17. listopadu 2020

GASTRONOMIE U PS A ČSLA VE VZPOMÍNKÁCH

Dnešní článek pro weblog Pohraničník napsal Jirka Macoun a já mu za to moc děkuji, neboť se jedná o téma, které tady, na webu, zase tak často neřešíme. Příběh je napsán na základě Jirkových vzpomínek, tak, jak si ty časy vybavuje a jak sám říká: "byl u toho" :-) 

Jirkovi samozřejmě moc děkuji. A kdoví, třeba to bude inspirace i pro některé čtenáře Pohraničníka, aby také přispěli něčím ze svých zážitků a vzpomínek.

Adresa redakce:  pohranicnik@gmail.com

 

 Jelikož jsem byl dva měsíce v přijímači v Malackách jako voják, vím, že se tam vařilo,podle mého odhadu, asi 1400 jídel a strava to, bohužel,nebyla někdy k jídlu.

Do přísahy jsme první měsíc jedli z ešusů. Byli jsme tak vyhladovělí, že i "atom" kaše (hrachová) nám byla pochoutkou.  Tohle bylo něco, konzistencí a chutí, jako instantní bramborová kaše.

Služba v kuchyni vždy donesla velké necky plné nakrájeného tři a více dnů starého chleba, který si mnozí z nás nacpali do kapes, abychom se mohli aspoň něčím dojíst.

Mimochodem, ta zmiňovaná hrachová kaše nešla ani vyklepnout z ešusu. Dokonce, ani umýt to nešlo. Ešus se umýval venku, před jídelnou, ve studené vodě. Když ta zamrzla, jako,že v dubnu byly někdy i mrazy, museli jsme si je umýt až na rotě.

A ani na rotě jsme nesměli používat teplou vodu. Tu mohli na rotě čerpat jen velitelé družstev. V umývárně visel bojler na 120 litrů, což by nevycházel ani litr vody na vojáka. 

Údajně, ony kasárna v Malackách, postavili ještě německé vojska Wehrmachtu za účelem výcviku německých vojáků do Afriky, na Saharu. Za ty desítky let byly podlahy v dřevěných budovách sešlapané, suky z nich trčely, ale, musely být vždy čisté a napastované.

A ubytování? Ložnice pro družstvo, deset vojáků, plus velitel družstva,  cimra odhadem 4 x 5 metrů.

 Po přísaze už jsme jedli z talířů, ale strava byla stále stejná.

Ilustrační dobové foto.

Po převelení na roty se mnohé změnilo. Několik nás nastoupilo na 10.rPS Bratislava–Petržalka. Ve stejné budově bylo též velitelství druhého praporu a zpravodajci PS.

Strava zde byla výborná. Na každém stole čistý bílý ubrus, kytička, polévková mísa plná horké bašty. Každý si té polévky mohl nabrat kolik chtěl.  

Ovšem, vůbec nejhorší strava byla z polní kuchyně. V červnu nás vyhnali do tzv. Opěrného bodu. Pršelo nakolik dní, všude voda, bláto a komáři. Kuchaři vařili, v polních podmínkách vojenské kuchyně, guláš. Tohle jídlo by to nebylo až tak nejhorší. Ale sem tam do toho spadlo nějaké listí, mouchy, nebo komáři. Ale, jak jsme říkali, jeden nikdy neví z čeho přibere. Tenkrát, v bojových podmínkách, jsme byli mokří, prochladlí a hladoví. Naštěstí celou akci s vyvedením vojska za pár dní stopli a my se vrátili do čistých a suchých kasáren s horkou vodou.

  Po měsíci služby mě převelili k 8.rPS Děvínská Nová Ves. Moderní rota, krásná jídelna, čisté ubrusy, na každém stole kytička a terina na polévku. Jídlo vyníkající. Dokonce nám jednu dobu vařili dva druhy jídel. Někdy nás kuchař i sám obsloužil. Důstojníci měli vyhrazeny dva stoly hned u dveří, s bílými ubrusy. Jedli úplně stejnou stravu jako my.

 Když jsem v roce 1983 narukoval na své první vojenské cvičení k ČSLA do Jaroměře - Josefova, chodili jsme pro stravu k protivzdušné obraně. Vždycky měli dva záložáci službu. Ráno vstali, vzali vozík s várnicemi, a vypravili se z pevnosti pro stravu. Dovezli stravu, vydali snídani, po snídani umyli nádobí, várnice, uklidili jídelnu, to akorát vyšlo vyrazit do kuchyně pro další stravu.

 Kuchař, šalený vychodňár, řval na holuba v kuchyni jako smyslů zbavený. Nejoblíbenější a nejčastější věta byla: „ Nějeb ma do piči kokot holúbok.“ Mladý vojáček nerozuměl asi ani slovo. Běhal po kuchyni jako splašený.

Ilustrační dobové foto.

Vařili celkem dobře.  Pokaždé, když jsem rukoval, čekal sem všude jen to nejhorší. A člověk je potom příjemně překvapený, že tomu tak není. Nicméně, byl jsem tam pouze čtrnáct dní, to správný péesák vydrží i s bodákem v pr****.

 V květnu 1985 jsem narukoval do Jindřichova Hradce a tam to byly zmatky nad zmatky. Přišlo nás asi devadesát, tři desátníci, a zbytek četaři. Jelikož jsme byli všichni na přeškolení, do funkcí velitelů čet, měli jsme chodit do důstojnické jídelny. Soudruhům důstojníkům se to ovšem nelíbilo, takže nás vyhodili, ať jdeme do normální jídelny.

Takový bordel, a špínu jsem nikde v jídelně neviděl. Stoly mokré, bez ubrusů.  Odlepený umakart na stolech i stoličkách. Kraválu z toho jak kovové nohy stolů a stoliček drhly o podlahu. Na podlaze  asi dva centimetry vody. Ten den byl na oběd hlávkový salát, ten se válel všude po podlaze. Kdyby tam běhali potkani ani bych se nedivil. Hrníčky na čaj otlučené, někdy ho i kus chybělo. Ucho neměl skoro žádný.  Tam by nám asi moc nechutnalo. Naštěstí pro nás přišel náš nadřízený, a vrátil nás zpět do oficírské jídelny. Z té nás vykázali ještě asi dvakrát, až jsme řekli našemu veliteli, že nikomu šašky dělat nebudeme. Dalo se to jednoduše vyřídit, mohli nás povýšit na roťáky hned, a byl by klid.

V důstojnické jídelně se jedla stejná strava jako u vojska, ale bylo to i s obsluhou.

Ilustrační dobové foto.


Taková perlička, měli jsme na oběd sýrovou polévku. To byla nažloutlá voda a uprostřed hrudka sýru veliká jako holubí vajíčko. Dodnes přemýšlím, jestli to tak mělo být, nebo jestli to byla pomsta kuchařů.

Vzpomínám, že ve Vimperku, kam nás schovali před velitelem západního okruhu, nám na oběd dali řízek s rýží. Obojí suché, že se to nedalo polknout. Vyřešili jsme to tak, že polévka se jedla současně. Nabrali jsme si lžičku rýže, tu jsme namočili do polévky, což byla stejně jen obarvená voda a tak jsme to jedli.

 O stravě u ČSLA v Přáslavicích ani psát nebudu, tam jsme byli jednou na snídani, dvakrát na obědě, a jednou na večeři. Když jsme zjistili, že vlastně ani neví, co s námi mají dělat, tak jsme se sebrali v pátek odpoledne a odjeli domů.

Původně jsme měli, jako velitelé čet, jezdit o víkendu v terénu tankem, ale když se takový kulatý záložák přihlásil a řekl, že nikdy v tanku neseděl, ani ho neviděl, zeptal se přítomný důstojník, kdo ještě neseděl v tanku? Kromě třech jsme se přihlásili všichni. Všichni jsme to byli pohraničníci. Svezli jsme se na trenažéru, tedy,kromě toho pána kulatého, ten průlezem vůbec neprošel.

    Největší zážitek z vojenské jídelny byl v roce 1988. To jsme, jako civilové, zaměstnanci firmy, v jesenických kasárnách instalovali do jídelny sovětských vojsk kyvné dvoukřídlové dveře zvané lítačky.

V jídelně dlouhý stůl. Kuchyňský stůl se dělá 60 x 120 cm. To je pro šest osob. Tenhle měl na šířku maximálně 40 centimetrů, na délku asi 400 centimetrů. Místo židlí byla stejně dlouhá lavice. Ta mohla být široká dvacet pět až třicet centimetrů. Lavic bylo o jednu víc než stolů. Všechno poctivě natřeno šedou barvou. Vojáci u těch vnitřních stolů seděli na střídačku, aby si nezabírali místo. Jeden seděl u pravého stolu, druhý u levého stolu. Na jedné lavici. Zajímavá úspora místa. V jídelně měli čisto. Z kuchyně se linul podivný rybí zápach. Asi slanečci. Hrníčky měli plechové nebo hliníkové. Na plechových oprýskaný smalt.  Na všechno používali hrnce, na každém bylo napsáno, k čemu je určený.

V naší přítomnosti zrovna vytíral vojín jídelnu. Vodu v hrnci, na hrnci nápis v azbuce. Vojín měl rukávy až po lokty mokré. Důstojník, tipoval bych ho na dozorčího jídelny, nebo provianťáka, nás zval na oběd. Byli jsme rádi, že jsme dveře usadili a s poděkováním odešli.

Instalované dveře hned vyzkoušelo několik vojáků. Byl to pro ně zážitek, projít dveřmi, které se sami zavřou. Někteří jimi to zkusili hned několikrát za sebou. Kolega je, z legrace, utáhl v mechanismu natolik, že někteří vojáci je pak nedokázali otevřít. Ale potom je zase povolil.

Ti sovětští kluci, u nás v ČSSR, byli na tři roky. Měli stále bojovou pohotovost, tudíž se ven z kasáren nedotali, pokud ovšem nešli na brigádu, třeba na sklizeň brambor.

Někdy bylo vidět vojáka SA ve městě, když ruské bárišni nosil tašky s nákupem, jako pucflek. Ani na dovolenku se prý nedostali. To nám říkal ten dežurnyj kuchyně. Hrdě nám ukazoval prýmky na rukávech. Každý prýmek ukazuje délku odsloužených let. Jeden je pět, dva jsou deset, měl dva, ale, zdál se mi mladý na tolik odsloužených let. Říkal, že on se narodil proto, aby velel, ne aby pracoval. To vysvětlovalo všechno.  Myslím si, že každá naše vojenská služba u PS či ČSLA proti té jejich byla procházka růžovým sadem.

   Dnes je v bývalých kasárnách v Jeseníku, v budově, kde byla kuchyň a jídelna, Ústav sociální péče, v další stejné budově má sídlo Policie ČR. Z obchodu, kam chodili Sověti nakupovat, je domov důchodců. Z buzeráků jsou parkoviště. Taky tu sídlí několik firem.

  Když jsem nakonec, v roce 1989, narukoval na cvičení do Hodonína, už jsem byl rotný. Vše,až na tu zimu, bylo fajn. Narukovali jsme, konkrétně, v dubnu a mě se zdálo, že je tam větší zima než u násv Jeseníkách. A to se říká, že Hodonín je nejteplejší okres v republice.

Vařili dobře, jenže jídlo v důstojnické jídelně se tehdy nedalo srovnávat se stravou záklaďáků.  

Ilustrační dobové foto.


Tenkrát jsem nadával, dnes, když projíždím okolo bývalých kasáren, nostalgicky říkám, "za bránou doprava a po schodech nahoru". Tam jsme měli víc jak před třiceti lety pokoj…

Byl jsem u toho…


(C) Autor: Jirka Macoun 

Fotografie: www.vojensko.cz 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro další článek.

** Služba prochází žaludkem.

25 komentářů:

kuchař řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
kuchař řekl(a)...

To ani není o stravování u PS. V roce 1972 jsem narukoval do Poběžovici. Jídlo se dalo jíst a chleba bylo dost. Měli jsme i přístup do kantýny. O mazáctví se nedá psát, byli jsme jen nováčci a naši velitelé čet a družstev tak záleželo na jejich přístupu. Já vzpomínám jen v dobrém. A spět ke stravě. Za vše hovoří že za první měsíc jsem přibral 1kg.Po měsíci kuchařský kurz ve Znojmě. Takový veget jsem v životě nezažil. To se nedalo nazvat ani vojnou. Prvních čtrnáct dní jsme sice jedli z ešusů a jídlo nestálo za moc. Potom jsme si vařili sami. A to záleželo na vedoucích jednotlivých kuchyněk. To byli vyučení kuchaři. Desátníci a četař co nás měli na povel byli rovněž kuchaři a dobří kluci. Vycházky obden. No za dva měsíce se nikdo vařit nenaučí. Po skončení kurzu opušťák a odjezd na brigády. Tam si mne vyzvedl velitel roty a odvezl na rotu. A začal život pesaka kuchaře. Starší kuchař mne prakticky naučil vařit a hlavně topit. Měl jsem velké štěstí na mazáky i velitele. Svoje vaření nemohu hodnotit ale nikdo hlady neumřel a ani jsem nebyl nijak terorizován. Tak si myslím že ušlo. Podle norem se vařilo dobře a jídla bylo dost. Na stole vždy musel být chleba, sádlo, hořčice .Pro východňáry byla cibule ve sklepě. Jedlo se samozřejmě z talířů. Později jsme dostali do kuchyně i nerezové příbory. Rád vzpomínám na vánoce jen byl problém na ně našetřit. Prakticky žádný zvýšený příděl na vojáka nebyl. Jen jsme dostali nějaké balíčky. A další takový byl den PS. Po roce jsem se vinou okolností stal PVPP. Málo kdo z pesáku ví že jsme se při vaření museli řídit finančním limitem a takzvanými sledovanými potravinami. Například minimální spotřeba zeleniny, luštěnin nebo vajec a sýrů nebo naopak maximální spotřeba uzenin. Část potravin se nakupovala přímo v obchodech a část se vozila z vojenských skladů. Hodně záleželo na veliteli roty pvpp i kuchařích.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: kuchař.

Děkuji za Váš obsáhlý komentář a osobní poznatky, jak jste věci viděl z vaší profese kuchaře.

Bylo by velmi zajímavé dozvědět se k tomuto tématu více.
Pokud by se Vám chtělo a sepsal by jste pro weblog Pohraničník článek s tímhle tématem, byl bych vám nejen já, ale i čtenáři velmi vděční.
Stačilo by jej sepsat vlastními slovy, slovosled, gramatiku apod bych upravil, každý není spisovatel jako Alois Jirásek.
Pokud by jste měl zájem, ozvěte se prosím na můj e-mail.

pohranicnik@gmail.com

Děkuji.

Standa Haláček řekl(a)...

Dost dobré téma. Článek parádní, hlavně mě zaujala ta sýrová polévka, to musel být slušný masakr:-( Já vzpomínám že ve výcviku v Aši Východ jsme měli dost často Univerzální hnědou omáčku a k večeři na střídačku šunkofleky a rizoto. Samozřejmě káď tvrdého chleba, protože voják v neustálém pohybu má neustále hlad. Jíst se to dalo, ale za výcvik jsem šel asi o 3 kila dolů. Zato v Trojmezí - Aleš Svobodník a Pavel "Pavlína" Tuček, kam se na ně hrabe kdejaký Pohlreich. To byly kulinářské zážitky. Takže nakonec jsem z vojny odjížděl obdařen pár kilogramy navíc.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Standa.

Ano, na 1.rPS Trojmezí se vařilo skvěle, také jsem se tam, za ty roky "o pár kil" spravil :-)

Dodnes vzpomínám na masovo-zeleninovou směs s hranolky. Bože, to byla bašta...

Anonymní řekl(a)...

Pořád i po těch dlouhých letech mám dojem, že sýrová polévka byla pomsta nám záložákům. To byla tvrdá kulička, nešla ani rozkrojit. A žlutá voda. Ale přežili jsme to. Když jsme se vraceli poslední večer z vycházky, potkali jsme vojáčka v trampkách před hospodou. To bylo jasné, že byl venku načerno. Nevšímali jsme si ho, ale on nás oslovil jako gumy zelené. Chytil jsem ho pod krk a vysvětlil mu, že bych určitě raději byl doma s rodinou, než poslouchat jeho blbé kecy. Oni ti kluci měli pocit, že jsme záklaďáci, co podepsali vojnu. Byl jsem u toho..

Anonymní řekl(a)...

Mne asi dvaja priatelia čo slúžili u ČSLA úplne nezávisle od seba tvrdili, že najlepšia strava bola pre pilotov.

U leteckých útvaroch vraj sa varilo zvlášť
pre
- mužstvo,
- vojakov z povolania
- a pre pilotov.

Piloti mali vraj tak fajnovú stravu, že by sme im ju všetci závideli. Šlo nie len o suroviny najvyššej kvality ale aj presné kalorické dávky a pod. Možno niečo ako strava pre vrcholových športovcov.

Vie tu o tom niekto viac?

Anonymní řekl(a)...

Asi pro to byl důvod. Jeden otcův kamarád havaroval s Migem. Já ho pamatuju jako pána co chodil o berlích. Na webu se dá dohledat že: omdlel a ve výšce 5 500 m se srazil s druhým MiGem. Překryt kabiny se rozbil a proudící vzduch pilota probudil. Příčinou bylo zdravotně závadné máslo podávané ke snídani. Místy se rozložilo na kyselinu mléčnou, působící na organismus jako slabý jed. Ve styku s kyslíkem se kvasinky množily rychleji, až pilot omdlel.

Anonymní řekl(a)...

slovensko-ukrajinská hranice:
Cez východnú hranicu sa pašujú drogy aj orgány
https://www.youtube.com/watch?v=SAJdSIZZBkA

Anonymní řekl(a)...

Rakousko na železné oponě
https://www.ceskatelevize.cz/porady/13183017617-rakousko-na-zelezne-opone/dily/

Anonymní řekl(a)...

Zběh z KLDR přeskočil 3metrový plot s ostnatým drátem. Vysvětlil to tím, že je gymnasta
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/662054/zbeh-z-kldr-preskocil-3metrovy-plot-s-ostnatym-dratem-vysvetlil-to-tim-ze-je-gymnasta.html

Anonymní řekl(a)...

Výborný článek! Jinak UHO a ÚHOŘ, tedy ta ředěná, prý stále obšťastňuje vojáky AČR.

Zdeňku, nebyl by recept na tu masovo-zeleninovou směs s hranolky?

Pohranicnik řekl(a)...

Jj, "omáčka" UHO...
Tu snad bude třeba zapsat do seznamu památek UNESCO :-)

Mirku, bohužel, recept na výtečnou pochoutku zmizel kdesi v propadlišti času.
Vím jen, že to papů obsahovalo vepřové maso krájené na nudličky, cibuli, zeleninu jako rajčata a papriky, plus koření. S hranolkama to bylo výtečné.

Anonymní řekl(a)...

Estonsko staví plot na hranici s Ruskem. Vztyčilo první kilometr
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3237602-estonsko-stavi-plot-na-hranici-s-ruskem-vztycilo-prvni-kilometr

Anonymní řekl(a)...

Proč se třem hodinám otevřených hranic v roce 1989 začalo říkat Panevropský piknik?
https://plus.rozhlas.cz/proc-se-trem-hodinam-otevrenych-hranic-v-roce-1989-zacalo-rikat-panevropsky-8092884

Anonymní řekl(a)...

Po stezkách Via Czechia
https://www.idnes.cz/cestovani/po-cesku/hranice-ceske-republiky-hranicni-kamen-hranice-patnik-via-czechia-trojmezi.A201211_093838_po-cesku_hig

Unknown řekl(a)...

Ta masová směs se zeleninou se jmenuje Podžárka po bělorusku.

Pohranicnik řekl(a)...

Děkuji za informaci.
Takže, už víme, jaký je původ oné dobroty.

Anonymní řekl(a)...

To jedlo ktoré opisujete je asi
Bravčový tisaj

[ recept č. 59205 zo dňa 27.1.2016 ]

POTREBNÉ PRÍSADY

300g bravč.mäsa, soľ, čier.ml.korenie, mletá paprika, chili (pikant paprika metá), cca 3,5 dcl lečo, 3 PL kečupu, 3 PL horčice, 1 cibuľa, olej

POSTUP PRÍPRAVY

Na oleji opražíme nadrobno pokrájanú cibuľu, po opražení pridáme ml. červ. papriku, pridáme na malé kúsky nakrájané bravč.mäso, trochu opečieme, pridáme soľ, ml.č.korenie, chili, podlejeme vodou, aby mäso bolo prekryté vodou, dusíme pod pokrievkou do zmäknutia na menšom ohni. Keď je mäso mäkké, pridáme lečo, kečup a horčitu, zamiešame a necháme prevariť. Šťava má byť hustá, len na úrovni mäsa :). Výborné s pečivom, hranolkami, ale aj ryžou. Dobrú chuť.
Ja tam tú horčicu nedávam.

Jirka - Praha řekl(a)...

Ta moso-zeleninová směs by mohlo být AZÚ. Když jsem byl na cvičení v Domažlicích, tak to tam měli v každé lepší hospodě, a je to fakt dobrota. Na Chodsku velmi oblíbené jídlo. Tady jsem našel recept:
http://makova-panenka.cz/recepty/retro-azu-po-tatarsku-jak-se-varilo-azu-v-ceskoslovensku-a-jak-v-zemich-puvodu/

Unknown řekl(a)...

První dva roky jsem strávil na čáře. Druhý hlavní směr brigády. Oba roky přes třicet proryvů, ale to není podstatné. MV mělo vyšší normy/finanční/ pro vaření než ubohá čsla. 14 a něco Kč. K tomu extra příplatky za vysoké nasazení. Na každých 10 dnů v průměru, jeden zadržený. Ve sklepě ve skále za rotou až 8 ks 200 l sudů naloženého jeleního masa. Papaláši při odstřelu si brali jen 1 kýtu a játra. Dokonce si u nás střelil i ministr vnitra. Tak jak nám vařil Milan Hervert, jinak sládek ze Žatce, tak dobře jsem se za život jen málo kde najedl. A normálně vařil dvě jídla. Směna 2 borci. Je to o lidech. Na vycházku za to směl, kdy si vzpomněl a bylo kam jít. Nebyli jsme zapadlí vlastenci. HZ.

Pohranicnik řekl(a)...

Děkuji za váš komentář.

Unknown řekl(a)...

Stačily pouhé tři měsíce, aby z číšníka na vojně udělali kuchaře specialistu 3.třídy. Ani na vojně jsem ale kuchaře nedělal. Skončil jsem ve skladu jako zúčtovatel kontrolních listů. Jednou si mě zavolá proviantní náčelník a povídá: ,,Vojíne, kuchaři z důstojnické kuchyně mají dovolenou, tak budete vařit v důstojnické jídelně vy." Já, který jsem do té doby uměl uvařit akorát tak vajíčka, si v duchu říkám, ty vole to to dopadne. Náčelník ještě povídá: ,,Budete mít k ruce ještě jednoho nováčka, tak se snažte. Umí sice ještě ho*no, (mohl rovnou říci oba dva) ale určitě to zvládnete."
První jídlo, které jsem měl udělat bylo vepřové v mrkvi. Otevřel jsem knihu - normy hotových jídel a začal podle toho vařit. Když bylo jídlo hotové, nevěřil jsem vlastním očím, barva jídla byla světlounce zelená. Již několikrát předtím jsem jedl vepřové v mrkvi, ale takovouhle barvu? Nevím, jak jsem ji docílil. Jídlo přijde zkontrolovat před výdejem proviantní náčelník. Vyvalí oči a říká: ,,Ku*va, co to je za zelenou s*ačku? To by byla dobrá barva na autě, ale ne na jídle." Povídám: ,,Náčelníku, nevím jak jsem se k té barvě dopracoval, ale chuť to má dobrou. Náčelník odpoví: ,,Jestli nás dneska za to vaše žrádlo nezavřou, tak pak už jedině za dezerci." Záleží, jak rozhodne náčelník štábu. Přichází náčelník štábu. Na oběd chodí jako první a za ním další důstojníci. Nandám mu vepřové v mrkvi, vidím známý pohled, vyvalí oči a povídá: ,,Manželka to také vaří, ale má to úplně jinou barvu." Chci mu říct: ,,Asi to neumí" ale raději mlčím. Krčím rameny.. Sedne si a začne jíst. Čekám na jeho reakci... Pak slyším, jak od stolu křičí: ,,Náhodou je to dobrý, dá se to jíst." I když si půlka důstojníků myslí opak, tak je rozhodující, co řekne náčelník. Když odchází, tak povídá: ,,Bude vojenské cvičení, tak nám budete vařit v polní kuchyni PK 60. Tak doufám, že tam se vytáhnete." Provianťák za ním krčí rameny a bledne. Když náčelník odejde, tak já, povzbuzen úspěchem, říkám proviantnímu náčelníkovi: ,,Vidíte, náčelníku, nezáleží na barvě ale na chuti." Slyším: ,,Nedělejte si z toho p*del, vojíne!"
Když mě za několik dní náčelník štábu potká, tak mi povídá: ,,Zdar, zelené mrkvi." V duchu si říkám: ,,Zdar, zeleným mozkům."
Další příběh vám napíši, jak to dopadlo na cvičení, když nebude vadit, že píši o vojně. Příběh z Obsluhoval jsem kdekoho

Unknown řekl(a)...

Stačily pouhé tři měsíce, aby z číšníka na vojně udělali kuchaře specialistu 3.třídy. Ani na vojně jsem ale kuchaře nedělal. Skončil jsem ve skladu jako zúčtovatel kontrolních listů. Jednou si mě zavolá proviantní náčelník a povídá: ,,Vojíne, kuchaři z důstojnické kuchyně mají dovolenou, tak budete vařit v důstojnické jídelně vy." Já, který jsem do té doby uměl uvařit akorát tak vajíčka, si v duchu říkám, ty vole to to dopadne. Náčelník ještě povídá: ,,Budete mít k ruce ještě jednoho nováčka, tak se snažte. Umí sice ještě ho*no, (mohl rovnou říci oba dva) ale určitě to zvládnete."
První jídlo, které jsem měl udělat bylo vepřové v mrkvi. Otevřel jsem knihu - normy hotových jídel a začal podle toho vařit. Když bylo jídlo hotové, nevěřil jsem vlastním očím, barva jídla byla světlounce zelená. Již několikrát předtím jsem jedl vepřové v mrkvi, ale takovouhle barvu? Nevím, jak jsem ji docílil. Jídlo přijde zkontrolovat před výdejem proviantní náčelník. Vyvalí oči a říká: ,,Ku*va, co to je za zelenou s*ačku? To by byla dobrá barva na autě, ale ne na jídle." Povídám: ,,Náčelníku, nevím jak jsem se k té barvě dopracoval, ale chuť to má dobrou. Náčelník odpoví: ,,Jestli nás dneska za to vaše žrádlo nezavřou, tak pak už jedině za dezerci." Záleží, jak rozhodne náčelník štábu. Přichází náčelník štábu. Na oběd chodí jako první a za ním další důstojníci. Nandám mu vepřové v mrkvi, vidím známý pohled, vyvalí oči a povídá: ,,Manželka to také vaří, ale má to úplně jinou barvu." Chci mu říct: ,,Asi to neumí" ale raději mlčím. Krčím rameny.. Sedne si a začne jíst. Čekám na jeho reakci... Pak slyším, jak od stolu křičí: ,,Náhodou je to dobrý, dá se to jíst." I když si půlka důstojníků myslí opak, tak je rozhodující, co řekne náčelník. Když odchází, tak povídá: ,,Bude vojenské cvičení, tak nám budete vařit v polní kuchyni PK 60. Tak doufám, že tam se vytáhnete." Provianťák za ním krčí rameny a bledne. Když náčelník odejde, tak já, povzbuzen úspěchem, říkám proviantnímu náčelníkovi: ,,Vidíte, náčelníku, nezáleží na barvě ale na chuti." Slyším: ,,Nedělejte si z toho p*del, vojíne!"
Když mě za několik dní náčelník štábu potká, tak mi povídá: ,,Zdar, zelené mrkvi." V duchu si říkám: ,,Zdar, zeleným mozkům."
Další příběh vám napíši, jak to dopadlo na cvičení, když nebude vadit, že píši o vojně. Příběh z Obsluhoval jsem kdekoho

Anonymní řekl(a)...

Jak byly platy za funkci v ČSLA a +?
poručík měl v 80. letech 900 Kčs za hodnost a praporčík 700 nebo 750 Kčs.