Z vojenského života veselého - z americké základny až ke kanadským hranicím

 

Únor 1990, základna Fort Lewis-McChord, stát Washington, USA.

„Hele chce s Váma mluvit velitel,“ řekl mi nadřízený seržant hned ráno po nástupu. „Okamžitě.“

Tak jo, co jsem provedl? Zase průser. A šel jsem k veliteli do kanceláře.

K mému úděsu tam ale neseděl náš kapitán, ale plukovník. Tak je zle.

Předpisově jsem se mu nahlásil.

„Dobře, Katzl,“ řekl. „Teď si tady sedněte a dobře mě poslouchejte.“

Sedl jsem si a začal se třást strachy.

„Víte, proč jste tady?“ zeptal se plukovník.

„Nevím, pane.“

„Nebojte, vše je ok. Jen Vám řeknu takový příběh a pak Vám dám rozkaz.“

„Ano, pane.“

„Možná víte, že jsem Němec…“

„Pane…“

„Chlape, držte hubu a poslouchejte!“

Ani jsem nedutal.

„Ale co asi nevíte a tohle neví snad nikdo je, že můj dědeček byl na sklonku roku 1939 v generálním štábu Wehrmachtu. Chystal se útok na to Vaše Československo. S tímto plánem většina vedení Wehrmachtu nesouhlasila. Čekali jsme pořádný boj a doufali jsme, že pak za válečné zločiny zatkneme, ale raději pobijeme, všechny nacistické vůdce. Jenže to se nestalo. Hitler k vám napochodoval bez většího odporu. Pan Beneš si zdrhnul do Anglie. V tu chvíli jsme už nečekali až nás zatkne Gestapo. Naštěstí jsme měli od Canarise každý dva pravé jihoamerické pasy. Konečně jsem to mohl někomu říct,“ oddychl si.

„Jen vzpomínám na dětství v Argentině,“ pokračoval. „Pak jsme se nějak dostali do USA a časem jsem šel na vojenskou akademii. Tam nebyl den, kdy mně mladému klukovi někdo nenadával do Skopčáků. Ale proč Vám to vlastně říkám?“

„Nevím, pane,“ řekl jsem.

„Asi proto, že jsem slyšel o Vašich problémech s rozvědkou,“ pokračoval. „Tohle si nechte pro sebe, ale byl na mě tlak, abych Vás vyrazil z armády. To jsem odmítl. A to mám jen dva roky do důchodu. Takže mohli vyrazit i mě.“

„To je mně líto, pane,“ uznale jsem pokývl.

„Mně to líto není,“ řekl rázně. „Zažil jste věci, kterým rozumí snad málo lidí. A já jsem jeden z nich.“

„Jste dobrý voják a bylo by Vás škoda. Navíc jste prý slušný člověk. Máte jen pár měsíců služby a já Vám chci trochu očistit jméno. My Němci si musíme pomáhat.“

„Ale pane,“ namítl jsem. „Já nejsem žádný Ně…“

„Držte hubu!“ zařval. „Já jsem četl vaši žádost z roku 1988 o německé občanství a proto dobře vám, že jste nejméně Volksdeutsch. Mimochodem, mně kopii přinesla rozvědka. Poslal jsem ty kluky do prdele.“

„Děkuji, pane.“

„Není za co,“ řekl plukovník. „Ale k věci. Zítra zahajujeme strategické cvičení. Bude tu hlavní seržant celé armády a jistý generál. Ptali se mě, koho doporučuji, aby je chránil. Řekl jsem, že vás. Asi jsem je trochu nasral. Jenže tohle je vaše šance. Takový úkol je přesně pro vás.“

„Ano, pane, děkuji!“

Základna Fort Lewis-McChord.

Únor 1990, kdesi u kanadských hranic, stát Washington, USA.

„Ježíši, to je smrad,“ uplivl se seržant major vedle mě, řidiče. Pan generál si zrovna sundal boty a vzadu v autě zalehl.

„Seržante, já na chvilku vyvětrám,“ nahlásil jsem.

„Je načase,“ řekl seržant major.

„Do prdele,“ najednou zezadu zařval generál, kterého čerstvý vzduch probudil. „Já se tady klepu zimou a vám je to všem jedno. Já tu snad ani neusnu. Tak a teď mi vojáku přineste ze skladu nějaké polštáře a deky.“

Podíval jsem se na seržanta majora vedle mě. Jeho výraz byl jasný. Co máme s tím kokotem dělat? To neřekl, ale kývl a řekl, „Tak běžte.“

Když jsem přišel do „skladu“ zastavil mě jiný seržant major.

„Seržante,“ hlásil jsem se mu. „Mám rozkaz vyfasovat tři polštáře a tři deky.“

„Kurva, dobře se kolem podívejte,“ odvětil seržant. „Co tu do hajzlu vidíte?“

„Seržante, na zemi vidím stovky vojáků, kteří chcípají zimou.“

„To je kurva pravda,“ řekl uznale seržant. Sám se klepal zimou. „A Vy chcete pro toho vašeho teploušskýho generála deky? Aby náhodou neutrpěl nějaké nepohodlí? Nasrat!“

„Ano, seržante,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Raději bych byl tady,“ zalhal jsem. „Jenže, a to je mi líto, nemám na výběr. Dovolte mi poznámku.“

„Tak do prdele mluvte, člověče,“ zazněl pokyn seržanta.

„Mně to taky sere, seržante. Jenže rozkaz je rozkaz. Co byste dělal na mém místě?“

„Kurva,“ řekl seržant. „Tak a já teď jdu několika vojákům vzít deky. Ale sere mě to.“

„Mě taky, seržante.“

Za chvíli se vrátil s několika polštáři a deky. „Vyřiďte tomu čůrákovi aby se dobře vyspal.“

„Vyřídím, seržante.“

Zase lžu jako když tiskne. Panu generálovi jsem to nevyřídil. Naopak jsem mu něžně dal pod hlavu dva polštáře a hodil na něj dvě deky.

Seržant major vedle mě jen kroutil očima.

„Vojáku,“ za chvíli řekl. „Nebylo by od věci, abychom se i my trochu vyspali. Dejte ty sedačky dolů.“

„Ano, seržante majore.“

Tak jsme se všichni v polosedě onu noc vyspali. Jen nás občas budilo nejen generálovo prdění vzadu, ale také jeho hlášky ze snů. Jako třeba „Už mi to miláčku nedělej, bolí to.“

Seržant major se také párkrát vzbudil. „Tahle celá armáda je na hovno,“ prohlásil a začal chrápat.

***

„Tak tohle bylo skvělé, chlapci,“ ráno prohlásil pan generál. „Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal. A vy dva jste odvedli úžasnou práci. Teď ale nevím, kam se mám jít vychcat a vysrat.“

„Tak ho tam vojáku odveďte,“ nařídil mi seržant major.

Odvedl jsem ho tam. Schytal jsem přitom nenávistné pohledy zmrzlých vojáků.

„Výborně,“ pochvaloval si poté pan generál. „A co teď jako máme dělat?“

„Pane,“ řekl seržant major, „dnes je na programu je strategické nakládání letadel C-17.“

„Tak to zní zajímavě,“ řekl generál. „Možná se tam taky podívám.“

Nepodíval. Mezitím se někde ožral. Ale jelikož byl z americké rodiny s dobrým rodokmenem tak mu to prošlo.

Nakládání letounu C-17 Globemaster

Pak jsem celý den vláčel zásoby do chřtánu letounů. S nákladním tahačem, který jsem předtím nikdy neřídil. Párkrát jsem se málem netrefil. Asi při mně stáli všichni svatí a dopadlo to dobře.

Možná v armádě zjistíte, že máte na víc než si myslíte. Nebo jindy na míň. Zažil jsem oboje.

(C) Autor: Mirek Katzl

U.S. Army 1986-1990

Vysvětlivka: Seržant major je v U.S. Army jednou z nejvyšších služebních praporčických hodností. Musí sice salutoval i nižším důstojníkům, ale jde o zkušeného vojáka před kterým se často třesou i vyšší důstojníci.

Hodnostní označení seržanta-majora U.S. Army

Zajímá vás více příběhů od autora  článku M.Katzla?

Klikněte si zde: 

** Vojákem US.ARMY na druhé straně hranice.

** Porovnání VKR u PS a US.ARMY.

** "PŠM" v jednotkách US.ARMY běhen studené války.

** Tady jste skončil.

** Interview s československým pohraničníkem. /Česky/

** Interview s československým pohraničníkem. /English/

** Pohraniční stráž v USA (Border Guard).

** Hranice Kuba - USA. /Česky/

** Hranice Kuba - USA. /English/

MÝM ČTENÁŘUM...

 "Mea Culpa, mea maxima culpa".

Ilustrační obrázek.

Ano, moji milí čtenáři, návštěvníci weblogu Pohraničník, vojáci PS, pohraniční policisté i civilisté vojnou nepolíbení, sypu si pomyslně popel na hlavu a provádím očistnou sebekritiku, neboť jak pravil soudruh Stalin: "Kritika a sebekritika jsou naší nejsilnější zbraní". No, možná přímo tohle Josif Stalin neřekl, ale v Československu 50.-60.let to byla oblíbená mantra soudruhů a činitelů lidosprávy :-)   

A protože "kádrový posudek si každý píše sám", pociťuji potřebu vám všem vysvětlit, proč jsem se od února 2023 na půl roku odmlčel. Vylepším si tím karmu, upřímnou zpovědí snad  odvrátím od sebe váš spravedlivý hněv abych se později pokusil navázat tam, kde jsem před půlrokem skončil.

Příčinou toho, že jsem přestal dělat na weblogu Pohraničník byl syndrom vyhoření. Vím, že je to dnes módní výraz, který požívají zejména lidé, jenž se rádi označují jako "sůl této země", politici, podnikatelé, byznysmeni s miliardovými obraty, zdravotníci i čučkaři z BIS. Vždy jsem se tomu smál, považoval jsem to za slabost intelektuálů a plachých introvertů. Do té doby, než to potkalo mě.

Měl jsem prostě takové období, kdy mě chyběla chuť do života, cítil jsem se jako mátoha a stálo mě hodně úsilí, abych to na veřejnosti, v rodině, mezi přáteli, kolegy nedal moc znát. Navíc, přidružily se i nějaké ty zdravotní problémy (co už, jsem starý opelichaný pes), v zaměstnání jsem byl občas více než doma (u mě moc nefunguje rčení, že když má člověk problémy, má se ještě více ponořit do práce). A nějak se to všechno nechtělo lepšit. Jasně,vím, že na chándru je nejlepší vodka Stolichnaya a na deprese Xanax. Bohužel, tvrdý alkohol už téměř vůbec nepiju a od léků se držím, pokud možno, zdaleka. U lékaře jsem už nebyl cca 13 let a jsem tomu rád.

Aby toho nebylo málo, tak naše republika, moje vlast, se od posledních voleb dostala do hluboké morální, kulturní a zejména ekonomické krize. Nechci tady řešit politiku, tak jen ve zkratce uvedu, že jsem volil ty druhé, ale nebylo to mě a i jiným spoluobčanům nic platné. Poprvé od období 1948 - 1989 tu máme opět vládnutí jedné (Pěti)strany, "fialoví Khmeři" plně ovládají vládu ČR,všechny ministerstva a vládní úřady, Poslaneckou sněmovnu, Senát ČR, prezidentský úřad, Českou národní banku i Ústavní soud. To hovoří za vše a není sebemenší světlo na konci tunelu. Navíc, tihle lidé u moci jsou všeho schopni, nemají sebemenší skrupule a změny, které otevřeně i tajně činí, budou nevratné a dotknou se nás všech, tedy i těch rozjásaných idiotů, kteří tomu nyní vesele aplaudují. To mě vážně netěšilo a netěší.

Navíc, zdálo se, že máme akutně nakročeno k aktivní účasti ve válce na Východě. Byť Ukrajina není členem NATO a nejsme ji ničím povinováni a nejsme UA nic dlužni, spíše naopak, už proto, že v krizovém období, za tzv Pražského jara 1968 byl spouštěčem vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR Ukrajinec Leonid Iljič Brežněv, a většina okupantů z řad sovětské armády byli Ukrajinci (zeptejte se třeba gasudara Klička, současného starosty Kyjeva, co dělal jeho otec, jako ukrajinský okupant v Milovicích). Ovšem, nynější generálský panák na Pražském hradě, bývalý soudruh, oddaný, kariérní slouha čs.vojenské rozvědky, stejně jako náčelník Generálního štábu AČR gen.Řehka a ministryně obrany "Marfuša" Černochová si myslí něco jiného. Moc rádi by si na Východě zabojovali, klidně do posledního českého života (našeho, ne jejich, samozřejmě). Sociopat gen.Řehka se pak mediálně zviditelnil projevem, kdy vytruboval, že Česko prostě musí do války. Najděte si ten projev na YouTube, až z něj mrazí. Naposledy takhle vřískal J.Goebbels, když 18.února 1943 vyzýval k totální válce na Východě. Strašné. Bylo mě z toho mdlo. 

A tím "politickou vsuvku" uzavřu.

A tohle všechno, o čem teď píšu, mě dostalo k tomu "vyhoření" a nezájmu o cokoliv, včetně práce na weblogu Pohraničník. A přiznám se, že jsem si ještě nedávno myslel, že už s tvorbou pohraničářského webu nebudu pokračovat nikdy. 

Co mě přimělo ke změně názoru?

Cítím se o něco lépe, byť zdravotní potíže už mě asi nikdy neopustí, ale budu rád, když to aspoň nebude horší. Na druhé straně, jak to řekl jeden vojevůdce: "Vojáci, chtěli by jste snad žít věčně"?  A měl pravdu :-) Líbí se mě také jeden německý výrok, nevím, zda budu citovat správně: "Nur keine Panik, wir leben noch". Jsem naplněn mírným optimismem v mezích zákona, v zaměstnání teď toho nemám tolik a do té války na Východě, bojovat za evropské hodnoty a vyšší zisky korporací a bank zřejmě (aspoň doufám), také nepůjdeme. Bohužel, naše země je stále ovinuta temně fialovými mraky, ale s tím se, za daného rozložení sil, stejně nedá nic dělat. Český národ na barikády nepůjde a tak budeme i nadále brblat u piva a nadávat po interenetech.

Sečteno a podtrženo, vypadá to, že budu na weblogu Pohraničník pokračovat i nadále. Upřímně ale musím prohlásit, že toho času v hlavě nenosím žádný námět na článek. Mám po té půlroční pauze v hlavě vymeteno, žádné vzpomínky,o kterých jsem ještě nepsal se mě nevybavují a vrtošivá paní Můza se mě vyhýbá, žádný polibek se nekonal. 

Zatím tu mám v archivu připravený článek od Mirka Katzla, který, jak víte už z publikovaných článků tady na webu, sloužil v 80.létech na druhé straně Železné opony, v US.ARMY a jeho příběhy ze života běžného vojáka, bývalého občana ČSSR v americké armádě, bez příkras a politických slimejšů, jsou tady docela čtené. Možná, pokud bude mít M.Katzl čas a chuť, bude tady publikovat nějaké články související s ostrahou hranic. Ale nic neslibuji! Je to jen takový projekt, který by mohl být realizován. 

A stále platí má výzva, prosba, k těm, jenž znají weblog Pohraničník. Pokud jste sloužili u Pohraniční stráže, Oddělení OSH, OPK, Vojsk Ministerstva vnitra, u jednotek PVOS ČSLA, třeba na vidových hláskách, nebo máte jen nějaké vzpomínky na Pohraniční stráž jako obyvatelé příhraničních oblastí, sepište je a pošlete na adresu redakce. Pokud naskenujete i dobové fotografie, bude to skvělé. Samozřejmě, když budete chtít, vaši identitu udržím v tajnosti a nezveřejním ji, diskrétnost je samozřejmá, to je moje alfa omega.

Adresa redakce:  pohranicnik@gmail.com

Zkrátka a dobře, pomozte mě s tvorbou weblogu Pohraničník. K dnešnímu dni zde už bylo více než milión a půl návštěv a to není zlé na tak úzce specifické web stránky, no ne? 

POČET ZOBRAZENÍ STRÁNKY

0	99
1	91
2	60
3	96
4	48
5	29
6	41
7	53
8	67
9	54
10	39
11	48
12	61
13	73
14	49
15	37
16	40
17	35
18	65
19	71
20	86
21	50
22	43
23	51
24	64
25	29
26	41
27	46
28	46
29	19

 1546230

Ještě bych chtěl touto cestou poděkovat nejmenovanému dárci, který přispěl, na účet uvedený dole na konci webových stránek, částkou 1.000,-Kč. Vážím si toho. Ale, neboť nemám souhlas s uvedením jména donátora, nemůžu ho uvést.

Co jsem chtěl to jsem napsal. Ještě jednou se omlouvám za politickou vsuvku, ale bez ní by prostě moje zpověď nebyla úplná. A co na srdci, to na weblogu :-) 

Na závěr zde připojím jedno video, hudební klid s pohraniční tématikou. Klip se odehrává sice v časech studené války, ale v  zemi, ze které písnička pochází, nejsou hloupí a ochranu hranic si udrželi dodnes, podobně jako třeba v Polsku, Maďarsku, nebo v USA.

S pozdravem "Neprojdou"

Zdeněk - admin weblogu Pohraničník.  

VIDEO si můžete legálně stáhnout zde.

 https://ulozto.cz/file/Nv9A518xGQfd/hranice-granica-720p-35mb-mp4#!

  

HRANICE KUBA - USA, HISTORIE A SOUČASNOST

 

Americká hranice na území Kuby?

Zní to šíleně? Ano, leč je tomu tak—Guantánamo, základna amerického námořnictva je dodnes suverénní oblastí USA na území Kuby.

Námořní základna USA na jihovýchodním cípu Kuby o přibližné ploše 116 km²

Jak se to stalo?

Během španělsko-americké války se v roce 1898 na Guantánamu vylodila americká námořní pěchota (U.S. Marines). Americká vláda si pak uvědomila, že by právě tato oblast byla vhodná ke zřízení základny, ze které by bylo možné vojensky chránit Panamský průplav a jižní pobřeží USA. A navíc mít pod palcem lodní dopravu všech surovin v této oblasti.

V roce 1901 americká legislativa schválila nový zákon (Platt Amendment), kterým se Guantánamo stalo americkým protektorátem. Ve stejném roce Kuba tento zákon přidala do své ústavy. První kubánský prezident Tomás Estrada Palma poté Američanům nabídl časově neomezený nájem Guantánama. Tak se stalo v roce 1903, a to uzavřením kubánsko-americké Úmluvy o vzájemných vztazích (Cuban–American Treaty of Relations). Za přibližně 4000 dolarů ročně vláda Kuby Američanům v úmluvě zaručila, že nad Guantánamem budou mít naprostou a ničím neomezenou pravomoc na věčné časy, zatímco si Kuba ponechá vlastní suverenitu.

Pro Kubu to byly nevýhodné podmínky. Kuba se tak vzdala části svého území. Jenže, jenže. Kubánci s podporou Američanů před několika lety předtím porazili Španěly a stali se samostatnou zemí. A chtěli jí i nadále zůstat. Nechtěli, aby se vrátila španělská koloniální okupace, ale ani to, aby se celá Kuba stala americkým protektorátem. Guantánamo se jim tehdy mohlo zdát jako rozumná cena za nezávislost.

Poloha základny na Kubě.

Základna zpočátku sloužila jako námořní středisko a uhelné překladiště. Uhlí tehdy bylo strategickou surovinou. A nejen tehdy.

    Americká námořní pěchota na Guantánamu v roce 1911.

V roce 1934 Spojené státy a Kuba uzavřely další Úmluvu o vzájemných vztazích, kterou postavení Guantánama potvrdily. V úmluvě se dohodly, že americká základna bude zrušena jen pokud se na tom obě vlády dohodnou nebo že se jí Američané vzdají.

Hlavní štáb amerického námořnictva na základně Guantánamo v roce 2010.

V roce 1959 zvítězila kubánská revoluce a novým vůdcem Kuby se stal Fidel Castro. Tomu americká základna na Kubě ležela v žaludku. Odmítl platby za pronájem, protože tím by uznal její legitimitu. Platby pak Američané posílali do Švýcarska. Proč ale Castro jednoduše americkou základnu nezrušil? Zřejmě proto, že by si takový krok mohli Američané vyložit jako útok na své území a hrozila by válka. A ta by pro nikoho nedopadla dobře.

Poloha základny ze satelitu.

Začátky vojenské věznice na Guantánamu.

Na konci 80. a na počátku 90. let začala základna sloužit jako záchytná stanice desítky tisíc migrantů z Haiti, Dominikánské republiky a jiných okolních států. To byl problém, mimo jiné i proto, že mnoho migrantů měli HIV a nikdo nevěděl co s nimi. Byla postavena vojenská věznice.

Jak mi před časem vyprávěl americký námořník, který tam tehdy sloužil, „Byla to hrůza. Měl jsem noční službu s dvěma dalšími námořníky a najednou k nám přišly stovky ozbrojených chlapů. Tak jsem je jako zástupce americké vlády uvítal na americké půdě a ostře jsem jim řekl, aby napřed složili zbraně a nedělali žádné kraviny. Jejich zbraně šly na zem a byly to tak dvoumetrová hromada noží, pistolí a jiných zbraní. Jenže jsem si říkal, co když se tady na nás vrhnou? Měl jsem fakt strach. Naštěstí to dobře dopadlo.“

„A jaká byla jinak služba na základně?“ zeptal jsem se ho.

„Jinak dobrá,“ řekl. „Na základně bylo bezpečno, měli jsme tam restaurace a dobré školy pro děti. Vlastně tam tehdy chtěl sloužit kdekdo. Nebýt těch migrantů, tak by to byla pohoda. Možná snad až na to, že se tam člověk často nevyspal.“

„Proč?“

„Protože jsme všude okolo byli zabezpečeni minovými poli a někdy tě v noci probudily výbuchy. Pak ráno na stromech visely krvavé kusy zvířat. Hnus.“

Tábor Delta, součást věznice na základně.

Již od roku 1961 jak Američané, tak Kubánci okolo základny v „zemi nikoho“ položili minová pole. Jedny z největších na světě. Docházelo ke smrtelným nehodám, hlavně amerických vojáků. Ti se někde na základně zlili a pak šlápli, nebo sáhli, kam neměli.

V roce 1996 prezident USA Clinton proto nařídil odminování. Minové pole bylo nahrazeno detektory pohybu a hluku a odposlouchávacím zařízením. Systém ochrany této hranice je dodnes podobný systému zabezpečení západních hranic ČSSR během Studené války. Stále je základna obklopena strážními věži s kulomety a signálními stěnami a na základně stále slouží téměř 9.000 amerických námořníků a příslušníků námořní pěchoty. Jen je těch signálních stěn více a všude visí cedule: „Hraniční vojenské pásmo. Nevstupovat, jinak proti vám bude použita smrtící síla (Deadly Force).“

Koncentrační tábor Guantánamo?

V roce 2002 po americkém útoku v Afghánistánu byl na Guantánamu otevřen zadržovací tábor pro „nepřátelské bojovníky,“ tedy pro osoby podezřelé z islámského terorismu. Na začátek jich bylo několik set. Tito zajatci nebyli americkou vládou považováni za válečné zajatce podle Ženevské úmluvy, jen za osoby nepřátelské. Aniž by byli z čehokoliv obviněni, v táboře strávili mnohá léta. Vojenská policie na zajatcích používala i německé ovčáky, které mnohdy kupovala z České republiky. Někdy v roce 2010 americká vláda nabídla České republice, zda si některé vězně nechce převzít. Odpověď vlády ČR byla stručná, „Vy jste si je zajali a my s tím nemáme nic společného, běžte s tím někam.“

Vězni na základně.

Pak začaly dlouholeté právní spory ve Spojených státech. Navíc se časem provalilo, že CIA a vojenští vyšetřovatelé na základně vězně mučili. Byl z toho pořádný skandál. Námořnictvo tvrdilo, že má výlučnou pravomoc na Guantánamu a že civilové do toho nemají co mluvit. S tím později nesouhlasil Nejvyšší soud USA, který řekl, že tito vězni se nacházejí na suverénním americkém území a proto se na ně vztahuje americké právo a i soudní ochrana.

V roce 2009 chtěl prezident Obama tábor zavřít, ale od kongresu nedostal podporu. Údržba vězeňského tábora stála přes 450 miliónů amerických dolarů ročně. V roce 2011 přesto souhlasil s tím, že tam vězni mohou být drženi bez časového omezení.

Dnes je ve vojenském vězení asi 30 osob. Mnozí byli propuštěni, málo jich bylo odsouzeno a několik spáchalo sebevraždu.

Příběh Guantánama však zdaleka není u konce.

(c) Autor článku: Mirek Katzl

Právní poznámka: Veškeré textové a obrazové materiály ve článku pocházejí z volně šiřitelných děl (Free Domain) a není proto nutné uvádět zdroje.

Další články M.Katzla na weblogu Pohraničník? Klikněte si:

** Srovnání - VKR u PS a US.ARMY 

** "PŠM" u jednotek US.ARMY za studené války.

** Tady jste skončil - příběh z druhé strany.

** Interview s pohraničníkem.

** Pohraniční stráž v USA.

U.S. BORDERS ON CUBAN TERRITORY?

 

Sounds crazy? Perhaps, yet it is so—U.S. Naval Base Guantánamo Bay is still a sovereign U.S. territory in Cuba.

U.S. Naval Base in South-East Cuba, occupying approximately 116 km² of land and sea

How Did It Happen?

During the Spanish-American War in 1898, U.S. Marines invaded Guantánamo. American military leadership realized that the area would be suitable to militarily protect the Panama Canal and the U.S. Eastern Southern Coast. And to have all shipping of strategic material, such as coal, under their thumb.

In 1901, the U.S. legislature passed a new law, the Platt Amendment, which made Guantánamo an American protectorate. In the same year, Cuba incorporated this law into the Cuban Constitution. Tomás Estrada Palma, the first Cuban president, then offered the United States to lease Guantánamo in perpetuity. That happened in 1903 when Cuba and the United States signed the Treaty of Relations. For about 4000 U.S. dollars per year, the Cuban Government guaranteed the Americans complete and unrestricted control over Guantánamo forever, while Cuba was guaranteed to keep its sovereignty.

The Treaty conditions may not have been the best deal for Cuba. However, the Cubans knew that only a few years before, the Americans helped them defeat the Spanish in Cuba and to become an independent country. And they wanted to continue as one. They did not want the Spanish colonial rule to return, and they did not want to become a U.S. protectorate either. So Guantánamo perhaps seemed a reasonable price for Cuban independence.

U.S. Base in Cuba

The base first served as a naval center and storage for coal. Coal was then a strategic material. Not only then.

U.S. Marines in Guantánamo in 1911

In 1934 The United States and Cuba signed another Treaty of Relations that only further confirmed the legal status of Guantánamo. Both parties agreed that the U.S. base would be closed only if the governments of both the U.S. and Cuba agreed, or if the U.S. abandoned it.

U.S. Naval Command in Guantánamo in 2010

In 1959 Fidel Castro became the new leader of Cuba. The existence of a U.S. base on Cuban territory bothered him. He refused the lease payments from the Americans, because he felt that by accepting them, he would have recognized the base’s legitimacy. Why didn’t Castro simply evict the Americans from Guantánamo? Perhaps he worried that the Americans would see such a step as an attack on their territory, and a war would follow. A war that would not end up well for anyone. This was probably a wise decision.

Satellite picture of the base

Military Prison at Guantánamo

At the end of the 80s and the beginning of the 90s, the base also served as a detention center for thousands of migrants from Haiti, Dominican Republic, and from other countries in the area. These people were trying to escape their countries by sea, but the U.S. Navy caught them. This was a problem because many of the migrants were HIV positive, and no one really knew what to do with them. Therefore, a military detention center was built at Guantanamo.

Some time ago, a former U.S. sailor explained to me what his service on Guantánamo was like.

“It was nuts,” he said. “One night I was in charge of the quarters together with two other sailors. All of a sudden, two hundred recent detainees, still bearing arms, showed up at my station. The U. S. Navy had dumped them off at my station, and no one had bothered to relieve them of their weapons! I told them they were on U.S. territory. ‘First, put down your weapons here,’ he went on. “And don’t do any stupid shit.”

“They dumped a bunch of pistols, knives, and other weapons on the floor. The pile was taller than me. It was scary. What if they attack us? I was really afraid, but it ended up well.”

“What was the service on base like otherwise?” I asked him.

“It was not bad,” he said. “The base was safe, we had good schools for our kids and good restaurants. Many American servicemen wanted to serve there back then. If it were not for the migrants, it would have been a piece of cake. Well, there was one other problem. Sometimes, I could not get a good night’s sleep.”

“Why was that?” I asked him.

“Because of the minefields all around us. Sometimes explosions would wake me up. Then in the morning, you would see bloody pieces of animals hanging on the trees. When I first saw that, I couldn’t stop puking.”

The Delta Camp, part of the base prison

In 1961, both Americans and Cubans started to install mine fields around the base, in “no one’s land.” These were some of the largest mine fields in the Western world. Cuba and the United States were mortal enemies at the time, and they each wanted distance from each other. Fatal accidents happened. Young U.S. military personnel would get drunk on the base and then step somewhere where they should not have.

In 1996, President Clinton ordered the U.S. military to clear the U.S. mine fields around the base. Mines were replaced by motion and noise detectors, as well as by listening devices. The system of border protection is similar to that of Czechoslovakia’s border protection during the Cold War. The base was, and still is, equipped with watch towers, machine guns, and signal walls. Today, close to 9000 members of U.S. Marines and U.S. Navy serve there. There are signs, “Military area. Do not enter. Deadly force will be used.”

Guantánamo Concentration Camp?

After an American attack on Afghanistan in 2002, a detention center for “enemy combatants” was built on Guantánamo. These prisoners were suspected of Islamic terrorism. First, there were several hundreds of them. The U.S. Government did not consider them Prisoners of War according to Geneva Conventions. Without being formally charged of any crimes, these men spent years in detention. Military police used German shepherds on them. Often, these dogs were bought from the Czech Republic. The breeding stations in Southwestern Czech Republic had supplied the dogs to the Czechoslovak Border Guard only a decade before.

In 2010, the U.S. Government asked the Czech Republic officials if they would take some of the prisoners. The official answer of the Czech government came swiftly, “No, thank you, ladies and gentlemen. We do not have facilities for that. Therefore, unfortunately, we will not be able to take advantage of your otherwise generous offer.” An unofficial answer was, “Guys, these men are your prisoners, so shove it.”

Guantánamo prisoners

After that, years-long legal battles began concerning the status of Guantánamo military prison. On top of that, someone leaked that the CIA and military investigators tortured the prisoners. A scandal erupted. The U.S. Department of Defense claimed that Guantánamo is under the military and that civilians had no business meddling in that.

Soon, the U.S. Supreme Court disagreed. The judges basically said, that, “Guantánamo is a sovereign U.S. territory and as such, U.S. laws apply even there.”

In 2009, President Obama promised he would close the prison, but the U.S. Congress refused to fund such an endeavor, even though the maintenance of the prison then cost about 450 million U.S. dollar per year. The cost to close it would have been astronomical, and there would be no place to move the inmates. So, in 2011, President Obama turned around and agreed that the Guantánamo prisoners could be held there indefinitely.

Today, there are about thirty prisoners left. Many were released, because their countries were willing to take them back, a few were sentenced and went to prisons in the United States, and several committed suicide.

The story of Guantánamo goes on and on.

(c) Mirek Katzl

Legal Note: Any and all material in this article, whether text or pictures, has come from Free Domain, and it is therefore not necessary to quote the sources.

READ MORE IN ENGLISH:

http://pohranicnik.blogspot.com/2022/02/an-interview-with-officer-of.html

http://pohranicnik.blogspot.com/2020/10/a-battle-of-nerves.html  

SEKÁČI - PRVNÍ PŘÍBĚH Z NOVÉHO ÚDOLÍ.

 

Ano, jsem hrdý na to, že jsem sloužil na čáře.

V kontextu dnešní doby mám tedy punc zločince, vraha a vyvrhele společnosti.

Ve 21 letech jsem po absolvování přijímače, nastoupil službu na rotu PS, umístěnou v krásné přírodě Šumavy. Vznikla tak láska na celý život.

Většina kluků na rotě, se obávala situace vedoucí k použití zbraně,ale to dnešním vykladačům pravdy nehodlám vysvětlovat.

Scházíme se do dnešních dnů na místech základní vojenské služby, na naší milované Šumavě. Věkem už dědci, ale oči nám září při vzpomínkách na legraci a zážitky.Ale ten kdo neprožil, nepochopí.

Služba u prvosledové jednotky nebyla jen náročná, byla tam i sranda a jak to bývá na vojně, některé věci i s odstupem doby vyloudí úsměv na tváři.

Rád bych se podělil o jeden zážitek. Nazvu ho třeba:

Příběh první - Sekáči.

Musím začít trochu ze široka, ale k věci se dostaneme.

Píše se rok 1981, parné léto, moje milovaná slečna odjela na dovolenou s rodiči do Srní. Kontaktuji její nejlepší kamarádku, uděláme si výlet za Lucií? Romana souhlasí, její role je jasná, cesta lépe uběhne, návrat nebude tak smutný a hlavně, pokud tam bude Romana, rodiče Lucii bez problémů pustí z dohledu. No a já budu mít větší šanci na důvěrnosti, které tak chybí.

Den D, hodina H, sedám do tatínkova žigula, následně vyzvedávám Romanu. Přichází v upnutém plném tričku a já již vím, že celkově bude den krásný (jak jinak) pohledem mladého klučiny.

Cesta rychle utíká, před Srním zastavuji na kraji lesa, všude již cedule "Pozor! Hraniční pásmo".

Vystoupím a jdu si ulevit. Najednou je tam hlídka se psem a otázka, kam jedu, co tam dělám. Dávám vysvětlení a loučíme se. Moje první setkání s PS.

Po příjezdu a souhlasu rodičů vyrážíme na procházku. Romana se taktně vzdaluje, my objevujeme krásné vůně neposekané louky a pak se svět se zatočil.

Po návratu na zem pozoruji, jak po nedaleké louce jede Praga V3S, za ní se pohybují vojáci do půl těla a vidlemi nahazují kupky sena na korbu. Tehdy vůbec nic nechápu. Mé pocity a dojmy mají úplně jiný směr.

12.rPS Stožec - dobové foto.

Střih, píše se rok 1984, parné léto, jsem vojákem ZVS, sloužím na pohraniční rotě a máme zde i prasata, ovečky a adoptovanou kozu.

Velitel čety dává dohromady údernou jednotku na kosení trávy, jako pták mám účast jistou. Rota rychlého nasazení v počtu 5 mužů fasuje kosu (na sekání, v ruce ji mám poprvé (Pražák) a vyrážíme na louku u roty.

Mazáci ihned po příchodu zaléhávají do trávy, jsme na to již pouze tři. Pražák, Lenoch a kotelník (v zimě topil, stojky u roty, v létě hospodářství a teplá voda pro rotu). Byl to hodný kluk, původem Maďar, ale vždy když o něco šlo, nerozuměl.

První jsem se zranil já, při broušení kosy jsem si málem uřízl prst, krve jak z vola. Zadržuji krvácení, přijde starý kus, a povídá: "jak to nevyřešíš, budeš drbat, já to sekat nebudu". No, rada nad zlato.

Vzápětí se ztrestal Lenoch, sekl se do holeně, ležíce vedle sebe tiše krvácíme. Kotloš jen procedí „jebemci boha to sú kokoti“.

Vracíme se zpět na rotu, následně ošetřeni a opatřený nálepkou „sabotéři“. Naštěstí příště už dostáváme práce, kde se nezraníme.

Trasa ŽTZ - signální stěna (tzv.dráty) v úseku 12.rPS Stožec. 

V úseku naší i vedlejší roty jsou velké pastviny, krávy většinou na pastvě za dráty. Jednou se stalo, že stádo odešlo dírou v ohradníku do Německa.

Uvelebilo se na louce sedláka, celou ji pošlapalo, uválelo a zesralo. Navíc některé kravky ještě rozdivočely jeho 2 býky a byl to skoro „mezinárodní konflikt“.

Naše stádo si prověřený pastevec odehnal zpět do Čech, opravila se ohrada. Náš velitel potom dojel na čáru a dohodlo se, že si Němci nebudou stěžovat. Náhrada bude dvě fůry sena, víno Ludmila a kartón tvrdých cigaret Sparta.

Víno Ludmila - státní statek Mělník (ČSSR).

Toto řešení bylo možné, v úseku naší roty se převáželo dřevo do Německa, vykládalo se na české straně z vlaku a kontakt byl pravidelný.

Po schválení z praporu , že je možné tak vyřešit (Sparty a Ludmila byla mimo) se dal běh událostí do pohybu. 

Krabička cigaret Sparta - ČS.tabákový průmysl (ČSSR).

Jednoho dne přijel na rotu valník se senem, druhý den opět. Nikdo z nás nechápal, kotloš jen lamentoval kam to narve, vždyť už máme dost sena v přístavku.

Při rozkaze jsem já a Lenoch nebyl velen do služby, pouze VR řekl, že v 8.00 hodin budeme ve vycházkové uniformě u Dozorčího důstojníka roty.

Věděl jsem, že focení se zástavou to určitě nebude, na výlet to taky nevypadalo. No, těžká noc to byla.

Ráno nástup, přijdeme k rozkazu na operačku.

DDR nás zkontroluje, nechá vyzbrojit jak na BP (velká sumka, 4 zásobníky, radiostanice). Následně sděluje: jste určeni jako doprovod na předání sena na Překládku. Velení se ujme velitel 3.čety, vše bude dle jeho rozkazu.

A to už slyšíme bafání dvou traktorů Zetor před pohraniční rotou. Vojenské lesy a statky jsou slušná firma, traktory září novotou, valníky opatřeny nátěrem.

Velitel čety nám dává nové vidle : naložte seno na valníky a pojedeme. Vycházková uniforma, bílá košile a dvě hodiny „jebání“ se senem.

Když máme naloženo, prohlédne velitel čety ostřížím zrakem naši skupinu a suše řekne: "kola jsou špinavá". Takže bereme krémy na boty a mazlíme kola Zetorů.

Z roty na státní hranici naštěstí vede dobrá cesta, tak již víme, že se nebude opakovat.

Po příjezdu na Překládku (na české straně), vyslechneme rozkaz: "seno vyložte zde".Na mojí otázku, zda si mohu odložit samopal slyším: "jste ve službě na hranici, nelze tedy".

Takže, vycházková uniforma, bílá košile, nové vidle, samopal na zádech a vykládáme 2 valníky sena, řidiči pokuřují a smějí se pod vousy.

Následně se předá taška dle dohody, cinkalo to. Pevně věřím, že to vše pozorovala americká rozvědka a naši zpravodajci zakopaní tři metry pod zemí a ve střehu.

Tolik moje malá vzpomínka, jak jsem střežil státní hranici a chránil klidný spánek vás všech.

Dovětek.

V létě 2022 jsem potkal na našem setkání onoho velitele třetí čety. Kromě legrace, vzpomínek a všech probraných kravin nám důvěrně sdělil, že ty (tenkrát) nové vidle má stále doma.

Tak snad jedny dostanu a dám si je do síně slávy. Budou tam mít čestné místo. 

(c) AUTOR: Nové údolí (identita na žádost autora je skrytá).

(c) DOBOVÉ FOTO: archív autora příběhu. 

12.rPS Stožec (Nové údolí).  

Zajímá vás více? Klikněte si na odkaz:

** Vlakem za dráty

Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.  Děkuji :-) 

Adresa redakce: pohranicnik@gmail.com