POHRANIČNÍK (Pohraničník bloguje).

17. července 2012

PŘIŠEL TEN DEN .

Ze setkání pohraničníků v Poběžovicích .

V pátek třináctého července jsem spolu s kamarády Petrem S. a Petrem H. odcestovali na dlouho plánovanou cestu na západ naší republiky, do pohraničního městečka Poběžovice. Následující den proběhlo v místním hotelu Hubertus setkání bývalých pohraničníků 9. brigády PS Domažlice. Ale o tom později.

S oběma Petry jsme páteční den využili k prohlídce úseku roty Železná a k návštěvě soukromého muzea PS v Poběžovicích. Počasí bylo ten den typické hraniční. Sem tam pršelo, sem tam se mezi mraky objevilo slunce. Těsně nad lesy hraničních hor se převalovala mlha-předzvěst nastávající houbařské sezóny. Do Železné jsem se dostal opět po dvou letech. Kromě procházky úsekem bývalé pohraniční roty jsme ten den s pochopením pana starosty absolvovali i prohlídku samotné budovy roty PS.

Úsek se změnil. Ta tam je signální stěna a další vymoženosti tehdejší ochrany hranic. Jejich někdejší přítomnost je dnes patrná jen zkušenému oku bývalých hraničářů. A rota samotná? Budova na první pohled vypadá jakž takž. Ovšem vnitřek je stejně zpustlý jako její okolí. Přesto jsou v každém jejím koutě patrné zbytky po vojácích PS, více však po příslušnících pozdější Pohraniční policie, která fungovala až do nástupu „Schöngenu“. Spolu s Petrem H. jsme neodolali a požádali jsme dalšího kamaráda, aby nás vyfotografoval v místnosti DDR, kde jsme za našeho tehdejšího působení na rotě strávili snad nejvíce času. Petr byl tehdy důstojník-velitel čety, já četař v základní službě. Po pětadvaceti letech jsem se ocitl na stejném místě, kde jsem mimo službu po dlouhé dny usínal a daleko častěji vstával.

Lidem, kteří něčím podobným prošli jistě nemusím vysvětlovat pocity, jaké jsme spolu s chlapy při návratu do známých míst měli. Každý pochopí, že jsme naše zážitky museli následně naředit pár loky něčeho, co dokáže alespoň na chvíli otupit rozjitřenou lidskou mysl.

V podvečer jsme navštívili bývalého pplk. PS z Nýrského praporu, který má v Poběžovicích malé muzeum. Jeho obsahem je vše, co souvisí s ochranou hranic. Od polního telefonu, přes výložky, čepice, odznaky…až po kroniky jednotlivých útvarů. Prohlídka s následnou besedou zabrala dobré dvě hodiny.

N
ásledující den jsme vyplnili zčásti návštěvou téměř zlikvidované a nálety zarostlé roty Hraničná (Paadorf) a odpoledne jsme věnovali účasti na výše zmíněném setkání. Lidí bylo tolik, že jsme se jen tak tak posadili.

O dobrou pohodu se starala hudba a vzorná obsluha. Po letech jsem se setkal s bývalým velitelem brigády podplukovníkem V. Tentokrát jsme si vyměnili role: Během čtvrthodinového rozhovoru jsem s omluvou zůstal sedět a velitel stál. Příčinou rozhodně nebyla jakákoliv neúcta bývalého podřízeného vůči vysokému důstojníkovi, ale zcela prostá skutečnost-momentální nedostatek místa.