Únor 1990, základna Fort Lewis-McChord, stát Washington, USA.
„Hele chce s Váma mluvit velitel,“ řekl mi nadřízený seržant hned ráno po nástupu. „Okamžitě.“
Tak jo, co jsem provedl? Zase průser. A šel jsem k veliteli do kanceláře.
K mému úděsu tam ale neseděl náš kapitán, ale plukovník. Tak je zle.
Předpisově jsem se mu nahlásil.
„Dobře, Katzl,“ řekl. „Teď si tady sedněte a dobře mě poslouchejte.“
Sedl jsem si a začal se třást strachy.
„Víte, proč jste tady?“ zeptal se plukovník.
„Nevím, pane.“
„Nebojte, vše je ok. Jen Vám řeknu takový příběh a pak Vám dám rozkaz.“
„Ano, pane.“
„Možná víte, že jsem Němec…“
„Pane…“
„Chlape, držte hubu a poslouchejte!“
Ani jsem nedutal.
„Ale co asi nevíte a tohle neví snad nikdo je, že můj dědeček byl na sklonku roku 1939 v generálním štábu Wehrmachtu. Chystal se útok na to Vaše Československo. S tímto plánem většina vedení Wehrmachtu nesouhlasila. Čekali jsme pořádný boj a doufali jsme, že pak za válečné zločiny zatkneme, ale raději pobijeme, všechny nacistické vůdce. Jenže to se nestalo. Hitler k vám napochodoval bez většího odporu. Pan Beneš si zdrhnul do Anglie. V tu chvíli jsme už nečekali až nás zatkne Gestapo. Naštěstí jsme měli od Canarise každý dva pravé jihoamerické pasy. Konečně jsem to mohl někomu říct,“ oddychl si.
„Jen vzpomínám na dětství v Argentině,“ pokračoval. „Pak jsme se nějak dostali do USA a časem jsem šel na vojenskou akademii. Tam nebyl den, kdy mně mladému klukovi někdo nenadával do Skopčáků. Ale proč Vám to vlastně říkám?“
„Nevím, pane,“ řekl jsem.
„Asi proto, že jsem slyšel o Vašich problémech s rozvědkou,“ pokračoval. „Tohle si nechte pro sebe, ale byl na mě tlak, abych Vás vyrazil z armády. To jsem odmítl. A to mám jen dva roky do důchodu. Takže mohli vyrazit i mě.“
„To je mně líto, pane,“ uznale jsem pokývl.
„Mně to líto není,“ řekl rázně. „Zažil jste věci, kterým rozumí snad málo lidí. A já jsem jeden z nich.“
„Jste dobrý voják a bylo by Vás škoda. Navíc jste prý slušný člověk. Máte jen pár měsíců služby a já Vám chci trochu očistit jméno. My Němci si musíme pomáhat.“
„Ale pane,“ namítl jsem. „Já nejsem žádný Ně…“
„Držte hubu!“ zařval. „Já jsem četl vaši žádost z roku 1988 o německé občanství a proto dobře vám, že jste nejméně Volksdeutsch. Mimochodem, mně kopii přinesla rozvědka. Poslal jsem ty kluky do prdele.“
„Děkuji, pane.“
„Není za co,“ řekl plukovník. „Ale k věci. Zítra zahajujeme strategické cvičení. Bude tu hlavní seržant celé armády a jistý generál. Ptali se mě, koho doporučuji, aby je chránil. Řekl jsem, že vás. Asi jsem je trochu nasral. Jenže tohle je vaše šance. Takový úkol je přesně pro vás.“
„Ano, pane, děkuji!“
Únor 1990, kdesi u kanadských hranic, stát Washington, USA.
„Ježíši, to je smrad,“ uplivl se seržant major vedle mě, řidiče. Pan generál si zrovna sundal boty a vzadu v autě zalehl.
„Seržante, já na chvilku vyvětrám,“ nahlásil jsem.
„Je načase,“ řekl seržant major.
„Do prdele,“ najednou zezadu zařval generál, kterého čerstvý vzduch probudil. „Já se tady klepu zimou a vám je to všem jedno. Já tu snad ani neusnu. Tak a teď mi vojáku přineste ze skladu nějaké polštáře a deky.“
Podíval jsem se na seržanta majora vedle mě. Jeho výraz byl jasný. Co máme s tím kokotem dělat? To neřekl, ale kývl a řekl, „Tak běžte.“
Když jsem přišel do „skladu“ zastavil mě jiný seržant major.
„Seržante,“ hlásil jsem se mu. „Mám rozkaz vyfasovat tři polštáře a tři deky.“
„Kurva, dobře se kolem podívejte,“ odvětil seržant. „Co tu do hajzlu vidíte?“
„Seržante, na zemi vidím stovky vojáků, kteří chcípají zimou.“
„To je kurva pravda,“ řekl uznale seržant. Sám se klepal zimou. „A Vy chcete pro toho vašeho teploušskýho generála deky? Aby náhodou neutrpěl nějaké nepohodlí? Nasrat!“
„Ano, seržante,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Raději bych byl tady,“ zalhal jsem. „Jenže, a to je mi líto, nemám na výběr. Dovolte mi poznámku.“
„Tak do prdele mluvte, člověče,“ zazněl pokyn seržanta.
„Mně to taky sere, seržante. Jenže rozkaz je rozkaz. Co byste dělal na mém místě?“
„Kurva,“ řekl seržant. „Tak a já teď jdu několika vojákům vzít deky. Ale sere mě to.“
„Mě taky, seržante.“
Za chvíli se vrátil s několika polštáři a deky. „Vyřiďte tomu čůrákovi aby se dobře vyspal.“
„Vyřídím, seržante.“
Zase lžu jako když tiskne. Panu generálovi jsem to nevyřídil. Naopak jsem mu něžně dal pod hlavu dva polštáře a hodil na něj dvě deky.
Seržant major vedle mě jen kroutil očima.
„Vojáku,“ za chvíli řekl. „Nebylo by od věci, abychom se i my trochu vyspali. Dejte ty sedačky dolů.“
„Ano, seržante majore.“
Tak jsme se všichni v polosedě onu noc vyspali. Jen nás občas budilo nejen generálovo prdění vzadu, ale také jeho hlášky ze snů. Jako třeba „Už mi to miláčku nedělej, bolí to.“
Seržant major se také párkrát vzbudil. „Tahle celá armáda je na hovno,“ prohlásil a začal chrápat.
***
„Tak tohle bylo skvělé, chlapci,“ ráno prohlásil pan generál. „Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal. A vy dva jste odvedli úžasnou práci. Teď ale nevím, kam se mám jít vychcat a vysrat.“
„Tak ho tam vojáku odveďte,“ nařídil mi seržant major.
Odvedl jsem ho tam. Schytal jsem přitom nenávistné pohledy zmrzlých vojáků.
„Výborně,“ pochvaloval si poté pan generál. „A co teď jako máme dělat?“
„Pane,“ řekl seržant major, „dnes je na programu je strategické nakládání letadel C-17.“
„Tak to zní zajímavě,“ řekl generál. „Možná se tam taky podívám.“
Nepodíval. Mezitím se někde ožral. Ale jelikož byl z americké rodiny s dobrým rodokmenem tak mu to prošlo.
Pak jsem celý den vláčel zásoby do chřtánu letounů. S nákladním tahačem, který jsem předtím nikdy neřídil. Párkrát jsem se málem netrefil. Asi při mně stáli všichni svatí a dopadlo to dobře.
Možná v armádě zjistíte, že máte na víc než si myslíte. Nebo jindy na míň. Zažil jsem oboje.
(C) Autor: Mirek Katzl
U.S. Army 1986-1990
Vysvětlivka: Seržant major je v U.S. Army jednou z nejvyšších služebních praporčických hodností. Musí sice salutoval i nižším důstojníkům, ale jde o zkušeného vojáka před kterým se často třesou i vyšší důstojníci.
Zajímá vás více příběhů od autora článku M.Katzla?
Klikněte si zde:
** Vojákem US.ARMY na druhé straně hranice.
** Porovnání VKR u PS a US.ARMY.
** "PŠM" v jednotkách US.ARMY běhen studené války.
** Interview s československým pohraničníkem. /Česky/
** Interview s československým pohraničníkem. /English/
** Pohraniční stráž v USA (Border Guard).
** Hranice Kuba - USA. /Česky/
** Hranice Kuba - USA. /English/
14 komentářů:
Děkuji Mirkovi Katzlovi za fajn příběh. Jak už je u něj zvykem, jeho články se čtou jedním dechem.
Navíc, čtenář pochopí, že ve všech armádách je to zhruba stejné. Tedy, pro obyčejného vojáka určitě :-)
Jeden čtenář napsal, že se těžko dá věřit tomu, že by zdejší generál mohl být takové hovado. S tím, že ani v ČSLA se stakovými manýry u generálů nepotkal. Článkem jsem nechtěl říci, že by hovada byli všichni důstojníci, ale občas jsi na na nějakého narazil. Naprostá většina byla v pohodě. Tato vlastnost se ale dala mnohdy najít u některých poddůstojníků.
Mirek
Furt to říkám a opakuji.
Ve všech armádách, na Východě, na Západě, to bylo všechno zhruba stejné :-)
To ano. M.
To si dám líbit.
Málo politiky, vojenský humor, pohled z americké strany.
Great :-)
Díky za pochvalu! Takových příběhů mám více. Byť pravda, s tématech ochrany hranic příliš nesouvisí.
Asi jsem to již psal, ale tady na Floridě znám jednoho starého pána, skoro 90. let, který kdysi velel americkým jednotkám na bavorské hranici s ČSSR.
Podle něho ta služba nebyla vůbec žádná sranda. Zima, horka, komáři, muchničky, poplachy, sepisování dlouhých hlášení atd. Ale líbilo se mu tam. Hlavně to Bavorsko.
Říkal, že s PS žádné problémy neočekával, spíše se bál, že něco podělají jeho vlastní vojáci. A to se nejednou stalo. Nedodržovali předpisový odstup od příslušníků PS, ztráceli výzbroj, chodili pozdě do služby, kradli, utíkali ze služby, tu a tam někoho znásilnili a byly i sebevraždy. Pak se mohl těšit na důkladné inspekce a na pořádně dlouhou buzeraci.
Kdysi měl na území ČSSR proniknout americký vojenský vrtulník. Zřejmě omylem. Tak to jsem tam už nesloužil, řekl pán. Protože kdyby ano, tak to bylo na vojenskou basu.
Mirek
Ještě možná k případu americký vrtulník na území ČSSR.
"Nemyslíte, že to mohla být nějaká záměrná provokace?" zeptal jsem se starého pána.
"Nemyslím. Ano, my jsme stejně jako PS ČSSR sledovali pozice toho druhého. Jenže jsme létali pouze nad územím Bavorska. Dohoda mezi Varšavskou smlouvou a námi zněla jasně. Mezi námi udržovat uctivou vzdálenost a nikdy nelézt na území toho druhého. Spíše si myslím, že ten pilot si buďto popletl navigaci, možná byl trochu zfetovaný, což se tehdy občas stalo, nebo to byl úplný blb či nějaký frajírek."
"Dělat provokace na bavorských hranicích s ČSSR nebylo v zájmu ani jedné strany. Dobrý Bože," řekl. "Jen to papírování poté si snad nikdo nedokáže představit."
Mirek
Ještě jeden takový příběh z veselého života vojenského. Pokud vás tím budu nudit, pak se vám milí čtenáři předem omlouvám.
V březnu 1990 jsem sloužil na základně U.S. Army Fort Lewis, do konce mé služby zbývaly tři měsíce a nemohl jsem se dočkat až z armády vypadnu. Mé problémy s tamější VKR vyšuměly, hlavně díky veliteli a vojenským právníkům.
Občas jsem dostal CQ, piket, a to byla služba na 24 hodin. Pak jsem měl 24 hodin volno. Pohoda. Nikdo mě nebuzeroval, nikdo nevolal, velitelé a seržanti byli pryč. Tak jsem si z knihovny půjčil pár knížek a časopisů. Mimochodem ty vojenské knihovny byly skvělé. Měli tam snad všechno. Na té základně bylo vše, ani ji voják nemusel opouštět--bary, restaurace, obchody, sportovní zařízení, vše tak za poloviční ceny než venku u civilů. Tak jsem si mohl číst či se dívat na televizi.
Do těch barů na základně jsem nechodil. Chodily tam totiž ženy vyšších seržantů a důstojníků, kteří byli zrovna mimo základnu na nějakém cvičení. Ty ženy byly nezodpovědné a dostaly vojáka akorát do průseru. Kdybych si s nějakou začal, tak by mě za to zavřeli. Jak mě varoval můj vojenský advokát.
Jediný problém byl, že občas přišel zlitý voják. "Já se asi tady pobl..." Prohlásil.
Okamžitě ven! Vyvedl jsem ho. Já to po Tobě kamaráde ulízet nebudu. Venku hodil pár šavlí do keřů.
Musel jsem ho držet, aby neupadl. Pak hodil ještě jednu. Odvedl jsem ho na jeho ubikaci.
Pak jsem k ránu musel na záchod. Ta kasárna byla ze 40. let, železobeton a cihly. Jen nějak nezvládli teplou a studenou vodu.
Takže, když se splachovalo, dotyčný musel zařvat. "Fire in the hole!" Což bylo něco jako, "Bacha, granát!" To bylo proto, aby vojáci ve sprchách mohli na chvíli odstoupit od vody. Jinak se opařili.
Jenže já na to zapomněl. Spláchnul jsem a hned se ozvaly výkřiky opařených vojáků.
"Kterej čůrák?"
Osobně jsem se jim šel omluvit.
Mirek
U.S. Army 1986-1990
Ano.
Přelet vrtulníku US.Army se odehrál v úseku sušické bPS , tedy na Šumavě, ale u které pohraniční roty to bylo, už nevím. Vrtulník se ale ihned vrátil zpět na území BRD.
Psalo se o tom i v časopise Pohraničník - Stráž vlasti.
Pak snad ještě byl přelet kdesi u Domažlic, ale to je bez záruky, tohle info mám z třetí ruky.
„Hranice smrti.“ Nejrizikovější migrační trasa vede z Mexika do Spojených států
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3614671-hranice-smrti-nejrizikovejsi-migracni-trasa-vede-z-mexika-do-spojenych-statu
to Mirek Katzl
jak zní v americké vojenské angličtině ty výroky z Vašeho vyprávění ?
„Ježíši, to je smrad,"
„Kurva, dobře se kolem podívejte,“
„Co tu do hajzlu vidíte?“
„Tak do prdele mluvte, člověče,“
„Mně to taky sere, seržante."
„Vyřiďte tomu čůrákovi aby se dobře vyspal.“
Teď ale nevím, kam se mám jít vychcat a vysrat.“
"Kterej čůrák?"
Když v US Army oslovujete vyšší šarži, říkáte jen "pane ", nebo i hodnost ?
díky, pobavil jsem se
Asi takto:
Jesus, this stench.
Look the fuck around you.
Fucking speak, man.
It pisses me off too, sergeant.
Tell the dickhead to have a good night.
Now where do I take a piss and shit.
What asshole.
Důstojníky jsme oslovovali sir nebo ma'm (madam), seržanty sergeant. Vyšší důstojník oslovoval nižšího hodností.
Mirku,
Děkuji za objasnění v american english :-)
Já si ty výrazy přesně nepamatuji. Nicméně takto se to odehrálo. Alespoň, co si pamatuji. Jinak mezi sebou jsme se ve službě oslovovali příjmením. Ve volném čase pak křestními jmény. S výjimkou nadřízených, např. jsem měl kamaráda a tomu jsem vždy říkal Sergeant Stowers. To byl srandičkář. Jednou jsem po půl hodině vylezl ze záchoda a on mě potkal na chodbě. Řekl, "Tak doufám, že z vás Katzl vše vyšlo ven, jak mělo." Já na to, "Seržante úplně všechno. Jsem vděčný za váš zájem. Dovolte mi tedy vám na znamení úcty potřást pravicí." Seržant se zasmál a pravil, "Katzl, vy jste snad ještě větší debil než já."
Okomentovat