11. září 2014

Kočičí smaženice

Nevím, zda čtenáři znají můj před lety již publikovaný příběh s názvem „Kočička“, jehož hrdinou bylo malé koťátko chované napůl potají na rotě pohraniční stráže v Železné v polovině osmdesátých let, kde jsem v té době vojákoval. Pokud ne, nevadí. 


Ilustrační obrázek


Pro úplnost dodám, že to malé zvíře bylo nejen velmi nadaným lovcem, ale rovněž věrným domácím mazlíčkem s talentem pro různá zvířecí alotria. Navíc bylo známo svou až neuvěřitelnou mlsotou. K pití vyžadovalo zásadně plnotučné mléko, lépe však sladké kondenzované. Nad poctivou psí konzervou práskalo vztekle vousisky tak, že jste měli pocit, že vám v nejbližší chvíli zatne své ostré drápy do obličeje. Krmeno bylo tedy různými pochutinami: Zvláště oblíbenými restovanými játry na slanině či smaženými řízky. Ani pečené filé nebylo k zahození. Jelikož však celkem poctivě lovilo myši (které ovšem nejedlo, ale pouze ukazovalo), bylo bráno naší třicetičlennou posádkou za prvek k životu jednotky potřebný. 

 Co však bylo zvláštní, chutnala naší kočičce houbová smaženice. Člověk si řekne: Pcha, houby-vždyť obsahují jen trochu chitinu a vody. Nu dobře, ale do porce zmíněné smaženice je třeba započíst i lžíci sádla a vejce. Tyto ingredience zvířecí chuti a žaludku zase až tak neodporují. Zvláště, pokud se jedná o sádlo z domácího, na rotě chovaného pašíka a o vejce od slepic rovněž z vlastního chovu. Anebo vyšmelené s místními výrostky za nějaký ten odznak nebo nábojnici.

Ilustrační obrázek


Ale abychom pokročili. Byl podzim a hub rostlo jako všude v Českém lese tolik, že by se daly sekat „kůsou“, jak se s oblibou vyjadřoval můj kamarád Hušina, rodilý Východočech. Na denním pořádku byly různé houbové pokrmy, které sice byly na posádce před nadřízenými z vyšších instancí tajeny, ale jen do jisté míry. Každý zkušený velitel věděl, že konzumací hub se dá v kuchyni pěkně ušetřit na časy příští-třeba na Vánoce, Silvestra či další dny, kdy bude potřeba mužstvo pořádně nakrmit. Nasbírali jsem tehdy s Hušinou něco bedel, holubinek a žampiónů. 


Jen co jsme houby pořádně prohlédli (a holubinky okoštovali), dali jsme je k dispozici kuchaři s prosbou, zda by pod ně nehodil něco nakrájené slaniny a neopekl nám je jen tak na divoko na plotně. „Přidal jsem vám tam ještě dvě vejce,“ halekal kuchtík. „Ale to my nechtěli,“ vrčel Hušina. „Já si dám,“ přihlásil jsem se „a ty si třeba zakroj salám,“ počastoval s opovržením kamaráda kuchtík. Hušina pokrčil rameny a dál se nestaral. V proviantním skladu si prostě zakrojil kus vysočiny, stejně tlustý jako byla patka bílého chleba, kterou přikusoval. 


Jen co jsem ukojil „vlčí hlad“, začala mi smaženice lézt, jak se lidově říká, i ušima. Vzpomněl jsem si tehdy na vztyčený varovný prst svého dědečka, který mne coby kluka varoval před přejídáním se houbami. „Přejezení je druh otravy!“ pravíval vážně vrásčitý mykolog, bývalý, kdysi třicetiletý nadporučík rakousko-uherské armády, který se houby naučil sbírat za světové války v ruském zajetí (ostatně za hladu po světové válce se mu jeho zkušenosti se získáváním potravy, které nabyl na Sibiři, mnohokrát hodily). 

Ilustrační obrázek


Dbalý rad svého dědečka jsem tehdy věnoval dobrou polovinu obrovské porce smaženice kočce, která se ke mně během jídla vřele lísala. „Na, maličká,“ shrnoval jsem jí houby s vejci do jedné z jejích asi deseti mističek, rozmístěných v budově roty. Kočka žrala jak pominutá. Přitom předla, a občas si utřela vousiska o mé chlupaté nohy. Jakmile dojedla, krkla a natáhla se v jídelně pod radiátorem. Asi jsem jí neměl tolik dávat. Už tak je dost tlustá, pomyslel jsem si.


Netrvalo ani hodinu a začalo být ouvej. Kočka se kroutila a začala hlasitě mňoukat. Alespoň tak to tvrdil dozorčí. Vyběhl jsem schody do prvního patra a zesinal. Bylo tomu skutečně tak. První co mne napadlo, bylo slovo „smaženice“. Málem jsem se pozvracel. Málokdo z dnešních mladých si dovede představit průser, který z celé věci koukal. 

Čert vezmi kočku, ale otrávený poddůstojník, to by bylo sousto pro vojenského prokurátora. Úspora neúspora. Vše jsem v rychlosti vyblekotal službu konajícímu dozorčímu důstojníkovi, který byl v tu chvíli bledší než já, sedl na motorku a upaloval na praporní ošetřovnu. „Snad mne po těch muchomůrkách ještě stačejí zachránit,“ běželo mi hlavou při tom, co jsem řezal ostré zatáčky mezi Dianou a Rozvadovem. Najednou jsem musel zastavit. Motocykl jsem opřel o patník a zvracel ošklivé hořké šťávy. Fuj! Nic, musím dojet. Do brašničky od pojítka jsem ještě seškrábal z asfaltu pár vzorků zvratků na případný chemický rozbor-to aby lékaři věděli, čím jsem se otrávil. Nebo aby patolog věděl, na co jsem chcípnul.


Polomrtvý jsem dorazil na ošetřovnu. Službu měl můj kamarád absík. (Dnes šéflékař jedné z prestižních nemocnic v americkém státě Connecticut). „Ty vole, já se votrávil,“ vypadlo ze mne. Absa mne vzal za loket a odvedl do ordinace. „Z roty už volali,“ uklidňoval mne. Já mu na oplátku podával pouzdro od pojítka se zajištěnými blitkami. „Jdi do prdele, Zdenále,“ pohoršoval se doktor a místo aby převzal vzorek k rozboru, naléval cosi čiré tekutiny z baňaté lahve do zvláštní kónické sklenice. Sobě rovněž. „To je protijed?“ ujišťoval jsem se. „Jo, je z Moravy, tak na zdraví!“ Opatrně jsem přičichl. „Ale to je alkohol, ty mě chceš zabít!“ „Nechci, Zdenálku, jen si klidně přihni,“ pobízel mne lékař. Mámě a doktorům se nemá odporovat, vzpomněl jsem si na další dědovo pořekadlo a tak jsem do sebe pohárek obrátil. No, mohu říci, že se mi po pár chvílích opravdu ulevilo. Mezitím mi saniťák vracel vymyté pouzdro od mikrotelefonu. „Vy tedy nebudete zajišťovat vzorky?“ obrátil jsem se nejistě na kamarády. „Nebudeme, ale jestli chceš, necháme si tě tady tak den na pozorování.“ „To jako fakt? A léčit mne budete nebo už to nemá cenu?“ tázal jsem se roztřeseným hlasem, věda, že na otravu houbami se umírá i několik dní.


V tu chvíli propukl v ordinaci řehot. Jediný kdo se nesmál, jsem byl já. Když se situace uklidnila, sdělil mi slzející lékař, že otravu z hub rozhodně nemám a že potom, co jsem nakvap odjel z roty, naše Micka porodila čtyři koťata. 
Navíc, protože jsem prý veselá kopa, tu láhev slivovice spolu dopijeme a dnes večer nemusím už opravdu vůbec nikam. Se starým si to prý sám vyřídí.

Pro čtenáře: Zdeněk Nagovský, bývalý četař PS

Foto: 6.rPS Polná 




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?  
Další příběhy od Zdeňka Nagovského - stačí kliknout:

"Kočička" - publikováno 11.6.2012 

"Epitaf" - publikováno 4.3.2013 

"Čum na ty dráty!" - publikováno 20.8.2012


7 komentářů:

Houbař řekl(a)...

Příběh se mě líbil. I načasováni je tak akorát do vrcholící houbařské sezóny. U mě za jedna :o)

Tomáš Fuk řekl(a)...

Perfektní popis. Dobrý příběh!
U mne rovněž za 1*

Anonymní řekl(a)...

Já nevím, takovou příhodu jsem slyšel x-krát. Možná ji nazpíval i Jahelka.
Je možné, že se stala vícekrát.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Nemyslím, že by zrovna příběh KOČIČÍ SMAŽENICE byl tzv. "urban legend" či jak se tomu nyní, v nové době, říká :-)

Anonymní řekl(a)...

Tady ta historka je taky uvedena.

http://hobby.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A100920_205703_houby_mot

Nevím, je to možné, že to víc lidí polekalo.

Anonymní řekl(a)...

Poručíku, ta běsnící kočička v úvodu je fakticky "Vostrá". Zdenál

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

To bych řekl.
Taková kočkovitá šelma sežrala za jednu hlídku i tři narušitele (aj s botama).