31. října 2022

ZÁLOŽÁCI, NA MANÉVRY!

 

   Po návratu z vojny jsme se po hlavě vrhli do života a po dvouletém absťáku ho užívali plnými doušky. Proháněli jsme holky, o víkendech mejdan střídal diskotéku a pak zase na týden do práce. Vekslovali jsme bony, sháněli v Tuzexu džíny a šetřili na ojetou škodovku.

   Ale po čtyřech letech svobodného života se před námi zase objevil zelený strašák - tentokrát v podobě vojenského cvičení záloh. Dvakrát jsem se mu za pomoci všech přirozených i nadpřirozených sil vyhnul, ale potřetí to neklaplo. Situace byla o to horší, že už jsem byl ženatý, s jedním děckem a druhé bylo na cestě. Nakonec jsem se s tím při vzpomínce na naše záložky smířil a plánoval, že to překlepnu v poklidu u některého školního útvaru PS. Ale, opak byl pravdou a záhy jsem zjistil, co se mnou matička armáda zamýšlí. Žádná čára, ani rota PS, ale armáďácký útvar v lesích u Jinců!

    V „soudný“ den jsem se vlakem odebral do cílové stanice a hned jsme to s několika dalšími „nešťastníky“ zaskočili probrat do místní restaurace. Sešli jsme se tady tatíci různých profesí, ale nejvíc nás zaujal kolega Bubák, stále hořekujíc nad ušlým ziskem. Záhy jsme zjistili, že pracuje jako hrobař a zrovna dnes mohl vydělat 250,-kčs za kopání a 250,- za klarinet! To byly při průměrném platu dva a půl tisíce v roce 1989 fakt slušné peníze. 

    V pozdním odpolední jsme se pak dovlekli ponurými brdskými hvozdy na útvar, protože kvůli posledním dvěma pivům nám ujela „naše“ V3eska. Okamžitě na nás nastoupil velitel major Šiml, seřval nás a s mottem: „z najvetšej jineckej běhny som urobil vzornú manželkú a z vás budú vojáci jako panny“ nás zahnal k holiči. Tuto štaci jsme absolvovali hned dvakrát, protože poprvý raz byl major hrubě nespokojen a vojín frizér z fleku vyfasoval tři dny vězení zá flákáreň vo službe. Náš sen o poklidném průběhu cvičení se začal rychle rozplývat..

    Ubytování jsme dostali v papundeklových barácích a oprýskané palandy snad pamatovaly generála Fandu Šádka jako svobodníka. A místo očekávaných spacáků jsme obdrželi dvě kousavé deky s vloženým prostěradlem, jež bývaly hitem někdy za Marie Terezie. V sychravém květnovém počasí to nebyly optimistické vyhlídky. 

    Hned od prvního dne jsme tu začali sloužit dozorčího roty a a byl to také dobrodružný zážitek. Po večerce se ozvalo bušení do dveří a když náš kolega Plž otevřel, ztuhnul hrůzou. Venku pobíhali dva stokiloví divočáci, osm pruhovaných selátek a domáhali se vstupu na rotu! Protože vyděšený vojín už nestačil zabouchnout dveře, strávil zbytek služby na stole.

Divoká prasata v objektu vojenského útvaru.


    Stravování tu bylo příšerné, jedlo se z ešusů, tekla jen studená voda a celý týden byla kaše. Lepáci kuchaři ji vařili úplně ze všeho – z brambor, z rýže, z těstovin i z knedlíků a pozřít se dala jen s velkým sebezapřením. Tmavá jídelna se stálým oparem chloru působila silně depresívním dojmem a na mastné podlaze vyfiknul kolega Sněhulk hned mezi dveřmi ukázkovou piruetu. S lítostí jsme vzpomínali na naše pohraničářské útvarové jídelny s ubrusy a bílé talíře. 

    Hned druhý den po snídani nás major vyhnal na buzerák a osobně dohlížel na náš výcvik. Lítali jsme jako bažanti, cvičili do úmoru pochodování i obraty a záklaďáci se nám pochechtávali z okolních baráků. 

Vojenský výcvik vojáků ČSLA.


    Po několika dnech jsme se konečně dozvěděli, co s námi zelený aparát zamýšlí – byli jsme vybráni jako regulovčíci pro cvicení Varšavské smlouvy na Doupově! Při pouhém vyslovení jména tohoto obávaného cvičného prostoru mrazilo a náš humor se vytratil v očekávání neblahých dnů příštích. 

    Vyfasovali jsme přilby s bílými pendreky a pro změnu denně cvičili pořadový vstup do křižovatky a zastavení civilního provozu. Po týdnu Šiml usoudil, že jsme dostatečně vycepováni pro zkoušku praktickou v blízkém okresním městě. Tušili jsme, že to bude drsný příběh, ale bylo to ještě horší. Když krátkozraký kolega Bubák předpisově napochodoval do křižovatky a začal šermovat pendrekem mezi žigulíky a škodovkami, s hrůzou zjistil, že ho štrůdl aut naprosto ignoruje. Osobáky i náklaďáky ho bezohledně těsně míjely a nebylo divu, že za několik minut z křižovatky zbaběle prchnul. Protože i další vojíni rezolutně odmítli položit život v tomto nerovném souboji, nezbylo majorovi, než zavolat příslušníky SNB. Ti pak rychle zjednali pořádek, uložili několik blokových pokut a my mohli dokončit praktický výcvik. Neobešlo se to však beze ztrát, dva osobáky se srazily a rozzuřený pokutovaný trabantista přejel kolegovi Jebavému na závěr botu.

"Regulovčíci"  :-) 


    Mezitím na útvaru vypukly horečné přípravy na přesun na Doupov. Zpocení záklaďáci pobíhali splašeně sem tam s těžkými zelenými bednami a nakládali je do náklaďáků. Podařilo se nám včas zašít za budovu roty a vše jsme, pokuřujíce, spokojeně pozorovali. Teď jsme jim vrátili jejich posměšky na naše pochodování i s úroky.

    Nadešel den D a začal poplachem v 01.00 hod.  Ukázkově jsme vyběhli na čas z roty, rozehnali vartující divočáky a nasedli na připravené V3S. V čele kolony se v poklopu svého UAZu kymácel s planoucíma očima sám major, divoce gestikulujíc praporky a v duchu jasně viděl na své hrudi nové vyznamenání. Naše kolona pěti náklaďáků se třicetikilometrovou rychlostí řítila spícími vesnicemi a my lítali na korbě jako kuželky, 

    Cestou jsme vyslechli přísně tajné bojové zpravodajství - situace na bojišti se komplikuje, Červení se zakopali a Modří se chystají k útoku. Naším úkolem bylo rychlé nasměrování posil k Červeným a na trase 50 km jsme po dvojicích postupně obsadili všechny křižovatky. 

    Během vystupování jsme se raději navždy rozloučili, pamětlivi zažitých zkušeností s vojenskou organizací. Co čert nechtěl, nakonec jsme zůstali na korbě s kolegou Sněhulákem poslední a vyfasovali štaci přímo na čáře dotyku znepřátelených stran. Major nám dramatickým tónem sdělil, že jako poddůstojníci máme jeho důvěru a přiděluje nám nejtěžší úkol. Pak podezřele rychle skočil do auta a zmizel směrem k týlu. Osaměli jsme,svítalo a drobný déšť jen umocňoval pochmurnou atmosféru květnového rána.

    Zanedlouho se ozval zvuk motoru a z vnitrozemí se přihnal civilní náklaďák s pískem. S výhrůžně vztyčenými pendreky a rukou na bodáku jsme opovážlivce zastavili a seznámili ho s vážností situace. Šofér se rozzuřil, křičíc, že šichtu mu nikdo nezaplatí, otočil Liazku a před zkoprnělého Sněhuláka celou fůru svrhnul. Sotva zmizel za kopcem, ozvalo se hřmění a docela nízko nad námi proletěly bitevní vrtulníky. Libovali jsme si, jak pěkný máme výhled, ale brzy nás to přešlo. Kravál zesílil a vpravo se nečekaně objevila tlupa tanků. Byli jsme sice ujištěni, že bitevní linie je půl kilometru od nás, ale někdo to asi vzal zkratkou. V tu chvíli se ozvala kanonáda. Bigoši od tankánů přiložili pod kotel a prali to do zákopů Červených o stošest. Věděli jsme, že tanky používají cvičnou munic, ale když střelba nedaleko nás přerazila vzrostlý smrk, tak jsme už na nic nečekali. Pod naši křižovatkou vedla naštěstí větší roura s polovyschlým potokem a v té jsme bleskurychle zmizeli. Šťastně jsme tam přečkali půlhodiny divoké vřavy a pak se rozhostilo ticho.

    Všude byla spousta smradu, jen pár důstojníků divočilo řidiče několika tanků, které uvízly v bahně a pokazily jednotce hodnocení. Ale, jinak vše dopadlo správně, podle scénáře mezinárodního štábu, Červení porazili na hlavu hordy Modrých a důstojníci se těšili na povýšení.

    Po několika hodinách jsme byli přesunuti do tábora a cestou se dozvěděli, že i nás čeká pochvala. Hned jsme se Sněhulákem vyrazili do polní umývárky na ohlášenou lázeň, ale přišly komplikace. Gumovou štoudev s nápisy v azbuce právě plnili dva maďarští vojáci vlažnou vodou, když tu se ozvala dutá rána a kletby v cizím jazyce. Dlouhodobé skladování v dřevěné bedně nádobě zjevně neprospělo, pukla vedví a oba vojáci byli po pás mokří. Ale neztratili jsme hlavu, půjčili si od doktorů plechový lavor na desinfekci a osprchovali se navzájem jídelními miskami. 

Záložáci, nebo-li "záložky", páni velkomožní :-) 


    Na poslední chvíli jsme stihli slavnostní nástup, obdrželi pochvalu před nastoupenou jednotkou a pak hromovým hlasem potvrdili svou přízeň republice a celému socialistickému táboru. V duchu jsme se ještě zachechtali našemu příkladnému hrdinství v rouře a počítali hodiny do našeho odchodu do civilu. Ty už utekly jako voda v jinecké Litavce a na nádraží u posledního piva jsme se trochu smutně rozloučili

S postupem času se špatné pocity vytratily a zbyly jen úsměvné vzpomínky, které se dodnes vyprávíme v hospodách a u táborových ohňů.

Ale jak praví klasik: "bylo to všechno velmi absurdní“.


Film Černí baroni - co znamená slovo absurdní (Youtube).

AUTOR PŘÍBEHU:  Petr 

FOTOGRAFIE: Archív autora 

(V článku od autora nebyly prováděny žádné korektury, ani změny textu).


Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.

Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem, 

podle svého uvážení, neboť každá i malá částka pomůže a počítá se. 

Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):

109 555 800 / 0300 

Děkuji. 


Pro příspěvky ze zahraničí: 

IBAN:  CZ09 0300 0000 0001 0955 5800

BIC: CEKOCZPP

Děkuji.




Návštěvnost našich webstránek (ke dni 31.října 2022) je: 1.488.351 zobrazení. 


Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.  

Děkuji.

10 komentářů:

Pozitivní myšlení řekl(a)...

Všechny články, které jsem doposud četla, se mi líbily. Jsou psané s odstupem času, tedy již s notnou dávkou nadhledu a s humorem, kterého nebude nikdy dost. I když v době aktuálních prožitků, mnoho důvodů ke smíchu zřejmě nebylo. Někdy si říkám, že současným mladým ta vojna chybí. Ale dva roky byly zbytečně moc, ten půlrok by stačil k tomu, aby si uvědomili, co jim to nicnedělání (ne) přináší.
Přeji hodně posluchačů a nekončící studnici dalších příběhů z vojenského života.

Pohranicnik řekl(a)...

Děkuji za milý komentář.
Taková pochvala potěší více než pořízení fotografie před bojovou zástavou vojenského útvaru :-)

Anonymní řekl(a)...


Jasná klasika armádní - bigoš polní schovaný v kanále - rovná se pochvala za vzornou službu.

Anonymní řekl(a)...

Zdeňdo, nefungujou notifikace vo nových článcích!

Pohranicnik řekl(a)...

Mám to zapnuté. Asi nějaký error u Blogger.com, který neovlivním.

Anonymní řekl(a)...

Pěkně napsané! Bavil jsem se, i když autor článku se asi při výkonu této služby bavil o poznání méně...

Mirek Katzl

Pohranicnik řekl(a)...

Inu, život vojenský, život veselý :-)

Anonymní řekl(a)...

Bývalé sídlo pohraniční stráže chtějí nadšenci proměnit na rekreační areál
https://ct24.ceskatelevize.cz/3542270-byvale-sidlo-pohranicni-straze-chteji-nadsenci-promenit-na-rekreacni-areal

Anonymní řekl(a)...

Super napsáno. Bravo, každý útvar měl svého majora Terazkyho. Zdravím všechny. Co se týče vojenského cvičení byl jsem na cvičení 70 dní, a to nepočítám pět dní školení na gymnázium v Šumperku, a čtyři dny v Přáslavicích. To byly zážitky, z těch by se dala napsat kniha. Na první cvičení jsem narukoval v roce 1983. 14 dní v Jaroměři Josefově. To byla a ještě stále je pevnost. Josefov se jmenuje po císaři pánu. Byl jsem u toho.

Pohranicnik řekl(a)...

Díky za komentář.
Myslím, že téma záložáků na manévrech je hodně opomíjené, byť tady, na weblogu Pohraničník už je pár článků této tématice věnováno.