1. února 2013

KARANTÉNA .


Byl konec února roku 1987, když jsem v místnosti dozorčího důstojníka roty přebíral fonogram. Jeho přesné znění si už samozřejmě nevybavím, ale obsah byl jasný: V resortu PS vznikla chřipková epidemie. Je tedy na místě, aby vojáci, u kterých se projevily první náznaky onemocnění byli izolováni na ošetřovnách příslušných jednotek proto, aby zde byli léčeni a především-aby jejich viry nenakazily dosud zdravé pohraničníky. V ranním hlášení jsem se navíc dozvěděl, že praporní ošetřovna v Rozvadově je už teď plná marodů. Pravdou bylo, že mne již druhý den pobolívala hlava a ani nosní dutiny nevykazovaly stoprocentní průchodnost. Ještě, že jsem měl v zásobě množství papírových kapesníků. Pokud si vzpomínám, jejich plošný obsah byl tehdy minimálně dvojnásobný než obsah dnešních smrkacích šidítek. Napadá mne, že možná právě tenhle nadstandard byl příčinou čtrnáct dní trvajícího nedostatku hajzlpapíru, který o dva roky později položil režim. Alespoň podle toho, co tuhle vysílali v Retru.



Dozorčího „bedny“ ve vedlejší místnosti sloužil můj věrný kamarád Zdeněk, dosah měl starý. Byl ale doma a jak večer než odjížděl oznámil, přijede nazítří kolem osmé. Tedy v obvyklou dobu. Ale přivstal si. Jen co jsem mu na bráně podal hlášení, zeptal se mne, co je nového. Přitom mi nadzdvihl čepici. Pokrčil jsem přitom rameny, ale on pokračoval: „Vídím, četaři, že bude potřeba zkontrolovat upravenost jednotky, jsi zarostlý jako poustevník. Ále, čemu se divím, vždyť jsi v civilu pražský frajer,“ rýpal do mne. Netušil jsem sice ani vzdáleně, co mají poustevníci společného s naším hlavním směrem, ale budiž. Zatím jsem nedokázal odhadnout jak se dnes náš polobůh vyspal, tak jsem raději mlčel a pomalu jsem jej následoval. „Soudruh podporučík dnes nepřijde?“ ptal jsem se naoko ostýchavě, jelikož to vypadalo, že starý bude sloužit po mně. „Soudruh podporučík marodí,“ ozvalo se z velitelových úst s opovržením. „No to jo,“ pomyslel jsem si. „Včera byla v Bělé zábava, tak se zas ožral jak trojzubé vidle,“ vzpomínal jsem velitele čety, kterému jsem už dobrý půlrok pravidelně týden před výplatou půjčoval jednu až dvě stovky. 

Bylo vidět, že mi velitel čte myšlenky. „Nepřišel nějaký fonogram,“ natáhl ruku ke knize. „Přišel, řádí chřipka.“ V tu chvíli jsem bezděky kýchl. „Pardon,“ omluvil jsem se. Velitel nic. Chvíli studoval písemnosti a pak poručil. „Svolej jednotku!“ Učinil jsem jak přikázal a podal hlášení. Starý nařídil velet rozestupy. Poté procházel jednotlivé řady. Po pravdě- při omezených počtech vojska střežících hranici, disponovala v té době naše jednotka pouze třiceti lidmi, z toho byli čtyři v terénu. Starému tím pádem nečinilo problém každého vojcla důkladně zrentgenovat. Viděl jsem, že nejdéle se náš velitel dívá na hlavu. Jako by každému očima měřil délku vlasů. Že bych byl na vině? Pravda, nestříhal jsem se už dobrý půlrok a chlupy jsem honil pod brigadýrkou jak se dalo, aby nebylo nic poznat. Tedy až do dnešního rána. „Cítí se někdo marod,“ otázal se kapitán? Tušil jsem, co bude dnes následovat. Stříhání. A tak jsem se přihlásil. „Mně je nějak divně, soudruhu kapitáne,“ pravil jsem přiškrceně a pro jistotu si odkašlal. Velitel mi moc pozornosti nevěnoval. „Mně taky,“ ozval se nesměle Zdeněk. V tu chvíli se otevřely dveře a do nástupní místnosti vpadl psovod, který se vrátil ze služby. Podával veliteli hlášení. Jeho oči vyhlížely doslova horečně. „Je vám něco,“ zeptal se jej starý. „Je, je mi blbě jak koňovi, asi mám horečku.“ „Hm, dobře. Ti co se cítí marod ke mně, dostanete řidiče a alou na prapor k doktorovi. Jen doufám, že vám bude stačit jeden UAZ.“ Stačil. Kromě nás tří se nikdo nepřihlásil. 



Starý podepsal knihu, my jsme si ještě pro jistotu před ním zachrblali a vyrazili jsme. Ani jsme mezi sebou moc nemluvili. Službu měl známý absa, dnešního času primář v jedné prestižní nemocnici. „Tak co je, syčáci,“ uvítal nás. „Co, nic, ale prý je nějaká epidemie,“ odpověděl jsem. S absou jsem se znal z nějakých školení a byli jsme si navzájem sympatičtí. „Za kolik to mají tví kámoši, Zdenále,“ optal se mne. „Za tolik co já.“ „Tak pojďte.“ Lékař nám rozlil do kádinek něco čistého lihu. „To je na chřipku nejlepší,“ podotkl, načež jsme laboratorní sklo jedním tahem vyprázdnili. Měl jsem jen podezření, že psovod je opravdu nemocný. „Jak s tebou Marku,“ optal jsem se. „Jak, nijak.“ „Já myslel, že je ti opravdu zle, když jsem tě viděl přijít.“ „Není, ale docela jsem se polekal starého.“ „Fakt?“ „No, poslední dvě hodiny služby jsme spali v psovodské kuchyni.“ Chytil jsem se za hlavu. „Hele, Zdenále, myslíš, že se vyhneme tomu stříhání?“ „Snad. Proto jsme přeci tady.“ „Zklamu vás, přátelé,“ vrtěl hlavou lékař. „Jsme plní. Budete muset zpět a marodit na rotách.“ „Ale jo,“ mávl jsem rukou, „s tím se počítá.“ V mé černé mysli mi vytanuly možnosti, spojené s minimálním týdenním osvobozením od služeb. Včetně profylaxe v podobě alkoholických nápojů z protějšího konzumu. Karty a bufety. Chudáci kluci, co to za nás odnesou. Ale co, naši půlročáci to mají doslova za pár, ať si ještě užijí. A na mladé serem.

Dostali jsme spoustu tablet, které praporní lékař nafasoval v rámci prevence a potírání chřipky, pár rad, jak správně naklepávat teploměr a záznam do zdravotní knížky. 



Samozřejmě, že jsme si cestou zpět udělali malou zajížďku a vybavili se nějakou tou dobrotou v podobě voňavých klobás a dalších trvanlivých uzenářských výrobků v řeznictví na Přimdě. Já si zakoupil navíc několik časopisů a knih. Byl mezi nimi i nádherně čtivý paperback plný humoru nesoucí název „E=mc na druhou“. 

 Jen co jsme dorazili na rotu, převlékli jsme se do pyžam, sebrali svých pět švestek včetně medikamentů a odebrali se do prvního patra na „rotní marodku“. Za chvíli byla zábava v plném proudu a jen co se přehouplo odpoledne k večeru a velitel odjel domů, otevřeli jsme lahvinku plnou po jehličí vonící medicíny. Marodilo se nám hezky. Snídaně a obědy nám byly nošeny až do postele, na večeře a televizi jsme samozřejmě chodili sami. Šlo jen o to, aby u jednotky nebyl přítomen velitel nebo politruk. Jak jsem předpokládal, vyhnuli jsme se i holičské mašince, přestože její hrozba vyplývala právě z mého fanfaronství.




Uplynulo pět dní a marodění se nám začalo zajídat. Přišla veliká obleva a během jednoho dne slezl téměř všechen sníh. Všude bylo bláto a voda. Ne, že by se nám v tom marastu chtělo ven, ale trochu nás trápilo svědomí. Ostatní sloužili za nás. Že zdatně simulujeme asi věděli. Za Zdeňka a Marka chodili ven vojáci, za mne seděli na dédéerce důstojníci. Až na jednoho všichni ženatí. Rozhodl jsem se tedy své marodění ukončit. Kluci až po kontrole, aby to nebylo příliš nápadné. Ale jak se říká, za dobrotu na žebrotu. 

Ve čtvrtek ráno jsem přes staršinu opatrně vzkázal, že mi je celkem dobře a nic se nestane, když mi velitel napíše nějaké služby na rotě. Na to, co mne vedlo k tomu podvádět, jsem již zapomněl. Dopoledne se nedělo nic, po obědě se však otevřely dveře. V nich stál velitel a v ruce třímal sesličku. Ta sloužila k jedné jediné věci-k usazení chlupo-dravcova klienta. Holičem nebyl nikdo jiný než kotelník, v civilu automechanik. Ale stříhání mu docela šlo. Za půl hodiny jsme byli všichni tři odbaveni. Otrávení jak švábi. Velitel se vítězoslavně usmíval. „Ještě, že jsi se připomněl, Zdenále,“ poklepával mne po rameni s úsměvem. „Dneska v noci máš službu, po čtvrté si přebereš šňůry.“ „Ale já jaksi nejsem ještě úplně…“ „Mlčet!“ vyštěkl kapitán. Hušina začal pro jistotu kašlat. „A ty půjdeš k bedně,“ rozkázal velitel. „Já,“ pokoušel se i Zdeněk o marný odpor. Starý jej umlčel gestem ruky. „No a Mareček dnes a zítra uvaří pejskům a následující odpoledne tě chci vidět na nástupu! Zápis do zdravotních knížek provedu sám!“ Ani jsme nedutali. Holič se už raději zdekoval. „Kdybyste milánci chtěli vědět, co mne k takovému rozhodnutí vede, podívejte se z okna.“ Marek byl nejaktivnější. Jen co vyhlédl skrze sklo, bylo vidět, jak bledne. 

„No, to bychom měli,“ ukončil velitel svou návštěvu a poněkud hlasitěji bouchl dveřmi. Zdeněk se vrhl k oknu, já se pro změnu otočil na Marka. „Ty vole,“ okomentoval pohled z ošetřovny Zdeněk a sedl si na postel. Místnost, která se stala přechodně naší několikadenním flákárnou se nacházela v prvním patře roty, nad velitelovou kanceláří.



Potom, co přišla obleva se místo sněhu v prostoru pod okny objevila mokrá slehlá tráva a na ní asi stovka rozměklých bílých tablet různého druhu, které jsme vyfasovali od spřízněného lékaře-absolventa na potírání chřipky a které jsme nelikvidovali jinak, než že jsme je pro případ možné kontroly místo polykání házeli do sněhu.

Pomalu jsem sešel po schodech a trochu nejistě jsem se zahlásil službu konajícímu politrukovi. Nijak předání neprodlužoval. Podepsal jsem si pohraniční knihu a mrkl na hodinky, měla se vracet hlídka. Na politrukovi bylo vidět, že má horečku. Oči měl zarudlé a na stole byl zcela prázdný popelník, který jeho zdravotní stav jen potvrzoval. Z vedlejší kanceláře se ozval dusivý kašel. Za chvíli vylezl starý. Měl na sobě tlustý kožich a na hlavě beranici. Navzdory tomu, že venku bylo kolem osmi stupňů a foukal teplý vítr. Za těch pár hodin, co jsem kapitána neviděl, se jeho vzhled, vynechám-li ten strašný ohoz, změnil. Byl na tom podobně jako politruk.

Příštích čtrnáct dní se místnost dozorčího důstojníka stala téměř mým domovem. Ne z důvodu, že by mi velitel chtěl cokoliv vracet, ale proto, že většina z pětičlenného důstojnického sboru opravdu omarodila. Jen by mne zajímalo, jestli se naši nadřízení neléčili podobně jako my a tablety, které od vojenského felčara vyfasovali, opravdu jedli. Možná jsme měli ukecat staršinu, aby nám podepsal jízdu do Bělé, abychom zkontrolovali, zdali se pod okny bytovek důstojníků neválejí na trávníku napolo rozpuštěné medikamenty.



Pro čtenáře Pohraničníka: Zdeněk Nagovský  
(bývalý četař rPS Železná).


6.rota PS:  Železná   


6. rota 1. praporu 9. brigády Pohraniční stráže v obci Železná.
Okres: Domažlice
GPS: 49°35'10.566"N, 12°35'17.433"E



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Další příběhy od Z.Nagovského:

Stalo se v roce 1986:  Kočička .

Ve výcvikáči 1985: Čum na ty dráty!


PS OSH - Lide.cz: Diskuzní fórum




6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jo, bať- chřipkové epidemie byly svinstvo. A když se k takovému oslabením roty přidal holomráz, odpadla BPP a HV a co mělo zdravé ruce a nohy bylo v terénu.
Zdenku, kdysi, jako kluk jsem zmiňovanou knihu četl. S humorem popsaná první návštěva pornokina /okénkem, mám dojem, že otec jednoho z dětských hrdinů byl promítačem/, první láska očima téměř dospívajících.. Možná bych ji i někde v krabici vyhrabal.
Solitér

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: chripkova epidemie.

Také jsem to na rotě v Trojmezí zažil. Chřipková epidemie a virózy, marodka na praporu v Aši-Kelleru měla plno a tak vojáci z roty,jenž onemocněli,se léčili v "karanténě", ve vyhrazeném pokoji.
Vzpomínám též na mrazy -25°C v roce 1985-1986 (trochu mě omrzlo ucho). Ale,to už je jiná kapitola.

Anonymní řekl(a)...

Totéž jsem zažil koncem roku 1974. Na dráty museli i kuchaři a "prasečkář," (jinak vozka.)Lapiduch Vojta sotva pletl nohama,jak poctivě nemocné ošetřoval.Došel za ním všeobecně známý lenoch a zašívák:"Nějak začínám pokašlávat," pravil. "Neměl bych si lehnout?" "Neměl!" pravil Vojta."Tady máš něco proti kašli." Naordinoval mu Laxil.(projímadlo) Bylo po kašli. Zakašlat se bál.
Frant.Nahrabecký

Anonymní řekl(a)...

Jo, Solitére, já mám tu knížku E=mc na 2 na chalupě. Tuhle jsem se tam probíral starými tisky a tak jsem na ni narazil. No a na mysli mi přitom vytanula vzpomínka na marodku...Z.N.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Pro: F.Nahrabecký

Chlape,tím "zakašlat se bál" jsi mě dostal :-)) Musel jsem se z té představy smát snad pět minut :-)
Tak se musí na simulanty!
("Das ganze tschechische Volk ist eine simulanten bande" jak by řekl MUDr.Gruenstein).

Anonymní řekl(a)...

Viděl jsem v tisku děsivej fór: Přijde Smrtka na ples do domova důchodců a ptá se: Smím kosit?
Hezký víkend přeje Z.N.