18. prosince 2021

TADY JSTE SKONČIL - PŘÍBĚH Z DRUHÉ STRANY

    Články s tématikou Vojenské kontrarozvědky či Zpravodajské služby na weblogu Pohraničník měli a stále mají vysokou sledovanost a patří mezi nejčtenější a to nejen v Česku a Slovensku, ale i v zahraničí. Proto jsem požádal svého kamaráda, bývalého vojáka US.ARMY (80.léta) , Mirka Katzla, aby pro weblog sepsal další ze svých vzpomínek, právě s tímto tématem.

Mirek je rovněž autorem knihy JAK SE NESTÁT AMERIČANEM, kterážto by měla vyjít v březnu 2022, v českém jazyce. Jímá mě předtucha, že to nebude jediná kniha, kterou Mirek Katzl napíše. Čtenáři weblogu naleznou ukázky z knihy zde: https://jaksenestatamericanem.com 




    Všichni víme, tedy aspoň ti, kdož byli na vojně v dobách ČSSR, že Vojenská kontrarozvědka (VKR) byly poměrně obávaná složka a každý, kdo měl dost rozumu, snažil se vyhnout jakémukoliv setkání s "kontráši". Většině vojáků se to povedlo, některým ne, včetně mojí osoby, páč jak čtenáři vědí, byl jsem nevycválaný důstojník, který soustavně narušoval rozličné nařízení,předpisy a jiné dienstreglamá, což znamenalo, že jsem párkrát u výslechu na VKR byl :-) 

Ale dosti řečí, přesuňme se do roku 1988, na základnu US.ARMY.

* * * *


Vojenská základna Fort Lewis, stát Washington, březen 1988 - duben 1989



Když jsem se hlásil v polní nemocnici na základně Fort Lewis bylo ráno, ale klidně mohla být noc. Byla tma a padal ledový déšť. Byl jsem ve státě Washington na severozápadě Spojených států. Ve slunné Georgii jsem si na takové počasí odvykl.

Fort Lewis jsem si vybral. Práce v nemocnici na základně Fort Stewart se mi sice líbila, ale chtěl jsem zase vidět své české a slovenské přátele v Seattlu. Základna Fort Lewis se nachází přibližně sedmdesát kilometrů na jih od města Seattle.

Voják, který slouží v U.S. Army si někdy může vyměnit místo služby s jiným vojákem jinde. Musí ale sloužit nejméně jeden rok na stejném místě, musí mu do konce vojenské služby zbývat nejméně jeden další rok a k výměně musí svolit velitelé obou vojáků. Stěhování si pak voják zaplatí sám.

Výměnou místa služby jsem si moc nepomohl. Služba na základně Fort Lewis mě nebavila. V nemocnici Winn Hospital v Georgii jsem dělal něco, co mělo smysl, což se o práci v 47th CSH říct nedalo. Často jsme rozebrávali a sestavovali stany polní nemocnice, opravovali náklaďáky, které se pak prodaly do nějaké země třetího světa, nebo jsme mrzli v lesích, kde jsme hráli zraněné. Snad to mělo alespoň nějaký smysl pro armádu, a tak jsem to snášel.

Jednu věc jsem ale snášel jen těžce, a to když jsme lopatami házeli do zvláštního odpadu léky a zdravotní potřeby v milionových hodnotách.

„Proč se zbavujeme zásob, které nejsou prošlé a jsou ještě v dobrém stavu?“ jednou jsem se zeptal svého nadřízeného seržanta.

„Protože když se jich nezbavíme, tak příští rok dostaneme o to míň,“ vysvětlil.

„Tak proč je radši nedáme někomu, kdo je potřebuje?“

„Takhle armáda nefunguje,“ uzavřel seržant diskusi.

Totéž se dělo s municí. Kdykoliv se nějaká bojová jednotka na základně Fort Lewis chtěla zbavit přebytečné munice, hodila ji na nás zdravotníky. Díky tomu jsme na základně vystříleli snad více nábojů než průměrná jednotka ruské pěchoty.

Povýšení mě na základně Fort Lewis také nečekalo. Na základně Fort Stewart v Georgii jsem byl během jednoho a půl roku povýšen již třikrát a dosáhl hodnosti E-4 specialista. Ta mi zůstala až do konce vojenské služby. Další hodnost byla již seržant, a ta vyžadovala americké občanství, které jsem neměl. Tehdy bylo možné si o americké občanství zažádat až po třech letech aktivní vojenské služby a celé řízení mnohdy trvalo rok nebo i déle.

V roce 2021 si voják cizího původu mohl žádat o americké občanství již po 180 dnech činné služby v době vojenského konfliktu nebo po jednom roce činné služby v době míru. Ne tak v roce 1988.


*


„Jistě si na nás pamatujete?“ zeptal se mě jeden ze dvou mužů v obleku. Vojenská rozvědka.

„Jak bych mohl zapomenout?“ řekl jsem.

„Ano, je to zase takové milé setkání, že?“ řekl důstojník rozvědky se škodolibým úsměvem. „Snad jste si nemyslel, že se nás zbavíte?“

„Ani v nejmenším,“ zalhal jsem. „Co pro vás pánové mohu udělat tentokrát?“

„Možná byste nám mohl odpovědět ještě na několik otázek. Jestli vás to ovšem nebude příliš obtěžovat,“ řekl rozvědčík.

Jako bych měl na výběr.

Několik otázek zabralo týdny. Práci v rozvědce mi již nenabízeli, při výsleších padaly jen výhrůžky.

„V Americe jste skončil!“ křičel na mě jeden z vyšetřovatelů. „I kdybyste se z tohohle dostal, budete mít štěstí, když najdete práci někde sekat trávu. O to se postaráme.“

„Klidně budu sekat trávu,“ řekl jsem. „Je to práce na čerstvém vzduchu. Docela by se mi to i líbilo.“

„Co bude teď se vám ale líbit nebude,“ řekl druhý vyšetřovatel.

„To mě chcete mučit?“ zeptal jsem se.

Mohli by mě mučit? Pokud ano, tak bych se samozřejmě doznal třeba i k tomu, že jsem zavraždil vlastní babičku. Pokud je účelem mučení vynucení doznání, pak tyto metody výslechu fungují spolehlivě. Pokud je ale účelem mučení zjistit pravdu, pak je to složitější.

Americké právo stejně jako právo většiny zemí mučení jako způsob výslechu zakazuje.

Několik let poté se provalilo, že američtí vojenští vyšetřovatelé mučili vězně v zahraničí. Neříkali tomu mučení, ale „zdůrazněné“ či „vylepšené“ metody výslechu. Gestapo by jistě takové metody výslechu za vylepšené považovalo a asi by i navíc zbledlo závistí.

„Ne, mučit vás nebudeme,“ odpověděl na mou otázku jeden z vyšetřovatelů. „Bude to ještě horší.“

Co by mohlo být horší než mučení?

„Pošleme vás zpátky do Československa,“ řekl a sledoval mou reakci.

Ano, tak to by bolelo. V Československu bych šel rovnou sedět za opuštění republiky, službu v cizí armádě a kdoví za co ještě.

Pokud si ale americká rozvědka skutečně myslela, že jsem příslušník KGB, proč by mě posílala zpátky do Československa?

Takže si nejspíš nemysleli vůbec nic a jen to na mě zkoušeli. Kdyby mě ale poslali zpátky do ČSSR, zbavili by se tak jednoho problému.

Musím jít za velitelem. Možná zase pomůže armáda.


*


Naším velitelem byla vlastně velitelka. Kapitánka Allenová byl první žena, kterou jsem v této funkci v armádě potkal. Mé strasti trpělivě vyslechla.

„Tohle je vážné,“ řekla. „Musíte se hned poradit s vojenským právníkem. Teď zavolám na JAG a sjednám vám návštěvu.“

„Děkuji, madam.“ Jestliže jsme důstojníkům říkali „sir,“ tedy pane, pak důstojnice jsme oslovovali „ma‘am,“ což byla zkratka z „madam,“ tedy paní.

JAG (Judge Advocate General’s Corps) je sbor vojenských právníků, kteří působí jako obhájci nebo žalobci při vojenském trestním řízení, ale také poskytují právní poradenství vojákům ve věcech, jakými jsou rozvody, výživné, dluhy, daně a v mnohých dalších právních problémech. Vše bezplatně.

Příslušníci JAG jsou absolventi civilních právnických fakult, kteří musí prodělat šestitýdenní důstojnický kurz a jedenáctitýdenní kurz vojenského práva. V armádě pak nastupují v hodnosti kapitána.

Brzy se ukázalo, že bezplatná právní pomoc byla snad tou největší výhodou, kterou mně kdy armáda poskytla.


*


„Tohle došlo příliš daleko,“ řekl kapitán French, právník JAG. „Ti hoši z rozvědky si rádi hrají na špióny, ale mohou tak zničit život nevinnému člověku. Doporučuji vám, abyste se s nimi od této chvíle odmítl bavit. Souhlasíte?“

„Ano, pane.“

„Dobře, hned zavolám pár lidem a čekám vás tu zítra v 08:00,“ řekl. „A když už jsme u telefonů, pak je dobré vědět, že hovory na všech telefonech jsou odposlouchávány,“ dodal.

Vida, americká vláda také špehuje své vlastní občany. A to bylo v roce 1989, kdy málokdo používal počítače a internet byl ještě v plenkách. O možnostech špehování lidí, které tyto technologie přinesly později, si tehdy mohly zpravodajské služby a tajné policie nechat jen zdát.


*


Dorazil jsem do kanceláře JAG přesně v osm ráno. Nebyl jsem tam sám. Kromě kapitána Frenche jsem tam potkal také dva „známé“ z vojenské rozvědky.

„Specialista Katzl se rozhodl již dále nevypovídat,“ sdělil rozvědčíkům kapitán French.

„Ovšem, chápeme,“ odvětil jeden z rozvědčíků.

K mému překvapení mi pak rozvědčík poděkoval za mou dosavadní spolupráci a potřásl mi pravicí.

To bylo všechno? To jsem si mohl všechny ty potíže ušetřit od samého začátku? Kdybych šel za vojenským advokátem?

„Posaďte se,“ vyzval mě kapitán French poté, co rozvědka opustila kancelář. „Včera jsem hovořil se svým otce, který je generálem ve Virginii. Jelikož oba máme nejvyšší stupeň bezpečnostní způsobilosti, mohli jsme váš případ probrat. Můj otec se zná s náčelníkem vojenské rozvědky ve Virginii, a tak se s ním setkal a řekl mu, co si o tomhle všem myslí. Takže ti pánové, kteří zrovna odešli si pak také vyslechli něco nepěkného.“

„Velmi děkuji, pane,“ řekl jsem. „Co bude dál?“

„Tímto by to mělo skončit. Můžete se vrátit do služby. Pokud ve věci nastane nějaký nový vývoj, budu vás hned informovat.“

Nemohl jsem kapitánovi JAG dost poděkovat. Zřejmě mi zachránil svobodu. A možná i život.


*


Takže jsem byl opět svobodný. Na kariéru v armádě nebo ve státní službě jsem ovšem mohl zapomenout. Jednou podezřelý, vždy podezřelý.

Do té doby jsem si pohrával s myšlenkou stát se důstojníkem. Takové nápady byly ale od samého začátku pošetilé. Byl jsem z Československa, ze země, která byla spojencem Sovětského svazu a Sovětský svaz byl hlavním nepřítelem a soupeřem Spojených států v soutěži o vládu světa a jedinou zemí, ze které měli Američané opravdu strach.

Mít i jen vzdálené příbuzné ve východní Evropě mohlo být v Americe nebezpečné pro kariéru, zvláště pokud člověk pracoval ve státní službě nebo sloužil u ozbrojených sil. Znal jsem jednoho seržanta, který se oženil s ženou ze západního Německa. Protože dotyčná měla vzdálené příbuzné ve východním Německu, seržant se stal „bezpečnostním rizikem“ a armáda mu zarazila postup. Raději z armády odešel sám. V roce 1989 byla Studená válka téměř u konce, ale i tak stále ovlivňovala mnohé životy.

Zapomeň na kariéru a buď rád, že jsi živý a volný.



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s podobnou tématikou.

** ZS a VKR při ochraně státních hranic ČSSR 

** VKR u Pohraniční stráže a US.ARMY 

** Vojákem na druhé straně hranice

27 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jojo, u armády občas není od věci být drzý.

Vzpomínám si, jak mě kdysi jebal za zmuchlanou košili jakýsi parketový generál z Prahy (asi ten blb vůbec nechápal, co to je čtyřiadvacetihodinová služba v terénu a že po ní nejspíš nebudu vypadat jak z výstrojní příručky.) Když ten sračkomet skončil s výkřikem, že jsem ostuda Varšavské smlouvy, udělal jsem smutnej xicht a prohlásil jsem:

"Soudruhu generále! Jestli jsem opravdu tak špatný voják, tak mě třeba i vyhoďte z armády do civilu! Já tu hanbu ponesu statečně!"

A soudruh generál chvíli rudl a bledl a lapal po dechu, pak se vsunul do Tatry a odjel někam do pí.i - a víc jsem o něm neslyšel. Ale do civilu mě - srab jeden - nevyhodil.

Pohranicnik řekl(a)...

Hezký příběh, prostě ze života :-)
Na obou stranách hranice to bylo v podstatě stejné.

Mirek Katzl řekl(a)...

Pánové, jsem rád, že se vám můj článek líbil. Bohužel je to stoprocentní pravda. Vymýšlet si vážně neumím. Jak řekl můj kamarád Zdeněk, tehdy nebyl až zase tak velký rozdíl mezi VKR a StB ČSSR a Američany. Prašť jako uhoď.

Asi jsem měl tehdy více štěstí než rozumu. Nebýt vojenského právníka a hlavně jeho otce, který chodil do hospody s šéfem americké VKR, byl bych naprosto v prdeli. A asi bych již nebyl na světě.

Váš Mirek

Mirek Katzl řekl(a)...

No, až po letech jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo. Americký velitel VKR si těch pár hochů pozval na kobereček. Řval na ně tak deset minut, něco ve smyslu, "Nemáte nic lepšího na práci, debilové, než buzerovat nějakého chudého českého vojáka? Takže pokud ne, pak vás okamžitě zbavím vašich funkcí, hoši. Teď se tomu klukovi omluvíte a případ je odložen. To je přímý rozkaz. Odchod!"

Mirek

Pohranicnik řekl(a)...

LOL :-)
Takový fajný vojenský pojeb.
Velitel řve mocným hlasem, jebaní vojáci se tváří zkroušeně, hledí do země a mírně šoupou nohama.
Jo, jo, kolikrát jsem i já tohle zažil, zejména na vojenské škole PS v Holešově, v letech 1981-1985.

Anonymní řekl(a)...

Texas staví zeď proti migrantům z Mexika. Chráníme sebe i USA, říká guvernér
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/usa-texas-mexiko-zed-migrace-biden-abbott-trump.A211219_094155_zahranicni_baky

Anonymní řekl(a)...

U nás se pro pojeby používala zkratka JESO, neboli JEdnostranná SOulož. Jeden jebe a ostatní jsou jebáni. Takový malý armádní homo-grupáč. :-)

Mirek Katzl řekl(a)...

Zdeňku, takových pojebů jsem zažil nepočítaně. Asi jako každý voják. Jednoho kamaráda na záchodech na letišti v Atlantě, stát Georgie, zastavil nějaký civil. Vytáhl vojenský průkaz a ejhle, byl to generál. Vždy šlo o tak "závažné" věci jako pomuchlaná košile či nezapnutý knoflík. Přesně jak o tom psal kolega výše.

Pak jsme na základně Fort Lewis, stát Washington, měli jednoho plukovníka. Měl zvláštní koníček. Ráno při bězích v lese a ve tmě v trenýrkách a v tričku číhal na vojáky, kteří mu nezasalutovali. Ti, kteří mu tvrdili, že si jeho hodnosti na tričku v té tmě nevšimli, zle pochodili. Mě takto také jedno načapal. A začalo to. Řev. Jenže večer před tím jsem něco popil, a během pojebu jsem se poblil. Plukovníkovi se to moc líbilo. Asi si myslel, že jsem se poblil strachy před ním. Dokonce se zasmál a řekl mi, že jsem sice dobrý voják, ale musím si lépe všímat hodností.

Mirek Katzl řekl(a)...

Jednou jsem byl na pivě s kámošem z útvaru v San Antoniu, stát Texas.

Přišel nějaký civil a vytáhl služební průkaz. Chvíli nás jebal a já mu poté řekl česky, "Ano, soudruhu majore." On vyskočil a zařval, "Co jste mi to chlape řekl?"

Já na to, "Promiňte, pane, jsem z jiné země a občas se mi ty jazyky pletou. Řekl jsem jen, "Pane majore, dle Vašeho rozkazu! Okamžitě provedu!"

Pan major byl velmi spokojený.


Mirek Katzl řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...


Stále platné nadrežimní
a nadčasové pravidlo:

Vojáka když pojebeš
jako bys pole pohnojil!
:-)

Pohranicnik řekl(a)...

:-)
Tak tohle mě vážně rozesmálo.
Do kamene tesat!

Anonymní řekl(a)...

To Mirek Katzl: Kdyby se k tomu tvému hodnocení ještě připsalo: "a má kladný vztah k lidově-demokratickému zřízení" tak bys s tím mohl jít klidně studovat i do Moskvy. Koukám, že ty kecy jsou ve všech režimech stejné. :-)

Mirek Katzl řekl(a)...

Jo, ty kecy jsou. Jen jsme místo pojmu třídní nepřítel používali vnitřní nepřítel.

Ještě mi tam mohli připsat, Rozhoduje se rychle, operativně, ale blbě...

Mirek Katzl řekl(a)...

Pardon, Zdeňku, omylem jsem smazal svůj příspěvek--vojenské hodnocení. Nedá se tam vrátit?

Pohranicnik řekl(a)...

Ne, Mirku, bohužel.
Co jednou v komentářích smažeš, je pryč navždy.

Mirek Katzl řekl(a)...

Tak to se omlouvám!

Anonymní řekl(a)...

Ještě přidám jednu historkou, která se sem, myslím, dost hodí:

V přijímači byla vyhlášena "tradiční" soutěž v pochodovém zpěvu, přičemž jedním z hodnocených parametrů byl i výběr písně. Většina čet trénovala různé provařené songy, jako Směr Praha, Od zákopů Sokolopva a podobně, ale my jsme chtěli přijít s něčím novým. A mě napadla úžasná věc - Pochod amerických námořníků.

Jen jsem v textu udělal dvě malé úpravy:

Nahradil jsem text "americký námořník" slovy "komsomolec námořník" a místo "bílé šátky mávají" jsme pochopitelně zpívali "rudé šátky mávají".

Zbylý text zůstal beze změny a přesto jsme s touhle písničkou soutěž vyhráli, bo nikdo z lampasáků na tribuně nepoznal, co to vlastně zpíváme. Takže i když nám zpěv moc nešel, dostali jsme plný počet bodů za originalitu.

(A po soutěži k nám přišel finanční náčelník, jeden z těch nejstarších - a velmi rozumných - oficírů, usmál se a pravil: "Ale máte z prdele kliku, že to ti mladší už neznají!". A měl pravdu, soudruh major, měl pravdu! Kdyby tehdy někdo z těch snaživých oficírů poznal, co že to mladí obránci míru a socialismu zpívají, nejspíš bychom se smáli, až bychom se za mříže popadali. A místo hranic míru a socialismu bychom hlídali vozíky s uranem.) :-)

A pro ty, co tuhle písničku neslyšeli, je text - v modifiklaci pro vojska Varšavské smlouvy - zde:


**********

My sloužíme svému národu, my sloužíme na moři.
a pro lidská práva, svobodu, naše srdce zahoří.
/: Kdyby každý na svém místě stál, bojový když zazněl ryk,
s čistým štítem všude bojoval komsomolec námořník. :/

Vesele se vlajka třepotá, pohrává s ní větru van.
naše lodi plují do světa, brázdí každý oceán.
/: Ať je bouře nebo žhavý den, na stráži stát vždycky zvyk;
tak je k boji stále připraven, komsomolec námořník. :/

Když na moře lodi vplouvají, v přístavu je lidí dav.
a pak rudé šátky mávají námořníkům na pozdrav.
/: A když jejich slavná píseň zní, je to jako vřelý dík,
že svobodu vždycky uhájí komsomolec námořník. :/


**********

PS: byl-li by zájem, přispěl bych i dalšími historkami ze svého služebního života.

Pohranicnik řekl(a)...

Chicht :-)
Dobře se to čte!

Pokud by jste chtěl sepsat pár historek z vojenského života (život vojenský, život veselý), pošlete je na prosím na adresu redakce weblogu Pohraničník:

pohranicnik@gmail.com

Velmi rád to publikuji.
Dekuji.

Zdeněk.
Admin weblogu.

Anonymní řekl(a)...

Provedu! (alebo vykonám!) :-)

Mirek Katzl řekl(a)...

Já jsem se jednou u U.S. Army u zkoušek přeřekl a řekl jsem pakt NATO. Byl to průšvih. NATO prý nebylo žádný pakt, ale obranné společenství. Svedl jsem to na svou nedostatečnou angličtinu. Oni ovšem Amíci také neříkali Varšavská smlouva, ale pakt. Přitom to znamená latinsky smlouva, ale takto to někomu mohlo znít hanlivě.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: 19 prosince, 2021 22:56

"Ano, soudruhu majore".

To mě připomíná scénku že Švejka. Jak ho vojenská patrola na nádraží kontroluje a velitel hlídky německy říká Svejkovi: "Ihre dokumente".

A Švejk odpoví česky: "Nemám, miláčků".

Komandant patroly se ptá českého člena hlidky: "Was ist das - Miláčků".

A ten odpoví, bez mrknutí oka: "Miláčku? Dáš ist etwas wie herr Feldwebel".

:-)

Pohranicnik řekl(a)...

Re: 19 prosince, 2021 22:56

"Ano, soudruhu majore".

To mě připomíná scénku že Švejka. Jak ho vojenská patrola na nádraží kontroluje a velitel hlídky německy říká Svejkovi: "Ihre dokumente".

A Švejk odpoví česky: "Nemám, miláčků".

Komandant patroly se ptá českého člena hlidky: "Was ist das - Miláčku?".

A ten odpoví, bez mrknutí oka: "Miláčku? Das ist etwas wie herr Feldwebel".

Mirek Katzl řekl(a)...

Však ten Švejk byl z veselého života vojenského.

Jirka - Praha řekl(a)...

Mirku, a to vše proto, že jste nezažádal o povolení vycestovat o dovolené do zahraničí ? To povolení bylo vyžadováno kamkoli, třeba i do Kanady nebo Mexika?
Na jaký doklad jste do Evropy cestoval? Občanem USA jste tehdy ještě nebyl, pas jste tedy neměl.

Ale měl jste docela kliku. V čs.armádě by vám právníka při problému s kontrášema neposkytli. Maximálně tak radu, že přiznání je polehčující okolnost :-)

Mirek Katzl řekl(a)...

Ano, právě proto. Povolení bylo vyžadováno kamkoliv, ale Rakousko je navíc neutrální země, kde se to prý špiony jen hemží.

Cestoval jsem na Reentry Permit. To je cestovní doklad pro ty, kteří nemají občanství USA, ale mají trvalý pobyt. Doklad vydávalo ministerstvo spravedlnosti.

Máte pravdu, mohlo to dopadnout hůře.

Anonymní řekl(a)...

Jo, to je pravda. Československému velvyslanectví v Rakousku se také říkalo "Krajská správa StB Vídeň", :-)