14. února 2018

V HRANIČNÍM PÁSMU A ZA ŽELEZNOU OPONOU

Revolverová story publikovaná v Lidových novinách.

Čtěte a názor si učiňte sami. Bývalí vojáci Pohraniční stráže budou patrně nevěřícně hledět na text, který pan Pavel Machálek předkládá k uvěření a i ti, kdož na vojně nebyli,ale znají reálie tehdejšího pohraničí, budou asi také na pochybách. 

Počátkem 70. let minulého století si pořídil chatu nedaleko rakouských hranic. Nový Vojířov, vzdálený pár stovek metrů od železné opony, navštěvoval Pavel Machálek každý víkend. V rozhovoru pro Lidovky.cz odpůrce tehdejšího režimu líčí, jak ho členové pohraniční stráže nechávali rybařit v zakázané, ostře střežené zóně a přibližuje život na vesnici plné „fízlů“.  

Hraniční pásmo, území pro běžné československé obyvatele v dobách reálného socialismu nepřístupné. Vstup do něj byl povolen pouze starousedlíkům nebo majitelům rekreačních chalup. A to navíc jen k výstražným cedulím se zákazem.

V jedné z obcí nedaleko státních hranic si před zhruba padesáti lety pořídil roubenku i Pavel Machálek. A tak má bohaté zkušenosti s tím, jak to tehdy v přísně hlídané části republiky vypadalo.

„Bylo skličující, jak téměř všichni lidé na vesnici na sebe donášeli nebo byli nějakým způsobem zaháčkovaní v noční hlídací službě,“ říká Machálek v rozhovoru pro Lidovky.cz o vesnici se zhruba dvěma stovkami obyvatel poblíž Jindřichova Hradce.

*Lidovky.cz: Jaký byl život nedaleko železné opony?

Téměř 90 procent mužské osádky obce byli dobrovolní pomocníci při ochraně hranice. Snad v každém baráku byl alespoň jeden z nich napojený na Pohraniční stráž. Stáli u silnice, nebo chodili ve dvojicích. Uvedu příklad. Stáli jsme u polorozbořeného stavení, bavili se ve skupině s místními rodáky. Naši skupinku v dálce míjel nějaký civil. Jeden místní se najednou omluvil, že si musí pro něco skočit domů. Za deset minut se vrátil, pokračovali jsme v rozhovoru. Hodinu nato přijel z posádky důstojník, potřásl mu rukou a poděkoval za ohlášení. Neznámý civil byl ve skutečnosti provokatér, který testoval bdělost obyvatel obce v režimu všedního dne. Takto se odehrával život v příhraničních vsích.

*Lidovky.cz: Proč jste tam tedy zůstával?

V průběhu let se přirozená averze proměnila v rozpačitou toleranci. Nemyslete si ale, že nás za těch 40 let přijali za starousedlíky. Měl jsem tam i pár přátel, dokonce i skvělých kamarádů. Můj kamarád, říkejme mu Ota, byl také pomocníkem. Podával hlášení, co se v obci vrtlo. Ale jinak - a to se dalo pochopit - byl, jak se říká, takový kamarád do deště. Oba jsme navíc byli rybáři, on byl rovněž nimrod, takže jsme spolu chodívali rybařit a on mě brával na posed při lovu divokých prasat.

Jednoho dne za mnou přišel a říkal, že získal od majora povolení zachytat si ryby na Staňkovském rybníku, který tvoří svým vnějším okrajem část česko-rakouské hranice. Jeho vnitřní část byla směrem do vnitrozemí důmyslně chráněna chatovou oblastí, kterou tvořili výhradně estébáci a příslušníci policejních sborů, kteří tam jistili neproniknutelný a spolehlivý ochranný val. Soustava tří rybníků tvořila hranici státu. Spolu s Otou a doprovodným důstojníkem - pochopitelně také rybářem - jsme byli na rakouské straně rybníků.

*Lidovky.cz: Chcete říct, že jste se jako civilisté dostali za plot do přísně střežené zóny u hranic, kde hrozilo riziko vašeho útěku z Československa, a ještě s přispěním pohraničníků?

Když toto budu dnes komukoliv vyprávět, řekne, že lžu, že si vymýšlím. Přeci není možné, aby šéf tamní posádky dovolil civilům vstup na území, které je chráněno plotem a střeženo důmyslným systémem bezpečnostních prvků. Skutečně ale tomu tak bylo.

*Lidovky.cz: To mi vysvětlete. Co jste pro to museli udělat?

Nic. Prostě jsem se během těch let u toho majora zapsal dobrým způsobem, bez podbízení. Až na jednoho křiváka byli vesměs všichni důstojníci rozumní, vycházeli jsme spolu. S náčelníkem, tehdy majorem, nás pojilo dlouholeté přátelství, podobně tomu bylo i s kamarádem Otou. Oba již delší dobu nežijí.

*Lidovky.cz: Přátelství? To vám ani trochu nevadila náplň jejich práce?

My jsme se spolu o politice nebavili. Nechci tím nějak majora dehonestovat. Naopak se domnívám, že jeho čin poodhalil roušku zrůdnosti systému, ve kterém musel celý národ žít. To, co se dělo, zavinil zlomyslný režim, který nás 40 let usurpoval a dbal na to, aby hranice nebyla propustná.

*Lidovky.cz: Pořád mi nejde do hlavy, proč by členové Pohraniční stráže takto riskovali.

Oni si pravděpodobně ověřovali informace o mně, mém životě a co jsem dělal. A když zjistili, že jsem se o našich výletech nezmínil a nevytahoval se, tak mě nechávali. Jednou jsme se ale s tím jedním už trochu „ovíněni“ bavili. Ptal jsem se ho, když jsme seděli u té vody, co by dělal, kdybych mu řekl, že jdu do Rakous. Odpověděl, že by mě musel zastavit.

*Lidovky.cz: Jak vůbec v praxi vaše „výlety“ vypadaly?

Nebylo jich přehršel, ale rozhodně přes nějakých deset přechodů přes hranici jsem zažil. Většinou jsme chodili kolem třetí, čtvrté hodiny ranní, to bylo ještě kuropění. Naším výchozím bodem byla posádka, kam jsme přijeli autem a odtud jsme šli pěšky.

Museli jsme vždycky mít, nazvěme ho, závodčího, vyššího důstojníka, který s námi šel, voják, který měl klíče a doprovodil nás k ostnatému plotu. Přišli jsme k oplocení, v němž byla železná branka. On vzal, říkali tomu pojítko, nahlásil příchod a počet lidí, dostal souhlas a odemkl první branku. Následovala druhá dvířka, další zámek. Závodčí nás vpustil, zavřel za námi vrátka a větví rozptýlil zem oraniště, aby na ní byly vidět případné nové šlápoty.

*Lidovky.cz: Co jste si v tu chvíli pomyslel, když jste se najednou ocitl na zakázaném území?

Byl to neskutečný zážitek. Panovalo tam naprosté ticho, ranní mlha to celé rámovala do tajuplné podoby, sem tam se ozval nějaký pták. Ušli jsme asi půl kilometru podél potoka, který tam protékal, přešli lávku a ocitli se na hraně staňkovského rybníka. Od něho to bylo do Rakouska asi dvacet metrů. Hraniční kameny lemovaly okraj rakouského lesa.

Byli jsme domluveni, že u branky zpět do vlasti budeme v určenou hodinu. Toutéž cestou jsme se pak vraceli zpátky. Většinou to bylo tak, že souběžně s časem návratu se tam objevil klíčník s pojítkem. Jednou jsme se ale špatně domluvili na návratu a byli jsme nuceni tam asi hodinu čekat. Museli jsme se schovat za stromy, aby nás neviděli štěkající psi. 

*Lidovky.cz: Máte na mysli psy Pohraniční stráže?

No jistě, jak nás viděli, tak neustále zlostně štěkali. Pohraničníci měli psy, kteří s nimi drželi strážní službu a procházeli území, a pak psy, kteří byli vyloženě cvičeni k zastavení člověka i za cenu potrhání. Byli v uzavřeném prostoru kotce, který byl poset zvířecími kostmi. Vyklápěcí vrátka v případě prostříhání drátěného plotu narušitelem automaticky uvolnila západku a kotec se automaticky otevřel. Cesta k lovu byla volná. Je pochopitelné, že moje zvídavost nebo případný komentář nebyly namístě. Stávalo se, že jsme šli kolem a žádné štěkající bestie tam nebyly, nebo byly přesunuté jinam.

*Lidovky.cz: Všiml jste si na cestě ještě něčeho, co vás zaujalo?

Před plotem byly v různých výškách, natahané ostnaté dráty mezi stromy. Ve dne jsme je viděli, ale kdyby narušitel místem běžel v noci, tak se potrhá na mraky.

*Lidovky.cz: Zaregistroval jste v průběhu let, že by se někdo v okolí pokusil utéct do zahraničí a byl následně zastaven?

O žádném incidentu nebo drastickému napadení člověka v tomto úseku ani nemohu vědět. Armáda takové informace nesdělovala.

*Lidovky.cz: Střelbu jste ve vesnici neregistrovali?

Střelbu ne. Co se ale ozývalo až ve vesnici, byly rány po výbuchu min, které byly rozmístěny podél plotu. To bylo na pořadu téměř každý den, to když lesní zvěř šlápla na nastraženou past. Navíc ještě po každém výbuchu vylétla do vzduchu raketa. Měli tak zmapované místo, kde ke kontaktu došlo. Případný narušitel neměl mnoho šancí.

Jeden incident si ale přeci jen pamatuji. Tenkrát se o něm lidé dozvěděli z toho důvodu, že se jednalo přímo o starousedlíka. Jezdil s traktorem a protože pole se musí sklízet, tak zajížděl až k drátům maje průkaz, který mu to umožňoval. Vždy přijel, pokosil seno, dal do balíků a odvezl. Jednou si ale přivezl žebřík. Vylezl na žebřík, přelezl plot, žebřík si vzal na druhou stranu a sbohem Československo.


ZDROJ A FOTO:  Pavel Machálek

Pavel Machálek na dobové fotografii.

Narodil se 22. ledna 1939 ve Zlíně.
V roce 1972 si pořídil chalupu v Novém Vojířově u Jindřichova Hradec, pár stovek metrů od železné opony. Bydlí v Praze.

Pracoval jako grafik u Československých aerolinií, kterým navrhl například grafický image OK-JET. Následně se živil jako výtvarník na volné noze. Aktuálně je v důchodu.

REDAKTOR LN: Robert Sattler

PUBLIKOVÁNO (11.2.2018): https://www.lidovky.cz 

* * * * * * * * * * * * * 

Z diskuze na FB Group s tématikou Pohraniční stráže - PS OSH 
(Screenshot diskuzního fóra k článku na LN). 








ZAJÍMÁ VÁS VÍCE INFORMACÍ O POPISOVANÉ LOKALITĚ? Klikněte si: 

*** Kuriozita z dob studené války - Staňkovský rybník


9 komentářů:

Vladimír J. řekl(a)...

Něco asi v Lidovkách nehraje. Anebo redaktor Robert Sattler se chová stejně jako naše známá Blanka Kubešová (viz její povídka Supové železné opony).

Informace z internetu:
Pavel Machálek, nar. 22. 1. 1939, zemřel 26. 11. 1991.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Vladimír J. 14. února 2018 13:50

Tak to je bomba, Vladimíre!
To tady ještě nebylo, aby redaktor LN udělal rozhovor s nebožtíkem :-)
Možná ho pan redaktor vyvolal na nějaké spiritistické seanci a zapomněl to v článku zmínit.
Tak či onak, vzbuzuje to jisté pochybnosti o kvalitách textu i redaktora Lidových novin.
Moc děkuji za váš komentář k výše publikovanému článku.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Vladimír J. 14. února 2018 13:50

Patrně jste, Vladimíre, hledal tady, že?

Pavel-Machalek

Vladimír J. řekl(a)...

Informaci o narození a úmrtí Pavla Machálka ze Zlína jsem získal klasickým způsobem. Do vyhledávače na PC (seznam) jsem zadal "Pavel Machálek Zlín" a na webových stránkách

www.isabar.org/person/897

jsem údaje zkopíroval. Na matrice ve Zlíně jsem však informaci neověřoval. Také jsem se docela pobavil.

P.S. Jsem zvědavý, zda se velevážený redaktor Lidovek ozve.
Ještě jednou zdravím jak nejlépe dovedu.

JaV (veterán Pohraniční stráže z 13. rPS Žofín).

Jiří Chmelarčík řekl(a)...

Fascinovaly mě "miny". Nazval tak asi výbušky, řečené dělobuchy.

Anonymní řekl(a)...

Pohádky strýčka Jedličky. Asi tak by se dal nazvat článek v lidovkách. Jasně, jsou tam nepřesnosti, až někdy fatální, ale oni civilisté, kteří neprošli službou u PS a dělali pomocníky, také nevěděli všechno. Myslím si, že vzpomínky "mrtvého" ve skutečnosti nevypadaly tak, jak je nakonec spatlal pan redaktor. Musel jim přeci dát trochu náboj (Kotce plné zvířecích kostí...ú...to je pecka. Nebyly mezi nimi třeba i dětské?). Před námi může vypadat jako vůl, ale po pravdě, kdo Lidové noviny asi tak čte? Vše je to o jednom: Neznám a fabuluji a dostávám zaplaceno. To je to samé, jak závěr seriálu Vzteklina na režimní ČT. Pro toho kdo viděl - to senzitivní poučování báby v archivu a té mladé holky o zvěrstvech Čechů na chudácích Němcích mi opravdu bralo dech. Oběma bych doporučil navštívit Osvětim. Snad by jim to, pokud mají alespoň špetku zdravého rozumu stačilo. Manželka k filmu z polospánku prohlásila, že si ten závěr musel objednat Posselt. S pozdravem ZN.

Anonymní řekl(a)...

Nu co. V přispěvku od pána chataře je dost nepřesností ale na druhou stranu, sám jsem slyšel "o výletech brankou za plot" od kluků pohraničníků na vlastni uši, vč. toho jaký pak, po prozrazení, za tyto výlety dostali dotyční trest. Já jsem se dostal k plotu jako hláskař a až v druhém ročníku, tedy na dvě hlásky, na které vedla cesta kolem plotu a špaků. Měl jsem možnost si na ono téma promluvit s kluky pohraničníky ale i třeba s jejích nadřízeným. Nebyla to země nikoho, v Pošumaví šlo o oblast neudržovanou (nebyla tam obdělávaná pole) a tedy fest zarostlou buřinou a křovinami ale zase tak aby byly křoviny průchodné. Klidně mohly být ale úseky, kde sloužili lidé třeba původem z jihu Moravy, tedy lidé kteří mají a měli k sobě jaksi vždy blíže, a kteří coby rybáři za ty dráty chodili rybařit.

Anonymní řekl(a)...

Naštěstí už je to pryč.

Anonymní řekl(a)...

No jo, tak Lidovky...