Od rotmistra po podporučíka-ve službě u PS (V.)

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí

 Opět jsem se po delší odmlce dostal k tomu,abych zde na weblogu Pohraničník publikoval něco málo svých dalších vzpomínek z doby,kdy jsem studoval na vojenské škole SOŠ PS a VMV v Holešově a poté sloužil jako velitel čety na pohraniční rotě v Trojmezí. 

 Ani zde nejsou příběhy nějak přesně chronologicky seřazeny,postupně je na weblogu zveřejňuji tak,jak si na ně vzpomínám. Zrovna nedávno se mě vybavilo pár vzpomínek a tak si je zde budete moci přečíst.

FOTO: http://jpeg.cz/images/2016/12/05/SFiH.jpg

Podobně jako studenti civilních středních škol,nebo učni SOU,kteří měli během svého studia tzv.praxi,jezdili jsme i my na exkurze po různých pohraničních rotách,povětšinou u Znojemské brigády PS,neboť tam to bylo z Holešova nejblíže. 

Zpočátku,kdy jsme byli takoví ti "holubi" z prvního či druhého ročníku SOŠ PS a VMV,se jednalo opravdu jen o exkurze. Jelo se na pohraniční rotu,zde nám velitel roty či praporu podal nějaký teoretický výklad o systému ochrany státní hranice v daném úseku,potom nám pohraničníci základní služby předvedli nějaký ten zásah,třeba Poplachové hlídky (PchH) při zadržení narušitele státní hranice,nebo činnost při tzv.obraně roty,což byl jeden z poplachů,které se u PS v prvním sledu nacvičovali. To znamená tak 2x do roka předem hlášený Bojový poplach,kdy se dělaly "opičky" pro kontrolní orgány z brigády PS,většinou i s výjezdem do cvičného opěrného bodu,kde jsme provětrali i naši "artilérii" – to jest dva bezzákluzové kanóny BzK  :-)  Pohraniční poplachy se snad ani cvičně nedělaly,těch bylo každý měsíc dost a dost – a naostro,když se něco semlelo na drátech,nebo byl nějaký poznatek od místního obyvatelstva,PPS či pátrače.

Ona zmiňovaná "Obrana roty" byl cvičný poplach,po jehož vyhlášení se vybíhalo se zbraněmi zaujmout kruhovou obranu kolem objektu pohraniční roty. V objektu bylo připravených i pár zákopů a nacvičovalo se zaujetí v určitém časovém limitu. Smyslem bylo bránit rotu PS při napadení jak z týlu,tak i ze zahraničí.

  Myslím,že tak úplně nesmyslné nácviky to nebyly,neboť bylo pár případů,kdy piloti US.ARMY s bojovými vrtulníky přeletěli státní hranici a chvilku kroužili nad objektem pohraniční jednotky. Byla to docela drzá provokace,která by mohla eskalovat i k nějakému incidentu,neboť na každé pohraniční rotě byly RPG,kterými bylo možné americký vrtulník sundat dolů. To ovšem američtí vojáci věděli moc dobře a proto ono "kroužení" netrvalo moc dlouho a po pár vteřinách Yankees odletěli rychle zpět do západního Německa. 

 Tyhle případy se odehrály – a teď už si nevzpomínám zcela přesně,buď v úseku sušické,nebo domažlické bPS. Tak nám to aspoň tvrdili ve škole v Holešově. Během mé služby v Trojmezí jsem nic takového nezažil,když tedy nepočítám občasné přelety amerických vrtulníků Cobra pár desítek či stovek metrů na naše území.  Ke cti západoněmecké BGS je třeba dodat,že ta se svými helikoptérami Allouette nikdy hranici nenarušila. Aspoň o tom nevím. To jen Amíci byli jak z divokých vajec  :-)

Ale,to jsem odbočil. Poté jsme většinou na pohraniční rotě poobědvali (vždycky byla nějaká bašta,řízek a bramborový salát,nebo flákota masa s hranolkama) a jelo se třeba ještě na OPK (hraniční přechod).

FOTO: http://jpeg.cz/images/2016/12/05/hoBYe.jpg

Pamatuji si například na návštěvu OPK Hatě. Náčelník OPK nám udělal výklad,ukázal nějaké ty zabavené časopisy (např.Playboy nás zaujal převelice), pobesedovali jsme,v celním prostoru bylo bistro,kde jsme si dali kafe a Colu a jelo se zpátky. Buď do Holešova,nebo jsme přespali někde ve výcvikovém praporu a na exkurzi se jelo i druhý den. Tyhle víkendové exkurze byly fajn,neb jsme vždy večer hromadně navštívili nějakou hospodu v pohraničí a tam jsme se zhulákali jako Rudí námořníci  ;-)  Nu což: "život vojenský – život veselý".

FOTO: http://jpeg.cz/images/2016/12/05/TXiHN.jpg

Ve třetím ročníku a pak zejména ve čtvrťáku,kdy jsme vykonávali pětiměsíční náhradní vojenskou službu jsme v rámci jakési "praxe" byli rozmístěni po skupinkách na pohraniční roty,teď už to nebyla znojemská bPS,ale buď jsme byli na Šumavě (sušická BPS) nebo i u budějovické bPS. 

 Já sám jsem se mj.dostal třeba na rotu PS v Stožci. Měl jsem tam i se spolužáky štěstí,neboť rota byla nová (takový ten typ horské chaty), velitel byl rozumný chlap. Sloužili jsme strážného roty, pomocníka dozorčího,nebo v terénu,spolu se záklaďáky,buď kontrolní hlídku na drátech,nebo k.hlídku na linii hraničního pásma. Musím říct,že kolektiv vojáků tam byl super a krajina všude kolem doslova úchvatná. V zime bych tam ale sloužit nechtěl. Inu,Šumava je v zimě drsný kraj.

V souvislosti s tím si vzpomínám na jeden průšvih,který v době výkonu praxe "vymamlasili" spolužáci z vyššího ročníku. Shodou okolností se odehrál na Šumavě. Naši starší kamarádi během kontrolní hlídky v terénu viděli,že se kolem drátů potuluje liška. Probudili se v nich lovecké pudy a lišku odbachli s tím,že ji stáhnou a trofej – kožich,použije jeden z nich k výrobě ozdobného doplňku ke kabátu jeho přítelkyně.

Jak řekli – tak udělali. Kožich stáhli,zbytek lišky zakopali někde u stromu a bylo. Druhý den pak byl návrat do Holešova. Následující víkend pak měli všichni studenti KVOP (opušťák) a jelo se domů.

Po návratu se celá tahle akce prokecla. Buď to vyčmuchali kontráši z VKR,nebo si někdo z našich "lovců" pouštěl hubu na špacír v Armě,nevím. Tak či onak nastalo velké vyšetřování a ve finále se dokonce zjistilo,že v oné části Šumavy,kde kluci bachnuli tu lišku,řádí vzteklina. Takže,nejen,že kožešinu musel "vrchní lovčí" vrátit,ale kromě kázeňského trestu,čekala jeho i ostatní účastněné velmi nepříjemná preventivní léčba. Což v 80-tých létech nebyly žádné léky ze Švýcarska,ale sovětská vakcína,která se aplikovala jehlou do břicha,což,jak známo bylo dosti bolestivé. Marná sláva,každý špás něco stojí :-)

Další vzpomínku,kterou chci tady publikovat mám z doby,kdy to "šastlo" v Černobylu. Nebojte,nehodlám se zde zabývat příčinami katastrofy tétu ukrajinské atomové elektrárny,spíše jejími druhotnými následky (ovšem,je nutno brát to s rezervou).

Jistě většina z vás ví,že exploze této jaderné elektrárny byla v roce 1986 a obyvatelé Československa,kteří neposlouchali RFE – Svobodnou Evropu, se o ní dozvěděli z Rudého práva a vysílání čs.TV a rozhlasu až někdy počátkem května. Docela se to u nás bagatelizovalo,Sověti neustále tvrdili,že "vsjó normálno" :-) ,ale třeba na německé tv ARD či ZDF ve zprávách neustále ukazovali různé grafy o radioaktivním záření naměřeném ve Skandinávii i západní Evropě a bavorská televize BR3 týrala poklidné obyvatela Bavorska hrůzně vypadající mapou s radioaktivním mrakem,který se táhnul z Ukrajiny do Freistaatu Bayern,aby zde zahubil vše živé od Hofu,Landshutu až po Mnichov a Norimberk  ;-)

Vzpomínám si,že jsme s technikem roty a vojáky,co měli specializaci na zacházení s dozimetry (myslím,že ženisti) prováděli různá měření v objektu roty i v terénu,u říčky Rokytky na státní hranici,v lese,na poli – a nic. Všechno bylo v normě,takže ti, kteří očekávali dramatickou story,jak měřáky dozimetrů byly v červených polích,výstražně pískaly a pohraničníci padali jako mouchy, krvácejíce ze všech tělesných otvorů, budou asi zklamáni  :-)

Ale,nějaký efekt ten radioaktivní spad zřejmě měl. V roce 1986 a 1987 rostlo přímo neuvěřitelné množství hub. Tedy,ne že by v hraničním pásmu,nebo za signální stěnou, byla o houby nouze,kdo sloužil na čáře a věnoval se sběru hub,ví své. Ale po ty dva roky těch hub bylo opravdu extrémně velké množství. A v hospodě u Cinka šla mezi místními obyvateli samozřejmě řeč,že je to díky tomu spadu po explozi v Černobylu.

Takže,není třeba zdůrazňovat,že vojáci na rotě v Trojmezí houby sbírali a i když to bylo Týlovým oddělením bPS v Chebu zakázané,dělali si smaženice,houbové řízky,omáčky a co já vím ještě. Kila a kila sušených hub byly posílány v balících domů. Mě samotného sběr hub vůbec nebavil,což však nevadilo,protože jsem od svých vojáků z čety dostával tak obrovské kvanta sušených hub,že jsem to v těch balících posílal domů také,tudíž rodiče v Ostravě si houbových delikates užili rovněž něúrekom.

Že jsem nesbíral houby já,neznamenalo,že by se tomu jiní důstojníci z Trojmezí nevěnovali. Takový staršina (VPr), nadpraporčík Tonda Fyrít (už je chudák na pravdě Boží) v této houbové sezóně neobyčejně ožil a v terénu se nepohyboval jinak,než s velkým košíkem v ruce :-) Což bylo neobvyklé,že staršina takhle courá po lese a paloucích,když jinak do terénu,hlavně na kontroly hlídek,chodil zásadně po silnici,nebo lesních cestách.

Další,z velitelského sboru,kdo nesbíral houby,byl ZVP (politruk) kapitán Luboš B. Teda,ne,že by neměl rád houbové pochoutky. Naopak,Luboš byl v tomto směru velký požitkář a kde se co dalo sníst,či vypít,tam nechyběl :-) Nicméně,do sbírání hřibů se mu nechtělo,byl spokojený se smaženicemi,které zkonzumoval v kuchyni,když měl na rotě službu operačního důstojníka (DDR). Co by se namáhal shýbáním v lese,když se královsky nabaštil houbových delikates na rotě i bez toho.

Ovšem,jiného mínění byla Lubošova choť, paní Evelýna. Mimochodem,velmi hezká a sympatická paní,znal jsem jí osobně,neboť prodávala v místním obchodním středisku a pak z doby,kdy jsem politrukovi a jeho paní pomáhal při stěhování.

Samozřejmě,že se paní Evelýně doneslo,že ostatní důstojníci z Trojmezí či Pastvin (2.rPS) nosí domů "tuny" hub – a Luboš nic. Velmi důrazně Luboše vyzvala,aby se též zapojil do mykologické iniciativy a koukal domů přinést kvanta hub,neboť rodina strádá a vůně smaženice se linou ze všech domácností,jen z té jejich ne. Inu,nebylo zbytí. A protože Lubošovi,jakožto vlastně zástupci velitele roty bylo hloupé si říct vojákům o pár kilo hub,tak se rozhodl,že houby nasbírá sám.

V den,kdy vyrazil na sběr hub,jsem měl službu operačního důstojníka a tak mám celou politrukovu houbovou akci z první ruky.

Politruk si nechal zavolat řidiče motocyklu ČZ,kterýžto se využíval,když to počasí dovolilo,šetřila se tak PHM a kilometry UAZů,nebo P V3S. Nasedli na mašinu a odfrčely kolem hospody U Cinka,po tzv.Magistrále,do lese,směrem ke stanovišti Bunkr 2.

Za pár hodin koukám,že motorka se vrací zpět,ale jezdci už nejeli na rotu,ale řidič ČZ odvezl politruka domů,do Hranic. Ostatně,bylo už to kolem 17.hodiny odpoledne,tak proč ne.

Za chvilku se čézeta vrátila a řidič se mě jal se smíchem vyprávět,jak politruk sbíral houby.

Já jsem předpokládal,že se Luboš nechal někam vyvézt,kde roste hodně hub a tam,že se je vydal sbírat,zatímco řidič motorky mu buď pomáhá,nebo si hodil oraz,zaujal polohu ležícího střelce a někde schován za stromem si dáchnul. Ovšem,relita byla úplně jiná.

Když se řidič ptal,kam má politruka zavést,tak mu Luboš řekl,ať zastaví hned. A pak mu vysvětlil svůj geniální plán,jak pohodlně sbírat houby. Politruk si sedl na motorku zády k řidiči a nařídil mu,ať velmi pomalu jezdí po lese a když on,teda Luboš,někde uvidí velké množství hřibů,tak mu nařídí zastavit a houby posbírají. A tak se i stalo  :-)

Myslím,že to musel byl pohled pro bohy: motorka pomalu projíždí lesní zákoutí,palouky a mýtiny a politruk,jsa obrácen zády k řidiči,sedí na motorce a ostřížím zrakem vyhledává shluky jedlých hub...  ;-)

Taktika,byť poněkud v české kotlině neobvyklá,byla úspěšná a šťastný politruk domů dovezl velký košík hub. Tak si jen říkám,co by na to řekl guru českých houbařů pan Smotlacha...


Zajímá vás více?

Služba u PS: Od rotmistra po podporučíka 6.část



(c) Autor: Zdeněk  Pohranicnik@gmail.com

Od rotmistra po podporučíka-ve službě u PS(IV.)

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí


Zase jsem si našel chvilku,abych zavzpomínal na doby,kdy jsem v dobách tzv.studené války sloužil na rotě PS v Trojmezí  - a možná zabrousím i na začátek 90-tých let,na dobu služby u jednotky Pohraniční policie ve Vávrovicích u Opavy. Upozorňuji čtenáře,že žádná z doposud publikovaných čtyř částí vzpomínek na časy,kdy jsem nosíval uniformu,není chronologicky seřazena a na blogu Pohraničník je publikuji tak,jak si na jednotlivé události vzpomínám. Všechny se však odehráli v období let 1985-1990,případně až 1992 (polská hranice).


Leckterý bývalý psovod by mě možná mohl vytknout,že se poměrně málo zmiňuji o tématice služební kynologie u PS,o našich čtyřnohých kamarádech a o těžké službě psovodů vůbec. Není to proto,že bych si si nevážil těch,kteří se kynologii věnovali na všech stupních Pohraniční stráže,nebo,že bych neuznával,že to psovodi i služební psi měli velmi těžké. To ne. Jde spíše o to,že v dané problematice nejsem žádným odborníkem,moc toho nevím a tak bych nerad psal nesmysly,při jejichž čtení by se ti,co měli se služebními psi cokoliv do činění,chytali za hlavu :-) Jako velitel čety na pohraniční rotě jsem přišel do styku s pohraničníky-psovody a občas s praporním kynologem (Aš-Krásná),nebo jeho nadřízeným z bPS v Chebu,když občas dorazili na rotu dělat prověrky psů,nebo prostě jen tak zdivočit psovody a hlavně rotního kynologa,přezdívaného "Kundoš",což byl záklaďák v poddůstojnické hodnosti. Vždy se našlo něco,co bylo možné vytknout,ostatně,kdo byl na vojně,výraz "pojeb" mu není cizí :-)


Jako velitel čety jsem měl povinnost,spolu s rotním kynologem,podílet se na aktivizaci služebních psů,zejména při tzv.prověrkové hlídce. Aktivizačka se dělala buď přes den,nebo (a to častěji),v noci. Přišel jsem na rotu,většinou v uniformě i se zbraní (Sa-61 tzv.škorpion) přímo z bydliště v Hranicích,tam už mě čekal "kundoš",vzali jsme cvičné rukávy a vyrazili do terénu. Noční aktivizačky jsem dělal docela rád,neboť při ní byla možnost podráždit protivníka na druhé straně hranice a trochu zneklidnit obyvatele přilehlých bavorských osad a statků :-) O co šlo?

Při aktivizacích bylo doporučováno provádět i střelbu cvičnou municí. Za tím účelem měl rotní kynolog na zbrojárce uloženu pistoli ráže 7,65 mm s tzv.vložnou hlavní – a do ní něúrekom cvičného střeliva (slepých patron,jak říkají civilové). A já měl zase spousty munice navíc do služebního škorpionu. Což nutně muselo vést k tomu,že jsme občas na čáře dělali "rachot".


Prošli jsme,po ohlášení na rotu (pojítkem) dozorčímu signálního přístroje (DSP),přes průchod v signální stěně a začali šlapat stopu od "drátů",pokud možno co nejblíže ke státní hranici. Tam jsme se zastavili a čekali,až po našich stopách dorazí aktivizovaná hlídka – většinou z pevného stanoviště na drátech,někdy také ale poplachovka,náhradní poplachovka,zkrátka podle toho,kterého psa bylo třeba prověřit.

Zanedlouho jsme slyšeli kovový zvuk otvíraného průchodu a skučení psa,který byl "natěšený" na zásah. Pak už jenom dusot nohou hlídky a supění psa,který doběhl,vykousal se do rukávu (nikdy se mě nestalo,že by kousnul do nohy či druhé ruky),poté se nechal psovodem odvolat a sedíce pozoroval,jak nás psovod jakoby předpisově poutá a provádí kontrolu,zda nemáme u sebe zbraně. Pes musel sedět a být připravený vyskočit a chránit psovoda,kdyby "narušitel" udělal rychlý pohyb,nebo útok na jeho pána. Což jsme také občas zkoušeli a musím říct,že psi reagovali vždy tak,jak to mělo být.

Poté si kuřáci dali "rauchpauzu" a mohlo vypuknout "tóčo",na které jsme se těšili. Psovod dal pokyn psovi,aby štěkal. Do toho rotní kynolog začal střílet s pistole a já na střídačku vypálil dvě tři dávky ze škorpíku do vzduchu. Ostatní vojáci zoufale a nahlas řvali: "Hilféééé, hilféééé".  Myslím,že na druhé straně hranice to muselo znít hrůzostrašně. A o to nám také šlo,trochu aktivizovat místní obyvatelstvo a zejména vzbudit západoněmecké policisty,kteří hnípali ve služebním autě zaparkovaném poblíž demarkace. 

Nikdy,opravdu nikdy jsem nezaznamenal,že by vystoupili z auta a šli se podívat,co se na čáře děje. Bylo leckdy vidět,jak se v kabině Audiny či VW rozsvítilo a zmatení grenčáci koukají jak vyorané myši. Asi ve dvou případech policisté nahodili motor a davaj pryč,asi se báli,že by taky jednu mohli slíznout a patrně jim bylo scheissegal,že tam na hranici chytnuli jejich soukmenovce z východního sektoru Německa. My měli heslo NEPROJDOU a oni patrně KDO UTEČE,VYHRAJE :-)


Přiznávám,že dneska už bych takové věci na čáře nedělal. Ale tenkrát jsem byl mladý a nerozvážný. A navíc pro každou špatnost :-) Pozlobit protivníka na druhé straně hranice mě nikdy nebylo proti mysli...

Ale protože nechci,abych dnešní čtvrtou část svých vzpomínek na službu v pohraničářské uniformě uzavřel studenoválečnickým rachotem zbraní,dovolím si publikovat jednu vzpomínku z dob,kdy už jsem sloužil na Stanici pohraniční policie (SPP) ve Vávrovicích,na Opavsku. Stalo se to někdy v roce 1991,nebo 1992,ale stále jsme na státní hranici nosili uniformy PS se psem na klopách,jen na našich zelených brigadýrkách už nebyl odznak ČSSR,ale ČSFR :-)

Bylo to někdy na podzim,zrovna jsem sloužil službu dozorčího – což byla v podmínkách "četnického" výkonu služby kombinace operačního důstojníka (DDR) a dozorčího roty. Hlídkám jsem vydával zbraně,přijímal je po návratu zpět a ukládal do trezoru,zajišťoval rádiové spojení s hlídkami v terénu i s okresním operačním důstojníkem v Opavě, zajišťoval součinnost s hlídkami Policie ČR z okolních policejních oddělení (třeba když naše hlídka v terénu,v příhraničí,zjistila vloupání do nějakého objektu apod),šaškoval kolem kontrol z úsekového oddělení,nebo ředitelství v Ostravě apod. Pokud byl klid,četl jsem si,nebo čučel na telku. Ve všední dny se dozorčí sloužil 14.00 – 07:00 hod, o víkendech a svátcích jsme dělali 24-hod.směny. Ale,dalo se to vydržet,někteří odvážní staří mazáci i chrněli na kanapi v místnosti dozorčího. 


  
Byla sobota,klídek,v terénu jedna pěší hlídka na pravé straně úseku,která to zaklofnula na posedu u hraniční závory,a od zaujetí stanoviště,nahlášené radiostanicí mě už nerušili :-) V budově byl jen můj kolega,dobrý kamarád,výborný chlap,jen trochu (ehm,hodně) sukničkář, Tonda H. Pokecal se mnou u kávy v místnosti dozorčího a řekl mě,že by za ním měla přijet nějaká známá pro poličky.

Tonda,ač pohraniční policista,byl původní profesí truhlář. A tak sem tam někomu za stovku,za flašku,nebo paket dobré kávy udělal nějaký ten bytový doplněk do bytu. A tehdy měl hotové poličky (IKEA by bledla závistí) pro jistou kamarádku. Tonda dovezl hotové doplňky na oddělení,složil je u sebe v kanceláři,kam se i potom ode mne odebral,řkouc,že si jde před směnou v terénu trochu orazit. A až přijede ta známá,ať mu zavolám.

Zanedlouho opravdu před oddělením zastavilo osobní auto,řízené mužem a vedle něj seděla žena,patrně jeho manželka. Muž vystoupil z auta a čekal u něj,žena šla na oddělení. Když jsem ji pouštěl dovnitř,musel jsem uznat,že je to "kus" a že by stála za hřích ;-) Hezká ženská,pěkně voněla,krásně se na mě usmála a tak jsem ji doprovodil až k Tondovi do kanclu a vrátil se k vysílačce a telefonům.

Najednou se mě zdálo,že slyším "zvláštní zvuky". Vypnul jsem rádio a zjišťoval o co jde. Mno,zkrátím to,po chvilce mě bylo jasné,že tam Tonda s tou krásnou ženskou páchá věci,o nichž se v televizi před 22.hodinou nemluví... Musel jsem se začít smát,říkal jsem si,ten Tonda je ale kanec :-) Sednul jsem do křesla,pustil zase rádio a čekal,co bude dál.

Zanedlouho Tonda s onou kráskou vyšli z kanceláře a nesli poličky,které byly původním účelem návštěvy na policejním oddělení. Otevřel jsem jim dveře a pustil je z oddělení SPP ven. Oba došli k autu,kde už manžel oné dámy otvíral kufr vozidla,do nějž byly oba výrobky složeny,muž předal Tondovi nějakou bankovku za ty poličky,všichni si potřásli rucema a auto odfrčelo směr Opava.

Kolega se vrátil za mnou a podle mého smíchu mu bylo jasné,že vím,co se odehrálo.
Tonda se tedy posadil na kanape a povídá: "Pašáku (to byla moje přezdívka) ,tak tohle se mě ještě nestalo a to už mám ledacos za sebou. Přefiknul jsem tu ženskou, ve službě,u náčelníka v kanceláři na stole,zatímco její manžel čeká o pár metrů dál v autě. A když jsem s ní došel dolů,ještě mi zaplatil..."  :-) To jsem teda ještě nežral... A oba jsme vypukli v hurónský smích,jinak to po tomhle zážitku ani nešlo.

Samozřejmě,že se to neutajilo,já to hned kamarádům z oddělení vykecal,což Tondovi vůbec nevadilo,neboť si zakládal na tom,že je "dobrý kohout". Jediný,kdo se nic nedozvěděl byl náčelník stanice pohraniční policie ve Vávrovicích nadporučík K. ,neboť jsme usoudili,že by asi nerozdýchal soulož podřízeného v pracovní době,na oddělení kde velel a navíc – na stole v jeho kanceláři!




(C) Autor: Zdeněk  Pohranicnik@gmail.com

Od rotmistra po podporučíka-ve službě u PS(III.)

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí .

Opět jsem zasednul k PC,abych i v roce 2011 pokračoval s publikováním svých vzpomínek na doby,kdy jsem studoval na vojenské škole v Holešově a potom sloužil na státní hranici v Trojmezí,u mé "domovské" 1.rPS. Věřím,že mě čtenáři odpustí onen fakt,že publikované vzpomínky nejsou seřazeny chronologicky,ale tak nějak cik-cak,podle toho,jak kterou událost si zrovna vybavím. Vážně mě mrzí,že jsem si nevedl deník. To by dneska byla skvělá studnice příběhů. Nu což,budu improvizovat. Ostatně,celý můj dosavadní život je jedna velká improvizace :-)

Nedávno jsem vzpomínal,jak jsem na sebe navlékl poprvé uniformu Pohraniční stráže a jaké byly mé první zážitky "v zeleném". Bylo to v roce 1981 na voj.škole, kam jsem se dostal po úspěšných přijímačkách. Co mě k tomu vedlo? Už jsem o tom kdysi psal: mladická nerozvážnost a svým způsobem jsem podlehl i "romantice" z filmů jako byl Král Šumavy ,nebo Boty plné vody http://www.csfd.cz/film/5299-boty-plne-vody/ Moji rodiče asi měli jinou představu,třeba,že bych šel na gympl,nebo tak něco,ale ve finále mě nebránili. A já svého rozhodnutí dát se k Pohraniční stráži později nikdy nelitoval. Ale zpět do roku 1981.

Záhul jsme dostávali hned od prvních dnů,ranní rozcvičky,nebo neustálé nástupy,to bylo jen to nejmenší. Vzpomínám,co jsme se našůrovali na "rajónech",kdy jsme byli ubytováni ještě ve staré budově internátu ve městě – a jak známo,na starých objektech je vždy práce jak v kostele. Připomínám si tehdejšího výkoňáka(staršinu) nprap.Březíka. Bože můj,co to bylo za člověka! Vzhledem něco mezi arabským dervišem a avarským nájezdníkem a i jeho verbální projev tomu odpovídal. Ten chlap neustále hulákal,lhostejno zda po chodbách,na buzeráku (nástupiště),nebo ve své kanceláři,odkud se ozývalo jeho: "Kykyrykýýýý. Kykyrykýýý" k čemuž po chvilce dodal: "Dozorčí,vy neslyšíte,že vás volám?!". Za sebemenší poklesek nás nechával šůrovat dlouhé chodby za pomocí rýžáku,kbelíku s vodou – a mazlavým mýdlem,zvaným "mazlák". Na zápach onoho čisticího prostředku dosmrti nezapomenu! A to si pište,že nprap.Březík už dohlédnul,aby kartáče svištěly po chodbách a pěna sahala do půlky uší :-) Naštěstí nás tento výkoňák nedopovázel po celé čtyři roky na voj.škole. Absolvoval totiž nějaký "švindl kurs",byl povýšen do hodnosti podporučíka a jmenován do funkce správce skladu MTZ,či jak se to nazývalo. Poté jsme jej už potkávali pouze sporadicky.

V roce 1983 jsme už byly ubytováni na novém objektu,přímo v areálu Vysoké školy SNB – 3.fakulty OSH. Poměry mnohem lepší,bydlení hotelového typu a i ty "rajóny" na úklid byly nesrovnatelně menší :-) Ne,že by režim byl nějaký mírnější,to ne,pořád nás honili jako nadmuté kozy,ale my "Sošáci" (jak se nám říkalo) jsme už nebyli ze všeho tak vyplašení a věděli,jak a co "ojebat",takže celkem pohoda. Nejlepší to bylo o víkendech,kdy poměry v kasárnách byly poněkud uvolněnější a kromě důstojníka ve službě (déveťáka) a pedagogického dozoru  nebyly žádné šarže v dohledu. Leckdy si to velitelé o víkendu usnadnili a do funkce "pedagogického dozoru" navelili nějakého studenta SOŠ PS ze čtvrtého ročníku. Ten na celý dozor hodil bobek,jediné,co většinou udělal,byla večerní kontrola ve 22:00 hod – kdy jsme nastoupili,dozor nás spočítal – a padla.

Jednou jsme uvolněných poměrů využili a protože jsme měli o víkendu zaražené vycházky,rozhodli jsme se importovat alkohol a pivo do objektu kasáren a zkonzumovat ho přímo na ubytovně. Žíznivý zájemci se složili,sdružili jsme finance a poté vyslali "předsunutou hlídku" dvou,nebo třech největších odvážlivců s batohy pro chlast do jedné holešovské knajpy. Tato předsunutá zásobovací hlídka musela mít pro strach uděláno,neboť areál kasáren obcházela hlídka dvou příslušníků z Praporčické školy a bylo jisté riziko,že by mohla naše hochy zadržet. Objekt kasáren VŠ SNB měl být též elektronicky zajištěn systémem podobným zařízení FENIX,které bylo instalováno podél plotu a obvodové zdi. Nicméně,bylo nám známo,že elektronika je mimo provoz už několik let a i tento trestuhodný fakt nám hrál do karet :-)

Předsunutá zásobovací hlídka se vrátila asi po hodně v pořádku,batohy zatížené laciným šnapsem a lahvovým pivem z produkce přerovského pivovaru. Zasedli jsme do křesel,otevřeli flašky s pitím,na rádiu naladili rakouský rozhlas ORF3 a v družné zábavě započal sobotní večer. Domnívám se,že jsme rozhodně nebyli smutní a ani nám nevadil ten fakt,že nemůžeme na vycházky.

Náš večírek by zůstal utajen a nikdo cizí by se o něm nedozvěděl,kdyby nebylo kuřáků. K pivu a destilátům cigaretka patří a tak popelníky byly zanedlouho plné. No a kohosi napadlo,že je třeba odstranit tuto estetickou disharmonii a popelníky vysypat. Bohužel,ne do popelníce,ale otevřeným oknem,přes patra pod námi,na zem. Což nebyla až tak vyjímečná záležitost,pod rouškou noci sem tam z okna internátu vyletěl tu ohryzek,tu plechovka od konzervy či džusu – nepořádek pod okny pravidelně byl odstraňován při velkém pátečním úklidu.

Bohužel v tento nepravý čas byl na nepravém místě dozorčí útvaru (tzv.déveťák),který,z pouhého rozmaru patrně,šel se projíti nočním areálem VŠ SNB. Ve chvíli,kdy procházel pod okny internátu,snesla se před něj sprška vajglů,popele z cigaret a korunkových uzávěrů od piva... Lokalizovat místo,odkud byl odpad metán,nebylo příliš složité: jediné okna,které svítila,patřila místnosti PVS,kde jsme seděli a odkud,kromě světla ozýval se i náš řev a opilecké bláboly,podmalované diskotékovou hudbou třetího programu rakouského rozhlasu... :-)

Netrvalo dlouho a déveťák vtrhnul na naše patro. Dozorčí roty byl podnapilý jen trochu,ale i tak se mu nepodařilo dát předpisové hlášení. To nejlepší teprve na déveťáka čekalo: tristní pohled na studenty SOŠ PS s krhavýma očima a od vypitých nápojů zčervenalými tvářemi,na stoly,kde stály vyrovnané flašky a skrze mlhu z vykouřených cigaret prosvítal displej stolního gramorádia,z jehož reprobeden se rozhodně nelinula noční hudba stanice Hvězda či Praha,nýbrž šveholil hlas rakouského spíkra. Zkrátka a dobře výjev,který by našinec očekával v klubu vojáků Bundeswehru či US.ARMY ,ale nikoliv u budoucích velitelů Pohraniční stráže :-)

Dělat kravál nemělo smysl,jakékoliv kázání či divočení by se minulo účinkem kvůli naší indispozici. Déveťák nařídil odvézt nejopilejší studenty na pokoje,ti méně zpumprlikovaní byli pověřeni úklidem místnosti PVS a posbíráním vajglů a pivních zátek z chodníku pod okny. Se slovy: "Ostatní se dozvíte v pondělí" opustil dozorčí útvaru naše patro.

Kalné jsou rána opilcova a nás kromě kocoviny trápilo,jaké exemplární tresty nás za tento poklesek a hrubé porušení režimových opatření čekají. Už jsme viděli,jak si na nás náčelník ročníku (obdoba velitele roty) major Standa R.zgustne,jak budeme v potu tváře šůrovat rajony do zblbnutí a jak budeme potit krev na cvičáku a mezitím se budeme tužit pochodováním na pořadovce.

Nicméně,nestalo se vůbec nic. V pondělí byl den jako každý jiný,náčelník ročníku se tvářil stejně jako jindy. A když nepřišla žádná pohroma ani v úterý či ve středu,pochopili jsme,že Pánbůh byl jednou zase doma a na naší straně a dozorčí útvaru si nechal celou věc pro sebe :-)

Ale myslím,že každý kdo byl na vojně,nejen u Pohraniční stráže,ale i u ČSLA,by si vzpoměl na nějakou historku,která se odehrála v alkoholických výparech :-)

Já si maně vybavuji jednu vzpomínku z doby,kdy jsem sloužil na rotě v Trojmezí,kde jsme měli Freundschaft,nebo,chcete-li družbu,s kolegy od Pohraničních vojsk NDR (GT DDR) z útvaru v německém městě Posseck. Občas jsme pod nějakou záminkou jeli my k nim,občas oni k nám,ale spíše bývali oni u nás,bylo to jednodušší.

Jednou takhle jsme se setkali v Hranicích (městečko poblíž 1.rPS Trojmezí),protože kolegové od GT DDR nepřešli hranici u HM 13/9 (kde mimochodem končila naše signální stěna a navazovala na ni německá signálka,nebo,chcete-li železná opona),ale přejeli vozidlem UAZ u HM 12,v místě zvaném Ebmath. Z toho důvodu jsme šli dělat "dohovor" do hranického pohostinství Beseda a nikoliv do trojmezské hospody U Cinka. V besedě byl moc fajn, vedoucí,jmenoval se také Zdeněk a shodou okolností pocházel z Moravy jako já. Takže obsluha byla skvělá a rychlá,všechno "tip ťop",jak má být.

Kolegové z NDR sice tvrdili,že se nemůžou dlouho zdržet,neboť ještě musí zpátky na prapor PV NDR do Possecku,ale po pár pivech a mém naléhání jsme dosáhli koncenzu v tom,že Posseck jim nemůže utéci,neboť "er hat keine Beine" :-) Což je argument,se kterým nepohne ani německý smysl pro pořádek a disciplínu.

A jak tak sedíme,povídáme a dodržujeme pitný režim prostřednictvím chebské Hradní 11°, vzpoměl si jeden z německých pohraničníků,politruk poručík S.Lutze,že ho manželka pověřila,nákupem kečupu a rajského protlaku,kteréžto zboží toho času bylo ve východní části Německa nedostatkové. Na to konto prohlásil i německý velitel roty,že by využil příležitosti a nějaký ten "tomaten ketchup" zakoupil a ptal se: "Wo ist der Konsum?" Vyvedl jsem oba německé pohraničníky z Besedy a ukázal jim prodejnu potravin hned naproti,vpravo od nás. Vrátil jsem se zpět ke stolu,kde na mě čekal stabsfaehnrich Klaus Lorenz,kterýžto nakupovat kečup nemusel,neboť díky našim častým setkáním (bydlel v obci Pabstleithen,kousek u drátů,poblíže,už dříve zmiňovaného hraničního mezníku 13/9) měl doma kečupu dost pro celou rodinu i sousedy :-)

Co se mezitím dělo v obchodě naproti? Do samoobsluhy vtrhli dva němečtí důstojníci,předpisově pozdravili,byť salutování by se hodilo spíše na rotu GT DDR v Possecku,než do objektu podniku Pramen :-) Ale,marná sláva,pořádek musí být i když bylo vypito nespočet piv. V tu dobu už v prodejně byly jen prodavačky a možná dva tři zákazníci. A těm se naskytl fantastický pohled na to,jak oba Němci přesunují kečup a rajský protlak z regálů do svých košíků. Toho dne byl v prodejně plán prodeje této komodity nejen splněn,ale i hluboce překročen :-)

Jisté problémy se vyskytly při placení,neboť tito dobří Němci měli u sebe jen ty špatné marky, československou valutu neměl v portmonce ani jeden z nich,mezinárodní platební karty v NDR v té době neexistovaly a i kdyby,v obchodě neexistoval platební terminál. Paní pokladní bědovala,že marky nijak nevyúčtuje a z nákupu tedy,bohužel,asi nebude nic. Naštěstí,jeden z přítomných zákazníků měl v plánu jet na velké nákupování do německého města Plauen a velmi ochotně s německými pohraničníky vyměnil své kčs za jejich marky,v kurzu více než příznivém.

Všichni byli spokojeni natolik,že i paní vedoucí svolila,aby si drátěné nákupní košíky s kečupy Němci vzali sebou,neboť kromě českých korun zapoměli i na tašky,s tím,že ať jím košíky potom pošlou po vojácích z trojmezské roty,což se také stalo.

Toho dne byly spokojeni všichni. Vedoucí z prodejny,neboť se zbavila všech rajských protlaků a kečupů i těch značek,které nešly moc dobře na odbyt i němečtí pohraničníci,kteří jednak strávili příjemné chvíle v hospodě u českého piva & rumu  a přes ten fakt,že jejich konzumace byla větší než malá,nebyli doma pokáráni,že jsou "betrunken wie der Kutscher" ,neboť manželky byly spokojené,že mají nedostatkový kečup ve spížích.

Zajímá vás více?

Služba u PS: Od rotmistra po podporučíka 4.část

(C) Autor: Zdeněk  Pohranicnik@bloguje.cz

Od rotmistra po podporučíka–ve službě u PS (II.)

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí .

  Po nějaké době se opět dostávám k tomu,abych opět zavzpomínal na doby,kdy jsem ve funkci velitele čety sloužil na pohraniční rotě v Trojmezí,kterážto,jak je mnohým známo,patřila pod 5.bPS v Chebu. 

V první části svého vzpomínání na dobu strávenou v uniformě PS jsem popsal i pár zážitků z vojenské školy v Holešově. Vzpoměl jsem si na hodiny Pohraniční přípravy. Tenhle odborný předmět mě docela bavil – tedy,pokud nás zrovna npor.Pavůček nenechával plazit bahnem a kalužemi :-)

Další předmět,který byl pro mě zajímavý,byla Zpravodajská příprava. Jednak proto,že onen "tajemný svět tajných služeb,ideodiverze a protivníka z druhé strany hranice" mě neobyčejně zajímal a jednak proto,že vyučujícím byl jistý plukovník K.,který dříve služebně působil na Západě a Středním východě. Nevím v jaké funkci a co bylo jeho náplní práce – to se dnes už mohu jen domyslet. Vzpomínám si matně,že vyprávěl i nějaké příběhy z Bejrůtu,neboť tam byl služebně zařazen na čs.ambasádě v Libanonu a to v dobách,kdy se této zemi přezdívalo "Švýcarsko arabského světa". Až mnohem později byla tahle země zničena dlouhotrvající občanskou válkou.

A proč o tom píšu? Moc se mě líbilo,jak nám plukovník K. přednášel učivo. Bez ideologického balastu nám popisoval jak vůči československým pohraničníkům působí jednotky BGS,BGP,US.ARMY a ZOLL v západním Německu, a příslušníci Gendarmerie a Zollwache v Rakousku. Doporučoval,ať protivníka z druhé strany hranice nepodceňujeme,že se nejedná o žádné hlupáky a že leckdy i o nás vědí více,než si myslíme.


Přidal i pár historek,které se odehráli na demarkaci,kdy němečtí pohraniční policisté zanechali u hraničního mezníku pár porno časopisů,nebo flanděru nějakého šnapsu a poté z úkrytu opodál fotili,jak nějaký neopatrný důstojník strká při demarkaci SH nalezené pornočasáky za bundokošili,či znalecky,přímo na čáře ochutnává likér z láhve,nalezené tamtéž. Že se pořízené fotografie leckdy objevily v bulvárním západoněmeckém tisku je nasnadě – a po svých 15-ti minutách slávy měl přistižený důstojník po kariéře u PS a byl rád,když skončil jako týlová krysa kdesi ve skladu ponožek a jiného strategického materiálu :-)

Také nám plk.K.popisoval jednu historku,která se odehrála u jakési pohraniční roty. Nastoupil tam nový důstojník a samozřejmě tuto událost bylo třeba bujaře oslavit,což se také odehrálo v jistém baru někde v Mariánských (nebo Františkových) Lázní. Shodou okolností spolu s oslavujícím kolektivem pohraničníků byl v baru i zájezd západoněmeckých turistů. Tedy,ne že by došlo k nějaké družbě mezi "revanšisty" a ochránci hranic,to ne. Ale Germáni patrně naslouchali,čeština jim asi nebyla tak úplně cizí. A nyní se dostanu k tomu,co se pak stalo. Snad za dva dny,prováděl onen nový důstojník,říkejme mu třeba kapitán Novotný, s velitelem roty a nějakým papalášem z HS PS OSH demarkaci státní hranice v úseku své roty. A jak už to tak bývá,na čáře potkali hlídku německé Bundegrenzschutz,která se na trojici pohraničníků už z dálky usmívala a když došli k zábradlí u hraničního mezníku,jeden z německých policistů pronesl větu: "Herzlich willkommen,Herr Novotný" :-) A bylo vymalováno... Chlapi z VKR a zpravodajci si na milém kpt.Novotném nepochybně zgustli.


Teď přešaltruji z Holešova opět na pohraniční rotu v Trojmezí. Vybavuji si jedno své střetnutí s hlídkou US.ARMY u hraničního mezníku (HM) 1/1,tedy tam,kde se střetávala hranice ČSSR, NDR a NSR. Byl jsem na rotě krátce,psal se rok 1985 a já byl rotmistr,18-letý cucák. Mohlo to být v říjnu,listopadu,těžko říct – a velitel roty mě poslal odpoledne provést demarkaci v pravé části úseku roty a to hlavně proto,abych zkontroloval před zimou stav dřevěných tyčí,které zapíchány v zemi,označovali stanoviště pro členy SkP-Skupiny překrytí, za "dráty" ,při sněhové pokrývce v zimě.
Tak jsem se spolu s pár dalšími vojáky sbalil a vyrazili jsme. Na demarkačku jsem chodil moc rád. Říkávali jsme tomu někdy v legraci,že "jdeme dýchat západoněmecký vzduch".

Demarkace SH,pokud bylo dobré počasí,byla příjemná procházka,prováděná za dráty (tedy za onou pověstnou železnou oponou),kdy nehrozilo,že vás tam překvapí kontrola z praporu či brigády,v pravé části úseku nás navíc mohli pozorovat jedině východoněmečtí pohraničníci,ze svých betonových věží rozmístěných podél hranice,anebo obyvatelé malebných bavorských vesnic a osamělých statků. Západoněmecká pohraniční policie BGP,nebo BGS měla své stanoviště,o nichž jsme věděli a jejichž momentální obsazenost signalizovalo obvykle zaparkované policejní Audi,nebo VW. Pěšky chodili sem tam příslušníci ZOLL,což většinou byli takoví typičtí,dobře živení Bavoráci,ze kterých nešel strach.
  


Vykračovali jsme si to po silnici,kochali se podzimní přírodou a krásou bavorské krajiny a povídali si o všem možném,jak už to tak u vojáků bývá. Až jsme došli k Trojstátí u HM 1/1. Času bylo dost,neboť všechny tyče byly tak,jak měly být a my se nezdržovali opravami. Postávali jsme nahoře,kde byl od sklepa vyhloubeném ve skále (památka na prvorepublikové Němce) docela pěkný rozhled,jak do Bavorska tak i do NDR,kde byl vidět poslední hraniční plot východních Němců ale ne jejich strážní stanoviště na věžích,ty byly za horizontem. Takže jsme si po různu posedali a relaxovali,pohoda,klídek...



Najednou jsme uslyšeli motory vozidel z bavorské strany,které zanedlouho utichly. Pak byl slyšet dusot těžkých vojenských bot a na plácek u HM 1/1 naklusalo šest,možná osm vojáků US.ARMY,ve svých typických maskáčích,vyzbrojeni automatickými puškami M-16,na opascích ony pověstné pistole s velkou ráží,kterými bylo snad možno odbachnout i slona,vybaveni velkými vysílačkami,tedy radiostanicemi,jak se správně má říkat,které jsem předtím viděl leda na západoněmecké TV ve filmech z vietnamské války. 

A zde jsem učinil chybu. Neboť jsem byl velmi zvědavý,jak vypadá voják US.ARMY zblízka,dal jsem pokyn,že se půjdeme dolů,k hraničnímu mezníku,se na ty Yankees podívat. Ostatní vojáci nadšeně souhlasili,neboť amerického vojáka "live" a z bezprostřední blízkosti také neviděli. 
Sešli jsme pomalu dolů a pro změnu zase překvapili Amíky,neboť si nás v první chvíli také nevšimli a spíše pokukovali na hrob neznámého německého vojáka,který byl kousek od hraničního mezníku. Patrně se domnívali,že toho "unbekannte deutsche Soldat" složili dobře mířenou ranou českoslovenští pohraničníci (pro citlivé kavárenské povaleče a protičeské šovinisty: Nesložili. Voják odpočívající v hrobu byl odbachnut někdy ke konci 2.světové války) a při našem objevení se,viditelně zneklidněli. A tak jsme tam stáli,pár metrů od sebe,mezi námi jen dřevěné zábradlí. Zvláštní situace,jak vystřižená z nějakého absurdního dramatu.

A najednou,nevím proč,na nás američtí vojáci zamířili zbraněma – tedy těmi puškami M-16. Jestli nějaký z našich pohraničníků pohnul popruhem samopalu a Amíci si to špatně vyložili,nevím,za sebe jsem neviděl. Nenapadlo mě nic lepšího,než vytáhnout z pouzdra "škorpióna",tedy onen pověstný malý samopal Sa-61 a vojákům jsem řekl,ať si dají samopaly také do pohotovosti. Já jouda měl na mysli jen to,aby si je z ramene vzali do rukou,podobně jako vojáci US.ARMY proti nám. Jenže kluci kromě toho natáhli i závěry svých zbraní. Okamžitě na to zachrastili závěry svých zbraní i Amíci... 

Vskutku prekérní situace a k tomu všemu nikde nikdo,kdo by nám pomohl. Kolegové od Pohraničních vojsk NDR (GT DDR) o naší situaci nevěděli,neboť v místě,o kterém už jsem psal,neměli žádnou pozorovatelnu a kolem hraničního plotu se nepohybovala ani žádná jejich hlídka. Volat radiostanicí nemělo smysl,neboť jednak měla směšný výkon,snad pod jeden watt (radioamatéři,nebo majitelé CB/PMR vysílaček vědí,co to znamená) a navíc jsme byli v místě tzv.rádiového stínu. Zkrátka a dobře,od Trojstátí se dalo dovolat jen vozidlovou radiostanicí a tu jsme neměli. Američani by nám svoji vysílačku dozajista nepůjčili :-) takže jsme byli v pr... ,tedy v háji.

V dané chvíli bych uvítal i kdyby ze západoněmecké strany přijela hlídka BGS, bavorské pohraniční policie,nebo aspoň celníci od Zoll,s nima bych se už nějak domluvil a situace by se vyřešila - ale kde nic,tu nic. Však to znáte i od nás: jak člověk potřebuje policajta,široko daleko žádný není. Napadlo mě,že bychom mohli začít pomalu ustupovat a bylo by po problému. 

Jenže,znáte to: mladej rotmistr,ještě plný ideálů – takový ústup bych považoval za zbabělost,jak před vojáky US.ARMY ,tak hlavně před svými vojáky z roty.
Kdyby někomu ujeli nervy a třeba jen omylem stisknul spoušť,tak se tam,poblíž hrobu neznámého německého vojáka postřílíme navzájem a pak by tam mohli rovnou vybudovat hroby další i s nějakým dojemným česko-anglickým epitafem :-) Ani nevím,zda jsem měl strach,ale snad ani ne,jen jsem byl bezradný.





A tu najednou slyšíme z naší strany zvuk motoru Pragy V3S,která se zanedlouho objevila na silnici nad námi. Věřte mě,že v životě jsem neviděl naší rotní véesku raději! Zatímco řidič V3Sku otáčel,z místa pro velitele vozidla se vybatolil růžolící politruk Luboš B.a se svým nezaměnitelným moravským dialektem na mě volal: "Zdeno,co tu blbneš? Já už chcu jet domů a tebe nikde není. Nastupujte a valíme na rotu".   
A bylo po incidentu. Teď už jsme mohli důstojně ustoupit. Kluci zajistili zbraně,dali je na rameno a davaj do véesky. Vývojem situace zcela překvapení Američani také sklonili zbraně a nevěřícně pozorovali jak odjíždíme pryč. Kdybychom jim z korby zamávali bílými krajkovými kapesníčky,bylo by to jako finále nějakého hollywoodského dojáku :-) 

Asi si mnozí z vás teď říkají,co z toho bylo,tedy,zda se to provalilo a byl průser a zda jsem dostal nějaký pojeb. Provalilo,dostal jsem pojeb. Nevím,zda něco vyčmuchal bdělý orgán VKR kpt.Š.,nebo zda se to provařilo díky zpravodajcům,kteří monitorovali rádiový provoz jednotek US.ARMY a incident u HM 1/1 jim neunikl. Tak či onak jsem byl zdivočen velitelem praporu jak sirota – pes by ode mne kůrku chleba nevzal. Prápora mě pak po kázáníčku sdělil,že on mě trestat nebude,že o mém trestu rozhodnou jiní a jinde. Jeden by řekl,že bych měl očekávat zastřelení za úsvitu,kteréžto by bylo vykonáno za víření bubnů kapely od Hudby PS. Nikoliv.

Druhý den jsem byl poslán na 2.rPS Pastviny,kde se toho času vyskytoval náčelník zpravodajců plukovník B.,s tím,že mě vyhlásí trest. Nevím,jakou pálku měl pro mne připravenou,ale když před něho přivedli povadlého a bledého mladíka v hodnosti rotmistra,viditelně se mu ho zželelo a tak se mě zeptal: "Kolik vám je,rotmistře". "Osmnáct"-kniknul jsem nesměle. "Ježkovi oči,vždyť jste mladší,než vojáci na rotě" zabědoval. A pak prohlásil: "Rotmistře,byla to partizánština. Trestám vás třemi dny domácího vězení. Ať se to už neopakuje". A s těmito slovy jsem byl propuštěn z kanceláře,kde rozhovor probíhal.

 Tak nevím,proč jsem z toho vyvázl tak lehce. Možná díky tomu,že jsem byl takový mladý cucák, "důstojnické embryo" jak bylo ve Švejkovi. Možná i proto,že jsem zbaběle neustoupil před protivníkem? Nevím,snad kvůli kombinací obojího,včetně toho,že náčelník zpravodajců byl moudrý chlap a nechtěl ničit mladého vachmajstra,kterému ještě v Hranicích na nádraží hořel vajgl. 

Zajímá vás více?

Služba u PS: Od rotmistra po podporučíka 3.část

Autor: Zdeněk Pohranicnik@gmail.com

Od rotmistra po podporučíka – ve službě u PS .

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí .

Leckterému čtenáři,jež si pročítá příběhy a články zde na blogu Pohraničník,možná neuniklo,že je zde služba u PS a všechno kolem ní,popisováno z pohledů vojáků základní služby (VZS). Myslím,že je to tak správně,neboť jednak nejvíce historek mě zde zaslali právě bývalí záklaďáci a jednak,největší tíhu ochrany státní hranice (OSH) nesli právě oni.

 Kdo si odkroutil své dva roky na čáře,ten ví své. Dlouhé hodiny služeb,leckdy dvanácti až čtrnáctihodinových,při zesílené OSH,za deště,mrazu,nepříjemného větru a v létě za vedra a vydatného obtěžování nepříjemným hmyzem,kdy ani repelenty nepomáhaly proti komárům-hačavákům. Klukům,co sloužili na čáře se také vybaví nedostatek spánku v době,kdy pohraniční poplachy se staly pravidlem,nikoliv vyjímkou. Zmiňovat se o tom,že na pohraniční rotě neexistovaly volné víkendy a svátky,vycházky byly jen občas a opušťák,ono vytoužené KVOP bylo utopií,zejména když byl na rotě personální "podstav". Psovodi například, by mohli vyprávět,jak šli ze služby do služby,pokud měli dobře vycvičeného psa – za "odměnu",místo opušťáku šli z PchH na SkP a naopak a  o hraničním volnu drželi aspoň pátračku (PSk),nebo náhradní PchH. S řidičema vozidel UAZ to častokrát bylo zrovna tak. Asi nebudu daleko od pravdy,když napíšu,že tyto dvě profese patřily mezi nejvíce vytížené. Ale,jak už jsem výše naznačoval,i ten obyčejný "pěšák" si užil své,když s jazykem na vestě kmital za zkrácené doby postupu na stanoviště,aby zde několik hodin kroužil na špaku jak Cobra a po čtyřech,pěti hodinách zase kmital zpět,půlhodina,hodinka pauzy na jídlo,převlečení často mokrých či zabahněných výstrojních součástek – a davaj zpátky na stanoviště.

 Nyní trochu odbočím z pohraniční roty a vrátím se v čase kousek zpět.

Já jsem byl po absolvování školy (SOŠ PS a VMV v Holešově) vyřazen v hodnosti rotmistra a kádrováci mě převelili pod 5.brigádu PS v Chebu,což jsem se dozvěděl až v samém závěru mého působení na "sošce" v Holešově. Nicméně,záhul jsem dostal jak na škole,tak během 5-ti měsíční náhradní voj.služby.

Vím,že na tento blog chodí nejeden "sošák" – tak nám v kasárnách VŠ SNB 3.fakulty OSH říkali a může potvrdit má slova.  Musím opravdu napsat "kasárna",protože areál připomínal klasický vojenský objekt,k nějakému vysokoškolskému  campusu,jak je známe dnes,měl rozhodně daleko. V areálu těchto kasáren byla nejen 3.fakulta VŠ SNB,ale byla zde i čtyřletá střední odborná škola (obdobná jako byly VSOŠ u ČSLA),praporčická a důstojnická škola. Mohli jste zde potkat důstojníky v uniformách PS, dunajské PS, Vojsk Ministerstva vnitra, příslušníky SNB z oddělení OSH či OPK, blíže nespecifikované muže v civilu (mohu se jen domnívat k jaké složce MV patřili) a párkrát se tu mihnula četa,ehm,jak to napsat "korektně",zkrátka černochů v exotických maskáčích,údajně snad z Mosambiku či Angoly – zůstali cca 3 měsíce a tak,jak přišli,zase zmizeli.

Na škole v Holešově jsmě měli jednak klasické předměty,jako na běžné střední škole či gymnáziu. Navíc zde ale byly i vojenské předměty,např. střelecká příprava, vševojenská taktika, protichemická příprava,zpravodajská příprava a další. Nejdůležitější byla samozřejmě pohraniční příprava,té bylo z odborných předmětů věnováno nejvíce času.

Pohraniční příprava obsahovala jednak teorii – na učebně a jednak (a hlavně) výcvik v terénu. Probíralo se za ty čtyři roky vše. Od látky,kterou probírali běžní záklaďáci například ve výcvikáči,nebo na PŠ-ce,až po záležitosti určené právě pro důstojníky. Za ty čtyři roky se všechno neustále opakovalo a vybrušovalo tak,aby nám to vešlo do krve,jak se říká. Dodnes si většinu z toho pamatuji a mohl bych v případě potřeby směle nastoupit zpět k PS  :-)

Na pohraniční přípravu nás měl povětšinou jistý npor.Pavúčik (nebo Pavůček,nevím přesně). Už není mezi námi,tak doufám,že mě jeho duch nepřijde strašit,když se o něm tady zmíním ;-)  


Bože můj,jaký ten nám dával záhul! Běhali jsme po úseku cvičné roty v Dobroticích jako honící psi. Do toho neustále česko-slovensky,či slovensko-česky "reval" sám velký npor.Pavúčik . Častokrát,když se mu něco nelíbilo,dal celé četě proplížit se bahnitým oraniskem,přes kaluže – vsjo róvno. Vzpomínám si,že nejednou jsme po návratu do Holešova vlezli pod sprchu oblečeni i se samopalem,neboť to byl nejrychlejší způsob zbavení se nánosu bahna z uniformy i samopalu. Že jsme pak čistili Sa-58 až dlouho do noci a ve finále natírali zbrojním olejem,je nasnadě...

Ovšem,nutno přiznat,že tak,jak byl onen nadporučík "metr" ve škole v Holešově,tak byl naopak skvělý mimo školu. Jezdilo se na stáže na různé pohraniční roty a útvary. A vždy po exkurzi jsme se v nejbližší hospodě zkárovali jako Rudí námořníci,neboť npor.Pavúčik zavelel: "Triezlivých nás nědostanů! ". Že do nás piva a rozličné lihoviny padali jak Němci do krytu je pochopitelné. Někdy se ještě možná k tématu a příběhům z vojenské školy vrátím. Leckterá story stojí za zveřejnění :-)

Vrátím se opět do Trojmezí. Tam jsem nastoupil jako velitel čety v létě roku 1985. Dodnes si vzpomínám,jak mě z výcvikového praporu v Aši – Kelleru přivezla vojenská P V3S a když jsem vyskočil z korby a vzal si své dva kufry,připadal jsem si jak strážmistr (pozdější major) Zeman při svém nástupu do služby. Zahlásil jsem se veliteli roty – v roce 1985 velel 1.rPS v Trojmezí kapitán Miroslav K. (známý svým častým pořekadlem: "ale,chlapče" – pokud se voják dožadoval vycházky či opušťáku),byl jsem představen ZVP-politrukovi,o němž už byla řeč v příběhu o mé dopravní nehodě a kolegům,kteří zde tvořili "velitelský sbor",tzn. další velitel čety,výkonný praporčík-staršina a technik roty,třetí velitel čety nebyl ("nejsou lidi"). Následovalo zavedení do úseku roty,přidělení čety a mé ubytování v kamrlíku na rotě. A tím pro mě všechno začalo :-)

Dělat velitele čety nebylo zrovna nejjednodušší. Takový TR-technik roty či VPr-staršina na tom byli podstatně lépe,o ZVP-politrukovi ani nemluvě. Kromě neustálého výcviku v hodinách bojové přípravy,různých prověrek,kontrol tu bylo neustálé papírování – nevěřili by jste,kolik pitomých výkazů bylo kvůli různým závazkům v rámci "socialistické soutěže" a snahy získat titul vzorná četa,vzorná rota (což se musím přiznat nepodařilo). Další papírování bylo při pravidelných pohovorech s vojáky,kde se museli psát různé alibistické blbiny,abychom byli "kryti" jak říkával ZVP. Podrobností vás ušetřím.

Co jsem bytostně nesnášel,bylo PŠM – politické školení mužstva. Trvalo s přestávkami jako ve škole,tři hodiny. Správně ho měl dělat politruk,ale ten na to většinou hodil "bobek",neboť se mu buď nechtělo a pil u VR kafe,nebo měl volno po službě a nebyl na rotě. A chtějte po 19-ti letém veliteli čety,aby tři hodiny žvanil o tématu,který byl pro ten či který týden direktivně určen. Tři hodiny! :-( Takže jsme to s klukama z čety většinou udělali tak,že někdo vždy hlídkoval nahoře u schodiště,zda někdo (např.velitel roty či kontrola z praporu /brigády) nejde a vojáci z čety si psali dopisy,četli, podřimovali a já si dělal své papíry,nebo psal písemnou přípravu do hodin BPP. Pokud dorazila kontrola,začal jsem politické školení a pokud jsem měl štěstí,kontrola za chvilku odešla (měla odfajfkováno),nebo pokud to byl důstojník z politického oddělení bPS,sám se často školení ujal a tihle propagandisti vydrželi tlachat dlouho,často jim hodina či dvě byly málo :-) Fakt nevím,jak to dokázali.

Bojová příprava – to už bylo lepší: na většinu předmětů jsme se mohli z četou sbalit a vypadnout ven, do terénu. Pokud nepršelo,byla to pohoda. Udělalo se,co se mělo a byl klid. Našla se chvíle na pokec u cigarety,v létě na chytání lelků a opalování,pokud nám zbyl čas. Zásadou bylo zašít se v terénu tak,aby nás nějaká kontrola nevyhmátla :-)  Nešlo o to školení vyloženě "ojebat" (běžně používaný výraz),ale proškolit to,co mělo smysl pro výkon služby a ne to,co si představovali parketoví důstojníci na HS PS OSH v Praze. O tom,že kolem písemných příprav bylo papírování něúrekom,netřeba se zmiňovat. A i když se školilo furt to samé dokola,nesměli jsme,jako velitelé čet,používat původní písemné přípravy na BPP,ale stále psát (opisovat) to stejné dokola.

Kromě toho výše popsaného mě jako velitele čety samozřejmě čekali i služby dozorčího důstojníka roty (DDR),které byly 24-hodinové,od sedmi do sedmi. To znamenalo,vysílat hlídky do služby,tzv.je vytěžovat po návratu,kontrolovat režimové opatření u roty – přeloženo do lidštiny: dávat bacha,aby vojsko nedělalo moc velký brajgl,dále dělat opatření při situaci,která si vyžádala vyhlášení pohraničního poplachu,dělat poskoka různým kontrolám z praporu a brigády – některé kontroly měly uznání,vědouce,že vojáci sloužící na čáře toho mají dost a tak nedělaly vlny kvůli maličkostem. Nejhorší bylo,když přijel nějaký parketový důstojník,co byl důležitý jak rádio – a těch,naštěstí,byla menšina.

 Brzy ráno dával dozorčí důstojník hlášení na prapor. To probíhalo tak,že po čtvrté hodině ráno volal někdo z praporu PS (u nás to bylo z 1.prPS v Krásné) a podle předem určené tabulky se ptal na počet poplachů,událostí,počasí a stav kontrolního pásu (což byl pás zorané půdy kolem signální stěny,kde se prováděl výkon služby). Když byly například tzv."holomrazy" – tzn.mráz bez sněhu,mohl člověk chodit po kontrolním pásu jak chtěl a stopu neudělal. To se pak v ranním hlášení ve čtyři říkalo: "kontrolní pás nekontrolovatelný".

Na to mám jednu veselou vzpomínku. Jeden kolega z 2.rPS v Pastvinách měl dozorčího důstojníka,zrovna panovaly holomrazy,orný pás zmrzlý na kámen. A milý kolega tedy po půlnoci zapsal do tabulky: KP-nekontrolovatelný. Knihu s tabulkou si pěkne nachystal k telefonu,aby ji měl po ruce,až budou ráno volat z praporu,stáhnul v místnosti DDR rolety,opasek se škorpionem (Sa-61) pověsil na věšák a šel chrnět,neboť noc byla ještě mladá :-)

Ráno ve čtyři ho vzbudil telefon – a tam sám velký pplk.Jiří M.-velitel praporu,se svým lakonickým: "Hlášení!". Kolega ze četl údaje z tabulky,které si tak pečlivě večer do knihy napsal,mimo jiné i: "kontrolní pás nekontrolovatelný".

"Co že?! " – zahřmělo z druhé strany sluchátka. "Nekontrolovatelný?!" hlas velitele praporu nabíral na decibelech,že i dozorčí signálního přístroje ve vedlejší místnosti si strachy ucvrnknul do trenek. "Podívejte se z okna,rotmistře!" zařval pplk M. Dozorčí důstojník napůl v mdlobách škubnutím vytáhnul roletu – a jeho zrakům se vyjevila nádherně zasněžená krajina,jako z obrazů Josefa Lady ;-) 

 Mezitím,co DDR sladce chrněl na palandě,venku,jak už to v pohraničí často bývá,došlo k radikální změně počasí a napadlo asi půlmetru sněhu. Což znamenalo,že stop na kontrolním páse u drátů by si všimnul i slepý flašinetář.

 "Ať tam po vás nešáhnu,rotmistře" – zařval do telefonu velitel praporu a ukončil hovor. Je třeba ještě dodat,že toho rána nebyl onen rotmistr z 2.rPS Pastviny sám,kdo hlásil neaktuální údaje o stavu KP. Podplukovník Jiří M.toho rána nachytal na švestkách i velitele 6.rPS Polná,který byl obdobně dezorientován a ve službě DDR podal stejně zavádějící údaje jako nešťastný wachmajstr či-li "pošťák" z Pastvin. Snad i proto se ho zželelo i veliteli praporu a nepřijel splnit své hrozby na 2.rPS,nýbrž udělal kázáníčko a "číhož" na rotě v Polné :-)

 Mohl bych psát ještě dál a dál,neboť se mě vybavují další vzpomínky,ale nechám si něco také na jindy. Možná by bylo dobré tady publikovat něco o tom,jak se na konci 80-tých let utahovaly šrouby,jak neustále nadřízení,zejména z HS PS OSH,vymýšleli nové a nové nesmyslné nařízení,zpřísňování režimových opatření,další a další papírové formuláře až to vedlo k tomu,že ač jste udělali tak,nebo onak,obojí bylo špatně. Vysvobozením z toho všeho bylo pro nás až když se systém v ČSSR po listopadu 1989 zhroutil.

A je svým způsobem paradox,že to,co se kolem nás děje nyní,mě připomíná silně onu dobu před 11/1989,kdy špatně řízený režim mlel z posledního. Otázkou je,co v budoucnu příjde,neboť jak známo,ne každá změna musí být nutně k lepšímu...

Zajímá vás více?

Služba u PS: Od rotmistra po podporučíka 2.část

(C) AUTOR  Pohranicnik@bloguje.cz 

PS OSH – FACEBOOK: http://www.facebook.com/group.php?gid=326442737125&v=wall&ref=nf