Vzpomínky pana Jaroslava Karmelity z let 1962 - 1963 na službu u roty PS Trojmezí v časech, kdy ještě ve městě Hranice u Aše (Rossbach i.B.) bylo dislokováno velitelství, tedy prapor PS. Jako admin weblogu Pohraničník děkuji za hezké vzpomínky.
Život
na rotě je zážitek zcela odlišný od čehokoliv jiného v
souvislostech se ZVS. Mazáctví bylo zcela výjimečným jevem a já
jsem se s ním na rotě nesetkal, nikdy!
Ale ještě než jsem
nastoupil na rotu, absolvoval jsem od 18. června do 17.
října 1962 jako velitel družstva přijímač
nováčku pro dvouměsíční výcvik budoucích řidičů, včetně
přípravy ubytovacích prostorů.
Nafasovali jsme prázdné
slamníky, balíky slisované slámy a šlo se na věc. Síly spojily
vždy dvojice a tak se dílo podařilo. Práce s příslušníky
družstva byla jednoduchá, budíček, rozcvička (bez oblíbeného
kačeního pochodu a běhu Geislerkou) , které nahradilo kolečko
okolo dvora a přilehlé zahrady, ranní hygiena, snídaně, nástup
roty a odvod do učeben.
My, velitelé družstev jsme měli volno,
vojíny si převzali odborní instruktoři a buď šli s nimi na
učebny nebo na praktické jízdy. Půvabná část dopoledne pro
nás, velitele družstev, byla praktická část výuky kuchařů,
která probíhala paralelně s výukou řidičů.
Nikdy v dalším
životě jsem nejedl tak chutnou stravu, dávali si opravdu záležet,
ne kvůli nám ale pro radost instruktorů. Jak dopadlo vaření na
rotách nevím, ale z vlastní zkušenost z Trojmezí mohu potvrdit,
že naší kuchaři (byli dva), pamatuji Konráda Franioka, vařili
skvělé.
Jeden
z nich toužil po skončení ZVS být odvelen k ochrance ministra
vnitra, Radko Kasky, podařilo se (bohužel). Při prvním služebním
letu do Polska 28. února 1973 se letadlo zřítilo a všichni
zahynuli. Památník mají na Vinohradském hřbitově. Máme tam
pochovanou babičku s druhem, tak při návštěvách se zastavím i
u památníku obětem. Prostě někdy člověka život semele.
V té
souvislosti si také říkám jakou jsem měl v životě kliku,
protože jako pracovním VÚ FMV ČR 1963-1974 jsem procestoval s
letkou FMV všechna letiště jak Čechách a na Moravě, tak na
Slovensku. To jsem ovšem odbočil od tématu.
Dva
měsíce proběhly, zajezdili jsme si i my, velitelé družstev mimo
výuku na legendárních V3S, OT i motorkách s přívěsem i bez.
Samozřejmě tajně! Také na vycházky jsme chodili se souhlasem
uděleným velitelem praporu, nebo přes plot.!
Jednou jsem byl
přistižen, obešlo se to tenkrát jenom přísným napomenutí na
místě a několika mimořádnými službami jako dozorčí praporu,
místo udělení vycházek.
Nováčci
se po složení zkoušek v předchozím týdnu rozešli k přiděleným
rotám. Po provedené likvidaci ložnic a jejich úklidu jsme se
vrátili ke svým rotám s plnou polní a krásnými vzpomínkami na
čtyři měsíce služby, zpestřené občas kafírnou, vinárnou
Apollo s tanečkem, vycházkami na hradby, divadlem i kinem.
Moje
chebská láska vydržela po zbytek vojny a jak jsem později
dozvěděl provdala se do tehdejší NSR. Dnes, bohužel, Klášter
leží v ruinách!
Po
návratu na rotu Trojmezí mě čekal celý podzim, zima , jaro a
část léta, než jsem mohl začít střihat metr, účastnit se
přehlídky civilního oblečení a poslední den 29. září 1963 jej
obléci a odjet domů.
Ze všech fází ZVS patří nejhezčí
vzpomínky právě na Trojmezí. Stará rota, jak jsme ji nazývali, sestávala se ze dvou UBA baráku, muničního skladu, několika
hospodářských budov pro ustájení koní a kotců pro
služební psy, vše umístěno v lese, ve kterém pracovní vojsko
vybudovalo okopy pro umístění těžkých zbraní - tanky a děla.
Foto z 1.rPS Trojmezí (60.léta)
Teď
nejsem schopný přesně určit, který den a ve kterém měsíci
jsme se přestěhovali ze staré roty do nového zděného objektu
umístěného cca 300m směrem po louce dolů k potoku. Co vím
přesně, v zimě jsme sloužili už v něm. V rámci organizace SSM
jsme organizovali dovybavení chodeb a klubovny policemi a regály
vlastnoručně vyrobenými v kombinaci
kov, dřevo a ve spolupráci s hranickou STS.
Služba
k ochraně Státní hranice byla organizována dvoučlennými
hlídkami na špačkárnách ev. pochůzkovou službou podél
signálních stěn s kontrolou oranice.
Rozvod do služby po ranním
nástupu roty organizoval zpravidla velitel roty v době jeho služby
a mimo pak dozorčí roty, kterým bývali poddůstojnici. Na
velitelském stanovišti dozorčí roty vydal rozkaz k ochraně
hranic v úseku od-do, určil velitele hlídky, seznámil hlídku s
příslušníky sloužícími na stycích jednotlivých hlídek a
sousedících rot a určil heslo pro tento den. Důležité bylo v
noci, prokazovalo se. Stůj- zvolání -heslo a od protější
hlídky, heslo a ohlas od příchozích. Sloužící druhým rokem
používali heslo, odpovídající počtu dní, které zbývaly do
odchodu do civilu. To jen v případech, kdy dozorčím roty byl
poddůstojník. Poddůstojníci sloužili také v hlídkách, které
kontrolovaly výkon služby na stanovištích ať už na věžích
nebo z úkrytu. Populární byly také pochůzkové hlídky v týlu,
v hraničním pásmu.
Hostinec U Cinka a griotka za oknem, jako
pochopení pro hlídku, protože měla syna také u PS.. Hostinec ve
svém tanečním sále poskytoval také zázemí pro zájmovou
činnost, s mladými děvčaty z Hranic jsme nastudovali divadelní
hru, zůstalo ale jen u zkoušek. Nutno dodat příjemných.
Pohostinství "U Cinka" - obec Trojmezí.
Ve
vzpomínkách mi rovněž utkvěla taková mimořádná událost, na
přelomu let 1962 a 1963, po nástupu nového ministra vnitra p.
Štrougala se jako první a poslední ministr objevil na lyžích a
objížděl všechny roty na západních hranicích s NSR!
Přímo
na rotě v jeho areálu jsme hrávali fotbálek na louce uzpůsobené
tomuto sportu. Bylo také možné, za dozoru důstojníka,
vykonávat střeleckou průpravu. Byla rovněž vyhlášena akce na
získání druhé odbornosti, s nadšením jsem se přihlásil jako
psovod. Průběžně probíhal rovněž výcvik psů v technice
stopování a zadržení pachatele.
Při jednom takovém tréninku
jsem neuhlídal pravou ruku a skončil jsem 8. dubna 1963 v ašském
špitále. Od velitele roty kpt. Marka jsem dostal kartáč, protože
taková událost musela byla hlášená na prapor jako mimořádná.
A protože neštěstí chodí ve dvou, v pozdější době, kterou
neopomenu připomenout, mě stála povýšení na četaře a (patnáct,nebo třicet) dnů vězení po službě. V červnu 1963 se
konaly brigádní lehkoatletické přebory v Chebu na stadionu,
Velitel roty Trojmezí mě přihlásil na disciplíny 400m, vrh koulí
a skok do výšky.
V
běhu na 400m jsem se stal vítězem v čase 58 sec, ve výšce jsem
obsadil druhé místo skokem, tuším155 cm a kouli jsem zdolal 10,5
m a obsadil rovněž druhé místo. Úspěch zaznamenali rovněž
další naši borci včetně nováčků v hodu granátem, ve
štrekařských disciplínách a v běhu na 10 km.
Na rotě jsem byl
pověřen také vést evidenci zbrojního skladu potažmo zásob
střeliva. Protože bylo potřebné zlikvidovat nějaké přebytky
naložili jsme je do Gazu a odvezli na brigádní střelnici někam
mimo civilizaci. Odházeli jsme granáty, vystříleli světlice
a vrátili se na rotu.
Co čert nechtěl pořád přebývalo střelivo
do samopalu a bodáky. Nějak jsme se o to podělili a uložili ve
skladu do osobních kufrů a zapomněli na celou věc. Jenže přišla
kontrola z praporu v čele s jeho velitelem majorem, jehož jméno
jsem už zapomněl a malér byl na světě.
Přijela kontrarozvědka,
provedla ostrý výslech. Co kdyby byla v Praze realizována
teroristická skupina a zjistilo se, že byla zásobována Karmelitou
z Trojmezí (sic)! Prostě trest byl udělen, pro mne s nepříjemnými
důsledky a celá záležitost skončila. Byl jsem rád, že to
neskončilo ve věznici, protože to by byl průšvih s bůhmile ví
jakými důsledky i do budoucna.
Jinak život na rotě probíhal svým
tempem a řídil se svým řádem. Každodenní rutina, odpadají
rozcvičky, nástupy a jiné zbytečnosti. Služba střídala službu.
Jedinou mimořádnou události bylo zadržení občana NDR, při
zdolávání drátu si ošklivě popálil achilovku. Shodou okolností
jsem měl ten večer, v létě r. 1963 službu dozorčího roty.
Umístil jsem ho do jídelny, dostal čaj a čekali na příjezd
kontrarozvědky, Protože to bylo těsně po absolvování VPŠ
strojnické a ovládal jsem němčinu chvíli jsme si povídali, bylo
mi ho líto. Zřejmě tušil, co ho doma čeká, co jejích STASI.
Čas
od času padla do drátu nejen drobná lesní zvěř ale i srny a
divočáci, Tu černou a vysokou jsme odevzdávali myslivcům a tu menší, protože jsme měli na rotě
šikovného Slováka, který to uměl, jsme zpracovávali sami.
Na
rotě musel být k dispozici po celý den a noc ve várnicích
teplý čaj, teplá káva, chléb, marmeláda, máslo, sádlo, salám
a mléko. Lukulské hody se konaly kupodivu v šatně, protože tam
byla neustále udržována v provozu kamna. To vše s předností pro
příchozí a odchozí hlídky.
Bylo jasné, že nejlepší
kousky ze zajíce končily se sádlem na pánvi, zbytek končil v
kotcích na přilepšenou naším psím kamarádům. Takže topinky a
zvěřina mňamka.
Vůbec šatna byla z neznámého důvodu
místem jako stvořeným k debatám nebo jen tak k posezení a
přednost ji dávali mnozí z nás. Vozka měl na starosti místní
Armu, zásobovanou nákupem v Hranicích u Aše.
Ujížděli jsme na žlutých
a červených limonádách, kávěnkách a všelijakých sušenkách.
Ke koupi byly známky, dopisní obálky, pohlednice, pera, tužky a
suvenýry s vojenskou tématikou, které jsou dnes velice ceněným
artiklem. Pokud jsme měli vycházky, končívaly ve vinárně v
Hranicích, tehdy Hranice jako město doslova žilo. Cesta zpět na rotu, protože
neexistovalo spojení byla krásná z jednoho důvodu- vystřízlivěli
jsme.
Dodnes na město Hranice vzpomínám s láskou. Jejích dnešní stav
mě v roce 2011 šokoval, nepoznal jsem je.
Nádraží ČSD - Hranice v Čechách.
(C) AUTOR: Jaroslav Karmelita.