16. června 2014

STALO SE V TROJMEZÍ.

Z pamětí pilota práškovacího letadla Jana Juračky.

Největší „divočina“ se odehrávala na pracovní ploše Trojmezí u Hranic. Letiště v úplně nejzažším koutě ašského výběžku, souběžně s dráhou po pravé straně hranice s východním Německem ve vzdálenosti cca třista metrů, před čumákem asi půl kilometru západní Německo. 



Jak jsme tam ráno přelétávali, s Honzou v "trucovně", ze všech okopů na mě směřovaly hlavně všelijakých kanónů a otáčely se za mnou. Jen jsem koukal, jestli mají záslepky, to si kluci vojenský z nudy jen trénovali, ale dobrý pocit to nebyl. 


No a jednou po příletu do Hranic vystupujeme s Honzou z letadla a Honza huláká na přítomné sedláky:
„Tady čučíte a támdle vám zdrhaj lidi do Německa.“ Samozřejmě se tomu smál.
„Cože?“ ptáme se všichni.
„No támdle se plížej polem okolo východního Německa nějaký dva borci se žebříkem směrem na západ. Tys je neviděl, oči vypleštěný do budíků nebo na dráhu, ale já tím svým bočním okýnkem je zahlíd. Ale co, když si myslej, že tam najdou štěstí, tak spánembohem.“ Jeden ze sedláků naskočil na kolo a upaloval ke vsi.
„Na toho bacha. To je pomocník pohraničníků, něco jako pomocník VB. A udavač. Před ním žádné vtípky“, radí nám ostatní. Za chvíli se přiřítil UAZ s nějakým majorem a třemi vojáky. A nenapravitelný Honza na ně:
„Kde jste, vy ostraho? Lidi vám tady lezou přes dráty a vy se válíte v kasárnách!“ Majorovi cukla brada.
„Drž hubu vole, ještě nás seberou “, syknu na něj mezi zuby, zachovávám klid, ale až do chvíle, kdy ten důstojník na mě začne křičet:
„Tak soudruzi honem honem. Startovat letadlo a průzkumný let, když tak nám je nějak nažeňte!“
„Tak moment soudruhu majore. Tohle je civilní letadlo a já jsem civilní pilot. Nejsem povinen poslouchat vaše hloupé rozkazy. To jako mám nad nima lítat a zastřelit je ledkem nebo co?“
„Hele, poleť, aspoň uvidíme, jak lezou. Bude sranda“, povídá Honza.
„Tak jo. My se teda po nich podíváme, stejně si musím prohlídnout plochy, které mám dneska dělat.“
Nasedli jsme do Čmeláka a hned po startu je vidím už v západním Německu, jak běží po poli, ten žebřík opřený o poslední plot. Ještě nám mávali. Tak jsem jim taky zamával křídly, pár otoček na místě, aby se Honza z trucovny taky podíval a zpátky na zem.
„Tak soudruhu majore, můžete domů. Už jsou tam!“
„Doprčic, to zas bude průser,“ lamentoval major a schlíple odjel i se svým doprovodem.





Jindy zas někdy odpoledne se opět přiřítil UAZ s důstojníkem a dvěma samopalníky, zrovna jsme tankovali palivo, běžel ke mně a ukazoval na mě prstem:
„Vy!!“, sípal ten voják a nepřestal do mě bodat tím prstem, „vy jste vlétl na území západního Německa!!“
„A nepovídejte a kdy?“ spráskl jsem ruce v hraném úžasu.
„Ve 14:28!!“
„A oni si stěžovali nebo co?“
„Ne ne, soudruhu pilote, my jsme vás přečetli!!“ naparoval se tam přede mnou. No a já, jak bylo mým zvykem, jsem se rozesmál:
„Tak to vám gratuluju k ostražitosti, pane veliteli. Víte, já už dnes mám za sebou něco přes padesát startů, jsem tu od osmi od rána a byl jsem tam po každém vzletu!“ Ten se chytil za srdce, myslel jsem, že to s ním praští. „To mi snad ani neříkejte.“
„No to vám říkám. Víte, ono u těch hranic mám sotva pár metrů vejšky s tím naloženým letadlem. Navíc, když se podíváte, u nás jsou samé kopce. Tak se tam chodím otočit, ono dělat zatáčku těsně nad zemí je dost o hubu a já se kvůli vám nezabiju.“
„Jéžišmarjá a co když vás uviděj? Co potom?“
„Potom nic. Místní farmáři tam na mě mávaj, ať jim tam taky něco odsypu a u patníku stojí každou chvilku jejich Grenzpolizei, chechtaj se a mávaj na mě, ať už tam rovnou zůstanu. Těm jsem u prdele soudruhu veliteli.“
Kroutil hlavou, bílej jak stěna, už neřekl nic, nasedl do auta a odjel. A ty dva vojáky tam nechal.
„A co vy kluci tady?“
„No máme vás hlídat, abyste neuletěl.“
„A to budete dělat jak? Lítat se mnou, nebo po mně střílet, až usoudíte, že už jsem tam nebo co?“
Koukali a nevěděli, já taky ne. Tak Honza na ně:
„Hele, víte co? Támdle si lehněte do stínu a udělejte si bene, Ale předtím se důkladně podívejte, jestli máte ty kvéry řádně zajištěný!“ A kluci nadšený, jakou chytli ulejvárnu, leželi pod tím stromem, než bys řekl švec.



Jiný den sedím v kabině, dopisuju let, čekám, až mě zase nasypou a koutkem oka zachytím nějaký pohyb přímo před sebou. Kruci, ptáci a zrovna ve směru startu. Ale nebyli to ptáci. Kouknu se pozorně a přímo na mě se ze západního Německa řítí tři vrtulníky. U čáry zabrzdily, natočily se bokem, hezky za sebou a zůstaly viset přímo nad hraničními patníky. Černý jak noc a s americkými znaky. A už vidím, jak se na boku všech otevřely dveře a v nich nějaké postavičky v bílých helmách a koukají mým směrem.

„No to si nesmím nechat ujít!“ pomyslím si, rukou mávám, ať stopnou nakládku, plnej plyn a honem k nim. Fofrem jsem vyprášil půl kotle a pak podél hranic na naší straně defilé. Velký klapky a na minimálce letím okolo nich ve vzdálenosti pár metrů, oči vyvalený. Takhle zblízka vidět americký bojový vrtulník v těch dobách, no zážitek. 

A oni čučeli taky, bodejť ne, na tu mou „archu Noemovu“, s vlnitým plechem na křídlech. V jedněch těch vratech na boku vrtulníku stál černoch, v bílé helmě, jen oči a zuby mu svítily. Udělal jsem tam pár průletů, nemohl jsem se vynadívat, když v tom ten černoch mávnul rukou, ukázal někam za mě, zabouchl dveře a všichni tři odletěli. 

Podíval jsem se směrem, kam mi ukazoval, a tam vidím na maximálce nahrbenou naši vojenskou Mi-24 z Plzně. No vztek jsem na ty naše vojáky měl náramný, takhle mi zkazit představení. Přistáli pak někde za lesem a každý můj start se potom vznesli a čumákem s kanonama se točili ve směru mého létání. Nic příjemného to nebylo, skončil jsem s prací dřív, že to dodělám zítra. Úplně mi to zkazilo den.



 V ašském výběžku jsem zažil také jednu příhodu, kdy mi možná šlo o kejhák, jak se říká. Létal jsem ten den pro statek Aš z jejich ašského letiště. Pole jsem měl kousek po pravé straně, pravidelný obdélník, po kratších stranách vroubený křovisky. To se bude dobře dělat, podle těch křovin můžu nasazovat na průlety, abych to nenapruhoval. Tady musím neskromně říct, že jsem za celou svou kariéru zemědělského pilota nenapruhoval jediné pole a že jsem si to po sobě vždy kontroloval. Všechny pole jednolitá barva. Ono bylo za pár dní přesně vidět, kam člověk položil hnojivo a kam ne. A tak jsem tam tedy lítal sem a tam. Přes křoví do náletu, na druhé straně otočit a zpátky. Ale co to tam je za obláček? Ale to už se rovnám do dalšího náletu, a když jsem se zase točil na opačné straně, zase nějaká chmurka. 

 Koukám na pracovní plochu, nějaký zvýšený pohyb a vidím Honzu, jak skáče do Škodovky agronoma a někam vyráží. Kam jede doprčic? Má být na ploše, hlídat čas plus minus autobus, kdybych to někde zapíchnul, aby mohla vyrazit pomoc, a on si někam jede? A vidím, že jede přímo k tomu mému poli, k těm keřům na kraji. Vyskočil z auta, mává rukama a z křoví lezou dva vojáci. I ze vzduchu vidím, že je Honza rozzuřený do běla, krouží kolem nich a řve. Ti dva tam stáli jako hromádky neštěstí. Vyházel jsem zbytek hnojiva a vracím se na přistání, kam už se Brambor mezitím taky vrátil. Vypnul jsem motor, Honza už ke mně běží, skáče na křídlo a hrne se ke kabině.

„Co je vole, co to tu provádíš za cvičení?“. Ptám se ho.
„Nevíš o ničem, co?“
„A o čem?“
„Viděl si ty dva vojáky, co jsem vytáhl ze křoví?“
„No viděl a řval si na ně, že jsem to málem slyšel až do kabiny.“
„Tak ti dva pitomci tam měli sebou dvě bedny z prošlých zásob. Fosforový světlice, a že to maj někde v poli vystřílet. A ty kretény nenapadlo nic jinýho, než s tím zalízt do křoví a střílet po tobě, když ses valil přes ně. Bouchalo ti to metr pod zadkem. Takže si to ani vidět nemoh.“
„Tak to byly ty obláčky, co jsem viděl.“
„Jo a víš moc dobře, že nejsem nějakej žalobníček, ale todle mě tak nasralo, že už jsme volali na útvar, ať jim daj čočku!“
„Tos neměl, Honzo, z toho budou mít malér.“
„Poslouchals mě dobře, ty hrdino? Fosforový světlice!! Tě trefit, tak se to přilepí a je z tebe rázem ohnivá fakule!!“ To jo, to měl asi pravdu. Nevím, co z toho ti vojáci měli, ale když jsme o tom večer mluvili s ostatníma na stanici, shodli se, že jsem měl odkudsi zezadu kliku. Taková byla práce... 



(c) AUTOR:  Jan Juračka

ZDROJ:  Web Planes.cz  




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro další články.

13. června 2014

MUZEUM POHRANIČNÍ STRÁŽE.

13.7.2014 bude slavnostně otevřeno muzeum PS.


Informace.

Muzeum POHRANIČNÍ STRÁŽE umožní po svém otevření poznat život jejich příslušníků na základě osobních zkušeností. Umožní pomocí projektu ŽIVÁ HISTORIE vyzkoušet výcvik, službu a podmínky v kterých žili na vlastní kůži.
Popis.
Je mnoho muzeí železné opony, ale muzeum POHRANIČNÍ STRÁŽE popisující život a službu PS neznáme ani jedno. To vedlo KVH Hraničář k rozhodnutí zrekonstruovat jeden objekt a umožnit zájemcům poznat a vyzkoušet službu pohraničníků. Není cílem zabývat se historií jednoho určitého místa, ale vytvoření interiéru typického pro Pohraniční stráž.







ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?  Klikněte si pro informace: 

Klub vojenské historie Hraničář - Facebook 

Informace na webu Vojensko CZ


12. června 2014

Jen pár střípků vzpomínek.

Pár vzpomínek na službu u PS - IX.


  Je to zvláštní, ale některé vzpomínky na vojenskou službu, ač by pro mne měly být důležitější nad jiné, jsou zamlženy uběhlými desetiletími. A naopak jiné, banální, ani ne příhody nebo snad i události, jen takové nicotné střípky okamžiků, se vynořují náhle odkudsi ze zapadlých komůrek mozku. Život běžel vpřed, psal nám další a další příběhy a náš vojenský čas mládí odplouval nepozorovaně v dál.


  Dnes, i kdybych se rozkrájel nebo snad i rozčtvrtil, už si nevybavím, zda stály nad březnickou hájovnou pro důstojníky dva finské domky nebo jen jeden. Vím třeba, že v zimě přivezli na naší rotu Gustu Fučíkovou. Pamatuji se, že zabalenou do dek jí kluci vezli na saních na Roklanskou chatu. Prý tudy J.Fučík za války utíkal do Bavor. Nikdy jsem nic takového neslyšel a to za minulého režimu nás Fučíkem krmili horem dolem. I Fučíkův odznak jsme na vojně plnili. No, dejme tomu. Ale jestli se stavovala i na rotě, nebo se tady jen přepřahalo, zda s ní byla nějaká beseda, nevybavuji si. Vím, že jsem také provázel po pěšinách v okolí Roklanské chaty autora „Krále Šumavy“, spisovatele Rudolfa Kalčíka. Ale jeho podobu, ani o čem jsme si při tom toulání povídali, si již nevybavuji.





  Ale vzpomínám si, jak jsme narukovali do Volar. Byl pátek, z našeho města nás bylo pět, čtyři jsme byli spolužáci a jeden ze sousední ulice. Domluvili jsme se, že se všichni necháme ostříhat dohola. Já vůl šel první. A oni mě pak, když jsem se k nim vrátil, zprvu ani nepoznali. A tak se ti zrádci nechali ostříhat jen ‚po vojensku‘. V tu ránu byla pryč rada mého otce, když jsme se loučili při mém rukování. ‚Hlavně nebuď ničím nápadnej, ať si tě nikdo nezapamatuje‘. No a já byl se svou šišatou hlavou z těch asi tisíce branců, nebo kolik nás tam tehdy bylo, holohlavý snad jediný. V nejbližších dnech mě už znali v příjímači všichni poddůstojníci a velitelský sbor. Ještě po třech měsících, to už v péešce, se na mě někteří chodili dívat, jestli už zarůstám.


   Vzpomínám si, jak jsme se zprvu, už vše vyfasované, oočkováni, jen povalovali na ubikacích po kavalcích, občas nás v hloučku odvedli ke kuchyni pro jídlo. Během soboty a neděle přijížděly ještě další várky odvedenců a my si před nimi připadali už jako vojáci, protože oni stáli na buzerplacu ještě v civilu a my se kolem nich poflakovali už v uniformách, rozdávali rozumy, protože jsme tam oproti nim již den dva byli. Mohli jsme je již poučovat, kde a co je. A to povalování a nic nedělání nás již začalo pomalu nudit a mi naivci si začali přát, že by bylo skoro lepší, aby se už konečně něco dělo. A to něco přišlo. Nečekaně. Šokovaně. Náhle. V pondělí v 6.00. Řevem „BUDÍČEEEK!! BUDÍČEK! Padám, padám. Jedu, jedu, jedu!“. A ten řev pak pokračoval nepřetržitě po celé dva příští měsíce. I bylo nám dáno poznat, že člověk začíná teprve až s jednou červenou frčkou na výložce.





   Vzpomínám si, jak asi po týdnu přijímače jsem ležel na chodbě marodky, kde mě bylo poručeno zalehnout na podlahu. Měl jsem sedřenou patu z kanad. Kalhoty ‚na půl žerdi‘. Vedle mne na té zemi ležel statný německý ovčák z nějaké pohraniční roty, doprovázený svým psovodem. Takže tam nebyl tak opuštěn jako já a tedy byl na tom lépe. Přišel lapiduch, prdnul psovi nějakou injekci, mě dal tetanovku, ani nevím, jestli vyměnil jehlu. Ale asi ano, vojnu jsem ve zdraví přežil.


  Vzpomínám si, to už bylo v péešce, jak jsem šel od někud přes nástupiště. Hadry na sobě ne v dosti čistém stavu. Jak by také mohli po tom všem válení se po zemi, přískocích, opičích drahách, olejování a zase vytírání tarasnic atp. A tu se odněkud objevil velitel školy, podplukovník. Byl to strašlivej pérák, když procházel objektem, každý, včetně důstojníků zalézal kam se dalo, aby nebyl spatřen. Zavolal si mě k sobě a z jaké roty jsem. Já že z tarasnicový. A on si jen přede mne odplivl, řekl „Prase“, otočil se a znechuceně odkráčel. Také jsem byl svědkem, jak šel jednou uličkou mezi baráky naší tarasnicové roty, uviděl na zemi nějaký pohozený papírek, dal si zavolat velitele roty a kapitán ho musel před námi sebrat, když si prý neumí sám udržet pořádek.


  Vzpomínám si na závěrečné cvičení při ukončení péešky, kdy celá škola vyrazila pěšky se vším všudy na tři dny do terénu. Jednotlivé roty se měly poslední den cvičení v určitou hodinu sejít kolem jakési opuštěné a polorozbořené vesnice a ze všech stran na ní zaútočit. Která víska to byla a kudy jsme ty tři dny postupovali, vskutku nevím. Ani si nevzpomínám, že by nás to nějak tehdy zajímalo. A tak jednou takhle z rána odpočíváme po nočním přesunu rozloženi podél lesní cesty. A tu se náhle na té cestě objevil andílek. A jak se k nám blížil, poznali jsme, že to není andílek, ale malá blonďatá holčička, místo křidélek na zádech velikou brašnu. My koukali na to malé stvoření, které se tu nečekaně v tom lese zjevilo, jako na svatý obrázek. A ona, že se jmenuje Liduška, je tady z hájovny a chodí tudy do školy do první třídy. No a já si z celého toho cvičení pamatuji jenom to, jak jsem pak v té dobývané vesnici střílel z tarasnice a tuhle malou blonďatou Lidušku.


  Náhle se mi vynoří vzpomínka na velitele březnické pohraniční roty nadporučíka Forhejma. V zimě napadlo spousty sněhu a my měli stále co prohazovat. Sloužil jsem dozorčího roty a nadporučík mi řekl, že by to chtělo také odházet sníh od stěny baráku. Můj pomocník seděl u telefonní ústředny, já zrovna neměl nic na práci, všude byl klid a možná jsem už také nechtěl nikoho otravovat. Vzal jsem si tedy lopatu a sníh od baráku začal odhazovat. A tu slyším za zády Forhejma: „Dozorčí, od toho tady nejste. Vy máte mít bílé rukavičky a práci jen rozdělovat“. Tak takhle mě velitel vychovával. Jako poddůstojníci jsme samozřejmě nedělali rajony, ale různých prací, jako kácení soušek, jsme se účastnili. Například řezání dřeva na topení byla čistě naše záležitost.





  Jedna úsměvná vzpomínka, kdy jsme kolem cesty vedoucí z údolí k rotě naháněli selata, která byla na rotu právě přivážena a nějak se nám rozutekla. Také veliká sranda a zpestření dne. Nebo jak jsme před odjezdem na dvacetičtyřhodinovou službu na piket na Roklanskou chatu tajně vybírali vejce od slepic, které na rotě chovala manželka jednoho z důstojníků. Při hlídkách se vždy nasbíraly nějaké ty houby, ‘hitlerovo‘ sádlo jsme s sebou také vždy měli a na hájence se pak v takovém velikém pekáči dělala smaženice. Jen těch vajec do toho množství hub bylo vždy málo.


  Před lety jsem také četl pěknou knihu , kterou napsal jakýsi pan Václav Šimáček. Myslivec. Upoutal mne její název: ‘Dvanácterák z Modravy‘. Nedalo mi, abych si jí nekoupil. Nádherné počtení z přírody, lovecké zážitky. V jedné povídce tam píše, jak stříleli jelena na svazích Mokrůvky v Luzenském údolí. Museli to být ale lidé, jak se dnes říká VIP. Protože obě Mokrůvky, Velká i Malá, které ohraničují z levé strany Luzenské údolí, jakož i skoro celé toto údolí, vyjma nejbližší jeho části k Březníku, již bylo za dráty. Ano, občas tam nějací lovci byli vpuštěni, na jeleny, tetřevy. Pro střelenou zvěř se potom jezdilo vraty skrz zátaras po cestě, která probíhá údolím směrem k Modrému sloupu. S těmi lovci vždy musel od nás někdo jít, aby jim otevřel průchody. Autor zmiňuje i datum tohoto jeho prvního lovu v okolí Březníku. 22. a 23. září 1965. 

  A já jsem z Březníku odcházel do civilu 28. září téhož roku. Určitě jsme se nepotkali a i kdyby, nepřikládal bych tomu nijakou pozornost. Několikrát jsem už nějaké lidi za dráty pouštěl a doprovázel je. A vozka nebo šofér s nimi pro ulovenou vysokou zajížděli. O tom, že měli povolení pohybovat se a lovit v zakázaném pásmu, natož i za ‚dráty‘, už v knize nepíše. Pochopitelně. Někteří lidé, prominenti, tam prostě povolení dostali.




  Pro mne ale byl nádherný zážitek, když jsem měl v hraničním nebo zakázaném pásmu doprovázet lesní dělníky, kteří s koňmi stahovali z nepřístupných strání dřevo. Sledovat tu souhru koňáka se svým koněm, ten fortel při manipulaci s těmi kmeny, to bylo něco úžasného. Od té doby jsem podobnou práci neviděl.


  A potom mám ještě jednu vzpomínku, na kterou se nedá ani po letech zapomenout. Ta je tak pevně ukotvena v mé mysli, že kdyby všechny ostatní se vytratily, tahle zůstane. Pokud by toto mé neobratné vojenské povídání četla náhodou i nějaká dáma, prosím, aby teď ve čtení dále již nepokračovala. Je to vzpomínka na ‚kadibudku‘ na Roklanské chatě. Stála od ní pár kroků, jak už tak tyto kadibudky obvykle stávají. Ale pánové, to její umístění! Přesně na kraji prudké stráňky, která se svažovala do údolí táhnoucího se podél Roklanského potoka. A jinak byla ze tří stran obklopena lesem. A když jste v ní seděli, co seděli, přímo si hověli, vykonávaje nezbytnou potřebu, před vámi byl rozprostřen nádherný přírodní obraz. Ten úchvatný pohled do údolí před vámi, podél potoka se táhla cesta mířící skrz lesy a slatě až kamsi k Modravě, protější zalesněný svah. Na pravé straně váš pohled upoutalo malebné jezírko, obklopené smrkovými velikány, s malým ostrůvkem, na němž i několik smrčků se uchytilo. Na jezírku maličký vor, občas jsme na něm blbli. Dnes je už tato Roklanská nádržka bohužel vypuštěná. A tak jste si v klidu a míru seděli, nikdo vás nehonil, čas se náhle zastavil, myšlenky se rozutíkávaly do všech směrů, na domov a podobně.


  A za zády vám mlčel, šeptal, zpíval, hučel, to podle síly větru, les. V duši mír, útroby vyprázdněné a u nohou překrásný výhled. Na celém úseku roty se mu mohl rovnat jen pohled od Březníku údolím k Luznému, rozhled z Medvědí hory, a potom ještě nádherná slať skryta v hloubi lesa ležící v prostoru od cesty Březník – Roklanská chata ke státní hranici. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby roklanskou kadibudku znali naši básníci, tak se o ní psalo v čítankách. Škoda, že neznali. Tak byla česká literatura a poezie značně ochuzeny.


  Když dnes slyším někde hrát písně „Na Šumavě je dolina“ nebo „Včera jsem byl u muziky“, vždy se mi vybaví, pravda, už velmi nezřetelně, obrázek vesnické tancovačky někde na Kvildě, Modravě, Borové Ladě, lhostejno přesně kde. My v uniformách péesáků, lidé k nám byli přátelští, duše se zmocnila touha po domově, co asi ti všichni kamarádi a kamarádky, rodiče dělají. A mírně nebo i více opivněni měla pro nás i ta stará vojenská odrhovačka „Na staré Mohelně, na státní hranici, je parta...“ svůj hymnický význam. Tak procítěně to dokáží zpívat jen chlapi v uniformě, nebo ti co jí tenkrát nosili. 




  Tohle, to nostalgické rozpoložení, nedokáže žádná manželka, přítelkyně, milenka, kolegyně, prostě žádné ‚ženstvo‘ nikdy pochopit.


  Těch 26 měsíců služby na Šumavě způsobilo, že se mi dostala až pod kůži. Zlé odnesl čas, už to není proklatá Šumava, ale vzpomínka na nekonečné lesy, nádherné slatě, pošumavské louky se stády skotu, na všechny ty kluky, i když mnohé tváře a jména již ze vzpomínek vybledly. Už se v noci na hlídkách neklepu zimou, nepadám únavou po padesáti kilometrech ježdění na lyžích v týlu roty sem a tam, nejsem promočen, nohy a ruce nemrznou. Občas beru do ruky Klostermannovu knihu „Ze světa lesních samot“ a znovu si čtu příběhy z Březníku a Roklanské hájovny a přidávám si k nim příběh náš.


  Je dobře, že už skrz Šumavu nevedou žádné zátarasy, dráty, že tam nemusí chodit další mladí kluci se samopaly a střežit za jakéhokoliv počasí, v dešti, mrazu, sněhu, státní hranici. Že to bylo z dnešního pohledu ‚absurdní‘? Bylo. Ale my jsme svět nerozdělili. A už v pravěku si každý kmen střežil své území. Panovníci stavěli strážní hrady v blízkosti svých hranic a přeshraničních stezek a cest, dávali střežit horské průsmyky. Chodové. Různé finanční stráže. Za první republiky SOS (Stráž obrany státu). Američané mají plot na hranici s Mexikem, atd. A naproti nám byla v Bavorsku jejich Grenzpolizei. A dnes při fotbalovém EURO kontrolují Poláci svoji hranici svou Pohraniční stráží WOP.





  A tak každý rok 11. července tiše vzpomenu na všechny ty kluky, se kterými jsem na Šumavě sloužil. Na ty, kteří tam byli před námi i na ty, kteří tam přišli po nás. Na všechny, co nosili na klopě uniformy na zeleném podkladě odznáček psí hlavy. Dnes již Den Pohraniční stráže v kalendáři není. To ale neznamená, že na své dva roky mládí zapomínáme. Proto ten den pozvedám ke rtům sklenku, zadívám se někam do dáli a tiše, jen pro sebe řeknu: „Tak na nás!“




(c) AUTOR:  Václav Kopecký 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

31. května 2014

SETKÁNÍ POHRANIČNÍKŮ V OSTRAVĚ

V pátek 27.6.2014 pořádáme od 17:00 hodin v restaurantu Havránek (Ostrava-Zábřeh) neformální setkání pohraničníků a sympatizujících, u příležitosti blížícího se Dne Pohraniční stráže.



S pozdravem 
Ostravští veteráni PS

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 
Setkání PS Ostrava - FOTOGALERIE

21. května 2014

TRAGÉDIE NA MEDVĚDÍ HOŘE

Pár vzpomínek na službu u PS - VIII.


Svědkem této tragické události, která se zde stala, jsem přímo nebyl. Ten den jsem měl službu na opačném úseku naší roty. Vše tedy vím jen z vyprávění, tak jak se o ní na rotě povídalo a co jsme se postupně dovídali. S něčím jsme byli seznámeni oficiálně, něco podrobněji jsme se dozvěděli od jen několika málo zúčastněných. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám o tom psát. Rozhodl jsem se, že ano, ale s tím, že o určitých podrobnostech, které tuto situaci ještě více zdramatizovaly, pomlčím.


Medvědí hora je táhlý kopec severně od Roklanské chaty. Jeho oblé temeno je porostlé travou a borůvčím, sem tam řídce rozhozeny malé skupinky smrků, malá skalka. Alespoň tehdy v polovině šedesátých let minulého století tak vršek hory vypadal. Na jejím severním úbočí se stýkal úsek naší roty se sousední pohraniční rotou Javoří pila. Po hřebeni hory se táhl elektrický zátaras, ty neslavné dráty. V určitých vzdálenostech od sebe, to podle povahy terénu, byly postaveny strážní věže, pozorovatelny. Jedna z nich byla i na jakémsi pomyslném nejvyšším místě hory. 

Byl z ní úchvatný rozhled na obrovský kus Pošumaví, k Sušici, hrad Kašperk a mnoho dalších míst a kopců. Ze strany jižní uzavíral obzor veliký masiv Velkého a Malého Roklanu v Bavorsku. Za dobrého světla jsme z této pozorovatelny mohli v dalekohledu rozeznat kříž, vztyčený na Velkém Roklanu. V údolích mezi Roklanem a Medvědí horou probíhala státní hranice.


Mapka lokality


V roce 1965 byla v úseku naší roty Březník zřízena vidová hláska PVOS. Své ‚velitelské‘ stanoviště měla v podkroví Roklanské chaty, kde ti tři hláskaři byli také ubytováni. Jeden z nich vždy chodil s naší dvoučlennou hlídkou právě na tu Medvědí horu, kde všichni pak na té zmíněné strážní věži vykonávali svou službu. Nevím proč u nás ta vidová hlídka byla zřízena, protože hlásit ‚Vozduchy‘ jsme museli i my. No ale hláskaři byli určitě lépe vycvičeni v rozpoznávání letadel a potom ten daleký rozhled. 


Vidová hláska PVOS (ČSLA)



Prostě od té doby byli ve dne na špačkárně na Medvědí hoře vždy tři chlapi. Dva péesáci a jeden hláskař. Pohraniční stráž již byla vyzbrojena samopaly vz 58, ale hláskaři, alespoň ti naši, měli ještě staré samopaly, tak zvané ‚pumpičky‘. Ty jsme my neznali, ale postupně jsme je od nich okoukali.


V inkriminovaný den tedy odešla z Roklanské chaty naše hlídka ve složení velitele hlídky, vojína JB a jednoho svobodníka, který však šel jako člen hlídky, protože byl k rotě právě čerstvě přeložen. Na Medvědí hoře ještě před tím nebyl. A s nimi tedy jeden z hláskařů. V době jejich služby se v tomto prostotu, ale až za zátarasem, směrem k hranici, také nacházela skupinka žen na sběru borůvek. Měly to vyjednané s velitelem roty, doprovod jim dělal náš četař s ještě jedním klukem.

I vylezli ti tři na tu strážní věž a místo toho aby se věnovali po celou dobu strážní službě a sledovali z ochozu okolí, tak jak bylo „dobrým zvykem“, zalezli občas do budky. Zbraně opřeli o stěny , zasedli, žvanili nebo hráli karty. A ten nový svobodník si ‚půjčil‘ ten pro něho neznámý samopal, ‘pumpičku‘, a začal si ho nejenom prohlížet, ale i s ním manipulovat. Prý když natáhl závěr, přiskřípl si malíček, ucukl, a vyšli dvě rány. Prý se to u těchto ‚pumpiček‘ mohlo stát. A jak seděli kluci proti sobě, koupil to velitel hlídky rovnou do srdce. Než ztratil vědomí prý ještě stačil říci: „Ty si ma zastrelil“.


Voják se samopalem vz.24 "Pumpička".


Nevím jak je možné, že někdo mohl i nechtíc mířit zbraní na někoho jiného. Na to se vždy přísně dbalo, vždyť při službě na ‚čáře‘ jsme měli v zásobnících 20 ostrých, náboj nesměl být nikdy zasunutý v nábojové komoře, zbraň musela být zajištěna. Za to by nás ten náš protivný velitel družstva z volarské péešky Zikmund pěkně seřval. To jsme si nemohli dovolit ani z legrace, náhodně, ani z blbosti. A to jsme neměli ostré náboje. V tom nás vycepoval dobře. Zřejmě byl ten nešťastný svobodník vycepovaný nedostatečně, nebo chtěl dělat před vojcli haura.


Výstřely samozřejmě slyšela i ta skupina borůvkářů. Pohybovali se sice za dráty, ale nedaleko. Kluci, co byli s nimi jako hlídka je okamžitě co nejrychleji odvedli k zátarasu a průchodem na ‚naší‘ stranu. Ten se nacházel blízko této věže. Tak se potom stali i svědky následného dění. Ten četař, naštěstí silný kluk, vylezl na tu strážní věž a sám mrtvého snesl. Ti dva z hlídky byli v šoku a nebyli ani schopni v ničem pomoci.

Potom, co se zpráva o tomto neštěstí dostala na rotu, skočil velitel roty nadporučík F. do gazu a ještě s pár kluky vyrazili bleskem na hájovnu. Dál už cesta nevedla. Na Medvědí horu se muselo pěšky. Prý vyskočil z gazu, hnal se hlava nehlava, skoro mu kluci nestačili. Cestou zahazoval dohodu, pistoli, sako, aby mohl utíkat co nejrychleji. Když doběhl na místo, vrhl se na nešťastného svobodníka a začal ho třískat. Kluci se na něho museli vrhnout a odtrhnout ho.

Asi za dvě hodiny dorazili na rotu nějací důstojníci. Nevím, co byli zač. Jestli z Kvildy, Sušice, kontráši? Vyšetřovalo se, toho svobodníka si pak odvezli s sebou. Co s ním bylo dál jsme se nedověděli, už jsme ho nikdy neviděli. Velmi nás tahle událost zasáhla. Josef byl veselý kluk, měli jsme ho docela rádi i mi mazáci. Také často hrával s naším velitelem roty šachy. Nikdo z nás nečekal, že se krátce před civilem dočkáme takovéto mimořádné události.


Skála se zabudovaným pomníkem.


Později, už v civilu jsem mluvil s kluky, kteří sloužili na Březníku po nás. Dozvěděl jsem se, že byl na Medvědí hoře zřízen pomníček. Jestli tam ještě stojí nevím. Od té doby již uplynulo mnoho desetiletí. Jeden pomníček, nějakého poručíka Horvátha stál také u hlavního vchodu do baráku roty. Při jaké události zemřel nevím. Podle datumu na desce to bylo mnohem dříve, než jsme tam sloužili my. Nikdo nám o tom nic nevyprávěl. Možná, že ani důstojníci nic nevěděli. 


Nedávno jsem četl v jakémsi časopise článek, kde se psalo, že za dobu trvání Pohraniční stráže bylo na hranicích zastřeleno 300 lidí. A zároveň za tu dobu tam také ale zemřelo 600 pohraničníků. 




Tak, aby již na hranicích nikdo nikdy neumíral !


(c) AUTOR:  Václav Kopecký 
FOTOGRAFIE:    http://www.vojensko.cz/

Zajímá vás více o Pohraniční stráži a ochraně státní hranice?

18. května 2014

POZDNÍ POVÝŠENÍ

Pár vzpomínek na službu u PS - VII.


Byl jsem již skoro celý rok na vojně, z toho tři měsíce služby na hranici. S kamarádem z volarské péešky, Karlem Koníčkem, jsme byli oba přiděleni na 10. rotu sušické brigády Pohraniční stráže – Březník. Volary jsme si dost užili a padli si tam do noty. Byli jsme rádi, že nás vojenská mašinerie nerozdělila. Těšili jsme se, že každou chvíli budeme moci konečně odjet domů na dovolenou. Na pohraničních rotách jsme my, budoucí velitelé družstev, byli zatím jaksi nad počet. Vedle hraničních služeb nás využívali i k jiným účelům. 

Tak nás třeba svezli na tři neděle na prapor na Kvildu a odtud jsme jezdili každý den na Bučinu nebo Knížecí Pláně sušit seno. To byly dobré časy. Večer jsme si mohli zajít klidně na pivko i bez vycházky. Prostranství praporu totiž z části sousedilo se hřbitovem, ale z části také, a to hlavně s hospodou „U Krále Šumavy“. A součástí hospody byl také jakýsi sál s dřevěnou půlkulatou střechou, který sloužil pro všechno možné. Hlavně v něm ale byla filmová promítačka, která patřila praporu. Pochopitelně se promítaly filmy nejen pro vojáky ale i pro celou vesnici. A na ty filmy jsme mohli chodit, protože ten ‚kinosál‘ se tak nějak považoval za součást praporního objektu. 


Ilustrační fotografie.


Jenže jste do něho museli přes tu hospodu. V sále jste se dívali na film, popíjeli u toho pivko, kouřili, za popelníky sloužily krabičky od olejovek, pravá kvildská atmosféra. Jo, a také si pamatuji, že nejdražší jídlo v té hospodě byl biftek s volským okem, brambory a oblohou. Pokud jsme se někdy dostaly z rot na Kvildu, tak jsme si ho „U Krále Šumavy“ dali. Stál 13 Kčs 40 nebo 60 hal. Ty haléře už nevím přesně. Na tu dobu dost peněz, ale na rotách se stejně nedaly zač utratit. Zlatá služba na Kvildě, ta pro nás, ‚zapadlé vlastence‘ z lesů, spolu s Modravou představovala velkoměsto.


 No, a tak jednoho dne přišel na Březník rozkaz a my s Karlem místo na dovolenou jeli do Železné Rudy. Tam nás ubytovali a dávali nám najíst. Ale v té době u Pohraniční stráže každé přemístění jinam, byť i dočasné, znamenalo jedno. Slamník. Čili jste vyfasovali prázdný slamník, ten jste si napěchovali senem, hrany u nováčků musely zařezávat. Věřte, že odporná a nenáviděná práce. Na Železné Rudě ale seno nebylo, s prázdnými slamníky jsme tedy odjeli na pohraniční rotu umístěnou na zámku Debrník, kde se seno vedlo.

 Důvod našeho dočasného přeložení na Železnou Rudu byl ten, že se v Černém jezeře rozjelo pátrání po údajně do jezera potopených bednách s nějakými dokumenty. Ty tam ke konci války snad měli schovat jednotky SS. Černé jezero neleželo v té době v Hraničním pásmu, ale bylo volně přístupné. No a my spolu s dalšími kluky stažených i z jiných pohraničních rot jsme měli střežit přístupy k jezeru a nikoho k němu nepouštět. Trvalo to asi týden, co potápěči ty bedny z jezera vytahovali. Dnes už se ví, že to byla Štrougalova akce, že tam Němci nic do jezera nenaházeli, nýbrž vše zinscenovala naše kontrarozvědka či kdo.

 Z Železné Rudy nás gázem vozili k Černému jezeru na hlídky. V noci to nebylo nic moc, k ránu kosa u vody, co je dneska vybetonovaný břeh aby se tam otočil autobus, byla bažina. Noci nekonečně dlouhé. Ve dne to bylo fajn. To jsme měli třeba službu na takové pasekové louce poblíž jezera, my se vysvlékli do půl těla, sluníčko pěkně hřálo a my si lebedili, jak je na vojně hezky. Ženský tam chodily na borůvky, my je jen upozornili kam až mohou jít a těm mladším jsme pomáhali sbírat.


Ilustrační fotografie.

 Ale dole ve městě, na velitelství praporu, kde jsme pobývali mimo službu u jezera, to bylo pro nás špatné. Nacházel se tam takový skrček vzrůstem, náš ročník, ale už měl jednu frajtrpásku. A od tohodle malýho svobodníka jsme zkoušeli, jako bychom byli teprve někde v přijímači. A my dva s Karlem obzvláště, protože jsme mu odmlouvali a po straně se mu šklebili. Ale frajtr je frajtr. ‚Nejlepší‘ rajony jsme vyfasovali vždy my dva. I v tom, že jsme jednou nemohli na vycházku, měl prsty on. Jak jsme toho skřeta nenáviděli.

 Když ta akce na Černém jezeře skončila, rozvezli nás zase zpět na své domovské prapory. Když s námi gaz vjel branou do kvildských ‚kasáren‘, tedy hned vele kostela a hřbitova, co zná národ z filmu „Král Šumavy“, ani nestačil zastavit, a už se k němu z hlavní, vlastně jediné budovy hnal nějaký kapitán. Přistoupil zezadu ke gazu , v ruce nějaký papír. „Koníček, Kopecký, vystupte!“ Tak mi s Karlem vylezli před něj. „Postavte se do pozoru!“ A potom četl z toho papíru. „Rozkazem velitele 7. brigády Pohraniční stráže číslo ‚to a to‘ jste ke dni ‚toho a toho‘ povýšeni do hodnosti svobodník. Pohov!“ My vyhrkli „Sloužíme socialistické vlasti“ a bylo to.


rPS Březník - dobové foto.


 Ale nebylo. Po počáteční radosti nám s Karlem teprve došlo to datum toho rozkazu. My už byli svobodníky přes týden, ale nikdo se nenamáhal, aby ten rozkaz poslal za námi na Železnou Rudu. A to datum povýšení se shodovalo i se dnem našeho dočasného převelení na železnorudský prapor. Okamžitě jsme si vybavili toho tamního frajtra, co si na nás trénoval svoje ego. Vždyť on mohl zcela určitě dostat toho svobodníka ve stejný den jako my. Mít ho tak v tu chvíli po ruce, možná by skončil na tom hřbitově. Klasický typ pohraničníka, co se nikdy ‚nevyčůral‘ na kámen. Myšleno tím pohraniční mezník. To v našem žargonu znamenalo, že sice nosil péesáckou uniformu se psem na klopě a zelenou brigadýrku, ale přímo na čáře nikdy nesloužil. Pouze na praporech a výše.



 Když jsme pak na naší rotě vyfasovali od staršiny ty své červený frčky, ten již o našem povýšení věděl, a mohli si je přišít, náš vztek už pomalu vychládal. No a do čtrnácti dnů jsme pak konečně odjeli na vytouženou dovolenou.

(c) AUTOR:  Václav Kopecký 
Fotografie:    http://www.vojensko.cz/



Zajímá vás více o Pohraniční stráži a ochraně státní hranice?
Klikněte si zde: starší příspěvky.

23. dubna 2014

EXPEDICE STÁTNÍ HRANICE 2014

Start expedice je naplánován na pátek 25.4.2014 ráno.
Trasa je tentokrát mnohem delší a proto je naplánována na 18 dní.

Kliknutím obrázek zvětšíte.

 Pokud by chtěl kdokoliv člena expedice - Láďu na jeho cestě podpořit,může se k němu přidat byť jen na malý úsek cesty. Kontaktovat lze i během průběhu expedice a domluvit si místo setkání po trase. 

Tlf.číslo: (+420) 776 785 246

Zavolat doporučuji až po 18.hodině, neboť jednak v průběhu jízdy jsou mnohá místa bez pokrytí signálem GSM, nebo leckdy, kvůli náročnému terénu není možné zároveň šlapat do pedálů a mluvit do mobilu.


Kliknutím obrázek zvětšíte.

PLÁNOVANÁ TRASA EXPEDICE STÁTNÍ HRANICE 2014: 


Pohraniční roty 19. bPS
(Děčínská brigáda)
25.4.20141. rPS Vítkov  GPS: 50°51'21.251"N, 14°58'14.307"E
NOCLEH Penzion Adriana 777 298 319
26.4.2014 8. rPS Šluknov  GPS: 51°0'46.276"N, 14°27'19.231"E
NOCLEH Dolní Žleb Penzion PICCOLO 720245537
27.4.2014 14. rPS Maxičky  GPS: 50°49'0.691"N, 14°10'52.556"E
NOCLEH Cínovec hotel Lípa 731 817 861
28.4.2014
20. rPS - Moldava  GPS: 50°43'10.432"N, 13°40'39.533"E
  • +pomník příslušníka FS Františka Koubka - smrtelně postřeleného v září
  • směr nádraží 1938 příslušníky Freikorpsu.
Pohraniční roty 3. bPS
(Karlovarská brigáda)
4. rPS Kalek  GPS: 50°34'41.351"N, 13°18'55.576"E
  • 5. rPS Načetín
  • 6. rPS Hora sv.Šebestiána
  • 7. rPS Kryštofovy Hamry
  • 8. rPS Vejprty
  • 9. rPS Nové Zvolání
  • +Pomník přísl. PS - Soukup
  • 10. rPS Loučná
  • 11. rPS Boží Dar
  • +pozůstatek dřevěné pozorovatelny
  • 12. rPS Český mlýn
  • +zan. R PS Podlesí
  • 13. rPS Potůčky  GPS: 50°25'37.477"N, 12°43'56.803"E


NOCLEH Horní Blatná hotel Modrá hvězda tel: 736 644 082

29.4.2014 14. rPS Jelení  GPS: 50°23'45.172"N, 12°40'31.868"E
  • 15. rPS Rolava - Přebuz
  • 16. rPS Bublava  GPS: 50°22'35.135"N, 12°30'2.684"E
  • 17. rPS Kraslice
  • 18. rPS Počátky  GPS: 50°18'53.275"N, 12°25'27.039"E
  • Artefakt ,,hvězda NEPROJDOU!“ -naproti rotě
  • 19. rPS Kámen
NOCLEH Penzion Kozabar Luby tel: 776 180 679
30.4.2014+zan r PS Krásňany
  • +zan. rPS Embath
Pohraniční roty 5. bPS
(Chebská brigáda)
1. rPS - Trojmezí GPS: 50°18'9.07"N, 12°8'38.15"E
  • 2. rPS - Pastviny GPS: 50°16'29.79"N, 12°9'0.64"E
  • +Pomník svob. Vacula GPS: 50°16'29.79"N, 12°9'0.64"E
  • 3. rPS - Újezd GPS: 50°14'53.8"N, 12°7'49.56"E
  • + r PS Újezd GPS 50°15' 057"N, 12° 07'583"E
  • +Pomník Hraničářům Krásná GPS 50°14'222"N, 12°10'268"E
NOCLEH Krásná u Aše Sokolovna 606 174 615
1.5.2014
  • 4. rPS - Ašská GPS: 50°12'59.29"N, 12°10'23.38"E
  • 5. rPS - Nový Žďár GPS: 50°11'50.2"N, 12°12'51.9"E
  • 6. rPS - Polná GPS: 50°9'17.31"N, 12°14'2.64"E
  • +Pomník J. Stehlíček GPS: 50°9'167"N, 12°15'298"E
  • +Pomník S. Láznička GPS: 50°06'723"N, 12°13'630"E
  • 7. rPS - Dubina GPS: 50°6'36.34"N, 12°13'41.02"E
  • +Pomník str. Hadáček,Vídeňský GPS : 50°07'499"N, 12°15'665"E
  • +Pomník str. Řezáč ,Lébr GPS : 50°06'781"N, 12°17'602"E
  • 8. rPS - Pomezí GPS: 50°5'8.43"N, 12°16'41.25"E
  • +Pomník des.Konigsmark ,J.Novák GPS: 50°05'113"N, 12°16'975"E
  • +Pomník des. Konigsmark za viaduktem GPS: 50°5'14.252"N, 12°15'21.95"E
  • 9. rPS - Horní Hraničná GPS: 50°3'48.91"N, 12°17'36.77"E
  • 10. rPS - Svatý Kříž GPS: 50°2'47.89"N, 12°21'3.2"E
  • +Pomník voj Ludas GPS: 50°02'930"N, 12°21'230"E
  • 11. rPS - Starý Hrozňatov GPS: 50°1'25"N, 12°23'18.93"E
  • + r.PS Starý Hrozňatov GPS: 50°01'472"N, 12°23'427"E
NOCLEH Penzion U stříbrného jelena Tel:354430531 stribrny.jelen@atlas.cz
2.5.2014 12. rPS - Mýtina GPS: 49°59'58.82"N, 12°26'39.27"E
  • +Pomník str. Kysilka
  • 13. rPS - Dyleň GPS: 49°58'38.6"N, 12°30'16.14"E
  • +rPS Mohelno GPS: 49°56'655"N, 12°28'812"E
  • 14. rPS - Slatina GPS: 49°56'5.62"N, 12°33'25.2"E
  • 15. rPS - Broumov GPS: 49°53'48"N, 12°33'28.34"E
  • +Pomník voj. Kukla GPS: 49°53'725"N, 12°39'414"E
  • +rPS Tišina GPS: 49°52'201"N, 12°32'031"E
  • +rPS Branka GPS: 49°51'022"N, 12°30'898"E
  • 16. rPS - Branka GPS: 49°50'14.73"N, 12°31'9.35"E
  • 17. rPS - Pavlův Studenec GPS: 49°48'38.93"N, 12°29'35.69"E
  • +Pomník svob. Koníček GPS: 49°48'600"N, 12°29'657"E
  • +rPS Pavlova Huť GPS: 49°47'150"N, 12°29'311"E
Pohraniční roty 9. bPS
(Domažlická brigáda)
  • 1. rPS - Vašíček GPS: 49°46'1.734"N, 12°27'8.284"E
  • +rPS Zlatý Potok GPS: 49°45'074"N, 12°25'171"E
  • +rPS Starý Pochr GPS: 49°43'165"N, 12°27'012"E
  • 2. rPS - Stoupa GPS: 49°43'11.365"N, 12°27'50.749"E
  • + rPS Jedlina GPS 49°422'73"N, 12°28'759"E
  • 3. rPS - Hraničky GPS: 49°41'36.12"N, 12°32'11.94"E
  • +Pomník sv.Mokroš GPS: 49°41'781"N, 12°32'258"E
NOCLEH Základna KVH Hraničář – rota Kóta 233 Rozvadov (výcv. Prapor)
3.5.2014+Pomník P.Juhás -Rozvadov
NOCLEH – Babylon –penzion Magda 720 443 322
4.5.2014 14. rPS - Maxov GPS: 49°21'12.967"N, 12°55'47.153"E
  • 15. rPS - Všeruby GPS: 49°20'20.62"N, 12°58'48.66"E
  • 16. rPS - Sruby GPS: 49°18'52.06"N, 13°0'29.1"E
  • Zan. rPS Červené Dřevo
  • 17. rPs - Svatá Kateřina GPS: 49°15'58.749"N, 13°2'51.335"E 
  • Zan . r PS Kóta nad Chl. Úhlavou
  • +Pomník voj. Moravec GPS: 49°14'966"N, 13°04'828"E 
  • *pozorovatelna GPS: 49°14'845"N, 13°05'738"E 
  • +rPS Zadní chalupy GPS: 49°15'070"N, 13°06'493"E 
  • +rPS Přední hamry GPS: 49°14'379"N, 13°09'222"E 
  • 18. rPS - Pod Ostrým (Hamry) GPS: 49°12'50.355"N, 13°9'28.086"E
  • +rPS Pod Ostrým GPS: 49°12'875"N, 13°09'493"E 
  • +rPS Zadní hamry GPS: 49°12'105"N, 13°09'468"E 



Pohraniční roty 7. bPS
(Sušická brigáda)
NOCLEH M penzion Jezerka  tel. 731 723 626
5.5.2014 +rPS Alžbětínská pila GPS: 49°07'953"N, 13°13'301"E 
  • 2. rPS – Svarožná GPS: 49°8'33.66"N, 13°11'2.76"E
  • 3. rPS - Debrník GPS: 49°7'30.83"N, 13°13'50.76"E
  • 4. rPS - Polom GPS: 49°7'33"N, 13°16'59.14"E
  • +Pomník svKroft voj Pezl GPS: 49°06'907"N, 13°18'906"E 
  • +rPS Jezero Laka GPS: 49°06'639"N, 13°19'765"E 
  • +Pomník str. Hodboď GPS: 49°08'487"N, 13°19'140"E 
  • 5. rPS - Prášily GPS: 49°6'16.37"N, 13°22'42.5"E
  • +rPS Poledník GPS: 49°04'163"N, 13°22'758"E 
  • +rPS Jelení skok GPS: 49°02'988"N, 13°24'211"E 
  • 6. rPS - Javoří Pila GPS: 49°02'161"N, 13°25'270"E
  • + rPS Javoří pila GPS: 49°01'486"N, 13°25'350"E
  • + rPS Weitfelerské slatě  GPS: 49°00'495"N, 13°26'229"E
  • +Pomník voj Baranovič GPS: 48°59'673"N, 13°25'545"E
  • +rPS Roklan GPS: 48°59'135"N, 13°25'781"E
  • +rPS Platenská huť GPS: 48°58'345"N, 13°28'134"E
  • +rPS Březník GPS: 48°58'266"N, 13°28'755"E
  • +Pomník por.Horváth GPS: 48°58'307"N, 13°28'892"E
  • +rPS Švele GPS: 48°59'223"N, 13°31'119"E
  • + Zan rPS BučinaGPS: 48°58'3.976"N, 13°35'31.873"E
NOCLEH Hotel Bučina (rota) 602434027 ,380428888 email hotel@alpskavyhlidka.cz
6.5.2014 + Modrava kámen z pam. Roklan GPS: 49°01'548"N, 13°29'578"E
  • 7. rPS - Kvilda GPS: 49°1'6.53"N, 13°34'46.64"E
  • 8. rPS - Borová Lada  GPS: 48°58'49.49"N, 13°39'8.51"E
  • 9. rPS - Žďárek GPS: 48°55'38.91"N, 13°38'54.42"E
  • 10. rPS - Dolní Silnice GPS: 48°53'21.04"N, 13°43'10.57"E
  • 11. rPS - České Žleby GPS: 48°52'25.35"N, 13°46'22.68"E
  • +Pomník str. Mutínský/Pekař/Kočí GPS: 48°52'25.35"N, 13°46'22.68"E
  • +Pomník str.Kočí GPS: 48°53'498"N, 13°48'140"E
  • +Pomník voj Vágner GPS: 48°53'974"N, 13°48'952"E
  • +rPS Krásná Hora GPS: 48°51'129"N, 13°45'858"E
  • 12. rPS - Stožec GPS: 48°51'2.174"N, 13°49'5.974"E
  • +rPS Plešné jezero GPS: 48°46'678"N, 13°52'100"E
  • +rPS Planina GPS: 48°47'528"N, 13°53'259"E
  • 13. rPS - Nová Pec GPS: 48°45'56.73"N, 13°55'56.86"E
  • +Pomník str Císler GPS: 48°45'56.73"N, 13°55'56.86"E
  • 14. rPS - Zvonková GPS: 48°43'43.31"N, 13°59'39.76"E
  • +Pomník str. Maršálek GPS: 48°44'241"N, 14°00'783"E
  • +rPS Račín GPS: 48°42'512"N, 14°01'303"E
  • 15. rPS - Kyselov GPS: 48°40'44.126"N, 14°2'37.26"E
  • 16. rPS - Pasečná GPS: 48°36'28.404"N, 14°6'29.846"E
NOCLEH Penzion DOBÍK (rota) 605247304 info@dobik.cz
7.5.2014 +Pomník četn.velitel Měsíček Antonín
Pohraniční roty 15. bPS
(Budějovická brigáda)
NOCLEH Hotel U pralesa (rota) 844 468 359
8.5.2014 +r.PS Šejby GPS: 48°43'307"N, 14°46'049"E
NOCLEH Penzion Medenice (rota) 777662722 infopenzionmedenice.cz
9.5.2014 13. rPS - Hajnice GPS: 49°0'8.475"N, 14°58'2.607"E

Pohraniční roty 4. bPS
(Znojemská brigáda)
NOCLEH Vranov nad Dyjí +420 724 051 917  info@countrysaloon.info
10.5.2014 +r.PS Čížov GPS: 48°52'631"N, 15°52'307"E
NOCLEH Penzion Monika 728983276 info@penzion-vinnysklep.cz
11.5.201415. rPS - Březí GPS: 48°48'48.981"N, 16°33'21.551"E

Pohraniční roty 11. bPS
(Bratislavská brigáda)
NOCLEH Malé Leváre (rota)
12.5.2014 3. rPS - Gajary GPS: 48°28'7.296"N, 16°53'45.98"E
+ zaniklá r PS Gajary


Držme Láďovi i ostatním členům expedice,kteří se připojí na jednotlivých úsecích později, aby měli dost sil, zdraví, dobré nálady a aby jim přálo počasí a neselhala technika.


Zajímá vás více? Klikněte si:

Expedice SH 2014 na Facebooku