UTEČEME NA JIH

Zpracován částečně propagandou a různýma hospodskýma tlachama jsem se jednoho dne v polovině sedmdesátých let ocitl v Plzni ve věznici na Borech, na úseku 1/1, kde jsem si měl odpykat zbytek několikaletého trestu, po skoro jednom roce výslechů Vojenskou kontrarozvědkou. 

Odsouzen jsem byl za zběhnutí do ciziny a současně za přípravu ke službě v cizí armádě (paragraf 115 v souběhu s paragrafem 283). 


Všechno ale začalo na rotě ČSLA, na východním Slovensku, kde jsem nastoupil povinnou základní vojenskou službu. 

Byl jsem z Prahy, tak jsem pochopitelně kamarádil s Pražáky. Nevím už, jak k tomu vlastně došlo, ale vytvořila se tu malá skupina (včetně mě), která začala vypracovávat plán na násilný přechod do NSR. Hlavním organizátorem byl voják základní služby z Prahy, který byl zfanatizován vidinou služby v US Army a postupně prosazoval ozbrojený přechod přes hranice. K tomuto účelu jsme měli ze střeleb ulejvat munici. 

I když jsem tenkrát s emigrací souhlasil, použití střelných zbraní mi bylo proti srsti. Pochopitelně jsem ale nadřízeným nic o spiknutí nenahlásil. Marně jsem se snažil z této situace vykličkovat, a nakonec jsem se to rozhodl řešit po svém. 

Odešel jsem na vycházku, zakoupil civilní oděv a odjel vlakem k maďarské hranici. Hranici do Maďarska jsem přešel a chtěl jsem přejít i hranici do Rakouska. Důvod byl prostý. Pokud by se věc brzy provalila, spustil by se poplach na česko – rakouské hranici. Ale nikdo neměl tušení, že jsem k útěku do Rakouska zvolil cestu právě přes socialistické Maďarsko. 

Maďarští pohraničníci na hranici MLR-Rakousko (foto ČTK).

Kvůli své naivitě, nedostatku  informací a možná i hlouposti jsem ale v Maďarsku narazil na pohraniční hlídky, tím celá věc ztroskotala a já se ocitl ve vyšetřovací vazbě v ČSSR. Bohužel se u mě našel krátký dopis s poznámkami, který mou situaci zkomplikoval, a po týdnu vyšetřování jsem byl oficiálně zatčen, obviněn a nakonec odsouzen. Výkon trestu: Plzeň – Bory. 

Úsek věznice 1/1 na Borech byl označován za politický. No nevím, já bych to nazval jinak. Nicméně jednu přednost měl – byl izolovaný od ostatních úseků, kde byli soustředěni zloději, násilníci a podobní. 
Ve vězení jsem potkal několik zajímavých lidí, někteří byli bývalí emigranti, kteří se z různých důvodů vrátili, hodně jich tam bylo odsouzených za pokus o překročení státních hranic, také něco málo špionů, převaděčů a protistátních vtipálků. 

Jedním ze zajímavých lidí byl bývalý třetí tajemník z Československého velvyslanectví v USA Vojtěch Vala (pokud si na jméno vzpomínám dobře). Po podmínečném propuštění z věznice si sestrojil malý vrtulníček a pokusil se přeletět do Rakouska. I když byl také major letectva, pokus se mu nepodařil, přistál ještě na území ČSSR. Možná jsou někteří příslušníci PS s tímto pokusem přeletět na Západ obeznámeni lépe. 

Čas na Borech letěl a já jsem pochopitelně sbíral veškeré možné i nemožné informace o možnostech ilegálního přechodu na Západ. Výběr byl nepřehledný, já jsem věděl, že budu potřebovat něco originálního, protože jít zpět do vězení se nechce nikomu.

Věznice Plzeň Bory.

Bylo nás tam hodně nespokojených i tlachalů. Jediní, kteří byli velmi mlčenliví (a bylo jich málo), byli bývalí emigranti z USA, Kanady, NSR. Dnes vím proč...
Trest jsem si odseděl do posledního dne. 

Po několikaletém „školení na kopečkáře“ jsem došel k názoru, že má jediná šance na překročení západní hranice do Rakouska nebo NSR nebude přímo z ČSSR, a to z jediného důvodu – služební psi. Z Pohraniční stráže jsem obavy neměl, ze psů ano. "Pejska" prostě nejde lehce oblbnout. 

Potřeboval jsem cestovní pas, abych mohl legálně vycestovat do některého ze sousedních socialistických států. Po pěti letech jsem zažádal o výmaz v trestním rejstříku a zároveň o cestovní pas, který jsem obdržel. Celou dobu jsem sháněl co nejvíce informací o Železné oponě a jejím střežení. 

Jednoho dne jsem někde slyšel, že v Bulharsku odstavili služební psy, protože stálo moc peněz je živit. Odjel jsem tedy do Bulharska, do Plovdivu a dále do Smoljanu. Pak jsem pokračoval k řeckým hranicím pěšky, ztratil se v horách a nakonec jsem to z bezpečnostních důvodů vzdal a vrátil se zpět do Smoljanu. 

Bulharsko - jugoslávské hraniční pásmo (foto autora).

Při té příležitosti jsem měl možnost hovořit s bulharskými pohraničníky (rusky) a utvrdil jsem se, že moje rozhodnutí bylo správné, ale musím zvolit jiné místo. 
Vrátil jsem se do Prahy a vypracoval plán, který jsem uskutečnil o dva roky později. 

Rok 1985. V květnu jsem odlétal do Sofie za účelem překročení hranice z Bulharska do Jugoslávie a dále do Řecka. Celou akci jsem prováděl se svou 17-letou přítelkyní (mně bylo v té době 31 let), která se za každou cenu chtěla na útěku také podílet. Nebylo to zrovna rozumné, ale nedala se odradit. 

Hranici do SFRJ (Jugoslávie) jsme překročil v blízkosti hraničního přechodu Novo Selo, na levé straně. Pět drátěných plotů! První dva nebyly žádná sranda, úvodní jsme museli podlézt, protože tam byla signalizace. Pak už to bylo snadnější. Ale jinak nám trvalo tři dny, než jsme se k prvnímu drátu na hranici dostali. Dělali jsme pouze noční přesuny. 

Signální stěna na bulharsko - jugoslávské hranici.

Bulhaři měli v tom prostoru předsunutou strážní budku a vojáci v té době asi spali. Dovedu si představit, kdybych sáhnul na nohu střídající se pohraniční hlídce :-) (bylo to v těsné blízkosti hranice).

Z Jugoslávie do Řecka to už byla procházka, pamatuji si název první vesnice – Evzonoi. 
Cesta z Evzonoi do Athén nám trvala kolem 8 hodin. Měli jsme štěstí, protože první řidič kamiónu mluvil česky, tak nás vzal. 

Příjezd do obce Evzoni (foto autora).

1. června 1985 jsme byli v Athénách. 
Metrem jsme se dostali na Phaliro, kde jsme na nepříliš vábivé pláži strávili první noc, ale aspoň jsme se vykoupali. Ale komárů a komárů, vůbec se nedalo spát, jak byli dotěrní. 
Byla sobota a my museli čekat do pondělka, až se otevřou ambasády. Naše první kroky pak měly vést  na švédské zastoupení. Byl k tomu důvod, znal jsem z Prahy osobně švédskou konzulku, se kterou jsem se před několika lety seznámil. 

V pondělí ráno jsme se probudili v malém parku před řeckým parlamentem a vyrazili na ambasádu. K mému překvapení byla konzulka starší dáma, která se velmi dobře znala s konzulkou z Prahy, což způsobilo velký zvrat v celém dalším jednání a také v naší budoucnosti při řeckém pobytu. 
Konzulka nám zařídila menší hotel, každý den jsme dostávali kapesné, čekalo se na exit visa. Bohužel, zpráva ze Švédska byla zamítavá. 

Paní konzulka nás seznámila s několika jejími řeckými známými, novináři a dalšími lidmi. Přestěhovali nás do lepšího hotelu. Asi po týdnu nás naši noví známí vzali na Leonidio na malou dovolenou. 

V té době mi můj známý prostřednictvím svých přátel z Kanady zařídil setkání na US ambasádě s jistým pracovníkem, který mi doporučil nepřihlašovat se řeckým úřadům. Když jsem se zeptal, co dělat, kdyby mě kontrolovali (neměl jsem v pase řecké vízum), bylo mi řečeno, abych jim dal jeho telefonní číslo. No, nakonec se nestalo nic, exit visa jsem nedostal. 

Asi po 6 měsících jsme dostali pokyn přihlásit se řeckým úřadům a legalizovat pobyt, což jsem provedl prostřednictvím UNHC. Žádné výslechy, žádný lágr, v našem případě se dá říci „pouze formalita“. Mohl jsem klidně požádat o politický azyl, ale neudělal jsem to. 

Vystěhovalecký pas vydaný Řeckem.

Od UNHC jsme v té době dostávali 100 dolarů měsíčně a zbytek peněz jsem si vydělával masážemi stehen paniček a mužských zad. Využíval jsem i jiných lehkých pracovních příležitostí. 
Abychom si zpříjemnili pobyt, pronajali jsme si malý domeček v krásném a tichém prostředí Kirra-Itea. Byt v Athénách jsme si ale dále drželi, protože každý měsíc jsme se do Athén museli vrátit kvůli prodloužení pobytu. 

Autor příběhu - u moře.

Bylo to něco jako dlouhá dovolená s mnoha a mnoha příhodami, někdy s penězi a někdy bez peněz.
Asi po roce jsem zažádali o vycestování do USA a bez problémů jsme dostali povolení se do Spojených států vystěhovat. Celkem jsme v Řecku strávili 18 měsíců. Pár měsíců před odletem si moje přítelkyně bohužel začala s jedním ženatým Řekem, využívali mě, tak jsme se rozešli. 

Autor příběhu - památky v Řecku.

Do New Yorku jsme přiletěli 11. února 1987, ale už ne jako pár – každý sám za sebe. Ve Spojených státech žiju dodnes. 

Kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem emigroval, dnes bych mu odpověděl: „Emigroval jsem před budoucností roku 1989.“


(c) AUTOR & FOTO:  Miloš

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

 Jak se hlídala hranice v Bulharsku:     Последният граничар

Bulharský film HRANICE  (rok 1994) .

YouTube VIDEO: https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=cz45329eBeo

Jak se hlídala hranice v Řecku:  Πώς να φρουρήσει τα σύνορα στην Ελλάδα 

Jak se hlídala hranice v Maďarsku: Maďarská díra v železné oponě 

Film "Hranice" na webu VBOX: Граница (1994) Целия Филм

Nepodařený pokus o útěk na Západ s obrněným vozem

 Začátkem ledna roku 1964 počala dvojice vojínů, Jan Vejvoda (nar. 1940) a Vratislav Svoboda (nar. 1944), sloužící u 15. tankového pluku 13. tankové divize jako řidiči nákladních V3S, spřádat plány na ilegální opuštění republiky. Do svého plánu záhy zasvětili i třetího kamaráda ve zbrani, Jiřího Jiroucha (nar. 1944). Ten to uvítal, neboť pocházel z živnostenské rodiny. 

Na druhou stranu Jan Vejvoda byl postavou spíše zápornou, před vojnou byl už čtyřikrát soudně trestán za krádeže a výtržnictví (proto ty rozdíly v ročnících narození, šel na vojnu později).

Pro realizaci svého plánu si vybrali samohybné protiletadlové dělo Ještěrku, protože mělo stejné řízení jako jejich nákladní Pragy V3S, na které byli zvyklí, ale zároveň mělo větší odolnost pro proražení hraničních závor než nákladní automobil. 

Druhou uvažovanou variantou bylo použití polopásového obrněného transportéru OT-810. Proti tomu však hrála nezkušenost vojínů s jeho obsluhou, obavy z rámusu od pohybu pásů po silnici a hlavně větší spotřeba pohonných hmot. 
Jednotka byla totiž umístěna v Milovicích-Mladé, takže na západní hranici to byl kus cesty.

2.března, přibližně ve tři čtvrtě na jedenáct večer, opustili uprchlíci svoji jednotku v Ještěrce, kterou v pozdním odpoledni odcizili v autoparku a schovali si ji pod stromem za kasárnami. 
Kromě plné nádrže s sebou vzali 80 litrů nafty v kanystrech, což mělo na cestu bohatě stačit a ozbrojeni byli šesti pistolemi ráže 7,62 mm. 

Nejprve zamířili do Prahy, kde se stavili pro Vejvodovu přítelkyni Dagmar Tomcovou (nar. 1933), přezdívanou Kobra. Stejně jako Vejvoda nebyla ani Tomcová žádná světice. Měla na svém kontě například krádež, podvod či nalévání alkoholu mladistvým.

Po kávě u Tomcové (Vejvoda a Svoboda) a opravě světlometu (Jirouch) vyrazila čtveřice na noční jízdu směrem k Chebu. Časně ráno třetího března se uprchlíci již blížili k hraničnímu přechodu Pomezí. Vejvoda sešlápl plynový pedál k podlaze a Ještěrka se s řvoucím motorem řítila na první hraniční závoru. 

Pohraničník, konající strážní službu, se je snažil pokynem zastavit, leč marně. Závora odlétla pod náporem Ještěrky. Nezvyklý hluk zalarmoval další pohraničníky cvičící nešťastnou náhodou poplach. Ti začali okamžitě nabíjet do svých zbraní ostrou munici a přitom běželi směrem k obrněnci.

Mezitím uprchlíci prorazili druhou závoru, když tu se před nimi nečekaně objevila ještě třetí. Ta však byla vyrobena z mohutného ocelového profilu vylitého betonem a ukotvena v betonových podstavcích. Na poslední chvíli si řidič uvědomil, že je něco špatně. Závora se rychle přibližovala a již bylo příliš pozdě na objízdný manévr, který by byl východiskem z nastalé situace. Prudký náraz otřásl obrněncem, ten ještě přední nápravou přeskočil částečně pobořenou závoru a zůstal na ni viset.

Tomcová, Vejvoda a Svoboda vyskákali z vozidla a prchali k západoněmecké hranici. Tomcová byla zasažena střelbou pohraničníků a na místě zemřela. Větší štěstí měli její kolegové. Ti byli zadrženi pohraničníky rojícími se už snad ze všech stran. 

Jirouch se z vozidla ani nedostal, zaklíněného a zraněného si ho tam pohraničníci vyzvedli. 

Zde je nutno ještě podotknout, že Vejvoda měl za úkol při posledním opušťáku obhlédnout tento hraniční přechod a zjistit jeho zabezpečení.

Celý víkend však strávil s Tomcovou v Praze, přičemž kamarádům tvrdil, že úkol splnil a že jsou na přechodu instalovány pouze dřevěné závory. 

Podle fotografií z místa činu nebyly dřevěné, ale ocelové  trubkové v obyčejném nezpevněném uložení. 

Takové závory se však příležitostně prorážely i nákladními automobily, takže pro Ještěrku nepředstavovaly žádný problém. Otázkou ovšem zůstává, zda by Vejvoda byl vůbec schopen vzhledem k tehdejšímu zabezpečení státní hranice existenci poslední mohutné závory zjistit.

Tři vojíni dezertéři byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, Vejvoda dostal 9 let, Svoboda 8 let a Jirouch 6 let. Vejvoda byl zastřelen v září 1964 při pokusu o útěk z vězení v Příbrami. 

Svoboda a Jirouch byli propuštěni na svobodu předčasně v roce 1968.


(c) Autor:  Radek Folprecht 

Link + foto: http://technet.idnes.cz/  

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?


Pokus o násilný přejezd hranice autojeřábem: 28,4.1970 OPK Petržalka

Tragický pokus o přejezd státní hranice:  14.7.1969 OPK Železná Ruda

Přehled útěků z ČSSR do NSR:  Statistika BGS v letech 1967 - 1989  
 

Bundesgrenzchutz BRD versus Grenztruppen DDR

Článek z dobového tisku NDR.

"...Zelené jsou naše šaty, ozdobené orlem. Lesklé jsou naše zbraně a pevný náš krok, směle táhneme tam, muž mužem veden. Kamarádi pojďme spolu..."

Takové jadrné písně mají. Jinak by přeci nebyli těmi téměř nejpoctivějšími policisty.

Se všemi, kdož zde táhnuli v zelených šatech, ozdobenými dravým ptákem, s lesklými zbraněni a sebejistým krokem ovšem nemáme v NDR ty nejlepší zkušenosti.

Například v noci z 20.na 21.srpna 1959 vpadlo v prostoru Nordhausenai 30 osob na území NDR. Demolovali zařízení pohraniční ochrany. Tento vpád byl zajišťován policisty "v zeleném, s lesklými zbraněmi".

Smíšená hlídka BGS a US.ARMY na hranici s NDR.

14.srpna 1962 narušili takoví "kamarádi" zase jednou výsostné území našeho státu. Velitel roty pohraniční jednotky kapitán Rudi Arnstadt se jim postavil na odpor. Byl chladnokrevně zastřelen.

15.červen.1976. Dva policisté BGS pronikli do prostoru Kella, okres Heilngenstadt, na teritorium NDR. Byli ozbrojeni automatickými pistolemi, karabinami, a vybaveni radiostanicí. Jejich úkolem bylo získat informace o zařízeních naší pohraniční ochrany.

Narušení hranic, provokace a vražda.

Tyto tři jmenované případy nejsou jedinými, které padají na konto těchto "kamarádů".

A jsou jen malou součástí toho, co padá na vrub jednotek Spolkové ochrany hranic.

Vražda kapitána GT DDR Rudi Arnstadta.

Rudi Arnstadt, velitel 6.pohraniční roty 11.brigády GT DDR v Meinigenu dohlížel 14.8.1962 na technickou údržbu ženijně-technického zařízení na státní hranici NDR se Spolkovou republikou, kterou prováděli vojáci z jeho pohraniční roty v oblasti Wiesenfeld, kde území NDR připomínalo jakýsi výběžek vklíněný do NSR.

kapitán GT DDR Rudi Arnstadt.

Kapitán Arnstadt si všimnul tří důstojníků BGS, kteří při pozorování činnosti pohraničníků vstoupili na území NDR.  Rudi Arnstadt šel k nim,ukázoval na hraniční mezník a dával jim pokyn k návratu na území NSR. Dva příslušníci BGS poté ustoupili zpět za hranici, třetí z nich,důstojník Plüschke výzvy neuposlechnul a tak se ho kpt.Arnstadt rozhodnul zajistit. Během zákroku došlo ke střelbě, po níž zůstal na zemi ležet mrtvý kapitán GT DDR R.Arnstadt.

Obyvatelé NDR se o události dozvěděli ten den ve večerních zprávách televize,kdy hlasatel Horst Sindermann oznámil smrt kapitána pohraničních vojsk s tím, že byl cíleně zavražděn.

Vyšetřování pohraničního incidentu na hranici NDR-NSR.

V NDR byla sestavena vyšetřovací komise,výsledky jejího šetření však byly na Západě zpochybňovány jako "východoněmecká propaganda".

Toni Plüschke je později v NDR odsouzen za vraždu kapitána pohraničních vojsk na 25 let vězení.

Incidentem se také zabývaly západoněmecké justiční orgány: šetření však nebylo namířeno vůči BGS, ale proti pohraničníkům NDR.

Vyšetřování je uzavřeno s tím,že důstojník BGS zastřelil kapitána GT DDR v sebeobraně.

Dobové foto z vyšetřování incidentu.

Důstojník Toni Plüschke odešel v roce 1970 z BGS,údajně z důvodů vlastní bezpečnosti, s tím,že mu zůstalo dovoleno nosit zbraň a zakládá si vlastní firmu - taxislužbu.

V srpnu 1997, byl Plüschkeho případ opět prezentován veřejnosti u příležitosti 35. výročí incidentu. Tehdy udělal onen bývalý důstojník BGS s německou TV Hessen-3 rozhovor,v němž přiznal, že vystřelil na kapitána GT DDR Arnstadta.

Der ehemalige BGS-Beamte Hans Plüschke gibt dem Hessischen Rundfunk 1997 ein TV-Interview. Als 23-Jähriger erschoss er am 14. August 1962 während seines Dienstes an der innerdeutschen Grenze den Hauptmann Rudi Arnstadt - in Notwehr, wie bundesdeutsche Ermittler befanden. Am 15. März 1998 wurde der inzwischen als Taxifahrer arbeitende Plüschke selbst getötet - wie Arnstadt mit einem Schuss in den Kopf, oberhalb des rechten Auges, und nur wenige Kilometer von dem damaligen Tatort entfernt. Die genauen Umstände beider Vorfälle sind bis heute ungeklärt.

Dne 15. 03. 1998 byl T.Plüschke nalezen mrtvý, asi deset kilometrů od místa tehdejšího incidentu, v taxíku své firmy. Příčina smrti byla stejná jako u zavražděného kapitána Pohraničních vojsk NDR: průstřel nad pravým okem...

Použité zdroje (text a foto). 

Wikipedia  http://de.wikipedia.org/wiki/Rudi_Arnstadt 

SPIEGEL  http://einestages.spiegel.de/



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?  Články s obdobnou tématikou:


*  Pohraniční operace US.ARMY

*  Železniční doprava na hranici NDR - NSR

*  Jak se bortila železná opona v NDR

"An die Grenze" (Na hranici) film o GT DDR.

Brigády Pohraniční stráže po 21. srpnu 1968

Tento článek je nástinem některých událostí, k nimž došlo v srpnových dnech roku 
1968 u brigád Pohraniční stráže po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy.

Při pramenném výzkumu nepřekvapí, že mnohé zdroje informací nejsou dochovány, 
ač o jejich existenci v archivních materiálech zmínky jsou. Je to především proto, že 
nařízení se v té době předávala telefonicky, rádiem či ústní instruktáží, tedy bez fixace, eventuálně že byla mnohdy po provedení ničena. 

Příkladem materiálů, na něž se některé prameny odvolávají, jsou například operační 
nařízení velitele 5.brigády PS Cheb plukovníka Jaroslava Janů ze dne 21. srpna 1968.

Další příklad – na rozkaz velitele 7.brigády PS Sušice z 21. srpna se odvolává též 
operační nařízení velitele této brigády Pohraniční stráže z 30. srpna 1968.

Nejucelenější jsou tudíž „analýzy“ dochované ve fondu Vojenské rady HS PS OSH , sestavované zpravidla v roce 1970, eventuálně již o rok dříve. 
První rovinu tohoto nástinu tvoří bezprostřední reakce brigád Pohraniční stráže 
na vstup vojsk Varšavské smlouvy. 

V Chebu bylo 20. srpna 1968 před půlnocí (ve 23:20 hod.) vyzváno velení brigády velitelstvím PS, aby se dostavilo na pracoviště.

Ve Znojmě byly osobní zbraně přidělené vojákům z povolání vydány asi v 1:15 hod. při vyhlášení pohraničního poplachu, který byl upřesněn na poplach bojový.

 Další reakce brigád vyplývá například z ranního hlášení operačního důstojníka 7. sušické pohraniční brigády MNO ze dne 21. srpna 1968: „Na základě obsazení našeho území vojsky Varšavské dohody byla vyhlášena zesílená ochrana st. hranice, obsazena st. hranice na DZ.“ 

Co mohla znamenat realizace tohoto hlášení? Především je třeba upřesnit některé termíny v něm uvedené. Drátěný zátaras (DZ) se nacházel v hraničním pásmu. 
Hraniční pásmo byla zóna při státní hranici, v níž nesměl nikdo bydlet, resp. vstup 
tam byl jen na povolení.
Drátěný zátaras byl původně, v padesátých letech, stavěn těsně u státní hranice. Posléze při dalších přestavbách a výstavbách nových úseků se začal napřimovat a na mnoha místech vzdalovat od hranice. 

V souvislosti s plošnou instalací „signálních stěn“ (drátěný zátaras s osnovou drátů, jimiž procházel elektrický proud o nízkém napětí, který při pokusu – např. o přelezení – byl zdrojem 
signálu pohraniční rotě) se setkáváme v první polovině šedesátých let se zdvojením 
drátěných překážek. Trase drátěného zátarasu, v němž byl do roku 1966 elektrický 
proud o vysokém napětí, předcházela na některých místech ve vnitrozemí trasa signální stěny (týlová), vzdálená od třístěnného či dvoustěnného zátarasu v „ideálním
případě“ několik minut běhu.

Hloubka hraničního pásma závisela na osídlení území, jeho hospodářském využívání a přírodních poměrech. Činila až dva kilometry, avšak v některých případech mohla jeho hloubka dosáhnout i šest a více kilometrů 
(např. na Šumavě).

V otázce hloubky obrany státních hranic vůči zásahu zvenčí lze využít i pamětí 
důstojníka Pohraniční stráže Jana Krátkého, který byl v roce 1968 velitelem 16. roty 
Krabonoš 15. českobudějovické pohraniční brigády. Ve svých vzpomínkách
vydaných roku 2008 uvádí mj., že před 21. srpnem „něco viselo ve vzduchu“. Že počítali 
s vpádem cizích vojsk do Československa a radili se (tj. velitelé sousedních rot Fi-
šerovy Chalupy, České Velenice a Krabonoš), jaká opatření provést. Jedním z nich 
byla obrana území, v němž Pohraniční stráž operovala. Vedle hraničního pásma šlo 
i o přilehlé vnitrozemí vymezené silnicemi z Českých Velenic na Suchdol a Nové Hrady a o lesní úseky podél nich, kde měla PS svá stanoviště. Přitom počítali s tím, že 
mohou být vytlačeni na rakouské území. Za tímto účelem také proběhla konzultace 
s rakouskými pohraničníky, jak uvádí Jan Krátký.

Nepředpokládám tedy, že by pohraničníci zaujali postavení jen na trase někdejšího 
elektrifikovaného drátěného zátarasu při státní hranici, ale že mohlo jít prakticky o celý 
prostor, v němž pohraniční roty běžně operovaly a v němž měly svá stanoviště.

Brigády Pohraniční stráže, které byly v té době na státní hranici, lze rozdělit 
na dvě skupiny. 
Zatímco v první polovině padesátých let bychom je podle střežených hranic rozdělovali na brigády (brigády na hranici s NSR a brigády na hranici s NDR a Rakouskem), nyní je posuzujeme podle rychlosti obsazení jejich úseku „vojsky internacionální pomoci“.

K těm, jejichž úseky byly obsazeny nejdříve, patřily 11.bratislavská pohraniční 
brigáda Ministerstva národní obrany a 5. chebská pohraniční brigáda MNO. (V oblasti Bratislavy to bylo vlastně ihned, zároveň s počátkem invaze: několik československých pohraničníků bylo internováno maďarským vojenským útvarem. 

Do úseku chebské pohraniční brigády se proud sovětských vojsk valil přes Vojtanov , takže k obsazení Chebu došlo také vzápětí.)

Do druhé skupiny bychom pak zařadili 15. českobudějovickou, 7. sušickou a 9. domažlickou pohraniční brigádu MNO. 

Plánská brigáda (12. pohraniční brigáda Planá u Mariánských Lázní) a 4. znojemská stojí zhruba mezi oběma skupinami.

Se zmiňovaným poplachem na velitelstvích pohraničních brigád souvisí i aktivity 
útvarů a jednotek směřující k tomu, aby nebyly odzbrojeny cizími vojsky.

Kromě situace, že bylo odvlečeno vedení KSČ a státu do Moskvy, zde velkou roli sehrála i vlastní 
zkušenost pohraničníků – pokus sovětských vojáků odzbrojit 8. pohraniční rotu Dubina chebské brigády a zajetí pohraničníků 11. brigády z roty Rusovce maďarskými vojáky. 

Na pohraniční brigády došly zprávy o obklíčení kasáren ČSLA ve Vysočanech 
u Boru u Tachova a v Janovicích nad Úhlavou sovětskými vojsky. K tomu lze připočítat i zapůsobení požadavku důstojníka sovětské armády vzneseného na jednání s velitelem 4.znojemské pohraniční brigády, že sovětská vojska „převezmou ochranu státní hranice v jejich úseku.“

V prostoru objektu velitelství 9. brigády Domažlice došlo tedy 22. srpna po poledni k rozmístění tří tanků 12. motostřeleckého pluku s ostrou municí (v situaci, kdy ministr národní obrany nedovoloval výjezdy bojové techniky!) 

Kolem velitelství byla organizována obrana s využitím zabezpečovacích jednotek brigády – byl vyhotoven 
plán obrany, zřízena samostatná místnost pro velitele obrany a samostatná telefonní 
linka ke 12. motostřeleckému pluku.

Obdobně bylo postupováno u obou výcvikových praporů 9. brigády (výcvikové 
prapory Nýrsko a Poběžovice ). V Nýrsku byly od 22. nebo 23. srpna v prostoru vjezdu 
do kasáren instalovány po dobu tří dnů dva obrněné transportéry a v prostoru vjezdu 
u velitelské budovy jeden obrněný transportér (analogie s ostatními útvary ČSLA).

Ve Znojmě u 4. brigády došlo k zatarasení vjezdu nákladními auty, k rozdělení 
objektů kasáren na obranné úseky a k vydání ručních granátů velitelům jednotlivých 
úseků.

Kromě zabezpečení objektů kasáren brigád Pohraniční stráže proti vniknutí, 
je u 15. brigády doložena (Jan Krátký) likvidace směrových označníků (u 16. roty 
15. brigády, Halámky, Nová Ves) a vyhýbání se kontaktu se sovětskými vojsky.

U všech pohraničních brigád bylo připravováno náhradní velení pro jednotky 
brigád, včetně náhradního telefonického spojení. Asi 25. srpna se z velitelství PS 
rozjely skupiny provádět k tomuto náhradnímu velení instruktáž (např. plk. Josef Švihovec k 9. domažlické brigádě, k 15. českobudějovické brigádě pplk. Eduard Keller a major Milan Nejezchleba, pplk. Petr Soga ke 4. znojemské brigádě).

Pro velitelské stanoviště vybrala 9. brigáda objekt po bývalé rotě Zámeček (poblíž pohraniční roty Čerchov) ještě před instruktáží. Dne 27. srpna byla vypracována dokumentace pro výcvikové prapory a pohraniční roty – v zalepených obálkách s heslem „Praha“. Součástí dokumentace byla i mapa s vyznačením záložního místa velení a nákres linkového spojení. 

Po týdnu byly obálky staženy a zničeny. Objekt bývalé roty Zámeček měl tu výhodu, že odtud bylo možné vést linky k 5. rotě Čerchov , a Čerchov byl pro účely bojové pohotovosti určen jako rádiový spojovací uzel . 

Byly vyčleněny dvě operační skupiny, které se v případě zadání uvedeného hesla velitelstvím PS měly ujmout velení, a byl převezen materiál pro patnáct osob. Operační skupiny byly ubytovány u 5. roty Čerchov a u 7. roty Folmava . Jejich činnost na přikázaném místě však byla poměrně krátká. Byly vyslány připravit stanoviště 27. srpna a ještě týž den odvolány – důvodem byl návrat československých představitelů z Moskvy.

Takovéto skupiny byly vytvořeny i u chebské brigády. 
U znojemské brigády byl vydán rozkaz k přípravě náhradního velení a spojení 25. srpna na základě instruktáže, kterou týž den prováděl „zmocněný zástupce velitelství PS pplk. Petr Soga. Instruktáž obsahovala pokyny pro organizaci záložního velitelského stanoviště, pokyny k vývozu materiálu k zajištění tohoto úkolu, pokyny k organizování přechodů nebo převádění osob, které se prokáží zvláštním doporučením nebo smluveným heslem, přes státní hranici.“ 

S přípravou záložních velitelských stanovišť mohlo souviset i využití spojovacích 
prostředků. Českobudějovická 15. brigáda vyvezla prostředky spojovací techniky 
(rádiovozy Třinec, RDS-66 a RDM-61) do prostoru Lipno, Nové Hrady, Suchdol a Kaplice.

Využití spojovací techniky však bylo důležité i jako podpora stranických a státních 
orgánů. Využilo se brigádní rozhlasové zařízení „Bouře“, z něhož byly vysílány v okruhu 
působení brigád relace pro obyvatelstvo. 
Při příjezdu delegace sovětských důstojníků na velitelství 9. brigády Domažlice z něj byla v ruském jazyce přečtena rezoluce proti vstupu vojsk.24 
Na teritoriu znojemské brigády z něj četli provolání velitelství brigády, jak u rot (a následně i v pohraničních vesnicích), tak i u výcvikového praporu v Břeclavi. 
V sídle druhého z praporů – v Jemnici – tomu Rusové údajně zabránili.

Dále šlo o použití rádiového vysílače SS -1000. Domažlická 9. brigáda PS jej využila k přenosu vysílání plzeňského rozhlasu v den vstupu vojsk 21. srpna.
Českobudějovická 15. brigáda PS spojovací techniku zapůjčila jihočeskému rozhlasu. Na zimním stadionu v Českých Budějovicích byla umístěna směrová vysílačka RDM-61. Připraven byl i vysílač SS -1000.

U pohraničních brigád se velitelé i řadoví příslušníci Pohraniční stráže pokoušeli o odposlech a rušení sovětských rádiových sítí. U 15. brigády vyhledali frekvenci spojovacích útvarů intervenčních vojsk a tři dny rušili jejich spojení, nežli jejich vysílačky zaměřil sovětský vrtulník. 

U 9. brigády byl do spojovací sítě sovětských vojsk vysílán přes radiostanici R -105 magnetofonový záznam nezjištěného obsahu. U českobudějovické brigády byl také organizován dálnopisný příjem jugoslávské tiskové agentury TANJUG a překlady jejích zpráv. 
Na žádost jihočeského Krajského výboru KSČ zřídila brigáda tajnou linku mezi 15. brigádou a velitelstvím Pohraniční stráže ke spojení krajského výboru s pražským vysočanským sjezdem.

Spontánní odpor vůči cizím vojskům se projevil jak v letákových akcích , tak v průběhu vojenských přísah připadajících na rok 1968. 

Z příkladu 7. sušické pohraniční brigády vyplývá, že nešlo o úmyslný přesun termínu přísahy, 
i když oddálení o několik dnů nelze vyloučit. V zásadě však platí, že nováčci obvykle 
do jednoho měsíce po nástupu skládali vojenskou přísahu. Ve dnech 31. července 
a 1. srpna probíhala prezentace povolanců ve třech výcvikových střediscích – Železná 
Ruda, Volary a Strážný . 
Již 7. srpna byl rozkazem velitele brigády stanoven termín vojenské přísahy na 31. srpna 1968. 
Tento termín tedy nebyl stanoven až následně po invazi. Obdobně vycházel termín přísahy i v minulých letech.

Text vojenské přísahy měli totiž nováčci podepsat nejpozději měsíc po nástupu vojenské základní služby. 
Obvyklou formou byla hromadná recitace. 
Sporným se však stal poslední odstavec přísahy: „Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních 
socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“ 

Na dotaz řídícího důstojníka – ve výcvikovém středisku 1. výcvikového praporu 
znojemské pohraniční brigády (i jinde tomu tak bylo): Kdo chce, aby byl z přísahy 
vypuštěn poslední odstavec? – odpověděli kladně všichni vojáci. Proto byl podepsán 
text přísahy bez tohoto posledního odstavce.

Autor se formou sondy do materiálu fondů brigád Pohraniční stráže pokusil sestavit určitou mozaiku reakcí příslušníků PS a jejich velitelů na vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSR. 

Zaměřil se především na prvních několik dní po 21. srpnu 1968, které ukazují, že chování a jednání velitelství pohraničních brigád bylo v této době ve shodě s celospolečenskou situací, a v žádném případě nebylo prosovětské. 

Tomu odpovídaly i čistky ve velitelském sboru Pohraniční stráže. Málokterý člen velení brigád byl na stejném nebo vyšším postu ještě po dvou letech… 


(c) AUTOR:  Pavel Vaněk 

ZDROJ:  http://www.abscr.cz/

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

PS OSH po 21.srpnu 1968  
Osobní vzpomínky, články z německého a rakouského tisku.

12.brigáda PS Planá
Události v letech 1968 - 1969.

Dva tanky přerazily hraniční závoru
Začala invaze do Československa.

Pokus o násilný přejezd hranice autojeřábem.

Na Bielu sobotu 28. apríla 1970 sa trojica bratislavských mladíkov rozhodla emigrovať do Rakúska. Anton M., Marián P. a Marián B. (prví dvaja mali sedemnásť, tretí devätnásť rokov) sa rozhodli použiť ťažké stavebné vozidlo, ktorým chceli preraziť štátnu hranicu.

Pretože v predchádzajúcom období sa v tomto úseku uskutočnili viaceré pokusy o násilné prerazenie hranice dopravným prostriedkom, vedenie pohraničnej stráže a ochrany štátnych hraníc rozhodlo o výmene obyčajnej závory za pevnú oceľovú so systémom kladiek a lán, ktoré sa v prípade nárazu napli. Konštruované boli tak, aby zabránili prerazeniu akýmkoľvek dopravným prostriedkom.

V nočných hodinách chlapci odcudzili z Národného podniku Doprastav stavebný autožeriav na podvozku Tatry 138. Stavebná technika, ktorá sa v tom čase používala pri stavbe Mostu SNP, bola z dôvodu Veľkonočných sviatkov odstavená a nestrážená priamo na stavenisku. 

  Cez Starý most sa dostali s autožeriavom na Viedenskú cestu a pokračovali smerom k hraničnému prechodu Berg. Pred signálnou závorou stáli príslušníci pohraničnej stráže, ktorí svetlom i rukami požadovali, aby vozidlo spomalilo. Chlapci nezastavili, prerazili závoru a pokračovali smerom k priestoru colnice. Hliadka pri signálnej závore okamžite vyhlásila poplach. 

  Autožeriav v rýchlosti okolo 80 až 90 km/h (rýchlosť bola odhadnutá pri vyšetrovaní prípadu, paradoxne najvyššia konštrukčná rýchlosť uvedeného vozidla bola iba 71 km/h) prišiel do priestoru colnice, kde colníci práve kontrolovali juhoslovanský autobus s turistami.

Hraniční přechod Petržalka - Berg v noci.

Ako colník v tom čase slúžil Jozef Gál. Ten si na ten okamih spomína takto: „Pamätám si to dodnes, bolo to krátko pred Veľkou nocou. Boli tri hodiny desať minút ráno a s kolegami sme kontrolovali juhoslovanský autobus. Odrazu sa zo slovenskej strany ozval rev a piskot, ako keď niečo nasáva vzduch. Objavili sa svetlá a niečo veľké sa valilo na colnicu. Nevedeli sme ešte, čo sa deje, ozvali sa sirény a všetci utekali preč.“

Keď pätnásťtonový kolos pokračoval ďalej, príslušníci pohraničnej stráže spustili na vozidlo streľbu z automatických zbraní. Auto narazilo do železnej závory a betónových podstavcov. Náraz bol taký silný, že vytrhol motor z vozidla a ten preletel na rakúske územie. Kabína auta bola zdemolovaná. Náraz zničil aj oceľovú závoru. 

  Na zadržaní vozidla sa podieľali piati príslušníci pohraničnej stráže, pričom každý vystrelil na prenikajúce auto jednu dávku z automatickej pušky. Všetci traja chlapci utrpeli pri náraze a streľbe početné zranenia. „Neviete si predstaviť, koľko tam bolo krvi. 

  Chlapcov sme vykliesnili z auta a v momente sa tam objavili rakúski novinári, televízie, fotografi. Pre nich bol príbeh chlapcov, ktorí chcú utiecť do slobodnej zeme, bombastickou vecou. Chlapci boli postrelení, zranení, ale žili. Kričali, plakali, volali o pomoc,“ opisuje Jozef Gál vtedajšie udalostí.

Zranení chlapci boli prevezení do vojenskej nemocnice v Bratislave. Príslušníci pohraničnej stráže dostali od nadriadených tradičnú odmenu za službu vlasti – hodinky. Jozef Gál sa rozhodol po tomto zážitku odísť z hraničnej colnice a stal sa zamestnancom colnej pátracej služby.

ZDROJ (c)  http://www.amreport.sk/

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

*1977 Pokusy o útek cez hranice autobusom.

*1978 Teror na OPK Pomezí 

*1984 Únos linkového autobusu