VÝSTŘEL.KTERÝ MOHL SKONČIT TRAGICKY

Príbehy Železnej opony by neboli úplné bez prípadov, kedy boli v ohrození života aj mladíci vykonávajúci na hraniciach základnú vojenskú službu. Predstavím vám príbeh z nie veľmi vzdialenej minulosti, ktorého aktéri sú stále medzi nami. Tí z tohto príbehu mali to šťastie, že ich netrafila guľka a nepoložili život v službe, do ktorej ich povolala Československá socialistická republika.

Bola streda 3. júla 1985 a školákom sa len začali prázdniny. Pokoj v malej dedinke Nemanice na Domažlicku narušil výstrel z pušky…

Prvotné informácie o prípade sa ku mne dostali prostredníctvom blogu Jána Ondriaša. Keďže od udalosti ubehlo „len“ 30 rokov, snažil som sa vyhľadať priamych svedkov. Podarilo sa mi nájsť vtedajšieho zástupcu veliteľa 10. roty Pohraničnej stráže kapitána Františka Kunu a bol ochotný mi opísať pozadie udalosti. A potom som sa osobne stretol aj s priamym účastníkom – vtedy vojakom základnej služby, členom zasahujúcej hliadky Pohraničnej stráže, Vladimírom Hričinom.

Vladimír Hričina počas základnej vojenskej služby

Jozef Králik (1957) sa už v roku 1984 pokúsil na Valticku na južnej Morave o útek z republiky. Pohyboval sa v hraničnom pásme s rybárskymi prútmi a pri kontrole pohraničníkmi spanikáril a dal sa na útek, ale chytili ho. Za tento pokus o opustenie republiky bol odsúdený na rok väzenia. Trest ho však „nenapravil“. Už na ďalší rok sa vydal k hraniciam znova a tentoraz sa na to pripravil a vyzbrojil.

Doma si zadovážil starú pušku, s ktorou jeho dedo chodil poľovať. Dal si námahu s jej úpravou. Skrátil hlaveň, aby sa mu zmestila do tašky, a odmontoval pažbu . Údajne s ňou aj v lese cvičil streľbu. Na konci júna 1985 sa vybral vlakom do Prahy. V taške niesol telo pušky M98, pažbu, náboje, dýku, mapu, baterku, doklady a zošit s poznámkami z fyziky.

Jeho trasa postupu smerom k hraniciam so západným Nemeckom bola kľukatá a plná blúdenia. Dva dni cestoval vlakom a potom tri dni blúdil po kraji. Na šiesty deň sa nakoniec ocitol v Nemaniciach a k hranici mu zostávalo už len 1,5 kilometra. Medzi ním a hranicou však ešte bola dedina a až za ňou boli zátarasy. Nevybral si vôbec vhodné miesto. Nemanice boli malá dedinka „na konci sveta“, kde každý poznal každého a nechýbali tam ani Pomocníci Pohraničnej stráže. A priamo v obci stála budova, v ktorej sídlila rota Pohraničnej stráže. Celý deň sa pohyboval v okolí dediny a viackrát ho miestni občania videli. Večer sa rozhodol, že teraz už musí prejsť k hranici.

10. rota Pohraničnej stráže Nemanice (zdroj: vojensko.cz)

Spomína kpt. František Kuna:

„Dalo by se říci den jako každý jiný, když jsem nastupoval službu dozorčího důstojníka na rotě. K jednotce se dostavil pán Ján Jadlovský, který vykonával funkci vedoucího farmy, a říkal, že směrem na Nemanice předjížděl v prostoru zatáčky nad pilou neznámou osobu, která má oblečený tmavě zeleny svetr, tmavé kalhoty a velkou nákupní tašku přes rameno. Když jej předjel a zpomalil, tak osoba uhnula z cesty ve směru ke kravínům a tam se mu v porostu ztratila. Nechal jsem nastoupit poplachovou hlídku, ve které byl velitelem Stanislav Kováč, psovod Vlado Hričina a řidič Jaroslav Havel. Seznámil jsem je se situací, řekl popis osoby a vyslal, aby uvedenou osobu zkontrolovali. Asi po půl hodině se vrátili a hlásili, že uvedenou osobu neviděli.

Spomína vojak Vladimír Hričina

„Ten deň sme kvôli nahlásenej osobe išli do dediny viackrát. Nikde sme ho však nevideli. O pol ôsmej večer znova volali na rotu, že sa po dedine pohybuje neznámy muž v zelenom svetri, hnedých nohaviciach a cez plece má prevesenú tašku. Poplachovka zase vyrazila von. Konečne som toho človeka zbadal na ceste kúsok od roty. Prišli sme k nemu a ja som sa ho opýtal, čo tam robí. Odpovedal mi, že je na hubách. Vyzval som ho, aby predložil doklady. Siahol do tašky, ktorú mal zavesenú cez plece. Inštinktívne som ustúpil o krok dozadu, keď sa ozvala rana. V prvej chvíli sme nevedeli, či niečo nevybuchlo. Bol to záblesk. Až potom, keď sme ho zadržali, sme pochopili, čo urobil. Vystrelil priamo z tej tašky. Strela zasiahla samopal Stana Kováča. Našťastie ten Králik nemohol vypáliť druhú ranu. Tá puška bola rozobratá a po výstrele sa do komory nemohol zasunúť ďalší náboj. Neskôr sme sa od neho dozvedeli, že náboj zasunul do komory, už keď vyrážal zo Slovenska na cestu. Bol pripravený vystreliť, keby ho niekto kontroloval. A náhodou sme to boli až my, hliadka v Nemaniciach.

Záber z rekonštrukcie prípadu (zdroj: blog Jána Ondriaša). Naľavo je vodič Jaroslav Havel, chrbtom je otočený Jozef Králik, samopal drží v ruke veliteľ hliadky Stanislav Kováč a napravo je psovod Vladimír Hričina. Pes zostal v aute.

Jozef Králik teda vopchal ruku do tašky, natočil tašku na veliteľa hliadky Stanislava Kováča a priamo z tašky vystrelil z pušky. Vojak dal inštinktívne samopal pred seba v očakávaní úderu taškou. To mu zachránilo život. Králik trafil priamo do jeho samopalu. Stanislav Kováč bol výstrelom ohlušený, držal sa za hlavu a volal, že nič nepočuje. Králik začal utekať, psovod Vladimír Hričina sa rozbehol za „narušiteľom“ a zvalil ho na zem. Na pomoc mu pribehli aj ďalší vojaci, ktorí to mali z roty blízko. Králik totiž bežal priamo smerom k rote.

Záber z rekonštrukcie prípadu (zdroj: blog Jána Ondriaša) 

Spomína kpt. František Kuna:

„Jelikož jsem byl v kanceláři, hned jsem volal co je to za ránu, kdo střílí, a díval jsem se na strážného u roty, který mi rukou ukazoval ve směru do Nemanic k zastávce autobusu. Hodil jsem sluchátko telefonu na stůl a utíkal jsem ke vchodu. Ve vchodu stál bílý jak stěna Standa Kováč, kterého podepíral Vlado Hričina, a říkali jeden přes druhého „Střelil po nás!“ Ihned jsem předal kluky partě, která se o ně postarala, prohlídla zda nedošlo k jejich zranění a šel jsem ke druhé partě, kde na hromádce písku v obstoupení se nacházel mladík. Kluci řvali jeden přes druhého: „Co si to chtěl udělat, zabít našeho kamaráda?“ Proto jsem je požádal, aby se uklidnili. Jardovi Havlovi jsem řekl, ať přijede s vozidlem a dozorčí s pomocníkem ať se vyzbrojí a utíkají pro klíč od výboru, kde budeme eskortovat osobu k dalšímu výslechu.

Plánik udalosti, ako ho dnes zakreslil vtedajší kapitán František Kuna.

Zadržaného Jozefa Králika vojaci eskortovali a kapitán František Kuna sa s ním do príchodu ďalších orgánov porozprával.

Spomína kpt. František Kuna:

„Ptal jsem se proč utíká a udělal to co udělal, tedy že vystřelil po klukovi, který je snad stejně starý jako on a z čeho střílel? Chvílí mlčel a pak začal povídat, že provádí výzkum a nikdo nechce uznat jeho dokumenty, které předložil k posouzení. Má je v tašce a mohu se podívat. Proto jsem opatrně tašku otevřel a jelikož z díry po výstřelu čouhala hlaveň, opatrně jsem tašku vyprázdnil na stůl. Byla v ní šusťáková bunda, zkrácená pažba od pušky, tělo pušky M98 se zkrácenou hlavní, několik nábojů do pušky a písemnosti. Školní sešit ve formátu A5, ve kterém byly poznámky, které by mohl závidět každý žák 8. třídy základní školy. Jednalo se o poznámky a obrázky z fyziky. To byl ten výzkum, kterým se chtěl uvedený pán proslavit.

Když jsem mu opět položil dotaz, zda mu nevadí, že by ukončil život mladému klukovi, s ledovým klidem odpověděl „Vůbec ne, mně by to bylo jedno, i kdyby to byl můj vlastní bratr, nezáleželo by mi na něm“. Dodnes si ta slova pamatuji, i když je to několik desítek let, ale na to člověk nemůže zapomenout.“

Veci nájdené u zadržaného (zdroj: blog Jána Ondriaša).

Hneď na druhý deň robili príslušníci vojenskej kontrarozviedky rekonštrukciu udalosti. Bola to naozaj mimoriadna udalosť. Už dlhšiu dobu nedošlo na československých hraniciach k streľbe na pohraničníkov. Na ďalší deň prijal pohraničníkov veliteľ zväzku, poďakoval im za príkladné zadržanie ozbrojeného teroristu a odovzdal im vecné dary. Slobodník Hričina bol povýšený na desiatnika a vojaci Kováč a Havel na slobodníka. Všetci tiež dostali mimoriadnu dovolenku.

Trojica zasahujúcich pohraničníkov.

Na jeseň toho istého roku odovzdal minister vnútra ČSSR pohraničníkom medailu „Za ochranu štátnych hraníc ČSSR“. Boli tiež ocenení najvyšším zväzáckym vyznamenaním „Fučíkov odznak“.

Desiatnik Vladimír Hričina a jeho služobný pes Fell. Fotografia je z časopisu Život z roku 1987, kde bol tento príbeh opísaný v rámci ankety o cenu sympatie.

„Narušiteľ“ Jozef Králik bol obvinený z trestných činov pokusu o opustenie republiky, útoku na verejného činiteľa a pokusu o vraždu. Informácie o jeho ďalšom osude sa mi nepodarilo zistiť. Podľa neovereného poznatku žije vo svojom rodnom kraji.

Kapitán František Kuna skončil pôsobenie v Pohraničnej stráži ako major. Po reorganizáciách a rozdelení Československa mu znížili hodnoť na nadporučíka a po prechode k polícii na práporčíka. Do dôchodku odišiel v r. 2007. V súčasnosti stále žije v obci Nemanice a zúčastňuje sa stretnutí bývalých pohraničníkov.

Psovod Vladimír Hričina išiel na jeseň 1985 do civilu. Dnes hovorí, že sa vtedy prakticky druhýkrát narodil. Žije vo Vrútkach a pracuje na železnici. O bývalých pohraničníkov sa doteraz nijako zvlášť nezaujímal. Možno sa to zmení po tom, čo som ho skontaktoval s jeho bývalým veliteľom.

Vodič Jaroslav Havel v súčasnosti žije v obci Všeruby na Domažlicku.

Aktuálne svedectvo veliteľa hliadky Stanislava Kováča už žiaľ nebudeme mať. Po vojne sa oženil vo svojej rodnej obci Štiavnik, ale pred niekoľkými rokmi tragicky zahynul pri dopravnej nehode.

Zdroj článku:

Peter Mikšík  https://dennikn.sk/blog/vystrel-ktory-mohol-skoncit-tragicky/

Ján Ondriaš  http://globalmagazin.sk/zelezna-opona-neuspesny-pokus-o-utek-so-zbranou-v-ruke/

Peter Mikšík

→Blog o Železnej opone← Svoje príbehy týkajúce sa Železnej opony alebo tipy na článok posielajte na adresu peter@miksik.sk. →Blog na stiahnutie←→Webové odkazy←

.

Uprchlická krize, nebo islámská okupace Evropy?

Motto: Znakem civilizace před zánikem je přehnaná tolerance kombinovaná s apatií.

Je zcela zřejmé, že současná Evropa čelí něčemu, co nemá v její moderní historii žádné srovnání. Dělá to však dojem, že snad s výjimkou maďarské vlády ještě nikomu nedochází, že se nejedná vlastně o uprchlickou krizi, ale že jde zcela evidentně o faktickou arabskou (islámskou) okupaci Evropy se všemi důsledky i když dosud není jasné, zda to tak bylo naplánováno, či zda je to jen souhra nešťastných okolností. Je však přímo zarážející, jak evropští politici k této krizi přistupují a v podstatě sami okupaci Evropy aktivně napomáhají a aktivně podporují . Rozumně uvažující člověk zde postrádá jakýkoli náznak odpovědnosti, předvídavosti, nebo alespoň pudu sebezáchovy.

Může být mnoho úvah o tom, kdo za celým problém opravdu stojí, kdo jej vyvolal a kdo za něj nese odpovědnost. Nicméně v této souvislosti nelze nepřipomenout nedávné výroky některých přestavitelů Islámské státu o tom, že v blízké budoucnosti dobude Islámský stát celou Evropu, a to přesně podle scénáře, kterého jsme nyní svědky. Nemusí být člověk žádný analytik, ani bezpečnostní expert , aby dospěl k závěru, že se přinejmenším děje cosi nového, velmi neobvyklého a je nutné být ve střehu.

Aby toho nebylo málo, někteří politici v západní Evropě přirovnávají současné uprchlíky z arabského světa k uprchlíkům z tehdejšího východního bloku. Jeden by předpokládal , že každému v západní a střední Evropě je obecně známo, že Blízký a Střední východ, tedy obecně islám, není východní Evropa, byť v dobách reálného socialismu a jakékoli srovnávání je mírně řečeno, poněkud naivní a dětinské. Pokud však taková srovnání zaznívají z úst vysokých politiků, je to silně znepokojující a nebezpečné.

Hovoříme -li o rozdílech mezi křesťanskou Evropou a Islámem, nutno brát v úvahu rozdíly nejen v otázce jazyka , náboženství a víry. Islám je především jiná filosofie, jiná ( pro nás někdy těžko pochopitelná) kultura , jiný světový názor a úplně jiná stupnice hodnot , kde lidský život bohužel není zrovna tou nejvyšší hodnotou . Jakýkoli demokratický systém fungování společnosti je zde akceptován pouze do té míry, pokud z toho plynou nějaká práva a výhody. Demokracii, jako jednotný souhrn určitých práv a povinností , v rámci své vlastní filosofie a tradiční kultury vůbec nechápou a v konečném důsledku jí odmítají .

Hlavní uznávanou filosofickou premisou je přesvědčení, že ten kdo je bohatý, musí se o toto bohatství s těmi chudšími podělit, aniž by bylo nutno se na vytváření tohoto bohatství nějak podílet . Radikální islám pak dodává, že pokud se tak nestane dobrovolně, má každý muslim svaté právo a povinnost použít jakýkoli prostředek, který je k dosažení tohoto účelu dobrý. 
 Jestli se někdo domnívá, že tato tvrzení jsou přehnaná a že uprchlíci, kteří k nám dnes přicházejí jsou jiní, hluboce a tragicky se mýlí . Stačí se podívat na události kdy ve dnech 15. a 16.9. 2015, skupiny militantních uprchlíků zaútočili na zátarasy na Maďarsko- srbských hranicích, a to i za cenu ohrožení životů vlastních, ale i žen a dětí. Je až zarážející, jaká stanoviska k této události zaujala některá média. 
Stejně „sebevražedně“ vysoké morální hodnocení přišlo i ze strany EU a maďarská vláda byla podrobena zdrcující kritice, ačkoli na ochranu hranic vlastní země má každá vláda nezadatelné právo a také povinnost vůči vlastním občanům. V této souvislosti a za této situace je třeba vyslovit maďarské vládě a maďarskému lidu obdiv.

Uvědomme si, že arabští uprchlíci přicházejí z úplně jiného světa, který vůbec nechápeme a většina Evropanů si jej neumí představit ani ve snu. Projevenou přehnanou lítost a soucit, včetně poskytnuté pomoci , v mnoha případech považují za projev jakéhosi provinění a slabosti toho, kdo jim pomáhá a začnou toho okamžitě zneužívat. Samozřejmě se budou při tom klanět a ohýbat záda až k zemi, ale je to jen tradiční arabská přetvářka, vyplývající z jejich kultury. Tím není řečeno, že tam kde je to nezbytné, by se jim z humanitárních důvodů základní pomoc neměla poskytovat. Je však třeba být ve střehu a nepodléhat nebezpečným iluzím. Navíc ti lidé jsou zvyklí žít a přežívat v nepředstavitelně nuzných  podmínkách, o kterých se nám ani nezdá. Je nasnadě, že nepohodlí a strádání spojená se situací uprchlíků, snášejí na evropském kontinentu zcela bez problémů, nehledě na to, že jim velmi svědčí současné apokalyptické podnebí (dlouhodobé vysoké teploty a sucho). Je to prostředí, na které jsou zvyklí a cítí se zde jako doma.

V každém případě však Angela Merkelová vypustila Džina z lahve a již ho tam nelze vrátit. Nikdo dneska nemá ani obecnou představu o tom, kolik uprchlíků již do Evropy dorazilo a kolik jich ještě přijde. Podle velmi skromných předpokladů uvažujme že půjde zhruba o 1 mil. osob, ale zřejmě jich bude v konečné fázi daleko víc. Vzhledem k tomu co bylo uvedeno o jejich mentalitě, specifické kultuře a s přihlédnutím k vysokým počtům, není reálný předpoklad (až na malé výjimky), že se budou jakýmkoli způsobem snažit o integraci do evropské populace ; ono to prakticky ani není možné. 
 Nabízí se otázka, co ti lidé tady boudou vlastně dělat. Ve své většině se jedná o naprosto nevzdělané lidi (až na mizivé procento), kteří nic neumí a jsou v rámci evropských zemí absolutně nepoužitelní. Němci sice dneska tvrdí, že v blízké budoucnosti budou potřebovat tisíce nekvalifikovaných (rozuměj levných) pracovních sil, ale já si nejsem tak jistý, že půjde zrovna o Araby. Navíc Arabové nejsou Turci, ani Jugoslávci, kteří po válce, hlavně v 50. a 60. vybudovali za „babku“ celé Západní Německo.

Arabští uprchlíci budou raději po velmi dlouhou dobu odkázání na sociální dávky a podporu. Je velmi reálný předpoklad , že dříve, či později, nastartují v ekonomicky nejvyspělejších zemích jako Německo, Francie, Velká Británie, ale i jinde , proces vytváření vlastních ( legálních, či ilegálních) islamistických struktur, s jejichž pomocí budou tvrdě eskalovat své ekonomické a politické požadavky. Není příliš složitá odpověď na otázku, do jaké míry budou tyto struktury militantní, a nebo zda budou, či nebudou pod vlivem Islámského státu.

Dnes je zcela zřejmé, že hlavně německá vláda bude donucena k radikální změně postoje a výrazně omezí příliv uprchlíků na své území. Je obecně známo, že Němci sice rádi v těchto věcech staví na odiv své vysoce morální postoje, avšak naprostá většina z nich si ve skutečnosti myslí něco úplně jiného a navíc všechno má své meze, obzvláště v Německu.

V návaznosti na to, je třeba si připomenout, co se děje u nás a jak se chová naše vláda. Zatím se uchyluje pouze k prohlášením a gestům, které mají veřejnost uchlácholit k domněnce, že se vlastně nic neděje a uprchlická krize se nás moc netýká s odvoláním na jakousi utkvělou představu, že Česká republika není pro arabské běžence zajímavá. Já se osobně domnívám, že to je představa velice iluzorní a nebezpečná. Je to všechno jen otázka času, než bohaté státy západní Evropy začnou přijímat drakonická opatření k zamezení přílivu uprchlíků, a to se nebude v arabském světě líbit. Východní Evropa začne být pro uprchlíky aktuální možná o něco málo později, ale první na řadě bude z mnoha důvodů Česká republika. Rád bych se mýlil, ale počkejme si na to.

Naše vláda a celá politická reprezentace jsou dost neschopné včas a s předstihem řešit jakoukoli krizi , natož zabezpečit účinnou ochranu vlastních hranic a integritu. Namísto toho se však bez uzardění podvoluje nařízení o postupném navyšování kvót počtu uprchlíků , jinými slovy jde v pravém slova smyslu o podvolení se islámské okupaci na nátlak Evropské unie .

Jsem na rozpacích z ujištění, že žadatele o azyl si budeme vybírat a důkladně je prověřovat a ty nežádoucí že budeme vracet tam, odkud přišli. Nabízí se otázka jak se to všechno udělá a jaká budou kriteria. Moc by mne zajímalo kdo, jak a kde je bude prověřovat. Prohlášení o vracení nežádoucích uprchlíků do zemí odkud přišli, je výmyslem, který má uchlácholit veřejnost. Každý rozumný člověk ví, že to nebude technicky vůbec možné a všichni ti lidé nakonec zůstanou u nás.

 Dalším planým gestem bylo společné prohlášení ministrů vnitra a obrany o připravovaném cvičení 800 příslušníků policie a armády, kteří budou v případě krize nasazeni k ochraně hranic tam, kde to bude situace vyžadovat. Každý, kdo má alespoň mlhavou představu o ochraně hranic (tím nemyslím jen bývalé příslušníky PS) ví, že nasazení těchto sil nebude mít žádnou právní ani politickou podporu a je velmi pochybné i z taktického hlediska. 

 Přímo „hvězdné“ prohlášení pak zaznělo z úst ministra obrany o tom , že příslušníci armády budou na tom cvičení hlavně poučení , jak zakročit, aby arabským uprchlíkům neublížili. To mne osobně „nesmírně uklidnilo“. V praxi to bude tedy vypadat tak, že ti policisté a vojáci (včetně jejich velitelů) tam budou raději jen nečině stát a přihlížet jak kolem nich pochodují tisíce uprchlíků a bude jim nad slunce jasné, že jakýkoli silový zásah ve snaze jim v tom zabránit, by byl existenční sebevraždou.

Vláda namísto toho , aby z právního i materiálního hlediska začala připravovat a realizovat skutečně účinná opatření k ochraně hranic , dál ohlupuje své občany jalovými gesty a na hranice nastrčí „černého Petra“ , který tam bude jen proto, aby v případě problémů za ně všechno schytal. Je to všechno dost průhledné a na druhé straně vůči všem občanům trestuhodně podlé.

Na závěr této své úvahy bych chtěl vyslovit i přesvědčení, že by vláda i za cenu omezení výdajů v jiných oblastech, v rámci opatření k řešení současných i budoucích krizí, měla zvážit výrazné posílení počtů příslušníků armády, nebo policie. Není od věci ani případné zřízení zvláštních jednotek v rámci resortu vnitra, či armády, vycvičených a technicky vybavených k ochraně státních hranic a teritoriální obraně. Domnívám se že ochrana a obrana vlastního území má řadu priorit a občané by to pochopili. 

Zvážit i další setrvávání vojáků AČR v různých zahraničních misích, zejména v Afghánistánu. Ukazuje se, že to pro naši bezpečnost nepřináší vůbec nic, vyjma ztrát na lidských životech. Těch vojáků i s ohledem na jejich zkušenosti, by bylo zapotřebí daleko více u nás, zejména nyní, kdy máme Islámský stát na prahu dveří , ne-li již za dveřmi.

Praha , 20.9.2015 JUDr. J.K. 

(psáno pro weblog Pohraničník).

Poznámka autora :

Tato úvaha je pouze mým vlastním názorem a nikoho zde nezastupuji. Jako zdroj mi posloužily pouze poznatky získané dlouhodobým sledováním vývoje v islámských zemích, ve světě i u nás, a to z veřejně dostupných pramenů, jako jsou sdělovací prostředky a internet. 

Poznatky o prostředí z islámského světa a kultuře Arabů pocházejí ze stejných pramenů, i když připouštím, že jsem částečně čerpal i z poznatků získaných v letech 1988-89 při osobních rozhovorech s vojáky bývalé Sovětské armády, kteří se vraceli z válečného nasazení v Afghánistánu. 

VIDEOKOMENTÁŘ "Migranti,nebo armáda v civilu?" 

Zdroj: Youtube

Autor: Igor Chaun. 
(22.9.2015 - video na Youtube už je zablokováno. Tady na weblogu Pohraničník si jej ale stále můžete přehrát, viz odkaz výše).

Zajímá vás více? 

*  Můj názor na situaci v Evropě. 

*  Evropa má poslední vteřiny k sebeobraně.

*  Znásilňování žen migranty v Německu.




AKTUÁLNÍ ČLÁNEK Petra Hampla   (22.9.2015)  

Vládní experti k ochraně hranic: 

Ještě horší, než si myslíte.

Účastnil jsem se dnes jednání poslanců s vládními experty (ministerstvo vnitra, obrany a financí). Bylo to šokující. Představitel ministerstva obrany se vysmívá ochraně vlastních hranic, jako prioritu vidí expediční sbory a tvrdí, že o naši bezpečnost se postará NATO a Evropská unie. Představitel ministerstva financí doplnil, že máme i jiné priority než obranu, např. čerpání peněz z evropských fondů. A další expert k tomu uvedl, že by bylo dobré mít přehled o tom, kdo překračuje naše hranice. Rozumíte, oni rezignovali na možnost určovat, kdo k nám vpadne. Stačilo by jim vést záznamy!

Zato mnohokrát zaznělo, že bude zapotřebí hodně miliard na nové pandury, kanóny s delším dostřelem a dražší tanky. A taky, že armáda nemůže bránit hranice, protože by jí nezbyly síly na účast v amerických expedičních sborech. „Je to nemyslitelné,“ řekl ten expert doslova. Takže si držte peněženky. Ale nečekejte, že za víc peněz dostanete víc bezpečnosti.

Armáda prý nemůže bránit hranice, protože by jí nezbyly síly na účast v amerických expedičních sborech. „Je to nemyslitelné,“ řekl doslova.

Vlastně jediný soudný příspěvek první části přednesl prezident asociace zbrojařů pan Hynek, který připomněl, že hranici mohou chránit i různé chytré mašinky. A potom promluvil Mirek Lidinský. Asi jediný ze všech zúčastněných na té hranici skutečně byl a skutečně zná situaci. „Nasazení armády je naprosto nezbytné,“ řekl. Upozornil, že na hlídání imigračních ubytoven byly vyčleněny stovky policistů, kteří pak chybí na hranicích a při běžné ochraně občanů. Policisté na hranicích jsou zoufale přetížení, navíc tam byli přesunuti i někteří policisté z vnitrozemí, kteří tam slouží bez rozumného zázemí (a navíc chybí ve svých městech).

Mirek Lidinský také rovnou předložil hotový návrh, jak to řešit: 3000 nových policistů, drony a optické kabely. Celé by to vyšlo na tři miliardy. Pro srovnání, péče o imigranty nás bude příští rok stát minimálně sedm miliard. Jasné, jednoduché, přehledné. Mirek Lidinský for ministr obrany! „Je tristní, že koncepční kroky musí navrhovat opozice,“ doplnil k tomu poslanec Martin Lang (Úsvit Národní koalice). Hampla napadají mnohem vulgárnější výrazy.

...pouhých desítka bojovníků Islámského státu nebo Al Kajdy, pokud by pronikla na naše území, by dokázala paralyzovat celý stát.

Další skvělý příspěvek přednesl generál ve výslužbě Šedivý. Upozornil v něm, že pouhých desítka bojovníků Islámského státu nebo Al Kajdy, pokud by pronikla na naše území, by dokázala paralyzovat celý stát. Současné ozbrojené složky na to nejsou připraveny, potřebujeme především velmi rychle vybudovat skutečně funkční a velké aktivní zálohy.

A nechyběla ani komická vložka. Poslanec Zdeněk Soukup za ANO: Hlavní problém je v tom, že se migrantům brání ve vstupu. Mohlo by se stát, že se naštvou a stanou se z nich teroristi.

ZDROJ: http://petrhampl.com/seminar-ochrana-hranic 

JINÉ - I TANEČNÍ ZÁBAVY

Nejen prací (a službou) živ je člověk. Vrchnost byla jednou ke mně tak nakloněna, že jsem po roce od nástupu na rotu dostal hraniční volno s možností vycházky. Do té doby jsem si mohl civilizace hojně užívat na různých školeních a střeleckých soutěží, kterých jsem absolvoval skutečně nepřeberně. Tak proč bych měl dostávat navíc ještě jakési vycházky?

Byla sezona vesnických plesů, bálů a merend. Plakáty srdečně zvaly k zábavě, poslechu i tanci s bohatou tombolou. Přicházíme tři a usedáme do rohu v přísálí vedle vstupních dveří. Ostražitý a pozorný číšník nám přináší pivo po hodině čekání. Že bychom se při jeho pracovním úsilí přivedli do podnapilého stavu je tady bezpečně vyloučeno…

„To je normální, zvykneš si. Proč myslíš, že mám s sebou mošnu? Mají nás tady rádi jak osinu mezi půlkami. A to pivo si šetři.“ komentuje moji netrpělivost a poučuje starší Milan.

Mošna visí na věšáku pod našimi plášti. Záhadně (tedy alespoň pro mě – záhadně) z ní vyčuhuje jakási slabá plastová asi 5 cm dlouhá trubička.

„Dej si.“

Nenechám se pobízet a saju jak kotě od staré. Chutná to výborně. Mimo láhve zde nahmatávám ještě i jakési menší balíčky. Vstávám od stolu a jdu vyzvat k tanci děvče asi v našem věku. Sedí prozatím u stolu zřejmě s rodiči.

„Dobrý večer. Dovolíte? Smím prosit, slečno?“

Tři přítomní u stolu k mé maličkosti otočily hlavy, pozdrav asi neslyšeli nebo přeslechli. Leč maminka-satorie se ujala krutovlády.

„Opovaž se! Bůhví, co je to zač!“ zasyčela a úchytem za loket stáhla vstávající děvče zpět na židličku. To všechno není důvodem k mým nepředloženým reakcím.

„Nic se neděje, přeji vám příjemnou další zábavu. Na shledanou“ stačil jsem ještě mrknout na děvče a s úsměvem odcházím od jejich stolu.

„Co jsi čekal? I to je tady normální. Cucni si.“ Pošklebuje se Milan. Podivín Radek – třetí z nás - si stále něco poznamenává do svého notýsku. Vypadá, jako kdyby si psal koncept nějakého dopisu. Milá… Nám dvěma, ani širšímu okolí nevěnuje pozornost.

Milan z těchto akcí už má asi nějaké zkušenosti. Z piva opravdu jen ulizuji. Před půlnocí dostáváme „návštěvu“ – novopečeného četaře v další činné službě. Je v civilu, kravatu „na půl žerdi“, dva horní knoflíky košile rozepnuté. Jako na povel začínáme tupě hledět před sebe a pozorně posloucháme jeho proslov. Setřelá artikulace mu dovoluje vyrážet ze sebe jen něco nesouvislého. Na nic se neptá, proto mu (chválapánubohu) nemusíme odpovídat, doklady od nás nevyžaduje. Závěrem mumlá cosi o tom, že si tu naši nafoukanost s námi ještě vyřídí.

Číšník roznáší čiperně hliníková plata s napěněnými půllitry, jen pro péesácké osazenstvo mu jaksi nezbývají… Objednávám si proto kávu. Za další hodinu je mé prosbě vyhověno. Káva je silná – alespoň co obsahu lógru, který tvoří třetinu obsahu šálku; zbytek vlažná vody. Na podšálku leží jeden sáček cukru celý, druhý vysypaný, s okrajem očividně roztrženým. Neobvyklá pozornost hotelu Nová Pec v Nové Peci. Číšník ve své profesní opilecké hrdosti opomíná donesenou kávu zapsat na konzumační lístek.

Ilustrační foto k článku.

Konečně světlejší okamžik dnešní slávy. Kolem našeho stolku prochází paní Staňková, vedoucí místní malé samoobsluhy.

„Nazdar, Pechuldové!“ bodře nás zdraví. Rozezná služebním zařazením mnoho pohraničníků. Prvně ji vidím bez bílého pracovního pláště. Uznale chválíme její brokátové šaty. Na své roky v nich proklatě pěkně vězí… Naše uznání přijímá s pýchou. Pokračujeme v zábavě. Žel, hadička už vydává zvuky ne nepodobné zachrochtání čuníka.

„Každý pětaatřicet!“ přikazuje Milan.

„Nekoukej tak blbě, bude se nakupovat. Obleč mantl, půjdeš ty, holube!“

Tvářím se skutečně nechápavě, ale k penězům na stole žádanou sumu přiložím.

„Staňková už dostává zakázky, půjdeš s ní a pomůžeš jí.“

On přece jenom byl alkohol v té době v hospodě o dost dražší, než ten, který se přinese z obchodu… Vycházím za paní Staňkovou do mrazivého nečasu.

„A copak, copak? Nespletl sis mně s nějakou mladší?“ směje se, když jsem jí doběhl.

„Ale ne, já jenom abyste nešla sama a něco se vám nestalo. Mimo to – my bychom také něco trochu málo nakoupili.“

Není nutné si sáhodlouze něco vysvětlovat. Do obchodu vcházíme zadním vchodem. Z lístku si odškrtává zakázky, bleskurychle počítá na účtenky a láhevnaté zboží staví na výdejní pultík. Část nákupu ukládám do mošny, část do kapes pláště. Vracíme se do rozjeté zábavy. U našeho stolu vydává předplatitelům objednané zboží. Milan bleskurychle nasazuje na další kuželku šroubový uzávěr, v kterém je přilepena důmyslně hadička na odsávání. Broukáme si společně s kapelou. Jen s tím rozdílem, že náš pěvecký výkon je umělecky o něco lepší, než jejich.

Kávu na stole mi někdo vypil. Zůstal jen lógr nechutný zejména výší své hladiny. Beru šálek za ouško do ruky k poslednímu loknutí.

„Nechto, to ty vole. Trochu jsme to pinglovi vylepšili, za chvíli bude možná nějaká legrace.“

Milan se uculuje a ukazuje na slánku a pepřenku na stole – obě skleničky jsou prázdné. Ještě párkrát se snažíme upoutat číšníkovu pozornost. Pokud se nám to podaří, ukazuje nám rukama do sálu na žíznivé přítomné. Dál prochází mezi prázdnými stoly a dělá mu problémy vyhnout se i imaginárním hostům, kteří mu brání v průchodu. Má co dělat, aby úspěšně odnesl plato se čtyřmi prázdnými půllitry.

O půlnoci jdeme na vzduch posvačit. Z pootevřených oken slyšíme tuš křídlovky, který avizuje dámskou volenku. Na chodník si pro nás nepřijde ani zubatá s kosou… Po několika taktech polky se vracíme na svá místa. Na našich třech nedopitých pivech se pomalu začíná usazovat žabinec. Marné jsou naše prosby o dodání další zásilky piv. Ale zábava graduje.

Na protější polovině sálu za parketem jeden z hostů nabízí číšníkovy dodanou kávu s řevem a slovy :

„Tak si to pojď vypít sám, ty vejvrate manipulační – slané a opepřené!“

Následují zvuky prázdných i plných půllitrů padajících na parketovou podlahu. Pak ještě i zvuk úderu hliníkového podnosu o koleno – tak ne, to nebylo o koleno ale o číšníkovu hlavu. Jakýsi tanečník jde hájit čest svojí dámy potřísněné pivem. A tím to začalo… Škoda jen, že celé toto zábavné vystoupení nemůžeme vidět celé – ve výhledu nám brání tančící osazenstvo na parketu. Co oči nevidí nám plně nahrazují zvukové vjemy – praskot odtrhávaných nohou ze židliček, jadrné šumavské nadávky účastníků této zábavy, mlaskání facek, údery, které nemůže přesně identifikovat a pády méně stabilních jedinců. Orchestr k tanci a poslechu hraje, ale ozývá se z něj už jen sporadicky rytmika bubnu a basbombardonu.

Po slabé půlhodině je klid, zkonsolidovala se i kapela. Jen do tance jaksi moc přítomným není… Sál se pomalu vyprazdňuje. Přeochotný číšník s napuchlý dolním rtem a monoklem na oku šveholivě nabízí :

„Pánům přinesu ještě pivečko, že ano? A štamprličku něčeho dobrého by nebylo libo?“

Za chvíli se potácivě vplouží do přísálí, s balancem nese plato plné půllitrů a tři začíná pokládat na náš stůl.

„Pánům by bylo libo zaplatit“ zabasuje mocně svým plným hlasem Milan.

„Ano, uctivost, služebníček. Hned jsem u vás…“

Pilně však obsluhuje ještě další hodinu poslední žíznivce. K našemu stolu jej přivábilo až mávání stokorunou.

„Tak to jsme měli, ééé… tři pivečka… Jenom tři pivečka? Vám u nás nechutnalo? A nebyla náhodou tady, ééé i jedna kávička?“

„To by ta kávička musela být na lístku napsaná. Nebo si myslíte, že jsme ji vygumovali?“

„Hm, tak tedy prosím za prominutí. To máme čtyři pivečka, čtyři pivečka tedy osm korunek a padesát haléřků československých, prosím.“

„Opakuji – ty piva byly tři! Ne pět! Jedno za korunku a sedmdesát haléřků československých, což je dohromady pět korunek a deset haléřků československých!“ pitvořil se po něm Milan.

Na stole už má číšník tento celkový obnos připravený do haléře přesně. Jo – tak proto od nás Milan chtěl všechny drobné, které máme po kapsách. Nejmenší mincí je zde pětihaléř, největší desetník. Stokoruna byla jen mávátkem. Ponížený číšník se zpočátku snaží naší útratu počítat, ale nějak se mu to nedaří… Ani se mu nechce věřit, že jsme za celou taneční zábavu vypili každý po jednom pivu. S pocitem zkažené nálady odcházíme. Milan nás vede na druhou stranu, než kudy vede cesta k rotě.

„Zvu vás do hotelu, který jste si sami zvelebili. Račte vstoupit“ a gestem olivrejovaného portýra odemyká dveře klubovny mladých strážců hranic. V Petrách je připraveno k zatopení, zásoba dřeva dostatečná. K dispozici máme dva kavalce a rozkládací čalouněnou lavici. Za chvíli je v klubovně příjemné teplo, vesele nám vyhrává rádio a rum konečně můžeme pít z důstojných šálků. Dopřáváme si i pořádnou kávu. Nikomu z nás se nechce hodnotit zábavu. Spíše každý hodnotíme něco v duchu, každý něco jiného. Beze slov…

*  *  *

Periodicky se opakující dny hraničního volna naši trojici za týden opět dala dohromady zábava – brigádnická výpomoc na pile místních dřevařských závodů. Po snídani dostáváme jednu větší a jednu menší konzervu olejovek (co kdyby náhodou?). Na pile se nás ptají, kdo co umíme. Podle toho přidělují práci – zřejmě z opatrnosti, abychom jim toho moc neponičili a nezkazili.

Ilustrační obrázek k článku.

„Zámečník“ hlásím se ke svému řemeslu.

„Půjdeš čistit pojezdy ke katrům a ložiska vozíků. Až s tím budeš hotov, pomůžeš mi postavit nový přístřešek u vchodu nad kolejemi ke katrům“ přiděluje práci technický náměstek.

Melancholicky oblbující činnost s kusem drátu a hřebíkem. Po dvou hodinách mám padla. Náměstek mi ukazuje rám přístřešku, který zbortil nános sněhu. Spíše však vingly konstrukce zbortily studené svary. Nános elektrody připomíná více nafouknutou užovku ve smrtelných křečích, než pořádný svar. Bruskou obrousit a připravit díly k novému svaření není problém, pak už jen při jedné cigaretě vyčkat než z dílen autodopravy přivezou svářečku a další potřebné náčiní. Práce sice dělám mimo objekt, ale pro jistotu si přináším dva hasičáky.

Ozývá se tlumené houkání klaksonu. Nevím co signalizuje.

„Oběd, pojď“ zve mne náměstek a odvádí mě do jídelny. Ve dveřích zdravím, ale zase můj pozdrav nikdo neslyšel. Asi do těchto končin podobné nemravnosti ještě nedošly. Usedám za stůl a jsem velkoryse obsloužen – krutovládnou satorií v bílé haleně. Přináší mi na podnose kompletní oběd, včetně punčového zákusku a láhve kájovské desítky.

„Děkuji, ale neopovažuji se. Bůhví co je to zač.“ vstávám od stolu a odcházím k rozdělané práci. Jen Milan s Radkem mi věnovali udivený pohled

Ilustrační fotografie k článku.

Na pracoviště to beru zkratkou – přes nedalekou sámošku paní Staňkové. Pět ze sedmi přítomných nakupujících žen jsou manželky vojáků z povolání. Opět se mě drží moje pověstná smůla. Do košíku ukládám jen čtvrtku chleba a stavím se do fronty u obslužného pultu. Na lístek píši vzkaz. U pultu mi paní Staňková odkrojuje čtvrt kila teplé sekané.

„Jo, ještě jsem něco chtěl, ale nemohu to po sobě ani přečíst. Nevíte, co by to mohlo být?“ podávám lístek.

„Čmářeš jak lev levou zadní, nepřečtu to po tobě ani já“

Uhlazuje si vlasy na skráni a palec jí zřetelně ukazuje vzad. Namarkuje na pokladně účet. Poměrně dost vysoký za dvě menší položky. Zlatá paní Staňková! Zaplatím a odcházím. Obcházím prodejnu, kde po chvíli cvakne klíč v zadním vchodu. Mezerou ve dveřích se objevuje i doplněk stravy…

V pohodě obědvám mezi štosy krajnin. Chutná…

Pak zase do práce. Provařit kořen svaru, oklepat strusku, kořen čistě obrousit a nanést další, svrchní část svaru. Konečně mohu odšroubovat svorky z konstrukce. Celá vypadá jak ztuhlé dobytče vzhůru nohama. Se třemi dalšími pracovníky pily usazujeme obrácenou konstrukci do betonové podložky a šrouby uchycujeme ke stěně. Drží, otvory na šrouby pasují. Stačí jen přichytit šrouby - „vraťáky“ na silné nosné trámky a k nim už pak přitlučou pilaři krytinu.

„Bude to držet?“ ptá se náměstek. Na horní kulatince konstrukce mu předvádím výmyk – v maskáčích a kanadách. Konstrukce snáší mých osmdesát kilogramů živé váhy bez újmy. Nečekal jsem žádný potlesk a ani jsem se ho nedočkal, jen opovržlivé grimasy…

Pak už jen po sobě uklidit a prohlédnout pracoviště. Zápach budoucího možného doutnající ohníčku není cítit. Přesto zůstávám i dál venku. Dvě hodiny, které uplynuly od sváření jsou připsány do požárního deníku. Ještě další čtyři hodiny se musí místo hlídat. Pak poslední zápis do požární knihy a končím.

Konečně pro nás přijíždí GAZ. Politruk si teatrálně potřásá rukama s vedením pily. Kdyby neměl uši, úsměv by mu obtočil celou hlavu. Divadelní pohoda trvá ale jen do doby, než politrukovi podá hlášení vedoucí závodní jídelny v bílé haleně. I na těch asi deset metrů je vidět, jak se jí krabatí čelo, její gesta jsou krátká, ruce jako něco utínaly. Posunky směrem ke mně jsou zřetelné. Úsměv a pohoda se z politruka vytrácí. Třemi skoky je u mne a začíná jeho operetní sólo. Dává si záležet – ječí jak Viktorka u splavu :

„Tebe tak někam pustit! Co jsi to zase vyváděl? Co to bylo za blbý kecy!? Pořád abych něco řešil!“ jeho laskavý projev přivábil i další pilaře, kteří se shromáždili ve vratech kolejiště. Cpal se někam do ryze osobních a soukromých záležitostí podřízeného. Tuto skutečnost ale nebyl schopen pochopit i při svém vzdělání. Bohužel představení brzy skončilo – k velkému zklamání zejména číšníka, občanským povoláním skladového manipulanta, jak velkohubě a důležitě hlásala tabulka na jeho kamrlíku.

Střídavě sedím, střídavě obcházím plácek ještě dvě hodiny, zatímco politruk s vedením pily utužuje svazek mezi dělnickou třídou a PS v kanceláři náměstka. Dech si osvěžuji průběžně obligátním stroužkem česneku a toužebně a netrpělivě čekám pokračování „… slova božího“. Utužování svazku však kontrolnímu orgánu ubralo sil natolik, že usnul brzy během jízdy vedle řidiče spánkem vyčerpaného funkcionáře po náročné činnosti…

I přehlížení s notnou dávkou despektu a opovržení od některých lidí patřilo v té době k našemu postavení. Nedivil jsem se, že někteří kluci s pocitem lítosti do sebe nalili víc, než připouštěly tehdy platné společenské konvence. Nebylo to však řešení. Ani tehdy, ani dnes. Jen to tak nějak člověku všechno trochu formovalo názory na život a „bližního svého“…

(c) Autor: Michal "Jezerák".

Další příběhy od Michala "Jezeráka" - klikněte si: 

* Jak jsme dostávali „kopačky“


* Poslední večeře


* Nejhezčí Vánoce


* Návštěvy