6. července 2013

Bezruký Hanes.

Věnováno zesnulým přátelům G.K. z Mikulovic u Mostu a vlčákovi Gilovi.


Ne, že by snad děd Hanes byl úplně bezruký. Během války přišel jen o jednu ze svých horních končetin, ale zato v místě nad loktem. Zbývající pahýl mu tedy byl naprosto k ničemu. Snad kdysi, když byl mladý, nosil protézu skrytu rukávem kabátu či saka s vyčuhující černou koženou rukavicí. Ale spíše ne. Ostatně, nebyl mezi svými jediný, kdo ztratil ve válce nějakou tu končetinu, či jinou, významnější, část těla.

Hlavní hrdina příběhu, bývalý sedlář z Nové vsi, dříve Neudorfu je už na pravdě boží. Stejně tak i můj bývalý kolega, který mi tohoto zajímavého muže kdysi představil. Urostlý německý ovčák Gil, kterého jsem vypiplal od ukňouraného štěněte až k prestižnímu policejnímu psu spí svým věčným psím spánkem na zahradě mého domu. Dovolte mi zavzpomínat, na mé kamarády tak, jak mi zůstali v paměti z doby, kdy jsem opět, tentokrát již v „novém“ režimu, sloužil na státní hranici.

1

V putyce se válela mlha z laciných cigaret. I ty v pestře potištěných krabičkách světoznámých značek nestály za nic. Nebylo divu-byly pašované. Místní je kouřili proto, že za ně platili stejně jako za ty v krámu a navíc si jejich vyložením před sebe na stůl honili triko. Nebyl důvod. Všichni v kraji věděli, jak se to s těmi „amerikami“ doopravdy má.

Sedli jsme si spolu se starším nadporučíkem ke stolu poblíž výklenku, opasky s pistolemi hodili přes židle a objednali si pivo. „Tak co, mladej, odkud ty vlastně jsi,“ začal. „Z Prahy.“ „Aha, no ty tu máme nejraději a co tu vlastně děláš?“ „To co vy.“ „Hm, no tak popojedem, ju?“ 

Vnímavého čtenáře napadne, že dialog mezi dvěma uniformovanými muži musel nutně probíhat na severozápadě nebo severu Čech. Slovíčko „ju“ přeci není jen tak obyčejný výraz jako ryba nebo kudla. Nadporučík si otřel pěnu ze rtů a pátravě se zadíval na mé tři stříbrné hvězdičky na rameni. „Ale ty nejsi úplný zelenáč, viď?“ „Hm, pokrčil jsem rameny.“ „Už jsi sloužil tam někde u vás?“ Co jsem měl na to říci, za pár dnů se stejně všechno rozkecá. V kádrových materiálech to stálo černé na bílém. Od Bezpečnosti vyhozen v roce 1989 v hodnosti podporučíka, tedy propůjčené hodnosti podporučíka, která mi měla patřit dva týdny potom, co mne sbalili. Proč? To bylo možné si přečíst v rozsudku. Po listopadu 1989 rehabilitován, k demokratické „bezpečnosti“ přijat znovu dva roky po převratu.

Restaurace samotná mne fascinovala. Byla zařízena tak před sto lety v secesním domě postaveném ze sytě červených pálených cihel. Echt německá stavba. Hostinská místnost byla klenutá a kromě vypulírované mohutné výčepní stolice jí kralovala vysoká litinová kamna, kam čas od času hostinská nasypala lopatku uhlí. Česky moc neuměla, ale to nebylo v tomto kraji nic, čemu by se kdokoli podivoval. 



„Noch einmal?“ zeptala se paní v zástěře. „Ja, noch einmal, und bringen Sie uns etwas zum essen. Wir sind hungrig wie die Wildhunde´.“ Dodal jsem. „Ja, gleich,“ odpověděla a ukázala nám svou válečnou zubní kartu. Asi si myslela, že jsem jejich. „To zírám,“ obdivoval můj podhorský dialekt kolega. „Kde ses to naučil?“ „V práci,“ odvětil jsem.

Jen co nám hostinská přinesla vábně vonící guláš a pěkný kus krkovičky s domácími knedlíky, přitočil se k mému kolegovi starý děda. Na první pohled mi byl sympatický. Vyšší, stářím nachýlená postava, vrásčitý obličej a v koutku úst zažloutlým od pravidelné inhalace tabáku, fajfka. Zvláštní na něm byly dvě věci: prázdný levý rukáv saka a na horní čtyřce vlevo lesknoucí se zubní korunka. Vypadala, jak kdyby jí denně leštil. Buď měl děda drsný jazyk nebo byla protéza zhotovena z vysoce kvalitního zlata. 

„Servus, Hanes,“ oslovil příchozího kolega. „No pojď, posaď se.“ „Servus, Anton, servus,“ podal mu starý ruku, poté i mně. Byla suchá a pevná. Hanes si sedl na jednu z volných židlí a usmívajíce se hodnotil obsah našich talířů. „Na ja,“ prohodil směsí češtiny a němčiny: „Četnictvo se mělo vždycky fajn. Ne, že bych vám ten váš kus žvance nepřál, já už jed, ale věřte, že příjde doba, kdy bude jídlo v putyka zase pro obyčejné lidi luxus.“ „Na co narážíš?“ optal se nadporučík. „Na co. Na to, co se tady už druhý rok děje. Ty víš, že já hodně pamatuju, tady mladej vachmajstr ví pendrek, ale já v tomhle kraji prošel vším elentem, co ho sem kdo kdy přinesl. Ať už to byl Mazáryk, der Beneš, Hitler oder die Komunisten.“ „Ale za těch ti bylo nejlíp, starý,“ pošťuchoval příchozího nadporučík. „To jo, ale už jsou pryč. Všechno se vrací, počkej za pár let. To už bude jídlo v restaurant opravdu nur für Milionnären und für Gendarmerie. No nic, jsem rád, že jsem tě viděl, Anton, skoč ke mně někdy s mladým. Wiedersehen,“ rozloučil se Hanes a blýskl po nás zlatou korunkou.

„Zajímavá figura,“ podotkl jsem, jen co starý pán odešel od našeho stolu zpět ke svým a svému pivu s ohříváčkem. „Jak je starý?“ „O něco starší než tvůj otec. Myslím, že ročník 1920.“ Hm, je vidět, že podrobnosti z mých kádrových materiálů si velitel nenechal pouze pro sebe. Ale co se tady na vesnici dalo také čekat, jsme tady taková jedna větší rodina, jak mi bylo řečeno hned v den nástupu služby, když jsem fasoval pokutové bloky, které jsem musel podepsat a odevzdat zpět veliteli, jenž je pečlivě zamknul do trezoru. „Teď mne napadlo,“ pokračoval nadporučík, „říkal jsi, že budeš potřebovat upravit podpažní pouzdro na pistoli.“ „No,“ opáčil jsem. „Hanes je sedlář.“ Povytáhl jsem obočí. „Sice jednoruký, ale nejšikovnější v okolí.“ „A asi i jediný,“ doplnil jsem. „Máš pravdu, jediný. Myslím, že jsi mu padl do oka. Bydlí ve stráni nad Mariánským údolím, určitě se u něj stav. Udělá, co budeš potřebovat.“

2

Během týdne jsem se s starým Hanesem skamarádil. Navštívil jsem jej v chalupě, kde mi předvedl celou svou sedlářskou dílnu a veškeré nářadí, které sedláři ke své práci používají. On i jeho paní si oblíbili mého mladého vlčáka Gila. Kromě pouzdra na pistoli jsem potřeboval vyrobit i bytelný obojek a vodítko. Pes byl mohutný a silný a později, až zcela dospěl, jsem Hanesův ručně šitý obojek, zejména při výcviku, nadmíru ocenil. 

Vypili jsme spolu nejeden kalíšek rumu, ale snědli i nejeden pekáč buchet, který upekla Hanesova paní a nejedno srnčí, které jsem v době popřevratového chaosu střelil v revíru restituenta okolních lesů pana Lobkowitze. A co navíc, starý Hanes mne vyzval, abych mu tykal. Byl prý na to zvyklý ze šachty. Postupem doby jsem se dozvěděl celé jeho curriculum vitae. Alespoň jsem si to myslel. O první republice, bídě, nemocech. O stávkách a stávkokazech. O tom, jak přišel Hitler a jak se ze zdejších přátel stali nepřátelé na život a na smrt. Jen jsem od něj nikdy neslyšel to, co se tradovalo: že byl za války na frontě, kde jej měli ošklivě střelit do ruky. 

Povídal jsem i já. Zajímala ho má služba na hranici za minulého režimu, i to, jak jsem po vojně nastoupil k policii, odkud mne později vylili. Opět jsem si trénoval němčinu, navíc doplněnu o výrazy podkrušnohorského nářečí. Řeč samozřejmě přišla i na konec války tady v kopcích na Mostecku. No, nebyla to sranda. Napřed zfanatizovaní říšští i místní Němci, gestapo a nakonec Rusové a ti, kteří přišli dělat v osvobozené republice pořádek. A opět ta předposranost a ty samé lidské charaktery a ohnuté hřbety. 



„Ale tebe, Hanes neodsunuli, jak to?“ „Ale, skoro žádné místní neodsunuli. Byli to horníci, důlní specialisté, ale i kvalifikovaní dělníci, byť sloužili za války v armádě. Takové potřebuje každý režim, který stojí na těžbě a na průmyslu. Ti největší zločinci utekli ještě před tím než přišli Rusové, na těch co to nestihli, se vyřádili gardisti. Je ale pravda, že někdy kolem osmačtyřicátého a potom v osmašedesátém hodně místních Němců odešlo na západ. Byli ještě v produktivním věku. A když si mysleli že jim tam bude líp...já ale zůstal tady. Tady jsem se narodil a tady také umru. Konečně, ta moje je Češka, co by tam venku,“ máchl svou jedinou paží směrem k západu, „ asi tak dělala.“


-

Pozdě na podzim jsem coural po stráních a snažil se mezi spadaným navátým listím objevit vykukující hnědé hlavy posledních letošních hřibů. Bylo dobrým zvykem, zastavit se na kus řeči u známých, pozdravit, vypít šálek čaje, podat si s nimi ruku. A tak jsem se dozvěděl, že před dvěma dny musela pod kopec přijet sanitka. Starému Hanesovi se udělalo zle a leží v mostecké nemocnici. Nelenil jsem a ještě ten den jsem nastartoval embéčko a serpentinami se vydal k Jiřetínu a pak k magistrálou směrem k okresnímu městu.

Hanes ležel na jednom z oddělení mosteckého špitálu a vůbec nevypadal, že by ho něco trápilo. „Zdenek,“ vítal mne radostně a objal mne jednou svou končetinou napojenou na přístroje. „Co je s tebou, ty vojno stará,“ plácal jsem jej přes deku. „Aber Scheisse, udělalo se mi jenom blbě a všichni se z toho-jak dochtoři, tak stará, můžou posrat.“ „Podle toho, jak vedeš řeč, to vypadá, že jsi zase koštoval rum. A sám! Kdyby sis pozval kamaráda, mohl jsi běhat po kopcích.“ „Na ja, jsem já to ale „oxe“ stará, máš recht. Příště tě zavolám ke každé otevřené flašce, zubil se.“ „No, to bys měl.“ 

Netušil jsem, v čem přesně tkvěla náhlá změna zdravotního stavu tohoto lehce přes sedmdesátku starého, dosud jak řípa zdravého horala. Nechtěl jsem zavádět zbytečné otázky. Podle toho, že Hanes ležel na kardiochirurgii, však jeho stav nebyl takový, jak si on myslel a jaký bych si přál já a snad i všichni, kteří ho znali. 

„Zdenek,“ zavolal na mne z lůžka, když jsem byl na úrovni zárubní: „Komm herr.“ Vrátil jsem se do pokoje. „Na, ber.“ Udiveně jsem na Hanese zíral. Podával mi lovecký zavírací nůž v krásném provedení. Zajisté prvorepubliková ruční práce se střenkou z pravého paroží. „Ale Hanes, to já nemůžu, nech si ho, budeš ho ještě potřebovat.“ „Ja, budu, ale udělám si jiný. Ber,donerwetter, nebo si to rozmyslím!“ Váhavě jsem nůž potěžkal v ruce. Byl opravdu krásný a mohutný, měl několikero ostří z nerezové oceli. Poděkoval jsem a nůž zastrčil do kapsy. Rozloučili jsme se ještě jednou stiskem pravaček (jak také jinak) a já odjel zpět do hor. Večer mne čekala stálá služba, bude to jen tak tak.
-

Za dva dny Hanes zemřel. Ve spánku, klidně, tak jak by si to přála většina z nás živých. Jen co jsem byl stisknout ruku Hanesově manželce, odešel jsem do hospody ještě před pohřbem, zapít smutek. Ozvalo se ťukání na desku stolu. Je to starý německý zvyk, který naznačuje, že příchozí by si rád přisedl. Byl jím Jirka Moose, stále ještě praktikující učitel, Hanesův mladší spolužák z měšťanky. 

„Nimm Platz, Georg,“ vyzval jsem jej. Oba jsme mlčeli. „Podívej, co mi dal Hanes, než zemřel. Byl jsem za ním dva dny před tím v nemocnici,“ položil jsem před sebe překrásný nůž. Jirka se usmál. „Vidíš, to asi tušil, že už bude jeho konec. Lidi to prý dokážou vycítit stejně, jako zvířata.“ „Myslíš?“ „Vím. To, že tě Hanes obdaroval zrovna tímto nožem, to jen potvrzuje. Nikdy ho totiž za svého života nikomu nepůjčil.“ Zvedl jsem obočí. Jirka pokračoval. „Jo, ten byl totiž pravou příčinou toho, proč Hanes přišel o ruku.“ Nepřestával jsem se v duchu divit. „Ale zároveň mu ten nůž zachránil život.“ „Jak to,“ ptal jsem se. „Nevyprávěl ti?“ „Ne, nevím o čem hovoříš.“ „Ale to, že Hanes byl za války nasazen, víš.“ „To vím.“ „No tak. Asi ti ale neřekl, kde sloužil.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nechtěl se o tom bavit, já to pochopitelně respektoval. Jde tu o něco, co bych měl vědět?“ „No jistě, do hrobu si to jako on nevezmu. 

Hanes za války sloužil u SS.“ „Hm, takových jako on byla spousta,“ řekl jsem nejistě. „Richtig, ale nebyl to žádný válečný zločinec. Jako bývalý střelmistr ze šachty vedl výcvik ženistů v Unteroffizierschule a v ruce mu prskla rozbuška. To víš, i mistr tesař se utne,“ pokračoval. „Ta rozbuška byla ale nějaká silnější a ošklivě mu poranila zápěstí. Možná, že to narafičil sám, byl vždycky práskaný. Takovéhle zranění mu vyneslo lazaret a potom službu doma. Až se vyléčil, dál vedl výcvik nováčků. Skoro do konce války. Až na jejím konci vyhnali há-joty a osádku výcvikového střediska složenou většinou ze samých invalidů rozličných zbraní, střežit zajatecký tábor v Jezeří. A tam se to stalo. 



Jak Rusové postupovali od Krušných hor, padala na osádku tábora čím dál větší hrůza. Někteří zdrhli a našeho Hanese a pár jeho kamarádů z eses ostatní zavřeli do sklepa. Hanesovi se ale podařilo dostat na svobodu. Možná ho některý z těch aktivistů pustil, nevím. Pár dní se skrýval, tábor byl osvobozen. Esesáky, které zajali vlastní lidé, jen v jiných uniformách, Sověti někde v lese postříleli. Hanese nenapadlo nic lepšího, než si ve strachu z možného dopadení vyřezat z paže levé ruky kus svalu tak, aby odstranil tetování, kterým byli označeni téměř všichni vojáci sloužící v jeho složce, tedy esesáci. 

A pak už to šlo ráz na ráz: z nedostatečných hygienických podmínek zánět, otrava a pak už nezbylo nic jiného než potají navštívit lékaře. Byl to Hanesův známý, Čech. Ten jej provizorně odoperoval a jak jinak, než že mu byl nucen díky vážnosti poranění, amputovat paži. Pár dní u sebe kamaráda ukrýval a kurýroval. Pak musel Hanes zase ven. Skrýval se až do léta, potom se nechal zajmout Rusy. Podařilo se mu kdesi schrastit papíry jiného válečného invalidy, a tím asi unikl jisté smrti. Ten nůž pak nikdy nedal z ruky, tedy obrazně řečeno. Krájel s ním tabák, ořezával dětem píšťalky, kuchal upytlačenou zvěřinu a používal jej i coby pomůcku k manikúře. A bůhví k čemu ještě. Byl s ním zkrátka srostlý. Kdosi tvrdil, že si pomocí nože vyřídil i účty s těmi, kteří ho na konci války zaprodali. Ale o tom nic bližšího nevím.“ Moose dopil pivo, zvedl se a odešel. Nevnímal jsem jej. Zůstal jsem u stolu sedět sám.

Držel jsem v ruce otevřený nůž, který jsem od Hanese dostal a zadumaně jsem si jej prohlížel. Ne, nebyla na něm zaschlá krev. Ani zvířecí, ani lidská, jen se na jeho konci cosi zalesklo. Hostinská právě otevřela okno. Já si však byl v té chvíli jist, že odraz slunce a skla dopadl jinam než na jeho ostří a maně jsem si vybavil Hanesovu blyštivou zubní korunku, která se mu v ústech objevila vždy, když se můj starý kamarád smál.




(C) AUTOR:   Zdeněk Nagovský 



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

Příběh z podzimu 1986: Studna

Mysteriózní příběh z pohraničí:  Epitaf








4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Zdenku,
při čtení Tvé povídky jsem si uvědomil jednu věc- dokážeme ještě naslouchat starší generaci? Neodmítáme jejich vzpomínky s poznámkou, že se jedná o kecy starých zbrojnošů?
Nemusí to být pouze dramatické příběhy z války, i vzpomínky všedního dne mají svůj význam. Žel, na to přijdeme až tehdy, kdy nositele příběhů nenávratně ztratíme.
Vím, mluvím mimo mísu- ale tyto úvahy mi prolétly hlavou po přečtení Tvého zdařilého dílka.
Solitér

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Zdravím autora článku, zdravím i Tebe, Solitére.
Já osobně mám moc rád takové ty obyčejné příběhy, které se obejdou bez "rachotů samopalů, štěkání psů a světlic,jenž křižují noční oblohu". Což je třeba tenhle příběh, nebo příběhy,které pro weblog Pohraničník napsal Michal Jezerák, Standa Kalík, ale i Zdeněk Nagovský, Jirka Mac a další.
Jasně, všichni máme rádi akční příběhy, nebo trochu toho tajemna & záhad, nebo veselých story.
Nicméně, takové až lyrické příběhy pohladí po duši.
I nadále jim budu dávat na weblogu Pohraničník prostor.

Zdeněk V. - Admin.

pohranicnik@gmail.com

vlcek řekl(a)...

Pěkně napsané, krásný příběh. Přečetl jsem to jedním dechem.
Děkuji.....

Anonymní řekl(a)...

Ahoj chlapi. Jsem rád, že se povídka líbí. Akorát mne samotného vždy dojmou občasné chyby v textu, kterých jsem pachatelem a které zase nově vidím před sebou na skle. Jak mi radil můj kamarád: Dělej si korekturu textu odzadu a několikrát za sebou. Ale dokopejte se k tomu. Naváži na Solitéra. Těch příběhů, jejímiž hrdiny jsou „obyčejní“ lidé je moře. On každý lidský osud je svým způsobem zvláštní. Když se navíc jeho aktér nebo aktéři ocitnou několikrát za svou existenci ve složité a bouřlivé době a takzvaně na správném místě, je opravdu z čeho vařit. Myslím si, že nevšední zážitky či známé, kteří o ně v životě neměli nouzi, má mnoho lidí. Jde jen o to je vycucnout a předložit těm, kterým jsou k potěše nebo užitku. Jak běží čas, zjišťuji hlad mladších lidí po informacích. Nebývají to suveréni, kteří jsou za každou cenu cool a in, ale ti obyčejní, se kterými se člověk potká třeba v lese na houbách, na rybách nebo třeba u stánku s vuřty či na koupališti a s kterými se zakecá, až kolikrát ztratí pojem o čase. Jsem upřímně rád, že funguje weblog Pohraničník a že se zážitky přátel, kteří již nejsou mezi námi i naše vlastní, mohou dostat na veřejnost.