9. listopadu 2020

VOJÁKEM US.ARMY NA DRUHÉ STRANĚ HRANICE

   Kdysi jsme, buď tady, na weblogu Pohraničník v rubrice Komentáře, nebo na některé z diskuzí v pohraničářských skupinách na Facebooku a Whatsapp, řešili náročnost výcviku v přijímači po nástupu k Pohraniční stráži, myslím, že ji tenkrát vyvolal můj známý, Franta "Folfran". 

   Rozdělili jsme se tenkrát na pomyslné dvě skupiny, kdy jedna tvrdila, s určitou nadsázkou, že celý výcvikáč byl o pohodě a druhá, kam jsem patřil i já, si stála na tom, že výcvik u PS byl docela záhul. Ano, je pravda, že bylo těžké nastavit jednotné kritérium, neboť , nepochybně se musel lišit výcvik a jeho tvrdost v letech šedesátých, sedmdesátých a v osmdesátkách (kdy jsem ho osobně poznal já). 

  V té chvíli mě tak nějak začala v hlavě zrát myšlenka, že bych o tom mohl pro web Pohraničník napsat článek. Myslel jsem si a pořád myslím, že kdo nastoupil k PS, dostal pořádně do těla a to i ve srovnání se zahraničními armádami. Co mě vede k této myšlence? Můj kamarád a spolubojovník od PS, Zdeněk Nagovský (mimochodem uspěšný autor dvou detektivních knih Zpověď policajta a Anděl roní slzy, kde je vždy věnováno úvodem pár vzpomínek na službu u Pohraniční stráže) v jedné diskuzi vzpomněl, že v dobách ČSSR, zanechávali někteří "turisté" ve vlacích, na trasách poblíž západní a jižní hranice, v nichž cestovalo i mnoho pohraničníků, letáky, vytištěné zřejmě kdesi ve "sladké Francii", vyzývající pohraničníky ke zběhnutí na Západ a k nastoupení "dobrodružné" služby u Cizinecké legie. Jistě uznáte, že hlavním motivem takové verbovky bylo získání mladých a dobře vycvičených vojáků.

  Shodou okolností se mnou navázal kontakt pan Mirek Katzl, jenž kdysi, v 80.létech, emigroval přes Jugoslávii na Západ a dostal se až do Spojených států amerických. A proč se o tom zmiňuji? Protože Mirek Katzl nastoupil službu v americké armádě a během služby ji poznal od A do Zet. Během naší mailové komunikace a diskuzí přes FB Messenger, kdy přišla řeč i na téma, o němž píšu výše, se Mirek nabídnul, že sepíše pro náš weblog článek o tom, jak probíhal výcvik nováčků v americké armádě, abychom mohli porovnat náročnost obou vojenských složek, s přihlédnutím k tomu, že US.ARMY působila i na československo-západoněmecké hranici. 

Přečtěte si článek a stanovisko si učiňte sami. Nebudu vás, čtenáře, nijak ovlivňovat svým názorem, ten si nechám až do případné diskuze, která je vždy otevřena dole pod článkem (Komentáře). Děkuji, že jste si přečetli moji předmluvu a nyní už "dávám slovo do Spojených států".   


  Zdravím čtenáře! Blog si vždy s chutí přečtu. Je tam pořádný a hlavně nezkreslený kus vojenské historie a pravdivých osobních zážitků.

 ​Sám jsem z ČSSR zdrhnul v roce 1984, ale hraničnímu pásmu jsem se vyhnul přes Jugoslávii. Nechtěl jsem PS přidělávat práci a hloupě riskovat své zranění nebo zadržení. Pak jsem 4 roky sloužil v U.S. Army.

  Jako bývalý voják, sice na druhé straně, ale i tak, pokládám bývalé pohraničníky za své kolegy. Prostě jste konali svou povinnost a ta služba musela být tvrdá.

  Zrušení PS považuji za chybu. Stát, který pořádně nedbá na ochranu vlastních hranic, si nezasluhuje suverenitu. Evropská unie si neumí, nebo nechce své hranice hlídat a tak se odsuzuje ke zničení. Nedokážu posoudit, do jaké míry je to neschopnost a do jaké záměr. Smrdí to ale velkým průšvihem.

Mirek Katzl

-

Zde je jedna z mých vzpomínek na U.S. Army:


U.S. Army, základna Fort Jackson, South Carolina, 2. září - 1. října 1986

———————————————————————————————————————


Instruktor výcviku nás odvedl na kopec před dřevěné baráky z druhé světové války. Bylo nás asi čtyřicet mladých mužů. Ženy procházely základním vojenským výcvikem odděleně.

Pryč byla nuda přijímacího střediska, kde na nás řvali civilové amatéři. Teď na nás budou řvát opravdoví profesionálové.

„Vítejte na Tankovém pahorku,” hlasem jako zvon k nám promlouval vysoký instruktor s tradičním plstěným kloboukem.

„Jsem instruktor Miles a udělám z vás vojáky. Vůbec se vám to nebude líbit. A ani se vám to líbit nemá.”

Ukázal na druhého malého, ale vymakaného instruktora. „Tohle je instruktor Molnar.”

Instruktor Molnar se s tím nepáral a rovnou řval, „Budete mě oslovovat jako Drill Sergeant.”

Řval dál, „Nevidím před sebou žádné chlapy. Vidím jen bandu chudáků a zasranejch buzerantů!”

Začínal nás obcházet.

„Vy,” zastavil se před hubeným chlapíkem. „Odkud jste, vojíne?” Slovo „vojín” seržant Molnar vyplivl jako tu nejhorší nadávku.

„Z Kalifornie,” říká hubený chlapík.

„Cože?” instruktor Molnar zařve.

Hubený chlapík byl zmatený. „Drill Sergeant,” někdo mu napověděl, „Drill Sergeant.”

„Z Kalifornie, Drill Sergeant,” řekl hubený chlapík.

„Kalifornie je stát pro buzeranty. Vypadáte jak buzerant. Jste zasranej buzerant?” instruktor zase řval a na jeho tváři se objevil zlomyslný úsměv.

„Ne, Drill Sergeant,” řekl chlapík.

„Cože?” instruktor Molnar zařval. „Vůbec vás neslyším! Mluvíte jak buzerant.”

„Ne, Drill Sergeant,” hubený chlapík se pokusil zařvat.

„K zemi a dvacet!” poručil instruktor. Hubeňour dopadl na zem a udělal sotva patnáct kliků.

„Co tady dělá tohle tlustý prase?” instruktor ukázal na obtloustlého mladého muže.

„K zemi a dvacet!”

Tlouštík udělal stěží deset kliků.

„A vy,” instruktor se obrátil na drobného Hispánce. „Tahle armáda je pro chlapy, a ne pro malý chlapečky jako jste vy. K zemi a dvacet kliků!”

Konečně došla řada na mě. „Vojíne,” prsknul mi instruktor do obličeje. „Odkud jste?”

„Z Československa, Drill Sergeant!” řval jsem z plných plic. Instruktorovi zamrznul úsměv a na vteřinu zaváhal. Později jsem zjistil, že instruktor Molnar byl Maďar.

„Cože? Ze zatracenýho Československa?” řval. Jeho tvář byla od mé jen několik centimetrů a já jsem cítil, jak mi jeho sliny přistávaly na obličeji.

„Ano, Drill Sergeant!” zařval jsem. Pro změnu mu teď mé sliny přistávaly na jeho ksichtě.

„Jste zatracenej špión?” instruktor vyštěkl. „Zatraceně” byl jeho oblíbený výraz. V armádě bylo všechno zasrané, zatracené nebo pojebané. Nebo kurva sračky.

„Ne, nejsem, Drill Sergeant!” zařval jsem mu do obličeje a on ucuknul.

„Dvacet kliků!” štěkl a šel se věnovat dalším nešťastníkům.

Na mentální a morální náročnost základního výcviku jsem byl připravený. Koneckonců jsem zažil leccos. Ale fyzická náročnost výcviku, to byla jiná.

Těch dvacet kliků dost bolelo. Jako mnozí nováčci základního výcviku jsem byl z formy.

Tak tohle bude těžké. Zasraně a zatraceně těžké. Kurva.


*


První běh a já myslel, že to nepřežiju.

Pak jsme vyčerpaní někam pochodovali. Nebo se o to pokoušeli.

„Roto! Stát!“ zavelel seržant. V nastalém chaosu jsme do sebe vráželi a někteří upadli.

„Jste snad kurva hluchý?“ řval seržant Molnar. „Když řeknu ROTO, tak dávejte pozor na další povel. A když pak řeknu STÁT, nemyslím tím do sebe vrážet!“

„Být voják znamená dávat pozor,“ připojil se seržant Miles. „Řádně a včas reagovat na povely. Jasné?“

„Jasné, Drill Sergeant!“ odpověděla celá rota jako jeden muž. Začínali jsme se učit.

Stáli jsem před holičstvím.

„Jeden po druhým dovnitř!“ štěkl seržant Molnar.

Během několika minut jsme měli hlavy skoro dohola. Holič pracoval rychle a po bleskových útocích jeho strojku mně na hlavě zůstalo několik šrámů. Za to jsme pak každý museli zaplatit čtyři dolary. Někdo na vojácích slušně vydělával.

Venku již stála sklíčená řada holohlavých. Málem jsem se rozesmál, ale pak mně došlo, že tak sám vypadám. Nikdo neřekl ani slovo.

Další běh zpátky do baráků a seržant Miles se řehtal, „Haha, tak tohle funguje vždycky! Tak co? Už se začínáte cítit jako vojáci?“

Proměna osobnosti začala. Nikdo z nás již nebude nikdy stejný. Vypadali jsme jak obludy. Ti, kteří vyfasovali armádní brýle byli ještě hnusnější. Jako já. Masivní černé vojenské brýle byly známé jako „Armádní antikoncepce.“ Zaručovaly totiž, že s nimi jen tak rande nezískáte. Mnoho let poté se ty samé obroučky staly módním symbolem a kdo je nosil byl „cool.“


*


Ubytovali jsme se v jednom z dřevěných dvoupatrových baráků, které stály v řadě v jedné z uliček na pahorku.

Původně jsem si myslel, že Tankový pahorek své jméno dostal po tanku Sherman, památníku na druhou světovou válku na vrcholu pahorku, ale někdo mě poučil, že pahorek se nazýval podle obří nádrže na vodu, do které se vešlo až šest miliónů litrů vody a která se stala symbolem základny. Nádrž se totiž anglicky řekne „tank.“

Dřevěné baráky ve své historii sloužily jako dočasný domov tisícům mužů. Mnozí z nich pak šli z jedné války do druhé.

Uprostřed dlouhé místnosti lemované vlevo a vpravo vojenskými palandami procházel prázdný prostor na nástup. Linoleum na zemi zářilo leskem. Dostal jsem spodní patro palandy, plechovou skříň u postele a dřevěnou truhlu na věci před palandou.

„Tyhle postele budou pořádně ustlaný,“ hřímal na nás seržant Molnar. „Když sem příště přijdu a hodím na postel minci, ta mince se musí od deky odrazit jako od trampolíny.“

„Světla se zhasínají ve 21:00,“ pokračoval. „Bude tady takový ticho, že chci slyšet, jak tady v rohu chčije myš. Budíček je ve 03:15. Oholíte se a uklidíte baráky. V 04:30 je nástup venku a pak začneme nový skvělý den pořádnou rozcvičkou. Tak, a přesně za deset minut vás chci vidět nastoupený venku!“

Na začátku základního výcviku jsme žili mezi nástupy, úklidem, pochodováním, klikami a běháním. Pořád jsme dělali všechno špatně, a proto nás naši dva seržanti v jednom kuse seřvávali.

Každý den přinášel nová utrpení. Ve dne jsem brečel bolestí ze cviků a běhání a v noci ze svalových křečí, ale tělo pomalu si postupně zvykalo. Začínal jsem se dostávat do formy.


*


„Chlapi, jste tu jen pár dní a už jste mě dokázali nasrat!“ řval kapitán Smith. Měl zvučný hlas, mohl udělat kariéru v opeře.

Stáli jsme na ústředním pískovém cvičišti, kde pak každý z nás během základního výcviku nechal snad hektolitry potu. Ne nadarmo jsme tomu místu říkali „mučírna.“

„Někteří z vás neudělají ani deset kliků!“ přeháněl kapitán Smith.

V rotě se šířila pověst, že kapitán Smith před patnácti lety absolvoval elitní vojenskou akademii West Point, a to že byl pořád jen kapitán znamenalo, že musel udělat nějaký průšvih. Působil na mě jako nešťastný člověk, ale v každém případě si nás rád zgustnul. Jeho koníčkem bylo stát u jídelny a odpočítávat nám čas, který jsme měli na jídlo. „Jeden, dva, tři…“ Když dopočítal do dvaceti, služba pomalejším jedlíkům sebrala tác s jídlem a tác letěl do odpadků. Pak takové vojáky onen dobrý kapitán ukázkově „zjebal.“ Totiž seřval.

Než jsme si všichni zvykli do sebe naházet jídlo během dvaceti vteřin, byli jsme o hladu. Tento zvyk mně vydržel dodnes. Již nikdy jsem se nenaučil jíst pomalu.

Na Tankovém pahorku jste mohli potkat nejrůznější týpky. Černošský seržant vedlejší roty se vyžíval v trápení černých vojáků. Jeho oblíbenou metodou mučení byla „Motorka.“ Černý voják si v podřepu „sednul“ na pomyslnou motorku a předstíral, že závodí. Nešťastník rukama kroutil pomyslnými řídítky pomyslné motorky a napodobal hluk motoru, zatímco se mu po tvářích koulely slzy z bolesti a pod ním rostla kaluž potu. Pokud „nejel správně“ nebo se pokusil uvolnit, „jel další okruh.“ Někdy to trvalo hodiny. „Zkuste mě nasrat a vydusím vás tak, že nebudete stíhat,“ seržant své vojáky často a rád informoval.

Pod námi byly baráky ženské roty, které měly na starosti ženské instruktorky výcviku. Některé z nich prosluly svou krutostí. Často jsem nechápal, co jsem tam viděl. Nebo chápat nechtěl.

Krátce před mým příchodem na Tankový pahorek jedna mladá vojákyně spáchala sebevraždu. Ze střeleb si schovala ostrý náboj, vzala svou zbraň M16 a na záchodě se zastřelila.

Stávaly i případy, kdy nováčci tlak nevydrželi a vzepřeli se. Putovali do vojenského „nápravného zařízení“ a vraceli se jako někdo úplně jiný. O tom, jak je tam napravovali nechtěli ani za nic mluvit.

Vojáka z civila prý uděláte tak, že ho napřed zlomíte a pak ho znovu stvoříte. Jenže dejte některým lidem naprostou moc nad ostatními a následují tragédie.

Ještě v šedesátých letech se stávalo, že instruktoři do vojáků nováčků kopali až jim praskaly žebra. Velení pak došlo k závěru, že to bylo pro nové vojáky poněkud demotivující, a navíc tak vznikala zbytečná zranění. V roce 1986 už na vojáka nesměl instruktor vztáhnout ruku. Nebylo to ani vůbec potřeba.

Ne každý na Tankovém pahorku byl sadista. Oba naši seržanti byli sice velmi tvrdí, ale féroví vojáci, kteří léta sloužili v bojových jednotkách ve Vietnamu a jinde.

Náš instruktor seržant Miles nám říkal, „My vás tady učíme, jak mizerný je život vojáka. Voják to musí zvládnout. Vy budete vojáci a zvládnete to. Sem jste přišli jako chlapečci a odsud odejdete jako chlapi.“

Náš druhý instruktor seržant Molnar byl bývalý mariňák a dobrý chlap, ale i on měl někdy své chvíle. Jednou zastavil tělnatého vojáka, který se vracel z marodky s kožním problémem v citlivých místech.

Seržant Molnar mu přede všemi serval kalhoty. „Tak a teď se všichni na tohle prase podívejte!“ řval. „Někdy si tu tlustou prdel umyjte a bude po problémech.“

Ponížený voják se ale brzy dočkal zadostiučinění. Následující neděli jsem obcházel barák, když jsem si všiml hlouček vojáků seskupených u rohu baráku.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Pšššt,“ zašeptal jeden z nich. „Bacha. Koukni se támhle za roh. To se posereš.“

Za rohem stál v pozoru náš seržant Molnar. Před ním stála jeho manželka a pořádně ho seřvávala. Teď byla instruktor výcviku ona a on byl vojín.

„Tak tomu říkám spravedlnost,“ zašeptal tělnatý voják.


*


Jednou se mě seržant Molnar zeptal, „Katzl, vy jste z Československa, jo?“

„Ano, Drill Sergeant!“ předpisově jsem vyštěkl.

„Pohov, vojíne,“ řekl. „Jste Čech nebo Slovák?“

„Čech, Drill Sergeant.“

„Dobře,“ má odpověď ho, zdálo se, potěšila. „Tohle pro vás nebude sranda. Já jsem Maďar a u mariňáků jsem to taky neměl zrovna lehký. Jako cizinec musíte být v armádě mnohem lepší než ostatní. Vy to ale dokážete, podle mě máte i na důstojníka a k tomu na nějakou zatraceně vysokou hodnost. Ale trochu se víc chlape snažte. Odchod.“

První přátelská slova na Tankovém pahorku.


*


„Dobré ráno, pane!“ salutoval jsem nadporučíku Dunnovi před barákami.

Nadporučík Dunn byl ranger, bojová elita americké armády. Mladý muž a jeden z nejlepších vojáků, které jsem kdy potkal.

„Pohov,“ řekl. „Prý jste z Československa?“

„Ano, pane.“

„Když k vám v roce 1968 vlítli Rusové, tak mě to pořádně nasralo,“ řekl.

„Mně taky, pane. Děkuji, pane.“

„Co máte za vojenskou odbornost?“ zeptal se.

„Zdravotnické zásobování, pane.“

„To je zatracený plýtvání,“ řekl znechuceně. „Měl byste být tlumočník nebo u speciálních sil. Nejste náhodou nějakej zasranej špión?“

„Ne, pane.“

„Tak na zem a dejte mi dvacet,“ zavelel.

„Ano, pane!“

Udělal jsem dvacet kliků a vstal.

„Určitě nejste zasranej špión?“ zasmál se nadporučík.

„Ne, pane. Určitě ne, pane.“

„Tak dalších dvacet.“

Byl jsem u desíti, když mě zastavil.

„Stačí,“ řekl se smíchem. „Vztyk a odchod, československý playboy.“

„Ano, pane!“

Kdykoliv jsem na nadporučíka Dunna narazil, opakoval se stejný rituál. Pokaždé se mě zeptal, zda nejsem zasranej špión a já ho pokaždé ujistil, že nikoliv. Po dvaceti klikách následoval krátký rozhovor. Nadporučík měl na rozdíl od většiny Američanů slušný přehled o světě, a tak jsem se na pokec s ním vždy těšil.


*


Byla sobota a nadporučík Dunn se zničehonic objevil v našem baráku. Kontrola pořádku a skříní vojáků. Voják vedle mě otevřel svou skříňku a nadporučík chvíli zlověstně mlčel.

„Tak to jste vojíne pěkně posral!“ pak nadporučík zařval a obsah skříně letěl zem. Nadporučík se pak letmo podíval na mou skříňku a jen pokýval. Vše bylo srovnáno do „komínků“ jak mělo být.

„Komínky,“ hromady složených věcí ve skříňce musely řezat, být téměř na milimetr stejně široké a vysoké. Seržanti měli na jejich měření dokonce zvláštní pravítka. Přilba a plynová maska se na vás musela po otevření skříňky „dívat“ z horní přihrádky skříňky.

Někteří vojáci nebyli ze svých rodin na pořádek příliš zvyklí, a tak měli problémy, než se to naučili. Já jsem byl na takové „inspekce“ celkem připraven. Když jsem byl dítě, můj otec někdy o víkendech vtrhl do pokoje, kde jsem spal, a křičel německy „Auf!“ Pak šel do mé skřínky, chvíli něco mumlal o prasečím chlívku a všechny věci mi ze skříňky vyházel na zem. Poté si vzal na paškál moje boty. „Takhle vypadají boty? Čuně!“ A boty letěly z okna našeho panelákového bytu v šestém patře. „Mazej pro ně! A až se na ně příště podívám, budou se lesknout tak, že mi z toho musí rozbolet hlava.“

Má matka tomu učinila přítrž. Jednou mé boty přistály nebezpečně blízko našeho souseda, který se venku procházel se psem.


*


Konečně někdo usoudil, že jsme hodni držet zbraně a dostali jsme automatické pušky M16 o ráži 5,56 milimetrů. Byly tak patnáct let staré. Pušky byly poměrně lehké a dost přesné a také se snadno rozebíraly a skládaly. Problém byl, že se nám občas při střelbě zasekávaly. Párkrát si vystřelíte a pak tu pušku dvě hodiny čistíte.

Naše přilby M1 byly překvapivě lehké a pohodlné. Vnější přilba „ocelová skořápka“ se nasadila na vnitřní přilbu „skořepinu“ z plastu. Výhodou přilby byla možnost používat její vnější ocelovou přilbu na nošení vody, sezení nebo i vaření. Snad i proto jsme přilbám říkali „hrnec.“ Později jsem ve službě nosil nové kevlarové přilby, které sice vojáka lépe chránily, ale byly těžké a nepohodlné.

Dva páry kožených šněrovacích vysokých bot, které jsem na základně Fort Jackson vyfasoval mě věrně provázely celou mou čtyřletou vojenskou službou. Po tisících naběhaných a napochodovaných kilometrů vypadaly pořád skoro jako nové a nosil jsem je i roky poté. Lepší obuv jsem nikdy neměl.

Na základním výcviku instruktoři kontrolovali, zda boty denně střídáme. Proto měl jeden ze dvou párů bot vzadu na patě vyznačené bílé tečky.

Uniformy BDU, bavlněné maskáče v lesním vzoru, byly sice pohodlné, ale příliš nás nechránily před chladem. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsme se v nich na manévrech pořád klepali zimou.


*


Nacpali jsme se do dobytčáku, autobusu, který nás vezl na střelby. Pak jsme klusali směrem ke střelnici. V jižanském horku a vlhku se mi najednou udělalo nevolno a zhroutil jsem se. Když jsem přišel k sobě, skláněl se nade mnou seržant Molnar a poléval mě vodou ze své polní láhve.

„V pořádku, Katzl?“ zeptal se.

„Ano, v pořádku, Drill Sergeant. Díky, Drill Sergeant,“ řekl jsem, vstal a připojil se k rotě.

Umění střelby mně zpočátku dlouho unikalo. Seržant Miles se mi ale pak pečlivě věnoval až do doby, než jsem to pochopil. Třetí den na střelnici jsem si při střelbě vysloužil střelecký kříž druhého stupně.

Po střelbách jsme běželi jsme do kasáren a seržant Miles běžící vedle nás na mě volal, „Výborně, Katzl! Dobrá práce!“ Voják potřebuje občas povzbudit.

Zpátky v barácích mě zastavil jeden voják z naší roty, „Katzl, klobouk dolů,“ řekl. „Jsi cizinec a střílíš líp než většina nás Američanů.“

Potěšilo mě to.


*


„Už nejste občané Spojených států,“ poučil nás v učebně seržant Williams. „Dobře se podívejte na svoje uniformy. Co je tam napsáno? U.S. Army. Jste majetkem armády.“

Taková představa mně příliš nevadila, americký občan jsem stejně nebyl.

Jiný seržant převzal lekci. „Jste připraveni za svou zem zemřít?“ zeptal se třídy.

Proč má člověk pořád za nějakou zem umírat? dumal jsem. Proč ne pro svou zem raději žít? Ano, voják může při službě ztratit život, ale to je riziko povolání. A měl jsem já vůbec ještě nějakou zemi?

„Seržante, ano, ale nejsem na to ještě připraven,“ řekl mladý voják.

„Fajn,“ zabručel nespokojeně seržant. „A co vy?“ ukázal na jiného vojáka.

„Jó, tak asi jó, když to jinak…“ voják začal, ale seržant ho přerušil.

„Cože?!“ zrudnul ve tváři seržant a z jeho očí šlehaly blesky. „Ven!“

Voják odešel na výkon trestu. Asi bude venku hodinu dělat kliky.

„A co vy?“ seržant se obrátil na mě.

„Seržante, a kterou zemi máte konkrétně na mysli?“ zeptal jsem se nevinně.

Další hodinu jsem spolu s málo vlastenecky uvědomělým vojákem stál venku před učebnou. Ve třiceti pěti stupňovém horku jsme se vzpřímenými pažemi vysoko nad hlavou drželi naše samopaly. Když to děláte delší dobu, slušně to bolí. Naše paže umdlévaly vysílením a naše uniformy vypadaly jako po důkladné sprše.

Najednou se u mě zastavil seržant Williams. „Katzl, z jaký jste to země?“ zeptal se.

„Z Československa, seržante!“ předpisově jsem vyštěkl.

„Aha,“ řekl. „Vidím, že U.S. Army dneska bere kdejaký hovno.“

„Ano, seržante!“ hlásil jsem. Na podobné „lichotky“ jsem už byl dávno zvyklý a musel jsem sebrat veškerou vnitřní sílu, abych se nerozesmál.

„Do prdele,“ řekl seržant Williams, „já kurva nechápu, proč byste vy chtěl bejt v týhle armádě. U.S. Army dělá pěkný svinstva po celým světě. Něco vám ale Katzl poradím,“ pokračoval. „Naučte se konečně držet hubu. Moc vám to prospěje.“

Seržant Williams byl muž okolo čtyřiceti a předtím působil v bojových jednotkách. Přes pravou tvář se mu od vlasů až po bradu táhla hluboká jizva. Měl už něco za sebou.

Jeho radu jsem si vzal k srdci. Umění ve správnou chvíli mlčet ukázalo jako velmi užitečné, a to jak v armádě, tak v civilním životě.

V armádě se naučíte mnohé a leccos z toho vám prospěje i v civilu. Jako třeba právě držet hubu a krok.


*


Výcvik pokračoval a dny se měnily v týdny. Naučili jsme se používat protipěchotní minu Claymore M18. Je to záludná věc, střílí ocelové kuličky ve výseči šedesáti stupňů dále než do sto metrů a rozseká vše, co je v její cestě. Stačí zavadit o nastražený drát a moc z vás nezbude.

Cvičili jsme protitankovou zbraň raketomet M72 LAW, obdobu československé pancéřovky RPG-75. Je to taková trubka, ze které se na tank vystřelí raketa. Byl jsem rád, že jsem nešel k tankistům. Tank je díky takovým zbraním rakev na kolečkách. Při používání této zbraně bylo životně důležité, aby za sebou voják měl dost prostoru, jinak by ho při střelbě mohl zranit či zabít zadní výbuch ze zbraně. Tedy plyny, které při střelbě ze zadní části trubky vyšlehnou.

Další den nás pobavil seržant, který postával na mýtině, zatímco na něj jiný voják střílel granátometem. Slyšeli jsme, jak granáty sviští vzduchem a dotyčný seržant předpovídal, kde granát přistane, a vždy z místa včas utekl. Jen jsem doufal, že nepoužívali ostrou munici.

Učili jsme se ručními granáty ničit kulometné hnízdo. Kulomet je něco. Střelba z kulometu M60 o ráži 7,62 milimetrů bylo snad to nejlepší z celého výcviku. Když jsem jím zasáhl barel vody, barel letěl vysoko vzduchem jako ptáček. Zvláště krásná byla střelba kulometem v noci, kdy jsme používali světelné střely M62 Tracer. To bylo jako z jiného světa. Na chvíli jsem zalitoval, že jsem nešel k bojovým jednotkách. Jenže jak dlouho trvá život vojáka v akci? Moc dlouho asi ne.

Naučili jsme se základy topografie, chemické ochrany, první pomoci, přežití a radiokomunikace. Otestovali jsme naše plynové masky v plynové komoře plné slzného plynu, kde jsme si je museli sundat a drahnou chvíli počkat, než nás z komory pustí. Venku pak postávaly nebo klečely hloučky plačících a zvracejících vojáků.

Zajímavý byl nácvik braní zajatců. Zatímco na dotyčného míříte zbraní připravenou k palbě, nesmíte z něho spustit ani na okamžik oči a držet ho v bezpečné vzdálenosti. Ne každému se to podařilo na poprvé. Instruktor, který hrál zajatce něco před vojáka hodil, voják se podíval na zem a už ho instruktor držel s dýkou pod krkem. Nebo instruktor v roli zajatce udělal pohyb k vojákovi a voják včas nezmáčkl spoušť.

„Tak a už je po vás, vojíne,“ suše mu oznámil instruktor-zajatec. „Tohle budeme nacvičovat dokud to ten poslední z vás pořádně nezvládne,“ dodal instruktor. „Jinak by stačilo pár zkušených protivníků a v reálu by z týhle celý roty zůstali tak tři vojáci.“

To všechno mě bavilo, ale jednu část bojového výcviku jsem opravdu nenáviděl. Bajonety. Na pušky M16 jsme nasadili bajonety M7. Byly ostré jako břitva a mohli jste s nimi jedním tahem rozříznout pneumatiku auta. Jedním zásahem protivníkovi otevřete břicho a vypadnou mu střeva.

Poprvé v životě jsem hleděl do tváře smrti. Ve tváři dvacetiletého vojáka, který se se mnou střetl jako pomyslný nepřítel v souboji s bajonety. Asi viděl totéž, co já, zbledl a třásl se.

Obou nám to došlo. Postavte proti sobě dva muže a dejte jim na výběr: buďte zabijete toho druhého nebo on vás. To byla ta hnusná pravda toho, co to znamená být voják. A z pravdy se může člověku udělat špatně.


*


„Člověče, tady nejste v pruský armádě,“ řehtal se černý seržant. „V U.S. Army paty při hlášení nesrážíme. Ven a znova!“

Seržant hrál roli velitele, kterému jsem se jako voják měl řádně hlásit. Hlášení bylo součástí závěrečných zkoušek celého výcviku.

Vrátil jsem se a musel se hodně soustředit, abych ty paty při salutování zase nesrazil. Dril americké armády byl původně založen na pruském drilu. Jen pár věcí vypustili, jako třeba právě ono srážení pat při hlášení nadřízenému důstojníkovi.

Náš základní výcvik se blížil ke konci. Dokázal jsem to, stal jsem se vojákem. Byl jsem také v nejlepší formě svého života.


Konečně přišel vytoužený den. Nastoupili jsme před baráky v zelených vycházkových uniformách.

Naši dva seržanti nám popřáli hodně štěstí a my byli na cestě na odborný výcvik. Ten můj mě zavede na základnu Fort Sam Houston v Texasu.

Sbohem základno, sbohem seržante Milesi a seržante Molnare. A dík za vše!




Obrázek 1: Základna Fort Jackson, stát Jižní Karolína, základní výcvik, nástup

Zdroj: https://www.sandboxx.us/blog/fort-jackson-base/

———————————————————————————————————————



Obrázek 2: Základna Fort Jackson, stát Jižní Karolína, základní výcvik, naše staré baráky na Tank Hill

Zdroj: https://www.bobcatmazon.com

——————————————————————————————————————



Obrázek 3: Základna Fort Jackson, základní výcvik, noční cvičení

Zdroj: https://www.facebook.com/161Roadrunners/posts/1-61-in-night-infiltration-course-nic-where-trainees-lowhigh-crawl-80-meters-und/10157271124771648/

——————————————————————————————————————



Obrázek 4: Typický „pojeb“ instruktorem výcviku u mariňáků (USMC)

Zdroj: https://www.pbs.org/newshour/show/marine-recruits-death-uncovers-pattern-abuse-drill-instructors

——————————————————————————————————————


Obrázek 5: Autor, U.S. Army, 1988

Zdroj: archiv autora článku


128 komentářů:

Nygrýn Zdněk (Mezek) řekl(a)...

Zajímavé čtení. V mnohém se to nelišilo od toho co jsem četl v knížkách o výcviku...
Škoda že autor nenapsal co ho vedlo k tomu,že absolvoval tento výcvik atd.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mezek

Zdravím, Zdenále.
Myslím, že se Mirek Katzl tady v diskuzi ukáže a odpoví na otázky, včetně té tvé.

Anonymní řekl(a)...

K dotazu Zdeňka Nygrýna: V roce 1985, asi rok před vstupem do U.S. Army jsem žil ve městě Seattle, stát Washington na severozápadě USA. V 80. letech tam zmírala ekonomika a nebylo lehké získat jakoukoliv práci. Ledaže by člověk vládl nějakým hodně žádaným řemeslem. A to já nevládl. Armáda byla a je pro mnohé Američany cestou z chudoby a pro mě byla taktéž. Dá vám možnost získání nějaké odbornosti, studia a jako veterán máte ze zákona v přijímání do práce přednost před uchazeči nevojáky. Navíc se někdy i podíváte do světa. I když v tom posledním případě to nemusí být až tak pěkné. Člověk se může ocitnout v nějaké pouštní bojové zóně, ale nebo také někde v Bavorsku. Já doufal v to Bavorsko, moc se mi stýskalo po Evropě. Kromě toho mi vojenská služba nebyla cizí, je to taková naše rodinná tradice. A základní výcvik či přijímač byl prvním krokem. Tím musí projít každý voják bez ohledu na vojenskou odbornost. Já pak byl u sanity a dělal v polní nemocnici.

Mám ale také dotaz na ty, kteří prošli přijímačem v ČSSR. Na blogu vidím rozdílné názory. Záhul nebo ne? V USA tohle bylo někdy dost rozdílné, na základně Fort Jackson to záhul byl, ale na nějakých jiných základnách prý o poznání menší.

Pohranicnik řekl(a)...

Děkuji, Mirku, za odpověď a vysvětlení, proč jsi se dal, na těch pár let, do uniformy US.ARMY.

Jirka řekl(a)...

Jako by vyprávěl o PŠ v Zadním Chodově...

Jirka řekl(a)...

Jako by vyprávěl o PŠ v Zadním Chodově...

Jirka řekl(a)...

Jako by vyprávěl o PŠ v Zadním Chodově...

Anonymní řekl(a)...

Zdravím, zajímavé čtení, u Mirka K. oceňuji jeho nadhled a pohled na příslušníky PS. Já jsem dělal aktivně sport od útlého dětství, měl jsem i fyzickou průpravu. Při nástupu k PS přijímač Volary , jsem ale nestíhal. Vše v tempu, vojenském oblečení, na nohách kanady, otlačené nohy, odřená vnitřní stehna, oděrky po těle mizerně se hojící. Byl to záhul, ale četa byla po měsíci zajetá a stíhala. Strádal jsem spíš hlavou (stesk po slečně,domově ), věčná únava a taky hlad. Pořád jsem se něčím dožíral a toužebně vždy čekal na balík z domova. Nebyl čas, ale 3 měsíc se už vše dalo do normálu. Po příchodu na rotu už to šlo, těžká služba, ale čas na spánky, pokaždé něco k zakousnutí (sádlo, chleba, marmeláda, pomazánky atd.) , hlad již nebyl. Po návratu z vojny fyzička suprová, lítal jsem jak drak a žil jsem z toho léta. Do dnešního dne se potkávám s kluky z vojny, takže je na co vzpomínat, bylo to nakonec mému životu prospěšné a vzpomínky si nesu životem už napořád. Špatné si nepamatuji, hezkého hodně. V.K.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: V.K.
Děkuji za váš komentář.
Docela dobře jste to vystihnul :-)

Pohranicnik řekl(a)...

Můj názor k tématu:

Překvapilo mě, jak vulgárně drill seržanti nadávali vojákům ve výcviku. A to už byly 80s,žadné šedesátky, kdy mohli beztrestně rekrutům zlomit žebra ranou pěstí, jak píše ve svém článku Mirek.
Já sám jsem byl jako velitel čety ve výcvikáči. Jednou na ZvprPs Aš-Keller a jednou na Aš-Východ, u řidičů.
Výcvik se prováděl buď v kasárnách, nebo na cvičišti Skřivánek. Pod palcem to měli poddůstojníci, my, velitelé čet jsme se samozřejmě zapojovali také.
Výcvik byl, podle mě tvrdý a náročný, fakt záhul na fyzičku, ale i psychiku, jak se o tom už tady píše v komentáři nahoře.

Ale nikdy si nikdo, během výcviku, nedovolil vojákům sprostě nadávat. Tyhle věci si hlídala i VKR a v takovém případě by měl poslední slovo vojenský prokurátor. Lhostejno, zda by šlo o poddůstojníky, nebo důstojníky.
Nejhorší slova, které jsem tam slyšel byla: "jelito, zobáku, syslové" apod.
Neříkám, že si třeba vojáci v soukromí nevynadali jinak, přece jen to byl výcvikáč vojáků a ne Okrasný spolek dívek a žen.
Takhle to, za mě, v 80s, aspoň u 5.BPS Cheb chodilo. Jak to bylo třeba u ČSLA, nevím, nesloužil jsem tam.

Ale, znám někoho je to žena, která se dala před pár lety k Armádě České republiky, teď dělá vojenskou VŠ na jihu Moravy. Nebudu školu jmenovat, ani lokalizovat :-)
Dotyčná také prošla přijímačem.
Ten, patrně v rámci nové doby a amerických standartů NATO probíhal podobně, jak píše Mirek.
Vulgarity, urážky, zesměšňovaní, prostě věci, které kdyby si muž dovolil někde na veřejnosti vůči ženě, dostal by po tlamě.
Prý je to tak ale OK, americká armáda náš vzor.

Ale co už, já jsem důstojník PS ještě ze staré doby a dnešním dýnstreglamá hovno rozumím. Vlastně, už ani nechci rozumět.

Und das ist alles :-)
Budu rád, když ještě někdo další napíše svůj názor.


Anonymní řekl(a)...

Základem výcviku většiny armád je civila nejdřív zlomit psychicky i fyzicky a vytvořit vojáka. Článek mi připomíná výcvik v Malackách. Každá chyba se trestala klikama nebo běháním. Nenastřílel, dělal kliky. Nevyšplhal dělal kliky nad příkopem. Někdy to za jedince odneslo celé družstvo nebo i četa. Běhalo se všude. Všude poklusem. Na jídlo bylo víc času, ale taky končilo v odpadcích. Protože, přitom množství vojáků, než se dostali na řadu ve výdejně už velitel družstva řval družstvo vztyk, odchod. Někteří si z ešusu jen vzali maso a vypili za pochodu polévku. Zbytek vyhodili do zbytků. Nabrali plné kapsy chleba aby se dojedli chlebem. Stávalo se to několikrát za týden, protože se čety a družstva střídaly. Běhalo se na střelnici, ze střelnice v maskách. Stávalo se, že kluci zvraceli někdy i krev. Běh mi nevadil. Měl jsem celkem dobrou kondici, ale byli jedinci kteří v devatenácti vážili metrák a kilometr zaběhli za 8 minut. Nadávali jsme na velitele družstev, velitele čet. Pak nám došlo, že to bylo pro nás jen dobře. Zdraví Jirka pátrač 8.RPS DNV.

Pohranicnik řekl(a)...

Ahoj Jirko,
Děkuji za tvůj komentář.
Když jsem byl na vojenské škole v Holešově, také jsme měli časový limit v jídelně, chicht. Ale, myslím, že jen v prváku, pak to zrušili a mohli jsme se v jídelně loudat :-)

Anonymní řekl(a)...

Ano, věčná únava a hlad, tak to přesně pamatuji i já. Zvraceli jsme také obstojně, tedy alespoň prvních pár týdnů. Když jsem se tím přijímačem konečně probil, letěl jsem na základnu do Texasu na odborný výcvik, přes Atlantu v Georgii. Na letišti v Atlantě jsem vylezl v hale a obrátil jsem se na prvního zaměstnance letiště. "Promiňte pane, nevíte kde je tady..." Nenechal mě to doříct, "Jasně, bar je hned támhle za rohem." Už byl zvyklý na nové vojáky, kteří se vraceli z výcviku. Pivo a cigáro, to blaho neumím popsat.

Anonymní řekl(a)...

Ještě k tomu jídlu. Jestli někoho u nás před jídelnou prohledali a našli mu v kapse jídlo, měl průser jako Brno.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek Katzl

LOL :-)
Musím se smát, když vidím, že tolik záležitostí bylo stejných u vojáků na obou stranách Železné opony.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek - jídlo.

To jako vážně? Co bylo smyslem zákazu vzít si jídlo sebou, odnést si ho z jídelny? Vztahovalo se to i na chleba, nebo nějaké jiné pečivo, které jste tam u US.ARMY měli?
Vážně mě to překvapuje.

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku, vztahovalo se to úplně na všechno. I na chleba. Asi představa někoho z nejvyššího velení o dosahování té správné fyzičky a kázně. Když je rozkaz nejíst, tak se jíst nebude.

Nikdy jsem u sebe nesměli mít nic k jídlu. Jednou někomu přišel z domova balík s čokoládou a on ji chtěl spořádat. Dělal to ale blbě a instruktor ho u toho chytil. Ani nechci popisovat co následovalo. Tohle ale platilo jen pro přijímač.

Během odborného výcviku na základně Fort Sam Houston to bylo zase všechno jinak. No a pak, když jsem sloužil na základně Fort Stewart v Georgii, se naše jídelna vyrovnala těm nejlepším restauracím. Bez přehánění, chodilo tam na gáblík velení základny, a nás, vojenské zdravotníky si hýčkali. Rozkaz byl tentokrát si pořádně pochutnat a ten jsem vždy beze zbytku splnil!

Oscar Papa řekl(a)...

Nevidim zadny rozdil mezi tim, co zazil autor tohoto prispevku v US Army a tim, co jsem zazil ja v roce 1986 u 14. pzpr v Presove. Armady jsou asi na svete vsude stejne - vojaka zlomit a udelat z nej poslusny nastroj..Hlad jsme meli v Presove porad, pri jedne smene v kuchyni jsem eraru zcizil kilovku luncheonmeatu - meli jste videt ten prusvih, kdyz mi na ni pri kontrole skrinek prisli...

Anonymní řekl(a)...

Však to také v mnoha věcech na obou stranách opony stejné bylo!

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek Katzl

Možná se ptám hloupě, ale měli jste ve výcvikové campu něco jako kantýnu, nebo něco, jako byla v kasárnách ČSLA tzv ARMA, kde si vojak mohl koupit nealko nápoje, nějaké pamlsky, leckde i různé lahůdkové saláty, uzeniny atd?

Anonymní řekl(a)...

Oscare, tak to jsme asi oba zažívali totéž, jen v jiných zemích a jiných jazycích.

Anonymní řekl(a)...

No, to bylo různé. Pokud jsi sloužil na trvalé základně, ta byla vlastně samostatným městem. Bylo tam všechno, bary, supermarkety, lahůdkářství, nejrůznější restaurace a tak. Na jídlo zdarma jsme chodili do vojenské jídelny. Úroveň jídelen se dost lišila, stejně jako vybavení základen. Na základně Fort Stewart jsme chodili do jídelny ve vojenské nemocnici. To nám velení umožnilo, protože jsme v nemocnici mimo jiné pečovali o jejich rodinné příslušníky. Pokud ale člověk sloužil někde na hranicích v Jižní Koreji, pak to byl humus. Tam se nikomu moc nechtělo.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Oscar Papa

Hm, tomu věřím.
U mnoha útvarů ČSLA to stálo, co se menáže týká, za vyliž...
Chápu, že vařit pro obrovské množství vojáků v magakasárnách bylo složité a ještě, pokud náčelník týlu a proviantni náčelník stáli za houby, bylo vymalováno.

Já jsem zažil velký útvar, jen když jsem byl na vojenské škole PS v Holešově a musím tedy říci, že se tam nevařilo špatně. Asi schopní náčelníci a dobří kuchaři :-)

A na pohraniční rotě, na státní hranici, to už byla paráda. Malá jednotka PS, jen tři čety pohraničníků, to se hned jinak vaří.
A jak čtu diskuze na FB, kdo byl na vojně na čáře, jídlo si chválí.

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku, ještě k tomu výcvikovému táboru. Ano, byla tam kantýna, taková večerka, párkrát nás tam instruktoři vzali, ale člověk si tam neměl kupovat žádné pamlsky. Měli jsme si tam koupit třeba jen věci na holení. V kantýně jim to bylo jedno, byli to civilové a rádi prodali, co se dalo. Někdo občas zkusil propašovat třeba čokoládu, venku byly prohlídky instruktory a byl průser. Já to radši ani nezkoušel.

Anonymní řekl(a)...

U oddělených rot, jakou asi byla i ta tvoje určitě záleželo na náčelníkovi a kuchaři.

Pohranicnik řekl(a)...

Mirku, ještě mám dotaz.
Měli jste ve výcvikáči něco jako "kulturní místnost", kde byla TV a nějaký stereo receiver k poslechu hudby?
Ve výcvikáči PS byla pro každou rotu jedna místnost s TV (samozřejmě černobílou), kde vojsko mohlo, třeba o víkendu, sledovat zábavné TV pořady.
Každý den bylo ale povinné sledování hlavního TV zpravodajství tehdejší čs.televize.
Sledování zahranicni TV bylo zakázáno, to dá rozum :-)
A mohl mít americký voják, rekrut ve výcviku, svoje soukromé, malé tranzistorové rádio?
Vojáci v ČSLA a PS měli soukromé přijímače zakázané, aby neposlouchali ideodiverzní vysílání RFE Svobodná Evropa, či VOA Hlas Ameriky.
Stejně ho ale potajmu kdekdo měl a poslouchalo se hlavně oblíbené Radio Luxembourg na AM 208 m. Dodnes si pamatuji ty znělky. Na čáře jsme poslouchali, přes den, na AM stanici AFN Europe, vysílání pro americké vojáky v Německu.

Anonymní řekl(a)...

U nás ne. Během základního výcviku voják nesměl mít rádio a televize v barácích na rotě nebyla. Tu nesměli mít ani naši instruktoři, kteří s námi v barácích bydleli.

Šlo o to vojáka během výcviku úplně odstřihnout od vlivů civilního života. Dopisy docházely jednou za týden, ale nic jiného jsme číst nesměli, jedině služební výcvikovou příručku, tzv. chytrou knihu (Smart Book).

Jediná výjimka byla krátká návštěva vojenské kaple, kde nám vojenský kaplan v hodnosti majora jasně řekl, že pokud má někdo z nás nějakou víru, ať se jí laskavě zabývá až po dokončení výcviku. Jinak to bude bráno jako pokus o vyhýbání se služebním povinnostem.

Takže ideodiverzní byl vlastně jakýkoliv nevojenský materiál. Tedy všechno, co bylo v rádiu, televizi, knihách, novinách či časopisech, ne ve smyslu ideologie, ale jako porušování vojenské kázně. Televizi jsem během výcviku viděl jen jednou při návštěvě nemocnice v čekárně.

Tohle se po dokončení základního výcviku změnilo, v odborném výcviku jsme již občas mohli ven ze základny, třeba do kina nebo do hospody. Často jsme chodili do města San Antonio. Většinou v civilu. Jen jednou nás v San Antoniu v maskáčích načapal nějaký podplukovník a měl z nás málem infakrt. Na jiné základně se zase mohlo ven jak v uniformě, tak v civilu. Čert se v tom vyznej. Vše rozhodoval velitel základny. Asi podle toho, jak se vyspal.

Anonymní řekl(a)...

Když jsme nastoupili v sobotu, to byla pracovní sobota 31.03.1979 týden před Velikonocemi do přijímače, ostříhali nás až na nějakou tlačenku dohola. Lapiduši nám postupně píchli několik injekcí, a řekli, že teď může pít i vodu z kaluže, že se nám nic nestane. Rozepisovat se o nástupu by bylo na několik stran. V Malackách bylo velké kino. V době přijímače tam bylo 1200 vojáků. Na oběd jsme měli myslím třicet minut, ale to jsme většinou prostáli v zástupech. Pak velitel družstva zavelel ,,1. Družstvo první čety do jídelny odchod. Ostatní na místě pochodem vchod!" Jídlo se jedlo z ešusů. Ty se venku umývaly ve studené vodě. Když byl mráz, voda netekla. Velitel družstva si vzal stravu jako první, když dojedl, vstal a zařval, 1. družstvo první čety, vztyk a odchod. Někteří se ještě nedostali ani na řadu, takže odešli bez stravy. Taky pořád na nás řvali. To víš, většina se vrátila někde z PŠ. Tam dostávali záhul, museli ho někde kompenzovat. Ale nikdy sprostě. V PŠ se to za půl roku naučili. Měl jsem pohyb rád, ale když se šlo do kina, byť na kravinu, bylo fajn si odpočinout. V sobotu večer bylo koupání. To nás nahnali po družstvech do sprch, ti první měli teplou vodu. Ostatní byli rádi za vlažnou. Nějak mi vypadla v přijímači televize. A PVS byla až na pohraniční rotě. Celý týden nás honili, v sobotu byly rajóny, to bylo trochu jiné, v neděli byl klid. Do přísahy ven ani na krok. Přísahu jsme měli v neděli aby nám nemuseli náhodou dát vycházky. No a perlička na závěr. Dřevěné kasárna v Malackách postavili vojáci wermachtu za války tam cvičili vojáky do Afriky. A jak nám posloužili tolik let po válce. Byly tam turecké záchody, moc nebyly třeba. Já tam byl asi dvakrát za měsíc. Všechno tělo spotřebovalo. Bavil jsem se s Martinem? Měl podobný zážitek. Ty ho Zdenku znáš. Přijel k nám s Ivošem a Láďou, ty si tenkrát přijet nemohl. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Pohranicnik řekl(a)...

Děkuji, Jirko, za opravdu obsáhlý komentář. Podmínky jste měli vážně drsné, to tě muselo zocelit a služba na čáře pak musela být brnkačka :-)

Ano, to víš, že Martina C. znám. Je také z Ostravy, sloužili jsme spolu na čáře v Trojmezí a pak se oba vrátili zpět a sloužili, pak už každý jinde, jako četníci na polské hranici.

Martin je teď na lepším, kroutí volantem autobusu v bavorském Mnichově. Tak doufám, že mu nějaký Abdulláh, nebo Mehmet nenechá v autobusu odpálit rachejtli, ku větší slávě proroka Mohameda.

Anonymní řekl(a)...

Ano to je on. Bylo to tenkrát fajn odpoledne. Škoda, že ti to tenkrát nevyšlo. Taky už je to pár let, co u nás byli. Ještě se vrátím k tomu výcviku. Vzpomínám, jednou jedinkrát jsme v tělesné přípravě hráli fotbal. Jenže
našim poddůstojníkům se zdálo, že nehrajeme dostatečně rychle, kopanou zrušili, a běhali jsme dokolečka a dělali kliky. 200 jich tehdy bylo poctivých. Byla tam arma, jenže z výcviku se vybral jeden vojáček, co měl za úkol nakoupit pro celé družstvo. Jenže přednost měli velitelé družstev a vojáci sloužící v Malackách. Na některé se vůbec nedostalo. Arma byla otevřena jen chvíli. A počty jsou jednoduché, 1 200 vojáků je 10 rot, 40 čet to je 120 družstev. Dalo by se říct, že rota vojáků měla nakoupit pro zbývajících devět rot. A to nepočítám vojáky sloužící v kasárnách. Ani naše poddůstojníky. Armu měl na starost nějaký civil. Nevím jaký tam byl sortiment, možná sem tam byl, ale až sem byl na školení pátračů, o pár měsíců později. To tam byl klid. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Anonymní řekl(a)...

Ještě se chci zeptat--bylo u PS pravidlem poslat vojáka sloužit co nejdále od místa domova?

V U.S. Army ano, pokud někdo byl ze severozápadního státu Washington, rychle se ocitl v jihovýchodním státu Georgia a naopak. A to byl rád, že ho nešoupli do Jižní Koreje. Pokud vím, vojáci v Bavorsku na druhé straně čáry byli mnohdy z amerického Jihu, třeba z Texasu.

folfran řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

Obyčejně to chodilo tak, že se vojáci posílali sloužit co nejdál od domova, dělalo se to z toho důvodu, aby se nevyplatilo klukům jezdit domů na černo, a čím byl dál od domova, tím bylo větší riziko, že ho chytí lítačka. Taky to kluky netáhlo tolik domů. Jen tlačenky, to byli rodinní příslušníci nebo známí zůstávali kousek od domova. Já to měl napříč republikou ze severní Moravy, spíš ze Slezska až do Bratislavy. 7 hodin autobusem. Vlakem to bylo na celý den. Bydlel jsem 1,5 km od polských hranic. Ale proti USA, to bylo kousek. Když jsem sloužil v Petržalce nebo Děvínské Nové Vsi bylo tam pár kluků z Bratislavy. Měli jsme kluka, který sloužil někde na Šumavě, pak se dostal až do Děvínské Nové Vsi, a pak až domů do Děvína. Bylo to hrozné, holka za ním chodila až na stanoviště, pokud sloužil sám, byla to jeho věc, ale když se sloužil piket šlo o hubu všem. Byl tam řidič, psovod, člen a velitel. On jako mladý nemohl být velitel. Byli jsme rádi, když ho převeleli do Děvína. Ale byl jsem na cvičení V Hodoníně, tam záklaďáci měli před kasárnami postavené auta. A jak píše Franta, s tím stříháním. Taky jsem měl dlouhé vlasy, nestříhal jsem se od patnácti let. Projel mi strojkem prostředkem hlavy, udělal mi na hlavě takovou dálnici, a pak se zeptal jak to chci ostříhat. Byl to kluk, znal jsem ho z učňáku, byl o rok starší. Po přijímači a službě v Petržalce jsme se znovu sešli v DNV. Ale byla to výhoda, mít na hlavě ježka, těm co měli normální střih to dělalo problémy při nasazování sundávání masek. Měli jsme lodičky ve výcviku, ta na tom ježku držela jako na suchém zipu. Nás posadili do OT-64, zavřeli všechny střílny, a střílnou na zadních dveřích hodili modrou dýmovnici. Kdo měl špatně nasazenou masku nebo vyndané filtry měl modrý obličej. Vtip byl v tom, že jak hodili tu dýmovnici, spadla kolegovi do brašny s maskou. Nemohl přes tu horkou dýmovnici vytáhnout masku. Ještě navíc se bavil s dalším kolegou, tak zareagoval pozdě. Ale připravili nás dobře. I ten kolega z výcviku, co běžel kilometr za 8 minut, nakonec sloužil jako psovod v Děvínském jazeru. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Folfran

Děkuji ti, Franto za tvůj dlouhý komentář. Jak už jsem psal v předmluvě článku, publikování této story máš na svědomí i ty, páč jsi kdysi rozjel na FB diskuzi k tématu výcviku nováčků u Pohraniční stráže.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek Katzl

Mirku, ano, bylo to zvykem jak u PS, tak i u ČSLA. Vojáci že Slovenska sloužili v Čechách, na Moravě a naopak.
Bylo to, myslím, i proto, aby se oba národy více poznávali osobně, vojenská služba lidi sbližuje, což je fakt, každý z nás má nějaké kamarády že Slovenska, dodnes.
A také proto, aby si vojáci zvykly na to, být daleko od domova.
Samozřejmě, protekční frackové mnohdy sloužili poblíž domova, v Praze apod.

Anonymní řekl(a)...

Tak jsem se opět zasmál, jak je to všude stejné. V USA zrušili povinnou vojenskou službu po Vietnamu v roce 1974, ale během války ve Vietnamu protekční frackové buďto dostávali obdobu modré knížky nebo sloužili pěkně doma. Tak například synové senátorů a synové lidí, kterým tito za své funkce dlužili. U těch nejvýše postavených politiků ovšem nevypadalo dobře, když se synek vojenské službě vyhnul úplně a tak např. bývalý prezident George Bush ml. místo ve Vietnamu sloužil v důstojnickém klubu v Texasu. Donaldu Trumpovi během Vietnamu "našel" vojenský lékař výrůstek na rameni a Bill Clinton měl jako student VŠ odklad až do konce války.

Pohranicnik řekl(a)...

Je to tak, Mirku :-)
Západ, nebo Východ, vsjó róvno.

Anonymní řekl(a)...

V přijímači to bylo s jídlem stejný. Velitelé družstev šli první, pak šlo 1.družstvo, pak druhý, pak třetí a nakonec 4.družstvo. Já byl v tom 4.družstvu. No a když se velitelé družstev najedli, tak zvedli celou četu. Já míval standardně na jídlo vsedě cca 10 sekund. Takže člověk sněd maso u stolu, knedlíky do kapsy a polívku ve frontě na odevzdání špinavýho nádobí.

Jan řekl(a)...

Pred 3 mesiacmi mal Michal Sopor rozhovor s panom Bernardom a ten, ak sa nemylim, spominal ze bol na druhej strane hranice v Nemecku ako vojak US armady.
Mozno by bolo zaujimave pocut aj jeho skusenosti.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Jan

Děkuji za info.
O youtube kanále Michala Šopora se také zmiňují v jednom předchozim článku, v souvislosti s příběhem pohraničníka, jenž zbehnul do Rakouska.

Anonymní řekl(a)...

Vážený pane "Pohraničníku",nebyl jsem dle Vašeho názoru " protekční fracek ",přesto jsem
sloužil a se mnou několik jiných u VU vzdáleného od bydliště cca 20 km / VU v režimu utajení
PT ZD/ s výzbrojí taktických raket .Voj.utvar byl cca ve vzdálenosti 25 km od st.hranic s
Rakouskem.Pro AUTORA -režim utajení byl zrušen již kolem r.1992.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Anonymní.

Tak nějak mě uniká pointa vašeho komentáře. Stěžuje si, nebo se chlubíte?

Tak či onak, Bůh vám žehnej :-)

folfran řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Pohranicnik řekl(a)...

Re: Folfran.

Zajímavý postřeh, Franto.
Děkuji za komentář.

Anonymní řekl(a)...

Pane " POHRANICNIKU,pointa je ta, že jste několik bvalých vojaku zakl.sl. bez rozdílu služebního zařazeni nazval protekčními spratky!!!

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Anonymní.

Pane prudící, je mě ukradené, co si myslíte.

Můj weblog moje pravidla.
Pokud se vám to nepozdává, běžte šířit své obmyslnosti jinam. Bez vaší přítomnosti se klidně obejdu.

Anonymní řekl(a)...

Milan J
Dobrý den Kdo asi tak mohl sloužit u útvaru v režimu utajení? Jenom syn významneho člověka tehdejší doby. Takže potrefená husa se sama ozvala.
Co se týče mého základního výcviku u PS tak musím konstatovat že mnoho věcí bylo naprosto stejných jako v armádě US. Já přišel aspoň s nějakou fyzickou takže jsem to celkem zvládal. Potom následoval výcvik nových psovodu. To už bylo mnohem náročnější. To jsme si sáhly až na dno svých fyzických a psychických sil.
Hodně čtenáru si stěžuje že se nestihli najíst. Pamatuji si že na začátku výcviku jsme měli stejný problém. Asi po týdnu hovoříl velitel roty s poddůstojníky. Mluvil jenom on. Mluvil dlouho hlasitě a sprostě. Od té doby velitele družstev dostávali jídlo jako poslední (v rámci družstva).A my měli čas se najíst.
Ve výcviku se také kladl velký důraz na znalost zákonu hlavně toho o použití zbrane.
Ještě si vzpomínám na 2 velmi často používané věty
1. Máte se tady jak na pionýrskem tábore
2. Váš kdyby viděl nepřítel tak se posere-ale smíchy.
Snad nám pan Mirek prozradí podobné věty používané v armádě US.

Anonymní řekl(a)...

Takových průpovídek jsme měli také dost. Třeba vzpomínám, že přijímači jsme ironicky říkali Disney Land, tedy zábavní park. Nebo jak jsme se na základně často za ranní tmy při fyzičce váleli v teplácích po trávě, nad námi lítaly sovětské satelity a my na to: "Tak si tenhle bordel (clusterfuck) vyfoťte! Určitě se už v Moskvě třesete strachy."

Ještě možná k protekčním frackům. Těch bylo u nás dost, ale myslím, že někdy mohlo jít jen o náhodu nebo prostě štěstí. V roce 1990 tak šla celá naše rota do Kuvajtu a Saudské Arábie a mnoho vojáků, kteří před tím armádu opustili bylo povoláno zpět. Já ne, protože jsem měl vojenskou odbornost, ve které měli už tak hodně lidí a nepotřebovali mě.

Anonymní řekl(a)...

V roce 1990 jsem sloužil ve 47th CSH ve Fort Lewis a dodnes nevím, jestli to, co se nám jednou stalo bylo štěstí nebo protekce. Nebo obojí.

Když byly volné víkendy, někdy nám napařili CQ (Charge of Quarters), strážní službu. To člověku mohlo rozhodit víkendové plány a tak jsme vždy našli někoho, kdo tu službu za nás vzal. Za to dostal tak 25-30 dolarů. Většinou to brali kluci, kteří měli rodinu a potřebovali si trochu přivydělat. Jenže jsme měli nového velmi "snaživého seržanta" a ten na to přišel. Začal nám všem rozdávat Article 15, kárné řízení, a vykřikoval, že nás všechny dojebe. To se nelíbilo veliteli roty, kterému by tak vznikla takřka mimořádná situace. A to by nevypadalo dobře v jeho hodnocení. Navíc u nás sloužil syn generála a ten, stejně jako já a mnoho dalších vojáků, využíval náš "víkendový systém." Snaživý seržant byl převelen někam do Grónska s tím, že se jako voják musí naučit myslet politicky a veškerá kárná řízení byla zrušena a dokumentace skartována. Bylo to o fous.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek

LOL :-)
To je krásná story!
Jak vidno, obdoby čs svobodníků Halíků byly i v armádě Spojených států.
Jo, jo, na základně v Grónsku mohl seržant přemýšlet, kde udělal chybu.

Anonymní řekl(a)...

Jasně, Grónsko, to byla pro mnohé poslední štace. U seržanta byl problém, že sral nejen podřízené, ale hlavně nadřízené.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek

Něco jako za Rakouska Uherska, nějaký zaplivaný garnizón v Bohem zapomenuté části Haliče.
Jak to bylo ve Švejkovi.

Oscar Papa řekl(a)...

Moje osobní zkušenost - páč jsem soudruhům odmítl nastoupit na vojenskou VŠ - ze severozápadních Čech jsem nastupoval k útvaru v Trebišově... Musel jsem si to tenkrát najít na mapě, netušil jsem, kde ta posádka vlastně leží. Po třech týdnech díky znalosti dvou "západních" jazyků převelen k 14.pzpr Prešov a poté do jedné z "nejoblíbenějších" posádek celého ZVO - Tachov. NAŠTĚSTÍ útvar 4436, neboli 19.pzpr. Navíc jeho odloučená rota na SH. Nebo-li: 40 vojáků ZS, 12 VZP, vlastní kuchyně s vyučeným kuchařem. Říkalo se tomu tehdy MARS - poslední tři písmena znamenala Armádní Rekreační Středisko. Začleněno do systému, kterému se dnes říká SIGINT.

Oscar Papa řekl(a)...

Ke sledování TV nebo poslouchání rádia - na Slovensku existovaly v Trebišově jen Televizní noviny - ty byly povinné. V Prešově se k tomu přidalo Cvičme v rytme, říkalo se tomu Večerníček pro vojáky :-). Na PVS na odloučence na SH jsme měli už barevnou (rok 86) televizi se zaplombovaným voličem programů. No, zaplombovaným... půlka z nás byli kluci se střední školou s orientací na slaboproud, nebyl tedy problém volič "upravit". V rámci seznamování se s a doškolování jazyka PN (pravděpodobného nepřítele - tak zněla oficiální definice Bundeswehru a US Army) jsme pak pochopitelně sledovali i jiné programy, než byly ty oficiální... po 30 letech už asi mohu PT obecenstvu sdělit, že sledování těchto programů se často zúčastňovali i mladší VZP.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Oscar Papa

Krásné časy, chicht :-)

Anonymní řekl(a)...

Můj brácha si dal žádost z rodinných důvodů, a narukoval do Zábřehu na Moravě k železničnímu vojsku. Za ty dva roky služby objel celou Československou republiku. A když jsem přišel z vojny já, hrdě se hlásil k tomu, že taky sloužil s pohraničníky, ale s těmi co prošli Sabinovem. To už nebyli ti sebevědomí a hrdí kluci. Někteří dost pili, někteří na tom byli psychicky špatně. Prý říkali, že než znovu do Sabinova, to raději kulku do palice. Dnes se o Sabinově nemluví.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Sabinov.

Marná sláva, vojenské vězení Sabinov nebyl žádný ozdravný tábor a vzpomínky na něj nejsou Decameron.

Moc toho o Sabinově nevím. Ale kdesi na Vojensko.cz, nebo na Palba.cz jsem četl vzpomínky vojáka ČSLA, co si tam odkroutil trest.
Ve zkratce: šíleně se toho vězení bál, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Sice, vojna jako řemen, přísný režim, ale dostali se i ven, na pracovní brigády, stavby, Státní statky apod. Nikdo nezdrhnul, bo pak by už šel do klasického vězení, výkon trestu jako útěkář ve III. nápravně výchovné skupině. A to bylo opravdové peklo.
Jo a ještě psal, ze5i strava v Sabinově byla OK. Sice žádné lahůdkářství Lippert, ale na úrovni běžných kasáren ČSLA.

Anonymní řekl(a)...

To už nevím, ale brácha říkal, že tam se pilo, co zkvasilo. Pořád někde něco bublalo. Tak mu to říkali kluci, co Sabinovem prošli. Se mnou taky rukoval kolega z práce. Vrátil se za 7 let. Mu to moc neublížilo, protože pil už před vojnou, a rozumu taky moc nepobral. A kde seděl to nevím. Dovezl si asi 40 000,- Kčs, a za pár dní to roztočil v hospodě. Ten týden bylo v hospodě pořád plno, tolik ženských jsem tam nikdy neviděl ani před tím, ani nikdy potom. Do té hospody jsme chodili denně z práce, asi 13 let. Jirka pátrač 8.RPS DNV.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Jirka Pátrač

To je známá věc, tzv "kvaska" se dělala a dělá ve věznicích, vojenský Sabinov jistě nebyl výjimkou.

Tvůj kamarád se vrátil z basy za 7 let?
Tak to určitě nebyl v Sabinově, páč tam byli vojáci odsouzení na maximálně 2 roky.
Tresty z vyšší trestní sazbou a pálkou více, než dva roky, si odsouzený voják odkroutil v civilní base, pod dohledem Sboru nápravné výchovy.

Anonymní řekl(a)...

To nebyl kamarád, pracoval jsem ve stolárně v přidružené výrobě v JZD, on dělal takového pomocného dělníka, uklízel, dělal závozníka, co bylo potřeba na place. Narukoval stejně jako já a další v roce 1979 a vrátil se v roce 1986. Údajně si vyřezával z kartonu hákové kříže a různá vyznamenání. Ty si potom dával na uniformu. Když zrušili JZD, byl takový poloviční bezdomovec. Zajímalo by mě kolik činil žold v US Army jestli to není tajné. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Anonymní řekl(a)...

Zdenku poslal sem ti to o té gastronomii nebo ne? Trochu jsem zmapoval stravu z dob mých vojenských cvičení. Plus jídelna sovětských vojsk v jesenických kasárnách. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Pohranicnik řekl(a)...

Jirko,
Myslím, že ne.
A už vůbec si nevzpomínám na "stolování" Sovětské armády v ČSSR :-)

Anonymní řekl(a)...

Jirko, žold je ta poslední věc, která je tajná. Je dán platovými tabulkami, podle hodnosti a doby služby. Jednu takovou tabulku najdete na:

https://www.militaryonesource.mil/military-life-cycle/new-to-the-military/getting-settled/military-pay-101

V roce 2020 je tak nejnižší plat vojína (E-1) okolo USD 1.600 měsíčně a (O-10) armádního generála okolo USD 16.000 měsíčně, odstupňovaný podle odsloužených let. E znamená Enlisted, tedy mužstvo, poddůstojníci a rotmistři, O znamená Officers, tedy důstojníci.

Já jsem v roce 1986 jako vojín bral asi tak USD 600 měsíčně, dnes má vojín žold vyšší, jenže dnes je vše v USA několikrát dražší, zvláště nájmy bytů. Třeba v roce 1986 vás vyšel nájem průměrně malého bytu ve městě Seattle na 400-600 dolarů měsíčně a dnes dáte za stejný byt 2000 dolarů měsíčně a více.

Na americké poměry to i tak tehdy nebylo mnoho, ale k tomu je třeba započítat výhody vojáka z povolání—ubytování pro vojáky a jejich rodiny, jídlo zdarma nebo za symbolickou cenu, zdravotní péče, včetně zubaře, vzdělávání, právní pomoc zdarma a mnoho dalších výhod. Americký civilista může ve stejné odbornosti sice vydělávat několikrát více než voják, ale životní úrovni a výhodami se vojákovi jen těžko vyrovná.

Pohranicnik řekl(a)...

Mirku,
Moc děkuji za tohle vysvětlení.
Do dnešního dne jsem neměl tušení, jak to s platem u US ARMY je a ptát amerických vojáků, co mám v FB přátelích jsem se styděl. A pak, nevěděl jsem, jako Jirka, zda to není Secret :-)

Anonymní řekl(a)...

Ještě k doplnění. K tabulkovému platu může voják U.S. Army ještě pobírat rizikové příplatky, jakoé např. za službu v odloučení, službu ve ztížených podmínkách, službu v bojové zóně apod.

Anonymní řekl(a)...

Jak to bylo u PS s žoldem? Myslím u vojáků z povolání? Byly nějaké příplatky za službu v odloučení? Za službu ve ztížených podmínkách?

Vím, že teď odbočuji od tématu PS, ale někdo se zmínil o Sabinově. U nás vždy hrozil Leavenworth, vojenská věznice, prý hrůza. Zvláště důstojníci byli mnohdy jednou nohou v base. Takový příklad ze života, možná trochu podivný, leč pravdivý:

Na všechny příslušníky amerických federálních ozbrojených sil se v činné službě vztahuje vojenské právo. Dokonce i na ty, kteří již v činné službě nejsou, ale pobírají vojenský důchod.

Vojenské trestní právo trestá delikty vojáků mnohem přísněji než právo nevojenské a někdy za trestné činy považuje skutky, které nevojenské právo mnohdy ani nezná, a proto je nepostihuje.

V armádě tak bylo za mého působení podle článku 125 Jednotného zákoníku vojenské spravedlnosti (UCMJ) možné trestně stíhat třeba „nepřirozené sexuální praktiky.“

Takovým trestným činem byl podle vojenského zákoníku orální nebo anální sex, a to i mezi osobami opačného pohlaví. V americké armádě jsem slyšel příběh majora, který byl nevěrný své ženě, a ta z pomsty nahlásila vojenské policii, že s ní prováděl orální sex. Major měl štěstí, že ho jen vyhodili z armády bez nároku na důchod. Hrozilo mu totiž až pět let pobytu ve vojenské věznici.

Pohranicnik řekl(a)...

Mirku,
Plat důstojníka se skládal, pokud si pamatuji, z nějakého základu, plus příplatek za hodnost, funkci, na čáře jsme ještě měli hraniční příplatek, ten měli i zakláďáci. Výše příplatků byla myslím podle obtížnosti terénu. Ale, nechci kecat.

Můj první plat, v létě 1985 byl cca 2.600,- kčs.
V roce 1992,když jsem sloužil, už jako pohraniční policista na čáře s Polskem, jsem měl cca 8.500,- kčs.

Ty jo, s těmi zákony si mě tedy, Mirku, dostal.
Dnes už to asi neplatí, že? Podle toho co čtu, je dnešní americká armáda plná gayů, leseb, transgender a jiných sodomitů.
Pokud se mýlím, tak mě oprav.

Anonymní řekl(a)...

Tak ten systém platů byl podobný.

Ano, v roce 2013 byl čl. 125 Jednotného vojenského zákoníku (UCMJ) novelizován a postihuje již jen násilné skutky.

V roce 1986 byl vstup do armády zakázán homosexuálům a při přijímacím řízení se na to ptali, v 90. letech se pak na to ptát už nesměli, a dnes není celé vrchní velení zrovna nadšeno, že musí do armády brát, řekněme, osoby jiné než heterosexuální orientace. Nicméně už za mých časů byla část vojákyň aktivními lesbičkami, jen se o tom nemluvilo. Určitě tam byli i gayové, ale ti si to, stejně jako ty lesby v zájmu vlastní svobody a bezpečnosti nechávali pro sebe.

dtj60 řekl(a)...

Děkuji autorovi za opravdu zajímavý článek. Při čtení se mi vybavil Kubrickův film Olověná vesta a vidím, že v těch záběrech z přijímače vůbec nepřeháněl. Náš přijímač na VVŠ ve Vyškově (1979) byl proti tomu úplná selanka (i když tehdy jsem si to fakt nemyslel :). No, ono u bigošů ve Stříbře to pak taky nebylo žádné terno :D.
Ještě doplním správce webu s těmi platy: Je to zhruba tak jak píšeš, plat se skládal z funkčního (převážná část) a hodnostního (menší čast) a (ale nejsem si fakt jistý) mám takový pocit, že u déle sloužících tam byl i nějaký malý příplatek za odsloužené roky. Ale to bych fakt kecal, možná to někdo z tehdejších VZP ČSLA doplní. Ta částka byla koukám u ČSLA podobná - jestli si dobře vzpomínám, pral jsem v roce 1983 jako čerstvě nastoupivší velitel motostř. čety asi 2500, z toho hodností bylo mám dojem asi 400 (poručík).

Pohranicnik řekl(a)...

Re: dtj60

Přesně!
Tohle jsem Mirkovi psal také, okamžitě jsem si vybavil americký film Full Metal Jacket. Ti řvoucí drill seržant, tvrdý výcvik i ta sebevražda.
A děkuji za info, ohledně finančních náležitosti vojáka z povolání u ČSLA.
Vždy jsem chtěl napsat pro weblog Pohraničník článek na tohle téma, jak u VZP, tak i VZS, ale nemám dostatek informací.
Tak, snad někdy.

Pohranicnik řekl(a)...

To: Mirek Katzl

Mirku, když už tady rozebíráme a srovnáváme poměry služební, finanční ad. mezi US.ARMY a PS / ČSLA, chci se zeptat na sociální oblast.
Kolik dovolené má voják americké armády? Bavme se o vojinech, poddůstojnících, případně o důstojnících.
Také by mě zajímalo, pokud americký voják onemocní, dostává nemocenskou a pokud ano, v jaké výši v poměru s platem?

V dobách ČSSR se tyhle záležitosti mezi vojáky, policisty (příslušníky SNB) a civilisty nijak nelišily, pro všechny byla délka dovolené a výše nemocenské stejná.
Jen horníci myslím měli dovolenou navíc.
A pokud jsi utrpěl úraz v zaměstnání, tak nemocenská byla (a snad ještě je) ve výši 100% platu.

Pokud se někde mýlím, opravte mě už jsem cca 30 let nebyl nemocný.

Anonymní řekl(a)...

V roce 1984 v dubnu se soudruzi v televizi chlubili, že průměrný plat v ČSSR je 2 400,- Kčs. Nám se v dubnu 1984 narodila dcera, a uschoval jsem si úkolák. Částka byla 2 400,- Kčs. Nevím jak to bylo u vojáků z povolání, ale pokud si pamatuji, co nám říkal můj velitel čety. Byl nějaký základ, k tomu hodnost, funkce, odsloužené roky. Třeba velitel roty nadporučík měl víc peněz než velitel čety kapitán. A stranické známky měli vojáci z povolání za korunu. V podniku zaplatil komunista za stranickou známku 10% z platu. Čím vyšší funkce, tím vyšší plat, tím vyšší cena za stranickou známku. To byla filatelie. Kdyby vydržela PS, mohl si dnes být velitel roty s hodností majora nebo ještě výš, protože se každé čtyři roky povyšovalo. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Jirka

Ne, ne, dnes bych byl asi kapitán, na majora bych bez vysoké školy nedosáhnul.
A protože je mě 53 let, šel bych, v tom paralelním světě, v roce 2022 do penze :-)
Ale, přišla Nová doba a vše je jinak.

Anonymní řekl(a)...

Film "Full Metal Jacket" nepřeháněl. Naopak, byl to výcvik Marines, a ti to mají ještě tvrdší než armáda. Army je v USA samostatná složka pozemních sil, zatímco Marines jsou něco jako námořní pěchota a palácová stráž.

K dovolené a nemocenské: placenou dovolenou jsme měli 30 dní v roce. O tom se americkému civilovi mohlo nechat jen zdát, ten chudák dostane po letech tak týden, v lepším případě dva. Ledaže by pracoval jako státní zaměstnanec.

Pokud je voják nemocný nebo zraněný, pak se léčí v nemocnici a bere celý plat. Kde to jde, má lehkou službu. Já jsem si jednou na manévrech hodně blbě podvrknul nohu a pak jsem se po základně měsíc belhal o berlích a dělal jsem v kanceláři. Strašná nuda.

Jestliže je ale voják dlouhodobě nemocný nebo utrpí zranění, které mu nedovoluje setrvat v činné službě, dostane vojenský invalidní důchod. Jeho výše závisí na druhu zranění a na tom, do jaké míry mu zranění znemožňuje uplatnění v civilním životě. Na to jsou opět tabulky, třeba dnes pokud má voják třiceti procentní trvalou neschopnost, dostává asi 500 dolarů měsíčně a má nárok na lékařskou péči ve vojenských nemocnicích.

Mám dotaz--v ČSSR musela být k dosažení hodnosti majora vysoká škola. Mohl si voják z povolání u PS zažádat o studium na vysoké škole? A hlavně, jak hodně by to bylo pravděpodobné, že by mu to PS dovolila?

Anonymní řekl(a)...

Ještě k tomu sociálnímu zabezpečení a platům vojáků U.S. Army. S civily se úroveň zabezpečení nedala vůbec srovnat, naše platy byly sice stejně jako ty vaše průměrné, ale aby civil dosáhl na naše výhody, musel by podle mě mít několikanásobek průměrného platu.

Důstojníci to měli ještě lepší, svobodní na základně bydleli v samostatných bytech zdarma a ženatí s rodinou v pěkných domcích. Důstojníci ale museli hodně dbát na reprezentaci a věnovat tomu dost peněz a úsilí. Vyšší důstojníci pak na reprezentaci měli zvláštní fondy. Být manželkou důstojníka, to byla práce na plný úvazek. Pokud chtěla, aby ten její byl povyšován, pořádala pořád nejrůznější večírky, setkání atd. atd. Vyšší důstojníci byli jiný živočišný druh. My jsme některým říkali profesionální řitolezci. Spíše to ale byla politika jako asi všude.

Já jsem na důstojníka tehdy neměl VŠ. Ta se vyžadovala již u poručíka. Také jsem nebyl jsem během služby americký občan a jako cizinec z východního bloku bych měl problém s bezpečnostní prověrkou. Jeden náš seržant si vzal Němku, která měla vzdálené příbuzné v NDR a kvůli tomu mu zarazili postup. Radši se pak na armádu vykašlal a šel do civilu.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek.

Nevím, jak to bylo dříve, nebo, jak to bylo u ČSLA, ale v 80.létech, pokud jsi chtěl být vyšší důstojník, tzn. od majora výše musel jsi mít vysokou školu.
V tomto případě se většinou absolvovala 3.fakulta VŠ SNB v Holešově, na konci 80.let ji přesunuli do Bratislavy.
O studium si každý mohl požádat, nebo to to velení, většinou kádrové oddělení brigády PS nabídlo samo.

Jak říkal Stalin "Kadry rešajut vsjo".
Bylo totiž třeba důstojníky na funkce velitelů rot, kde to bez VŠ nešlo. Vejška byla také nutná, pokud jsi chtěl dělat kariéru, na nějaké funkci od praporu PS výš.
Já jsem v Holešově dělal jen maturitu, důstojnickou školu jsem, jako velitel čety, dělal dálkově, na 5.bPS v Chebu.

Čo bolo, to bolo, těrazky som poručíkem v záloze :-)

Anonymní řekl(a)...

Jak probíhala důstojnická škola v dálkovém studiu? Ta 3. fakulta SNB v Holešově tě nelákala?

Pohranicnik řekl(a)...

Mirku, probíhala tak, že jsme 1x za měsíc jezdili do Chebu na výuku.
Po roce se pak dělali zkoušky a bylo hotovo.
Pak bylo povýšení do hodnosti podporučíka.

U mě povýšení odložili, páč jsem byl nedisciplinovaný, měl na krku spoustu trestů, nebyl jsem ani ve Straně, tak mě to dali vyžrat :-)

A ne, studium na VŠ SNB v Holešově mě nikdy nelákalo.

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku, asi by si nebyl v důchodu. Já mám úrazovou pojistku od roku 1976 a platí do roku 2025. Když jsem přišel z vojny přišel za mnou do práce pojišťovák a nabízel mi novou pojistku. Já jsem ho odmítnul s tím, že pojistku mám. Velice mi vysvětloval, že pojistka platila jen na dobu učení. Říkal sem mu, jak na dobu učení, vždyť platí až do roku 2025 a to už budu pět let v důchodu. Prý, že ne, že budeme odcházet do důchodu až v 65 letech. Pojistku mám dodnes, a do důchodu bych měl odejít v 64 letech a dvou měsících. Já jsem to věděl už v roce 1981, ale nedával jsem tomu žádnou váhu. Myslel jsem si, že prostě chtěl abych si udělal pojistku novou. Důkaz je, že platí do roku 2025. To už chystali komunisti, žádná NOVÁ DOBA. Já mám hodnost nadrotmistra, vyšší nedostanu, protože to bylo jen školení praporčíků v záloze. Vůbec se divím, že mi to dali, byl jsem tam jediný nestraník. V roce 1984 jsem vystoupil z KSČ. Ty tahanice, sliby a výhružky si nedokážete představit. Dělal jsem parťáka, toho mi sebrali, dali to někomu jinému, pak zjistili, že mu to nejde, tak mi to vrátili. To byl jobs za 90 haléřů na hodinu. No nevem to. Nasadili na mě v práci eStéBáka. To jsem se dověděl až později. S tím jsme toho vypili, vždycky mi pomohl, když jsem potřeboval, ale ublížil. A jak to tady čtu, všude je to stejné. Když jsem šel do civilu musel jsem podepsat, že pět let nevycestuji z republiky. Ani do SSSR, a to byl náš velký bratr. A Varšavská smlouva. Za to dnes vyslepičíme všechno. A vidíš náš velký bratr nás neumí ochránit ani před Covidem. Hlavně, že se všechny infekční nemocnice pro tyhle případy postavené, rozkradly, rozprodaly. Teď není nemocné kam dávat. Jirka pátrač 8.RPS DNV.

Anonymní řekl(a)...

Haha :)

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Jirka.

Pak tedy, dokonáno jest.

Anonymní řekl(a)...

Ten eSTéBák mi pomohl, ale nikdy mi neublížil. Chybička se vloudila. Už je mrtvý. Vyhrožovali mi jiní. Tento týden mi psal kamarád, že poslední komunista, z těch co mi vyhrožovali, že mi děti nevezmou do školy, umřel. Nemám z toho radost. Mám radost, z toho, že vyšla moje předpověď. Když mi říkali, že mi nevezmou děti do školy, ještě jsem žádné neměl, ale říkal jsem jim, že až moje děti půjdou do školy, bude jiná doba. A to mi vyšlo. V roce 1990 šla dcera do první třídy. Jen sem netušil jaká doba to bude... Vždycky sem jim soudruhům říkal, že montérky mi nevezmou, protože kdo by na ně dělal, že? Tak je to. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Pohranicnik řekl(a)...

Dost bylo politiky.

Už se dostáváme do politiky a ta sem nepatří, pokud to není nezbytně nutné.
Vraťme se zpět k původnímu tématu.

Anonymní řekl(a)...

No, politika vždycky všechno zaručeně zkurví. Takže souhlas. Jen si neodpustím jednu historku.

Párkrát měla celá naše jednotka na základně Fort Lewis ve státě Washington obdobu politického školení. Jen tomu tak neříkali. Jednou do nás nějaká americká soudružka asi dvě hodiny bušila, jaký že je to v USA skvělý systém, samá svoboda, všichni jsme si rovní a všechno lze změnit volbami a bla bla bla. Většina z nás se mohla podělat smíchy. Náš velitel radši hned odešel ven na cigáro a pro jistotu se nevrátil.

Anonymní řekl(a)...

Jasně, od politiky dále. Říká se, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili. Všude v armádách a různých složkách je ta ideová masáž. Jen bych se Mirka zeptal jestli jsou Američané takoví vlastenci jak je všude ukazují, nebo nejvíc vlastenců je ve filmech? Jirka pátrač 8.RPS DNV

Anonymní řekl(a)...

Jirko, vlastenecké hrdiny člověk vidí samozřejmě jen ve amerických filmových pohádkách pro dospělé. Většina produkce Hollywoodu jsou naprosté kraviny. Jsou ovšem i výjimky.

Vlastenecko-politickou masáž může žrát nějaký chudý americký civil, který toho mnoho neví a nikdy nikde nebyl, protože si nemůže dovolit ani vzdělání a ani cestování. Voják, který viděl kus světa ale ví svoje.

Američané vlastenci v podstatě jsou, to ano, je to nakonec jejich země. Ale asi bych rozlišoval mezi někým, pro koho je vlastenectví jakýmsi útěkem od drsné reality a někým, kdo říká, ano v Americe to sice stojí za hovno, akorát, že v mnoha zemích to stojí za ještě větší hovno. Zvláště pak pokud takový voják sloužil třeba v zemích 3. světa. Výjimkou je Evropa, hodně vojáků se po odchodu do civilu z Evropy do USA už nevracelo. Alespoň donedávna.

Anonymní řekl(a)...

Byla tu řeč o dovolené. Do roku 1990 to bylo v civilu tak. Do 23 let 14 dní. Do 33 let 3 týdny a pak 4 týdny. Museli jsme mít odpracované roky. U horníků, vojáků z povolání to byl myslím měsíc. Od roku 1990 byly schváleny 4 týdny pro všechny. 30.6.1978 jsem se vyučil, to bylo v pátek nám dali výuční listy, a v pondělí 3.7. hned do práce. Všechny svátky se naddělávaly. A bylo jich jen 7-8. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Anonymní řekl(a)...

Každý by měl být vlastenec, být hrdý na svou zem. Děti by se měly vychovávat k lásce k vlasti, ale žádná fanatická masáž. Jak to píšeš bych to viděl i já. Jinak se na to dívá civil, který žije normální život, jinak to vidí voják, který nasazuje krk za zájmy státu někde tisíce kilometrů nebo mil od domova. Ale když si někdo vybere povolání být vojákem z povolání musí s tím počítat. Že mu nedovezou válku za barák. Tady jsou taky vlastenci, když hrají hymnu, chytají se za srdce, ale jak jde o placení daní přestěhují se do daňových rájů. To jsou hlavně sportovci. Jirka pátrač 8.RPS DNV

Pohranicnik řekl(a)...

Jirko,
technická poznámka.
Zkratku píšeš nesprávně.
Má to být:
8.rPS, nebo PRAPOR prPS a BRIGÁDA bPS.

Und das ist alles :-)

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku, a ten mesiac dovolenky si si aj mohol vybrať, alebo vždy bolo niečo naliehavejšie, prečo ťa nepustili, alebo odvolali?

Anonymní řekl(a)...

Jirko, souhlas. Podle mě není vlastenec někdo, kdo si dá vlajku i na hajzlpapír a pak schová peníze do daňových rájů nebo přestěhuje podnik do země 3. světa, aby nemusel platit normální mzdy svým vlastním spoluobčanům. Naopak je podle mě vlastenec někdo, kdo tohle nedělá a navíc se nebojí poukázat na problémy a svinstva, která se dějí v jeho vlastní zemi.

Ještě se chci zasvěcených zeptat, jak to bylo s důchodovým zabezpečením vojáků z povolání PS a ČSLA. Po kolika odsloužených letech byl nárok na důchod a v jaké výši?

V U.S. Army je obecně nárok na důchod po 20 letech činné služby, důchod je přibližně 50 procent (měsíční průměr z 36 měsíců nejvyššího platu během celé služby). Kdo přesluhuje, pak mu výše nároku stoupá. Když tak odslouží 30 let, pak má nárok na 75 procent, to je nejvyšší možný důchod. Důstojníci mohou jít do důchodu již po 10 letech činné služby. Výjimky jsou třeba u vojáků, kteří sloužili v bojové zóně.

Anonymní řekl(a)...

To není nesprávně. Když to píšu, tak všechno velké. Je to část mé e-mailové adresy. Víš Zdendo? ;o)

Anonymní řekl(a)...

u mailový adresy velikost písma nehraje roli :-)

Pohranicnik řekl(a)...

Natolik jsem vzdělaný v užívání internetu i mail pošty jsem také.
Vy ani Jirka jste mě nepochopili.
Nepsal jsem o formátu mailu, ale o vojenských oficiálních zkratkách.

Takže, znova a pomalu :-)

Rota Pohraniční stráže se nepíše RPS, ale zásadně rPS.

Ostatní zkratky v mém předchozím komentáři.
Komplet zkratky PS a ČSLA jsou publikovány i na webu Vojensko CZ.

Anonymní řekl(a)...

Přeji všem pěkné Vánoce a hlavně víc štěstí v roce 2021!

Zrovna jsem mluvil s jedním bývalým americkým důstojníkem, který velel na bavorské straně hranic a má z té doby fůru příběhů. Slíbil článek pro blog o svých zkušenostech v Bavorsku. Je to již starší pán, tak poprosím o trpělivost.

Ale proč se o tom zmiňuji? Řekl, že on a jeho kolegové z vyššího velení U.S. Army považovali PS za--doslova--crème de la crème ozbrojených sil ČSSR, tedy za elitu či špičku.

Pohranicnik řekl(a)...

Zdravím tě, Mirku, děkuji za tvůj komentář. Budu se těšit na vzpomínky protivníka z druhé strany hranice. Protože, to je realita a ne to, co píše jakýsi "Brave soldat Leho" Kulísek v zachvatech třídní nenávisti :-)

Hezké svátky tobě i tvé rodině!

Anonymní řekl(a)...

Teda pánové.... Vzpomínky pana Mirka se čtou jedním dechem. A další skvělé info v diskuzi. Moc díky za super čtení. Sám už jsem vojnu nezažil. Nejprve odklad kvůli studiu, pak modrá. Následně už povinnou službu stejně zrušili. Vám všem velký respekt! Vilda

Jirka - Praha řekl(a)...

to Mirek - tu odbornost zdravotníka jste si sám vybral, nebo vás tam prostě určili ? Jste civilní profesí zdravotník ?

Jirka - Praha řekl(a)...

Mirku, ještě dotaz- co znamená ta francouzská trikolora na Vaší uniformě ?

Anonymní řekl(a)...

Jirko, to byla spíše náhoda. Během přijímacího řízení v roce 1986 mně armáda nabídla několik odborností. Jednou z nich byla práce ve vojenském zdravotnictví, a ta mně z nabízených možností připadla jako ta nejzajímavější. Zpravidla nabízejí odbornost podle výsledků testů a podle toho, co zrovna potřebují. V roce 1990 jsem dostal nabídku k vojenské policii a dělostřelectvu. To bylo lákavé a šel bych do toho, pokud bych se byl mohl stát důstojníkem.

Jenže jsem narazil na 3 problémy:

1. Od první důstojnické hodnosti poručíka se v U.S. Army vyžaduje vysokoškolské vzdělání, a to jsem tehdy neměl.

2. Neměl jsem občanství USA. Na to jsem se sice po 3 letech vojenské služby kvalifikoval, ale tehdy trvalo i pár let, než ho člověk dostal.

3. Jako cizinec bych měl problém s bezpečnostní prověrkou, která se u důstojníků vyžaduje.

Tak jsem z U.S. Army odešel a vrátil se domů. Dnes žiju střídavě v Praze a v USA.

Anonymní řekl(a)...

Ještě k trikolóře. Je to ramennní nášivka United States Army Forces Command (FORSCOM), velení, pod které jsme spadali. Na vycházkovém stejnokroji jsme nosili barevnou verzi, na polním stejnokroji BDU zelenočernou. Jen mi tu barevnou na vycházkovou uniformu přišili na základně Fort Lewis naopak, červený pruh měl být dole a modrý nahoře. Nikdo si toho nevšiml, ani já, a to až později na fotce. Vycházkové uniformy jsme totiž nosili zcela výjimečně, tak jednou za dva roky.

Anonymní řekl(a)...

Ale ona podobnost s francouzskou trikolórou není asi úplně náhodná. Vojáci pod velením FORSCOM za světových válek působili také ve Francii. Navíc mají USA stejné národní barvy. Nášivky se nosí se na levém rameni. Jen pokud má člověk to štěstí nebo tu smůlu se ocitnout v bojových operacích, pak ji může jako výsadu nosit na pravém rameni.

Pohranicnik řekl(a)...

Mládenci, na to konto, co tady řešíme, jsem si vzpomněl na vojáky německé Wehrmacht v časech WW2.
Někteří z nich měli na přilbách trikolóra v černo bílo červené barvě, trochu připomínající vlajku Nizozemí (Holandska).
Po čase jsem zjistil, že se jedná o barvy císařského Německa, ještě z Vilémovských časů.
Někdy je ta symbolika zajímavá i tajuplná.

Anonymní řekl(a)...

Vojenská symbolika je určitě leckdy zahalená do tajemství a opředená mýty. Mnoho se z toho asi dá dohledat, ale ne vše.

V U.S. Army se tak např. doposud nosí hodnostní označení poddůstojníků a rotmistrů, taková ta otevřená Véčka, obráceně než to nosí třeba v Britské armádě. Prý z důvodu, že ve své minulosti U.S. Army prohrála nějakou bitvu, a tohle bylo za trest a na potupu. Kdoví, co je na tom pravdy.

Mám dotaz. Odkud pochází zelená barva Pohraniční stráže na podkladu pod odznakem psa na klopě?

Pohranicnik řekl(a)...

Mirku,
Jak asi víš, tak znak psa, jako logo PS mělo navazovat na historii Psohlavců, chodských strážců hranice, od středověku.

Zelená podložka je, podle mě, odvozená od typicky zelené barvy brigadýrky československých pohraničníků,od roku 1951.

Ale, za první republiky, měli jednotky "hraničářů", tedy Stráže obrany státu, podložku pod znakem psa v červené barvě.
Viděl jsem to v nějakém filmu a pak na nějaké fotce uniformy z muzea.
Je možné, že třeba hraničáři od jiných složek tehdejší čs armády měli podložky v jiných barvách.
Ale, nechci kecat, já se orientují spíše v historii Pohraniční stráže v létech 1951-1990, ideálně na 80.leta, kdy jsem sám nosil uniformu PS.

Anonymní řekl(a)...

Dík, Zdeňku! Zajímavé je i to, že PS byla snad jediná ozbrojená složka ČSSR, která podložky pod odznakem na klopách stejnokrojů používala i v 70. a 80. letech, zatímco třeba ČSLA je tuším přestala používat někdy v 60. letech. Jasně, mé starosti bys asi chtěl mít, ale stejně by mě zajímalo proč tomu tak bylo. :)

Anonymní řekl(a)...

Ty dva týdny dovolené platily nejspíš v sedmdesátých letech, od roku 1980 byla nejnižší dovolená třítýdenní.

Jarda řekl(a)...

Taky jsem prošel Kellerem a bylo to tvrdý, ale účinný sice jsem před vojnou docela sportoval, ale ze začátku to bylo těžký. Po ZV na rotu a pak PŠ psovodů Libějovice oproti tomu byl Keller slabej odvar nebudu to moc popisovat, ale byl to záhul něco jako v tej US. Žil jsem z toho dlouhá léta hlavně běhání, manželka byla prof. sportovkyně a byl jsem s nima na soustředění a mohu říci neměli na mě. Teď už to jsou vzpomínky starýho zbrojnoše, ale mohu říci, že těch třicet let v uniformě co jsem prožil mi ZV a PŠ hodně usnadnilo a bylo z čeho čerpat.

Anonymní řekl(a)...

Ještě Zdeňku, a snad mi to promineš, k tomuto tématu, byť po dlouhých měsících.

Téma: Možnost studia vysoké školy při činné službě vojáka z povolání

Pohraničník řekl:

Nevím, jak to bylo dříve, nebo, jak to bylo u ČSLA, ale v 80.létech, pokud jsi chtěl být vyšší důstojník, tzn. od majora výše musel jsi mít vysokou školu.

O studium si každý mohl požádat, nebo to to velení, většinou kádrové oddělení brigády PS nabídlo samo.

Já jsem v Holešově dělal jen maturitu, důstojnickou školu jsem, jako velitel čety, dělal dálkově, na 5.bPS v Chebu.

Čo bolo, to bolo, těrazky som poručíkem v záloze :-)

Mirek řekl:

Kdybych si tehdy dovolil velení své roty U.S. Army požádat o studium na VŠ, byť i vojenské, pak bych se nejspíše byl setkal s vojenským prokurátorem, a to za pokus o trestný čin urážky mezi vojáky, byť ve formě žertu--tak ty nám chceš jít na vysokou? Taková možnost byla tu a tam dávána jen vybraným důstojníkům z těch nejlepších amerických rodin. Tož jsem to raději ani nezkoušel.

Anonymní řekl(a)...

Ještě takový příběh, který sem jistě nepatří, leč může být možná pro někoho zajímavým. V době, kdy jsem byl vyšetřován americkou VKR si mě jednou do kanceláře zavolal jeden velitel. Černošský kapitán.

"Prosím, posaďte se," řekl a nalil mi sklenici whisky.

"Pane, já jsem ve službě," zaprotestoval jsem.

"Zcela v pořádku," řekl černošský kapitán. "Berte to jako rozkaz. Ledaže byste neměl rád whisku?"

"Tak to mám, pane!"

"Tak jo," řekl. "Ale proč s vámi chci mluvit?"

"Pane?"

"Je to vlastně jednoduchý," řekl a povzdychl si. "Víte, na základně se říká, že se trochu vyznáte v Evropě. Já jsem asi před rokem sloužil v Berlíně a jak vidíte jsem černoch..."

"Ano, pane, ale proč..."

"Počkejte, chlape," řekl kapitán. "Černoch je černoch, a právě to mě v Berlíně zarazilo. Proč? Protože se se mnou každý Němec přátelsky bavil, a to jsem fakt nečekal. Jenže jsem nečekal jinou věc. Chodil jsem do různých berlínských barů, kde byly krásný černošky. Jenže to byly holky z Afriky, a ani ony a ani jejich kamarádi se mnou nikdy nechtěli mít nic společného."

"Myslím, že tomu rozumím, pane," řekl jsem. "Máte představu z jaké části Afriky a z jakého kmene či rodiny pocházeli vaši předkové?"

"Tak to kurva ani omylem," řekl kapitán. "Akorát mě ti černoši v Německu fakt nasrali. Jako bych byl nějaký zrádce."

"Tak bych to, pane nebral," odvětil jsem. "Jsou země a kultury, kde pokud nenáležíte k nějaké konkrétní rodině či skupině, jste vlastně hovno. To platí pro
černé i bílé, pane. Já zažil něco podobného v Rakousku, akorát ti, kteří se mnou zacházeli jako s hovnem byli navíc mí příbuzní."

"Vážně?"

"Ano, pane, velmi vážně."

"Takže mi tady tvrdíte, že černoši nemají rádi ostatní černochy, pokud přesně neví, co jsou zač? Z jaké rodiny a tak?"

"Ano, pane," řekl jsem. "Navíc, a to mi prosím věřte, ani běloši nedůvěřují ostaním bělochům, pokud neví, co jsou zač."

"Takže, nešlo o to, že jsem se těm holkám nelíbil, ale o to, že se bály rodiny, co by všichni řekli, že randí s americkým negrem, o jehož rodině, národu, tím méně kmenu každý ví hovno?"

"To jste řekl vy, pane," odvětil jsem.

"Ale sedí to, ne?" zeptal se kapitán.

"Ano, pane, a to naprosto," řekl jsem. "Něco tak pravdivého jsem již hodně dlouho neslyšel.

Dobrý kapitán si oddechl a nalil mi pár dalších whisek.

"Člověče, vás je tady škoda," řekl a ze srdce se zasmál.

"Vás taky pane!"

Zanedlouho poté jsem byl neočekávaně povýšen.









Unknown řekl(a)...

Mirku byl jsem s Tebou v Traiskirchenu a rád bych zavzpomínal. Ozvi se.

Unknown řekl(a)...

Pár zraněných vojáků z Iráku jsem potkal v poušti v Texasu. S malým důchodem tam přežívají.

Unknown řekl(a)...

Úžasné čtení. Mohl bych zavzpomínat na kotrmelce moje a ostatních, na práci v mafii, naposledy DPP ale takhle s nadhledem to bych nedal.

Anonymní řekl(a)...

Díky, pane! Vaše vzpomínky by byly pro čtenáře moc zajímavé. Také jste určitě zažil věci!

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

Tak jo, byl jsi se mnou v Traiskirchenu. To byly časy. Tak doufám, že se mi někdy ozveš. katzl@email.cz mě ale nějak zlobí.

Pokud se chceš ozvat, piš prosím na katzl@post.cz

Budu se těšit!

Mirek Katzl

Anonymní řekl(a)...

Ještě bych, po byť delší době chtěl okomentovat příspěvek Jirky pátrače 8.RPS DNV.

Řekl, "Někdo to odneslo celé družstvo nebo i celá četa."

Tak to u nás v U.S. Army bylo stejné. Voják, který něco podělal se často mohl těšit na "Blanket Party," asi volně přeloženo na večírek s dekou. Dělalo se to tak, že dva vojáci dotyčného drželi, třetí přes něj hodil deku a ostatní ho přes tu deku mlátili. U nás jsem toto nezažil, ale starší vojáci mně potvrdili, že to bylo v přijímači dost běžné. Přesně jako v onom filmu "Full Metal Jacket."

Tyhle věci pak v 80. letech občas vyšetřovala GI, Generální inspekce, protože vrchní velení nebylo takovýmto metodám příliš nakloněno. Možná proto, že mnozí z nich sami deku dostali. Jenže Generální inspekce bylo tabu slovo.

"Tak tohle slovo už nikdy neříkejte," varoval mě velící seržant. "Jinak vás tak dojebeme, že z vás moc nezbyde."

Ve skutečnosti GI spíše vyšetřovala sebevraždy vojáků a pochybení velitelů. V našem útvaru 47th CSH na základně Fort Lewis se zastřelil jeden z našich seržantů. A byl průser. Ona ta GI u nás tehdy fungovala něco jako VKR u vás.

Anonymní řekl(a)...

Ještě snad jedna vzpomínka. U 47th CSH--volně přeloženo jako bojová vojenská nemocnice na základně Fort Lewis, stát Washington, jsme měli velitele, myslím, že to byl jistý kapitán Smith. Říkalo se, že hodně chlastal a že ojel ty nejhezčí vojákyně. Pak přišla GI a chlapa z armády vyrazili.

Stávalo se v PS něco takového? I když to by asi byla otázka na příslušníky ČSLA. Chápu, že u PS na čáře žádné ženy nesloužili.

Mirek Katzl

Pohranicnik řekl(a)...

Ne, Mirku.
Na čáře, u Pohraniční stráže, ženské nesloužili.
Takže vojsko mělo družbu s děvčaty z civilního sektoru.
U nás se také říkalo:

Podle peří poznáš ptáka, podle ptáka péesáka :-)

Anonymní řekl(a)...

Haha!

Anonymní řekl(a)...

No, vidím Zdeňku, že svět ještě o všechny básníky nepřišel. Taková nedělní chvilka poezie.

Mám také jednu. Nápis na vojenských toaletách v U.S. Army.

"I am sitting here all broken-hearted. Came to shit but only farted."

V češtině se to nerýmuje. Něco jako, "Sedím tady celý nešťastný. Přišel jsem se vysrat, ale jen jsem si prdnul."

Pohranicnik řekl(a)...

Mě zase na jednom WC zaujal nápis:

I zde, jako v hrobě, uleví se tobě.

:-)

Anonymní řekl(a)...

Jenže kolikrát se mi neulevilo. Zvláště po pozření obsahu balíčků MRE (Meals Ready to Eat). To bylo jídlo zavařené do tlustého plastiku, které nám dávali na manévry. Mělo to několik tisíc kalorií. Nechutnalo to až tak špatně, jenže pak následovala tak týdenní zácpa.

Jeden voják, který se vrátil ze severní Afriky vyprávěl, že měli přebytek těch balíčků a vyhazovali je z náklaďáku. Místní děti se o ně porvaly.

Pohranicnik řekl(a)...

Když si NAJDEŠ český YouTube kanál JDEME ŽRÁT, tak tam najdeš, mimo jiné, i chuťové testy MRE armád z různých částí světa.
Americké, české, anglické, francouzské, polské a co já vím.
Největší humus, bohužel, bylo to české.
Doporučuji vidět.

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku, na to video kouknu. Humus u českých MRE mě žel nepřekvapuje. Vše se dnes u nás šidí. Když třeba porovnáš úroveň obyčejných párků dnes a před mnohými lety, pak z toho jen málokterý vyjde dobře. Jestli vůbec nějaký. Se slzou v oku vzpomínám na párečky z 80. let.

Kdysi jsem učil oficíry AČR anglicky v Praze Ruzyni. Jeden říkal, že zkusil snad všechny MRE z různých zemí. Na všech našel něco zajímavého, ale nejlepší byly podle něj ty francouzské. U těch amerických ho zaujaly sladké čokoládové piškoty a mexická fazolová polévka. Zácpou prý po nich netrpěl.

Já tu zácpu po MRE chtěl vyřešit projímadlem. Akorát jsem se příští den při rozcvičce pěkně posral.

Pohranicnik řekl(a)...

Nejlépe z toho vyšly MRE z Francie a Ruska. Poctivé, neošizené. Ale, hodnotí tam i exotická MRE, myslím, že korejské a snad kyrgyzské, či tak něco.
Opravdu hodně zajímavé, ale i poučné.