14. srpna 2015

JINÉ - I TANEČNÍ ZÁBAVY

Nejen prací (a službou) živ je člověk. Vrchnost byla jednou ke mně tak nakloněna, že jsem po roce od nástupu na rotu dostal hraniční volno s možností vycházky. Do té doby jsem si mohl civilizace hojně užívat na různých školeních a střeleckých soutěží, kterých jsem absolvoval skutečně nepřeberně. Tak proč bych měl dostávat navíc ještě jakési vycházky?

Byla sezona vesnických plesů, bálů a merend. Plakáty srdečně zvaly k zábavě, poslechu i tanci s bohatou tombolou. Přicházíme tři a usedáme do rohu v přísálí vedle vstupních dveří. Ostražitý a pozorný číšník nám přináší pivo po hodině čekání. Že bychom se při jeho pracovním úsilí přivedli do podnapilého stavu je tady bezpečně vyloučeno…

„To je normální, zvykneš si. Proč myslíš, že mám s sebou mošnu? Mají nás tady rádi jak osinu mezi půlkami. A to pivo si šetři.“ komentuje moji netrpělivost a poučuje starší Milan.
Mošna visí na věšáku pod našimi plášti. Záhadně (tedy alespoň pro mě – záhadně) z ní vyčuhuje jakási slabá plastová asi 5 cm dlouhá trubička.
Dej si.“
Nenechám se pobízet a saju jak kotě od staré. Chutná to výborně. Mimo láhve zde nahmatávám ještě i jakési menší balíčky. Vstávám od stolu a jdu vyzvat k tanci děvče asi v našem věku. Sedí prozatím u stolu zřejmě s rodiči.
Dobrý večer. Dovolíte? Smím prosit, slečno?“
Tři přítomní u stolu k mé maličkosti otočily hlavy, pozdrav asi neslyšeli nebo přeslechli. Leč maminka-satorie se ujala krutovlády.
Opovaž se! Bůhví, co je to zač!“ zasyčela a úchytem za loket stáhla vstávající děvče zpět na židličku. To všechno není důvodem k mým nepředloženým reakcím.
Nic se neděje, přeji vám příjemnou další zábavu. Na shledanou“ stačil jsem ještě mrknout na děvče a s úsměvem odcházím od jejich stolu.
Co jsi čekal? I to je tady normální. Cucni si.“ Pošklebuje se Milan. Podivín Radek – třetí z nás - si stále něco poznamenává do svého notýsku. Vypadá, jako kdyby si psal koncept nějakého dopisu. Milá… Nám dvěma, ani širšímu okolí nevěnuje pozornost.

Milan z těchto akcí už má asi nějaké zkušenosti. Z piva opravdu jen ulizuji. Před půlnocí dostáváme „návštěvu“ – novopečeného četaře v další činné službě. Je v civilu, kravatu „na půl žerdi“, dva horní knoflíky košile rozepnuté. Jako na povel začínáme tupě hledět před sebe a pozorně posloucháme jeho proslov. Setřelá artikulace mu dovoluje vyrážet ze sebe jen něco nesouvislého. Na nic se neptá, proto mu (chválapánubohu) nemusíme odpovídat, doklady od nás nevyžaduje. Závěrem mumlá cosi o tom, že si tu naši nafoukanost s námi ještě vyřídí.

Číšník roznáší čiperně hliníková plata s napěněnými půllitry, jen pro péesácké osazenstvo mu jaksi nezbývají… Objednávám si proto kávu. Za další hodinu je mé prosbě vyhověno. Káva je silná – alespoň co obsahu lógru, který tvoří třetinu obsahu šálku; zbytek vlažná vody. Na podšálku leží jeden sáček cukru celý, druhý vysypaný, s okrajem očividně roztrženým. Neobvyklá pozornost hotelu Nová Pec v Nové Peci. Číšník ve své profesní opilecké hrdosti opomíná donesenou kávu zapsat na konzumační lístek.

Ilustrační foto k článku.


Konečně světlejší okamžik dnešní slávy. Kolem našeho stolku prochází paní Staňková, vedoucí místní malé samoobsluhy.
Nazdar, Pechuldové!“ bodře nás zdraví. Rozezná služebním zařazením mnoho pohraničníků. Prvně ji vidím bez bílého pracovního pláště. Uznale chválíme její brokátové šaty. Na své roky v nich proklatě pěkně vězí… Naše uznání přijímá s pýchou. Pokračujeme v zábavě. Žel, hadička už vydává zvuky ne nepodobné zachrochtání čuníka.
Každý pětaatřicet!“ přikazuje Milan.
Nekoukej tak blbě, bude se nakupovat. Obleč mantl, půjdeš ty, holube!“
Tvářím se skutečně nechápavě, ale k penězům na stole žádanou sumu přiložím.
Staňková už dostává zakázky, půjdeš s ní a pomůžeš jí.“
On přece jenom byl alkohol v té době v hospodě o dost dražší, než ten, který se přinese z obchodu… Vycházím za paní Staňkovou do mrazivého nečasu.

A copak, copak? Nespletl sis mně s nějakou mladší?“ směje se, když jsem jí doběhl.
Ale ne, já jenom abyste nešla sama a něco se vám nestalo. Mimo to – my bychom také něco trochu málo nakoupili.“

Není nutné si sáhodlouze něco vysvětlovat. Do obchodu vcházíme zadním vchodem. Z lístku si odškrtává zakázky, bleskurychle počítá na účtenky a láhevnaté zboží staví na výdejní pultík. Část nákupu ukládám do mošny, část do kapes pláště. Vracíme se do rozjeté zábavy. U našeho stolu vydává předplatitelům objednané zboží. Milan bleskurychle nasazuje na další kuželku šroubový uzávěr, v kterém je přilepena důmyslně hadička na odsávání. Broukáme si společně s kapelou. Jen s tím rozdílem, že náš pěvecký výkon je umělecky o něco lepší, než jejich.

Kávu na stole mi někdo vypil. Zůstal jen lógr nechutný zejména výší své hladiny. Beru šálek za ouško do ruky k poslednímu loknutí.
Nechto, to ty vole. Trochu jsme to pinglovi vylepšili, za chvíli bude možná nějaká legrace.“
Milan se uculuje a ukazuje na slánku a pepřenku na stole – obě skleničky jsou prázdné. Ještě párkrát se snažíme upoutat číšníkovu pozornost. Pokud se nám to podaří, ukazuje nám rukama do sálu na žíznivé přítomné. Dál prochází mezi prázdnými stoly a dělá mu problémy vyhnout se i imaginárním hostům, kteří mu brání v průchodu. Má co dělat, aby úspěšně odnesl plato se čtyřmi prázdnými půllitry.

O půlnoci jdeme na vzduch posvačit. Z pootevřených oken slyšíme tuš křídlovky, který avizuje dámskou volenku. Na chodník si pro nás nepřijde ani zubatá s kosou… Po několika taktech polky se vracíme na svá místa. Na našich třech nedopitých pivech se pomalu začíná usazovat žabinec. Marné jsou naše prosby o dodání další zásilky piv. Ale zábava graduje.

Na protější polovině sálu za parketem jeden z hostů nabízí číšníkovy dodanou kávu s řevem a slovy :
Tak si to pojď vypít sám, ty vejvrate manipulační – slané a opepřené!“
Následují zvuky prázdných i plných půllitrů padajících na parketovou podlahu. Pak ještě i zvuk úderu hliníkového podnosu o koleno – tak ne, to nebylo o koleno ale o číšníkovu hlavu. Jakýsi tanečník jde hájit čest svojí dámy potřísněné pivem. A tím to začalo… Škoda jen, že celé toto zábavné vystoupení nemůžeme vidět celé – ve výhledu nám brání tančící osazenstvo na parketu. Co oči nevidí nám plně nahrazují zvukové vjemy – praskot odtrhávaných nohou ze židliček, jadrné šumavské nadávky účastníků této zábavy, mlaskání facek, údery, které nemůže přesně identifikovat a pády méně stabilních jedinců. Orchestr k tanci a poslechu hraje, ale ozývá se z něj už jen sporadicky rytmika bubnu a basbombardonu.

Po slabé půlhodině je klid, zkonsolidovala se i kapela. Jen do tance jaksi moc přítomným není… Sál se pomalu vyprazdňuje. Přeochotný číšník s napuchlý dolním rtem a monoklem na oku šveholivě nabízí :
Pánům přinesu ještě pivečko, že ano? A štamprličku něčeho dobrého by nebylo libo?“
Za chvíli se potácivě vplouží do přísálí, s balancem nese plato plné půllitrů a tři začíná pokládat na náš stůl.
Pánům by bylo libo zaplatit“ zabasuje mocně svým plným hlasem Milan.
Ano, uctivost, služebníček. Hned jsem u vás…“
Pilně však obsluhuje ještě další hodinu poslední žíznivce. K našemu stolu jej přivábilo až mávání stokorunou.
Tak to jsme měli, ééé… tři pivečka… Jenom tři pivečka? Vám u nás nechutnalo? A nebyla náhodou tady, ééé i jedna kávička?“
To by ta kávička musela být na lístku napsaná. Nebo si myslíte, že jsme ji vygumovali?“
Hm, tak tedy prosím za prominutí. To máme čtyři pivečka, čtyři pivečka tedy osm korunek a padesát haléřků československých, prosím.“
Opakuji – ty piva byly tři! Ne pět! Jedno za korunku a sedmdesát haléřků československých, což je dohromady pět korunek a deset haléřků československých!“ pitvořil se po něm Milan.
Na stole už má číšník tento celkový obnos připravený do haléře přesně. Jo – tak proto od nás Milan chtěl všechny drobné, které máme po kapsách. Nejmenší mincí je zde pětihaléř, největší desetník. Stokoruna byla jen mávátkem. Ponížený číšník se zpočátku snaží naší útratu počítat, ale nějak se mu to nedaří… Ani se mu nechce věřit, že jsme za celou taneční zábavu vypili každý po jednom pivu. S pocitem zkažené nálady odcházíme. Milan nás vede na druhou stranu, než kudy vede cesta k rotě.

Zvu vás do hotelu, který jste si sami zvelebili. Račte vstoupit“ a gestem olivrejovaného portýra odemyká dveře klubovny mladých strážců hranic. V Petrách je připraveno k zatopení, zásoba dřeva dostatečná. K dispozici máme dva kavalce a rozkládací čalouněnou lavici. Za chvíli je v klubovně příjemné teplo, vesele nám vyhrává rádio a rum konečně můžeme pít z důstojných šálků. Dopřáváme si i pořádnou kávu. Nikomu z nás se nechce hodnotit zábavu. Spíše každý hodnotíme něco v duchu, každý něco jiného. Beze slov…

*  *  *

Periodicky se opakující dny hraničního volna naši trojici za týden opět dala dohromady zábava – brigádnická výpomoc na pile místních dřevařských závodů. Po snídani dostáváme jednu větší a jednu menší konzervu olejovek (co kdyby náhodou?). Na pile se nás ptají, kdo co umíme. Podle toho přidělují práci – zřejmě z opatrnosti, abychom jim toho moc neponičili a nezkazili.

Ilustrační obrázek k článku.


Zámečník“ hlásím se ke svému řemeslu.
Půjdeš čistit pojezdy ke katrům a ložiska vozíků. Až s tím budeš hotov, pomůžeš mi postavit nový přístřešek u vchodu nad kolejemi ke katrům“ přiděluje práci technický náměstek.
Melancholicky oblbující činnost s kusem drátu a hřebíkem. Po dvou hodinách mám padla. Náměstek mi ukazuje rám přístřešku, který zbortil nános sněhu. Spíše však vingly konstrukce zbortily studené svary. Nános elektrody připomíná více nafouknutou užovku ve smrtelných křečích, než pořádný svar. Bruskou obrousit a připravit díly k novému svaření není problém, pak už jen při jedné cigaretě vyčkat než z dílen autodopravy přivezou svářečku a další potřebné náčiní. Práce sice dělám mimo objekt, ale pro jistotu si přináším dva hasičáky.

Ozývá se tlumené houkání klaksonu. Nevím co signalizuje.
Oběd, pojď“ zve mne náměstek a odvádí mě do jídelny. Ve dveřích zdravím, ale zase můj pozdrav nikdo neslyšel. Asi do těchto končin podobné nemravnosti ještě nedošly. Usedám za stůl a jsem velkoryse obsloužen – krutovládnou satorií v bílé haleně. Přináší mi na podnose kompletní oběd, včetně punčového zákusku a láhve kájovské desítky.
Děkuji, ale neopovažuji se. Bůhví co je to zač.“ vstávám od stolu a odcházím k rozdělané práci. Jen Milan s Radkem mi věnovali udivený pohled

Ilustrační fotografie k článku.


Na pracoviště to beru zkratkou – přes nedalekou sámošku paní Staňkové. Pět ze sedmi přítomných nakupujících žen jsou manželky vojáků z povolání. Opět se mě drží moje pověstná smůla. Do košíku ukládám jen čtvrtku chleba a stavím se do fronty u obslužného pultu. Na lístek píši vzkaz. U pultu mi paní Staňková odkrojuje čtvrt kila teplé sekané.
Jo, ještě jsem něco chtěl, ale nemohu to po sobě ani přečíst. Nevíte, co by to mohlo být?“ podávám lístek.
Čmářeš jak lev levou zadní, nepřečtu to po tobě ani já“
Uhlazuje si vlasy na skráni a palec jí zřetelně ukazuje vzad. Namarkuje na pokladně účet. Poměrně dost vysoký za dvě menší položky. Zlatá paní Staňková! Zaplatím a odcházím. Obcházím prodejnu, kde po chvíli cvakne klíč v zadním vchodu. Mezerou ve dveřích se objevuje i doplněk stravy…
V pohodě obědvám mezi štosy krajnin. Chutná…

Pak zase do práce. Provařit kořen svaru, oklepat strusku, kořen čistě obrousit a nanést další, svrchní část svaru. Konečně mohu odšroubovat svorky z konstrukce. Celá vypadá jak ztuhlé dobytče vzhůru nohama. Se třemi dalšími pracovníky pily usazujeme obrácenou konstrukci do betonové podložky a šrouby uchycujeme ke stěně. Drží, otvory na šrouby pasují. Stačí jen přichytit šrouby - „vraťáky“ na silné nosné trámky a k nim už pak přitlučou pilaři krytinu.
Bude to držet?“ ptá se náměstek. Na horní kulatince konstrukce mu předvádím výmyk – v maskáčích a kanadách. Konstrukce snáší mých osmdesát kilogramů živé váhy bez újmy. Nečekal jsem žádný potlesk a ani jsem se ho nedočkal, jen opovržlivé grimasy…

Pak už jen po sobě uklidit a prohlédnout pracoviště. Zápach budoucího možného doutnající ohníčku není cítit. Přesto zůstávám i dál venku. Dvě hodiny, které uplynuly od sváření jsou připsány do požárního deníku. Ještě další čtyři hodiny se musí místo hlídat. Pak poslední zápis do požární knihy a končím.

Konečně pro nás přijíždí GAZ. Politruk si teatrálně potřásá rukama s vedením pily. Kdyby neměl uši, úsměv by mu obtočil celou hlavu. Divadelní pohoda trvá ale jen do doby, než politrukovi podá hlášení vedoucí závodní jídelny v bílé haleně. I na těch asi deset metrů je vidět, jak se jí krabatí čelo, její gesta jsou krátká, ruce jako něco utínaly. Posunky směrem ke mně jsou zřetelné. Úsměv a pohoda se z politruka vytrácí. Třemi skoky je u mne a začíná jeho operetní sólo. Dává si záležet – ječí jak Viktorka u splavu :

Tebe tak někam pustit! Co jsi to zase vyváděl? Co to bylo za blbý kecy!? Pořád abych něco řešil!“ jeho laskavý projev přivábil i další pilaře, kteří se shromáždili ve vratech kolejiště. Cpal se někam do ryze osobních a soukromých záležitostí podřízeného. Tuto skutečnost ale nebyl schopen pochopit i při svém vzdělání. Bohužel představení brzy skončilo – k velkému zklamání zejména číšníka, občanským povoláním skladového manipulanta, jak velkohubě a důležitě hlásala tabulka na jeho kamrlíku.

Střídavě sedím, střídavě obcházím plácek ještě dvě hodiny, zatímco politruk s vedením pily utužuje svazek mezi dělnickou třídou a PS v kanceláři náměstka. Dech si osvěžuji průběžně obligátním stroužkem česneku a toužebně a netrpělivě čekám pokračování „… slova božího“. Utužování svazku však kontrolnímu orgánu ubralo sil natolik, že usnul brzy během jízdy vedle řidiče spánkem vyčerpaného funkcionáře po náročné činnosti…

I přehlížení s notnou dávkou despektu a opovržení od některých lidí patřilo v té době k našemu postavení. Nedivil jsem se, že někteří kluci s pocitem lítosti do sebe nalili víc, než připouštěly tehdy platné společenské konvence. Nebylo to však řešení. Ani tehdy, ani dnes. Jen to tak nějak člověku všechno trochu formovalo názory na život a „bližního svého“…

(c) Autor: Michal "Jezerák".



Další příběhy od Michala "Jezeráka" - klikněte si: 

* Jak jsme dostávali „kopačky“


* Poslední večeře


* Nejhezčí Vánoce


* Návštěvy





1. srpna 2015

MŮJ NÁZOR NA SITUACI V EVROPĚ A ČR

Ačkoliv se snažím weblog Pohraničník vést v apolitickém duchu, vážná situace s příchodem imigrantů do Evropy a nepochybně později i k nám do České republiky a k našemu bratrskému národu na Slovensku,mě vede k zveřejnění mého stanoviska, názoru na tuto situaci,neboť to,co se právě děje,není útěk zoufalých imigrantů,to je INVAZE.

Přiznávám, že poprvé dostávám velký strach z budoucnosti.

Samozřejmě,vím již dlouho z internetu,jaká je situace v "chalifátu" Anglie, Francie, Nizozemí, Francie či Skandinávie. Jenže, to zatím bylo daleko. (Stejně jako třeba válka v bývalé Jugoslávii,nebo na Ukrajině).

Ale podobně jako v románu Válka s mloky od Čapka už nejsou mloci někde jinde,ale přicházejí i do našich domovů. Zatím jen v malém, politici to bagatelizují, policisté to ještě zvládají (viz incidenty v Bělé), ale to je jen takový počátek,na vojně jsme tomu říkali "průzkum bojem". A to se teď právě bude dít.

Máme v Česku štěstí,že jsme poměrně chudá země (ve srovnání s výše uvedenýmu "euro-chalifáty") a tak se k nám davy imigrantů hned nehrnou v takovém množství, jako se děje na Západě a Skandinávii. Ale naši politici jsou bez skrupulí odhodláni toho nedbat a "dobrovolně" imigranty k nám nechají importovat a to v množství větším,než malém.


Foto (léto 2015):  Maďarsko buduje na státní hranici ochranný plot proti vlně ilegálních imigrantů.  

Až budou u nás imigranti v plné síle, bude už na všechno pozdě a pokud by nad Evropou zavlála zelená vlajka Islámu, budeme otroky ve vlastní zemi, budeme muset přihlížet neuvěřitelným orientálním krutostem, jenž známe pouze z videošotů ISIS a budeme se třást strachy o životy svých blízkých i o ty své. Utéci nebude kam.

Želbohu, náš národ je tradičně apatický a lhostejný ("národ husitů?"). Nevím, co by nás mohlo vyburcovat ke sjednocení a postavení se na odpor. Možná charismatický vůdce (v tom dobrém slova smyslu), ale ten nám zoufale chybí. Ta rozumně uvažující část obyvatel se nemá kolem koho semknout, pod kým se sjednotit.

Obávám se, že další volby nic nezmění,neboť, jak praví klasik "kdyby volby mohly cokoliv změnit,už dávno by je zakázali". Stále ale máme ústavou zaručené právo (Lid je zdrojem veškeré státní moci) povstat a bránit své blízké, své domovy i naši zem*. 

Česká republika i Slovensko, to nejsou politici, to jsme my.

Je to jen a pouze na nás a čas nám utíká,již nyní je za pět minut dvanáct...

Zdeněk V. - admin weblogu Pohraničník







*(Článek 23 Listiny zákl.práv a svobod.
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny).

Uvítám vaše názory v rubrice komentáře pod tímto článkem,nebo na můj MAIL



Léto 2015.

VIDEO: imigranti v maďarském Debrecenu.



VIDEO: imigranti v italské Dominitianě.


VIDEO: imigranti v Bělé pod Bezdězem.


VIDEO: imigranti v rakouském Traiskirchenu.



Ministr vnitra ČR Milan Chovanec je v pohodě a usmívá se.

Takovému člověku byla svěřena bezpečnost obyvatel České republiky?


Armádu na hranice? A jakou? To je úsměvné, myslí si Chovanec

Praha – Dnešní uprchlická situace není podle ministra vnitra Milana Chovance nic nepředvídatelného. Je podle něj způsobena nejen občanskými válkami, ale i snahou o nalezení lepšího života a nárůstem populace v některých koutech světa. Jsme pravděpodobně na prahu dalšího stěhování národů, říká Chovanec.


Ministr přiznává, že ze všech stran slyší návrhy, jak se k situaci postavit. „Některé nápady na řešení, které teď slýchám, jsou úsměvné. Zaznívají např. názory, že je třeba vyslat armádu na hranici, uzavřít hranice, vystoupit z EU atd. Na to se musím ptát: Armádu na hranice? A jakou?" nechápe Chovanec. Armáda poskytla třeba 400 vojáků na ochranu areálu ve Vrběticích. A i když je jich tam dnes už o 100 méně, přesto jsou kapacity armády vyčerpány.
Česko podle něj sice může na 6 měsíců v rámci EU zavést kontroly hranic, pokud to ale udělá, stejný krok podniknou vůči Čechům i ostatní země. „Ještě mám v živé paměti kontroly na hranicích naší bývalé socialistické země. Se samopaly, vojáky a psy. Nevím, co by nám toto opatření přineslo. Stejně tak vystoupení z EU by nám také nepřineslo nic pozitivního," vzpomíná ministr.
Vstupem do Unie se podle něj republika vzdala historických hranic, jejich obranu převzali partneři na hranicích EU. „Naše hranice už není na Rozvadově, ale je třeba na moři u Itálie. Musíme proto dotlačit naše partnery, aby ochranu svých, de facto ale už i našich hranic brali vážněji. Jsme připraveni pomoci, a to klidně i vysláním našich lidí na jejich území.," vysvětluje politik. Dodává, že je nutné, aby se tyto země začaly chovat odpovědně.



Kromě politiků typu ministra Chovance,nebo premiéra Sobotky u nás máme i tzv.analytiky ve funkci "užitečných idiotů" jenž pod námi také podřezávají větev. 



Na závěr ještě cituji názor Petra Hampla k výše uvedené problematice: 

"Od roku 1945 se žádná česká vláda nechovala vůči vlastním obyvatelům tak urážlivě a arogantně, jako to dělá Sobotkova vláda. Dokonce i Klement Gottwald, který byl vybaven policejní mašinérií a mohl si dovolit absolutně cokoliv, stál o lidovou podporu. 
Zlom přinesla až situace s imigrací, kdy česká vláda věděla, že podpora přijímání islámských uprchlíků je nulová, že to je pro lidi důležité a přesto podnikla všechno, co bylo v jejích silách, aby jich sem dostala co nejvíc. 
Viditelně okázale. I bruselští úředníci byli překvapeni, kolik servilnosti Sobotkovo-Babišova vláda projevila. Ostře to kontrastuje s Polskem, Maďarskem a Slovenskem, jejichž premiéři se postavili na obranu svých zemí. 
A nakonec Sobotkův tajemník ještě vzkáže lidem, že bude lámat jejich odpor. To je stejné, jako kdyby premiér obešel národ, zazvonil u každého bytu, člověk by otevřel, Bohouš Sobotka by vám plivnul do obličeje, pak se na vás hezky zazubil a pokračoval k dalšímu bytu."

Doufám,že premiérovi Sobotkovi stále chutná a to,co se děje kolem nás mu nijak nekazí chuť k jídlu.




Maják naděje.


Podívejte se prosím na tohle velmi krátké video z Německa (české titulky), kde se samotná žena postavila davu zfanatizovaných muslimských imigrantů.

Tahle Němka má více kuráže než všichni přihlížející Němci a přítomní příslušníci policie.
Naplňuje mě to jistou nadějí,že když máme v Evropě tak kurážné ženské,že ještě není vše úplně ztraceno a že i váhající lidé procitnou a že můžeme,pokud sebereme trochu odvahy,zachránit náš způsob života se vším,co k tomu patří.
JEŠTĚ NENÍ POZDĚ! 

VIDEO Z NĚMECKA: Sama proti davu muslimských imigrantů.
Full screen (video si zvětšíte kliknutím na rámeček vpravo dole)




AKTUALIZACE 5.8.2015  

Uprchlíci v Česku: Až nás tu bude víc, všechny vás podřízneme!



Senátor a muslim (ČSSD): vyhazovat z práce ty,kterým se nelíbí islamizace.


Hassan Mezian – militantí extrémista a islámista z ČSSD, který by pro názory vyhazoval z práce.




AKTUALIZACE 9.8.2015

OBĚŽNÍK: 

VOLÁME NAŠE MUŽE K OSTRAZE HRANIC.




AKTUALIZACE 12.8.2015

Armáda v případě náporu uprchlíků pošle na hranice až 2 600 vojáků.
Ilustrační snímek
Ilustrační snímek | foto: Radek Hampl, Armáda ČR



Němci chtějí kvůli uprchlíkům střežit hranice.

Příval uprchlíků ohrožuje ideu Evropy bez hranic. V Německu se čím dál častěji ozývají hlasy, že je třeba pozastavit platnost Schengenské dohody a obnovit hraniční kontroly. A nemluví o tom jen populisté, ale i část vládní strany kancléřky Angely Merkelové a policisté.




ZDROJ: http://zpravy.idnes.cz/nemecko-sasko-hranicni-kontroly-uprchlici-f20-/zahranicni.aspx?c=A150812_110758_zahranicni_aha





Ze zahraničí: Imigranti jsou tak vyděšeni z útěku před válkou,že si hned po příjezdu do Řecka udělali několik rozkošnách "selfie".  





We've made it: Migrants take a selfie on the beach after safely reaching Greek island in their dinghy…






Mladí, silní bojovníci přicházejí...  Evropo,už jsme tady.





DĚSIVÝ SCÉNÁŘ OBČANSKÉ VÁLKY V EVROPĚ.


Meditace nad černým scénářem


„Čeho se bojíš?“ zeptal se mě. „Vždyť je jich jenom milion. EU má 400 milionů obyvatel, tady se milion lidí ztratí jako nic. I v Čechách je spousta prázdných okresů po Němcích, i tady by se ztratili.“
Bylo to na Facebooku. Médium, které svojí podstatou není vhodné k hlubokým diskusím. Než jsem stihl zformulovat odpověď, byl můj oponent offline. S dobrým pocitem, že zvítězil.
Kdepak zvítězil, příteli. Tady máš odpověď. Toto je, čeho se bojím.

Představme si, že je léto 2016 nebo 2017. Z Libye dorazilo na člunech dalších 1-1,5 milionu Afričanů. Přeháním? Kdepak, jenom za rok 2015 jich bude aspoň 500 000 a trend se zrychluje. Italské námořnictvo vozí celé čluny přímo k břehům, rovnou od břehů Libye, takže riziko je nízké a motivace velká. Ano, klidně může dorazit 1-1,5 milionu Eritrejců, Somálců a Ghaňanů. Zatím se daří vracet několik procent z nich. Nemají doklady, bříška prstů si opálili a rodné státy se k nim nehlásí; možná, že africké vlády jsou dokonce rády, že se jich zbavily.
Jsou tedy na vysněné pevnině, ale zjišťují, že nedostanou žádné domy ani auta. Že maximum, co jim starý kontinent může nabídnout, je matrace v azylovém ubytování, kde připadá patnáct lidí na jednu ložnici. Zaplatili 5000 eur na osobu za to, aby se stali součástí místní spodiny. A vidí, že jiní lidi mají ta svoje auta a domy, že po ulicích opravdu chodí blondýny v minisukních, ale na nic z toho si nemohou „sáhnout“. Auta a domy mají zámky a blondýny se od nich drží stranou, jako kdyby byli nakažení. (Někteří ostatně jsou, neboť v rozvojovém světě je HIV, TBC i žloutenka typu C běžným jevem.)
Jednoho krásného dne se někde něco stane. Dopravní policajt vezme migranta obuškem přes hlavu, nebo kdovíco. Dejme tomu v Calais nebo v Nice, pěkných, dříve francouzských městech, kde žije i početná imigrantská vrstva z dřívějších let a cca 20 či 30 tisíc těch čerstvě příchozích. Kteří vegetují tak porůznu ve stanech a pod mosty.
Prásk! Veškerá frustrace posledních měsíců vyvře v násilnostech. Nechcete nám dát domy a auta? Vezmeme si je sami! (O sexu ani nemluvě.) Svalnatí dvacetiletí mladíci jsou ideální dav pro pouliční kravál. A tak se rabuje, zapaluje, hážou se kameny. Za běžných podmínek by to policie zvládla, ale podmínky nejsou běžné. Proti třiceti tisícům akčních mladých mužů se policisté stáhnou na služebny, protože jsou přečísleni v poměru 20 ku jedné. Na ulicích zavládne totální anarchie. Ze začátku se „jenom“ krade a znásilňuje, pak se začne i zabíjet.
(Připadá vám takový scénář nemožný? Jen ve městě Los Angeles se něco podobného stalo dvakrát: Watts Riots v roce 1965 a Rodney King Riots v roce 1992. V jednom případě bylo 34 mrtvých, v druhém 53, a pokaždé to trvalo týden. Takže zvládnou-li něco takového usedlí Afroameričané v Kalifornii, zvládnou to jistě i Afričané v Nice, bude-li se jim chtít.)
Jenže západní Evropa roku 2016 má něco, co Los Angeles nemělo: početnou komunitu muslimských radikálů. Každé větší francouzské město se může pochlubit aspoň jednou problémovou mešitou, mnohdy i dvěma či třemi.
Místní náboženští fanatici vycítí příležitost, jak se v chaosu zbavit francouzské vlády jednou provždy. Je jich o dost méně než řádících migrantů, ale jsou organizovanější a cílevědomější. Nežene je emocionální frustrace, ale oddanost svému bohu, a možná mají pro danou situaci už nějaké plány. Pár z nich se vrátilo ze Sýrie, leč francouzská policie jim nic nedokázala, takže zůstali na svobodě. Nyní mají možnost ukázat v praxi, co se tam naučili. Vzniknou komanda smrti, která začnou systematicky pročesávat domy „nevěřících“, vytahovat z nich schovávající se lidi a uřezávat jim hlavy. Nejlépe před kamerou. První zárodek Islámského státu na evropské půdě vešel v realitu. Chaotické náhodné násilí dostalo brutální a racionální podtón, stal se z něj džihád.
Poté, co si místní Francouzi uvědomí, že mají co do činění s malou vyhlazovací válkou, začne hromadný útěk z postiženého města do okolních vesnic. Neuplynulo ještě moc času od vypuknutí nepokojů, třeba jen 24 hodin; vládní činitelé v Paříži se pořád ještě nedohodli, co s tím budou dělat. Francouzští uprchlíci jsou zatím odkázáni sami na sebe. Někteří jen utíkají, ale jiní sáhnou po zbraních a brání svoje čtvrti nebo ty vesničky, do kterých utekli, před trestnými výpravami z centra města.
Z různých úkrytů se vynoří lovecké i vojenské pušky, některé snad ještě po partyzánech z druhé světové války. Možná, že se potichu otevře nějaký ten vojenský sklad na okraji města a zájemci si rozeberou, co v něm najdou - lepší, než aby padl do rukou mohamedánů, řekne si hlídka a pustí svoje spoluobčany dovnitř... I v té nejpohodlnější a nejrozmazlenější populaci je dost lidí, kteří zdědili geny válečníků. V případě smrtelného ohrožení se to rychle projeví. (Ironií osudu by bylo, kdyby jeden z nich byl Korsikán a jmenoval se třeba Buonaparte. Korsika je od Nice jen pár hodin plavby.)
Město Nice už nepřipomíná Los Angeles, ale spíše Sarajevo nebo Bejrút v časech občanské války. Na kopcích a v křovinách se skrývají ostřelovači obou stran. Řádící Afričani se mezitím už vyřádili, část z nich zrekrutoval novopečený Islámský stát, zbytek představuje něco jako komparz pro hlavní dějství. Je možné, že už byli novými pány města vyselektováni a s křesťany byl udělán krátký proces, po vzoru libyjského a syrského ISIS.
Po několika dnech konečně dorazí francouzská armáda. Je konfrontována s džihádisty, kteří se na tuto situaci léta připravovali, a přinucena vybojovat brutální urbánní gerilovou válku, podobně jako dříve Rusové v Grozném nebo Američané ve Fallúdži.
Alláhovi bojovníci samozřejmě neuznávají nějaké ženevské konvence o tom, jak zacházet se zajatci. Poté, co Francouzi několikrát narazí na usekané hlavy svých spolubojovníků, zdivočí i oni a přestanou brát zajatce. Žádný důstojník nedokáže zadržet ozbrojené muže, kteří se v srdci rozhodli nejen bojovat, ale co nejbolestivěji pomstít svému protivníkovi. A teroristé v černém se opravdu snaží o to, aby tu nenávist vyvolali! Dějiny se opakují: v rámci alžírské války v letech 1954-62 se totiž také Francouzi uchýlili ke všemu, co je normálně zakázáno: k terorismu, hromadným vraždám, mučení.
V ostatních problémových mešitách Francie mezitím kážou radikální imámové: „Nevěřící Francouzi zabíjejí muslimy! Je vaší povinností jít do boje!“ Mnozí je poslechnou. Padají první výstřely a explodují první bomby – v Toulouse, v Lyonu, v Marseille, v Paříži, ve třiceti dalších městech. Nepokoje se šíří do zahraničí. Němečtí a angličtí islamisté odcházejí bojovat do Francie podobně, jako dříve chodili do Sýrie. Mají to blíže a jejich vlastní státy se obávají tento proud zastavit.
Francouzská armáda mezitím zjišťuje, že nemá dostatek pozemních sil na to, aby řešila všechna problémová města naráz. Soustředí se na pár nejdůležitějších. Na ta ostatní může poslat letectvo, které sice džihádisty nevypudí, ale aspoň jim trochu zatopí. Celé čtvrti se pod bombardováním obracejí v trosky, asi jako kurdské město Kobani roku 2014. To vyžene na cesty dalších pár milionů uprchlíků, jak Francouzů, tak Arabů a černochů. Navzájem si nedůvěřují a možná se mezi sebou i vraždí, těmi prostředky, jaké mají zrovna k dispozici, což je cokoliv od nože z IKEA až po propašovaný kalašnikov.
Bruselská rada moudrých něco plácá o nutnosti příměří, francouzská vláda něco plácá o nutnosti příměří, ale reálná moc se čím dál více stěhuje do hlavního štábu armády. Generálové možná nechají zvoleného prezidenta sedět v Elysejském paláci, ale veškerá iniciativa přešla na ně. Důstojníci vědí, že obyvatelstvo, vyděšené k smrti řáděním radikálů, je podporuje a čeká od nich ochranu. Zato civilní politici se během pár týdnů proměnili ve směšné figurky v dobře šitých oblecích. V čele krvácející Francie teď stojí nějaký nový de Gaulle. Nebo nový Franco. Nebo nový Pinochet. Před měsícem jeho jméno ještě nikdo neznal, ale dnes je to on, komu volají z Washingtonu, z Moskvy nebo z Pekingu, když chtějí jednat o krizi nebo když chtějí nabídnout výhodnou dodávku zbraní.
Naštěstí se nikdy nic takového nemůže stát. Pokud věříme současným politikům, tak určitě a zcela jistě nic takového nemůže nastat. Současná Evropa bez problémů vstřebá zástupy běženců a všude bude vládnout humanita, harmonie, lidská práva, pestrá různorodost a vzájemná tolerance, podobně jako už zavládly v migrantských čtvrtích v Marseille či Malmö.
Věříme?