4. května 2021

KROKY - HOROR V TROJMEZÍ

    Pokud se zpětně ohlédnu za vzpomínkami a příběhy, které souvisí s pohraniční rotou v Trojmezí (1.rPS Trojmezí - 5.bPS Cheb), vidím, že zde bylo téměř všechno, tím myslím témata, jako bylo zběhnutí pohraničníka na Západ, nebo naopak zadržení narušitelů státní hranice v úseku trojmezské roty, story o tom, jak jsem, coby mladý důstojník chodil (nelegálně) přes čáru na pivo do Německé demokratické republiky, vzpomínky na to, jaké jsem způsobil mimořádné události, jsa bujný a neklidný mladík, vzpomínky na setkávání s americkým, či západoněmeckým protivníkem přímo na státní hranici, ale i tajuplný příběh o incidentu s UFO v oblasti hraničních mezníků HM3 - HM4/4, či duchařský příběh jenž se odehrál na starém sudeťáckém hřbitově nedaleko objektu pohraniční roty. 

    Nedávno jsem přemýšlel, jaký další příběh, z doby služby na 1.rPS Trojmezí bych vám, milým čtenářům, přinesl. Ale víte, jak to je. Od časů, kdy jsem nosil uniformu PS (1981-1992),ať už jako pohraničník, nebo "četník" na polské čáře, uběhlo cca 30 let. Jsem starý, opelichaný kocour a paměť mě už zase tak neslouží, jako kdysi. 

   Říkal jsem si, že bych tedy přebral story od jiného pohraničníka, ale zrovna nikdo na adresu redakce weblogu Pohraničník, žádný příběh neposlal. Nicméně, před pár dny jsem si v aplikaci Whatsapp písmenkoval se svojí brněnskou kamarádkou Hankou (která, mj.provádí pro web Pohraničník korektury a překlady z anglického jazyka do češtiny) a ta na mě naléhala (ach, ty ženy, vědí jak na opelichané kocoury), abych se pochlapil a opět něco napsal. V té chvíli jsem ale netušil o čem bych měl psát, hlavou se mě proháněl jen vítr, byl jsem jak Homer Simpson. 

   Teprve až dnes v noci, kdy mě opět trápila nespavost, jsem si náhle vybavil jednu vzpomínku, která je dost strašidelná, divím se, že jsem na ni zapomněl. Nakonec ale letmý polibek paní Můzy způsobil, že se o tento vskutku děsivý zážitek s vámi, prostřednictvím weblogu Pohraničník, podělím.  

    Zážitek, o kterém vám teď budu vyprávět, se odehrál v roce 1986, ke konci léta, na počátku podzimu. V té době už jsem byl, coby velitel čety, ve výkonu služby jeden rok. Hodnost rotmistr (tzv."pošťák"), věk 19 let, nevycválaný a bujný mladík, který si pramálo dělal z rozličných nařízení, rozkazů a jiných "dýnstreglamá", zato jsem rád podléhal ideologické diverzi, zejména poslechem hudebních rozhlasových stanic Bayern 3, RIAS 2, Radio Luxembourg, či AFN Europe (zvláště trestuhodné, páč se jednalo o hudební vysílání pro vojáky US.ARMY ve Spolkové republice) a také sledováním vysílání západoněmecké televize ARD, ZDF a BR, kde jsem se díval na různé hitparády a videoklipy (možná si někdo vzpomene na legendární hitparádu "Formel Eins", vysílanou v pondělí na BR). Taktéž jsem holdoval sledování reklam (Werbung), čímž dělal jsem si iluze o tzv.pozlátku kapitalismu. 

   Vůbec nejraději jsem měl ale americké filmy, jenž se hojně dávaly na ARD a ZDF. Zde jsem poprvé uviděl pár epizod filmu James Bond, myslím, že to byl Goldfinger a Milostné pozdravy z Ruska (za tohle by mě soudruzi z VKR jistě nepochválili), spoustu akčních a válečných filmů, o kterých, v časech reálného socialismu, neměl běžný proletář v ČSSR ani tušení. V roce 1986 nebylo v Československu, až na malé vyjímky, po videorekordérech a filmech na VHS, Beta či V2000 ani vidu, ani slechu.

   Moc rád jsem měl sci-fi a hlavně horory. Pravdou je, že  žánr hororů se na veřejnoprávní západoněmecké televizi moc neobjevoval, spousta filmů mě asi i unikla, neboť programové schéma ARD, ZDF, či BR3 bylo v Československu nedostupné. Jedna z možností, jak se dozvědět program na týden, byl víkendový ranní pořad Videotext fuer alle, kde byl text s programem odvysílán. Díky tomu jsem ale naopak mnohé horory viděl. Nejděsivější byly americké filmy o vlkodlacích. Huh, ty temné lesy, kvílení vlkodlaků, úplněk, zoufalá snaha oběti utéci, jenž většinou nedopadla úspěšně a tak sem tam byla nějaká prsatá blondýnka, ve vedlejší roli, napadena a zakousnuta huňatým monstrem :-) Ve finále poté hlavní hrdina, vyzbrojen střelnou zbraní, odvahou a municí se stříbrnými střelami, posvěcenými místním pastorem, poslal vlkodlaka tam, kam patří, do věčných lovišť.   

Ale, zpět do úseku 1.rPS Trojmezí.

Operační mapa - úsek kolem HM1/1 a HM3


   Onoho večera, kdy odehrál se můj děsivý zážitek, byl jsem určen velitelem roty do služby Prověrkové hlídky. Na tzv."čmuchy" jsem byl velitelem, či politrukem, posílán relativně často, neboť jsem v té době ještě nebydlel ve městě Hranice u Aše, ale v objektu pohraniční roty. V té době už jsem byl dávno uznán způsobilým, chodit na noční Prověrkovou hlídku sám. Vyjímka byla jen, když jsem šel, společně s kynologem roty, nebo starším psovodem, dělat aktivizaci služebních psů za dráty, což bylo hlavně u stanoviště Bunkr-2, kde byla tzv. smečka, někdy se také říkalo "sup", ti, kdož sloužili na čáře, nejen v Trojmezí, vědí. 

   Jak už jsem psal, můj přístup k dýnstreglamá směle může se označit jako laxní. Proto také odcházel jsem do terénu, sice vyzbrojen samopalem Sa-vz.61 , ale jen 10 ks nábojů v krátkém zásobníku, neboť sumku s dalšími 40 ks střeliva se mě tahat nechtělo, aby mě to netížilo na opasku. 



    Ze stejného důvodu jsem si nevzal ani radiostanici RF-10, páč, kdo by se s tím krámem tahal, že? Místo pořádné svítilny jsem si dal do kapsy jen malou baterku, která svým tvarem i hmotností připomínala dnešní smartphone. Dostal jsem ji kdysi od mého otce, byla na čtyři tužkové baterie, dvě a dvě AA, když se vybil jeden pár baterií, přepnulo se na druhý pár. Parádní kousek, ale, v reálných podmínkách státní hranice, dobrý tak k posvícení na ciferník náramkových hodinek. O hodinu později jsem své lehkovážnosti hořce litoval.

     Takto vymustrován jsem vyrazil kolem jedné hodiny po půlnoci do terénu. Počasí bylo príma, ani zima, ani teplo, úplněk krásně osvětloval krajinu kolem mě a já si zlehka vykračoval po vozovce, vedoucí k signální stěně. Došel jsem na stanoviště Michal-Martin, které bylo naproti HM3 (bavorský statek Hollerun). Na stanovišti, kde byla brána v signální stěně, protože tam vozovka vedla, vpravo k HM1/1 (trojstátí ČSSR, DDR, BRD), vlevo k HM4/4 (směr Fassmansreuth), byla i pozorovatelna a piket, který v té době nebyl obsazený, jinak v něm byla Skupina překrytí (SkP), nebo Poplachová hlídka (PchH). Chvilku jsem postál na místě, naslouchal, všude ticho a klid, měsíc krásně ozařoval statek na druhé straně státní hranice i piket pro Bundesgrenschutz a Bayerische Grenzpolizei na okraji lesa, kousek od statku. 

Dobové foto - průchod v SiS na stanovišti MM (HM3).

Dobové foto - piket na stanovišti MM (HM3).

Dobové foto pořízené BGS z německé strany - stanoviště MM (HM3)



   Po krátkém postávání jsem se dal vlevo, po silnici, podél trasy signální stěny, s úmyslem zkontrolovat hlídku ve výkonu služby na stanovišti Bunkr-2. Šlo se z kopce dolů, okolo můstku přes potok Rokytka (Rokytnice), pak opět nahoru, potom už byl terén víceméně rovinatý. 

    Došel jsem na stanoviště B-2, kde byla dvoučlenná hlídka se služebním psem, která o mě už samozřejmě dávno věděla, neboť signalista (DSP) dal včas echo po telefonní lince, že "Šemík má čmuchy". 

Dobové foto - DSP zvaný též bednista či signalista.



      S mládenci na stanovišti jsme dali řeč na obvyklé témata, jako jsou ženské potvory,sport,hudební novinky,o poslední vycházce v Hranicích,o kvalitě piva v pohostinství U Cinka v Trojmezí a o tom, jak nás starej (Velitel roty) prudí a prohání. Poté jsme se rozloučili a já se chystal vyrazit zpět na rotu. 

   Kdykoliv jindy bych šel zpět stejnou cestou, po silnici, kolem signální stěny, což bylo asi nejbezpečnější, když je člověk v noci na čáře sám, neboť, kdyby se něco šustlo, stačilo by udělat dva kroky k signální stěně, spojit dva vodiče drátů do tzv."tvrdého zkratu" a do pár minut by byla na místě Poplachová hlídka v plné parádě, jako Sedmá kavalérie a čára za dráty by byla překrytá SkP. Ovšem, oč trasa byla bezpečnější, o to byla delší a mě posedla lenora, či co a tak jsem se (špatně) rozhodl, že to vezmu temným hvozdem, po pěšině a pak lesní cestou, zvanou Magistrála.

   Zvesela jsem vykročil po lesní pěšině, vychozené generacemi pohraničníků z Trojmezí. Zanedlouho jsem z pěšiny přešel na lesní cestu, kterou občas používali místní lesáci. A v tom jsem to zaslechl. Protože jsem v té chvíli byl hluboce zamyšlený (náctiletému mladíkovi se furt honí hlavou nějaké bejkárny), tak ani nevím, co to bylo za zvuk. Prasknutí větví? Těžko říct. Moc jsem to neřešil, domníval jsem se, že to způsobila lesní zvěř a vykračoval jsem dále. 

   Pak se zvuky ozvaly znova. To už jsem zneklidněl. Zastavil jsem se a poslouchal. Všude kolem bylo dokonalé ticho, bylo bezvětří a jen na nebi zářil měsíc v úplňku. Skoro jsem nedýchal a snad jsem v tom tichu slyšel i tep vlastního srdce. Opět se ozvaly divné zvuky. Nevěděl jsem tenkrát a nevím ani dnes, jak je charakterizovat. Bylo to takové, jako když někdo táhne po zemi těžký předmět. Pak se ty zvuky změnily, jako by se někdo otíral o kmeny stromů. Když jsem tak stál, naslouchal a pozoroval, "TO" kdesi za mnou se také zastavilo. Uff, krve by se ve mě nikdo nedořezal.  

   Napadl mě geniální nápad, že si na "to" posvítím. Vytáhl jsem z kapsy již dříve zmiňovanou svítilnu a hned zjistil, že jsem si mohl ušetřit práci, protože světlo oné mé "bludičky" ozářilo prostor tak metr přede mnou. Hořce jsem litoval, že jsem si nevzal pořádnou vojenskou baterku. Svítilnu "bludičku" jsem schoval zase do kapsy, protože mimo nevalný dosah jejího dosvitu byla tma kolem mě ještě děsivější. Co teď? Byl jsem zhruba v půli cesty mezi stanovištěm hlídky na B-2 a objektem pohraniční roty. Rozhodl jsem se, že vracet se nebudu, páč bych šel tomu "něčemu" naproti. Vydal jsem se tedy po Magistrále směrem k rotě. 

   Našlapoval jsem tiše, jen jak to po lesní cestě šlo a zaznamenal jsem, že "to" pokračuje za mnou. Panika!!! Okamžitě se mě vybavily všechny ty americké horory o vlkodlacích, co jsem na ARD/ZDF viděl. Ve filmech úplněk. Tady v Trojmezí, úplněk. Ve filmu vlkodlak, tady něco, zatím neidentifikovatelného. Ve filmu odvážný hrdina, vybavený puškou, s municí ze stříbra a posvěcenou pastorem, zde já, na smrt vyděšený rotmistr Pohraniční stráže, s deseti náboji ráže 7,65 mm, z oceli, nikým neposvěcenými, jen se zárukou n.p.Zbrojovka Brno. Tak či onak, tahal jsem za kratší část provazu. 

   Takže, zbývalo mě jediné. Vyjmul jsem Sa-vz.61 Škorpion z pouzdra a natáhnul uzávěr, aby se první náboj dostal do hlavně a já mohl vést palbu, kdyby něco. Takový Škorpion byla a je velmi dobrá zbraň. Můžete střílet jednotlivými ranami, jako z pistole, nebo vést palbu v dávkách, jako u samopalu vz.58. Ovšem, deset nábojů, které jsem měl v zásobníku, vystřílíte jednotlivými ranami ein zwei, a dávkou dříve, než řeknete švec. Více střeliva jsem neměl, moje sumka se dvěma zásobniky, s 2x dvaceti náboji, ležela v bezpečí na zbrojárce u dozorčího roty. 

   Zvuky za mnou, kdesi v temnotě lesa se opět ozvaly. Nedokázal jsem zjistit, zda se blíží ke mě, nebo se "to" plíží kolem mě v oblouku. Srdce mě bušilo v divokém staccatu. Navíc se mě začalo chtít, ehm, na malou. Jenže, to by znamenalo, dát samopal zpět do pouzdra, uvolnit si tak ruce, rozepnout poklopec, vymočit se, zavřít poklopec a opět vytáhnout kvér. Možná bych to zvládl i jednou rukou, ale, co kdyby během "venčící" manipulace došlo k nechtěnému výstřelu a já si tak prostřelil nohu, nebo, ó hrůzo, ustřelil si svoji mužskou chloubu. Aha?  Nakonec jsem si řekl, že to musím vydržet. A pokud mě "to" napadne, holt mé zbytky najdou v kaluži krve a s mokrými nohavicemi.

   Mašíroval jsem zrychlenou chůzí po Magistrále, tak, jak mě strach a plný močový měchýř dovoloval. Z temnoty za mnou se najednou ozval fakt divný zvuk. Něco mezi zasténáním, nebo takovým tím zvukem, když jste dlouho pod vodou, pak se vynoříte a zhluboka se hlasitě musíte nadechnout. Čirá hrůza a děs! Zastavil jsem se, otočil se, namířil zbraní do temného lesa a chtěl jsem začít střílet. Nakonec jsem se v pár vteřinách rozmyslel. Za prvé, jako pohraničník jsem věděl, že se nesmí vést palba na nezřetelné cíle (nebo tak nějak to v předpise bylo). Za druhé, měl jsem opravdu málo munice a uvědomoval jsem si, že pokud jednou dávkou vypálím všechno střelivo směrem, kde jsem tušil tu neznámou věc, čím se budu bránit, pokud dojde na boj zblízka, pokud mě "to" napadne? Upřímně, na srdci mě ležela spíše druhá varianta. Na předpisy sere pes, pokud kolem vás krouží vlkodlak, kreatura z jiného časoprostoru, hejkal, nebo, co to bylo.

  Konečně jsem došel na okraj lesa, ke stanovišti Pomocníků Pohraniční stráže, na linii hraničního pásma, odkud byly vidět domy osady Trojmezí, pohostinství Jednoty a svítící rota PS. "To" za mnou v lese se zastavilo, chvilku byl slyšet opět ten zvuk, jako by se něco otíralo o strom a pak se to, k mé velké úlevě, začalo vzdalovat, zvuky byly slabější a slabější, až nakonec zmizely úplně a kolem mě se rozhostilo dokonalé ticho.  

   Ani nevím, jak jsem se dopotácel na rotu. Ze všeho nejdříve jsem si odskočil na WC, neboť ,jak se říká, na močovém měchýři už jsem neměl ani jednu vrásku, jak byl plný :-)  Ohlásil jsem se dozorčímu důstojníkovi, který v tom čase, kolem třetí hodiny po půlnoci, chrněl na kanapi, neboť noc byla ještě mladá. Na cimře jsem si odložil propocenou uniformu a šel si dát sprchu, neboť strachem jsem byl zpocený i na zadku. Tím to pro mě mě skončilo. 

   Dodnes nevím, co mě to tenkrát v noci pronásledovalo. Běžná lesní zvěř asi ne, srnky, lišky, jeleni, to všechno jsou plaché stvoření. Divočák, který si v noci vyrazil na bukvice, vydává úplně jiný zvuky a navíc je to těžké, hřmotné zvíře, které dělá za postupu kravál slyšitelný na desítky metrů daleko. 
    
    Člověk? To si neumím představit. Myslivci se vždy, před vstupem do úseku roty PS, museli ohlásit na pohraniční rotě. Kdyby tak neučinili, přišli by o Propustku do hraničního pásma a to byl tenkrát moc důležitý doklad. Navíc, žádný myslivec by se nechoval tak hloupě a riskoval tak, že ho odbachnu a pošlu před tvář Stvořitele. 
   
    Narušitel státní hranice? To asi ne, každý naruch by se hlídce vyhnul na sto honů, pokud by to jen trochu šlo a navíc, kdo chtěl za kopečky, si co nejrychleji pomáhal dostat se přes hraniční pásmo, nástrahy a signální stěnu do vysněného Reichu. 
    
     Jiná hlídka? To vylučuji, pohraniční rota a systém OSH nebyl žádný holubník, kde by se každý pohraničník, co má do zadku díru, mohl potulovat týrnyx mýrnyx pohraničním terénem. 

     Pak tu máme různá vysvětlení, které bychom mohli směle zařadit mezi paranormální jevy, psychotronické kejkle a jiné záležitosti spadající do složky Akta-XTakže ani já nemohu vyloučit, že oné noci došlo k něčemu, co lze jen těžko vysvětlit. Já osobně zcela nevylučuji, že za podmínek, které té noci panovaly, mohlo dojít v oné oblasti k nějakému, chvilkovému průniku mezi časoprostory a že do naší reality, proniklo něco z paralelního vesmíru, jiné dimenze a nemyslím tím hejkala, vlkodlaka ani Slendermana. 

      Nakonec jsem rád, že mě "to" neodneslo sebou a já bych byl dodnes zmizelej s cejchem vojenského zběha,kterak by mě pánové z VKR,či ZS PS patrně onálepkovali. 

    Pokud má někdo z vás, vážení čtenáři, nějaké jiné vysvětlení, teorii, co se tenkrát odehrálo, sem s ní. Můžete napsat dolů pod článek, do rubriky KOMENTÁŘE, nebo mailem, do redakce weblogu Pohraničník. To platí i pro případ, že jste během své služby u PS, nebo ČSLA, něco podobného zažili. 

(C) Autor článku - blogující pohraničník Zdeněk. 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 
Klikněte si na články s podobnou tématikou.




32 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

To byl starý Erwin Hollerung. Prostě jsi ho už tak nejak s...

Pohranicnik řekl(a)...

LOL :-)

Starej Erwin Hollerung byl v té době ještě naživu, ale železnou oponu tam i zpět by nezvládl překonat.
Tohle vysvětlení rovnou vylučuji.
Sorry jako.

Anonymní řekl(a)...

Copak on by nemohl mít neobyčejné schopnosti? On, spojař Feldpolizei za války?

Pohranicnik řekl(a)...

Možná po smrti :-)

Ale, to už jsem zase já dělal četníka na Granici paňstwa ve Vávrovicich a co je s Erwinem mě bylo scheissegal.

Anonymní řekl(a)...

Umřel počátkem 90. let. Neměl tehdy už nohy, statek prodal...

Pohranicnik řekl(a)...

R.I.P.

Dej mu Pánbůh věčnou slávu.

Václav řekl(a)...

Pokud použiješ fotky které jsem fotil,měl by jsi k nim dát jméno autora.V3S z německé strana.Vaclav

Jarda řekl(a)...

Myslím, že každý, kdo prošlapával kanady po nocích kolem drátů, má toho svého vlkodlaka ��. Já jsem zpravidla nenosil ani tu placatou bludičku, protože šajnovka s 3 a víc buřtama byla těžká a se škorpíkem a .... se rychle pronesla. Jakmile se rozsvítila baterka, oči neviděly nic ve světle baterky, pak ani ve tmě. Do té doby jsem historky pamětníků o spánku za chůze bral jako rozprávky dětem na dobrou noc. Ale procitnutí po hodinách chůze ve 3 ráno třeba s divočákem pod nohama bývala docela sranda ��

Jarda řekl(a)...

Myslím, že každý, kdo prošlapával kanady po nocích kolem drátů, má toho svého vlkodlaka 🤣. Já jsem zpravidla nenosil ani tu placatou bludičku, protože šajnovka s 3 a víc buřtama byla těžká a se škorpíkem a .... se rychle pronesla. Jakmile se rozsvítila baterka, oči neviděly nic ve světle baterky, pak ani ve tmě. Do té doby jsem historky pamětníků o spánku za chůze bral jako rozprávky dětem na dobrou noc. Ale procitnutí po hodinách chůze ve 3 ráno třeba s divočákem pod nohama bývala docela sranda 🤣

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Václav.

Měl jsem za to, že fotografií stanoviště MM se zaparkovanou PV3S pořídili v 80.létech, ze západoněmecké strany hranice, příslušníci BGS, nebo US.ARMY a já na ni narazil na internetu, nebo FB.
Pokud jsi, Václave, byl v 80.létech německý policista, či americký voják, budeš tedy i autorem fotky.
Děkuji za upozornění.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Jarda.

Díky za komentář.
Jsem rád, že jsem nebyl jediný nezodpovědný floutek v sestavě Pohraniční stráže :-)

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Václav K. znova.

Ahoj Václave,

Omlouvám se veřejně, vážně jsem si myslel, že fotky mám z netu, nebo Facebooku.
Vůbec si nevzpomínám, že jsi mě je kdysi poslal ty. Opravdu nebylo mou snahou upřít ti autorství fotografií.

Měj se Václave moc hezky, děkuji za přízeň a ještě jednou se omlouvám.

Zdeněk.
pohranicnik@gmail.com

Václav řekl(a)...

Ahoj Zdenku,
omluva se přijímá,jsme jenom lidi a stárneme.Nemám s tím žádný problém,jsme kluci od PS.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Václav.

Požehnané slova :-)

Anonymní řekl(a)...

To byl určitě duch starého Galapetra!

Pověst říká, že za temných nocí číhá na nezodpovědné pohraničníky, kteří zanedbali výstroj či výzbroj a za trest jim šlape na paty.

https://youtu.be/q60QhdneYEY?t=70

Pohranicnik řekl(a)...

Galapetr?
Pánbůh s námi a zlé pryč!

Že mě to hned nenapadlo :-)

Anonymní řekl(a)...

K tomu strasidelnemu nemam otazek, ale ale meli jste tam sikovneho radiotecbnika kterej vam do televize zabudoval te, 1 MHz oscilator, nebo jste meli tu tivi beze zvuku?
A druha, v osmdesatych letech vzdy dopoledne nekdy kolem 10 byl na AFN porad ktery komentoval Karol Divin (ale nebyl to ten krasobruslar) ktery vzdy zahajoval bud don´t drive drinking, nebo obracene a byla to vazna muzika. Pamatujete se na to?

Pohranicnik řekl(a)...

Re: BTV přijímač.

Dobrá otázka :-)
Bohužel, za titul Vzorná rota jsme od velení chebské 5.BPS dostali tu nejhorší barevnou televizi.

Sovětský přijímač Rubín. Těžká, velká kráva, vážící snad 20 kg.
Obraz v barvách jak vyblité lečo a samozřejmě jen systém SECAM. Takže západní TV stanice jen černobílé, neboť ARD, ZDF, BR vysílali ve standartu PAL.
Zvuk jen u čs TV vysílání, u západní telky jen vrčení, neboť sovětská BTV měla jen barvy SECAM, ale i zvuk pouze na normu 5,5 a západní normu 6,5 už ne.

Tak šikovné spojaře, aby dali zvuk, nebo i barvu do souladu jsme neměli.

Ale, improvizovat jsme uměli. Zvuk ARD šel totiž naladit na FM pásmu, v normě OIRT.
Tudíž, vše, co se dávalo na ARD, jsme sice měli černobílé, ale se zvukem. Takže filmy i hudební pořady naší vojáci v Trojmezí viděli :-)

Běžné televize TESLA, nebo vychodoněmecke RFT měli SECAM i PAL, stejně jako obě zvukové normy.

Bohužel, jméno DJ ze stanice AFN Europe si nepamatuji, stejně jako jména DJ z legendárního Rádio Luxembourg.

Mirek Katzl řekl(a)...

Vyznamenání za „příkladnou zbabělost“

Příběh o setkání s duchem v lese během služby mě pobavil. Kdysi jsem ve službě zažil něco podobného.

Někdy v roce 1989 jsme si jako polní nemocnice 47th CSH vyrazili ze základny Fort Lewis na pěkný výlet na sever státu Washington, do lesů poblíž Kanady. Tak nádherná příroda se jen tak nevidí, mně připadala jako něco mezi Jizerskými horami a Šumavou. Byla tam sice zima jak v ruském filmu, ale jinak to byla služba pohodová. Až do chvíle mé první hlídky v lese. Když jsem šel v jednu v noci vystřídat jiného vojáka, našel jsem ho tam pobledlého. Třásl se.

„Blbá zima, co?“ řekl jsem.

„Tohle není žádná zima,“ kroutil hlavou. „Měl bys někdy zkusit jet na Aljašku.“

„Aha, tak tu je nějakej problém?“ zeptal jsem se.

„Jo, to teda je,“ horlivě přikyvoval.

„Copak?“

„Zasranej seržant,“ odplivl si. „Ten chlap moc dobře ví, že se tady přemnožili medvědi grizzly a my tu máme hlídkovat se samopalem bez nábojů.“

„Snad nebude až tak zle,“ namítl jsem.

„Tak to si povíme za dvě hodiny,“ dodal.

Začalo to nevinně. Byla nádherná noc a na cestu mně svítil měsíc. Určitě tu žádní grizzlyové nebudou, přesvědčoval jsem sebe sama.

Najednou za mnou něco v křoví zadupalo. Do háje, to jsem se lekl. To bude asi náš seržant, ten se baví tím, že straší vojáky. „Strach je přítel vojáka,“ vždy říkával.

Seržant to nebyl, za křovím se zvolna vynořil temný obrys nějaké obludy. Ztuhl jsem a ani jsem se nehnul. Hlavně neprovokovat. To se lehce řekne.

Pak jen zapraskaly větve a uslyšel jsem, jak se ono stvoření ode mě vzdaluje. K tomu pořádně funělo.

Vyhlédl jsem si nejbližší strom, na který bych mohl rychle vylézt. Jenže, mohl by tam za mnou ten medvěd vylézt?

Další dvě hodiny jsem měl pocit, že mě něco nebo někdo sleduje. Asi měl můj strach velké oči, ale pořád jsem v křovinách okolo slyšel, jak se tam něco rochní a funí. Že by divočáci? Nebo vlci? Ani to mě moc neuklidnilo.

Nový voják, který mě přišel vystřídat mě našel pobledlého a třesoucího se.

„Hele, Bobe, zítra jdu za seržantem ať nám na tohle dá ostrý náboje,“ řekl jsem mu.

„Tak to nedělej,“ řekl. „Já to zkusil a pěkně mě zjebal. Že mně navrhne na vyznamenání za příkladnou zbabělost. Navíc mi řekl, že se v těhle lesích ukrývají výrobci drog a pokud na ně náhodou narazíš, pak tě bez váhání sejmou.“

Za to, že jsem se tehdy nepodělal strachy vděčím snad jen naší polní stravě. Ta sestávala hlavně z tzv. MRE, „Meals Ready to Eat.“ Jsou takové balíčky potravin zavařené do tlustého plastiku s životností tak padesát let. Chuťově to nebylo špatné, leč, chyba lávky, po snězení MRE jsem vždy dostal pořádnou zácpu. Tentokrát se ale hodila.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek Katzl

Ty jo, to koukám.
Jít na noční hlídku bez munice... Ten váš velící sergeant ale musel být hloupý Red Neck.

Páč, střetnutí s grizzlym, nebo Big footem je v této lokalitě docela reálné. Tedy, aspoň si myslím :-)

Naštěstí si to přežil ve zdraví.

Mirek Katzl řekl(a)...

Ano, i my jsme to tak viděli. Náš skvělý seržant nechtěl být buzen střelbou a také se pak nechtěl obtěžovat papírováním. Střetnutím s grizzlym, jinými medvědy či třeba vlky--či nedej Pánbůh s nějakým duchem Indiánů--tam bylo docela reálné.

Pohranicnik řekl(a)...

Marná sláva.
Poddůstojníci jsou všude stejní, scheissegal, zda na Východě, nebo na Západě.

Mirek Katzl řekl(a)...

To ano, u Amíků mají navíc osm typů seržantů a před těmi vyššími se leckdy klepe i lecjaký důstojník.

Anonymní řekl(a)...

Štrougal a Vajnar za střílení na hranicích stíháni nebudou, rozhodlo státní zastupitelství
https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3313827-strougal-a-vajnar-za-strileni-na-hranicich-stihani-nebudou-rozhodlo-statni

Unknown řekl(a)...

Svou "vojnu" u PS jsem prožil u 24 pohraniční roty v Doubrava u Aše v letech 1961- 1963.

Pohranicnik řekl(a)...

Takže, to ještě byla vojensky střežená hranice s NDR. Ta skončila po vybudování tzv Berlínské zdi.

Anonymní řekl(a)...

Jako nepohranicnik nerozumim zde mnohemu. Neslo by ty specifizke zkratky a vyrazy nahradit popsanim veci. Je zde obrazek maringotky a u toho napsano piket. Je tedy piket ve vasem slangu maringotka?

Anonymní řekl(a)...

Piket je obecné označení strážního stanoviště. Může to být maringotka, zděná stavba, plechák, strážní věž, ...

Pohranicnik řekl(a)...

Přesně tak, pojem piket jsme tu už párkrát řešili, včetně francouzského původu slova Piket.

Také je zde, na weblogu Pohraničník, jeden článek věnován pouze pohraničářské terminologii, protože jinak by bylo složité, v každém novém článku psát co je co. Bylo by to spíše obtěžující, tak se na mě, čtenáři, nezlobte.

Další slovník pojmů je na webu www.vojensko.cz

Unknown řekl(a)...

Zdravím ... při cteni jsem se výborně pobavil 🙂👍
U toho stanoviste bunkr2 je nějaký skutečný bunkr?

Pohranicnik řekl(a)...

Přiznám se, že o původu názvu stanoviště Bunkr 2 nic nevím. Ještě bylo, na trase ŽTZ stanoviště Bunkr 1, ale to se téměř neobsazovalo.

Nějaké podzemní bunkry v hraničním pásmu, v úseku 1.rPS Trojmezí byly, ovšem byly přísně tajné, o jejich umístění věděl jen velitel roty a výkonný praporčík.

Anonymní řekl(a)...

Za mé služby 1972-74. se trvale obsazovaly pouze tři pikety,(stanoviště s pozorovatelnou) a to LOM, BUNKR-1 a BUNKR-2.. Vrata u M-M. otvírala podle potřeby Poplachovka nebo Dozorčí z roty.. A po magistrále vedl téměř každý pravidelný průzkum hlídkou PS.
Zdraví Míra.