezení pandemie povolá vláda do ulic mimo armády a policie rovněž pohraniční stráž. Ta byla zrušena po pádu komunismu. Nyní však premiér Andrej Babiš povolal její členy zpět do zbraně. 

Ilustrační foto - voják PS v areálu nádražní stanice ČD.

„Členové Pohraniční stráže jsou dnes již postarší pánové, nicméně situace je zlá a každá pomoc se počítá. My tušíme, že se najde spousta lidí, kteří nebudou nařízení vlády dodržovat, a proto je třeba zkušených harcovníků, kteří mají zkušenosti a vědí, jak zajistit, aby lidé zůstali tam, kam patří, a necourali nám přes hranice obcí a okresů,“ vysvětloval premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci.

„Pohraniční stráž u nás nemá žádnou oficiální oporu v zákoně, a proto ji musíme brát jako dobrovolníky, i když v rámci nařízení vlády jsem je po dobu trvání nouzového stavu zplnomocnil použít jakýchkoliv prostředků k zastavení občanů, kteří se pokusí překročit hranice okresu či obce,“ dodal Andrej Babiš.

O jak konkrétní prostředky se jedná, premiér neuvedl, nicméně podle všeho lze předpokládat, že Pohraniční stráž má povoleno prakticky cokoliv.

„Tadyhle s Jáchymem hlídkujeme na hranici Olomouce už od půlnoci. Bereme to dost zodpovědně. Sice je to dlouhá doba, co jsme spolu sloužili na hranicích státu, ale je to jako  jízda na kole. To se nezapomíná,“ usmíval se pan Evžen Volný, který byl v pohraniční stráži od konce sedmdesátých let minulého století až do jejího zrušení.

Ilustrační foto - hlídka PS na silnici.

ZDROJ:  Časopis REFLEX 2.3.2021 

AUTOR:  Dominik Landsman 

Vybráno z diskuzních FB Group s tématikou PS OSH.

Bůh žehnej naší Pohraniční stráž. 

Bůh žehnej premiérovi České republiky.

TROJMEZÍ-ANEB KDYŽ V HRANICÍCH BYL PRAPOR PS

 Vzpomínky pana Jaroslava Karmelity z let 1962 - 1963 na službu u roty PS Trojmezí v časech, kdy ještě ve městě Hranice u Aše (Rossbach i.B.) bylo dislokováno velitelství, tedy prapor PS. Jako admin weblogu Pohraničník děkuji za hezké vzpomínky.

 

   Život na rotě je zážitek zcela odlišný od čehokoliv jiného v souvislostech se ZVS. Mazáctví bylo zcela výjimečným jevem a já jsem se s ním na rotě nesetkal, nikdy! 

  Ale ještě než jsem nastoupil na rotu, absolvoval jsem od 18. června do 17. října 1962  jako velitel družstva přijímač nováčku pro dvouměsíční výcvik budoucích řidičů, včetně přípravy ubytovacích prostorů. 

  Nafasovali jsme prázdné slamníky, balíky slisované slámy a šlo se na věc. Síly spojily vždy dvojice a tak se dílo podařilo. Práce s příslušníky družstva byla jednoduchá, budíček, rozcvička (bez oblíbeného kačeního pochodu a běhu Geislerkou) , které nahradilo kolečko okolo dvora a přilehlé zahrady, ranní hygiena, snídaně, nástup roty a odvod do učeben. 

  My, velitelé družstev jsme měli volno, vojíny si převzali odborní instruktoři a buď šli s nimi na učebny nebo na praktické jízdy. Půvabná část dopoledne pro nás, velitele družstev, byla praktická část výuky kuchařů, která probíhala paralelně s výukou řidičů. 

  Nikdy v dalším životě jsem nejedl tak chutnou stravu, dávali si opravdu záležet, ne kvůli nám ale pro radost instruktorů. Jak dopadlo vaření na rotách nevím, ale z vlastní zkušenost z Trojmezí mohu potvrdit, že naší kuchaři (byli dva), pamatuji Konráda Franioka, vařili skvělé. 

      Jeden z nich toužil po skončení ZVS být odvelen k ochrance ministra vnitra, Radko Kasky, podařilo se (bohužel). Při prvním služebním letu do Polska 28. února 1973 se letadlo zřítilo a všichni zahynuli. Památník mají na Vinohradském hřbitově. Máme tam pochovanou babičku s druhem, tak při návštěvách se zastavím i u památníku obětem. Prostě někdy člověka život semele. 

   V té souvislosti si také říkám jakou jsem měl v životě kliku, protože jako pracovním VÚ FMV ČR 1963-1974 jsem procestoval s letkou FMV všechna letiště jak Čechách a na Moravě, tak na Slovensku. To jsem ovšem odbočil od tématu.

       Dva měsíce proběhly, zajezdili jsme si i my, velitelé družstev mimo výuku na legendárních V3S, OT i motorkách s přívěsem i bez. Samozřejmě tajně! Také na vycházky jsme chodili se souhlasem uděleným velitelem praporu, nebo přes plot.! 

    Jednou jsem byl přistižen, obešlo se to tenkrát jenom přísným napomenutí na místě a několika mimořádnými službami jako dozorčí praporu, místo udělení vycházek.

        Nováčci se po složení zkoušek v předchozím týdnu rozešli k přiděleným rotám. Po provedené likvidaci ložnic a jejich úklidu jsme se vrátili ke svým rotám s plnou polní a krásnými vzpomínkami na čtyři měsíce služby, zpestřené občas kafírnou, vinárnou Apollo s tanečkem, vycházkami na hradby, divadlem i kinem. 

  Moje chebská láska vydržela po zbytek vojny a jak jsem později dozvěděl provdala se do tehdejší NSR. Dnes, bohužel, Klášter leží v ruinách!

         Po návratu na rotu Trojmezí mě čekal celý podzim, zima , jaro a část léta, než jsem mohl začít střihat metr, účastnit se přehlídky civilního oblečení a poslední den 29. září 1963 jej obléci a odjet domů. 

      Ze všech fází ZVS patří nejhezčí vzpomínky právě na Trojmezí. Stará rota, jak jsme ji nazývali, sestávala se ze dvou UBA baráku, muničního skladu, několika hospodářských budov pro ustájení koní  a kotců pro služební psy, vše umístěno v lese, ve kterém pracovní vojsko vybudovalo okopy pro umístění těžkých zbraní - tanky a děla.

Foto z 1.rPS Trojmezí (60.léta)

  Teď nejsem schopný přesně určit, který den a ve kterém měsíci jsme se přestěhovali ze staré roty do nového zděného objektu umístěného cca 300m směrem po louce dolů k potoku. Co vím přesně, v zimě jsme sloužili už v něm. V rámci organizace SSM jsme organizovali dovybavení chodeb a klubovny policemi a regály vlastnoručně vyrobenými v kombinaci kov, dřevo a ve spolupráci s hranickou STS. 

         Služba k ochraně Státní hranice byla organizována dvoučlennými hlídkami na špačkárnách ev. pochůzkovou službou podél signálních stěn s kontrolou oranice. 

    Rozvod do služby po ranním nástupu roty organizoval zpravidla velitel roty v době jeho služby a mimo pak dozorčí roty, kterým bývali poddůstojnici. Na velitelském stanovišti dozorčí roty vydal rozkaz k ochraně hranic v úseku od-do, určil velitele hlídky, seznámil hlídku s příslušníky sloužícími na stycích jednotlivých hlídek a sousedících rot a určil heslo pro tento den. Důležité bylo v noci, prokazovalo se. Stůj- zvolání -heslo a od protější hlídky, heslo a ohlas od příchozích. Sloužící druhým rokem používali heslo, odpovídající počtu dní, které zbývaly do odchodu do civilu. To jen v případech, kdy dozorčím roty byl poddůstojník. Poddůstojníci sloužili také v hlídkách, které kontrolovaly výkon služby na stanovištích ať už na věžích nebo z úkrytu. Populární byly také pochůzkové hlídky v týlu, v hraničním pásmu. 

    Hostinec U Cinka a griotka za oknem, jako pochopení pro hlídku, protože měla syna také u PS.. Hostinec ve svém tanečním sále poskytoval také zázemí pro zájmovou činnost, s mladými děvčaty z Hranic jsme nastudovali divadelní hru, zůstalo ale jen u zkoušek. Nutno dodat příjemných.

Pohostinství "U Cinka" - obec Trojmezí.

   Ve vzpomínkách mi rovněž utkvěla taková mimořádná událost, na přelomu let 1962 a 1963, po nástupu nového ministra vnitra p. Štrougala se jako první a poslední ministr objevil na lyžích a objížděl všechny roty na západních hranicích s NSR!  

   Přímo na rotě v jeho areálu jsme hrávali fotbálek na louce uzpůsobené tomuto sportu. Bylo také možné, za dozoru důstojníka, vykonávat střeleckou průpravu. Byla rovněž vyhlášena akce na získání druhé odbornosti, s nadšením jsem se přihlásil jako psovod. Průběžně probíhal rovněž výcvik psů v technice stopování a zadržení pachatele. 

   Při jednom takovém tréninku jsem neuhlídal pravou ruku a skončil jsem 8. dubna 1963 v ašském špitále. Od velitele roty kpt. Marka jsem dostal kartáč, protože taková událost musela byla hlášená na prapor jako mimořádná. A protože neštěstí chodí ve dvou, v pozdější době, kterou neopomenu připomenout, mě stála povýšení na četaře a (patnáct,nebo třicet) dnů vězení po službě.  V červnu 1963 se konaly brigádní lehkoatletické přebory v Chebu na stadionu, Velitel roty Trojmezí mě přihlásil na disciplíny 400m, vrh koulí a skok do výšky.

   V běhu na 400m jsem se stal vítězem v čase 58 sec, ve výšce jsem obsadil druhé místo skokem, tuším155 cm a kouli jsem zdolal 10,5 m a obsadil rovněž druhé místo. Úspěch zaznamenali rovněž další naši borci včetně nováčků v hodu granátem, ve štrekařských disciplínách a v běhu na 10 km. 

   Na rotě jsem byl pověřen také vést evidenci zbrojního skladu potažmo zásob střeliva. Protože bylo potřebné zlikvidovat nějaké přebytky naložili jsme je do Gazu a odvezli na brigádní střelnici někam mimo civilizaci. Odházeli jsme granáty, vystříleli světlice a vrátili se na rotu. 

   Co čert nechtěl pořád přebývalo střelivo do samopalu a bodáky. Nějak jsme se o to podělili a uložili ve skladu do osobních kufrů a zapomněli na celou věc. Jenže přišla kontrola z praporu v čele s jeho velitelem majorem, jehož jméno jsem už zapomněl a malér byl na světě. 

   Přijela kontrarozvědka, provedla ostrý výslech. Co kdyby byla v Praze realizována teroristická skupina a zjistilo se, že byla zásobována Karmelitou z Trojmezí (sic)! Prostě trest byl udělen, pro mne s nepříjemnými důsledky a celá záležitost skončila. Byl jsem rád, že to neskončilo ve věznici, protože to by byl průšvih s bůhmile ví jakými důsledky i do budoucna. 

   Jinak život na rotě probíhal svým tempem a řídil se svým řádem. Každodenní rutina, odpadají rozcvičky, nástupy a jiné zbytečnosti. Služba střídala službu. 

   Jedinou mimořádnou události bylo zadržení občana NDR, při zdolávání drátu si ošklivě popálil achilovku. Shodou okolností jsem měl ten večer, v létě r. 1963 službu dozorčího roty. Umístil jsem ho do jídelny, dostal čaj a čekali na příjezd kontrarozvědky, Protože to bylo těsně po absolvování VPŠ strojnické a ovládal jsem němčinu chvíli jsme si povídali, bylo mi ho líto. Zřejmě tušil, co ho doma čeká, co jejích STASI.

         Čas od času padla do drátu nejen drobná lesní zvěř ale i srny a divočáci, Tu černou a vysokou jsme odevzdávali myslivcům a tu menší, protože jsme měli na rotě šikovného Slováka, který to uměl, jsme zpracovávali sami. 

  Na rotě musel být k dispozici po celý den a noc ve várnicích teplý čaj, teplá káva, chléb, marmeláda, máslo, sádlo, salám a mléko. Lukulské hody se konaly kupodivu v šatně, protože tam byla neustále udržována v provozu kamna. To vše s předností pro příchozí a odchozí hlídky. 

    Bylo jasné, že nejlepší  kousky ze zajíce končily se sádlem na pánvi, zbytek končil v kotcích na přilepšenou naším psím kamarádům. Takže topinky a zvěřina mňamka.  

    Vůbec šatna byla z neznámého důvodu místem jako stvořeným k debatám nebo jen tak k posezení a přednost ji dávali mnozí z nás. Vozka měl na starosti místní Armu, zásobovanou nákupem v Hranicích u Aše. 

    Ujížděli jsme na žlutých a červených limonádách, kávěnkách a všelijakých sušenkách. Ke koupi byly známky, dopisní obálky, pohlednice, pera, tužky a suvenýry s vojenskou tématikou, které jsou dnes velice ceněným artiklem. Pokud jsme měli vycházky, končívaly ve vinárně v Hranicích, tehdy Hranice jako město doslova žilo. Cesta zpět na rotu, protože neexistovalo spojení byla krásná z jednoho důvodu- vystřízlivěli jsme. 

   Dodnes na město Hranice vzpomínám s láskou. Jejích dnešní stav mě v roce 2011 šokoval, nepoznal jsem je.

Nádraží ČSD - Hranice v Čechách.

(C) AUTOR: Jaroslav Karmelita.

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 4.ČÁST

 

   Poslední den roku 1972, Silvestr – a nastal nový rok. V lednu a únoru 1973 se nic mimořádného nedělo. Do služby se vyráželo většinou na lyžích, protože sněhu bylo stále okolo půl metru. Pěšinky už byly prošlapané a ujeté od lyží, dalo se po nich dobře chodit (hlavně psům), ale v mrazech to křupalo, a to nebylo dobré, protože křupání prozrazovalo hlídky už z dálky.

   Nejchladnějším strážním místem bylo stanoviště u mostku přes potok Rokytka, po cestě směrem ven z hraničního pásma, kousek od hospody U Cinka. Přehazovali jsem si přes nohy psy, abysme se vzájemně zahřáli, ale ani to nepomohlo. Naštěstí se tam nestřežilo trvale, jen nepravidelně.

   Přišel březen, dny se pěkně prodloužily, mrazy ustoupily a sluníčko začalo dávat najevo svou sílu. Duben, obleva, sníh mizel před očima, a i když v noci ještě mrzlo, jaro bylo tady. V tu dobu si mě a Jirku zavolal vedoucí roty kapitán Charvát, že příští týden máme s Jiřím společné hraniční volno a půjdeme opravit ten plot, co jsme posledně poškodili. Týden utekl jak voda. Volno k opuštění posádky vyšlo na sobotu, tak jsme s Jiřím okolo 8 ráno vyrazili do města Hranice. Velitel nás vyprovodil se slovy ať si nic nebereme, že nářadí i materiál jsou připravené a čekají jen na nás. 

   Při příchodu na okraj Hranic jsme již slyšeli vrčet cirkulárku, protože domek s poškozeným plotem stál právě na kraji města. U domku na nás už čekal ten samý dědula, co na nás hulákal, když jsme mu plot poničili. A světe div se! Děda byl samý úsměv a ochota, zavedl nás na dvorek, kde stále vrčela cirkulárka a u ní stála dvě děvčata jako lusk, jedna jako druhá. Děda nařídil vypnout pilu a představil nás děvčatům, která již měla nařezané tzv. rýgle a plaňky na plot. Na to nás děda začal popohánět, abysme stihli práci do oběda, že bude husa a pivko. Plot jsme do oběda stihli krásně opravit a dědula dal patřičně najevo, jak se mu ten plot teď líbí a jak to pěkně zorganizoval.

   Začalo mi být až podivné, kde se v dědulovi bere taková rozkazovačnost, děvčata (teď už Jana a Dana – identická dvojčata) jej poslouchala na slovo a vůbec neodmlouvala. U oběda se dědula rozpovídal, že u něj je vše na povel, no aby ne, když byl důstojníkem z povolání a teď v důchodu. 

   Po obědě jsem se šel projít s Janou a byla z toho láska na zbytek vojny. Jirky se to moc netýkalo, ten již svou lásku měl, ale husu a pivko ocenil. A dědula, až na to, že musel mít vše pod taktovkou, mi nakonec u velitelů vymáhal volno a prodlužoval vycházky. 

Ale znáte to: Vojna je vojna, a vycházky vždy nebyly!

Hranice v Čechách (Rossbach i.B.)

VZPOMÍNKA NA STARŠINU TONDU FIRÝTA (Bonus k 4.příběhu z Trojmezí). 

   Když byl Toník mladší, rád si zašel do hospody na pivko (třeba do Pražáku), sedával tam s místními. Sem tam s nimi poseděl i velitel roty J.Feďas a protože většina místních byla i tzv. pomocníky Pohraniční stráže (PPS), domlouvali si vstup do hraničního pásma. Někdo na dřevo, někdo na houby a také na polní práce, samozřejmě pod dohledem pohraničníků.

   A tak se stalo, že jedno sobotní odpoledne v pozdním létě 1969 přijel před rotu traktor s valníkem. A v něm Toníkův kamarád, pomocník Pohraniční stráže, s tím, že má propustku a jede nasekat vojtěšku za dráty. Ze své zkušenosti vím, že to bylo běžné, neboť za stanovištěm Michal-Martin, kudy vedla cesta k hraničnímu kameni 1/1, bylo velké pole. Doprovázeli jsme a střežili tam zemědělce při různých činnostech.

   Toník, který tu ošemetnou sobotu měl službu DDR, zašel za oním traktoristou, aby se domluvili, jak dlouho za dráty pobude. Protože se znali, pustil ho Toník samotného, bez dozoru, přes vrata na stanovišti Michal-Martin, za drátěné zátarasy s tím, že za tři hodiny pošle dozorčího, aby ho přes vrata pustil zpět. 

   Po třech hodinách Toník vyslal dozorčího roty ke stanovišti, aby vrata otevřel. Když dozorčí na stanoviště dorazil, traktorista nikde. Volá tedy Toníkovi, že traktor u vrat není, ale slyší ho blafat za terénní vlnou. Toník nařizuje, ať vrata otevře a že vysílá poplachovou hlídku, aby to prověřila. Hlídka hned vyjela a za terénní vlnou našla nastartovaný traktor s nasekanou fůrou vojtěšky, ale už bez traktoristy. 

   Toníkovi zřejmě došlo, co se stalo. Vyhlásil pohraniční poplach, nařídil překrytí hranice a uvědomil nadřízené. Všichni, co jsme na Trojmezí sloužili, víme, že od stanoviště Martin/Michal je to k hranici (statek Hollerung u HM3) jen co by kamenem dohodil. Nikdo tedy neměl šanci  traktoristu dohnat, zvlášť když byl bez dozoru. Toník z toho měl nepěknou polízanici, prý mu i hrozil prokurátor za to, že pustil civilní osobu bez dozoru za drátěný zátaras. 

   Vyřešilo se to nakonec přes velitele brigády zaražením povýšení a postupu na pět let. Toto mi vyprávěl onen dědula, když jsem se neomaleně zeptal, proč je Toník stále jen nadrotmistrem, když jsou ostatní povyšováni. 

   Dodám, že po celou mou dobu základní vojenské služby, 1972–1974, byl Toník stále jen nadrotmistrem a kynologem roty. Povýšení přišlo až po mém odchodu do civilu, což pěti letům odpovídá. Ale kdo ví, jak to všechno bylo, jestli to nebyl jen drb či pomluva, Toník „díky“ svému svéráznému jednání nemusel být leckomu po chuti.

Třeba se něco podobného doneslo i vám…

(C) AUTOR PŘÍBĚHU: Miroslav 

TEXTOVÉ ÚPRAVY:    Hana Jirků 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro předcházející příběhy z Trojmezí.

* Psovodské vzpomínky - 1.část

* Psovodské vzpomínky - 2.část

* Psovodské vzpomínky - 3.část 

* Takový byl Tonda Firýt