KDO VYMYSLEL ŽELEZNOU OPONU

S pojmem „studená válka“ nejen že neoddělitelně souvisí, je jejím hlavním symbolem a atributem: „železná opona“. Hlavně ona její forma, která byla svého času součástí hraničního režimu, tedy vojenských, policejních a administrativních opatření, mezi státy východního a západního bloku. V politice a historii je pojem „železná opona“ chápána jako ideologicky i fyzicky „nepřekonatelná“ nebo snad lépe řečeno nekompromisní hranice. Jako politika ohraničení se, prováděná jak fyzicky vybudováním bariér na hranicích a jejich střežením, tak ideologicky a politicky v různých sférách a na různých úrovních, ať už se jednalo o mezinárodní vztahy, činnost mezinárodních organizací, sport, hospodářskou sféru, média či střetávání zájmů v zemích třetího světa.

V Evropě byla „železná opona“ na státních hranicích fyzicky budována ze strany států východního bloku, sousedících se státy bloku západního (ale také třeba mezi Maďarskem či Bulharskem a Jugoslávií), od počátku 50. let, zprvu v poměrně drastické podobě (včetně minových polí a drátěných překážek s vysokým napětím), postupně však byla redukována, až v letech 1989/1990 zmizela úplně. Dlužno dodat, že nejtvrdší její podoba existovala po celou dobu konfliktu Východ-Západ mezi oběma německými státy a v rozděleném Berlíně.

Konec „železné opony“ ve studené válce na hranicích odstartovaliMaďaři. Dne 2. května 1989 začali s odstraňováním drátěných zátarasů na hranici s Rakouskem. Za první oficiální otevření „železné opony“ bývá označován takzvaný „panevropský picknick“, který proběhl na hranici mezi Maďarskem a Rakouskem za souhlasu vlád obou států dne 19. srpna 1989. Maďaři se poté, po likvidaci drátěných zátarasů, sice snažili o zesílené střežení hranice, ale tlak občanů NDR, kteří se snažili přes Maďarsko a Československo dostat se do Spolkové republiky, byl už tak silný, že Maďaři v noci z 10. na 11. září 1989 rezignovali na hraniční ostrahu a umožnili občanům NDR, tábořícím u hranice, masový útěk do Rakouska, odkud pak směřovali do západního Německa.

Zatímco československá Pohraniční stráž, reagujíc křečovitě na impotenci, naprostou bezradnost a zcela nekompetentní pokyny politického a státního vedení ČSSR, na podzim 1989 „železnou oponu“ na hranicích se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem ještě nesmyslně posilovala, dne 9. listopadu 1989 byla v Berlíně otevřena pověstná „berlínská zeď“. To byl mezník v rozpadání „železné opony“ a také symbol konce studené války.

Za otce pojmu „železná opona“ bývá běžně označován Winston Churchill, a to s odvoláváním se na jeho projev v americkém Fultonu (5. března 1946); projev, který je pokládán za vytroubení studené války. Bývalý britský premiér tehdy pravil: „Od Štětínu na Baltském moři až po Terst na Jadranu se nad Evropou spustila železná opona. Za ní leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bukurešť a Sofie. Tato proslulá města a obyvatelstvo vůkol leží v sovětském okruhu působení, tak to musím říct, a podléhají, tím či oním způsobem, nejen pouze sovětskému vlivu, nýbrž značnému a v některých případech vzrůstajícímu řízení Moskvou.“

Churchill ale použil tohoto výrazu už dříve, v telegramu odeslanému 12. května 1945, tedy pád dnů po kapitulaci nacistů, americkému prezidentu Trumanovi. „Železná opona je vyznačena jejich frontovou linií. Nevíme, co se za ní děje,“ napsal tehdy Churchill. Takže jemu je obecně přisuzována zásluha, že „železnou oponu“ převedl jako první ze světa divadla do světa politiky.

Jenže tak tomu nebylo.

„Železná opona“ jako metafora pro zásadní oddělení společenských a politických fenoménů a systémů, pro nekompromisní vymezení se, se objevila už za první světové války. Její autorství resp. první použití v této souvislosti bývá připisováno anglické spisovatelce a esejistce Violet Pagetové, která - pod pseudonymem Vernon Lee - psala o Bachově vánoční hudbě v Anglii a Německu, uvádějíc, že obě země nyní odděluje „monstrózní železná opona“. Nelze zjistit, zda Pagetová inspirovala další osobnosti, použivší ve svých vyjádřeních „železnou oponu“; spíše nikoliv, což nutně platilo také pro německého říšského kancléře Theobalda von Bethmann Hollweg, který ve svém memorandu o ponorkové válce uvedl, že je neproveditelné, oddělit Anglii ponorkami od okolního světa „jako železnou oponou“.

Ve 20. a 30. letech se „železná opona“ jako metafora, kterou nebylo tak nesnadné vymyslet, tu a tam objevovala v tisku a publikacích, pojednávajících o první světové válce. Ale základ současného chápání a výkladu „železné opony“ jako symbolu ideologického a politického oddělení Východu a Západu a studené války mezi těmito bloky byl položen koncem druhé světové války, v roce 1945. A to nikoli Churchillem, nýbrž nacisty, kteří mu - neboť Churchill stejně jako jiní představitelé protihitlerovské koalice sledoval a znal německou propagandistickou produkci - poskytli jím brzy použitý termín, kterým brzy nezaslouženě proslul. Joseph Goebbels, ministr propagandy německé říše, pranýřoval 25. února 1945 v týdeníku „Das Reich“ (Říše) v úvodníku „Rok 2000“ ujednání Spojenců z Jalty jako výprodej pozic Západu ve střední a východní Evropě Sovětskému svazu.

„Pokud by třetí říše složila zbraně, obsadili by Sověti i po dohodách mezi Rooseveltem, Churchillem a Stalinem celou východní a jihovýchodní Evropu a k tomu největší část říše. Před tímto obrovským teritoriem včetně Sovětského svazu by okamžitě spadla železná opona, za kterou by začalo masové vyvražďování národů, pravděpodobně také za potlesku londýnského a new-yorského židovského tisku,“ napsal Goebbels. A pokud by šlo o následky pozdější věštěné „třetí světové války“ pro Evropu, Goebbels uvedl: „Opět se železná opona spustí nad touto nyní giganticky rozšířenou tragédií národů.“

Churchill nepochybně Goebbelsův příspěvek v týdeníku „Das Reich“ znal a výraz „železná opona“ pro něj dostal inspirační hodnotu poté, co konflikt „fašismus-antifašismus“ byl vzápětí vystřídán konfliktem „Východ-Západ“, přesněji „Sovětský svaz-Západ“ - aniž by samozřejmě uváděl zdroj své inspirace. Mohl a zřejmě jím mohl být Goebbels. Ale nemusel. Protože on sám byl v této záležitosti zřejmě inspirován někým jiným!

Týden před otištěním jeho úvodníku se totiž na titulní straně týdeníku „Das Reich“ objevil komentář nazvaný „Za železnou oponou“. Jeho autor, podepsaný jako „cl Lissabon“ se zabýval důsledky konference Spojenců v Moskvě v říjnu 1944 (takzvaná čtvrtá moskevská konference, zabývající se poválečnými sférami vlivu v Evropě včetně Balkánského poloostrova) a na Jaltě (únor 1945). Relevantní věta komentáře zněla takto: „Železná opona dovršených bolševických realit, přes Churchillovu prosebnou cestu do Moskvy před Rooseveltovým zvolením, se spustila před celou jihovýchodní Evropou; po Jaltské konferenci se spustila nezadržitelně nad Evropou.“

Autor „cl“ dále napsal: „Státní department a Foreign Office sice soupeří ve vynalezení diplomatické mašinerie, aby doma vzbudily dojem, že západní mocnosti ještě nějak železnou oponu spoluobsluhují, dokud za ní nezmizí celá Evropa (...) Nicméně vzadu už sedí moskevští režiséři pro další akt komunistického prosazení Anglie a Ameriky.“

V poválečném pátrání po původci termínu „železná opona“ upozornil německý historik Karl-Heinz Minuth na příspěvek autora „cl“ v týdeníku „Das Reich“ v roce 1964, ovšem tohoto autora se zatím nepodařilo identifikovat. Podařilo se to až počátkem roku 2015 historikovi Georgu Meyerovi, bývalému řediteli Vojenskohistorického ústavu bundeswehru: Za iniciály „cl“ vězel novinář a publicista Max Walter Clauss (1901-1988).

Clauss byl synem továrníka z Offenburgu. Vystudoval germanistiku, romanistiku, dějiny a sociologii. Před uchopením moci v Německu nacisty byl neúspěšným kandidátem Německé státní strany do Říšského sněmu. Působil jako vedoucí redaktor tiskové agentury „Dienst aus Deutschland“ (Služba z Německa), poté jako redaktor v jistém deníku, až se v roce 1943 stal korespondentem listu „Das Reich“ v Lisabonu. Odtud poslal do Berlína také své úvahy týkající se „železné opony“.

Po válce, už v červenci 1945, využil „železnou oponu“ také třeba budoucí spolkový kancléř Konrad Adenauer, ukazuje rovněž na Sovětský svaz, který podle něj - pokud jde o Německo - tuto oponu nad ním spouští. Ale jak už jsme uvedli, nejvíce, a to dodnes, bývá „železná opona“ dávána do souvislosti s výrokem Winstona Churchilla, učiněným ve Fultonu.

A autor-neautor „železné opony“ Max Clauss? Jeho psaní pro „Das Reich“ jako by nikdy neexistovalo. Několik poválečných let ještě strávil v Portugalsku, kde patřil k zakladatelům Německé obchodní komory. V roce 1956 přesídlil do Spolkové republiky. Působil jako šéf pro zahraniční styky Hannoverského veletrhu a věnoval se politické publicistice. Jeden z recenzentů jeho nejznámější knihy „Cesta po Jaltě - Rooseveltova odpovědnost“ napsal, že k žádnému zlomu v Claussově smýšlení po válce nedošlo...

Historie nás někdy krmí až neuvěřitelnými paradoxy. V roce 1989 započali s odstraňováním reálné „železné opony“ Maďaři. A v polovině června 2015 oznámilo Maďarsko světu, že na státní hranici se Srbskem vybuduje 175 kilometrů dlouhý a čtyři metry vysoký plot, který by měl bránit ilegálním migrantům ve vstupu na maďarské území! A další „železné opony“ prý mají následovat...

Existovaly, existují a budou zřejmě existovat různé „železné opony“ mezi státy, územími a lidmi. Vždy a všude je však jejich vznik projevem politického selhání a bezradnosti. Projevem snahy řešit silou a umělou restrikcí problémy, které tak lze jen možná tlumit, ale nikdy odstranit.

 

 ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkazy: 

* Zodpovědnost pohraničníků 

* Dezinformace o činnosti Pohraniční stráže

* Pád železné opony v Maďarsku 

KDE VZNIKLA HYMNA PS?

Na legendární rotě Pohraniční stráže Mohelno...

...před mnoha lety, vznikla tato legendární píseň, která se stala neformální hymnou pohraničníků, kteří si ji rádi zazpívají na různých setkáních i dnes. 

[: Na starým Mohelně, na státní hranici :]
[: je parta záložáků, je parta záložáků
je parta záložáků své vlasti sloužící :]

[: Když jsem tam sloužíval, samopal nosíval :]
[: za jasných, za večerů, za jasných, za večerů
za jasných, za večerů, na milou vzpomínal :]

[: Na milou vzpomenu, cenťáček ustřihnu :]
[: každý den v šestnáct hodin, každý den v šestnáct hodin
každý den v šestnáct hodin cenťáček zahodím :]

[: Vy mladí bažanti, kteří tu zůstanete :]
[: střežte to tady bděle, střežte to tady bděle
střežte to tady bděle, my jdem do civilu :]

VÝZVA! 

Najde se mezi bývalými pohraničníky z rPS Mohelno pamětník, který by mohl upřesnit za jakých okolností a ve kterém roce píseň "Na starém Mohelně" vznikla? Nebo, dokonce zjistíme i jméno autora,či  kolektivu autorů?  Byl by to hezký dárek ke Dni Pohraniční stráže. 
Samozřejmě, že se nemusí jednat o pamětníky přímo z roty Mohelná, ale o kohokoliv, kdo by historii vzniku pomohl odhalit, nebo, aspoň poodhalit  :-)  

Ozvat se můžete přímo pod článek do komentářů, nebo do "redakce" weblogu Pohraničník, na tuto adresu:  pohranicnik@gmail.com   

 

AKTUALIZACE 6.7.2015  

Děkuji jednomu nejmenovanému pamětníkovi za dvě zaslané fotografie k tématice tohoto článku. Moc si toho cením, neboť tím článek získal na informační hodnotě a kdoví, třeba se najdou další pamětníci.

Dobové foto: velitel rPS Mohelno Emil Hruška (vpravo) se svým zástupcem por.Waclawkem.

Dobové foto: autor písně "Na starém Mohelně" vojín Frühauf  (s kytarou).

SETKÁNÍ BÝVALÝCH POHRANIČNÍKŮ A POLICISTŮ BGS.

Pozvánka na setkání bývalých příslušníků Pohraniční stráže a policistů Bundesgrenzschutz, které proběhne 11.7.2015 od 11:00 hodin na Dyleni. 

(Účast minimálně 4 policistů BGS je oficiálně potvrzena).

Foto z dob studené války: setkání příslušníků BGS a PS na státní hranici NSR-ČSSR.

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si:

Setkání pohraničníků, BGS a vojáků US.ARMY 19.9.2014

WERICHŮV ÚTĚK DO NSR ZA ASISTENCE POHRANIČNÍ STRÁŽE

Už dříve jsme v diskuzích, ať už zde,na weblogu Pohraničník, nebo na FB Group PS OSH, rozebírali útěk prominentního českého herce Jana Wericha na Západ. Nyní se objevil na stránkách slovenského webu "Denník N" článek Petera Mikšíka, jenž se tímto tématem zabývá. 

Protože se domnívám, že mnoho čtenářů weblogu Pohraničník o této akci,do které byli přímo zapojeni pohraničníci, nikdy neslyšelo, publikuji tento článek, bez jakýchkoliv změn a úprav, zde na Pohraničníkovi.   

Jan Werich a jeho ilegálny prechod hranice do Bavorska.

Tento príbeh sa trochu vymyká tým ostatným tragickým či šťastným príbehom o útekoch cez Železnú oponu. A nie je to dané menom jeho hlavného hrdinu. Menom, ktoré všetci dobre poznáme. Jana Wericha totiž do Západného Nemecka nedostal žiadny prevádzač. Ilegálne ho tam previedli samotní vojaci Pohraničnej stráže.

Jan Werich.

Áno, aj takúto podobu mal v Československu rok 1968, obdobie posovietskej okupácii. Takmer všetci Česi a Slováci boli v tých hektických časoch zajedno – bratských okupantov tu nechceme. A budeme si v tom odpore pomáhať.

Pražská jar so sebou priniesla výrazné uľahčenie možností vycestovania z Československa. A po okupácii v auguste 1968 emigrovalo okolo 80 000 ľudí. Väčšinou legálne, na platné cestovné doklady. Okrem toho sa ale na Železnej opone vyskytol nevídaný jav – aj z veliteľských miest boli vydávané pokyny na mierny postup voči narušiteľom štátnej hranice. Zachytení utečenci boli po slovnom napomenutí posielaní naspäť do vnútrozemia, príslušníci Pohraničnej stráže poskytovali odporu voči okupácii prostriedky a techniku, ukrývali zbrane, pripravovali prechodové kanály pre ľudí, ktorí by boli stíhaní za svoje postoje počas Pražskej jari, a skresľovali počty zadržaných. A tiež prevádzali za hranice. Najznámejšou postavou, ktorej útek zorganizovali, bol práve Jan Werich.

Známy herec sa počas Pražskej jari zapojil do obrodného procesu. Podpísal sa napríklad pod výzvu 2000 slov. Po vpáde vojsk Varšavskej zmluvy sa uchýlil na chalupu vo Velharticiach. Odtiaľ sa snažil vyjednať si bezpečný prechod za hranice. Cez prostredníka kontaktoval pohraničníkov v Alžbetíne so žiadosťou, aby mu umožnili bezpečný odchod do Západného Nemecka. Mal síce platné cestovné doklady, ale bol vystrašený – domnieval sa, že mu na hraničnom priechode hrozí zatknutie. Werichova žiadosť sa dostala až k veliteľovi sušickej brigády Pohraničnej stráže a ten aktívne zabezpečil prevoz Jana Wericha aj s manželkou do oblasti Železnej Rudy, kde ich ubytoval najprv v chate využívanej občianskymi pracovníkmi brigády a na druhý deň ich dal previezť až k samotnej hranici do chaty jedného zo svojich podriadených dôstojníkov.

Tu boli manželia Werichovci v starostlivosti veliteľa úseku ochrany štátnej hranice, ktorý im zabezpečoval ochranu a zásobovanie. Werichovci na chate počúvali rozhlas a pozerali televíziu a pod vplyvom neutešených správ o okupácii sovietskymi vojskami boli na pokraji nervového zrútenia. Údajne plakali a prosili dôstojníkov Pohraničnej stráže, aby ich pustili cez hranice. Ich prosby sa nakoniec dostali k samotnému veliteľovi Pohraničnej stráže generálmajorovi Karlovi Peprnému, ktorý však ich žiadosť ignoroval, aj keď proti neskoršiemu ilegálnemu prechodu nijako nezasiahol. Jemu podriadený veliteľ pohraničnej brigády pravdepodobne s prechodom Werichovcov súhlasil a tak sa dala celá vec do pohybu.

Werichovcom predložil vysoký dôstojník Pohraničnej stráže podmienky: v zahraničí nesmú prezradiť, že ich previedli pohraničníci, musia sa prihlásiť na československom veľvyslanectve vo Viedni, nevystúpia politicky na verejnosti a odmietnu ponuky Rádia Slobodná Európa. Manželia súhlasili.

Hraniční přechod Alžbětín (dobové foto).

25. augusta 1968 večer prišiel po Jana Wericha pohraničiarsky gazík s veliteľom úseku. Ten odomkol vráta v signálnom plote, auto so zhasnutými svetlami došlo do priestoru bývalej colnice v Alžbětíne (časť Železnej Rudy), asi 50 metrov od hranice s Bavorskom. Werichovci vystúpili z auta a pešo prešli do Nemecka.

V emigrácii zostal Jan Werich len krátko a vrátil sa do Československa.

Werichova vila v Praze (dobové foto).

Poznámka: 
Druhý den po invazi (22.8.1968) vydal genmjr. Peprný společně se svým zástupcem pro věci politické plk. Antonínem Vachtou telefonicky rozkaz velitelům brigád PS, že vzhledem k stávající situaci bude patrně nutné umožnit odchod přes státní hranice politicky exponovaným osobám, kterým bude hrozit perzekuce od okupantů a jejich stoupenců. Propouštět za státní hranici se měli funkcionáři KSČ, popřípadě. jejich rodinní příslušníci. V žádném případě tato výsada neplatila pro „obyčejné“ lidi.

– Nestandardní jevy u Pohraniční stráže v posrpnovém období roku 1968

Závěrem.

Autor článku ovšem zapomněl na jednu podstatnou věc, nevím,zda o ní neví,nebo ji nezmínil.

Ale,jak se říká "Wer A sagt, muss auch B sagen", doplňuji jeho článek informací,kterou jsem se dozvěděl (v souvislosti s Werichovým útěkem na Západ), během mé služby v 80-tých létech v uniformě Pohraniční stráže. 

Jan Werich se zanedlouho vrátil zpět do Československa. Podle mého mínění jedinou příčinou bylo to, že na Západě byl Werich "nikdo", ale doma v ČSSR byl dobře honorovanou celebritou. Navíc, nikdo z okupační armády Varšavské smlouvy nelačnil po Werichově krvi a jak se později ukázalo, ani noví papaláši,jenž vystřídali Dubčekovi "Melody boys", neměli v úmyslu zkřivit oblíbenému umělci ani vlásek na hlavě.

Samozřejmě, že útěk Jana Wericha na Západ neunikl bystrým zrakům pánů ze Státní bezpečnosti. Po nějakém čase byl Werich pozván na neformální výslech,kde jej příslušníci StB chtěli tzv.vytěžit.
A bohužel,"moudrý muž" pan Werich zpíval jako Caruso...  Aniž byl pod jakýmkoliv nátlakem, nebo, nedej Bože mučením, doslova "napráskal" tento filozof vše okolo svého útěku z ČSSR a bohužel, nezapomněl i na angažmá důstojníků PS,kteří jej přes hranici převedli. 

Tomu se říká "vděk kumštýře z Prahy"...

Pan Werich se potom vrátil zpět do své luxusní vily, kde mohl nadále mudrovat u láhve oblíbeného Jeníka Chodce a dál spokojeně a nerušeně vystupoval v prime time ve svych show na obrazovce tehdejší Československé televize.  

Jen Werich v Československé televizi - rok 1968

Jaký byl osud pohraničníků, jenž pomohli Werichovi utéci, poté,co je tento, národem milovaný kumštýř shodil? To se můžeme jen domnívat. V nastupující normalizaci si na nich noví mocipáni jistě zgustli. Pokud by byli jen propuštěni ze služebního poměru a za trest skončili kdesi v těžkém průmyslu (pohodlná místa v plynových kotelnách byla určena jen pro prominentní disidenty), kde by v potu tváře odčiňovali své selhání, mohli by ještě hovořit o štěstí. 

Na podobné záležitosti totiž pamatoval i trestní řád a vojenští prokurátoři byli sekáči, ti se nezakecali jako Horníček s Werichem v Hovorech H a nafasovat pár let v Sabinově nebyl za takové jednání problém. 

Bohužel se mě peripetie těchto důstojníků PS nepodařilo nikde vypátrat, ač jsem googlil i yandexoval jak o život. Teď mě nezbývá nic jiného, než spoléhat na šťastnou náhodu,že si tento článek přečte někdo z pamětníků oné události, anebo aspoň někdo, kdo v té době sloužil na brigádě PS Sušice a má o osudech výše zmíněných pohraničníků informace třebas jen z druhé ruky. Stačí napsat na moji adresu ,nebo text napsat pod tento článek, do rubriky Komentáře. 

  AKTUALIZACE 9.3.2015. 

Dobové foto - zřejmě z přelomů roků 1989/1990. (Zdroj: S.K.)

Jednou z obětí čistek za převedení J.Wericha do NSR byl plk.Pokorný (vlevo), degradovaný r.1969 na vojína a po Listopadu 1989, rehabilitovaný zpět do služby. 

V roce 1990 byl plk.Pokorný,přezdívaný "Hrobník", neboť se osvědčil u nových pánů jako hrobař PS - složky, kterou v 50.létech, jako zuřivý stalinista, zakládal. 

Vpravo na fotografii další rehabilitovaný důstojník PS pplk.Říha, velitel 12.brigády PS.

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 

Klikněte si: Pohraniční stráž po 21.srpnu 1968

POSTAVY A POSTAVIČKY - HRANICE PO 11/1989

Aneb "muži zákona" v době předschengenské. 

Je mnoho postav, které jsem potkal na svých toulkách, na některé zapomenu okamžitě, na jiné po pár dnech a jiné nemohu pustit z hlavy a v mých vzpomínkách mají významnou roli. Zvláštní kapitolou jsou muži zákona. V paměti mi utkvěli především dva, shodou okolností pravděpodobně příslušníci Pohraniční policie. Vracím se tedy ve vzpomínkách o pár let zpět – není to nic složitého - venku mrholí až přímo prší dnes jako tehdy, rozdíl snad jen v maličkosti - sedím v suchu u klávesnice a tehdy - jak to jenom bylo:

Strážmistr „Flanderka“

Přespal jsem v lese nad Horou Svatého Šebestiána a staccato hrané deštěm na můj stan naznačovalo změnu počasí. Co se dá dělat - bylo hůř a smáli jsme se - utěšoval jsem se při šlapání po Krušnohorské magistrále.

A na Novodomské cestě jsem jej spatřil poprvé. Schován před deštěm v policejním autě sledoval moji navlhlou postavu zrakem, o němž se zajisté domníval, že je dostatečně pátravý a tvrdý - asi jako zrak šerifů v amerických srač..., pardon, filmech. Podruhé jsem jej spatřil v místě, zvaném Zákoutí. To již vystoupil z auta a pohybem ukazováčku mi naznačoval kam mám přijít.

Ilustrační foto: okolí Hory sv.Šebestiána

Na takové posunky jsem alergický a tak jsem jej ignoroval a pokračoval v chůzi. To bylo něco pro něj! Něčím, co se podobalo vzdáleně běhu, se přesunul a zastoupil mi cestu: “Vaše doklady!“ poručil mi hlasem, o kterém předpokládal, že je více než mužný. Drže v rukou můj OP podrobil mne křížovému výslechu. “Když jinak nedáš,chlapče“, pomyslel jsem si, "tož já se k tomu divadélku připojím“. 

Na otázku,odkud jdu jsem se začal zmateně točit dokola a tvrdit, že tu cestu ,po které jsem přišel nepoznávám. “Ale asi to bude támhleta“, mávnul jsem neurčitě rukou. Následovala otázka co tam dělám. Na moji pravdivou odpověď-že se jen tak procházím po vlastech českých kontroval: “A v dešti,co? To povídejte někomu jinému! A ve vašem věku..“.

Nebudete věřit,ale nedokázal pochopit jednoduchou věc - čas dovolené si musíme plánovat již v lednu-a to se počasí těžko odhaduje. V jeho očích jsem viděl tu radost - má někoho podezřelého, ten se potlouká v dešti nedaleko státní hranice a ještě k tomu má bágl,stan a mapu! V době, kdy televize vysílaly jednu reportáž o převaděčích za druhou! (Bylo to v době předschengenské). 

Rázem jsem pro něj byl nejméně krušnohorským hajným palečkem s Galapetrem dohromady! Já jej v tom nechal - ba ještě jsem ho v tom podezření potvrzoval- na jeho „záludnou“ otázku-proč se neprocházím na Ašsku, když tam podle OP žiji (v tu ránu jsem si vzpomněl na - ,,a fotil byste nádraží,kdybyste měl fotoaparát?....) - jsem zabrebtal -„Tam už mě policajti znaj, teda vlastně chtěl jsem říci že už to tam znám!“.

Chytil se! V očích mu zajiskřilo, již se viděl minimálně povýšen, oslavné články v novinách atd, atd.. Nebudu zdržovat- po mnoha minutách, kdy dokonce konzultoval s někým pomocí telefonu či vysílačky, jsem byl propuštěn. Nedalo mi to a při odchodu jsem položil otázku: “Promińte,nejste příbuzným strážmistra Flanderky z Putimi?“. Zatvářil se ještě nadutěji a nasadil všemu korunu: “Ne,já na Moravě žádné příbuzné nemám!“

„Rambo“

O několik dnů později jsem rázoval na Moldavsku.Počasí se již vyřádilo, takže ke spokojenosti mi nic nechybělo - mohl jsem si vychutnávat krajinu. Ztepilé smrky-vzhledem podobné těm v Jeseníkách či na Šumavě - o devastaci Krušných hor neměly ani ponětí, sem tam srnka přeběhla přes cestu, vyhýbám se odpadkům, které v lese zanechali „takyturisté“ a v tom najednou porušilo ospalý klid polední přírody vzdálené “túút,túút,túút“.

“Který debil“,pomyslel jsem si,“troubí tady jak na lesy,IQ má zajisté pražáka-lufťáka“ pokračoval jsem ve svém vnitřním monologu. Šlapaje dál-blížil jsem se k onomu zdroji hluku – v pravidelných intervalech ozývalo se troubení. A pak jsem spatřil na lesní cestě policejní auto. V něm popřevratový policista- čepici hluboko do týla, dveře auta otevřené - opíral se o ně levou nohou, levou ruku ležérně opřenu o střechu auta, pravá ruka škádlila klakson. Na očích nezbytný doplněk mužů zákona - černé zrcadlovky. Snad se tam tak sám bál, proto to troubení, nebo dával znamení, či skutečně měl ono výše zmíněné IQ. Nevím, ale takové figury bych hnal z lesa „svinským krokem“.

Pomalu jsem docházel k jeho autu. Byl tak zaujat sám sebou, že moji maličkost přicházející zezadu neregistroval. Docházeje na jeho úroveň slušně jsem pozdravil. A začal tanec. Polekal se - chtěl se vzpřímit – neuvědomil si, že sedí v autě. Dutá rána do hlavy ukončila jeho snahu. Černé brýle opustily své místo na jeho nose a odrážeje se od volantu padaly pod jeho nohy. Něco chtěl říci - z jeho úst se ozvalo něco nesrozumitelného. Podle jeho šokovaného výrazu bych soudil pohromu v kalhotách. 

Víc jsem neviděl - pokračoval jsem v chůzi a raději se neohlížel. Nechci být škodolibý, ale po celý zbytek dne jsem se vnitřně usmíval vzpomínaje na jeho vytřeštěný výraz. Jo, jak se říká - boží mlýny melou pomalu…

(c) AUTOR: Solitér (bývalý důstojník PS)

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Klikněte si:  Pohraniční stráž po listopadu 1989

NOČNÍ VLCI NA HRANICI - DUBEN 2015

Jenom pro zajímavost publikuji na weblogu Pohraničník krátké video, pořízené koncem dubna 2015 na bělorusko - polské hranici při průjezdu skupiny motorkářů, jenž se označují jako Noční vlci. 

Více k tomu nechci přidávat, všechno o Nočních vlcích i o jejich snaze uctít památku padlých sovětských vojáků mj.i na území České republiky a Slovenska, jste si mohli přečíst v tisku a omílalo se to v masmédiích. Weblog Pohraničník není o politice - proto nekomentuji.     

VIDEO: Noční vlci na státní hranici BY - PL

SRAZ POHRANIČNÍKŮ 1.rPS TROJMEZÍ - 2015

V e-mailové poště mě dorazila žádost, abych na weblogu Pohraničník informoval o tom, že se připravuje a bude konat setkání bývalých pohraničníků z roty PS v Trojmezí. 

Protože trojmezská pohraniční jednotka byla i mým "domácím" útvarem, velmi rád požadavku vyhovím. 

Setkání se uskuteční ve dnech 26. – 28. června 2015, základna stejně jako vloni, penzion KIM v Hranicích.  

Setkání organizují ročníky 81-83  a  82-84, vítáni jsou však i všichni ostatní, kdo na Trojmezí sloužili a šlapali čáru. 

KONTAKT: 

přípravný výbor - Igor Daška, mobil (+420) 734 878 217

Zajímá vás více? Klikněte si na odkazy.

Setkání pohraničníků z Trojmezí - rok 2014 

Setkání pohraničníků z Trojmezí - rok 2012 

Pension KIM - Hranice v Čechách 

Město Hranice v Čechách

WEBLOG POHRANIČNÍK - 500.000 !

Dovoluji si pravidelné čtenáře i náhodné návštěvníky weblogu Pohraničník informovat, v pořadí již třístém příspěvku o tom, že dne 12.4.2015 dosáhl počet návštěv webu kulatého počtu - a to: 500 000 , za krátké období let 2009 - 2015. Myslím si,že je to docela slušné číslo, pokud uvážíme, že se jedná o úzce specializovaný weblog s tématikou Pohraniční stráže a ochrany státních hranic.

Screenshot zvětšíte kliknutím na obrázek - nebo TADY 

Nezbývá mě tedy než poděkovat všem stálým i občasným čtenářům, lhostejno zda dlí v České republice, na Slovensku, v Rusku, USA i jiných koutech Evropy, Ameriky a Asie či Austrálie za jejich přízeň a zájem. Zároveň chci opravdu velmi poděkovat těm kolegům a kamarádům z doby služby u Pohraniční stráže, ale i několika sympatizantům z řad "civilní veřejnosti", kteří mě zaslali své texty s tím,že je mohu na weblogu Pohraničník publikovat. A nebylo jich za ty roky málo. Být na to jen já sám, zcela určitě by zde nebylo 300 zveřejněných článků a návštěvnost by ani náhodou nebyla tak vysoká. 

Screenshot zvětšíte kliknutím na obrázek - nebo TADY

Rovněž si vážím i vašich příspěvků v rubrice Komentáře, jsou pro mě zpětnou vazbou, ať už jsou kritické, nebo pochvalné, nemluvě o těch, které svým obsahem doplňují obsah zveřejněného článku. 
I nadále stojím o vaše názory a  Komentáře zůstanou i nadále pro všechny (slušně diskutující) otevřená.

Nezbývá tak nic jiného, než si přát,aby konstelace hvězd byla příznivá a bylo stále o čem psát a diskutovat. Budu se i nadále snažit vést weblog Pohranbičník ve stejném duchu a věřím, že se mezi vámi najde opět někdo,kdo mě pomůže s weblogem tím,že zašle své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, případně u Vojsk Ministerstva vnitra a součinnostních útvarů ČSLA (hláskaři PVOS), případně Oddělení OSH a OPK, aby zde mohli být publikovány a příběhy tak neupadly v zapomění. 



S pozdravem - Zdeněk 
ADMIN - Weblog Pohraničník  

INCIDENT S US.ARMY - 28.8.1972 HORNÍ HRANIČNÁ

Nedávno se přes území České republiky přehnala ve třech proudech kolona vojenských vozidel americké armády v rámci operace Dragoon Ride, jejímž účelem byla bezpochyby demonstrace síly US.ARMY ve střední a východní Evropě.

Nehodlám tuto akci zde na weblogu Pohraničník nijak  hodnotit, neboť bych patrně zabřednul do politiky - a tu, zde na Pohraničníkovi,pokud možno neřešíme, neboť nic tak dobře neumí rozdělit a rozeštvat lidi mezi sebou,jako politické dohadování. Ostatně,od toho jsou jiné webové stránky, nebo diskuzní fóra. Weblog Pohraničník je o vzpomínkách na službu u PS a o faktech z časů, kdy naše země musela vojensky chránit svoji západní a jižní hranici.

V této souvislosti mě ale napadlo,že by bylo dobré si připomenout nějaký incident na státní hranici mezi Spolkovou republikou a ČSSR, kde se střetla československá Pohraniční stráž s hlídkou US.ARMY.  Inspirací mě byl komentář mého kamaráda a kolegy ve zbrani Standy, jenž se věnoval právě tomuhle tématu. Bohužel, k oné události se mě nepodařilo sehnat žádné dobové dokumenty, či protokoly a proto informace bude relativně stručná. 

28.8.1972 - Na jednotce Horní Hraničná, svazku PS Cheb, byla pohraničníky
zadržena 4-členná, plně vyzbrojená průzkumná hlídka 2. lehkého
obrněného pluku armády USA, která narušila státní hranici a pronikla 300 m na
naše výsostné území. 

Po přehrazení ústupové cesty se američtí vojáci vzdali a po výslechu byli vráceni zpět do SRN. 
Velitel pohraniční hlídky byl prezidentem republiky vyznamenán medailí Za statečnost.

Jeden z tehdejších vojáků US ARMY se po roce 1989 vrátil do Československa a v rozhovoru s občany Trojmezí na Chebsku vyprávěl, že jeho průzkumná hlídka byla vyslána na území ČSSR s cílem provádět vojskový průzkum. Na našem území byli zadrženi hlídkou Pohraniční stráže.

Velice ho překvapilo korektní a profesionální chování jak pohraničníků, tak vyšetřujících orgánů Státní bezpečnosti, které bylo v naprostém rozporu s instrukcemi, ve kterých byli vojáci americké armády připravováni na to, že v případě jejich zajetí na našem území je čeká mučení a smrt.

Youtube VIDEO - US.ARMY na státní hranici s Československem a NDR.

A video to give you a feel for how the US Army defended against Soviet aggression along the Iron Curtain. This video features the famed 2nd Armored Cavalry Regiment (2ACR) which was responsible for patrolling the entire West German/ Czechoslovakian border and the southern half of the East German / West German border. The video was made in the 1970s. I was with the regiment in the 1980s (the regiment was headquartered in Nuremberg).

Americká armáda měla v blízkosti naší SH dislokovaný 2. lehký obrněný pluk (2.LOP) patřící do sestavy 7. armádního sboru US ARMY. Velitelství této součásti bylo v Norimberku. Činnost tohoto útvaru byla organizována z tzv. Border Camp ležících v blízkosti naší státní hranice (SH). 

Jejich činnost spočívala v denním vojenském průzkumu našeho území, formou motorizovaných plně vyzbrojených hlídek. LOP měl v blízkosti SH vytvořen systém stálých pozorovatelen, které v době zvýšeného napětí byly obsazovány nepřetržitě. Velká stálá pozorovatelna byla umístěna např.na hradě Hohenberg a u betonového bunkru poblíž Schirndingu. 

Součástí vojenské problematiky, tak jako na našem území, byl propracovaný systém PVOS. Jedním z největších zařízení svého druhu byla radarová základna v Hofu, Dobra Berg u Schwarzenbachu a Grosser-Kornebergu západně od Selbu. 

Důležitým střediskem byla kóta Schwarz-Riegel v pohoří Hoher Bogen. Na jeho provozu se kromě Američanů a Němců podíleli rovněž vojáci francouzské armády.

V průběhu cvičení na obou stranách byly vysílány jednotky radiolokačního a radiotechnického průzkumu přímo na SH, současně s tím byly obsazovány pozorovací body, odkud se vedla vizuální pozorování se zaměřením na činnost Pohraniční stráže. 

V celém pohraničním území Bavorska byl vybudován systém destrukčních komor v závislosti členitosti terénu, se kterými se počítalo jako odpalištěm jaderných náloží. V Bavorsku se v blízkosti našich SH nacházely i dva vojenské výcvikové prostory Grafenwöhr a Hohenfels, se kterými se počítalo jako se shromaždištěm a východištěm pro útok vojsk NATO proti Československu.

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 

Pohraniční stráž vs. US.ARMY - Incidenty na rPS Pavlův Studenec

Operace US.ARMY v pohraničí - MODERN BORDER OPERATIONS (anglicky)

Setkání vojáků US.ARMY, Pohraniční stráže a ČSLA - 19.9.2014 Železná - Tillyschanz