27. července 2012


VÁNICE .

Velikonoční příběh ze Šumavy

I když tento příběh mohl skončit tragicky, nebudou v něm příslušníci Pohraniční stráže dramaticky pronásledovat narušitele, nebudou v něm štěkat psi ani rachotit světlice. Hlavní roli v něm mají „troufalí“ rodiče. 

Rok 1970. Zima začala vlastně už na podzim předešlého roku, přihlásila se dřív než kdo pamatoval. V krátkém čase zasypal sníh celou Šumavu, kolikrát sněžilo nepřetržitě celé dny. K naší „radosti“ se přidaly i vysoké mrazy, takže se sněhová vrstva měnila na pořádnou ledovku.

Leden, únor, v březnu 1970 jsme všichni netrpělivě čekali na první jarní den. V hromadách sněhu se ale vůbec nezdálo, že jaro ještě někdy přijde. Ale příroda nakonec řekla „pánem jsem tady přece jenom já“. Modrá obloha, slunce hřálo. Po všech cestách i necestách se valila voda, která v noci opět zamrzala. Velikonoce ten rok připadly na poslední březnový víkend. Kdo mohl, vyrazil na svátky na Šumavu. Stejně tak i rekreanti z podnikové chaty Kožedělného a gumárenského podniku Tábor. Jejich chata byla jen několik desítek metrů od hraničního pásma. 

V podvečer o Velikonoční sobotě odcházela pohraniční hlídka do prostoru pevného stanoviště, vzdáleného od této chaty něco přes sto metrů. U chaty stálo několik zaparkovaných aut. Hlídka míjela chatu, před kterou se vyhřívalo několik rekreantů. Rekreanti popíjeli pivo, a jeden z nich si do procházející hlídky uštěpačně rýpnul: „Do službičky, do službičky...? Nikam nechoďte, jsou Velikonoce. Vykašlete se na službu. Kdo by vám kam šel, když je tak krásně?“ Velitel hlídky, naštvaný, že se na Velikonoce nedostal domů, odpověděl podobným tónem: „A já vám dám zase jednu dobrou radu. Ty auta si radši odvezte dolů k pile, nebo se od chaty vůbec nedostanete!“ A ukázal nad kopec Tetřev, kde se kupily růžové mraky – červánky. „Dnes v noci nebo zítra přijde sníh. A pak se odsud opravdu nedostanete.“ Muž chvíli mlčel a pak zabručel: „Vy jste nějakej moc chytrej...“ Pohraničník už nereagoval a kráčel dál. A jak vyvěštil, tak se i stalo.




Kolem půlnoci začalo sněžit a nad ránem se rozpoutalo hotové sněhové peklo. Sníh, hnaný větrem, bičoval stromy, chatu i zaparkovaná auta. Otevřená planina od Tetřeva přes Hraběcí huť směrem na Lesní domky nebyla vůbec vidět a vyfrézovaná cesta (mantinel měl něco přes metr) začala splývat s krajinou. Sníh přestal padat až v pondělí dopoledne. Obloha opět zmodrala a krajina se zvedla o další půlmetrovou vrstvu sněhu. Silnice, vedoucí od pily na Bučinu, zmizela. Stejně tak zmizela i auta u chaty. Nešťastní rekreanti se museli z chaty pěšky přesunout na autobusovou zastávku do vesnice, odkud odjely domů aspoň ženy s dětmi. Auta, uvězněná u chaty, vysvobodila sněhová fréza až ve čtvrtek. 

V úterý po Velikonocích rozhodl tehdejší velitel vyslat na demarkaci státní hranice hlídku, kterou vedl velitel 1. čety nadporučík I.K. Blížil se termín tzv. upřesnění zámyslu k L-OSH (letní ochrana státní hranice) s důrazem na zabezpečení překládky na Bučině. Hlídka měla za úkol zjistit stav ŽTZ a podmínek pro střežení. Zamýšlelo se, že se tento úsek předá ke střežení sousední rotě Knížecí Pláně.




Hlídka měla na splnění úkolu celý den. Sunuli se na běžkách po Bučinské cestě, směrem Bučina – SH. Když vyjeli z lesa, mohli si odpočinout, protože se před nimi rozprostírala velká otevřená pláň a prošlapávání cesty ve sněhu bylo namáhavé. Jak tak seděli, najednou se několik desítek metrů před nimi vynořila mávající a volající postava. Zaslechli slovo Hilfe. Okamžitě vyrazili. Z postavy se vyklubal muž a za větvemi, zatíženými sněhem, seděla o strom opřená žena. Žena měla na klíně hlavu holčičky, z druhé strany na ni byl nalepený chlapeček. Snažila se oba dva hřát svým tělem. Všichni vystrašení a uplakaní. Kolem se válely lyže a batohy; jedna lyže byla zlomená. Za stromem malé ohniště, z poloviny zapadané sněhem. Všichni byli vyčerpaní a holčička navíc velmi podchlazená.

Velitel hlídky vysílačkou oznámil, koho našli, a zároveň požádal, zda na pomoc může dorazit i sousední rota Knížecí Pláně. Hlídka měla naštěstí v lahvích čaj, který dala dětem. Přepravit nalezené bylo kvůli čerstvě napadanému sněhu opravdu obtížné. Pohraničníci nakonec použili starý sněžný skútr, za který se daly připojit saně. Saně měla k dispozici zpravodajská skupina, sídlící v jedné z budov u starého hotelu na Bučině. 

Z Knížecích Plání dorazili další pohraničníci s horkým čajem a dekami. Na ošetřovnu odvezli nejdřív děti, potom jejich matku a nakonec otce. Než všechny převezli, bylo už odpoledne. 

Byla to východoněmecká rodina, pocházeli od Halle. Do Československa se vydali na dovolenou, kterou si zaplatili na Churáňově. Cílem jejich dovolené nebyla rekreace, ale útěk do NSR. Otec neměl plán kdy a kudy přes hranice půjdou. Nejdřív chtěl zjistit, jaké podmínky a počasí na Šumavě panují. Všechno se mu zdálo ideální, sníh byl zmrzlý, nebyly na něm vidět stopy a nebořil se. O Velikonoční sobotě se rozhodl, že půjdou. 

Nepotřebné věci nechali v hotelovém pokoji, auto před hotelem a po obědě se přes Zlatou Studnu vydali směr Kvilda. Cestou prý zkoušel sněhovou vrstvu a všechno se mu zdálo dokonalé. Navečer dorazili až na okraj hraničního pásma nad Kvildu, kde měla rota cvičný opěrný bod. Ve cvičném bunkru počkali do tmy. Muž znal astronomii a spoléhal na to, že se dokáže orientovat podle hvězd. Hvězdy svítily a tak pokračovali dál. Souhrou náhod překonali trasu třetí lyžnice – v místě, kterým prošli, byla nefunkční výmětnice.

Opatrně postupovali lesem, ale obloha se najednou zatáhla a začalo sněžit. Kvůli dětem často odpočívali. Vtom se přihnala sněhová vánice. Muž začal ztrácet orientaci a dívka si navíc nešťastně zlomila lyži. Mají se ve vánici vrátit zpět, nebo pokračovat dál? Rozhodli se, že počkají, až se počasí umoudří. Čekali do rána, ale sněžení ne a ne přestat. Vydali se tedy opět na cestu. Šli ztěžka, dívka se s chlapcem střídala o lyže, pochod ve sněhu byl skoro nemožný. Otec byl zoufalý, nevěděl kudy k hranici. Děti byly vyčerpané. Rodiče se je ze všech sil snažili povzbudit. Nakonec se i pohádali. Tento strastiplný pochod ve sněhu trval dva dny!

V pondělí večer se rozhodli přenocovat pod velkým stromem. Vyčerpaní, zmrzlí, v mokrém oblečení. Otec se pokusil rozdělat oheň z papírků, které sundal z jídla a čokolád, ale oheň v tomto počasí neměl žádný účinek. Dívka vyčerpáním omdlévala. Nakonec usnula matce na klíně a potom se podařilo usnout všem. Tiskli se k sobě, aby se hlavně děti aspoň trochu zahřály. Pak otec v polospánku zaslechl hlasy. Opatrně vyhlédl a uviděl pohraničníky. Zoufalý ze situace a kvůli dětem se rozhodl zavolat pohraničníky na pomoc...




Ve čtvrtek ráno odvezli celou rodinu do Českých Budějovic. Děti a matku vezla vojenská sanitka, otec jel zvlášť. Nechybělo mnoho a dívka by vyčerpáním zemřela. 
Smyslem tohoto příběhu není hodnocení činnosti Pohraniční stráže. Chtěl jsem jen poukázat na to, že někteří jednali při přechodu hranic za každou cenu naprosto nepromyšleně. 


(c) AUTOR:  Standa K. (Stenlly)

FOTOGRAFIE:  http://www.vojensko.cz/ 

Korektura: Hana J.    

PS OSH - Facebook: https://www.facebook.com/groups/326442737125/

PS OSH - Lidé.cz: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Nojono,
nebejt toho blbýho systému, který lidi nepouštěl kam chtěli, tak se tohle nestalo.
Prvoplánově jsou samo vinni rodiče, ale proč se k tomu rozhodli, ať si odpoví každej sám....
JB

Anonymní řekl(a)...

ta rodina, to byli taky kriminalnici, jak se tu snazi byvali PS prislunici tvrdit?

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Nikde v článku se nepíše o tom,že by se jeho autor,nebo pohraničníci domnívali,že ona rodina byli kriminálníci. Nicméně,nezodpovědní rozhodně byli.