US.ARMY NA HRANICI BRD-ČSSR 1.ČÁST

   Jak si mnozí čtenáři ,ať už tady, na weblogu Pohraničník, nebo na tématických FB skupinách, vzpomenou, sliboval jsem, že se pokusím kontaktovat někoho z mych amerických přátel z Facebooku, kteří vykonávali za Studené války, v jednotkách US.ARMY, vojenskou službu na státní hranici mezi Spolkovou republikou Německo (BRD) a Československem (ČSSR), zda by se nepodělili o své vzpomínky.

   První vlaštovkou v tomto směru byl článek "Vojákem US.ARMY" , kdy můj kamarád Mirek Katzl, který kdysi emigroval na Západ, do Spojených států, vzpomínal na svoji službu a zejména tvrdý výcvik v US.ARMY, abychom mohli porovnat úroveň a náročnost výcviku u jednotek československé Pohraniční stráže a jednotek americké armády. Což se myslím povedlo, na článek M.Katzla bylo mnoho ohlasů a samotný příspěvek měl opravdu vysokou sledovanost. Proto bylo nasnadě, že se pokusím na tématiku navázat. Mirek slíbil, že se pokusí kontaktovat jednoho důstojníka US.ARMY, vyššího velitele amerických jednotek v Evropě, dislokovaných za Studené války na hranicích BRD-ČSSR. Pokud to klapne, máme se jistě, jako čtenáři, na co těšit. A navíc, Mirek Katzl pracuje i na knize, což je také příslibem kvalitního čtení pro dlouhé večery. Samozřejmě, o knize budete informováni i zde, na weblogu Pohraničník.  

   Obrátil jsem se tedy na svého bývalého "protivníka" ze státní hranice v 80.létech, jménem Bill Pohle, který vykonával vojenskou službu u US.ARMY a na státní hranici ČSSR-BRD se s československými pohraničníky setkával v okolí Železné Rudy (Bayerische Eisenstein). Vysvětlil jsem mu, o co mě jde a zda by byl ochoten se, se svými vzpomínkami, zapojit článkem pro web Pohraničník. Bill ochotně souhlasil a zanedlouho mě v mailové poště přistál první text se vzpomínkami, s tím, že do budoucna mohu počítat s pokračováním příběhů, jen bude třeba, aby se Bill mrknul do svého archívu, pro osvěžení vzpomínek na ony časy. 

  Text komunikace s Billem, stejně jako první část jeho vzpomínek zde publikuji nejdříve v českém jazyce a poté zveřejním i původní text v angličtině. A tím se dostávám k tomu, že zde chci veřejně poděkovat mé kamarádce Haně Jirků, která bravurně vládne anglickým jazykem a bez její tlumočnické, nebo spíše překladatelské činnosti by jste tento článek nečetli. Zdůrazňuji, že Hanka veškerou překladatelskou činnost prováděla bez nároku na honorář a ve svém volném čase. Inu, jsou na jihu Moravy šikovné děvčata, to je jisté :-) Hanko, ještě jednou děkuji! 

A nyní přejděme k samotné záležitosti, o které zde v úvodu píšu. 

* * * * * * * 

Zdravím tě, Bille,

Obracím se k tobě s prosbou o spolupráci na mém webu

Pohraničník Bloguje CZ. Jistě o něm víš, na některé články

jsem tě upozorňoval i na tvé FB Timeline, zejména ten v anglickém

jazyce, na kterém spolupracoval můj kamarád Mirek Katzl, bývalý

voják US.ARMY, který emigroval z komunistického Československa.

Mohl by jsi, prosím, sepsat v angličtině, své vzpomínky na službu

amerického vojáka, kterou jsi v 80s vykonával na státní hranici mezi

BRD a ČSSR? Samozřejmě, nechci žádné tajné informace :-)

    Zajímá mě, jaký byl průběh výkonu služby na státní hranici BRD-ČSSR.

Co jste měli za úkol, když jste vyjeli na hlídku z vojenských kasáren.

Jaká byla vaše kooperace s pohraničními orgány západního Německa,

BGS, BGP, ZOLL?

    Jak jste byli vyzbrojeni, jaké jste používali vozidla a techniku?

Mohli jste navázat slovní kontakt s hlídkou československé Pohraniční

stráže?

    Jaké jste měli pokyny, pro případ, že by jste byli svědky toho, jak přes

státní hranici utíká na Západ československý voják, nebo civilní občan?

Jaké bylo vaše oprávnění pro použití střelné zbraně v blízkosti státní hranice?

   Samozřejmě, budu velmi rád, pokud by jsi napsal více ze svých vzpomínek,

tedy i na věci, na které se neptám, protože mě nyní nenapadají.

Třeba, jaké jste měli ubytování, jaký byl komfort v kasárnách US.ARMY v

západním Německu. Jak často a kdy jste mohli chodit ven z kasáren, za

zábavou, na pivo, za děvčaty?

Jak často jste mohli jezdit domů, do USA?

A také, jak dlouho jsi vykonával službu ve Spolkové republice?

Zajímá mě všechno :-)  Ovšem jen to, co můžeš uvést, nic tajného nechci vědět.

Pokud pro mě článek (nebo více článků) napíšeš, budu ti já i čtenáři webu v

České republice a na Slovensku, velmi vděční. 90% čtenářů jsou bývalí pohraničníci PS,

vojáci ČSLA (Československá lidová armáda), včetně důstojníků.

Bohužel, o US.ARMY na hranici BRD-ČSSR se tady u nás, v bývalém Československu,

moc neví, anebo jsou to nepřesné informace, plné ideologie a politiky.

Samozřejmě, pokud budeš chtít, můžeš poslat i fotografie ze svého archívu a já

bych je doplnil k textu od tebe.

Na webu Pohraničník bych tvůj text uveřejnil v anglickém i českém znění.

Mám kamarádku, která je ochotná tvůj text přeložit do češtiny,

což bude skvělé.

Bille, moc ti děkuji a velmi se těším na naši spoluprácí.

Myslím, že vzpomínky těch, kteří v době Studené války sloužili na státní hranici,

ale každý na jiné straně, by se neměli ztratit v propadlišti času a neměli by být

zapomenuty.

S přátelským pozdravem

Zdeněk

* * * * * *

Hello Bill!

I would like to ask you for your help and cooperation with my websites Pohranicnik Bloguje CZ. You probably know about these sites, I advised you of some articles also on your FB Timeline, especially of that one in English language which was written together with my friend Mirek Katzl, former U.S. Army soldier who emigrated from communist Czechoslovakia.

Would you be so kind and try to write up (of course in English) your memories of being an American soldier on the border between West Germany and Czechoslovakia in the 80’s? Of course I do not want any secret information

I am interested in how was the service on the border. What were your tasks when you went out of the caserns to have a patrol. What was your cooperation with the West German border authorities – BGS, BGP, ZOLL?

What were your arms and weapons, what vehicles and technologies did you use? Were you allowed to make a verbal contact with Czechoslovak border guards? What were your commands to follow in case you witnessed Czechoslovak soldier or a civil person fleeing to West? Which way could you use the weapons nearby the border?

Of course I would be happy if you would come with more memories also of the things I am not asking for because I don’t have them on my mind right now.

For example, how was your accommodation, what level of comfort did you have in U.S. Army caserns in West Germany. How often and for how long could you leave the premises to have some fun, beer, to visit girls?

How often were you allowed to go back home to the USA? And also, how long were you servicing in West Germany? I am interested in pretty everything But of course only in things you can talk about, I don’t want to spy on any secrets.

If you would be so nice and write this article (or even more articles) for me, me and my readers would be very grateful for them. I’ve got readers from the Czech Republic and Slovakia of which 90 % are former border guards, CSLA soldiers (Czechoslovak people’s army), including officers. Unfortunatelly there is not much known about U.S. Army on the West – East border here in former Czechoslovakia.

I would be pleased to add to your articles also some pictures from you, if you would not mind to send me some.

I would publish your text on my website in English and Czech language. I have some possibilties here to translate your texts.

Bill, thank you very much and I am really looking forward to our cooperation.

I think that the memories of those who were serving on the border during the Cold war should not be forgotten and should not just disappear.

With friendly greetings

Zdeněk. 

* * * * * * * 

Rozumím, co po mně chceš. Můžu pomoct. Ale musím si přečíst dopisy, co jsem psal rodičům, abych si vybavil detaily. Se vším, co jsem zažil, jsem se jim svěřil. Naše dopisy neprocházely cenzurou. Začnu tím, jaké jednotky americké armády byly přiděleny na hranice, jaká byla jejich organizace, a jak často jsme se točili po kasárnách na služby, které trvaly měsíc.

Když byly naše jednotky v kasárnách, třetina mužů hlídala kasárny, třetina mužů každý den hlídala hranici z jeepů, a třetina mužů byla v tzv. Reaction Force. To znamená, že u sebe stále měli pušky a munici. Pokud požádala hlídka v jeepu o pomoc, vyzbrojená obrněná vozidla M113 a tanky M-1 musely do 15 minut vyrazit k hranicím.

Povím ti, jaká byla organizace pohraničních hlídek, kolik vojáků v hlídce bylo, jaké zbraně jsme nosili, jak dlouho hlídka trvala, jak jsme prováděli hlídky v noci se „zatemňovacími světly“ a s „nočním viděním“, kam jsme museli chodit, a naše pravidla v případě setkání s „nepřátelskými“ silami (tj. kdy jsme směli legálně použít zbraně a kdy jsme je použít nesměli).

Museli jsme být ve velmi častém spojení s našimi „Border Operations“. Border Operations byli muži, kteří sledovali náš pohyb na hranici. Pokud s námi ztratili kontakt, zalarmovali naši „Reaction Force“ a na místo, kde se naposledy pohybovala hlídka v jeepu, vyslali ozbrojenou jednotku.

Než směl jít voják na hranici, musel projít školením ohledně pravidel pro pohraniční hlídky, schválených NATO a státy Varšavské smlouvy. Po školení musel voják složit zkoušku. Na hranici mohli sloužit pouze vojáci, kteří zkoušku složili úspěšně.

Příslušníky PS jsme nikdy nekontaktovali ani jsme na sebe vzájemně nereagovali, nikdy. Pokud jsme narazili na hlídku PS, museli jsme se okamžitě vzdálit 50 metrů od hranice, abychom dodrželi předepsanou vzdálenost. Nikdy jsme nepoužívali naše zbraně nějakým agresivním nebo výhružným způsobem, měli jsme je vždycky zavěšené, pokud byla hlídka PS poblíž. Největší noční můrou našich velitelů bylo, že voják provede nějakou hloupost, která by měla za následek násilí nebo poškození jména US Forces.

Je toho moc, co tě zajímá, jak osobně, tak z historického hlediska. Přílohou tohoto mailu jsou fotografie naší jednotky. Fotili jsme se každý rok. Vojáci si mohli fotografie koupit. 

 

Mohli jsme fotit na hranicích a fotky posílat domů, aby je viděly i naše rodiny, ale nesměli jsme fotit naši armádní základnu (německé kasárny, které jsme obsadili na konci 2. světové války), protože fotky zabíraly naše budovy, vozidla… Všechno proti nám mohly použít „nepřátelské“ zpravodajské služby nebo teroristé. V čase, kdy jsem byl v Evropě, mělo Západní Německo trable s Frakcí Rudé armády (gangem Baader-Meinhof). Mohli by i zabíjet americké vojáky, aby získali jejich průkazy, proklouzli do amerických vojenských zařízení a nastražili tam bomby. I když se základna fotografovat nesměla, mnozí z nás to porušili; kdyby nás ale chytili, mohli by film zabavit.

Budu pracovat na Organizaci amerických armádních jednotek na hranicích – to byly naše „ozbrojené jízdní pluky“.

Bude to zábava a plno pěkných vzpomínek. 

* * * * * *

I understand what you would like. I can help.  I must read the letters I wrote my parents to help me remember many details. I told them everything I experienced.  Our letters were not censored.  I will start by writing what American Army units were assigned border duty, how we were organized, and how often we rotated to our border camps for month long border tours. 

 

When our units were at the border camps, I can tell you how 1/3 of the men guarded the camp, 1/3 of the men took turns patrolling the border every day in jeeps, and 1/3 of the men were assigned to 'Reaction Force' which means they were always carrying rifles and ammunition and their M-1 tanks and M113 armored personnel carriers were armed and had to be ready to move to the border within 15 minutes of a call for assistance from a jeep patrol.  

 

I can tell you how the border patrols were organized, how many soldiers were on each patrol, what weapons we carried, how long the patrols lasted, how we did night patrols using 'black out drive lights' and 'night vision', where we had to go, and our rules of engagement with 'enemy' forces (that means when we were allowed to legally use our rifles and when we were not allowed to use them).  

 

We had to stay in frequent contact with our 'Border Operations'.  Border Operations were the men that kept track of our movements on the border.  If they lost contact with us, they would alert our 'Reaction Force' and send an armed force to the last known location of the jeep patrol.  

 

I can tell you that before any Soldier was allowed to go to the border, he had to attend classes to go over the rules agreed upon by NATO and Warsaw Pact forces for border patrol, then the the soldier had to be tested on his knowledge of the rules.  Only the soldiers that passed the test could patrol the border.  

 

We were never to make contact with PS or interact with them, ever.  If we encountered a PS patrol, our policy was to immediately move to 50 meters from the border to put distance between them and us.  We were never to act aggressively with our rifles and had to keep them at 'sling arms' if the PS were near.  The greatest fear of our Command was that a soldier would do something stupid and cause an incident that would lead to violence or embarrassment of US Forces. 

 

There is much that will interest you personally and historically.  Attached to this email is a photo of my Unit.  These photos were taken every year.  Soldiers could purchase a copy to have.  We were allowed to take photos of the border and send them home to share with our families but we were not allowed to take pictures of our Army Post (German Kaserne we seized at the end of the Second World War during the Occupation) that showed our buildings, vehicles...anything that could be used against us by 'enemy' intelligence or terrorists  At the time I was in Europe, West Germany had troubles with the Baader-Meinhof gang, also called the Red Army Faction.  They would kill US Soldiers to obtain their ID so they could sneak onto US military installations to plant bombs. Although taking pictures of our Post was not allowed, many of us took pictures anyway but if we got caught, the film could be confiscated. 

 

I will begin working on the Organization of the US Army Units on the border - these were our 'Armored Cavalry Regiments'.

This will be fun and full of good memories.

 Take Care, 

 Your Friend,

 Bill.

 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 

Klikněte si pro další příběhy: 

** Vojákem US.ARMY na druhé straně hranice 

** A battle of nerves 

** Incident s US.ARMY 28.8.1972 

 

(C) Autor: Bill Pohle 

(C) Překlad: Hana Jirků 

(C) Foto: archiv Bill Pohle - USA 

Vláda povolala bývalou Pohraniční stráž.

 

Jsou ze staré školy, oni se nebojí vystřelit, upozorňuje Babiš.

V rámci omezení pohybu obyvatelstva za účelem zamezení pandemie povolá vláda do ulic mimo armády a policie rovněž pohraniční stráž. Ta byla zrušena po pádu komunismu. Nyní však premiér Andrej Babiš povolal její členy zpět do zbraně. 

Ilustrační foto - voják PS v areálu nádražní stanice ČD.

„Členové Pohraniční stráže jsou dnes již postarší pánové, nicméně situace je zlá a každá pomoc se počítá. My tušíme, že se najde spousta lidí, kteří nebudou nařízení vlády dodržovat, a proto je třeba zkušených harcovníků, kteří mají zkušenosti a vědí, jak zajistit, aby lidé zůstali tam, kam patří, a necourali nám přes hranice obcí a okresů,“ vysvětloval premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci.

„Pohraniční stráž u nás nemá žádnou oficiální oporu v zákoně, a proto ji musíme brát jako dobrovolníky, i když v rámci nařízení vlády jsem je po dobu trvání nouzového stavu zplnomocnil použít jakýchkoliv prostředků k zastavení občanů, kteří se pokusí překročit hranice okresu či obce,“ dodal Andrej Babiš.

O jak konkrétní prostředky se jedná, premiér neuvedl, nicméně podle všeho lze předpokládat, že Pohraniční stráž má povoleno prakticky cokoliv.

„Tadyhle s Jáchymem hlídkujeme na hranici Olomouce už od půlnoci. Bereme to dost zodpovědně. Sice je to dlouhá doba, co jsme spolu sloužili na hranicích státu, ale je to jako  jízda na kole. To se nezapomíná,“ usmíval se pan Evžen Volný, který byl v pohraniční stráži od konce sedmdesátých let minulého století až do jejího zrušení.

Ilustrační foto - hlídka PS na silnici.

ZDROJ:  Časopis REFLEX 2.3.2021 

AUTOR:  Dominik Landsman 

Vybráno z diskuzních FB Group s tématikou PS OSH.

Bůh žehnej naší Pohraniční stráž. 

Bůh žehnej premiérovi České republiky.

TROJMEZÍ-ANEB KDYŽ V HRANICÍCH BYL PRAPOR PS

 Vzpomínky pana Jaroslava Karmelity z let 1962 - 1963 na službu u roty PS Trojmezí v časech, kdy ještě ve městě Hranice u Aše (Rossbach i.B.) bylo dislokováno velitelství, tedy prapor PS. Jako admin weblogu Pohraničník děkuji za hezké vzpomínky.

 

   Život na rotě je zážitek zcela odlišný od čehokoliv jiného v souvislostech se ZVS. Mazáctví bylo zcela výjimečným jevem a já jsem se s ním na rotě nesetkal, nikdy! 

  Ale ještě než jsem nastoupil na rotu, absolvoval jsem od 18. června do 17. října 1962  jako velitel družstva přijímač nováčku pro dvouměsíční výcvik budoucích řidičů, včetně přípravy ubytovacích prostorů. 

  Nafasovali jsme prázdné slamníky, balíky slisované slámy a šlo se na věc. Síly spojily vždy dvojice a tak se dílo podařilo. Práce s příslušníky družstva byla jednoduchá, budíček, rozcvička (bez oblíbeného kačeního pochodu a běhu Geislerkou) , které nahradilo kolečko okolo dvora a přilehlé zahrady, ranní hygiena, snídaně, nástup roty a odvod do učeben. 

  My, velitelé družstev jsme měli volno, vojíny si převzali odborní instruktoři a buď šli s nimi na učebny nebo na praktické jízdy. Půvabná část dopoledne pro nás, velitele družstev, byla praktická část výuky kuchařů, která probíhala paralelně s výukou řidičů. 

  Nikdy v dalším životě jsem nejedl tak chutnou stravu, dávali si opravdu záležet, ne kvůli nám ale pro radost instruktorů. Jak dopadlo vaření na rotách nevím, ale z vlastní zkušenost z Trojmezí mohu potvrdit, že naší kuchaři (byli dva), pamatuji Konráda Franioka, vařili skvělé. 

      Jeden z nich toužil po skončení ZVS být odvelen k ochrance ministra vnitra, Radko Kasky, podařilo se (bohužel). Při prvním služebním letu do Polska 28. února 1973 se letadlo zřítilo a všichni zahynuli. Památník mají na Vinohradském hřbitově. Máme tam pochovanou babičku s druhem, tak při návštěvách se zastavím i u památníku obětem. Prostě někdy člověka život semele. 

   V té souvislosti si také říkám jakou jsem měl v životě kliku, protože jako pracovním VÚ FMV ČR 1963-1974 jsem procestoval s letkou FMV všechna letiště jak Čechách a na Moravě, tak na Slovensku. To jsem ovšem odbočil od tématu.

       Dva měsíce proběhly, zajezdili jsme si i my, velitelé družstev mimo výuku na legendárních V3S, OT i motorkách s přívěsem i bez. Samozřejmě tajně! Také na vycházky jsme chodili se souhlasem uděleným velitelem praporu, nebo přes plot.! 

    Jednou jsem byl přistižen, obešlo se to tenkrát jenom přísným napomenutí na místě a několika mimořádnými službami jako dozorčí praporu, místo udělení vycházek.

        Nováčci se po složení zkoušek v předchozím týdnu rozešli k přiděleným rotám. Po provedené likvidaci ložnic a jejich úklidu jsme se vrátili ke svým rotám s plnou polní a krásnými vzpomínkami na čtyři měsíce služby, zpestřené občas kafírnou, vinárnou Apollo s tanečkem, vycházkami na hradby, divadlem i kinem. 

  Moje chebská láska vydržela po zbytek vojny a jak jsem později dozvěděl provdala se do tehdejší NSR. Dnes, bohužel, Klášter leží v ruinách!

         Po návratu na rotu Trojmezí mě čekal celý podzim, zima , jaro a část léta, než jsem mohl začít střihat metr, účastnit se přehlídky civilního oblečení a poslední den 29. září 1963 jej obléci a odjet domů. 

      Ze všech fází ZVS patří nejhezčí vzpomínky právě na Trojmezí. Stará rota, jak jsme ji nazývali, sestávala se ze dvou UBA baráku, muničního skladu, několika hospodářských budov pro ustájení koní  a kotců pro služební psy, vše umístěno v lese, ve kterém pracovní vojsko vybudovalo okopy pro umístění těžkých zbraní - tanky a děla.

Foto z 1.rPS Trojmezí (60.léta)

  Teď nejsem schopný přesně určit, který den a ve kterém měsíci jsme se přestěhovali ze staré roty do nového zděného objektu umístěného cca 300m směrem po louce dolů k potoku. Co vím přesně, v zimě jsme sloužili už v něm. V rámci organizace SSM jsme organizovali dovybavení chodeb a klubovny policemi a regály vlastnoručně vyrobenými v kombinaci kov, dřevo a ve spolupráci s hranickou STS. 

         Služba k ochraně Státní hranice byla organizována dvoučlennými hlídkami na špačkárnách ev. pochůzkovou službou podél signálních stěn s kontrolou oranice. 

    Rozvod do služby po ranním nástupu roty organizoval zpravidla velitel roty v době jeho služby a mimo pak dozorčí roty, kterým bývali poddůstojnici. Na velitelském stanovišti dozorčí roty vydal rozkaz k ochraně hranic v úseku od-do, určil velitele hlídky, seznámil hlídku s příslušníky sloužícími na stycích jednotlivých hlídek a sousedících rot a určil heslo pro tento den. Důležité bylo v noci, prokazovalo se. Stůj- zvolání -heslo a od protější hlídky, heslo a ohlas od příchozích. Sloužící druhým rokem používali heslo, odpovídající počtu dní, které zbývaly do odchodu do civilu. To jen v případech, kdy dozorčím roty byl poddůstojník. Poddůstojníci sloužili také v hlídkách, které kontrolovaly výkon služby na stanovištích ať už na věžích nebo z úkrytu. Populární byly také pochůzkové hlídky v týlu, v hraničním pásmu. 

    Hostinec U Cinka a griotka za oknem, jako pochopení pro hlídku, protože měla syna také u PS.. Hostinec ve svém tanečním sále poskytoval také zázemí pro zájmovou činnost, s mladými děvčaty z Hranic jsme nastudovali divadelní hru, zůstalo ale jen u zkoušek. Nutno dodat příjemných.

Pohostinství "U Cinka" - obec Trojmezí.

   Ve vzpomínkách mi rovněž utkvěla taková mimořádná událost, na přelomu let 1962 a 1963, po nástupu nového ministra vnitra p. Štrougala se jako první a poslední ministr objevil na lyžích a objížděl všechny roty na západních hranicích s NSR!  

   Přímo na rotě v jeho areálu jsme hrávali fotbálek na louce uzpůsobené tomuto sportu. Bylo také možné, za dozoru důstojníka, vykonávat střeleckou průpravu. Byla rovněž vyhlášena akce na získání druhé odbornosti, s nadšením jsem se přihlásil jako psovod. Průběžně probíhal rovněž výcvik psů v technice stopování a zadržení pachatele. 

   Při jednom takovém tréninku jsem neuhlídal pravou ruku a skončil jsem 8. dubna 1963 v ašském špitále. Od velitele roty kpt. Marka jsem dostal kartáč, protože taková událost musela byla hlášená na prapor jako mimořádná. A protože neštěstí chodí ve dvou, v pozdější době, kterou neopomenu připomenout, mě stála povýšení na četaře a (patnáct,nebo třicet) dnů vězení po službě.  V červnu 1963 se konaly brigádní lehkoatletické přebory v Chebu na stadionu, Velitel roty Trojmezí mě přihlásil na disciplíny 400m, vrh koulí a skok do výšky.

   V běhu na 400m jsem se stal vítězem v čase 58 sec, ve výšce jsem obsadil druhé místo skokem, tuším155 cm a kouli jsem zdolal 10,5 m a obsadil rovněž druhé místo. Úspěch zaznamenali rovněž další naši borci včetně nováčků v hodu granátem, ve štrekařských disciplínách a v běhu na 10 km. 

   Na rotě jsem byl pověřen také vést evidenci zbrojního skladu potažmo zásob střeliva. Protože bylo potřebné zlikvidovat nějaké přebytky naložili jsme je do Gazu a odvezli na brigádní střelnici někam mimo civilizaci. Odházeli jsme granáty, vystříleli světlice a vrátili se na rotu. 

   Co čert nechtěl pořád přebývalo střelivo do samopalu a bodáky. Nějak jsme se o to podělili a uložili ve skladu do osobních kufrů a zapomněli na celou věc. Jenže přišla kontrola z praporu v čele s jeho velitelem majorem, jehož jméno jsem už zapomněl a malér byl na světě. 

   Přijela kontrarozvědka, provedla ostrý výslech. Co kdyby byla v Praze realizována teroristická skupina a zjistilo se, že byla zásobována Karmelitou z Trojmezí (sic)! Prostě trest byl udělen, pro mne s nepříjemnými důsledky a celá záležitost skončila. Byl jsem rád, že to neskončilo ve věznici, protože to by byl průšvih s bůhmile ví jakými důsledky i do budoucna. 

   Jinak život na rotě probíhal svým tempem a řídil se svým řádem. Každodenní rutina, odpadají rozcvičky, nástupy a jiné zbytečnosti. Služba střídala službu. 

   Jedinou mimořádnou události bylo zadržení občana NDR, při zdolávání drátu si ošklivě popálil achilovku. Shodou okolností jsem měl ten večer, v létě r. 1963 službu dozorčího roty. Umístil jsem ho do jídelny, dostal čaj a čekali na příjezd kontrarozvědky, Protože to bylo těsně po absolvování VPŠ strojnické a ovládal jsem němčinu chvíli jsme si povídali, bylo mi ho líto. Zřejmě tušil, co ho doma čeká, co jejích STASI.

         Čas od času padla do drátu nejen drobná lesní zvěř ale i srny a divočáci, Tu černou a vysokou jsme odevzdávali myslivcům a tu menší, protože jsme měli na rotě šikovného Slováka, který to uměl, jsme zpracovávali sami. 

  Na rotě musel být k dispozici po celý den a noc ve várnicích teplý čaj, teplá káva, chléb, marmeláda, máslo, sádlo, salám a mléko. Lukulské hody se konaly kupodivu v šatně, protože tam byla neustále udržována v provozu kamna. To vše s předností pro příchozí a odchozí hlídky. 

    Bylo jasné, že nejlepší  kousky ze zajíce končily se sádlem na pánvi, zbytek končil v kotcích na přilepšenou naším psím kamarádům. Takže topinky a zvěřina mňamka.  

    Vůbec šatna byla z neznámého důvodu místem jako stvořeným k debatám nebo jen tak k posezení a přednost ji dávali mnozí z nás. Vozka měl na starosti místní Armu, zásobovanou nákupem v Hranicích u Aše. 

    Ujížděli jsme na žlutých a červených limonádách, kávěnkách a všelijakých sušenkách. Ke koupi byly známky, dopisní obálky, pohlednice, pera, tužky a suvenýry s vojenskou tématikou, které jsou dnes velice ceněným artiklem. Pokud jsme měli vycházky, končívaly ve vinárně v Hranicích, tehdy Hranice jako město doslova žilo. Cesta zpět na rotu, protože neexistovalo spojení byla krásná z jednoho důvodu- vystřízlivěli jsme. 

   Dodnes na město Hranice vzpomínám s láskou. Jejích dnešní stav mě v roce 2011 šokoval, nepoznal jsem je.

Nádraží ČSD - Hranice v Čechách.

(C) AUTOR: Jaroslav Karmelita.

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 4.ČÁST

 

   Poslední den roku 1972, Silvestr – a nastal nový rok. V lednu a únoru 1973 se nic mimořádného nedělo. Do služby se vyráželo většinou na lyžích, protože sněhu bylo stále okolo půl metru. Pěšinky už byly prošlapané a ujeté od lyží, dalo se po nich dobře chodit (hlavně psům), ale v mrazech to křupalo, a to nebylo dobré, protože křupání prozrazovalo hlídky už z dálky.

   Nejchladnějším strážním místem bylo stanoviště u mostku přes potok Rokytka, po cestě směrem ven z hraničního pásma, kousek od hospody U Cinka. Přehazovali jsem si přes nohy psy, abysme se vzájemně zahřáli, ale ani to nepomohlo. Naštěstí se tam nestřežilo trvale, jen nepravidelně.

   Přišel březen, dny se pěkně prodloužily, mrazy ustoupily a sluníčko začalo dávat najevo svou sílu. Duben, obleva, sníh mizel před očima, a i když v noci ještě mrzlo, jaro bylo tady. V tu dobu si mě a Jirku zavolal vedoucí roty kapitán Charvát, že příští týden máme s Jiřím společné hraniční volno a půjdeme opravit ten plot, co jsme posledně poškodili. Týden utekl jak voda. Volno k opuštění posádky vyšlo na sobotu, tak jsme s Jiřím okolo 8 ráno vyrazili do města Hranice. Velitel nás vyprovodil se slovy ať si nic nebereme, že nářadí i materiál jsou připravené a čekají jen na nás. 

   Při příchodu na okraj Hranic jsme již slyšeli vrčet cirkulárku, protože domek s poškozeným plotem stál právě na kraji města. U domku na nás už čekal ten samý dědula, co na nás hulákal, když jsme mu plot poničili. A světe div se! Děda byl samý úsměv a ochota, zavedl nás na dvorek, kde stále vrčela cirkulárka a u ní stála dvě děvčata jako lusk, jedna jako druhá. Děda nařídil vypnout pilu a představil nás děvčatům, která již měla nařezané tzv. rýgle a plaňky na plot. Na to nás děda začal popohánět, abysme stihli práci do oběda, že bude husa a pivko. Plot jsme do oběda stihli krásně opravit a dědula dal patřičně najevo, jak se mu ten plot teď líbí a jak to pěkně zorganizoval.

   Začalo mi být až podivné, kde se v dědulovi bere taková rozkazovačnost, děvčata (teď už Jana a Dana – identická dvojčata) jej poslouchala na slovo a vůbec neodmlouvala. U oběda se dědula rozpovídal, že u něj je vše na povel, no aby ne, když byl důstojníkem z povolání a teď v důchodu. 

   Po obědě jsem se šel projít s Janou a byla z toho láska na zbytek vojny. Jirky se to moc netýkalo, ten již svou lásku měl, ale husu a pivko ocenil. A dědula, až na to, že musel mít vše pod taktovkou, mi nakonec u velitelů vymáhal volno a prodlužoval vycházky. 

Ale znáte to: Vojna je vojna, a vycházky vždy nebyly!

Hranice v Čechách (Rossbach i.B.)

VZPOMÍNKA NA STARŠINU TONDU FIRÝTA (Bonus k 4.příběhu z Trojmezí). 

   Když byl Toník mladší, rád si zašel do hospody na pivko (třeba do Pražáku), sedával tam s místními. Sem tam s nimi poseděl i velitel roty J.Feďas a protože většina místních byla i tzv. pomocníky Pohraniční stráže (PPS), domlouvali si vstup do hraničního pásma. Někdo na dřevo, někdo na houby a také na polní práce, samozřejmě pod dohledem pohraničníků.

   A tak se stalo, že jedno sobotní odpoledne v pozdním létě 1969 přijel před rotu traktor s valníkem. A v něm Toníkův kamarád, pomocník Pohraniční stráže, s tím, že má propustku a jede nasekat vojtěšku za dráty. Ze své zkušenosti vím, že to bylo běžné, neboť za stanovištěm Michal-Martin, kudy vedla cesta k hraničnímu kameni 1/1, bylo velké pole. Doprovázeli jsme a střežili tam zemědělce při různých činnostech.

   Toník, který tu ošemetnou sobotu měl službu DDR, zašel za oním traktoristou, aby se domluvili, jak dlouho za dráty pobude. Protože se znali, pustil ho Toník samotného, bez dozoru, přes vrata na stanovišti Michal-Martin, za drátěné zátarasy s tím, že za tři hodiny pošle dozorčího, aby ho přes vrata pustil zpět. 

   Po třech hodinách Toník vyslal dozorčího roty ke stanovišti, aby vrata otevřel. Když dozorčí na stanoviště dorazil, traktorista nikde. Volá tedy Toníkovi, že traktor u vrat není, ale slyší ho blafat za terénní vlnou. Toník nařizuje, ať vrata otevře a že vysílá poplachovou hlídku, aby to prověřila. Hlídka hned vyjela a za terénní vlnou našla nastartovaný traktor s nasekanou fůrou vojtěšky, ale už bez traktoristy. 

   Toníkovi zřejmě došlo, co se stalo. Vyhlásil pohraniční poplach, nařídil překrytí hranice a uvědomil nadřízené. Všichni, co jsme na Trojmezí sloužili, víme, že od stanoviště Martin/Michal je to k hranici (statek Hollerung u HM3) jen co by kamenem dohodil. Nikdo tedy neměl šanci  traktoristu dohnat, zvlášť když byl bez dozoru. Toník z toho měl nepěknou polízanici, prý mu i hrozil prokurátor za to, že pustil civilní osobu bez dozoru za drátěný zátaras. 

   Vyřešilo se to nakonec přes velitele brigády zaražením povýšení a postupu na pět let. Toto mi vyprávěl onen dědula, když jsem se neomaleně zeptal, proč je Toník stále jen nadrotmistrem, když jsou ostatní povyšováni. 

   Dodám, že po celou mou dobu základní vojenské služby, 1972–1974, byl Toník stále jen nadrotmistrem a kynologem roty. Povýšení přišlo až po mém odchodu do civilu, což pěti letům odpovídá. Ale kdo ví, jak to všechno bylo, jestli to nebyl jen drb či pomluva, Toník „díky“ svému svéráznému jednání nemusel být leckomu po chuti.

Třeba se něco podobného doneslo i vám…

(C) AUTOR PŘÍBĚHU: Miroslav 

TEXTOVÉ ÚPRAVY:    Hana Jirků 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro předcházející příběhy z Trojmezí.

* Psovodské vzpomínky - 1.část

* Psovodské vzpomínky - 2.část

* Psovodské vzpomínky - 3.část 

* Takový byl Tonda Firýt

SUVENÝRY ZE STÁTNÍ HRANICE

   Jak už jsem se zmínil, v jednom z předcházejících článků, na popud mého kolegy a kamaráda ve zbrani, Emila Hrušky, se už delší dobu chystám napsat článek, který jsem tady, na weblogu Pohraničník, nazval poněkud turisticky – "Suvenýry ze státní hranice". Byť o turistiku v něm vůbec nepůjde, jak asi zcela správně tušíte.

Diskuze na Facebooku.

   Ti, kdož se orientují v problematice výkonu služby u Pohraniční stráže, nebo pravidelně navštěvují tento web, vědí, že jednou z povinností důstojníků na rotě PS, bylo, podle rozhodnutí velitele roty, provádět tzv."demarkaci státní hranice", což znamenalo, že jste jednou začas, společně s jiným důstojníkem, nebo vojákem základní služby (v 80.létech nikdy sám, páč natolik nám zase soudruzi z HS PS OSH Praha nedůvěřovali) šli za dráty a udělali obchůzku přímo na linii státní hranice, kdy jste měli za úkol kontrolovat stav hraničních mezníků, vytýčení průběhu státní hranice pomocnými prostředky (to byly ony bílé tyče s červeným pruhem) a provádět vojskové pozorování, což znamenalo sledovat pohyb protivníka na druhé straně hranice, což se týkalo pěších a mobilních hlídek západoněmecké BGS, BGP, ZOLL a vojáků US.ARMY. Na rakouské hranici se vojskové pozorování týkalo rakouské Polizei a Gendarmerie.

   Já osobně jsem tento druh důstojnické hlídky měl velmi v oblibě. Přímo na státní hranici jsem se cítil jako opravdový pohraničník, něco jako byli ochránci hranic z filmu Král Šumavy. Žádné pobíhání kolem drátů signální stěny, na kilometry, nebo stovky metrů daleko od průběhu státní hranice se Spolkovou republikou.

   Tady jsem nebyl velitel čety, co musí školit vojáky PŠM, protože politrukovi se nechce, tady jsem nebyl nešťastník, co musí vyplňovat nekonečné papíry o stavu socialistické soutěže a závazcích, na čáře jsem nebyl škrabák, co musí s vojáky provádět pravidelné pohovory, aby byrokrati z velitelství v Chebu měli co kontrolovat a za co mě „jebat“.

   Jen žádnou paniku, vážení čtenáři, nebudu politizovat, jen, teď se mě vybavilo pár věcí, které jsem, jako velitel čety, důstojník PS, doslova nenáviděl a se kterými jsem se vám teď svěřil.

   Ale obliba provádění demarkací státní hranice, byla v mém případě ještě I v něčem jiném. Vše vám vyjevím, nic nezamlčím. Ostatně, po cca 30 letech už jsou všechny mé poklesky vůčí tehdejším “dýnstreglamá” promlčeny :-)

   Na státní hranici, pokud jste měli trochu štěstí, jste mohli obdržet I nějaké ten, eufemisticky řečeno, suvenýr ze Západu. V čem to spočívalo? Budu mluvit za sebe.

Měl jsem jednu výhodu, oproti mnoha jiným důstojníkům PS, nejen na naší rotě v Trojmezí.

   Uměl jsem totiž relativně dobře německy. Moji rodiče byli natolik osvícení, že nespoléhali na výuku ruštiny na ZDŠ, ale přihlásili mě do jazykového kursu německého jazyka, který probíhal mimo základní školu.

   (Ach, byl jsem tam, co by 13-letý puberťák, platonicky zamilován do jisté půvabné spolužačky s princeznovským jménem Xénie. Mé city nikdy neopětovala, snad proto, že jsem byl děsnej stydlín a nikdy jsem ji neoslovil).

   Potom, během studia na vojenské SOŠ PS a VMV v Holešově, jsem byl natolik rozumný, že jsem v hodinách němčiny dával pozor a učil se. Své studium německého jazyka jsem si též prohluboval poslechem rakouské stanice Osterreich 3, ať už (ilegálně) v Holešové, nebo doma v Ostravě, kde můj otec, na vojně spojař a v civilu duší radioamatér, sestavil velkou anténu, na kterou jsme, ve stereo FM kvalitě, chytali O3 také. Krásné časy...

   Díky tomu, že jsem uměl německy, vedl jsem na státní hranici (zakázané) rozhovory nejen se západoněmeckými civilisty, ale I s policisty od Bundesgrenzschutz, Bayerische Grenzpolizei, nebo s celníky od ZOLL.

   Dozvěděl jsem se díky tomu spoustu zajímavých informací o životě běžného občana ve Spolkové republice, což bylo lepší, než čerpat vědomosti z vysílání televizních stanic, jako tehdy byla ARD, ZDF, nebo BR.

   Kromě toho povídání jsem leckdy dostal nějaký ten “kleines geschenk”, o který jsem se většinou rozdělil s vojákem, který mě doprovázel. Byly to různé cukrovinky, které jsme znali jen z reklam na západoněmecké TV, případně z prodejen Tuzex. Čokoládové tyčinky Mars, Milky way, žvýkačky a tak. 

Dobová reklama (80s) na tyčinky Mars.

   Jako protihodnota byly velmi žádané odznaky, zejména smaltovaný odznak z brigadýrky PS, nebo naše cigarety. Byl jsem (a stále jsem) nekuřák, ale krabičku čs cigaret Sparta jsem u sebe míval docela často, abych měl něco na výměnu. Pokud šel se mnou voják základní služby, ten zase mohl Germány u hraničního mezníku počastovat cigaretami Clea, nebo oblíbenými Startkami bez filtru, což pro Němce byla silná exotika. Jeden, od Startky pokašlávající německý policista se mě dokonce ptal, zda se jedná o sovětskou machorku :-)

Trojstátí ČSSR-BRD-DDR u HM 1/1.

   Také jsem občas dostal nějaké bavorské piva, pamatuji si velmi dobře na Erdinger Weissbier, jenž jsem znal také z německé tv reklamy a ochutnal pak, jako pohraničník, na čáře s Bavorskem.

   Mimochodem, jako pivař musím napsat, že všechny bavorské piva, které jsem tehdy ochutnal, byly opravdu, ale opravdu výtečné.

Německé pivo Erdinger Weissbier.

Poblíž HM 1/1, tedy trojstátí ČSSR-BRD-DDR, jsem získal kontakt, který zde nedaleko bydlel.

Když jsem přišel na ono místo, k dřevěnému zábradlí u čáry, vystřelil jsem jednou do vzduchu.

   Za chvilku přijel onen známý na něčem, co vypadalo jako motocykl Babeta. Dali jsme řeč, já jsem mu přinesl nějaké suvenýry od nás a na oplátku jsem dostal tolik žádané časopisy Bravo (byl jsem tehdy mladý kluk), tv magazín Funk Uhr, kde byl, myslím 14-denní program západoněmeckých televizních stanic (to bylo skvělé, věděl jsem, jaké filmy, nebo hudební pořady se budou vysílat) a také jsem, asi dvakrát, dostal deo kosmetiku Bac, nebo Fa.

Obálka časopisu Bravo (80.léta).

   “Fáčko” bylo v ČSSR extra ceněno a kdo se napajcoval touhle, běžnému čs občanovi nedostupnou, kosmetikou, pomyslně náležel, aspoň na chvilku, mezi high society :-) Nehledě na to, že pokud jste svoji přítelkyni obdarovali něčím takovým, bylo jisté, že vás k sobě pozve, až rodiče nebudou doma, chicht. Ale, to už hodně odbočuji od původního tématu.

Kosmetika Bac (80.léta).

   Jak už jsem se zmiňoval, vést hovory na státní hranici, bylo striktně zakázáno, povoleno bylo jen pozdravit vojenským salutováním. S tím, že by byl nějaký pohraničník tak ofrklý a prováděl na hranici výměnný obchod, nebo přijímal nějaké “souvenir”, snad ani vojenské dýnstreglamá ani nepočítali. Nebo možná ano, ale já si žádný takový odstavec s předpisu OSH-I-1 nevybavuji.

   Jisté je, že kdybych byl odhalen bdělými orgány VKR, nebo, kdyby se o mém konání na státní hranici domákli mládenci ze Zpravodajské služby PS, dobře by se mě nevedlo. Jímá mě předtucha, že by to asi neskončilo jen koberečkem u vyšetřovatele chebské brigády PS. Pokud bych byl ve finále jen propuštěn do civilu (přeci jen, byly to 80.léta, nikoliv 50s), mohl bych hovořit o štěstí. Na druhé straně, kdybych byl vzorným důstojníkem, patrně bych obdržel nějakou medaily za službu vlasti, ale, o čem bych dneska psal? Čo bolo, to bolo :-) 

Snad kvůli tomu neztratím vrtkavou přízeň svého publika.

   To je k danému tématu, tak, jak si jej vybavuji ve vzpomínkách, téměř vše. Pokud se budete chtít přiznat k podobným pokleskům z dob své služby u Pohraniční stráže, můžete tak učinit v rubrice KOMENTÁŘE pod mým článkem. Samozřejmě, rád si přečtu I vaše názory, zajímá mě, co si o tom myslíte. A psát mohou nejen bývalí vojáci PS, či ČSLA, ale i civilisté vojnou nepolíbení. Weblog POHRANIČNÍK je tady pro všechny, kteří se zajímají o to, co se dělo na čáře v dobách studené války.

   Připomínám také, že pokud se někdo z vás chce zapojit do tvorby našeho pohraničářského webu, může tak učinit třeba tím, že zavzpomíná na časy v zeleném, sepíše nějaký zajímavý příběh z hranice a pošle jej na adresu redakce: pohranicnik@gmail.com Pokud do mailu dáte jako přílohu nějaké své fotky z oněch dob, bude to ideální. Tato nabídka platí stále.

© Autor příběhu: Zdeněk (blogující pohraničník) 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si! 

*** Jak jsme vypili soudek bavorského piva 

GASTRONOMIE U PS A ČSLA VE VZPOMÍNKÁCH

Dnešní článek pro weblog Pohraničník napsal Jirka Macoun a já mu za to moc děkuji, neboť se jedná o téma, které tady, na webu, zase tak často neřešíme. Příběh je napsán na základě Jirkových vzpomínek, tak, jak si ty časy vybavuje a jak sám říká: "byl u toho" :-) 

Jirkovi samozřejmě moc děkuji. A kdoví, třeba to bude inspirace i pro některé čtenáře Pohraničníka, aby také přispěli něčím ze svých zážitků a vzpomínek.

Adresa redakce:  pohranicnik@gmail.com

 

 Jelikož jsem byl dva měsíce v přijímači v Malackách jako voják, vím, že se tam vařilo,podle mého odhadu, asi 1400 jídel a strava to, bohužel,nebyla někdy k jídlu.

Do přísahy jsme první měsíc jedli z ešusů. Byli jsme tak vyhladovělí, že i "atom" kaše (hrachová) nám byla pochoutkou.  Tohle bylo něco, konzistencí a chutí, jako instantní bramborová kaše.

Služba v kuchyni vždy donesla velké necky plné nakrájeného tři a více dnů starého chleba, který si mnozí z nás nacpali do kapes, abychom se mohli aspoň něčím dojíst.

Mimochodem, ta zmiňovaná hrachová kaše nešla ani vyklepnout z ešusu. Dokonce, ani umýt to nešlo. Ešus se umýval venku, před jídelnou, ve studené vodě. Když ta zamrzla, jako,že v dubnu byly někdy i mrazy, museli jsme si je umýt až na rotě.

A ani na rotě jsme nesměli používat teplou vodu. Tu mohli na rotě čerpat jen velitelé družstev. V umývárně visel bojler na 120 litrů, což by nevycházel ani litr vody na vojáka. 

Údajně, ony kasárna v Malackách, postavili ještě německé vojska Wehrmachtu za účelem výcviku německých vojáků do Afriky, na Saharu. Za ty desítky let byly podlahy v dřevěných budovách sešlapané, suky z nich trčely, ale, musely být vždy čisté a napastované.

A ubytování? Ložnice pro družstvo, deset vojáků, plus velitel družstva,  cimra odhadem 4 x 5 metrů.

 Po přísaze už jsme jedli z talířů, ale strava byla stále stejná.

Ilustrační dobové foto.

Po převelení na roty se mnohé změnilo. Několik nás nastoupilo na 10.rPS Bratislava–Petržalka. Ve stejné budově bylo též velitelství druhého praporu a zpravodajci PS.

Strava zde byla výborná. Na každém stole čistý bílý ubrus, kytička, polévková mísa plná horké bašty. Každý si té polévky mohl nabrat kolik chtěl.  

Ovšem, vůbec nejhorší strava byla z polní kuchyně. V červnu nás vyhnali do tzv. Opěrného bodu. Pršelo nakolik dní, všude voda, bláto a komáři. Kuchaři vařili, v polních podmínkách vojenské kuchyně, guláš. Tohle jídlo by to nebylo až tak nejhorší. Ale sem tam do toho spadlo nějaké listí, mouchy, nebo komáři. Ale, jak jsme říkali, jeden nikdy neví z čeho přibere. Tenkrát, v bojových podmínkách, jsme byli mokří, prochladlí a hladoví. Naštěstí celou akci s vyvedením vojska za pár dní stopli a my se vrátili do čistých a suchých kasáren s horkou vodou.

  Po měsíci služby mě převelili k 8.rPS Děvínská Nová Ves. Moderní rota, krásná jídelna, čisté ubrusy, na každém stole kytička a terina na polévku. Jídlo vyníkající. Dokonce nám jednu dobu vařili dva druhy jídel. Někdy nás kuchař i sám obsloužil. Důstojníci měli vyhrazeny dva stoly hned u dveří, s bílými ubrusy. Jedli úplně stejnou stravu jako my.

 Když jsem v roce 1983 narukoval na své první vojenské cvičení k ČSLA do Jaroměře - Josefova, chodili jsme pro stravu k protivzdušné obraně. Vždycky měli dva záložáci službu. Ráno vstali, vzali vozík s várnicemi, a vypravili se z pevnosti pro stravu. Dovezli stravu, vydali snídani, po snídani umyli nádobí, várnice, uklidili jídelnu, to akorát vyšlo vyrazit do kuchyně pro další stravu.

 Kuchař, šalený vychodňár, řval na holuba v kuchyni jako smyslů zbavený. Nejoblíbenější a nejčastější věta byla: „ Nějeb ma do piči kokot holúbok.“ Mladý vojáček nerozuměl asi ani slovo. Běhal po kuchyni jako splašený.

Ilustrační dobové foto.

Vařili celkem dobře.  Pokaždé, když jsem rukoval, čekal sem všude jen to nejhorší. A člověk je potom příjemně překvapený, že tomu tak není. Nicméně, byl jsem tam pouze čtrnáct dní, to správný péesák vydrží i s bodákem v pr****.

 V květnu 1985 jsem narukoval do Jindřichova Hradce a tam to byly zmatky nad zmatky. Přišlo nás asi devadesát, tři desátníci, a zbytek četaři. Jelikož jsme byli všichni na přeškolení, do funkcí velitelů čet, měli jsme chodit do důstojnické jídelny. Soudruhům důstojníkům se to ovšem nelíbilo, takže nás vyhodili, ať jdeme do normální jídelny.

Takový bordel, a špínu jsem nikde v jídelně neviděl. Stoly mokré, bez ubrusů.  Odlepený umakart na stolech i stoličkách. Kraválu z toho jak kovové nohy stolů a stoliček drhly o podlahu. Na podlaze  asi dva centimetry vody. Ten den byl na oběd hlávkový salát, ten se válel všude po podlaze. Kdyby tam běhali potkani ani bych se nedivil. Hrníčky na čaj otlučené, někdy ho i kus chybělo. Ucho neměl skoro žádný.  Tam by nám asi moc nechutnalo. Naštěstí pro nás přišel náš nadřízený, a vrátil nás zpět do oficírské jídelny. Z té nás vykázali ještě asi dvakrát, až jsme řekli našemu veliteli, že nikomu šašky dělat nebudeme. Dalo se to jednoduše vyřídit, mohli nás povýšit na roťáky hned, a byl by klid.

V důstojnické jídelně se jedla stejná strava jako u vojska, ale bylo to i s obsluhou.

Ilustrační dobové foto.

Taková perlička, měli jsme na oběd sýrovou polévku. To byla nažloutlá voda a uprostřed hrudka sýru veliká jako holubí vajíčko. Dodnes přemýšlím, jestli to tak mělo být, nebo jestli to byla pomsta kuchařů.

Vzpomínám, že ve Vimperku, kam nás schovali před velitelem západního okruhu, nám na oběd dali řízek s rýží. Obojí suché, že se to nedalo polknout. Vyřešili jsme to tak, že polévka se jedla současně. Nabrali jsme si lžičku rýže, tu jsme namočili do polévky, což byla stejně jen obarvená voda a tak jsme to jedli.

 O stravě u ČSLA v Přáslavicích ani psát nebudu, tam jsme byli jednou na snídani, dvakrát na obědě, a jednou na večeři. Když jsme zjistili, že vlastně ani neví, co s námi mají dělat, tak jsme se sebrali v pátek odpoledne a odjeli domů.

Původně jsme měli, jako velitelé čet, jezdit o víkendu v terénu tankem, ale když se takový kulatý záložák přihlásil a řekl, že nikdy v tanku neseděl, ani ho neviděl, zeptal se přítomný důstojník, kdo ještě neseděl v tanku? Kromě třech jsme se přihlásili všichni. Všichni jsme to byli pohraničníci. Svezli jsme se na trenažéru, tedy,kromě toho pána kulatého, ten průlezem vůbec neprošel.

    Největší zážitek z vojenské jídelny byl v roce 1988. To jsme, jako civilové, zaměstnanci firmy, v jesenických kasárnách instalovali do jídelny sovětských vojsk kyvné dvoukřídlové dveře zvané lítačky.

V jídelně dlouhý stůl. Kuchyňský stůl se dělá 60 x 120 cm. To je pro šest osob. Tenhle měl na šířku maximálně 40 centimetrů, na délku asi 400 centimetrů. Místo židlí byla stejně dlouhá lavice. Ta mohla být široká dvacet pět až třicet centimetrů. Lavic bylo o jednu víc než stolů. Všechno poctivě natřeno šedou barvou. Vojáci u těch vnitřních stolů seděli na střídačku, aby si nezabírali místo. Jeden seděl u pravého stolu, druhý u levého stolu. Na jedné lavici. Zajímavá úspora místa. V jídelně měli čisto. Z kuchyně se linul podivný rybí zápach. Asi slanečci. Hrníčky měli plechové nebo hliníkové. Na plechových oprýskaný smalt.  Na všechno používali hrnce, na každém bylo napsáno, k čemu je určený.

V naší přítomnosti zrovna vytíral vojín jídelnu. Vodu v hrnci, na hrnci nápis v azbuce. Vojín měl rukávy až po lokty mokré. Důstojník, tipoval bych ho na dozorčího jídelny, nebo provianťáka, nás zval na oběd. Byli jsme rádi, že jsme dveře usadili a s poděkováním odešli.

Instalované dveře hned vyzkoušelo několik vojáků. Byl to pro ně zážitek, projít dveřmi, které se sami zavřou. Někteří jimi to zkusili hned několikrát za sebou. Kolega je, z legrace, utáhl v mechanismu natolik, že někteří vojáci je pak nedokázali otevřít. Ale potom je zase povolil.

Ti sovětští kluci, u nás v ČSSR, byli na tři roky. Měli stále bojovou pohotovost, tudíž se ven z kasáren nedotali, pokud ovšem nešli na brigádu, třeba na sklizeň brambor.

Někdy bylo vidět vojáka SA ve městě, když ruské bárišni nosil tašky s nákupem, jako pucflek. Ani na dovolenku se prý nedostali. To nám říkal ten dežurnyj kuchyně. Hrdě nám ukazoval prýmky na rukávech. Každý prýmek ukazuje délku odsloužených let. Jeden je pět, dva jsou deset, měl dva, ale, zdál se mi mladý na tolik odsloužených let. Říkal, že on se narodil proto, aby velel, ne aby pracoval. To vysvětlovalo všechno.  Myslím si, že každá naše vojenská služba u PS či ČSLA proti té jejich byla procházka růžovým sadem.

   Dnes je v bývalých kasárnách v Jeseníku, v budově, kde byla kuchyň a jídelna, Ústav sociální péče, v další stejné budově má sídlo Policie ČR. Z obchodu, kam chodili Sověti nakupovat, je domov důchodců. Z buzeráků jsou parkoviště. Taky tu sídlí několik firem.

  Když jsem nakonec, v roce 1989, narukoval na cvičení do Hodonína, už jsem byl rotný. Vše,až na tu zimu, bylo fajn. Narukovali jsme, konkrétně, v dubnu a mě se zdálo, že je tam větší zima než u násv Jeseníkách. A to se říká, že Hodonín je nejteplejší okres v republice.

Vařili dobře, jenže jídlo v důstojnické jídelně se tehdy nedalo srovnávat se stravou záklaďáků.  

Ilustrační dobové foto.

Tenkrát jsem nadával, dnes, když projíždím okolo bývalých kasáren, nostalgicky říkám, "za bránou doprava a po schodech nahoru". Tam jsme měli víc jak před třiceti lety pokoj…

Byl jsem u toho…

(C) Autor: Jirka Macoun 

Fotografie: www.vojensko.cz 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro další článek.

** Služba prochází žaludkem.