4. března 2013

EPITAF.

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nagovský


S pokorou v mé pohanské duši jsem si dovolil pojmenovat příběh, který Vám, milí čtenáři, chci vyprávět, stejně jako kdysi pojmenoval svou nesmrtelnou báseň pan Jiří Wolker. Proč zrovna Epitaf? Snad jen proto, že náhrobní nápis hraje v našem příběhu, patřícím do kategorie „hraničářských Akt X“, svou roli.

Nad bývalými obcemi Ruštejnem a Waldorfem, v době mého vojančení již jen zarostlými kopci se zbytky původních obydlí, byla přilepená mlha. Tu a tam studený vítr poodvál její část a odhalil tak zežloutlé a zčásti spadané listí ze silných dubů a buků, stejně tak z většiny náletů, které za čtyřicet let, co kraji opět vládla paní Příroda, vyrostly do rozměrů ztepilých dřevin. Místy se pod zplaněnými ovocnými stromy, které zasadila do země ruka prvorepublikového či ještě staršího zemědělce, našlo něco pár svrasklých plodů, které ještě nestačila pozřít lesní zvěř, zejména divočáci, kteří nakvašené ovoce požívají se stejnou oblibou jako lidé alkohol.

V rozkaze operačního důstojníka je sice řečeno, kudy se hlídka má přesně pohybovat, nicméně je na ní, jestli se od předem určené trasy, pokud zrovna neprovádí kontrolu signální stěny, mírně odchýlí, či nikoliv. Vše záleží na průběhu výkonu služby a momentálním vyhodnocení situace. Na to jsem se tehdy v duchu vymluvil i já. Byl jsem členem a zároveň i velitelem jednočlenné hlídky, tak jaképak copak. Prostě jsem si trasu průzkumu terénu střihnul poněkud jinak, než stálo v plánu. Proplétal jsem se mezi stromy a keři a sem tam jsem zavadil nohavicí o zvadlou ostružinu. Občas se mi noha svezla po kluzkém, ve slehlé trávě ukrytém kameni. Díky pevné vojenské obuvi jsem ovšem podobné maličkosti téměř nevnímal. 

Jen co jsem vystoupal po jedné z několika vedlejších cest klikatících se po vrstevnici do půli kopce, padlo mi do oka cosi na první pohled nepřirozeného. Z mlhy proti mně vystupoval oblouk široké, klenuté, z kamenů zbudované, na okrajích částečně pobořené, brány. V jejím oblouku se skvěla dvě písmena: J.P. Zastavil jsem se a hleděl vstříc volnému prostoru, který dle zrezivělých bytelných pantů, kdysi musela překrývat těžká vrata. Autor Psa baskervilského by jistě nad takovým pohledem radostí zavýskl. Mně se spíše sevřelo hrdlo. Postoupil jsem o pár kroků blíže a položil ruku na poškozenou omítku zbytku stavby. Byla vlhká. Není divu, v tomto psím počasí. Prošel jsem bránou a rozhlédl se. Podle pobořené zdi jsem usoudil, že patřila k většímu stavení, na kterém však již dávno zahlodal zub času. Ale možná i vojenská technika blízko době, kdy se poblíž hranice stavěly první drátěné zátarasy. Proč by však vojáci nestrhli i bránu? 

Opět jsem popošel pár kroků. Bylo to, jak jsem předpokládal. Brána byla se vším všudy součástí oplocení bývalého stavení, s největší pravděpodobností statku, ze kterého zbývaly už jen sklepní prostory a na menších hromadách pobořené zdivo. V tu chvíli jsem zcela zapomněl na jakoukoliv tíseň spojenou se smutně vzhlížejícím místem a ke slovu se dostala má prospektorská zvídavost. Sklepy byly totiž mnohdy místy, kde se po původních obyvatelích dalo leccos najít. Nešlo o to vykopat šperky nebo zlato. To si Němci v tomto kraji odnesli ještě před odsunem, případně se pro ně vrátili po něm. Mnohé jistě vyhrabali i naši předchůdci. Radost však udělala jakákoliv mince, stříbrný prstýnek, porcelánová panenka či částečně poškozená mosazná lampa. Dnes mají podobné artefakty cenu zlata. Ale měly i tehdy, pokud si je člověk spojil s místy a osudy lidí, kterým patřily. Ne vše je možné přepočítávat na hodnotu, jakou jsou peníze. Navíc tak pomíjivou. 



Rázoval jsem mezi ruinami a odhadoval, kde mohla být ta která místnost a k čemu sloužila. Vchod do dříve prostorného sklepa byl zavalený. Procházel jsem se a namátkou špičkou boty obracel kameny. Co kdyby? Po nějaké chvíli můj zrak však upoutalo něco jiného: asi tři čtvrti metru vysoký, hlazený kus švédské žuly s nápisem. Že by náhrobní kámen? Ne, to je hloupost. Co by tu na kraji bývalého dvora dělal? Jen co jsem se pořádně podíval, zjistil jsem, že se skutečně jedná o pomník, tedy spíše o jeho torzo. Byl věnován obětem velké války. Obešel jsem jej a shledal na zemi jeho další povalenou na díly rozbitou vrchní část. O kus dál se válel trup z kamene vytesaného orla s ulomenými křídly. Orel měl na hlavě naraženu prostřelenou německou přílbu. Podobné pomníky se stavěly většinou na návsi nebo u cesty. Proč ale tady? Je však možné, že tudy dříve cesta opravdu vedla. Těžko říci po tolika letech. Mávl jsem nad tím rukou. Otočil jsem se a snažil se v pokleku přečíst nápis na spodní, stojící části pomníku, zády otočený k bráně. 

V tu chvíli jako by do mne střelil. Vyskočil jsem, a s rukama na hlavě, ze které mi v tom kvaltu spadla brigadýrka, jsem z místa doslova vystřelil. Ne ovšem daleko. Po několika metrech jsem zakopl a natáhl se jak široký, tak dlouhý, na mokrou, špinavou zem. Navíc mne "kosa" bolestivě udeřila do zátylku. 

Jen co jsem se po chvíli probral a začal opět vnímat okolí mi došlo, co se stalo. Vrchní část zděné brány, kterou jsem před pár minutami prošel, se s hlukem zhroutila. Na zemi se válely její těžké balvany. Být v té chvíli pod ní, je po mně. Vzhledem k tomu, že brána byla stará nějakých dvě stě let, byla docela náhoda, že spadla právě teď. Zvětralému zdivu však neporučíš. 


Zvedl jsem se ze země, opucoval si uniformu, upravil si opasek a z laufu samopalu jsem vyrýpl mazlavou hlínu. V té chvíli jakoby ze mne spadla tíseň, kterou jsem po celou dobu přítomnosti v okolí starého stavení cítil. Učinil jsem pár kroků nazpět a znovu poklekl. Přeci jen jsem chtěl dokončit něco, co jsem díky nastalým okolnostem nestačil. Hranou dlaně jsem stíral jemný mechový porost z jednotlivých písmen švabachu a postupně, zamýšleje se nad významem jednotlivých, pro mne ne zcela bez problémů čitelných znaků v návaznosti na význam slov, jsem pomalu četl a v duchu překládal: 

Jsou jen dvě brány, kterými je dovoleno projít člověku. První je brána zrození, druhou brána smrti. Voják se dočasně potácí mezi oběmi.

Jen jsem odtrhl oči od nápisu, udělalo se mi nevolno. Nedbaje na cokoliv z okolí, spěchal jsem dlouhými kroky na hlavní cestu, ze které jsem se vzdálil. Radiostanicí jsem si ověřoval spojení s rotou. Zdálo se mi totiž, že jsem se na nějakou dobu ocitl úplně jinde, než jsem měl být. Ospalý hlas dozorčího mne vrátil do reality. Pohlédl jsem na hodinky, jejichž sklíčko bylo prasklé a zasakroval. Do konce služby mi zbývalo ze tří hodin jen půl druhé hodiny. Počítáno na vzdálenost od roty, nebyl jsem ani v první třetině plánované trasy. Nasadil jsem tedy lehký klus, abych časový schodek vyrovnal. Konečně jsem doběhl ke sloupu s vyústěním spojení. Mikrotelefonem jsem provedl jeho zkoušku. Samozřejmě, že pozdě. No nic, nikdo mne nesháněl, nic se tedy neděje, vysílačkou jsem se předtím ozval, uklidňoval jsem se a svižně jsem procházel terén směrem k rotě. 


Zaslechl jsem motor. Gáz, lesácký. Ozvaly se brzdy. „Posaď se,“ vybídl mne starý pan Ledvina. „Díky bohu,“ odpověděl jsem a vděčně přijal místo na sedadle spolujezdce. Panu Ledvinovi bylo přes šedesát a pro pohraničníky byl živou legendou. Byl jedním z těch, kteří osidlovali pohraničí a kteří se po válce utkávali s různými živly, ať už s bývalými nacisty nebo jinou pakáží. Byl otcem kojence, kterému legendární pašerák Zika, později zastřelený pohraničníky na blízké Pleši, strčil v nepřítomnosti jeho matky do kolébky ruční granát: pro tentokrát ještě zajištěný…Pro pana Ledvinu byla tahle událost momentem životního zlomu. I ti starší jej pamatují již jako lesního dělníka.

„Co jsi tak schvácený, Zdenále,“ zeptal se mne pan Ledvina. „Abych nebyl, komandýre,“ oslovil jsem ho tak, jak jsme na to byli mezi sebou zvyklí a vyprávěl mu o tom, co se mi přihodilo. Za Dianskou křižovatkou pan Ledvina zastavil. Seděl chvíli mlčky v sedadle a zamyšleně se usmíval. Díval jsem se na něj a čekal, co mi na můj zážitek, který jsem mu ještě nedovyprávěl celý, řekne. 

„Víš v čem je problém?“ Zakroutil jsem hlavou. „Problém je v tom, že bránu Portenhagerova statku, kterou jsi prošel, jsem osobně zbořil bagrem před třiceti lety.“ Vyvalil jsem na něj oči. „Je to tak,“ přikývl. 

Aby toho ještě dnes nebylo málo, pokračoval: „No a přesně ten samý příběh, kterému jsem se, dodnes si to vyčítám, tehdy smál a vesele si ťukal na čelo, vyprávěl před dvaceti lety stejně starý kluk, jako jsi ty.“ „Pohraničník?“ otázal jsem se. „Jak se jmenoval?“ „Ani se neptej, znáš ho z vyprávění, o pár měsíců později ho zastřelil ve službě jiný voják. Má kousek odtamtud pomník…“






ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?

Pohraničník J.Ulrich:  Stalo se 20.12,1964




DALŠÍ PŘÍBĚHY Z.NAGOVSKÉHO. 

Příběh z podzimu 1986: Studna

UFO nad státní hranicí:  Tajemno




6. rota 1. praporu 9. brigády Pohraniční stráže v obci Železná.

Rota je jako nová a využívá ji Policie ČR, dnes (r. 2008) je majetkem MV.

Okres: Domažlice
GPS: 49°35'10.566"N, 12°35'17.433"E
ČR

23 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den. To vyprávění je poutavé. Jsem starší ročník, a zažil jsem padesátá a šedesáté léta minulého století jako student na Šumavě. Stříleli jsme v lese z nalezených německých pancéřových pěstí, vyhrabávali podle zkřížených větviček na stromech bedny wervolfů, ještě mám doma starou SK-10, a několik fialových skleněných trubiček, o kterých jsem kdysi nevěděl k čemu to je, ale je v tom kyanid pro agenty. Pamatoval jsem i starého wervolfa, který zůstal, a dělal do své smrti v šedesátých letech ve svém starém mlýně vesnického kováře. Často jsem k němu chodil, a on mi třeba ukazoval, jak vykove na kovadlině hřebík, zakalí ho, a zatluče do té kovadliny. Slyšel jsem od něho detailní příběhy o pašerácích a jejich talismanech neviditelnosti, o hřbitovech jak tam popisujete, a podobně. Líbila se mi tam ta příhoda o tom granátu v kolíbce, a rozbourání statku bagrem. Je to dojemný projev slabosti, a nedostatek smyslu domluvit se se silnějšími. Vždycky mne nejvíc fascinovalo, jak se tento starý wervolf objevoval jako duch u míst, kde jsme vykopávali třeba ty panzerfausty, a s úsměvem nám bral z rukou ty nejnebezpečnější věci, a vyměňoval nám je za pašované německé žvejkačky. Uvědomuji si, že kdyby nebyl, byl bych již dávno mrtev. Zkuste si jako voják rozmyslet to na tom nápise o těch dvou branách, nezi kterými se zmítá voják. Vždycky jsem bezkriticky obdivoval sílu. Nemusel to být třeba zásah panzeršrecku do lomové stěny, ze které pak dvacet metrů horniny s duněním spadne na dno lomu. Daleko větší sílu nosí každý člověk ve své mysli. Někdo ale o tom neví, a zesměšní se třeba tím, že po druhém střílí, a nebo mu zboří dům bagrem. Zajímavé jsou ty příběhy o těch záhadných světlech. Obávám se, že to nebyly duše mrtvých ani UFO, ale jen si z Vás občas dělali srandu místní pašeráci. Psi jsou poměrně hloupá a důvěřivá zvířata. Na hranici vždy exceluje ten kdo vždy projde, a ne ten, kdo napoprvé padne. Pokud byste třeba někdy na pivě hovořil s nějakým svým vysokým šéfem z hranice, asi byste se dověděl spoustu pro sebe šokujících věcí. Nezlobte se protio na mně, ale nikdy jsem něvěřil v obránce hranic, imperialisty a podobně. To jsou pohádky a divadlo pro lid. Ti nahoře byli jsou a vždy budou vzájemně domluveni, ať se bude dít cokoli....

Pohranicnik řekl(a)...

Pro: Anonymní.
Děkuji za váš poměrně obsáhlý komentář.
Nicméně,nemohu souhlasit s vašim názorem ohledně nevysvětlených (nechci napsat paranormálních) jevů,jako je ten v příběhu EPITAF, nebo v již dříve uveřejněných článcích na téma UFO a Pohraniční stráž.
Cituji: ...Obávám se, že to nebyly duše mrtvých ani UFO, ale jen si z Vás občas dělali srandu místní pašeráci...
Já se domnívám,že to určitě PAŠERÁCI nebyli :-) Ostatně,kde by se také v 7o-tých či 80-tých létech vzali na tzv.západní hranici pašeráci? Těm odzvonilo už v létech 50-tých.
Jo,takhle přes OPK (hraniční přechod) převést v autě pár sáčků digitálek, nějaké to porno či literaturu z exilových nakladatelství,to ano. Ale "přes čáru" se už s pytlem kontrabandu dávno nechodilo.

Anonymní řekl(a)...

Díky za oba komentáře. Ono je ovšem možné, Zdenku, že jak pán naznačuje, skutečně víme PRD. Berme v potaz třebas to, že pod zbořenými či stojícími, obydlenými domy a signálkou vedly sklepy, o kterých věděl jen někdo. Vím, že v hloubce pod SiS byly panely, ale...jako průchody za dráty mohly fungovat i štoly či bůhví jaké chodby. My jsme se s pašeráky mohli setkat na hraničním přechodu, ale zcela evidentně i denně během služby. Vždyť těmi obyčejnými šmuglery byli běžní zemědělští či lesní dělníci. Ti skutečně nechodili s pytlem přes rameno přes kápéčko, ale jezdili většinou s traktorem s krmením pro krávy nebo s technikou. Docela by mi ale sedělo, že nějaký starý neodsunutý (nebo odsunutý) wermachťák měl o takových věcech přehled. A kolik jich z obou stran hranice bylo. V prvním komentáři nelze souhlasit s těmi "psími schopnostmi". Psi byli opravdu cvičeni na lidský pach a člověka jako takového. Zde mýlka nebyla téměř možná a když, tak ne opakovaně, ve více případech. Pokud by ty různé úkazy a světla však byly jen špásy pánů z US army, proč nám to někdo po pádu režimu nesdělil? Proč se protistrana nepochlubila? Snad je to proto, aby jsme měli o čem psát a s čím si lámat naše šednoucí hlavy? Pokud je to tak, tak ať raději zůstane tajemství tajemstvím. Z.N.

Anonymní řekl(a)...

Zajímavý příběh, jen si neodpustím poznámku. Takový příběh by asi poznamenal každého. Je to setkání s tajemnem, záhrobím. Taková historka by se vyprávěla, psala jako první. Proč ji zveřejňujete až po takové době? Prostě mi to nesedí.

Pohranicnik řekl(a)...

Pro: Anonymní 5. března 2013 18:48

Tohle vám mohu objasnit i já,nevím,zda bude p.Nagovský chtít reagovat.
Tento příběh (Epitaf) vůbec neměl být publikován na weblogu Pohraničník. S přihlédnutím k tomu,že Zdeněk Nagovský už vydal pár knih,je nabíledni varianta,že v tom bude pokračovat a tento příběh měl být určen pro knižní vydání.

Ale,protože z tohoto webu byl smazán "duchařský" příběh SLZY KPT.KUČERÁKA, viz diskuze 29.-30.12.2012 na webu VOJENSKO http://www.vojensko.cz/obecne-komentare Tak jako kompenzaci mě Z.Nagovský poslal právě EPITAF.
A já si ho pár týdnů šetřil jako "Blockbuster",neboť pohraničářských příběhů na téma TAJEMNO je zde jako šafránu.

How simple my dear Watson :-)
Jak prosté,milý Watsone...

Anonymní řekl(a)...

V pohodě, ano, je dost možné, že ty nejlepší příhody si pan Nagovský šetří do své knihy.
Nechci to tady zbytečně vyhrocovat, jen mi to přišlo na mysl.
Někde jsem četl příběh vojáků, kteří nepravidelně ve stráži viděli červená světla, která kličkovala mezi stromy až z toho vzikala panika. Nakonec se ukázalo, že ty světla patřila nočnímu autobusu, který v dálce projížděl v zatáčkách. A z hororu se vyklubala obyčejná historka.
U nás ve stráži na muničních skladech, která byla také oplocena dvěma ploty, signálkou a kotci se psy mezi ploty, jeden strážný údajně zahlédl za plotem malé červené světýlko, které se rozjasňovalo a zhasínalo. Myslím, že i došlo na výstřel. A opět údajně ráno se tam našli vajgly a vyleželá tráva.
Mladí vojáci vyvolávali ducha vojáka, který vypadl z náklaďáku a zabil se. Všichni tvrdili, že ho vyvolali. Pak pozdě v noci jsme museli z roty jet vystřídat jednoho mladého strážného, který tvrdil, že viděl oči toho zemřelého vojáka. Jo, tak vystrašeného člověka, když jsme doběhli na strážní stanoviště, jsem v životě neviděl. Jak se třásl,ta hrůza v očích na mě zanechal hluboký dojem. Sice to nejsou příběhy z hranice ale proč se nepodělit.

Pohranicnik řekl(a)...

S tzv.paranormálními jevy nebo fenoménem UFO se samozřejmě nesetkávali jen pohraničníci,ale i vojáci ČSLA. Pročítal jsem a dodnes pročítám různé armádní diskuzní fóra a sem tam lze na obdobné příběhy narazit.
Na internetu si může každý dohledat incident,jenž se odehrál "za totáče" u Lipna,kdy stíhačky (nebo vrtulníky,už si nepamatuji) pronásledovaly UFO, mám dojem,že tam byla i nějaká střelba.
Nechce se mě to googlit,byl to buď web Vrtulník.cz , nebo KP UFO Plzeň.

Ovšem pozor, UFO neznamená nutně mimozemskou sondu či vesmírné plavidlo,ale označuje se tak vše,co nebylo možné identifikovat. Abychom si rozuměli :-)

Anonymní řekl(a)...

Nechci vás na stará kolena děsit, ale co se týče psů a profesionálů, jakými pašeráci byli, nevěřte těm psům. Osobně jsem viděl bylinky v lese, kterými se třeba ten starý chlap pomazal, a pes jednak vůbec nechytil stopu, a když ji chytil, tak přišel blíž, a lízal mu nohavice. Jednou jsem zas hledal německou starou ještě elektronkovou minohledačkou pancerfausty, a znenadání jsme na má ýtince narazil na skupinku mužů s ruksaky. Vařili si mněco na benzinovém vařiči. Protože jsme to nečekal, ztuhnul jsem, ale jeden mne spatřil. Vytáhl z kapsy parabelu, cvakl, a namířil na mne. Vtom se zvedl ten kovář, který byl mezi nimi, sklopil mu pistoli, a řekl: Nech ho...Byl jsem trochu šokován, ale za pět minut zmizeli neslyšně v lese, a nikde nebyla ani pošlapaná tráva. Když jsme pak přišel do kovárny, strašně ne mi smál, jak jsem prý byl vyděšený. Ptal jsme se ho, zdali se nebojí že je prásknu. On se smál ještě víc, a ptal se: A proč bys to dělal? Nechci je nějak heroizovat, ale byli to opravdoví bojovníci. Když jsme pak šel za pět let na vojnu, a viděl to tam, rezignoval jsem, protože jsem nespatřil žádné opravdové vzory, kterých bych si měl proč vážit, a kteří by mne naučili něco, co jsem už neznal. Jak jsem četl ten příběh, jak jste psal o odchodu z vojny, a Vaši odpověď svému veliteli na otázku "co Vám vojna dala", tak to jistě pochopíte. Pokud se setkáte s bojovníky, udělají z Vás bojovníky. Pouhým příkladem. Pokud se dostanete mezi hlupáky a nebo šikanující flákače, udělají z Vás ve většině případů totéž co oni. Samozřejmně, pokud nejste / ideově ?/ silnější...

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Zdeňku Nagovský,
vesměs tvoje příběhy čtu a připadá mi, že jsi musel sloužit na čáře aspoň 20 let, přičemž sám sebe prezentuješ jako četaře v.v., pokud se nepletu.
Ovšem ten poslední, duchařský, neberu. Připadá mi, že ti došly nápady a "prachsprostě" si ze čtenářů utahuješ. Nic ve zlém, i jiní spisovatelé to často dělají.

Pohranicnik řekl(a)...

Pro Anonymní 8. března 2013 9:54.

...jak že se jmenuje ta nehezká,typicky česká vlastnost? Řekl bych,že je to závist...

Anonymní řekl(a)...

K příspěvku č. 9:
Příběh, který Admin publikoval je starý cca 5 let a je jedním z těch, které si schovávám pro vydání knížky, jak již bylo uvedeno. To jenom pro pořádek. Jinak si myslím, že autor má právo psát o čemkoliv, co není napříč zákonu. Říká se tomu „autorská licence“. Ať výsledek jeho práce zhodnotí čtenář. A čtenáři tohoto blogu nejsou jen kovanými ideology pravé či levé strany. V tomhle případě by weblog nefungoval tolik let. Navíc si myslím, že není třeba být v psaní komentářů až tak zásadově alibistický. Pokud se s přispěvatelem známe, a podle všeho ano, když mne důvěrně oslovuje tykáním, tak ví, že nekoušu, ani si ke snídani místo vajec a slaniny neopékám malá děcka. S pozdravem a přáním větší tolerance Z.N.

Anonymní řekl(a)...

Sorry že to píšu sem, ale na facebooku jsem se zakecal s jednim co napsal něco o PS.... no a ve finále jsem mu poslal odkaz na článeček admina o zastřelení toho podplukovníka Bundeswehru (Johanna Dicka). Reakce toho pána (stoupence komunistickýho režimu) byla opracdu fantastická :-) napsal (cituji) Myliš sa, prečítal som všetko a pustil som si to video z ktorého je jasne, že bola podávaná cez tel. reláciu "aktuality" To hovorí za všetko. Pokiaľ sa týka tohto pohraničníka na ktorého sa odvolávaš, tak tento je taktiež poplatný tomu, kto ho plati!!!!! (konec citace).... no admine, tak ona tě platí nejmíň CIA :-))

A abych tak nebyl zcela mimo téma, tak mě ten článeček taky moc nevzal... já vím že pravda je tam venku, ale na to jsem málo Fox Mulder. Sorry.
Dan

Pohranicnik řekl(a)...

Ahoj Dane,díkyn za komentář,vůbec nevadí,jeho umístění - neboť diskuze probíhá aktuálně právě zde.

Mno,být dnes v žoldu CIA by nemuselo být špatné :-) Hrdelní trest za vlastizradu by mě nehrozil a dáky štědrým dolarovým dotacím bych si mohl koupit třeba Pontiac a pít kvalitnější alkohol, chicht :-)

Ale vážně. Vím,že případ pplk.J.Dicka nesloužé ke cti Pohraniční stráže. Ale stal se a tím,že o něm budeme my,bývalí pohraničníci mlčet,se neodstane. A jako stálý čtenář weblogu víš,že se tady ožehavým tématům nevyhýbáme. Urážet pohraničníky se tady nebude,nicméně prostor pravdě se tady pokoušíme dávat, tudíž heslo "The Truth Is Out There" platí jen pro Akta X, nikoliv pro weblog Pohraničník.

Pro Zdeňka Nagovského:
Zdenále,díky za Tvůj komentář. Kdybych věděl,že se zde tak brzy ukážeš,nereagoval bych na příspěvek č.9 od Anonyma.

Hezký den všem čtenářům webu Pohraničník.

Anonymní řekl(a)...

Nevím, čím, jsem se tak dotkl Z.N. i admina, že se do mně pustili jak psi do uzeného, které jsem mockrát jako psovod na čáře naším psům vařil. Vyjádřil jsem pouze svůj názor a myslím, že slušnou formou. I to slovo prachsprostě jsem dal do uvozovek, aby bylo jasné, jak je míněno. Zkrátka, chlapci, nebuďte tak strašně zahleděni do sebe a zkuste být i trochu tolerantní k jiným názorům. Jinak vás oba zdravím a těším se opět na shledanou.

Pohranicnik řekl(a)...

Pro: Anonymní 10. března 2013 11:08

Nur keine Panik! :-)
Nic ve zlém,kamaráde,ale,znáš to české pčísloví: "Jak se do lesa volá..." Ber to tak,že Ti bylo odpovězeno ve stejném duchu,v jakém byl Tvůj příspěvek. Nic víc.
Nicméně,nejsme tady Ústav šlechtičen, abychom padali do mdlob při každé disharmonii.
Vyříkali jsme si to - a do smrti dobrý, nebo-li mír až do příští války :-)
Takhle to beru a jak znám Zdeňka Nagovského,ani on kvůli takovým věcem nepropadá v hlubokou trudomyslnost.
Zachovej tedy,psovode, weblogu Pohraničník přízeň,Tvé komentáře jsou zde i nadále vítány a to včetně kritických.

Hezký den!

ADMIN pohranicnik@bloguje.cz

Anonymní řekl(a)...

Myslím si, že v Tvém případě nemá cenu si brát jakýchkoliv servítků, ani v úvozovkách. Admin, Zdeněk, Ti to napsal velmi výstižně. Pokud chceš se mnou komunikovat, ničemu se v tomto ohledu nebráním. Už dříve jsi si mohl (listopad 2012) dohledat můj e mail, vč. telefonního čísla. Tak do toho, psovode. Nikdo se do Tebe nepouští jako psi do uzeného, ale prokaž taky trochu osobní odvahy. Navíc mezi svými. Zdravím Tě! Z. N.

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku admine, když máš tak rád pořekadla, tak ti jedním taky posloužím a zamysli se nad ním, při tvém vzdělání:" Nobody is perfect !" A pro Zdeňka Nagovského. O mé osobní odvaze nemusíš pochybovat, já ji musel ve svém životě prokázat mockrát. Ale protože vím, v jaké společnosti v současné době žiji, neškodí být více obezřetnější, než odvážný. Už mi hochu není 20 let, už mi není ani 35.

Anonymní řekl(a)...

Nobodymu: Ale jo, napsal jsi to dobře, samozřejmě, že s Tebou lze ve všech bodech souhlasit. Já se akorát tomu stavu společnosti, o které píšeš, prostě odmítám podat. A jak znám Admina, tak je na tom stejně. A kdyby nebyl, nebude moci Nikdo na žádného Pohraničníka psát. Buď! Z. N.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Anonymní 19:13 hod, 17.3.2013

Váš komentář ("dotaz") se netýká článku, tématu weblogu Pohraničník, ale soukromí p.Nagovského, směřujte tedy svůj dotaz přímo jemu. E-mailovou adresu Z.Nagovského naleznete v archivu jeho článků publikovaných na tomto weblogu.

Já osobně nemám sebemenší důvod vycházez vstříc někomu,kdo se neumí ani svobodně a "demokraticky" podepsat.

ADMIN.

Anonymní řekl(a)...

Je to pan Nagovský?
Neproviňuji se vůči pravidlům fora, že přispěji bez jména, nebo si mám vymyslet Tondu Pírka abyste byl spokojený.

na www.diskuteri.eu mi dají vědět, když ne vy. Tam je diskuze demokratická.

Pohranicnik řekl(a)...

Přeji vám hodnotnou diskuzi na webu Diskuteri.eu, pane "Pirko".
Hezký den.

ADMIN.

Anonymní řekl(a)...

Omlouvám se, máte pravdu, jde o soukromí.
Na diskutérech jsem nic nezaložil.
Vy ale tady nemáte registraci pod jménem, nickem, tak já nemám možnost psát minimálně pod nickem.
Smažme to!

Pohranicnik řekl(a)...

V pohodě,nic se neděje. Mýlit se mohou i ministři,jak říkával brave soldat Švejk :-)
Co se týká identity zde na weblogu, v komentářích, je možná jen tehdy,pokud máte mail adresu např. u Gmail.com, nebo účet na Googlu či Bloggeru. Potom také přes OpenID. Anebo se podepsat pod nějakým nickname, např. Tonda Pírko (pan Foglar by z vás měl radost), či svým pravým jménem, jako tak činí např. p.Nagovský.

Důvod je jediný: lépe se reaguje na již publikované komentáře. Mě osobně je příjemnější oslovit jménem či aliasem, než napsat Re:Anonymni 15.2.2013 16:45 hod.

Hezký den.

ADMIN (Zdeněk).