8. listopadu 2016

NEBOŽTÍK

Hovoříme li běžně o nebožtíkovi, míváme na mysli zesnulou lidskou bytost. O zvířeti lze v tomto směru uvažovat jen s nadsázkou. Pohraničník Milan Nebožtik je trochu smutným hrdinou (což už má vepsáno ve svém jméně) jednoho z příběhů, které se staly v osmdesátých letech na jednotce Pohraniční stráže bývalého Československa, na česko-německé hranici.

Milan byl obyčejný frajtr a v druhém, stejně jako v prvním, předchozím roce vojny, měl kromě častých „pochodů“ v terénu a směn v kuchyni na starosti krmení dobytka, přesněji byl ošetřovatelem vepřů v malém prasečáku. Vepříci v něm byli určeni k pravidelnému obohacení stravy věčně hladového vojska.



Milan neměl špatnou povahu. Byl tichý, milý, ale i trochu zádumčivý kamarád. A rád si přihnul. Voľačo fajnového pod zub, dobrů pálenku a pivkom len zapíť, říkal s oblibou. Vědělo se o něm, že čas od času vymění nějaký ten masný produkt za láhev lihoviny, kterou potom většinou sám kryt stěnami své skromné výkrmny, labužnicky upíjel.

Byl listopad, měsíc, kdy se okolo hraničních potoků válí chomáče husté mlhy a kdy čas od času není nouze o pohraniční poplach vyvolaný zkresleně vyhlížejícím menším stromem či útlým keřem, který na zvolání hlídky neodpoví platným heslem a veškeré její další výzvy zcela ignoruje. Právě to je ten nejlepší čas na zabíjačku, při níž se přičinlivé mužstvo zahřeje nejen prací u probublávajícího kotle s ovarem, ale občas i něčím ostřejším. Velitelský sbor má pro to v tento den pochopení a politrukovo gesto v podobě půllitru hanácké vodky „pro personál“, má svůj důvěrný význam. Nic se ale nesmí přehánět. Jde i o to, že vojenští páni mívají na podobné exekuce nos a tu se stane, že se k zabitému pašíkovi jakoby náhodou nachomýtne když ne zrovna nějaká vyšší funkce z brigády, tak určitě z praporu. Návštěvu je třeba pohostit, a to i malou výslužkou. Ony pak bývají zápisy v pohraniční knize stvrzené mastnými otisky prstů kontrolních orgánů přeci jenom vedeny v přívětivějším duchu a vše je ten den tak nějak pohodovější.



Se zabíječkou se tehdy začalo o něco dříve a to byl snad i důvod, proč se zatím neobjevila žádná návštěva. Kolem desáté bylo prase na dvě půlky a řezník z něj vysekával hřbet. Škvarky zlátly a vypraná střeva ležela na vále, aby je mistr v příštích chvílích začal se zručností jemu vlastní, z ruky plnit okořeněnou rozsekanou směsí ovaru, housky a koření. V půl třetí odpoledne bylo hotovo. Maso bylo vyloženo v příručním skladě aby vychladlo a zabíjačkové pochoutky byly připraveny ke konzumaci. Je pravda, že pár vojáků ze zabijačkového týmu již pletlo nohama. Spíše z chlastu než z vysilující práce, jelikož se milým spolubojovníkům s nohama motal i jazyk. Velitel roty si mnul ruce jak starý žid, a do kufru své stopětky ukládal něco málo z pochutin zabalených v promaštěném papíře. „Vypadá to, že už nikdo nedorazí“, přitočil se ke kapitánovi staršina. Ten jenom nerozhodně pokýval hlavou. Určitě se už viděl doma, na stole před sebou talíř jitrnic a orosenou plzeň. Nebo alespoň chodovar. Žena nebude dnes muset vařit a tím pádem budou na sebe mít více času. S plným žaludkem se povinnosti plní vždy lépe a radostněji…tedy jak komu.

Jen co se za velitelem zavřela vrata, začali své saky paky balit politruk i staršina. Na rotě zůstal v pohotovosti mladý rotný coby dozorčí důstojník roty. Toho ale více než služba a zabijačka momentálně zajímaly sprosté německé časopisy, které mu vojáci druhého ročníku pravidelně přinášeli ze smetiště, které se nacházelo pár metrů za hraničními mezníky. Na rotě vládla pohoda a zdálo se, že nic nemůže narušit zajetý chod dobře organizované jednotky. Ale chyba lávky. V radiostanici se ozval Kalič. Vojskem i nižším velitelským sborem obávaný funkcionář štábu brigády.

Jakmile jeho hlas zahlaholil z reproduktorů, vyhlásil rotný pohraniční poplach. Nebylo to vůbec ze zmatku. Roťák byl bývalý četař, máza, který podepsal vojnu a znal všechny záhyby a vychytávky vojenského života. Kalič byl od roty vzdálen ještě pár kilometrů a roťák měl čas při této příležitosti shlédnout zkušeným okem manšaft s tím, že místo fasování zbraní simuloval pravidelné čtení rozkazu a rozdílení služeb, na které se v nepřítomnosti velitele či politruka kašlalo. Konečně všechny změny ve službách byly pravidelně zaznamenávány dozorčím bílou křídou na tabuli a každý věděl co má v příštím operačním dnu činit. Tohle zvládali poddůstojníci, případně další vojáci druhého ročníku dokonale. Hladký průběh služby totiž znamenal klid. Rotný s poddůstojníky naoko kontrolovali své podřízené, když se ozval zvonek signálky z brány, zakvílení brzd pověstné bílé nivy a rychlé Kaličovy kroky. Kalič vletěl do haly jako splašený, přelétl zrakem nastoupené pohraničníky a rozšafně se otázal: „Tak kde máte toho vašeho nebožtíka, soudruzi?“ Odpovědělo mu pouze ticho. „Tedy ještě jednou! Kde je nebožtík?“ optal se znovu, nyní již s mírnou dávkou netrpělivosti. „Prosím, asi v prasečáku,“ ozval se z první brázdy mladý, vyděšený vojáček, kroutící první půlrok vojenského života, aniž by se právě jeho podplukovník na cokoliv ptal. Na rozdíl od starších kamarádů byl stejně jako ostatní z jeho ročníku úplně střízlivý. Úplně střízlivý, ale nepoučený. Jak z textu patrno, účelem náčelníkovy cesty nebyla kontrola stavu jednotky, ale účast na zabijačce, která skončila dříve, než dorazil. Kalič pokynem ruky umlčel rotného a další dva mazáky, kteří celou situaci pochopili a snažili se jej přesměrovat na jinou kolej a úlisně pravil mladému: „Tak mne k tomu vašemu nebožtíkovi soudruhu vojíne doveďte.“

Foto: uvnitř PZH (vepřína) 6.rPS Železná. 


Nedopadlo to samozřejmě jinak, než že mladý vojáček se skleslými rameny zavedl podplukovníka do budovy PZH, kde mu rukou ukázal spokojeně spícího, ale namol ožralého svobodníka Nebožtika v umaštěných montérkách. Spící Nebožtik byl částečně zbuzen proudem studené vody tryskající z hadice na počišťování prasečích kójí, kterou jej Kalič dílem postřikoval a dílem mydlil přes zahnojené kanady, pokřikuje na něj své pověstné ty kujvo vstávej! Poté jej stále neschopného stát na nohou, nechal podplukovník dalšími vojíny naložit na kolečko a odvézt na rotu, kde byl dán k dispozici dozorčímu. Příjezd ožralého a zmáčeného Milana ve skřípajícím kolečku vzbudil i přes tragičnost situace nebývalé veselí. Hlavně těch jedinců, kteří již něco upili. Podplukovník si však dalších nevšímal. „Velte rozchod, soudruhu rotný!“ zahleděl se přísně na dozorčího důstojníka. „A pojďme rovnou do vaší kanceláře! Něco vám tam povím!“ 

Jako první vkročil do místnosti, vyhodil dozorčího signálního přístroje a zavelel zavřít dveře, což dozorčí za sebou poslušně a rád učinil. Kupodivu ale nenásledoval řev, a to bylo v této situaci divné. Že by se nad rotou a dozorčím důstojníkem vznášel prokurátor? Tady bylo možné všechno. Uši mazáků byly nastraženy. Přibližně po půl hodině zazvonil na dozorčím plechovém stolku telefon a za dalších pár minut se v kanceláři hlásil starší kuchař s dvěma balíčky. Chvíli nato vyšel rotný a podal pomocníkovi dozorčího padesát korun s pokynem, aby skočil naproti do konzumu pro rum. „Snad má baba ještě otevřeno.“

Foto: konzum naproti objektu 6.rPS Železná 


Kalič odjížděl něco po šesté a v dobré náladě. Na odchodu se ještě žoviálně loučil s právě přicházející hlídkou, což u něj nebylo vůbec obvyklé. Jak se vojsko od rotného a bývalého mazáka roty v jedné osobě po podplukovníkově odjezdu dozvědělo, Kalič skutečně přijel na rotu ochutnat vepřové speciality, ovšem nenadálá akce na jedné z jednotek sousedního praporu jej pár hodin zdržela a navíc dnešní den šlo na zabijačce všechno příliš hladce… „A bude mít z toho Milan nějaký problém?“ otázal se rotného jeden z poddůstojníků. „Myslíš z té opice? To ne. Padlo by to samozřejmě i na moji hlavu.“ „Ale znáš Kaliče,“ pokračoval desátník nejistě. „Znám a on už si dokonce pamatuje i moje jméno.“ Poddůstojník hleděl trochu nechápavě. „Jo“, kontroval rotný. „Tajně chodím pár měsíců s jeho dcerou a jaksi se stalo něco, co jsme ani jeden z nás nečekali. Řekli jsme si, že nebudeme nic tutlat a ona na tu událost připraví oba rodiče. Že drží s nějakým vojákem starý věděl, ale že jsem to já, ne. No a tak ještě před tím, než si to k nim oficiálně přihasím s pugétem, si mne pan tatík přijel omrknout.“ „Pojď, dopijeme tu flašku. Je tam stejně na dně“, pravil rotný pobaveně a vtáhl zkoprnělého kamaráda za rukáv služebního saka do kanceláře.


Pro čtenáře weblogu Pohraničník: Zdeněk Nagovský, bývalý četař roty PS Železná


Máte zájem i o další příběhy od Zdeňka Nagovského? Klikněte si: 




4 komentáře:

František Milotínský řekl(a)...

pěkný příběh :-) na chvilku jsem se vrátil do služby PS

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: František Milotínský 9. listopadu 2016 12:17

Děkuji za váš komentář,Františku.
Inu,nejlepší příběhy píše sám život :-)
Každý,kdo si prožil dva roky v zeleném, má na co vzpomínat.

Anonymní řekl(a)...

Popravdě mou morbidní duši rozesmála fotografie, kterou jsi umístil pod první část textu. Pokud se na ní čtenář podívá jen zběžně, může mu připomínat jak scénu z vojenské kuchyně, tak pitevnu, kdy se prosektoři sklánějí nad mrtvým tělem. K příběhu s názvem Nebožtík opravdu originální. Děkuji Zdenále, Z.N.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: Z.N. 10. listopadu 2016 7:54

Teď jsi zase pro změnu rozesmál ty mě,Zdeňku :-)
Prosektura mě nepřišla na mysl ani na okamžik.
To bude tím,že já měl ke kuchyni vždy velmi kladný vztah.
Hezký den a díky za komentář.